Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Vystudovaný historik a politolog Marek Skřipský si zkoušel práci učitele, dlouho působil jako redaktor v rádiu a dnes pracuje na ostravském magistrátu a k tomu píše knihy. V roce 2015 vydal první Případy inspektora Rádla. Letos vychází volné pokračování Ostravských mystérií nazvané Ostravský páter a druhý díl trilogie Archivy tajné války – Světy v plamenech, který napsal spolu Tomášem Bandžuchem.   Pocházíte z Ostravy, kde vlastně s výjimkou studií v Praze žijete celý život. Jak vzpomínáte na období dětských her? Co vás bavilo a čím jste chtěl být?  Měl jsem hezké dětství a myslím, že patřím k jedné z posledních generací, která ještě hromadně zažila „hokej s tenisákem,“ hry na vojáky, blbnutí na klepáči, střelbu ze vzduchovkového „flusbroku“ nebo urputné víkendové zápasy na škvárovém plácku „za barákem“. U toho všeho nesměla chybět voda se šťávou v umělohmotné flašce. Kromě toho jsem už odmalička hodně četl a zajímaly mě jak dějiny, tak mýty a pověsti. Svět jsem hodně vnímal přes mého bratra, o 12 staršího než já. Také mě ovlivnila památka mého dědy, který byl už ke konci první republiky důstojníkem z povolání. Zažil mobilizaci, odboj a střety s Hromenkovou sotní Ukrajinské povstalecké armády. Čím jsem chtěl být? Postupně policajtem, vojákem a historikem-badatelem ve stylu Indiana Jonese. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu historie a politologie? Dějiny jsou mým koníčkem už od raného dětství, takže to nějak logicky vyplynulo, aniž bych cokoliv tlačil takzvaně na sílu. Ve čtvrtém ročníku univerzitních studií jsem si k historii ještě přidal bakalářskou politologii, také na Filozofické fakultě UK. Ne, že bych toho litoval, nicméně přijde mi, že politologie je velmi přeceňovaným „kecacím“ oborem. Dnes bych si jako druhý obor místo ní vybral etnografii.   Učil jste společenské vědy a pracoval v několika mediálních společnostech. V roce 2015 jste debutoval jako spisovatel knihou Případy inspektora Rádla, která je prvním dílem z detektivní série Jan Rádl a zavádí nás do doby první republiky. Proč právě detektivní žánr a zrovna toto období?    Dříve jsem učil a pak dlouho pracoval jako redaktor zpravodajství v rádiu. Byly to veselé, bohatýrské roky, nicméně každý mejdan jednou končí. Aktuálně pracuji na ostravském magistrátu v odboru kanceláře primátora. K vaší otázce: Rádlovy případy nejsou úplně klasickou detektivkou. Nejsou to Četnické humoresky, ani Hříšní lidé, ani Případy Velké Prahy. Sám, poněkud neohrabaně, říkám, že Rádlovy příběhy jsou „historickým detektivně špionážním thrillerem“. Hodně se do nich prolíná politika a zpravodajské hry či protihry. Čistě detektivní linka je v nich sice přítomná, ale místy slábne. Těch základních stavebních kamenů je více. První republika pro mě znamená jedno z mých oblíbených historických období. Aniž bych podléhal módní a svůdné masarykovské idealizaci, myslím, že to byla doba, kdy jsme za velmi krátký čas jako země dokázali neuvěřitelně mnoho. A to navzdory hospodářské krizi trvající skoro pět let z těch dvaceti, které byly první republice dopřány.   Někdejšímu legionáři Janu Rádlovi ze Zpravodajské služby, z něhož se stal vrchní inspektor, jste věnoval celkem čtyři knihy. Jak se vám Rádlovi příběhy psaly? Měl jste pro něho nějaký předobraz? Kdepak. Rádl žádný konkrétní předobraz neměl. Psaly se mi každopádně skvěle, šly svižně od ruky. Začal jsem je psát v dubnu 2013 jen pro sebe a své přátelé. Ti mě opakovaným naléháním přesvědčili, abych se pokusil o knižní vydání. Šestého března 2014 – to datum si pamatuji – přišla do mailu nabídka z nakladatelství MOBA na vydání Případů inspektora Rádla. Mé první knihy. Tím všechno začalo… Poslední Rádlův příběh jsem dopsal v únoru 2015.   Druhé světové válce se spolu s Tomášem Bandžuchem věnujete v plánované trilogii Archivy tajné války, jejíž první díl Úsvit černého slunce vyšel v roce 2021 a letos má vyjít druhý Světy v plamenech. Jak se vám spolupracuje při psaní knih? Je to jízda. Ale právě proto jsme do společného projektu šli. Bandžiho znám dlouhá léta právě ze studií v Praze. Čas od času se vídáme v Ostravě, Pardubicích nebo Praze. Naše společná historická fantasy vychází z určitého kreativního ping-pongu. Já něco napíšu – pošlu Bandžimu. Bandži něco napíše – pošle mně. Nikdo nikdy neví, co mu ten druhý připravil a musí na to reagovat. Jedinou podmínkou je, že si bez dohody nesmíme zabíjet hlavní hrdiny. Je to zábava, při níž člověk bystří mozek. Takže vlastně takové autorské sudoku. (smích)   Čím je pro vás psaní? Je to terapie, koníček, práce? Nebo od každého něco? A připravujete něco nového? Od každého trochu. Nejvíce asi koníček a nejméně práce. A někdy i únik. To jsem ovšem pochopil až za covidových lockdownů. Byli jsme nuceni omezovat běžné kontakty a návyky, které dělají společnost společností, hospoda zavřená, plavecký bazén zavřený, absurdní příkazy nosit roušku i na liduprázdné ulici… Tehdy jsem zjistil, jak moc mě psaní drží a jak mi pomáhá. Aby bylo jasno – nejsem žádný antivaxer, ani konspirační magor. Mám tři očkovací dávky a problémy s covidem nezpochybňuji. Tvrdím však, že plošné lockdowny nás poškodily více než samotná pandemie. Bylo to nejhorší možné řešení. Pokud jde o novinky, tak koncem listopadu vyjde u Strak na vrbě má kniha Ostravský páter. Jde o pokračování Ostravských mystérií, které je však natolik volné, že ho čtenáři mohou číst i bez jejich znalosti. Přibližně ve stejné době by měly Straky vydat právě druhý díl mé kooperativky s Bandžim.   Někde jste řekl, že vás baví historie, společensko-politické dění a sport. A jak to máte se čtením? Máte oblíbený žánr nebo autora? Čtení určitě stále patří mezi mé záliby. V současné době čtu nejčastěji v MHD při cestě do práce a z práce, ale divila byste se, kolik se toho dá za těch dvakrát dvacet minut přelouskat. Nepohrdnu beletrií ani odbornými nebo populárně naučnými věcmi. Z konkrétních autorů bych zmínil Bernarda Cornwella. Jeho – loni dokončenou – „anglosaskou ságu“ považuji za sérii naprosto dokonalých historických románů. Žánrově úplně jinou, avšak neméně geniální literaturu spatřuji v díle Jiřího Hájíčka. Selský baroko je skvost a povídkovou sbírku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku snad nelze překonat. Mimochodem, s Jiřím Hájíčkem jsem se loni na podzim sešel v Českých Budějovicích a bylo to skutečně příjemné setkání. Tu „Tancovačku“ mi podepsal. S věnováním. Z autorů fantasy a hororu pak musím uvést lorda Dunsanyho, Howarda Lovecrafta a Roberta Howarda.   Je o vás známé, že jste ostravský patriot. Čím je vaše rodná Otrava tak jedinečná? Ostravu mám rád, nicméně bližší pouto cítím k Porubě, což je ostravský městský obvod, kde žiju. Do roku 1957 to byla samostatná obec. Když jsme u toho patriotismu, jsem především českým vlastencem. Za nejkrásnější kus Zeměkoule považuji Třeboňsko, kam dlouhodobě, pravidelně a rád jezdím. Mámin rod pochází z jižních Čech, v obci Hůrky je doložen už od 14. století. Pokaždé, když jsem na českém jihu, necítím se jako turista, ale jako někdo, kdo navštívil jakýsi mysteriózní, těžko uchopitelný, druhý domov. Ostrava jako taková unikátní vskutku je. Jde o kontrastní město, plné protikladů. Industriální dědictví tady stojí vedle zelených parků. Socialistická panelová zástavba vedle prvorepublikových kolonií. Procházíte se po sídlišti a za chvíli jdete tichým lesem. Když sednete do auta nebo vlaku, do hodiny zastavíte pod beskydskými vrcholy. Ostrava je takové bohaté menu. Každý si vybere. Vadí mi jen nedostatek historických památek a bezútěšné betonové džungle v některých obvodech. Pod těmi kvádry je pohřbená ta stará Ostrava. Můžete je zateplit barevnými fasádami, ale na podstatě nic nezměníte. Radši zavítám do „vesnických“ ostravských obvodů jako Pustkovec, Třebovice, Hošťálkovice, Martinov, Nová Ves… Ty jsou skutečně malebné. Byl jsem proto rád, když moje nejlepší kamarádka označila po své návštěvě rovněž mou Porubu za „takovou polovenkovskou“.   A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Dvakrát týdně chodím na kondiční plavání. Paradoxně mě v té vodě často napadají nové motivy ke psaní. V neděli rád vyrážím „na okruhy“, což jsou moje oblíbené vycházkové trasy o délce od 3,5 po 13 kilometrů. Čas od času zajdu v sobotu na střelnici, je to pěkný relax. Samozřejmě, o víkendech nezapomínám na svou oblíbenou hospůdku. Konec konců – občas v ní také čtu. A ještě častěji píšu. (Smích)   Marek Skřipský se narodil se 15. 7. 1982 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu na UK v Praze. Vzděláním je historik a politolog. Je autorem série o Janu Rádlovi: Případy inspektora Rádla, Nové případy inspektora Rádla, Vysoké hry inspektora Rádla, Válka inspektora Rádla, série Ostravská mystéria: Ostravská mystéria a Ostravský páter (vyjde v roce 2022) a historického románu Strážník z Nového světa. Spolu s Tomášem Bandžuchech píšou trilogii Archivy tajné války, zatím vyšel Úsvit černého slunce (2021), druhý díl Světy v plamenech vyjde v roce 2022.

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 15:00:01

Zvláštní případy „vlčích dětí“: Prvního vychovali pštrosi, druhého vrhli do řeky plné krokodýlů

Vyrůstali bez kontaktu s lidskou společností. Osvojili si chování, stravovací návyky i fyzickou sílu zvířat, která je vychovala, a dokázali se s nimi dokonale sžít. Když je lidé nakonec chytili a navrátili do své společnosti, většinou se jí nedokázali přizpůsobit. Po jejich zvířecí rodině a divokém životu se jim bezmezně stýskalo. Osudy „vlčích dětí“ ukazují, že naše pouto ke zvířecí říši může být daleko bližší, než si připouštíme. Některé případy jsou opravdu neuvěřitelné. Neuvěřitelný příběh ženy, kterou vychovaly opice. Stále se nezbavila traumat Číst více Zachránili ho pštrosi Návrat mezi lidi se ještě docela podařil „pštrosímu chlapci“ Hadarovi. Jak později sám vyprávěl, ztratil se své rodině v severní Africe ve věku kolem dvou let. Po třech dnech putování v divočině narazil na pštrosí hnízdo, v němž se právě líhla mláďata. Zůstal s nimi, dokud si na něj nezvykli, a pak s nimi žil asi deset let. Naučil se krmit se trávou a vyrovnat se ptákům v běhu. V noci ho chránili dva dospělí pštrosi, kteří nad ním roztáhli ochranné křídlo. Jednou se na planině objevila skupina mužů, kteří lovili pštrosy.  Chlapec i jeho zvířecí rodina jim po dlouhé hodiny utíkali, ale nakonec lovci chlapce svázali a odevzdali ho jeho rodině. Šťastný pštrosí tanec Chlapci trvalo dlouho, než se znovu naučil lidským způsobům, a po svém pštrosím životě stále tesknil. Ale návrat se zdařil. Později se dokonce oženil a měl děti. Tento příběh byl na Sahaře dobře známý a jeden místní vypravěč ho v roce 2000 pověděl švédské spisovatelce Monice Zak. Ta jej publikovala v jednom časopise, aniž by věřila, že je pravdivý. Když článek vyšel, pozvali si ji zástupci organizace saharských uprchlíků do Stockholmu. Byli vděční, že napsala o Hadarovi. Autorka v článku vzpomíná, jak jí jeden z nich řekl: „Teď je mrtvý. Byl to jeho syn, kdo ti ten příběh řekl?“ – „Cože?“ zeptala se spisovatelka ohromeně. „Ten příběh je skutečný?“ – „Ano,“ řekli oba muži přesvědčeně. „Cožpak jsi neviděla děti uprchlíků tančit pštrosí tanec? Když se Hadara vrátil, aby žil s lidmi, naučil všechny tančit tanec pštrosů, protože ti ho tančí vždy, když jsou šťastní.“ Poté začali oba muži tančit Hadarův pštrosí tanec, mávali rukama a natahovali šíje mezi stoly a počítači své kanceláře. Objev chlapce s krokodýlí kůží Ještě nepravděpodobněji zní příběh obojživelného chlapce Ramchandry, kterého nejspíš vychovali krokodýli. A přece i tento případ je zdokumentován. Poprvé byl nahlášen v roce 1973. Jak uvádí The Fortean Atheist, tehdy se v Indii jeden místní kněz procházel podél řeky a náhle ve vodě spatřil tvora podobného člověku. Popsal ho jako chlapce s tmavou, zelenočernou kůží. Pozoroval ho, jak se ponořil do vody, chytil rybu, syrovou ji snědl, pak si lehl a nechal se odnést po proudu. Jeden z vesničanů později potvrdil, že viděl podobné stvoření. Tvrdí se, že řeku neopouštěl. Lidé mu nechávali na břehu dárky s jídlem a obojživelný chlapec se jich přestával bát. Stovky diváků jej chodily pozorovat, jak si bere jídlo, potápí se pro ryby nebo žvýká zelenou listovou zeleninu. Zprávy o něm se zakrátko objevily v novinách. Příběh muže, který jedl červy a pil moč, aby přežil. Vydržel měsíc Číst více Když pudy zavelí… Bohužel Ramchandru nakonec potkal tragický konec. V roce 1982 z nějakého důvodu ztratil přízeň a lidé se obrátili proti němu. Vesničané ho s pomocí dvou policistů zajali. Rybímu chlapci se podařilo utéct a doplaval do jiné vesnice, kde polekal místní ženu. Ta na něj vylila hrnec s vařící vodou. Ramchandra se vrátil do vody. Příští den nalezli jeho mrtvé tělo – opařené a okousané rybami. Historik Dash spekuluje, že ho k ženě přivedla vzrůstající sexuální přitažlivost. Společenské konvence při namlouvání opačného pohlaví samozřejmě nemohl znát, takže není divu, že paní vyděsil. Tak jako v mnoha podobných případech i Ramchandra býval nejšťastnější, když mohl žít volně v přírodě a co nejdál od všech civilizovaných lidí. Zdroje: RICKARD Bob a John MICHELL. Unexplained Phenomena. „Feral Child“. KAM DÁL: Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další.

Čas načtení: 2024-10-16 07:00:01

Kaczyński a jeho Polsko: nemá rodinu, nečte, nezná jazyky. A chce stát bez interrupcí, ale s mocí nad soudem a tiskem

Jarosław Kaczyński, lídr strany Právo a spravedlnost (PiS), je zvláštní postava. Nikdy neměl rodinu, nežije v partnerském vztahu, nikdy nechodil do normální práce. Nezná jazyky, nečte, necestuje. Nemá jinou vášeň než politiku. Za osm let své vlády nezastával, až na krátkou výjimku, žádnou ústavní funkci. Všechna rozhodnutí ohledně chodu státu dělal ze své kanceláře v sídle PiS. Jeho systém vládnutí připomínal plíživý nástup diktatury. Dosadil na klíčová místa své lidi, snažil se vytvořit z loajálních lidí nové elity, opozici prezentoval jako nepřátele. Autor těchto rozhovorů Petr Janyška považuje za naivní názor, že Kaczyńského strana Právo a spravedlnost, která byla u moci v letech 2015–2023, je docela slušná strana, která se drží konzervativních zásad a národní hrdosti. Podobný názor zastávají i polské elity, z nichž naprostá většina se k hnutí staví ostře kriticky. Polské osobnosti nesnášejí Jarosława Kaczyńského Podle Lecha Wałęsy usiloval Kaczyński o diktaturu. Wałęsa charakterizuje vůdce PiS jako teoretika, který uvažuje nějak takto: něco mi vadí na soudech, tak je zlikviduji. Vadí mi tisk, tak pryč s ním. Likviduje je ve jménu dobra Polska. S bratrem Lechem si svého času rozdělili role na hodného a zlého policajta, Jarosław dělal toho zlého. Podle Wałęsy je Kaczyński s velkou pravděpodobností odpovědný i za leteckou katastrofu ve Smolensku, kdy při pádu letadla zahynulo 96 významných osob včetně jeho dvojčete. Akce byla nepřipravená, špatně organizovaná a Jarosław tehdy zřejmě volal Lechovi, že musí přistát a basta, i když to bylo značně nebezpečné. Proti způsobu vlády PiS se stavěla i většina tvůrčích umělců. Známá režisérka Agnieszka Holland tvrdí, že se po letech zase stala nepřítelem lidu. Naráží tím na svůj film Zielona granica z roku 2023, který byl inspirován migrační krizí na hranicích mezi Běloruskem a Evropskou unií a pojednává o skupině uprchlíků, kteří plánují přejít do Polska. Film čelil kritice ze strany polského pravicového křídla a PiS. Podle Holland začala PiS s čistkami v kulturních institucích hned poté, co přišla k moci. Neloajální lidé ztratili práci a jejich instituce většinou převzaly nekompetentní osoby, které v nich působily jen škody. Holland tvrdí, že 95 % lidí z kultury nesnáší PiS, polovina však má strach ozvat se kriticky nahlas, bojí se ztráty práce. PiS podle ní nepřinesla nic, jedině na začátku dala rodinám 500 zlotých na každé dítě. A potom ještě třináctou penzi, kterou si zavázala starší elektorát. Ale polské zdravotnictví je jedno z nejhorších v Evropě. K tomu je třeba přičíst demoralizaci, korupci, nekompetenci, destrukci zahraniční politiky a oslabení pozice Polska ve světě. Agnieszka Holland tvrdí, že Jarosław Kaczyński je psychicky postižený člověk, klinický narcista. Ve všem, co dělá, je resentiment člověka, který je osamělý, nenávidí svět, nenávidí vše, co je mimo jeho kontrolu, a zároveň ztratil, co mu bylo nejdražší, svého bratra dvojče, a navíc ještě pravděpodobně vlastním přičiněním.  Podobně o Kaczyńském hovoří i šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik: „Na světě má rád všechny kromě mužů a žen.“ Přiznává mu však alespoň jednu dobrou vlastnost: „Není osobně zkorumpovaný. Majetek ho nezajímá.“ Podle levicové aktivistky Agnieszky Wiśniewské nebyly v zemi nikdy tak silné nepotismus a korupce jako za vlády PiS. Historik Dariusz Stola připomíná, že Kaczyński na začátku říkal, že pojme do sebe veškerou pravici. Vytýká mu, že vypustil z láhve džina krajní pravice, jejíž politickou artikulací je Konfederace. Špičky PiS rovněž negují minulost Solidarity, Lech Wałęsa mizí dokonce i z učebnic. Kaczyński ničí zásluhy na událostech roku 1989, protože to bylo dílo jeho politických protivníků. Mezi některými lidmi někde hluboko stále přetrvává antižidovská předpojatost. Církev ztrácí sympatie i vliv Církev je ekonomicky i politicky nejmocnější instituce v Polsku. Její vliv se po roce 1990 snažily využít všechny politické strany, nejen PiS, která to dělá mnohem intenzívněji. Při každé veřejné události musel být vždy přítomen kněz nebo biskup, sloužila se mše. Církev si vymohla zákaz interrupcí už krátce po začátku nového Polska. Polský stát se katolické církvi podbízí, kde může. Dokonce i Donald Tusk si teprve v roce 2005 před svou prezidentskou kampaní vzpomněl, že si udělá církevní svatbu. Vliv církve ovšem slábne. Vytýká se jí především odpovědnost za korupci a pedofilii. Více než deset polských biskupů bylo potrestáno za krytí pedofilie. Basia Andrzjewská, studentka sociologie na Varšavské univerzitě, vzpomíná, že když se začaly objevovat zprávy o tom, co se dělo v Polsku v souvislosti s pedofilií, fotka Jana Pavla II., dříve s úctou vystavovaná, u nich i u babičky zmizela. V Polsku je dnes asi deset procent voličů, kteří požadují radikální odluku církve od státu. Mladí lidé se od církve odvracejí. Vadí jim propojení církve a politiky. Do kostela jich chodí stále méně. Církev a PiS ztratily mladé ženy kvůli protiinterrupčním zákonům, přičemž konzervativci dokonce tlačí i k tomu, aby se zakázaly rozvody. Marta Lempart, jedna z nejvýraznějších tváří polských protestů za práva žen a legalizaci interrupcí, tvrdí: „Jsme zemí, která se nejrychleji sekularizuje v celé Evropě.“ Ubývá i adeptů kněžství. Teolog Alfred Wierzbicki vzpomíná, že v diecézi Lublinu mívali v semináři dvě stě seminaristů, dnes jich mají třicet. Mění se i venkov. Tradiční venkov se vylidňuje a začínají se tam stěhovat vzdělaní lidé z města, kteří se se starým venkovem nesžívají. Polská společnost je v podstatě rozdělená na klerikálně nacionalistický tábor a liberální centrolevici. Nadto v Polsku stále existuje tradiční rozdělení na východní a západní část, které kopíruje oblasti někdejšího rozdělení Polska po jeho obsazení. Podle oblíbenosti nápojů, které se v daných oblastech pijí, se někdy hovoří o „Polsku čaje“, tj. o konzervativní východní části, a „Polsku kávy“, liberální západní polovině Polska. O tom, že Polsko je trochu Západ a trochu Východ, hovoří i starý vtip, že když Francouz jel do Moskvy a Rus do Paříže a v polovině cesty se setkali ve Varšavě, oba měli pocit, že dojeli do cíle. I mládež je rozdělená na dva tábory. Vedle liberální je tu i výrazná část konzervativní mládeže, dokonce krajně pravicových hnutí. Centristů je jen malá skupina. Extrémní národovectví je nová hrozba, máme se bát? Krajní pravice zvedá hlavu Číst více Nejpřísnější interrupční zákony v Evropě Interrupce je v Polsku legální pouze v případech, kdy je těhotenství důsledkem trestného činu nebo je-li ohrožen život či zdraví ženy. Na rozdíl od jiných zemí, kde je interrupce zakázaná, nehrozí ženám v Polsku za nezákonné ukončení těhotenství trest. Trestním postihům včetně odnětí svobody však podléhá zdravotnický personál, který interrupci nařídil a provedl. Trestným činem je i přesvědčování ženy k nezákonnému ukončení těhotenství. Před pár lety Kaczyński prosadil, že i když žena nese poškozený plod, musí ho donosit. Podle Agnieszky Holland bylo první reakcí, která se po přijetí tohoto zákona objevila, to, že ženy nechtějí rodit děti. Polsko má jednu z nejnižších porodností. V říjnu 2016 se konala dosud nevídaná protestní akce. Ve sto padesáti převážně malých městech protestovaly ženy proti drastickému zostření zákona o interrupcích. Církev to nemohla zkousnout a kněží se z kazatelen nebo v hodinách náboženství pustili do protestujících žen. Reakce žen na sebe nenechala dlouho čekat a již za tři týdny zorganizovaly jasný protest proti církvi a vládnoucí PiS. Protest byl veden jen proti zostření stávajícího stavu, nešel dál za legalizaci interrupcí. Dospívající holky stály před kostelem a křičely na kněze: „Jděte do pr..le!“ Média měla problém, jak o těch protestech informovat a vyvarovat se vulgarismů. Ženy byly tak naštvané, že svůj požadavek sekulárního státu zformulovaly vulgárně – „chceme stát bez černopr..lníků“. V březnu letošního roku zamítl polský Sejm návrh na další zpřísnění pravidel pro potraty. Tentokrát hlasoval o tom, jestli má být trestné také poskytování informací o možnostech umělého přerušení těhotenství. Návrh byl namířen mimo jiné proti organizacím, které pomáhají ženám podstoupit interrupci v zahraničí. Podle oficiálních statistik se v Polsku, které má kolem 37 milionů obyvatel, z nichž kolem 10 milionů jsou ženy v reprodukčním věku, provádělo legálně ročně kolem 100 interrupcí. Ilegálně se podle různých zdrojů v zemi i v zahraničí podrobí ročně interrupcím 80 až 200 tisíc těhotných Polek. To je i proporcionálně více než u nás. Z dat ČSÚ vyplývá, že v roce 2022 klesl počet potratů v ČR na pouhých 27 a půl tisíce. Současné Polsko se středověkými zákony. Potrat jenom v případě incestu a znásilnění Číst více Jde jen o moc Existuje známý výrok Jarosława Kaczyńského někdy z devadesátých let, že politika, která se odvolávala na církev a požadovala tvrdou legislativu, jako třeba zákaz interrupcí, je přímou cestou k odkřesťanštění Polska. Dnes svůj postoj radikálně změnil a na svůj někdejší moudrý výrok zapomněl. Anebo možná nezapomněl, pouze nedokázal, podobně jako tolik vládců v minulosti, odolat pokušení zneužívat náboženství k politickým cílům. Pokušení moci, které přináší spojení trůnu a oltáře. Další zdroje: Marek Migalski: W Polsce, czyli między Wschodem a Zachodem. Rzeczpospolita.  Martyna Barbara Radłowska-Obrusník. Přednáška na FF Ostrava KAM DÁL: Pochod ďábelských Krampusů vzbudil nelibost, protestuje i církev 

Čas načtení: 2025-01-30 16:52:20

Kde online sázkové kanceláře hledají odborníky na nastavování kurzů pro jednotlivé sporty?

Nejlepší sázkové kanceláře investují obrovské množství času a zdrojů do kombinace moderních technologií a lidské odbornosti. Od algoritmů až po bývalé sportovní profesionály, každý z nich přispívá k tomu, aby nabídka byla přesná, aktuální a atraktivní. Dříve to však fungovalo úplně jinak. Pojďme si projít, jak se kurzy nastavují dnes, a jak se to dělalo v minulosti.  Jak se kurzy nastavují dnes  Dnes je všechno o rychlosti a přesnosti. Kurzy na tisíce zápasů denně jsou nastavovány díky pokročilým algoritmům a datovým analýzám. Software dokáže v reálném čase sledovat formu hráčů, statistiky týmů, zranění nebo dokonce počasí, které může ovlivnit výsledek. Tyto informace se spojují do složitých matematických modelů, které během pár sekund dokážou vytvořit přesné kurzy.  Za tím vším ale nestojí jen stroje. Mezi nejvýznamnější poskytovatele kurzů na světě patří:  Pinnacle – Tato společnost je považována za standard v přesnosti. Její kurzy jsou často kopírovány menšími operátory, protože jsou považovány za referenční bod.  Sportradar a Betradar – Tito poskytovatelé zajišťují nejen samotné kurzy, ale také detailní statistiky a analýzy.  Betgenius – Jejich specialitou je integrace kurzů přímo do systémů kanceláří a automatizace procesů.  Menší kanceláře nevyvíjejí své vlastní kurzy, pouze je nakupují nebo klonují od velkých bookmakerů. Poté provádějí mírné úpravy, jako je přidání marží nebo snížení sázkových limitů, aby snížili své riziko.  Lidský faktor je pořád nepostradatelný. Bývalí sportovci nebo zkušení analytici často upravují kurzy, když dojde k nečekaným situacím, jako jsou změny v sestavě týmů nebo špatné počasí. U méně známých sportů, kde chybí dostatek dat, jsou jejich zkušenosti naprosto klíčové.  Live sázení je ale úplně jiná disciplína. Kurzy se tu mění každou vteřinu podle toho, jak se zápas vyvíjí. I když technologie dokáže reagovat rychle, bez zásahu člověka by nebylo možné zohlednit složitější faktory, jako taktické změny nebo momentální psychickou pohodu hráčů.  Jak se kurzy nastavovaly dříve?  Dříve se bookmakeři spoléhali hlavně na své znalosti, intuici a omezené informace z novin nebo rádiových přenosů.   Bookmaker si prostě sedl, prošel výsledky týmů, podíval se na soupisky hráčů a odhadl, jaké kurzy by měly být nastaveny. Přidal k nim marži, aby kancelář měla zisk, a tím byla práce hotová. Tento způsob byl ale velmi pomalý a riskantní. Stačila jedna chyba v odhadu, a kancelář mohla utrpět velkou ztrátu.  Nabídka sportů byla navíc dost omezená. Sázet šlo hlavně na fotbal, dostihy nebo tenis. Méně známé sporty, jako šipky nebo regionální soutěže, zůstávaly stranou. Live sázení, jak ho známe dnes? To nebylo možné. Jakmile zápas začal, kurzy se už neměnily.  Dalším problémem byl nedostatek statistik a zpětné vazby. Bookmakeři neměli k dispozici širší data, která by jim pomohla lépe odhadnout, jak hráči nebo týmy reagují na různé situace. To vedlo k častým nepřesnostem.  Ruční nastavování kurzů bylo pomalé a chybové, ale tehdy to byl jediný způsob, jak sázkové kanceláře mohly fungovat.  Jak se kurzy stanovují dnes?  Celé toto podnikání se změnilo, když se ruční nastavení proměnilo v moderní technologii. Dříve se bookmakeři měli spoléhat na své zkušenosti, instinkty a informace, které se tehdy omezovaly na noviny nebo rozhlasové zprávy. Tento scénář se však změnil s příchodem dat dostupných přes internet v reálném čase.  Některé firmy se chopily příležitosti a začaly nabízet specializované služby – od analýz až po hotová řešení kurzů. Sázkové kanceláře se tak mohly přestat spoléhat pouze na své vlastní zdroje a začaly využívat systémy, které byly rychlejší, přesnější a umožnily jim rozšířit nabídku na sporty, které dříve nebyly vůbec pokryty. Pro menší operátory to znamenalo možnost vstoupit na trh, aniž by museli vyvíjet vlastní složité systémy.  Přesto technologie nenahradily člověka. Odborníci stále dohlížejí na situace, které stroje nedokážou správně vyhodnotit – třeba když hráč na poslední chvíli odstoupí ze zápasu nebo když počasí zcela změní podmínky utkání. Tyto okamžiky vyžadují lidskou intuici a rychlé rozhodování, které žádný algoritmus nedokáže plně nahradit.  Tento přechod nebyl jen o technologiích. Byl to také krok k tomu, aby se kurzové sázení stalo dostupnější, přesnější a přizpůsobivější – ať už pro velké kanceláře, nebo pro hráče, kteří dnes spoléhají na férové podmínky a rychlé změny v nabídkách.  Závěr  Způsob, jakým bývaly kurzy u sázkové kanceláře, se za posledních pár let rozhodně změnil. Bývalo to zcela na rozmaru sázkové kanceláře a pak přišla data a algoritmy. Nyní je pravděpodobnost provozována algoritmy založenými na minulých datech. Přesto to neztratilo lidský dotek. Lidští experti jsou v tomto ohledu velmi kritičtí, aby byli schopni reagovat na nové a rozmanité situace a rozdat ty správné šance.  Lidské dovednosti a technologie odlišují kurzové sázení: první poskytuje flexibilitu, zatímco druhá zaručuje zvláštnost. Dovednost je hlemýždím tempem, technologie se pohybuje rychle a bez lidské perspektivy by stroje nebyly schopny reagovat na dynamické změny, ke kterým ve hře dochází. Ať to zítra půjde kamkoli, jedna věc je jistá, že bude muset mít rozhraní pro liché sázky. Oba vytvářejí prostředí pro hráče a dokonce i pro odborníky bude docela fascinující a náročné získat tyto šance. 

Čas načtení: 2024-12-11 08:23:40

Nejlepší tiskárna do kanceláře

Hledáte kvalitní tiskárnu do kanceláře? Pak pro vás mám inspiraci na skvělé modely. Prošel jsem desítky recenzí a článků, abych vám pomohl usnadnit výběr. Zde je pět nejlepších tiskáren do kanceláře a firem podle mě. Jakou vybrat tiskárnu do kanceláře či firmy? Jaká tiskárna má nejlevnější provoz? V tomto článku vám poradím, z jakých modelů můžete vybírat a nechat se inspirovat moji volbou. Nejlepší tiskárny do kanceláře na trhu Čtěte také: Jaké jsou nejlepší mini bezdrátové tiskárny k mobilu? Recenze 6+ nejlepších tiskáren do domácnosti Nejlepší tiskárna do 2000 Kč The post Nejlepší tiskárna do kanceláře first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-12-11 08:23:40

Nejlepší tiskárna do kanceláře

Hledáte kvalitní tiskárnu do kanceláře? Pak pro vás mám inspiraci na skvělé modely. Prošel jsem desítky recenzí a článků, abych vám pomohl usnadnit výběr. Zde je pět nejlepších tiskáren do kanceláře a firem podle mě. Jakou vybrat tiskárnu do kanceláře či firmy? Jaká tiskárna má nejlevnější provoz? V tomto článku vám poradím, z jakých modelů můžete vybírat a nechat se inspirovat moji volbou. Nejlepší tiskárny do kanceláře na trhu Čtěte také: Jaké jsou nejlepší mini bezdrátové tiskárny k mobilu? Recenze 6+ nejlepších tiskáren do domácnosti Nejlepší tiskárna do 2000 Kč The post Nejlepší tiskárna do kanceláře first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-06-12 14:19:00

Společnost Kyndryl otevela novou moderní kancelář v Brně. Podporuje inovaci a zapojení komunity

Praha 12. června 2024 (PROTEXT) - Společnost Kyndryl (NYSE: KD), největší poskytovatel služeb IT infrastruktury na světě, dnes oznámil otevření své nové kanceláře Kyndryl Collaborative Czechia v brněnském kancelářském komplexu Vlněna. Areál kombinuje bohatou historickou architekturu staré textilní továrny s moderním designem. Kanceláře Kyndryl Collaborative Czechia pokrývají přibližně 5000 metrů čtverečních a jsou navrženy tak, aby využily místní technologické talenty k podpoře inovací a pomohly zákazníkům modernizovat jejich IT infrastrukturu.„Dnešní prohlášení společnosti Kyndryl je důkazem jejího trvalého závazku k Brnu a rozvoji IT dovedností místních expertů, které jsou velmi žádané. Tento nový prostor je velkým krokem vpřed a těším se na další spolupráci s firmou Kyndryl v celém regionu,“ říká Jan Grolich, hejtman Jihomoravského kraje. Dnešní oznámení přichází nedlouho po vyhlášení výsledků nedávné iniciativy Kyndryl Foundation, která udělila granty českým neziskovým organizacím Czechitas a Sdružení VIA na podporu kybernetické bezpečnosti a odolnosti.V nové lokalitě se experti z Kyndryl zaměřují na poskytování služeb prostřednictvím Kyndryl Bridge (to je digitální integrační platforma Kyndryl podporovaná umělou inteligencí - AI), aplikováním osvědčených metodologií, preskriptivních AI poznatků a rozsáhlých schopností pro správu a zlepšování neustále se měnícího technologického životního cyklu svých zákazníků. Kyndryl bude i nadále používat Kyndryl Bridge a nyní nový prostor také umožní společnou tvorbu s jejich zákazníky.Schopnosti odborníků Kyndryl Collaborative Czechia zahrnují pomoc zákazníkům všech velikostí v různých odvětvích s navrhováním a nasazováním nových prostředí IT infrastruktury, která podporuje klíčové digitální příležitosti, jako je budoucí použití AI a strojové učení.Odborníci Kyndryl mluví více než 7 jazyky, včetně angličtiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny, češtiny, maďarštiny a polštiny a mají zkušenosti se stovkami technologií, jako je Cobol, JavaScript, Python, HTML, SQL. To umožňuje společnosti Kyndryl spravovat systémy, které jsou klíčové pro zajištění optimálního výkonu IT infrastruktury jak pro Kyndryl, tak zákazníky Kyndrylu po celém světě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Díky používání prvotřídních procesů, nástrojů a osvědčených postupů, jsou zákazníci Kyndryl Collaborative Czechia lídry na trhu. Pokrývají automobilový průmysl, bankovnictví i maloobchod.„Vidíme, že rychle rostoucí poptávka po moderních IT dovednostech daleko převyšuje nabídku kvalifikovaných pracovníků, jsme proto nadšeni, že můžeme zahájit novou kapitolu pro naše zaměstnance v Kyndryl Collaborative Czechia v Brně,“ říká Maria Falkiewicz-Gancarzová, viceprezidentka společnosti Kyndryl.„Investováním do špičkových dovedností a rozvíjením světových IT talentů, včetně našich zaměstnanců v Brně, se Kyndryl Collaborative zavazuje k neustálému vzdělávání a průběžné certifikaci našich odborníků. Tato neutuchající evoluce zajistí, že nejen splňujeme, ale překonáváme očekávání trhu, což umožňuje našim zákazníkům využívat jejich plný ekonomický potenciál a růst v digitální budoucnosti,“ doplňuje Maria Falkiewicz-Gancarzová.Rozšířená kancelářská lokalita uvádí Kyndryl Collaborative Czechia do živého srdce brněnského technologického ekosystému, což výrazně zlepšuje dopravní dostupnost do kanceláří, poskytuje příležitosti k navazování kontaktů a podporuje spolupráci s klíčovými zákazníky a partnery.Kanceláře v CTPark Vlněna jsou moderním zařízením nabízejícím pokročilé audiovizuální systémy, zasedací místnosti s cloudově podporovanými videokonferenčními schopnostmi, pracovní kavárnu, místnost pro rodiče a prostory navržené pro formální i neformální setkávání. Design nové kanceláře odráží nejnovější trendy v pracovním prostředí, včetně digitálních pracovišť, které zdůrazňují flexibilitu, otevřenou komunikaci a udržitelnost. Obsahuje energetické úsporné systémy dodržující zásady BREEAM, zlepšenou ventilaci a nachází se v blízkosti zastávek veřejné dopravy navíc nabízí prostory pro ukládání jízdních kol.Nová brněnská kancelář je inkluzivní prostor s vybavením, které je snadno přístupné i pro osoby se zdravotním postižením, čímž podporuje inkluzi zaměstnanců. Díky tomuto rozšíření prostoru bude Kyndryl pokračovat ve své misi transformovat průmyslová odvětví, zlepšovat digitální prostředí a zároveň pozitivně přispívat místní IT komunitě a životnímu prostředí. Zdroj: Toxin  

Čas načtení: 2024-06-14 11:42:00

Společnost Kyndryl otevřela novou moderní kancelář v Brně. Podporuje inovaci a zapojení komunity

Brno 14. června 2024 (PROTEXT) - Společnost Kyndryl (NYSE: KD), největší poskytovatel služeb IT infrastruktury na světě, dnes oznámil otevření své nové kanceláře Kyndryl Collaborative Czechia v brněnském kancelářském komplexu Vlněna. Areál kombinuje bohatou historickou architekturu staré textilní továrny s moderním designem. Kanceláře Kyndryl Collaborative Czechia pokrývají přibližně 5000 metrů čtverečních a jsou navrženy tak, aby využily místní technologické talenty k podpoře inovací a pomohly zákazníkům modernizovat jejich IT infrastrukturu."Dnešní prohlášení společnosti Kyndryl je důkazem jejího trvalého závazku k Brnu a rozvoji IT dovedností místních expertů, které jsou velmi žádané. Tento nový prostor je velkým krokem vpřed a těším se na další spolupráci s firmou Kyndryl v celém regionu," říká Jan Grolich, hejtman Jihomoravského kraje. Dnešní oznámení přichází nedlouho po vyhlášení výsledků nedávné iniciativy Kyndryl Foundation, která udělila granty českým neziskovým organizacím Czechitas a Sdružení VIA na podporu kybernetické bezpečnosti a odolnosti.V nové lokalitě se experti z Kyndryl zaměřují na poskytování služeb prostřednictvím Kyndryl Bridge (to je digitální integrační platforma Kyndryl podporovaná umělou inteligencí - AI), aplikováním osvědčených metodologií, preskriptivních AI poznatků a rozsáhlých schopností pro správu a zlepšování neustále se měnícího technologického životního cyklu svých zákazníků. Kyndryl bude i nadále používat Kyndryl Bridge a nyní nový prostor také umožní společnou tvorbu s jejich zákazníky.Schopnosti odborníků Kyndryl Collaborative Czechia zahrnují pomoc zákazníkům všech velikostí v různých odvětvích s navrhováním a nasazováním nových prostředí IT infrastruktury, která podporuje klíčové digitální příležitosti, jako je budoucí použití AI a strojové učení.Odborníci Kyndryl mluví více než 7 jazyky, včetně angličtiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny, češtiny, maďarštiny a polštiny a mají zkušenosti se stovkami technologií, jako je Cobol, JavaScript, Python, HTML, SQL. To umožňuje společnosti Kyndryl spravovat systémy, které jsou klíčové pro zajištění optimálního výkonu IT infrastruktury jak pro Kyndryl, tak zákazníky Kyndrylu po celém světě, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Díky používání prvotřídních procesů, nástrojů a osvědčených postupů, jsou zákazníci Kyndryl Collaborative Czechia lídry na trhu. Pokrývají automobilový průmysl, bankovnictví i maloobchod."Vidíme, že rychle rostoucí poptávka po moderních IT dovednostech daleko převyšuje nabídku kvalifikovaných pracovníků, jsme proto nadšeni, že můžeme zahájit novou kapitolu pro naše zaměstnance v Kyndryl Collaborative Czechia v Brně," říká Maria Falkiewicz-Gancarzová, viceprezidentka společnosti Kyndryl."Investováním do špičkových dovedností a rozvíjením světových IT talentů, včetně našich zaměstnanců v Brně, se Kyndryl Collaborative zavazuje k neustálému vzdělávání a průběžné certifikaci našich odborníků. Tato neutuchající evoluce zajistí, že nejen splňujeme, ale překonáváme očekávání trhu, což umožňuje našim zákazníkům využívat jejich plný ekonomický potenciál a růst v digitální budoucnosti," doplňuje Maria Falkiewicz-Gancarzová.Rozšířená kancelářská lokalita uvádí Kyndryl Collaborative Czechia do živého srdce brněnského technologického ekosystému, což výrazně zlepšuje dopravní dostupnost do kanceláří, poskytuje příležitosti k navazování kontaktů a podporuje spolupráci s klíčovými zákazníky a partnery.Kanceláře v CTPark Vlněna jsou moderním zařízením nabízejícím pokročilé audiovizuální systémy, zasedací místnosti s cloudově podporovanými videokonferenčními schopnostmi, pracovní kavárnu, místnost pro rodiče a prostory navržené pro formální i neformální setkávání. Design nové kanceláře odráží nejnovější trendy v pracovním prostředí, včetně digitálních pracovišť, které zdůrazňují flexibilitu, otevřenou komunikaci a udržitelnost. Obsahuje energetické úsporné systémy dodržující zásady BREEAM, zlepšenou ventilaci a nachází se v blízkosti zastávek veřejné dopravy navíc nabízí prostory pro ukládání jízdních kol.Nová brněnská kancelář je inkluzivní prostor s vybavením, které je snadno přístupné i pro osoby se zdravotním postižením, čímž podporuje inkluzi zaměstnanců. Díky tomuto rozšíření prostoru bude Kyndryl pokračovat ve své misi transformovat průmyslová odvětví, zlepšovat digitální prostředí a zároveň pozitivně přispívat místní IT komunitě a životnímu prostředí. Zdroj: Toxin  

Čas načtení: 2021-06-10 12:43:54

Na co nezapomenout při návratu do kanceláře? Doplňte kancelářské potřeby

Protiepidemická opatření se pomalu uvolňují a pozvolna se blíží opět návrat do kanceláří. Zatímco někteří to vítají, jiní si na práci z domova tak navykli, že se jim režim měnit nechce. Vrátí se ale všichni zaměstnanci, nebo současná situace změnila trend práce na dálku? A co podnikatelé, nebudou odteď raději pracovat více z domova?  Práce z domova takřka ze dne na den Práce z domova má řadu výhod a dává především větší svobodu. Nemusíte složitě dojíždět do kanceláře, kde budete trávit svůj čas. Hodně záleží na samotné náplni práce, ale často se na práci můžete doma více soustředit a ve výsledku toho možná uděláte The post Na co nezapomenout při návratu do kanceláře? Doplňte kancelářské potřeby appeared first on iMEN.cz.

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2024-02-21 10:06:11

Své kanceláře Capexus proměnil na živý showroom. Ukazuje v něm, že tento prostor nemusí být jen o práci

Kanceláře si většinou spojujeme s prací. Současné trendy se však zaměřují na prvky, díky kterým se mění i na místo, kde si lze i odpočinout. Článek Své kanceláře Capexus proměnil na živý showroom. Ukazuje v něm, že tento prostor nemusí být jen o práci se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-01 16:28:36

Elon údajně neplatí nájem za kanceláře Twitteru

Elon Musk propustil 80 % zaměstnanců Twitteru. Neuvěřitelné, že vše funguje dál, což ukazuje, kolik lidí tam bylo zbytečných. V dalším kroku přestal platit nájemné za hlavní sídlo Twitteru v San Franciscu, což vedlo k právním sporům. Chápu to tak, že pro Elona je to jen vyjednávací pozice. Proč mít obrovské kanceláře, když propustil 80 … Continue reading Elon údajně neplatí nájem za kanceláře Twitteru →

Čas načtení: 2024-05-09 11:03:00

10. května 2024: Vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková obnovuje pravidelné setkání s kancléři prezidenta a Parlamentu

V Kramářově vile se v pátek 10. května 2024 uskuteční pracovní oběd s kancléři, který pořádá vedoucí úřadu vlády Jana Kotalíková. Jednání se zúčastní vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Milan Vašina, vedoucí Kanceláře Senátu Radek Jiránek a vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny Martin Plíšek. Setkání těchto představitelů navazuje na dlouholetou tradici, která byla v posledních letech přerušena.

Čas načtení: 2024-05-09 22:03:00

Úřad vlády: Vedoucí Jana Kotalíková obnovuje pravidelné setkání s kancléři prezidenta a Parlamentu

V Kramářově vile se v pátek 10. května 2024 uskuteční pracovní oběd s kancléři, který pořádá vedoucí úřadu vlády Jana Kotalíková. Jednání se zúčastní vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Milan Vašina, vedoucí Kanceláře Senátu Radek Jiránek a vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny Martin Plíšek. Setkání těchto představitelů navazuje na dlouholetou tradici, která byla v posledních letech přerušena.

Čas načtení: 2024-05-10 15:17:00

Čtyři kancléři u jednoho stolu: Šéfka Úřadu vlády hostila kolegy z Hradu, Senátu i Sněmovny

Na tradici, která byla v posledních letech přerušena kvůli neshodám politiků, v pátek navázali vedoucí Úřadu vlády ČR, Hradu a obou komor parlamentu. Na společném obědu se sešli vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Milan Vašina, vedoucí Kanceláře Senátu Radek Jiránek a vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny Martin Plíšek. Spolu s nimi k jednacímu stolu zasedla i vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková, která rokování v Kramářově vile hostila. 

Čas načtení: 2024-05-28 06:00:01

Služba vlasti za komunistů: Jak jsem musel lámat násady na koště

Pan Aleš sloužil za socialismu v Bratislavě u Vojenského útvaru 8070 Vajnory. Jelikož jeho předchozí příběhy vzbudily rozruch, rozhodli jsme se ho požádat o další „dávku“. „Naše rota byla ubytována v prvním patře. V přízemí byla kancelář dozorčího útvaru (dévéťáka) a kanceláře lampasáků. Naší povinností byly úklidy našich pokojů a chodby a chodby v přízemí před kancelářemi. Několikrát jsem vyfasoval úklid spodní chodby. Tam mazáci nechodili, takže byl relativní klid,“ vzpomínal pan Aleš. Vojna za komunistů: Myslel jsem, že je po mně. Větší ponížení jsem nezažil, říká pamětník Číst více Ptali se, jestli jsem normální Ale jen do chvíle, než vyšel dozorčí útvaru z kanceláře a viděl, že zametá s koštětem bez násady. „Zavolal si mě a začal se ptát, proč nemám násadu. Nařídil mi, abych si ihned na rotě u ‚výkonného praporčíka‘ opatřil násadu a hlásil se u něj. Když jsem tento rozkaz přednesl výkonnému, zakroutil hlavou a zeptal se mě, jestli jsem normální a mám takovou odvahu. Moc jsem nechápal. Zašli jsme do skladu na patře naší roty. Vyfasoval jsem násadu, nasadil ji na koště a vyšel ze skladu.“ První mazák, který ho spatřil, málem omdlel. Začal řvát, aby mu řekl, jaké má „číslo“ (číslo se rovnalo počtu dnů zbývajících do konce vojny). „Když jsem mu ho sdělil, protože každý ‚zobák‘ tohle musel vědět, rozzuřil se a přikázal mi, abych si násadu sám zlomil. Uposlechnout rozkazu nadřízeného vojáka, i když to byl jen obyčejný vojín, ale byl déle sloužící, jsem musel. Tak jsem provedl rozkaz a odběhl jsem do spodního patra uklízet.“ Mise konečně splněna Dévéťák vyšel z kanceláře, a když viděl, že pan Aleš zametá se zlomenou násadou, zavolal si ho, seřval ho za neuposlechnutí rozkazu a hnal ho zpět nafasovat si novou násadu. „Na rotě se situace zopakovala s ještě větším řevem mazáků. Byl jsem označen za darebáka a tato přezdívka mi zůstala až do konce prvního roku vojny, než mazáci odešli do civilu. Opět jsem si musel zlomit násadu a poklusem dolů dělat rajóny.“ Tajemství stavby pyramid: Zapomeňte na to, co nás učili ve škole, všechno je jinak Číst více Podařilo se mu vylákat pomocníka dévéťáka, což byl takzvaný „špagát“. To bylo slangové označení pro vysokoškoláka odsluhujícího si svůj čas na vojně, který byl na vysoké škole povinně na vojenské katedře. Ale byl to obyčejný záklaďák, akorát s hodností. „Toho jsem poprosil, ať nějak zabaví dévéťáka, abych mohl v klidu uklidit spodní chodbu. Podařilo se, mise splněna. Legrace, co? Ale mně do smíchu moc nebylo. A nebylo to jednou, ale několikrát.“ Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Uzlík na štítné žláze: Co to znamená a jak ho odstranit.

Čas načtení: 2024-05-27 11:08:44

Tisková zpráva: Chytré kanceláře: úspory, bezpečnost a pohodlí zaměstnanců ve 21. století

Zaměstnanci kancelářských profesí tráví velkou část svého života v kancelářích, což zvyšuje důležitost kvalitního pracovního prostředí pro jejich zdraví a efektivitu. Moderní trendem jsou chytré kanceláře, které kromě pozitivního vlivu... The post Chytré kanceláře: úspory, bezpečnost a pohodlí zaměstnanců ve 21. století first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-07-03 08:08:19

Nad objevenými hromadnými hroby v Karlíně vyrostou kanceláře. Část obsadí coworking

Dole obchody, nahoře kanceláře. Součástí nově administrativní budovy v pražském Karlíně by ale mělo být i eventové zázemí až pro 300 lidí. Článek Nad objevenými hromadnými hroby v Karlíně vyrostou kanceláře. Část obsadí coworking se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-08 07:46:43

Úspory, prestiž i snaha dopřát zaměstnancům víc. Firmy volí flexibilní kanceláře z různých důvodů

Příběhy českých firem, které vsadily na flexibilní kanceláře značek Regus a Spaces, jež spadají do skupiny IWG. Ne vždy je to jen o penězích. Článek Úspory, prestiž i snaha dopřát zaměstnancům víc. Firmy volí flexibilní kanceláře z různých důvodů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-01-02 06:31:46

Musela propouštět, tým ale udržela. Teď Lucie Loudová s vlastní firmou mění kanceláře podle potřeb mladých

Mladí chtějí pracovat jinak, říká Loudová. Přetváří proto kanceláře podle potřeb generace Z a oproti původní firmě svůj byznys už zdvojnásobila. Článek Musela propouštět, tým ale udržela. Teď Lucie Loudová s vlastní firmou mění kanceláře podle potřeb mladých se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-03 06:00:00

Prémiová snídaně, wellness či rooftop party. Lidi čekají od kanceláří víc než židli a stůl, říká Adam Zvada

Prémiová snídaně, wellness po práci, rooftop party i klidné místo na soustředění. To vše dnes nabízejí kanceláře, které se mění v místa podporující životní styl. „Naše kanceláře fungují jako pětihvězdičkové hotely. Nejde jen o prostor, ale o každodenní zážitek,“ říká zakladatel společnosti Scott.Weber Workspace Adam Zvada v rozhovoru pro FLOW. Flexibilita, wellbeing a lifestyle – to jsou tři pilíře, na nichž staví největší poskytovatel prémiových flexibilních kanceláří v Česku.

Čas načtení: 2011-03-26 00:00:00

Kanceláře Google: Maximální stimulace

Společnost Google má pobočky po celém světě v podobě exkluzivních, mega prostorných kanceláří – centrál, vystupující pod názvem Googleplex. Kanceláře společnosti Google se ani v nejmenším detailu nepodobají našim klasickým kancelářím, kanceláře Google jsou totiž takové menší, plně vybavené město. L ...

Čas načtení: 2011-01-27 00:00:00

Přenosné kanceláře z příze a tkaniny, nevěříte?

Plstěné kompletní kanceláře nabízejí možnost, jak pracovat nebo studovat všude tam, kde se nám zachce. Zajímavý design, zábavné ztvárnění, mobilita a flexibilita textilní kanceláře přináší nevšedně pojatý model výkonu práce. Otázkou však zůstává uživatelský komfort, pohodlí, jež v tomto případě pra ...