Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2013-12-29 08:00:00

Učitelka si zasedla – aneb jak řešit nespravedlnost

Má váš potomek horší výsledky ve škole? Vidí jako příčinu neúspěchu jeho učitelku a její postoj k němu? Máte pocit, že si na vašeho školáčka učitelka zasedla? Učitelky jsou jen lidé Ano, je to tak, učitelky jsou lidé jako každý jiní. Navíc jsou špatně placení za velmi zodpovědnou a psychicky nároč ...

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2021-12-12 19:10:48

Katastrofa! Třetina lidí na Zemi nemá internet!

Tak znělo nedávno naším éterem a já se otřásal. Lidé lomili rukama, jaká je to nespravedlnost a co je s tím třeba udělat, aby všichni na naší planetě měli ten nádherný vynález k ruce. Aby se mohli obšťastňovat informacemi, donekonečna si telefonovat a klábosit, hrát si inteligentní i přiblblé hry, přehrávat filmy nebo se ukájet při pornu. Aby věděli, co se děje na opačném konci světa. A to je nutné jim dát. Všem těm v Bhútanu v Himalájích, na ostrově Severní Sentinel u Andamanského souostroví, v tropických lesích Amazonie, v africké poušti Kalahari, v těžko prostupných horských džunglí Papue Nové Guinee či v osadách pastevců jižní Etiopie je nutné ihned dát internet. Bez něj se nedá přece žít! Jsem zděšen z naší představy, co je dobré k životu a co ne. Je to naše představa a tu je nutno všem na Zemi dát nebo vnutit. Všichni musí přece mít stejné zprávy vyráběné stejnými masmediálními firmami, nosit stejné šaty vyráběné stejnými oděvními a módními firmami, jíst stejné jídlo vyráběné stejnými agrofirmami, mluvit stejnými floskulemi a obraty jako ve světových médiích, mít stejné nemoci jako my, mít stejné takzvané demokratické vlády jako my, protože se považujeme za vyvolené hybatele na této naší modré planetě. Všichni musí žít stejně jako my, abychom mohli všechny ovládat. Dá přece rozum cvičené opice, že ti tzv. zaostalí odněkud z pouští, pralesů či ledových plání věří víc svému šamanovi než našim lékařům a epidemiologům. Věří mu po stovky a tisíce let a stále tam žijí! A to je pro ně dostatečný důvod, aby mu věřili dál. A aby tam žili dál podle svých představ, podle své víry. Ale my říkáme, že to je přece nutné změnit! Změnit a dát jim internet, abychom si je konečně zcela podrobili, aby přestali věřit své víře, svému šamanovi, svému způsobu života. Aby začali jíst stejné jídlo, nosit stejné šaty, jezdit ve stejných autech a nakupovat ve stejných řetězcích. Aby se začlenili do naší jednotné lidské masy, která je poslušná vůči našemu způsobu života, poslušná vůči naší tzv. demokracii, lékařským a sociálním výdobytkům, našim nadnárodním koncernům, které přece pracují a vyrábějí pro naše blaho. Jsme hluboce přesvědčeni, že tito tzv. zaostalí lidé nemají žádné blaho. Že jsou chudáci žijící málem na stromech (a proč ne, když se jim to líbí), v bahně, všude samí komáři a jedovatí hady, žádné sociální výhody, žádná lékařská péče, žádné penze a podpory. Pro pána krále, vážení, to je sice pravda, ale jsou šťastní a svobodní. Žijí, jak jejich zákony kážou jim. Radostně, šťastně a tisíce let. A vůbec nás nepotřebují, ani naši zdravotní a sociální péči, ani penze a podpory, natož ten, podle mne ďábelský, vynález zvaný internet. Ano, na první pohled nám pomáhá, zjednodušuje nám život, ale podřizuje si nás, odebírá nám naše přirozené mozkové schopnosti, odebírá nám naše svobodné rozhodování a sjednocuje nás do jednoho šiku, který je pak dobře ovladatelný. A my tomu naivně ještě tleskáme ručičkami. Internet si další třetinu obyvatel Země podřídí našemu systému a totálně si ji zglajchšaltuje. Tak jako nás. Budou jako my a ztratí svoji identitu, svoji tvář. Začlení se do naší masy poslušně žijící podle nám předkládaných těch jediných pravd vyráběných nadnárodními masmédii a koncerny. Pak s dětinskou radostí, jako my, přijmou drancování jejich životního prostředí, jejich džunglí, pouští, hor a ledových plání. Pak budou věřit, že je to pro jejich blaho. Tak jako my věříme, že drancování přírody je činěno pro naše blaho. Je de facto činěno pro blaho nadnárodních korporací, které za pomoci internetu likvidují naši, a tedy i jejich Zemi, ale je jim to jedno, protože jsou přesvědčeni, že si pomocí svých nahamouněných miliard zajistí budoucnost. Někde, třeba i v pekle! A proč je tam už neposlat hned?

Čas načtení: 2021-11-08 09:48:17

Miloš Urban: Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost

Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“   Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být? Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem.   Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství? Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně.   V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství. Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to.   Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy? Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost.   Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě? Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní.   Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce? Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám.   Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax? Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování.   Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora? Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová.   Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování… Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní…   Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.

Čas načtení: 2021-05-28 18:39:01

Jak dlouho ještě?

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ – a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“ Začalo to zásahem na Úřadu vlády Vraťme se však do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce k bezprecedentním a tvrdým zásahům policie na Úřadu vlády i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Nečasové a podobně „vyšuměla“ i „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří závistiví a záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko. Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek, kvůli kterým zřejmě nemohli spát. Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“). Státní zástupci prohospodařili důvěru Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Jaké asi mají pocity z kritiky státního zastupitelství, když sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává k této kritice důvod? Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen nahoru, ale snadno se skutálí dolů. Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu. Aura „nedotknutelných“ Tehdy však ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) zcela nemožné, takže se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na osobu bývalého premiéra, kterému lze sice vyčítat mnohé mravní poklesky (například manželskou nevěru anebo podíl na účelovém odvolání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho), avšak konkrétního korupčního jednání se nedopustil. V normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) by však takový útok bez řádného právního krytí musel být označen za nezodpovědný a nutně by skončil okamžitým odvoláním z funkce. Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (například i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (například bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Jitka Schneiderová), státní zástupci se tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem. Svoji emoční averzi (podjatost) vůči Vitáskové pak nejvyšší státní zástupce korunoval ještě zcela zbytečným a skutkově i právně křivým dovoláním (úmyslně totiž byly použity nepravdivé údaje), které naštěstí už na jejím definitivním zproštění viny nic nezměnilo. Prosazování „alternativních pravd“ O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých „alternativních pravd“ a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky). Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filozoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (například manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení, udavačství apod.) a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (například žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Za celou dobu působení nejvyššího státního zástupce však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení. Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která má zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (respektive i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Jde pocit moci, společenské důležitosti i morální převahy Z praxe by však bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce smyšlený základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Takové zneužití moci a hrubé porušení trestního řádu přitom prochází téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu (spravedlnost je základem státu – iustitia regnorum fundamentum est)! Všechny shora uvedené nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v roce 2013 před novináři i veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si totiž nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst policie, státního zastupitelství i těch poctivých policistů a státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu). Lze souhlasit s obecně rozšířenou představou, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy však lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto: „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat? Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-05 14:59:07

Claudia Piñeirová: Kapka štěstí (ukázka z knihy)

Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on? Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová – ta současná, i ta dřívější – se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí.   Ukázka z knihy: Závory byly dole. Zastavila. Moje matka zastavila. Za dalšími dvěma auty. Výstražné cinkání narušovalo ticho podvečera. Tenkrát, ten den, jsem mu nevěnoval pozornost, ale dnes je slyším, teď, stále. Na železničním návěstidle blikalo červené světlo. Spuštěné závory, výstražné cinkání a červené světlo ohlašovaly, že tudy pojede vlak. Měl jet vlak. Ale žádný nejel. Dvě minuty, pět, osm minut a vlak stále nikde. Na zadním sedadle začali chlapci zpívat písničku, kterou se ten den naučili ve škole. Juan – můj spolužák – a já jsme zpívali: „Incy Wincy pavouček, upletl si domeček.“ Ta dětská písnička nijak nekonkurovala tichu podvečera panujícímu venku. Ona, moje matka, ty hlasy – naše hlasy – vstřebala do sebe, jako by byly její součástí. „Přihnal se deštíček a zbořil mu domeček.“ První z aut objelo závoru a přejelo trať. To před ní popojelo a zaujalo jeho místo. Čekala, aniž se posunula na místo, které se uvolnilo mezi jejím autem a tím, jež měla před sebou. „A pak vyšlo sluníčko a vysušilo mokříčko.“ V duchu si kladla otázku, proč řidič jako ten předchozí nepřejede přes trať – „A tenhle, proč nepřejede přes koleje?“ –, v téže chvíli, kdy se auto pohnulo, vstrčilo čumák do trati a zastavilo se. Třebaže řidiče neviděla, předpokládala, že se rozhlíží, aby se ujistil, že opravdu žádný vlak nejede – nebo jsem za to měl já. Jediné auto před námi se konečně rozjelo a přejelo trať. Moje matka zaváhala. Byla znepokojená, bála se, že do kina přijedeme pozdě. Maminka nás vezla do kina. Slíbila mi to předešlého dne, protože jsem ve škole vyhrál výtvarnou soutěž. „Incy Wincy je chytrý pavouček, upletl si nový domeček.“ Výstražný cinkot stále zněl, světlo blikalo. Teď už jsem tomu věnoval pozornost. Juan ne, ten stále zpíval. Moje matka otočila hlavu a podívala se na nás. „Mami, proč nepřejedeme přes trať?“ zeptal jsem se jí. „To nejedeme do kina?“ „Čekám, až pojede vlak,“ odpověděla mi. „Jaký vlak?“ zeptal jsem se. A ona na to: „Máš pravdu. Na jaký vlak to vlastně čekáme, když ty závory přece nikdy nefungují?“ Moje matka tedy vjela mezi obě závory, rozhlédla se na jednu a pak na druhou stranu a popojela dál. Když však přejela první kolej, auto se zastavilo, motor zaškytal a zhasl. I když se ho snažila několikrát nahodit, nerozběhl se. A tehdy jsem už neslyšel výstražné cinkání – ačkoli se ozývalo i nadále –, nýbrž chraplavý zvuk motoru, který se jí navzdory opakovaným pokusům již nepodařilo nastartovat. Matka hluboce vzdychla. Pohlédla na nás ve zpětném zrcátku. Byla úplně bledá, průzračně modré oči měla doširoka otevřené. Juan se smál. Já ne, věděl jsem, že matka nikdy takhle nebledne ani neotevírá oči tak doširoka. Znovu zkusila nastartovat, ale auto neposlechlo. Tehdy se poprvé ozvalo zahoukání vlaku. Táhlé, hlasité houkání. Matčina záda se napjala, ramena se vztyčila, ruce sevřely pevně volant, ale tu pravou z něj hned sundala, aby znovu zoufale otočila klíčkem. Juan se stále smál, radostně a s vervou kopal do prázdného sedadla spolujezdce před sebou, jako by to všechno byla jenom hra. I já bych si byl myslel to samé, že je to všechno jenom hra, kdyby přede mnou nebyla moje matka, bílá jako stěna, s vykulenýma, doširoka otevřenýma očima, tělo napjaté jako luk. Druhé zahoukání. Z matčiných úst sršely všemožné nadávky, které si nikdy nepřála, abych říkal. Juanovi se to velice líbilo a opakoval je. Třetí zahoukání, zahoukání, jež nikdy neutichne. Matka vyskočila z auta, lomcovala klikou u mých dveří, ale nemohla je otevřít. Křičela na mě: „Vytáhni ten čudlík!“ Okamžitě jsem ji poslechl. Věděl jsem, že když se mámě vraští obočí, je třeba ji ihned poslechnout, a tak jsem to udělal. Otevřela dveře na mé straně, rozepnula mi pás, silou mě vytáhla ze sedadla – ztratil jsem přitom tenisku – a táhla mě dozadu kolem auta. Čtvrté zahoukání, krátké, a pak páté a šesté. Matka lomcovala klikou u Juanových dveří. Byly zavřené, čudlík zastrčený. Zakřičela na něj, aby je otevřel. Podíval se na ni, ještě s úsměvem ve tváři, ale neotevřel. Matka na něj zařvala: „Otevři už!“ Juan nevěděl, co to znamená, když matka vraští obočí a přivírá oči, když křičí. Taky jsem bušil na jeho okénko. A na okamžik se zdálo, že Juan dveře otevře, protože natahoval ruku a sahal na čudlík, ale nakonec ho nevytáhl. Matka znovu zalomcovala klikou a prudce za ni zarvala. Tloukla do okénka a znovu, ještě zoufaleji, na Juana skrze sklo zařvala: „Otevři ty dveře!“ Juan se ale tak strašně vylekal, že už nedokázal poslechnout. Začal křičet a kopal do sedadla před sebou, už se na nás nedíval, nedalo se s ním komunikovat. Aniž by mě pustila, matka zatáhla za kliku u dveří spolujezdce, ale i u nich byl čudlík zamáčknutý. „Otevři ty dveře, do prdele!“ křičela marně na chlapce, který ji už nebyl schopen slyšet. A tak se nakonec smířila s tím, že Juan už ten čudlík nikdy nevytáhne. V posledním zoufalém pokusu mě znovu odtáhla zadem kolem auta s úmyslem vytáhnout Juana stejnými dveřmi, kterými vytáhla mě. Nedošli jsme tam. Moje bosá noha se zasekla ve škvíře pod kolejí, to nás na pár vteřin zdrželo, matka zatáhla, čímž se mi strhl nehet na palci. Řval jsem bolestí. Matka spatřila krev, živé maso, stržený nehet, ale nemohla mě utišit, musela naléhavě jednat, čemuž s odstupem času rozumím. Táhla mě s sebou za ruku, ale když už jsme téměř sahali na dveře, ozvalo se poslední zahoukání, které nikdy neutichlo, zahoukání, které slyším dodnes a které mě probouzí za nocí. Pak rána. Matka a já jsme se svalili na zem. A zatímco jsme leželi u kolejí, viděl jsem, jak vlak odnáší auto i s Juanem, mým kamarádem, uvnitř. Auto, sešrotované do koule, se vzdalovalo mezi koly vlaku, až se nakonec zastavilo. A maminka, jako by procitla z mdloby, zareagovala a nedopustila, abych se díval dál. Přitiskla si mou tvář na prsa tak pevně, že jsem se v jejím objetí nemohl ani pohnout. „Můj nehet, mami,“ zasténal jsem. To bylo vše, co jsem ze sebe dokázal vysoukat, jen „můj nehet“. Řekl jsem to několikrát. Nemohla mi nijak odpovědět, protože bezútěšně plakala. Zachycuji onen den. Už spoustu let hledám slova, jimiž bych okamžik onoho dne vylíčil. Vyprávění v průběhu času zdokonaluji. Z toho, co začalo několika málo slovy, krátkými větami, sotva jedním odstavcem, se nakonec stal tento text, jejž dnes odevzdávám. Vím, co se stalo, byl jsem tam. K původnímu textu jsem postupně dokázal přidat další drobnosti, barvy, zaslechnout cinkání, jež jsem tehdy nevnímal. Ale i kdybych ty detaily postrádal, i kdybych neměl slova, jimiž bych je popsal, vždycky jsem věděl, co se stalo. Věděl jsem a vím všechno, co moje matka udělala. Vím o jejím zoufalství, o její úporné snaze. Také vím o chybách, které se nakonec připojily k náhodě a měly za následek, že auto s chlapcem uvnitř rozdrtil vlak. A chápu to, dokážu pochopit chybu, která vyústí v tragédii. Sám sebe se ptám, co bych byl na jejím místě udělal já, a chápu to. Chápu matoucí vzkaz, jejž může předat nikdy nefungující závora, chápu tu nespravedlnost, že se matčino auto zastavilo v okamžiku poznamenaném neštěstím, chápu, že si můj kamarád neuvědomil naléhavost situace a že se ho pak zmocnila panika, jež mu nedovolila vytáhnout čudlík, chápu, proč matka nejprve otevřela moje dveře a až teprve poté se pokusila otevřít ty druhé. Chápu všechno, co zapříčinilo onu nehodu a Juanovu smrt. Navždy mě bude doprovázet to houkání vlaku, jež nepřestává znít, kopání do sedadla mého kamaráda, pach kroutícího se železa, mámin křik, hrůza, která ji přiměla obejmout mě tak pevně, že jsem málem ztratil dech, palec bez nehtu na noze chlapce, jenž krvácí. Všechno to chápu. I kdybych však tento příběh – můj příběh – měl vyprávět znovu a znovu, stále nemohu pochopit, proč mě moje matka opustila. Proč moje matka po tom všem, co jsme společně prožili, jednoho dne odešla a už se nikdy nevrátila.   Claudia Piñeirová (*1960) je argentinská spisovatelka, dramatička, televizní scenáristka, rovněž autorka próz pro děti. Za svou literární, divadelní a novinářskou tvorbu obdržela jak doma, tak i v zahraničí řadu prestižních ocenění. Je autorkou románů Las viudas de los jueves (Čtvrteční vdovy, 2005; vynikající dílo, za něž ve stejném roce získala Premio Clarín de Novela, jednu z nejvýznamnějších hispanoamerických literárních cen), Tuya (2005, česky: Tvá, 2012), Elena sabe (Elena ví, 2006), Las grietas de Jara (Jarovy trhliny, 2009), Betibú (2011), Un comunista en calzoncillos (Komunista v trenkách, 2013) či Las maldiciones (Kletby, 2017). Patří mezi nejpřekládanější argentinské spisovatelky, několik jejích románů bylo zdárně převedeno na filmové plátno.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 200 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-27 10:44:13

Jak jsem sloužil u Československé armády zhruba rok před 17. listopadem 1989

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna). Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech. Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil. To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř. Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal! Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně? Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan. Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární. A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem. „Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“ Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil. Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa. Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp. Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád. To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti. Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen. Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat. Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já). Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled. Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“ Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“ „Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se. Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti. „Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“. Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou. Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil. Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL. Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.

Čas načtení: 2019-07-31 15:04:56

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Jordánsko se vydalo na západní cestu

V Jordánsku jsem díky IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) již podruhé. Poprvé jsme se v roce 2013 bavili o tom, jak začít komunikaci s veřejností o projektu velké jaderné elektrárny. Od té doby JAEC (Jordan Atomic Energy Commission) udělala kus práce, vydala mnoho informačních materiálů, uspořádala řadu setkání, debat, výstav, zorganizovala televizní reklamní kampaň, pracují se sociálními sítěmi, vysokoškolskými studenty, v parlamentu pouštěli film Pandora´s promise, pro děti vytvořili komiks. Od rozhovorů s dodavateli velkých jaderných elektráren, jako byla Areva nabízející reaktor ATMEA, Kanada (CANDU), Rusko, které nabídlo nejlepší finanční podmínky a vyškolilo již asi 100 studentů v jaderné fyzice a technice,  došli v Jordánsku až k nejnovějšímu rozhodnutí orientovat se na SMR – malé modulární reaktory. Méně vody, levnější stavba Největší problém s velkou elektrárnou je zde v pouštní zemi samozřejmě voda. Zvažovali model, kterého užívá Palo Verde v USA v arizonské poušti, tj. chlazení odpadní vodou z velkého města. I případný SMR bude chlazen stejně, ale potřebuje vody méně. Jedna z variant se vrátila i k možnému umístění poblíž města Akaba na kratičkém pobřeží Rudého moře. Zde je možné chladit mořskou vodou a navíc oblast je hodně průmyslová a potřebovala by spolehlivé zásobování elektřinou i procesním teplem. Cítí časový tlak – Jordánsko je z 95 % závislé na dovozu energií. Dovážejí ropu ze zálivu, plyn z Egypta, prodělávají na tom sedm miliard dolarů ročně (roční HDP je 38 miliard). Nemohou to řešit zdražením elektřiny pro obyvatele. Našli nějaký břidličný plyn a diskutují o jeho možném dolování. Slunce a vítr mají omezené použití (paradoxně jen několik málo míst  v zemi má dobré větrné podmínky a solární panely zanáší písek a přehřívají se). Jedna z cest, kterou se energetika bude ubírat, bude určitě fotovoltaika. Dnes mají instalovaných ve FV 10 GW, chtějí jít až na 22 GW, ale i kdyby osadili všechny pouště, budou potřebovat zdroj pro základní zatížení. Chytré ženy v akci Bylo moc milé potkat kolegyně, které se zúčastnily také minulé mise. Randa Kodah právě slavila 16 let u JAEC, z mladičké Jasminy se stala zodpovědná pracovnice jaderného regulátora. Tým JAEC obohatilo několik nových dívek, chytrých a akčních, jedna z nich vystudovala v Rusku a pro JAEC pracuje jako dobrovolník, stará se o sociální média. V jaderné komunikaci zde pracuje hodně žen. Semináře se zúčastnili i dva muži z uranových dolů. Jordánsko těží uran jako vedlejší produkt těžby fosfátů, ale jsou s tím teprve na počátku. Pět let usilovné komunikace Udělala jsem si soukromý miniprůzkum mezi oběma taxikáři, co mne vezli, oba o tom, že Jordánsko chce postavit jaderný zdroj, věděli. V národním muzeu měli sekci o energetice a v návštěvnickém průzkumu mělo jádro 7 % podporovatelů, zhruba stejně jako další možnosti (voda, vítr, ropa, plyn, uhlí, odpady...), kromě slunce – to se 44 % vedlo. Celonárodní průzkum mezi 2 500 respondenty ukazuje, že podpora jádra je 66 %. V roce 2017 spustili první reaktor - experimentální (JRTR), který teď využívají pro medicínské aplikace, dopování polovodičů a materiálový výzkum. Proti jeho výstavbě byli nejvíc dovozci radiofarmak ze zahraničí, protože jeho spuštěním přišli o byznys. V roce 2017 také za podpory IAEA slavnostně otevřeli největší vědecké výzkumné centrum na Středním východě – SESAME (Synchrotron-light for Experimental Science and Applications in the Middle East). Obojího hojně využívají v komunikaci. Do školních osnov se jim podařilo včlenit nauku o jaderné fyzice. A v TV show o úspěšných jordánských studentech představovali první mladé jaderníky. Soláry zvyšují státní dluh Potenciálních dodavatelů SMR, malých  modulárních reaktorů, mají asi sedm, největší naděje vidí v NUSCALE, Rols-Royce, Ruském RITM a čínském, který už prý Čína staví. Chtějí, aby uměl i odsolování mořské vody, protože problém s pitnou vodou je asi stejně velký jako s energií. Když vše půjde dobře, v roce 2022 chtějí začít stavět a 2027 spouštět. JAEC se pak změní na Jordan Nuclear Operating Company. Ministerstvo píše národní energetickou politiku, ale nic není jisté. V Akabě postavili terminál na kapalný plyn z Kataru, protože Egypt je krajně nespolehlivý dodavatel a cena ropy ze zálivu stoupá (v roce 2018  kvůli tomu byl státní deficit o 150 milionů větší). Řada soukromých firem staví soláry, protože jsou dotované. To ovšem působí na obyvatele velmi negativně, protože vědí, že v noci všechny soukromníky dotují z plateb za elektřinu a doplácejí tak na ty, kteří si ve dne užívají solární proud zadarmo. I kvůli solárům se zvyšuje státní zadlužení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Odpor proti jádru Jordánští komunikátoři cítí velkou nespravedlnost, že Němci za jeden seminář proti jádru utratí víc peněz, než kolik má JAEC na komunikaci na celý rok. Zajímavé přitom je, že dokonce ani komunikátoři z JAEC nevěděli, že při jaderné události ve Fukušimě nikdo nezemřel. Pan ředitel JAEC byl velmi zklamán z protijaderného vývoje v některých evropských státech a považuje jej za nesmyslný. Jak je to s jádrem v USA Oba kolegové, co byli v Ammánu se mnou, byli z USA. Počet reaktorů jim klesl ze 103 na 98, ale podíl na celostátní energetice mají stejný, protože zlepšují capacity faktor, využitelnost. Jaderky se zavírají z ekonomických důvodů, protože USA se vrhlo ve velkém na těžbu domácího břidličného plynu. Plyn je tedy levný. Jakýsi profesor ze Stanfordu horuje pro vítr a argumentuje tím, jak dlouho se nová jaderka licencuje a staví, a že po celou tu dobu už vítr může vyrábět. Strategie komunikace Hlavní náplní naší letošní mise bylo připomínkovat strategii a vyleštit ji tak, aby ji příslušné úřady schválily a daly na ni prostředky finanční i lidské. Je obdivuhodné, jak ti lidé s nadšením pracují už dlouho s minimálními zdroji za pomoci dobrovolníků z univerzit, výzkumného reaktoru a vědeckých center, a čeho všeho již dosáhli. Držím jim palce. Jordánsko je malá země (jen o malinko větší než ČR) s  9,5 milionem obyvatel, z čehož téměř polovinu tvoří uprchlíci z okolních válečných zón. Váží si své stability, kterou přičítají hlavně osvícenému králi. Panovník sice odvozuje svůj rodokmen přímo od proroka Mohameda, ale přesto ženy nemusí nosit hidžáb, a celá země jde velmi "západní" a civilizovanou cestou.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2019-07-22 09:18:38

Evangelium podle Ernesta Thompsona Setona

Po Evangeliu podle Foglara přichází religionista Pavel Hošek (*1972) s knihou o Ernestu Thompsonovi Setonovi, který se v Čechách těší dodnes až neúměrně vysoké popularitě. Proč je tak vzýván? Kniha Evangelium lesní moudrosti na to odpoví hned úvodem: některé rysy Setonovy mentality se jednoduše kryjí s prvky naší mentality národní, především zřejmě niterná láska k přírodě a nedůvěra k církvi. Přesto Pavel Hošek dokládá, že Seton účinně operoval se známými sekvencemi Písma svatého, když vyprávěl své, často ryze zvířecí příběhy, a ony pasáže bible bývaly známy spíš původnímu americkému čtenáři, zatímco zde se, a to je paradox, mnohý čtenář dostal do styku s biblí poprvé četbou Setona. Ten u nás měl daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel. Vadil tu totiž Baden-Powellův vlastenecký militarismus, se kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Oproti tomu Seton byl antimilitarista podezřívavý vůči imperiálním ambicím nejen britské, ale každé říše. A zatímco skauting se od začátku pojí s křesťanstvím, u nás jsou lidé v tom směru skutečně podezřívaví. „Bylo to tak (do značné míry) i před sto lety,“ podotýká Pavel Hošek a dodá: „Na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady... Setonova osobní spiritualita, ač hluboká a intenzivní, byla (oproti tomu) nekonfesní a necírkevní.“ Tak či onak, česká mysl je spíš podezíravá vůči veškerým evangelizátorům a je paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám rozptýlit. Hošek dokumentuje, co Seton říká o své duchovní filozofii a jaké „evangelium“ zvěstuje, a při rekapitulaci jeho života zdůrazňuje ty okolnosti, které mají souvislost s tématem. Připomíná, že u nás už vyšla Setonova biografie od Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ i studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936. Mezi paradoxy Setonova života počítá Hošek jeho touhu vyniknout, jak to odpovídalo aristokratickému původu; současně se ale zastával chudých, utlačovaných a opovržených. Byl individualista, obtížně nacházel přátele a neměl organizační nadání, ale vyzdvihoval rovnostářského ducha indiánských kmenových společenství. A jeho literární dílo nebylo jiné: je kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísal mezi fakty a dojmy, jak mu vytýkali odborníci, literární kritici naopak nechápali, proč zatěžuje prózy „faktografickým balastem“, čímž podle nich snižoval uměleckou hodnotu svých textů. Setona nikdy neopustilo nadšení indiánskou moudrostí typické spíš pro dvanáctiletého chlapce, a to je jedna z jeho podobností s Foglarem. Sám řekl, že zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na program pro celý život.   Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele: mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlel, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yorku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. Skupina těchto hochů se stala základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti. Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902): posléze se tyto články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry, kterou nikdy nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Podle všeho věřil, že je Bůh totožný s přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen. Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali, u nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič. Hošek se rovněž věnuje Setonovým sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“ a situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti. Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena. Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co odmítl, nebylo křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“ a věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů. V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky nevyjde náš autor jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků. E. T. Seton je – oproti Foglarovi – syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější. Ukázka z knihy: Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let. Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání. Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen. Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“.   Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran

Čas načtení: 2024-02-21 06:00:01

Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze?

Prahu v pondělí ochromil protest zemědělců, další „vzpoura“ proti Bruselu je v plánu na čtvrtek, tentokrát však traktory vyrazí směrem k hranicím České republiky. První „hartusení zbraněmi“ se příliš nepovedlo a protest se změnil spíš v politickou frašku. Od akce se už dopředu distancovaly nejen tři hlavní zemědělské organizace v Česku, ale nakonec své traktory znechuceně otočili i někteří lidé, kteří do metropole původně přijeli v bojové náladě. „Neupírám nikomu právo stávkovat, ale tak jak dezinfo scéna ukradla stávku učitelům, tak to teď udělala i zemědělcům. Oceňuji, že se hlavní zemědělské organizace neúčastnily této taškařice a raději dávají přednost smysluplné debatě s ministrem zemědělství a premiérem,“ má jasno europoslanec Tomáš Zdechovský. Levnější potraviny? Ministr Výborný prověří marže obchodníků a zruší některé dotace, říká v rozhovoru Číst více Organizátoři s pochybnou minulostí Bylo by však nefér tvrdit, že zemědělci nejsou v právu a některé jejich požadavky nejsou v pořádku. Jenže něco požadovat pod taktovkou organizátorů, kterými v pondělí byli předseda Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy a Asociace svobodných odborů Bohumír Dufek a bývalý šéf Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek, vzbuzuje spíš kontroverze. „Pan Jandejsek byl šéfem Agrární komory a prodlouženou rukou Babiše, na dotacích si jeho firmy přišly na 2 miliardy korun. Ten se opravdu špatně nemá. Pan Dufek zase ukazuje, že si na pódium stoupne s každým, je mu to úplně jedno. Víc k němu nemá cenu asi říkat,“ říká v rozhovoru pro Čtidoma.cz europoslanec Tomáš Zdechovský. Čelí Česká republika zemědělské apokalypse? Ne, to rozhodně ne. Chápu námitky mnoha drobných zemědělců, že se jim podniká stále hůře. Tlačí na ně agrobaroni, kterým těžko konkurují, do toho mají strach z někdy až nesmyslných opatření, jež jsou součástí Green Dealu. Proto je nutné k těmto návrhům přistupovat pragmaticky, ne ideologicky. Jinak to bude začátek našeho konce. Právě odstoupení od Green Dealu coby hlavní požadavek protestujících v Praze – dává vám to smysl? Přiznám se, že jsem nikde neviděl sepsané požadavky zemědělců, co chtějí po vládě. Ptala se na to i řada novinářů. Tím, že jim protest ukradla proruská dezinformační scéna, se ten účel jaksi vytratil. Odstoupení od Green Dealu není možné, je však v silách změnit některé návrhy, což se i v EP děje. Evropská lidová strana se postavila proti zpřísňování podmínek právě u zemědělců. Přes to všechno, není odsouzení protestů i ústy některých politiků nešťastné? Upozorňují na to, že traktory na magistrále zaplatili daňoví poplatníci, nesklouzneme tím ale k jakešovskému „berou milion, berou dva miliony a protestují“? Nemyslím si, že se tady hodí podobné srovnání. Na jednu stranu si agrobaroni stěžují, na druhou stranu teče do zemědělství třetina všech evropských dotací. To je nutné říct úplně napřímo. Pokud se podíváme na to, kolik vydělal za poslední roky pan Jandejsek, pak to legitimní úplně není. Aktuální nastavení zemědělské politiky EU odnáší hlavně malí a drobní zemědělci, pro které jsou ty podmínky mnohem horší. To se snaží i česká vláda měnit, ministr Výborný škrtl některé dotace, které braly obří podniky, přestože je nepotřebovaly. Agrární komora a další hlavní zemědělské organizace naopak podpoří čtvrteční protest, kdy traktory pojedou k hranicím. Upozorňují na byrokracii na půdě EU, pokřivený evropský trh apod. S mnoha věcmi lze souhlasit, nebo ne? Legitimním požadavkem je snížení byrokracie, což ale řeší už ministr Výborný jak na domácí půdě, kde zřídil skupinu expertů, která připravuje snížení administrativní zátěže pro zemědělce, tak i v Bruselu, kde jak avizoval, to otevře, až pojede na setkání evropských ministrů zemědělství. Pokřivený trh tady je dlouhodobě, snahy o narovnání podmínek ve prospěch drobnějších a menších zemědělců dlouhodobě neprochází. Co nízké ceny obilí kvůli prodeji přebytků z Ukrajiny – je to nespravedlnost, nebo to zařadíme do škatulky „buďte solidární s napadenou zemí“? Určitě jde o další vážný problém, který se řeší na úrovni EU. Jedním řešením by mohly být třeba vratné kauce či cla, jež by se Ukrajině vracela, kdyby produkt mířil do afrických zemí. Obilí by mělo určitě splňovat stejné podmínky, které musí splňovat obilí vypěstované v EU. Unie pak musí zajistit, aby ukrajinská produkce mířila především do Afriky, kde obilí potřebují nejvíce. TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici Číst více Společná zemědělská politika je dlouhodobě Achillovou patou Evropské unie, na tom se asi shodneme. Proč to tak je? Bohužel máte pravdu. Zemědělská lobby je nesmírně mocná. Už jsem naznačil, kolik financí míří do této oblasti. Jedná se o obrovský balík peněz, o které se vždy hraje. Na trhu jsou velcí a malí hráči a jejich požadavky se liší. Velcí často argumentují levnější výrobou a také velkým počtem zaměstnanců, dávají práci lidem v regionech, kde třeba té práce tolik není. Malí zemědělci jim samozřejmě nemohou konkurovat. SZP je tak doporučením členským zemím, v jakých mantinelech se pohybovat, skutečný problém ale neřeší. Postavení obrovských agrokoncernů vůči malým zemědělcům je prostě velmi neférové a nerovné. Kvóty, regulace a další omezení. To prostě naštve. Divíte se zemědělcům, že protestují? Chápu, že v kontextu levného dovozu ze zahraničí, byrokratické zátěže, splňování přísných norem v EU a pak také dalších zpřísnění v souvislosti s Green Dealem toho mají dost. Je dobré v tomto tlačit na Brusel, ať je nechá dýchat a ať něco udělá s narovnáním podnikatelského prostředí mezi zemědělci. Pokud si farmáři definují jasné podmínky, dohodnou se na nich a budou o tom smysluplně vyjednávat s ministrem či premiérem, pak v tom nevidím problém. Ale stávky typu, který jsme viděli v pondělí, nic nepřinesou. Akorát to zhorší postavení zemědělců pro další vyjednávání, což je chyba. KAM DÁL: Jedenáctiletý chlapec poprvé v životě slyší díky průlomu v medicíně. Budou mít šanci i další děti?

Čas načtení: 2024-02-22 00:10:00

00:10 Hitlerovi otroci

Jeden zločin, tisíce kompliců a na závěr útěk před zodpovědností. Nespravedlnost nucené práce byla v německé společnosti až do osmdesátých let zcela ignorována. Německý dokumentární cyklus[online]

Čas načtení: 2024-02-24 15:00:01

Komunistický prezident se zásluhami o stát

Pro život generála Ludvíka Svobody bylo typické podřízení se vyššímu zájmu. Je nutné však přiznat, že ten zájem byl často komunistický a generál jej zaměňoval nebo ztotožňoval se zájmem vlasti. Jeho vojenská kariéra začala nedobrovolně už v mládí.   Vojínem v první světové válce  Roku 1915 byl ve 20 letech poslán na ruskou frontu, jeho bratr na srbskou. Už se nikdy nesetkali, jeho bratr byl odsouzen k smrti za neposlušnost, a to krutou popravou oblíbenou v rakouské armádě, tzv. smrtí španglemi. Spočívala v tom, že voják byl pověšen za ruce spoutané za zády a takto byl ponechán na přímém slunci několik hodin.   Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu Číst více Velitel československých legií  V září roku 1915 přešel Ludvík Svoboda do ruského zajetí, o rok později se přihlásil do československých legií. Byl hodnocen velmi kladně a stal se poté velitelem čety, také přijal pravoslavnou víru. Účastnil se dvou důležitých a krutých bitev u Zborova a u Bachmače. Když se vrátil domů, čekal jej šok – krom umučeného bratra přišel o otčíma, který se o ně staral. Také další jeho příbuzní přišli ve válce o život. Svoboda na svou účast v první světové válce vzpomínal s hrůzou, například na to, když jeden muž jeho jednotky poznal mezi zastřelenými nepřáteli svého syna. Ve svých pamětech napsal, že války měl tehdy dost na celý život, ale osud chtěl vše nakonec jinak.   Než přišla další válka, stačil se oženit a zplodit dva potomky. Rád chodil do přírody a šplhal po skalách. Manželka mu tehdy říkávala: „Tatíčku, pamatuj, že máš dvě děti!“ Toto úsloví se u nich poté uchytilo a používali ho v kritických situacích, zejména v období politických procesů.   Sovětské období  Po okupaci nacisty se zapojil do odboje, ale nakonec se rozhodl pro odchod do ciziny a vybral si Sovětský svaz, kam se dostal přes Ostravu a polský Krakov. Po útoku nacistů na Sovětský svaz to byl právě Ludvík Svoboda a generál Heliodor Píka, kteří se podíleli na tvorbě československého legionu v SSSR.  Zde byl již nakloněn komunistům a vycházel jim vstříc. Přesto jej politruk Bedřich Reicin označoval v udáních jako agenta, který chce vrátit republiku zpět do rukou kapitalistů. Generál Svoboda se účastnil mnoha bitev, ta první, ve které náš legion figuroval, byla u Sokolova. Sověti si Svobodu tehdy oblíbili, i když nebyl členem KSČ. Vojáci na něj vzpomínali jako na otcovskou autoritu.   Politická ponorka  Návrat domů byl trpký, opět přišel o mnoho blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jistou satisfakcí mu bylo jmenování prvním poválečným ministrem obrany. V této době stále nebyl členem komunistické strany, avšak byl již plně podřízen Gottwaldovi. Těmto lidem říkali „politické ponorky“, byli buď nestraníci, nebo členové jiné strany, ale pracovali pro komunisty. Z těchto strategických důvodů odmítl tenkrát Klement Gottwald zapsat generála Svobodu jako člena strany. Později po uchopení moci komunisty měl plnohodnotné členství. Velmi intervenoval, aby generál Píka dostal nakonec milost. Gottwald mu na jedné recepci řekl: „Tak jsme toho generála nakonec nezachránili.“  Komunisté se po únoru 1948 chopili moci a začali čistit všechny úřady od domnělých nebo skutečných nepřátel. Ludvík Svoboda jim tehdy dost pomohl. Soukolí politických čistek nakonec málem semlelo i jej.  Krutá padesátá léta Vytýkali mu, že čistka v armádě neproběhla důsledně a že se obklopuje prvorepublikovými důstojníky nebo lidmi na ně navázanými. On sám nevěřil, že by se mu něco mohlo stát. Nakonec byl v roce 1950 odvolán z funkce ministra obrany, o dva roky později byl zatčen. Reicin, který sám tehdy seděl ve vazbě, na něj ještě před svým zatčením připravil materiály (detailně jejich vztah popsal historik Ladislav Kudrna). Svoboda měl být zařazen do procesu se Slánským. Jeho dcera, studující tou dobou v Moskvě, si posteskla spolužačce Galje, že tatínka zavřeli. Netušila, že její rodiče měli konexe na Stalina, který intervenoval za Svobodovo propuštění.   Unikl o vlásek politickému procesu a nejspíš i trestu smrti. Po propuštění pracoval jako řadový zaměstnanec JZD v rodném Hroznatíně. Prý byl dobrý pracovník, nikdy se nepovyšoval a nebyl zatrpklý. Později byl rehabilitován a také mu bylo obnoveno členství v KSČ.   Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Ze dna až do prezidentské pracovny  Jak už jste možná postřehli, osud generála Svobody byl plný nečekaných zvratů. Jeden se stal na X. sjezdu strany (1954), Svoboda se jej účastnil jako obyčejný řadový člen. Přijel na něj vůdce SSSR Nikita Chruščov a prvním, po kom se ptal, byl právě Svoboda. Političtí vůdci byli v rozpacích, již několik roků se Ludvík Svoboda neúčastnil veřejného života, slovy básníka „byl politická mrtvola“. Když jej na sjezdu potkali a přivedli ke Chruščovovi, byl to nový začátek jeho politického života. Naši podlézaví soudruzi si to vyložili jako jasné gesto, koho chce vidět Sovětský svaz v čele státu. A tak se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda prezidentem. Lidé v něm viděli naději na změnu, také vrátil tradici oslavování legionářů, kterou se minulí vůdci snažili vymýtit. Byl často ve styku s mládeží, chodil na přednášky do škol. Velkou nespravedlnost viděl v období politických procesů, snažil napravit chyby minulosti, život však už popraveným nikdo nevrátil. Snažil se také o rehabilitaci zmíněného generála Píky. Zemřel v září 1979 po řadě mozkových příhod v 83 letech.    Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník

Čas načtení: 2024-03-01 18:50:00

Penze nově: některé ročníky zapláčou. Demografové varují, že změna může způsobit bezdůvodné rozdíly mezi lidmi

Nevyhnutelný a pouze výjimečný problém? Nebo nespravedlnost mezi jednotlivými ročníky obyvatel při stanovení věku odchodu do penze? Ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) v pátek představil změny parametrů důchodového systému. Ty nyní putují na vládu a následně do sněmovny.

Čas načtení: 2024-03-27 17:00:00

Školy by měly být apolitické, ne k prospěchu určitých osob, říká Ilona Svobodová

Ilona Svobodová léta propůjčuje hlas hollywoodským hvězdám. Posledních pět let také vede hudebně dramatické oddělení na pražské konzervatoři, kde zavedla řadu změn. Herečku, jejíž tvář si lidé často spojují se seriálem Ulice, charakterizuje smysl pro spravedlnost a upřímnost. „Zkrátka nemůžu snést nespravedlnost. Pak mě bolí žaludek a nespím,“ říká.

Čas načtení: 2024-04-26 00:00:00

Andělská poselství na pátek: Panny, respektujte soukromí druhých, Váhy, pozor na dezinformace

Vztek občas pocítí každý, a někdy k tomu nepotřebuje důvod. Tedy zdánlivě. Pokud si z nás ostatní lidé dělají legraci dlouhodobě, jednou to už musí jít ven, neboť cítíme nespravedlnost. Andělé nás naštěstí drží zpátky, ukazují nám i lepší metody, jak se uklidnit.