Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-09-14 17:32:08

Festival Den architektury nabídne na začátku října návštěvy běžně nepřístupných budov po celé České republice

Cyklovyjížďka po broumovské skupině kostelů, cesta korytem řeky Bílé a Lužické Nisy v Jablonci nad Nisou, výprava po tzv. brněnském „Bronxu“, architektonická bojovka v Olomouci, objevování turistických pastí v hlavním městě nebo bývalé židovské čtvrti v Dobříši či návštěva bývalé továrny Nová Perla proměňující se na kulturní centrum. Na to od 1. do 7. října láká jubilejní desátý ročník festivalu Den architektury. Festival představí moderní architekturu i historické skvosty, budovy známé i stojící v pozadí pozornosti, ale i celé osady a čtvrti ve více než stovce měst a obcí v Čechách i na Slovensku. Připomene hned několik významných architektonických osobností minulosti jako jsou Adolf Loos, Josef Gočár, Otakar Novotný či Jaroslav Fragner (za jeho stavbami návštěvníci zamíří do Kolína i do Prahy). Zvláštní sekci věnuje současným projektům Zdeňka Fránka. Pestrým programem, který nabízí více jak 300 akcí a zve na místa veřejnosti běžně nepřístupná nebo je představuje v nových souvislostech, se prolíná hned několik témat. Hlavní z nich jsou pro letošní rok sociální aspekty a ekologie. Se Dnem architektury se tak kromě kvalitních domů současné a moderní architektury můžete vydat třeba i do nemocničních areálu, domů sociální péče, škol ale i do vyloučených lokalit a bývalých dělnických kolonií. Ekologická linka festivalu zavede návštěvníky do enviromentálních center nebo šetrných budov, ale sleduje i proměny krajiny či význam říčních toků pro města. „Chceme poukázat na úlohu architektury i urbanismu ve společnosti, ať už se to týká životního prostředí a udržitelnosti rozvoje, funkčnosti veřejných staveb a prostorů nebo proměn jednotlivých lokalit jak po společenské stránce, tak z hlediska architektury,“ dodává zakladatelka a ředitelka Dne architektury, architektka Marcela Steinbachová. V programu Dne architektury lze vybírat ze zdarma přístupných exkurzí do běžně nepřístupných budov s názvem Hurá dovnitř!, cyklovyjížděk, přednášek nebo workshopů, které probíhají pod vedením architektů, historiků a dalších odborníků na daná témata. Nabídku doplňují přednášky, diskuse nebo divadelní představení věnované architektuře. Na vybrané akce je potřeba rezervace předem. Den architektury nabízí i program pro děti a první český architektonický filmový festival Film a architektura, jenž letos po deváté přinese na plátna kin zejména zahraniční snímky, věnované architektuře a urbanismu. Kompletní program je k dispozici ZDE. Hlavní sociální téma Dne architektury se v programu odráží z nejrůznějších úhlů pohledu. Nabízí exkurze do vyloučených lokalit, například do tzv. brněnského Bronxu, na ostravskou Bedřišku či pražskou Plzeňskou ulici. Den architektury zavede i do bývalé brněnské dělnické kolonie Divišově čtvrti. Sociálnímu bydlení se bude věnovat nejen z pohledu architektů, ale i sociálních pracovníků. Důležité podtéma je i dostupnost bydlení, například v Žilině budou hledat inspiraci ve výstavbě z doby první republiky. Pozornost program věnuje i městské infrastruktuře a kvalitě městského života. Zcela mimořádně se v rámci festivalu mohou zájemci podívat do zajímavých nemocničních areálů v Jihlavě, Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi či do ostravského domu s pečovatelskou službou Gajdošova. Program zahrnuje i návštěvy sportovišť, sokoloven, dětských hřišť či městských lázní. Za pozornost v rámci Dne architektury stojí i návštěvy bývalých židovských čtvrtí v Dobříši, Mnichově Hradišti nebo slovenském městě Šaštín-Stráže. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2020-03-03 12:46:37

Královna skla a oceli. Česká televize uvede dokument o architektce Evě Jiřičné

Dokumentární portrét nejvýraznější představitelky české architektury Evy Jiřičné nabídne divákům ČT art ve středu 4. března ve 20:20. Bezmála hodinový snímek vznikl v brněnském televizním studiu v režii Jany Chytilové. Bývá označována za královnu skla a oceli, a to podle svých nejoblíbenějších stavebních materiálů. Dokumentární film s názvem Eva Jiřičná představuje vnitřní a umělecký svět zlínské rodačky, která patří ke špičce světové architektury. Přesto je více známá ve světě než u nás. Snímek si všímá jejích pochybností, radostí, inspirací, neuvěřitelné energie a touhy tvořit a být maximálně platnou. Zároveň odráží i její osobní a profesní život. Eva Jiřičná je nositelkou řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání. Štáb natáčel zejména v Londýně, Praze a ve Zlíně. Zaznamenal klíčové stavby, které Jiřičnou proslavily. Po dobu jednoho roku sledoval tvůrčí režim a pracovní nasazení architektky od počátečních návrhů až po kontrolní dny na stavbách. Mohl i nahlédnout do designových butiků, které navrhla, do londýnského Victoria and Albert Museum či se s Jiřičnou vypravit do Brightonu, kde vytvořila slavný přístav. „Pro Evu Jiřičnou je to klíčový projekt, který ovlivnil celou její další kariéru, proto mu věnujeme dostatečný prostor i v našem dokumentu,“ říká režisérka Jana Chytilová a podotýká, jak velmi si přála, aby se s Evou Jiřičnou jeli i s kamerou do těchto míst podívat. „Povedlo se. Na místě si člověk uvědomí, co všechno tato na pohled křehká žena dokázala. Brighton Marina je toho důkazem,“ dodává režisérka. Vyprávění dokumentu je orámováno životem architektky a těžkými životními zkouškami, kterými si prošla. Zaznamenává významné okamžiky jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, nedobrovolnou emigraci, prosazení se v typicky mužském světě, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy. Reflektuje její profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci. „Evu Jiřičnou představujeme především jako člověka,“ zdůrazňuje dramaturg Martin Polák a dodává: „Zároveň si ale všímáme pro ni tak typického unikátního architektonického řešení prostoru. K tomu využíváme všech dostupných obrazových materiálů, od fotografií, stavebních plánů, studiové vizualizace či útržků z natočených dokumentů. Mnohé z nich dosud nebyly veřejnosti představeny.“ Otec Evy Jiřičné byl významným architektem baťovského Zlína. Sama se původně chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu a de facto ji tak donutily k nedobrovolné emigraci. Zpátky se nedostala dlouhých 22 let a svého otce už nikdy neviděla. V Anglii se postupně vypracovala v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony již jako renomovaná architektka přijíždí do rodné země, kde ji téměř nikdo nezná a její dílo tady vzbuzuje silné a rozdílné reakce. K nejznámějším stavbám Evy Jiřičné u nás patří například budova Univerzity Tomáše Bati a Kongresové centrum ve Zlíně. Podílela se na výstavbě a rekonstrukcích několika historických budov včetně Pražské křižovatky nebo Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, ale také bytových i komerčních objektů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-31 19:50:53

Plzeňské interiéry Adolfa Loose pozvou návštěvníky během června i do běžně nepřístupných prostor

Do plzeňských interiérů od světoznámého architekta Adolfa Loose se letos návštěvníci kvůli protiepidemickým opatřením ještě nepodívali. To se změní o prvním červnovém víkendu, kdy se zájemci budou moci opět vydat na dvě pravidelné prohlídkové trasy. K nim během června přibude také možnost navštívit i běžně nepřístupný Apartmán Richarda Hirsche a byt rodiny Huga Semlera, který je otevřený jen příležitostně. Realizace výjimečného architekta, brněnského rodáka Adolfa Loose, najdeme ve Vídni, Paříži, Plzni, Montreux, Hrušovanech u Brna nebo Semmeringu. Právě v Plzni se ale hned po Vídni zachovalo nejvíce Loosových realizací, které už téměř půl roku nebylo možné kvůli protiepidemickým opatřením navštívit. V pátek 4. června se budou milovníci architektury a designu moci vydat na dvě prohlídkové trasy, které je provedou po třech interiérech, bytu manželů Krausových, bytu Voglových a Brummelově domě, který jako jediný zůstal ve vlastnictví rodiny původních majitelů. Nabídku obohatí další trasa se dvěma interiéry, které jsou přístupné pouze výjimečně. Prvním z nich bude byt rodiny Huga Semlera, který je možné navštívit jen několikrát do roka a také apartmán Richarda Hirsche, který se nachází v novorenesančním domě Viléma a Marty Hirschových v Plachého 6 a široké veřejnosti se letos otevře poprvé. „Do interiéru, který byl součástí prvního Loosem upravovaného bytu v Plzni, se návštěvníci budou moci poprvé podívat 19. června, a pak zhruba jednou měsíčně až do podzimu. V případě zájmu přidáme další termíny, prozradila Anna Gaierová, která má projekt Adolf Loos Plzeň na starosti. Lákadel bude v letošní sezóně víc. „V bytě Krausových v Bendově 10 se objeví nový exponát, a to křesílko, které ve 30. letech v malé sérii vyrobila firma THUN. Adolf Loos jedno z nich umístil před krb v salonu v bytě rodiny Huga Semlera, což je vidět na dochovaných fotografiích. Tuto stoličku se nám letos podařilo zakoupit v internetové aukci a návštěvníci si ji budou moci prohlédnout v bytě Krausových, do budoucna by se ale měla „vrátit“ do původního interiéru do domu Huga a Heleny Semlerových, který se v budoucnu dočká renovace,“ doplnila Gaierová. Další novinkou je krátké propagační video Adolf Loos Plzeň: Vydejte se za osudy unikátních interiérů. „Promovideo z produkce studia Petrohrad jsme jako městská organizace Plzeň – TURISMUS, provozovatel plzeňských Loosových interiérů, přihlásili do národního kola soutěže festivalu Tourfilm 2021, pořádané agenturou CzechTourism. Nejenže oslovil porotu, ve které zasedli mimo jiné i ředitel Febiofestu Kamil Spáčil a ředitelka Zlín Film Festivalu Jarmila Záhorová, ale obstál i v konkurenci stovky tuzemských a zahraničních spotů propagujících Českou republiku a získal hlavní cenu,“ dodala Gaierová. Pro propagační spot byly použity záběry z připravovaného, technicky výjimečného filmu Pohodlné století, který mapuje příběhy plzeňských interiérů Adolfa Loose, jejich poválečnou historii i osudy původních obyvatel. Dosavadní propagační videa se soustředila především na architektonickou hodnotu interiérů. Tentokrát potenciální návštěvníci mají možnost vidět, že za každým z Loosových plzeňských děl se skrývají i silné příběhy. Ty těmto luxusním prvorepublikovým bytům dodávají nezaměnitelnou atmosféru, kterou je možné zažít na vlastní kůži právě během pravidelných komentovaných prohlídek. Kdo se bude chtít vydat na obhlídku Loosových interiérů „po vlastní ose“, ten si může v Turistickém informačním centru na náměstí Republiky zakoupit útlou publikaci věnovanou všem Loosovým plzeňským realizacím – dochovaným, přístupným, nepřístupným i těm zaniklým. Autorem Průvodce po díle Adolfa Loose a jeho spolupracovníků v Plzni je historik architektury Petr Klíma ze spolku Pěstuj prostor. „Průvodce s mapkou a historickými i současnými fotografiemi je určený široké veřejnosti. Kromě popisu dvanácti interiérů tam zájemci najdou i životopis Adolfa Loose a jeho pěti spolupracovníků. Publikace je dostání v českém, anglickém i německém jazyce,“ uvedl Klíma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-30 12:30:07

Staří mistři v novém pojetí. Národní galerie v Praze otevírá novou expozici

V pražském Schwarzenberském paláci otevře 6. listopadu nová sbírková expozice Starých mistrů. Představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění Národní galerie Praha – poprvé v koncepci, která propojuje české a evropské umění. Vedle sebe tak bude k vidění Bronzino, El Greco nebo Brueghel společně se Škrétou či Brandlem. V paláci vznikne také nový grafický kabinet. „Hlavním záměrem nové expozice je prezentace mistrovských děl Sbírky starého umění vycházející z propojení dosud rozdělených fondů českého a tzv. evropského umění. Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a tzv. evropské umění,“ uvádí autor a kurátor nové expozice Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění NGP. Expozice poukazuje na mezinárodní charakter českého umění v prostředí střední Evropy a nadčasovost mistrovských děl. Inovativní instalace reflektuje české umění jako nedílnou součást evropské kultury a veškerých dějinných souvislostí. Co je v nové expozici Expozice začíná ve druhém patře Schwarzenberského paláce díly renesance a manýrismu. Renesanční sál představuje tvorbu Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech zahrnuje fajjúmské portréty, řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Dále je možno obdivovat dokonalý smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina st. a Lucase Cranacha st., řemeslné mistrovství i vizuálně poutavé krajinomalby Roelanta Saveryho a rodiny Brueghelů. První podlaží navazuje expozicí baroka a rokoka. V barokní obrazárně jsou vystaveny monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl, Jan Kupecký nebo Giovanni Battista Tiepolo. Malířskou produkci 17. století dále zastupují temnosvitné malby od Jusepe de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Rostoucí zájem o žánrovou malbu a nástup rokoka lze sledovat na pracích Gerrita Dou, Norberta Grunda nebo Ignáce Františka Platzera. Expozice končí v přízemí paláce tematickou kapitolou „Co Bůh? Člověk?, která představuje solitérní plátna Simona Voueta, Franse Halse, Michaela Václava Halbaxe, Josepha Wrighta of Derby nebo Francisca Goyi. Architektonická koncepce je dílem Josefa Pleskota „Koncepce a architektura expozice vznikla v úzké spolupráci s renomovaným AP Atelierem Josefa Pleskota se záměrem vytvořit v renesančních a barokních sálech unikátní vizuální celek. Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale na základě badatelských nároků a respektu ke sbírkovým tradicím vytvořit inspirativní a překvapující výstavní prostory pro diváky,“ doplňuje Marius Winzeler. Josef Pleskot v této souvislosti zdůrazňuje: „Cílem bylo vytvořit vlídnou atmosféru pro vnímání uměleckých děl. Pokusili jsme se najít takové architektonické ztvárnění, které kurátorovi umožnilo vytvořit živou a současně působivou expozici. Řešení výstavní architektury vykrystalizovalo do podoby jakýchsi nábytkových elementů – mohutných skříní, které jsou umístěny volně v prostoru, nesou umělecká díla a nechávají vyznít architekturu paláce. Roli architektury paláce pokládáme za zásadní – jejím zapojením jsme sledovali maximalizaci emocionálního zážitku při vnímání vystavených děl.“ S otevřením nové expozice bude obnoven vstup do Schwarzenberského paláce přes jeho nádvoří přímo z Hradčanského náměstí. Součástí přízemí bude kromě nového návštěvnického zázemí také Studiolo – prostor pro setkávání a pořádání vzdělávacích a veřejných programů. Přízemní expozice zahrnuje také nový prostor grafického kabinetu. Nový grafický kabinet začne výstavou s Dürerovými rytinami a autoportrétem Arcimbolda Sbírka grafiky a kresby, která je kromě Sbírky starého umění jednou z dalších sbírek NGP, patří do první desítky největších a nejvýznamnějších svého druhu v Evropě. Umělecké práce na papíře nelze vystavovat dlouhodobě, a tak k jejich prezentaci slouží tradičně grafické kabinety. Pravidelnou prezentaci kreseb moderního a současného umění ve Veletržním paláci tak opět doplňuje staré umění v novém grafickém kabinetu ve Schwarzenberském paláci. Nový prostor představí jako první komorní výstavu Linie, světlo, stín: Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století (od 6. listopadu do 10. února 2020). Prezentovány budou mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda. Z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.   Historie sbírky starého umění Národní galerie Praha 1606 / Získání obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost do uměleckých sbírek Rudolfa II., kde zůstala jako jedno z mála děl v Praze. Po 1650 / Vznik nové hradní galerie a počátky sběratelské činnosti české šlechty. 1796 / Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění a první veřejné obrazárny, jejíž fondy zpočátku tvořily zápůjčky většinou členů šlechtických rodů. 1814 / Zřízení galerie ve Šternberském paláci (do roku 1871). 1844 / Darování významné sbírky lékaře Josefa Hosera s cílem vybudovat Národní galerii. 1885 / Otevření obrazárny v Rudolfinu (do roku 1929). 1931 / Otevření obrazárny v Městské knihovně na Mariánském náměstí (do roku 1945). 1937 / Převzetí obrazárny Československou republikou – vznik Státní galerie. 1946 / Založení Národní galerie. 1947 / Určení Šternberského paláce za sídlo sbírky Starého umění. 1976 / Otevření expozice českého umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě (do roku 2000). 2000 / Zřízení expozice „Umění v Čechách a ve střední Evropě v letech 1350–1550“ v klášteře sv. Anežky České. 2008 / Otevření expozice „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci (do roku 2019).   Schwarzenberský palác 1541 / Při požáru Hradčan byly zničeny čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak v roce 1545 koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejmocnějších a nejbohatších českých šlechticů, aby zde vybudoval velké renesanční sídlo. 1567 / Datum na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. 1584 / Za Kryštofa Mladšího Popela z Lobkowicz byly interiéry dekorovány mytologickými nástěnnými a stropními malbami. 1600 / Po zkonfiskování císařem Rudolfem II. se palác stal majetkem Rožmberků. 1624 / Palác přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, který nechal na nádvoří zřídit kašnu. 1710 / Stavitel Marcantonio Canevalle vložil do jižního traktu barokní schodiště a provedl interiérové úpravy. 1719 / Palác připadl dědictvím Schwarzenbergům. 1811 / Byl získán sousední Salmovský palác a přeměněn na knížecí sídlo (Malý Schwarzenberský palác). 1870–1874 / Po zřícení štítu na Hradčanské náměstí proběhla rozsáhlá renovace fasád se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. 1909 / Nevyužitý palác byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Národního technického muzea. 1940–1941 / Wehrmachtem zde bylo zřízeno vojenské muzeum. 1947 / Po konfiskaci československým státem bylo otevřeno Vojenské historické muzeum. 2002 / Palác byl předán Národní galerii Praha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-03-25 16:51:00

MICROIP představuje inovace na veletrhu Embedded World 2025

Tchaj-pej (Tchaj-wan) 25. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Na trh uvádí služby CAPS AI a CATS ASIC, které přitahují značný globální zájem a příležitosti k navázání partnerstvíSpolečnost MICROIP představila na veletrhu Embedded World 2025 v Německu přelomové služby CAPS (Cross-Platform AI Powered Solutions, multiplatformová řešení na bázi umělé inteligence) a CATS (Custom ASIC Technology and Solutions, zakázkové technologie a řešení ASIC). Tato inovativní řešení vzbudila značnou pozornost společností z Evropy, Ameriky a Asie a během výstavy úspěšně získala více než 100 potenciálních obchodních příležitostí, což představuje více než trojnásobný nárůst oproti předchozímu roku a podtrhuje silnou poptávku trhu po multiplatformním AI softwaru a službách návrhu ASIC (Application Specific Integrated Circuit, zákaznické integrované obvody).Předseda představenstva dr. James Yang zdůraznil: "Naše technologie CAPS umožňuje bezproblémové nasazení AI v různých odvětvích, včetně AIoT (umělé inteligence věcí), průmyslové automatizace, automobilových systémů, zdravotnictví, inteligentních měst a spotřební elektroniky. Naše služby návrhu obvodů ASIC - CATS - zároveň poskytují individuální, efektivní a energeticky úsporná čipová řešení, která našim klientům pomáhají výrazně zkrátit vývojové cykly produktů, snížit celkové náklady a zlepšit konkurenceschopnost na trhu."Na platformě CAPS bylo předvedeno několik ukázek s hardwarovými řešeními společností Mediatek, Kneron, Xilinx a Rockchip. CAPS usnadňuje s využitím pokročilých virtualizačních a middlewarových rámců efektivní přizpůsobení a integraci modelů umělé inteligence napříč různými hardwarovými architekturami, čímž výrazně zkracuje dobu vývoje a nasazení. Společnost MICROIP například pomocí systému CAPS úspěšně integrovala platformu Mediatek Genio 700, která umožnila AI modulům souběžně provozovat 10 různých AI aplikací, což jasně dokazuje vedoucí postavení CAPS v oblasti integrace softwaru a hardwaru.Služby návrhu ASIC individualizované s využitím CATS specificky řeší rostoucí potřeby v odvětvích AIoT, průmyslového ovládání, automobilové elektroniky a spotřební elektroniky. Společnost MICROIP poskytuje komplexní, ucelená řešení zahrnující poradenství v oblasti architektury ASIC, návrh na míru, vývoj akcelerátorů AI a integraci SoC (System-On-Chip, sytém na čipu). Na základě svých rozsáhlých zkušeností a technologické vyspělosti v oblasti návrhů pokročilých 28nm a 40nm čipů zaručuje společnost MICROIP klientům dosažení vysoce efektivních, úsporných a stabilních řešení ASIC. Díky těmto přednostem pak mohou firmy výrazně snížit své celkové náklady na vývoj, efektivně řídit spotřebu energie a urychlit uvádění svých produktů na trh.Společnost MICROIP dále představila výkonný nástroj iPROfiler od společnosti Arculus System, který pomáhá týmům zabývajícím se návrhem integrovaných obvodů efektivně optimalizovat architektury SoC s umělou inteligencí, a tím výrazně zkracuje lhůty pro návrh, verifikaci a validaci.Veletrh Embedded World 2025 zvýšil mezinárodní viditelnost společnosti MICROIP a přispěl k rozšíření jejích globálních partnerství. Stánek společnosti MICROIP osobně navštívil také velvyslanec Shieh Jhy-Wey, zástupce Tchaj-wanu v Německu, který tak zdůraznil pevnou oficiální podporu a uznání pokročilých tchajwanských inovací v oblasti polovodičů a umělé inteligence.O společnosti MICROIPSpolečnost MICROIP sídlící na Tchaj-wanu poskytuje specializované služby návrhu integrovaných obvodů ASIC a pokročilá softwarová řešení s využitím AI, která umožňují rychlý a ekonomický vývoj vlastních čipů. Další informace najdete na adrese www.micro-ip.com .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2648173/CAPS___AI_______CATS___ASIC.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2648186/EW2025_______________AI.jpg Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2428123/5230672/Microip_Inc_Logo.jpg  KONTAKT: Peter Wang, vrchní ředitel pro vztahy s veřejností, peter.wang@micro-ip.com   

Čas načtení: 2021-04-22 18:11:11

Muzeum umění Olomouc zpřístupní své sbírky v digitální podobě

Listovat iluminovanou Duchkovou biblí z roku 1433 nebo jinými vzácnými rukopisy, prvotisky či grafikami, které spravuje Muzeum umění Olomouc, je nyní pro běžného smrtelníka téměř nemožné. To se však změní díky 37,5 milionu korun z fondů EHP a Norska na digitalizaci sbírek, jejich zpřístupnění veřejnosti a edukativní využití. „Zpřístupnění našich sbírek patří k prioritám, na nichž dlouhodobě pracujeme. Vydáváme sbírkové katalogy, umožnili jsme návštěvu stálých expozic zdarma a chystáme uživatelsky přívětivé webové stránky s nabídkou digitalizovaných uměleckých děl. V tomto našem úsilí je projekt z tzv. Norských fondů jedním z nejvýznamnějších,“ říká ředitel MUO Ondřej Zatloukal. Projekt nazvaný „Nahráno – Otevřeno“ pokrývá digitalizaci sbírky rukopisů, prvotisků, starých tisků, grafiky či hudebnin uložených na Arcibiskupském zámku v Kroměříži. V olomouckém Muzeu moderního umění bude díky tomu pokračovat činnost započatá již v minulých letech. „Odbornou i širokou veřejnost potěší zejména digitalizace podstatných částí podsbírek kresby, grafiky, fotografie a medailí,“ míní Marta Perůtková, vedoucí sbírkového a dokumentačního oddělení MUO. „Týká se to i části sbírky architektury, která patří k největším v České republice, a mají o ni velký zájem badatelé.“ Skenování se týká zejména sbírek na papíře, které jsou velmi citlivé na podmínky uložení. „Jejich degradaci až zkázu způsobují rozličné faktory: kolísající teplota, relativní vlhkost vzduchu, nečistoty v ovzduší, působení biologických škůdců i člověka. Extrémní citlivost papíru na působení světla omezuje také jejich vystavování. Digitalizace je tedy unikátní možností, jak tato díla zpřístupnit co nejširší veřejnosti,“ říká Miroslav Kindl, vedoucí odboru starého umění MUO. Digitalizací projde během tří let přes 80 tisíc sbírkových předmětů a velkou část z nich čeká nejprve konzervačně-restaurátorské ošetření. „Muzeum umění proto zřídilo dvě specializovaná restaurátorsko-konzervátorská pracoviště, zaměstnalo dva nové restaurátory, tři dokumentátory a dva skeneristy,“ vypočítává Jana Macháčková, vedoucí Arcidiecézního muzea Kroměříž. Muzeu umění pomůže digitalizační jednotku zprovoznit Moravská zemská knihovna v Brně, která zároveň zajistí zveřejnění sbírek v Digitální knihovně. Brněnští odborníci navíc zdigitalizují část svých fondů, které byly dlouhodobě vystaveny velké zátěži způsobené častým půjčováním. „Součástí dlouhodobé strategie Moravské zemské knihovny je digitalizace a zpřístupňování fondů, které patří do kulturního dědictví. Vzhledem ke svému charakteru nemohou být ve fyzické podobě zpřístupněny široké veřejnosti, ale přitom by si to zasloužily. Jejich digitalizace tak bude mít dopad na další odbornou a badatelskou práci, ale i na možnosti jejich popularizace. Jsme proto rádi, že se můžeme se svými zkušenostmi podílet s Muzeem umění na tomto projektu,“ uvedl ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-10 15:20:01

Sedmý ročník festivalu Open House Praha přilákal více než 53 tisíc lidí. Největší zájem byl o vodárenskou věž v Michli

Festival Open House Praha se opět letos kvůli pandemii koronaviru uskutečnil v náhradním termínu, tentokrát od 2. do 8. srpna. Týdenní doprovodný program nabídl celou řadu akcí, které návštěvníkům přiblížily architekturu netradičním způsobem. Lidé se mohli plavit kolesovým parníkem Vltava, projet Kotěrovou tramvají s výkladem architekta Zdeňka Lukeše, užít si jedinečný komponovaný večer se současným tancem a večerní prohlídkou Laichterova domu nebo se zúčastnit debaty a projekce filmu na téma opuštěných staveb přímo na tribuně Velkého strahovského stadionu. „Překvapil nás velký zájem veřejnosti o doprovodný program 2021,“ říká ředitelka Andrea Šenkyříková a doplňuje: „Akce byly určené pro omezený počet zájemců, a přesto, že jsme jako pořadatel museli u většiny z nich kontrolovat potvrzení o bezinfekčnosti, všechny byly již na začátku festivalového týdne plně obsazené.“ Festival Open House Praha 2021 zaznamenal letos více než 53 tisíc návštěv festivalových objektů otevřených během víkendu i doprovodných programů ve festivalovém týdnu. „Oproti loňskému roku, kdy se festival také uskutečnil v náhradním termínu, pozorujeme opětovný nárůst návštěvnosti z let před vypuknutím pandemie. Letos dorazilo o polovinu více návštěvníků než v loňském roce,“ upřesňuje Šenkyříková.  Hlavní víkendový program nabídl k návštěvě nakonec celkem 79 objektů či prostorů, které nejsou obvykle přístupné. Festival otevřel letos celkem 26 novinek a již v sobotu se u několika z nich tvořily ráno fronty zájemců. „Abychom dodrželi aktuální vládní nařízení, omezili jsme zprvu velikost prohlídkových skupin u některých objektů. V průběhu víkendu jsme pak stejně museli kvůli velkému zájmu přikročit k jejich navýšení a kontrole bezinfekčnosti, aby návštěvníci nemuseli čekat příliš dlouho,“ vysvětluje Šenkyříková. „Největší zájem jsme zaznamenali u Vršovické vodárenské věže v Michli. Odvážlivci mohli vystoupat až do 42 metrů vysoké věže nebo sestoupit do podzemního vodojemu a dozvědět se tak více o této technické kulturní památce od architekta Jana Kotěry, jejíž rekonstrukce se právě dokončuje,“ dodává. Dalším z míst, které nalákalo k návštěvě velké množství zájemců, byla Umělecká zahrada ukrytá pod Nuselským mostem, která v době první republiky sloužila jako sochařský závod. „Je obdivuhodné, s jakým zápalem současný majitel zahradu postupně obnovuje. Jeho několikaletá snaha se pomalu přiblížila ke svému konci a nás nesmírně těší, že jsme mohli přispět k tomu, aby se o tomto místě s pohnutou historií lidé konečně dozvěděli,” říká Šenkyříková. Z dalších hojně navštěvovaných objektů to byl například palác ARA, Laichterův dům, Hotel International Praha, Šalounova vila, zahrady Černínského paláce, vodní dílo Štvanice nebo Kunsthalle Praha. Návštěvníci si mohli prohlédnout kromě tří vodárenských věží i několik podzemních krytů, dva zámky, bývalé lázně, sportovní areály, hvězdárnu, mlýn či hotely. Samostatným tematickým okruhem pak byly umělecké prostory a ateliéry. Organizátoři si také připomněli 150. výročí narození Jana Kotěry otevřením několika jeho pražský staveb. Akce k výročí zakladatele české moderní architektury budou pokračovat i na podzim. Informace o těchto programech budou zveřejněny na začátku září na www.openhousepraha.cz. Mottem letošního ročníku festivalu Open House Praha bylo Architektura pro všechny, vybrané prohlídky byly tlumočené do českého znakového jazyka, pro osoby se zrakovým hendikepem pak byly připraveny haptické plány a půdorysy budov a také 3D modely některých budov, které si mohli hmatem prozkoumat v rámci speciálních komentovaných prohlídek. Open House Praha je součástí mezinárodní sítě festivalů Open House Worldwide, které se konají v 50 městech po celém světě a jeho posláním je probouzet zájem veřejnosti o architekturu a město. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2018-09-13 00:00:00

Festival Den architektury má již kompletní program

Mezi 28. zářím a 4. říjnem zavítá do zhruba 90 měst v Česku a na Slovensku festival Den architektury. Při této příležitosta představí široké veřejnosti nový pohled na architekturu, která nás obklopuje. Pojímá do svého repertoáru moderní a odbornými cenami ověnčené budovy, historické skvosty i mnohd ...

Čas načtení: 2020-09-14 17:32:08

Festival Den architektury nabídne na začátku října návštěvy běžně nepřístupných budov po celé České republice

Cyklovyjížďka po broumovské skupině kostelů, cesta korytem řeky Bílé a Lužické Nisy v Jablonci nad Nisou, výprava po tzv. brněnském „Bronxu“, architektonická bojovka v Olomouci, objevování turistických pastí v hlavním městě nebo bývalé židovské čtvrti v Dobříši či návštěva bývalé továrny Nová Perla proměňující se na kulturní centrum. Na to od 1. do 7. října láká jubilejní desátý ročník festivalu Den architektury. Festival představí moderní architekturu i historické skvosty, budovy známé i stojící v pozadí pozornosti, ale i celé osady a čtvrti ve více než stovce měst a obcí v Čechách i na Slovensku. Připomene hned několik významných architektonických osobností minulosti jako jsou Adolf Loos, Josef Gočár, Otakar Novotný či Jaroslav Fragner (za jeho stavbami návštěvníci zamíří do Kolína i do Prahy). Zvláštní sekci věnuje současným projektům Zdeňka Fránka. Pestrým programem, který nabízí více jak 300 akcí a zve na místa veřejnosti běžně nepřístupná nebo je představuje v nových souvislostech, se prolíná hned několik témat. Hlavní z nich jsou pro letošní rok sociální aspekty a ekologie. Se Dnem architektury se tak kromě kvalitních domů současné a moderní architektury můžete vydat třeba i do nemocničních areálu, domů sociální péče, škol ale i do vyloučených lokalit a bývalých dělnických kolonií. Ekologická linka festivalu zavede návštěvníky do enviromentálních center nebo šetrných budov, ale sleduje i proměny krajiny či význam říčních toků pro města. „Chceme poukázat na úlohu architektury i urbanismu ve společnosti, ať už se to týká životního prostředí a udržitelnosti rozvoje, funkčnosti veřejných staveb a prostorů nebo proměn jednotlivých lokalit jak po společenské stránce, tak z hlediska architektury,“ dodává zakladatelka a ředitelka Dne architektury, architektka Marcela Steinbachová. V programu Dne architektury lze vybírat ze zdarma přístupných exkurzí do běžně nepřístupných budov s názvem Hurá dovnitř!, cyklovyjížděk, přednášek nebo workshopů, které probíhají pod vedením architektů, historiků a dalších odborníků na daná témata. Nabídku doplňují přednášky, diskuse nebo divadelní představení věnované architektuře. Na vybrané akce je potřeba rezervace předem. Den architektury nabízí i program pro děti a první český architektonický filmový festival Film a architektura, jenž letos po deváté přinese na plátna kin zejména zahraniční snímky, věnované architektuře a urbanismu. Kompletní program je k dispozici ZDE. Hlavní sociální téma Dne architektury se v programu odráží z nejrůznějších úhlů pohledu. Nabízí exkurze do vyloučených lokalit, například do tzv. brněnského Bronxu, na ostravskou Bedřišku či pražskou Plzeňskou ulici. Den architektury zavede i do bývalé brněnské dělnické kolonie Divišově čtvrti. Sociálnímu bydlení se bude věnovat nejen z pohledu architektů, ale i sociálních pracovníků. Důležité podtéma je i dostupnost bydlení, například v Žilině budou hledat inspiraci ve výstavbě z doby první republiky. Pozornost program věnuje i městské infrastruktuře a kvalitě městského života. Zcela mimořádně se v rámci festivalu mohou zájemci podívat do zajímavých nemocničních areálů v Jihlavě, Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi či do ostravského domu s pečovatelskou službou Gajdošova. Program zahrnuje i návštěvy sportovišť, sokoloven, dětských hřišť či městských lázní. Za pozornost v rámci Dne architektury stojí i návštěvy bývalých židovských čtvrtí v Dobříši, Mnichově Hradišti nebo slovenském městě Šaštín-Stráže. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2022-02-04 09:07:10

Byli jsme světoví! Jaké bylo Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace

Kolekci dokumentů, autorských fotografií a diapozitivů architekta Miroslava Řepy (*1930), spoluautora československého pavilonu pro Expo v Montrealu, uchovává ve sbírce Muzeum umění Olomouc. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl ještě nadšeným pozorovatelem, ovšem v Montrealu v roce 1967 už nesl zodpovědnost za úspěch naší expozice. O tři roky později následovala Ósaka, kde si architekt vydechl – navrhl už „jen“ divadlo Laterna Magika. Právě tato trojice přehlídek patří k tomu zásadnímu z poválečného výstavnictví. Řepa se zde osvědčil i jako výborný dokumentátor, o čemž se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea umění na výstavě Byli jsme světoví! Propojení kvalitní architektury s uměním, služeb pro návštěvníky s audiovizuálními novinkami – to vše září ze světelných obrazů, jimiž výstava přiblíží tehdejší dobovou atmosféru. „Na každé z těchto přehlídek Československo bez nadsázky triumfovalo a dosažené výsledky se staly dalším impulzem pro kvalitu domácích uměleckých výstav nebo průmyslových přehlídek. Proto jsme si dovolili ponechat stranou Sevillu a Aiči, i když i k těmto výstavám máme v Řepově fondu obrazové materiály. Toto rozhodnutí nám posvětil také pan architekt, protože i v jeho zpětném, zasvěceném pohledu už se nepodařilo zmíněné tři světové výstavy překonat,“ říká kurátorka Martina Mertová. S architektonickým návrhem pro Montreal zvítězil Řepa společně s kolegou Vladimírem Pýchou v konkurenci zhruba devadesáti návrhů. „Ve výrazu stavby se museli podřídit ocelové konstrukci, o níž bylo už předem rozhodnuto. Celkové řešení podmínil také požadavek na demontovatelnost – už dopředu se počítalo s tím, že pavilon se po výstavě v Kanadě prodá. Což se i stalo, dodnes v lehce pozměněné podobě stojí v podobě kulturního centra na ostrově New Foundland,“ říká Mertová. Architekti museli také prokázat schopnost improvizace. Do poslední chvíle nebylo jasné, z čeho bude plášť československého pavilonu. Nakonec jej nechali obložit hurdiskami, českými stropními cihelnými deskami. „Bylo nám jasné, že hurdiska musí dostat nějakou patinu, nějakou tvář. Keramické výtvarnice přišly s technologií jejich plošného glazování, což dělaly alespoň zpočátku obyčejnými smetáky. Ale říkali jsme si, je to náš materiál, a tak bychom ho měli umět také prodat,“ vzpomíná Řepa. „Jinak jsme na stavbě nedělali velké extravagance. Já jsem odkojený funkcionalismem, takže jsme pořád drželi jasné osy a určitou střízlivost.“ Akvizici archivu Miroslava Řepy zajistil pro Muzeum umění Olomouc v letech 2009–2010 tehdejší kurátor sbírky architektury Jakub Potůček. „Před prvním zpracováním to byl v regálech složený kufr a několik napěchovaných tašek. Skrývaly pořadače se stovkami diapozitivů a pestrou škálu dokumentů týkajících se světových výstav Expo. Badatelský a publikační zájem o tento konvolut je enormní, vybrané fotografie nebo zvětšeniny diapozitivů už byly publikovány v zásadních uměnovědných textech. To je také důvod, proč jsme se soubor rozhodli představit v celku, formou výstavy i sbírkového katalogu,“ vysvětluje současná kurátorka sbírky architektury Martina Mertová. Výstava Byli jsme světoví! je součástí tématu „Domov a svět“, kterým Muzeum umění Olomouc zastřešuje letošní výstavní rok. Končí 1. května.   Architekt Miroslav Řepa (*1930) * Upozornil na sebe vítězstvím v soutěži na nové zlínské, tehdy gottwaldovské divadlo. To ještě spolupracoval se svým otcem, architektem Karlem Řepou. Společně s Františkem Rozhonem a plejádou výtvarníků pracovali na této významné zakázce mezi lety 1959 a 1967. * Roku 1965 uspěl spolu s akademickým architektem Vladimírem Pýchou v soutěži na návrh československého pavilonu pro Světovou výstavu 1967 v Montrealu. * Navrhl divadlo Laterna Magika pro Expo 1970 v Ósace a na Světové výstavě 1992 ve španělské Seville působil ve funkci technického ředitele československého pavilónu. * K divadlu se vrátil během 70. a 80. let, kdy projektoval rekonstrukce několika významných scén včetně Národního divadla. * Pro rodné Pardubice navrhl novostavbu budovy spořitelny a interiéry pro Interhotel Labe s Lubošem Drimlem nebo výstavní síň Ideon. * Výjimečné zakázky ho čekaly po roce 1989 na Pražském hradě. V roce 1993 pod záštitou Václava Havla kurátoroval výstavu Jože Plečnika, která obletěla celý svět. V roce 2001 následovala jiná výstava s obrovským dosahem, Deset století architektury, při jejíž přípravě úzce spolupracoval s emeritním ředitelem MUO Pavlem Zatloukalem. * V únoru oslaví 92. narozeniny; je členem poradního sboru nynější výstavy Expo v Dubaji a je to v jeho kariéře první světová výstava, kterou si pro tamní vysoké teploty nechá ujít.

Čas načtení: 2020-07-21 12:44:26

Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury

Hlavní směry současné udržitelné architektury, které se snaží úspěšně skloubit environmentální požadavky s celkovou architektonickou kvalitou staveb a urbanistických celků, představí od 30. července Galerie Jaroslava Fragnera. Vedle připravované mezinárodní výstavy s názvem Estetika udržitelné architektury, jež zaplní výstavní sál a dvorní trakt na Betlémském náměstí, vydává galerie i stejnojmennou česko-anglickou publikaci a připravuje odborné debaty a přednášky. Cílem projektu je ukázat, do jaké míry se principy udržitelnosti daří zapojit do celku díla jako jeho samozřejmá integrální součást, která se neuplatňuje na úkor estetických, ale ani uživatelských či ekonomicko-technických hodnot stavby. Hledá východiska při vytváření nových vazeb mezi naším vztahem k životnímu prostředí a udržitelností a odpověď na otázku, zda architektura ještě může sehrát významnou roli při záchraně planety a nebýt jen nástrojem kumulace kapitálu či vytváření estetických forem bez etického imperativu. Problematiku udržitelné architektury vystihl chilský architekt Alejandro Aravena: „Udržitelnost není nic jiného než přísné dodržování zdravého rozumu.“ Výstava i doprovodná publikace prezentují na šedesát příkladů české a zahraniční architektury s ekologickým zaměřením. V několika kategoriích demonstrují různé pozice, které ukazují možnou komplexitu přístupu k tomuto tématu. Od urbanistických strategií přes tvorbu krajiny a veřejného prostoru, hromadné či soukromé bydlení, komerční či společenské stavby až po konverze nevyužitých budov a novou zástavbu (tzv. brownfieldy), která je významným nástrojem, jak efektivně omezovat zabírání volné krajiny. Z českých realizací lze zmínit Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání od Petra Hájka nebo novou budovu centrály ČSOB v Radlicích od Marka a Štěpána Chalupových. V třicítce zahraničních příkladů figuruje například Kulturní čtvrť Helsingor (BIG, AART Architects) nebo vídeňský ukázkový příklad Jezerního města Aspern (AllesWirdGut, Querkraft ad.). Ve dvorním traktu Betlémské kaple bude postaven přístřešek Pallet Bottle Cabin, který navrhla pro uprchlické tábory v Řecku česká umělkyně Veronika Richterová. V průběhu výstavy, která potrvá do 22. září, se také uskuteční doprovodný program pro děti, který hravou formou představí principy ekologického stavění a jeho přidanou hodnotu. Více na www.gjf.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-04 09:20:11

Před Salmovským palácem v Praze vyrostla věž Jana Kaplického

Národní galerie Praha připomíná 10 let od náhlé smrti architekta Jana Kaplického. Před Salmovským palácem byla instalována Věž Bienále, která vznikla v roce 2002 jako ideový projekt pro benátské bienále architektury. „V roce 2002 byl Jan Kaplický osloven kurátorem Bienále architektury v Benátkách Deyanem Sudjicem, aby vytvořil ideový projekt věže. Kaplický a jeho architektonické studio Future Systems navrhli stopatrovou nakloněnou věž jako nový typ městské budovy. Unikátní aerodynamický tvar s otvorem redukujícím tlak větru představuje na nádvoří Salmovského paláce čtyřmetrový model,“ uvádí Helena Doudová, kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha. Model ze sklolaminátové samonosné skořepiny s lakovaným akrylátovým povrchem byl zhotoven v roce 2016 pro sbírku Pražské správy nemovitostí – donátorem byl Václav Skala. S Deyanem Sudjicem, ředitelem Design Muzea v Londýně, pojilo Kaplického dlouholeté přátelství – architekt pro něj v 80. letech navrhl jeho minimalistický byt. Kaplický a Future Systems od roku 1979 usilovali o rozšíření možností uvažování o architektuře. Vzorem byl přenos technologických inovací z aviatiky, vesmírného výzkumu nebo konstrukcí lodí, které poskytovaly ojedinělá řešení pro high-tech architekturu. Letectví představovalo pro Kaplického inovativní obor, jehož cílem bylo dosáhnout maximálního výsledku s minimální spotřebou materiálu, lehkosti a aerodynamičnosti a v konečném důsledku elegance a krásy. „Architektura se oproti tomu podle Kaplického často soustředila spíše na hodnotu objektů namísto na inovaci, a zůstávala tak pozadu za svou dobou. Přesvědčení o významu inženýrství, technologie a inovativních konstrukcí Kaplický sdílel i se světoznámými britskými architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, v jejichž kancelářích zanechal osobitou stopu,“ doplňuje Helena Doudová. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jan Kaplický (1937–2009) byl významným architektem českého původu působícím od emigrace v roce 1968 ve Velké Británii. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v Británii pracoval nejprve v architektonických kancelářích Denyse Lasduny, Renzo Piana a Richarda Rogerse a Forter Associates. V roce 1979 založil studio Future Systems s partnerem Davidem Nixonem, od 1989 spolu s Amandou Levete (do 2008). Nejvýznamnější realizace Future Systems jsou obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999–2003), NatWest Media Centre v Londýně (1994–1999) nebo Enzo Ferrari Museum (2009–2012). V roce 1999 obdržel Stirlingovu cenu RIBA a stal se čestným členem Royal Institute of British Architects. Pro Českou republiku navrhl Kaplický Národní knihovnu na Letné (2007) a koncertní sál Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Obě stavby jsou dosud nerealizované. V roce 2008 byl založen nadační fond Kaplicky Centre v Praze, uchovávající dílo Jana Kaplického a rodiny Kaplických, podporující rozvoj a propagaci architektury a moderního umění.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2021-08-01 11:34:32

Festival Open House Praha nabídne k prohlídce 80 budov, doprovodný program začíná už v pondělí

Organizátoři festivalu Open House Praha zvou od pondělí 2. srpna na celou řadu doprovodných programů: komentované procházky městem, plavbu na historickém parníku, debaty, projížďky Kotěrovou tramvají i tanec v netradičních prostorách. O víkendu 7. a 8. srpna pak bude zpřístupněno 80 budov a prostor po celé Praze. Výběr z doprovodného programu Po řece na kolesovém parníku Vltava bude možné se plavit v úterý 3. srpna od 17.00 hodin a dozvědět se více o tom, jak řeka formovala život a podobu hlavního města a jaké technické stavby se na nábřeží a v blízkém okolí řeky nacházejí. Ve středu 4. srpna si organizátoři Open House Praha připravili hned několik akcí. U příležitosti 130 let od vzniku budovy Průmyslového paláce se bude možné zúčastnit od 18.00 hodin komentované procházky s předsedou představenstva Výstaviště Praha a zjistit více o tom, jakými změnami tento rozsáhlý areál aktuálně prochází. Fanoušci urbexu mohou od 20.00 hodin zavítat na tribunu Velkého strahovského stadionu na netradiční letní projekci filmu Central Bus Station, o jednom z největších autobusových nádraží světa v Izraeli. Projekci předchází debata na téma opuštěných staveb, které měly velké ambice, ale svoji funkci nenaplnily. Milovníci umění si pak mohou vychutnat komponovaný večer, který spojuje současný tanec a architekturu a odehraje se rovněž ve středu od 20.30 hodin v Laichterově domě, jedné z klíčových staveb pražské architektonické moderny od Jana Kotěry, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Ve čtvrtek od 17.00 hodin se pak uskuteční prohlídky nově vznikajícího domu pro umění a kulturu Kunsthalle Praha, na které naváže diskuse s ředitelkou Kunsthalle Praha a architekty. Připravena je i speciální projížďka Kotěrovou tramvají po Praze s architektem Zdeňkem Lukešem a další komentované procházky či prohlídky budov. Kompletní seznam akcí je k nalezení ZDE. Hlavní program Festival Open House Praha nabídne o víkendu 7. a 8. srpna k návštěvě 80 budov a prostorů a z toho 26 novinek, které se v programu objevují vůbec poprvé. Budovy budou otevřeny pro návštěvníky, až na některé výjimky, od 10.00 do 18.00 hodin a prohlídky zde budou odbavovány v malých skupinách většinou průběžně po celý den. Poprvé se otevře například barokní zahrada Černínského paláce na Hradčanech, kaple a vybrané prostory Klárova ústavu slepců na Malé Straně nebo Lowitův vodní mlýn v Libni. Z technických staveb si mohou návštěvníci užít prohlídku například Vršovické vodárny v Michli od Jana Kotěry nebo Zengerovy transformační stanice, dnes sídla Kunsthalle Praha. Ti, kteří chtějí nahlédnout do pražského podzemí, mohou navštívit protiatomové kryty v Národním zemědělském muzeu, Hotelu International Praha nebo Boutique Hotelu Jalta. V dejvickém kampusu se otevřou budovy hned několika institucí, novinkou je Fakulta stavební ČVUT v Praze, kde bude k vidění například oceňovaná rekonstrukce Ateliéru D nebo obří hala Vodohospodářského centra. Zástupci šetrné architektury reprezentují pak například AFI City ve Vysočanech nebo kampus ČSOB v Radlicích (budovy NHQ i SHQ). Milovníci originálních designových prostor by neměli minout coworking Spaces Albatros v bývalém domě dětské knihy a nakladatelství Albatros na Národní třídě. Ze sakrálních prostorů bude možné navštívit například Novou libeňskou synagogu či Husův sbor Vršovice. Příkladem nepřehlédnutelné funkcionalistické architektury je Hasičský dům či palác ARA. Samostatným tematickým okruhem jsou umělecké prostory a ateliéry, který představí například ateliér Olgoj Chorchoj, Šalounův ateliér, budoucí Dům tance nebo Uměleckou zahradu. Celý program i včetně možnosti filtrování je ZDE.  Víkendový program pro děti Speciální prohlídky pro rodiny s dětmi (od pěti let), se uskuteční o víkendu celkem v deseti otevřených budovách. Děti se podívají například do funkcionalistického paláce ARA, Trmalovy vily od Jana Kotěry, dozvědí se, kde se rodí plány Prahy, prohlédnou si tiskařské stroje či basketbalové hřiště na střeše Areálu Podkovářská, poznají kubistické stavby na Rašínově nábřeží nebo nahlédnou do trezoru v Petschkově paláci. Připravena bude tradičně i otevřená lego dílna v prostorách Centra pro architekturu a plánování města (CAMP), kde si nadšenci všech generací mohou postavit dům svých snů. Na menší stavitele čeká dílnička s duplo kostkami. Na prohlídky se není třeba registrovat. Kompletní programy pro děti jsou k dispozici ZDE.  Prohlídky pro osoby se zdravotním postižením Mottem festivalu je Architektura pro všechny a ani letos nebudou chybět prohlídky pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. K prohlídkám pro nevidomé budou připraveny haptické urbanistické plány a půdorysy osmi budov a jejich okolí, 3D modely budov a popisy tras ke všem zpřístupněným objektům. Ve spolupráci s Nadačním fondem ČRo Světluška projdou dobrovolníci speciálním školením pro tyto specifické prohlídky. „Nově jsme do příprav těchto speciálních prohlídek zapojili studentky a studenty Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), kteří v rámci svých školních projektů vymodelovali a vytiskli 3D modely vybraných budov. Jejich práce tak bude mít další využití,” říká ředitelka festivalu Andrea Šenkyříková. Lidé se sluchovým postižením si budou moci prohlédnout celkem pět vybraných budov z programu a připraveno bude pro ně tlumočení výkladu do českého znakového jazyka se simultánním přepisem. Více o těchto programech a jeho partnerech ZDE.  Orientace na festivalu Festivalové infocentrum se v letošním roce nachází na Malém náměstí 4, v Praze 1 a je otevřeno od 2. srpna ve všedních dnech od 10.00 do 18.00 hodin a o víkendu od 9.00 do 19.00 hodin. Díky spolupráci s portálem Mapy.cz jsou všechny budovy k nalezení při vyhledání pod heslem Open House Praha, a to jak na webu, tak v příslušné aplikaci. Pro účast na festivalu i jeho doprovodných akcích je nutné mít s sebou doklad o bezinfekčnosti. Další praktické informace k organizaci festivalu jsou k dispozici na ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-03 12:46:37

Královna skla a oceli. Česká televize uvede dokument o architektce Evě Jiřičné

Dokumentární portrét nejvýraznější představitelky české architektury Evy Jiřičné nabídne divákům ČT art ve středu 4. března ve 20:20. Bezmála hodinový snímek vznikl v brněnském televizním studiu v režii Jany Chytilové. Bývá označována za královnu skla a oceli, a to podle svých nejoblíbenějších stavebních materiálů. Dokumentární film s názvem Eva Jiřičná představuje vnitřní a umělecký svět zlínské rodačky, která patří ke špičce světové architektury. Přesto je více známá ve světě než u nás. Snímek si všímá jejích pochybností, radostí, inspirací, neuvěřitelné energie a touhy tvořit a být maximálně platnou. Zároveň odráží i její osobní a profesní život. Eva Jiřičná je nositelkou řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání. Štáb natáčel zejména v Londýně, Praze a ve Zlíně. Zaznamenal klíčové stavby, které Jiřičnou proslavily. Po dobu jednoho roku sledoval tvůrčí režim a pracovní nasazení architektky od počátečních návrhů až po kontrolní dny na stavbách. Mohl i nahlédnout do designových butiků, které navrhla, do londýnského Victoria and Albert Museum či se s Jiřičnou vypravit do Brightonu, kde vytvořila slavný přístav. „Pro Evu Jiřičnou je to klíčový projekt, který ovlivnil celou její další kariéru, proto mu věnujeme dostatečný prostor i v našem dokumentu,“ říká režisérka Jana Chytilová a podotýká, jak velmi si přála, aby se s Evou Jiřičnou jeli i s kamerou do těchto míst podívat. „Povedlo se. Na místě si člověk uvědomí, co všechno tato na pohled křehká žena dokázala. Brighton Marina je toho důkazem,“ dodává režisérka. Vyprávění dokumentu je orámováno životem architektky a těžkými životními zkouškami, kterými si prošla. Zaznamenává významné okamžiky jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, nedobrovolnou emigraci, prosazení se v typicky mužském světě, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy. Reflektuje její profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci. „Evu Jiřičnou představujeme především jako člověka,“ zdůrazňuje dramaturg Martin Polák a dodává: „Zároveň si ale všímáme pro ni tak typického unikátního architektonického řešení prostoru. K tomu využíváme všech dostupných obrazových materiálů, od fotografií, stavebních plánů, studiové vizualizace či útržků z natočených dokumentů. Mnohé z nich dosud nebyly veřejnosti představeny.“ Otec Evy Jiřičné byl významným architektem baťovského Zlína. Sama se původně chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu a de facto ji tak donutily k nedobrovolné emigraci. Zpátky se nedostala dlouhých 22 let a svého otce už nikdy neviděla. V Anglii se postupně vypracovala v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony již jako renomovaná architektka přijíždí do rodné země, kde ji téměř nikdo nezná a její dílo tady vzbuzuje silné a rozdílné reakce. K nejznámějším stavbám Evy Jiřičné u nás patří například budova Univerzity Tomáše Bati a Kongresové centrum ve Zlíně. Podílela se na výstavbě a rekonstrukcích několika historických budov včetně Pražské křižovatky nebo Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, ale také bytových i komerčních objektů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32

Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?

Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 18:31:29

Poprvé u nás jsou vystavena díla Pietra Nobileho, dvorního architekta kancléře Metternicha

První výstava věnovaná řediteli školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dvornímu architektovi kancléře Metternicha, pro nějž vybudoval mimo jiné reprezentativní sídlo na zámku Kynžvart, probíhá nyní v Západočeská galerii v Plzni ve výstavní síni „13“. Galerie ji připravila ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a otevřená bude až do 10. února příštího roku. Architekta Pietra Nobileho, významnou postavu evropského neoklasicismu, není snadné zařadit. Rodák ze švýcarského italskojazyčného kantonu Ticino, který se prosadil u vídeňského dvora a zakázkami pro kancléře Metternicha, patřil k následovníkům slavné generace architektů Ledouxe a Boullého, jejichž myšlenky začal rozvíjet v letech 1800–1806 na Akademii St. Luca v Římě. „Název výstavy původně odkazoval k Nobileho reformě školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1818–1828. Během přípravy se však podařilo neočekávaně objevit doklady o mnohem širším zázemí Nobileho úvah o kráse a technice. Výstava tak přináší nové doklady o Nobileho snaze propojit „vědu, mechaniku a estetiku“ v praxi,“ vysvětluje autorka koncepce výstavy Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Výstava je rozdělena do tří okruhů: vstupní část Technika a krása ukazuje zdroje Nobileho teoretického přístupu, který mu v praxi umožnila spolupráce s knížetem K. W. L. Metternichem. Její počátek sahá do roku 1820, ale ke skutečnému rozvinutí přispěly teprve projekty pro plaské Metternichovy železárny, budované od roku 1827. Druhý okruh se zabývá budováním Metternichovy rezidence v Čechách – zámkem, parkem a hospodářským dvorem v Kynžvartě, jako důležitým příkladem novodobé palladiánské vily. „Třetí část výstavy přináší seznámení s projekty iniciovanými nejvyšším purkrabím Království českého, hrabětem Karlem Chotkem v Praze: Koňskou bránou a Staroměstskou radnicí. Zároveň vysvětluje, jaký význam měla pro tuto i pro pomníkovou Nobileho tvorbu debata otevřená objevením řeckých chrámů v italském Paestu a sicilském Agrigentu,“ říká Taťána Petrasová. Kvůli rozptýlenosti fondů, které jsou dnes uloženy ve Vídni, Terstu, Bellinzoně, Praze, Krakově, Kynžvartě a na dalších místech, nebylo dosud souhrnně možné tuto významnou autoritu středoevropské architektury v úplnosti představit. Plzeňská výstava je od roku 1954, kdy město Terst uspořádalo ke stému výročí úmrtí svému rodákovi první monografickou výstavu, teprve čtvrtou příležitostí vidět originály kreseb. Součástí expozice je mimo jiné sedm děl zapůjčených z vídeňské Albertiny a téměř padesát exponátů z Polo museale del Friuli Venezia Giulia v Terstu. K výstavě vychází stejnojmenná publikace, jejímiž autory jsou Taťána Petrasová, Rossella Fabiani a Luca Caburlotto. Knihu vydala Západočeská galerie a Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Architekt kybernetické bezpečnostiCyber Security Architect Training

[skoleni-kurzy.eu] Kurz je zaměřen na návrh, implementaci a rozvoj informační architektury v rámci organizační bezpečnosti. Naučíme vás navrhovat a zavádět bezpečnostní opatření v rámci zajišťování architektury bezpečnosti organizace s vazbou na zákon o kybernetické bezpečnosti č. 181 - 2014 Sb. Připravíme vás na pozici Architekta kybernetické bezpečnosti. Architekt kybernetické bezpečnosti navrhuje bezpečnostní architektury informačních systémů, jejich jednotlivé komponenty, vzájemné vazby a dohlí ...ICT Pro s.r.o. – Kurzy, školení, konzultace ICT a Soft Skills

Čas načtení: 2024-07-29 00:01:35

Skanzen Zubrnice – soubor lidové architektury

S dětmi jsme skanzen Zubrnice navštívili mnohokrát. Několikrát ročně se zde koná jarmark, kdy si můžete prohlédnout zdejší historická stavení, ochutnat dobové dobroty a také vidět například zaměstnání, která na tu dobu byla typická. Obec Zubrnice Obec, kde žije 223 obyvatel, se nachází na trase z Malého Března do Úštěka v Ústeckém kraji. Parkování v Zubrnicích Relativně ... Celý článek > Příspěvek Skanzen Zubrnice – soubor lidové architektury pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-08-12 12:09:50

Den architektury v Brně pozve návštěvníky na zapomenutá místa

Brno, 12. srpna 2024 - Podzim bude v Brně opět ve znamení architektury. Od pátku 27. září do čtvrtka 3. října brněnská část celorepublikového festivalu Den architektury nabídne desítky akcí, na kterých mohou zájemci objevovat opomíjená a zapomenutá místa, projít se městskou divočinou, obdivovat mimořádné stavby či pátrat po minulosti nebo naopak nahlédnout do blízké budoucnosti vybraných míst. Celý článek...

Čas načtení: 2024-09-09 07:57:00

Tong Wen ze společnosti Huawei: 6G potřebuje pro změnu mobilního průmyslu skutečné inovace

Valencia (Španělsko) 9. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Dr. Tong Wen, technický ředitel společnosti Huawei Wireless, přednesl 4. září 2024 na konferenci IEEE PIMRC svůj náhled na směr vývoje v oblasti 6G. V příspěvku s názvem „Architektonický rámec pro A-RAN a A-Core" dr. Tong Wen zdůraznil: „6G nebude pouhým upgradem 5G; měla by integrovat revoluční vývoj umělé inteligence za posledních 20 měsíců a přetvořit tak bezdrátový průmysl a posunout jej na novou úroveň."5G dosáhla úspěchu, a také 6G je na dobré cestě. Dr. Tong Wen popsal harmonogram standardu 6G. První diskuse o standardu 6G začne v rámci 3GPP v roce 2025 a první verze standardu 6G bude zmrazena v roce 2030. Stručně řečeno, po šesti letech bude vytvořen globální standard 6G a ekosystém mobilního průmyslu bude usilovat o jeho vstup na trh.6G je nicméně dlouhodobým plánem a její technologie a standard by měly podporovat inovace v budoucím desetiletí 2030 až 2040. Z investičního hlediska by technologie 6G měla mít také dlouhou dobu životnosti, nejedná se tedy o kopii technologie 5G, ale o další generaci bezdrátového připojení.Dr. Tong Wen dále na konferenci podrobněji popsal směr standardizace 6G a inovace, které standardizaci 6G podporují.Za prvé, 6G představuje skutečným generačním průlom v technologiiŽijeme v době, kdy revoluce umělé inteligence hluboce mění každý aspekt naší práce a života. 6G by tedy určitě měla vzít v úvahu nastupující revoluci umělé inteligence, která se odehrává nyní a bude probíhat i v budoucnu. Z tohoto důvodu je třeba znovu prozkoumat nové možnosti a potenciál mobilního průmyslu pro časový rámec 2030 a dále. Standard 6G, klíčové technologie a síťová architektura by proto měly být znovu definovány na základě aplikačních scénářů a požadavků v letech 2030 až 2040.Aby standard 6G umožnil skutečné generační zlepšení schopností, musí přijmout převratné technologie. Konkrétně, pokud jde o páteřní síť, RAN a terminály, musí mít standard 3GPP 6G od prvního dne originální technologie a hlavní funkce vzdušného rozhraní, které drasticky zlepší výkonnost sítě a úsporu energie, zajistí 10krát až 30krát lepší uživatelský zážitek, 3krát vyšší vlastní spektrální účinnost a energetickou efektivitu.Souhrnně řečeno, 6G není pokračováním nebo upgradem technologií 5G, není to ani jiný způsob implementace 5G. Naopak, 6G je zcela novou generací služeb, která by měla spotřebitelům přinést nové hodnoty.Zadruhé, standard 6G by měl zahrnovat revoluci v oblasti umělé inteligence pomocí kvantového skoku OOMPřed dvaceti lety byl internet zprostředkovatelem nejnovějších technologií. Bezdrátový průmysl internet přijal za svůj a dosáhl velkého obchodního úspěchu. Dnes se prostředníkem nejnovějších technologií stává umělá inteligence. Není tedy pochyb o tom, že 6G by měla stejně přijmout AI. Proces standardizace 3GPP 6G tedy musí plně vstřebat převratné změny technologií AI.Na straně páteřní sítě je třeba využít technologii založenou na AI agentech k přepracování architektury jádra 6G-Core, aby se dosáhlo jeho plné automatizace včetně generování, provozu a údržby. 6G-Core je následníkem a rozšířením SBA (service-based architektury) 5G, který podporuje primitivní schopnosti AI 6G, Sensingu a NTN.Na straně RAN budou v letech 2030-2040 hlavními aplikacemi AI AGI a embodiment-AI. Průmysl musí dále zkoumat AGI (Artificial General Intelligence, obecnou umělou inteligenci) a embodiment-AI, nejen současnou generativní AI. Proto je zatím předčasné přijímat závěry o návrhu vzdušného rozhraní 6G týkající se podpory 6G AI.Co se týče UE, v 6G musí UE podporovat funkci „Full AI" (plně AI). Pokud se UE 6G nepřizpůsobí rychlému rozvoji AI a snímacích schopností v letech 2030 až 2040, bude přechod z technologií 5G na 6G obtížný.Za třetí, architektura 6G by měla nepřetržitě inovovat pro vytvoření většího trhuTechnologie 5G v minulých letech prokázala svůj tržní úspěch a nyní se vyvíjí do podoby 5G-Advanced. V příštích 5 a více letech budou technologie 5G a 5G-Advanced schopny splnit požadavky zákazníků a budou i nadále přinášet operátorům hodnotu a chránit jejich investice do 5G.Proto by se technologie 6G neměly překrývat a duplikovat s 5G, ani konkurovat tržnímu prostoru 5G a plýtvat investicemi operátorů. Místo toho by technologie 6G měly vytvářet pro odvětví inovativní hodnoty a rozšiřovat tržní prostor pro mobilní průmysl.Pouhé opakované použití architektury sítě 5G bez generační a principiální inovace omezí snahu a představivost mobilního průmyslu ponořit se do inovací v éře 6G. Zejména opětovné použití základní sítě 5G bude bránit inovacím v oblasti umělé inteligence.Za čtvrté, uživatelská zařízení 6G vyžadují zásadní změnuPřelom v technologii koncových zařízení je klíčovým, ne-li jediným hnacím motorem vývoje mobilních systémů. Právě díky telefonům iPhone v roce 2007 zaznamenalo odvětví mobilního širokopásmového připojení fenomenální tržní úspěch. Je však těžko představitelné, že by chytré telefony zůstaly hnacím motorem mobilního průmyslu i po roce 2030.Proto je třeba přinést v 6G nové průlomy v technologiích koncových zařízení a také připravit systém 6G na provoz těchto koncových zařízení v éře 6G.Na závěr Dr. Tong Wen podrobněji vysvětlil vztah mezi standardy 5G a 6G: „ 6G musí být inovativní generační technologií, nikoli pouhým rozšířením technologie 5G. Nasazování 5G se nyní rozbíhá po celém světě, přičemž současnou poptávku a požadavky trhu dokáže splnit 5G-Advanced. To ochrání investice operátorů a umožní další rozšiřování tržního prostoru. Duplikovat technologie 5G pro 6G, to je v podstatě pseudo-6G technologie, což by nebylo pro operátory právě nejlepší využití investic. Nepodceňujme možnosti 5G-Advanced pro současný trh, ale stejně tak nepodceňujme ani potenciál 6G."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2498236/huawei_wireless.jpgKONTAKT: Yifan Ji, jiyifan2@huawei.com  

Čas načtení: 2024-09-23 17:09:00

Akcent: Obchodní portály v Brně, pražské Bubny... Den architektury oslaví hvězdy á la Kafka

Saša Michailidis se ptá historičky architektury Zuzany Ragulové, která působí na Fakultě architektury VUT v Brně, a historika Martina Halaty z Archivu Pražského hradu. Konec září a začátek října bude ve znamení Dne architektury. Letošní ročník s podtitulem Proces proměny odkazuje na sté výročí úmrtí Franze Kafky. Jak silnou stopu zanechali v meziválečném Československu čeští a němečtí architekti židovského původu?Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-11-27 08:59:23

Mladý Jan Kotěra pro učitele postavil vilu ve Strašnicích. Dochovala se ve výborném stavu. Dnes je tam muzeum

Trmalova vila, perla vilové čtvrti ve Strašnicích, je unikátní ukázkou architektury rodinných sídel první poloviny dvacátého století. Byla postavena tehdy jedenatřicetiletým Janem Kotěrou v roce 1902-1903. Patří ke Kotěrovým ranným dílům, ve kterých skloubil vliv soudobé anglické moderny a tradiční české lidové architektury. Oblíbená je i u návštěvníků festivalu architektury Open House Praha. Tak se na ní pojďme společně podívat a dozvědět se něco o její historii.

Čas načtení: 2025-03-07 07:56:00

Huawei představuje dokument „Obchodní úspěch poskytovatelů internetu poháněný RAMS" a spouští globální online prezentaci projektu GIGA+

Barcelona (Španělsko) 7. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei představila na veletrhu MWC Barcelona 2025 bílou knihu Obchodní úspěch poskytovatelů internetu poháněný RAMS (RAMS je zkratka pro návratnost investic – ROI, dostupnost – availability, údržbu – maintenance a bezpečnost – security) a spustila globální online prezentaci brazilského projektu GIGA+, čímž učinila významný krok vpřed pro poskytovatele internetových a spravovaných služeb (ISP/MSP) v jejich úsilí o ekologický, efektivní a inteligentní rozvoj.Pan York Yue, viceprezident společnosti Huawei a prezident divize ISP, ve svém vystoupení zdůraznil: „Vzhledem k exponenciálnímu růstu služeb poháněných umělou inteligencí, jako jsou ChatGPT a DeepSeek, požadují koncoví zákazníci synchronizaci mezi cloudem a koncovým zařízením v reálném čase. V reakci na tuto poptávku společnost Huawei spolupracuje se zákazníky a partnery na vývoji inteligentní architektury RAMS. Tento integrovaný rámec zajišťuje rychlé a stabilní zdroje, včetně síťové infrastruktury, úložišť a datových center. Díky nasazení této architektury mohou poskytovatelé internetových služeb a spravovaných služeb dosáhnout vyšší návratnosti investic a zároveň poskytovat rychlé a stabilní služby."Architektura RAMS pohání obchodní úspěch poskytovatelů internetuVzhledem k tomu, že informační technologie se neustále vyvíjejí a inteligentní zařízení jsou stále rozšířenější, stojí poskytovatelé internetových služeb před výzvou, jak v éře digitalizace vytvořit vysoce kvalitní digitální sítě a zároveň minimalizovat náklady. Společnost Huawei proto vytvořila inteligentní architekturu RAMS, která má poskytovatelům internetových a spravovaných služeb pomoci urychlit monetizaci pokrytí, šířky pásma a uživatelské zkušeností. Huang Dachuan, technický ředitel (CTO) marketingového a obchodního oddělení ICT řešení společnosti Huawei, na veletrhu MWC uvedl: „Díky naším technologickým schopnostem v oblasti synchronizace cloudu, síťové architektury, přístupových uzlů a koncových zařízení vyvinula společnost Huawei architekturu RAMS, která zahrnuje vrstvy inteligentní platformy, evoluční podpory, flexibilního přístupu a bezpečného obchodního prostředí. Tato architektura umožňuje poskytovatelům internetových služeb budovat škálovatelné, snadno udržovatelné a spolehlivé inteligentní sítě, čímž zkracuje cyklus návratnosti investic a podporuje inovace v podnikání."Společnost Huawei zveřejnila náhled bílé knihy, která se zabývá výzvami, jimž čelí globální poskytovatelé internetových služeb při rozvoji svého podnikání a rozšiřování sítí. Dokument představuje progresivní architekturu RAMS, navrženou tak, aby odpovídala obchodním potřebám, a nabízí technické pokyny a referenční standardy, s jejichž pomocí mohou poskytovatelé internetových služeb dosáhnout trvalého úspěchu.Brazílie spolupracuje s Huawei na stanovení nových standardů pro inteligentní sítě poskytovatelů internetových služebVlnu digitální transformace využila společnost Huawei ke spolupráci s brazilskou GIGA+ na spuštění online prezentace zaměřené na scénáře domácích širokopásmových a podnikových sítí. Tato platforma integruje cloud, síťovou infrastrukturu, umělou inteligenci a další technologie k vytváření rychlých a stabilních inteligentních sítí. Představuje efektivitu a přínosy plně optické domácí širokopásmové přístupové sítě Huawei, konvergované optické transportní sítě pro poskytovatele internetových služeb a inteligentních řešení pro správu a údržbu sítí (O&M) v domácnostech i v komerčním prostředí. Nabízí tak poskytovatelům internetových služeb cenné poznatky a praktické modely pro rozvoj jejich digitálního a inteligentního podnikání.Společnost Huawei nadále podporuje inovace a investice v sektoru internetových a spravovaných služeb (ISP/MSP). K dnešnímu dni dodala společnost Huawei špičkové produkty, řešení a služby více než 5000 klientům z řad poskytovatelů internetových a spravovaných služeb ve více než 120 zemích a regionech po celém světě, čímž posiluje partnerství pro inteligentnější budoucnost v tomto odvětví.Více informací o řešeních společnosti Huawei pro poskytovatele internetových a spravovaných služeb najdete na adrese: https://e.huawei.com/en/industries/ict-service-provider Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2635574/image_1.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2635575/image_2.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2635576/image_3.jpg KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com 

Čas načtení: 2025-03-07 00:00:00

Připravuje se festival Den architektury. Bude mít podtitul Ta architektura a bude ve znamení ženské perspektivy

Tradiční říjnová kulturní akce nejenom pro milovníky architektury se letos uskuteční od 2. do 7. října a bude se věnovat převážně ženám (možná proto zveřejnění v předvečer Mezinárodního dne žen). Hlavní tematickou linkou bude postavení architektek ve svém oboru a celkově též v rozvinuté demokratické společnosti. Festivalový program 15. ročníku Dne architektury představí realizace současných tuzemských architektek mladé a střední generace, ale i zasloužilých dam české architektury, včetně těch méně známých. K vidění bude ale i celá řada dalších věcí, festivalový program je opravdu bohatý.

Čas načtení: 2024-02-16 22:40:00

Architekt: Česko je „retardland“. Každá vláda slibuje dálnice, ale za čtyři roky neudělá nic (Hovory) (audio)

Architekt Vít Máslo si myslí, že v politice chybí kvalitní leadership a to dopadá i na kvalitu architektury v naší zemi: „Mimo Prahu jsou v evropském měřítku kvalitní stavby od českých architektů, kvalitu národní architektury ovlivňují veřejné