Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-25 08:09:00

12 hodin jednání USA a Rusů v hotelu Ritz-Carlton: Přizveme OSN, tvrdí ruský vyjednavač

V Rijádu v pondělí proběhlo 12hodinové jednání mezi ruskou a americkou delegací o možnostech zastavení bojů na Ukrajině. Na schůzce se očekávala diskuse o zastavení bojů v Černém moři. Zástupci USA jednají v Rijádu odděleně s oběma stranami konfliktu. Rusko-americká jednání mají pokračovat s účastí OSN, řekl v úterý ruský vyjednavač.

Čas načtení: 2025-02-17 16:41:52

Kateřina Konečná nás pozdravila z totalitní Číny, komunistka doopravdy ale není

Pokud si představíme základy ekonomického programu komunistické strany, jde o zpochybnění nedotknutelnosti soukromého majetku. To je základ, na kterém Marx stojí. Když se mluví o tom, že krajní pravice a krajní levice se podobají a že jde o teorii podkovy, vždy říkám, že to není pravda. Komunistické strany, speciálně u nás KSČM, se ve většině případů vzdaly marxistického programu a místo toho přijímají program, který má blíže ke krajní pravici. Přinášíme rozbor s politologem Karlovy univerzity Janem Charvátem. Kateřina Konečná a pozdrav z Číny Šéfka komunistů a Stačilo! vyrazila do Číny na vlastní náklady, tvrdí. To ale není podstatné, důležité je varování BIS před Čínou a kupováním politiků totalitním režimem. Zajímavá je i její podpora nového amerického přístupu k informacím dle Trumpa a Muska, které přednášel JD Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Zástupce komunistů proslulých cenzurou volá po svobodě slova. V této souvislosti je třeba zmínit prokazatelné zvýhodnění republikánské kampaně před prezidentskými volbami v USA, jak prokázala studie Queensland University of Technology v Austrálii. Manipulace s informacemi je jedním se znaků totality. Něco jako tradiční komunistické heslo  „boj za mír“ Kdo se v Česku postará o lidi? Levice v Česku Konzervativní levice v Česku není a chybí a měla by vzniknout. Levice, která nebude liberální a bude spolupracovat s konzervativní pravicí, když to tak nazveme. V boji proti kapitalismu a velkým korporacím, přičemž velkým zastáncem tohoto přístupu býval podporovatel ruské propagandy Petr Drulák a dodnes je zámecký pán Matěj Stropnický. Co znamená být komunistou? Je Kateřina Konečná komunistka „Z pohledu marxismu (základní učení komunistických principů pozn. Red.) rozhodně není Kateřina Konečná komunista“ tvrdí politolog Charvát. Mimo jiné hlásá, že NATO je pakt sloužící USA k agresivní politice Tvrdí komunistka Konečná ale i SPD. To dělí občany na „hodný lid a zlé elity“, což je pro většinu naštvaných srozumitelné. Komunisté nejsou komunisté: vlastnictví a kapitalismus je v pořádku Kromě ekonomického programu komunistů, který je relativně levicový, ale nikoliv radikálně levicový, zahrnuje i zastavení migrace, zastavení evropské integrace, odmítnutí EU nebo vyhlášení referenda o EU a NATO. To dnes rezonuje mezi voliči směřujícími tímto směrem. Zastavit EU Pryč s NATO (kdo nás bude bránit proti Rusku?) Zastavíme Green Deal Zastavíme migraci, zastavíme Green Deal. "Pokud bych řekl, která strana bojuje proti Green Dealu, migraci a EU, řekli byste, že jde o krajní pravici. A přitom jde o komunistickou stranu. Komunisté převzali kulturní, tedy politický program krajní pravice, což odpovídá debatě, že levice by se měla vrátit k ekonomické levici a zároveň narazit na kulturně konzervativní politiku," dodává politolog. Komunistka Konečná pochopila situaci dříve a lépe než Maláčová a SOCDEM, nehlásá levicová témata, ale to, co se dá „dobře prodat“. A k tomu, v rozporu s levicovou orientací, v Europarlamentu pracuje ve prospěch českých korporací, které ji za dobrou práci chválí. Čeští komunisté se původnímu marxismu se vzdálili, těžko vlastně odhadnout, o co jim ideově jde kromě podpory ruských zájmů, když přijali liberální vizi kapitalismu a hlásají ultrapravicová hesla. Bojuje dnes někdo za obyčejné lidi? Ultrapravice? Komunisté přijali liberální vizi kapitalismu a křičí ultrapravicová hesla. A krajní pravice jako SPD o sobě mluví jako o konzervativní straně, ale sociálně citlivý ekonomický program také nemají. Jen zásadní hesla o migraci a proti systému. Což je teoreticky prostor pro SOCDEM, která se se Stačilo! nedohodla. Boj za „obyčejné lidi“, se dnes změnil na sliby a benefity pro „své voličské skupiny“ Sliby a peníze pro voliče. Jenže i státu dojdou jednou peníze a v Maďarsku začíná být draho Viděli jsme to i v Polsku za PIS: „I když s potraty nesouhlasím, mám se lépe“ bylo slyšet od voličů PIS díky státním subvencím. Protekcionistická opatření jako extra příspěvky na děti, zvýšení důchodů právě pro mohutné voličské skupiny. Benefity pro „své voličské skupiny“ něco stojí, v Orbánově Maďarsku začíná už být draho a Polsko má ukrutný státní dluh. Odnesou to děti dnešních voličů PIS a Orbána. Kdo v Česku podporuje Rusko Krajní levice: například Konečně! Krajní pravice: například SPD Když obě politická uskupení mají vlastně obdobný program a obdobná hesla. Komunisté dnes teoreticky představují konzervativní levici. Když se podíváte na program, je zřejmá levicová ekonomická část, ale také zahrnuje například nedotknutelnost soukromého majetku, což je komické vzhledem k tomu, že jde o komunistickou nebo přebarvenou komunistickou stranu, shrnuje politolog Charvát.

Čas načtení: 2025-03-04 20:37:00

ONLINE: Nevidím Zelenskému do hlavy, vždyť on ani není člověk, prohlásil Putinův muž

 Nelze nahlédnout do hlavy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a předpovědět, zda po zastavení dodávek amerických zbraní bude ochoten usednout za vyjednávací stůl. Prohlásil to dnes ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v ruské televizi. „Nedokážu vlézt do hlavy toho člověka, vždyť on ani není člověk,“ prohlásil Lavrov podle agentury TASS v odpovědi na otázku, zda zastavení americké vojenské pomoci Zelenského přiměje přistoupit na mírové rozhovory. Dramatické dění sledujeme na Blesk.cz v online přenosu. 

Čas načtení: 2025-03-24 21:16:00

12 hodin jednání USA a Ruska v hotelu Ritz-Carlton: Došli v Rijádu ke shodě? Závěry tají

V Rijádu v pondělí proběhlo 12hodinové jednání mezi ruskou a americkou delegací o možnostech zastavení bojů na Ukrajině. Na schůzce se očekávala diskuse o zastavení bojů v Černém moři. Zástupci USA jednají v Rijádu odděleně s oběma stranami konfliktu. Prohlášení po americko-ruském jednání nenásledovalo a mělo by být až v úterý, píší agentury.

Čas načtení: 2025-03-13 21:33:00

Putin podle Zelenského konec války nechce: Bojí se ale Trumpa!

Rusko souhlasí s návrhy na zastavení bojů, měly by ale vést k dlouhodobému míru a k řešení příčin krize, řekl prezident Vladimir Putin. Existuje podle něj řada otázek, například jak dohlížet na dodržování příměří na 2000 kilometrů dlouhé frontové linii. Šéf Kremlu poděkoval svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi za jeho úsilí ukončit válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Trump reagoval opatrně. Putin podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského připravuje odmítavou reakci na návrh příměří, ale bojí se to říct přímo americkému prezidentovi. Zelenskyj to podle agentury Reuters uvedl dnes večer s tím, že Rusko požaduje v rámci příměří podmínky, jejichž cílem je klid zbraní odložit nebo mu zabránit.

Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33

Tři poučení z první světové války

Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-19 09:00:00

Moskva tvrdí, že první ukrajinský útok na Rusko raketami vyrobenými v USA signalizuje, že Západ chce eskalovat konflikt

Ruský ministr zahraničí prohlásil, že jeho země udělá vše pro to, aby se vyhnula jaderné válce poté, co Ukrajina poprvé vypálila na Rusko rakety Atacms Lavrov: použití raket vyrobených v USA přímo proti Rusku je „signálem“, že Západ si přeje eskalaci konfliktu Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v projevu v Rio de Janeiru prohlásil, že použití amerických raket Atacms při ukrajinském útoku na Brjansk bylo „signálem“, že Západ chce konflikt eskalovat. Podle agentury Tass řekl, že „bez Američanů není možné tyto špičkové rakety použít. Putin o tom několikrát hovořil“. V září ruský prezident prohlásil, že použití těchto zbraní na cíle uvnitř Ruska by znamenalo „přímé zapojení zemí NATO, USA a evropských zemí do války na Ukrajině“. V rámci mírného zmírnění dnešní rétoriky kolem jaderných zbraní Lavrov uvedl, že Rusko se striktně drží postoje vyhnout se jaderné válce a že zbraně působí jako odstrašující prostředek. Naznačil, že nic v aktualizované jaderné doktríně, kterou dnes Rusko zveřejnilo, se neliší od čehokoli v doktrinálních dokumentech USA, které rovněž obsahují široké pojmy, jako je povolení USA použít jaderné zbraně k „zastavení potenciálně zdrcujících konvenčních sil nepřítele“, zajištění úspěchu operace nebo ukončení války za podmínek výhodných pro USA.

Čas načtení: 2025-03-13 17:39:00

Putin šokoval prohlášením o míru: Rusko souhlasí se zastavením bojů, ale...

Rusko souhlasí s návrhy na zastavení bojů, měly by ale vést k dlouhodobému míru a k řešení příčin krize, řekl dnes podle státní agentury TASS ruský prezident Vladimir Putin. Existuje podle něj řada otázek, například jak dohlížet na dodržování příměří na 2000 kilometrů dlouhé frontové linii. Šéf Kremlu poděkoval svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi za jeho úsilí ukončit válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Putin to řekl na tiskové konferenci s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem v Moskvě.

Čas načtení: 2025-03-13 16:59:00

Putin: Rusko souhlasí s návrhy na zastavení bojů, ale má několik připomínek. Podle Trumpa jde o slibné prohlášení

Rusko souhlasí s návrhy na zastavení bojů, měly by ale vést k dlouhodobému míru a k řešení příčin krize, řekl ve čtvrtek podle státní agentury TASS ruský prezident Vladimir Putin. Existuje podle něj řada otázek, například kdo bude dohlížet na dodržování příměří na 2000 kilometrů dlouhé frontové linii. Šéf Kremlu poděkoval svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi za jeho úsilí ukončit válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Putin se tak vyjádřil na tiskové konferenci s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem v Moskvě. Podle Trumpa je Putinovo vyjádření „slibné, ale ne úplné“. Pokud Rusko odmítne americký návrh na příměří v bojích s Ukrajinou, bude to pro svět velkým zklamáním, dodal.

Čas načtení: 2025-03-13 19:15:00

Putin šokoval prohlášením o míru: Trump ho ale považuje za "neúplné"!

Rusko souhlasí s návrhy na zastavení bojů, měly by ale vést k dlouhodobému míru a k řešení příčin krize, řekl prezident Vladimir Putin. Existuje podle něj řada otázek, například jak dohlížet na dodržování příměří na 2000 kilometrů dlouhé frontové linii. Šéf Kremlu poděkoval svému americkému protějšku Donaldu Trumpovi za jeho úsilí ukončit válku, kterou Rusko vede proti Ukrajině. Trump reagoval opatrně.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?

Čas načtení: 2024-05-07 10:59:20

AKTUÁLNE: E-mail, ktorý zatvoril školy a do ulíc vyhnal desiatky policajtov má ruskú koncovku

Polícia, školy a banky majú za sebou dnes, 7.5. veľmi krušné ráno. Policajti zasahujú naprieč Slovenskom po tom, ako sa v e-mailových schránkach objavila správa anonyma, ktorá hovorila o umiestnení výbušných zariadení do rôznych inštitúcií. Cielený bol na VÚB banku, školy a niektoré obchody. Server TVNoviny má prístup k textu e-mailu, ako aj podrobnostiam. Podľa všetkého mal e-mail prísť z ruskej […] The post AKTUÁLNE: E-mail, ktorý zatvoril školy a do ulíc vyhnal desiatky policajtov má ruskú koncovku appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2020-01-08 09:29:38

Bruno Maçães: Čína vytváří nový světový pořádek – síť založenou na hospodářském tlaku

S již druhým fórem o Pásmu a stezce chtěl Peking dále posunout svoji velkou zahraniční a hospodářskou iniciativu Pásmo a stezka. Není to ale jen infrastrukturní projekt, domnívá se politolog Bruno Maçães, bývalý portugalský ministr pro evropské záležitosti.    Pane Maçãesi, máme se čínské inciativy Pásmo a stezka obávat? Iniciativa Pásmo a stezka mění svět. Na Západě musíme být připraveni na zlomy a změny. A na to, že ve světě ztrácíme vliv. Projekt Pásmo a stezka je projektem, který rozšiřuje moc Číny.    Chce Čína dominovat světu? Je to čínský plán, jak vytvořit nový světový pořádek. Nebude to koloniální říše podle evropského stylu. Lepší srovnání je americký světový pořádek: síť moci, která je založena na hospodářských vztazích a hospodářském tlaku. Nejedná se proto jen o jakousi iniciativu, ale nový politický a světový pořádek.   Proč je tedy Pásmo a stezka označována za iniciativu?  Slovo „Iniciativa“ se v čínském popisu neobjevuje. Myslím, že ho Číňané v angličtině používají proto, aby celá záležitost dostala spíše technický a hospodářský charakter. Politické a kulturní souvislosti mají být spíše v pozadí. Ale v poslední době jsem při rozhovorech s úředníky a politiky v Pekingu zjistil, že v angličtině stále častěji mluví jen o Pásmu a stezce a výraz iniciativa vynechávají.   Nápadné je, že Peking má prakticky pro každou zemi ve světě místo v Pásmu a stezce – kromě USA. Je to plán, který je zaměřen proti USA? Čínské úřady by to nikdy neřekly, ale mně se to zdá zřejmé. Pásmo a stezka sice není jako takové zaměřeno proti USA, ale proti americké moci a světovému pořádku, který je formován USA. Peking chce dosáhnout toho, že do poloviny tohoto století bude svět veden Čínou a USA jako stejně silnými mocnostmi.   Co to znamená pro západní demokracie, pro Švýcarsko, pro Evropu? Všechno to směřuje ke světu, ve kterém Evropa bude silněji navázána na Čínu než na USA. Možná se Amerika stane stále více ostrovem, který si pochvaluje svoji suverenitu, aniž by přitom musela brát ohledy na ostatní. To se například ukazuje, jak Washington nechce být závislý v telekomunikační oblasti 5G na Číně. Na rozdíl od toho Evropa může s větší závislostí na Číně žít. A doufat, že Čína jako protislužbou bude do určité míry závislá na Evropě. Neboť Evropa je částí stejného superkontinentu jako Čína: Eurasie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V Evropské unii se ovšem objevují obavy, že Čína se bude pokoušet členské země proti sobě rozehrávat. Jedná Peking podle známé formule Rozděl a panuj? Čínskou strategii bych spíše popsal jako rozdělit a připoutat. Čína se obává silné Evropy, která je stejně jako USA geopolitickým rivalem. Pekingu je proto rozdělená Evropa, se kterou může navazovat různé hospodářské vztahy, milejší.   Může se vůbec demokratická Evropa se svými dlouhotrvajícími rozhodovacími procesy postavit Číně, která je centrálně autokraticky řízena? Čína by se mohla stát podnětem pro evropskou integraci. Poprvé po sedmdesáti letech po skončení druhé světové války je Evropa konfrontována s ohrožením, které by ji mohlo donutit stát se politickou unií nebo federativním státem.    Je tedy Čína společným nepřítelem, který dovede Evropany k tomu, že se sjednotí? Přesně. Možná právě proto nemáme v Evropě doposud politickou unii, protože neexistovalo žádné existenční ohrožení. Ani Sovětský svaz nebyl takovým ohrožením, protože jsme měli vždy USA jako bezpečnostního garanta v zádech. Třeba budeme jednou Číně vděčni za to, že nás donutila semknout se. Už nyní se obraz Číny v Evropě silně změnil.   Jaké změny zaznamenáváte? Je to vědomí toho, že Čína je ekonomické ohrožení. Čína se posunula do technologických oblastí, ve kterých by měla být Evropa vedoucí. Najednou mají evropské firmy problémy uzavírat obchody v třetích zemích v těch oblastech, kde byly dosud dominantní. Když se dříve v Africe jednalo o to, kdo postaví továrnu, elektrárnu nebo železnici, dostávaly zakázky většinou evropské firmy…   …a teď jim to seberou Číňané. Ano, Evropa pochopila, že konkurence se stala tvrdší a Čína už proniká do oblastí, které byly dříve vyhrazené Evropě. Zejména pro Německo to nebylo příjemné probuzení. Ukazuje se také, že Peking mění v Evropě politiku. Například země jako Maďarsko nebo Řecko už v otázkách lidských práv podporují čínskou pozici, která se výrazně odlišuje od evropské. To je skutečný šok. V poslední době bylo takových šoků více.   Mluvíte o lidských právech. Ta vidí Čínská lidová republika úplně jinak než Evropa. Pozoruji, že se Evropa stále méně zajímá o lidská práva v Číně. Když evropští diplomaté při jednání s čínskými protějšky předkládají svoje požadavky, nemluví už o lidských právech tak jako třeba před deseti lety. Mluví o hospodářském přístupu, anebo o roli čínského státu v ekonomice. Už nevěříme tomu, že můžeme udělat Čínu „západní“. Stačí nám, když Čína dodržuje určitá základní pravidla hospodářské soutěže.   Při pohledu na mapu Eurasie vás nevyhnutelně napadne Rusko. Jakou roli hraje Rusko v novém Čínou prosazovaném světovém pořádku? Rusko se musí rozhodnout. Může se stát mostem mezi Čínou a Evropou, anebo velkým prázdným prostorem. Někteří ruští politici a intelektuálové se obávají, že západní část Ruska absorbuje Evropa a východní – tedy části Sibiře a Dálného východu – Čína. Sice ne politicky, ale hospodářsky. V energetických otázkách už dnes vidím, jak Rusko rozehrává svoji pozici uprostřed: Pokouší se vybudovat trh s energiemi, kde je hlavním producentem a Čína a Evropa jsou hlavními spotřebiteli. Na tomto trhu má Rusko kvazi monopol a může oba spotřebitele proti sobě rozehrávat.   Ale vztah Ruska k Evropě je zatížen… Myslím si, že bude záležet na nástupci Putina, aby ty vztahy zlepšil. Současně musí Moskva prohlubovat i vztahy s Pekingem. Tak by se mohlo Rusko stát zemí, která bude z nového světového pořádku nejvíce profitovat.   Po ruské anexi Krymu Evropa uvalila na Rusko sankce – a to se okamžitě posunulo blíže k Pekingu a začalo se zajímat o Pásmo a stezku. Jak se má Evropa v tomto trojúhelníku s Čínou a Ruskem chovat? Musíme se s našimi sousedy Čínou a Ruskem nějak dohodnout. Evropa nemůže jednoduše říci: „Nemáme tyto oba režimy rádi a nechceme s nimi nic mít.“ To je americká pozice. Evropa naproti tomu musí být pragmatičtější, dosahovat kompromisů a nezbytně zabránit tomu, aby došlo k alianci mezi Čínou a Ruskem.   Označujete Čínu a Rusko jako sousedy Evropy. Tak to ale v Evropě nevidí mnoho lidí… To je nový euroasijský svět. Naši sousedé nejsou Německo nebo Francie, nýbrž Rusko a Čína, ale také Indie a dokonce Indonésie. Proto by se evropští diplomaté neměli učit jen francouzsky nebo německy, ale nezbytně také rusky a čínsky. Evropa nemůže v žádném případě přerušit vztah s Čínou, i když nás Amerika k tomu bude nutit. Potom by se Čína spojila s Ruskem a bude tady opět mentalita studené války. Je v našem zájmu tomu zabránit.   Čína hovoří v souvislosti s Pásmem a stezkou stále o tom, že pro zúčastněné země se jedná o win-win situaci. Je to více než jen krásná rétorika? Snažme se být féroví. Je pro mne těžké najít zemi, které by se kvůli Pásmu a stezce vedlo hůř než před pěti lety. Jistě, určité země jsou zadlužené, ale to byly už předtím. Pákistán potřeboval doposud už 21 programů Mezinárodního měnového fondu, a není to vinou Pásma a stezky, že teď potřebuje další. Džibuti se zatížilo dluhy, ale má teď nejlepší přístav v Africe. Přirozeně je mnoho zemí, které profitovaly málo. A Čína profitovala více než přijímající země. Ale to vyplývá z logiky procesu.   Není příliš brzy chtít rozhodovat o úspěchu nebo neúspěchu Pásma a stezky? K velkému testu dojde zhruba za deset let. Pak se budeme moci ohlédnout a říci, zda tady jsou úspěchy. Západní rozvojový model na mnoha místech selhal. Na jiných místech, například v Jižní Koreji, ukázal ohromující výsledky. Čína musí v příštích deseti letech předvést podobný úspěch. Ne 20 zemí, ale jeden nebo dva jasné úspěchy jsou potřeba.   Které země mohou posloužit jako takové úspěchy? Myslím, že Etiopie je na dobré cestě. Je ovšem nutné říci, že je to především díky Etiopii samotné. Ale Čína se na tom podílí, na rozdíl od Evropanů a Američanů, kteří jsou tam nepřítomni. Vidím také Kazachstán jako křižovatku a už zmíněné Džibuti. A Pákistán je také malým krokem k úspěchu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bruno Maçães (*1974) je politolog a bývalý ministr pro evropské otázky v portugalské vládě. Nyní pracuje jako autor v Pekingu. Jeho knihy „The Dawn of Eurasia – on Trail of the New World Order“ a „Belt and Road – a Chinese World Order“ se zabývají geopolitickými změnami, které jsou vyvolány čínským vzestupem.

Čas načtení: 2020-04-18 07:37:32

Jak na koronavirovou pandemii reaguje Rusko

Rusko se v důsledku současné krize dostalo v západních zemích na okraj mediálního zájmu. Kromě jeho pomoci Itálii a USA a obvinění z rozvracení Evropské unie, které se v březnu objevilo v oficiálním dokumentu Evropské služby pro vnější činnost, z mediálního mainstreamu prakticky vymizelo. Epidemie koronaviru se týká také Ruska. Podívejme se na to, v jaké situaci nákaza Rusko zasáhla, jaké přednosti či nevýhody oproti západnímu světu ve vztahu k momentální situaci má a jaký přístup ruské vedení zvolilo k zvládnutí krize. Ekonomický kontext koronavirové krize Ruská ekonomika se dlouhodobě potýká s problémy vnitřního i vnějšího charakteru. V důsledku angažmá na Ukrajině musí Rusko čelit ekonomickým sankcím ze strany západních zemí, které kromě bezprostředních negativních dopadů v podobě recese vedly k revizi ekonomických, obchodních i politických vazeb a většímu důrazu na národní soběstačnost. Ruským subjektům se výrazně omezily možnosti vstupu na mezinárodní finanční trhy, a tudíž možnosti externího financování. To sice na jednu stranu limitovalo rozvoj firem, na stranu druhou je to tlačilo ke snižování vlastního zadlužení, což v obdobích krize představuje nespornou výhodu. Míra zadluženosti ruských soukromých firem již klesla pod úroveň 50 procent k HDP. Podobný trend je možné pozorovat i v případě státního dluhu, jehož výše vůči HDP se pohybuje kolem 15 procent (průměrný státní dluh v zemích EU ke konci loňského roku činil více než 80 procent HDP, Česká republika je na tom lépe s hodnotou 29 procent). Současný útlum hospodářské činnosti tak z hlediska finančních závazků mnohem silněji dopadne na západní firmy a státy než na jejich ruské konkurenty. K tomu je třeba připočíst fakt, že mezi zranitelnější jednoznačně patří malé a střední podniky spíše než velké obchodní korporace. V Rusku je přitom podíl malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci na tvorbě HDP roven pouhé pětině, zatímco v rozvinutých západních ekonomikách se hodnota zpravidla pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Sektor malých a středních podniků je v zemi navzdory rétorice vlády, která se přinejmenším deklaratorně snaží soukromé podnikání podporovat, dlouhodobě málo rozvinutý. Jeho místo zaujímají velké podniky s vazbami na stát či přímo podniky se státní majetkovou účastí, které se s ekonomickým propadem vyrovnají snadněji než drobní podnikatelé. Rusko má navíc značné finanční rezervy. V Ruském fondu národního bohatství byly v březnu naakumulovány prostředky ve výši 7,3 procenta HDP, plynoucí z výnosů z prodeje ropy. Nedávný propad její ceny tak neznamená bezprostřední riziko. Tím není ani postupný růst inflace, k němuž přispívá výrazné oslabování rublu. V současnosti se totiž inflace nachází na rekordně nízkých hodnotách kolem 2,5 procenta. Epidemie přichází v době, kdy Rusko čelí řadě problémů, jak nahodilých, tak strukturálních a dlouhodobých. Tyto obtíže se za současné situace paradoxně mohou stát výhodou, protože působí protikrizově. Ve srovnání s posledními třemi krizemi z let 1998, 2009 a 2015 je nyní země v lepší výchozí situaci – má značné rezervy, relativně nízké dluhy, široký prostor pro stimulaci ekonomiky jak ze strany vlády, tak centrální banky – a v neposlední řadě i psychickou odolnost. Vývoj krize krok za krokem První dva případy nakažených se v zemi objevily 31. ledna, a to u čínských turistů. Ještě před tím nicméně vláda přijala první opatření zaměřená na čínské občany. 30. ledna byla uzavřena celá hranice s Čínou dlouhá 4 300 kilometrů. Začátkem února začalo být omezováno dopravní spojení mezi oběma velmocemi, probíhala evakuace ruských občanů z Číny a 20. února bylo rozhodnuto o plošném zákazu vstupu Číňanů na území federace. Zpočátku tak restriktivní opatření směřovala výhradně proti asijskému sousedovi. To se začalo měnit v průběhu března, a to s ohledem na negativní vývoj v dalších částech Eurasie. Ruská vláda přikročila k postupnému omezování kontaktů s ostatními zeměmi a současně zachovávala poměrně volný režim uvnitř Ruska samého. Prezident přitom ponechal značnou míru volnosti jednotlivým subjektům federace tak, aby přijímaná opatření co nejvíce korespondovala se stavem a potřebami jednotlivých regionů. V první půli března došlo k výraznému omezení dopravních spojů se státy Evropské unie. K nelibosti Alexandra Lukašenka vláda 16. března rozhodla o uzavření hranice s Běloruskem, s nímž Rusko od roku 2000 tvoří unii, a to v reakci na benevolentní přístup běloruského vedení k šíření epidemie. Dva dny nato byl zásadně omezen vstup cizinců na území federace, což vyvrcholilo 30. března, kdy byly hranice uzavřeny prakticky pro všechny včetně ruských občanů. Výjimek zůstalo zachováno jen několik – týkají se například diplomatů, řidičů kamionů či obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky s ruskými pasy. Opatření směřující dovnitř země se v řadě ohledů podobají těm, které známe z ostatní Evropy. Postupně byl omezován společenský život a fungování státních, veřejných i soukromých institucí, ať už jde o muzea, divadla, kina, školy, sportovní akce či firmy. Dne 18. března vláda přijala usnesení, jež umožňuje blokaci dezinformací týkajících se koronaviru ve sdělovacích prostředcích a následné odebrání licence. Do problémů se tak záhy dostala soukromá rozhlasová stanice Echo Moskvy, když zveřejnila informaci o vysokém počtu obětí, který se diametrálně odlišoval od oficiálních statistik. Od 30. března pak trvá „období pracovního klidu“ s prozatímní platností do konce dubna; fungovat mohou pouze státní úřady, zdravotnická zařízení, obchody s potravinami, lékárny, finanční instituce a několik dalších. Přesto podle dostupných údajů nemalá část lidí pokračuje, nakolik to okolnosti umožňují, v práci z domova. Právě 30. březen je dnem, kdy se zvýraznil restriktivní trend. V hlavním městě byla vyhlášena sociální izolace závazná pro všechny. Ven se tak lidé dostanou jen v závažných a odůvodněných případech, jako je nákup nezbytného zboží, cesta k lékaři či do práce. Premiér Michail Mišustin zároveň vyzval regionální vlády, aby zvážily zavedení opatření po vzoru Moskvy. Zpřísňování opatření časově koresponduje se zrychlením v počtu případů nakažených a zemřelých. Zatímco se po celý únor oficiálně neobjevil žádný nový případ, a země tak evidovala jen dva zmíněné nemocné čínské turisty, od března začínají čísla růst, byť ve srovnání s jinými zeměmi jen pozvolna. Ještě 15. března bylo v Rusku jen 63 nakažených, 27. března už počet nemocných překonal tisícovou hranici se čtyřmi obětmi a od konce měsíce počty v absolutních číslech skokově narůstají (v procentuálním vyjádření se nicméně nové případy spíše snižují). K 13. dubnu Rusko evidovalo 18 328 nakažených a 148 zemřelých. Navzdory vzestupnému trendu vláda na federální úrovni nepřikročila k vyhlášení výjimečného stavu. Odložila sice na neurčito celonárodní referendum o změnách ústavy, které bylo původně naplánováno na 22. dubna, nadále však počítá s oficiálními akcemi u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, kam se chystá i český prezident. Bude také zajímavé sledovat, jak v největší pravoslavné zemi na světě proběhne slavení Velikonoc, které letos připadají na 19. duben. Pozoruhodné je, že patriarcha Kirill vyzval věřící, aby za současné situace do chrámů nechodili. Oslava hlavního křesťanského svátku by se v takovém případě nesla podobně jako v západních zemích v hodně zvláštním duchu. Ruské vedení se sice zpočátku zaměřovalo na restriktivní opatření s cílem zabránit šíření epidemie, nejpozději od poloviny března však začalo promýšlet nezbytné kroky sociálního a ekonomického rázu, jejichž smyslem je maximálně zmírnit dopady na jednotlivce i firmy a udržet v chodu národní hospodářství. Vláda vyhlásila „daňové prázdniny“ pro nejvíce postižená odvětví, dočasně zrušila povinnost odvodů sociálního a zdravotního pojištění, schválila měsíční příspěvky na děti (ošetřovné), moratorium na splátky úvěrů, posunula termín podání daňového přiznání, pozastavila finanční kontroly podnikatelů, připravila úvěrové programy se státní garancí či bezúročné půjčky určené na pokrytí mezd pro zaměstnance na půl roku. Potud se ekonomická opatření prakticky neliší od těch českých. Na rozdíl od české vlády však ruský prezident navrhl jít cestou navyšování daňové zátěže. Prozatím navrhl zavedení třináctiprocentní daně na úroky z výnosů z vkladů a cenných papírů, jejichž hodnota přesahuje milion rublů, což momentálně odpovídá zhruba 330 tisícům korun. O poznání kontroverznější je návrh na patnáctiprocentní zdanění dividend plynoucích do zahraničí. To by totiž vyžadovalo revizi mezinárodních smluv. Prezident už se nechal slyšet, že v případě nesouhlasu ze strany zahraničních partnerů daň zavede jednostranně, což by bezesporu nezůstalo bez odpovědi. Pro Rusko je největším rizikem koronavirové epidemie nikoli hospodářský propad, nýbrž epidemiologická či zdravotní stránka a následné sociální konsekvence. Nepříliš vysoká úroveň tamního zdravotnického systému a veřejného zdraví obecně totiž může vést k relativně vysoké úmrtnosti i při nepříliš výrazném průběhu epidemie. Pokud se však ruským lídrům nevymkne situace z rukou a neudusí na delší dobu restrikcemi ekonomiku, může z krize vyjít v lepším stavu než leckterá západní země.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 06:03:44

Putin coby svatý patron pravičácké misantropie

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Richard Hanania Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti? Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město […] Mohlo by vás zajímat: Rusko navrhuje EU zdokonalit právní základy… Putin je Bohem svých nepřátel Švédsko: Mladý nacionalista podlehl bodným zraněním,… Silné Rusko je pro Evropu přínosem! Rusko a Ukrajina, znovu The post Putin coby svatý patron pravičácké misantropie appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-03-13 17:00:01

Rusko se panicky bojí o svůj nejmodernější letoun: Su-57 útočí, ale raději ze zázemí

Zjednodušeně lze konstatovat, že Rusko se hlavně bojí o ztrátu své prestiže, pokud by přišlo na Ukrajině o svůj letoun Su-57. Západ by totiž mohl podle kremelských politických a armádních špiček spustit propagandistickou kampaň, že Rusko není schopno samo zkonstruovat natolik moderní letoun, aby uspěl v reálném bojovém nasazení. A ještě k tomu musíme přičítat nehody letounu, které ruskému sebevědomí v tomto ohledu rozhodně nepřispěly, a rovněž obavy, že by mohlo dojít ke zneužití technologie. Pokud by dokázali Su-57 Ukrajinci sestřelit, a nejen jeden letoun, exportní možnosti stíhače by do budoucna mohly být značně omezené. Velká očekávání nenaplněna Na druhé straně se Rusko obává stíhač Su-57 pustit do přímé akce, protože ví, že i přes halasné proklamace se jedná o letoun nedokonalý, velká očekávání nebyla zkrátka naplněna. Hovoříme zde hlavně o jeho profilu stealth (obtížná zjistitelnost nepřátelskými radary), který objektivně zaostává za touto schopností u amerického protějšku F-35. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více To jsou také hlavní důvody, proč se Su-57 sice války na Ukrajině účastní, ale nepřímo. Podniká útoky hlavně ze zázemí raketami s delším doletem a cílí na ukrajinskou infrastrukturu a další citlivé body. Navíc existuje v tomto směru ještě málo důkazů o tom, že letoun se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, který trvá už přes dva roky, účastní, jak ostatně uvádí server Business Insider. Nicméně útoky Su-57 na ukrajinskou infrastrukturu jsou efektivní a ruskému agresorovi pomáhají ničit kriticky důležité uzlové body, v čemž jsou užitečné. Obecně však můžeme říct, že Su-57 prodělalo velmi složitý vývoj, který byl poznamenán prodražováním a zpožďováním, jak už to je u velkých ruských zbrojních projektů vlastně zvykem. Na stíhači se pracovalo až neúměrně dlouho, první let proběhl sice v roce 2010, nicméně až o deset let později stroj vstoupil do služby. Další dodávky ruskému letectvu pak poznamenávají odklady. Obavy také o nejmodernější tanky Nenasazování nejmodernější techniky však neplatí jen o letounech, ale také o pozemní technice, v tomto případě o tanku T-14 Armata, který se má stát technologicky nejvyspělejším obrněným vozidlem v ruské armádě. Před několika dny prohlásil ředitel ruského státního koncernu „Rostec“ Sergej Čemezov, že Armaty nebudou bojově nasazeny na Ukrajině, protože jsou příliš drahé. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Proto Rusko sahá k nasazování levnějších, respektive starších modelů, na ukrajinském válčišti se však objevují díky této politice i vyloženě muzejní kousky jako T-54 a T-55, tedy vozidla, která ještě pamatují bezprostředně poválečnou dobu. Minulý rok se objevila informace, že několik Armat se přece jen objevilo na Ukrajině, nicméně jejich role měla být víceméně propagační, protože stejně jako Su-57 tak ani nejmodernější ruské tanky nebyly poslány na frontovou linii, a to ze stejného důvodu jako stíhače 5. generace. Muzejními kousky chce Putin vyhrát válku Je třeba dodat, že pokud by výrazněji Rusko ve válce s Ukrajinou prohrávalo, tak by do přímých bojů svou nejmodernější techniku zřejmě nasadilo i přes výše uvedená rizika. To platí i o ruském tanku T-90M, který už Ukrajinci stačili zničit. Ten je nejmodernějším tankem v ruské armádě, pokud nepočítáme Armatu. Ukrajina může začít povolávat muže ze zahraničí. Generál Šedivý popisuje ruské možnosti i očekávanou reakci Západu Číst více Rusko má tak zvláštní přístup k válce na Ukrajině. Otevřeně deklaruje, že chce vyhrát, nicméně na druhou stranu šetří svou nejmodernější techniku, byť problémovou, aby neutrpěla jeho vlastní prestiž. Vyhrát válku tedy mají Rusku pomoci tanky z poválečné doby a jiná technika, která si ale většinou vyláme zuby na ukrajinských protějšcích dodávaných Západem. Zdroj: Army Recognition, Defence Blog, Business Insider KAM DÁL: Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu.

Čas načtení: 2024-09-17 18:00:17

Ruské propagandě na Facebooku pšenka nepokvete. Meta se rozhodla k radikálnímu kroku

Meta v následujících dnech zablokuje přístup ruských státních médií na jejich sítě Například Russia Today či Rossija segodňa už nebude moci využívat Facebook, Instagram nebo Threads Facebook či Instagram je v Rusku od roku 2022 oficiálně zakázaný Ač si to řada spoluobčanů nechce připustit, informační válka s Ruskou federací je v plném proudu a ovlivňuje nejen Česko, které zaujímá na oficiálním seznamu nepřítel Ruska přední pozici, tak i zbytek svobodného světa. Rusko si v posledních letech obzvláště oblíbilo zákulisní ovlivňování voleb v demokratických státech, jako jsou například USA, tudíž se není čemu divit, když tyto akce vyvolávají protireakce. Nyní se firma kumulující největší sociální sítě světa Meta rozhodla, že ovlivňování ze strany ruských státních médií učiní přítrž. Přečtěte si celý článek Ruské propagandě na Facebooku pšenka nepokvete. Meta se rozhodla k radikálnímu kroku

Čas načtení: 2019-08-15 15:44:36

Špatně čitelný boj se zlem

Když Anna Mautnerová ve své knize Každý má svého vraha, která loni vyšla v nakladatelství Sumbalon, napsala, že český antikomunismus je zvláštním návratem ke studené válce, zarazilo mne to. Pro úplnost dodávám, že autorka je vynikající germanistka i spisovatelka, předlistopadový režim ji vykázal ke koštěti, hadru a kbelíku. Žel i trpké polistopadové zkušenosti ji přiměly, aby raději pro svoji tvorbu přijala pseudonym.   Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnější a nejkřehčí ze všech tvorů je člověk, i když je zároveň tvorem nejnadutějším. Michel de Montaigne, Eseje   Minulý týden jsem zaběhla před deštěm do jedné pražské kavárny v centru města, ač se kavárnám s televizí vyhýbám, tentokrát jsem neměla na vybranou; na obrazovce se objevil záběr z ruské tajgy zachvácené plameny, jakýsi muž v kavárně k tomu nahlas cynicky poznamenal: Rusákům je teplíčko, co?! Vykázán nebyl, naopak, jeho poznámku několik hostů souhlasně přijalo jako vtipnou… Znechuceně jsem vyšla do deště a koupila si noviny, o tragédii poblíž Krasnojarska a Irkutska, kde hoří miliony hektarů půdy, většina deníků krátce informovala na třetí čtvrté stránce, přední místa ovládlo kvarteto Zeman, Babiš, Hamáček a jeho favorit na ministra kultury! V televizních zprávách sice občas promluví nějaký znalec ruských poměrů, většinou vyjmenuje všechna tamní pochybení, slovy kritiky nešetří a horlivě přikyvuje na další restrikce. Avšak podobná pochybení ve spřátelených zemích se přecházejí bez většího povšimnutí, jen namátkou připomínám, že nedávno ve Francii při policejním zásahu proti žlutým vestám, o nichž českým médiím také do hovoru moc nebylo, došlo k těžkým úrazům, jeden demonstrující po zásahu gumovým projektilem oslepl, mnozí byli podobně těžce zraněni… Rány jako by zkrátka bolely jinak od ruské a francouzské policie – nikoliv, bolí stejně.  Anna Mautnerová takovým postojům ve své knize říká špatně čitelný boj se zlem.      V této souvislosti se nemohu ubránit pocitu, že ti, co kdysi na věčné časy milovali SSSR, nyní nenávidí Rusko. Obojí je i bylo výhodné, první před Listopadem, druhé teď. Znepokojení z russophobie panuje i ve francouzském intelektuálním prostředí, za všechny jmenuji alespoň známého filozofa a historika Emmanuela Todda, který v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Culture loni v dubnu prohlásil, že i pokud je Rusko „démocratie autoritaire“, přesto je Vladimir Putin řádně „zvolen“. A vyslovil své velké obavy ze skutečnosti, že ať řekne Rusko cokoliv, je to vždy jen a jen „la parole de Satan“, slovo Satanovo. Mnohé české protiruské vystupování působí až komicky, vzpomínám si na literární večer, který proběhl před pěti lety ke konci ledna, známý novinář a komentátor tehdy vehementně tvrdil, že Osvětim neosvobodili Rusové, ale Ukrajinský front, a tudíž Ukrajinci, podotýkám, že v té době se to – vzhledem k Majdanu – (pře)velice hodilo. Jenže chyba lávky, Rudá armáda nebyla nikdy formována na národnostním principu, a každý front nesl jméno území, kde byl nasazen do bojů, Ukrajinský front tedy proto, že bojoval na Ukrajině, odkud postoupil do Polska, až k Osvětimi! A když letos v lednu obdobně známý český intelektuál při podobné příležitosti neváhal stejně úporně tvrdit, že žluté vesty jsou organizovány ruskými agenty, kteří prý v hojném počtu operují v Paříži, tak to už věru připomíná frašku, resp. éru mandelinky bramborové a zákeřných imperialistů… V tomto kontextu musím žel znovu konstatovat, že francouzští novináři informují o dění nejen ve vlastní zemi, ale i v Rusku i jinde, podstatně lépe, objektivněji a kultivovaněji, asi si více berou k srdci, co napsal Montaigne ve svých Esejích, a nepřizpůsobují si namyšleně pravdu, jak se jim to právě hodí; píší a referují o ruské tragédii na prvních stánkách svých deníků, píší o zoufalství obyvatel, o uhořelých zvířatech, o jiných, která před smrtí v plamenech panicky hledají úkryt ve městech a vesnicích. Zatímco české noviny věnují pozornost okrádání turistů na dovolených, ceně brambor nebo kam Češi nejraději jezdí na prázdniny… atd. atp. Kdo si nevyhledá na internetu, neví. Deník Libération z 30. července píše o jednom z největších požárů v zemi, o hustém dýmu, který se drží nad Tomskem i Jekatěrinburgem a tamní obyvatelé často vycházejí v kyslíkových maskách. Obdobnou reportáž na předních stránkách přinesl i deník Le Monde z 1. srpna, rozhlas a televize vysílají reportáže z míst připomínajících apokalypsu; bezmocní lidé zoufale vzpínají ruce k Putinovi a prosí, aby je neopouštěl, ten vyčerpaně slibuje, že se do postižené oblasti brzy vrátí. Nad tím, proč se Vladimir Vladimirovič těší ve své zemi navzdory všemu stále značné důvěře, není třeba příliš mudrovat. Nad čím však zůstává rozum stát, že nikdo z našich komentátorů se nezmíní o tom, co je zřejmé, že Rusko vzhledem ke své historii, ke své hrůzné zkušenosti nemůže mít přece po třiceti letech to, čemu se říká standardní demokracie, jaká existuje v západní Evropě. A navíc, promiňte, nejsem advocatus diaboli, ale jedno je jisté, že po rozpadu SSSR se přece Rusku nedostalo ani zdaleka takové podpory ze Západu, žádný Marshall nebyl po ruce, jako byl kdysi pro nacistické Německo či jiné země postižené fašismem. Rusko přece žilo v komunistickém režimu skoro jedno století! A nelze také zapomenout, jak úporně se Rusové tomu režimu bránili v občanské válce, trvající několik let, tehdy padly miliony ozbrojených odpůrců i civilistů… {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Stále jen hystericky poukazovat na jeho stinné stránky, nevraživě útočit při každé příležitosti, podceňovat, sankcionovat a šmahem té zemi přičítat všechno zlé, slovy Emmanuela Todda diaboliser, nepovede k ničemu dobrému. Přisuzovat dnešnímu Rusku jen roli zlého vlka je přinejmenším přehnané. A přehlížet ekologickou tragédii, kdy se Sibiř změnila v kalamitu, nenabídnout pomoc (než text vyjde, tak se možná nějaká zpráva o pomoci také kmitne, zatím jsem o ní neslyšela ani z doslechu!), dokonce si utahovat z toho, že v Rusku je zle, o tom by mohl platit výrok Napoleonova ministra Josefa Fouché, který v souvislosti s jistou politickou událostí pronesl výrok, jenž vešel do dějin: Sire, to je něco horšího než zločin, to je hloupost. Z opovrhované, izolované země, protože tato tendence stále pokračuje, se může stát mučednice. A se všemi (i nebezpečnými) důsledky! Už ve Světové revoluci varoval T. G. Masaryk, že negativistická politika vůči Rusku podle zásady čím hůř, tím lépe nemůže přinést nic dobrého. Masaryk velice dobře rozuměl ruským poměrům, bolševiky chápal jako děti carismu, a přesto byl zastáncem humánních postojů (i humanitární pomoci!) a před izolovaností té země naléhavě varoval. A ne nadarmo Dostojevský i Camus ve svých dílech upozorňují, že v důsledku odcizení se stává svět absurdním. A co platí pro člověka, platí i pro zemi. I pro Rusko. V plamenech.                        P.S. Televize přináší zprávy o masakru v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu, o protestech v Moskvě, na zprávy z nešťastné tajgy se hned tak nedostane. To vím jistě. A ještě malé upřesnění, sotva jsem dopsala text, Trump brnknul Putinovi a nabídl mu pomoc, doufejme, že nejde jen o licoměrnou nabídku…   Autorka je spisovatelka. 

Čas načtení: 2024-04-30 14:14:18

Mejer, Michail Georgijevič

Autor: Panzer Datum: 30.04.2024 14:14:18 Příjmení:Surname:MejerMeyerJméno:Given Name:Michail GeorgijevičMikhail GeorgievichJméno v originále:Original Name:Михаил Георгиевич МейерFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:kapitánCaptainAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.10.1887 Saratovská oblasť / 20.10.1887 Saratov Oblast / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:18.08.1920 Novorosijskaja / 18.08.1920 Novorosiyskaya / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - veliteľ 34. streleckej divízie- veliteľ 1. kaukazskej jazdeckej divízie - commander 34th Rifle Division- commander 1st Cacasus Cavalry Division Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.ria1914.info

Čas načtení: 2024-09-15 18:59:54

Maj-Majevskij, Vladimir Zenonovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 15.09.2024 18:59:54 Příjmení:Surname:Maj-MajevskijMay-MayevskyJméno:Given Name:Vladimir ZenonovičVladimir ZenonovichJméno v originále:Original Name:Владимир Зенонович Май-МаевскийFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálporučíkLieutenant GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:27.09.1867 Sankt-Petěrburg / 27.09.1867 Saint Petersburg / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:12.11.1920 Sevastopol / 12.11.1920 Sevastopol / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Dobrovolnické armády- velitel 1. gardového sboru- commander of Volunteer Army- commander of 1st Guards CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orgen.wikipedia.org

Čas načtení: 2022-03-11 08:43:12

O armádě, která bojuje stejně, jako cvičí

Současné nepříliš velké úspěchy ruské invaze na Ukrajině vzbuzují v mnoha lidech otázku. Je ta ruská armáda opravdu v tak žalostném stavu, nebo jde jen o elaborátní strategii, při které jdou nejdřív na jatka ty nejhorší jednotky a teprve pak bude následovat opravdová ofenziva tvrdých chlapů a nejlepšího vybavení? Tu druhou spekulaci jsem v poslední době slyšel asi osmkrát. Hodně lidí si nechce připustit možnost, že by velká ruská armáda byla takový papírový tygr. Nuže, myslím si, že situaci lépe pochopíme, půjčíme-li si k uvažování dva poznatky, které se neustále opakují na blogu ACOUP, což je jednomužný projekt profesora vojenské historie Breta Devereauxe. Jeho autor se specializuje na Římany, ale rozsah má očividně široký a ony se ostatně také některé ty věci opakují už od doby faraónů. První Devereauxova lekce: každá armáda odráží společnost, ze které vznikla V podstatě to ani nejde jinak. Jestliže jde o mnohonárodnostní říši (Rakousko-Uhersko), bude i její vojsko mluvit mnoha jazyky a velení s tím musí počítat. Jestliže jde o zemi s vysokým procentem negramotných (Afghánistán), nemůžete předpokládat, že si vojáci za domácí úkol přečtou manuál. Chudé země budou mít hůře vybavenou armádu než bohaté, výjimky jako trestuhodně zanedbaný Bundeswehr jen potvrzují pravidlo. Italští vojáci budou určitě víc pít víno a zpívat, od Finů se to čekat nedá, ale jako národ osamělých lovců budou mít zase skvělé snajpry (a vskutku). Británie coby mořeplavecký stát má silné námořnictvo. Japonci, poslušní do roztrhání těla, bojovali za druhé světové války (i předtím) až suicidálním způsobem. Decentralizovaní Švýcaři si dodnes udržují miliční model armády. A ruský voják bude nepochybně tolerovat nedostatek jídla a zimu lépe než jeho kolegové ze západu, ale zase asi zažil od svých spolubojovníků dost šikany na to, aby pak některé z nich třeba s chutí nechal ve štychu, nastane-li k tomu příležitost. No, a teď se tedy podívejme na Rusko. Putinovo Rusko je stát, ve kterém byli oligarchové politicky tvrdě zkroceni, ale ekonomicky se jim stále daří. Dokud jsou poslušní, můžou si hrabat, jak se jim zachce. Ruská ekonomika z velké části stojí a leží na vývozu nerostných surovin, což je obor, který má tendenci přitahovat spíš mafiány než mozky – všude na světě. Propast mezi tím, jak bohaté je Rusko na všechny možné druhy přírodních surovin, a mezi životní úrovní běžného Rusa, je také docela dramatická. Jiné státy založené na podobném principu (ropná království) sice taky mají tisíce princů a boháčů, ale snaží se aspoň přerozdělit zisky z prodeje ropy mezi zbytek svých občanů natolik, aby byla jejich životní úroveň uspokojivá a nelákalo je to k nějakému džihádu apod. To v Rusku neplatí, tam je mezi vládnoucí vrstvou a řadovým Rusem poměrně značná propast a vždycky byla. Takže taková propast bude i v armádě. Může být armáda funkční, když zbytek státní struktury je zkorumpovaný? Proč by měla tvořit nějakou ojedinělou výjimku? Koneckonců těch peněz, které se v ní točí, je hodně – ideální terč pro to, pořádně ji vytunelovat a nějak to zakamuflovat před carem, který sedí daleko, předaleko a do provincií zas tak dobře nedohlédne. Druhá Devereauxova lekce: každá armáda bojuje tak, jak předtím cvičila Zase, v podstatě to nejde jinak. Ve vysoce stresové situaci upadají lidi do zajetých postupů (je to pořád lepší než zpanikařit). Před pár dny vyšel velmi dlouhý článek na serveru RUSI, který rozpitvává záhadně slabou přítomnost ruského letectva na bojišti. Jeho gró zní, že Rusové cvičí svoje piloty v podstatně menším rozsahu než NATO, které vydává za cvičení obrovská množství peněz. Žádné desítky letadel ve vzduchu naráz, které by musely koordinovat svoji činnost s pozemním vojskem a námořnictvem, žádné realistické nasazení protileteckých zbraní, ale jen daleko jednodušší úkoly typu „leťte někam ve dvou a svrhněte bombu na označený cíl”. Pak ale samozřejmě v ostrém boji nemůže to letectvo předvádět stejné výkony, jako když koaliční jednotky rozbily roku 1991 Husajnovu armádu napadrť. Cvičení jsou drahá. Chcete-li simulovat opravdu velké operace, nemůže to být nějak řádově levnější než vést tu válku pár dní doopravdy. Množství vystřílené munice a spáleného paliva je fantastické, stejně tak opotřebení strojů; jedna letová hodina vrtulníku nebo stíhačky vyjde na statisíce korun. Aspoň vám v rámci cvičení nikdo tu techniku skutečně neničí, ale i tak je to velmi drahý špás. A Rusko má přitom HDP srovnatelné s Itálií čili poměrně malou mocností. Respektive před sankcemi mělo. Itálie si už dávno nemůže dovolit vést velké pozemní války sama, leda v rámci NATO. (Ano, na paritu kupní síly je Rusko bohatší než Itálie, ale zas takový drastický rozdíl to není.) Pak ale ta ruská armáda nemůže být moc dobře vycvičená. Z principu, nejsou na to peníze a ta armáda je přitom poměrně velká, tudíž se ty peníze ještě rozřeďují. Klidně je možné, že by se teď Rusům na Ukrajině dařilo lépe, kdyby svého času tu armádu osekali třeba na třetinu její současné velikosti, ale dopřáli té zbylé třetině prvotřídní výcvik a vybavení. Tanková dopravní zácpa Když jsem napsal článek, ve kterém byla fotka tlustého pilota ze sestřeleného Suchoje, dostal jsem od řady čtenářů verbální výprask, že je to povrchní, stupidní, podle jednoho člověka nelze soudit celou armádu atd. Nuže, ano, mohl jsem si to odpustit, ale některé věci by se neměly stát ani jednou nebo sporadicky, a taková obezita v kokpitu stíhačky patří mezi ně. Pokud třeba potkáte elektrikáře, který olizuje dráty v otevřené zásuvce, nesvěřujte mu proboha svůj dům, i kdyby vás ujišťoval, že to dělá jen každého 1. srpna a zbylých 364 dnů v roce se chová normálně. Takové věci se prostě nemají stávat vůbec. Ukážeme si nyní dvě videa obsahující chyby, na které člověk nemusí být žádný Guderian, von Clausewitz ani Devereaux, aby je viděl. První z nich, tanková kolona na předměstí Kyjeva napadená Ukrajinci. (Zvuk je z hovoru, který údajně Ukrajinci odposlechli.)   Vidíte tu „dopravní zácpu” zhruba patnácti vozidel v čase 0:20 a dále? To by se vůbec nemělo stávat. Nikdy. Toto je zastavěné území, poměrně nepřehledné, z každé boudy na vás může vylézt nějaký ten zahradní skřítek se sv. Javelinem na rameni a udělat z vás sekanou. Nikdy nevíte, čím vším nepřítel disponuje a co se proti vám chystá použít. A základní zásada je, že si ta vozidla v takové situaci mají udržovat určitý odstup. Jinak by se mohlo stát i to, že jeden zásah z nějaké těžší zbraně poškodí nebo zničí ne jedno, ale dvě či více vozidel naráz. Toto by správně měli mít ti tankisté nadrilováno až do podvědomých reflexů. Nemají. Ještě si navíc v takové skrumáži navzájem překážejí a ze čtvrtého či pátého vozidla nemají moc šanci vidět, co se děje před nimi, přitom v relativně malé vzdálenosti kolem 50 metrů. Z tanků se obecně kouká dost blbě a správně by je v zastavěném území měla doprovázet početná pěchota, sledující právě to, jestli z těch zahradních bud nevylézají nepřátelští skřítkové. Není tam. Kde je? Jak se chytit do pasti Další video, nejspíš od doněckých nebo luhanských separatistů. Rusové vesměs sebrali svým vojákům mobily, takže většina videí z druhé strany je od separatistů. Nakonec ale prašť jako uhoď, ti separatisté bojují po ruském způsobu a jsou vycvičeni Rusy. Video je pěkně chaotické a hodně skáče, málokdo by dokázal držet rovně mobil, když se po něm střílí. Ale stejně chvílemi uvidíte, že ta silnice je v některých úsecích lemovaná zátarasem z ostnatého drátu. To není běžný prvek ukrajinského venkova. To tam ten nepřítel nachystal, aby vám v daném místě znemožnil z té silnice utéct a rozptýlit se po okolní krajině. Takovým místům, připraveným k nemožnosti úniku, se v anglické hantýrce říká kill zone, a překlad snad ani není potřeba. Žádný kompetentní velitel do něčeho takového dobrovolně nevleze, leda by měl superjistotu, že už žádný nepřítel v okolí nezbyl. Tato jednotka vpochodovala do celkem zjevné kill zone za bílého dne a taky to předvídatelným způsobem schytává. No nic, konec videí. Armády odrážejí společnosti, ve kterých vznikly, a bojují tak, jak jsou vycvičeny. A současná válka na Ukrajině z toho není žádnou výjimkou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-20 11:52:32

Čína a Rusko: nové sblížení

Filosofický ústav Akademie věd České republiky vydává v ediční řadě Filosofie a sociální vědy pod vedením hlavního editora Marka Hrubce dlouhodobě velmi zajímavé publikace. Vybrat z již sedmdesáti knih je opravdu složité, protože mezi autory jsou skutečně světové i domácí špičky. A také poslední kniha – sedmdesátá v řadě – stojí za to vzít ji do ruky a prostudovat. Jmenuje se Čína a Rusko: nové sblížení a její autor, profesor Alexander Lukin, je známým ruským politologem a odborníkem na mezinárodní vztahy. Lukin v roce 1984 vystudoval prestižní Moskevský státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO) a doktorát z politických věd obhájil v roce 1997 na Oxfordské univerzitě. V roce 2007 následoval ještě doktorát z dějin na Diplomatické akademii v Moskvě, v roce 2013 navíc absolvoval obor teologie na Ortodoxní univerzitě sv. Tichona. Ještě v sovětské éře pracoval na sovětském velvyslanectví v Čínské lidové republice. Jeho bibliografie je skutečně dlouhá, stejně jako působení jako řádný a hostující profesor v Rusku i v zahraničí. Velmi informativní je už předmluva, ve které profesor Lukin shrnuje pohledy zejména západních politologů na vztahy Ruska a Číny a s řadou z nich polemizuje. Autorova práce s originálními zdroji informací (zejména z ruské strany), ukazuje vývoj a stav rusko-čínských vztahů v řadě časových a věcných souvislostí a nevyhýbá se ani problematickým otázkám, jakými bylo například řešení vzájemných hraničních sporů a kodifikace mezistátní hranice. Což mimochodem označuje za velmi úspěšný kompromis, který ovšem vyvolal na obou stranách mnoho vášní. Z hlediska Západu je vztah těchto dvou velkých států předmětem mnoha spekulací, přičemž obvyklé bývá zdůrazňování odlišných zájmů. „Obrat Ruska k Asii je realitou,“ píše profesor Lukin, „která je motivována politickými i ekonomickými zájmy. Ačkoliv tento posun neprobíhá tak rychle, jak by si leckteří přáli, a občas narazí i na potíže, proces již definitivně započal a je se vší pravděpodobností nevratný. V minulosti mělo Rusko se Západem samozřejmě různé vztahy. A ačkoli dnešní extrémně vyhrocené a konfrontační vztahy může později vystřídat poklidnější období, návrat do někdejšího stavu by byl sotvakdy možný. Pouze malý okrajový segment ruské společnosti dosud sní o jednotě s Evropou, která sama vkročila do období těžké krize….  Základem ruských vztahů se Západem bude ‚mírová koexistence', jež předpokládá dosažení shody v některých bodech, ale uhájení rozdílů v ostatních oblastech. Tím se Rusko posune zas o něco blíže k nezápadnímu světu – především k asijským obrům, kteří se ubírají tímto směrem již drahnou dobu. V tom tkví pevný základ ruského obratu k Asii.“ Význam knihy profesora Lukina je samozřejmě v jeho hluboké znalosti rusko-čínských vztahů. Z hlediska českého čtenáře je tento ediční počin ale významný především tím, že mu umožňuje vytvořit si vlastní názor na tuto problematiku, i když – pochopitelně – ne se všemi názory profesora Lukina musí souhlasit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-26 19:14:00

Zbraně za ropu: Kreml rozjel výměnný obchod s diktátorem Kimem, sankcím navzdory

Rusko začalo s přímými dodávkami ropy do KLDR, uvedl britský list Financial Times (FT), podle něhož to dokazují satelitní snímky. Rusko podle něj vyváží ropu do Severní Koreje navzdory sankcím OSN z roku 2017, které samo podpořilo. Podle bývalého šéfa expertního panelu OSN pro Severní Koreu Hugha Griffithse začalo Rusko nejspíše poskytovat svému asijskému sousedovi ropu výměnou za zbraně. Kyjev tvrdí, že Rusko tyto zbraně používá v bojích na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-10-24 13:13:48

Zelenskyj v tričku s nápisem Udělejte Rusko opět malým. Takto reaguje Rusko

Prezident Volodymyr Zelenskyj měl během svého večerního projevu na sobě tričko s nápisem „Udělejme Rusko opět malým“. (Foto: X) Ruské ministerstvo zahraničních věcí reagovalo... Článek Zelenskyj v tričku s nápisem Udělejte Rusko opět malým. Takto reaguje Rusko se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-16 17:00:01

Rusové nemají v čem létat, spojenci jim nepomůžou, říká expert. A tak náhradní díly shání Putinovi agenti

Sedm civilních letadel. Jen tolik dokázali Rusové vyrobit od počátku invaze na Ukrajinu v roce 2022. Na jejich požadavky je to zoufale málo. Ani před válkou to ale nebyla žádná sláva, podle Moscow Times v roce 2021 Rusko vyprodukovalo třináct kusů komerčních strojů. Důvod je jednoduchý: teď mají prostě přednost vojenské stroje, píše list. Drtivá většina letadel, které v Rusku létaly, tak byla západní výroby a tamní aerolinky teď mají obrovské problémy se sháněním dílů kvůli sankcím.  Jako zvěř na porážku. Zpověď Kimova vojáka o podmínkách na Ukrajině Číst více Mají tak často jedinou volbu - takzvaně kanibalizovat jeden stroj, aby se stal sadou náhradních dílů pro další stejné typy. Ani to se ale nedá držet věčně. Redakce ČtiDoma.cz tak oslovila odborníka Jiřího Vojáčka, který nastínil možnosti ruského režimu. Ten potvrdil, že se Rusko i přes sankce snaží sehnat náhradní díly na letadla, jak to jde. Díly shání Putinovi agenti „Tajné služby se hlavně pro Aeroflot snaží získat náhradní díly kde se dá, zejména přes svoje firmy na Západě, stejně jako to dělali s technologiemi během studené války. Ale stejně jako tehdy je ten přísun dílů velmi nákladný a vždy bude nedostatečný," uvádí Vojáček a zároveň dodává, že ač se Rusko tváří, že si  s výrobou civilních letadel vystačí samo, situace rozhodně není tak růžová. Pokud válka brzy neskončí, Putin zřejmě se bude muset poohlédnout po úplně jiných strojích. Ruský letecký průmysl v krizi „Problém je, že ruský letecký průmysl a to nejen vojenský, ale i civilní, je v krizi, existuje řada návrhů nových letounů, ale jejich výroba, stejně jako se to ukazuje u mnohem štědřeji financovaných typů vojenských, stagnuje a nijak se nerozvíjí," konstatuje analytik a ačkoliv připouští, že třeba ruský Iljušin měl několik zajímavých projektů na civilní letadla, stačit to rozhodně nebude. Nepomůžou ani spojenci „Rusko se bude muset - pokud válka brzy neskončí - obrátit na třetí země, zejména Čínu, protože ani ostatní státy BRICS, které dělají vlastní letadla (Indie, Brazílie) nechtějí jít do sporu se Spojenými státy," nastiňuje Vojáček očekávaný vývoj do budoucna, pokud neskončí válka na Ukrajině a neuvolní se sankce. Putin tak má za současné situace velmi svázané ruce. „Jediné řešení je začít investovat do vlastního leteckého průmyslu, na to ovšem Rusko nemá, nebo ukončit válku a pak se vrátit k obchodování se západními výrobci. Podobné potíže sledujeme i v jiných odvětvích ruského hospodářství, proto si myslím, že válka pomalu spěje ke konci," dodává analytik.  Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Aibus v kukuřičném poli Skvělým důkazem o krizi tamního letectví je příběh Airbusu A320, se kterým piloti společnosti Ural Airlines museli v září 2023 dosednout v kukuřičném poli na Sibiři. Nikdo nebyl zraněn, ale letadlo zůstalo uvězněnu v poli. Ačkoliv aerolinky původně plánovaly, že letadlo vrátí do provozu, museli od toho upustit, píše Business Insider. Důvodem je právě nedostatek dílů a také „nulová podpora ze strany Airbusu za současných podmínek," na kterou si stěžoval zástupce letecké společnosti tamnímu deníku Izvestia. Airbus tak zřejmě v kukuřičném poli zůstane navždy, nebo bude rozřezán na díly a odvezen po kusech.

Čas načtení: 2024-12-19 06:00:01

Na Ukrajině hoří sovětské tanky z druhé světové války

Když v roce 1943 spatřil světlo světa ruský tank T-54, jeho konstruktéři jistě nepočítali s tím, že některé exempláře budou bojovat ještě o více než osmdesát let později. Podle videí a fotografií, které přicházejí z ukrajinských bojišť, je tomu ale tak. Jeden ze zničených muzejních exponátů se před několika dny podařilo natočit ukrajinským vojákům v Doněcké oblasti. A není rozhodně jediný – už dříve po sociálních sítích kolovaly důkazy, že ruská armáda vozí takových tanků na Ukrajinu plné vlaky. Sedm největších lží Sergeje Lavrova o Ukrajině Číst více Skladové zásoby Jde přitom o skutečně muzejní kousek, jehož první prototyp vyjel ještě za druhé světové války a vyráběl se až do roku 1983, dokonce i v Československu. Šlo o typ tanku, kterého bylo vyrobeno nejvíce kusů na světě, a dlouhá léta neměl za studené války využití. Není tak divu, že mnoho exemplářů přežilo v ruských skladech dodnes. Teď, v momentě, kdy Rusové potřebují na frontě každý kus bez ohledu na to, zda jeho posádka přežije, či ne, přicházejí uskladněné tanky vhod. Výroba nové techniky vázne Podle Jiřího Vojáčka, kterého redakce oslovila, jde o důkaz, že Rusko není schopno vyrábět dostatek nové techniky. „Ruská armáda je posledních dvacet let jakási ‚pojízdná výstavka‘ exportní techniky, pohříchu donekonečna modernizované techniky z dob SSSR. Všechny zbraně, o kterých se při nasazení na Ukrajině v médiích halasně mluví (Kinžal, Iskander, hypersonické rakety atd.), to všechno je jenom reklama pro zahraniční zákazníky,“ uvádí Jiří Vojáček. Sklady se vyprazdňují Rusko podle nejnovější zprávy britského ministerstva obrany ztratilo na Ukrajině od února 2022 přes 3 600 tanků a 8 000 obrněných vozidel. Právě to dalo do pohybu skladové zásoby tanků, které se Rusové snaží narychlo modernizovat. To je vidět i na odkazovaném tanku v úvodu článku, který má podle fotografií na přídi reaktivní pancíř, který by jej měl chránit před některými moderními střelami. Zpráva ministerstva také ukazuje, že se ruské zásoby techniky povážlivě krátí. Na satelitním snímku z armádního skladu ve městě Arseňjev na Dálném východě je vidět, že z desítek vyrovnaných bojových vozidel zachycených v červnu 2022 dnes nezbylo téměř nic. Podobné je to i v jiných skladech. Rusko si na Ukrajině pálí svou vlastní budoucnost. Putin zabíjí celou generaci Číst více Rusko teď drtí ukrajinskou obranu Přesto se zdá, že Rusko na Ukrajině přitlačilo v posledních dnech na pilu. Jak ukazuje i mapa vojenské aktivity v regionu, na některých místech se mu daří postupovat. Podle náznaků Jiřího Vojáčka to může být snaha dostat se co nejdále před případnými mírovými jednáními. Nejvíce je to vidět poblíž Charkova nebo Kupjansku, ale také třeba na jihu země u zničené přehrady Nová Kachovka. „Je možné, že se ještě před mírovými jednáními pokusí o násilný přechod řeky a útok směrem na Cherson a Nikolajev,“ uvádí Jiří Vojáček. KAM DÁL: Musk je zase o něco bohatší. Peníze na charitu daruje sám sobě    

Čas načtení: 2025-01-01 17:00:01

Ukrajinská jatka pro ruské tanky T-80. Ruští okupanti už přišli o více než tisíc strojů

Rusko nasadilo do války na Ukrajině tisíce tanků, obrněných vozidel, bojových vozidel pěchoty a dalších strojů, v posledních měsících však zaznamenává jejich významné ztráty. Ztráty, které straší Rusko Jak píše server Newsweek, Rusko utrpělo rozsáhlé ztráty pozemních obrněných vozidel. Ty dosáhly v listopadu 2024 dvouletého maxima, jež se blíží číslu 20 000. Sériový vrah Václav Mrázek: Vzrušovalo mě, že mrtvola ženy je k znásilnění poddajná Číst více Ruského agresora pak zejména rmoutí vyřazené tanky, což se vztahuje i na tanky T-80, které nasadil do války na Ukrajině. Moskva si od T-80 i přes slabší pancíř a ochranu vozidla slibovala výraznější bojový příspěvek k prolomení fronty, nicméně se ukázalo, že tato vozidla nejsou v přímé bitvě až tolik efektivní.  T-80 na odpis Nizozemský server Oryx, který mimo jiné monitoruje ruské ztráty vojenské techniky na horkém ukrajinském válčišti, uvedl, že k 17. prosinci 2024 Rusko ztratilo nejméně 1 035 tanků T-80, a to prakticky ve všech dostupných variantách. Sem patří i ty moderní, které zahrnují verze T-80BV, T-80UK, T-80UM2, T-80BVM či T-80B. Nejvíce pak Rusko počítá zničené T-80BV, podle serveru Oryx přišlo o 644 kusů.  Bradley jako noční můra T-80 Vrásky na čele pak okupantům přidělávají likvidace T-80 efektivními, a přitom dostupnými prostředky, jimiž Ukrajinci vládnou, a to díky západním spojencům. Velmi dobře si proti T-80 vedou americká bojová vozidla pěchoty M2 Bradley, jak dodává server 19fortyfive.com. „Smrtelnými“ jsou pro T-80 v tomto případě zejména protitankové střely TOW. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více V letech 2023–2024 dostali obránci před ruskou invazí přes 300 kusů M2A2 ODS-SA. O několik desítek kusů však Ukrajina během zmíněných let přišla. I tak jim Bradley v bojích s ruskými agresory účinně pomáhají. Raketa Zirkon. Putinova střela má úctyhodný dostřel, ale i své slabé stránky Číst více Naopak pro Rusy jsou narůstající ztráty tanků výrazným problémem, který ztěžuje jejich postup na Ukrajině. Netýká se to však jen T-80, ale rovněž T-90M, které patří k nejmodernějším v ruské výzbroji.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z Dity nebudou mít Rusové žádnou radost. Česká houfnice nové generace v ukrajinských službách.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-04-07 19:53:28

Terezo, na shledanou!

Ve věku 55 let zemřela novinářka Tereza Spencerová, dlouholetá redaktorka Literárních novin, ve kterých působila v letech 2009 až 2018. Následující vzpomínku na ni napsal vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel. „Nepamatuji si přesně, ale asi jsem Terezu Spencerovou „koupil“ v roce 2009 spolu s Literárními novinami. Byla nepřehlédnutelná. Nejenom svým vzhledem a stylem oblékání, ale také výkonem novinářské profese. V Literárních novinách měla na starosti zahraniční rubriku, a když jsme přešli na měsíční periodicitu, vzala na sebe i pozici hlavního editora. Nejenom že na ni bylo spolehnutí (a ti, kteří někdy přičichli k novinám, vědí, jak je to důležité), ale byla někdy až nebezpečně kreativní. Pustíte mne do Damašku udělat rozhovor s Asadem, zeptala se jednou jen tak mezi řečí. Válka tam tehdy zuřila na plné obrátky a Asad byl nepřítelem všehomíra. Odejela a byla první zahraniční novinářkou, které prezident Asad poskytl interview. Vyšel v Literárních novinách a citovali nás tehdy opravdu po celém světě. Nebylo to náhodné, arabský svět jí byl blízký. Myslím, že jsme spolu vycházeli docela dobře. I když jsem občas musel připomenout: Terezo, jsou i jiné části zeměkoule! Ale nebyl jsem v tom příliš úspěšný. Dodnes si pamatuji, jak jsem jednou dostal zajímavou nabídku: Když vyhodíš Spencerovou, zajistíme ti financování Literárních novin. No, nevyhodil jsem ji. A pak se po skoro desíti letech sebrala a šla o dům dál. Cítila se unavená a chtěla asi změnu. Na shledanou, Terezo, v nějakém jiném světě. A pak tam konečně uděláme pořádný web o zahraniční politice.“   Vybrané články Terezy Spencerové na Literarky.cz Tereza Spencerová: Svět přestává být unipolární a USA slábnou Tereza Spencerová: O hrozbách úderů USA na Rusko Tereza Spencerová: Ke globálním dohodám o migraci, které Česko má podepsat Izrael dovedl Rusko k razanci (USA ke změně politiky a Írán do klidu) Tereza Spencerová: Otevřou se stavidla migrace a bude zle       {loadmodule mod_tags_similar,Související}