Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-14 14:12:46

Konec rudé zdi

Tradiční blok labouristických okrsků na severu Anglie se fragmentoval – aspoň prozatím. Předčasné volby ve Velké Británii drtivě vyhrála konzervativní strana. Hlavní opoziční síla, labouristé, si odnesla těžkou porážku – nejmenší počet křesel od roku 1935. Přitom v absolutních číslech ty posuny zase tak velké nebyly. Pro torye hlasovalo jen asi 300 tisíc lidí navíc proti roku 2017. Corbyn získal celkově 10 milionů voličů, tedy zhruba stejně jako Miliband roku 2015. Při přepočtu na poslanecká křesla podle britského systému ovšem hraje roli to, kde ty hlasy získáte, a nejen jejich celkový počet. A labouristé ztratili hlasy ve svých klíčových volebních okrscích na průmyslovém severu Anglie. V místech, kde jejich kandidáti „dědili“ křesla po celé generace, tak spolehlivě doleva, že se jim říká red wall, rudá zeď. Tedy do včerejška se jim tak říkalo. Jeremy Corbyn už také ohlásil svůj záměr vzdát se vedení strany, i když tak neučiní s okamžitou platností, ale až po období „rozjímání“ (reflection). Pojďme se tedy podívat na to, co se stalo. Než se začnou konzervativní čtenáři poplácávat po ramenou, jak to ti pitomí levičáci zvorali, je tu jeden varovný graf. Toto je sice velké vítězství, ale trvalý posun to být nemusí, pokud nálady v jednotlivých věkových kategoriích vypadají takto: Je zajímavé, že zatímco třídně (to jsou ty kategorie AB-DE) byly tyhle volby poměrně vyrovnané, věkově Corbynovci mezi mladými naprosto triumfovali a hlavní záchranou konzervativců byla kategorie nad 45 let a rovněž daleko větší disciplína starších voličů v tom, skutečně k té urně dojít. Zvlášť ta kategorie 35–44 je varovná, to už by měli být lidé s nějakým majetkem a vybudovanou společenskou pozicí, takže pokud hlasovali ze 45 procent pro stranu, která přišla s nejlevicovějším programem za poslední desítky let, naznačuje to, že se asi necítí ekonomicky zrovna komfortně. Nicméně tyhle volby byly hlavně o brexitu a konzervativci se podle toho zařídili, kdežto labouristé ne. Základním sloganem Johnsonovy kampaně bylo „Get Brexit Done“, opakované donekonečna ze všech médií. Konkurenční labouristické heslo „It’s Time For Real Change“ nebylo ani zdaleka tak konkrétní a působilo dojmem, že největšímu politickému tématu posledních let se strana poněkud vyhýbá. On to nebyl jenom dojem; labouristé skutečně v předvolební kampani hodně mluvili o postátnění infrastruktury, dopravy apod., ale brexitu věnovali jen málo pozornosti. Ani oficiální pozice jejich programu, totiž, že v případě svého vítězství vyjednají novou odchodovou dohodu s EU a pak ji předloží ke schválení v druhém referendu (včetně možnosti „Zůstat v unii“), nepůsobila moc realisticky. Pro začátek nebyl ani náznak, že by EU coby druhý jednací partner k něčemu takovému vůbec svolila. Labour Party se v této situaci ovšem neocitla zcela dobrovolně. Těžištěm jejího elektorátu byly až dosud dvě značně nekompatibilní skupiny lidí: dělnická vrstva z průmyslového severu země, kde zvítězilo Leave a kde jsou lidi vcelku patriotičtí; a „ukecané vrstvy“ (chattering classes) hlavně z Londýna, pro které je EU splněný sen a jakýkoliv nacionalismus noční můrou z minulosti, která se vrací zadusit jejich prosperitu. Zkuste napsat jednotný program pro Tomáše Halíka a havíře Slivku z Orlové. Taky se vám to nepodaří. Labouristům se letos skutečně jejich široké rozkročení vymstilo. V Londýně si vedli dobře a získali tam navíc okrsek Putney. Zato ve své bývalé mocenské základně na severu zažili volební masakr; rudá zeď se zhroutila. Do rukou konzervativců padly i okrsky, které posledních šedesát sedmdesát let patřily labouristům. Rekord představovalo Burnley, které přišlo o labouristického poslance po 109 letech hegemonie. „Pokud se něco podstatného nezmění, tak vlastně nevím, za čím labouristická strana stojí. Nereprezentujeme lidi, kvůli kterým jsme vznikli,“ řekla Ruth Smeeth, jedna z poslankyň, které přišly o křeslo. Přepočteno na poslance byl labouristický výsledek nejhorší od roku 1935 a v pravicových médiích se často připomíná rok 1983, kdy labouristé nasadili proti Thatcherové velmi levicový manifest a drtivě prohráli; začalo se mu říkat nejdelší dopis na rozloučenou v historii. Tohle srovnání má ale jeden nedostatek. Nový předseda konzervativců Boris Johnson by nevyhrál mezi dělníky na severu jenom skrze brexit. Johnson se v praktické politice značně odlišuje od svých předchůdců, zejména větší ochotou utrácet. Například je ochoten opět posílit policejní sbor, který byl v letech 2010–2018 právě jeho konzervativními předchůdci tvrdě proškrtán, nebo více investovat do infrastruktury mimo Londýn. V zemi, jejíž hlavní město poněkud přerostlo rozumné rozměry a působí tak trochu dojmem státu ve státě, zatímco periferie stagnují, může mít takový slib efekt i mezi voliči z levé části spektra. Dobrá, tolik Anglie; Anglie chce „ven“ a těmito volbami to dala jednoznačně najevo. Ve Skotsku naopak výrazně posílila Skotská národní strana, která dobyla valnou většinu skotských poslaneckých křesel. O křeslo ve Skotsku přišla ve prospěch SNP i Jo Swinson, předsedkyně liberálních demokratů. (Tato paní se nedávno proslavila nesmírně širokou definicí ženství v televizi. Zdá se ale, že gender tyhle volby moc neovlivnil, viz výše graf podle voličských skupin. Muži a ženy hlasovali dost podobně.) SNP požaduje nové referendum o skotské nezávislosti, ovšem je na Westminsteru, zda jej umožní; další existence Spojeného království totiž nepatří mezi devolvovaná práva. Samozřejmě je možné, že Skotové zkusí totéž, co Katalánci, vyhlásit si referendum sami. Nicméně situace se od té španělské značně liší; v nekatalánské části Španělska patří jednota země k extrémně kontroverzním tématům, kdežto v Anglii je populace v tomhle směru vcelku lhostejná. Samozřejmě i Angličané mají svoje názory „Ano“ či „Ne“, ale že by kvůli tomu vznikaly nové strany a ve starých se děly palácové převraty, to se říci nedá. Proto považuji za možné, že jim na to Johnson kývne. Pokud se pak Skotové rozhodnou pro nezávislost, posune se celé politické spektrum zbytku Británie doprava; pokud opět zůstanou, třetí referendum na totéž téma už nebudou moci s vážnou tváří požadovat. Poslední místo, které stojí za komentář, je Severní Irsko. V dříve loajalistické provincii probíhá pozvolný demografický posun ke katolíkům, kteří mají více dětí. Letos poprvé získala v Severním Irsku Sinn Féin, strana prosazující sjednocení s Irskou republikou, více křesel než loajalisté. Na fungování parlamentu v Londýně to nebude mít velký vliv, protože poslanci za Sinn Féin se jeho práce zásadně neúčastní. (Poslanec Dolní sněmovny musí totiž přísahat věrnost královně, což by žádný irský nacionalista neudělal.) Důsledkem je změněná vládní většina: zatímco teoreticky potřebuje vláda v 650členném parlamentu 326 křesel, prakticky je to tak o pět méně. Mají-li po těchto volbách konzervativci 365 křesel, v praxi to znamená velmi solidní pracovní většinu 45 hlasů. Na budoucí setrvání Severního Irska ve Spojeném království to ovšem vliv časem mít bude. Demografie je dost podstatnou součástí politického vývoje. Samozřejmě se nabízí ještě třetí řešení, rozdělit Severní Irsko znovu na republikánskou část, která by se připojila k Irsku, a loajalistickou, kde by katolíci byli ve zřetelné menšině. Ale překreslování hranic podle etnicko-náboženského principu se taky může pěkně zvrhnout… Mno nic. To je jiné téma, spíš v horizontu 10–15 let. Pro dnešek je podstatné toto: Boris Johnson chtěl mít v parlamentu jasnou většinu. Má ji. Dokázal se zbavit těch nejvzpurnějších poslanců, vlastní poslanecký klub mu tedy nebude dělat zásadní potíže. Z hlediska realizace brexitu je to asi nejvýhodnější možná pozice: teď, nebo nikdy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-07-24 07:19:12

Sanitky se přemalovávat nebudou, ministerstvo couvlo

Přední a zadní výstražné pruhy na vozech Zdravotní záchranné služby zůstanou červené. Úvahy o změně na tmavě zelenou v zájmu sjednocení designu vozů pobouřily některé záchranáře, podle nichž by tím utrpěla viditelnost vozů na dálku nebo ve tmě, což by mohlo ohrozit posádky. Ministerstvo a asociace na argument přistoupily a od úmyslu couvly.

Čas načtení: 2025-03-04 07:39:00

Huawei Cloud uvádí Cloud Device pro oživení inovací operátorů

Barcelona (Španělsko) 4. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei Cloud představí na veletrhu MWC 2025 průlomová řešení pro cloudová zařízení Cloud Device, která mají oživit inovace operátorů a podpořit transformaci v éře mobilního internetu. S přechodem operátorů z 2G na 5G rostou nároky na úložiště a výpočetní výkon. Řešení Huawei Cloud Device umožní operátorům překonat tyto výzvy pomocí modernizací obchodních modelů, diverzifikace nabídky služeb a výrazného zlepšení uživatelského zážitku.Cloud Device: Revoluce v synergii mezi zařízením a cloudemCloud Device integruje synergii mezi zařízením a cloudem napříč rozmanitými výpočetními zařízeními s operačními systémy a přináší tak řadu inovativních produktů:• KooPhone: chytré, bezpečné a efektivní mobilní kancelářské řešení, které funguje hladce na různých zařízeních.• KooDrive: Vestavěný AI asistent pro správu informací, který poskytuje vysoce zabezpečené úložiště a inteligentní správu informací pro jednotlivce i domácnosti.• Cloudový set-top box (STB): rozšiřuje možnosti domácí zábavy a podporuje zdravý životní styl pomocí aplikací, jako je XR fitness a somatosenzorické hry s umělou inteligencí.• Hraní v cloudu: Přináší AAA herní zážitky bez omezení zařízení, s nízkou latencí a bez prodlev způsobených načítáním.Klíčové technologie pohánějící inovaceCloud Device pohánějí tři klíčové technologie:• Chytré plánování: Umožňuje flexibilní přístup k balíčkům čísel a karet, konfiguraci zdrojů během několika minut a operace na jednom místě.• Exkluzívní samoadaptivní synergie mezi zařízením a cloudem v celém řetězci: snížení latence o 30 %.• Multimodální Tensor Concat LLM: Propojuje modely zařízení a cloudu pro nezávislou, bezpečnou a rychlou interakci v přirozeném jazyce a zvyšuje uživatelský komfort a bezpečnost dat.Osvědčený úspěch a globální dosahCloud Device zaznamenal významný celosvětový úspěch. Například společnost China Mobile nasadila KooPhone, KooDrive a Cloudový STB 860 milionům jednotlivců a domácností. Výsledkem tohoto nasazení je 60 milionů aktivních uživatelů měsíčně, zvýšení měsíčního datového provozu o 30 % a ARPU o 13 % při současném snížení míry odchodu zákazníků o 11 %. V Etiopii byl Cloud PC integrován do služeb společnosti Ethiopia Telecom s cílem poskytovat řešení pracovního prostoru pro státní správu i podnikové zákazníky, čímž rozšířil jejich B2B a B2C trhy.Inovativní obchodní modelyCloud Device podporuje inovativní obchodní modely, včetně:• Sjednocení čísel a karet: kompletní operátorské služby na jediné kartě prostřednictvím balíčků čísel a karet (cloudová T karta, herní karta, filmová a televizní karta) a domácích balíčků (domácí zabezpečení, zdravotní péče, vzdělávání, hry a 4K).• Sjednocení zařízení: zahrnuje set-top boxy, mobilní telefony nižší třídy, tablety, reproduktory, kamery a fitness zařízení, což uživatelům umožňuje využívat výpočetní zdroje v cloudu bez nutnosti měnit svá stávající zařízení.• Sjednocení AI – cloudový inteligentní operační systém zajišťuje jednotný uživatelský zážitek napříč zařízeními a aplikacemi.Výhled do budoucnaDíky špičkovým technologiím a inovativním obchodním modelům má Cloud Device potenciál transformovat odvětví, pomáhat operátorům zvyšovat příjmy, stimulovat datový provoz a dosahovat obchodních úspěchů. Celosvětová premiéra na veletrhu MWC 2025 představuje významný milník na cestě Cloud Device k podpoře inovací operátorů a poskytování bezkonkurenčních uživatelských zážitků.O Cloud Device společnosti Huawei CloudCloudové zařízení Cloud Device společnosti Huawei Cloud přesouvá výpočetní výkon, úložiště, přenos dat a síťovou infrastrukturu do cloudu, čímž zvyšuje datový provoz, přináší inovativní formy služeb a zlepšuje uživatelský zážitek.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2631473/image.jpg KONTAKT: zw.zhangwen@huawei.com, baggio.wupeng@huawei.com, tangguofang@huawei.com 

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2024-03-05 17:37:00

Čína zvyšuje výdaje na obranu. Přestává mluvit o „mírovém sjednocení“

Čína chce letos zvýšit výdaje na obranu o 7,2 procenta proti loňskému roku. Podle oficiálních dokumentů zopakovala, že usiluje o sjednocení s Tchaj-wanem, oproti jejím dřívějším verzím ale vypustila slovo „mírové sjednocení“. Podle analytiků na armádu věnuje větší prostředky, než oficiálně tvrdí, některé výdaje schovává pod civilní kategorie.

Čas načtení: 2024-09-19 07:53:41

Optimalizace je možná díky sjednocení

Dezinformatismus je termín, který by mohl označovat systematické šíření dezinformací, tedy falešných nebo zavádějících informací s cílem manipulovat veřejné mínění, ovlivňovat politická rozhodnutí, či destabilizovat společenský řád. Je to způsob, jakým mohou být určité zájmové skupiny, státy nebo jednotlivci schopni ovlivňovat jiné společnosti či komunity pomocí zkreslených, neúplných nebo přímo lživých zpráv. Důležitou součástí dezinformatismu je… Číst dále »Optimalizace je možná díky sjednocení

Čas načtení: 2025-01-28 05:30:00

Konec nejednotnosti. Celní správa zavádí nový design na autech i logo

Sjednocení vzhledu a moderní prezentace. To jsou hlavní cíle proměny Celní správy České republiky. Nový vizuální styl, který zahrnuje i změnu loga, se zavádí postupně. Celní správa tak nemusí ihned „přestrojovat“ vozový park, nový design dostanou až nová služební auta. Celníci přitom nejsou jediní, ke sjednocení vizuálního vzhledu dojde i u zdravotnické záchranné služby.

Čas načtení: 2023-11-22 07:00:00

Přepracovaná nabídka nativirových řešení pro domácnosti - ESET HOME Security

Společnost ESET představuje novou nabídku pro domácí zákazníky. Společnost tak přistoupila ke sjednocení svých rozšířených řešení a představuje tři zcela nové úrovně kyberbezpečnostní ochrany pro domácnosti – ESET HOME Security Essential, ESET HOME Security Premium a ESET HOME Security Ultimate.

Čas načtení: 2016-02-26 07:55:38

Proč egyptský stát vznikl v Horním Egyptě

Horní Egypt mohl těžit z námořního kontaktu s Mezopotámií. Jednotný stát v deltě Nilu možná nikdy neexistoval, alespoň po něm nemáme žádné stopy. Sjednocení země mělo povahu připojování malých státečků v Dolním Egyptě.

Čas načtení: 2021-03-04 21:39:00

Demokracie 21 - Nedomyšleno

Určitě jste slyšeli o projektu miliardáře Karla Janečka, který chce zlepšit demokracii. Pod hlavičkou Demokracie 21 navrhuje změnu volebních systémů tak, aby měl každý volič více než jeden hlas. Třeba 3 hlasy a třeba i jeden záporný. Má to přinést sjednocení rozdělené společnosti, ukončit úspěchy populistů a najít cestu k rozumnému konsenzu. Ve světě již bylo v místním rozhodování o nejrůznějších záležitostech vyzkoušeno. U nás došlo třeba k modelování variant u přímé volby prezidenta. Představíme-li si to v praxi u voleb do Poslanecké sněmovny, navrch budou mít ti, kdo co možná nejméně vadí. Dáte hlas svému favoritovi a další pak těm, které nemusíte, ale kteří ujdou. Dopad na strany se silnými a vyhraněnými osobnostmi je jasný. Na reformy nebo zásadní kroky tudíž můžeme zapomenout. Hlavní bude nikoho nenaštvat a zůstat druhou či třetí variantou pro co možná nejširší spektrum lidí. Otázkou je, co by nasazení Demokracie 21 udělalo s účastí u uren. Velká část voličů totiž nemění své preference, jak ostatně můžeme aktuálně vidět u hnutí ANO, které se pořád pohybuje kolem 25 procent. Chtěli by skalní příznivci podpořit i někoho jiného? V tomto případě koho? Mám za to, že mnozí by hodili hlas KSČM a SPD.Hlavní slabina Demokracie 21 je ovšem jinde. Karel Janeček předpokládá, že bude-li jeho systém zaveden, všichni ho s pokorou přijmou. Kampaně budou slušnější, prim bude hrát spolupráce. A to je kardinální omyl. Staré struktury se budou snažit udržet jakýmikoli prostředky u moci. Vzniknou tudíž strany (kandidáti u senátních a prezidentských voleb), kteří budou dělat křoví těm hlavním. ANO 1, ANO 2, ANO 3.Pod jinými jmény, ale s tím samým zadáním: sebrat všechny hlasy skalních voličů. Žádná změna, spousta starostí. Demokracie 21 proto nikdy nepřekročí hranici experimentu. Bude tu a tam využívána u malých rozhodnutí a Karel Janeček si bude užívat pozici sociálního reformátora. Kdo si hraje, nezlobí.Vyjádření Karla Janečka zde a v návazných tweetech.

Čas načtení: 2009-02-01 00:00:00

Mexx – inspirován polibkem

Společnost byla založena v roce 1980 a o šest let později pojmenována Mexx, když došlo ke sjednocení dvou značek: pánské Moustache a dámské Emunuelle, jež se spojily písmeny XX, což je symbol dvou polibků: M(oustache) + E(manuelle) + XX = MEXX. Nově vzniklá společnost se zviditelnila kampaní „Here w ...

Čas načtení: 2019-03-12 12:34:00

Novinky v osvobození od daně z nabití

Byla schválena novela o dani z nabytí nemovitých věcí. Jejím cílem je rozšířit stávající osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí v případě prvního úplatného nabytí vlastnického práva k jednotce v bytovém domě také na jednotky v rodinných domech. Díky novele se rozšíří okruh majitelů novostaveb, kteří budou osvobozeni od této daně. Záměrem novely je sjednocení osvobození jednotek vymezených dle stavebních předpisů v bytových domech a rodinných domech. V současné době je od daně z nabytí nemovitých věcí osvobozeno první úplatné nabytí vlastnického práva ke stavbě rodinného domu, k pozemku nebo právu stavby, jejichž součástí je stavba rodinného domu, a k jednotce zahrnující byt a s ním užívanou garáž, sklep nebo komoru, která se nachází v bytovém domě. Nabytí jednotek vymezených v nově vystavěných rodinných domech však od daně osvobozeno dnes není.

Čas načtení: 2011-12-30 00:00:00

Stracraft II: Heart of Swarm – preview

Wings of Liberty – tak zněl název kampaně zaměřené na poslední události lidské rasy, jinak zvané Terrané. Datadisk Heart of Swarm přesune dění směrem k rase Zergů, která likviduje všechno živé i neživé, co jí stojí v cestě. Sjednocení a nadvláda nad celým vesmírem je jejich hlavním cílem. Nemají sp ...

Čas načtení: 2013-08-13 17:00:00

Josiah Venture - EMS

Event Management systém pro Americkou neziskovou společnost Josiah venture pro sjednocení managementu událostí různých druhů jako školení, leadership kurzy, tábory, atd. ve 12 zemích Evropy.

Čas načtení: 2012-05-04 00:00:00

Poznámky k mobilní verzi webu

Přistupování na web přes nějaký chytrý telefon, či podobné zařízení, jehož rozměry nedosahují rozměrů stolních monitorů, je čím dál tím běžnější. A zdá se, že tento trend bude pokračovat. Na západ od nás je situace ještě výraznější. Objevily se první vlaštovky, které dokonce nenavrhují vzhled stránek pro počítač, ale rovnou pro mobil. Proto není úplně vhodné mobilní verzi zanedbat. Pár tipů, které mohou usnadnit její odladění. Detekce mobilního zařízení Obecně lze mobilní zařízení rozpoznat dvěma způsoby. Pomocí skriptu na straně serveru a speciálním kódem ve stylech. Rozpoznání na straně skriptu Hotové řešení pro většinu běžných jazyků je k dispozici na webu detectmobilebrowsers.com. Tuto podmínku stačí zakomponovat do vašich stránek a pokud se mobilní zařízení jedná, načíst např. speciální styl. Toto řešení používám já. Jediné mi fungovalo spolehlivě. Rozpoznání v CSS Tento způsob funguje na základě načítání různých stylů podle šířky prohlížeče. Má mnoho výhod - odpadají problémy s cachováním, lze velmi snadno vytvořit styly pro různá zařízení (jinak široká). Na jediný problém jsem narazil - na testovacím mobilu mi tento princip nefungoval. Možné je buď načítat přímo speciální styl: <link rel="stylesheet" media="screen and (max-device-width: 480px)" href="../mobile.css" type="text/css" /> Nebo až CSS souboru: @media screen and (max-device-width: 480px) { ... } Šířku je samozřejmě třeba nastavit podle zařízení. Rozpoznání serverem Existuje ještě třetí způsob - rozeznat zařízení pomocí serveru. V podstatě se jedná o podobný princip, jako v případě rozeznání skriptem. Jen se podmínka přesouvá do .htaccessu (v případě Apache). Detailní popis je k dispozici na stackoverflow.com. Nastavení škálování, správná šířka Problém, na který jsem narazil, bylo vykreslování pouze v úzkém pruhu. V některých prohlížečích (Opera) s tím nešlo nic dělat, v některých se pruh sám po načtení roztáhl na celou šířku. Ke sjednocení a správnému vykreslování je potřeba do hlavičky HTML přidat meta tag viewport. Tím je možné nastavit počáteční šířku, minimální i maximální šířku a možnosti přibližování. <meta name="viewport" content="width=device-width, initial-scale=1"> Podrobnosti a detailní návod k použití je rozepsán na webu Mozilly. Cachování a rozlišení verzí Pokud nepoužijete rozlišování css styly, je potřeba jednotlivé verze rozlišit adresou. Pokud by byla adresa stejná, docházelo by k cachování, které by způsobilo, že i normálním uživatelům se zobrazuje verze pro mobily a obráceně. Nejsnazší je přidat parametr GET: http://mojeadresa.cz/stranka.html?mobile a existenci parametru pak ověřovat (např. pomocí PHP): if (isset($_GET['mobile'])) { ... } Druhou možností je pak mít pro mobilní verzi vlastní subdoménu a rozlišovat pomocí $_SERVER['HTTP_HOST']: if (preg_match('#^m\.#', $_SERVER['HTTP_HOST'])) { ... } Testovaní Jak ověřit, že všechno funguje, jak má? Nejsnazší je vzít do ruky mobil a adresu vyťukat. Další možností je rozběhnout nějaký emulátor na počítači, třeba pro Android. Funguje také doplněk User Agent Switcher pro Firefox, který se dokáže identifikovat jako libovolný prohlížeč. Vzhled díky tomu moc neotestujete, tak alespoň to rozpoznávání. Všelijaké online emulátory fungují velice pochybně. Na co myslet při navrhování vzhledu? A ještě pár praktických rad na závěr: udělejte to tak příjemně ovladatelné, jak jen to je možné. To znamená, že navigaci musí být tak velká, aby se do ní dalo trefit. Bez problémů. Stejně tak i velikost písma musí být taková, aby i člověk na čtení nemusel brát lupu. Musí se počítat s tím, že na malý displej se toho tolik nevleze. Není od věci celý design zjednodušit a přebytečné prvky odstranit, schovat.

Čas načtení: 2017-03-21 15:40:15

Indikátory prohlížečů jsou špatné. Podpořte petici pro změnu

Bezpečnostní indikátory v prohlížečích se neustále mění, ale jsou pořád stejně nesrozumitelné a nejednotné. Dokonce ani silná snaha Chrome o zavedení třech symbolů nevedla ke sjednocení způsobu, jak prohlížeče certifikáty zobrazují. Chcete-li pomoci k nápravě tohoto zmatku, tak podpořte petici CA Security Council, která to chce změnit.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-28 14:55:43

Vzpomínat znamená společně ctít hrdiny

Položením věnců u Památníku obětí nacismu v bavorském Pasově začala v pátek 24. ledna za přísných bezpečnostních opatření vzpomínková akce k 75. výročí osvobození bývalého německého koncentračního tábora v Osvětimi. Ve zcela zaplněné aule Audimax Univerzity Pasov následovaly pietní projevy významných hostů z Bavorska, Horních Rakous a České republiky v čele s prezidentkou Bavorského sněmu Ilse Aigner prokládané uměleckými vystoupeními žáků českých a německých škol. „Každý z nás navštěvuje svoje místa paměti těchto hrůzných časů, setkáváme se s přeživšími. Já v Terezíně, v Lidicích nebo při tichých vzpomínkách na vypálené vesnice na východní Moravě, naši bavorští sousedé v Dachau, ve Flossenbürgu a na mnoha dalších místech, naši sousedé v Rakousku v Mauthausenu, v Gusenu a jinde. Mnozí z nás v Izraeli, v Osvětimi... Díky tomu umíme nacistické zlo společně pojmenovat a připomínat si je. (...) Vzpomínat dnes znamená společně ctít hrdiny, kteří se neváhali nacistické moci postavit na odpor. Jejich příběhy a osudy jsou tím nejlepším příkladem pro mladou generaci,“ uvedl ve svém projevu předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Radek Vondráček. Připomněl také generaci, která díky událostem roku 1989 dostala druhou šanci k vytvoření nového spolužití uprostřed Evropy: „Vzpomínat pro mne znamená i vážit si společně dosaženého – demokracie získané pro střední a východní Evropu před třiceti lety, německého sjednocení a našich dobrých vztahů a přátelství. Jsme hrdi na to, že zde na univerzitě v Pasově a v Řezně máme od roku 1992 Bohemicum – nejvýznamnější pracoviště s výukou češtiny v Německu.“ Silným momentem programu byla moderovaná diskuse s pamětnicemi Bohumilou Havránkovou (93) z České republiky, která jako židovský míšenec přežila dvouleté věznění v Terezíně a Annou Hackl (89) z Horních Rakous. Právě její rodina na sklonku války pomohla dvěma sovětským válečným zajatcům uprchlým z nedalekého koncentračního tábora Mauthausen a tři měsíce je ukrývala ve dvoře svého statku ve Schwertbergu. „Bylo mi pouhých čtrnáct let a věděla jsem, že to nesmím říct ani nejlepší kamarádce, protože tímto svým činem jsme riskovali život celé naší rodiny. Maminka se později setkala s matkou jednoho z námi zachráněných Rusů. Přežil válku jako jediný z jejích synů. Ač si obě ženy vzájemně nerozuměly, jejich gesta byla všeříkající. Ruská matka k sobě tiskla svého syna tak silně, že ho málem udusila a mojí mamince stále ukazovala svatý obrázek,“ vzpomínala Anna Hackl. Téměř dvouhodinový program zakončil pietním projevem Josef Schuster, prezident Centrální rady Židů v Německu, který připomněl, že „kdo se sníží k tomu, že zatemní vzpomínku na oběti, ten je zabije podruhé.“ Akci připravily bavorský zemský sněm a Nadace bavorské památníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}