Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-01 17:04:27

Školství mi připomíná náboženství

Programování je jednoduché pokud se jej začnete učit jako děti, základem je angličtina a neustálé trénování při kterém se optimalizují naše vědomosti, školství mi připomíná náboženství tím že děti učí teorie, které jsou v praxi k ničemu, řešením je globálně odebrat od narození děti rodičům a přemístit je do moderních systémů kde se děti naučí… Číst dále »Školství mi připomíná náboženství

Čas načtení: 2024-06-12 23:43:30

Škoda na 1000 mil československých připomíná výročí „dálnicového“ modelu Rapid OHV

Škoda Auto si účastí na letošním závodu 1000 mil československých připomíná výročí 85 let od začátku výroby modelu Rapid OHV s aerodynamickou karoserií. Vozy takzvaného „dálnicového typu“ patří k vysoce ceněným unikátům, neboť jich bylo dle firemních údajů vyrobeno pouze 110 kusů. Automobil ze sbírek Škoda Muzea a dalších zhruba 120 veteránů odstartuje ve čtvrtek […]

Čas načtení: 2024-10-24 09:00:35

Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

eJaponský herní firma testuje novou tajemnou hru Ta podle popisu připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu Podrobností je prozatím jen omezené množství Japonská společnost Nintendo je známá pro své originální tituly, které milují malí i velcí hráči po celém světě. Ať už jde o italského instalatéra Maria, známou sérii Legend of Zelda nebo legendární Metroid, jejich hry se pyšní originalitou, přístupností a snadno rozpoznatelným grafickým zpracováním. Ačkoli se Nintendo dlouhá léta spoléhá na své vlastní ověřené značky, neznamená to, že by tu a tam nezkusili něco nového. O to se podle všeho nyní pokouší, i když by se to gigant z Kjóta nejraději snažil udržet pod pokličkou. Přečtěte si celý článek Nintendo tajně testuje novou hru, připomíná kombinaci Minecraftu a Robloxu

Čas načtení: 2025-01-06 11:26:51

Život bez stimulace připomíná život v kleci

Co je to život bez stimulace je to život v kleci a tou klecí je pokrytecká kultura postavená na náhražkách. Vaše slova vyjadřují hlubokou reflexi nad tím, jak může společnost, kultura a její hodnoty omezovat svobodný prožitek života. Váš názor, že život bez stimulace připomíná život v kleci, může odkazovat na pocit ztráty autenticity a… Číst dále »Život bez stimulace připomíná život v kleci

Čas načtení: 2025-01-08 13:15:52

Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Mobil nabitý za 5 sekund? Swippitt na CES 2025 ukazuje „měničku“ baterií, která připomíná toustovač. Zatím je k dispozici pouze pro iPhony.Přečtěte si celý článek: Tato věcička nabije mobil za pět sekund. Připomíná toustovač a stojí úplný nesmysl

Čas načtení: 2025-01-22 16:22:05

Škoda Muzeum si připravilo novou výstavu. Připomíná modely Škoda Popular a Rapid

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení. Díky klíčovým modelům Škoda Popular a Rapid se v roce 1936 stala domácí jedničkou ve výrobě i exportu automobilů, kterou zůstává dodnes. Ve Škoda Muzeu si tyto klíčové modely připomíná zvláštní výstava, na níž jsou kromě rodinných verzí k vidění i sportovní deriváty. Nechybí připomínky odvážných […]

Čas načtení: 2025-03-04 10:26:09

Škoda 130 RS slaví 50. narozeniny. Výročí připomíná výstava v depozitáři prototypů a sportovních vozů ve Škoda Muzeu

Škoda Auto letos slaví 130 let od svého založení a zároveň si připomíná půlstoletí od veřejné premiéry vozu Škoda 130 RS na mosteckém okruhu. Díky řadě mezinárodních úspěchů na rychlostních zkouškách rallye a závodních tratích si tento legendární soutěžní vůz vydobyl trvalé místo v historii motorsportu. Jeho odkaz žije dodnes a označení RS se objevuje […]

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2022-06-28 18:37:31

Výstava o piaristech představuje řád, díky němuž získali vzdělání Purkyně či Masaryk

Zejména vzdělání a vědu šířil řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol, obecně známý pod jednoslovným názvem piaristé. Působili v Kroměříži, Mikulově, ve Strážnici, Lipníku nad Bečvou, Staré Vodě, Příboře, Hustopečích, Kyjově, Moravské Třebové či ve slezské Bílé Vodě a v Bruntále – věnovali se zde především bezplatnému vzdělávání mládeže, konkrétně chlapců. Dědictví po tomto duchovním řádu mapuje od 29. června do 2. října na kroměřížském zámku výstava Piaristé na Moravě a ve Slezsku, kterou připravilo Muzeum umění Olomouc. „Kromě vzdělávání hráli zásadní roli ve vědě, k řádu totiž patřili významní historikové jako Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt nebo Jaroslav Schaller. Měli také řadu žáků, kterým se podařilo dostat mezi elitu společnosti – olomoucký arcibiskup Theodor Kohn, vědec Jan Evangelista Purkyně nebo prezident Tomáš Garrigue Masaryk,“ vyjmenovává autor výstavy Miroslav Myšák. Řád vznikl v Římě v letech 1621–1622 zásluhou španělského kněze Josefa Kalasanského a jeho členové působili ve velké části Evropy, a dokonce i v zámoří. „Důležité je ale říct, že první kolej mimo Itálii vznikla v jihomoravském Mikulově již v roce 1631 a během 17. a 18. století došlo na Moravě a ve Slezsku k založení dalších deseti stálých kolejí a rezidencí,“ připomíná Myšák. Kroměřížská výstava návštěvníkům představuje jednotlivé lokality, kde piaristé působili. „Každé z těchto fundací věnujeme obrazový panel dokumentující současný stav. Piaristé se usazovali především v menších nekrálovských městech, neboť větší lokality již dříve zaujali jezuité. Přítomnost kleriků znamenala pro obyvatele daných míst možnost získat základní i střední vzdělání, neboť při každé koleji fungovala škola s bezplatnou výukou. Během desetiletí prošla piaristickými ústavy řada významných osobností,“ dodává autor výstavy. Součástí expozice jsou předměty s piaristy spjatými, jako jsou odborné publikace nebo vědecké přístroje. Dále je možné spatřit portréty fundátorů jednotlivých kolejí – biskupy olomoucké Františka z Dietrichsteina, Jakuba Arnošta z Lichtensteinu-Castelcorna nebo měšťana Josefa Georga Zechu. Podobu jednotlivých míst ukazují vybrané plány a fotografie, vybavení pak dokumentují kresby oltářů, pečetidla, relikviáře, postavníky nebo liturgické předměty a oděvy. „Z velkého množství vystavených exponátů lze zmínit alespoň renesanční deskový obraz Panny Marie a hodinový věžní stroj zapůjčené z Moravské Třebové,“ doplňuje kurátor. Připomíná také propojení piaristů s olomouckými biskupy a arcibiskupy. Kromě už zmíněného Theodora Kohna je s nimi spjat také František z Dietrichsteinu, který založil koleje v Mikulově a v Lipníku nad Bečvou. A dále se řád – zásluhou Karla z Lichtensteinu-Catelcorna – usadil ve Staré Vodě, v Příboře a Kroměříži. „Do dneška nám po piaristech zůstaly budovy, které v některých případech slouží stále jako školy – Mikulov, Kroměříž, Hustopeče, Kyjov. Zbylo po nich však i vybavení kostelů a další umělecká díla rozesetá v různých institucích,“ uzavírá Myšák. K výstavě vyšel dvousetstránkový katalog. Editor Miroslav Myšák jej rozdělil na dvě části – první se věnuje obecně piaristickému řádu, jeho vzniku a působení zejména v oblasti vzdělávání, vědy a historiografie; druhá část sleduje jednotlivé fundace na území Moravy a Slezska.

Čas načtení: 2021-11-26 11:30:18

Pomník a pomníčky umučeným

Už předcházející kniha Františka R. Krause Povídky ze srabové čtvrti, zmizelý svět židovské Prahy, vyvolala velký čtenářský zájem. Ediční projekt přinesl navzdory trvale nepříznivým finančním podmínkám, zejména v nakladatelské sféře, malému nakladateli Cattacan, kde kniha loni vyšla, rovněž nezanedbatelný úspěch. Následujícího roku 2021 vychází u stejného nakladatele další kniha téhož autora A přiveď zpět naše roztroušené…, název odkazuje k modlitbě, k proroctví Izaiáše, a jak ve své předmluvě píše Tomáš Kraus, který k vydání dílo svého otce připravil, není jen modlitba, je to především pomník umučeným, vlastně několik desítek pomníčků. A pokud v té modlitbě a výzvě slyšíme ozvěny raného sionismu, není to jistě náhoda. František R. Kraus (1903–1967) byl novinář židovského původu i účastník protinacistického odboje, obě jeho knihy vyšly s velkým časovým zpožděním, původně měly vyjít hned krátce po válce, ale k tomu z nejrůznějších důvodů, především politických, nedošlo. Možná si některý z českých čtenářů vybaví i jeho povídku Profesor Robert Guttmann, malíř z Prahy, která už vyšla v Židovské ročence 1965/1966 a v reedici ve sbírce časopiseckých šoa povídek z let 1945–1989 s názvem Tobě zahynouti nedám… (Akropolis, 2017). Geťák a berušky Zatímco první kniha Povídky ze srabové čtvrti jsou půvabné toulky zmizelou židovskou Prahou, připomenutí jejích obyvatel, míst, kudy vedly jejich cesty i osudy, následující dílo Přiveď zpět naše roztroušené… je dílo jiné, zachycuje v krátkých příbězích tragický osud Židů, jejich každodenní život v Auchwitzu. Pro úplnost připomínám, že jde o dobu, kdy i české fašistické gardy ve svých jezdeckých pumpkách, bílých košilích a černých vázankách pochodovaly pražskými i mimopražskými ulicemi a hlasitě vyřvávaly svůj nenávistný antisemitismus; neblaze vynikali zvláště mladí vlajkaři, Gajda a nedostudovaný medik Jan Rys-Rozsévač. Ale zpět k poslední vydané knize Františka R. Krause, která je rozdělena do čtyř velkých kapitol: Praha, Terezín, Osvětim a Domů. Zároveň je doplněna slovníčkem, výrazy koncentráčnického žargonu, uvádím jen namátkou, berušky jsou německé pracovnice v ghettu, které třídily zavazadla nově příchozích, geťák znamenal člen táborové hlídky a ghettoinsás v této mluvě byl zase obyvatel ghetta. V závěrečné části knihy je také uveden výklad k plánu terezínského ghetta. Texty, psané věcně ve stylu krátkých reportáží hluboce zasahují, cituji ze čtvrté kapitoly, z povídky Zpověď z 99 hříchů: Děti jsem vždy miloval. (…) Dnes? Na ulici mne vždy již nechávají chladným. Nevšímám si jich. Viděl jsem jich příliš mnoho batolit se do plynu. (…) Osvětimské děti! Nikdy na vás nezapomenu. (…) V Praze bylo do roku 1938 patnáct tisíc židovských dětí. Vrátilo se jich 28. (…) A poté prosba, Všemohoucí: A přiveď zpět naše roztroušené! O kousek dál píše Kraus také o malíři Adolfu Liebscherovi, který měl v ulici V Kolkovně, kde tehdy autor bydlel, svůj ateliér a který byl první, kdo mu dal do duše začátky jeho ideálů. Bylo mi šest, a již jsem celý den seděl u starého, trošku pokřiveného pána… a… maloval jsem.  Hříchy začínají: umění, hudba, zpěv, divadlo, sport, příroda… a Bůh!  Ilustrace zesilují čtenářský prožitek První i druhou knihu doprovázejí působivé ilustrace Ivana Bukovského, absolventa prestižní střední výtvarné školy na Hollarově náměstí v Praze, později Akademie výtvarných umění. Černobílé celostránkové ilustrace tvoří svébytnou součást obou knih a silně zesilují čtenářský prožitek; ilustrace jsou jakousi vlastní legendou doprovázející zmíněná literární díla. Není pochyb o tom, že Kraus a Bukovský mají k sobě blízko. Bukovský objevil svého autora sice až po jeho smrti, ale to na věci nic nemění. Jejich umělecká souhra připomíná, jak kdysi Max Jacob vydal svoji první básnickou sbírkou Kalíšek na kostky a jeho přítel Pablo Picasso ji ilustroval. Max Jacob umírá v březnu roku 1944 v koncentráku Drançy u Paříže jako oběť antisemitského běsnění. František R. Kraus a rodiče Ivana Bukovského měli více štěstí, spřátelili se v terezínském ghettu. A zázrakem přežili i Auschwitz. A jak připomíná Tomáš Kraus, editor knihy svého otce: jejich přátelství pokračuje v osobách jejich synů.   František R. Kraus, A přiveď zpět naše roztroušené…, Cattacan, 2021

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-17 06:56:19

Hranice je jen slovo – nová výstava Národního muzea na velmi aktuální téma

Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích se 15. června opět otevřelo a své návštěvníky přivítalo zbrusu novou výstavou na velmi aktuální téma s názvem Hranice je jen slovo, s podtitulem Wir sind sousedé / My jsme Nachbarn. Výstava potrvá až do konce letošního listopadu a příchozí se díky ní seznámí nejen s akcemi na hranicích v čase jejich uzavření, ale také s osobními příběhy lidí, kteří v této oblasti žijí. Záštitu nad výstavou převzal velvyslanec Spolkové republiky Německo Christoph Israng. Nová výstava Národního muzea v Muzeu české loutky a cirkusu mapuje aktivity na hranicích v době jejich uzavření na jaře minulého roku. Současně však také připomíná, že žijeme v jednom společném evropském prostoru, a zvláště příhraniční oblasti jsou natolik propojenými regiony, že hranice pro lidi, kteří zde žijí, již zcela přestaly existovat. Ve čtvrtek 12. března loňského roku bylo zveřejněno Opatření vlády o dočasném znovuzavedení ochrany vnitřních hranic České republiky. S platností od půlnoci 13. března tak byl cizincům z tzv. rizikových oblastí zakázán vstup do ČR a opustit republiku se stalo trestným činem. Koncem dubna 2020 přišel germanista Jan Kvapil s nápadem „procházek na hranicích“. První setkání se uskutečnila 2. května 2020 na pěti místech na zelené hranici mezi Českou republikou a Německem. Jan Kvapil se svým německým kamarádem Stephanem Messnerem poté vytvořili facebookovou skupinu Soboty pro sousedství / Samstage für Nachbarschaft / Soboty dla sąsiedztwa. Pod touto hlavičkou se v květnu a v červnu uskutečnila další čtyři setkání, 30. května to bylo na 18 místech. Autorce výstavy Lence Šaldové se podařilo pro Národní muzeum získat od účastníků loňských setkání téměř 1500 fotografií. Výstava nabízí výmluvný výběr z nich a také osobní příběhy lidí, kterých se uzavření hranic před rokem bolestně dotklo. K vidění jsou i unikátní exponáty jako například ručně malované transparenty se vzkazy sousedům, kamínky, symbolické papírové květiny sousedství, vlajky, placky, zpěvníky či obří dřevěné ruce připevněné na houpačce, aby si jimi mohli lidé potřást na dálku. Kromě aktivit iniciativy Soboty pro sousedství výstava připomíná též protesty tzv. pendlerů na Domažlicku nebo spřízněné akce na Znojemsku. Zároveň představuje Klub česko-německého partnerství, který byl jedním z aktivních pořadatelů akcí na hranicích a velmi intenzivně se věnuje rozvíjení přeshraničních kontaktů. Výstava byla připravena symbolicky k datu 2. května 2021 – tedy ke dni, kdy uplynul právě rok od prvního setkání na zelené hranici. Pro veřejnost se nicméně otevřela, spolu s celým Muzeem české loutky a cirkusu 15. června. V Prachaticích bude k vidění do konce listopadu 2021, poté se přesune do Domu česko-německého porozumění v Jablonci nad Nisou – Rýnovic. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-10 23:44:09

Bolest nezná zapomnění

V roce 2020 vydalo nakladatelství Milan Hodek a Paper Jam útlou knížku pražské rodačky, od srpna 1968 trvale žijící v Americe Yvety Shanfeldové s názvem Americký román. O knize už napsaly téměř všechny literární rubriky, a tak přicházím s glosou opožděnou, ale snad nemusí být všechno teď hned. Dílo vyšlo v pěkné grafické úpravě a příjemném modrém přebalu. Americký román na první pohled připomíná deník, je psán v první osobě a autorka v něm zachytila období let 2004 až 2005, loni tedy také vyšel v jakémsi prodlouženém čase. A čas je důležitý. Próza Americký román není prvotina, v mezičase vydala jeho autorka několik básnických sbírek, jedna z nich Skromná místa Nespaní bylaletos nominována na cenu Magnesia Litera. Časový interval, vymezený čtyřiadvaceti hodinami, je významný prvek, který Americký román-deník postrádá; postrádá den jako datum, kdy určitý záznam vznikl; čtenář neví, kdy děj nastal a kdy byl zapsán nápad, prožitek či emoce. Jednotlivé zápisy dělí pouze číslo od jedničky až po dvě stě dvacítku. Hned zápis číslo jedna popisuje pocit, který ten, kdo byl osudem zavát dál než za humna své vlasti, dobře zná: Loučení, odjezd a cestování zřejmě způsobují trvalé trauma. A poslední zápis končí podobně: Trápilo mne loučení, že Zdena letí do Prahy, pro mne spojené se vším, s odloučením, s ustavičným stěhováním. Zase srpen. Ty zdánlivě běžné věty mne zasáhly, vyvolaly okamžitou vzpomínku na Port de Bagnolet, Eurolines, letiště Charlese de Gaulla i už dávno neexistující Pařížák, vyjíždějí v noci z pražského Hlavního nádraží a přijíždějící ráno o šesté do cílové stanice na Gare de l´Est v Paříži… Ale zpět k Americkému románu, ve kterém Yveta Shanfeldová s velkou naléhavostí popisuje svůj vnitřní život, svoji zkušenost i svůj svět; ostře se vyhraňuje proti rodičům, matce i otci a její postřehy zahrnují i širší rodinné okolí. Podle jedné teorie se zamilovávám do různých mužů jako reakci nejen na otce, který mne všelijak trápil a využíval, ale i na matku, která mě před ním nechránila. Prý z toho pramení ten strašný pocit osamělosti, nicotnosti…, píše autorka zkraje knihy. Pro úplnost je třeba dodat, že Yveta Shanfeldová, rodným jménem Tausingerová, pochází z rumunské rodiny židovského původu, otec byl významným hudebníkem; Yveta vystudovala klavír na Pražské konzervatoři a na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii. Hudbě se však věnovat nechtěla, stěžejní pro ni bylo psaní. Ve své knize se na několika místech zmiňuje o svém otci, o jeho incestních projevech, ale i o jeho urputném naléhání, aby se stala profesionální klavíristkou. Nestalo se. Autorčina rodina byla poznamenána tragédií holokaustu, rodiče jen zázrakem unikli jisté smrti. Na jednom místě Shanfeldová suše dodává: Máma mi vyprávěla, že když za války pořád slýchala, že Židi jsou méněcenní, začala tomu věřit. Nemyslím, že jí to kdy pustilo. Je plná hořkosti a ironie. A její dceru celoživotně tíží pocit samoty. I uprostřed početné rodiny napíše: Radosti málo, pouze smutek či lhostejnost. Častěji smutek. Vždy jsem si myslela, že deník je sešit tajně ukrytý, že jediným čtenářem může být jen sám pisatel… Mýlila jsem se. Zvláště v poslední době deníky a autobiografie zaplnily knihkupecké pulty, vášeň sdílet svůj intimní život s nejširší veřejností je převeliká. Ovšem tím vzniká i otázka pravdivosti v běžném i širším pojetí. Ne vždy lze brát vše doslova, vysloveně autobiograficky, byť dílo tak působí, což mi autorka na můj přímý dotaz nepřímo ve svém emailu potvrdila. Americký román je tedy spíše text literární než autobiografický. Byť připomíná jakousi auto-psychoanalýzu, sebezpyt, jak napsal Vladimír Novotný ve své stati Románový deník ze vzdáleného roku (Tvar 7/2021), možná ale je to spíše pokus o znovuprožití celého roku vlastního života, stejně tak i přání se v něm vyznat, najít smysl; ve vztahu k muži uvedeném jako S., k manželu Ianovi, dcerám i příbuzným… Ke konci knihy autorka přece jen připouští jisté rozpaky, nejistotu, zda text zveřejnit, když píše: Sama nevím. Až uběhne rok těchto záznamů a přijde čas Deník uzavřít, vyvrcholí text jakýmsi harakiri? Přestanu se bát? Shodím balast a kápnu božskou? A osvobodím se. Snad ano, snad pro Americký román i jeho autorku bude platit, že zdárný výsledek začíná často nesnází. A v této souvislosti si dovolím kacířskou myšlenku, že kdyby Yveta žila šťastněji, kdyby byla méně úzkostná, bůhví, zda by ji múza políbila… Závěrem je třeba zdůraznit, že kniha je psána vášnivě, s hlubokými postřehy a empatií. Hudební a básnický talent Yveta Shanfeldová vskutku nezapře. A nebylo-li by deníků Jiřího Ortena, Virginie Wolfové, Jiřího Koláře a dalších, byl by náš život mnohem chudší. A Americký román k nim lze přiřadit. Platí totiž bez nadsázky, co kdysi řekl Walter Benjamin, že bolest nezná zapomnění.   Americký román, Yveta Shanfeldová, Milan Hodek / Paper Jam 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-16 16:54:26

Záviš Kalandra zůstává aktuální i dnes

Nedávno uplynulý rok byl rokem bilancování. Mimo jiná výročí jsme si připomněli i jedno z nejchmurnějších – sedmdesáté výročí politického procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice zahájeného 31. května 1950 v soudní budově na pražském Pankráci, který vešel do historie jako proces s Miladou Horákovu a spol. Bylo v něm souzeno třináct obžalovaných; padly vysoké tresty včetně nejvyššího – trestu smrti. Kromě Milady Horákové k němu byly odsouzeny i tři další nevinné oběti, mezi nimi i novinář a historik Záviš Kalandra. Právě vydaná kniha Zvon svobody (poprvé vyšla ve slovenštině v roce 1948, nakladatelství Sumbalon ji nyní vydalo česky) připomíná Kalandru jako významného intelektuála, autora několika pozoruhodných děl. Záviš Kalandra se narodil v roce 1902 v lékařské rodině ve Frenštátě pod Radhoštěm, maturoval ve Valašském Mezeřičí a ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě UK. Přibližně od roku 1927 působil jako novinář, přispíval především do Rudého práva a levicové Tvorby, kterou redigoval Julius Fučík a v jejíž redakční radě působil Ladislav Novomeský, Karel Teige, Marie Majerová, Milena Krejcarová-Jesenská, Ladislav Štoll i Jaroslav Seifert. Záviš Kalandra se hlásil k avantgardě, k surrealistům; jeho přítel Karel Teige ho jistě v mnohém ovlivnil, často se spolu scházeli ve známé pražské kavárně Metro na Národní třídě, oblíbeným místem jak Štýrského, Toyen a celé avantgardy. Literární kritik Václav Černý vzpomíná, že Záviš Kalandra, historik, vysoce inteligentní a sympatický, poctivý chlapík, byl v Kostufru, Komunistické studentské frakci, čelnou osobností (Paměti I. 1921–1938, Atlantis, 1994). Už v předválečné době však Kalandra upadl u Gottwalda v nemilost: jedním z hlavních důvodů bylo, že Kalandra hned od počátku důrazně kritizoval stalinistické moskevské procesy. Odveta přišla rychle, po sedmém stranickém sjezdu v roce 1936 byl pro svoje postoje z Komunistické strany Československa vyloučen. V polovině ledna 1937 se Kalandra a Teige zúčastnili večeru klubu Přítomnost, který se konal u příležitosti vydání českého překladu knihy Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu (1936), v níž autor popsal otřesnou sovětskou realitu; Kalandra, Teige, malíř Guttmann, Slavík a básník Noha souhlasili s Gidem, proti byl Štoll, Clementis, Pujmanová i Václavek (Réa Michalová, Karel Teige, Kapitán avantgardy, Kant, 2016). V knize Anti-Gide, která vyšla hned v roce 1937, čteme jízlivá slova jejího autora Stanislava K. Neumanna: Náš pracující člověk neuvěří dnes nebo zítra Záviši Kalandrovi a Karlu Teigemu, poněvadž měšťácká intelektuálština je mu dokonale cizí. A o kousek dál píše o hromadné kalandrovštině, kterou Neumann považuje za toliko nepříjemnou jako vši. (Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí, 1937). Pro úplnost dodávám, že Stanislav K. Neumann zemřel už v roce 1947. Záviš Kalandra, jen o málo mladší než S. K. Neumann, si nenávist svých vrstevníků vysloužil už tím, že kritizoval socialistický realismus. Považoval ho za neblahý produkt stalinistického režimu, hrubým způsobem paralyzující tvůrčí svobodu. Krátce po vyloučení z KSČ začal spolupracovat s nekomunistickým tiskem, své statě a glosy publikoval především u Peroutky v jeho Přítomnosti, a dokonce založil i protistalinistický časopis Proletář. Tím si vysloužil titul „trockista“, ačkoliv jím ve skutečnosti nebyl – naopak sám s trockisty často a ostře polemizoval. Během okupace, přestože už nebyl členem KSČ, nebyl ušetřen nacistické perzekuce. Zatklo ho gestapo, kterému jen zázrakem uniklo, že byl členem odbojové skupiny V boj; Kalandra přežil koncentrák Sachsenhausen, Flossenbürg i Ravensbrück i pochod smrti do Schwerinu. Po osvobození se vrátil do Prahy a pokračoval v historickém bádání i publikační tvorbě. V listopadu 1949 však byl opět zatčen, StB ho zatkla jako trockistu, žaloba ho vinila, že sabotoval základní zájmy průmyslu, údajně tak činil prostřednictvím anglické tlumočnice, své přítelkyně Mary Bakerové, které předával své špionážní (sic) zprávy. Justiční vražda v inscenovaném procesu byla dokonána 27. června 1950, ze čtveřice odsouzených k trestu smrti šel na popraviště Záviš Kalandra jako první. Jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, vyčerpaná a zlomená i tím, že Klement Gottwald, kterého znala osobně, zamítl její žádost o milost, byť její manžel patřil kdysi k těm, kteří ho podporovali, zemřela na infarkt v roce 1952. A za násilnou smrt lze považovat i náhlé úmrtí Karla Teigeho; zasažen smrtí svého přítele, denně očekával i svoje zatčení. Teige zemřel rovněž na infarkt 1. října 1951. Den nato, 2. října, spáchaly sebevraždu jeho životní družka Josefina Nevařilová i dlouholetá milenka Eva Ebertová… Ale zpět k útlé knize Zvon svobody, jejíž název nepochybně inspiroval básník Josef Miloslav Hurban svým veršem Bije zvon svobody, /slyšte jej národy, / kdo jej nemiluje, zalituje. Dílo podobající se eseji je rozděleno do jedenácti kapitol, svůj závěrečný komentář nazval Martin Kučera Záviš Kalandra: iluze a skutečnost. Dílo je, jak Kučera píše, jedním z nejcennějších rezultátů českého marxistického historického myšlení vůbec. Hned v první kapitole Soud nad dějinami přináší autor zasvěcený pohled na emancipační snahy Slováků v období, kdy se formovaly moderní evropské národy, zajímá se o úsilí slovenského národa, o jeho uznání za plnou národní svébytnost, především za odstranění feudálního útlaku. A Kalandra v této kapitole připomíná, že maďarské Uhersko, které Kossuth chtěl vidět zářit jako „hvězdu na evropském nebi“, není možné poznat věru jinak než v rámci revoluční Evropy 1948. A právě roku 1948 věnuje autor velkou pozornost, napjatému vztahu mezi Maďary a Slováky. Kalandrovo dílo ani po dlouhých letech od svého vzniku na aktuálnosti mnoho neztratilo. Kalandra, levicový intelektuál, brojí ve Zvonu svobody i proti stávajícím sociálním poměrům, ostře na stránkách své knih kritizuje jen zdánlivě filantropické zákonodárství, chudinské zákony přikazující farnostem, aby se o příslušníka chudiny postaraly alespoň do té míry, aby neumřel hlady… A tehdy, jak píše, to byla přímá výzva pro agrární a průmyslové chlebodárce, aby vypláceli mzdy nedosahující ani životního minima. Zaměstnanci na půdě i v továrnách tak přestávali být skutečnými dělníky a stávali se důchodci péče o chudé. Kalandra tak přináší ve své knize cenné zamyšlení nejen nad fenoménem chudoby, ale i vlastní podstatou lidství. Jeho zájem je dokonce širší, analyzuje, formuluje i temné poměry ve Francii, panující zejména v průmyslových městech, navazuje tak na dílo ekonoma a politika vicomta Albana de Villeneuve-Bergemonta, který žil v Paříži v letech 1784 až 1850. Osobnost, jež vešla do francouzských dějin jako noble catholique, jako jeden z prvních, který kritizoval nelidské vykořisťování v manufakturách, zejména dětskou práci, a přispěl tak k přijetí prvních sociálních zákonů, právě pokud jde o legislativní úpravu dětské práce. Je autorem mnoha děl, jejichž základem byl catholicisme sociale, za všechna jmenuji alespoň Économie politique chrétienne z roku 1834, o kterou se Kalandra ve svém Zvonu svobody na několika místech opírá. Ve čtvrté kapitole nazvané Špatná stránka píše: V roce 1817 bylo z šedesáti sedmi tisíc pařížských dělníků dvacet dva tisíc bez práce – téměř celá třetina. Ale i plně zaměstnaní žili většinou v bídě; v nejprůmyslovějším kraji Francie, v Lille a okolí, dva dělníci z pěti nemohli vyžít ze svých mezd a šestina všeho obyvatelstva byla odkázána na chudinské podpory. (…) Kvalifikovaný dělník se tenkrát dožíval průměrně 28 let, dítě pomocného dělníka mělo matematickou naději dožít se devíti let. A na témže místě cituje Villeneuva-Bergamonta: Nová šlechta byla mnohem despotičtější a tisíckrát tvrdší, než byla šlechta středověká. (…) Obratem čarovného proutku narostly obrovské majetky. Tak vzniklo průmyslové poddanství. (…) Nevím, kdo dnes věnuje pozornost chudobě, pravice i levice tento problém pohodlně přesunula do kategorie nepodstatného stejně jako jiné sociální jevy, což může být stejně jako kdysi skrytá hrozba pro celou společnost… Zájem mnohých intelektuálů je soustředěn spíše na transakce politické, na zisk a spotřebu. Neúspěch je chápán jako důsledek lenosti. I přesto, že chudoba všude roste a prohlubuje se. A zvětšuje se i rozsah epidemií i jiných chorob s ní souvisejících. Svědomí vzalo za své. A myšlení klouže často jen po povrchu. Právě v tomto kontextu vyniká Zvon svobody svojí skvělou analýzou sociálních poměrů, a nejen českých a slovenských. Také Kalandrův přínos k české slovakistice je zcela zásadní, a to jak ve směru historickém a ekonomickém, tak i uměleckém. S přesností sobě vlastní dokázal zhodnotit i poměry v Rusku, varoval před rozpínavou politikou tamních vládců a ten obraz komparoval s nacionálně českým, maďarským a speciálně slovenským prostředím, jak v závěru zdůrazňuje Martin Kučera. Záviš Kalandra byl pozoruhodnou osobností, nastínil politickou situaci i sociální problémy lidského bytí, člověka ve vztahu ke společnosti, ke světu. Starostlivost o lidskou bytost v kontextu velkých i malých dějin byla pro něj typická. Jeho dílo je nadčasové. To, že bylo kdysi zavrženo, na tom nic nemění. Naopak. Zvon svobody má mnoho co říci každé generaci, i té dnešní. Tragické je, že jeho autor se stal obětí doby, kdy vzniklo, doby, která se navíc právě holedbala tím, že sociální problémy řeší. Záviš Kalandra však s námi svým dílem zůstává i v našem čase. A odolal tak zkáze. Kniha vychází ve zrevidované podobě a se zasvěceným komentářem, jak už kdysi doporučil slovenský básník a výtvarník Albert Marenčín. Historik Martin Kučera, dlouhodobě se zabývající českými a slovenskými dějinami stejně jako Kalandra, se ujal práce editora a dílo doprovodil svým zasvěceným komentářem.   Záviš Kalandra, Zvon svobody, Sumbalon 2020, editor Martin Kučera {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-11 20:03:52

U knihovny s Petrem Bílkem: O večeřích v Lánech, literárním smyslu pro marketing a proměně Anglie

V knize o Lánské oboře se vyplatí číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Baar některými svými motivy užitečně připomíná imanentní český lidový antisemitismus nebo vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. A kniha Milenec lady Chatterleyové promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce.   Robin Ambrož, Šárka Steinová, David Tuma, Václav Vodvářka: Vývoj demonstračního loveckého objektu Lánská obora (Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický 2019) Není u nás dnes samozřejmé, aby se objevila kniha vypracovaná s takovou péčí, prokazatelným osobním zaujetím autorů a profesionální výbavou. Publikace o rozměrech 29 x 24 centimetrů nabízí v dokonalé polygrafické úpravě nejen texty, ale i mapy a unikátní fotografie. Pro důkladnost týmu odborníků mluví obsahové členění monografie: začíná se významem a vývojem obor vůbec, pokračuje se přírodními poměry, lesnictvím a myslivostí v Lánské oboře, pak se přejde na historický vývoj Křivoklátska s přihlédnutím k vlastnické struktuře v průběhu věků a končí se kulturním významem Lánské obory. Nebylo by to tak překvapivé, kdyby se v textech vyskytovalo jen čiré odbornictví. Jenže zde máme v ruce bohatě zalidněné dějiny i území, desítky, stovky mikropříběhů lidí spojených s regionem svým životem a prací. Jmenovité jsou dokonce i příběhy zvířat jako třeba jelena Odíka, kterého dostal darem prezident Masaryk od přednosty stanice v Užhorodu. Jeho úniky z obory děsily lidi a vedly i k jejich četným zraněním, odnesl je rozmlácený trakař i potrhané kalhoty dělníka Dlouhého a historka vyvrcholila po těžkém pobodání manželky hajného Leva tím, že lesní rada Pazelt musel Odíka složit. Kniha prostě ukojí zvědavost všeho druhu. Kdybyste chtěli vědět, kolik bylo v oboře zvěře v roce 1921 nebo 1938, najdete stavy v přehledné tabulce a v jiné zase přesné počty úlovků. Od pytláckých příběhů až po diplomatická jednání a lovy i s menu při poslední leči se po libosti můžete probírat a překvapení nejsou vyloučena. Například pořad lánské večeře 7. února 1925 byl následující: Úvod. Candát s máslem. Mladý muflon domácí smažený (zelený hrášek). Tetřev nádvorní, kompot. Tajemství hlubin. Sýr. Ovoce. Polární zajíc, ledový bažant. Černá káva. Vyplatí se číst i přečetné poznámky pod čarou plné výživných detailů a pitoreskních podrobností. Kdyby se měl dojem z této reprezentativní knihy shrnout co nejstručněji a nejvýstižněji, muselo by se říci, že jde o dílo zrozené z lásky. V tiráži stojí, že kniha vyšla nákladem 300 výtisků. Podle mne je to žalostně málo, protože by ji měl dostat každý poplatkový lovec, který vstoupí do Lánské obory, a navíc by se těžko hledala v knihkupectvích, kde takto povedených vánočních dárků určitě není mnoho.      Jindřich Šimon Baar: Paní komisarka. Chodská trilogie I (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2017, text vychází z vydání v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1974) Tak mluvilo se letos dost často o Boženě Němcové narozené před dvěma sty lety. Baar projevil na podiv značný smysl pro marketing, když rozprávění o svých rodácích z Klenčí a o jejich národním probuzení zhruba v polovině 19. století pojmenoval před téměř sto lety tak, jak se na Chodsku říkalo spisovatelce, která tam pobývala co by manželka celního komisaře, ač sama Němcová v proudu textu funguje víceméně jako postava okrajová. Dnešní zabržděný čas přímo vybízí ke čtenářským návratům a k plnění nesplněných úkolů. Baar je sice četba pro skalní nostalgiky, leč některými svými motivy užitečně připomíná například imanentní český lidový antisemitismus nebo věky věkův vedle sebe vzájemně zarputile vzdorující česko-německou nevrlost. Literární návrat do věku přirozeně omezené mobility má cosi do sebe při večerech, kdy platí zákaz vycházení. Každá taková sousedská hyjta by se nám sešla.   David Herbert Lawrence: Milenec lady Chatterleyové (e-kniha, Městská knihovna v Praze 2019, text vychází z vydání v Odeonu roku 1987/ překlad František Vrba) „Náš věk je v podstatě tragický, a tak ho odmítáme tragicky brát.“ První věta legendárního románu hned míří jinam, než by si patrně po pikantní erotice se pídící čtenář představoval. A míří správně, protože kniha promýšlí hloubku proměny, jíž Anglie procházela po první světové válce a jejíž neblahé dozvuky se jako echo odrážejí od doverských útesů do Calais dodnes. Transformace impéria před sto lety s sebou nenesla jen zlomy v rovině ekonomické a sociální, prosákla až do soukromí a vedla po viktoriánské éře k znovuobjevení smyslnosti a  vůbec vyhlásila boj puritánství a pokrytectví v sexu. Umění plavat v tekutém živlu erotiky a sexu ovládá tak málo spisovatelů, a přece se do tohoto proudu vrhají po hlavě skoro všichni a většinou si o mělké dno lámou vaz před zraky kritického čtenáře. Z tohoto pohledu je ovšem Lawrence plavec přímo dálkový. Smeknout klobouk je tu třeba i před Františkem Vrbou, jehož více než půl století starý překlad nepokryla patina, nezašel, je svěží a dýchá radostnou češtinou. „O hlupákovi se říká, že nemá v hlavě mozek, o mizerovi, že nemá srdce, o zbabělci, že nemá páteř, a když v něm není kouska chlapa, říká se, že nemá kulky. Když je tak nějak vochočenej.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-28 11:41:33

Jarda Cervenka: Český spisovatel, který píše anglicky

Nakladatelství Akropolis vydalo knihu prozaika, celosvětově uznávaného lékaře a vědce, českého původu Jardy Cervenky, jak si přeje být – po americku – uváděn, který od roku 1965 působil na univerzitě v Minnesotě. Kniha Váhavý svědek je mozaikou jednotlivých etap jeho života, který se odvíjel jak v Československu, kde se roce 1933 narodil, tak ve Spojených státech, ale i v Africe a na dalších expedicích, kde působil jako lékař. Kromě jiného je Jaroslav Červenka také jedním ze zakladatelů Americké akademie genetiky. V roce 1988 a opět tři roky nato získal Zlatou medaili Gregora Mendela za vynikající výsledky v genetice. Nechci zde však hovořit o Červenkovi lékaři, ale o Červenkovi prozaikovi. A tak musím hned dodat, že za svoji literární tvorbu obdržel v roce 2000 prestižní Cena Richarda Sullivana v žánru krátké povídky, získal i další četná literární ocenění, za všechny jmenuji alespoň Cenu European Circle Franz Kafka; je také členem amerického i českého centra PEN klubu a Obce spisovatelů. Autor je českým čtenářům už dobře známý, namátkou jmenuji jeho knihu Přepadení (Naše vojsko, 2008), Čtyři trny z Kilimandžára (Doplněk, 2013), Plavba, která vejde do dějin (Akropolis, 2015) a Blízká setkání (Akropolis, 2017). Jaroslav Červenka se považuje za amerického autora, píše anglicky. Když jsem s ním před dvěma lety vedla rozhovor, položila jsem mu otázku, proč nepíše česky, tehdy mi odpověděl: To je jednoduché. Američan píše anglicky, Čech píše česky. Jeho nová vzpomínková kniha Váhavý svědek není autobiografie, jde spíše o dílo s autobiografickými prvky, napsané úsporně, osobně. Autor píše o lidech, které měl rád, zajímá ho drobná blízká societa, jak a kdy se jeho životní cesta prolnula s cestou jeho blízkých. Váhavý svědek je o času, ve kterém autor žil a také o světě, který poznal, jak naznačuje i název knihy. Lze říci, že těžiště knihy spočívá ve svědectvích o minulém i blízkém, o dětství, které prožil v pražských Dejvicích a Podbabě, německé okupaci, která ho zastihla, když začal chodit do školy, z Verdunské ulice, kde původně bydlel, to měl do staré školy u sv. Gotharda jen pár kroků, ten kostelík stojí u Královské obory, známé jako Stromovka. Později autor vystudoval Lékařskou fakultu a působil v oboru genetiky a vrozených vad u profesora Františka Buriana. Cenným přínosem díla je právě ta část, kdy připomíná známá jména, dnes již pozapomenutá, například vědce a psychiatra Vojtěcha Volavku, který v tehdejším Československu působil v psychiatrickém ústavu v Horních Beřkovicích a 24. srpna 1968 emigroval do Spojených států. Na jiném místě připomíná ještě dalšího významného znalce lidských duší, profesora Vondráčka, přirovnává ho k Donu Quijotovi, renesančnímu člověku, učenci, který znal psychiatrii, farmakologii i klasickou hudbu a několik jazyků. A s humorem popisuje své setkání s Emilem Zátopkem a jeho ženou Danou v jejich vilce v pražské Troji: Emil Zátopek nás královsky bavil, fascinovaně jsme naslouchali člověku, který sice, pravda, mluvil sám o sobě, ale jenom o svých chybách, žertících a veselých zážitcích. Svoji emigraci, svůj příjezd do Minnesoty v roce 1965 popsal Červenka v kapitole s názvem Druhá polovina života. (…) Téměř okamžitě nám začalo být jasné, že cizokrajné zvyklosti, které nás dříve obveselovaly, zvyklosti lidí, které jsme prostě považovali za podivné a legrační – to všechno, uvědomili jsme si, teď je – bude – náš způsob života. (…) Přitom problém identifikace, v emigraci tak naléhavý, vyřešil po svém, na jednom místě jen suše konstatuje: Málokdy jsem měl touhu se identifikovat jako „pracovník“ nebo „profesionál“, většinou jsem byl prostě Američan a já. Cítil jsem, že to stačí. Nevím, ale tuším, že to nebylo zase tak snadné, když Červenka přece jen píše: Někdy jsem zavřel na okamžik oči a představil si svou černošedou Verdunskou ulici v dešti (…). Nějaký čas mi trvalo, než jsem se toho naprosto nesmyslného návyku zbavil. A já už jen pro úplnost dodávám, že ulicí Verdunskou, za minulého režimu Thälmannovou, se dá sejít přímo až do Stromovky a pak se oklikou přes dejvické Vítězné náměstí zase vrátit. A z vlastní zkušenosti vím, že bubenečské parky, kde jsme si jako děti hrávaly, utkví v paměti navždy.   Jaroslav Červenka dobře ví, že život nenabízí nic dvakrát, a tak nevynechal žádnou příležitost a procestoval skoro celý svět. Na Niigatské univerzitě ve městě Niigata na břehu Japonského moře, severně od Tokia, založil cytogenetickou laboratoř, vyučoval tam lékařskou genetiku. Podobně poznal i Malajsii, kde přednášel na univerzitě v Kuala Lumpuru. Na jednom z Cookových ostrovů se setkal s Čechem, který tvrdil, lživě, že je lékař. Tento český emigrant léčil pacienty s nevyléčitelnou rakovinou pomocí tajné imunoterapie, jejíž princip odmítal prozradit… O všem, co prožil, včetně podivných zkušeností na svých expedicích, píše čtivě a úsporně. Červenka je autorem téměř padesáti povídek, a jak sám v knize říká, žádná z nich není čirá fikce, všechny jsou založeny na skutečných postavách, které se potácejí po skutečných místech.  Autor v knize Váhavý svědek uvedl i některé povídky, již dříve publikované, například Na vlnách paměti, Dámy bruselských nocí nebo povídku Ztráta nepřítele, ve které se vrátil do svého dětství, do pražské Verdunské ulice, kde prožil druhou světovou válku, je to vzpomínka na malého německého kluka Hanse, který mu sice neudělal nikdy nic dobrého, ale když přišlo osvobození a ta německá rodina šla do odsunu, autorovi se navždy vryl do paměti jen malý zoufalý kluk, kterému jakýsi opilec nadává a kope do kufru… Kromě toho vložil autor do textu i své úvahy a poznatky lékařské, například v kapitolce nazvané Africký neúspěch se zabývá zejména vývojem mozku, „inteligencí“, měřením a hodnocením, píše o tom, jak oslabující vliv má na vývoj dítěte zanedbávání tropických nemocí, parazitické infekce postihují nejen duševní vývoj, ale mohou způsobit také neurologické a psychické úchylky. Čtenáře možná překvapí nevšednost autorova vidění, píše – řekněme současnou terminologií – nekorektně. A další skutečnosti, o kterých se v této kapitole dočteme, nahánějí děs. Červenka píše, a není důvod o jeho slovech pochybovat, že v Dar es Salaamu, kde sídlí dosti vzdělané obyvatelstvo, je upáleno zaživa sto sedmnáct čarodějnic a albínské děti a dospělí albíni jsou hlavními oběťmi šamanů džu-džu. A odhady v Tanzanii se pohybují mezi padesáti až sto albíny zabitými ročně… V knize Váhavý svědek píše Červenka o životě svém i jiných, píše o nich jemně a nevtíravě, píše i o zkušenostech smutných i tragických, nezřídka s humorným pohledem. Knihu doprovázejí zajímavé fotografie, ponejvíce z rodinného alba. Avšak škoda, že v ní není uveden ani obsah, ani jmenný rejstřík. Obojí by dílu prospělo, přinejmenším pro snazší orientaci. Jaroslav Červenka umí psát příběhy, nepodstrkuje čtenáři moudré úvahy o životě, a právě proto jsou jeho knihy zajímavé a dobře se čtou. A možná je to i tím, že se drží starého hebrejského přísloví, že není knihy, která v sobě nemá něco zlého, a není takové, která v sobě nemá něco dobrého. A na závěr už jen dodávám, že to tak skutečně je, k životu patří bizarnost, zármutek i všednost. I o tom je i Červenkova zatím poslední kniha.   Jarda Cervenka, Váhavý svědek, v překladu Roberta Křesťana vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2019, počet stran 208. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}