Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-12-17 00:00:00

Inkscape – Vektorová grafika profesionálně a zdarma

Programů pro pohodlnou práci s vektorovou grafiku je jako šafránu a navíc se většinou jedná o placené řešení, jehož pořizovací cena často sahá do nepěkných výšin. Existuje však jedna bezplatná alternativa. Vedle nepřeberného množství nástrojů a funkcí umí česky a běží na více platformách. Přesně to ...

Čas načtení: 2020-01-23 00:00:00

AO Tennis 2 - Australian Open ve virtuální podobě

Jeden z největších tenisových turnajů Australian Open je v plném proudu, a ještě před jeho začátkem vyšla tenisová hra AO Tennis se svým druhým dílem. První díl nepatřil k příliš povedeným, ale tenisových her je jak šafránu a těch kvalitnějších ještě méně. Jestli se vývojáři poučili ze svých chyb a ...

Čas načtení: 2018-01-01 05:00:00

American Truck Simulator: New Mexico - S těžkým nákladem napříč pouští

Přístup českého studia SCS Software je ve všech ohledech sympatický. Namísto toho, aby na trh chrlilo jednu hru za druhou ve snaze těžit z toho, že skutečně kvalitních simulátorů, v nichž se hráč může stát řidičem kamionu, je jako šafránu, tak pilně pečuje o své aktuálně dva největší projekty. Konkr ...

Čas načtení: 2013-06-09 01:51:00

Recenze - Coach Carter

Filmy pojednávající o sportu resp. o příbězích sportovců jsou speciální škatulkou, do které lze zařadit jen málo ze světové tvorby. Jedná se totiž o specifický žánr, kterého je jako šafránu na louce, po jejímž povrchu si udělal výlet zbloudilý kombajnista cestou do hospody. To je hned z několika důvodů, jednak technická náročnost a nezáživnost samotného výkonu sportu a hlavním je samotná podstata sportu-jednoduchost. Málokdy se poštěstí, že se naskytne natolik silný příběh, aby stál za filmové zpracování.. Coach Carter je jedním z těch vůbec nejlepších v tomto oboru. Hrou při zdi světu neposloužíte, není nic osvíceného na tom, když se budete krčit, aby se lidé kolem cítili lépe. Byli jsme stvoření, abychom zářili. To světlo je v nás všech, a když mu dáme prostor se rozsvítit, dáváme ostatním možnost udělat totéž. Sportovní film může uspět v případě, že pozadí samotného sportovního výkonu (na ten ostatně koukáme na přímý přenos a nepotořebujeme filmovou rekonstrukci) je dostatečně zajímavým. Přesně tady je klíč k úspěchu „Trenéra Cartera“. Dostáváme se do společnosti střední školy v Richmondu, která je v městské části se značnou kriminalitou, chudobou a vůbec čtvrť, ve které byste nechtěli trávit nedělní odpoledne, natožpak své dětství, nebo hůř – pubertu.

Čas načtení: 2022-03-31 10:12:14

Čas na impeachment

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia. Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj. Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem k osobám blízkým. Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně snížil a otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně, a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil. Když Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti vedený Helenou Válkovou. Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě. V roce 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k dispozici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Schneidrová musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“ na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek. Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, například změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, například v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího a místopředsedkyně Ústavního soudu. Za podstatné považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně blízkým jeho úřadu, popřípadě jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-21 12:57:50

Miloš Doležal: Mým nejlepším čtenářem byl estébák Mácha, trýznitel faráře Toufara

Životním tématem Miloše Doležala je jeho rodná Vysočina, která se odráží v jeho poezii a próze, ale i v dokumentárních dílech, jako jsou jeho knihy o číhošťském knězi Josefu Toufarovi. Už skoro třicet let se ale potkáváme převážně v pražských kavárnách. Stejně tomu bylo i tentokrát, netušil jsem však, jak se od posledně jeho život změnil.   Jak se vlastně žije vysočinskému bardovi v Praze na sídlišti? Překvapím tě, ale já už jsem z Prahy odešel. Loni jsem dostal padáka po dvaceti letech v Českém rozhlase, a tak jsem se definitivně vrátil na rodnou Vysočinu, na samotu u Humpolce.   Takže jak se žije na Vysočině? Tvrdě, jako na větru. Navíc žiju v té části Vysočiny, kde se v prezidentských volbách ve velkém volí Miloš Zeman, takže politicky se tam s mnohými zásadně rozcházím. Na druhou stranu jsem zpátky v kraji, který miluji, který ke mně promlouvá a o kterém často píšu. A navíc žiji na samotě, za sousedy tu mám louky, duchy a zvířata.   A jaké to je vrátit se po třiceti letech zpět na Vysočinu – i když na bývalý statek u Humpolce jsi jezdil celá léta jako na chalupu –, ale lidé, o kterých jsi psal, už zemřeli a ti současní jsou jiní? Vysočina, ale asi venkov obecně, se za poslední dvacetiletí opravdu hodně změnila. Zatímco v devadesátých letech jsem tam zažil ještě staré vypravěče, kteří dokázali zajímavě mluvit o svých životních zážitcích třeba z války, dnes už se z venkova stává periferie měst bez paměti. Z baráků mizí zvířata, totálně se mění myšlení obyvatel, kteří nejraději mluví o věcech, penězích a navzdory vysoké životní úrovni si stále na něco stěžují. Výhodou je, že široko daleko nemám žádné sousedy, jen ty na hřbitově v blízké Zahrádce, zatopené želivskou přehradou. Ale mám tu i spřízněné duše. Blízko bydlí grafik Luboš Drtina, můj věrný spolupracovník, nebo sklář Franta Janák a v Ledči nad Sázavou malíř Jirka Bašta. Navíc jsme tu rozdýchali občanské sdružení. Roky jsme se scházeli a nadávali na politické poměry, stále dokola. Přestalo mě to bavit, takže jsme před několika lety založili Nezávislý podmelechovský spolek a vydáváme knížky o místních dějinách, obnovujeme malé sakrální stavby v krajině, pořádáme přednášky, iniciujeme vznik pamětních desek, hrajeme divadlo a podobně. Je nás bezmála čtyřicet, lidé různých profesí, kterým však záleží na tváři domova. To je pro mne možnost, jak čelit zupáctví a křupanství, které u nás posledních deset patnáct let vládne. Takže se s kamarády už méně bavíme o politice a více o tom, jakou knížku příště vydáme či jaké budou kostýmy v chystaném divadelním představení.   Proč myslíš, že jsme se z porevoluční euforie dostali k dnešním poměrům? Za prvé nám zásadně chybějí elity, které byly za nacismu a komunismu vymlácené, nebo emigrovaly. Osobností, které ostatní spoluobčany inspirují, obohacují, povznášejí, je dnes jako šafránu. Společnost je tak nakyslá od působení malých mstivých lidí, kteří ji veřejně reprezentují, jako je premiér či prezident. Lidé se od nich nechávají ovlivňovat, ať už chtějí, nebo ne. A za třetí většina lidí strašně zhrubla, zpovrchněla a zagresivněla. Český jazyk zplaněl, vytrácí se vztah k místu domova i k minulosti, která s námi žije. Nechci vypadat, že moralizuji, ale prostě ve srovnání s devadesátými lety je ten duchovní sesuv hodně markantní. Stačí se podívat, kdo dnes zasedá v parlamentu – oproti devadesátým letům je to strašidelné bratrstvo. Avšak nechci generalizovat – existují různé spolky, mecenáši, starostové, politici, duchovní i zapadlí vlastenci, kteří se tomu snaží vzdorovat, a díky nim vznikají skvělé věci: galerie, knihkupectví, obnovené památky…   Nebojíš se, že ztratíš téma svého psaní, když to staré z Vysočiny umřelo a nové už není tak zajímavé? Nebojím. Samotného mne překvapuje, co všechno ve svém kraji ještě neznám a stále objevuji nová témata… i když se samozřejmě nevztahují jen k Vysočině. Prolézám okresní a státní archivy, navštěvuji pamětníky a nacházím neuvěřitelné množství nezpracovaných dramatických a zároveň nečernobílých životních příběhů, které souvisejí s válkou, padesátými lety a prorůstají až do současnosti.   Máš nějaký příklad? Zpracovávám třeba příběh jednoho faráře z Vysočiny, který v roce 1956 požádal děti v hodině náboženství, aby si sundali pionýrské šátky, a jeden z těch harantů to řekl tátovi, který kněze udal a ten byl zatčen StB a dostal tři roky. Děti, které svědčily u soudu proti faráři, jsou dneska už důchodci a dělají, že se nic nestalo, že si nic nepamatují. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 07:00:12

AirPods Max 2 budou zklamáním. Chybět jim má tato užitečná funkce z AirPods Pro 2

AirPods Max se sice světu skrze tiskovou zprávu představila již v prosinci 2020, na svůj upgrade nicméně stále čekají. Apple by se sice měl v tomto směru polepšit již letos a vydat jejich revidovanou verzi, čím dál tím víc zdrojů se však shoduje na tom, že ve výsledku nebude moc o co stát. Upgradů totiž bude jako šafránu a co se týče jejich atraktivity, ta bude prakticky nulová. Tyto informace potvrdil před […]

Čas načtení: 2024-03-09 11:12:06

Najít auto pro tři dětské sedačky je problém. Výběr je opravdu hodně malý

Jakkoliv je dnes běžnější, že rodiny mají jedno, maximálně dvě děti, stále se najde dost těch, kteří přidají i jedno dítko navíc. Jenomže právě ti pak mají velký problém sehnat dostupné auto, které ty tři děti bez problému uveze v dětských sedačkách. Mezi novými auty je takových jako šafránu, u těch starších je to jen o […]

Čas načtení: 2024-03-23 05:26:00

Dětští psychiatři nejsou. Psychické problémy stále častěji řeší pediatři

Pediatři mají v poslední době problém, který dříve neřešili. Do jejich ordinací přicházejí děti s psychickými problémy. Přibývá jich a dětských psychiatrů je naopak jako šafránu. Dětští praktici předepisují i antidepresiva, a to čím dál mladším pacientům.

Čas načtení: 2024-03-24 15:34:00

Objevily se s vojskem Napoleona. V Lačnově na Valašsku nyní vykvetly šafrány

Jsou to dva, nebo tři týdny zpátky, co jsme společně zavítali na Opavsko, kde v rezervaci Hořina u Velkých Heraltic vykvetla celá populace šafránu Heuffelova. Krásné bledě fialové kvítky rozzářily louku podél potoka a jako každoročně přilákaly spoustu zvědavců a milovníků přírody. Ještě mnohem více lidí však přitahuje a láká další významná botanická lokalita - Lačnov na Vsetínsku.

Čas načtení: 2024-03-24 20:00:59

Levný chytrý prsten Noise Luna Ring už můžete mít i vy! Umí sledovat přes 70 zdravotních metrik

Chytrý prsten Noise Luna Ring je nyní k dispozici globálně Oproti konkurenci vychází s velice přívětivou cenou Dovede sledovat více než 70 zdravotních metrik Firem zapojujících se do odvětví chytrých prstenů je jako šafránu, takže se další konkurence vždy hodí. Když pomineme, že se letos v létě na trh dostane se svým Galaxy Ringem jihokorejský […] Celý článek si můžete přečíst na Levný chytrý prsten Noise Luna Ring už můžete mít i vy! Umí sledovat přes 70 zdravotních metrik

Čas načtení: 2024-03-27 00:00:00

Yarros, Rebecca - Čtvrté křídlo

Dvadsaťročná Violet Sorrengailová mala vstúpiť do Pisárskeho kvadrantu a prežiť pokojný život medzi knihami a dejinami. Veliaca generálka a zhodou okolností aj jej tvrdohlavá matka ju však donútila zúčastniť sa na výbere medzi elitných dračích jazdcov. No ak ste útlejší a nižší než stovky ostatných kandidátov, smrť vám doslova dýcha na krk. Draci si totiž málokedy vyberajú „krehkých“ ľudí. Tých pália na popol. Keďže drakov, čo by si vybrali Violet, je ako šafranu, väčšina kadetov by ju najradšej zniesla zo sveta, len aby zvýšili vlastné šance. Pre iných, napríklad pre mocného a nemilosrdného veliteľa krídla v Jazdeckom kvadrante Xadena Riorsona, je tŕňom v oku Violetin pôvod. Ak chce Violet prežiť, musí sa spoľahnúť na svoj dôvtip. S každým dňom je však vojna za hranicami akadémie čoraz krvavejšia, obrana kráľovstva zlyháva a počet mŕtvych narastá. Navyše sa zdá, že velitelia skrývajú hrôzostrašné tajomstvo. Jiné ocenění : 2023 – Goodreads Choice Awards – Best Romantasy – 1. místo Datum vydání: 26.03.2024

Čas načtení: 2024-03-27 00:00:00

Yarros, Rebecca - Čtvrté křídlo

Dvadsaťročná Violet Sorrengailová mala vstúpiť do Pisárskeho kvadrantu a prežiť pokojný život medzi knihami a dejinami. Veliaca generálka a zhodou okolností aj jej tvrdohlavá matka ju však donútila zúčastniť sa na výbere medzi elitných dračích jazdcov. No ak ste útlejší a nižší než stovky ostatných kandidátov, smrť vám doslova dýcha na krk. Draci si totiž málokedy vyberajú „krehkých“ ľudí. Tých pália na popol. Keďže drakov, čo by si vybrali Violet, je ako šafranu, väčšina kadetov by ju najradšej zniesla zo sveta, len aby zvýšili vlastné šance. Pre iných, napríklad pre mocného a nemilosrdného veliteľa krídla v Jazdeckom kvadrante Xadena Riorsona, je tŕňom v oku Violetin pôvod. Ak chce Violet prežiť, musí sa spoľahnúť na svoj dôvtip. S každým dňom je však vojna za hranicami akadémie čoraz krvavejšia, obrana kráľovstva zlyháva a počet mŕtvych narastá. Navyše sa zdá, že velitelia skrývajú hrôzostrašné tajomstvo. Jiné ocenění : 2023 – Goodreads Choice Awards – Best Romantasy – 1. místo Datum vydání: 26.03.2024

Čas načtení: 2024-04-08 14:21:00

Bloodline Killer: Trailer

Kvalitních slasherů je jako šafránu. Těch maximálně průměrných se však každý rok urodí habaděj a já po slabém traileru asi tuším, kam bude patřit Bloodline Killer. Inspirace Carpenterovou nepřekonatelnou klasikou Halloween je očividná a není třeba hejtovat neoriginalitu. Každé město má svého bubá...

Čas načtení: 2024-05-06 05:57:00

Unikátní fotky Brada Pitta a Ines de Ramon: Takhle romanticky si užívali na pláži v Santa Barbaře

Oscarový Brad Pitt a jeho téměř o polovinu mladší partnerka Ines de Ramon jsou spolu spojováni už téměř dva roky, přesto je jejich společných fotografií jako šafránu. Zamilovaný pár byl tento týden zvěčněn během procházky po pláži v Santa Barbaře, kde si společně užívali ranní kávu. Nechyběl ani Inesin čtyřnohý mazlíček.

Čas načtení: 2024-05-06 01:21:45

Jako Šafránu

Koncert Jako Šafránu se uskuteční v sobotu 21. června v Evangelickém... | Hranice - (2024-06-21 18:00:00 - 2024-06-21 00:00:00)

Čas načtení: 2024-05-08 08:00:28

Česká pecka Beat Saber ukončuje podporu pro první Quest. Kdy definitivně zhasnou světla?

Populární Beat Saber končí podporu pro první generaci VR headsetu Meta Quest Podpora oficiálně skončí 2. listopadu letošního roku Multiplayer si budete moci zahrát i tak, avšak pouze skrze PC s Meta Quest Link Titul pro virtuální realitu Beat Saber udělal poměrně velkou díru do světa. Her, které by smysluplně využívaly VR je totiž jako šafránu a český počin od Beat Games zaujal natolik, že jej odkoupila samotná Meta. Všechno dobré ale musí jednou skonči, přičemž pro majitele první generace headsetu Quest to platí doslova – Hráči Beat Saber používající první generaci Questu od Mety brzy nebudou moci soupeřit s ostatními v rámci multiplayeru. Přečtěte si celý článek Česká pecka Beat Saber ukončuje podporu pro první Quest. Kdy definitivně zhasnou světla?

Čas načtení: 2013-06-09 01:51:00

Recenze - Coach Carter

Filmy pojednávající o sportu resp. o příbězích sportovců jsou speciální škatulkou, do které lze zařadit jen málo ze světové tvorby. Jedná se totiž o specifický žánr, kterého je jako šafránu na louce, po jejímž povrchu si udělal výlet zbloudilý kombajnista cestou do hospody. To je hned z několika důvodů, jednak technická náročnost a nezáživnost samotného výkonu sportu a hlavním je samotná podstata sportu-jednoduchost. Málokdy se poštěstí, že se naskytne natolik silný příběh, aby stál za filmové zpracování.. Coach Carter je jedním z těch vůbec nejlepších v tomto oboru. Hrou při zdi světu neposloužíte, není nic osvíceného na tom, když se budete krčit, aby se lidé kolem cítili lépe. Byli jsme stvoření, abychom zářili. To světlo je v nás všech, a když mu dáme prostor se rozsvítit, dáváme ostatním možnost udělat totéž. Sportovní film může uspět v případě, že pozadí samotného sportovního výkonu (na ten ostatně koukáme na přímý přenos a nepotořebujeme filmovou rekonstrukci) je dostatečně zajímavým. Přesně tady je klíč k úspěchu „Trenéra Cartera“. Dostáváme se do společnosti střední školy v Richmondu, která je v městské části se značnou kriminalitou, chudobou a vůbec čtvrť, ve které byste nechtěli trávit nedělní odpoledne, natožpak své dětství, nebo hůř – pubertu.