EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Na nádraží v Nedvědici, městečku na rozhraní Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina, je start zajímavé jarní vycházky …
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-11-14 14:39:34
Starověké divy Číny: Objevování chrámů, paláců a pagod
Čína je zemí plnou starobylých pokladů, jejichž historie sahá tisíce let zpět. Čína je zemí plnou starobylých pokladů, jejichž historie sahá tisíce let zpět. Chrámové komplexy, královské paláce a nádherné pagody jsou svědky…
Čas načtení: 2012-05-19 16:00:00
CO JE VINTAGE? Anglické slovo vintage doslova v překladu znamená výběrový. Tento pojem ve skutečnosti označuje zralost vína určeného ke sklizni a nemělo s módou a stylingem nic společného. Vintage čerpá ze starobylých módních stylů a je také úzce spjat s retro módou. Jedná se především (ale nejen!) ...
Čas načtení: 2022-12-03 07:00:00
Najobľúbenejšie adventné tradície
Počas adventného času máme množstvo povinností a zariaďovaní. Mali by sme sa ale venovať predovšetkým deťom, aby mali spomienky na čarovné Vianoce. Skúste ich zasvätiť do starobylých tradícií, vyrábajte spolu vianočné ozdoby, poučte ich o príbehu Ježiška. Adventný kalendár Adventný kalendár pomôže ...
Čas načtení: 2023-10-12 00:00:00
Veľká Británia, Edinburgh – škótske kráľovstvo
Tajomné prímorské mesto na juhovýchode Škótska, kde sa zrodili filmové legendy Sherlock Holmes či Harry Potter, aj tak by sme mohli definovať Edinburgh. Toto vo svetovom dedičstve UNESCO zapísané mesto ponúka nevšedné prechádzky po starobylých uličkách dekorovaných úchvatnou stredoveko-georgiánskou architektúrou, kde natrafíte na množstvo štýlových barov s jedinečnou whisky. Nad mestom bdie mohutný hrad bohatý na dejinne udalosti, ktoré vám túlaním po jeho komnatách rozpovie. Ponorte sa teda do prezerania nasledujúcich fotografií a pridajte sa aspoň na diaľku k miliónom turistov, ktorí Edinburgh každoročne navštívia. Text: Oskár Mažgút Foto: Peter Barna
Čas načtení: 2024-02-08 00:23:30
Výzkumníci úspěšně využili schopnosti strojového učení k rozluštění prastarého svitku, který byl v roce 79 n. l. pohřben pod lávou a popelem během sopečné erupce Vesuvu nedaleko měst Pompeje a Herculaneum. Svitky není možné bezpečně rozvinout, a tak musely nastoupit počítačová tomografie a umělá inteligence. Postupně bylo možné dešifrovat část textu ze spálených svitků, která by měla usnadnit další překlad. V minulém roce jsme v rámci pravidelného souhrnu novinek ze světa AI psali o veřejné výzvě s názvem Vesuvius Challenge, v rámci níž se mohli fanoušci do technologií umělé inteligence zapojit do dešifrovací soutěže o překlad co největšího množství textu ze starobylých svitků nalezených
Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18
V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996 1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2] Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány. [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13. Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-28 11:23:56
Básník Radek Malý vdechl nový život Kubaštovu slavnému leporelu o domečku plném koleček
Jen mírně prostorový efekt generuje prosté, přesto geniální leporelo Vojtěcha Kubašty (1914–1992) Domeček plný koleček. Dětští čtenáři mohou vevnitř sledovat takřka hodinu po hodině a během celého dne dva malé sourozence, dívku a chlapce. Ale obrázky byly kresleny už pro vydání z roku 1955, kdy ještě okolo „zuřil“ socialismus, i vynořila se logická otázka, zda průběh dne, jak ho svou činností naplňují obě děcka, nezastaral. Ostatně by zastaral, i kdyby se nezměnil roku 1989 režim, zdá se, jde přece o rozdíl pětašedesáti let: interval rovný takřka celému jednomu lidskému životu. Podívejme se tedy na příběh, jak jej nakreslil mistr známý především prostorovými leporely. Ráno začíná rozcvičkou a večer vrcholí klížením dětských víček na pozadí velikých věžních hodin za oknem. Toto leporelo navíc disponuje skutečnými a nenakreslenými rafičkami, upevněnými vprostřed ciferníku, a ty uživatelům knihy umístí do času řadu událostí v průběhu bdělé části dne. Tuhými kartony osmi listů je vykrojeno šest kruhových otvorů a během obracení listů se tyto skládají právě nad věžními hodinami. Stále pozorujeme tentýž ciferník, ale pokaždé obalený jiným druhem hodin. Na pravých stránkách knihy jej tak spatřujeme třeba vysoko nad dětským hřištěm či ve výkladní skříni, coby součást řinčícího budíku i hodin na stěně. Tentýž kruhový výsek přitom zaměří na levých stránkách nejprve zářící obličej slunce, který se ovšem po obrácení listů usmívá třeba i ze starobylých hodinek. Anebo jde o tvář panenky či fotbalové meruny, o dítětem kreslené květiny a úplněk nad okny usínajícího města. Budík je, pravda, skutečně již zastaralého tvaru, láhev mléka ještě skleněná a podobné hodiny (čitelné ze všech světových stran) bychom už nad dětským hřištěm nenašli, ale jinak malíř vše postihl až překvapivě nadčasově. Pomohlo mu snad i to, že naprosto ignoruje zobrazování rodičů i jakýchkoli dospělých. Den sleduje pouze skrze chlapce a holčičku a vzniká tím dojem, že jsou samostatní. To zřejmě i bylo Kubaštovým cílem a minimálně jeho dcera Dagmar Vrkljan, žijící dnes v Kanadě, tento názor potvrzuje. Původní textová vrstva této populární knihy se jmenovala trochu jinak, a to Malý domeček – plný koleček, a její duchovní matkou byla Marie Šindelářová–Voříšková (1907–1987), někdejší ústřední autorka veršovaných Punťových příhod. Platí to ještě i pro šesté vydání této knihy (1966), které bylo pořízeno v české i slovenské verzi bratislavským nakladatelstvím Mladé letá a vytištěno v Banské Bystrici, nicméně nakladatelství Knižní klub vydává roku 2004 leporelo již s novým textem kreslířova přítele Eduarda Škody. A dalších čtrnáct let nato se zakázky ujal básník Radek Malý (*1977) pro nakladatelství B4U Publishing, součást Albatrosu. On, vydavatelé a odpovědná redaktorka (Štěpánka Sekaninová) si při té příležitosti zavtipkovali, odstranili z názvu leporela slovo MALÝ (stejně tu figurovalo hlavně kvůli rytmu) a tentýž pojem MALÝ se aktuálně stává příjmením samotného autora, jeho příjmením jen těsně přecházejícím vytištěný název publikace. A zatímco Marie Voříšková ještě rýmovala bez všech servítků ve stylu stoleček/zvoneček, dostal důtku/pro minutku, nejradši/skotačí, spí/sny a převléká/navléká, Radek Malý se vyvaroval všech malých zdrobnělin a chutě do leporela implantoval „velké“ rodiče (i když je samozřejmě nadále nevidíme). Maminka je zmíněna hned na začátku, tatínek aspoň na konci. Radek Malý taky změnil jména dětí Eva a Váša na Lucka a Hynek a na rozdíl od přímočaré Marie Voříškové občas užije i obkročný verš: Ten kdo chodí do školy na poslední chvíli, udělá snad cokoli, aby už byl v cíli. Zatímco v letech padesátých nakupovala malá Eva ještě samostatně, i když taky „pro maminku“, nyní je vše trochu jinak a děti svorně nakupují za matčiny asistence. Zatímco tenkrát po obědě ještě spaly celé dvě hodiny, nyní není ta doba ve vlastních verších až tak striktně omezena. Na skotačení venku mají sourozenci překvapivě za celý den méně než šedesát minut, ale je to opět Radek Malý, kdo nyní otázku ředí a dobu „lítání“ slovně nespecifikuje. Už jinou věcí je, že ručičky ciferníčků opakovaně se vynořujících na levých stránkách dál jednoznačně hovoří o jasných lhůtách mezi dvanáctou a druhou hodinou (ležení v postýlkách) či hodinou třetí a čtvrtou (pro kluky kopaná na dětském hřišti, pro děvčata házení si míčem tamtéž). Nu, a zatímco u Voříškové si úkoly – mezi pátou a šestou odpolední – připravuje pouze chlapec, ve verzi Radka Malého to dělají obě děti. A děvče jen už nepřevléká panenky. Zato básník přidal čištění zoubků po večeři, ač ani to samo sebou nadále nevidíme, protože do kreseb se zasahovalo minimálně. A aspoň ten budík má v jeho pojetí za úkol natáhnout tatínek, zatímco Voříšková se o tohle nestarala. Tak či onak museli oba zmiňovaní autoři dodržet „rozvrh hodin“, podle kterého si děti mohou „napříč“ knížkou postrkovat rafičky vždycky v pravém z výřezů, a to dle pevného „nastavení“ jiných ručiček nakreslených na čtrnácti ciferníčcích v levé části rozevřené knihy. A tak jde čas! Půl sedmé, zvonění budíku v sedm (a následující Voříškové rozcvičku Radek Malý pomíjí, protože chlapec na Kubaštově obrázku se stejně spíše jen protahuje). Ale již máme tři čtvrtě na osm a začátek vyučování v osm a je za dvě minuty poledne a škola skončila! Věru rychle. A jsou dvě i tři odpoledne, čtyři a čistění zubů proběhne v sedm a na kutě musíme, ouvej, v osm. Malého kniha však je skutečně určena pro MALÉ děti, na to nezapomeňme, a byla pro ně určena již ve Voříškové verzi. A co by dnes tomu všemu říkal Vojtěch Kubašta? Kdo ví. – Ale do jeho kreseb skutečně nebylo takřka sáhnuto a co se hodin a hodinek jako artefaktů týká, prohlížíme si jich postupně nějakých patnáct. Hned na titulní straně (malované pendlovky s poupaty a dvěma šiškami) a uvnitř například rozličné hodiny stojací či legendární kapesní hodinky s řetízkem, hodinky náramkové, hodiny věžní, na zadních deskách i hodiny nádražní atd. Na dvou obrázcích zůstaly dnes méně již pro města typické tovární komíny a retušována posléze byla jen rudá pěticípá hvězda na čele parní lokomotivy ze zmiňované zadní obálky, přičemž parní pohon stroje kupodivu nikomu nevadil. Na předposlední straně zato zmizel kouř jednoho z dvou komínů a vypařil se i obrázek nad postelí usínajícího chlapce. Nikdy jsem stejně nepochopil, co je na něm nakresleno. Oproti starému vydání byly spáči rovněž přičísnuty vlasy a tónování nebe z celé dvoustrany je dnes temnější. Ale zeleň kosmu nakukujícího skrz nebe naštěstí zůstala. Jen se nyní vyjevuje v jiné tónině. Asi jako i celá tato legendární knížka. Radek Malý: Domeček plný koleček. Navrhl a ilustroval Vojtěch Kubašta. Pro nakladatelství Albatros připravilo jako první vydání B4U Publishing. Tisk Vojtěch Kubašta s. r. o., 16 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 18:04:58
Přes 2,5 milionu exemplářů hmyzu se skrývá v depozitáři Moravského zemského muzea
Více než 2,5 milionu exemplářů preparovaného hmyzu uchovávají odborníci v nenápadné budově ve Slatině na okraji Brna. Sídlí tam depozitář entomologického oddělení Moravského zemského muzea. Ve starobylých skříních se skrývají největší motýli a brouci světa, ale i okem sotva viditelné druhy. K zajímavostem patří exempláře, které sbíral a preparoval Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence.
Čas načtení: 2024-02-25 00:44:00
Depozitář na okraji Brna uchovává přes 2,5 milionu exemplářů hmyzu, část sbíral autor Ferdy Mravence
Více než 2,5 milionu exemplářů preparovaného hmyzu uchovávají odborníci v nenápadné budově ve Slatině na okraji Brna. Sídlí tam depozitář entomologického oddělení Moravského zemského muzea. Ve starobylých skříních se skrývají největší motýli a brouci světa i okem sotva viditelné druhy. K zajímavostem patří exempláře, které sbíral a preparoval Ondřej Sekora, autor Ferdy Mravence. ČTK to řekl kurátor Jiří Procházka.
Čas načtení: 2024-03-28 17:15:00
Britští planetární vědci pátrají po kosmickém prachu na poměrně neobvyklých místech: na střechách starobylých katedrál. Upozornil na to magazín The Guardian. Odhaduje se, že každoročně na povrch naší planety dopadne cca 5 200 tun mimozemského kosmického prachu – mikrometeoritů o velikosti 50 ...
Čas načtení: 2023-01-04 20:57:47
Ostrov Cres v Chorvatsku – základní informace + co tam navštívit
V severní části Kvarnerského zálivu leží Cres, chorvatský ostrov, na který se snadno dostanete trajektem z Rijeky nebo ostrova Krk. Ostrov Cres, pokrytý hustými lesy, se může pochlubit divokou přírodní přitažlivostí skrytých zátok, tyčících se útesů a starobylých měst na kopcích. Nízko rostoucí vegetace pokrývá západní část ostrova, zatímco východní strana je bohatá na listnaté… Přečíst » The post Ostrov Cres v Chorvatsku – základní informace + co tam navštívit appeared first on Skompasem.cz.
Čas načtení: 2024-06-23 18:20:00
18:20 Papua-Nová Guinea, život kmenů
Izolovaný svět ostrovů ležících v Oceánii umožnil rozkvět starobylých kultur s fascinujícími a podmanivými tradicemi. Australský dokumentární cyklus[online]
Čas načtení: 2024-07-01 15:00:04
Kréta - Průvodce do kapsy [Lingea]
Průvodce po Krétě vás zasvětí do bohaté historie největšího řeckého ostrova, provede vás po starobylých památkách z dob, kdy byla Kréta postupně pod nadvládou několika evropských i asijských civilizací, a seznámí vás též s moderní tváří ostrova.
Čas načtení: 2024-07-21 04:30:00
BBC News: Proč se turisté na dovolené tak často chovají špatně?
Londýn - Příběhů o špatném chování turistů a cestovatelů se v poslední době objevuje čím dál více - od boření a převracení starobylých skalních útvarů v Nevadě až po napodobování lascivního aktu s...
Čas načtení: 2024-07-21 04:30:00
BBC News: Proč se turisté na dovolené tak často chovají špatně?
Londýn - Příběhů o špatném chování turistů a cestovatelů se v poslední době objevuje čím dál více - od boření a převracení starobylých skalních útvarů v Nevadě až po napodobování lascivního aktu s...
Čas načtení: 2024-07-21 13:34:00
Proč se turisté na dovolené tak často chovají nevhodně, ptala se BBC
Příběhů o špatném chování turistů a cestovatelů se v poslední době objevuje čím dál více - od boření a převracení starobylých skalních útvarů v Nevadě až po napodobování lascivního aktu s antickou sochou v Itálii.
Čas načtení: 2024-08-06 16:50:00
Živé Podhoubí se zvukovou krajinou hudebníka Pavla Jana sledovalo vztah mezi ženským pohlavním orgánem a květem kosatce i fyzické aspekty přímých akcí při blokádách fosilní infrastruktury. Řešila se ochrana starobylých listnáčů ve Žďánickém lese i minimalismus života čtyřčlenné rodiny ve dvou maringotkách. Festivalový stan navštívila výtvarnice a ochránkyně přírody Barbora Lungová a ekologický aktivista Petr Ajs Kucka.
Čas načtení: 2024-08-08 11:22:00
Historii kostela sv. Jakuba v centru Brna představí nová expozice v krovech
Brno - Budování ve 13. století, požár v roce 1515 i bombardování za druhé světové války představí návštěvníkům kostela svatého Jakuba v centru Brna nová multimediální expozice. Ve starobylých krovech...
Čas načtení: 2024-08-08 15:21:57
Podkroví kostela sv. Jakuba v Brně oživí barevná expozice, využije 430 světel
Kostel sv. Jakuba v centru Brna zve návštěvníky na novou multimediální expozici. Projekce ve starobylých krovech vtáhne diváky na osm minut do příběhu, které se s původně románskou a později barokní památkou od 13. století pojí. Speciální zážitek kostel zprostředkuje pomocí holografické projekce, více než 400 světel i prostorového zvuku.
Čas načtení: 2024-08-08 15:06:03
Podkroví kostela sv. Jakuba v Brně oživí barevná expozice, využije 430 světel
Kostel sv. Jakuba v centru Brna zve návštěvníky na novou multimediální expozici. Projekce ve starobylých krovech vtáhne diváky na osm minut do příběhu, které se s původně románskou a později barokní památkou od 13. století pojí. Speciální zážitek kostel zprostředkuje pomocí holografické projekce, více než 400 světel i prostorového zvuku.