Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-07 00:00:00

Těžba kryptoměn jako způsob obživy. Jak těžké to je?

Asi nemusíme nikomu vysvětlovat význam kryptoměn pro dnešní svět. Rok od roku jejich popularita a masové využití rostou, tudíž se stávají velmi zajímavým způsobem výdělku pro mnoho lidí. Investiční příležitosti, financování podnikání či třeba těžba jsou oblastmi, které dokáží vyčarovat pěkné výdělky ...

Čas načtení: 2023-01-31 07:43:10

Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou

Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2012-10-17 21:00:00

Změnila se vám kůže po vysazení antikoncepce?

K čemu vlastně antikoncepce slouží jistě nemusíme nikterak dlouze vysvětlovat. Avšak kromě zabraňování početí ji často lékaři předepisují i mladším dívkám s problematickou pletí, vypadáváním vlasů či nadměrným ochlupením. Hormonální antikoncepce, jak již název napovídá, obsahuje hormony, které pozit ...

Čas načtení: 2021-05-02 00:00:00

Nebankovní společnosti mají v dnešní době zajímavé nabídky

Půjčit si peníze, to je velmi krátký proces. Nemusíte nic vysvětlovat a podstupovat dlouhé jednání. Půjčky Rychlé řešení situace v době, kdy přijdou nečekané výdaje. Proč chodit k sousedům nebo známým? Je to nebankovní půjčka, s níž se nabízí věcné jednání a také diskrétnost před nejbližším okolím ...

Čas načtení: 2024-01-22 01:59:53

Co dělat, když se dítě popálí?

 Nikomu z rodičů tuto situaci nemusíme dlouze vysvětlovat, protože pokud máte doma děti, moc dobře víte, že mnohdy stačí pouze vteřiny a neštěstí je na světě. Jedním z těch nejbolestivějších a opravdu nepříjemných jsou jednoznačně popáleniny! Proto je dobré vědět, jak jednat v prvních chvílích po zranění. Správná a okamžitá pomoc hraje klíčovou roli v procesu hojení a minimalizování dlouhodobých následků.

Čas načtení: 2024-02-17 14:32:03

S prací horníků se pojil i alkoholismus či domácí násilí, říká historik

Do povědomí zájemců o historii vstoupil Martin Jemelka v roce 2007, kdy vydal první ze série knih věnujících se ostravským hornickým koloniím a životu v nich. „Snažím se skrze historii vysvětlovat současnost,“ říká Jemelka, který za svou práci získal řadu ocenění, naposledy loni cenu za propagaci a popularizaci vědy od Akademie věd České republiky.

Čas načtení: 2017-01-24 10:19:28

Zajímavosti o škytavce – jak s ní bojovat?

Není třeba vysvětlovat co je škytavka, pravděpodobně všichni jsou s ní velice dobře obeznámení a každý jí někdy zažil. Někdy škytavka zaútočí v nevhodnou dobu a chcete se jí okamžitě zbavit. Na to abychom se jí zbavili, ale nejdřív musíme najít příčiny jejího vzniku, a pak zvážit účinné způsoby boje proti škytavce. Škytavka je krátký rytmický vdech, ...

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-18 19:30:18

LGBTQ: jsem muž i žena! Ale vánoce držím!

Tak to máme tady! Už řadu let nás přehnaná korektnost vede do zcela nejasných světů pohádek a dávných mýtů, kdy se lidé měnili v draky a Belzebuby. Ano, nyní máme údajně přes šedesát pohlaví a čert aby se v nich vyznal, aby někde neudělal chybu a někoho neurazil. Měl by se udělat jasný průvodce koho a jak oslovovat a taky vysvětlovat těm ještě nerozhodnutým, aby věděli, čím vlastně jsou nebo čím se mohou i stát, kým se mohou cítit. Možností je spousty. Chudáci indiáni z amazonských pralesů, kteří nemají moc na výběr. Jsou buď ženou, nebo mužem. Tedy jenom dvě možnosti. Jak ubohé! Jak nepokrokové! Jak urážející! To já jsem jiný kabrňák! Nedávno jsem se cítil ženou, tedy MtF. Užil jsem si svou nebinární osobnost či tzv. GQ, ale možná, že jsem se spíš pohyboval/a v oblasti genderflux. Jel jsem s kamarádem z Pece pod Sněžkou do Prahy. Po dálnici. Tam není zrovna moc míst k odskočení. Když to na nás přišlo, museli jsme se v autě chvíli kroutit a přemlouvat naše nitro, aby nás nezradilo. Jistě to každý z vás zažil. Je to přece lidské! Konečně se objevila benzínka s WC. Mazali jsme jedním směrem, i když naše kroky byly tak pečlivé a uvážlivé, kdy každý musel poznat, že máme namále. S úlevou jsem vkročil do kabinky a přichystal se zasednout na mísu, ale ouvej! Můj ostrý zrak nenašel ani kousek svitku toaletního papíru a moji železnou zásobu jsem neprozřetelně nechal v ranci. Ani kamarád, který šel jen k pisoáru, neměl řešení. Já jej měl. Díky směrování naší EU ke korektnosti, k všemožným variantám pohlaví, kdy si jeden není jist, kým vlastně je, jsem se hrdinně rozhodl. Neztrácel jsem ani vteřinu. S kalhoty na půl žerdi jsem vkráčel na ženskou toaletu, protože jsem se právě rozhodl, že se cítím ženou, že proplouvám na binární škále, jsem tedy bigender a momentálně jsem ženou. Začal jsem se pohybovat v areálu LGB, či moderněji, LGBT, či nejlépe pěkně inklusivně LGBTQ. K čertu, kdo se má v té terminologii vyznat! „Dámy, jsem žena!“ pravil jsem ledabyle na nevyslovené dotazy užaslých žen a s konečnou platností jsem se usadil v jejich kabince. Některé možná vypískly, ale já se nedal. Měl jsem namále. Představte si, že jejich kabinky jsou nemlich ty samá jako ty naše! S konečnou úlevou jsem i zjistil, že na svém místě je důležitý papír. Pak jsem vyšel a náhle jsem opět proplul na binární škále a zase se cítil bigender mužem. Ale pozor, každopádně to neznamená to, že jsem polygender či dokonce greygender! Samozřejmě jsem aporagender! Díky eurokomisařce pro rovnost Heleně Dalliové z Malty a čtení jejích pokynů na internetu tato metamorfóza proběhla zcela zdárně. Mé díky letí do Bruselu i za zcela jasný vzkaz, kam se řítíme zrušením názvu Vánoc. Jak by ne! Konečně je mi to jasné. Do hajzlu, odkud jsem právě vyšel. Můj přítel tomu všemu dal jednotící korunu. Navrhl, aby místo toalet určených a postupně budovaných samostatně každému z více než šedesáti pohlaví, což se zatraceně prodraží, se udělal jeden velký společný hajzl. Všichni jsme v něm přece společně! Všichni jsme přece nakonec jen obyčejní lidi, že dámy a pánové? Prrr! Omlouvám se, i toto oslovení již není trendy gendrově vyvážené a míří na smetiště dějin. Tam se totiž sejdeme všichni a asi už brzy. Bruselská zcela genderfree či gender-less, tedy a-gendrová osoba Uršula, obyčejně česky bezpohlavní káča, totiž inkluzívně přitvrzuje a uvolňuje tak rafinovaně cestu těm jiným, třeba likvidací názvu Vánoce. Vzala si na paškál rovnou celé křesťanství se všemi jeho artefakty a fenomény. Nejdříve v první fázi vypustí do světa takový zkušební balónek, pak uskočí, ale bude to už venku. Časem si na to zvykneme a její následnice začnou vymazávat názvy a zvyky, aby časem, až získají ostruhy, došlo na likvidaci kostelů, galérií s obrazy z dob gotiky, baroka, renesance se svatými, přepisování či rovnou pálení knih, měnění jmen lidí připomínající apoštoly nebo svaté, což je přes 75 procent všech jmen. Sama Malá medvědice Uršula by se musela přejmenovat, byla přece také svatá, a to by mohlo leckoho urazit. Jak vidno úředníky a úřednice eurounijních komisí čeká pořád spousty práce! Nezávidím jim ty víc než půlmiliónové měsíční platy a doživotní posty a renty, protože na takové píčoviny bych nepřišel. Vypadá to, že půjdeme doma do ilegality, protože Vánoce si nenecháme vzít! Vánoce s Ježíškem nepřeválcoval ani Děda Mráz ani Santa Claus, zato eurokomisní činovníci a eurokomisaři s vysokými platy, kupodivu zpravidla ženy (opravdu ženy?), se chtějí zapsat do dějin. Vyhnal bych je, aby se někde na poli nebo v dílně smysluplně živili prací a ne kecy. Všechny tyto blbosti jsou proto, že se mají moc a moc dobře, není jim nic svaté, pořádně nemakají, a navíc se jim sypou prachy doslova z nebes. Volám: „Nebesa! Nebesa! Nebesa!“

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 10:38:40

„Kafkiáda“ v solárním byznysu

Říká se, že stát je špatný hospodář. Podíváme-li se na počínání českého státu ve vztahu k solárnímu byznysu, zdá se mi rčení slabé: stát se mi jeví jako chaot. Poznatky jsem postupně nasbíral jako vedlejší produkt při podpoře obhajoby Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, nyní již definitivně pravomocně zproštěných obžaloby z nezákonného jednání ve prospěch podnikatelské skupiny dr. Zemka. Aby stát splnil požadavky Evropské unie na rozvoj obnovitelných zdrojů energie, lákal investory na jejich budování nabídkou rozmařilé podpory. V listopadu 2010 ale nečekaně snížil výkupní cenu elektřiny pro zařízení uváděná do provozu od 1. ledna 2011 z dosud platných 12 250 Kč/MWhod. na 5 500 Kč/MWhod. Ohrozil tím existenci řady investorů: pokud si na financování výstavby fotovoltaických elektráren vzali úvěr, jehož splátkový kalendář stál na předpokládaném příjmu s cenou 12 250 Kč/MWhod., nevynášely by jim po snížení ceny elektrárny dost peněz na splátky a skončili by krachem. Zločinné záměry „solárních baronů“? Pak stát začal kriminalizovat podnikatele, kteří se nechali nalákat jeho nabídkami a v tísni, vehnáni státem do stavu ohrožení krachem, se snažili do 31. prosince 2010 získat licenci stůj co stůj. Kromě toho stát začal odebírat ve správním řízení již vydané licence a tím opět hnal podnikatele do krachu. Když pak zjistil, že podpora je skutečně rozmařilá, uvalil v roce 2011 na příjmy fotovoltaických elektráren mimořádnou solární daň ve výši 26 procent. Současně média a někteří politici začali vytvářet nepřátelskou atmosféru proti „solárním baronům“ bez rozlišování mezi spekulanty a seriózními investory. Tento terminus technicus ve skutečnosti sluší pouze spekulantům, kteří v investování do výstavby fotovoltaických elektráren našli příležitost k „vyprání“ peněz, nebo VIP jedincům, kteří získali podíly na společnostech provozovatelů fotovoltaických elektráren jako úplatek za protislužbu, či jiným šizuňkům. Sotva jej lze vztahovat na podnikatele, který ve výstavbě fotovoltaických elektráren našel efektivní využití brownfieldů ve svých továrnách, nebo pro něj výroba nosných konstrukcí pro fotovoltaické panely představovala v době krize náhradní program za dramatický pokles zájmu o jeho běžné výrobky. V trestním řízení stát nadřazoval svou představu o zločinných záměrech „solárních baronů“ nad prostou skutečnost. V panice, kterou vyvolalo cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, zaplavila úřad spousta žádostí o vydání licence, kterou nemohl do konce roku zvládnout. Kdo se chtěl dostat do pořadí ještě v roce 2010, musel se přihlásit o vydání licence s předstihem a vedle vyvinutí maximálního úsilí o dokončení výstavby připravit potřebnou dokumentaci. Vystavoval se ale riziku, že se z hlediska orgánů činných v trestním řízení, neznalých souvisejících procedur, mohou předstižné administrativní úkony jevit jako příprava na oklamání Energetického regulačního úřadu. K případnému oklamání by ovšem mohlo dojít pouze v případě, že by úřad z nějakých důvodů udělil licence bez ohledání provozovny na místě. Vysvětlovat to státním zástupcům a soudcům, kteří se vydali na hon na „solární barony“ v domnění, že páchají dobro, bylo prakticky nemožné: nikdo přece nemohl rozumět všemu lépe než oni, kteří nerozuměli ničemu. Úřady nechaly padat na hlavy investorů také individuální pochybení podřízených jednotlivců, podílejících se na přípravě žádosti na udělení licence pro fotovoltaické elektrárny. Tak například v případě jednoho investora Energetický regulační úřad až po udělení licencí zjistil, že k žádostem byly přiloženy padělky revizních zpráv. Bylo to důvodem k zahájení trestního stíhání, které se neomezilo na padělatele, ale postihlo i investora a další osoby z jeho okruhu, z nichž nikdo o padělcích nevěděl a ani vědět nemohl. A náhle, po více než pěti letech zcela bezpečného provozu elektráren soudci správního soudu kvůli pochybení jednotlivců s klidným svědomím odebrali licence dvěma elektrárnám a připravili tak investora o příjem, z něhož stále musí splácet miliardový úvěr. Mohli si to dovolit: za spáchanou škodu v řádu stovek milionů by jim prospěla převýchova k užívání zdravého selského rozumu v zařízeních Vězeňské služby ČR, ale jsou nedotknutelní. Nic než chaos Panika vyvolaná cenovým opatřením z listopadu 2010 zaslepila oči „honcům“ i žadatelům o licence, popřípadě jejich obhajobě. Nedoceněna zůstala odpovědnost státu za neoprávněné udělování licencí. Nejvyšším nástrojem posouzení způsobilosti elektrárny pro získání licence byla obhlídka zařízení na místě, provedená skupinou odborníků Energetického regulačního úřadu obeznámených s licenčním spisem, tedy zmocněnců státu. Jejich souhlas s udělením licencí byl úkonem státu, ale orgány činné v trestním i správním řízení si neuvědomovaly, že zmocněnci zatížili stát odpovědností. Pokud později vznikly nějaké pochybnosti o správnosti rozhodnutí o udělení licencí, úřady hledaly viníky všude jinde než u zmocněnců státu. Je přece věcí státu, že při prověřování způsobilosti elektráren k provozu neudělal vše tak, jak měl, a není spravedlivé, aby za jeho pochybení nesl odpovědnost investor. S odstupem času se mi jako laikovi zdá, že se v chaosu roku 2010 jak orgány činné v trestním řízení, tak obhajoba nestačily orientovat ve vývoji legislativy a přetahovaly se o nesmysly. Podmínky podnikání v oboru upravoval do všech podrobností energetický zákon a zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Mimo jiné stanovil, že výkupní dotované ceny se nesmí meziročně snížit o více než pět procent, pokud se při daných pořizovacích cenách nezkrátí návratnost investice pod 11 let. Jedna z novelizací umožňovala dokončit rozestavěná zařízení za stávajících podmínek do 31. března 2011. Nikdo ale nezpochybnil zákonnost cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu z 8. listopadu 2010, které spolu s uvalením solární daně způsobilo snížení ceny o 54 procent. Pro mnohé investory byl pokles výkupní ceny na 5 500 Kč/MWhod. od 1. ledna 2011 likvidační. Návratnost jejich investic se odsunula teoreticky na 27 a více let, prakticky do nekonečna. Orgány činné v trestním řízení i správní soudy s jásotem bily vybrané investory ve fotovoltaice po hlavách s použitím podzákonného předpisu, aniž by se pozastavily nad tím, že podle zákonů jsou věci úplně jinak. Pro chaotičnost stavu, který panoval v oblasti řízení fotovoltaického byznysu, je příznačná skutečnost, že Energetický regulační úřad na popud zaměstnanců ČEZ vydal potichu v říjnu 2010 na svých internetových stránkách „výkladové stanovisko“ k cenovému rozhodnutí z roku 2009, které poskytlo návod k obcházení cenového výměru z roku 2010. Četné elektrárny, jež podle něj neměly nárok na cenu roku 2010, dle tohoto výkladového stanoviska prodávaly vyrobenou elektřinu za 12.250 Kč/MWhod. až do poloviny roku 2013. Podle Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydáním „výkladového stanoviska“ nedošlo k trestnému činu. Pronásledování podnikatelů na základě zastaralých předpisů Neodpovědný stát tedy nejdříve vyvolal rozsáhlou investiční činnost, na jejíž podporu věnoval obrovské finanční prostředky, ale pak začal některá vybudovaná zařízení ničit a některé jejich investory posílat do vězení. V tomto jednání stále pokračuje. Ovšem vrcholným zásahem státu, jenž současné situaci ve fotovoltaickém byznysu dodává absurdní povahu „kafkiády“, je další novelizace energetického zákona, která je účinná od 1. ledna 2016 a která umožňuje provozovat energetická zařízení, včetně fotovoltaických elektráren, po dobu jednoho roku bez licence, a to pouze na základě oznámení zaslaného Energetickému regulačnímu úřadu. Někdo by měl spočítat, co by se stalo, kdyby legislativce v oboru energetiky „osvítil Duch svatý“ již v roce 2010 a přiměl je k odbourání byrokratických překážek pro podnikání v oboru fotovoltaického byznysu: kolik lidí by nemuselo do vězení, kolik elektráren by nemuselo zastavit provoz, o kolik miliard menší škody by správní soudci způsobili investorům. Na základě takové bilance by pak stát mohl přemýšlet o rehabilitaci nesmyslně trestně stíhaných investorů a jejich spolupracovníků a na odškodnění společností, jimž byly stejně nesmyslně odebrány licence. Samozřejmě by měl předejít pokračování pronásledování podnikatelů a provozoven, které probíhá na základě zastaralých předpisů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 09:18:03

Galerie Vyšehrad 3. června 2020. Pršelo

Nedávno jsem psal o „pitomých“ franšízách, o nichž památkáři skoro mlčí – přesněji – nemluví tak nahlas, aby se to dostalo až ke mně. Franšízy – mcdonald, starbucks, kfc a tak, možná nejsou špatné samy o sobě a v zemi, kde vznikly, ale v kontextu. Například když se nacpou do vnitřní Prahy a předvádějí, jak jsou všechny stejné. Jenže zákon přírody je opak! Je to rozmanitost. Hýřivá různost. Byl jsem na vernisáži v Galerii Vyšehrad (Libušina lázeň) a franšíza na mě vykoukla znovu, ano, přímo tam. Tvůrci výstavy sem přenesli jeden z nejspornějších způsobů instalace – obrovské holé bílé stěny. Myslel jsem, že už se od tohohle ustupuje (minimalismus říká: méně je více, lidé říkají: méně je nuda!) ale asi se ještě neustupuje docela. Tenhle (ne)způsob kdysi ovládl spoustu i renomovaných galerií, naštěstí mu návštěvníci-lidé přednost nedávají. A pro koho myslíte, že se výstavy dělají? Galerie Vyšehrad, Lázeň Libušina – kněžny Libuše, je úžasné místo s velmi silnou energií. Má postaru řešené stěny, jejichž skladba je vidět. Má okna s jedinečným výhledem a ta okna mají parapety, podle nichž můžete odhadnout sílu stěn… To všechno je nyní zakryto nějakými papundekly natřenými na bílo. Někdo se za ten jedinečný interiér asi stydí. Nebo snad někomu překáží? Vstoupíte do historické (a jak!) budovy a máte tu čtyři veliké bílé stěny…Na nich čtyři obrazy (jeden se mi líbí a vrátil jsem se ještě kvůli němu). Nekritizuji, už mě unavuje něco posuzovat a znovu vysvětlovat, takže i tentokrát nabízím nápad – nebylo by lepší trpělivě vyhledávat umělce, kteří by s tím nádherným a silným místem vyšehradským spolupracovali? Kteří by ten prostor brali jako spoluautora a nemuseli by z něj nic zakrývat? Na úvodní fotce je pohled na Vltavu z Vyšehradu. Kdybych v té řece měl svoji kapku, viděli byste na druhé fotce, jak z Prahy odplouvá. K Mělníku, kde se do ní – do Vltavy, vlévá Labe a mění její krásné jméno… Omluvte nedobrou kvalitu fotek. Zasloužili byste si lepší! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-03 20:19:33

Koronavirus svět nezmění

Je to tak dáno, že člověk jen zřídka prožije situaci, která je spojena s masovou emocí. Kolektivní prožitek, jako byl 17. listopad 1989 či nynější pandemie, vytváří iluzi, že svět vstupuje do zcela nové etapy. Jenže dějiny jsou přeplněné takovýmito dramaty – a svět se příliš nezměnil. I když exponenciálně rostou vědecké znalosti a vyvíjejí se revolučně nové technologie, zdá se, že morálka a zákonitosti mezinárodní politiky ustrnuly ve své starověké podobě. Po každé velké události, jako byly například světové války, si většina lidí myslela, že teď už to určitě bude jiné. Chvíli to tak vypadalo. Po velké válce vznikla Společnost národů, po druhé světové OSN. Po té studené americký prezident George Bush st. v roce 1990 zvěstoval, že nastává „nový světový řád“. Měl to být „svět, kde pravidla džungle budou nahrazena pravidly zákonů. Svět, v němž státy rozpoznají společnou odpovědnost za mír a spravedlnost. Svět, kde silnější respektuje práva slabšího.“  Nový koronavirus se ale zrodil do jiného světa, než měl být ten, který sliboval vítěz studené války. Je to svět, kde džungli neobhospodařuje „benevolentní hegemon“, jak o tom psali neokonzervativci. Když Barack Obama na vrcholu arabského jara prohlásil, že syrský prezident „musí odejít“, Kreml poslal k břehům Sýrie raketový křižník – a Bašár al-Asad vládne dodnes. Koronavirus zaútočil ve chvíli, kdy globální řád prožívá tektonické zlomy v několika vrstvách a každý z těchto zlomů sám či ruku v ruce s dalšími může přerůst v hlubokou krizi. Pandemie pouze drastickou formou obnažuje problémy, které jsou dlouhodobé, ale zůstávaly skryty za bariérou frází sebestředných politiků, mediální kouřovou clonou a za španělskou stěnou hollywoodských kýčů. Jako příklad lze uvést několik hrozeb skrytých ve čtyřech vrstvách. Ekonomika  Světový kapitalismus funguje na dluh. Ještě před vypuknutím pandemie odhadoval Institut mezinárodních financí sídlící ve Washingtonu globální zadluženost na úrovni 322 procent světového hrubého domácího produktu. Na úrovni skupiny G20 se v souvislosti s podporou ekonomiky v boji proti novému koronaviru mluví o výdajích ve výši pět bilionů dolarů. Bude to určitě víc. Jen Evropská unie shora slibuje 500 miliard eur. Spojené státy vydaly na federální úrovni boje s koronavirem tři a půl bilionů dolarů – a to při aktuálním zadlužení 24,5 bilionů. Velcí dravci, kteří se ještě nedávno chystali na dolování renty z programů ozelenění ekonomiky, se teď přeorientovali na těžbu z dotací na boj s následky onemocnění COVID-19. Podoba soužití pandemie a krizových jevů v ekonomice je viditelná na současném propadu cen ropy. Ten začal nezávisle na koronaviru poté, kdy se Rusko a Saúdská Arábie nedohodly – či se dohodly, že se nedohodnou – na snížení těžby. Výsledkem bylo, že ceny začaly padat pod magickou úroveň 50 dolarů za barel WTI, která umožňuje americkým těžařům břidlicové ropy podnikat se ziskem a snad i platit dluhy. Umrtvení ekonomiky v důsledku zápasu s koronavirem poptávku po ropě ještě zmenšilo. Synergický efekt nyní ve Spojených státech ohrožuje bytí celého strategického sektoru.  Sociální nerovnost Nerovnost regionů se podle statistik před pandemií zmenšovala, ovšem nůžky mezi jednotlivci se zvětšovaly. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) chronicky hladoví 820 milionů lidí. Zároveň nadnárodní konzultační firma Capgemini s centrálou v Paříži uvádí, že na planetě je 18 milionů dolarových milionářů. Poslední oficiální údaje Statistického úřadu USA jsou za rok 2018 a říkají, že nerovnost je v této zemi největší za posledních 50 let. Podíl příjmů pěti procent nejbohatších obyvatel USA vzrostl od roku 1968 z 16 na 23 procent.  Koronavirus nerovnost obnažuje a prohlubuje. Z OSN se ozývají hlasy varující před nastupující „pandemií hladu“. Pandemie odkryla chudobu velkých sociálních skupin, které nejsou zapojeny do zdravotního systému, mají nezdravé stravovací návyky a žijí v ekologicky nejzávadnějších oblastech. V USA to platí především o černoších. To, že v této zemi během prvního týdne po přijetí balíčku opatření na boj s nemocí COVID-19 stoupl počet nezaměstnaných o více než šest milionů, není dáno jen zbrzděním ekonomiky. O podporu se přihlásili i „neoficiální nezaměstnaní“, tedy ti, kdo se z různých důvodů nevešli do úředních statistik. Dnes hrozí, že celosvětově stoupne nezaměstnanost na dvojnásobek.  Světový politický systém První dvě desetiletí 21. století jsou ve znamení politicko-vojenské snahy Washingtonu udržet nadřazené postavení, které získaly Spojené státy vítězstvím ve studené válce. Souběžně ale rostla ekonomika Říše středu takovým tempem, že od roku 2014 má Čína větší HDP měřený podle parity kupní síly než USA. Vedlejším produktem této dynamiky je ovšem růst závislosti Číny na ekonomických partnerech, což vyžaduje mnohem aktivnější zahraniční politiku Pekingu. Zároveň se vojenský potenciál Číny zvětšil do té míry, že se případný útok proti ní mění na sebevraždu. Koronavirus neukázal jen slabiny USA, ale mohutnou sílu čínské ekonomiky, této „továrny světa“. Pružná mobilizace zdrojů na výrobu lékařských, zdravotních a hygienických přístrojů i pomůcek neumožnila jen ofenzivní zápas s novým koronavirem: z Číny se během měsíce či dvou stal bezkonkurenčně největší vývozce těchto přístrojů a pomůcek, ale i zkušeností.  Ideologický konsenzus Západní svět pojal globalizaci jako amerikanizaci, a to nejen rozvojových zemí. Sociální struktura Evropské unie se přizpůsobuje té americké, a to jak etnickým složením, tak úpravou školského a někde i zdravotního systému. Demokracie je pojímána jako volný trh a společenská užitečnost jedince je měřena jeho majetkem.  Hesla jako „Moje tělo je moje vlastnictví!“, pod kterými manifestovali někteří občané USA proti karanténním opatřením, ukazují, jak hluboko může degenerovat liberálně-konzervativní koncept lidských práv: svoboda šířit koronavirus je přece jasným porušením práva na život jiných lidí. Spojovat kritiku karanténních opatření s obhajobou 2. dodatku k Ústavě USA, který dává právo na zbraň, varuje před tím, že lobbisté dokážou měnit lidský strach na peníze i v těch nejtragičtějších situacích.  Liberální představa nového světového řádu viděla v globálních organizacích typu Světové zdravotnické organizace (WHO) předobraz vzniku celosvětové společnosti, která se zbaví státního sobectví. Pro aurory, jako je harvardský profesor John Ruggie, to má být Evropská unie, která je ukázkou postmoderního uspořádání zahánějící do minulosti státní sobectví.  Už před vypuknutí pandemie ale Donald Trump prosadil politiku „America First!“ Jeho útok na WHO během války s novým koronavirem je jen jedním z několika příkladů sebestředného přístupu Bílého domu k mezinárodním institucím. Evropská unie nedokázala v prvních dvou měsících pandemie přijmout jakékoliv opatření, které by zápas s koronavirem posunulo k úspěchu. Stručně řečeno, boj s pandemií probíhá především na úrovni států – ať již to je Čína se svým ofenzivním modelem, Česko a Slovensko s pragmatickým přístupem či Velká Británie a Spojené státy se svojí úvodní záměrnou pasivitou a decentralizací.  Změna, nebo šance?  Přestože jsou aktivity v zápase s koronavirem především na státní úrovni, opírají se o globální zkušenost a čerpají z globálních zdrojů. Pandemie ukázala, co jsou skutečné globální problémy. Představila novou hierarchii hrozeb a rizik: upozorňuje například, že takové absurdní požadavky, jako zvýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent HDP, je jen plýtvání. Tváří v tvář pandemii i přesvědčení antiglobalisté vidí, že lidstvo má společný globální osud a že problémem není globalizace, ale její kapitalistická podoba.  Pandemie pronásledují lidstvo celé jeho dějiny. Vždy přinesly ideový a psychický otřes, který však časem převrstvily jiné dramatické události a někdy i umné kampaně. Už dnes se houfují ti, kteří pokládají za svatou povinnost přesvědčit lid Západu, že protivník z Východu stojí před branami – a po pandemii je možná ještě nebezpečnější. Pravda, určitou dobu bude snazší vysvětlovat, že sobectví některých jednotlivců a skupin deformuje osudy všech. Změnu k lepšímu ale koronavirus nepřináší. Na tu je ještě nutné počkat.   Autor je politolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 08:34:58

Agnieszka Holland: Vakcinace z událostí 20. století vyprchává...

Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku.   Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže.    Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací.   Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat.    Mikolášek je také dost obsesivní postava.  Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný.    Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace.   Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla.    Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím.    Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti.    Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost.   Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp.  Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 10:46:29

Dahlova kniha Vilda a pidipískové láká děti na tajemství

Na rozdíl od některých knih dětské edice Pikola není ta nazvaná Vilda a pidipískové pouze další knižně zveřejněnou povídkou, ale je spíše krátkým románem. Titulní hrdina je neposlecha, který se vydá do lesa, před kterým byl varován. To, co tam objeví, je fascinující, titěrné i ohromující. Jde o svět maličkých bytostí a jejich domečků ve stromech – a není to, pěkně prosím, Disneyho sedm trpaslíků. Je to svět jiných skřítků, svět také pohádkový, ale daleko sofistikovanější a surreálnější. Není třeba za každou cenu hledat podobnosti či asociace s jinými literárními díly, protože to bychom nikdy neskončily. Ale přesto nelze nejmenovat aspoň Tobiáše Lolnesse a Podivuhodnou cestu Nilse Holgerssona Švédskem. Není to ale hlavní lidský hrdina, nýbrž malí pidipískové, kdo využívá ptáků k přesunům. I Vilda se posléze letu účastní a je pak fintou Roalda Dahla, že nám mnohé pouze naznačuje. Vilda se například nikdy nedoví, co za bytosti žije v mracích. Avšak věrným čtenářům Dahlových knih to vysvětlovat nemusíte; ti hocha jen politují, že také více nečetl. Dahlova kniha patří k těm, které se dětskému čtenáři doporučují samy. Je čtivá a používá k získání zájmu různé finty. Tak třeba tu s falešným koncem. Roald Dahl věděl, co dělá, když vytvářel atmosféru svého finále, aby po tomto jen zdánlivém finále ještě pokračoval s fantazií už natolik uvolněnou, jako by mu naráz napovídalo sto dětí. Jak jen příjemně se čte v momentě, kdy se malý čtenář již schlíple smiřoval s tím, že vše končí, ale tu obrátil list – a našel četné další listy a... A ten, kdo nevěří na zázraky, žádné neuvidí. „Žádné dětí na světě nevedlo tak dobrodružný život jako Vilda a žádné dítě také nedokázalo poctivě udržet tak obrovské tajemství,“ píše Roald Dahl a ví, že není skutečného dítěte, které by netoužilo mít tajemství jen pro sebe. „I já jsem dával dobrý pozor, abych vám neprozradil, kde žijí pidipískové,“ pokračuje vypravěč, „neprozradím vám to ani teď. A pokud by se vám nějakou neuvěřitelnou shodou náhod stalo, že byste při procházce lesem nějakého pidipíska zahlédli, buďte tiše jako pěny a děkujte štěstěně, protože pokud vím, nikdo kromě Vildy zatím žádného neviděl.“ A ještě, co se píše o autorech: „Roald Dahl byl špion, válečný pilot, specialista na dějiny čokolády a v neposlední řadě vynálezce v oblasti lékařské. Ale je také autorem oblíbených příběhů Karlík a továrna na čokoládu, Matylda, Jakub a obří broskev a mnoha dalších úžasných knih. Roald Dahl je světová vypravěčská jednička.“ „Quentin Blake je úžasný výtvarník, jakého svět neviděl. Jeho obrázky vybarvily většinu charakterů a postaviček dětských knih Roalda Dahla a dnes už k nim neodmyslitelně patří. Absolvoval studia anglistiky na University of Cambridge a učitelství v tomto oboru na University of London. Maloval odjakživa a celý život ho bavila a živila ilustrace. Vyučoval ji na Royal College of Art v Londýně a kromě ilustrování je tvůrcem dlouhé řady autorských knih pro děti.“   Roald Dahl: Vilda a pidipískové. Ilustroval Quentin Blake. Z anglického originálu Billy and the Minpins (1961) přeložila Lucie Šavlíková. V edici Pikola vydala Euromedia Group. Praha 2020. 100 stran. Pro děti od šesti let.

Čas načtení: 2020-02-10 17:45:39

Obrazotvornost v uzavřené tvorbě Milana Nestrojila

Kreslíř, malíř a grafik a kolážista Milan Nestrojil, jehož tvorba se náhle uzavřela 30. ledna 2020, byl orientován přírodovědným studiem. Zpočátku projevoval zájem o výtvarnou parafrázi elementárních forem života, z něhož vznikl rozsáhlý, obsahem i formou přesvědčivý cyklus monotypů Omne vivum ex ovo. Od druhé poloviny 80. let rozvíjel, v ovlivnění Mikulášem Medkem, expresívní strukturní malbu. Užíval různých materiálových prostředků (olejová a emailová barva, textilie, kovové fragmenty), obraz komponoval z plošných znaků nesoucích sdružené obsahové významy. Dramatická skladebnost a silný emotivní náboj posilují výrazovou stránku těchto děl. Tvorba pro poučené vnímatele Oproti tomu ráz komorní mají práce na papíru z druhé půle 90. let. Pro dosažení tvůrčího záměru Nestrojil spojil kresbu s malbou, litou barvou a s koláží. V roce 2001 se v jeho tvorbě projevilo ovlivnění duchovním prostředím Východu, najmě tamní výtvarnou kulturu. Citlivě vnímal jemnou spletitost náboženských spojitostí, především jej však zajímal aspekt estetický, ve kterém nalezl zrcadlení příbuznosti lidských měřítek a řádu přírodní harmonie. Umělecky zralejší umělec je v těchto pracích citově zjitřenější, ve výrazu kultivovanější a nadto ztišený. V tomto stavu kontemplace lépe slyšel záchvěvy vně i uvnitř sebe a prostřednictvím poutavých grafických metafor je činil viditelnými. A přitom myšlenkovými asociacemi dospěl k širší výpovědi, než jaké byl dříve schopen, byť i manifestací kompoziční mnohosti. V následujícím téměř dvacetiletém tvůrčím období byly Nestrojilovým nejširším východiskem elementy z poznaného světa, zejména krajiny. Malířské i grafické artefakty budoval na fundamentu výrazných korekcí, související se svébytným podáním, vztyčeným zájmem cokoli věcně vypovědět. Vše je tu podřízeno úsilím, sdělit výtvarnými prostředky, jak na reálný svět reaguje výtvarníkova citlivost a zejména, jak se jej chápe jeho silná obrazotvornost. Tyto skutečnosti otevírají Nestrojilovu tvorbu poučenému vnímateli. Ovšem příznivci líbezných obrázků ze světa lidí a přírody nenajdou v ní nic k uspokojení.        Tajemství návratů   Vykladači obrazů jsou škůdci umní, prohlásil před osmi desítkami let Jackson Pollock. Nechci škodit, tedy se ani zdaleka nechystám Nestrojilova díla vysvětlovat. Ale pro toho, kdo se s nimi eventuálně potká ponejprv a nebude o nich číst ve výstavních katalozích (například s textem Josefa Chalupy z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě), měl bych říci alespoň toto: Nestrojilovo nazírání světa do značné míry určilo přírodovědecké vzdělání. V onom nazírání také nemohlo nemít spojující a posilující roli padesát let, ve kterých soustředěnou tvorbou korigoval výtvarné cítění. Se zřetelem na inspiraci ve třech mocných tvůrčích personách té doby – Mikuláši Medkovi, Lubomíru Kressovi a Ladislavu Novákovi (s druhým a třetím ho pojilo přátelství). Nestrojilův umělecký profil, nyní nečekaně dotvořený, je tedy specifickým sdružením vědeckého a intuitivního. Takže například v cyklu kreseb sépií (někdy s akrylem a koláží), jímž v mentálních návratech „opatrně ozřejmuje“ tajemství „inspirací z cest“ (Řecko, Itálie), jde v každém čísle o zcela nezávislý obraz, nikoliv o sjednání byťsi nejmenší místně spojité věcné informace.   Monstrance a kosmická témata Podobně je tomu u komorních děl z cyklu Monstrance z první půle prvního desetiletí nového věku. Tyto monstrance nejsou, a z povahy úhrnné Nestrojilovy tvůrčí koncepce být ani nemohou, nositelkami přímých sdělení. Nejsou faktickou ozdobnou schránkou k uctívání hostií, jíž je možné po způsobu praktikování víry se klanět, ale mají její výtvarně osobitě sjednaný druhotný profil. A jistě stejná má být vnímatelská (u někoho třeba jen divácká) recepce obrazů s kosmickou tematikou (Divná planeta I, Divná planeta II, Dvě planety, Dvojhvězda ad.). Není tu nic, co by ukazovalo na exaktní zaujetí bezkonečností galaktického prostoru. Avšak pojí se tu do přesvědčivě nadrealistických tvarů síla podnětů se sílou autorovy obrazotvornosti. Tyto subjektivní aspekty nejsou návodem ke čtení Nestrojilových obrazů, ale třeba jen vágním zprostředkovatelem eventuální orientace. Mají ovšem i cíl v obecněji míněném upozornění na nyní již uzavřenou Nestrojilovu tvorby. Obsahy a technické postupy Josef Chalupa píše v jednom z Nestrojilových katalogů: Důsledně jsou krajiny bez jakékoliv vegetace nebo figurálních doplňků, a přece nejsou bez přítomnosti člověka. Lidskou existenci zastupují právě textové koláže. Od nahodilé hry s ručně psanými písmeny nebo s vystříhaným textem, případně hravými obrazovými kolážemi jemného erotického charakteru, kterou provázela spolupráce se Zdeňkem Štajncem, má koláž v současné Nestrojilově tvorbě zcela jinou úlohu. Na první pohled se může zdát, že jsou v Nestrojilově krajině koláže jen formálním dekorativním prvkem, ale opak je pravdou. Koláže mají nyní často hlubší obsahovou funkci, zjevnou až po dešifrování textového obsahu… Všechna vybraná díla spojuje potemnělý kolorit s dominantní černí, zjemnělou sépiovou hnědí. Práce přesto nepůsobí depresivně a pesimisticky, není to vše pohlcující sametová čerň.       Milan Nestrojil (16. 11. 1947 v Třebíči – 30. 1. 2020 v Třebíči). V roce 1971 absolvoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde získal o rok později doktorát přírodních věd1. Absolvoval Školu výtvarného myšlení v Brno pod vedením PhDr. Igor Zhoř, CSc. Byl členem Unie výtvarných umělců České republiky – Klubu výtvarných umělců Horácka a Sdružení Vysočiny, TT Klubu (Brno) a Skupina 4 (Třebíč). Uskutečnil dvaadvacet autorských výstav, zúčastnil se desítek výstav kolektivních, v zahraničí v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii, Rakousku a Německu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}