EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Hrady a zámky se otevřely před dvěma týdny, skutečný nápor návštěvníků ale začne až na Velikonoce, říká šéfka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková. Památkáři proto na svátky připravili řadu akcí, návštěvníci se mohou těšit na ukázky velikonočních zvyků a tradic, květinové aranžmá, tematické prohlídky, provoněné kuchyně, tvůrčí dílny či běžně nepřístupné prostory.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2019-08-01 15:52:16
Památkářská blamáž: o odstranění graffiti na Karlově mostě se měli poradit se specialisty
Mlčeti zlato, říká přísloví a nejeden politik lituje, že se jím neřídil. A nyní je už pozdě radit jednomu restaurátorovi, aby se tohoto pravidla držel také. Protože pak by dnes nevypadal jako člověk, který chce mermomocí vytáhnout z obecního peníze za práci, kterou ani příliš neovládá. Příběh je známý, takže stručně: Dva opilí dementi z Německa 15. července posprejovali kus pilíře Karlova mostu, byli chyceni, usvědčeni a doufejme, že budou i potrestáni (odmítli podmíněné tresty a pokutu dané soudním příkazem, takže se uskuteční soud). Památkáři pak začali trochu dlouze rozhodovat o tom, jak bude nápis odstraněn. „Nechceme, aby došlo k dalšímu mechanickému poškození, proto bude způsob odstranění po chemické stránce, tedy rozpouštědly. Ano, dalo by se do toho jít mechanickým způsobem, ale došlo by k narušení kamene do hloubky, a viděli bychom tam i tu stopu, kde poškození bylo. Prostředky jsou takové, aby rozmyly a rozpustily daný prostředek. Existuje celá škála různých emulzí, které naměkčují poškozený povrch. Kromě těchto rozpouštědel existují i další alternativní způsoby, jako je například laser,“ vysvětloval Martin Pácal, vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu. Dodal, že restaurátoři odebrali vzorky k expertize, aby znali složení použitých sprejů. Smlouvu s TSK na odstranění nápisu na 40 tisíc korun pak podepsal restaurátor Jan Mjartan, který s tím chtěl být hotov do 15. srpna. Slavností zahájení odstraňování nápisu 28. července pak ukázalo, že vyjádření památkářů bylo jen obecným shrnutím dostupných postupů. Nerozhodlo o nějaké konkrétní metodě: restaurátor se zkrátka rozhodl vyzkoušet různé chemické prostředky a kartáček. "V tomto případě to nezabralo," říkal o jednom v reportáží České televize (jeden doporučuje shlédnout ZDE obě videa ČT). Takže vlastně šlo o metodu pokus-omyl. Česká tisková kancelář se zmínila o jeho výroku, že nechce odhadovat, zda na kamenech zbudou po sprejích stíny. Jeden není v problematice odstraňování graffiti vzdělán, ovšem celý odbornický nádech spojený s laboratorními zkouškami a dlouhým čekáním dostává prostě pravou českou patinu: "Zkusíme a uvidíme". Jenže hned druhý den byl nápis pryč a nikdo nevěděl, kdo to udělal A teď přichází ten nejlepší moment celé historky. Památkáři najednou nepotřebovali žádné laboratorní rozbory, o tom, jak byl nápis odstraněn, měli jasno na první pohled. Tedy památkáři, spíše jeden konkrétní, se kterým byla uzavřena smlouva na odstranění onoho graffiti. "Poškození mostu je nepozorovatelné, protože chemie, kterou někdo na vyčištění nejspíše použil, vnikla do kamene," řekl Majrtan 29. července serveru iROZHLAS.cz s tím, že to nemohlo být proudem vody, protože tak silný proud vody, který by to mohl dokázat, by kámen poškodil. „To už jsme v sobotu zkoušeli a zdálo se, že je to velice rezistentní. A kdyby to byla horká parní vapka, ta taky nedává takový výkon. Musel by mít přístroj, který neznáme." Jenže, když se později přihlásil ke svému činu specialista na odstraňování Miloslav Černý (který použil právě parní vapku) a komentoval počítání restaurátora a jeho kolegyně ("Když jsem tady v sobotu byl a viděl jsem, že používají přípravek Graffiti Stop 2, který je to nejlevnější, co můžete koupit v každé drogerii, tak mě to překvapilo.“), Mjartan už k další diskusi ztratil chuť: "Server iROZHLAS.cz položil několik dotazů hlavnímu restaurátorovi Janu Mjartanovi, který měl odstranění nápisu oficiálně na starosti. Ten ale jakýkoli komentář odmítl." Technická správa komunikací zjistila, že při odstraňování graffiti Miloslavem Černým k poškození zdiva nedošlo. Ovšem šéf magistrátních památkářů Jiří Skalický si neodpustil rozmazávat ono pověstné lejno na botě dále: „Tak jako si každý nemůže na národní kulturní památku jen tak čmárat, totéž platí i o odstranění čmáranic.” Počká si prý na zprávu od restaurátora. Takže se všichni budeme bavit za pár měsíců, až – co by taky mohl napsat jiného – Mjartan bude zdůrazňovat, že most by nenávratně poškozen. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jeden si rovněž myslí, že by nápisy z památek měli odstraňovat odborníci. Jen si není jist, že těmito odborníky jsou opravdu památkáři, když se navíc ukazuje, že ten, koho pověřili, nepozná běžné čištění a spekuluje o záhadných chemikáliích. A když navíc vyberou delší, složitější a dražší způsob odstranění grafitti, zavání to trochu snahou být nepostradatelnými za každých okolností. Připomeňme, že Technická správa komunikací už jednou graffiti z mostu odstraňovala: měla to hotové druhý den a jeden nezaznamenal zděšení památkářů, že by byly poškozeny nějaké kameny. Každopádně stojí za úvahu, zda jsem se kvůli jistému fachidiotství (kdy má člověk tendenci všechno interpretovat prizmatem svého úzce vymezeného oboru), se tu nešlo s bazukou na komára. Prostě musíme všechno odborně prověřit a udělat to co nejsložitěji, protože všechno ostatní by bylo polovičaté a stejně tomu kromě nás nikdo nerozumí. Anebo, což je bohužel pravděpodobnější, je to prostě projev letitého systému "brácha na bráchu". Jak totiž napsal na svůj fcb profil primátor Zdeněk Hřib: "Záhy poté, co se objevilo graffiti na Karlově mostě, mě oslovila společnost, která Praze nabídla vyčištění pilíře Karlova mostu profesionální laserovou technikou, a to zcela ZDARMA na počkání. Můj tým tento návrh obratem předal dál. Bohužel laserové čištění bylo zamítnuto ze strany Oddělení památkové péče na magistrátu. Z jejich pohledu by totiž mohlo dojít k neodbornému odstranění graffiti. Věřil jsem, že nepovedený nápis bude brzo odstraněn a bude zvolena ta nejlepší metoda pro ochranu tak významné kulturní památky, jakou je Karlův most. Proto mě velice překvapilo, že na čištění mělo být použito běžné čistidlo a kuchyňský kartáč."
Čas načtení: 2024-06-27 06:39:42
Na nesouhlas památkářů naráží kde co. Pak se památková ochrana těžko vysvětluje, když v Máji je kýč
Před otevíračkou Máje pražský náměstek pro územní rozvoj řekl, že takhle si památkovou péči nepředstavuje. O její budoucnosti by se mělo debatovat. Článek Na nesouhlas památkářů naráží kde co. Pak se památková ochrana těžko vysvětluje, když v Máji je kýč se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2020-06-02 13:29:44
Do Brna se vrátila zrekonstruovaná loď Dallas. Zatím má číslo, na nové jméno čeká
Do Brna se vrátila rekonstruovaná historická loď Dallas z roku 1955. V loděnici v Hlavečníku na Pardubicku se podrobila důkladné renovaci i za dohledu památkářů. Opravy stály 15 milionů korun. Práce na lodi budou pokračovat během června v areálu lodní dopravy Dopravního podniku města Brna. Plavidlo, které zatím čeká na nové jméno, sveze první turisty pravděpodobně v červenci.
Čas načtení: 2020-04-26 11:17:18
Prozaik a badatel PhDr. Radovan Lovčí (*11. 4. 1977) žije dnes v Plasích a studuje v Praze. Je absolventem historie na FF UK a spoluautorem i autorem takřka dvaceti knih. Odbornými studiemi přispěl pak do vícera historických sborníků. Letos mu vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Co nyní píšeš? To utajím, ale řeknu, co jsem už dopsal. Prózu, která je příhodami roztržitého, ráčkujícího profesora klimatologie z Plzně. Posléze se dokonce stane nástupcem – neotesaně vystupujícího – prezidenta. To dílo jsem tvořil už v letech 2011-2017 a možná je měl dokončit dřív. Proč? Roku 2017 vyšla kniha Jakuba Horáka Kočky jsou vrženy a již od roku 2013 běžel politicko-satirický seriál Kancelář Blaník. Je to trochu podobné. A já si náhle připadal jako Cimrman, který přichází pozdě. Letos ti vyšla satira Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku napsaná v plzeňstině. Co víc, do roka má vyjít publikace s marketingově (snad) ještě údernějším názvem Hovno z Nerudovy ulice. Vedle bizarních postav z esoterně-léčitelské oblasti – se v ní mihne fiktivní prezident, a to ješitný profesor a držitel bezpočtu čestných doktorátů: Narcis Káďa. V obou případech jde o texty, které jsem začal připravovat po ukončení působení u Frause a během svého zdravotního výpadku, kdy mi odstranili část slinivky. Což nebyla procházka růžovým sadem. Ne. Tři čtvrtě roku jsem prožil ve stavu, kdy nebylo jasné, zda mám rakovinu a do dvou let nezemřu; již jsem měl dokonce za to, že mé knihy post mortem vydají mí mladší bratři. I jako doktor filozofie znovu studuješ? Malý doktorát mám od roku 2004 a je nepřímým výsledkem magisterské práce o Alici Masarykové (600 stran). Na FF UK ji rovnou uznali za práci rigorózní, stačilo složit PhDr. zkoušku. Iniciativa vyšla od učitelů, nemusel jsem nic rozšiřovat, ani psát novou práci jako ti, kdo o PhDr. titul jevili iniciativní zájem sami. V praxi ale doktorát nepoužívám, jen při oficiálních příležitostech jako přednášky a odborné články, a plné zuby mám lidí, kteří mohou mít smrt z toho, když je neoslovíte titulem nebo funkcí. A tzv. velký doktorát? Do toho jsem se pustil loni po odchodu od Frause a zdravotním výpadku. V kraji jsem nenacházel profesní výhled, v pražských institucích taky ne. Ještě jinde ultimativně vyžadovali „Ph.D.“ jako něco, bez čeho se s tebou u konkurzu vůbec nebudou vybavovat. Pracovat mimo obor se mi nechtělo, to by mě psychicky zabilo dřív než ta slinivka, a bádání v historii beru jako povolání, ne zaměstnání; ač vím, že se v dnešní pragmatické době ty pojmy mylně pokládají za synonyma. Navíc mám vztah patriota k Plzeňsku, hluboce tu kořením. Ale jako regionální historik jsem se realizovat nemohl a ve 42 letech zase „vletěl“ do studií. Pendluji mezi Plasy a Prahou. Jak dopadnu, netuším. Měl jsem se narodit pár set kilometrů dál na západ, tam lze z doktorandského stipendia slušně žít a bádat; zde leda živořit. Dost studentů školu ani nedotáhne, neskloubí práci a velmi náročné studium. Může se stát, že bude ex-doktorand i ze mě, vše je otevřené. Jaká tě lákají témata? Tématem mé Ph.D. studie je život Vojty Beneše (1878–1951), což je pro mne srdeční záležitost. Pocházel z Kožlan, které leží 15 kilometrů od Plas, kde bydlím. Úspěšný beletrista, bratr prezidenta Edvarda Beneše, účastník tří odbojů. Sociální demokrat. Hledal střední cestu mezi asociálním kapitalismem první republiky a extrémem komunistické diktatury. Zkoumám ho jako plzeňské téma a je mi blízký politicky: oba jsme nalevo, i česká společnost aktuálně řeší, jak kultivovat divoký polistopadový kapitalismus bez extrémně levicových rizik a jak vybudovat podobu ohleduplného západního sociálního státu, k němuž máme, žel, na hony daleko. I kdybych nestíhal školu, Vojtu Beneše dopracuji. Jen by se jednalo o běh na víc let, protože během dovolené člověk moc nevybádá, to mám ozkoušené. Po škole budu hledat nový domov spojený s profesním uplatněním. Na Plasku a Plzeňsku výhled postrádám, snad bude působištěm některá historická instituce Prahy. Z platu historika se dá i tam skromně přežít, ale na byt či prostorný pronájem člověk může zapomenout. Třeba mě ale přijme jiný kraj než tento. A nesmí zradit zdraví, aby mě místo dopsaných knížek a nového působiště nečekala márnice. Vrať se, prosím, ke své dosavadní produkci. V určité fázi jsem se pokládal výlučně za historického publicistu, odborného spisovatele. Už jako dítě a student jsem si ale vymýšlel pohádky, povídky, kreslené vtipy. Až na vysoké jsem s tím praštil, skoro vše spálil a rozhodl se, že se budu věnovat jen historii. K ní mě vedly i spletité rodové osudy zahrnující i několik muklů za stalinismu a perzekuci během normalizace. Bez pádu režimu bych nevystudoval ani gympl, byli jsme protikomunistická, příliš katolická rodina. To mělo kádrové důsledky pro víc generací. Do drobného historického psaní jsem se pustil už za studií na FF UK a diplomová-rigorózní práce o Alici mi vyšla knižně. A mimochodem, Masarykovi byli přáteli mého vzdáleného zbirožského strýce, básníka J. V. Sládka. Dvacáté století, první prezident, emancipace žen, to jsou mé obory. Emancipace mi připadá jako zajímavé téma. Jenže nabízené platy vědeckých pracovníků v Praze nestačí na nájem garsonky, tak jsem se vrátil. Muzejničina je podle mě nejlepší volba, zatímco při archivařině máš přístup k jedinečným dokumentům, ale psát si můžeš leda po práci. Jenže během konfrontace s řadou muzeí, archivů a památkářů jsem byl konfrontován s nezvykle uzavřeným, nevstřícným prostředím. Při mé naivitě trvalo, než mi došlo, že zatímco pro kantory a školitele z UK jsem byl kolega a pokračovatel, tady jsem konkurent. Co mě šokovalo, že to někteří ani neskrývali. Ale dozvídal jsem se přátelské rady, že se mám vrátit do Prahy, kde mi bude nejlépe. Aniž bych zaslechl jediný objektivní důvod, proč jiní mohou mít privilegium pracovat v kraji. Rivalita! I pár pozitivních, přátelských výjimek bylo – a drobná, žel externí spolupráce s dvěma muzei. Ale tyhle lidi mohu počítat na prstech. Zažil jsem řadu absurdních historek. Na konkurzu mi otloukli o hlavu, že nemám vystudovaný obor archivnictví, ale jen historii, že ovládám pouze čtyři světové jazyky, ale neumím francouzsky. Hned pak přijali dva kolegy, kteří neudávali ani ty čtyři jazyky a žádný nebyl franštinář, ba neabsolvovali archivnictví a jeden neměl vystudovanou historii. Kdo chce psa bít… O další konkurz už jsem se tam nepokoušel. Nemělo to cenu. A jinde? Opakovaně jsem přesvědčoval ředitele s komunistickou minulostí a publikační tvorbou, kterou mu soudruzi před rokem 1989 kvitovali pozitivně, aby mě podpořil při snaze zabývat se na Plzeňsku dějinami 20. století a komunistické totality. Nic. Obecně mě překvapuje, s jakou nechutí se lokální historici (nejenom na Plzeňsku) stavějí k výzkumu moderních dějin, zvláště komunismu. Pro ně to je současnost. Na mých univerzitách měli odvahu detailně vrtat do všeho a padesátá ani sedmdesátá léta pro ně současností nebyla. Během pendlování mezi Prahou a Plzeňskem, mezi UK a lokálními institucemi, mívám dojem, že přejíždím z jednoho mentálního světa do jiného. Kolikrát jsem si mezi čtyřma očima vyslechl dobře a přátelsky míněnou radu kolegů, ať nejsem zbytečně radikální. Proč chci šťourat do doby nedávno minulé, proč se nezajímám o 18. století. Dlouhodobé uplatnění ve sférách, o které jsem měl nejvážnější zájem, bylo passé. Skončil jsem v jiné profesi a léta si připadal jako zakázaný historický spisovatel. Nechápal, co bych ještě měl dokázat, aby se mi někde otevřely dveře. Nechápali to ani mí kantoři z FF UK. Občas jsem od některých vyslechl: „Patřil jste k nejlepším studentům v ročníku, už jako mladý jste napsal knihu, jste doktor filozofie a dál ve svém volnu podle možností píšete. Co by u vás doma ještě, proboha, chtěli? Profesuru?“ Já: „Abych se vrátil do Prahy, kde mi bude nejlépe.“ Jenže to v mé ekonomické situaci nešlo. A dál? Psaní ani historii jsem věšet na hřebík nehodlal. Ve volnu jsem začal recenzovat a vytvářel dílčí historické studie, i když na potřebné bádání k jedné kolikrát padly dvě tři dovolené. V čase volna jsem se pustil i do psaní historických knih pro unitáře, k nimž jsem přestoupil od katolíků; do jejichž archivu a knihovny jsem měl přístup o víkendech. A náhle jsem církevní historik. Naposled ti vyšla knížka o vztahu unitářství k Charlottě Masarykové (2019). A předtím? Pozitivní ohlas mezi akademiky měly i Ženy proti proudu (2018) o pionýrkách duchovenské služby mezi unitáři, univerzalisty a kongregacionalisty v anglosaských zemích. Vzal jsem zpět i studentské předsevzetí skončit s beletrií a vrátil se k povídkám, ač většinu teprve zvolna připravuji. Jen něco vyšlo ve sbornících. A nežertuji, když říkám: nebuďte autory absurdních historek, když jste jich tolik zažili. Co práce redaktora? Nakladatelství Fraus pro mě bylo pracovním exilem. Chtěl jsem dlouhodobě archivařit nebo muzejničit a marně prosil různé ředitele i jen o středoškolský post s nižším platem. Bylo to passé s dvěma výjimkami, ale nebylo dobře možné tam z Plas dojíždět, a proto jsem musel odmítnout. Především ovšem dodnes nevěřím, že byly ty nabídky míněny vážně, ne jako zlomyslný vtip. Napadlo mě: Co kantořina? Mě minula kvůli slabým hlasivkám. K Frausovi jsem nastupoval s tím, že zůstanu dva tři roky a půjdu o dům dál; nakonec to bylo 14 let. Člověk plánuje, bůh se směje. Dodal bys ještě něco k práci redaktora? Investoval jsem, nutno říct, léta života do akutních oprav domu v Plasích, měl jsem půjčky, na léta se stal nestěhovatelným. Zůstával jsem v nakladatelství, ale redaktořina je v jednom směru nesmírně frustrující. Nemůžeš sám psát, do zblbnutí opravuješ cizí texty a vytváříš scénáře knih, které píší druzí. Ale nebyla to neúspěšná etapa: stal jsem se součástí týmu, připravoval moderní učebnice dějepisu a nebyl odříznut od historie, což by mě čekalo při úřednické dráze. Dělal jsem na didaktických, metodických příručkách, pracovních sešitech, populárně-naučné literatuře pro mládež, tři mnou redigované publikace obdržely prestižní mezinárodní ocenění. Dvě ceny z Frankfurtu – za učebnice Dějepis 6 a Hudební výchova 6 a 7 – a jedna cena z Essenu za knihu Známky. Nejednalo se o samozřejmost, která by se týkala každého redaktora u Frause, a snad to nezní jako vytahování, vždyť řada lidí v mém okolí o těch cenách ode mě dodnes neslyšela. Občas odpadl autor, nezbylo než suplovat. Přišel jsem k nezamýšlené autorské spoluúčasti na 11 učebnicových publikacích. Léta u Frause byla náročná časově, plná stresu, který se mi podepsal na zdraví. Někdo si myslí, že redaktořina je pohodová, klidná profese. Opak je pravda. Když ven pustíš prózu, kde necháš pár chyb, je to hloupé, ale přežiješ. Když ovšem totéž uděláš v učebnici, kterou dostanou do ruky desetitisíce žáků, je to pořádný malér, který se může dostat do televize. Proto musíš být maximálně pintlich. I překlep vadí, pořád jsi na jehlách, uděláš chybu, pustíš do tisku starší verzi, neohlídáš sazeče, ten pomíchá texty, grafické vrstvy v mapách. Najednou by mohl do stoupy jít náklad za půl milionu. Kde vezmeš peníze? Musíš stíhat termíny. Veletrh, začátek školního roku nikdo neposune. Máš odborně schopného autora, ale neumí pořádně psát. Přepíšeš knížku větu po větě, takže se z práce netrhneš dřív než za tmy, a ještě ji taháš na víkendy a dovolené. Kdo nezažil, nepochopí. Nemluvě o povinných multikulturních, genderových, minoritních a jiných požadavcích, kdy konečně hotovou učebnici překope tucet rádců. Zvláště pro dějepis to platí. Historie je politikum. Někteří zástupci minorit se neshodnou ani mezi sebou, natož s autory, a tak je celý kvartál smiřuješ: redaktor učebnic musí být i diplomat. Nakonec je přece venku jakýs takýs politicko-korektní výsledek, ale bez předchozí shody a recenzního posvěcení ti ministerstvo školství nedá doložku. Rád bych o tom jednou sepsal něco samostatně. Jsem víc liberál než konzervativec a částečnou oprávněnost politické korektnosti uznávám, ale občas se to žene do krajností. Co jsme zažili s relativně apolitickou hudebkou! O tom by vznikl absurdní román. Politická korektnost vítězila nad prostou logikou, racionalitou. A víra v Boha? Sám bych se neoznačil za věřícího. Jen věřit nestačí. Boha (někdo užije pojem Zdroj) je zapotřebí cítit, zakusit, prožívat niterně, v mystickém spojení. K tomu má každý otevřenou cestu. Osobní zkušenost je víc než víra. I když ztratíme všechny blízké, přátele, majetek, postavení, ba zdraví, život, i když zakusíme bezpráví, tak nás od boží lásky nemůže nikdo odříznout; ani od pomoci vyšších duchovních, nemateriálních entit. Může nás zato oddělit vlastní slepota. Prodělal´s podobnou osobní zkušenost? V šestnácti při nenadálém kolapsu jsem prožil oddělení od těla. I kdybych o věci duchovní nejevil v životě zájem, kvůli tomu zážitku bych nikdy nemohl být materialistou. Radovan Lovčí: Tuto se může stát jenom v Plzni, anebo v New Yorku. Ilustroval a obálku graficky zpracoval Matyáš Souček. Spolupráce na obálce Jan Souček. Vydalo nakladatelství Powerprint. Praha 2020. 96 stran.
Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32
Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?
Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-08 12:41:00
Pražský magistrát plánuje při nedávno zahájené rekonstrukci náměstí Jiřího z Poděbrad odstranit umělecky řešený výdech metra z roku 1981. Uvedl to náměstek primátora Petr Hlaváček (STAN) v reakci na otevřený dopis zhruba dvacítky architektů, akademiků a umělců, který požaduje zachování prvku. Magistrát podle náměstka s ohledem na vyjádření mimo jiné i památkářů vyhodnotil zachování výdechu jako nežádoucí.
Čas načtení: 2024-03-08 12:41:00
Spor o výdech z metra na Jiřího z Poděbrad: Praha ho chce odstranit, umělci a architekti zachovat
Pražský magistrát plánuje při nedávno zahájené rekonstrukci náměstí Jiřího z Poděbrad odstranit umělecky řešený výdech metra z roku 1981. Uvedl to náměstek primátora Petr Hlaváček (STAN) v reakci na otevřený dopis zhruba dvacítky architektů, akademiků a umělců, který požaduje zachování prvku. Magistrát podle náměstka s ohledem na vyjádření mimo jiné i památkářů vyhodnotil zachování výdechu jako nežádoucí.
Čas načtení: 2024-03-21 06:05:00
Kubistický unikát v centru Prahy: Už zase svítí v plné parádě!
Není na světe mnoho měst, které by se mohly chlubit pozorností architektů, jež měly v zálibě kubismus. Praha je v tomto ohledu unikátem. Však také v jejím centru stojí unikátní kubistická lampa, která prošla citlivou péčí restaurátorů a památkářů.
Čas načtení: 2024-03-22 13:46:07
Dům musí zbourat i s unikátní plastikou, památkářům z fasády nešla sundat
Společnost Urban Developers and Investors, která pracuje na bytové výstavbě poblíž nádraží na Smíchově, bourá dům z počátku 20. století. Na něm je podle památkářů unikátní plastika voraře pod Vyšehradem, o niž projevili zájem. Přestože se developer a památkáři dohodli na spolupráci, reliéf se sundat nepodařilo. Jde totiž o betonový odlitek, který je součástí stavby.
Čas načtení: 2024-03-22 14:55:00
Ostrý spor se rozhořel mezi městem Brno na jedné straně a ministerstvem kultury spolu s Národním památkovým ústavem na straně druhé. Jihomoravské metropoli se nelíbí, že ministerstvo na přelomu let 2022 a 2023 na popud památkářů velkou část centra,...
Čas načtení: 2024-03-22 14:55:00
Ostrý spor se rozhořel mezi městem Brno na jedné straně a ministerstvem kultury spolu s Národním památkovým ústavem na straně druhé. Jihomoravské metropoli se nelíbí, že ministerstvo na přelomu let 2022 a 2023 na popud památkářů velkou část centra,...
Čas načtení: 2024-04-12 05:58:00
Na fasádě Máje mají být obří motýli se stíhačkami, milovníkům staré Prahy to vadí
Plastiky sochaře Davida Černého v podobě stíhaček Spitfire s motýlími křídly, které mají přistát na fasádě obchodního domu Máj po několikaleté opravě, budí u památkářů nevoli. Podle různých zdrojů byly ze strany magistrátu povoleny, a to jako dočasné na jeden rok.
Čas načtení: 2024-04-13 09:15:00
Stopka pro dvě miliardy! Rekonstrukci lázní v Plzni zastavili památkáři
Zastupitelé Plzeňského kraje zrušili záměr sjednat dvoumiliardový úvěr na rekonstrukci městských lázní v Plzni včetně výstavby nové budovy Západočeské galerie (ZČG). Start přestavby posouvá žádost státních památkářů o přezkum projektu. Soutěž na úvěr vyhlásil kraj v prosinci a oslovil šest bank, které měly teď podávat nabídky. Novou soutěž by měl kraj vypsat v roce 2025 po krajských volbách.
Čas načtení: 2024-04-22 12:25:00
Štítová stěna pivovaru v Bílině na Teplicku bude mít na přání památkářů podobu z 19. století a do středu štítu se vrátí erb Lobkowiczů. Město začalo s opravou chátrající historické budovy poblíž náměstí. Práce za zhruba 4,5 milionu korun by měly být do roka hotové.
Čas načtení: 2024-04-23 18:38:34
Zveřejnili návrh nového mostu přes Vltavu. Podaří se přesvědčit památkáře?
O budoucnosti mostu mezi pražskou Výtoní a Smíchovem se debatuje už roky. Jestli se výstavba nového mostu, nově se třemi kolejemi, nakonec zrealizuje, rozhodne posudek památkářů.
Čas načtení: 2024-05-15 13:58:01
Památkáři vystavili uherské dukáty či pražské groše z unikátního nálezu
Památkáři vystavili v Opavě zlatý a stříbrný poklad, který archeologové našli loni při průzkumu v prostoru školního hřiště v ulici Praskov. Soubor obsahuje hlavně uherské dukáty a pražské groše, které jsou výjimečně zachovalé. Na místě hřiště stál v 15. století opavský hrad, který byl později přestavěn na zámek a ještě později zbořen, řekl ředitel ostravských památkářů Michal Zezula. Poklad čítá 102 mincí, k vidění bude v prostorách Galerie Eisler v Obecním domě Opava do 19. května.
Čas načtení: 2024-05-15 17:51:58
Pod školním hřištěm v Opavě našli poklad
Třicet zlatých uherských dukátů, 63 pražských a devět míšeňských grošů objevili památkáři při záchranném archeologickém výzkumu školního hřiště ZŠ Praskova v Opavě. Podle památkářů jde o největší numismatický poklad za posledních 100 let nalezený na severní Moravě a ve Slezsku.
Čas načtení: 2024-05-20 14:06:41
Na místě zbourané budovy žižkovského Telecomu bude místo tří obytných věží jedna nejnižší
Bytový projekt Centrum Nového Žižkova, který vznikne na místě zbourané budovy bývalého Telecomu v Praze 3, se změní. Místo plánovaných tří obytných věží vysokých až sto metrů bude stát pouze jedna, ta nejnižší. Sdělili to zástupci developerské skupiny Central Group a autorka návrhu, architektka Eva Jiřičná. Důvodem úpravy projektu byla mimo jiné kritika institucí a památkářů.
Čas načtení: 2024-05-20 15:17:00
Žižkovský mordor nahradí moderní a ekologická rozvlněná věž od Evy Jiřičné. Po pěti letech od výběru vítězného návrhu jsou nyní vypořádány všechny připomínky celé řady různých institucí a developer čeká na stavební povolení. Oproti původnímu návrhu, který počítal se třemi věžemi, vyroste na rohu Olšanské ulice a ulice Jana Želivského pouze jedna. Eva křičná jí navíc musela podseknout od 20 metrů, kvůli námitkám různých institucí a památkářů.
Čas načtení: 2024-05-26 05:00:00
Světově uznávaná architektka Jiřičná promluvila pro Blesk: Co si myslí o Černého motýlech?
Architektka Eva Jiřičná (85) v pondělí představila svůj návrh Centra Nový Žižkov, který po připomínkách památkářů a dalších institucí musela pět let předělávat. Mimo jiné kvůli tomu, že stavba byla příliš vysoká. Nejen výška staveb je téma, o kterém Pražané diskutují stále častěji. Diskuse se ale v uplynulých měsících rozproudila také kolem motýlů Davida Černého na obchodním domě Máj a v nedávných dnech spoustu Pražanů zvedl ze židle také návrh nového hlavního nádraží. Co si o těchto tématech myslí světově uznávaná architekta?