EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || <img src="https://1884403144.rsc.cdn77.org/foto/jan-zizka/MjAweDEzNC9jZW50ZXIvbWlkZGxlL3NtYXJ0L2ZpbHRlcnM6cXVhbGl0eSg4NSk6Zm9jYWwoNDQ0eDI4NDoxMTcyeDExNTApL2ltZw/9270948.jpg?v=0&st=KgO3iireawkUrxuFRwPczVA6mb2f6xKDH1C08dterfk&ts=1600812000&e=0"> Po 600 letech badatelé digitálně zrekonstruovali, jak mohl vypadat slavný jednooký husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Jeho podobu odhalili archeologové pomocí speciálního programu.
Čas načtení: 2024-05-06 11:00:01
Slepota přetvořila Žižku v démona. Báli se ho i vlastní vojáci
Když Jan Žižka zcela oslepl, svůj boj sice nevzdal, ale život v temnotě vedl ke stínům v duši. Začal se chovat jako despota nejen ke katolickým protivníkům, ale i ke svým vojákům. Jako příklad lze uvést speciálně potupnou popravu dvou katolických kněží, které nechal zabednit do sudu a veřejně upálit. Zajímavé je také datum, kdy se to stalo – 21. srpna. Po několika dlouhých staletích se zamýšlelo 21. srpna 1968 odkrýt památník na jejich počest. K odhalení památníku samozřejmě nedošlo, neboť na české území dorazily sovětské tanky. Stal se z něho ďábel Když Žižka zcela oslepl, proměnil se i jeho charakter. Někteří ho přirovnávali „k sedmihlavé apokalyptické šelmě vystupující z moře a rouhající se Bohu“ nebo ho považovali za „vyvolenou hlavu ďábelské sekty a zvrhlíka“, jak vysvětluje Petr Čornej v knize „Jan Žižka“. Po úrazu, ke kterému došlo u hradu Rabí, se nějakou dobu zotavoval na lůžku. Vrátil se brzy do boje, ale byl to úplně jiný člověk. Jeho úplná slepota jej negativně přetvořila a legenda o něm mluví jako o démonu. Protivníci se ho obávali, protože „tolik se báli vojevůdce, který měl mít podle pověstí pletky s ďáblem“, jak uvádí Felix Krumlowský v knize „Husité, jak jsme je neznali“. U Hořic porazil slepý Žižka zrádce Vartenberka, kolem bitvy panují dohady Číst více V bitvách bojoval jak boží mstitel V zimě 1921 se odehrála bitva u Kutné Hory, kde došlo k další zradě, tentokrát ze strany kutnohorských občanů. Umožnili Zikmundovi azyl a tím se usnadnilo povraždění všech husitů ve městě. Proměněný Žižka to tak ale nenechal a díky ďábelskému úskoku a osvědčeným vozovým hradbám opět zvítězil na plné čáře. Zmobilizoval zbylé vojsko a využil děla, která umístil na válečné vozy. K opravdové bitvě zase nedošlo, neboť další lest a promyšlený tah pomohly zmást Zikmundovu přesilu. Žižkovi a jeho vojákům se podařilo uniknout. Husitský „netvor“ „prošel jejich zmatenými řadami jako nůž máslem a zmizel s celým vojskem v temnotě“, jak vypráví Felix Krumlowský. Žižkovi muži vyděsili nepřítele tak, že se dal na úprk. Po kardinálovi zbyl na bojišti neobvyklý suvenýr Číst více Husitští vojáci šli v jeho šlépějích Do temnoty nevstoupil pouze husitský hejtman. Proměna nastala i u jeho bojovníků, kteří o to usilovněji rabovali, plenili a znásilňovali. Řídkým jevem nebyly ani takzvané „vraždy na objednávku“, o nichž bychom dnes hovořili jako o závažných trestných činech. Ve středověku plném válek to však bylo zřejmě normální. Zářným příkladem husitských násilníků byli Šondra a Robil, o kterých sice už moc nevíme, ale tehdy vzbuzovali nevídaný ďes a hrůzu už při vyslovení jejich jmen. Kradli, mordovali a loupili a dnes se to zdá nevídané, ale své zločiny konali beztrestně. „V jejich činech se tak zákonitě prolínaly ideové zřetele s násilnou kriminalitou,“ tvrdí Petr Čornej. Důvodů, proč tak činili, bylo plno. Mezi ty nejčastější patřilo přesvědčení nebo křivdy, ale v neposlední řadě i vidina zisku a kořisti. Atentát na nestvůru v husitských službách Není divu, že se kolem Žižky začala šířit nenávist a narostl počet jeho nepřátel. Jednoho dne obdržel hejtman dopis, který jej varoval před úkladnou vraždou, jež se na něj chystala. „Bratře Žižko, věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany jali vězně dosti znamenitého, kterýž tě má zamordovati,“ psal kněz Ambrož v dopise. Jelikož posel, který dopis Žižkovi doručil, vraha osobně znal, nebylo těžké viníka dopadnout a poté zaslouženě potrestat. Zde se lze opět přesvědčit o Žižkově bestiálnosti, protože atentátníka nechal pro výstrahu krutě mučit a nakonec oběsit. Husitské rabování a loupení pod Žižkovým vedením se pochopitelně nelíbilo českému panstvu, které svolalo roku 1423 do Prahy sněm, na němž nepřímo pohrozilo, že „zhúbci země“ budou potrestáni. K naplnění této hrozby nedošlo hned, ale až po letech při osudové bitvě u Lipan, kde zemřelo celé husitské hnutí. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jan Hus: Kazatel proti sexu, který se vyhýbal lásce. Mohla za to prostitutka?
\nČas načtení: 2024-06-25 20:05:00
Ex libris: Proměny pražského Žižkova očima Petra Čorneje
Kniha Husité na Žižkově je velmi specifická topografie a historie také specifické pražské části, která leží pod vrchem hory Vítkov, kde husitský vojevůdce Jan Žižka slavně zvítězil 14. července 1420 nad křižáckým vojskem. Autorem publikace je osoba nadmíru povolaná: historik a popularizátor historie Petr Čornej. Za svou obsáhlou a přitom čtivou knihu Jan Žižka, život a doba husitského válečníka, získal v roce 2020 cenu Magnezia litera.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.
\nČas načtení: 2024-07-23 05:00:00
Radikální husitský kněz, politik a vojevůdce se narodil kolem roku 1380 do významné rodiny. Když mu zemřel otec, adoptoval ho strýc Jan Cách, jeden z nejbohatších pražských měšťanů. Umožnil mu vystudovat univerzitu a také ho s sebou bral na zahraniční obchodní cesty.
\nČas načtení: 2024-10-11 09:30:00
Jaký byl Žižka velitel? Odhodlání je důležitější než výzbroj, říká generálporučík Miroslav Hlaváč
Husitský vojevůdce, který nebyl nikdy poražen a jenž budí emoce i 600 let po své smrti - Jan Žižka z Trocnova. Někdejší žoldnéř a pozdější "boží válečník", z jehož života je podrobně zmapováno pouze šest posledních let, byl někdy oslavován, jindy zatracován. Jan Žižka zemřel 11. října 1424, nedaleko od Přibyslavi na Havlíčkobrodsku. Bylo mu 63 nebo 64 let. Jaký byl Žižka velitel? A jaké ponaučení vyplývá z husitských válek? Velký rozhovor o Janu Žižkovi poskytl v minulosti Reflexu generálporučík Miroslav Hlaváč.
\nČas načtení: 2024-10-12 18:52:00
Historik Čornej: Žižka nebyl barbarem, bojoval za ideály a svoji spásu
Praha - Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v...
\nČas načtení: 2024-10-12 18:52:00
Historik Čornej: Žižka nebyl barbarem, bojoval za ideály a svoji spásu
Praha - Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v...
\nČas načtení: 2024-10-12 20:05:00
Lapka i rytíř krále. Válečník, který neprohrál bitvu. Improvizátor, o jehož charakteru ví vědci velmi málo. Před 600 lety zemřel legendární husitský vojevůdce Jan Žižka. V Hyde Parku Civilizace o něm budou mluvit Petr Čornej, Robert Novotný, Zdeněk Vybíral, Samuel Beňa i Veronika Válková. V sobotu ve 20:05 na ČT24 [online-live]
\nČas načtení: 2024-11-08 15:00:00
Senzační objev. Jan Žižka byl průkopníkem hybridní války už ve středověku
/FOTOGALERIE, VIDEO/ Využíval Jan Žižka z Trocnova metod, kterým se nyní říká fake news a hybridní válka? A přímo v Čáslavi? Jak to, že husitský hejtman byl 7. června 1421 na Čáslavském sněmu v kostele sv. Petra a Pavla a zároveň v ten samý den obléhal hrad Rabí? Rozluštění této záhady, která „nedala spát“ celé generaci historiků, přinášíme při 600. výročí smrti husitského vojevůdce.
\nČas načtení: 2025-04-18 09:32:00
Jan Žižka: Jak vypadal husitský vojevůdce, který přišel o oko?
Po 600 letech badatelé digitálně zrekonstruovali, jak mohl vypadat slavný jednooký husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Jeho podobu odhalili archeologové pomocí speciálního programu.
\nČas načtení: 2024-10-31 09:00:16
Legenda ztracená v historii: Co (ne)víme o Janu Žižkovi?
Ke konci života už byl zcela slepý, přesto stále úspěšně velel husitským vojskům. Jeho muži ho respektovali jako geniálního stratéga, stejně jako nepřítel. Kontroverze budil už za svého života a rozdílné názory přetrvávají po celých 600 let. Přesně tolik uplynulo od jeho smrti. Co o Žižkovi (ne)víme? Jméno Jan Žižka z Trocnova (1360–1424) si většina
Čas načtení: 2024-03-07 11:00:01
Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší
Co se asi honilo hlavou lidem, kteří byli schopni vymyslet tak kruté tresty, že většinu z nás nenapadnou ani v těch nejhorších nočních můrách? Většina z nás ví, že Římané rádi využívali metodu ukřižování svých nepřátel či odpůrců. Nebyl to ale samozřejmě jediný „sofistikovaný“ způsob, jak působit bolest. Rozřezání větvemi stromů Jedním z důvodů, proč byla armáda starověkého Říma tak úspěšná, byla její vysoká disciplinovanost. A Římané věřili, že vojáci se musí disciplíně naučit tvrdě. V případě svých vlastních vojáků používali jedny z nejkrutějších trestů, jaké kdy starověký svět viděl. Jeden takový brutální způsob navrhl císař Aurelianus, který vládl ve 3. století. Stanovil, že římští vojáci, kteří se provinili poměry s manželkami jiných mužů, měli být rozřezáni větvemi stromů. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Odsouzeného muže přivázali hlavou dolů za nohy ke dvěma mladým větvím, které byly sraženy a svázány dohromady, což vytvářelo napětí. Při následném kácení stromu byl nešťastník doslova roztrhán. V roce 366 byl takto popraven vůdce rebelů Prokopius. Tento způsob popravy byl také občas používán ve starověké Persii, podle všeho se tam používal ještě na začátku 19. století. Pojídání hmyzem zaživa Mithridates byl voják, který žil v První perské (Achajmenovské) říši. Bohužel se opil na královské hostině a ponížil krále Artaxerxa II., který v rozpacích a rozzuřený nařídil šílený trest – scafismus neboli „lodě“. Podle Plutarcha, který psal o stovky let později, trest začal tím, že byl odsouzený vzat do vody a umístěn do člunu. Další identická loď vytvořila shora jakousi skořápku, přičemž mužovy paže, nohy a hlava trčely ze stran. Nebožák byl nakrmen medem a napojen mlékem, jeho kati mu touto směsí také namazali tělo, ruce a nohy. Po nějaké době na přímém slunci měl obličej a končetiny úplně pokryté mouchami. Škůdci se živili exkrementy a pak začali pronikat do mužova těla, živili se jím a požírali ho zevnitř i zvenčí. Mithridates vydržel 17 dní na „člunech“, než zemřel. Vyhlazení široké rodiny Jak se může zdát, že být sněden hmyzem je to nejhorší, není tomu tak. Po celá staletí ve staré Číně existoval osud horší než smrt – extrémně tvrdý trest známý v čínštině jako miezu, což je praxe stará více než 3 000 let. Byla vyhrazena těm, kdo byli shledáni vinnými ze zrady, což mohlo být tak jednoduché jako naštvat krále. Miezu zahrnoval nejen popravu zrádců, ale také jejich širší rodinu. Odsouzena tedy byla nejbližší rodina viníka, jako jsou rodiče, děti a sourozenci, ale také strýcové, tety, sestřenice, a dokonce i jejich švagři. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Metodou popravy používanou na těchto nešťastnících byla typicky smrt „pomalým krájením“. V roce 338 př. n. l. se úředník jménem Shang Yang dostal na špatnou stranu a byl odsouzen k popravě spolu s celou svou rodinou. Shang Yang byl rozřezán a sťat. Ještě v 18. století se vyskytly případy rodinných poprav proti rebelům a zrádcům, čínská vláda je oficiálně zrušila až v roce 1905. Upálení v „proutěném muži“ Slavný horor The Wicker Man z roku 1973 obsahuje scénu, ve které je zapálena velká dřevěná postava muže, přičemž je rituálně upálena oběť uvnitř. Některé zdroje tvrdí, že tento způsob popravy používali staří Keltové. Archeologické důkazy, že druidové prováděli lidské oběti, jsou slabé, ale zmiňují se o nich ve starověkých pramenech. Například slavný římský vojevůdce Julius Caesar napsal, že druidové zabíjeli lidi „stavbou obrovské dřevěné figury ze dřeva.“ Caesar v 1. století př. n. l. chválil druidy jako „učené muže“, ale nepochybně byl i on zděšen jejich brutalitou. Podle Caesarových slov druidové stavěli „postavy obrovských rozměrů, jejichž končetiny tvořené vrbovým proutím naplňovali živými lidmi. Vše pak zapálili a lidé uvnitř zahynuli v plamenech.“ Preferovanými oběťmi byli podle římského vojevůdce zločinci. Nicméně jakmile „došli“ kriminálníci, na jejich místo nastoupili nevinní lidé. Zdroje: history.co.uk, diginole.lib.fsu.edu, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.
Čas načtení: 2024-03-14 07:00:01
Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to
Smrt některých významných osobností historie byla skutečně velmi nešťastná. Věděli jste například, že vás může nepřítel zabít i poté, co jste mu vzali život a jeho hlavu si vítězoslavně připnuli k nohám? Ano, i tohle se stalo. „Zakousla“ ho hlava bez těla Hrůzostrašný vojevůdce Vikingů Sigurd Eysteinsson se stal pravděpodobně jediným člověkem v historii, kterého „zakousla“ hlava bez těla. Během dobývání severního Skotska Nory se na konci 9. století stal hrabětem z Orknejí. Jeho agresivní válčení mu vyneslo označení „Sigurd Mocný“, ale jedno z jeho nejkrutějších vítězství se ukázalo být také posledním. Sigurd měl spor se šlechticem s přezdívkou Bucktoothed (Ozubený) a oba se dohodli, že to vyřeší střetem čtyřiceti mužů proti čtyřiceti. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Viking však podváděl, na bojiště si přivedl dvojnásobný počet válečníků. Sigurd vyhrál, dnes bychom řekli v „suchém triku“, a nebohému Skotovi usekl hlavu, kterou si následně připevnil k sedlu jako trofej. Když triumfálně odjížděl pryč, Sigurd se nohou škrábl o jeden ze zubů vyčnívajících z uříznuté hlavy. Rána se infikovala a Sigurd zemřel – možná jediný vojevůdce v historii, kterého zabil někdo, koho předtím porazil. Smrt hrochem Menes, považovaný za úplně prvního faraona, měl působivý životopis i podle měřítek svých kolegů vládců. Kromě toho, že se mu asi před 5 000 lety připisovalo sjednocení Egypta, prý popularizoval používání papyru a jednou unikl smečce běsnících psů tím, že jel na krokodýlovi přes jezero jako na surfovém prkně (OK, tohle byla pravděpodobně jen legenda, ale my tomu chceme věřit). Vůdce takového rozsahu si zasloužil galantní, hrdinskou nebo epickou smrt. Místo toho byl – podle egyptského kněze a kronikáře Manetha – zabit rozzuřeným hrochem. No, takže tak. To byl konec muže, který založil Egypt. Vražedná hudba Možná není známý jako Bach a Händel, ale Jean-Baptiste Lully byl významný barokní skladatel, který se proslavil operami a duchovní hudbou. Bohužel hudba také znamenala jeho zkázu. Při dirigování představení v roce 1687 udržoval rytmus tím, že bouchal o podlahu dřevěnou holí (ekvivalent dnešních dirigentských taktovek). Náhodou se udeřil do vlastní nohy takovou silou, že ránu postihla gangréna. Lully odmítl amputaci končetiny, protože miloval tanec. Gangréna se zhoršila a dirigent zemřel. Je ironií, že koncert, který v inkriminovaný den dirigoval, byl napsán na oslavu nedávného zotavení krále Ludvíka XIV. Sama sebe upálila Rakouskou arcivévodkyni Mathildu v roce 1867 nezabilo kouření, ale samotná cigareta. Osmnáctiletá aristokratka se měla provdat za následníka italského trůnu. Její zářivá budoucnost však skončila katastrofou, když se jednoho červnového večera rozhodla zakouřit si v paláci Hetzendorf ve Vídni. Arcivévodkyně totiž uslyšela kroky svého otce, který jí kouření zakázal, a rychle schovala cigaretu za zády. Hořící špička se dotkla ozdobných gázových šatů, které měla na sobě, a zapálila je. Plamen se proměnil v doslova ohnivou kouli, která Mathildu „objala“. Uhořela tak přímo před zraky své rodiny. Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny Číst více Smrt důkazem v soudní síni Právník, člen americké Sněmovny reprezentantů a prominentní politická osobnost během americké občanské války (zuřivý zastánce Jihu), to byl Clement Vallandigham. Lidé si ho však pamatují hlavně kvůli jeho netradiční smrti. V roce 1871 se ujal případu obžalovaného, který byl obviněn ze zabití kohosi v barové rvačce. Vallandigham měl v úmyslu dokázat, že se oběť ve skutečnosti omylem zastřelila, když vytahovala pistoli z kapsy. Zatímco při snídani probíral strategii s kolegou právníkem, rozhodl se Vallandigham událost zopakovat s použitím údajně nenabité zbraně přímo u soudu. Až na to, že pistole byla skutečně nabitá, a když zmáčkl spoušť, střelil se do břicha. Vallandigham zemřel následující den, když se rána infikovala. Ale jeho originální demonstrace důkazu alespoň zprostila jeho klienta viny. Zdroje: history.co.uk, billofrightsinstitute.org, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.
Čas načtení: 2024-06-04 00:00:00
Po takřka nečekaném úspěchu zoufalé mise na Dosah spásy zamíří plukovník komisař Gaunt a tanithští První ke strategicky důležité hutní planetě Urdesh obležené vražednými armádami Anarcha Seka. V sázce však může být víc než jedna planeta. Imperiální síly se pokusily svého nepřítele rozdělit a zničit, ale vzhledem k tomu, že urdeshské kampani velí sám vojevůdce Macaroth, je možné, že má útok arcinepřítele jiný účel – jediným úderem dekapitovat imperiální velitelské struktury. Vystaví se vojevůdce tomuto nebezpečí? A dokážou jej Gauntovi Duchové ubránit proti obrovské síle zabijáků a válečných strojů Chaosu? Datum vydání: 03.06.2024
Čas načtení: 2024-10-09 11:34:51
Pohlédněte do tváře Jana Žižky. Vědci zrekonstruovali jeho podobu
Mezinárodní tým vědců z Brazílie, České republiky a Itálie vytvořil tzv. aproximaci, tedy přibližnou podobu Jana Žižky z Trocnova. Vycházeli z výzkumu před 10 lety, kdy byla uveřejněná přesná digitální kopie části lebky, která je považována za autentický odlitek slavného vojevůdce. Svou práci prezentovali před výročím 600 let od úmrtí tohoto slavného vojevůdce, které připadá na 11. října letošního roku.
Čas načtení: 2024-02-16 00:00:01
General-lejtěnant Anton Ivanovič Děnikin
Ruský vojevůdce, který zastával funkci úřadujícího nejvyššího představitele ruského státu a vrchního velitele ozbrojených sil jižního Ruska během ruské občanské války v letech 1917-1923. Předtím byl generálem ruské císařské armády během první světové války. Jeho vojska provádějící bílý teror byla známá svými pogromy.
Čas načtení: 2024-02-09 11:31:59
Kam mizí jeruzalémský poklad? Je ukryt v trezorech Vatikánu, nebo se vrací do své vlasti?
Píše se rok 70 a římská vojska vstupují do posvátného města Jeruzaléma. Syn císaře Vespasiána (9-79) Titus (39-81) se nezastaví ani před vypleněním jeruzalémského chrámu, který již po zničení není nikdy obnoven. Cílem Tita není jen židovská porážka, ale láká ho zejména i nesmírné bohatství, o kterém se odedávna vyprávěly legendy. Vojevůdce pak prý
Čas načtení: 2024-02-09 10:00:00
V letošním roce si připomínáme významné jubileum - 600 let od skonání legendárního českého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Město Přibyslav, úzce spjaté s jeho historickým odkazem, se chystá uctít tuto významnou postavu českých dějin řadou akcí.
Čas načtení: 2020-08-31 21:11:30
Magnesia Litera 2020: Kompletní přehled ocenění
Knihou roku 2020 a zároveň vítězem kategorie Naučná kniha ceny Magnesia Litera se stala publikace od historika Petra Čorneje Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka. Literu za prózu získal Jiří Kratochvil za román Liška v dámu a za poezii Ewald Murrer za sbírku Noční četba. Přehled všech cen najdete v článku. Kniha roku a Naučná literatura Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka Paseka, Praha / 844 stran V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Próza Jiří Kratochvil: Liška v dámu Druhé město, Brno / 200 stran Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Poezie Ewald Murrer: Noční četba Aula, Praha / 326 stran V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Kniha pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida. Pohled z druhé strany Raketa/Labyrint, Praha / 80 stran Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se syny putoval, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Nakladatelský čin Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce Práh, Praha / 286 stran Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Publicistika Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy Prostor, Praha / 400 stran Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). Překladová kniha Patrick Melrose I: Edward St Aubyn Přeložil Ladislav Nagy Argo, Praha / 432 stran Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Cena čtenářů Filip Rožek: Gump: Pes, který naučil lidi žít Kontrast Srdceryvné vyprávění očima toulavého psa Gumpa. Příběh o cestě plné překážek a pastí,o lásce, která má sílu dosáhnout až za duhový most, o neochvějné psí obětavosti položit život za svého páníčka, o naději, kterou nespoutá ani ten nejpevnější řetěz, ale také o zvířecí moudrosti, která nám lidem otevírá oči. Gump přináší syrový a autentický příběh, vystavěný z reálných zkušeností člověka, který se celý svůj život věnuje záchraně týraných psů, odhalování psích množíren a napravování křivd, kterých se lidé v bezcitné honbě za penězi dopouští na nejlepším příteli člověka. Je to kniha bez příkras a hollywoodského zjemňování. Jako bychom nahlédli do hlavy toulavého psa Gumpa a viděli všechno, co si prožil, jeho očima. Autor se setkal s trýznivými psími osudy a s jejich zážitky, nad kterými někdy zůstává rozum stát. Touto knihou chce lidem otevřít oči a ukázat jim, že každý z nás může pomoci, pokud si začne všímat dění kolem sebe, a přestane spoléhat, že situaci napraví někdo jiný. Až pochopíme, co nám psí duše dokážou nabídnout, může být náš život mnohem bohatší. Knihu doplňují krásné akvarelové ilustrace Weroniky Gray a fotografie lidí a psů, kterými se autor v příběhu Gumpa inspiroval. Kniha vznikla v rámci charitativního projektu Gump – protože to nevzdám, do kterého se zapojily české celebrity, mimo jiné Olga Lounová, jež pro projekt složila píseň, a Marta Kubišová, která ji nazpívala. Partnery projektu jsou Český rozhlas, Mall ad. Honorář autora poputuje na záchranu opuštěných psů v útulcích. Magnesia blog roku Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život na ruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá – Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03
Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce. Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky. Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu. Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí. Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence. David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti. Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku. Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu. Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla. Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění. Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu. Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá. Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých. Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou. Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje. Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví. Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a 2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens; upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu. Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný. Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje! Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne. Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci. Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text. Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-06 13:47:16
Boj o generálské sochy: Koněva ven a Vlasova dovnitř?
Stalo se to velké téma, i když 2. světová válka, díky Bohu, už dávno skončila. My jsme však submisivní vůči vůdcům a vládcům, a tak se jim snažíme zalíbit i po smrti. Je v tom však zas ta bídná politika, která ráda hodnotí dějiny zpětně. A po bitvě je každý generál, že? Jak u nás, tak i ve světě. Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému. Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. A každý z těch velkých vládců, vojevůdců, veličin vždy byl nějaký. Nikdy nikdo nebyl zcela absolutně nevinný. Každý něco v životě provedl. Jsme lid hříšný a božský jedinec prostě neexistuje. A tak se proto vždy na kohokoliv něco najde, buď se na něj pomník postaví, nebo se ten jeho zase za čas zbourá. Vždy si vzpomínám, jak jsem v 4. třídě obecné zamalovával nebo vytrhával listy učebnic, kde na prvních stránkách byly naše novodobé komunistické ikony: Stalin a Gottwald. My jsme vytrhávali listy a jiní byli zatím věšeni. Co s tím? Koněv, nebo Vlasov? Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. Kdybychom stavěli pomníky zvířatům, rostlinám či mrakům nebo hvězdám, tak by se to určitě nestalo. Ty by nemohly nikomu vadit ani po deseti politických převratech po několik století. Indiáni to vyřešili. Indiáni totiž svým vůdcům nestavěli pomníky. Stavěli jiné pomníky, které se nestále zasluhují o naše lidstvo, o naše přežití. A nikdy se neomrzí. Indiáni stavěli ve svých sídlech a městech pomníky penisům. Falus byl totiž pro ně symbol plodnosti a vlastně byl zárukou naší existence. Falus byl uctíván víc než jakýkoliv jejich vojevůdce a válečný hrdina. Velký třímetrový penis byl například vztyčen na hlavním náměstí slavného mayského města Uxmal na Yucatánu přímo před vládní budovou Dům guvernérů, kde sídlili autoritářští vládci. A vůbec jim nevadilo, že tam není vztyčen pomník třeba jejich slavného předka či zakladatele jejich vládnoucího rodu. Ne, penis byl ten správný pomník, správný symbol, který jim připomínal a zaručoval existenci. Oni to viděli jasně a podobně i ostatní indiánské národy. Jmenujme třeba Muisky z dnešní Kolumbie, tvůrce další významné předkolumbovské kultury. Tam vztyčovali penisy na všech stranách. Ve městě Tunja, v hlavním sídle vládce „zaqueho“, v severní říši Muisků, byly dokonce až osmimetrové. Ale taky tam vztyčili sochu „jen“ jednometrovému penisu, mrňousovi, protože i on je tvůrce nových generací a lepší malý než žádný, že milé dámy? Tomu se říká kultura. Jenže my jsme prudérní, zaprdění a skutečnost decentně zakrýváme, jako by falus neexistoval. Když Španělé dorazili do Uxmalu, tak tamější penis rozbili, což dodnes mohou „obdivovat“ všichni turisté jako naše barbarství. Nicméně Španělům nevadilo, že přivedli do jiného stavu všechny indiánky v širém okolí a stvořili mestickou rasu. Díky asi čemu? Hádejte třikrát. Jsme zastydlí puritáni a raději stavíme pomníky lidem, a pak máme nebetyčné problémy. Maršála Radeckého jsme si postavili a pak odstavili na žádost Itálie, generalissima Stalina jsme si postavili na žádost strany a pak zbourali také na žádost strany a nyní je na řadě jakási rošáda. Kdo byl hrdina pro náš národ a zloduch pro jiné? Koho za koho, aneb zač je toho loket. Jaká by to byla radost, kdybychom místo nich měly dvě krásné sochy penisů? Nikdo by se nezlobil a bylo by nám všem nad slunce jasnější, hlavně mladé generaci, čemu že je třeba se věnovat. Budování mamonu kariéry nebo rozkvětu rodiny, rodu a národa? Nikdo by penisy neboural a všichni v celé Evropě a Asii by byli spokojeni. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-25 00:00:01
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna byl český vojevůdce a státník, který bojoval na katolické straně během třicetileté války (1618-1648). Jeho úspěšná válečná kariéra z něj v době jeho smrti učinila jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů ve Svaté říši římské. Valdštejn se stal vrchním velitelem vojsk císařské armády císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. a byl významnou postavou třicetileté války.
Čas načtení: 2024-02-09 10:00:00
V letošním roce si připomínáme významné jubileum - 600 let od skonání legendárního českého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Město Přibyslav, úzce spjaté s jeho historickým odkazem, se chystá uctít tuto významnou postavu českých dějin řadou akcí.
Čas načtení: 2024-03-11 06:35:00
V Novohradských horách najdeme nespočet různých skalních útvarů, mnohdy bizarních. Přírodními vlivy jsou po tisíciletí vymodelovány z vyvřelých hornin – granitu (žuly) a granodioritu. Jeden z nejvýraznějších se tradičně, už minimálně sto let, nazývá Napoleonova hlava nebo prostě jen Napoleon podle slavného francouzského vojevůdce.
Čas načtení: 2024-03-15 07:30:00
KVÍZ: Slavné bitvy, vítězná tažení. Jak dobře znáte nejslavnější vojevůdce?
Na svém kontě mají vyhrané bitvy i celé války, vítězná tažení a dobytá území. Celá řada z nich ale za svůj zápis do historie zaplatila životem. Jak dobře znáte nejslavnější vojevůdce historie? Vyzkoušejte své znalosti v kvízu Deníku. Jako vždy varujeme. Nechcete-li podvádět, galerii si proklikejte až po vyplnění testu.
Čas načtení: 2024-03-15 07:30:00
KVÍZ: Slavné bitvy, vítězná tažení. Jak dobře znáte nejslavnější vojevůdce?
Na svém kontě mají vyhrané bitvy i celé války, vítězná tažení a dobytá území. Celá řada z nich ale za svůj zápis do historie zaplatila životem. Jak dobře znáte nejslavnější vojevůdce historie? Vyzkoušejte své znalosti v kvízu Deníku. Jako vždy varujeme. Nechcete-li podvádět, galerii si proklikejte až po vyplnění testu.
Čas načtení: 2024-03-19 06:57:00
KVÍZ: Po stopách Jana Žižky. Víte, kde se vojevůdce narodil a kde vítězil?
Jan Žižka patří k nejslavnějším českým vojevůdcům a zároveň k nejslavnějším Jihočechům. Letos uplyne 600 let od jeho úmrtí, proto vojevůdce připomene řada akcí. Ve kvízu Deníku si můžete otestovat, jak příběh Jana Žižky znáte.
Čas načtení: 2024-03-20 11:08:00
Od smrti husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova uplyne 11. října 2024 šest set let. Významné výročí svého historického hejtmana si připomene město Tábor. Obyvatelé a návštěvníci budou mít na výběr z celé řady akcí různého charakteru, ať už jde o symfonický koncert, rekonstrukci bitvy, výstavy nebo televizní dokument nazvaný Pravda o Janu Žižkovi.
Čas načtení: 2024-03-25 11:36:45
Dobrodružná desková hra na motivy historického velkofilmu o životě nejznámějšího českého vojevůdce.
Čas načtení: 2024-03-28 16:44:44
Putin je lhář, varuje podporovatel Ukrajiny a europoslanec Zdechovský před mírovými vějičkami
Komentář: Ruský imperátor Vladimir Putin opět sehrál svou velmi oblíbenou roli moudrého vládce a mírotvůrce, kterou dle potřeby střídá s polohou bojovného vojevůdce. Nyní tvrdí, že Rusko nezaútočí na země NATO a že Češi mohou být v klidu. Lidovecký europoslanec a přítel Ukrajiny Tomáš Zdechovský varuje ty, kdo by byli v pokušení Vladimiru Putinovi věřit. Pro portál ŽivotvČesku.cz zdůraznil, že ruský car je usvědčený lhář.