Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-29 20:00:52

Hráče po celém světě děsí falešný právník Nintenda, Google to (zatím) nijak neřeší

Problémy YouTube s falešnými obviněními z porušení autorských práv jsou vcelku rozšířené Řada z nich je poměrně sofistikovaná a na první pohled je lze odhalit vcelku obtížně Server The Verge zdokumentoval případ falešného právníka Nintenda jménem Tacumi Masaaki Každého tvůrce na populární platformě YouTube děsí jedna věc – oznámení o porušení autorského práva. Na to je služba od Googlu velmi háklivá a nemilosrdně jej trestá, nejprve mírnými tresty a v případě opakovaného porušení i smazáním celého kanálu. A to může být pro tvůrce, pro kteří svůj kanál budovali dlouhé roky a je pro ně stěžejním druhem obživy, zásadní problém. Když k tomu připočteme skutečnost, že proti obviněním z porušení autorských práv existuje u samotného Googlu jen malá a nespolehlivá možnost odvolání, může i falešné obvinění zavedeným tvůrcům pořádně zatopit. Přečtěte si celý článek Hráče po celém světě děsí falešný právník Nintenda, Google to (zatím) nijak neřeší

Čas načtení: 2024-10-15 13:40:46

Přehled a tabulky - tajné služby

Autor: RoBoT Datum: 15.10.2024 13:40:46 1935-1940Hodnosti pro příslušníky Hlavní správy státní bezpečnosti byly zavedeny Rozhodnutím Ústředního výkonného výboru aa Rady lidových komisařů č. 20/2256 ze dne 7. října 1935. Hodnosti pro příslušníky pohraniční a vnitřní ochrany NKVD byly zavedeny Rozhodnutím Rady lidových komisařů č. 2250 ze dne 7. října 1935. Zavedení hodností bylo oznámeno rozkazem lidového komisaře vnitra č. 319 ze dne 10. října 1935. 26. listopadu 1935 přijaly Ústřední výkonný výbor a Rada lidových komisařů rozhodnutí č. 2542 o zavedení hodnosti generálního komisaře státní bezpečnosti.Dne 20. srpna 1937 rozhodla Rada lidových komisařů o zavedení hodností podporučík, politický podvedoucí a vojenský podtechnik.Hodnost kandidáta byla u vojsk NKVD zrušena rozkazem lidového komisaře vnitra č. 169 ze dne 21. dubna 1937. U orgánů státní bezpečnosti zůstala zachována. (asi do 1940)Hlavní správa státní bezpečnostiVojska pohraniční a vnitřní ochrany NKVDZákladníhodnostiPozemníhodnosti PONámořní hodnosti POLetecké hodnosti POPozemní hodnosti VONámořní hodnosti VOPolitruciIntendanceTechnicipozemníTechnicinámořníZdravotníciVeterinářiJusticegenerální komisař státní bezpečnosti-------komisař státní bezpečnosti 1. stupně---------komisař státní bezpečnosti 2. stupně---------komisař státní bezpečnosti 3. stupněsborový velitelvlajkový důstojník 1. stupněsborový komisař------nadmajor státní bezpečnostidivizní velitelvlajkový důstojník 2. stupnědivizní komisařdivizní intendantdivizní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 2. stupnědivizní lékařdivizní veterinární lékařdivizní vojenský právníkmajor státní bezpečnostibrigádní velitelkapitán 1. stupněbrigádní komisařbrigádní intendantbrigádní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 3. stupněbrigádní lékařbrigádní veterinární lékařbrigádní vojenský právníkkapitán státní bezpečnostiplukovníkkapitán 2. stupněplukovní komisařintendant 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský lékař 1. stupněvojenský veterinární lékař 1. stupněvojenský právník 1. stupněnadporučík státní bezpečnostimajorkapitán 3. stupněpraporní komisařintendant 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský lékař 2. stupněvojenský veterinární lékař 2. stupněvojenský právník 2. stupněporučík státní bezpečnostikapitánkapitánporučíkpolitický nadvedoucíintendant 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský lékař 3. stupněvojenský veterinární lékař 3. stupněvojenský právník 3. stupněpodporučík státní bezpečnostinadporučíknadporučíkpolitický vedoucítechnik-intendant 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský nadfelčarvojenský veterinární nadfelčarvojenský právníkseržant státní bezpečnostiporučíkporučíkpolitický podvedoucítechnik-intendant 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský felčarvojenský veterinární felčarvojenský podprávník-podporučíkpodporučík--vojenský podtechnikvojenský podtechnik---kandidátkandidátkandidát--------staršinastaršina--------četový podvelitelčetový podvelitel--------družstevní veliteldružstevní velitel--------rudoarmějecrudoflotěc-------

Čas načtení: 2024-10-29 23:02:35

Přehled a tabulky - pohraniční a vnitřní vojska

Autor: RoBoT Datum: 29.10.2024 23:02:35 Vojska pohraniční a vnitřní ochrany NKVDPozemníhodnosti PONámořní hodnosti POLetecké hodnosti POPozemní hodnosti VONámořní hodnosti VOPolitrucisborový velitelvlajkový důstojník 1. stupněsborový komisařdivizní velitelvlajkový důstojník 2. stupnědivizní komisařbrigádní velitelkapitán 1. stupněbrigádní komisařplukovníkkapitán 2. stupněplukovní komisařmajorkapitán 3. stupněpraporní komisařkapitánkapitánporučíkpolitický nadvedoucínadporučíknadporučíkpolitický vedoucíporučíkporučíkpolitický podvedoucípodporučíkpodporučík-kandidátkandidát-staršinastaršina-četový podvelitelčetový podvelitel-družstevní veliteldružstevní velitel-rudoarmějecrudoflotěc-IntendanceTechnicipozemníTechnicinámořníZdravotníciVeterinářiJustice------divizní intendantdivizní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 2. stupnědivizní lékařdivizní veterinární lékařdivizní vojenský právníkbrigádní intendantbrigádní inženýrinženýr-vlajkový důstojník 3. stupněbrigádní lékařbrigádní veterinární lékařbrigádní vojenský právníkintendant 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský inženýr 1. stupněvojenský lékař 1. stupněvojenský veterinární lékař 1. stupněvojenský právník 1. stupněintendant 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský inženýr 2. stupněvojenský lékař 2. stupněvojenský veterinární lékař 2. stupněvojenský právník 2. stupněintendant 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský inženýr 3. stupněvojenský lékař 3. stupněvojenský veterinární lékař 3. stupněvojenský právník 3. stupnětechnik-intendant 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský technik 1. stupněvojenský nadfelčarvojenský veterinární nadfelčarvojenský právníktechnik-intendant 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský technik 2. stupněvojenský felčarvojenský veterinární felčarvojenský podprávník-vojenský podtechnikvojenský podtechnik---------------------------------

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-26 11:19:32

Založit s kamarádem firmu a neřešit, co se bude dít v případě neshod? Cesta do pekel, říká právník

Osudy některých firem rámují neshody jejich společníků, kteří by na začátku přísahali, že k nim nemůže dojít. Právník Vít Kučera jich zná dost. Článek Založit s kamarádem firmu a neřešit, co se bude dít v případě neshod? Cesta do pekel, říká právník se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-22 08:00:01

Výtržnictví jako zrcadlo společnosti, která odkrývá svou pravou tvář. Radí právník

Není výjimkou, když se něco semele na stadionu nebo v hospodě. A často je z toho ohromný průšvih. Trestné činy tohoto typu mají hluboký dopad na naši bezpečnost a nemohou zůstat bez povšimnutí. Někdy už totiž nejde jen o pouhý vandalismus při ničení laviček nebo telefonních budek, jak to bývalo.  Když dojde na násilí „Kdo se dopustí veřejně ...  hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší ... průběh ... organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ (trestní zákoník) Podle trestního zákoníku se jedná zejména o rvačky, napadání a poškozování majetku. Typické bývá poškození dopravních značek, zastávek a veřejné dopravy mnohdy v souvislosti s ublížením na zdraví. Pachatelé jsou často pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. Toto patologické chování se ujalo nezřídka u cizinců. Pokud k takové výtržnosti dojde, sankce mají podobu podmíněných nebo peněžitých trestů, zákazu činnosti nebo vyhoštění u cizinců. V praxi je třeba si uvědomit rozdíl mezi výtržnictvím a přestupkem proti veřejnému pořádku. Trestní zákoník považuje za přestupky třeba úplatkářství, maření výkonu úředního rozhodnutí nebo též stalking (nebezpečné pronásledování) a v neposlední řadě šíření poplašné zprávy. „Výtržnictví je většinou rvačka a poškození majetku a ublížení na zdraví,“ uvádí Mgr. Michal Benčok, advokát. Znásilnění: Téma, o kterém se málo mluví. Radí právník Číst více Na stadionu Fanoušek na v plzeňských Štruncových sadech dokázal, že tam na něj jen tak nezapomenou. Hrozí mu tříletý trest ve vězení. V květnu roku 2024 se jako divák účastnil fotbalového zápasu MOL Cupu mezi FC Viktorie Plzeň a AC Sparta Praha. Když zápas skončil, tento 42letý muž házel po ostatních plastové židle a někteří fanoušci jej ve výtržnických kouscích následovali. Postupně na hřiště vtrhli obdivovatelé Viktorky i Sparty a nastala mela. Začali se mezi sebou mydlit a napadat. Pořadatelé nevěděli co dělat, a tak přišla na řadu policie, díky níž se situace včas uklidnila.  Házení židlí před zásahem policie se ujalo a fotbalovým hřištěm jich proletělo dost na to, aby jedna doletěla do zázemí pro komentátory. Jedna z letících židlí dokonce zasáhla jednoho televizního sporťáka. K vážnému zranění nakonec nedošlo. Hlavní aktér a iniciátor celého incidentu již v minulosti spáchal podobný trestný čin, a proto mu hrozily tři roky odnětí svobody. Drbny a pomlouvači, pozor! Co vám hrozí? Právník odkrývá karty Číst více Výtržníci a ti druzí Úhrada škody na pomoc obětem formou přiměřené částky, kterou chce obětovat pachatel prostřednictvím soudu, by měla odpovídat jeho majetkovým poměrům. V případě soudního jednání je časté, že se snaží „pachatel zlehčovat následky svého jednání, bagatelizovat škodu a její následky,“ tvrdí Benčok. Polehčující okolnosti jsou pak doznání a případná finanční úhrada škody, což může zmírnit nebo podmíněně zastavit trestní stíhání.  Protipól výtržníka tvoří oběti nebo svědci na místě činu. „Osobně doporučuji se z takových míst co nejrychleji vzdálit. Je důvodná obava že agresor může svůj atak rozšířit na jakoukoliv další osobu. Rozhodně se nedoporučuje do konflktu neznámých osob zasahovat či je napomínat. Mohlo by to dopadnout špatně. Pokud je k dispozici telefon volat městskou či státní policii,“ vysvětluje právník. První krok, jak potrestat výtržníka, je ohlásit jeho čin na policii a vysvětlit, co bylo příčinou konfliktu a jaká vznikla škoda. Nezapomínejme přitom na to, že pozitivní přístup a respekt k druhým jsou základem pro harmonickou společnost. A věřme, že každý krok k omezení výtržnictví má smysl. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lovci lebek: elita mezi kriminalisty hledá pohřešované. Pár jejich případů.  

Čas načtení: 2021-03-16 08:50:43

Sliby koalice Spolu jsou z říše fantazie

Blíží se volby a jako obvykle propuká boj o hlasy voličů. Všechny politické strany se začínají předhánět ve slibech, slibují i to, co už slíbily mnohokrát a nikoli bezdůvodně spoléhají na to, že mnozí občané rychle zapomínají. Přestože tisíciletá zkušenost praví Věř, ale komu věříš, měř! (Fide, sed cui fidas, vide!), opět lze proto předpokládat, že mnoho voličů namísto myšlení a uvážlivého věření bude věřit nekriticky a opět zvolí takové poslance, kteří dříve anebo později vzbudí úžas, pohoršení anebo i zděšení. Protože při obecné historické a filozofické nevzdělanosti politiků není mnoho prostoru pro originální a tvůrčí fantazii, jsou si mnohé politické programy nejen velice podobné, ale někdy udivují svojí prostoduchostí. Je tomu tak i v justiční části programu koalice Spolu, který byl zveřejněn na webu České justice. O neutěšeném stavu zákonů, justice, státního zastupitelství i policie však vědí představitelé i členové politických stran sdružených v tomto seskupení již více jak dvacet let, protože k tomu stačilo pouze pozorně se dívat kolem sebe a poslouchat stesky ukřivděných občanů (stěží lze předpokládat, že četli i odborný právnický tisk). Začněme tedy od počátku těchto slibů. Ústava Pokud autor justiční části programu považuje za nutné definovat některé zásadní mantinely pro jednání státu i občanů, mohl se inspirovat v Dicta et regulae iuris od doc. JUDr. Jaromíra Kincla. Jistě by v této knize nalezl celou řadu podnětných myšlenek, včetně této poučky římského právníka Domitia Ulpiana, která by se i v současnosti mohla stát mantinelem a základním výkladovým pravidlem: „Toto jsou příkazy práva: čestně žít, druhému neškodit, každému přát, co jeho jest.“ (Iuris praecepta haec sunt: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere) Nejasně je také proklamovaná obrana svobody projevu v kontextu s rozmáhajícími se verbálními trestnými činy. Ztotožňuje se snad autor justiční části programu Spolu s tímto nechvalně známým výrokem poslance KSČM Leo Luzara „Lidé mají právo šířit i lži!“? Autor tohoto programu si patrně neuvědomuje, co dokážou způsobit zlá slova a pomluvy, že s každou lží je nutno zacházet s nejvyšší přísností (autor snad dokáže odlišit lež od omylu) a že jakákoliv tolerance vůči lidské špatnosti, zákeřnosti a sprostotě přinese dříve anebo později hořké plody. Jak napsal římský právník Publius Iuventius Celsus: „K zlomyslnostem nelze být shovívavý.“ (Malitiis non est indulgendum) Minimalizace legislativních změn Již samotný úvod justiční části programu Spolu stojí za pozornost: „Prosekáme právní džungli (!), zrušíme zbytečné zákony a úřady (!!), prosadíme zásadu: za jednu novou povinnost zrušíme dvě stávající (!!!). Budeme klást důraz na jasnost a přehlednost legislativy. Ke každému právnímu předpisu budeme vyžadovat tabulku práv a povinností. Zavedeme pravidlo, že každý nový zákon a každá vyhláška musí být po pěti letech vyhodnoceny z hlediska jejich praktických dopadů a případně zrušeny.“ Ještě chybělo říci: „Vyhrnem si rukávy!“ Nehledě na to, že tyto „budovatelské“ věty zní jako z říše fantazie anebo jako z doby dávno minulé, co dělali autor justiční části programu Spolu i ostatní politici těchto sdružených stran v dobách, kdy se i za jejich příčinění rodil tento právní moloch? Co prosekávali a co zrušili? Existuje jediné vysvětlení těchto „revolučních“ myšlenek – nezkušenost a právní i filozofická nedovzdělanost. Stačí připomenout výrok Tacitův: „Nejzkaženější stát – nejvíce zákonů.“ (Corruptissima re publica, plurimae leges) Dále: „Posílíme centralizaci legislativní činnosti pro její lepší provázanost včetně přístupů k evropské normotvorbě.“ Je pravdou, že například § 2 odst. 3 občanského zákoníka by měl mít odpovídající ustanovení i v trestním zákoně, protože státním zástupcům ani soudcům by rozhodně neuškodilo, kdyby své pozitivistické myšlení obohatili o „dobré mravy“ a „obyčejné lidské cítění“. Pokud se však jedná o provázanost s evropskou normotvorbou, pak snad máme v Evropském parlamentu takové poslance, kteří na této provázanosti již dávno usilovně pracují – nebo snad pracují málo anebo vůbec ne? Dokončení nových moderních procesních předpisů (tj. občanského soudního řádu a trestního řádu) Na novelizaci těchto norem se již pracuje a zvýraznění této nutnosti proto nemá opodstatnění. Mnohem důležitější je dbát na to, aby tato modernizace nezpůsobila chaos anebo nevytvořila „skulinky“, které by mohly být zneužity ke křivení práva. Dokážou to nejen lidé nepoctiví, ale i mnozí soudci. Bylo by totiž možno uvést nejen judikáty podivuhodné, ale i nezákonné anebo „(mimo)právní názory“ soudců, neopírající se o platné právo. Také „nový a moderní trestní řád“ musí být funkční, protože tyto pokusy byly již učiněny několikrát a nejvíce problémů způsobily hlavně řadovým policistům. Jakékoliv změny trestního řádu totiž snižují akceschopnost policistů, dlouhodobě zvyklých na určité procesní předpisy. Pamětníci to mohou potvrdit. I když na to justiční část programu Spolu nepamatuje, změny jsou nutné i v občanském zákoníku a v trestním zákoně. Jistě by to mnozí soudci, státní zástupci i advokáti potvrdili. Ohledně trestního zákona poukazuji například na článek Kulhající trestní zákon (Trestněprávní revue 6/2014). Pokud autor (navíc dlouholetý člen ODS) uvádí, že „i v oblasti práva musí platit, že soudní moc je v první řadě službou spravedlnosti a občanům“, pak si patrně nepamatuje na výrok jednoho z bývalých ministrů spravedlnosti (též člena ODS), který počátkem devadesátých let prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo.“ Tento názor později potvrdil i předseda Ústavního soudu výrokem, že „k soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky“. Také patrně nezohlednil nejen vysoké procento zprošťujících rozsudků v trestním řízení, ale i řadu rozsudků pochybných anebo dokonce nezákonných, jejichž účinnost přitom stále ještě probíhá. Délku soudního řízení i mnohaleté přehazování kauz mezi soudy všech stupňů tedy nezmění jakákoliv legislativní úprava, ale pouze změna myšlení, kterou však v programu Spolu také nenalezneme (viz článek Reforma justice vyžaduje reformu myšlení – Právní rádce 3/2008). Pokud by měla koalice Spolu opravdu přinést něco objevného, nebylo by snad lépe působit prostřednictvím našich europoslanců (pokud ovšem mají takové právnické znalosti, zkušenosti a schopnost argumentace), aby v této nelehké době (zejména při vysokém ohrožení organizovaným zločinem a islámským terorismem) byl přijat jednotný celoevropský trestní zákon i trestní řád, a to alespoň rámcově s respektováním národních zvyklostí? Tento námět byl přitom použit již počátkem devadesátých let v souvislosti s vraždou holandské turistky a zmrzačením jejího manžela v Rakousku, kdy bylo velmi náročné provádět procesní úkony v zahraničí a poté je učinit platnými podle našeho trestního řádu. Odpovědnost státního zástupce za zachovávání práva a principu presumpce neviny Tato část programu Spolu vzbuzuje nevěřící údiv, protože tuto povinnost mají státní zástupci ze zákona a bezpodmínečně ji musí dodržovat (zejména zásadu materiální pravdy, se kterou si však mnohdy hlavu nelámou). Spíše chybí program na vyvození osobní hmotné odpovědnosti za porušení této povinnosti anebo i nově zavedené trestní odpovědnosti za nedbalostní omezení jiného na svobodě. Totéž by ovšem mělo platit i pro soudce, protože i ti tyto povinnosti mnohdy porušují. Až tak odvážný však tento program není a proto současnou mnohdy nezodpovědnou činnost státních zástupců i soudců politická proklamace nezmění. Ostatně o potřebě nového zákona o státním zastupitelství anebo i nového zákona o soudech a soudcích se v tomto programu ani nehovoří. Alternativní tresty Statistické údaje o stále se snižující kriminalitě jsou zavádějící, neboť vycházejí pouze ze statisticky podchycené kriminality zjevné (manifestované), a to objasněné i neobjasněné. Statisticky však není vyhodnocena kriminalita skrytá (latentní), jejíž skutečný stav i odborníci odhadují až na zhruba 50 procent kriminality celkové. O zhruba polovině skutečné kriminality (například o krádežích, loupežích, podvodech, znásilněních apod.) se tedy neví vůbec nic, protože lidé tyto zločiny raději ani nehlásí. Přesto i statisticky vykazovaná kriminalita a množství odsouzených ve věznicích vzbuzují u politiků neklid, takže pomoci má na jedné straně změkčení podmínek pro trestní postih (například zvýšení finanční hranice, od kdy je krádež považována za trestný čin), anebo alternativní tresty, o jejichž účinnosti pochybují však i právní teoretici a praktici. V justiční části programu Spolu pak není vůbec pamatováno na to, jak by mělo být působeno ke snižování recidivy, která je rovněž tíživým problémem. Rychlejší a lepší vracení vězňů do života je totiž možné pouze u pachatelů prvotrestaných, zejména pak u pachatelů mladistvých, kterým k nápravě mohou přispět zejména krátkodobé tresty odnětí svobody, neboť je to dost dlouhá doba na to, aby si tento trest zapamatovali, ale příliš krátká na to, aby se ve vězení zkazili. Exekuční systém Autor justiční části programu Spolu sice připouští, že existují problematická i nezákonná exekuční řízení, avšak jím prezentovaný slib Spolu zní nikoli na řešení této situace, ale na snahu o její řešení. Nejvyšší soud i Ústavní soud však tvrdí, že nápravou vzniklých nezákonností a křivd by byla ohrožena právní jistota podvodníků (podvedení totiž podle jejich názoru nedbali „náležité ostražitosti“) a tudíž je otázkou, jakým právním prostředkem by bylo možno zrušit pravomocné a přitom nezákonné rozsudky a současně i pravomocně a přitom nezákonně nařízené exekuce. Takže snaha bude marná. Korupce Boj proti korupci je oblíbeným tématem programu všech politických stran před každými volbami. Nikdy se ji však vymýtit nepodaří, neboť zištnost a chamtivost jsou mnohem silnější než hrozba trestem. Proklamovaný princip 3P (prevence, průhlednost, postih) je tedy při současných zkušenostech s korupcí směšný a skryté i zjevně zištné chování mnohých politiků i poslanců je toho chmurným důkazem. V této souvislosti ych připomněl citát z Války židovské: „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedokáže tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem.“                           Rodina Zákonná úprava postavení rodiny je dostačují. Poškození rodiče si totiž nestěžují na špatné zákony, ale na postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a opatrovnických soudů. Mnohá pochybení těchto orgánů tedy nejsou způsobena špatnou legislativou, ale špatnými lidmi, kteří se chovají arogantně, lhostejně a bezcitně, nedokáží se vcítit do psychiky dětí a vůbec nechápou význam svého postavení. Zákonná úprava postavení rodiny tedy nepotřebuje změny – zásadní změnu však vyžaduje personální složení a myšlení orgánů sociálně-právní ochrany dětí a opatrovnických soudců. Program koalice Spolu má jistě mnoho podnětných míst, avšak nepatří k nim jeho justiční část, která je evidentně odtržena od reality. Jistě jsou v Ústavě, Listině základních práv a svobod i v rozličných zákonech četné nedostatky, avšak společně s odstraňováním starých nedostatků zpravidla vznikají nedostatky nové, které jsou poté napravovány různými vsuvkami a někdy i problematickou judikaturou.     Autor je právník a člen spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57

Soud proti zdravému selskému rozumu. Bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové stále hrozí vězení

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-11 07:36:43

V Poeově duchu psáno polsky, do češtiny libě přeloženo

Krzysztofem Bortnikem a Liborem Martinken pořízený výbor z fantaskní a strašidelné polské novelistiky přelomu 19. a 20. století je poněkud pozdní a vlastně o celých třicet let opožděnou reakcí na polský výbor z české fantastiky téhož období Čas i Śmierć (Varšava, 1989). ¨Neobsahuje však ani zdaleka jen prózy inspirované Poem a překladatel a autor ediční poznámky Libor Martinek ostatně přiznává, že se do jisté míry jedná o marketingový tah, přičemž mezi inspirátory stáli zrovna tak Stanislaw Przybyszewski, E. T. A. Hoffmann, R. L. Stevenson či Joseph Sheridan Le Fanu. „S nápadem na český výbor z polské fantastiky hrůzy či podivna přišel spisovatel a odborník na danou problematiku Krzysztof Bortnik,“ vysvětluje Martinek – a seřazení čtyřiadvaceti ukázek v jím sestavené antologii dá na chronologii podle dat narození tuctu zde zohledněných spisovatelů, každý z nich je zastoupen právě dvěma texty. Libor Martinek předtím odmítl původní představu svého kolegy, aby byli zařazeni rovněž současní polští autoři stejného či podobného žánru, jako například Erik Fossegrim či Marian Zalicki. Vedle klasiků Henryka Sienkiewitze (Osiridův soud, Sen), Boleslawa Pruse (Z legend starého Egypta, Obrácený) a W. S. Reymonta (V kuřárně opia, Snové příběhy) se před námi vynořují i práce teprve nově objevovaného Stefana Grabińskiho Černá Zvole a Na růžovém návrší, z jehož tvorby už Martinek připravil obsáhlý výbor V domě Sáry a jiné povídky (2012). Od autora nejstaršího, kterým je Wlodzimierz Zagórski (Ďáblovo věno, Moje dobrodružství), narozený již roku 1834, se editoři propracovávají časem přes Zygmunta Niedžwieckiho (Noční můra, Žárlivost) až k Waclawu Wolskimu (asi 1867–1928), který v povídce Zuzka již poeovský, ale i modernistický Przybyszewskiho styl paroduje! Pročteme se i manýristickými texty Karola Irzykowského (1873–1944, zemřel ve Varšavském povstání) a mezi dalšími „horory“ nechybí Ulice Divná a Past Franciszka Mirandoly (1871–1930). Tento absolvent Farmaceutické fakulty v Krakově se vlastně jmenoval Pik, což ho přivedlo k první části jména italského renesančního spisovatele Pico della Mirandoly, a zde zveřejněné prózy pocházejí z přesně sto let staré sbírky Tropy (1919), která se dá označit jako předzvěst surrealismu. Už zmíněný Karol Irzykowski byl předním šachistou i teoretikem filmu a autorem jedné z prvních prací o filmové estetice Desátá múza (1924). Waclaw Wolski zase byl právník a autor Balad z Tater (1908). Zygmunt Niedźwiecki (1864–1915) se etabloval co „polský Maupassant“, překládal Poeovy povídky a taky u nás se už kdysi objevoval jako autor vícera souborů povídek. Například souboru Žena ze sádry (1917). Wlodzimierz Zagórski byl důstojníkem rakouské armády, roku 1860 bojoval po boku Garibaldiho a mimo jiné napsal román Památník starého deštníku (1884) a roku 1996 i sci-fi Ve 20. století odehrávající se roku 1993. V pracích Boguslawa Adamowicze (1870–1944) se občas vyskytuje nekrofilní erotika a jeho prózy Triumf žlutých a Veselý maršál byly roku 1951 vyřazeny z polských knihoven. Přítelem Przybyszewského byl Jan Kleczyński (1875–1939), syn hudebního skladatele, jenž hrál závodně šachy, překládal Hoffmanna i Wellse a roku 1911 vydal sbírku povídek Země snu (Morana). Při bombardování Varšavy bohužel utrpěl infarkt a pár dní nato podlehl zápalu plic. Právník a „bard Lvova“ Henryk Zbierzchowski (1881–1942) si někdy říkal Nemo; byl to jeho pseudonym. O jeho díle hovoří rozsáhlá monografie Witolda Waszczuka Spisovatel vůči konjunktuře (2000). Pravým „polským Poem“ ale byl zván pouze už zmiňovaný Stefan Grabiński (1887-1936), syn soudce a učitelky hudby, bratr tří sester. Vystudoval literaturu a klasickou filologii, učil a právě před sto lety (1919) uspěl sbírkou povídek Démon pohybu. Zajímal se o parapsychologii, magii a démonologii, o německý filmový expresionismus. O Poeovi napsal esej Kníže fantastů (1931), ale inspirovali jej i Wells či Meyrink Vedle dvou děl známého Boleslawa Pruse (1847–1912) obsahuje kniha také práce dvou laureátů Nobelovy ceny: Henryka Sienkiewicze a W. S. Reymonta (1867–1925). Ten byl roku 1899 raněn při železničním neštěstí. Obdržel odškodnění a stálou rentu, a právě jeho fantastická vize Snové příběhy (1909) navazuje na tento traumatický zážitek. Metoda proudu vědomí nedá tu čtenáři šanci oddělit události reality a horečnatých snů.   Henryk Sienkiewicz, Boleslaw Prus, W. S. Reymont a devět dalších autorů: V duchu Edgara Allana Poea. Antologie polské fantastiky hororu. Ilustrovala Radana Přenosilová. Z polských originálů vybrali Krzysztof Bortnik a Libor Martinek, který přeložil ukázky do češtiny, vytvořil poznámkový aparát a sepsal ediční poznámku a dvanáct autorských profilů. Jako 13. svazek edice Alrúna vydal Volvox Globator. Praha 2019. 320 stran.

Čas načtení: 2024-03-11 11:59:00

Zemřel falešný právník Kubišta (†47)! Napůjčoval si 600 milionů, kupoval si luxusní auta, skoro nic nezbylo

Právník Šimon Kubišta (†47) dlužil, kam se podíval. Napůjčovat si měl podle serveru Seznam.cz, který celou kauzu sleduje už delší dobu, u bank a záložen na provoz nevelké pražské advokátní kanceláře Kubištová & Co, ve které byl řídícím partnerem. Kubišta peníze do kanceláře ale nedával, místo toho je použil na svůj luxusní život. Když všechno prasklo, skončil před dvěma lety v kómatu v nemocnici. Teď Seznam.cz informuje, že Kubišta v lednu zemřel a 29. ledna se konal pohřeb. 

Čas načtení: 2024-04-27 15:00:34

V Rusku bol zadržaný novinár za údajné nepravdivé šírenie informácií o armáde

26.4.2024 (SITA.sk) - Novinára ruského vydania časopisu Forbes zadržali pre obvinenia zo šírenia údajne nepravdivých informácií o ruskej armáde. V piatok to uviedol jeho právnik. Sergej Mingazov je zadržiavaný v meste Chabarovsk na Ďalekom východe, uviedol právnik Konstantin Bubon na Facebooku......

Čas načtení: 2024-04-29 07:00:01

Drzý doktor si dovolil k Václavu IV. nevídané: Nasadil mu dietu a král se odměnil po svém

Právník, lékař a hlavně osobní přítel krále Václava IV. Takovými tituly se mohl kromě jiného chlubit Zikmund Albík z Uničova, který díky svým dovednostem a inteligenci získal takové bohatství, z jakého se jeho vrstevníkům motala hlava. Jak se mu to podařilo? Byl zkrátka ve správnou chvíli na správném místě.  Šestiprstá královna s křivými zuby: Exhumace těla Anny Boleyn přinesla nový pohled na její tělo Číst více Lékař, právník, politik Mladý nadějný muž studoval v Praze už v době, kdy se v roli krále střídali Karel IV. a jeho syn Václav IV. Právě s Václavem byli téměř stejně staří, dělilo je od sebe jen několik let, jak plyne z informací na webu medvik.cz. Albík byl navíc velmi inteligentní a také byl počítán mezi téměř geniální vyjednavače, jeho schopnosti komunikovat téměř s kýmkoliv byly obdivuhodné. Nemůžeme se divit, že se po absolutoriu studia svobodných umění na pražské univerzitě stal také lékařem a v Padově pro změnu vystudoval i práva, jak uvádí web Masarykovy univerzity. Po návratu do Prahy se mu klienti v obou oborech jen hrnuli a pověsti o jeho umění se nesly mezi lidem.  Dieta pro krále A tak se jednoho dne stalo, že jej pozvali k samotnému panovníkovi, kterého pravděpodobně sužovaly problémy se zažíváním. Nemohli vybrat nikoho lepšího, protože Albík z Uničova ze svých cest po Itálii dobře věděl, jaký je rozdíl mezi středoevropskou a jižní stravou, jak uvádí server prazskypantheon.cz. Dobře odtušil, že přehršel tmavého masa, které se jako symbol blahobytu objevovalo na stolech bohatých lidí tehdejší doby, není tou nejlepší dietou. Naordinoval tedy králi Václavu IV. střídmou dietu, což bylo tehdy něco jiného než běžné léčebné metody. Zatímco ostatní lékaři mazali panovníka mastičkami a koupali jej v bylinách, Albík přišel s novinkou, která zafungovala.  Z lékaře královým důvěrníkem a rádcem Od té doby na svého již dvorního lékaře nedal král dopustit – a to nejen v oblasti medicíny, ale také práva a vyjednávání. Když bylo třeba zklidnit situaci v církvi, udělal z něj dokonce i arcibiskupa, a to přesto, že Albík vlastně v té době nebyl knězem. Dnes bychom tomu říkali protežování nebo protekce, navíc když si uvědomíme, že mu král udělil jakousi imunitu, mnohem širší, než mají dnes třeba poslanci. Albík nepodléhal v právu nikomu jinému než svému příteli králi. Kolik takových lidí ve své říši Václav IV. měl?  Velitel husitů Prokop Holý. Tajemný génius husitských válek a boží bič Číst více Neuvěřitelné honoráře Aby toho všeho nebylo málo, jeho honoráře dosahovaly závratných výšek. Nebyl pro něj problém vybudovat honosné sídlo, dokonce si prý vydělával tolik, že by mohl každý rok koupit další dům v Praze. O hrobce, kterou nechal vystavět pro svoje rodiče, si vyprávěla celá Praha. Albík se zkrátka o sebe uměl postarat. Byl na to dost inteligentní a měl dnešním slovníkem řečeno víc než vhodné konexe. Netratil ani na hodinách, kdy přednášel na univerzitě, ani na právních radách. Přesto šla valná část jeho příjmů přímo z královské kasy.  Před Husity raději utekl I v případě Albíka z Uničova je ale potřeba připomenout staré známé rčení „všeho do času“. A tak spolu s nástupem husitských válek přišlo horší období i na tohoto Bohem nadaného učence. Než by se v Praze strachoval o život (navíc již nežil jeho chlebodárce Václav IV., po jehož smrti sloužil stejně úspěšně jeho bratru Zikmundovi), utekl se svojí dcerou raději do Vratislavi a později do Budína. Život si zachránil, ale většina jeho světského majetku zůstala v Praze. Chudák z něj nebyl, ale o svém bývalém bohatství mohl jen snít.  První dietolog u nás Až do konce života šířil Albík osvětu o zdravém způsobu života. Kromě střídmého stravování, podobného tomu středomořskému, doporučoval také pobyt na vzduchu, lehký tělocvik, otužování či osobní hygienu. Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století šlo opravdu o neobvyklý přístup k lékařské profesi. Jak se ale ukázalo i v případě samotného panovníka, podobné zásady, jaké hlásají lékaři dnes, platily už před šesti stovkami let. A Albík z Uničova to dobře věděl. Zdroj: autorský text KAM DÁL: Jak se dřív rodilo v Egyptě? Potřebovali jste bábu s ostříhanými nehty, datle se solí a hlavně pivo.

Čas načtení: 2024-05-14 12:47:00

Trumpův právník vypovídal u soudu. Přiznal platbu pornoherečce Danielsové

Bývalý právník Donalda Trumpa, Michael Cohen, vypovídal u soudu v New Yorku. Právě tento muž v roce 2016 převedl na účet pornoherečky Stormy Danielsovou peníze za to, aby mlčela o noci strávené s Trumpem. Před porotou zazněly nahrávky, které si právník pořídil tajně v době, kdy pro Donalda Trumpa pracoval.

Čas načtení: 2024-05-26 16:00:01

Miliardové konto ve švýcarské bance patřilo generálovi SS Kammlerovi. Ten po válce záhadně zmizel

Od začátku května 1945 se Kammler pohyboval na území Čech. Spolu se svým štábem se pokoušel zachránit veškerou dokumentaci o tajných německých projektech. Konec války jej údajně zastihl nedaleko Prahy. Dlouho se mělo za to, že zde spáchal sebevraždu nebo se nechal zastřelit svými podřízenými. Ve skutečnosti tím začíná příběh, který doposud nebyl objasněn. A jeho součástí je tajemství jeho obrovského konta ve švýcarské bance. Své úkoly plnil otročením deseti tisíců lidí Postavu Hanse Kammlera popisuje historyisnowmagazine.com. V roce 1944 byl Kammler pověřen dohledem nad německým projektem speciálních zbraní. Ten byl zaměřen především na konstrukci a vývoj proudových letounů V1, ME-262 a střel V-2. Ty byly Hitlerovou poslední nadějí, protože situace na obou frontách byla pro Německo katastrofální a spojenecké letectvo dominovalo a zasazovalo německému zbrojnímu průmyslu jednu ránu za druhou. Albert Speer navrhl, aby se německá výroba přesunula do bezpečných podzemních zařízení po celé Evropě. Tento úkol byl svěřen Kammlerovi, který toho dosáhl s využitím otrocké práce zajatců. Více než dvacet tisíc otroků pracovalo a umíralo v těch nejstrašnějších podmínkách. Pilot CIA nestihl po sestřelení nad Ruskem použít jehlu s jedem. Sověti jej vyměnili na Mostě špionů Číst více Architekt pecí v koncentračních táborech Přestože Hans Kammler nebyl architektem konečného řešení, byl podle historika Nikolause Wachsmanna „úzce zapojen do všech velkých stavebních projektů v Osvětimi“. Stejně jako jeho vrstevníci se provinil válečnými zločiny a napomáháním masovému vyhlazování v těchto táborech. Kammlerova přestavba krematorií v táborech umožnila zbavit se sto dvaceti tisíc těl měsíčně, což nacistům umožnilo urychlit jejich genocidní politiku. Jen v Osvětimi byl vyhlazen více než milion lidí. Jeho podíl na vražedném počtu nacistických obětí se jistě řadí k nejhorším a nejkrutějším. Tvrzení, že „holokaust by nebyl tak efektivní, kdyby nebylo Kammlera“ a že byl „nedílnou součástí evoluce masového vraždění“, se zdají být jeho spravedlivým hodnocením. Možná už vyjednával se spojenci dříve Vývoj a výroba V-2 byla během války soustředěna v areálu na ostrově Peenemünde, tam se také nacházeli všichni inženýři, kteří se na projektu podíleli. Další jejich osud popisuje server wilsoncenter.org. Odpoledne 1. dubna 1945 Kammler nařídil evakuaci asi 500 raketových inženýrů, kteří byli předtím přesunuti z Peenemünde do oblasti Nordhausenu, do bavorských Alp. Historik Michael J. Neufeld má podezření, že Kammler chtěl využít raketové experty jako páku pro vyjednávání o příměří. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že pod vedením Kammlera, který stále předstíral věrnost Říši, byl od konce roku 1944 připravován transfer technologií, dokumentů a klíčového personálu V-zbraní do amerických rukou. Kammlerova „první smrt“ nedaleko Prahy Na počátku května 1945 se s kolonou svých podřízených vydal z Lince na sever. Jeho štáb byl ohlášen v koncentračním táboře v Litoměřicích. Podle svědectví se 7. května od svého štábu oddělil. Podle dříve uznávaných teorií Kammlerově koloně zkřížilo plány pražské povstání. Podle oficiální verze se Kammler zastřelil v lese nedaleko Jílového u Prahy. Jeho tělo se ale nikdy nenašlo. Mělo se za to, že sice svědectví o místě jeho smrti a přesném datu se rozcházejí, ale lze z nich vycházet. Až o desítky let později byly odtajněny dokumenty, z nichž je zřejmé, že byl ve skutečnosti 9. května zajat americkými silami a byl držen až do 30. května a vyslýchán. Podle nich také na konci května údajně utekl. I to byla klamná zpráva. Nesplnil rozkaz. Neposlechl, aby se zachránil Číst více Byl v moci Američanů, podruhé spáchal sebevraždu Podle již odtajněných dokumentů je zřejmé, že Kammler Američanům neutekl, ale byl i nadále v americké vazbě. Které oddělení se o něj „staralo“, kam byl odvezen, co prozradil o svých znalostech a co se s ním stalo později, zůstává neznámé kvůli nedostatku dosud odtajněných spisů. Podle jednoho z bývalých pracovníků Úřadu pro strategické služby USA Donalda W. Richardsona byl odvezen do Spojených států a byl i nadále vyslýchán. Kammler si údajně vzal život na podzim roku 1947. Ani pro to však nejsou žádné důkazy. Je jen zřejmé, že zvěsti o jeho sebevraždě nebo útěku do Sovětského svazu (které se také objevily) jen pomáhají zatemnit jeho další osud. A také zamezují možným nepříjemným otázkám, proč právě tento člověk nebyl nakonec vydán spravedlnosti a za své zločiny postaven před soud. Klíč k pohádkovému kontu je v Čechách O osobu Hanse Kammlera se začal v roce 2011 zajímat kontroverzní americký právník Edward Fagan, kterému údajná pravnučka tohoto nacisty, která žije v Praze, nabídla za miliony dolarů čísla účtů a hesla ke kontům ve Švýcarsku, které tam Kammler založil. Údajně jsou na nich uloženy stamiliony dolarů. Fagan svolal v Praze tiskovou konferenci, kde oznámil, že se zasadí o blokaci těchto účtů, neboť na nich mohou být nacistickým režimem uloupené peníze. Jméno Hanse Kammlera v té době rezonovalo také v českém tisku, zabýval se jím i server irozhlas.cz. Na tajném švýcarském kontu má být více než sedm set milionů dolarů Nebyl to jen americký právník, který byl osloven. Čtidoma hovořilo s mužem, kterému byly údaje o kontu také nabízeny. „Je pravda, že okolo roku 2010 se o tom kontu občas mluvilo. Také jsem dostal nějaké údaje o údajném kontu Kammler. Mělo na něm být v roce 1945 více než sedm set milionů dolarů, takže s úroky za ta léta by to bylo o mnoho více. Jen ten příběh byl maličko jiný. Podle něj měl skutečně v roce 1947 Kammler ze Spojených států zmizet. Pod jinou identitou měl žít na Slovensku. Pomohli mu k tomu nějací bývalí činovníci fašistického Slovenského štátu. A jednomu z nich před svou smrtí na začátku osmdesátých let údaje o tomto kontu předal jako tomu, kdo mu umožnil v klidu dožít, aniž by byla odhalena jeho pravá totožnost. Ale tohle byla asi jen smyšlená krycí historka. To nic nemění na tom, že Kammler byl skutečně záhadný člověk. A je pravdou, že informace, které měl, mohly být velice cenné, pokud by je chtěl prodat. A je také zřejmé, že za války disponoval značnou mocí, aby si nějaký majetek už tehdy mohl ‚odklonit‘. A tak je i možné, že v nějaké bance konto SV 13X-XXX-XX-63 skutečně existuje.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letadlo swingové ikony zmizelo: Glenn Miller.

Čas načtení: 2024-06-06 09:00:04

Aktuální akce na Google Play: ztřeštěný právník, pixelartový roguelike a legendární plošinovka

Čtvrtek je jako již tradičně vyhrazen aplikacím a hrám, které jsou aktuálně zdarma či ve slevě na Google Play. Za zmínku tentokrát stojí kupříkladu dobrodružství ztřeštěného právníka v trilogii Ace Attorney Trilogy, překvapivě podařený roguelike titul s názvem The Last Game nebo legendární plošinovka ze starých konzolí jménem Mega Man X. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: ztřeštěný právník, pixelartový roguelike a legendární plošinovka

Čas načtení: 2024-06-13 06:34:30

Mladý právník rozkrývá nekalé praktiky králů flipování. Podnikavci obírají lidi o nemovitosti, říká

Petr Němec se proslavil bojem proti neférovým půjčkám a zbytečným exekucím. V rozhovoru popisuje, jak se nyní začíná věnovat podvodům s nemovitostmi. Článek Mladý právník rozkrývá nekalé praktiky králů flipování. Podnikavci obírají lidi o nemovitosti, říká se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-16 16:26:59

Právník o flipování, Zdeněk Hřib o parkování v Praze a co už za pár dní vypukne v Máji

Končí další týden – a to je čas na pravidelný přehled toho nejzajímavějšího, co se u nás v CzechCrunchi za posledních sedm dní urodilo. Článek Právník o flipování, Zdeněk Hřib o parkování v Praze a co už za pár dní vypukne v Máji se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-10 09:53:05

Právník radí e-shopům. Jak řešit problémy, které kontroluje ČOI, i nevhodné zákazníky

Advokát Roman Tomek ze Sedlakova Legal přibližuje šest nejčastějších problémů, které vadí České obchodní inspekci a které řeší e-shopy se zákazníky. Článek Právník radí e-shopům. Jak řešit problémy, které kontroluje ČOI, i nevhodné zákazníky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-01 12:00:47

Aktuální akce na Google Play: sousedé z pekla, výřečný právník a skvělé offline mapy

Čtvrtek je tady a s ním i náš pravidelný seriál, který vám doporučí ty nejzajímavější aplikace a hry, které jsou momentálně na Google Play zdarma, či alespoň se zajímavou slevou. Vypíchnout z našeho seznamu tentokrát můžeme třeba legendární sousedy z pekla Neighbours back From Hell, ukecaného právníka od Capcomu Ace Attorney Trilogy nebo povedené offline mapy OsmAnd+ – Mapy a GPS Offline. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: sousedé z pekla, výřečný právník a skvělé offline mapy