Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2024-09-15 09:28:58

V ruském lese stojí opuštěná obří Teslova věž

Ruský masivní generátor impulzů, který dokáže vystřelovat smrtící blesky o výšce 500 až 650 metrů, není zrovna zakázaný, ale je schovaný u lesa, daleko... Článek V ruském lese stojí opuštěná obří Teslova věž se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-11 05:06:49

Opuštěná auta z pražských ulic našla nový domov na Ukrajině

Snad každé město musí řešit auta odstavená v ulicích. Někdy jsou nabouraná, jindy jde o očividné zbytky toho, co dřív bývalo vozidlo. Ale někdy jde o vcelku zachovalá auta s minimem vad, ale třeba propadlou technickou. To vše je z pohledu zákona považováno za vraky a pro města bývá náročné se jich zbavit. Když se […]

Čas načtení: 2013-12-18 16:00:00

Poslední Boutique Market již tuto sobotu!

Třetí a poslední díl výběrového trhu Boutique Market se uskuteční v sobotu 21. prosince, tradičně v hale č. 7 Pražské tržnice v Holešovicích. Poslední adventní sobota tak bude jedinečnou možností nakoupit originální dárky pro sebe a své blízké. Vytápěná, jindy opuštěná hala v Pražské tržnici se zapl ...

Čas načtení: 2021-06-28 21:38:23

Slovenská strela zpátky na kolejích

Když jsem byl se synkem před třemi lety na výletě v Muzeu Tatry Kopřivnice, fotili jsme si omšelou Slovenskou strelu a bylo nám, asi jako všem, líto, že tam stojí tak sama, opuštěná, zapomenutá… No to jsme ale netušili, že.. .. tou dobou už probíhala papírová fáze projektu, jehož výsledek se zhmotnil v nedávné době. ... Přečíst celý článek > The post Slovenská strela zpátky na kolejích first appeared on Elektronický Ott.

Čas načtení: 2024-01-02 22:46:26

Výlet na Markovu vyhlídku - Výlet na vyhlídku odkud není nic vidět

Kousek od Hrdoňovic se v lesích nachází opuštěná Markova vyhlídka. Aktuálně z ni není nic vidět, jelikož je zarostlá hustým lesem. Ale kdo ví, třeba zde budou někdy řádit dřevorubci a výhled odtud se zase otevře. Procházka je tedy spíš ideální pro ty, kteří se chtějí projít bez toho aby potkávali davy turistů.

Čas načtení: 2014-03-22 09:11:37

Boo (2005)

Opuštěná nemocnice není věru pohostinné místo, zvlášť když kolem ní kolují děsivé urban legends. Tahle je speciální v tom, že tu údajně straší duch jakéhosi felčara. Partička mládežníků, která si sem udělala výlet si tedy nezaslouží nic jiného než trable. Film má na svědomí režisér Anthony C. Ferrante, což je … ... celý článek The post Boo (2005) first appeared on HORORBLOG.

Čas načtení: 2017-08-21 05:00:00

Paradise Lost - Kosmický horor s krásným prostředím

Hororový žánr je již odedávna jeden z těch oblíbenějších, koneckonců, každý se něčeho bojí. Někdo se bojí rád, někdo ne. Člověk si ale často pod pojmem horor představí krev, motorovou pilu, hřbitovy a opuštěná místa. Ale co takové spojení hororu a vesmíru? Ridley Scott by jistě potvrdil, že se mu ta ...

Čas načtení: 2022-03-24 14:20:25

Zlaté časy OSINTu

Ještě, než začneme s dnešním článkem, je potřeba učinit jednu lingvistickou poznámku. V češtině máme takový drobný problém. Anglické slovo intelligence, které se kromě té lidské (či umělé) inteligence používá také v souvislosti se špionáží, nemá v našem jazyce jednoznačný ekvivalent. Fráze jako intelligence gathering překládáme jako „sběr informací“, což je zavádějící. Slovo „informace“ může vyvolat v čtenáři pocit jistoty a spolehlivosti, který v sobě ta původní intelligence nemá. Intelligence může být neúplná, špatně pochopená, nebo dokonce úmyslně zfalšovaná druhou stranou. Zahrnuje v sobě informace, dezinformace i naprosto jalový šum. Je celkem běžné, že různé nasbírané střípky oné intelligence si navzájem odporují. Pak je úkolem analytiků si je protřídit, vyhodnotit a nějak se v nich zorientovat – nebo, což je nepopulární, ale občas nezbytné, také konstatovat, že zatím v určité věci nemají jasno a nemůžou říci ani A, ani B. Nicméně v češtině jsme odkázáni na pojem „informace“, tak jej tedy v následujícím článku budeme používat. Jenom prosím při čtení berte v potaz to, že ty informace, o kterých hovoříme, jsou provázeny určitou měrou nejistoty. O čem se egyptským faraonům nesnilo Informace se odjakživa sbíraly z různých zdrojů, které se dnes podle anglické hantýrky označují zkratkami. Tak třeba HUMINT je human intelligence, informace získané od lidí. Můžou to být dobrovolně spolupracující agenti, osoby přinucené k donášení, nebo i jedinci, kteří vůbec nevědí, že jsou v něčím hledáčku (opilec chlubící se v hospodě tajným projektem, na kterém pracuje). HUMINT nepochybně fungoval už za egyptských faraonů. SIGINT je o dost novější vynález: zpracování toho, co zachytíte v dálkové komunikaci protivníka. Odposlechy, záznamy dat vyměňovaných po internetu (i mezi stroji, nejen mezi lidmi), v dřívějších časech čtení telegramů atd. Před 19. stoletím šlo jen o vzácně využívaný kanál, dnes jde o jeden ze zlatých standardů špionážní práce. No, a pak je také OSINT, což znamená open source intelligence, sběr informací z otevřených zdrojů. Za starých časů to byly třeba noviny, ale dnes je mohutně doplnil internet a zejména sociální sítě, na kterých na sebe lidé vykvákají tolik osobních detailů, že ještě před třiceti lety by s jejich zjištěním měl problémy i Mossad. V podstatě stačí je „shrabovat“ a vyhodnocovat, celá práce s jejich získáním se redukuje na sezení před monitorem. Teď to možná znělo trochu přehlíživě, protože to vyhodnocování je samozřejmě těžká práce. Kde najít přehled zničených tanků Ukrajinsko-ruská válka je zlatým věkem OSINTu, protože dnes má skoro každý v kapse zařízení, se kterým můžete dělat fotky, natáčet videa a, pokud je k dispozici mobilní síť, nahrávat je rovnou na internet. (Není-li k dispozici síť, stačí, když se občas ocitnete v dosahu wi-fi, třeba jen jednou za den.) Kromě toho se dnes na bojištích často používají i drony s kamerami. Zároveň ale ještě nejsme tak daleko, aby se dala úplně rutinně vyrábět falza (deepfakes) s libovolným obsahem, která by ani odborníci nerozlišili od reality. Spatříte-li tedy hořící trosky nějaké helikoptéry na poli, je celkem pravděpodobné, že jde o skutečný sestřel. Tahle skutečnost dala vznik organizacím, které tento druh fotek a videí sbírají a vedou na jejich základě „válečnou statistiku“ nezávislou na bojujících stranách. Což je dobře, protože oficiální prohlášení bojujících států mají přirozeně tendenci nafukovat ztráty nepřítele a nešířit se příliš o vlastních ztrátách. A moc jim tedy věřit nemůžete. Největší OSINT server zabývající se současnou válkou na Ukrajině je Oryx, provozovaný dvěma Nizozemci. Oryx už funguje nějakou dobu a zatím má reputaci celkem neutrálního a poctivého zdroje. Reputace je vůbec nejsilnějším atributem OSINT projektů; náhodné chyby se tolerují, ale pokud je někdo chycen při systematickém „kladení palce na misky vah”, ztracenou profesionální pověst už zpátky nezíská. Chcete-li se ponořit do databáze Oryxu, můžete se například podívat na ztráty letadel, roztříděné podle typů – helikoptéry, bezpilotní prostředky, klasická letadla – a podle druhu ztráty – opuštěná technika, ukořistěná technika, zničená technika. Kompletní ztráty mapuje jiná stránka, ze které se například dozvíte, že doložitelně zničených ruských tanků bylo ve chvíli, kdy toto píšu, 109 a ukořistěných – překvapivě o něco více, 111. Čečenský Tik-Tok batalion OSINT není zrovna triviální práce a neposkytuje úplný obrázek o situaci. První problém, který musejí sběratelé OSINTu řešit, je zjištění, odkud příslušný záznam (fotka, video) vlastně pochází a kdy byl pořízen, a také, zda nejde o duplikát už existující informace. Bojová technika ruské výroby se používá i jinde, třeba v Sýrii, a na Ukrajině se bojuje od roku 2014, takže do sbírky zachycující současné boje by mohly proniknout i starší záznamy. Ty je potřeba vyfiltrovat. Naštěstí to není až tak obtížné, protože většinou platí, že ty starší záznamy se už na internetu objevily dříve (málokdy se stane, že by někdo natočil sestřelení vrtulníku a „sušil si to video doma“ až do další války za několik let) a když máte dostatečně velkou komunitu čtenářů, tak vás někdo na takovou skutečnost upozorní. Kolektivní paměť lidstva je celkem dobrý korektor. U čerstvých záběrů pomáhá takzvaný geotagging, protože moderní telefony umějí přidávat do videí a fotek informace o GPS souřadnicích místa, kde vznikly. Toto není „neprůstřelné“, protože lokalizační informace se dají zfalšovat. Musejí se tedy brát v úvahu další okolnosti – například je-li vidět na videu vesnická či městská ulice s fasádami, vývěsními štíty obchodů atd., můžete srovnat její podobu s předválečnými záběry z Google Maps. Můžete také srovnávat aktuální počasí (sníh, déšť), polohu keřů, stromů, řek, terénních vln atd. V poli nebo v lese někdy pomůžou charakteristické stavby na horizontu (vodojemy, věže kostelů, přístavy, letiště). Pokud toto všechno sedí, dá se říci, že míra spolehlivosti fotky či videa se zvyšuje. A naopak, pokud nějaký detail zásadně nesedí, je to důvod zbystřit a začít hledat další drobné chyby prozrazující, že jde o fake. (Koho by zajímaly detaily o takové práci, najde je zde.) Naštěstí se na tomto ověřování podílejí i komunity fanoušků. Více očí víc vidí a více mozků si všimne většího množství detailů. Pokud jde pouze o záznam boje z pohledu pěchoty a nic více, je nutno vždycky poněkud pochybovat o tom, jestli náhodou nejde o divadýlko za účelem propagandy. (Hodně takových videí vypouštějí Kadyrovovi Čečenci, kterým se také začalo poněkud posměšně říkat „Tik-Tok batalion“.) Sebrat několik chlapů v uniformách a zastřílet si směrem k nejbližšímu lesu, to může udělat každý, a nic moc to nestojí. Je-li ale k vidění složitější bojová scéna včetně ničení pohybující se techniky, pravděpodobnost, že jde o původní a neupravené záběry skutečné války, tím roste. V případě letecké techniky pomáhá s ověřováním detailů i skutečnost, že existuje poměrně mnoho nadšenců obléhajících (i v míru) různá letiště a zapisujících si, kdy kde co přiletělo a jak dlouho se to tam zdrželo. To se týká i vojenských strojů, ke kterým existují sice neúplné, ale poměrně rozsáhlé databáze jejich označení. (A hackeři se občas postarají o to, aby někde „šlohli“ oficiální databáze přímo ze serverů druhé strany.) U řady sestřelených strojů je jejich číslo stále ještě čitelné a může opět posloužit k ověření, že takové letadlo existovalo a že patřilo k jednotce, která v dané oblasti operuje. A naopak, vynoří-li se v dubnu video s letadlem, které bylo sestřeleno koncem března, můžete hned usoudit, že jde o dřívější záznam. Informační asymetrie: žádný kolaps ruského válečného úsilí nenastal Největší slabinou OSINTu v současné ukrajinsko-ruské válce je jeho asymetrie. Ukrajinci dodávají do světa daleko větší množství video- a fotomateriálu, kdežto na ruské straně posbírali vojákům před invazí mobilní telefony a tím je připravili o možnost dělat totéž. (Separatistů z Doněcku a Luhansku se to netýkalo, ti publikují průběžně, ale jde jen o značně omezený úsek současné linie kontaktu.) Tím pádem v OSINT databázích drtivě dominuje zničená ruská technika, kdežto o ztrátách ukrajinské techniky nemáme ani zdaleka takový přehled. Není to až tak zásadní problém, protože ona i samotná ta válka ve skutečnosti je poněkud asymetrického rázu. Rusové potřebují k obsazení a udržení ukrajinského území dostatek těžké techniky, kdežto Ukrajinci se snaží je „vykrvácet“ zejména útoky na roztažené zásobovací linie, k čemuž nejsou tanky ani helikoptéry potřeba. (Něco jiného by bylo znovudobytí Chersonu nebo zlomení obklíčení Mariupolu, to se jen s pomocí dronů a raket odpalovaných z ramene patrně udělat nedá.) Ale ve světové laické veřejnosti tím vzniká dojem, že ruská armáda na ukrajinském území už musí být skoro na lopatkách, což tedy zatím není. Ofenzíva se zarazila, ale žádný kolaps ruského válečného úsilí dosud nenastal. Tato asymetrie, způsobená právě zabavením mobilů, byla z hlediska informační války chyba, a Rusové si jí všimli. V posledních zhruba deseti dnech je vidět, že se začali přizpůsobovat. I oni už vydávají videa útoků na ukrajinské pozice a OSINT databáze se pomalu začínají plnit i z té druhé strany. Sice jde spíš o profesionálně natočené záznamy, ale pokud jejich detaily sedí, není důvod je ignorovat. Nelze lhát ani laikům Von Clausewitz kdysi přišel s pojmem „mlha války“, der Nebel des Krieges (přesná formulace zněla trochu jinak, ale na tom nesejde). Označoval tak míru nejistoty, která zahaluje vidění velitelů, řadových vojáků i světové veřejnosti, která vývoj na bojišti sleduje. V současné době je „mlha války“ stále stejně relevantní jako dřív, ale poněkud „zřídla“. Někdy dokážeme i ze značné vzdálenosti zahlédnout věci, o kterých by se ještě za druhé světové války nemohlo profesionálním špionům ani zdát. Nebude to tak věčně, protože možnosti falšování médií v laboratořích neustále rostou. Někdy roku 2040 se můžeme dočkat i naprosto dokonalých „videozáznamů“ z bitvy, ve které jsou bronzoví čínští draci někde nad Okinawou sestřelováni pomocí japonských titanových vibrátorů velikosti XXXXL. Pak už nebude jen tak možné říci, který záznam vypadá spolehlivěji a který ne. Ale rok 2022 je zlatou érou OSINTu a to, mimo jiné, znamená, že nám laikům nemůže v těch ověřitelných záležitostech nikdo lhát příliš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-19 16:58:35

Inflace, ta neosobní lež – III., různé dodatky a zajímavosti

Milí čtenáři, v odpověď na dvojdílný článek o inflaci se mi sešlo tolik různých zajímavostí a komentářů, že z toho nakonec vznikl neplánovaný třetí díl. Otázka položená hned několikrát: co Amerika? Co se děje tam? Pozor na programy nákupu státních dluhopisů Šéf Federálního rezervního systému (Fed) Jerome Powell, mimochodem jeden z nepočetné množiny vysokých úředníků, které si Bidenova administrativa ponechala z té předešlé Trumpovy, vyhlásil protiinflační tažení. Zda s ním bude úspěšný, to zatím nevíme, ale aspoň tak byla opuštěna dřívější „zlehčovací” rétorika, podle které mělo jít o dočasný problém, jenž brzy pomine. Mimochodem, to, co údajně změnilo Powellův přístup, byl náhlý nárůst mzdových nákladů! Musím říci, že mě tento detail vzhledem k mému předchozímu článku velmi potěšil, i když to bylo poněkud sobecké potěšení. Ale každý autor se rád strefí. Co se konkrétních akcí týče, Fed od ledna zrychlí útlum svého programu nákupu státních dluhopisů. Očekává se i zvýšení úrokových sazeb, i když ne drastické. USA jsou v trochu jiné situaci než Evropa, protože dolar je stále hlavní světovou rezervní měnou, tudíž mají jeho správci větší prostor k různému manévrování. A v téhle souvislosti se musím podělit o následující animaci historie rezervních měn, na kterou jsem narazil na serveru Visual Capitalist. Jen si to pusťte, má to pouhou jednu minutu a je to velmi poučné. ¨ Tato animace docela pěkně ilustruje různé historické skutečnosti, například že: a) dnes již zaniklé britské impérium nebylo jenom fyzické, ale i finanční, a obě světové války s ním krutě zamávaly; také člověk pochopí, proč velcí světáci v prvorepublikových filmech a knihách přepočítávají různé částky na libry šterlinků; b) jestliže Británie si z první světové války odnesla těžké šrámy, Francii coby světovou velmoc tatáž válka úplně zničila a po chabém vzpamatování ji definitivně dorazila velká hospodářská krize 30. let. V podstatě je div, že se francouzské koloniální impérium udrželo až do začátku 60. let; c) v době, ve které nastoupila do Downing Street Margaret Thatcherová, byla Británie ekonomicky opravdu „těžký případ”, nacházející se na samotném dně šikmé skluzavky z dřívějších imperiálních výšin; d) v 80. letech 20. století byly německá marka a ECU, předchůdce eura, dohromady vůči dolaru o něco vážnější konkurencí než dnešní euro, které má setrvalý problém překročit 25 procent celého koláče; e) na obzoru zatím není žádný zjevný konkurent, který by mohl dolar sesadit. Čínské renminbi má na světovém koláči pořád ještě jen polovinu podílu, co dávno vyšumělá britská libra. Když už jsem zmiňoval ten program amerického Fedu na kupování domácích dluhopisů a jeho utlumování – jedna z věcí, kterou bychom měli sledovat velmi pozorně, je srovnatelný program ECB zvaný PEPP, v jehož rámci centrální banka nakupuje dluhopisy evropských států. Ony jsou totiž ty současné úrokové sazby tak nízko, že řada těch dluhopisů by byla pro soukromé kupce nezajímavá. PEPP je dočasný program, také už je pomalu utlumován a jednoho dne skončí. (Kdy?) To, čeho se obávám, je jiná věc – totiž, že jej pak vystřídá nějaký jiný program, který se bude formálně jmenovat jinak a u kterého se bude možno oficiálně tvářit, že jde o úúúúúplně něco jiného, ale který bude fakticky hrát stejnou roli nákupčího jinak neprodejných státních dluhopisů. On totiž už jednou podobný program existoval a jmenoval se pro změnu PSPP. No, uvidíme. Před pár měsíci se stalo, že Jens Weidmann, významný německý bankéř, rezignoval na svoji pozici předsedy Spolkové banky (a tím pádem i na křeslo v ECB) pět let předtím, než mu měl vypršet mandát. Weidmann byl přitom asi nejvýraznější a nejvlivnější „jestřáb“ v týmu ECB, který je považován za čím dál měkčí. Oficiálně šlo o rezignaci ze soukromých důvodů, ale to se říká skoro vždycky. Osobně bych nevylučoval možnost, že se nechce podílet na něčem, s čím zásadně nesouhlasí. Problematický spotřební koš Další zajímavé téma – spotřební koš a různé kreativní postupy v něm. Jak zmiňoval někdo v diskusi, současný český spotřební koš dává bydlení a energiím poměrně skromnou váhu 25 procent. Není to trochu podhodnocené? Neznám moc domácností, které by za bydlení a energie platily míň, zato však dost těch, které za ně platí i přes 30 procent svých příjmů. Podobně zajímavá otázka je i ta, jak se vlastně počítají pohyby v ceně u produktů a služeb, jejichž charakter se může v čase měnit. Takový plyn nebo elektřina jsou na tom ještě dobře, protože 1 kWh je pořád 1 kWh a metr krychlový je pořád metr krychlový; můžeme je meziročně srovnat a bude to férové srovnání. Co ale třeba různé balené potraviny? Zařadíme-li do toho srovnávaného koše, dejme tomu, jogurty, může mi tam někde v tichosti „proklouznout” skutečnost, že ta samá značka jogurtu pořád stojí 17,90 korun za jeden kelímek, ale výrobce mezitím zmenšil balení ze 150 gramů na 140 gramů. Takové triky se v maloobchodě dělají pořád. A vyhodnotit kvalitu služeb je ještě složitější než u zboží. V případě služeb se různé bonusy můžou měnit rok od roku dost zásadně, aniž by se změnila celková cena. Dobrým příkladem může být leasing auta, u kterého je škála doplňkových služeb dost široká: zimní pneumatiky, asistence, dálniční známka atd. Tam je možnost přidávat nebo naopak škrtat dost rozsáhlá. Zkuste pak takové nabídky nějak solidně meziročně srovnat. Celkově nemám ze spotřebního koše úplně nejlepší pocit. Záleží asi hlavně na tom, k čemu jej použijete. Coby orientační, velmi přibližná míra změny kupní síly je v pořádku. Ale pokud se na něm začnou točit nějací zaslepení factcheckeři a používat výsledné hodnoty coby absolutní, objektivní pravdu proti zlým dezinformátorům, tak to nebude vůbec dobře. Fronty na chleba v ulicích Istanbulu jsou varováním Poslední zastávka dnešního článku: Turecko, země, kterou už dvojciferná inflace tvrdě zasáhla. Abychom měli představu, jak to taky může vypadat, když dojde na lámání chleba. Respektive na to, že ani není co lámat. V New York Times vyšla reportáž popisující situaci právě v zásobování chlebem. Turecko se v posledních letech stalo dovozcem potravin, za které musí platit ve tvrdé měně, zatímco hodnota turecké liry je naprosto vepsí. Soukromí pekaři jsou podle všeho chyceni v nezáviděníhodné situaci. Prezident Erdoğan, který se obává o své znovuzvolení, dotlačil pekařský cech k tomu, aby zavedl povinné zastropování cen; vnucené ceny ovšem při slabosti domácí měny nestačí ani na pokrytí nákladů. Naproti tomu politická opozice v čele s istanbulským primátorem Imamoğluem, která si dělá naděje na vítězství v příštích volbách, začala péct „erární chleba” a dodávat „erární mléko”. Což zní velmi lidumilně, ale z hlediska těch živnostníků jde o masivní konkurenci, která je může zničit. (Jeden z pekařů si navíc stěžuje na to, že z magistrátu chodí kontroly rozdávající svévolné pokuty za nic.) Turecká inflace má trochu jiné kořeny než ta naše. Nejde primárně o snahu levně si půjčovat; prezident Erdoğan je nábožensky založen a drží se při svém rozhodování islámských principů, podle kterých je lichva hříchem. Řekl to i explicitně a také se mu za to dostalo veřejné pochvaly od velkého muftího ománského, Ahmeda Chálilího, který vyzval ostatní muslimské státy, aby Erdoğanova vzoru při snižování úroků následovaly. (Teď vás možná zaujalo, proč mluvím o prezidentovi, když stanovování úrokové sazby v Turecku je také formálně úkolem tamní centrální banky, nikoliv prezidenta. Jenže turecká centrální banka není nezávislá. Fakticky o ní rozhoduje Erdoğan, který už vyhodil několik neposlušných bankéřů a momentálně tam má dosazeného svého poslušného člověka.) Důsledky mohou ovšem být podobné bez ohledu na to, jaký má ta inflace původ. Nemůžeme tedy úplně říci, že jsme nebyli varováni. Fronty na chleba v ulicích bohatého a civilizovaného Istanbulu jsou upozorněním, že i my si zahráváme s ohněm.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2020-07-17 19:29:48

Proč je stále víc neštěstí na železnici?

Hned na počátku chci zdůraznit, že železnici moc nerozumím, jen ji rád používám. Samozřejmě jsem zasažen množstvím železničních nehod z poslední doby, a tak o tom přemýšlím, možná nekompetentně, ale se zájmem napomoci. Vím jen, že naše republika se může pyšnit jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Stalo se to díky průmyslovému rozkvětu českých zemí v Rakousku-Uhersku v průběhu 19. století. Kolem železnice tehdy vznikla celá řada nových profesí a zaměstnání. Matně si vzpomínám na názvy jako vachtr, hradlař, posunovač, výhybkář, strážný či výpravčí. Právě ten v červené čepici stojící na každém nádraží byl pro mě symbol našich železnic. Právě ten měl na starosti svůj rajón kolejí, právě ten měl na starosti i bezpečnost provozu, k čemuž měl k ruce celou tu škálu nejrůznějších povolání, výše zmíněných. Naše až zběsilá snaha všechno elektronizovat začala likvidovat tyto tradiční profese, které bezpečný provoz zajišťovaly celé století. Naše obecná snaha odlidšťovat naši práci a lidskou činnost nahrazovat sofistikovanou technologií je jednoduše zásah do původního provozu každé naší aktivity. Než se stačí „vychytat blechy“ a zaběhat nové technologie, tak budou problémy. Čím rychlejší změny, tím hůř. Nelze jednoduše vyřadit tyto profese, nelze zlikvidovat výpravčí, aniž bychom jasně nevěděli, jak nové systémy budou pracovat, a jak budou bezpečné. Také nelze ve snaze ušetřit lidskou práci přenášet a hromadit činnosti jednotlivých profesí na jednu osobu. Dřív byl v tramvaji či autobuse řidič, konduktér a revizor. Ve vlaku byl mašínfíra, konduktér a revizor. Každý se staral o svůj díl práce celého provozu. Jak začneme na jednu osobu navlékat další a další činnosti, abychom takzvaně ušetřili, nemohou se soustředit na tu svou hlavní činnost a mohou přijít závratné chyby a neštěstí. Konkrétně, když řidič autobusu řídí autobus a ještě třeba vybírá jízdné, musí se prostě převekslovat z jedné činnosti do druhé. Musí třeba dávat pozor, zda dává zpět správné mince, může se rozrušit, že to „zvoral“ a mezitím už jede a může ztratit soustředěnost a smysl pro silniční provoz. Podobně současný mašínfíra ve vlaku prý dělá řadu dalších funkcí, které dřív nedělal a mohl se zcela soustředit na bezpečnou jízdu. Nyní dělá řady jiných činností a nelze se divit, že lidský faktor někdy selže. Máme obecnou představu, že moderní technologie všechno zvládnou bez lidského zásahu, ale snaha o náhradu lidské činnosti za každou cenu je nebezpečná. Sebelepší technologie s různými hejblaty nemůže nahradit lidský mozek, lidskou pečlivost, lidskou starostlivost, lidskou pracovitost, lidskou svědomitost, lidskou odpovědnost, lidský zájem o svou práci, lidskou hrdost na svou profesi. Hradlaři, výhybkáři, výpravčí a ti ostatní pro svou práci žili celým svým tělem a myslí. Byli na ní hrdí a dělali první poslední, aby vše fungovalo. Elektronizace a sofistikovaná technologie nikdy nebudou hrdé na své práce. Na jedné straně šetříme tisíce za lidskou práci a na druhé straně vyhazujeme nezřízené miliardy za ajťácká hejblata. Ano, pokrok a sofistikované technologie nezastavíme, ale nelze je protlačovat za každou cenu s děsivou rychlostí, ale s rozvahou. Každopádně opuštěná nádraží v naší zemi jsou pro mě smutná mementa naší civilizace, která se mi zdá, jakoby se někdy utrhla z řetězu. Je třeba vzít zdravý selský rozum do hrsti a říct si, co je pro železnici a její bezpečný provoz dobré a co je špatné. Neřídit se jen pod tlakem nějakého technologického pokroku za každou cenu a každé profesi vymezit její místo. Mašinfíra bude vlak jen řídit a nebude zároveň třeba vachtrem, hradlařem, výhybkářem, dispečerem, atp. Nesmíme mu tak jeho profesi rozmělnit. Měl by být hrdý, že je mašinfíra, jako to vždy bylo. A pak to bude fungovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 18:23:41

Cenu za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova převezme herec Jiří Dvořák

Beneš, Vlasák nebo Bambas? Hrzánová, Maciuchová či Ježková? Pagnolovy vlídné vzpomínky z Provence anebo Houellebecqův skličující román z dnešní Francie? Ti všichni mohou uspět v soutěži o nejlepší audioknihy roku 2019, kterou pořádá Asociace vydavatelů audioknih (AVA). Zvláštní cenu asociace za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova letos získal filmový, televizní a divadelní herec a dabér Jiří Dvořák (53). Dvojnásobnou nominaci od odborné poroty vynesla herečce a dabérce Jitce Ježkové interpretace děl současných českých autorek a vrstevnic Pavly Horákové (46) a Petry Stehlíkové (44) v kategoriích jednohlasá četba (Teorie podivnosti, OneHotBook) a nejlepší interpretka (Naslouchač, Audiotéka). Zatímco Teorii podivnosti ztvárňuje moderní intelektuálku, ve fantasy Naslouchač představuje třináctiletou dívku, vydávající se za chlapce. „Ukazuje se, že Jitka Ježková je interpretkou, která si dokáže poradit s historickou literaturou, hororem či pohádkou stejně jako se soudobou českou literaturou nebo fantasy,“ komentuje nominaci předseda poroty Jakub Horák. Nejvíce nominací má dobrodružný fantasy příběh Tobiáš Lolness Francouze Timothéa de Fombelle (Radioservis) o chlapci vysokém půldruhého milimetru a žijícím na stromě. Šanci má ve třech kategoriích: zvukový design, nejlepší audiokniha pro děti a mládež a dramatizace. Příběh, vyznamenaný Andersenovou cenou, ožil prostřednictvím Jiřího Lábuse, Viktora Preisse, Lucie Trmíkové, Jana Novotného, Igora Bareše, Vlastimila Zavřela a dalších. Zvláštní Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova bude letos udělena herci Jiřímu Dvořákovi. Po Martinu Stránském, Janu Jiráňovi, Haně Maciuchové, Zdeňkovi Svěrákovi a Josefovi Somrovi je šestým laureátem ocenění. Jeho hlas znají posluchači z desítek audioknih, mj. coby vypravěče Dykova Krysaře (Radioservis), Citadely Antoina de Saint-Exupéryho (Audiotéka, Vyšehrad a Bookmedia), Jedlové samoty Andrey Marii Schenkelové (AudioStory), děl Robina Shilp Sharmy (Rybka Publishers) či představitele hlavní role v kultovním Zaklínači polského spisovatele Andrzeje Sapkowského (Audiotéka). Interpretoval také trilogii skotského spisovatele Petera Maye z ostrova Lewis (OneHotBook). Řada audioknih, na nichž účinkoval, byla oceněna Audioknihou roku (naposledy loni Jedlová samota [AudioStory] a Opuštěná společnost [Audiotéka a Bookmedia]). Čerstvou nominaci v kategorii dramatizace má Havlova Žebrácká opera (Radioservis), kde má Dvořák roli sňatkového podvodníka Macheatha. „Práce na audioknihách pro mě znamenala objevení nové disciplíny. Krásné, ale náročné. V některých případech máte vytvořit i více postav, musíte je odlišit hlasově, intonačně, rytmicky, a to je vyčerpávající. Ve filmu nebo v televizi vydržíte natáčet dvanáct i třináct hodin, ale číst dvanáct hodin audioknihu nelze, to by zvládnul leda robot,“ říká Dvořák. Slavnostní vyhlášení vítězů a udílení cen sedmého ročníku proběhne ve čtvrtek 23. dubna v pražském kině Atlas.   Nominace v jednotlivých kategoriích   Nejlepší design Vladimír Körner: Adelheid (Tympanum) Georges Simenon: Maigret na dovolené (OneHotBook) Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených (OneHotBook) Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost) Stephen King: Osvícení (OneHotBook)   Nejlepší zvukový design Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) Roald Dahl: Jakub a obří broskev (Tympanum) Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost) Stephen King: Osvícení (OneHotBook) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis)   Nejlepší audiokniha pro děti a mládež Cressida Cowell: Jak zamotat dračí příběh (OneHotBook) Petra Soukupová: Klub divných dětí (OneHotBook) Vojtěch Matocha: Prašina – Černý merkurit (Tympanum) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) David Jan Žák: Zmizení Edwina Lindy (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba Gail Honeymanová: Eleanor se má vážně skvěle, interpretka Petra Špalková (Albatros Media) Marcel Pagnol: Jak voní tymián, interpret Vladislav Beneš (Albatros Media) Michel Houellebecq: Serotonin, interpret Otakar Brousek ml. (OneHotBook) Pavla Horáková: Teorie podivnosti, interpretka Jitka Ježková (OneHotBook) Ruta Sepetysová: V šedých tónech, interpretka Marie Štípková (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (Radioservis, Euromedia Group) Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) Jiří Křižan: Stín (Tebenas) Ruta Sepetysová: Sůl moře (Albatros Media)   Nejlepší audiokniha – dramatizace Jaroslav Havlíček: Neviditelný (Radioservis) Richard Bergman, Ondřej Martin: Nový návrat malého prince (Supraphon) Ladislav Grosman: Obchod na korze (Radioservis) Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) Václav Havel: Žebrácká opera (Radioservis)   Nejlepší audiokniha – mimo kategorie Karel Zeman: Cesta do pravěku (Supraphon) Robert Rytina: Reinhard Heydrich – Kat, který miloval hudbu (Tebenas) Charles Moore: Margaret Thatcherová – Dáma se neotáčí (Bookmedia) Yuval Noah Harari: Sapiens – Stručné dějiny lidstva (Bookmedia) Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum)   Nejlepší interpret Vladislav Beneš (Marcel Pagnol: Jak voní tymián, Albatros Media) Jan Vlasák (Georges Simenon: Maigret na dovolené, OneHotBook) Jan Zadražil (Terry Pratchett: Muži ve zbrani, OneHotBook) Daniel Bambas (Donna Tartt: Tajná historie, OneHotBook) Igor Orozovič (Jiří Traxler: Život v rytmu swingu, Supraphon)   Nejlepší interpretka Barbora Hrzánová (Vladimír Hulpach: Indiánské pohádky, Supraphon) Hana Maciuchová (Jiří Svetozar Kupka: Krvavé jahody, Albatros Media) Jitka Ježková (Petra Stehlíková: Naslouchač, Audiotéka) Anna Kameníková (Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Tympanum) Helena Dvořáková (Elena Ferrante: Temná dcera, Radioservis)   Audiokniha roku – absolutní vítěz Bude vybrána ze všech nominovaných audioknih.   Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova Jiří Dvořák   Cena posluchačů Hlasovat ze všech přihlášených audioknih lze ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-02 14:06:47

Literární vyhlídky (2. až 8. března)

První březnový týden nabídne především v Praze řadu zajímavých literárních akcí a také premiéru divadelní adaptace románu významného izraelského spisovatele Davida Grossmana Přijde kůň do baru, za který autor v roce 2017 získal The Man Booker International Prize. Na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy.   POZVÁNKY 2. 3. Praha / 17.00, Werichova vila Martin Jan Stránský je lékař, politik, spisovatel a vydavatel obnovené verze časopisu Přítomnost. Nyní pokřtí svůj Deník doktora z Mrnic (Paper Jam 2019) – černým humorem špikovanou sondu do svérázu českého venkova. Její vypravěč, pábitel, hráč na dudy, lékař a filozof, který se vrací z dlouholetého pobytu v Americe, je zasvěcený kritik malosti, kterou sám pomáhá léčit. Nutí nás uvědomit si grotesknost pozemského pinožení a demonstruje, že vlastní osud nelze obelhat nebo ho jakkoli přečůrat, tak jako nelze donekonečna obelhávat bližního svého. Katarze vždy dorazí. Slovy Doktora z Mrnic: Všechno se nám vrátí. Svět je bumerang. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Sedmdesát let od násilné smrti číhošťského kněze Josefa Toufara (25. února 1950) klade jeho tragický příběh řadu znepokojivých otázek, inspiruje tvůrce, podněcuje k cestám do minulosti i na osudová místa. Uvedení knih Miloše Doležala Když není motorka, lépe chodit pěšky a Velký pátek P. Josefa Toufara s debatou a čtením literárních reflexí číhošťského případu od padesátých let po současnost. Debaty se účastní postulátor Toufarova beatifikačního procesu historik Tomáš Petráček a literární historik a editor Jan Wiendl. Účinkují Jana Franková a David Novotný. Večerem provází Miloš Doležal.    3. 3. Olomouc / 17.00, Coffee Library Uvedení knižní novinky exilových Meditací (ukázka ZDE) spisovatele, pro kterého Francie byla celoživotní vlastí v záloze. Knihu představí editoři P. Komenda, J. Zatloukal a ředitel nakladatelství CDK Z. Granát za přítomnosti speciálního hosta – dcery spisovatele paní Kláry Le Bris-Cep, která zavzpomíná na svého otce a na život slavného spisovatele v těžkých podmínkách exilu. Praha / 17.00, Palác knih Luxor Michael Kocáb ve svých knižních vzpomínkách na události roku 1989 ukazuje, že politika je tvůrčí a často dokonce improvizační činnost a že občas není od věci brát na sebe „drzou“ odpovědnost. Beseda a autogramiáda autora knihy Vabank (Universum 2019) – známého hudebníka, skladatele, občanského aktivisty a politika. Praha / 19.00, Potrvá Uvedení knihy José Donosa Obscénní pták noci (Malvern 2019) s překladatelem Michalem Špínou a redaktorem Vítem Kazmarem a scénické čtení z textu, jehož autor kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píšou celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí. Praha / 19.30, Fra Prozaička, básnířka a reportérka Markéta Pilátová čte z nových textů. Zatím poslední knihou autorky řady románů, povídkových knih, básní a knih pro děti je román S Baťou v džungli z roku 2017.   4. 3. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Autorský večer Jana Vozky a Matěje Lipavského. Jan Vozka žije a pracuje v Liberci, studoval filmovou školu ve Zlíně a filmovou vědu na FF UK a je autorem sbírek Světlo zpoza dveří (2018) a Jedním dechem (2019). Matěj Lipavský žije a pracuje v Praze, vystudoval AVU, věnuje se malbě a ilustraci a též překladům ukrajinské poezie, v roce 2016 mu vyšla básnická prvotina Nika. Praha / 19.30, Kampus Hybernská Literární večer s uznávaným skotským básníkem, romanopiscem, překladatelem a kritikem Christopherem Whytem zaměřený na jeho nejnovější sbírku básní ve skotské gaelštině, Ceum air Cheum / Step by Step (2019, užší výběr na cenu Saltire Poetry Book of the Year). Večerem provází Petra Johana Poncarová. Básně zazní v gaelském originále a v anglickém překladu. Sbírku tvoří dvanáct rozsáhlých básní, které spojuje evropský záběr, moderní tón a provokativní tematika.   5. 3. Praha / 18.00, Malá vila PNP Křest 51. čísla sborníku Literární archiv na téma LES. Křtí a moderují editoři sborníku Lukáš Prokop a Tereza Sudzinová, součástí programu bude premiéra lesní dramatické montáže SdCh – Vrba píše borovici (účinkují Ladislav Čumba, Lukáš Aki Houdek, Petra Lustigová, Lukáš Prokop a SdCh) a výstava reprodukcí s tématem LES (Zdeněk Burian, Alois Kalvoda, Jan Konůpek, Jiří Šalamoun, Otakar Štáfl, Josef Váchal a Otakar Vaňáč). Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání s novinářem a válečným reportérem Jakubem Szántó, autorem knihy Za oponou války oceněné v soutěži Magnesia Litera 2019 cenou čtenářů Kosmas, v níž přibližuje své dramatické zážitky z frontových linií, míst teroristických útoků i státních převratů a revolucí, které během své kariéry televizního novináře v uplynulých dvou dekádách natáčel. Barvitým jazykem zprostředkovává pozadí dějinných událostí pohledem očitého svědka. Zároveň poodhaluje a demýtizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění, které jako vystudovaný historik zasazuje do širšího dějinného kontextu, kniha dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. Praha / 19.00, Café Lajka Křest Plavu 1/2020 s tématem „Nový konservatismus“, který se pokouší zachytit obecnější vývoj konzervativní filosofie a jejího ztvárnění v literatuře a prozkoumat některé její základy, od těch umírněnějších až k nebezpečně nacionalistickým trendům. Ukázku z textu Jukia Mišimy o krvi v mořských proudech přečte Michal Špína, překladatel a redaktor spřáteleného kulturního čtrnáctideníku A2.   6. 3. České Budějovice / 18.30, Měsíc ve dne Uvedení nového románu Miroslava Pecha Dítě tmy (Golden Dog 2020). Na programu bude beseda s autorem, autorské čtení a křest knihy, role moderátora se ujme Miroslav Boček. – Měla to být jen opuštěná továrna, která bude chátrat tak dlouho, až se rozpadne. A ten mladík, co se potuloval kolem, se nezdál nebezpečný. Jako kdyby na něm nebylo nic zvláštního, jen člověk beze jména. Ale právě kvůli němu ulicemi města poteče krev. Právě kvůli němu parta dětí brzy pozná peklo na zemi.   7. 3. V divadle Rokoko bude mít v sobotu 7. března premiéru inscenace Přijde kůň do baru, adaptace stejnojmenného románu významného izraelského spisovatele Davida Grossmana (v překladu Silvie Singerové), která vznikla v koprodukci s Divadlem Aréna Bratislava a kterou připravili režisér Martin Čičvák a dramaturgyně Alexandra Sarvašová. V nočním klubu jednoho bezvýznamného města se stárnoucí stand-up komik Dovík Grünstein snaží o nemožné: pobavit publikum i vyrovnat se s vlastním životem... Hrají Juraj Kukura a Tereza Marečková.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jaroslav Maria – Filip Hynek (ed.): Já. Vlastní životopis (Academia 2020) Kniha přináší historicky cenné příspěvky k poznání umělecké atmosféry pozdního romantismu a české secese na přelomu 19. a 20. století a jejich souvislost s národní kulturou, jak ji vnímal autor pohledem spisovatele-dramatika a advokáta. Maria přibližuje smysl svého mnohaletého putování po Itálii, které mu bylo nejen popudem k sepsání kunsthistorické cestopisné příručky Italie (1925), ale především ke vzniku většiny jeho dramat z volného cyklu takzvané ferrarské trilogie: Parisina (1916), Lucrezia Borgia (1917), Torquato Tasso (1917). Autor kriticky hodnotí vývoj české literatury od 19. století a vysvětluje svůj obrat k románové tvorbě z právnického a profesního prostředí, kterou si kromě čtenářské popularity způsobil i řadu životních těžkostí, když jimi demaskoval společenské poměry první Československé republiky.   Michael Špirit: Textologie dnes /Příručka pro začínající editory/ (Ústav pro českou literaturu AV ČR 2020) Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě „je“ a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové „spotřebě“ je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr – Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec – mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.   Jonáš Zbořil: Nová divočina (Host 2020) Jonáš Zbořil je básník, hudebník a moderátor Radia Wave, kde spolupřipravuje pořad Liberatura. Po úspěšném básnickém debutu Podolí (2013) přichází s novou sbírkou, inspirovanou obavami o prostor, do kterého se narodila autorova dcerka. Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.   Vladimír Karfík: Co a jak (Pavel Mervart 2020) Vladimír Karfík (*1931), literární historik, kritik, redaktor a editor, působil v šedesátých letech 20. stol. jako redaktor v Literárních novinách, v letech 1990–99 byl jejich šéfredaktorem. Ve svém kritickém díle se věnoval mnoha českým významným autorům, především básníkům (Jiří Kolář, Jaroslav Seifert, Ivan Wernisch, Bohumil Hrabal, Vilém Závada, Karel Šiktanc a další). Díky své mimořádné schopnosti, s níž dovede citlivě pochopit a interpretovat literární dílo, navíc střídmým a jasným stylem, patří mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto oboru. Jeho tvorba obohatila naši literaturu posledního půlstoletí i svou zřetelnou zásadovostí a zároveň noblesou.   Thomas Michael Keneally: Schindlerův seznam (čte Vladislav Beneš, Tympanum 2020) Audioknižní zpracování předlohy filmu oceněného sedmi Oscary, inspirovaného osudy Oskara Schindlera – kariéristy, válečného zbohatlíka, milovníka elegance, přepychu, alkoholu a krásných žen, jenž ve stínu osvětimských komínů našel svoji lidskost a riskoval nejen majetek, ale i vlastní život, aby nedopustil vyvraždění tisícovky „svých židů“. Román z roku 1982, který je mistrovským, mnohovrstevnatým vylíčením charakterů a osudů jedinců zapojených do obrovité byrokratické mašinerie zla, získal Man Bookerovu cenu. Audioknihu v podání ostříleného interpreta dokresluje hudební doprovod inspirovaný hudbou ke stejnojmennému filmu Stevena Spielberga.

Čas načtení: 2020-01-13 13:35:32

Toyen a Emila Medková v brazilském magazínu Agulha Revista de Cultura

Latinská Amerika, zejména její aktivní umělci a umělecké tvorbě nakloněná veřejnost, byla po celý rok 2019 v příjemném závoji entuziasmu podníceného 100. výročím vzniku surrealismu. V Kostarice a Chile uspořádali přední umělecké osobnosti soudobého surrealismu mezinárodní výstavy uvádějící díla nejen nynějších výtvarných a literárních nadrealistických autorů, ale připomínajících se vší důstojností velikány hnutí, jejichž tvorba se uzavřela třeba i před řadou desetiletí. Kostarickou výstavu s působivým nadhledem v titulu, 100 años no es nada… (100 let není nic…), zorganizoval výtvarník, básník a editor Alfonso Peña pod záštitou Agorart Grup, magazínu Revista Matérika a Kostarické univerzity. K výstavě vydali rozsáhlý elektronický katalog. Aktuálně reprezentuje sto třicet výtvarníků a literátů z řady zemí (deset je z České republiky) a současně má platností trvalého dokumentu už nyní historické hodnoty. Chilská výstava byla v podzimních měsících v metropoli Santiago de Chile, v kulturním centru Roberta Matty. Její příprava byla v péči teoretika, výtvarníka a básníka Enrique de Santiaga a jeho surrealistických druhů. K účasti pozval přední současné výtvarné a literární surrealisty z řady zemí, také čtyři z Moravy. Století trvání surrealismu měl po celý předešlý rok ve štítu webový magazín Agulha Revista de Cultura. Nyní je vydáván ve dvoutýdenní periodicitě v Brazílii portugalsky a anglicky. Hlavním editorem je neúnavný Floriano Martins, znalec výtvarné kultury a literatury nejen Latinské Ameriky. Z článků od rozličných autorů z různých zemí sestavil mj. seriál věnovaný dámám umělecky aktivním v surrealismu. K seriálu napsal obsáhlý editorial. Floriano Martins: Svoboda žen v uměleckém vyjádření (Vybrané pasáže se souhlasem autora)      Maria Estela Guedes (Portugalsko, 1947) poznamenává, že v její zemi je pro většinu intelektuálů surrealismus něco, co patří minulosti. K odstranění této zvrácené logiky je nutné uvést surrealismus do současnosti. To by bylo nemožné bez zjištění jeho hlavních dilemat a selhání.            Jak přijatelné je být surrealistou? Slyšíme implicitní ozvěnu této falešné otázky, která představuje výjimečný soud podzemních rukou stoupenců, kteří surrealismus ponořili do sítí temného ducha a naprostého nedostatku uměleckého talentu. Ti, kdo opakují takové slepé linie, jsou těmi, kteří popírají schopnost světa obnovit se. V patu opakování je trojice poezie-láska-svoboda, která zůstala uvnitř bez vyhlídky na obnovu, a to i bez toho, aby byla v té době splněna, jak se tvrdilo. Jako příklad uvedl Vratislav Effenberger (Česká republika, 1923–1986), že tato utopická maxima jen mohla umlčet vše, co stále zářilo surrealismem. A poukazuje na to, že ulice, na nichž surrealisté hledali nádherné, se mezi válkami změnily. Ulice zázraku hledaly další ohyby a útesy. Bojové mechanismy samy nalezly nové triky, a zatímco se odvíjely také překážky, další impulsy určovaly, bez roztrhané přítomnosti dogmat, nové ztělesnění touhy, novou stránku čtení snů a humoru. Surrealismus nějak překonal surrealistické neřesti a stal se nejvlivnějším proudem myšlenkových a estetických perspektiv 20. století.          Hanebným aspektem surrealismu ovšem je, že nepřijal imperativní povstání proti brutální misogynii, která ovládla společnost, zejména v psychiatrickém prostředí od konce devatenáctého století. Diane di Prima (USA, 1934) shrnuje: Když se muži bouřili, byli romantičtí, svobodní. Ženy, které se bouřily, byly klasifikovány jako bláznivé. Když nám další z přítomných žen, Beatriz Hausner (Chile, 1958), řekne, že příroda je pouze aspektem reality a že má zájem prozkoumat neomezenou realitu, neskutečnost, vede nás to k tomu, abychom si mysleli, že nemohou existovat hranice vnímání ani nástroje pro objevování nepochopitelných labyrintů reality. Koncepčně by surrealismus byl paradoxem. Breton obhajoval poskytování myšlenkového produktu jen kvůli tomu, že zapomněl, že hodnota myšlenky spočívá v jejím smyslu, nebo spíše ve vyjádření a vnímání tohoto smyslu. Skoro jednomyslné odmítnutí základů estetiky surrealismem je dalším řetězcem protikladů, protože bez estetické dimenze neexistuje stvoření. Toyen a Emila Medková V zářijovém čísle Agulha Revista de Cultura (141/2019) Floriano Martins přinesl bohatou ukázku z tvorby Toyen, jejímiž kresbami ilustroval všechny texty toho čísla. Napsal k tomu: Mezi těmito dámami je nutné počítat s přítomností Toyen (Marie Čermínová, Česká republika, 1902–1980), nesmírně plastické umělkyně, zakládající členky Surrealistické skupiny v Československu v roce 1934. Její erotickou nejednoznačností jsem snad vzbudil největší zájem veřejnosti a kritiků o význam uměleckého stvoření této výjimečné umělkyně. A o pět čísel později, v polovině listopadu 2019, dostalo v Agulha Revista de Cultura široký prostor umění fotografie Emily Medkové. Publikovaný materiálu Martins čerpal z knihy Krzysztofa Fijałkowského, Michaela Richardsona a Iana Walkera Surrealism and Photography in Czechoslovakia: On the Needles of Days (Surrealismus a fotografie v Československu, Na jehlách dnů), New York, Ashgate Publishing, 2013. Emila Medková – Kouzlo zoufalství (Vybrané pasáže se souhlasem editora Floriana Martinse)      Dílo Emily Medkové představuje jeden z nejvíce udržovaných a kriticky zapojených příkladů surrealistické dokumentární fotografie. Viděno však bylo jen zřídka mimo Českou republiku při výstavě nebo reprodukci. Tato neviditelnost, zrozená v roce 1928 a aktivní od konce čtyřicátých let až do několika let před smrtí umělkyně v roce 1985, odráží fantomovou existenci poválečné české surrealistické skupiny, jejíž byla členem.      Významné místo Medkové v historii poválečného českého surrealismu se odráží také v jejím postavení v rámci toho, co lze oprávněně nazvat tradicí české surrealistické fotografie, trvající téměř sedmdesát let. Ačkoli materiál v terénu je snadněji dostupný od sametové revoluce 1989, tato zajímavá historie zůstává divákům mimo střední Evropu téměř neznámá a bližší inspekce odhaluje bohaté kontrasty k severoevropským surrealistickým fotografiím.      Po krátké přestávce, nastalé bezprostředně po ukončení nepřátelství v letech 1946 až 1948, nastalo mezi stalinistickým státem a Československem další období kulturní represe, které mělo trvat příští čtyři desetiletí. Surrealismus a jeho výsledky byly silně cenzurovány státními sdělovacími prostředky. Zejména Teige, jehož předválečné postavení bylo charakterizováno odhodláním sladit surrealistické ideály se stranickými politickými revolučními požadavky, úřady pronásledovaly do té míry, že jeho předčasná smrt jen o několik měsíců později byla široce interpretována jako přímý důsledek tlaku státu a policie. Za těchto podmínek mohla být jakákoli organizovaná surrealistická činnost v Československu jen pod podmínkou skrytí a po většinu daného období neměla skupina k dispozici žádnou možnost veřejné prezentace. Interní skupinové časopisy „publikované“ v jedné kopii: Znamení zvěrokruhu (1951, 10 čísel) a Objekt (1953–62, pět čísel), měly Medkovou jako hlavní přispívatelku. Je pozoruhodné, že právě v této době došlo u Medkové k důležitému posunu od inscenovaných fotografií, které připomínají předválečný rozkvět francouzského surrealismu, směrem k celkově tvrdším a kritičtějším dokumentárním dílům.      Dva z Medkové hlavních cyklů seskupujících obrázky se společným tématem se jmenovaly Uzavřeno a Znamení. Tato tendence koncipovat svou praxi spíše v podobě cyklů, než izolovaných fotografií je pro českou surrealistickou fotografii typická a přispívá k pocitu, v němž by se obrázky měly číst jako součást probíhající debaty, jako důkaz neustálé ostražitosti nad každodenním světem.          Fotografie jako Explosion naznačovaly, že struktura městského prostředí začala mutovat v soucitu s měnící se mentální morfologií kolem ní. Daleko od magické Prahy, dnešní medové turistické pasti, se v roce 1959 mohl dům stát žalářem, monochromatickým zachycením povrchů odhalujících trhliny. Dokumentární práce Medkové a sociální realita, s níž se konfrontovala, byla tady a dnes skutečným každodenním prostředím kolem ní. Od počátku 50. let začala sledovat konkrétní pražské čtvrti Libeň a Karlín, se zaměřením na ulice s levnými obchody. Ačkoliv v 60. letech nebylo snadné číst přesný předmět výsledných fotografií. Vytrvale zůstávaly ve své fakta, vždy ukazovaly skutečné, konkrétní (a obvykle statické) věci.      Fotografie jako Explosion naznačují suchý, hořký humor typický pro básně a obrazy poválečného českého surrealismu. Ale není to ten, který snadno umocňuje Bretonův černý humor charakteristický pro francouzský surrealismus během 30. let a po nich. Jak už Češi poznali, podmínky pro jejich smích byly nyní radikálně odlišné. Vratislav Effenberger, který po smrti Teiga převzal účinné vedení skupiny, si uvědomil, jak všudypřítomná a konkrétní povaha fotografií učinila z nich vhodného svědka.      Debaty ve skupině od roku 1951 dále zdůrazňovaly nejen jejich naléhání na konkrétní, kritický postoj vůči novým materiálním podmínkám, ale také vyžadovaly nutnost přehodnotit a kritizovat vlastní zásady surrealismu a jeho mytologii. Důkazy z interních šetření, kterých se Medková účastnila, prokázaly upřímnou připravenost zpochybnit a revidovat francouzský i český surrealismus předválečných let, sebekritický a reformistický přístup, který se zdá být mnohem plašší v reformované skupině kolem Bretonu v poválečné Paříži. Hnutí Devětsilu 20. let často vyznávalo slunný optimismus o moderním světě a jeho slibu pro novou českou společnost. 30. léta českého surrealismu už obsahovala také prvky, které nyní vypadaly nehanebně pozitivní. Effenberger měl zpočátku dokonce vážné pochybnosti o pokračující relevanci pojmu surrealismus, přičemž upřednostňoval pojem objektivní poezie, aby zdůraznil kolektivní odhodlání opustit utopický, imaginativní tah surrealismu 30. let.      Medkové záznamy městských duchů, jako je Torso 1965, se tedy zdají být mezi reflexí a přehodnocením možností surrealistického obrazu. Často se jeví, že jsou výsledkem stálého pohledu spíše než štěstí, a někdy mají mnohem více společného s pozdějšími, konceptuálnějšími proudy evropské dokumentární fotografie než s podivnými hrami typického surrealistického umění a fotografie. Tyto obrazy však často také velmi připomínají proudy českého surrealistického malířství, s nimiž by byla Medková velmi dobře obeznámena.       Medková pokračovala ve své kariéře obrazy zdí (to byly doslova konfrontace s fyzickými překážkami, které lze dobře číst jako nepřátelské zadržování a politické slepé uličky). Zejména v 60. letech 20. století byly fotografie z cyklu Crevices umístěny na detailech povrchů, které byly součástí částečného rozkladu, který nabídl nápadnou paralelu s vývojem české abstrakce v malbě. Stejně jako na Západě měla tato informální tendence významné kořeny v surrealistickém umění a Mikuláš Medek byl jedním z hlavních účastníků jejího vývoje.         K surrealistické skupině se znovu připojila v roce 1975, rok po smrti manžela. Později projevila nezájem o vystavování své práce a spokojenost s tím, že její neúspěch v jakémkoli komerčním smyslu ji udržel volnou, aby mohla pokračovat ve své práci bez zásahů. Zvýšená očekávání se však ukázala jako krátkodobá. Na konci 60. let byla opět obnovena státní kontrola, tentokrát na dalších dvacet let. Závěrečný cyklus fotografií Medkové byl nazván Konec iluzí, a ačkoli obsahoval témata a místa známá z dřívější práce, odvozoval také zvláště kyselé potěšení z toho, že konečně obrátila objektiv od města, na opuštěná místa.      Jak nám zkušenosti z historie říkají, civilizace neumírají v důsledku svého ekonomického kolapsu, ale proto, že funkční a využívané hodnoty těchto systémů s vývojem ustupují, což se děje tak dlouho, dokud neztratí všechen skutečný obsah.   Floriano Martins (*1957, Fortaleza, Brazílie) je brazilským básníkem, výtvarníkem, editorem, esejistou a překladatelem renomovaným v orientaci na latinskoamerickou a portugalskou literaturu v oblasti poezii. Také fotografuje, tvoří surrealistické koláže. Je velkým příznivcem českých surrealistů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 12:36:55

Stanislav Struhar: Cizinci. Dvě povídky (ukázka z knihy)

Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.   Ukázka z knihy: ÚRYVEK Z POVÍDKY DANIEL Čím více se demonstrační průvod blížil k centru, tím hlasitěji halekaly hlasy zúčastněných, vzrušeněji zaznívaly zvuky demonstrace. Markéta z chodníku zamávala Danielovi, protlačila se k němu, popadla ho za paži a křikla, že tolik lidí nečekala. Společně se drali vpřed, avšak zničehonic spatřili policisty, kteří, se speciálním vybavením, stáli napříč ulicí. Za nimi čekala protidemonstrace vybavená bannery s xenofobními hesly, cedulemi a rakouskými vlajkami, i jejich hlasy nabraly na síle, i jejich lomoz přiostřil. Vtom Daniel postřehl rychlé pohyby, přihlížel srážce s policisty. Výkřiky, potyčky, muži i ženy na zemi. I Markéta se válela na asfaltu, všiml si, jak se jí na rtu leskne krev, vlasy má celé rozcuchané. Pomohl jí zpátky na nohy, spěšně se rozhlédl, vtom ale nečekaně spatřil Sigrun, stála na chodníku a chytila za paži Gernotova kamaráda, pevně ho držela. Prohlédl si její policejní uniformu, zadíval se jí do očí, které na něj upírala, pak se otočil a odtáhl Markétu, vedl ji k chodníku na protější straně ulice. Markéta křičela, ať ji pustí, ať ji okamžitě nechá být, že chce zpátky, že tady ještě zdaleka neskončila, pokoušela se mu vytrhnout, ale on jí zabránil, zůstal stát a hleděl na ni.             „Padáme odsud,“ prohlásil.             „Já tady chci zůstat!“ ječela a Daniel vzal její obličej do rukou, prosil ji, ať toho nechá, prosil ji, ať se vrátí domů. Proč? Protože se o ni bojí, protože se o ni bojí i Andrejka.   Ze spánku ho vytrhl domovní zvonek. Vylezl z postele a vyšel do předsíně, na telefonu zabzučel a odemkl dveře do domu. Pak otevřel dveře do bytu. Honem se vrátil do ložnice, padl na postel a z polohy na břiše civěl do zdi. Dveře do bytu se otevřely a zavřely, zámek zarachotil a Daniel poslouchal, jak se k němu blíží kroky, potom zavládlo ticho. Převalil se na záda, zadíval se na její policejní uniformu a ona usedla na pelest, složila mu hlavu na hruď.             „Proč?“ zašeptal. „Proč jsi mi to neřekla?“             „Chtěla jsem ti to říct, ale čekala jsem na vhodný okamžik.“             „Ten zjevně nadešel včera.“             „Vždyť jsi říkal, že se ti při pohledu na policii dělá špatně. Taky ses zmínil, že doufáš, že se s ní nikdy nezapleteš.“             „Cos tam včera dělala? Jak to že jsi byla proti nám?“             „Já nebyla proti vám, chtěla jsem vás chránit. Chtěla jsem chránit vás všechny, i vaše protivníky, abyste si vzájemně neublížili. Strašně moc si přeju, abyste společně dokázali řešit problémy v míru.“   ÚRYVEK Z POVÍDKY TILLMANN Tillmann se zeptal, proč ten chlap se ženou tak zametl. Prý kvůli chybě při načítání nákupu, ale to se přece může stát komukoli, kdo by celé dny dřepěl za kasou, a ta paní se mu omluvila, okamžitě chybu napravila.             „Místní pokladní se do Rakouska přistěhovaly, mluví s přízvukem a jednoduchou němčinou, takže jsou tu a tam zcela mylně považovány za nevzdělané nebo snad dokonce hloupé,“ podotkl Tillmann.             „Ale chlap, který se takhle zachová k ženě, musí být strašně arogantní.“             „Třeba by se povedlo zařídit, aby byl vnímavější.“             „Jak jako?“             „Tak například ho na pár dní posadit za kasu,“ vysvětlil Tillmann a pozdravil sousedku, která proti nim přicházela.             „Teda vy jste se nějak rozšoupli,“ odtušila a přátelsky se na Dominiku usmála.             „Taky plánujeme uvařit nějakou delikatesu,“ zareagoval Tillmann, sousedka se zasmála a s přáním hezkého dne pokračovala v cestě.             „Nevěděla jsem, že je tak milá,“ přiznala Dominika. „Jednou jsem ji na schodišti přistihla, jak nadává na cizince.“             „To Hilde bohužel občas dělá. Přestože byla provdaná za uprchlíka z Iráku. Mají spolu syna. Ten chlap ho pravidelně navštěvuje, ale pokaždé čeká před domem.“             „Proč nejde dovnitř?“             „Protože by se s Hildou zase chytli. Tehdy, když ještě byli svoji, se někdy v bytě hašteřili tak nahlas, že na ně dokonce přijela policie.“             „Kdo na ně volal policii?“             „Domovník.“             „Nejdřív se do sebe zamilovali a pořídili si dítě a pak se takhle hádají?“             „Alex, teda jejich syn, jako by otci z oka vypadl. Když začal chodit na základku, hned Hilde volali s tím, aby ho posílala na doučování němčiny. Jenže Alex tehdy mluvil výhradně německy. Němčina je jeho mateřský jazyk. Hilde mi navíc nedávno prozradila, že mu byl odepřen vstup do klubu na koncert, jeho kamarádi dovnitř směli, ale on ne.“             „To jako proč?“             „Sekuriťáci mu tvrdili, že mají s týpky, jako je on, špatné zkušenosti, jenže on tam předtím nikdy nebyl.“             „A ti jeho kamarádi už v tom klubu někdy dřív byli?“             „Nebyli. Hilde mi taky říkala, že i oni pocházejí z rodin imigrantů, jenže to na nich není poznat.“             „A oni na ten koncert šli bez něj?“             „Jo.“   Zhasla, vyšla na balkon a přitulila se k němu. Ležela bez hnutí a mlčela. Po chvíli se zeptal, na co myslí, stočil k ní hlavu a pohlédl na ni, spatřil, jak hledí na nebe, mírně pohybuje očními víčky.             „Mluvím německy s hodně silným přízvukem?“             „Když někdo mluví cizí řečí, má obyčejně přízvuk,“ odpověděl. „Jsme spolu krátce, ale už jsem u tebe zaznamenal zlepšení.“             „Dělám spoustu chyb? Prosím, upozorňuj mě na ně.“             „To není třeba. Jsem si jistý, že budeš zanedlouho mluvit dokonale,“ usoudil. Jenže ona na to, že to on přece nemůže vědět, ovšem Tillmann namítl, že slyší v její němčině pokroky. Dominika prohlásila, že to tedy přehání a navíc neslyší, jak ona přemýšlí česky, že si v duchu překládá, a on vyzvídal, kde se vůbec učila německy. V jazykovce, odpověděla. Ráda na ty hodiny vzpomíná, protože to někdy byla strašná legrace. Jestli na Břeclav myslí často? Někdy docela jo. A jestli se jí jednou bude stýskat? To těžko říct, to přece nikdo předem neví. Tillmann podotkl, že Čechy jsou, co by kamenem dohodil.             „Vašim se už někdy zastesklo?“ zamluvila to honem.             „Nikdy se do Lipska vracet nehodlali, ale jednou mi přiznali, že se jim občas zasteskne.“             „Tehdy za sebou nechali všechno?“             „Moc toho nebylo.“             „Určitě si uvědomovali, že se dlouho, nebo možná nikdy, nevrátí. To musí být hrozné pomyšlení.“             „Nedokázali si představit žít v totalitě.“             „Jeli jste do Lipska hned, jak se otevřely hranice?“             „Ne, hned ne. Až po čase.“             „A kdy jste tam byli naposledy?“             „Na pohřbu babičky z tátovy strany. Ale to už je pár let.“   Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Náleží k nejvýraznějším německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Žije ve Vídni.   Přeložila Markéta Kliková, nakladatelství Volvox Globator, Praha, 2019, 1. vydání, 100 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 19:21:15

Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

Nové vedení německé sociální demokracie (SPD) má značně levicové představy, ale zatím kvůli nim nejde do ostrého střetu. Mimochodem, nepřipomíná vám pan Kühnert tak trochu Standu Grosse? Na sjezdu SPD, který proběhl minulý víkend v Berlíně, se nově zvolení spolupředsedové potvrzovali už jen formálně. Zajímavý boj se ovšem čekal o posty místopředsedů. Na místopředsedu totiž kandidoval i Kevin Kühnert, šéf socialistické mládeže (Jusos), což je jeden z lidí, kteří teď svým osobním nasazením pomohli nové dvojce šéfů do sedla. Jeho protikandidátem byl Hubertus Heil, ministr práce v současné spolkové vládě. Kühnert je zastáncem posunu SPD doleva, kdežto Heil je spíš pragmatický centrista. Chvějete-li se nyní nesnesitelným napětím, který z nich to křeslo nakonec obsadil, tak mám pro vás úlevu: oba. Vedení strany totiž usoudilo, že než dopustit tento souboj, raději zvýší počet místopředsedů ze tří na pět. A tak se nespokojená členská základna „nažrala“ a stará partajní špička si zachovala tvář. (Při té příležitosti si člověk říká, kolik dnešních orgánů a institucí svého času vzniklo nějakým podobným způsobem – kvůli potřebě dávno mrtvých lidí si nějak rozdělit pašalíky, aniž by se navzájem zničili. To by bylo dobré téma na doktorskou práci.) Nová, levicovější SPD stihla vygenerovat ještě pár myšlenek ve svém znovu nalezeném duchu. Tou asi nejvýraznější je Vermögenssteuer čili daň z majetku. Takzvaná milionářská daň v každoroční výši jednoho až dvou procent, progresivní podle celkového objemu majetku. Myšlenka zdaňovat majetek byla přitom v SRN opuštěna už roku 1997, poté, co ústavní soud rozhodl, že nemovitosti a jiný majetek nesmějí být zdaňovány různými sazbami. Tehdejší vláda usoudila, že než zvýšit sazbu na nemovitosti, jak by požadovalo rozhodnutí soudu, raději celou daň zruší. Myšlenka nějak oholit milionáře není v Evropě nijak nová, ale její reálné výsledky obvykle zaostávají za rozzářeným očekáváním. Francouzská superdaň ve výši 75 procent na vysoké příjmy, kterou svého času zavedl prezident Hollande (boční myšlenka: říkali mu tehdy „populista“, nebo ne? Já mám dojem, že ne), byla časem zrušena, protože se potrefené osoby prostě přestěhovaly do ciziny. Návrh německých socialistů by se nejspíš také nějak obcházel. Například přes úlevy firmám, se kterými se v něm počítá. Další myšlenkou z tohoto sudu je návrh na zmrazení nájmů ve velkých městech po dobu pěti let. Rostoucí nájemné je v Německu velké téma, protože ve velkých městech jen málokdo vlastní byt, ve kterém bydlí. Ale problém s nedostatkem bydlení v zemi, kam se od roku 2010 přistěhovaly přes čtyři miliony lidí, těžko reálně řešit jinak než výstavbou nových bytů. O té se ovšem na sjezdu moc nemluvilo. Nejen o výstavbě se nemluvilo; téma imigrace bylo také totálně v pozadí, přitom jde o významný důvod útěku tradičních dělnických voličů k AfD (ve spolkových volbách roku 2017 se přeliv od SPD k AfD odhadoval na půl milionu). To ale není zase takové překvapení. Zatím jediná západní sociální demokracie, která byla pod tlakem voličů ochotna přehodnotit svůj postoj směrem k větší restriktivitě, je ta dánská. Pár komentářů k věci. Pravděpodobnost, že SPD tyhle myšlenky prosadí ve vládě, je víceméně nula. Jediný její požadavek, který má potenciální vyhlídky na úspěch, je zvýšení uhlíkové daně. K tomu se totiž opatrně pozitivně vyjádřil Armin Laschet, místopředseda CDU a jeden z lidí tvořících mocenskou oporu stávající kancléřky Angely Merkel. K ultimátní výhrůžce rozbití vlády, kterou by možná mohli něco prosadit, schází nově zvolenému vedení SPD odvaha, ačkoliv Kühnert i oba noví spolupředsedové nenechali v předvolebním souboji na velké koalici niť suchou. Když ale začala perspektiva jejího konce vypadat příliš reálně, Kevin Kühnert zavesloval zpět a pravil, že se věc nesmí uspěchat. Jojo, neuspěchaně a v klidu lze o tomto tématu hovořit třeba až do řádného termínu voleb roku 2021, řekl by cynický pozorovatel (jako třeba já). Strach z případných předčasných voleb vychází i z toho, že současné vyhlídky v průzkumech veřejného mínění nejsou pro SPD moc příznivé. Poslední dva zveřejněné průzkumy udávají značně odlišné údaje: Emnid by jim přiřkl 16 procent hlasů, kdežto televize RTL jen rekordně nízkých 11 procent, navíc s krutým sdělením, že pouze tři procenta Němců považují SPD za nejlepší stranu, co se zvládnutí problémů Německa týče. (Sběr dat pro Emnid ale probíhal o pár dní dříve, takže v něm nemusí být plně odraženo to, jak na voliče zapůsobili nově zvolení předsedové.) Maximum, co tedy lze čekat, jsou nějaké obstrukce v další práci vlády. A to si také myslím, že se stane: fungování německé vládní koalice bude ještě ochromenější než dosud. Upřímně by nové volby byly dávno na místě, ale znáte to s těmi kapry a vypouštěním rybníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autoraz jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-11-28 16:07:37

Elena Ferrante: Pláž v noci (ukázka z knihy)

Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci. Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí… Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat. Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“ S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“ Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.   Ukázka z knihy      Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.      Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.      Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.        Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.      Je děsné horko.        Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.      Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.      Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.        Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.      „Mati, jdeme, pospěš si!“      Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.      A co já?      Já už je nevidím.      Zakřičím: „Mati!“      Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.        Slunce zapadlo, světlo je růžové.      Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.      Vtom ho poznávám.      Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.      Plavčík Kruťas je vysokánský.      Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.      Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:        Hovno spolkni      Chcanků si lokni      Pij je bez džusu      Tak otevři pusu      Slova zničím      Pasti líčím      Slyšíš to ticho      Když všechno zmlklo.            Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.      Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.      A vida, už je tady.      Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:        Frňák urvi si      Na mísu sedni si      Vypuď všechno z těla      Zůstaneš osamělá.        Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.      Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Čas načtení: 2024-02-19 11:39:00

Sheepy: A Short Adventure

Sheepy: A Short Adventure je krátka plošinovka, za ktorou stojí nezávislý sólo autor Thomas Lean, známy aj pod prezývkou MrSuicideSheep. Hra je situovaná do kanálov pod mestom, kde sa prebudí k životu opustená plyšová ovečka. Sheepy sa snaží dostať von z podzemia, prieskumom miesta sa ale ukáže, že veci nie sú také, ako sa na prvý pohľad zdajú byť. Hrateľnosť sa skladá zo skákania a explorácie temného, v pixel-artovom vizuáli vyhotoveného prostredia, pričom ovečka postupne získava nové zručno...