Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 17.04.2025 || EUR 25,010 || JPY 15,447 || USD 22,024 ||
sobota 19.dubna 2025, Týden: 16, Den roce: 109,  dnes má svátek Rostislav, zítra má svátek Marcela
19.dubna 2025, Týden: 16, Den roce: 109,  dnes má svátek Rostislav
DetailCacheKey:d-940438 slovo: 940438
Hackeři útočili na pražskou Správu služeb. Ta se potýká s následky

Správa služeb hlavního města Prahy čelila kyberútoku a potýká se s následky – hackerská skupina začala zveřejňovat na internetu některé z ukradených materiálů a vyzvala organizaci k vyjednávání. Informoval o tom server iROZHLAS, kterému útok potvrdila příspěvková organizace města. Podrobnosti k případu ale sdělovat nechce. Věcí se zabývá policie i Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost.

---=1=---

--=0=--

---===---

Čas načtení: 2024-04-11 10:48:09

Rusové při nočním útoku útočili na energetickou infrastrukturu na Ukrajině. Záběry z masivního požáru tepelné elektrárny v Kyjevské oblasti

Rusko poškodilo dvě tepelné elektrárny DTEK při svém posledním nočním hromadném útoku na ukrajinskou energetickou infrastrukturu, podle tiskové zprávy z 11. dubna od DTEK, největší ukrajinské soukromé energetické společnosti. The post Rusové při nočním útoku útočili na energetickou infrastrukturu na Ukrajině. Záběry z masivního požáru tepelné elektrárny v Kyjevské oblasti first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-30 11:56:45

Google odhalil ruských hackerov, ktorí útočili na vládne a iné webové stránky, a ukázal, ako útok prebiehal

Nie je žiadnym tajomstvom, že vlády po celom svete majú svoje vlastné tímy hackerov, ktoré vykonávajú rôzne úlohy. Po tom, ako Rusko napadlo ... The post Google odhalil ruských hackerov, ktorí útočili na vládne a iné webové stránky, a ukázal, ako útok prebiehal appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-09-06 13:52:59

Hackeri z Cadet Blizzard konali na príkaz ruskej spravodajskej služby a útočili na krajiny NATO. Toto sú ich tváre

Americkí vyšetrovatelia v spolupráci s ďalšími vyšetrovacími úradmi zistili, že skupina ruských hackerov, ktorú poznáme aj ako Cadet Blizzard alebo Ember Bear, ktorá ... The post Hackeri z Cadet Blizzard konali na príkaz ruskej spravodajskej služby a útočili na krajiny NATO. Toto sú ich tváre appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2011-08-02 00:00:00

Ze severu - den druhý

Druhý díl z vyprávění. I podle fotek je poznat, jak byl ten den nudný a horký. 7:13 Tohle je prosím výhled na Stod. Bylo krátce po sedmé. Moc dobře jsem se nevyspal, večer na mne útočili komáři, v noci otravovaly srnky, které mi strkaly hlavu do spacáku. Celou noc bylo hrozné horko. Tak jsem byl docela rád, když začalo být světlo a já mohl jít dál. 14:56 Letadlo, které mi přeletělo nad hlavou. Já vím, fotka nic moc, ale z toho dne toho moc lepšího nemám. Obloha byla bez mráčku, kdo to má fotit? 16:24 A hádanka pro zeměpisce, co je to za vodní dílo? Ono pokud sledujete mojí cestu s mapou, tak na to není těžké přijít. Každopádně mne přehrada trochu překvapila, po hrázi se přejít nedalo, musel jsem až o trochu níž a dost jsem si zašel. 17:29 Důkaz o tom, že ten den bylo opravdu horko. To jsem zrovna vylezl z lesa a zjistil, že cesta tu končí. Porost mi sahal nad kolena a prodírání bylo šílené. Nevěřili byste, jak po tom svědí nohy. 18:36 A trochu nepovedený pohled na vesnici Líšťany. Vypadá to, že už jsou, co by kamenem dohodil, ale silnice se tak točila, že odsud to byly nejméně dva kilometry.

Čas načtení: 2022-12-04 22:33:15

Dá sa vaše auto odomknúť cez internet? A prečo je to zlý nápad?

To, že nie som bezbrehým fanúšikom IoT vychytávok je o mne známe. Nie som spiatočník, naopak mám rád tieto hračičky, ale od smart zariadení očakávam pridanú hodnotu, ďaleko prevyšujúcu potenciálne riziká. Prvoplánové pripojenie čohokoľvek na internet a ovládanie z appky je pre mňa jednoducho málo. Dobre si totiž spomínam na žiarovky, ktoré vyzrádzali WiFi heslá, alebo tie myriady zariadení, ktoré sa stali súčasťou botnetov a poháňali masívne DoS útoky.  Pre toto všetko som nebol zrovna odvarený z toho, keď som vo svojom aute našiel funkciu diaľkového odomykania prostredníctvom apky do mobilu. Iste, na prvý pohľad poteší, že môžem uľaviť ľahkej OCD a skontrolovať auto na diaľku – ale stojí to naozaj za to? Odpoveď ste už dozaista uhádli a nedávne odhalenia zraniteľností v aplikáciách pre vozidlá Hyundai, ale aj BMW, Toyota, Honda, či Jaguar nám iba dávajú za pravdu. Nie žeby možnosť neoprávneného odomknutia vozidla, či sledovanie jeho polohy neboli dosť strašidelné samé o sebe, musíme si však uvedomiť, že je to potenciálne iba špička ľadovca a ponuka „funkcií“ pre útočníkov môže byť vo finále ďaleko širšia, než je dostupná pre nás, ako legitímnych používateľov. Neveríte? Tak si skúste osviežiť pamäť, keď sa výskumníci na diaľku pohrali Jeepu s brzdami... za jazdy. Opakujem, nie som proti pokroku, nemám nič proti nápadom a smart zariadeniam, ktoré nám zjednodušia, zlepšia, či spríjemnia náš každodenný život. Nesmieme však zabúdať na to, že každá minca má dve strany a každá nová funkcionalita so sebou prináša aj nové riziká. Pripojenie na internet otvára neskutočné možnosti - pre nás, ale aj pre útočníkov. Skôr, než na internet pripojíte ďalšie nové zariadenie uistite sa, že je to naozaj nutné, že vám to prináša nezanedbateľný úžitok a hlavne vždy počítajte s tým, že si výrobca nemusel tak úplne dobre splniť svoju domácu úlohu a všetko dobre zabezpečiť. História je v tomto poznaní totiž neúprosná. 

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 16:31:55

Alternativní realita u řeckých hranic

Během celé krize na řecko-tureckých hranicích, která trvala několik týdnů, Česká televize víceméně mlčela. Informace o situaci na vnější hranici EU přinášely jen sociální sítě. Překlady z řeckých serverů se však šířily ve velkém. Televize se nenamáhala projít ani zprávy světových agentur. Hlavní zpravodajský pořad České televize Události se 25. března se po dlouhém mlčení zmínil i o situaci na turecko-řeckých hranicích. Uprchlíci prý se vracejí do Turecka, v klidu a míru, na hranicích žádné incidenty nebo jen ojedinělé. Reportér Václav Černohorský oznámil, že k hranici ho nepustili, takže natáčel v Istanbulu na autobusovém terminálu, kde mluvil s uprchlíky, vrátivšími se od hranic. Nic nemají, Řekové jim po překročení hranic všechno vzali a vyhnali je. Mají mnohá zranění, včetně zlomenin – už zcela zhojených. Nemohu a nechci zlehčovat utrpení lidí. Jsou v zoufalé situaci, lapení mezi dvěma zeměmi, které je nechtějí. Ovšem v reportáži bylo mnoho žen a dětí, které jsem předtím na videích od hranic rozhodně neviděla. Marcela Augustová, moderátorka, přesvědčivě tvrdila, že se nepotvrdily zprávy o střetech mezi řeckými a tureckými pohraničníky, o ostré střelbě a mrtvých řeckých pohraničnících. O mrtvých pohraničnících ale nikdo nepsal, zatímco ostrá střelba z člunů na řece Evros na videích byla, stejně jako vozidla pohraniční turecké stráže, snažící se strhnout hraniční plot. Ostatně, střelba slzných a kouřových granátů není útok na sousední zemi? Bylo jasné, kdo se chce kam dostat. Řekové do Turecka nechtěli, ani před sebou nehnali tisíce migrantů k hranicím. Vysloveně komicky působila věta o „granátech, vypálených z obou stran“, která v reportáži popírala předchozí tvrzení o tom, že se nekonaly střety mezi tureckými a řeckými vojáky.  Na aktuálních videích, zejména #standwithgreece či #evros, jsou skutečně videa ukazující vyklízení některých příhraničních táborů, ale objevují se i videa, kde turecká policie opět povzbuzuje migranty k útokům na pohraniční zátarasy. Tady ženy a děti nejsou vůbec nebo velmi vzácně. K „falešným zprávám“ o střelbě a útocích na turecko-řecké hranici pak nejlépe promluvil ministr vnitra Turecka Süleyman Soylu: „Turecké síly v Evrosu útočily na řecké síly kulkami a kouřovými granáty celé hodiny. Řekové provokovali turecké síly a oni jednoduše reagovali, ale desetinásobně. Můžeme to kdykoli udělat znovu.“ To je na twitteru novináře Abdullaha Bozkurta, opozičního novináře severu nordicmonitor.com. Provládní anglicky psaný turecký deník Daily Sabah ovšem napsal, že útočili pouze Řekové: „Je to už téměř měsíc, co se přistěhovalci a uprchlíci přesunuli směrem k řecké hranici, aby vstoupili do Evropské unie, ale byli blokováni řeckými bezpečnostními silami, které proti těm, kteří se snaží překročit, použili slzný plyn, kulky a vodní děla.“ Stříleli tedy jen Řekové a jen Řekové použili slzný plyn. Turecký ministr mluvil také o tom, že na řeckou stranu údajně přešlo 150 tisíc migrantů a dalších 4 600 jich čeká u hranic. Řekové si skutečně stěžují, že v době, kdy oni nesmí ven pod hrozbou citelných pokut kvůli epidemii koronaviru, migranti volně chodí po ulicích. A dokládají to vlastními záběry z mobilů. Ale že by jich přešlo 150 tisíc, to nikdo jiný než Turci nepotvrdil. Přesná fakta a čísla zřejmě nikdo nezná. V noci na 27. března se opět objevily záběry a zprávy o tom, že migranti u přechodu Kastanies zapálili pohraniční plot.  Jak se bude dál vyvíjet situace na hranici, tedy neví nikdo. I když jsou zprávy o stahování migrantů do tureckého vnitrozemí, tvrdé jádro zřejmě na hranicích zůstává. Byla bych proto opatrná v hodnocení „falešných zpráv“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.

Čas načtení: 2024-02-19 09:42:00

Nejen Ukrajinci. U Jemenu se taky útočí na lodě

Nedávno se Ukrajinci pochlubili tím, že se jim podařilo zasáhnout a potopit ruskou výsadkovou loď Ceasar Kuznikov. Jenže nejsou zdaleka jediní, kdo v tomto ohledu zaznamenává úspěchy. V Adenském zálivu útočili jemenští Hútíjové na Brity registrovanou loď Rubymar. Podle agentury AP loď utrpěla poškození, podle hútíjských rebelů dokonce hrozí, že se v Adenském zálivu potopí. Posádka by ale měla být v bezpečí.

Čas načtení: 2024-02-21 12:16:11

V Avdijivce zahynulo 16 tisíc našich vojáků, napsal ruský bloger. Pak záhadně zemřel

Na bývalého vojáka Andreje Morozova po jeho příspěvku útočili ve státní televizi ruští propagandisté. Zřejmě se zastřelil.

Čas načtení: 2024-02-22 09:26:00

Palestinští útočníci stříleli na auta na dálnici u Jeruzaléma

Při útoku zemřel jeden člověk, několik dalších je raněných. Všechny tři pachatele izraelská policie dopadla. Radikální židovští osadníci znovu útočili na palestinskou vesnici na Západním břehu.

Čas načtení: 2024-02-25 14:23:56

Rusové vybombardovali ukrajinský kostel, nádraží i bytové domy

Ruská armáda v noci na sobotu zahájila rozsáhlý útok na ukrajinské město Kosťantynivka v Doněcké oblasti, při němž byla zraněna 75letá žena. Došlo také k vážnému poničení kostela, nádraží a několika bytových domů. S odkazem na Doněckou oblastní prokuraturu o tom informuje list Ukrajinska pravda, podle něhož okupanti útočili protiletadlovým raketovým systémem dlouhého doletu S-300 a naváděnými bombami KAB-250.

Čas načtení: 2024-03-07 09:00:01

Tři násilníci připravili o život kuchaře přímo v restauraci. Hosté ji pak v krutém žertu přejmenovali

Když přišli zaměstnanci restaurace U Dvou koček na pražském Uhelném trhu toho dne ráno do práce, nemohli se víc vyděsit. Na podlaze ležela mrtvola jejich kolegy kuchaře, ruce měl useknuté a tělo poničené mnoha ranami železnou tyčí. Šlo o jeden z nejhorších činů, jaké se na počátku osmdesátých let u nás odehrály.  Masakr na Bořislavce: Češi zabíjeli při divokém odsunu Němců. Z dochovaného videa mrazí Číst více Případ pro Jiřího Markoviče V roce 1981 byly nejen poměry, ale i zákony v tehdejší Československé socialistické republice docela jiné, než jsou dnes. Kromě takových pojmů, jako bylo „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, se stále ještě dalo hovořit také o trestu nejvyšším, a to trestu smrti. V té době na pražské kriminálce také působil vyšetřovatel Jiří Markovič, jehož jméno nyní připomněla série na Voyo, věnovaná případu Hojer. Zde šlo ale o docela jinou skupinku pachatelů, kteří se původně chtěli zmocnit alkoholu a cigaret. Vše se ale nakonec vyvinulo docela jinak. O celém případu vypráví jedna z epizod série Historie českého zločinu na Českém rozhlasu.  Ženy šlapaly, pánové pili Do skupinky povedených kriminálníků, jakými byli Zdeněk Zháňal, Albín Baláž, Jiří Doležal, Evžen Lachman a jeho partnerka Dana Hřebíková, by nikdo jistě patřit nechtěl. Pánové byli víc než násilnické povahy a jejich přítelkyně o tom věděly své. Musely pro ně vydělávat peníze vlastním tělem, ostatně i zmiňovaná restaurace U Dvou koček je v těsné blízkosti legendární Perlovky, kde se lehké ženy shromažďovaly i v době socialismu. Když téhle partičce na nočním alkoholovém tahu došly peníze, rozhodl se Doležal, že si dojde vybrat hotovost od své partnerky, která měla mít tou dobou v Perlovce „službu“. Jenomže počasí kšeftům nepřálo, a tak se vydala domů dřív. Co naplat? Tenhle plán nevyšel.  Chtěli „jen“ krást Skupinka opilých násilníků se rozhodla, že alkohol a cigarety zkrátka potřebují a získají je i bez peněz. Restaurace měla být původně jen místem loupeže, jenomže už se schylovalo k ránu a lumpům nedošlo, že kuchaři chodí do práce opravdu brzy. Ve chvíli, kdy řádili uvnitř hostince, do kterého se dostali zadním vchodem, kde vytloukli sklo, vešel (jak se sluší hlavními dveřmi) kuchař. Lachman, hlídající venku, měl podle serveru Praha IN dost práce s vlastní opilostí, a tak si muže, vcházejícího dovnitř, nemohl všimnout, natož aby svoje kumpány varoval.  Rány do hlavy a useknuté ruce Vetřelci se tak s kuchařem setkali přímo „na place“, a jakmile jej spatřili, neměl chudák sebemenší šanci na záchranu. Tři všehoschopní chlapi proti jednomu překvapenému, to bylo zkrátka moc. A tak za chvíli ležel na zemi zavražděný v kaluži krve a — kdo ví proč — s rukama useknutýma v zápěstí. Ty si nechal Doležal zabalit do papíru, jako se to tehdy dělalo v řeznictví, a odnesl je z místa činu. Štamgasti restauraci na čas trochu drasticky přejmenovali na Pacifik, jiní jí říkali U Paciček. Hezké to nebylo, ale museli se s tragédií vyrovnat po svém.  Falešný nešťastný vrah Kriminalisté rozjeli vyšetřování, ale nikdo z podezřelých se jim do scénáře nehodil, všichni mohli prokázat, že se tou dobou nacházeli jinde. Chvíli se zdálo, že se jim pachatel sám nabídl, když se přiznal jeden nešťastný číšník, který procházel velkou životní krizí a pobyt v kriminále v tu chvíli viděl jako vysvobození. Brzy se ukázalo, že tudy cesta k odhalení vraha nebo vrahů nepovede. Ubíhaly měsíce, až bylo vyšetřování zastaveno. Konec to ale nebyl.  Doležalova přítelkyně promluvila Pánové se sice pro tuto chvíli z rukou zákona vyvlékli, ale to neznamená, že by se nad sebou zamysleli. Naopak, postupně se Baláž i Doležal dostali do vězení za jiné násilné činy a Doležalově přítelkyni, kterou týral prakticky denně a nutil ji šlapat, se vše rozleželo v hlavě. Ve vidině ukončení svého trápení se v roce 1984, ve chvíli, kdy její „milý“ seděl, odhodlala všechno, co o vraždě věděla, vypovědět na policii. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Dva podezřelé měla policie pod dohledem, pro zbylé dva si dojela. Nezapomněla ani na Hřebíkovou.  Zdravotní sestra neuhlídala čtyřletou holčičku. Našli ji u zdi nemocnice bez známek života Číst více Útočil i na kriminalisty Proti Doležalovi, který zasadil kuchaři rozhodující rány, se začaly kupit důkazy. Jeho to ale vůbec nezajímalo a proti kriminalistům vystupoval tak, jak byl celý život zvyklý, tedy neobyčejně hrubě. To s ostatními byla jednodušší práce, přiznali se a popsali podrobnosti. Lachman byl venku, Hřebíková asistovala a ostatní útočili.  Trest smrti a kriminály Přes veškeré důkazy a svědectví si útočníci na soud počkali ještě bezmála dva roky. Hlavní aktér tragického příběhu, Doležal, byl v tom roce odsouzen za vraždu k trestu smrti, ostatní dva, tedy Zháňal a Baláž, si měli odsedět po osmi a půl letech za rozkrádání socialistického majetku a za stejný trestný čin byli odsouzeni také Hřebíková (na deset měsíců) a Lachman (na pět měsíců). Trestu se nakonec vlastně vyhnuli všichni Obvinění se odvolali, ale Doležalovi ani Lachmanovi to nepomohlo. Oba zemřeli ve vězení na rakovinu ještě dříve, než byl vynesen konečný rozsudek. Ostatní vlastně vydělali na listopadové revoluci, po které zmizel z trestního zákoníku pojem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, a tak vlastně nebylo, za co je odsoudit. Jediná ze všech, kdo byl pod zámek umístěn do konce života, tak je paradoxně Dana Hřebíková. Nejde však o vězení, ale o psychiatrii.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky.

Čas načtení: 2024-03-09 07:14:14

Americké a spojenecké síly odrazily rozsáhlý útok jemenských povstalců

Americká armáda tvrdí, že její a spojenecké ozbrojené síly sestřelily v sobotu ráno 15 dronů, kterými na ně v Rudém moři útočili jemenští povstalci Húthíové.

Čas načtení: 2024-03-14 07:13:12

Mladá žena byla napadena na tramvajové zastávce v Brně. Policie nyní pátrá po osobách ze záznamu

Policie ČR: V prosinci loňského roku byla napadena žena v brněnských Štýřicích. Na tramvajové zastávce ji napadl mladý pár. Na ženu bezdůvodně útočili verbálně a následně fyzicky, policie nyní pátrá po totožnosti osob ze záznamu.

Čas načtení: 2024-03-22 07:36:00

ONLINE: Masivní útok Rusů na Ukrajinu, po celé zemi zní letecký poplach, hlášeny jsou výpadky elektřiny

Rusko v noci podniklo rozsáhlý vzdušný úder na ukrajinský energetický sektor, jde o jeden z největších takových útoků v poslední době, uvedl podle serveru Ukrajinska pravda ukrajinský ministr energetiky Herman Haluščenko. Na některých místech jsou přerušené dodávky proudu. Výbuchy byly hlášeny z měst Charkov, Záporoží, Dnipro, Sumy či Kryvyj Rih. Podle agentury Unian Rusové útočili i na Dněperskou vodní elektrárnu v Záporoží, kde podle místních úřadů zasáhli trolejbus s pracovníky zařízení. V Záporoží jsou zničené domy, na místě jsou zranění, informuje agentura Ukrinform. "Předběžně bylo zničeno sedm domů a 35 jich bylo poškozeno. Jsou zranění," uvedl na telegramu šéf vojenské správy v Záporožské oblasti Ivan Fedorov, podle něhož Rusové na město zaútočili 12 raketami. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži. 

Čas načtení: 2024-03-25 21:25:00

ONLINE: Zranění civilisté po raketovém úderu na Kyjev. Rusové útočili i na Oděsu a Charkov

Deset lidí utrpělo zranění při pondělním ruském raketovém útoku na Kyjev. Informovala o tom ukrajinská Státní služba pro mimořádné situace (DSNS). Protivzdušná obrana sestřelila dvě balistické rakety, jejichž trosky se zřítily v centru města a dalších třech čtvrtích. Rusové útočili i během podvečera, terčeem byly Oděsa a Charkovská oblast, kde zemřel starší muž. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži. 

Čas načtení: 2024-03-30 12:33:10

Islámský stát vyzývá k útokům v Evropě: „Útočte všude na židy a křesťany.“

Týden po smrtícím útoku v Rusku ohlašuje Islámský stát (ISIS) další teror. Ve zvukovém poselství se extremisté obracejí na "osamělé vlky" v Evropě a USA. Vyzývají je, aby během ramadánu "všude útočili na křesťany a Židy". The post Islámský stát vyzývá k útokům v Evropě: „Útočte všude na židy a křesťany.“ first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-17 13:02:00

Létala na ně dlažba, zápalné lahve. Duhový průvod Pride v Brně bude s ochrankou

/VIDEO/ Do brněnských ulic se letos vrátí duhový průvod Pride na podporu sexuálních menšin. Naposledy se ve městě konal před čtrnácti lety, kdy se jej snažilo narušit asi sto padesát neonacistů. Ti mimo jiné házeli po účastnících průvodu vajíčka a dlažební kostky a pokusili se spálit duhovou vlajku. Ještě vyhrocenější byl průvod v roce 2008, kdy neonacisté útočili slzným plynem, pěstmi i zápalnými láhvemi.