Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-25 18:37:13

Tissot hodinky ovládají rok 2025 – které modely jsou teď nejžádanější?

Rok 2025 je pro značku Tissot výjimečný a v mnoha ohledech skutečně přelomový. Tissot známe jako švýcarskou hodinářskou ikonu, která snoubí tradiční řemeslnou zručnost s moderními technologiemi. Letos představují nové modely a inovace, které slibují, že si najdou své věrné příznivce – možná i mezi vámi. Proč jsou Tissot hodinky letos hitem? Tissot v roce 2025 uvedl na trh několik modelů, které si dávají za cíl uspokojit skutečně široké spektrum zákazníků. Od klasického designu až po velmi moderní a nadčasové kousky – Tissot hodinky jsou pro každého, kdo věří tradici, ale chce také využívat nejmodernější funkce. Nové modely mají vylepšené automatické strojky i voděodolnost a jsou rozhodně skvělou volbou, pokud chcete letos svou sbírku hodinek doplnit kvalitním kouskem. Které modely budou v roce 2025 trendy? Kombinace stylu a technologie Tissot pánské hodiny v roce 2025 budou inovativní a zaměřené zejména na integraci moderních technologií do svých klasických modelů. Tissot dámské hodinky nepřijdou o nic ze své elegance a krásy a nabídnout ještě lepší funkce. Automatické strojky nové generace zajišťují přesnost a spolehlivost, vylepšená voděodolnost slibuje komfort a pohodlí i v náročných podmínkách. Pořád si ale zachovává svůj osvědčený švýcarský design a pružně reaguje na požadavky moderních spotřebitelů, kteří mají od hodinek stále vyšší očekávání. Kde koupit Tissot hodinky za nejlepší ceny? Nejlepší nabídku originálních modelů Tissot najdete v ověřeném obchodě Hodinkovna https://hodinkovna.cz/. Volit můžete mezi dámskými i pánskými modely a na vlastní kůži si vyzkoušet také novinky roku 2025. Švýcarské hodinky Tissot se rozhodně vyplatí – získáte švýcarskou kvalitu a tradici, která ale reflektuje nejnovější trendy a technologické inovace v hodinářském průmyslu. Zdroj foto: Freepik.com Příspěvek Tissot hodinky ovládají rok 2025 – které modely jsou teď nejžádanější? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2011-08-23 00:00:00

Naklánějící se židle Tip Ton: Vitra redefinuje sedací nábytek

Lidé stále častěji tráví podstatnou část svého života vsedě, a tak se pochopitelně designéři a konstruktéři snaží, aby tuto činnost co nejvíce zpříjemnili. Jedním z aktuálních počinů v této oblasti je židle Tip Ton, kterou na trh uvedl designérský tým BarberOsgerby ve spolupráci se švýcarskou společ ...

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 14:35:24

Knižně vyšel deník, který si Jaroslav Foglar vedl ve Švýcarsku

U příležitosti stého výročí prvního z Foglarových pobytů ve Švýcarsku vydala Skautská nadace čtyřdílnou publikaci Jestřábova švýcarská dobrodružství. Není to všeobecně známo, ale autor Rychlých šípů navštívil „stát pod Alpami“ dokonce sedmkrát. Poprvé už ve třinácti letech – a hned takřka na čtvrt roku. Pobytu nepřímo pomohl člen 2. pražského oddílu skautů Ladislav Filip. Ten studoval medicínu a roku 1919 ve „Švýcarech“ vytipovával ve službách Červeného kříže hotely a statky, v nichž by se mohly zotavovat československé děti. Zvládl to, i když ne sám, a již napřesrok Švýcarsko navštívilo na 800 našich chlapců a děvčat. Jedním se stal i Foglar (až později přezdívaný Jestřáb), a to díky tomu, že na začátku osmé třídy vybral sbor školy ovlivněný jeho třídním Stunou. Určitě tomu lze říkat štěstí, protože ne všechny školy tak byly osloveny. Co víc, z každé směl jet jediný žák. Z vršovického nádraží vyrazili za zpěvu státní hymny večer 3. září 1920 uvnitř armádně zabezpečeného sanitního vlaku číslo 202 a Jaroslav Foglar putoval pod číslem 186. Cesta trvala tři dni a čtyři noci, kdy se stravovali „komisárkem“ či kaší a pili k tomu kakao. Třetího dne opustili rakouský Linec a překonali švýcarskou hranici do města Buchs, kam pro ně z metropole dojela choť našeho velvyslance Duška, z Curychu jistý pan Jokl a ze Sankt Gallenu jistý pan Stavebník. V doprovodu pracovnice švýcarského Červeného kříže pokračoval Foglar plus čtyři chlapci jiným vlakem, přičemž na nádražích si děti rozebíraly tamní rodiny. Tři hoši tak postupně zmizeli a smrákalo se. Psychicky tísněný Foglar nakonec zůstal ve vagónu jen s jediným chlapcem. V Yverdon-les-Bains byl pouze předán přednostovi, a ten jej od rychlíku vedl k jinému nástupišti a předal vedoucímu osobního vlaku. „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána,“ vzpomíná Jaroslav Foglar nostalgicky v autobiografii. „Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“ Bylo to dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet (1680 metrů nad mořem) a dočasným chlapcovým domovem se stal statek Alberta (1898–1961) a Blanche (1899–1993) Randinových, manželů ve věku 22 a 21 let. Tehdejší Valeyeres leželo kilometr od později přifařeného Rances. Foglar tu pracoval jako pasáček krav a také česal révu i švestky. Jak vzpomíná, zpíval po večerech české písničky, a jednou směl zpívat i na představení Armády spásy. Cestu domů nastoupil 10. listopadu. Po celý čas si vedl deník, který se dochoval, má 42 stran a je kompletně ofotografován pro první část naší publikace. Jinou formou dosud zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně to realizuje nakladatelství Albatros v rámci většího korpusu autorových deníků. Švýcarské zážitky provázené ilustracemi Karla „Tony“ Neumanna líčí ovšem i devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938): jde o sedm kapitol s názvy „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar (str. 34–53). Druhá část současné publikace zahrnuje pak Foglarovu vzpomínku Moje švýcarské dobrodružství (zveřejněnou roku 1935 ve Slovíčku) a pět ze sedmi „švýcarských“ kapitol Tábora smůly. Třetí část sestává ze dvou jeho článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a (opět) pro Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) a z dvou vzpomínek na spisovatele ze sborníku Jestřábe, díky (2000). Ty jsou dílem bývalého člena oddílu „Jindry“ Hojera (napsal vlastně titulní kapitolu celé publikace Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petra Chudožilova spolu s Michalem Beránkem. Jejich příspěvek ... a jeho švýcarská stopa je zajímavou reportáží o výpravě do země, ohledně které se ve Foglarovi zrodil pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“. Vrátil se každopádně do Švýcarska i v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987. V roce 1986 se tam dokonce konečně setkal s paní Randinovou, která naštěstí stále žila, byť už jí bylo hodně přes osmdesát. Jednalo se tak o neuvěřitelné setkání po 66 letech. Syn Blanche Randinové (*1924) Gustave žije dnes kdesi ve Španělsku, její vnučka (příjmením Bernard Valloton-Rusticoni) v Le Mont-sur-Lausanne. Během šesti „novodobých“ cest Foglar kupoval pohlednice, ale sbíral taky víčka od limonád (což dělal všude) a místní cukr. Tyto jeho balené kvádříky se ve značném množství dochovaly a po jedné z nich může proto dnes být k nalezení v každé ze 180 červených obálek, v nichž se Jestřábova švýcarská dobrodružství prodávají. Navíc v publikaci najdete oboustranně potištěný plakát Jestřábovy švýcarské návraty, na kterém je v největším formátu přetištěna žádost o výjezdní doložku (do Itálie a Rakouska) ze srpna 1985, ale taky si na kolážích prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, stranu cestovního pasu s autorovou fotografií, dobový inzerát z tisku (zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska), ale i pozoruhodné a jen letmo Foglarem na útržek papíru čmárané poznámky.   Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustrace Karel Tony Neumann. Editor a autor celé čtvrté části Roman „Bobo“ Šantora. Další spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek a „Jindra“ Hojer. Korektury Josef „Řešetlák“ Bláha. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2020. 84 stran. Náklad 180 číslovaných výtisků. Vyšlo v obálce se dvěma přílohami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 10:00:01

Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Co se vlastně může stát, pokud jedna země neudrží jaderné zbraně (a nejen ty jaderné) v jejich relativně bezpečném úkrytu? Odpověď je nasnadě. I přes veškerý pud sebezáchovy by s největší pravděpodobností došlo k dalšímu globálnímu konfliktu, zvláště jednalo-li by se o boj mezi Ruskem a NATO, případně za připojení dalších velmocí, jako je Čína. Světová válka by byla nevyhnutelná.  Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další Číst více Nejsme tak daleko od války Nikdo si takový scénář raději nepředstavuje, on je však bohužel reálnější, než si přejeme. Na změny, které může posun politické situace přinést, by se měly připravovat nejen celé státy, ale i samotní lidé. Alespoň tak hovoří odborníci. Například britský ministr obrany Grant Shapps v lednu konstatoval, že se svět nachází na prahu třetí světové války.  Kam utéct před světovou válkou v Evropě?  Odborníci tedy raději předem dali hlavy dohromady, aby se zamysleli nad tím, kde by bylo možné takovou katastrofu s největší pravděpodobností přežít. Asi se nikdo nebude divit, že jde hlavně o území značně vzdálená centru všeho dění, jako jsou tropické ostrovy nebo naopak ta nejchladnější místa naší planety. Kdybychom se chtěli co nejúspěšněji „schovat“ přímo v Evropě, mnoho míst na výběr nám nezbývá. Podle deníku The Sun by se jednalo v podstatě jen o Grónsko a pak také možná o tradičně neutrální Švýcarsko. Je však otázkou, zda by někdo v případě skutečně globálního válečného konfliktu na tuto švýcarskou opatrnost bral ohledy. Malý a mírumilovný Dobrou možností je také Island, tedy ostrov mezi Velkou Británií a Grónskem, o němž je známo, že jde o jedno z nejmírumilovnějších území na celém světě. Jeho velkou výhodou je také relativní soběstačnost v podobě dostatku přírodních zdrojů. Je tedy z velké části nezávislý na okolních státech a nemusel by se stát terčem útoku. To je ale z těch stále ještě relativně blízkých útočišť patrně vše.  Zima, ale bezpečí?  Ti z Evropanů, kteří by se rozhodli za bezpečím cestovat daleko a nevadí jim ani neobyčejně chladné počasí, by mohli podle Daily Mail snad boje přečkat na Antarktidě nebo v neobydlených částech severu Ruska či Kanady. Jde ale o to, jakou možnost by jim tamní podmínky nabízely a o kolik by si polepšili.  Exotický ráj plný uprchlíků Teplomilní uprchlíci by mohli mít trochu větší výběr, ale i tak by jistě v označených místech byla brzy hlava na hlavě. Stejně jako Island také Indonésie je neutrální a dlouhodobě zalitá mírem a má shodně s dříve jmenovaným ostrovem možnost zásobit své obyvatele z vlastních zdrojů. To by se ale při možné invazi uprchlíků jistě brzy změnilo. Jak by to vypadalo potom? Raději si to ani nepředstavujme.  Atentát na Putina rozpoutá světovou katastrofu: Věštec Irlmaier vidí světovou válku a zničenou Prahu Číst více Ostrovy daleko v oceánu Podobně by na tom mohly být také ostrovy Tuvalu, Fidži nebo Nový Zéland, uvádí server Visit World, a z pevninských států jde o jihoamerické státy Chile a Argentina. Jak by na tom byla třeba taková Austrálie? Druhá světová válka se jí sice z velké části vyhnula, v té případné budoucí jí už ale vědci takovou naději nedávají. Přece jen je součástí Commonwealthu.  Teorie je to zajímavá, praxe by jistě byla jiná Otázkou samozřejmě zůstává, jak by bylo možné se v případě vypuknutí světového konfliktu přesouvat z místa na místo a nakolik by zmiňované státy byly ochotny přijímat přívaly uprchlíků. Sami víme, jak velké problémy dělá některým Čechům přítomnost lidí z válkou týraných států. Dalším problémem hlavně na zmiňovaných ostrovech by se jistě brzy stal nedostatek zdrojů, které sice tamnímu obyvatelstvu stačí, ale několikanásobek lidí by jistě neuživily.  I když jsou tedy vytipována relativně nejbezpečnější místa na zemi, patrně nám nezbývá nic jiného než si přát a dělat vše pro to, abychom nikdy nemuseli o takových možnostech ani uvažovat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Novodobý Nostradamus: Předpověděl smrt královny, nyní varuje před "nukleární apokalypsou".

Čas načtení: 2024-02-23 00:03:02

Frederique Constant & seconde/seconde/ demonstrují, jak skloubit humor s precizní ruční prací

Frederique Constant se pyšní tím, že je pravou švýcarskou hodinářskou manufakturou, která si vyrábí vlastní strojky a hodinky sestavuje ručně. Přesto není tato skutečnost vždy výrazně zdůrazňována. Značka požádala francouzského umělce Romarica Andreho, známého jako seconde/seconde/, aby našel způsob, jak toto sdělení vyjádřit svým osobitým, drzým stylem. Možná zašel příliš daleko. Výsledkem jsou dvě pozměněné

Čas načtení: 2024-03-05 17:14:00

Další útok na loď v Rudém moři. Americkou odvetu schvaluje i Pavel

V Rudém moři ani po odvetných akcích amerického námořnictva neustávají útoky Hútíů, v pondělí islamističtí povstalci z Jemenu raketami zasáhli švýcarskou kontejnerovou loď. Střela způsobila malý požár, který byl uhašen, přičemž posádka nebyla zraněna. Další rakety cíl nezasáhly nebo byly zneškodněny americkým námořnictvem.

Čas načtení: 2024-03-10 05:16:00

Nestyďte se vyjednávat! Vyjednávání nikdy neznamená kapitulaci, míní papež František

Papež František v rozhovoru pro švýcarskou televizní stanici RSI řekl, že Ukrajina, která čelí možné porážce, by měla mít odvahu jednat o ukončení války s Ruskem a nestydět se zasednout k jednomu stolu a vést mírové rozhovory.

Čas načtení: 2024-03-10 09:23:00

„Lžipapež. Jako s Hitlerem! Katolická církev je zlo.“ Papež výbušně k Ukrajině a v ČR se vaří krev

Papež František vyvolal obrovský rozruch svým názorem na válečný rusko-ukrajinský konflikt. V rozhovoru pro švýcarskou televize RSI, který má vyjít na světlo boží 20. března, prohlásil, že by Ukrajina měla najít odvahu vyvěsit bílou vlajku, informovala o tom agentura Reuters. Na sociálních sítích mu někteří dávají za pravdu, jiní jej odsuzují a označují jeho počínání za velké selhání.

Čas načtení: 2024-03-10 13:47:00

Vatikán krotí slova o bílé vlajce. Papež František nevyzývá Ukrajinu ke kapitulaci, tvrdí

Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil v neděli podle agentury ANSA mluvčí Vatikánu Matteo Bruni. Papež ve zmíněném rozhovoru hovořil o potřebě vyvěsit „bílou vlajku“. Interview má být odvysíláno až 20. března, agentura Reuters ale už v sobotu část zveřejnila.

Čas načtení: 2024-03-10 13:21:00

Papež nevyzýval Ukrajinu, aby se vzdala, ale aby zahájila jednání, tvrdí Vatikán

Vatikán - Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil dnes podle agentury ANSA mluvčí...

Čas načtení: 2024-03-10 14:30:35

Papež nevyzýval ke kapitulaci Ukrajiny, ale k zahájení mírových rozhovorů, tvrdí Vatikán

Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil v neděli podle agentury ANSA mluvčí Vatikánu Matteo Bruni. Papež ve zmíněném rozhovoru hovořil o potřebě vyvěsit „bílou vlajku“. Interview má být odvysíláno až 20. března, agentura Reuters ale už v sobotu část zveřejnila.

Čas načtení: 2024-03-10 13:21:00

Papež nevyzýval Ukrajinu, aby se vzdala, ale aby zahájila jednání, tvrdí Vatikán

Vatikán - Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil dnes podle agentury ANSA mluvčí...

Čas načtení: 2024-03-10 15:47:58

Vatikán napravuje škody: Papež Ukrajinu nevyzval ke kapitulaci, ale k vyjednávání

Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil v neděli podle agentury ANSA mluvčí Vatikánu Matteo Bruni. Papež ve zmíněném rozhovoru hovořil o potřebě vyvěsit „bílou vlajku“. Proti výrokům se v neděli ostře vymezil šéf ukrajinské diplomacie Dmytro Kuleba. Interview má být odvysíláno až 20. března.

Čas načtení: 2024-03-10 15:48:00

Vatikán krotí slova o bílé vlajce. Papež prý nevyzývá ke kapitulaci. Z Ukrajiny přišla ostrá reakce

Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil dnes podle agentury ANSA mluvčí Vatikánu Matteo Bruni. Papež ve zmíněném rozhovoru hovořil o potřebě vyvěsit "bílou vlajku". Interview má být odvysíláno až 20. března, agentura Reuters ale už v sobotu část zveřejnila. Proti papežovým výrokům se dnes ostře vymezil šéf ukrajinské diplomacie Dmytro Kuleba.

Čas načtení: 2024-03-10 15:47:00

Vatikán napravuje škody: Papež Ukrajinu nevyzval ke kapitulaci, ale k vyjednávání

Papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání, vysvětlil v neděli podle agentury ANSA mluvčí Vatikánu Matteo Bruni. Papež ve zmíněném rozhovoru hovořil o potřebě vyvěsit „bílou vlajku“. Proti výrokům se v neděli ostře vymezil šéf ukrajinské diplomacie Dmytro Kuleba. Interview má být odvysíláno až 20. března.

Čas načtení: 2024-03-10 18:27:51

Vatikán žehlí papežovo vyjádření o bílé vlajce na Ukrajině

Papež František v rozhovoru se švýcarskou stanicí RSI nevyzýval Ukrajince ke kapitulaci, ale spíše volal po příměří a odvaze zahájit jednání. Prohlásil to podle webu Vaticannews mluvčí Vatikánu Matteo Bruni ve snaze „vyžehlit“ papežovo prohlášení o potřebě „vyvěsit bílou vlajku“, které František použil v souvislosti se situací na Ukrajině. Prohlášení vyvolalo nevoli v Kyjevě, potřebu vyjádřit se k němu měla i mluvčí ruského ministerstva zahraničí.

Čas načtení: 2024-03-11 08:17:54

Papež to tak nemyslel, vysvětluje Vatikán Františkovy výroky o "bílé vlajce"

Podle Vatikánu papež František v rozhovoru se švýcarskou televizní stanicí nevyzýval Ukrajinu, aby se vzdala, ale aby zahájila jednání.

Čas načtení: 2024-03-12 13:07:00

Západ nemůže „strategicky porazit“ Rusko, zní z Kremlu po papežových slovech o bílé vlajce

V nedávném rozhovoru pro švýcarskou televizi RSI papež František řekl, že by Ukrajina měla mít odvahu k vyvěšení bílé vlajky a jednáním o ukončení války s Ruskem. Nyní jeho slova okomentoval mluvčí Vladimira Putina Dmitrij Peskov. Zpochybnil naděje Západu ohledně „strategického poražení“ Ruska. „Toto je to nejhlubší pochybení,“ prohlásil. „Nikdy nevyvěsíme žádné jiné vlajky,“ oponoval ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba. A o slovo se přihlásila i Marija Zacharovová, tisková mluvčí ruského ministerstva zahraničí. Informoval o tom deník Daily Mail.