Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 11:00:01

Literární vyhlídky (9. až 15. března)

Nadcházející týden nabídne literární akce především v české metropoli, kde mimo jiné odstartuje série čtení autorů a autorek nominovaných letos v některé kategorii na cenu Magnesia Litera. V Praze se také bude diskutovat o rakouské literatuře roku 2019 a nevšední zážitek slibuje i francouzsko-český večer současné poezie. Na závěr jako obvykle připojujeme několik aktuálních knižních tipů.   POZVÁNKY 9. 3. Praha / 17.30, Cafe Jedna Křest knihy Mariky Pecháčkové Kdo chytá v síti (BizBooks 2020). Dokumentární knihu o zneužívání dětí na internetu pokřtí režisér a dramaturg Jan Gogola ml. a nakladatelka a dokumentaristka Barbora Baronová. V prostorách Cafe Jedna, kde se natáčela většina schůzek s predátory ve filmu V síti, se budete moci potkat s autorkou knihy Marikou Pecháčkovou, režisérem Vítem Klusákem nebo jednou z obsazených hereček. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech V Shakespearových hrách je próza něco jako zapomnění na Boha. Pro pozvané hosty – filozofku, herečku a režisérku Annu Luňákovou, spisovatele Ondřeje Macla a knižního redaktora a básníka Jana Grabce – je příznačné, že se sice zapletli s „posvátnou“ poezií, ale mnohem bezhlavěji se vrhají do vyhaslých kráterů prózy. Uslyšíte ukázky z rukopisů, jejichž společným jmenovatelem by mohla být nemoc (ale také experimentování, složitost či hrůza ze světla). Jana Grabce nepředstavitelně bolí zub, Anna Luňáková se mimo jiné inspiruje psychoterapií, Ondřej Macl zas rozvíjí zkušenost práce v chráněném bydlení na Černém mostě. Vstupte do světa, jehož nejnesnesitelnější nemocí je láska... Praha / 19.00, Kavárna Liberál Oskar Georg Siebert, respektovaný amatérský filmař, autor autobiografického románu Einmal ein Fremder, immer ein Fremder a jeho českého překladu Jednou cizincem, provždy cizincem, se narodil v roce 1942 v Berlíně. Od roku 1944 až do svého vystěhování v červenci 1976 žil s matkou a sourozenci v Československu. Ve své knize popisuje těžký úděl dítěte německého původu, chlapce bez otce, který postupně dospívá v aktivního cílevědomého muže usilujícího o návrat do svého rodiště, aby si zde vybudoval nový život. Pestrý, místy dobrodružný a politicky angažovaný život zvláště po srpnu 1968 učinil z Oskara Georga Sieberta protivníka totalitního režimu, „disidenta a nepřítele socialismu“. V červenci 1976 se za podpory Organizace pro lidská práva OSN natrvalo vystěhoval do Západního Německa. V Československu ale zůstala jeho matka i sourozenci, a tak své vazby na rodinu a na přátele ve „staré vlasti“ nepřetrhal. Při svých návštěvách Československa je však jako každý cizinec povinen hlásit se na oddělení pasů a víz, kde je často vyslýchán bezpečnostními orgány v civilu. Aby bylo „vytěžení“, jak zní hantýrka StB, dostatečné, byli na něj nasazeni nejen samotní příslušníci StB, špionážní služba z Mnichova, přátelé a kamarádi ze sportovního prostředí, kde se pohyboval, ale i jeho tehdejší manželka, která se stala aktivní informátorkou StB. Když tento zvýšený zájem StB o svou osobu prohlédl, ukončil okamžitě své cesty do ČSSR a přerušil i styky s dřívějšími kamarády. Teprve v listopadu 2018 se seznámil s tajnými spisy StB z Archivu bezpečnostních složek vedenými na jeho osobu. A rozhodl se, že i tuto etapu svého života literárně zpracuje. S nadhledem, ironií a suchým humorem líčí své zážitky a skutečné události jako příhody fiktivní postavy českého Němce či německého Čecha, Bruna Schwarze.   10. 3. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum Jaké reakce vyvolalo udělení Nobelovy ceny za literaturu Peteru Handkemu? Kdo obdržel Rakouskou knižní cenu za rok 2019? Už jste četli Hlavní město? Zeď? Tylla? Lásku za časů Mahlstadtského dítěte? O uplynulém roce rakouské literární scény budou diskutovat germanistka Dana Pfeiferová, překladatelka a literární publicistka Marie Voslářová a germanista a knihovník rakouské knihovny v Brně Richard Guniš. Diskusi moderuje překladatelka a literární kritička Jitka Nešporová.   11. 3. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – pobočka Žižkov Setkání se spisovatelkou Simonou Bohatou, autorkou prózy Máňa a ti druzí (2017), která ve své nové knize Všichni sou trapný (Host 2019) sleduje životní útrapy dospívajících dětí z jedné žižkovské třídy na pozadí normalizačních osmdesátých let. Praha / 18.30, Francouzský institut v Praze Francouzsko-český večer současné poezie představí šest francouzských a českých básníků, spjatých svou tvorbou s Prahou, ať už se v Praze narodili, žijí zde nebo se do Prahy aspoň načas vrací. Své verše přečtou Guillaume Basset, Sylva Fischerová, Benoit Meunier, Jean-Gaspard Páleníček, Bertrand Schmitt, texty nedávno zesnulého Stanislava Dvorského bude číst básník Jakub Řehák. Básně zazní vždy v originále a budou promítnuty v českém, respektive francouzském překladu. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla V rámci prvního ze čtyř plánovaných autorských čtení tvůrců nominovaných letos v některé ze sedmi kategorií výročních knižních cen Magnesia Litera se představí David Böhm (A jako Antarktida – Litera za knihu pro děti a mládež), Daniel Hradecký (Přibližování dřeva – Moleskine Litera za poezii), Jan Němec (Možnosti milostného románu – Litera za prózu) a David Zábranský (Logoz – Litera za prózu). Uvádí Pavel Mandys z pořádajícího spolku Litera.   12. 3. Praha / 18.30, Excelsior Pub Autorské čtení teoretičky umění a spisovatelky Mileny Slavické z knihy Povídky jamrtálské (2010) a debata o Nuslích a jejich duši. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Je ohraničená železnicemi, skřípnutá v údolí a z Nuselského mostu její obyvatelé vidí jen syrové betonové břicho. Depresivní a melancholická povaha čtvrti se odráží ve vyprávění o milostném trojúhelníku Anny, Bavora a Aki Kakaby.   14. 3. Praha / 10.00–19.00, Knihovna Václava Havla Hospic Dobrého Pastýře pořádá v KVH velký charitativní knižní bazar, kterému předcházela celostátní sbírka knih, proto se můžete těšit na fantastický výběr knižních novinek i hodnotných klasických děl. Najdete zde českou i světovou beletrii, bestsellery, severské drama, dětskou literaturu, sci-fi, poezii, učebnice, životopisy, cestopisy, detektivky, kuchařky i esoteriku. Na své si přijde opravdu každý. Jednotlivé tituly pořídíte za 50 / 100 /150 korun, některé i za dobrovolný příspěvek, za nákup vám bude vystaveno potvrzení o daru.   15. 3. Hradec Králové / 13.00–18.00, Labyrint Divadla Drak „Veletrh“ dětských knih kvalitních českých nakladatelů: Baobab, Meander a Labyrint. Dílny, tvůrčí atrakce a čtení z nových knih v podání herců Divadla Drak. Hosty Dračtení budou spisovatelka Petra Soukupová (Klub divných dětí, Kdo zabil Snížka?) – ze své nové knihy bude číst od 17 hodin – a grafička Petra Jiroušková (Povíhádky z Bílé a Černé vody).   NOVÉ KNIHY Jan Štifter: Světlo z Pauliny (Vyšehrad 2020) Povídková sbírka o pohnutých osudech z jižních Čech. Tohle je svět, tak žij! Není na co čekat – co nechytneš, uteče, k čemu nepřivoníš, zvadne. I půvabnou jihočeskou osadu Paulinu pohltil les, místo komínů ční k nebi stromy a všude je hrobové ticho. Ze starého světa však přece jen něco přetrvalo: příběhy, jména a dávná rozhodnutí, která mají vliv na naši přítomnost.   Heinrich Heine: Cesta Harcem (přeložili Kamila Jiroudková a František Hrubín, Academia 2020) Na podzim 1824 se student práv Heinrich Heine vymanil z nezáživného univerzitního provozu v Göttingenu a podnikl pěší putování po středoněmeckém pohoří Harz. Z něj později vzešla první Heinova publikovaná próza a jeden z nejslavnějších cestopisných textů německé literatury, Cesta Harcem. Nadšení z pěší cesty divokou přírodou, společenská kritika a objevování radosti ze „skutečného“ života z ní čiší dodnes. Nevelké dílo mladého básníka v mnoha rysech předznamenává jeho pozdější tvorbu, vyznačuje se takřka impresionistickou bezprostředností a subjektivitou, je moderní v propojení polohy osobní a politické, romantické i realistické, ironické i poetické. Text, v němž se snoubí styl novinářský se svrchovaně literárním, významně ovlivnil podobu moderního fejetonu.   Milan Děžinský: Hotel po sezóně (Host 2020) Oceňovaný básník a překladatel střední generace získal za svou poslední sbírku Obcházení ostrova (2017) Magnesii Literu za poezii. Nyní přichází s netypickou novinkou, sbírkou dle vlastních slov „stvořenou z radosti i piety“, a dále pokračuje: „Při četbě těch skvělých básníků z první půle dvacátého století být uhranut a vlečen rytmem a melodií, kterým už dávno odzvonilo. Psát anachronické básně a vědět, že patří do jiného století, a přitom je nedokázat oslyšet. Nechat se inspirovat a z názvuků tvořit ohlasové básně, ba si i radostně a beztrestně plagiovat. Pustit si, pustit si svou bláznivou volnoběžku.“   John Boyne: Můj brácha se jmenuje Jessica (přeložila Anežka Mann, #booklab 2020) Na svého staršího bratra Jasona se Sam Waver mohl vždycky ve všem spolehnout. Sam ho zbožňuje, zdá se totiž, že Jasonův život je perfektní – je přátelský, oblíbený, skvěle hraje fotbal a holky se můžou přetrhnout, aby s ním mohly chodit. Ale jednoho večera svolá Jason celou rodinu a svěří se jim s tajemstvím, se kterým se potýká už nějakou dobu. Tajemstvím, které hrozí je všechny rozdělit. Jeho rodiče si před tím zacpávají uši a Sam to nedokáže pochopit. Protože co byste dělali vy, kdyby vám váš bratr řekl, že ve skutečnosti vůbec není vaším bratrem? Že je ve skutečnosti... vaší sestrou? Nový román od autora bestselleru Chlapec v pruhovaném pyžamu.   Ondřej Hložek: Na vratkých nohou / Trautes Heim (do němčiny přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Co je to vlastně „Útulný domov“, ptá se Ondřej Hložek ve svých cituplných, v rakouském Slezsku usídlených básních. Je to místo, kde nás málem zasáhl blesk? Vzpomínka na otce v ztrouchnivělé chatě uprostřed lesa? Nebo vila ve tvaru motýla na pískových základech? Svazek obsahuje dvě nové sbírky mladého opavského básníka, „Trautes Heim“ a „Řečí srn“, které vycházejí rovnou dvojjazyčně: česky a v německém překladu Ondřeje Cikána. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-29 18:26:41

Rekord hlásí dvanáct meteorologických stanic. Nejtepleji bylo v jižních Čechách

Nový teplotní rekord pro 29. březen má v Česku po pátku 12 ze zhruba 160 míst s nejméně třicetiletou řadou měření. Teplo bylo hlavně v jižních Čechách, v Českých Budějovicích teploměr ukázal 22,2 stupně Celsia, řekl František Šopko z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V sobotu bude podle předpovědi ještě tepleji.

Čas načtení: 2024-03-29 18:26:41

Rekord hlásí dvanáct meteorologických stanic. Nejtepleji bylo v jižních Čechách

Nový teplotní rekord pro 29. březen má v Česku po pátku 12 ze zhruba 160 míst s nejméně třicetiletou řadou měření. Teplo bylo hlavně v jižních Čechách, v Českých Budějovicích teploměr ukázal 22,2 stupně Celsia, řekl František Šopko z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V sobotu bude podle předpovědi ještě tepleji.

Čas načtení: 2024-03-29 18:22:00

Rekord hlásí dvanáct meteorologických stanic. Nejtepleji bylo v jižních Čechách

Nový teplotní rekord pro 29. březen má v Česku po pátku 12 ze zhruba 160 míst s nejméně třicetiletou řadou měření. Teplo bylo hlavně v jižních Čechách, v Českých Budějovicích teploměr ukázal 22,2 stupně Celsia, řekl František Šopko z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V sobotu bude podle předpovědi ještě tepleji.

Čas načtení: 2024-03-29 19:06:00

Sváteční počasí lámalo rekordy. Přijde ještě v březnu první „letní“ den?

Nový teplotní rekord pro 29. březen má v Česku po dnešku 12 ze zhruba 160 míst s nejméně třicetiletou řadou měření. Teplo bylo hlavně v jižních Čechách, v Českých Budějovicích teploměr ukázal 22,2 stupně Celsia. ČTK to řekl František Šopko z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V sobotu bude podle předpovědi ještě tepleji, odpolední maxima ale může snížit saharský prach, který se nad území ČR dostane od jihu.

Čas načtení: 2025-01-07 13:36:44

Hurt, Zdeněk - Rail, Jan: Pod křídly RAF - v druhém exilu 3. díl

Autor: Janko PALIGA Datum: 07.01.2025 13:36:44 Název knihy:Name of the book:Pod křídly RAF - v druhém exilu 3. dílUnder the wings of the RAF - in the second exile Part 3Autor:Author:Zdeněk Hurt, Jan RailMísto vydaní:Published in:ChebNakladatelství:Publisher:Svět křídelRok vydání:Year of Publication:2024Počet stran :Pages:352ISBN10:ISBN10:-ISBN13 :ISBN13:978-80-7573-144-9Fotografie obálky:Cover:Obsah:Content:Úvodem (4)Masařík František (5)Mašat Jan (24)Matus Vojmír (29)Mayer Jan (30)Mečíř Miloš (34)Mikulecký Jiří (43)Mlejnecký František (60)Mocek Jaromír (72)Motl Jaroslav (78)Muroň Josef (81)Muzika Jaroslav (83)Náprstek Karel (92)Navrátil Antonín (95)Nečas Zbyšek (97)Nedoma Rudolf (120)Nedvěd Vladimír (125)Novák František (136)Nyč Jaroslav (138)Ossendorf Robert (151)Padevít Antonín (162)Palička Vladimír (163)Pára Vladimír (167)Patzelt Marián (171)Penk Viktor (175)Peroutka Stanislav (181)Peřina František (183)Petr František (189)Pípa Josef (200)Plášil Jan (213)Podstránecký Josef (221)Pohlodek František (223)Pokorný Aladár (226)Polach Miroslav (227)Popelka Viktor (229)Pospíšil Teodor (234)Pošta Karel (238)Prachař Ivan (249)Prokop Jaroslav (250)Půda Raimund (251)Raba Václav (267)Radina František (273)Richter Josef (285)Rosík Vítězslav (287)Ruprecht Josef (291)Rusňák Mikuláš (303)Ryba Václav (304)Sebera Jan (318)Schellong Jaroslav (320)Schnitzler Matanja (336)Vysvětlivky použitých zkratek a výrazů (340)Zkratky hodností (343)Hodnosti poddůstojníků a rotmistrů RAF v období 1947-1950 (343)Prameny (344)Introduction (4)Masařík František (5)Mašat Jan (24)Matus Vojmír (29)Mayer Jan (30)Mečíř Miloš (34)Mikulecký Jiří (43)Mlejnecký František (60)Mocek Jaromír (72)Motl Jaroslav (78)Muroň Josef (81)Muzika Jaroslav (83)Náprstek Karel (92)Navrátil Antonín (95)Nečas Zbyšek (97)Nedoma Rudolf (120)Nedvěd Vladimír (125)Novák František (136)Nyč Jaroslav (138)Ossendorf Robert (151)Padevít Antonín (162)Palička Vladimír (163)Pára Vladimír (167)Patzelt Marián (171)Penk Viktor (175)Peroutka Stanislav (181)Peřina František (183)Petr František (189)Pípa Josef (200)Plášil Jan (213)Podstránecký Josef (221)Pohlodek František (223)Pokorný Aladár (226)Polach Miroslav (227)Popelka Viktor (229)Pospíšil Teodor (234)Pošta Karel (238)Prachař Ivan (249)Prokop Jaroslav (250)Půda Raimund (251)Raba Václav (267)Radina František (273)Richter Josef (285)Rosík Vítězslav (287)Ruprecht Josef (291)Rusňák Mikuláš (303)Ryba Václav (304)Sebera Jan (318)Schellong Jaroslav (320)Schnitzler Matanja (336)Explanations of abbreviations and terms used (340)Abbreviations of ranks (343)RAF NCO and Staff Sergeant Ranks 1947-1950 (343)Sources (344)Anotace:Anotation:Předložený 3. díl badatelského projektu zaměřeného na čs. západní letce, kteří krátce po návratu z války volili po únoru 1948 druhý britský exil v důsledku nástupu komunistického režimu, nabízí opět osudy těch, jimž se podařilo podruhé vstoupit řad britského Královského letectva. Navazuje abecedně na dva předchozí svazky jmenným pořadím v rozsahu písmen M – S. Naši exiloví letci se v RAF za studené války uplatnili v letových zařazeních u stíhačů i bombardérů, též u pobřežního letectva, v záchranné službě, fotoprůzkumu, dopravě, ve výcviku a v neposlední řadě při testování a přeletové činnosti. V pozemní branži se jim pak nabízely pozice v řízení letového provozu či široké administrativě. Mimo služby na britských ostrovech je v rámci závazku očekávala též služba v zámořském přidělení – od Afriky, přes arabské posty, Středomoří až po Dálný východ.The present 3rd part of a research project focusing on Czechoslovak Western airmen who, shortly after returning from the war, chose a second British exile after February 1948 as a result of the rise of the Communist regime, once again offers the fate of those who managed to join the ranks of the British Royal Air Force for a second time. It follows the two previous volumes alphabetically by name in the range of letters M - S. Our exiled airmen served in the RAF during the Cold War in flying assignments in both fighters and bombers, also in coastal aviation, rescue, photographic reconnaissance, transport, training and not least in testing and overflight. In the ground industry, they were offered positions in air traffic control or general administration. In addition to service in the British Isles, the commitment also expected them to serve in overseas assignments - from Africa, to the Arab posts, the Mediterranean and the Far East.Recenze:Review:--

Čas načtení: 2021-09-27 10:57:58

František Janouch devadesátiletý

Před několika dny se dožil devadesátky František Janouch. A protože toto jubileum tak trochu zapadlo v tom našem aktuálním běsnění kolem volební kampaně, posílám do Švédska místo gratulace jeden starší text, který jsem napsal jako úvod ke knize korespondence mezi Františkem Janouchem a jeho ženou Adou na jedné straně a Františkem a Rivou Krieglovými na té druhé. Je v něm mnohé, co bych i tak u příležitosti kulatin zakladatele Nadace Charty 77 jistě připomínal. Celý pestrý a bohatý Janouchův život si sám nedávno shrnul v obsáhlých memoárech nazvaných příznačně Nikdy jsem se nenudil. Ano, Janouchův život byl pestrý a někdy vyloženě bohatýrský. Korespondence s jedním z nejbližších přátel, Františkem Krieglem, je naopak místy niterná, intimní, rodinná… Dopisy, které si vyměňovali dva Františkové, Kriegel a Janouch, mezi lety 1974 a 1979, připomínají vlak, který jede po dvou kolejích, dvěma směry, jinými rychlostmi, ale přesto v jednom rytmu. Zatímco Kriegel v Praze žije ve vynuceném ústraní, Janouch se svou rodinou se ocitá ve vynuceném exilu. A toto vykročení z domácího normalizačního prostředí evidentně nastartovalo nové tempo jeho života, jak to jednotlivé dopisy (a také převaha rozsahu i četnosti u dopisů Františka Janoucha nad těmi Krieglovými) dokazují. Kriegla a Janoucha nespojovaly jen přátelské vazby dané známostí otce Františka Janoucha s Františkem Krieglem. Časem mezi matadorem československé komunistické strany a medicíny a mladým jaderným fyzikem vzniklo přátelství zcela samonosné, přímo životní. Oba ve své době spojili své životy s komunistickou stranou – Kriegel před válkou, Janouch po ní. A do tohoto světa patřil také František Kriegel, který kroky „mladého Janoucha“ mohl sledovat od svého návratu z front druhé světové války. My v knize Na smutek není čas nenahlížíme jen do jejich vazeb a do praktických věcí spolupráce exilu s domácím odporem v době normalizace. Nesledujeme jen období před vznikem Charty 77 a těsně po něm. Naopak vidíme hlavně do soukromých debat a prožitků, které si sdělovali dva staří dobří přátelé. František Janouch (narozen 22. září 1931) vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa vedl oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži a stal se docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Pomáhal založit Evropskou fyzikální společnost. Oženil se s Adou Kolmanovou, bioložkou a dcerou levicového ideologa a intelektuála Arnošta Kolmana. Rok 1968 prožíval v blízkosti Františka Kriegla, jehož politická kariéra právě kulminovala. Ten pak, poté, co v Moskvě nepodepsal následnou legalizaci okupace, musel postupně opustit všechny své funkce. Podobně postiženi byli také další lidé z jeho okolí, stejně jako ti, kteří se rozhodli nové situaci nepřizpůsobit. Janouch tak byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a nesměl přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu byl v roce 1974 umožněn odjezd do zahraničí. Jeho první roky v novém prostředí, první roky v nové životní realitě můžeme právě ve vydaných dopisech velmi dobře sledovat. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, následovala Švédská Královská akademie věd. Švédská vláda pro něj zřídila zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie. V roce 1985 odešel přednášet na universitu J. W. Goetha ve Frankfurtu. V roce 1975 ho naše úřady zbavily občanství, od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu však bylo československé občanství vráceno. V prosinci 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, která podporovala někdejší československý disent a po roce 1989 se zaměřila na charitativní projekty. Do roku 1989 Nadace Charty 77 poslala za železnou oponu na humanitární pomoc přes 15 milionů československých korun. Po roce 1989 zásluhou Nadace získala Česká republika například unikátní Leksellův gama nůž, který už zachránil život stovkám pacientů. František Janouch je kromě vědecké a charitativní činnosti také autorem mnoha článků a knih jako S občanským průkazem na střechu světa, Neretušované pohlednice z Číny, Ne, nestěžuji si – Malá normalizační mozaika, Případ Andrej Sacharov – Korespondence, kontakty a setkání s akademikem Sacharovem, Šel básník chudě do světa — Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, Sám ďábel by se rděl, — otcovy dopisy z nacistických koncentráků nebo Václav Havel a František Janouch, korespondence 1978-2001. Většinu těchto životních peripetií Františka Janoucha už František Kriegel sledovat nemohl. Stejně jako spisovatelské úspěchy Janouchovy dcery Kateřina, která ve Švédsku i v překladech vydala přes dvacítku knižních titulů, nebo další osudy jeho syna Erika, který se stal architektem. V roce 1979 vzájemná korespondence ustala. Když František Janouch odjížděl do exilu, daroval mu František Kriegel knihu čínské poezie s věnováním „na cestu z Prahy do Prahy.“ Prozíravé. František Janouch se v roce 1989 vrátil, a to velmi slavně, a na návratu demokracie do Československa má nepopiratelný podíl.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 09:37:33

František Novotný nově adaptoval slavnou robinsonádu Kormidelník Vlnovský. Poprvé vychází s ilustracemi Zdeňka Buriana

Tvůrce science fiction, pilný překladatel, zručný modelář a jachtař, námořní kapitán, spoluautor slovníku i spisovatel non fiction, tím vším je František Novotný (*1944), autor knih Bradburyho stín (1991), Křižník Thor (2012) anebo Valhala (2014). Výsledkem jeho poutí ve stopách klasických románů Arthura Ransoma se stal průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). Ale nejprodávanější jeho prací zůstává adaptace Robinsona (2005) a není tedy divu, že se na něj nakladatelství Albatros obrátilo, když se rozhodlo pro zadaptování Kormidelníka Vlnovského, další slavné robinsonády. Tu napsal (a již roku 1841 poprvé vydal) kapitán Frederick Marryat (1792–1847). Přinejmenším v našich končinách jde o jeho nejznámější dílo a poprvé v Čechách vyšlo již roku 1846, byť jenom jako překlad německé adaptace. A tento převod nepořídil žádný Jára Cimrman, nýbrž Josef Václav Zimmermann. Už ten taky vymyslel od té doby přebíraný název Kormidelník Vlnovský, respektive nazval své dílo Miloslaw Wlnovský, brémský kormidelník. Kniha byla populární v celé Evropě, a protože zohledňuje osudy rodiny a nikoli jen jedince (jako je Crusoe), mnozí čtenáři ji milovali víc než dílo Defoeovo. I z toho důvodu je překvapivé, že doposud ani jedinkrát nevyšla s ilustracemi „krále dobrodružství“ Zdeňka Buriana (1905–1981). Stalo se tak až nyní. Frederick Marryat psal někdy poněkud kostrbatě a jeho takřka třicet knih navíc už poněkud zastaralo. A když Albatros získal práva na ilustrace, vyvstala otázka, nakolik je únosné reeditovat román v původním tvaru. Nezdálo se už nutné počešťovat dál jména objevujících se zde lodí a vystupujících tu postav. Kniha s originálním titulem Masterman Ready by ale nejspíše zapadla, proto byl vymyšlen název, který lépe evokuje vztah mezi starým a zkušeným námořníkem (hrdinou napoleonských válek) a odkázanou naň rodinou Seagraveových: Strýček námořník. Hlavou rodiny Williamem Seagravem učinil Marryat až překvapivě manuálně neobratného farmáře, kterého je v jeho pojetí spíše „bílý límeček“, neschopný mnoho vykonat. Veškeré práce proto řídí a z valné části je připraven udělat „strýček“ Ready. A pokud mu kdokoli asistuje, bývá to nejstarší Seagravův syn. „Vnucuje se myšlenka,“ vyvozuje Novotný, „že Marryaat si australského farmáře představoval jako majitele panství v Anglii.“ V naší verzi je proto Seagrave burzovním makléřem, navíc podvodným. Jak se totiž posléze vyjeví, do Austrálie byl vypovězen bohatými příbuznými své ženy, aby ututlali skandál. „Jeho manuální neobratnost je pak logická,“ je si Novotný jist. „Též je zdůvodněno, proč by se takový nepraktický člověk, natož s rodinou, vypravil na opačný konec světa, kam se ještě nedávno museli deportovat trestanci, neboť z pohledu tehdejších Angličanů by se do Austrálie dobrovolně vydal jen šílenec.“ S tím byl provázán problém s nepřekročitelnými propastmi mezi třídami raně viktoriánské Anglie. Nepřicházelo tenkrát, jak je doloženo, vůbec v úvahu, aby se vzdělaný člověk vyšší kasty přátelil s chudým námořníkem. Také v Marryatově verzi to je víc než patrné. Paní Seagravová se chová jako dáma z lepší společnosti a autor románu sice byl původně kapitánem, ale také synem poslance. František Novotný váhal, nakonec však vznešené vystupování dámy zdůraznil. Její zaslepenost i opovrhování Readym vnášejí do textu další vrstvu napětí. Může tím pádem dojít ke zvratu, když si „lady“ počne uvědomovat lidské kvality „ordinérního“ námořníka; a protože angličtina umí velice přesně odstupňovat společenské postavení, je kormidelník v Novotného knize zprvu Ready, ale posléze „pan Ready“. Proto také starý námořník zprvu chlapci Willymu vyká a oslovuje jej „pane Williame“, zatímco na konci knihy je tomu naopak. Už v Robinsonovi (rovněž ilustrovaném Burianem) udělal Novotný podstatné změny. I v přítomné knize nově promyslel především „příběh v příběhu“, vložené životopisné vyprávění „Mastermana Readyho“, sestávající hlavně z popisu překvapivě suchozemského putování Afrikou. Snad autor využil nepoužitý náčrt k jinému, nikdy nerealizovanému dílu, ale Ready přece je člověk moře. Takže Novotný ho udělal mimo jiné účastníkem bitvy u Trafalgaru. Scény jsou sice zpřeházeny, ba vynechávány (postihlo to celou první kapitolu), ale nevadí to. Děj je teď přehlednější a příběh má výraznější logiku. Navíc Novotný přizpůsobil text Burianovým ilustracím. Ne vždy jej „kopírovaly“ a jakkoli byl legendární malíř pečlivý, pracovitý i odpovědný, příběhem se jednoduše spoutat nedal. Novotný také mimo jiné přepracoval líčení obrany srubu, na který útočí „divoši“. Jde o sekvence, jimiž se inspiroval už Stevenson, když pro nevlastního syna vymýšlel Poklad na ostrově, ale také on musel boj zvěrohodnit. Jak František Novotný zdůrazňuje, trosečníci by byli pobiti hned při prvním náporu, kdyby se vše odehrálo, jak to líčí naivní kapitán Marryat. A tak... „Místo toho, aby stříleli střílnami v kolové hradbě, což je při obvodu šedesáti metrů a počtu tří střelců nesmysl, zaujímají centrální postavení v opevněném srubu uprostřed a pálí na divochy v okamžiku, kdy jsou nejzranitelnější. Když přelézají palisádu. Tento princip je de facto převzat z Ostrova pokladů, avšak vylepšen použitím ručních granátů. Ty se během 18. století rozšířily natolik, že se staly speciální výzbrojí gardových pluků a tzv. granátníků, a je to zbraň, kterou by za dané situace mohly použít ženy i děti.“ Některé nesrovnalosti nicméně v románu – starém takřka 180 let – ponechal i František Novotný. „Ošetřit“ je ani nebylo možné, musel by knihu celou psát znovu. Přesunout příběh i zeměpisně. Loď totiž u Marryata ztroskotá mezi Kapským Městem a Austrálií, což je o oblast, kde ostrovy nikdy nebyly. I kdybychom však jeden takový autorovi odpustili (a proč ne?), určitě by nemohlo jít o korálový atol. Ale Marryat to tvrdí. Nejblíž fiktivní trasy leží Kokosové ostrovy, ale i ty nejméně dva tisíce mil severněji. Autor navíc při popisech kombinuje atol s bývalou sopkou a divochy předvádí (spolu s Burianem) jako Polynésany. Ve skutečnosti by muselo jít například o domorodce z Malediv. František Novotný se závěrem se zamýšlí, proč kniha přetrvala. Jediné vysvětlení vidí v charakteru titulní postavy, která je už v původním textu zachycena živě a věrohodně. Ready sice v mládí chyboval, jak se přizná tváří v tvář děcku, ale nyní si to uvědomuje. Kromě toho má smysl pro povinnost a vnímá závazky vůči lidem ve svém okolí. Má i vřelý a přitom velmi normální vztah k chlapci, kterého vlastně celou dobu nenásilně učí. A jemuž neplánovaně imponuje. Podobně snad bude imponovat i některým dnešním dětem, byť se kniha tak dobře jako Robinson prodávat nebude. V mnohém je přitom lepší. A František Novotný nám s jistotou říká, že Ready v sobě má právě onu mravní sílu, která „v dnešní západní civilizaci tak žalostně chybí“. A ctí hodnoty, které se dokonce dnes ostouzejí. Originály mistrných Burianových kreseb i kvašů jsou uloženy v Památníku národního písemnictví a v knize jsou zveřejněny poprvé.   Frederick Marryat: Strýček námořník. Podle románu Fredericka Marryata Kormidelník Vlnovský vypráví – s přihlédnutím k anglickému vydání Masterman Ready (2014) – František Novotný. Doslov František Novotný. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2018. 364 stran. Pro čtenáře od devíti let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-24 12:20:52

V prachatické galerii Neumannka probíhá sólová výstava Františka Jungvirta

Sklářský designer, výtvarník a malíř skla František Jungvirt přichází po delší době se sólovou výstavou. Jedná se o průřez aktuální tvorbou, v níž se mísí odkazy tradičního českého sklářství s jeho vlastní invencí. Název Barevné linie pak poukazuje na jeden z charakteristických znaků Jungvirtových děl, kterým je hra s barvami a ručně malované motivy. Výstava

Čas načtení: 2024-12-05 17:18:50

Vatikán představil revoluční papamobil pro papeže Františka. Je to elektrický Mercedes-Benz třídy G

Vatikán ve středu představil nový papamobil papeže Františka, zcela elektrický Mercedes-Benz třídy G, který bude papež v příštím roce používat při vítání poutníků během generálních audiencí a dalších oficiálních ceremonií na Svatopetrském náměstí. Jde o úplně první zcela elektrický papamobil, který se kdy ve Vatikánu pro převoz papeže objevil. Využití elektromobilu se také shoduje s […]

Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22

Národní muzeum vystaví vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na uniformě při atentátu v Sarajevu

Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července.  Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-09 14:34:27

Františka Hodonského doteky krajiny na zámku Dobrohoř

V privátním zámku Dobrohoř na okraji jihočeského Starého Města pod Landštejnem, dva kilometry od hranice s Rakouskem, vystavuje do 13. října obrazy a matrice k dřevořezům František Hodonský (* 1945), někdejší žák profesora Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění v Praze, pozdější mnoholetý umělecký pedagog, svébytný krajinář jihomoravských lužních lesů. „Malovat jak příroda sama“ – to je heslo z přední strany výstavního katalogu i nadpis úvodního textu Jaroslava Vanči. Přijměme je jako verbální figuru, již nemusíme brát doslova. Obsahuje, co je objektivně neuskutečnitelné. Jiné to ale bude, když je, to heslo, ze zájmu uchopíme jako příležitost k mluvě „zvenčí“. Malování způsobem, jakým to dělá příroda, je iluzorní výkon. Pohled do krajiny je vymezen třemi rozměry, kdežto obraz, realistický, stylizovaný i nadreálný, je plošnou zmenšeninou ohraničenou výškou a šířkou. Třetí rozměr je konstrukcí z umělcovy volby, optickým klamem z malířova důvtipu a hlavně z jeho znalosti řemesla. Chtít malbou dosáhnout optických a duchovních kvalit poskytovaných přírodou, je marnost. Průpověď „Malovat jak příroda sama“ však může být obratnou verbální ilustraci. Ano, František Hodonský to může myslet právě tak. Je třeba podřídit umělecké konání trvalému intenzívnímu úsilí, aby obrazy nesly co možná nejvíce z optické a duchovní krásy, jakou umělcův zrak a cit zasahuje příroda. Kdysi bývalo cílem krajinářů, přenést na obraz rozmanitost podob krajinné skutečnosti. Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století malíři krajinu vnímali jako otevřený prostor, do něhož mohli hojně promítat své dojmy. Teď, vlastně už řadu desetiletí, je pro ně krajina převážně vnitřním modelem. Pověděno jinak: Malíř krajinu vnímá se soustředěným spojením rozumu i citu. Nemá však ambice povědět cokoli spolehlivého na téma věcnosti jejího vzhledu. Co vnímá smysly, je základní látkou pro zrod původního díla, tedy krajiny umělcova nitra, jejíž vazby s předlohou jsou skryty v hlubinných duchovních vrstvách. Malířský věcný popis, třeba i se všemi možnými stylizacemi v duchu lyriky nebo exprese, pozbyl smyslu. A je tu ještě jedno důležité hledisko. Kreace. Tedy akt, díky němuž věc (bytost) začíná existovat. Étienne Souriau ve své Encyklopedii estetiky o kreaci říká: …jednou z podstatných podmínek je, že vytvořené dílo musí být opravdu dostatečně nové. Pokud nové není, nejde o kreaci, ale o napodobeninu. V tomto smyslu se tu ovšem strmě tyčí jiné faktum, neexistence absolutní novosti. Každé umělecké dílo se více či méně podobá dílům předchozím. Takže tu může jít jen o jakýsi práh dostatečné novosti. Ta se etabluje i v rozvojových fázích tvorby soudržných skrze tvůrcovu osobnost. Tak je tomu, dle mého mínění, v celku dosavadního malířského a grafického díla Hodonského. Okruh Hodonského témat je úzký, stejně jako není rozsáhlý krajinný prostor lužních lesů jeho rodné jižní Moravy, kde pramení a v měkkém emočním zábalu je uchováno umělcovo porozumění přírodě, krajině, světu. Aktuální zámecká výstava s vhodným označením „výběr z ateliéru“ dobře informuje o proměnách autorovy tvorby v posledních letech. Od osobitého tvarování krajiny k plošně reliéfnímu podání velkých ploch, jež nabízejí možnost pomyslného vnímání krajiny v její proměňující se barevné signatuře, s pomyslným přesahem rámu, pro otevřenou mysl s radostným prožitkem krásy barev, v jejichž poli je život. Součástí Hodonského tvorby jsou vícebarevné dřevořezy. V grafice je definitivním dílem otisk matrice, u dřevořezu zpracované pro tisk z výšky. Hodonský však matrici šťastně povýšil na svébytné solitérní dílo. Po ukončení tisku v počtu originálů dle záměru matrici barevně interpretuje, vzniká závěsná polychromovaná reliéfní skulptura. Matrice je samozřejmě vůči „svému“ grafickému listy zrcadlově obrácená, navíc s ním nemusí být barevně totožná. Ve svém původním smyslu dosloužila, leč zrodila se do nové krásy. Bylo by chybou zmínit zámek Dobrohoř, místo konání výstavy Františka Hodonského, jen jednou větou. Pestrost tamního sezonního kulturního programu v režii soukromých majitelů vyžaduje zvýraznění. Zámek byl postaven v druhé čtvrtině 19. století. Původně patřil tyrolskému rodu Wenzel von Sternbach. Od roku 2013 je soukromým majetkem. Vlastníci pořádají umělecké výstavy koncerty, uvádějí divadelní hry. Příjemně překvapuje, co zmohou lidé s nadšením pro harmonii v dimenzích architektury a soudobého umění. Přesto, že zámek je stále ve stavební obnově (nyní především zvenčí), většina přístupných interiérů má vlídný vzhled s rámcem v pestrosti ukázek z různých výtvarných projevů. V propagační brožuře dostupné návštěvníkům (rozsahem a polygrafickou kvalitou není u soukromých galerií běžná) jsou barevné reprodukce a bohaté informace k letošním výstavám: Insitní umění, obrazy Ondřeje Kohouta, Evy Vones, Zuzany Veselé, Otto Plachta, Františka Doubravy a Jaroslava Doubravy, ilustrace Evy Sýkorové Pekárkové, práce designera Adama Sýkory, vizuální umělkyně Veroniky Drahotové, performerky Veroniky Šrek Bromové, plastiky Veroniky Oleríny, Kurta Gebaura, fotografie Petra Velkoborského a k výstavě hlavní, výběru z ateliéru díla Františka Hodonského. František Hodonský, Malovat jak příroda sama, Výběr z ateliéru, Obrazy a matrice k dřevořezům, Staré Město pod Landštejnem 160, zámek Dobrohoř. Výstava je přístupná do 13. října, otevřena je v září denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00, v říjnu v sobotu a neděli od 10.00 do 18.00 {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-05-07 12:30:22

Na vázách Františka Jungvirta se zabydleli brouci, žáby a ještěrky

Sklářský designer, výtvarník a malíř skla František Jungvirt se ve své nové sběratelské sérii uměleckých váz přenesl do zvířecí říše. Vybrané kusy z jeho stávajících kolekcí Garden a Trifid aktuálně zdobí trojrozměrní drobní tvorové – ještěrky, ryby, žáby, brouci a pavouci. Skleněná, realisticky působící zvířátka ručně vymodeloval sklářský mistr Martin Štefánek z Desné. Díky jeho

Čas načtení: 2024-05-10 08:47:14

Fanta, František [1919-1944]

Autor: agnes Datum: 10.05.2024 08:47:14 Příjmení:Surname:FantaFantaJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František FantaFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podplukovník (in memoriam)Lieutenant Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.12.1919 Pěnčín-Kamení / 11.12.1919 Pencin-Kamení / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease: 26.04.1944 Rowland's Castle, Hampshire 26.04.1944 Rowland's Castle, Hampshire Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- Fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul během cvičného letu při srážce svého letounu Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MK344/RY-V) s letounem F/Lt J. Lašky- died during a training flight when his Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MK344/RY-V) collided with F/Lt J. LaškaSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7.www.lidovky.czcsol-lib.webnode.czwww.vets.czwww.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/758www.cwgc.org

Čas načtení: 2024-05-11 09:36:25

Marek, František

Autor: agnes Datum: 11.05.2024 09:36:25 Příjmení:Surname:MarekMarekJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František MarekFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:30.01.1913 České Budějovice-Nové Hodějovice / 30.01.1913 Ceske Budejovice-Nove Hodejovice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:14.09.1940 Horndon-on-the-Hill 14.09.1940 Horndon-on-the-Hill Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- Fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul při havárii během svého prvního operačního letu v letounu Supermarine Spitfire Mk.IA (R6625/QV- ), pravděpodobně v důsledku poruchy přívodu kyslíku- was killed in a crash during his first operational flight in a Supermarine Spitfire Mk.IA (R6625/QV- ), presumably due to a malfunction of the oxygen supplySouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 1. část (1940). Praha: Ares, 1999. ISBN 80- 86158- 17-9. fcafa.comhttps://www.vets.cz/vpm/frantisek-marek-3529/https://www.bbm.org.uk/airmen/Marek.htmwww.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.cwgc.org

Čas načtení: 2024-02-20 11:20:15

Vašata, František

Autor: agnes Datum: 20.02.2024 11:20:15 Příjmení:Surname:VašataVasataJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František VašataFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:podplukovník (in memoriam)Lieutenant Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.07.1911 Brandýs nad Labem / 11.07.1911 Brandys nad Labem / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.09.1942 Coltishall 13.09.1942 Coltishall Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - navigátor/radaroperátor 68. perutě RAF - navigator/radar operator of the No. 68 Squadron RAFJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - zahynul jako navigátor/radaroperátor letounu Bristol Beaufighter Mk.IF X7703 WM-B, který havaroval během cvičného letu (spolu s pilotem P/O Františkem Glauderem) - KAS as a navigator/radar operator of Bristol Beaufighter Mk.IF X7703 WM-B, which crashed during a training flight (together with pilot P/O František Glauder)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://www.vets.cz/vpm/frantisek-vasata-1171/https://aviation-safety.net/wikibase/21598www.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1406

Čas načtení: 2024-02-25 08:52:17

Glauder, František

Autor: agnes Datum: 25.02.2024 08:52:17 Příjmení:Surname:GlauderGlauderJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František GlauderFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:23.10.1909 Přáslavice / 23.10.1909 Praslavice / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.09.1942 Coltishall 13.09.1942 Coltishall Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)stíhací, noční stíhací a dopravní pilotfighter, night fighter and transport pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - před válkou dopravní pilot- během bojů ve Francii zaznamenal 3 jistá vzdušná vítězství (1 sám a 2 ve spolupráci)- zahynul jako pilot letounu Bristol Beaufighter Mk.IF X7703 WM-B, který havaroval během cvičného letu (spolu s navigátorem/radaroperátorem Sgt Františkem Vašatou) - before the war a transport pilot- during the Battle of France he scored 3 sure victories (1 alone and 2 in cooperation)- KAS as pilot of Bristol Beaufighter Mk.IF X7703 WM-B, which crashed during a training flight (together with navigator/radar operator Sgt František Vašata)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie, Svět křídel, Cheb 2008, ISBN - 978-80-86808-51-2RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 3. část (1942). Cheb: Svět křídel, 2001. ISBN 80-85280-77-9cs.wikipedia.orghttps://www.vets.cz/vpm/frantisek-glauder-1404/www.rafaci.czwww.rafaci.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/774

Čas načtení: 2024-09-08 07:51:18

Doležal, František [1919-1941]

Autor: agnes Datum: 08.09.2024 07:51:18 Příjmení:Surname:DoležalDolezalJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František DoležalFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:major in memoriamMajor in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:08.05.1919 Doudleby nad Orlicí08.05.1919 Doudleby nad OrlicíDatum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:07.02.1941 Kemble, Gloucestershire 07.02.1941 Kemble, Gloucestershire Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- vojenský pilot- military pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul spolu se Sgt O. Fialou při havárii způsobené nedostatkem paliva po startu ke služebnímu letu na letounu Miles Magister (P2448)- died together with Sgt O. Fiala in a crash caused by lack of fuel after take-off for a service flight on a Miles Magister (P2448)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 2. část (1941). Cheb: Svět křídel, 2000. ISBN 80-85280-66-3.LOUCKÝ, František. Mnozí nedoletěli. Živá minulost (Naše vojsko). Praha: Naše vojsko, 1989., ISBN 80-206-0053-1https://www.vets.cz/vpm/frantisek-dolezal-1244/www.rafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/736

Čas načtení: 2024-10-20 08:37:37

Paclík, František

Autor: agnes Datum: 20.10.2024 08:37:37 Příjmení:Surname:PaclíkPaclikJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František PaclíkFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:podplukovník in memoriamLieutenant Colonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.04.1906 Vídeň / 11.04.1906 Vienna / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:18.10.1942 Londýn (Uxbridge) 18.10.1942 London (Uxbridge) Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- letecký mechanik- aircraft mechanicJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul jako pasažér při havárii letounu Vickers Wellington B Mk.IC T2564/KX-T 311. perutě RAF, který se zřítil před přistáním na základně Northolt během přeletu do Londýna- died as a passenger in the crash of a Vickers Wellington B Mk.IC T2564/KX-T of 311. squadron RAF, which crashed before landing at RAF Northolt during a flight to LondonSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu, 7. část - Černá kronika čs. letectva v RAF 1940-1945, Svět křídel, Cheb 2004, ISBN 80-86808-12-2https://www.vets.cz/vpm/frantisek-paclik-1160/www.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1127www.cwgc.org

Čas načtení: 2024-10-20 09:35:45

Stoklásek, František

Autor: agnes Datum: 20.10.2024 09:35:45 Příjmení:Surname:StoklásekStoklasekJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František StoklásekFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:podplukovník in memoriamLieutenant Colonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:30.10.1913 Jihlava / 30.10.1913 Jihlava / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:18.10.1942 Londýn (Uxbridge) 18.10.1942 London (Uxbridge) Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- letecký mechanik- aircraft mechanicJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zahynul jako pasažér při havárii letounu Vickers Wellington B Mk.IC T2564/KX-T 311. perutě RAF, který se zřítil před přistáním na základně Northolt během přeletu do Londýna- died as a passenger in the crash of a Vickers Wellington B Mk.IC T2564/KX-T of 311. squadron RAF, which crashed before landing at RAF Northolt during a flight to LondonSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu, 7. část - Černá kronika čs. letectva v RAF 1940-1945, Svět křídel, Cheb 2004, ISBN 80-86808-12-2https://www.vets.cz/vpm/frantisek-stoklasek-1273/www.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1322www.cwgc.org

Čas načtení: 2024-11-27 18:51:29

Kotiba, František

Autor: agnes Datum: 27.11.2024 18:51:29 Příjmení:Surname:KotibaKotibaJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František KotibaFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:plukovník in memoriamColonel in memoriamAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:19.04.1912 Valpovo, Osijecko-baranjská župa / 19.04.1912 Valpovo, Osijek-Baranja County / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:20.06.1944 Cranfield, Bedfordshire 20.06.1944 Cranfield, Bedfordshire Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- vojenský pilot- učitel létání a instruktor- military pilot- flying teacher and instructorJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - v řadách československých a britských stíhacích perutí odlétal operační turnus- zahynul při pokusu o nouzové přistání při návratu ze cvičného letu na letounu Bristol Beaufighter Mk.IF X7705, který havaroval pro poruchu motoru u Spring Farm u letiště Cranfield (radaroperátor V. Kepák se zachránil na padáku) - in the ranks of the Czechoslovak and British fighter squadrons flew an operational tour- KAS during an attempted emergency landing while returning from a training flight on a Bristol Beaufighter Mk.IF X7705, which crashed due to engine failure at Spring Farm near RAF Cranfield (Radar operator V. Kepak was rescued by parachute)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7. RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940-1945. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-2. www.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/995encyklopedie.brna.czhttps://www.vets.cz/vpm/frantisek-kotiba-1155/x.comwww.rafaci.czwww.cwgc.org

Čas načtení: 2020-03-23 18:18:41

František Budín byl nejlepší herecký partner komika Felixe Holzmanna

František Budín (19. července 1924 – 15. března 2020) tvořil s Felixem Holzmannem (1921–2002) perfektně sehranou dvojici. Jeho více i méně hraná korektnost, normalita, „zdravá“ průměrnost a lidová „rozumnost“ seděla neopakovatelnému Felixovu humoru na míru všech mír. Dobrými přihrávači se Holzmannovi svého času stali také Viktor Maurer (1932–2010) a snad i Jiří Bruder (1928–2014). To ovšem byli – v obou případech - „páni herci“, zatímco František Budín neopustil nikdy svůj úřednický post v Ústí nad Labem (dokonce to striktně odmítal). S Felixem Holzmannem (občanem Litoměřic) sice vystupoval i v Německu, ale držel se jinak zcela v pozadí. Právě Budín uměl – ze všech Holzmannových partnerů – nejdokonaleji udržet až britskou „poker face“. Zkrátka a dobře, nerozesmál se, ani když se veškerý sál válel smíchy. Ano, tady byl zase on, de facto neherec, stoprocentní profík. Oproti tomu mistři typu Lubomíra Lipského to s Felixem třeba i jednou rádi zkusili – a odešli. Měli toho dost, nemohli se dostatečně projevit. Vedle Holzmanna totiž bylo třeba absolutní pokory, distinkce a souhry, která se – jinde než v případě Františka Budína – nevyskytla. Holzmann a Budín byli jin a jang. A snad jen Frigo – Buster Keaton by uměl Františka Budína zastoupit. Ani herec typu Milana Neděli nedokázal onu souhru ve správném poměru vyvážit, a tak snad pouze již zmíněný Viktor Maurer a také Milan Mach (1926–1995) bodovali, přičemž ten druhý to na Silvestra roku 1972 dokázal v nezapomenutelné scénce Vaše žena je podobná mé známé; avšak i on upustil od další spolupráce. Jak píše Ondřej Suchý v jediné doposud existující Holzmannově monografii Aluminiový klíček Felixe Holzmanna (2008), Felix a František se seznámili v Ústí nad Labem a padli si hned do oka. Do jaké míry ale byli skutečnými přáteli, zůstává otázkou, sám Budín vzpomínal, že třeba společné jízdy vozem na vystoupení Felix přečasto prospal. Pak se ale oba dokázali při – dokonale předem nazkoušené – scénce uvolnit lépe, než to „normální“ lidé umějí i v tom nejhlubším soukromí. Nejeden záznam jejich vystoupení to dokládá. (https://www.youtube.com/watch?v=rQv5Oiu7rWk). V soukromí spíše zasmušilý Felix Holzmann svůj humor propracovával „do mrtě“ a do značné míry s ním šetřil. Využíval jen toho, co absolutně zabíralo, aniž byl kdy sprostý. A teprve po jisté době vždy dovolil sám sobě, aby se scénka vynořila v televizi, obyčejně v nějakém Silvestru. To již byla dokonalá a Budín a Holzmann do sebe zapadali jako zuby dvou koleček. Vznikly tak – i právě pro Františka Budína – už dnes často klasické scénky jako Ukulele (neboli Huhulák), Svačina, Hřbitovní rozhovor, Náhodné setkání, Na lavičce, Vzorný vrchní, V restauraci, Domácí úkol, Kolegové, Alibi, Rozvod, Kvíz, Divácká soutěž, Klíček, Dotazník aneb Neviděli jste tu Františka Joudu?, O manželce, Ryba, Klobouky anebo Tak si na tom jevišti zůstaňte sám. Jenom v naposled jmenované získal přitom František Budín poněkud větší prostor, ale bylo to naprostou výjimkou. Je ovšem zároveň pravda, že existuje jen minimum dalších scének, ve kterých by František Budín nebyl s to každého konkurenčního Holzmannova partnera zastoupit; a pokud na to došlo, byl obvykle lepší. Pověstné hlášky z Budínových a Holzmannových partnerských setkání známe zřejmě všichni, ať už si to přiznáváme anebo ne. I když se tomu třeba fouňovsky a snobsky bráníme, vždy prostě některá vystoupí z podvědomí. I ptejme se namátkou (a souběžně si sami odpovídejme): z čeho vlastně byl vyroben onen „klíček“, který Holzmann ztratil? a) z aluminia b) z hliníku c) z cukrkandlu A co že to prováděl hrdina jiné Budínovy/Holzmannovy scénky? a) krájel tři dny staré housky b) kráčel tři dni k světlým zítřkům c) balil v kopřivách papír, protože to byl balič (což je narážka na rovněž poměrně známou scénku s Luďkem Kopřivou) Nu, a jak že se jmenoval pán z rozhovoru Alibi? a) Štumprle b) Štamprle c) Šúviks A co že to předvádí aktér dalšího jejich dialogu? Brečí dobře, ale... a) mohl by lépe b) „z hlediska vyššího principu mravního“ blbě c) na cizím hrobě Humoru, jaký provozovali, je i dnes třeba. Povýšeně jej přehlížet jako primitivní, je omyl, bohužel některými lidmi sdílený. Skutečně primitivní legrace vypadá přece jen poněkud jinak – a narážíme na ni přečasto, zatímco scének pánů Budína a Holzmanna nám vlastně zbyl až zoufale omezený počet... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-24 10:46:09

Řehoř, František

Autor: agnes Datum: 24.03.2024 10:46:09 Příjmení:Surname:ŘehořRehorJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František ŘehořFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podplukovník (in memoriam)Lieutenant Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:11.04.1920 Praha / 11.04.1920 Prague / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:31.08.1944 kanál La Manche31.08.1944 English ChannelNejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- nezvěstný (prohlášen za padlého), jeho Supermarine Spitfire F Mk.IXC (EN127 NN-P) byl sestřelen nad Kanálem- MIA (declared KIA), his Supermarine Spitfire F Mk.IXC (EN127 NN-P) was shot down over the ChannelSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7.https://www.vets.cz/vpm/frantisek-rehor-1208/www.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1225https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/5745-runnymede/

Čas načtení: 2024-04-28 08:38:16

Pokorný, František

Autor: agnes Datum: 28.04.2024 08:38:16 Příjmení:Surname:PokornýPokornyJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František PokornýFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:04.06.1916 Dobřív-Pavlovsko / 04.06.1916 Dobřív-Pavlovsko / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:10.04.1942 Lamanšský průliv poblíž St. Omer10.04.1942 English Channel near St. OmerNejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - sestřelen německým stíhačem poblíž francouzského pobřeží během operačního letu na letounu Supermarine Spitfire Mk.VB (BL480/RY- ) - shot down by a German fighter near the French coast during an operational flight on a Supermarine Spitfire Mk.VB (BL480/RY- )Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 3. část (1942). Cheb: Svět křídel, 2001. ISBN 80-85280-77-9.cs.wikipedia.orghttps://www.vets.cz/vpm/frantisek-pokorny-1107/http://www.hamplov.4fan.cz/?page_id=541rafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1152

Čas načtení: 2024-06-01 18:27:25

Vaníček, František

Autor: agnes Datum: 01.06.2024 18:27:25 Příjmení:Surname:VaníčekVanicekJméno:Given Name:FrantišekFrantisekJméno v originále:Original Name:František VaníčekFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podplukovník (in memoriam)Lieutenant Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:03.11.1915 Červené Pečky / 03.11.1915 Cervene Pecky / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:10.12.1942 Středozemní moře10.12.1942 Mediterranean SeaNejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- radiotelegrafista/palubní střelec- Wireless Operator/Air GunnerJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- nezvěstný během operačního letu z Egypta na Maltu jako člen osádky letounu Handley Page Halifax B Mk.II Srs.IA (W1002/NF-Y)- missing during an operational flight from Egypt to Malta as a crew member of Handley Page Halifax B Mk.II Srs.IA (W1002/NF-Y)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, 7. část - Černá kronika čs. letectva v RAF 1940-1945, Svět křídel, Cheb 2004, ISBN 80-86808-12-2www.vets.czwww.rafaci.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/1402www.cwgc.org