Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-28 18:59:21

Mezi slepými jednooký králem

Nejenom v České republice, i u našich západních sousedů brzy budou celostátní volby, a to konkrétně za měsíc, v neděli 26.září 2021. Naposledy jsme se u nich zastavovali před více než čtyřmi měsíci, kdy předseda CDU Armin Laschet nečekaně bojoval o nominaci na kancléře s Bavorákem Markusem Söderem. Stojí tedy za to se podívat, jak se od té doby situace vyvinula. Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí jednotlivých stran se čekalo, že letošní volební souboj se bude odehrávat hlavně mezi CDU/CSU a Zelenými, přičemž ostatní politici budou hrát roli zábavného komparsu. Politika ale málokdy bývá tak jednoduchá a preference od té doby udělaly toto: Yup, je to sociální demokracie, která se vzpamatovává, a to natolik, že některé průzkumy během posledního týdne jí už přisuzují první místo, i když těsně. Není to ale dáno tím, že by v sobě zrovna SPD našla nějaký nový kolektivní dech. Jde o případ „závodu ke dnu“, kdy preference strany táhne výše skutečnost, že její kancléřský kandidát Olaf Scholz působí aspoň trochu dojmem dospělého člověka, který ví, co dělá, zatímco jeho konkurenti se propadají. (Jeho osobní preference také výrazně vzrostly.) Kandidátka za Zelené, Annalena Baerbock, zvaná podle svých iniciál také A.C.A.B., byla jednoznačně chybnou volbou. Ačkoliv její spolupředseda Robert Habeck vychválil její výběr podlézavým a genderově korektním stylem typickým pro Zelené („to, že Annalena je v souboji mužů jedinou ženou, je ústřední kritérium“), v zemi, které právě šestnáct let v kuse žena vládla, nepůsobí pouhý fakt, že do voleb jde jiná žena, zase tak omračujícím a pokrokovým dojmem. Zelení by asi byli bývali udělali lépe, kdyby tehdy na jaře projednou odložili své kvótové myšlení a jmenovali Habecka. Ten má nepopiratelně určité osobní charisma, což se o A.C.A.B. říci nedá. Různé drobné aféry kolem autorských práv a vlastního životopisu jí také nepomohly. Podle posledního průzkumu ARD by ji za kancléřku chtělo jen 12 procent Němců, což znamená, že ani všichni zelení voliči o ni nestojí. Určitou útěchou pro Annalenu Baerbock může být skutečnost, že její zamýšlený konkurent, Armin Laschet, se během léta propadl do stejných hlubin. Tentýž průzkum mu přisuzuje osobní preference 16 procent a jeho neoblíbenost u voličů s sebou táhne dolů celou stranu. Pokud by to takto šlo dále, nemohla by CDU/CSU počítat ani s pětadvaceti procenty. Laschetovi kromě jeho obecné nevýraznosti velmi uškodilo i následující video. Zatímco spolkový prezident Steinmeier hovořil o obětech bleskových záplav (v Německu si vyžádaly téměř 200 životů), Laschet se o pár metrů dál na pozadí dobře bavil – a nechal se u toho natočit, což byla právě ta chyba. Samozřejmě je ten „boj vedený videem“ poněkud manipulativní, ale profesionál by stejně měl vědět, kdy se od politika čeká kamenný ksicht a kdy se může zasmát. Současná situace kolem preferencí CDU/CSU je natolik špatná, že se odcházející kancléřka uvolila Laschetovi pomáhat v kampani, například s ním vystupovat; samozřejmě tím zase vzniká určitá pochybnost o tom, proč tak velký chlapec, který chce být spolkovým kancléřem, potřebuje od své předchůdkyně takto vodit za ručičku. Arminu Laschetovi ale hrozí ještě daleko horší ponížení, a to, že by se do Spolkového sněmu nemusel vůbec dostat. Není totiž v žádném okrsku přímým kandidátem a pokud současné preference CDU/CSU zase nevzrostou, nemusel by se ve své vlastní spolkové zemi kvalifikovat jako poslanec ani z prvního místa stranické kandidátní listiny; prostě by tam nebylo dost mandátů. To by pro něj samozřejmě byla osobní reputační katastrofa, a to i přesto, že technicky vzato by tím ještě neztratil možnost být kancléřem. (Nikde není psáno, že kancléř musí mít nutně poslanecký mandát.) V této „konkurenci“, která je tak trochu k pláči, se řada německých voličů přeorientovala na třetího vzadu, což je bývalý hamburský starosta a současný ministr financí Olaf Scholz. Za kancléře by jej nyní chtělo 41 procent Němců, tedy více, než kolik jich A.C.A.B a Laschet oslovují dohromady. Scholz tedy naopak táhne svoji stranu vzhůru. Hlavní Scholzovou nevýhodou je asi to, že coby vágní centrista moc dobře nereprezentuje aktuální naladění svých vlastních soudruhů. SPD by se po letech strávených ve velké koalici chtěla zase posunout doleva a lépe ji vystihují slova současné spolupředsedkyně Eskenové, že „ten, kdo používá slova socialismus v negativním slova smyslu, ten prostě neví, o čem mluví”. Ve volbách samotných to nutně nevýhoda být nemusí. Problém tohoto druhu by se projevil až při sestavování koalice. Čistě číselně by totiž fungovala například „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP, ale současná SPD by měla problém ji ideologicky strávit. A co Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, na jehož slova pomalu dochází? Mlčí a drží se stranou. Podle mého názoru počítá s tím, že Laschet koncem září ukázkově pohoří a poskytne mu tak novou příležitost k převzetí kormidla. Jenže je otázka, zda náhodou není bezpečnější mýlit se se stranou než mít pravdu proti ní. On by ten neúspěch nebyl špatnou vizitkou jenom pro Lascheta, ale pro všechny ty desítky partajních papalášů, kteří jej v rozhodujícím momentě podrželi na čele kandidátky. A ti určitě svoje funkce hromadně nesloží, i kdyby volby dopadly ještě hůře, než ukazují současné průzkumy. Update: Hned dvě věci vyžadují upřesnit. Jednak se mě čtenáři ptají, na která Söderova slova vlastně dochází. Ach, omlouvám se, to jsem měl napsat jasně: jde o jeho jarní varování, že spolkové volby budou „zatraceně těsným soubojem“ a že CDU/CSU hrozí „masivní porážka“ (haushohe Wahlniederlage). Za druhé není pravda, že Söder úplně mlčí. Přehlédl jsem toto varování, ve kterém označuje SPD za nového hlavního oponenta.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 10:23:56

Zemětřesení v německé politice: nový premiér Durynska byl do funkce zvolen rovněž hlasy AfD

Povolební rozložení sil v Durynsku slibovalo budoucí drama, protože Linke, strana vystavěná na základech bývalé dederonské státostrany SED, a AfD mají dohromady více než polovinu všech poslanců v zemském sněmu. Čistě matematicky bylo zjevné, že aspoň jedna z nich se na vládě nějak podílet musí. Minimálně její podporou z opozice. Až dosud vládla v Durynsku rudo-rudo-zelená koalice, v jejímž čele stál Bodo Ramelow. Tato koalice ztratila v loňských volbách většinu. Nový zemský sněm zasedl 5. února, aby zvolil nového ministerského předsedu. Při prvních dvou kolech volby proti sobě stáli Ramelow za Linke a Christoph Kindervater, bezpartijní venkovský starosta nominovaný AfD. Ani jednomu se nepodařilo získat nadpoloviční většinu. Mělo se tedy konat třetí kolo, ve kterém by vyhrál ten, kdo získá hlasů nejvíce, i kdyby jich byla méně než polovina. Do třetího kola nastoupil neočekávaně další kandidát, Thomas Kemmerich za FDP, a získal 45 hlasů proti 44 Ramelowovým, čímž vyhrál a stal se novým premiérem. Bylo patrné, že pro něj hlasovala i AfD. PRÁSK! Semtex odpálen. Nikdy jsem, dokonce ani z vědeckých důvodů, nekopnul do sršního hnízda, ale takhle nějak si představuji, že to probíhá. Německá politická vrstva se zvedla jako bouřící oceán. Z naprosto neznámého Kemmericha, který mimochodem sdílí příjmení s jednou z postav románu Na západní frontě klid, se během pár minut stal nejnenáviděnější muž celé spolkové republiky. Hned po volbě se odehrála scéna netypická pro nudnou německou politiku, zato však typickou pro shitstorm, který se rozpoutal na sítích. Šéfka levicové frakce Susanne Hennig-Wellsow totiž Kemmerichovi místo gratulace hodila kytici pod nohy: Situace je o to ostřejší, že hlavou durynské AfD je Björn Höcke, chlapík natolik kontroverzní, že ho vedení AfD před pár lety chtělo vyloučit. (Nakonec to ustál.) Nejsem žádný zastánce nálepkování, ale Höcke si opravdu opakovaně pohrává se symbolikou na samé hraně zákona a slyšel jsem i názor, že ho kdosi do partaje nasadil, aby ji zdiskreditoval před západoněmeckým elektorátem. (Podle mne to tak není; ale coby Neněmec bych stejně považoval za rozumné si zrovna od tohoto pána držet odstup.) Zkrátka, ze všech možných zemských organizací AfD je zrovna ta durynská asi nejmíň stravitelná pro zbytek německé pravice, a teď ausgerechnet ona pomohla dosadit nového zemského premiéra, rukou společnou a nerozdílnou s místní CDU. Navíc, vzhledem k číselným poměrům v durynském parlamentu, je patrné, že na její toleranci budou záviset různé legislativní akty budoucí vlády. Příval článků, komentářů a požadavků na to, aby Kemmerich OKAMŽITĚ! odstoupil, připomíná ohňostroj. Došlo i k demonstracím, například v Berlíně se skandovalo „Ganz Berlin hasst die FDP!“ (Jestli vám to něco připomnělo, tak asi tohle.) Přirovnání k Hitlerově nástupu k moci padají tak hustě, že kdyby podobně hustě padal sníh, vypadalo by to tu jako na Aljašce. Kemmerich nicméně neodstoupil a podle chování místní durynské CDU i FDP je očividné, že nešlo o náhodu, ale o dohodu. (Ve třetím kole volby nedostal formální kandidát AfD, Kindervater, ani jeden hlas!) Spolková FDP je v celé záležitosti rozpolcená, některé výrazné osobnosti také chtějí Kemmericha shodit, ale šéf strany Lindner reagoval opatrněji, stejně jako místopředseda Kubicki. FDP měla naposledy svého člověka v křesle zemského premiéra roku 1953 a na východě, kde neustále osciluje kolem pětiprocentní hranice, nemá zas tak moc co ztratit. Kancléřka Merkelová, jak je jejím dlouholetým zvykem, se nijak nevyjádřila; ona se vůbec veškeré krize snaží „vysedět“. Stejně ale nejspíš dojde k problémům na spolkové úrovni, protože sociální demokrati požadují zasedání koaličního výboru, na kterém budou chtít v Durynsku vypsat nové zemské volby. Update 6. 2. v 11:00 Tak už se nám kancléřka vyjádřila, volba Kemmericha prý je neodpustitelná a bude muset být napravena. Novináři to berou jako náznak, že bude prosazovat předčasné volby. A předsedkyně strany, Annegret Kramp-Karrenbauer, hrozí durynské CDU "odpovídajícími následky", aniž by je blíže specifikovala. Konec update. Konečný výsledek záleží hlavně na tom, zda si durynská CDU za svým rozhodnutím bude stát, nebo ne. Ve východních spolkových zemích panují zcela jiné politické poměry než ve staré SRN. Rozhodování mezi nacionalisty a komunisty tedy není pro tamní pravici nikterak jednoduché. Ačkoliv zrovna sám Ramelow patří k umírněnějšímu křídlu Linke, přeci jen probíhala na hranici Durynska železná opona, o jejímž počtu obětí dodnes není úplně jasno, a tohle už soudruhům nikdo neodmaže. Kuriozitka na závěr: všechny důležité osoby tohoto východního politického dramatu, tj. Ramelow (Linke), Höcke (AfD) i Kemmerich (FDP), jsou zápaďáci přestěhovaní na východ. Ramelow pochází z vesnice nedaleko od Brém, Höcke od Rýna a Kemmerich z Cách na belgicko-nizozemsko-německém pomezí. Update 6. 2. v 19:00: Vývoj jde rychle, Kemmerich ještě ve čtvrtek ráno prohlašoval, že se chystá vládnout, po osobní návštěvě předsedy FDP Lindnera však změnil názor a řekl, že se „nelze vyhnout odstoupení.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-07 11:13:31

Švédská pravice začala jednat s "extremisty"

Švédská pravice si začíná zvykat na myšlenku spolupráce se stranou Švédských demokratů, která byla dlouho tabu. Švédští demokraté, Sverigedemokraterna (SD), jsou z celého místního politického spektra nejvíce skeptičtí vůči imigraci z třetího světa. V celostátním parlamentu, Riksdagu, sedí od roku 2010. Tehdy měli jen 5,7 procenta hlasů a dvacet poslanců ze 349 celkem. Od té doby jejich volební výsledky vzrostly. V posledních švédských volbách získala SD 17,5 procenta, což bylo více než minule, ale méně, než se čekalo. Švédská politika se tradičně dělí na dva bloky (levicový a pravicový), v případě SD se ovšem oba bloky shodly, že s nimi nechtějí mít nic společného. Tomu se obvykle říká sanitární kordon a ten byl naposledy potvrzen ještě v lednu tohoto roku, kdy dvě menší středopravé strany raději podpořily menšinovou levicovou vládu, jen aby SD nezískala na vlivu. Tím ovšem zároveň „podrazily“ svoje spojence na pravici, se kterými předtím po patnáct let vytvářely tzv. Alianci. (R.I.P.) Důvody k tomuto kordonu jsou všelijaké, hodně se hovoří o nečistých kořenech partaje, která ve svých počátcích skutečně přitahovala tvrdé rasisty; nicméně její současný předseda Jimmie Åkesson se poměrně dost snaží její obraz v tomto smyslu očistit, i za cenu vyhazování zjevně problémových jedinců. Osobně bych odhadoval, že jde i o to, že politické Švédsko se příliš sžilo s vlastním obrazem coby humanitární supervelmoci, a nechce si připustit, že mezi voliči došlo v imigračních záležitostech k trvalé změně nálad. Pomineme-li nepřímý vliv skrze rostoucí preference, měli Švédští demokraté na celostátní scéně dosud jen jeden okamžik úspěchu, a to roku 2014, kdy „sestřelili“ státní rozpočet tehdejší levicové vlády a nebylo daleko k předčasným volbám. Na regionální úrovni už tak izolovaní nejsou, v městečku Hörby na jihu Švédska získali loni prvního starostu a v několika dalších městech pomohli sesadit sociální demokraty a podporují pravicové městské rady z opozice. Vláda, kterou začátkem roku 2019 vytvořili sociální demokrati se Zelenými, od počátku spoléhala jen na velmi těsnou podporu v parlamentu. Sám předseda vlády Stefan Löfven je poslední dobou nepopulární, dokonce má v celostátním švédském průzkumu horší výsledky než Åkesson sám. Preference sociálních demokratů během posledního roku poklesly a preference SD naopak vystoupaly, i když to ještě není záruka volebního výsledku; SD měla velmi vysoké preference už za migrační krize v letech 2015–2016, ale nakonec nesklidila tolik hlasů, v kolik doufala. Každopádně v současnosti by levice vládu neposkládala ani přibližně a Zelení se pohybují na samostatné hranici volitelnosti. Což zákonitě v pravicových stranách vede k otázce, co dělat, aby se zase dostaly k moci. A je patrné, že bez pomoci Švédských demokratů by to v takových číselných poměrech nešlo. První stranou, která vyjádřila otevřenost k nějaké spolupráci se Švédskými demokraty, byla menší strana KD (křesťanští demokraté), jejíž předsedkyně Ebba Busch Thor v březnu 2019 řekla, že se chce bavit „se všemi stranami“. To bylo na švédské poměry něco jako revoluce a voličům to zjevně nevadilo; podpora KD dokonce nějakou dobu vystoupila nad deset procent. Ke skutečně zásadnímu posunu ale došlo před pár dny. Tradičně největší stranou na pravici bývali Umírnění čili Moderaterna, jejichž předseda Ulf Kristersson se ještě loni zaklínal, že se Švédskými demokraty nebude „vládnout, spolupracovat ani mluvit“ (zdroj). Nicméně doba nemluvení očividně skončila, protože tento týden se Åkesson a Kristersson poprvé osobně sešli, aby probrali možnou spolupráci na důležitých tématech v parlamentu. A šéf Umírněných Ulf Kristersson k tomu pak napsal toto: „Umírnění a Švédští demokraté jsou odlišné strany s odlišnými ideologiemi a na některé věci máme jiný názor. Navzájem se však k sobě chováme s respektem a v některých důležitých tématech přemýšlíme stejně. Co se těchto témat týče, chtěl bych samozřejmě, abychom spolupracovali i v parlamentu.“ (Zdroj) To je panečku posun od „nebudeme se s nimi bavit“, že? Najednou se k sobě chovají s respektem. A stačil k tomu jeden rok. Co se stalo? Určitě k tomu přispěla „zrada“ menších koaličních partnerů na pravici, kteří podpořili menšinovou levicovou vládu. Určitě k tomu přispěl i vývoj volebních preferencí a neoblíbenost současného premiéra. Ale svůj podíl měla možná i letošní vlna výbuchů, kterou dnes řeší i notoricky zdrženlivá BBC. Nemluvě o pár spektakulárních vraždách. Realita se zkrátka nakonec vždycky nějak prosadí, jenom někdy pomalu a jindy rychleji. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-17 19:16:25

Julia Navalná objevila před ruskou ambasádou v Berlíně

Rusové žijící v Německu mohou dnes naposledy hlasovat v prezidentských volbách. Julia Navalná čekala před ambasádou v Berlíně.

Čas načtení: 2024-07-19 08:20:21

Charanzová: Že získal Orbán Babiše, mě nepřekvapilo. Že skončí v izolaci, je jasné

Že v Evropském parlamentu (EP) skončí Patrioti pro Evropu, kam patří i hnutí ANO, v izolaci, je jasné, míní Dita Charanzová. Ta v europarlamentu působila posledních deset let právě v barvách ANO, to však bylo ještě v jiné frakci. Pak se s ním rozešla, což vysvětlovala změnou jeho směřování, a v letošních volbách už nekandidovala. Toto pondělí naposledy usedla ve své poslanecké kanceláři, evropské politice by se ale ráda věnovala dál, řekla ve stejný den Novinkám a Právu. Jak, zatím neupřesnila.

Čas načtení: 2024-11-06 08:15:18

Do Bílého domu se vrátí Donald Trump (Ranní zpráva z finančního trhu)

Podle dosavadních výsledků sčítání vyhrál prezidentské volby v USA republikánský kandidát Donald Trump. Ten zřejmě získal většinu hlasů, což se naposledy povedlo v prezidenských volbách před dvaceti lety. Vše nasvědčuje tomu, že republikáni ovládli i S...

Čas načtení: 2024-11-06 10:05:46

Koruna vůči dolaru silně oslabila, hůř už si vede jen maďarský forint a mexické peso

Na pravděpodobné vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách zareagoval silným růstem dolar, který se dostal na nejsilnější úroveň za poslední rok. Naopak koruna vůči americké měně ve středu ráno prudce oslabila, a to zhruba o dvě procenta k hladině 23,70 CZK/USD. Na této úrovní byla koruna naposledy letos v dubnu.

Čas načtení: 2024-11-06 09:07:27

Návrat Trumpa do Bílého domu

„Čeká nás zlatý věk Ameriky. Děkuju.“ S těmito slovy vystoupil Donald Trump krátce po osmé hodině středoevropského času před své příznivce. Podle predikcí se drtivou pravděpodobností stane americkým prezidentem a porazí viceprezidentku Kamalu Harrisovou. V projevu ocenil také geniálního Elona Muska a uvedl, že chce překonat spory, které Ameriku v posledních čtyřech letech rozdělovaly. Mluvil také o nutnosti zapečetit hranice. Po více než 130 letech se tak do Bílého domu s největší pravděpodobností opět dostane prezident, který na první pokus neobhájil svůj mandát, ale v následujících volbách uspěl. To se naposledy povedlo Groverovi Clevelandovi v roce 1893. ...

Čas načtení: 2025-01-28 00:00:00

Třicet bodů pro třicet procent. Co musí Petr Fiala udělat, aby dosáhl volebního vítězství

Premiér Petr Fiala opakovaně tvrdí, že chce v letošních volbách do Poslanecké sněmovny v čele koalice Spolu získat třicet procent hlasů. Naposledy v pořadu Aktuálně.cz Spotlight, který můžete zhlédnout i na webu Hospodářských novin. Aby se takový...

Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38

Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii

„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery.   Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat.   V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…     Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.      Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.      Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.      Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto...      Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.      Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?      Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje...      Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině...   2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.      „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“      „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem.      Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní.      „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“      Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.      „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:      „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:      „– mu tekla z ucha krev...“   3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu!      Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy.      Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat.      Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet!      Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul.   4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství.      Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků.      „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul.      „Copak, holčičko?“      „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“      „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“      „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“   5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil.      Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu.      Já... já musím...      Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší.      Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno.      Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších.   6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit.      Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu.      Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech.      Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu.      „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já  pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“      Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála.   7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou.      Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči.      A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu.      Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu.      Loď konečně plula po vodě.   8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy:      „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“      „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“      „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“      Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko!      Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas:      „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“      Cosi hlasitě cvaklo.      „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“   A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic...   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-10-24 19:48:48

Půl roku samoty

Povídka pro zimní nečas Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách. Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu. „Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal  s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem. Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor. Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí. Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy. Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří. *** Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli. „Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“  Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky. V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl. Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči. „Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela. „Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“ Brita hlasitě zívla. „Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém. „Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“ Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal. „Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“ „Neutíkám,“ špitl a sklopil oči. „Tak proč nic neříkáš?“ „Nechci se s tebou hádat.“ „Jenže takhle se nic nevyřeší.“ „Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno. Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu. „Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce. Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole. „Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“ Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“ S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“ Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž. „Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele. Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve. Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu. „Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“ Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním. „Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří. „Možná bych…“ navázal. „Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá. Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu. „Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“ „Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal. Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době! „Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla. Když skončil hovor, stále se usmíval. „Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka. Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich. Martina Boučková

Čas načtení: 2024-04-09 07:00:01

Muž dostal infarkt, jeho dvouletý syn vedle něj zemřel hlady

Sousedé je naposledy viděli zhruba dva týdny předtím, než policisté našli jejich těla. Je jasné, že případ lidmi ve Skegnessu v Lincolnshiru hodně otřásl. „Nedivím se. Znám tyhle víceméně uzavřené komunity. Spíš je mi záhadou, proč čtrnáct dní nikdo nic nedělal. Museli přeci vidět, že se něco děje,“ uvažoval Vlastimil Kořen pro Čtidoma.cz. Je to o to smutnější, že chlapec měl být každý měsíc navštěvován sociálními pracovníky. Vědělo se totiž, že fungování rodiny mělo do ideálu daleko. Syna viděla před Vánoci Sociální pracovnice navštívila dům 2. ledna poté, co 27. prosince kontaktovala otce. Když dorazila k domu, nikdo jí neodpověděl. Kontaktovala tedy policii. Jenže se nic nestalo. Po dvou dnech se vrátila, výsledek byl stejný, znovu tedy zavolala na policii. „Podle mého názoru policisté nedělali svoji práci. Už po prvním kontaktu měli vše prověřit,“ měl jasno bývalý soukromý detektiv. Kdo vzal život chlapci, jehož tělo našli nacpané v krabici? Číst více Těla otce a syna byla nalezena až poté, co se sociální pracovník dostal do domu pomocí klíče od pronajímatele o několik dní později, uvedl list The Sun. Chlapcova matka Sarah Piesse podle zmíněného bulvárního deníku řekla, že svého syna viděla naposledy před Vánocemi po hádce s Kennethem. Její bývalý zemřel na infarkt pravděpodobně nejdříve 29. prosince. Podle výsledků pitvy malý Bronson zemřel na dehydrataci a hladovění. Musel být moc vyděšený Chlapcova sestra Melanie Battersby na Facebooku naznačila, že její bráška neměl snadný život: „Krásný chlapeček si zasloužil mnohem víc než tenhle život. Milujeme tě, Bronsone, navždy budeš naší součástí a navždy můj bratříček.“ Bronson byl naposledy viděn živý, když mával na souseda, který volal, aby se k němu šel jeho táta dívat na box, jak uvedl The Sun. Kenneth Battersby byl nezaměstnaný. Jeho srdeční choroba mu před pár měsíci způsobila těžkou žloutenku. „Chlapce našli stočeného u Kennethových nohou. Zůstal ve tmě a musel být vyděšený a tak zmatený,“ řekla The Sun rodinná známá. Dodala, že chlapec miloval sledování karikatur na kanálu YouTube Cocomelon, zbožňoval dětské říkanky a rád si hrál se svou bicí soupravou. Generál Šedivý nevidí vítězství Ukrajiny jako reálné. Věštec Nostradamus to měl podobně Číst více Kde se stala chyba? Je pravděpodobné, že případ se bude dál řešit. Příčiny smrti dvou lidí jsou sice jasné, méně už ale to, zda nešlo o pochybení sociálních pracovníků či policie. „Toto nejde zamést pod koberec, musí se zjistit, kde se stala chyba. Pokud opravdu kolem inkriminovaného domu chodili lidé a byla zalarmována policie, někde se stala chyba. A ta může za smrt otce a syna,“ dodal pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lovíme zločince, který může kdykoliv znovu udeřit, informovala policie. Rodiče přestali pouštět děti ven.

Čas načtení: 2024-05-13 08:00:01

Život génia pacifického jazzu skončil na chodníku. Jeho múzou i zkázou byla závislost

Od doby, kdy se v padesátých letech začal prosazovat, byl jeho život kolotočem hudby, tvrdých drog, vězení a období zmaru a zapomnění. To vše ovlivňovalo jeho hudbu. Málokdo totiž dokáže hudbou zasáhnout člověka tak, jak to uměl on. Jeho temné melodie prezentované vlastně monotematickým hlasem jsou doplněny zvukem úžasné trubky. Ta je stejně zastřená, jako atmosféra jeho písní. I jeho melodie, které zdánlivě znějí optimisticky, jsou hluboké. Jeho styl byl prostě nezaměnitelný.  Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit Číst více Vzestup Prosadil se jako brilantní sólista „west coast“ stylu počátkem padesátých let. Fenomenální úspěch mělo jeho kvarteto, které vedl s barytonsaxofonistou Gerrym Mulliganem. Bakerovy úžasné instrumentální dispozice jej předurčily ke spolupráci s nejvýznamnějšími jazzovými sólisty jeho doby. Hrál s Charliem Parkerem, Milesem Davisem, ale jeho monografie by byla podstatně delší. Drogy jej dostaly až do vězení… Server allaboutjazz.com popisuje jeho další osud. Závislost na heroinu mu způsobila nesčetné množství právních problémů. Strávil více než rok ve vězení v Itálii a později byl vyhoštěn ze západního Německa i Anglie za trestné činy související s drogami. Baker byl nakonec deportován ze západního Německa do Spojených států poté, co se podruhé dostal do konfliktu se zákonem. Usadil se v Milpitasu v severní Kalifornii, kde působil v San Jose a San Franciscu mezi krátkými tresty odnětí svobody, které si odpykával za padělání receptů na léky. Největší katastrofa teprve měla přijít V roce 1966 byl Baker surově zbit, když se pokoušel koupit drogy po koncertě v San Franciscu. Utrpěl vážné řezné rány na rtech a přišel o přední zuby, čímž si zničil nátisk. Od té doby se musel učit hrát se zubními protézami, což byl pro hráče na žesťové nástroje obtížný proces. V letech 1966 až 1974 hrál Baker většinou na křídlovku s širším náustkem a nahrával hudbu, kterou lze považovat za uhlazenou náladovou hudbu. Nakonec se přestěhoval do New Yorku a začal znovu nahrávat s dalšími známými jazzovými hudebníky, jako byl Jim Hall. Později v sedmdesátých letech se Baker vrátil do Evropy, kde mu pomáhala jeho přítelkyně Diane Vavra, která se starala o jeho osobní potřeby a jinak mu pomáhala při nahrávání a vystupování. Jeho život se mu propsal do tváře, ale především do jeho hudby Chet Baker odjel do Evropy, zažil tam spoustu úspěšných koncertů. Byl šťastný, že může hrát. Pódium bylo jeho svět. A je lhostejno, zda jej prožíval tak, či onak. Jeho hudba, projev a cítění byly to, co jeho diváky přitahovalo. Prožít s Chetem Bakerem jeho koncert muselo být něco úžasného, i když se jeho mladická tvář změnila v hromadu vrásek. Když položil svá ústa na nátrubek, bylo to něco elektrizujícího. Jazz obecně nebourá koncertní haly, ale malý sál mu stačil k tomu, aby nadchl, a jeho svět mu ležel u nohou.  John Claridge  narozen 1944 - britský fotograf - proslul černobílými portréty ze čtvrti Soho a pouličními fotografiemi z East Endu v Londýně - v roce 1964 si otevřel vlastní studio v Londýně - v dubnu 2018 jej zařadila Asociace fotografů mezi nejuznávanější světové fotografy - jeho díla lze vidět ve sbírkách The Arts Council of Great Britain, Victoria & Albert Museum, National Portrait Gallery a The Museum of Modern Art - získal přes 700 ocenění Slavný fotograf vzpomíná Pro Čtidoma zavzpomínal na Cheta Bakera slavný fotograf John Claridge: „Měl jsem své studio nad Jazz Clubem Ronnieho Scotta v Sohu v Londýně. Chet Baker přišel do klubu jedné noci v roce 1986 a zeptal jsem se ho, jestli bych ho nemohl vyfotit, než začal jeho první set na pódiu, na což řekl: ‚Jasně!‘ Během focení jsem se mu zmínil, že když mi bylo 13 let, koupil jsem si jeho vinylové EP Chet Baker Quintet s trackem ‚Winter Wonderland‘. Řekl jsem: ‚Pianista byl Russ Freeman‘ a Chet řekl ‚Jo, byl v roce 1953.‘ Přesně v tu chvíli se Chet Baker zastavil a zíral, ohlížel se přes své vzpomínky a tehdy jsem to vyfotil. Osobně jsem zjistil, že Chet Baker byl zvláštní člověk, a bylo opravdové potěšení s ním mluvit. Ale pro mě je nejlepší způsob, jak poznat Cheta Bakera, poslouchat jeho hudbu.“ Poslední koncert v Hannoveru jej udělal nesmrtelným Naposledy stál před diváky v Hannoveru, bez zkoušení přitom dokázal zahrát sóla před Bigbandem a Symfonickým orchestrem Severoněmeckého rozhlasu v Hannoveru. Na předposlední skladbě Tenderly ukázal, že gradovat lze na sopránovou trubku i směrem dolů, tedy k polohám rohu, trombonu nebo mužského hlasu. Na závěr zahrál skladbu My Funny Valentine. S doprovodem klavíru a kontrabasu jako přídavek naposledy zazpíval svoji hymnu, kterou „brousil“ celý život, aniž se někdy obehrála. Jako by i při svých veškerých katastrofách věděl, že dobré tóny se z našeho světa neztrácejí. Život a smrt Malého prince: Záhada Antoina de Saint-Exupéryho Číst více Život génia skončil na chodníku pod hotelovým balkonem Poslední Bakerovu chvíli přiblížil článek Chet Baker – Naposledy přímo do srdce. Brzy ráno 13. května 1988 byl Baker nalezen mrtvý na ulici pod svým pokojem v hotelu Prins Hendrik v Amsterdamu s vážnými zraněními na hlavě, zřejmě vypadl z okna ve druhém patře. V jeho pokoji a v jeho těle byl nalezen heroin a kokain. Nebyly prokázány žádné známky zápasu a jeho smrt byla prohlášena za nehodu. Podle jedné z verzí se neúmyslně zamkl ve svém pokoji a upadl, když se pokoušel přejít na balkon prázdného pokoje, který sousedil s tím jeho. Na jeho památku byla před hotelem umístěna pamětní deska. Baker je pohřben na hřbitově Inglewood Park Cemetery v Inglewoodu v Kalifornii vedle svého otce. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Květinová generace. LSD a volné milování

Čas načtení: 2024-08-28 16:21:11

Když Sparta hrála Ligu mistrů naposledy… Byl Paroubek premiérem a neexistoval iPhone ani Instagram

Devatenáct let je devatenáct let. Skoro se ani nechce věřit, jaké věci neexistovaly, když byl tým z Letné v Lize mistrů naposledy. Článek Když Sparta hrála Ligu mistrů naposledy… Byl Paroubek premiérem a neexistoval iPhone ani Instagram se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-14 10:01:01

Můj známý zmizel navždy a beze stop. Stejně jako tisíce jiných lidí

V roce 2006 jsem bydlel v londýnské čtvrti Walthamstow. Přátelil jsem s dalšími Čechy a Slováky, kteří sem přijeli za výdělkem. Jedním z nich byl i postarší Slovák jménem Rudolf. Na svůj věk se oblékal i choval poněkud extravagantně, ale na to jsou v Londýně zvyklí. Zpočátku mu vše vycházelo: našel si práci i českou přítelkyni. Přistěhoval se k ní do share house čili domu, v němž společně bydlí různí lidé v pronajatých pokojích. Dále to znám již jen z vyprávění. V Rudolfově životě se znovu vynořil jeho starý problém – alkohol. Šlo to s ním rychle z kopce. Jednou si na barák pozval pochybné kamarády a společně popíjeli. Následně se lidem, kteří v domě bydleli, ztratily různé cennosti. Byla to pro ně poslední kapka. Dospěli k rozhodnutí, že jejich slovenský spolubydlící musí z domu pryč. Rudolf měl nějaké příbuzné v anglickém městě Hull, a tak se s nimi dohodl, že se odstěhuje k nim. Přítelkyně ho smutně doprovodila na stanici a koupila mu lístek. Dala mu i nějaké peníze na cestu. A to se ukázalo jako fatální chyba. Rudolf si v jídelním voze nakoupil drinky, přidal se k nějaké partě pobudů, popíjel s nimi a z vlaku vystoupil o pár stanic dřív, než měl. Poté už o něm nikdo nikdy neslyšel. Roky se pohřešují. Najdou se? Číst více   Kde se lidé ztrácejí nejvíc Největší počet pohřešovaných osob uvádějí Spojené státy. Podle příslušných statistických údajů zde bylo v roce 2021 nahlášeno 521 705 pohřešovaných osob. Celkem 93 718 z nich  zůstávalo aktivně pohřešovaných i na začátku roku 2022. Indie, další z nejlidnatějších zemí světa, se rovněž potýká se znepokojivým počtem případů pohřešovaných osob. Statistiky ukazují, že každý den se zde pohřešuje 2 130 osob, což za průměrný měsíc činí 64 851 lidí. Podle statistik se ve Spojeném království každoročně ztrácí zhruba 180 000 osob. Předpokládá se, že toto číslo je značně podhodnocené, protože každý rok je otevřeno 353 000 případů pohřešovaných osob. Stejně jako v dalších zemích tvoří většinu pohřešovaných osob děti, které se obvykle (v případě Spojeného království v 80 %) najdou do 24 hodin od podání oznámení o pohřešování. Větší šanci mají krásní a bohatí Novináři naznačují, že čím je socioekonomický status pohřešované osoby vyšší nebo vzhled dítěte atraktivnější, tím vyšší mají lidé šanci, že budou nalezeni. V jedné studii se dočteme, že americký novinář Howard Kurtz svou analýzou podpořil závěr, že rasa a socioekonomický status člověka významně ovlivňují mediální pokrytí. Jako příklad uvedl únosy Elizabeth Smart a Alexis Patterson. Když se ztratila Smart, mladá, zámožná, bělošská dívka z Utahu, média o ní informovala po celém světě. Po několika měsících pátrání byla nalezena živá. Naproti tomu když se ztratila Patterson, mladá černošská dívka z Wisconsinu, informovala o ní pouze místní média a dodnes je nezvěstná. Jak to chodí na planetě lidojedů Číst více Některé nejznámější případy nezvěstných lidí Joseph Force Crater  Dne 6. srpna 1930 si soudce Joseph Force Crater z Nejvyššího soudu státu New York dopřál dobrou večeři s několika přáteli. Vyšel na 42. ulici a zavolal si taxík. Řekl, že jede do divadla. Nikdo neví, jestli tam skutečně dojel. Po nástupu do taxíku ho už nikdo nespatřil. Zmizení soudce Cratera vyvolalo senzaci. Byl to skutečně významný muž. Příběh se několik týdnů objevoval na titulních stránkách novin. Dorothy Arnold I následující případ je dobře zaznamenaný a udál se rovněž v New Yorku. Dorothy Arnold pocházela ze zámožné rodiny. Ráno 12. prosince 1910 oznámila své matce, že si hodlá jít koupit šaty na nadcházející debutantský večírek své mladší sestry Marjorie. Přibližně ve 12:00 si Arnold koupila bonboniéru a poté šla asi 1,4 míle na jih do knihkupectví Brentano’s, kde si zakoupila knihu humoristických esejů. Prodavači, kteří Arnold v obou obchodech obsluhovali, později uvedli, že byla zdvořilá a nechovala se nijak neobvykle. Před knihkupectvím narazila Arnold na kamarádku jménem Gladys King. King vzpomínala, že spolu krátce hovořily a že se Arnold zdála být v dobré náladě. King viděla Arnold naposledy na 27. ulici krátce před 14. hodinou, když se otočila, aby jí podruhé zamávala na rozloučenou. King byla poslední, kdo uvedl, že pohřešovanou ženu spatřil. Andrew Paul Gosden A na závěr jedno ztracené dítě z nedávné doby. Andrew Paul Gosden (narozen 10. 7. 1993) zmizel 14. září 2007 v centru Londýna, když mu bylo 14 let. Toho dne Gosden odešel ze svého domova v Doncasteru, vybral z bankovního účtu 200 liber a koupil si jednosměrnou jízdenku do Londýna. Naposledy byl spatřen na kamerovém záznamu, jak opouští nádraží King’s Cross. Navzdory četným celostátním výzvám nikdo nedokázal v následujících letech poskytnout informace o jeho zmizení. Nepodařilo se zjistit, jaký byl důvod Gosdenovy cesty do Londýna, ani jeho následný osud. Gosden se zajímal o videohry a metalové kapely. Naposledy byl viděn v černém tričku Slipknot, černých džínách a teniskách. Gosden byl podle svého otce roztržitý, neuměl se chovat na ulici a byl potenciálně zranitelný. Byl to „hluboký charakter“, nebyl náladový a nenechal se jen tak vytočit. Učitelé ho popisovali jako plachého, tichého mladíka, který byl vyspělý nad úroveň svého věku, jak psaly noviny krátce po jeho zmizení.  Můžeme donekonečna spekulovat o tom, co se všem těmto nezvěstným lidem stalo, ale pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ztracený miliardář a dobrodruh. Po letci Stevenu Fossettovi pátrala armáda a tisíce dobrovolníků

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:01

Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil

Václava Postráneckého si vybavíme také jako generála z legendárního filmu Černí baroni, kde se s vervou obul do majora v podání Pavla Landovského. Nezapomenutelná je i jeho role Zajíčka ze snímku Konto separato, ale vybrat ty nejlepší postavy, které ztvárnil, je prakticky nemožné. Pro komediální a karikaturní role měl zkrátka přirozený talent, který diváci vždycky oceňovali. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více   Voják nebo zámečník? Ne – Pan herec! Hercem se ale rozhodně původně stát nechtěl, i když se od dětství věnoval ochotnickému divadlu a před kamerou se objevil prvně už v devíti letech ve filmu Konec strašidel. „Doslova jsem mučil svoje rodiče, aby mě přihlásili na školu Jana Žižky pro děti,“ vyprávěl v pořadu České televize s tím, že jeho snem bylo stát se vojákem, přesto se později vyučil zámečníkem. Naštěstí se osud postaral o to, aby se objevil na jevišti a před kamerou a mohl tak po svém nadání zanechat opravdu hlubokou stopu.  Národního divadla si vážil Když se Václav Postránecký stal na konci sedmdesátých let členem činohry Národního divadla, považoval to za jednoznačný vrchol svojí kariéry a za poctu, které si vážil do konce života.  Nevěnoval se ale jen divadlu samotnému, učil také na FAMU, daboval a po určitou dobu působil jako prezident Herecké asociace.  Těžké roky s nemocí  V posledních letech svého života se ale herec své rodině i divákům začal doslova ztrácet před očima. Na vině byla zákeřná rakovina. Nejprve zde byla ještě naděje, že by mohla problémy vyřešit operace a následná léčba. V tom čase vydal prostřednictvím FTV Prima statečné a obdivuhodné vyjádření: „Vážení a milí, v životě každého z nás nastávají různé momenty a různá období. V tom svém právě prožívám zásadní etapu, kdy se snažím vrátit své tělo za pomoci týmu lékařů do obvyklé kondice. Je však jen na mně, abych se k celé věci postavil statečně a čelil tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu.“ Nemoc ale rozhodla jinak, a tak se Václav Postránecký zanedlouho od lékařů dozvěděl tragickou zprávu, že se rakovina rozšířila do celého těla. Metastázy byly velmi urputné a bylo zřejmé, že tento boj je možné vést, ale nikoliv vyhrát. Týraného Ladislava Chudíka zachránila role doktora Sovy před blázincem. Domácí násilí už neunesl Číst více Hrát chtěl až do konce Ačkoliv mu bylo zle, dlouho se nechtěl vzdát herectví, které pro něj znamenalo celý život. Již ve velmi špatném zdravotním stavu se tak ještě naposledy vydal na jeviště, aby odehrál poslední představení hry Tři sestry. Po závěrečném aplausu si dobře uvědomoval, že to byly jeho poslední chvíle na prknech, která pro mnohé skutečně znamenají svět. Políbil proto jeviště a odešel – a nikdy se sem již nevrátil.  Poslední chvíle v bezpečí domova Oporou mu v té době byla celá jeho rodina, ale hlavně manželka Helena, s níž prožil více než padesát let v klidném a milujícím vztahu. Herec se s nemocí pral až do samého konce a podle jeho rodiny se snažil, aby na sobě své utrpení nedal znát. Dobře věděl, jak by to jeho milované bolelo. Ti ale samozřejmě věděli své a také se snažili pro odcházejícího člena rodiny udělat vše, co bylo možné. Splnili mu i jeho poslední přání a tím bylo zemřít v klidu domova, kde naposledy vydechl 7. května roku 2019. Na jeviště Národního divadla se herec přece jen ještě jednou vrátil, a to v den posledního rozloučení.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jiří Sovák měl bohaté zkušenosti s prostitutkami. Jeho žena na něj chtěla vzít sekeru.

Čas načtení: 2021-02-14 19:39:31

Tereza Matoušková: Žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura

Láska k četbě fantasy přivedla Terezu Matouškovou k vymýšlení vlastních postav a příběhů, a tak vymyslela svět na dně oceánu, svět Podmoří, kde se odehrála většina jejich románů, stejně jako první díl rozsáhlejší série nazvaný Pláč němého boha, na kterém právě pracuje. A protože se v době korona krize není možné setkávat, a tím pádem nemohla vést své kurzy tvůrčího psaní, tak na Facebooku založila Literární skupinu online, aby mohly tyto kurzy pokračovat.   Vždycky jste chtěla být spisovatelkou? Jaké bylo vaše dětství? Na své dětství vzpomínám velice nerada. Z domova jsem odešla v osmnácti a musela se o sebe víceméně postarat sama. Tato zkušenost se výrazně odráží i v mých románech a povídkách. Mé postavy jsou často krajně pragmatické a urputně bojují o své místo na slunci. Víte, já nemám ráda okřídlenou frázi o tom, že fantasy je únik od reálného života. Domnívám se, že se tím zastírá skutečnost, že žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost úplně stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura. Dokonce si myslím, že naopak musí být právě v tom zachycení pocitů ze světa ještě o stupeň věrnější, aby se čtenář mohl k událostem, které se na papíře dějí vůbec vztáhnout. Když zasadíte příběh do středočeského města, snadno čtenáře utáhnete na vařené nudli a přesvědčíte ho, že váš příběh se mohl stát. Dostat se člověku na kůži, když se váš příběh odehrává ve světě, který leží kupříkladu na hřbetě želvy, je mnohem větší fuška.   Vystudovala jste evoluční a ekologickou biologii a historii. Proč jste si zvolila právě tyto dva natolik odlišné obory? Vzhledem k tomu, jak funguje náš školský systém, mě to na gymnáziu táhlo spíše k přírodním vědám, protože učitelé humanitních věd před nás obvykle kladli pouze soubory nijak neprovázaných informací, které jsme si měli pouze zapamatovat. To je pro mě nesmírně frustrující. Proto jsem se původně pustila do studia biologie. Velice brzy jsem si ale začala klást otázky, na které mi vědecké publikace nedokázaly dát odpověď. Postupně jsem začala utíkat ze zajetého plánu. Začalo to předměty jako etika ve vědě a medicíně, ve třeťáku už jsem si naprosto nepokrytě zapisovala předměty na filozofické fakultě. Poté, co jsem dokončila bakalářské studium, jsem se rozhodla změnit obor a zapsala jsem se na historii. Multioborová zkušenost je zajímavá z různých úhlů. Je zajímavé sledovat, jak různé obory přistupují k jedné a té samé skutečnosti naprosto odlišně. Což je dobrý základ na to, začít kriticky přemýšlet o kultuře a světě kolem nás.   Vydala jste několik románů. Naposledy vám vyšla v roce 2017 kniha Válka zrcadel. Momentálně pracujete na románu s názvem Pláč němého boha. O čem nový příběh bude? Zatím jsem ohledně nového příběhu velice tajnůstkářská. Můžu jen říct, že se jedná o první díl rozsáhlejší série. Příběh se odehrává ve světě uloženém v obrovské vzduchové bublině na dně oceánu, který funguje hlavně díky magii a magií poháněné technice. Do Podmoří je zasazená i většina mých předchozích románů a povídek. V určité chvíli mě přestalo bavit psát klasickou historickou fantasy s rytíři a draky. Vždycky mě přitahovalo spojení magie a pokročilé vědy a zároveň mi přišlo atraktivní mnoho motivů z 19. století. Osobně považuji na Podmoří zvláštní to, že se sice jedná o svět plný čarodějů, ale polovina z nich pracuje v podzemních laboratořích a vytváří šílené vynálezy. Mám možnost jednoduše překročit hranice fantasy žánru a nemusím se omezovat na tradiční zápletky. Často se setkávám s tím, že čtenáři tyto motivy z mých děl vnímají jako něco, co patří spíš do vědeckofantastické literatury.   Měla jste úspěšný literární blog, který jste psala pod přezdívkou Temnářka. Hodláte se k blogování někdy vrátit? K pravidelnému psaní rozhodně ne. Dřív jsem na blogu publikovala romány na pokračování, povídky, články o tvůrčím psaní, reportáže a fotky z akcí. Nejde o to, že bych tento obsah už netvořila, pouze pro jejich publikaci využívám jiné kanály. Romány a povídky publikuji tiskem, tvůrčí psaní vyučuji na svých kurzech, reportáže a fotky dávám na sociální sítě. Blogovat (tak aby to mělo smysl) by pro mě znamenalo tvořit k tomu všemu ještě další originální obsah navíc čistě jenom pro web. Ne že by mě jednou za čas nesvrběly prsty a neměla jsem chuť se k něčemu vyjádřit. Pro tyto účely jsem si na svých oficiálních stránkách založila blog. Zatím této možnosti ale příliš nevyužívám.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspiraci zásadně nehledám. Přichází sama nečekána a nevolána v ten nejméně vhodný okamžik. Tak to má být.   Jste vášnivá čtenářka. Stále ráda čtěte fantasy a sci-fi příběhy? Máte oblíbené autory nebo literární postavu? Žánrovou literaturu čtu hodně. Není to pro mě ale jen záležitost čtenářského vkusu, sleduji ji také z profesionálního zájmu. Přiznám se, že je těžké mě uspokojit a často u čtení prskám jako křeček. Stále jsou tu ale knihy, které pro mě jsou srdeční záležitostí. Naposledy jsem si zamilovala knihy Johna Ajvide Lindqvista. Co se týče literárních postav, tak v současnosti budou největšími oblíbenci asi Azirafal a Crowley, jak v knižní podobně, tak v seriálové. Mám ráda hravost a humor Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.   V Praze a Brně vedete kurzy tvůrčího psaní pro mládež. V době korona krize jste na Facebooku založila Literární skupinu online. Jaký je o kurzy zájem? Udělala jsem všechno pro to, aby kurzy tvůrčího psaní pokračovaly dál. Točím videa se zadáním úkolů, snažím se komunikovat s účastníky přes sociální sítě. Momentálně se s účastníky kurzů pravidelně scházíme každý měsíc na Zoomu, abychom aspoň částečně nahradili osobní setkání. Knihovny nám naštěstí vycházejí hodně vstříc. Máme za sebou dokonce online besedu a autorské čtení účastníků. Zájem o online kurzy mě upřímně překvapil, jak ze strany účastníků, tak institucí. Nedávno mě oslovil Mahenův památník v Brně, abych pro ně dělala online workshopy pro autory románů. Na konci ledna jsme měli první lekci.   A co čas na odpočinek? Čas na odpočinek je nezbytnou součástí pracovního procesu. Žiji v domácnosti dvou intelektuálů. Oba se s partnerem často ponoříme do práce natolik, že nevidíme a neslyšíme. Snažíme se vyhradit si každý den aspoň hodinku, kdy si společně zajdeme na procházku, zahrajeme si deskovku nebo se natáhneme do postele s knihou. Rádi si navzájem nahlas předčítáme. Je to takový náš rituál. Já tu mám momentálně nachystáno Jméno růže, kterou druhé polovičce čtu, když vaří večeři nebo lepí modely. Partner mi zase před spaním čte Hvězdnou pěchotu.   Tereza Matoušková se narodila se 6. 7. 1990 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii a historii na Masarykově univerzity v Brně. V Praze a Brně pořádá kurzy tvůrčího psaní. Napsala knihy Hladová přání (Krigl, 2011), Vílí kruhy (Mytago, 2015), Děti vánice (Epocha, 2016), Válka zrcadel (Epocha, 2017), Pláč němého boha (připravuje se). Pod přezdívkou Temnářka psala úspěšný literární blog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 16:41:18

Ředitelem Památníku Lidice se stal vojenský historik Eduard Stehlík

Ministr kultury Lubomír Zaorálek jmenoval 24.února nového ředitele Památníku Lidice. Nový ředitel Eduard Stehlík vzešel z výběrového řízení, do něhož se přihlásilo pět kandidátů, které posuzovala sedmičlenná výběrová komise. „Klíčovým kritériem výběrového řízení byla schopnost řídit velmi specifickou paměťovou instituci, kterou Památník Lidice bezesporu je. Ředitel památníku musí být schopen kromě spravování Památníku, jeho expozic samozřejmě také dobře komunikovat s přeživšími a jejich rodinami, se zástupci obce Lidice, jejími obyvateli i s dalšími pamětníky,“ zdůraznil ministr kultury Lubomír Zaorálek. Výběrová komise byla složena ze zástupců ministerstva kultury (ředitel ekonomického odboru, ředitel kabinetu ministra, ředitel odboru příspěvkových organizací, ředitelka odboru muzeí), odboru kultury a památkové péče Středočeského kraje a zástupce obce Lidice. Komise na základě výsledků ústních pohovorů se všemi pěti uchazeči doporučila ministrovi dva kandidáty, přičemž nejvyšší hodnocení dostal od komise Eduard Stehlík. „Eduard Stehlík je schopen komunikovat v Lidicích se všemi a je schopen obnovit to, na čem mi záleží, tedy důvěru mezi Památníkem Lidice a samotnou obcí Lidice. Několikrát jsem zdůrazňoval, že Památník Lidice nemá smysl, pokud nebude sloužit a spolupracovat se všemi přeživšími. Pro mě je toto argument zásadní a jsem přesvědčen, že doktor Stehlík je schopen obnovit důvěru a vztahy,“ řekl ministr Lubomír Zaorálek. „Je zapotřebí co nejrychleji napravit napjatou situaci mezi obcí a památníkem Lidice, protože si nedovedu představit, že by existoval bez spolupráce s obcí. Udělám maximum pro to, aby se vztahy mezi památníkem a obcí daly do pořádku. Osobně nyní obejdu všechny přeživší,“ uvedl ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.   Plk. gšt. v záloze PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA  • Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a doktorandské studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. • Vystudoval krizový management (titul MBA) a úspěšně absolvoval nejvyšší vojenské vzdělání poskytované v České republice – Kurz generálního štábu na Univerzitě obrany v Brně. • V letech 1992-2019 byl vojákem z povolání – naposledy v hodnosti plukovníka generálního štábu. • Původní profesí je vojenský historik (23 let působil ve Vojenském historickém ústavu). • V posledních 18 letech zastával nejrůznější manažerské pozice o zástupce ředitele Vojenského historického ústavu • V letech 2002–2012 byl prezidentem České komise pro vojenské dějiny, členky Mezinárodní komise pro vojenské dějiny (Commission Internationale d’Histoire Militaire – CIHM). • Byl prvním náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů o poradce několika ministrů obrany ČR • V Armádě ČR byl naposledy ředitelem Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. • Od června 2014 vykonává veřejnou funkci v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů (nyní jako její předseda), do níž byl v loňském roce již podruhé zvolen Senátem jako kandidát Poslanecké sněmovny. • Od roku 1998 působí jako vysokoškolský pedagog na různých vysokých školách v České republice (Fakulta sociálních věd UK, Filozofická fakulta UK, CEVRO Institut, Univerzita obrany v Brně) a věnuje se i popularizační přednáškové činnosti. • Je autorem nebo spoluautorem tří desítek monografií, několika desítek studií a článků, 35 výstav věnovaných především moderním českým dějinám. • Je spoluautorem řady televizních dokumentů včetně cyklů Heydrich – konečné řešení, Raport o Velké válce a Tajemství rodu. • V letech 2006–2008 připravoval a moderoval v České televizi pořad Historický magazín (předchůdce populární Historie.cs). • Byl hlavním odborným poradcem celovečerního filmu Lidice (režie Petr Nikolaev, 2011). • Je autorem knih Lidice – Příběh české vsi (oceněné v roce 2005 prvním místem v kategorii Muzejní publikace roku v národní soutěži Gloria Musealis) a Lidická vzpomínání (2007). • Spoluautor stálé expozice Památníku Lidice A nevinní byli vinni…, která obdržela v roce 2006 zvláštní cenu Asociace muzeí a galerií a v roce 2007 hlavní cenu v přehlídce Český interiér. • 27. října 2006 mu bylo uděleno čestné občanství obce Lidice (jako teprve šestému od roku 1945 a po ministru kultury Pavlu Dostálovi druhému Čechovi). • Je autorem 12 příležitostných výstav pro Památník Lidice. • Spoluzaložil dětskou mezinárodní vědomostní soutěž Lidice pro 21. století, které se za patnáct let existence ročník) zúčastnilo přes 30 tisíc dětí z celého světa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2019-07-09 05:33:49

Dvě nové památky UNESCO u nás. Co konkrétně se tedy chrání?

Na seznam památek UNESCO se dostaly další dvě pamětihodnosti z ČR, čímž se jejich počet rozrostl na 13. Naposledy na něj byly v roce 2003 zapsány Třebíč – Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa, nyní přibyly Hornické památky v saském a českém Krušnohoří a Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem. Co ale konkrétně v Krušných horách a proč je nově chráněno? Krajina pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem představuje území, které spojuje unikátní národní kulturní památku, jež dokládá staletý chov a výcvik jedinečného plemene – starokladrubského koně a její širší kontext v souvisejících obcích – Kladruby nad Labem, Selmice, Semín. Toto vzácné plemeno barokních galakarosiérů v ní bylo vyšlechtěno a krajina mu byla v minulých staletích „ušita na míru“. Je to jedno z mála míst na světě, kde jsou cíleně nepřerušeně chováni a cvičeni kočároví koně, a to jako součást národního kulturního dědictví.  Krajina byla postupně upravována tak, aby vyjadřovala svůj účel – šlechtění koní. Proto se 3 hlavní osy krajiny kříží nikoliv (jako obvykle) ve vstupu do císařského paláce, ale ve vstupu do monumentálních stájí, kde se také kříží trasy hřebců a klisen v rámci provozu hřebčína. Na tyto osy navazuje rastr pastvin vymezený stromořadími a malebný krajinářský park Mošnice, ozdobený cizokrajnými stromy vysázenými tak, aby vytvářely prostorové iluze. Vlastní císařský zámek je nenápadný, trochu stranou a schovaný za stromořadím. Kompozice krajiny tak záměrně zdůrazňuje svůj primární účel – chov vzácných koní. Důležitou součástí hodnot krajiny je vodní systém, který byl po staletí zlepšován tak, aby krajině zajistil funkční udržitelnost. Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří, jak zní oficiální název společné česko-německé nominace, tvoří 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v českém Krušnohoří. Českou část reprezentují Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Rudá věž smrti, Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník. Společně tyto komponenty dokládají obrovský vliv, který měla těžba a zpracování rud na obou stranách pohoří na rozvoj hornictví a hutnictví po celém světě.  Zdůvodnění výjimečné světové hodnoty Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří je podloženo mimo jiné světově významnými vynálezy a inovacemi v oblasti báňských a hutních technologií, které se zvláště v 16. století, ale i později úspěšně šířily z Krušných hor do celé Evropy i zámoří, a o globální význam Krušných hor pro rozvoj báňské legislativy, administrativy a školství, ale také měnových systémů. To dokládá i příběh jáchymovského tolaru, z nějž se na více než 300 let vyvinulo celoevropské platidlo a který dal název i americkému dolaru. Díky více než 800 letům téměř soustavné těžby a zpracování rud vznikla v Krušných horách jedinečná hornická krajina s unikátními montánními památkami v nadzemí i podzemí a s hustou sítí specifických horních měst, která nemá ve světě obdoby. Tyto památky dokládají způsoby těžby a úpravy různých rud ve všech obdobích od 12. až do 20. století, především pak rud stříbra, cínu, kobaltu, železa a naposledy uranu. Hornická krajina Jáchymov  Je jen málo měst na světě, jež sehrála tak zásadní roli v rozvoji hornictví a hutnictví jako Jáchymov, který se krátce po svém založení v roce 1516 stal na krátkou dobu nejvýznamnější oblastí těžby stříbra v Krušných horách, v Evropě i ve světě. Jáchymov je všeobecně považován za jednu z kolébek vzniku věd o hornictví, metalurgii, mineralogii a ložiskové geologii, jejichž základy položil v 16. století jáchymovský městský lékař Georgius Agricola. Jeho rozsáhlé kompendium „De re metallica libri XII" (Dvanáct knih o hornictví, 1556) lze pokládat za první ucelený vědecký spis o hornictví a hutnictví, který jako základní učebnice montánních věd sloužil v Evropě i ve světě po více než 200 let. Jáchymovské báňské řády z 16. století měly zásadní význam pro podobu báňské legislativy až do 19. století.  Díky obrovské produkci stříbra měl Jáchymov obrovský význam také pro vývoj měnových systémů v Evropě i na celém světě. Jáchymovské stříbrné tolary, ražené ve zdejší mincovně od roku 1520 po vzoru saských guldengroschů, se staly celoevropským synonymem pro velké obchodní stříbrné mince a od poloviny 16. století daly základ tolarovému systému, který se v řadě zemí Evropy uplatňoval až do konce 19. století. Z názvu jáchymovského tolaru je odvozeno i jméno nejrozšířenější světové měny – amerického dolaru. S rozvojem těžby stříbra v Jáchymově v 16. století je spojena řada vynálezů a inovací v oblasti dobývacích metod, čerpání důlních vod, úpravy a hutnění rud, které byly přejímány v jiných krušnohorských i vzdálenějších důlních revírech. Patří k nim zvláště mihadla, čerpací stroj vynalezený v Jáchymově v roce 1551, který nacházel široké uplatnění v řadě evropských hornických regionů až do 19. století. V roce 1716 bylo v Jáchymově založeno první státní hornické učiliště na světě, které se stalo modelem pro vznik obdobných školských zařízení v habsburské monarchii i jinde v Evropě. Těžbu rud stříbra, ale také kobaltu, vizmutu a niklu v okolí Jáchymova od 16. do konce 19. století dokládá nesčetné množství montánních památek, k nimž patří především rozsáhlé haldové a pinkové tahy, vodohospodářské systémy a podzemní dobývky. Bouřlivý vývoj a bohatství města v 16. století se projevily i výstavbou mnoha pozdně gotických a renesančních budov, jako jsou například kostel sv. Jáchyma, kostel Všech svatých, Královská mincovna, radnice a mnohé hodnotné patricijské domy.  Hornická krajina Jáchymov dokládá rovněž význam Krušných hor pro těžbu a využití uranu. Uranová ruda smolinec byla jako tehdy bezcenná známá už horníkům v 16. století, v roce 1727 byl jáchymovský smolinec poprvé vědecky popsán a v roce 1789 z něj byl připraven nový prvek nazvaný uranit. Od 40. let 19. století začalo v Jáchymově poprvé na světě systematické dobývání uranové rudy, jež zde byla poprvé ve větším měřítku využívána nejdříve k výrobě uranových barev. Poté, co Marie Curie-Sklodowská a její manžel Pierre izolovali v roce 1898 z jáchymovské suroviny nové prvky radium a polonium, měl Jáchymov až do první světové války na výrobu radia světový monopol. V roce 1906 zde byly také založeny první radonové lázně na světě, využívající zdejší radioaktivní důlní vodu k léčbě poruch pohybového aparátu. Největší rozmach těžby uranových rud zažil Jáchymov po druhé světové válce, kdy zdejší uran, vyvážený vesměs do Sovětského svazu, posloužil k výrobě první ruské atomové bomby odpálené v roce 1949. Poválečné období je neodmyslitelně spojeno se zřizováním táborů nucených prací ve 40. a 50. letech, které dokumentují smutné období zneužití odpůrců komunistického režimu pro těžbu suroviny určené ke zbrojním účelům. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná Rozlehlá reliktní hornická krajina v okolí horních měst Abertamy, Horní Blatná a Boží Dar poskytuje vynikající důkazy o metodách rýžování a následně hlubinné těžby různých ložisek cínových rud od 16. do 19. století. Jedinečným prvkem zdejší hornické krajiny jsou sejpy u Božího Daru, jež svědčí o obrovském rozsahu rýžování cínovce v nejvyšších partiích Krušných hor. V důsledku těžby mocných strmých greisenových žil vznikly v 16.–18. století gigantické povrchové dobývky a podzemní komory, které nemají obdobu v rámci nominovaného statku ani jinde ve světě; jejich příkladem jsou Vlčí jámy na Blatenském vrchu, důl Červená jáma na Hřebečné a podzemí dolu Mauritius na Hřebečné. Zcela jiný typ cínového ložiska byl dobýván na Zlatém Kopci u Božího Daru, kde těžbou polymetalických skarnů s obsahem rud cínu, železa, mědi a zinku vznikly v 16. století rovněž unikátní podzemní komory. Dodnes funkční, téměř 13 km dlouhý Blatenský vodní příkop představuje nejvýznamnější báňské vodohospodářské dílo v české části Krušných hor, které bylo vybudováno pro potřeby cínových dolů v okolí Horní Blatné v letech 1540-1544. Horní město Horní Blatná je jedním z nejnázornějších příkladů krušnohorských renesančních horních měst budovaných plánovitě na zelené louce na počátku 16. století, jde o jediné horní město v Krušných horách založené plánovitě kvůli těžbě jiných než stříbrných rud. Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná podává prostřednictvím nadzemních i podzemních montánních památek zejména na Bludné u Horní Blatné a na Zlatém Kopci u Božího Daru výmluvné svědectví také o způsobu těžby železných rud z obou hlavních typů krušnohorských železorudných ložisek – z křemenných žil s krevelem (hematitem) i ze skarnových ložisek, kde byl hlavní dobývanou rudou magnetit, a to od 16. až do 20. století.  Rudá věž smrti Rudá věž smrti u Ostrova je národní kulturní památkou České republiky připomínající dobu masivní těžby uranové rudy na Jáchymovsku. Areál, jemuž dominuje sedmipatrová věž z červených cihel, sloužil v letech 1951–1956 jako ústřední úpravna a třídírna uranové rudy vytěžené nejen na Jáchymovsku, ale i v dalších uranových revírech tehdejšího Československa. Jde o poslední částečně zachované zařízení na úpravu uranové rudy v Krušných horách. Rudá věž smrti zároveň dokládá utrpení politických vězňů, kteří byli v 50. letech 20. století vězněni za nelidských podmínek v jáchymovských táborech nucených prací. Místo bylo součástí pracovního táboru Vykmanov II zřízeného v roce 1951, ve kterém bylo internováno na 300 politicky zvláště nepohodlných vězňů. Rudá věž smrti byla jedním z nejnebezpečnějších pracovišť na Jáchymovsku, neboť všichni, kteří tu pracovali bez jakýchkoli ochranných pomůcek, se dostávali do bezprostředního styku s radioaktivním materiálem. Hornická krajina Krupka Středověké horní město Krupka a okolní reliktní hornická krajina poskytují vynikající důkaz o exploataci různých druhů cínových ložisek od 13. do 20. století. Zdejší hornická krajina je výjimečná mimořádnou hustotou pozdně středověkých až raně novověkých důlních děl, jejichž rozmístění bylo diktováno charakterem ložiska a tehdejšími báňskými zákony. Krupka jako nejstarší cínová hornická oblast v Krušných horách přispěla k rozvoji a transferu technik dobývání cínových rud v Krušných horách a ve střední Evropě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Obrovské množství pozůstatků pozdně středověké a raně novověké těžby cínových rud se nachází zejména v důlním revíru Steinknochen severně od Krupky, ale také v revírech Knötel, Preisselberg a na Komáří hůrce. Mnohem mladší štola Starý Martin dokládá důlní techniky používané při dobývání cínových a wolframových rud ​​ve druhé polovině 19. a ve 20. století. S hornictvím úzce souvisí vznik historického horního města Krupka, které představuje jeden z nejlépe dochovaných souborů stavebních památek na české straně Krušných hor. Dominantou města je hrad Krupka ze 14. století, vysoký umělecký a památkový význam mají rovněž gotický městský kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou hornickou zvonicí, gotický kostel sv. Ducha, renesanční kostel sv. Anny a historické měšťanské domy. Hornická krajina na vrchu Mědník Morfologicky nápadný vrch Mědník s barokní kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674 na svém vrcholu je mimořádný výjimečnou koncentrací autentických důlních děl dokládajících různé způsoby těžby železných a měděných rud z tvrdých skarnových hornin po dobu více než čtyř století. Na jediném místě se zde nacházejí pozůstatky kolem 80 větších i menších štol a jam z 15. až 19. století, četné odvaly hlušiny i povrchové dobývky. Část podzemí Mědníku je přístupné prostřednictvím štoly Panny Marie Pomocné s velmi dobře zachovanými doklady ruční ražby a rozšiřování podzemních prostor pomocí metody sázení ohněm.

Čas načtení: 2024-03-04 17:01:36

Microsoft měl podobný náskok před Applem naposledy před 20 lety!

Microsoft předstihl Apple v tržní kapitalizaci a rozdíl mezi nimi je nyní nejvyšší za posledních 20 let. Bude hrát umělá inteligence roli při návratu Applu na výsluní? Článek Microsoft měl podobný náskok před Applem naposledy před 20 lety! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-01 08:00:01

Kdo bude soutěžit v letošním ročníku StarDance? Trénovat se začíná už v květnu

Taneční soutěž StarDance už dávno není jen dřina a pot. Slavní si tam chodí rozšířit svou fanouškovskou základnu, najít lásku – a snad i vytvarovat své křivky. Jsou to přitom sotva tři měsíce, co se stala královnou parketu Darija Pavlovičová po boku Dominika Vodičky. A jak se zdá, přípravy na další sérii jsou v plném proudu! Součástí by chtěl být i ten, co před lety odmítl.  StarDance: Kritika porotců, nohy Ivany Chýlkové a výhrůžka hlasujícím divákům Číst více Zůstanou moderátoři stejní? Zasvěcení tvrdí, že by měl pořadem provázet znovu Marek Eben s Terezou Kostkovou. Ti jsou za ty roky už takřka symbolem celé soutěže, bez kterého si diváci nedokážou taneční večery představit. Přitom ještě nedávno Kostková tvrdila, že pro ni nastal čas odejít „V naší profesi je strašně důležitý umět některé věci včas pustit,“ svěřila Milušce Bittnerové v pořadu Na kafeečko. „Musím říct, že o tom seriózně už léta přemýšlím, že chci tenhle moment poznat. Mění se doba, mění se koncept, měníš se ty,“ dodala. Tím vyvstaly spekulace, že už se v další řadě vůbec neobjeví a dá přednost jiným projektům. Momentálně je například hvězdou Jedné rodiny. K podpisu smluv na soutěž StarDance by přitom mělo dojít na jaře, což znamená, že brzy bude jasno, zda nabídku přijme znovu.  První podepsanou smlouvu má mít hvězda seriálu Ulice Od zdroje blízkého televizi jsme se dozvěděli, že tanečník Martin Prágr, který už tančil třikrát, naposledy s Ivou Kubelkovou, a teď soutěží v Dominikánské republice v soutěži Survivor, má své místo na parketu jisté. Mluví se také o Veronice Lálové, která je hvězdou karnevalů v Riu a naposledy tančila v roce 2021 po boku Pavla Trávníčka. Ta na svých sociálních sítích prozradila, že nabídku dostala a uvažuje o ní. Je jisté, že produkce StarDance chce přitáhnout mladé publikum, které u taneční show, byť byla během vysílání večerní jedničkou, stále ve větším zastoupení chybí. Nabízí se například pozvat mladé známé influencery. Doposud jediným, kdo kdy získal mezi soutěžícími své místo, byl Karel Kovář známý jako Kovy. Tehdy se dostal až do semifinále.  Na sociálních sítích se živě probírá, že se změnou ředitele České televize se změní i StarDance. Jakým směrem by to však mělo být, to je zatím ve hvězdách.  Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi Číst více Mluví se ale i o dalších slavných, kteří by tento rok neměli chybět. Mezi takové patří například hokejista Jaromír Jágr, zpěvák Milan Peroutka, herečka Sabina Laurinová nebo scenárista Petr Kolečko. Nebránili by se jistě ani další. StarDance má za roky fungování své dobré jméno. Jako první měla nabídku přijmout herečka Lucie Vondráčková ze seriálu Ulice. To by znamenalo, že její postava proradné Soni pravděpodobně zmizí nebo zůstane nějaký čas na vedlejší koleji. Porota StarDance Složení porotců by mělo zůstat stejné, zda znovu přijme svou roli Richard Genzer, se uvidí. Jisté je, že bez Zdeňka Chlopčíka si někteří StarDance zkrátka neumí představit, a tak mu smlouva jistě přistane na stole znovu. Diváci by mohli mít jasno už v dubnu – touto dobou se loni zveřejnil seznam jak tanečníků, tak celebrit, které přijaly pozvání. Trénovat by se pak mělo od května, první díly uvidí diváci tradičně na podzim. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nový románek v zákulisí ZOO? Tomešová se rozplývala nad Urbanem, odjeli spolu na Slovensko.

Čas načtení: 2024-04-19 15:00:01

Z hrdiny zrádce, Hitler se s ním nepáral: Za 15 minut budu mrtvý, řekl synovi Erwin Rommel

Polní maršál Rommel, přezdívaný přiléhavě „Pouštní liška“, se proslavil svou odvahou a mistrnou taktikou již během první světové války, kde osvědčil svůj vojenský talent. Ve druhé světové válce pak hrál klíčovou úlohu v severoafrické kampani jako velitel Afrikakorpsu, expedičního sboru Wehrmachtu. V letech 1941–1943 byl Afrikakorps činný v Egyptě, Alžírsku, Libyi nebo Tunisku. V té době Hitler Rommelovi věřil a ten se blýskl několika důležitými vítězstvími, například v bitvě u Gazaly v létě 1942, kdy byl obsazen strategicky důležitý libyjský přístav Tobrúk. Nedokázané spiknutí Nicméně po druhé bitvě u El Alameinu v říjnu 1942 byly nuceny německé a italské jednotky ustoupit a postupně je Spojenci vytlačovali z Afriky. Tehdy Rommelovo renomé utrpělo šrámy. Nicméně i tak zatím požíval potřebné důvěry německých politických a armádních špiček v čele s Hitlerem. Na konci roku 1943 se zapojil do obrany Normandie, kde v červnu 1944 proběhlo vylodění Spojenců. Právě v této době se začalo spekulovat o Rommelově vztahu k nacistickému diktátorovi a jeho zapojení do spiknutí, které vedl v operaci Valkýra Claus von Stauffenberg a jehož cílem bylo odstranit Hitlera a ukončit válku. Rommelovo angažmá ve Stauffenbergově akci se však nikdy věrohodně doložit nepodařilo. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Faktem však zůstává, že v roce 1944 začal Rommel pochybovat o tom, že Německo je schopno ve válce zvítězit. Z vývoje, který směřoval naopak ke zhroucení třetí říše, propadal Rommel postupně deziluzi, jak uvádí web history.com. Hitler navíc podrobil kritice Rommelovo vedení obrany Normandie a vzájemné vztahy se začaly prudce zhoršovat.  Hitler už rozhodl Údajně měl mít kontakty s některými spiklenci, ale přímé zapojení historikové vylučují. Tím se zároveň začal pro Rommela kruh uzavírat. Jeho další osud předznamenalo těžké zranění, které utrpěl při vzdušném útoku britských bombardérů na jeho automobil v červenci 1944 během bitvy o Normandii. Hitlerův stealth letoun Horten předběhl dobu, je velké štěstí, že do války nestihl zasáhnout Číst více Hitler a jeho věrní však pojali podezření, že do spiknutí, které nakonec skončilo fiaskem, byl zapleten rovněž Rommel. Nacistický diktátor spustil řetězec zatýkání a následných poprav. V tomto sítu nakonec uvízl i sám Rommel, který všechna obvinění, že připravoval nějaké velezrádné akce, razantně odmítl. Nicméně mu to nebylo nic platné. Hitler už určil jeho další osud za něho. Zhroucený Rommelův syn Za Rommelem, který se zotavoval ze svého zranění, vyslal Hitler v říjnu 1944 své emisary, generála Wilhelma Burgdorfa a generálmajora Ernsta Maisela, kteří mu dali na vybranou ze dvou možností. Obě se jevily pro polního maršála tak jako tak bezvýchodné, protože směřovaly k jednomu cíli – jeho odstranění. Hitlerovi vyslanci sdělili Rommelovi, že buď bude muset čelit soudu pro velezradu, která se dotkne i jeho rodiny (měl 16letého syna), nebo se mu vyhne tím, že spáchá „čestně“ kyanidovou kapslí sebevraždu. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Rommel akceptoval druhou možnost, protože nechtěl nechat dát volný průběh možné perzekuci své rodiny. Dne 14. října 1944 se naposledy se svým synem doma nasnídal. Pak mu citlivě řekl, jaký osud pro něj Hitler nachystal. Sdělil mu také, že za 15 minut už nebude mezi živými. Syn se rozplakal a rozmlouval mu jeho rozhodnutí, jenže polní maršál byl pevně rozhodnut. Se svým synem se naposledy rozloučil a odjel přistaveným vozem do lesa, kde měl Rommel spolknout před zraky Hitlerových vyslanců a příslušníků gestapa kyanid. Pokud by si vše Rommel na poslední chvíli rozmyslel, měli jej bez milosti zastřelit. Pompézní pohřeb pro padlého hrdinu Jiný než domluvený scénář se však nerealizoval, polní maršál spolknul kyanid a v odříznuté oblasti po pár minutách zemřel. Hitler se zbavil člověka, kterému kdysi věřil a o kterém se domníval, že jej zradil. Oficiální příčina úmrtí byl infarkt. Úspěšnému veliteli, který sám nakonec spadl do osidel nacistických spárů, nacisté vystrojili honosný státní pohřeb se všemi vojenskými poctami. Veřejné oslavy měly dokonale skrýt, že Rommel se nakonec znelíbil Hitlerovi, který zpečetil jeho osud. Zdroj: history.com, britannica.com KAM DÁL: Ernst Röhm jako Hitlerova nežádoucí konkurence. Z postele putoval rovnou do vězení.  

Čas načtení: 2024-06-28 21:03:46

Naposledy navštívené stránky sa neukladajú len do prehliadača, ale ešte aj sem, o čom vie len málokto!

Internet sa stal súčasťou našich životov a na 100% aj ty vieš, že navštívené stránky sa ukladajú do histórie prehliadača. To ale nie ... The post Naposledy navštívené stránky sa neukladajú len do prehliadača, ale ešte aj sem, o čom vie len málokto! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-07-05 16:26:17

Tenisová kráska se předvedla v bikinách. Bývalý semifinalista Wimbledonu se ji snažil trumfnout

Je to přesně deset let, kdy podlehla ve finále Wimbledonu české tenistce Petře Kvitové. Na grandslamu si zahrála naposledy v roce 2020, přesto stále poutá obrovskou pozornost fanoušků. Kanaďanka Genie Bouchardová naposledy zaujala fanoušky sérií snímků při zahradních pracích, na niž vtipně zareagoval bývalý americký tenista a semifinalista Wimbledonu 2017 Sam Querrey.