Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-09 22:39:39

Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Svět je mnoho tisíciletí v krizi která je ekonomická a ideologická, ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti a takových pitomostí dělají lidi na světě neustále velmi mnoho a nikdo to neřeší. Studoval jsem pečlivě minulost u ekosystému a u člověka, je to pořád o tom že za chyby se draho platí a komu není… Číst dále »Ukřižování Ježíše Krista je symbolem lidské pitomosti

Čas načtení: 2018-03-28 20:44:07

Anglické velikonoční tradice aneb jak se slaví Velikonoce v Anglii

Autor článku: Jana Jako jinde na světě, i v Anglii mají Velikonoce dvojí význam. Křesťané si připomínají ukřižování (crucifixion) a zmrtvýchvstání (resurrection) Ježíše Krista, „nekřesťané“ slaví příchod jara a znovuzrození přírody. Příběh o ukřižování Krista je ze stejné knihy, tudíž přepokládám budou mít náboženské oslavy Velikonoc v Anglii stejný průběh jako v Čechách (pokud se mýlím, tak mě, [...] Příspěvek Anglické velikonoční tradice aneb jak se slaví Velikonoce v Anglii pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2024-03-04 16:00:01

Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit

Učení Ježíše Krista je pro miliardy lidí po celém světě mnohdy jediným majákem, jehož světlo je vede v jinak temných dnech. Jim je vlastně úplně jedno, do jaké míry jsou informace, které dostávají, pravdivé, nebo zda jde o smyšlené příběhy. To je naprosto v pořádku. Přesto není od věci se podívat na to, že některé věci zkrátka nesedí nebo se dají vyložit několika způsoby. Ježíš měl bratry a sestry. Vážně? Nový zákon výslovně zmiňuje, že Ježíš měl bratry zvané Jakub, Joses, Juda a Šimon, spolu s nejméně dvěma sestrami, které nejsou jmenovány. Každopádně z brášky nejsou nijak paf, jednu chvíli ho dokonce kritizují, že své učení dělá tajně. Zde je důležité poznamenat, že křesťané se liší v přesné povaze svého vztahu s Ježíšem. Narodil se Kristus Pán! To ano, ale kdy vlastně? Neshodnou se ani odborníci Číst více Mnozí věří, že byl skutečně dítětem Marie a Josefa, který byl počat tradičním způsobem. Ovšem řada křesťanů se domnívá, že Marie byla celý život pannou. Podle tohoto myšlenkového směru by pak byla slova „bratři“ a „sestry“ používána v širším smyslu a odkazovala buď na Ježíšovy bratrance, nebo nevlastní sourozence (potenciálně Josefovy potomky z předchozího manželství). Ježíš jako dítě zmizel Marie a Josef doslova ztratili Ježíše, když byl malý chlapec, což je přinutilo začít ho hledat. Tato pozoruhodná událost je jediným z příběhů z Ježíšova dětství v evangeliích. Začíná tím, že Marie, Josef, 12letý Ježíš a několik jejich přátel a příbuzných navštíví Jeruzalém. Později, když se skupina vrací zpět, Marie a Josef zjistí, že syn mezi nimi není. Tři dny pátrají v Jeruzalémě a nakonec ho najdou v chrámu, jak „sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a klade otázky“. Když Marie chlapce napomíná, Ježíš její obavy nesdílí a nechápe, že kvůli jeho zmizení bylo tolik povyku a trápení. Je tu ale rozpor, řada křesťanů tento příběh ignoruje kvůli Desateru, kde jedno z přikázání říká: „Cti otce svého a matku svou.“ Což by ale Ježíš nečinil, pokud by někam „zmizel“. Ježíš si nevybral všechny apoštoly Je dobře známo, že Ježíšovými nejbližšími následovníky bylo dvanáct apoštolů. Často se však zapomíná, že apoštolem se stal i třináctý muž, kterého však Ježíš nevybral. Navíc se do „funkce“ dostal jen díky losu. Po Ježíšově vzkříšení a výstupu do nebe se apoštolové museli vypořádat se zcela světskou administrativní záležitostí. Zrada Jidáše Iškariotského na Ježíši (a jeho následná smrt) znamenala, že jedenáct zbývajících apoštolů muselo zaplnit volné místo. Když už Ježíš nebyl mezi nimi, aby vybral toho správného muže, apoštolové jmenovali dva kandidáty, kteří pak o toto místo losovali. Vítěz, muž jménem Matyáš, se tak stal jediným apoštolem, kterého Ježíš osobně nevybral. Ježíš se objevil ve Starém zákoně (možná) Tak jak to tedy je, jak to církev vykládá? Opravdu se Ježíš objevil ve Starém zákoně? Mnozí z prvních křesťanských teologů si to mysleli a tato teorie má i dnes své zastánce. Zaměřuje se na záhadnou postavu jménem Anděl Páně, která navštěvuje Abraháma, Mojžíše a další významné „hráče“ Starého zákona. Anděl Páně je tajemný, dokonce kontroverzní a zdá se být mocnější a autoritativnější než ostatní andělé. Ve skutečnosti se otevřeně ztotožňuje s Bohem. „Slibuji svým vlastním jménem,“ řekl anděl Mojžíšovi v jednu chvíli. Mohl být anděl starověkou podobou Ježíše předtím, než se „stal“ člověkem? Je to jistě fascinující teorie, jejíž zastánci často poukazují na to, že Anděl Páně se již v Novém zákoně neobjevuje, možná proto, že nyní existuje v podobě Ježíše Nazaretského. Kdo ví… Kristus nebylo jeho příjmení Často slyšíme, jak je Syn Boží označován jako Ježíš Kristus, a proto je pochopitelné, že lidé mohou předpokládat, že jeho příjmení bylo „Kristus“. Co na to říct – nebylo. Kristus nebylo příjmení, ale spíše titul, vycházející z řeckého slova Christos, což znamená „Pomazaný“ nebo „Vyvolený“. Když se tedy Bible zmiňuje o Ježíši Kristu, ve skutečnosti o něm mluví jako o Mesiáši, Bohem vyvoleném. Jaké měl tehdy příjmení? Ve skutečnosti žádné neměl, protože lidé v té době neměli formální příjmení jako my teď. Místo toho byli identifikováni jménem svého otce nebo odkud přišli. Například Ježíš byl často označován jako Ježíš Nazaretský nebo Ježíš, syn Josefův. Ježíšova rodina měla k dokonalosti daleko Na planetě není člověk, který by v určité fázi svého života nezažil rodinné drama. Mohli byste však předpokládat, že Spasitel se narodil do rodiny bez takových problémů. Pravda je však této představě na hony vzdálená. V jednom bodě Písma Ježíš mluvil k velkému zástupu. Jeho slova začala znepokojovat jeho rodinu, a to natolik, že se ho pokusili odtáhnout a tvrdili: „Zbláznil se.“ Mohli byste si myslet, že Syn Boží bude mít plnou podporu svých nejbližších, ale nebylo tomu tak vždy. Pohled do Ježíšova rodokmenu také odhaluje některá nečekaná překvapení – prostitutky, cizoložníci, podvodníci. Zkrátka mnoho vyloženě pochybných postav. 10 nejhorších skandálů katolické církve za posledních pár let. Papež František se za některá zvěrstva omluvil, stačí to? Číst více Marie byla přítomna Ježíšovu ukřižování Zatímco příběh o Ježíšově smrti a události kolem ní jsou poměrně známé, možná vás překvapí, že u jeho ukřižování byla přítomna i jeho matka Marie. Podle Jana (19:25–27): „Když se o něj vojáci nestarali, Ježíšova matka, jeho teta Marie, Kleofášova manželka, a Marie Magdalena stály u paty kříže. Ježíš u ní viděl svou matku a učedníka, kterého miloval. Řekl své matce: ‚Ženo, tady je tvůj syn.‘ Potom učedníkovi: ‚Tady je tvoje matka.‘ Od té chvíle ji učedník přijal za svou vlastní matku.“ I když na kříži trpěl agónií, Ježíšovy myšlenky stále patřily lidem kolem něj. Jak nám tato pasáž říká, Ježíš nařídil svým učedníkům, aby se o Marii starali a jednali s ní, jako by byla jejich vlastní matkou. Zdroje: history.co.uk, washingtonpost.com, ffrf.org KAM DÁL: Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené.

Čas načtení: 2024-03-29 05:00:00

Nepředstavitelné utrpení: Lékař vysvětluje, jak byl Ježíš mučen před smrtí

Velikonoce jsou pro většinu lidí svátkem oslav jara - znovuzrození hraje velkou roli v původním pohanském svátku ale i v jeho křesťanské obdobě. Neméně důležitý je ale i motiv smrti - Ježíš Kristus na Velký pátek umírá na kříži po trýznivém mučení. Ukřižování bylo dlouhá staletí běžným způsobem mučení a poprav zločinců, co vlastně ale oběti včetně Krista zabilo?

Čas načtení: 2014-04-20 13:00:00

Věřící oslavují zmrtvýchvstání Krista

Bílovice – Kristus vstal z mrtvých! To hlásili při sobotní velikonoční vigilii věřící v kostelích po celém světě. Velikonoční neděle pak patří slavnosti Zmrtvýchvstání Páně – oslavě života a radosti. Právě v neděli, tři dny po ukřižování, vstal Ježíš podle křesťanské tradice z hrobu. V západní tradici neděle Zmrtvýchvstání připadá na první neděli po prvním jarním úplňku.

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-02 14:59:44

O pocitech z Procitů bez vágní pocitologie

Skoro 600 stran má svazek Procity „z pera“ Jana Kameníčka a právem ho zvěme bilančním. Sumarizuje celou desítku jeho knih (přesněji řečeno devět) vydaných mezi roky 1988–2014, nicméně texty byly více či méně pozměněny. K jedenkrát napsanému se Kameníček vracel, mnohé opětovně moduloval a dohnětl. Některé dílčí úpravy byly diktovány potřebou včlenit starší do nového, mohutnějšího koryta. Stálo to za to? Ano! A z obdobných důvodů a pro duplicitu motivů byly ze souborů Daidalova zoufalství a Ikarovy monology naopak vypuštěny tři povídky: Příběh u bytné; Kocourku můj, já pro tebe pláču a Generál a komorník. Jan Kameníček (*1955) ve svém žití zprvu jako témata akcentoval hudbu a osudy jejích předních tvůrců, ale dnes je zřejmé, že nezáleží na tom, zda pátral po osudech reálných či fiktivních. Společným jmenovatelem jsou pocity viny, latentní postižení z pomyslných křížů snímaných postav, vzestupy a propady, apatie, deziluje, vzchopení se, boj. Něha, vášeň, pomyslné i totálně hmatatelné křivdy, zoufalství jako kontrapunkt štěstí. Nad tím vším klenoucí se duhy životní konečnosti. (Ukázku z knihy nejdete ZDE.) Jak začít knihu, když je celým životem Za dozajista nejvhodnější úvod do objemného svazku byla posléze vyvolena sbírka teď už jen jedenácti povídek Daidalova zoufalství, a to včetně finálního textu Hrobník, přeloženého zatím do tří evropských jazyků. Dílu, které nedávno získalo působivou audio-podobu, tu předchází próza Kiaraan, jež je variantou na báj o Daidalovi a Ikarovi. A jako by se skrz tento příběh vynořil z pěn i dávný Hemingwayův rybář. Ale až PO ulovení ryby. Žije si na pobřeží – s vnukem – a vnuk loví taky, i když pouze v rámci dětské hry. A během každodenního čekání na Kiaraana. Volá ho na pláž, k čemž užívá lastur i vlastní ruce, ale tu vstupuje na scénu muž jménem Fresco a mikrosvět se v tu ránu stane symbolem makrosvěta, v němž si vůdci (oblečení, jak jinak, v beránčím rouše) osobují právo vycvičit mladé a nevinné chlapce pro nespravedlivý, samoúčelný boj. Každoroční slavnost doprovodí za největších veder kohoutí zápasy a celičké to pouze maskuje blížící se válku. Jak rád by děd vnukovi vnukl iluzi, že před vášní dospělého násilí půjde uletět a že chlapec opravdu může uniknout za Kiaraanem. Ale on uniknout nemůže. A samo dítě pochopí, že jde o hladivou iluzi. Hrobník, nikoli však Sabinův Už zmíněný, takřka dne již klasický Hrobník, je snově působícím příběhem, námětově blízkým povídkám Howarda Phillipse Lovecrafta či Neila Gainmana, ale... Styl je jiný a metaforičnost značná. A poněkud morbidní povídka je navíc v tom nejlepším smyslu fuksovská. Titulnímu hrdinovi hrobničení zůstalo údělem a setkávání s mrtvými samozřejmým. Co pamatuje, dotýkal se těl bez života. Je submisivní, s mrtvolami navazuje až nepřiměřený fyzický kontakt, jak mu to však také vštěpoval otec – už od třetího roku života. A hrobničení je „velkým posláním“, což mu zase vštěpovala matka. Rodina hřbitovní enklávu milovala a kontrastem k pohřbům se posléze stává mladíkova svatba. Skutečně však se v tomto případě jedná o kontrast? Úděl hrobníka je tu rozhodně spíš údělem zahradníka a nelze přece hovořit o nekrofilii, když rod jen vždy opatroval „zahrádku krás“. V neobyčejně hutném textu nechybí ani rituální pohřbení kočky, při kterém se tu jedině lze stát mužem. Alespoň hrdina to tak cítí. Po otcově smrti vnímá pak osvobození, protože hřbitov nově patří jemu. Režíruje své námluvy s půvabnou návštěvnicí a vložením drobné legendy získává děsivý příběh jímavější hloubku. Ale otcův stín syna pronásleduje a hřbitov lze opustit jen s touto novou a otcem zajisté už nevybranou chotí. Jenže... Venku mají moc veselé filmy a nelze tam proto žít. Ostatně skutečné emoce umí hrobník jenom napodobovat. A otec tu je (upozorněme) svébytnou variantou titulního hrdiny Spalovače mrtvol, avšak pointa bude jiná a s vlastní, neúprosnou logikou metafory zla v některých rodinách. Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov Za tento soubor povídek je do Procitů vsazena sbírka dnes již pouze tuctu příběhů Ikarovy monology, a to včetně úvodní úpravy Cocteauova textu Lidský hlas a finálního Příběhu lidského hlasu. Příběh s bratrem ta kniha sází na jistou citaci z Bellowova Herzoga a poté v Procitech následuje i (mottem z Franze Kafky uvedená) kniha Mínotaurův ostrov. Její součástí je přepracování textu Příběh u bytné a původně zde šťastně fungoval doslov Františka Kautmana, do kterého filozof napsal: „Je to už řádka let, muselo být těsně po listopadu 89, nebo jaro 1990, kdy jsme seděli my tři, já, doktor Radkin Honzák a Jan Kameníček, a probírali další společenský vývoj. Kameníček se zničehonic zahleděl na krabičku zápalek (byli v té době oba vášniví kuřáci) a zcela nepochopitelně pronesl: Od této chvíle se už nebudeme dívat na tuto krabičku z jednoho úhlu, ale ze všech stran. – Stejný přístup pak volil pro variace pohledů na hrdinu.“ Ani slovo navíc! Rovněž Kameníčkovy knihy jsou jakýmisi krabičkami, i když utvářenými ze slov, přičemž sotva některé bývá navíc. Taktéž Mínotaurův ostrov jako by byl psán jedinou větou. Jde o dřeň nerealizovaného románu, ale méně, tuší čtenář, znamená více. Z psychologického hlediska se autor obírá problematiku dominance a submisivity, zde v konstelaci babička – matka – chůva. Duše trojice se doplňují, vypravěči ony dámy během jeho dospívání vytvářejí nejen „půvabné pondělky“. Ty posléze vyruší tatínek a i na otce Kafkova se odkazuje. Jak totiž Jan Kameníček ví, Kafův táta vlastně nebyl „kruťas“. Ale ani hrdina Ostrova nevnímá hlavu rodiny vysloveně negativně: miluje je, byť si neváží úrovně jeho inteligence. O čem je tedy nakonec tento příběh? Také o blížícím se konci dětství. A v jedné z mála klíčových chvil se tatínek opět projeví jako silná osobnost: to když chůvu vykáže do „méně důvěrných“ kolejí. Co mu však přitom bohužel nedochází? Že tím právě ztratil syna. Příběh o Mínotaurovi je bezpochyby příběh modelový a umně vsazený do historického období po Únoru. Docházelo k nuceným nastěhováváním nájemníků a matka a syn Brůžkovi se tak díky státu vplíží do života zde představené rodiny. Ti dva jsou přitom i pomyslný odraz vypravěčova vztahu k matce. Kameníčkovy precizní texty jsou vesměs metaforami, symboly a zhuštěninami. Přesto či proto krajně věrohodně reflektují lidství. Předkládá-li nám však přitom přetavené sekvence vlastního života, to se neptejme. A byly snad autorovi terapií? Opět nemístný dotaz. A Mínotaurův ostrov dokonce má i svůj happy end, byť ve skutečnosti nešťastný. Predestinace a Praha Roli v Kameníčkových příbězích hrávají více anebo méně odhalené rodové predestinace a je zajímavé, že zároveň často i prostředí Prahy. Konkrétní ulice, náměstí, schodiště, čtvrti, domy... Také novela o „ostrově“ se sune realitou místopisu i dějin, a to zhruba od momentu Gottwaldovy smrti a měnové reformy... Je však zvláštní, nakolik vypravěč pohlíží na děje teprve z pozdějších let života. Své běsy právě díky tomu předvádí s pocitem, že pro něj svět typu „bude, bude“, už skončil. A skrz dům tu zobrazený je kniha provázána s autorovou trilogií Čas rozpustilých písní. Působivost klíčových chvil se navíc umocňuje tím, že se k nim – spolu s hrdinou – vždy dobíráme ještě i podruhé a dokonce potřetí. Opětovná viděná jsou třeba: osvětlí problém definitivně. Je to kvalitní autorský tah a básnivá proklamace. Procity nato obsahují do jedenadvaceti kapitol rozčleněné (a citací ze Seiferta předznamenané) podobenství Rekviem za kantora Bacha. Také o této Kameníčkově prvotině už bylo mnohé napsáno. Přišla ze světa hrdinů, mezi něž patří i Schafferův Salieri, a titulní postava ve střetu s pragmatismem fakticky podléhá. Dále v Procitech najdeme prózu Dům, text Konvikt, rozsáhlou novelu Vacant, formou deníku psaný Vznik románu v sonátové formě (uvedený mottem ze Saula Bellowa) a experiment En ten tý ny, který uvozuje Sókratova úvaha o jeskyni. Celkem obsahují Procity přesně třicet próz o nejrozmanitější délce, přičemž nejkratší je – formou dopisu napsaný – Příběh matky z Ikarových monologů a nejrozsáhlejší zůstává novela v šestatřiceti kapitolách Vacant (2005). Některé tyto texty zcela pohlcují. Tak třeba i strohá, ale mistrná povídka Daidalos, jedna z vůbec prvních, co byly Kameníčkovy zveřejněny časopisecky. Chlapec zde v rodině vnímá nemoc i blížící se smrt a finále se stává jedinečným obrazem. A jsme tak dovedeni k symbolické vizi o svobodné šanci každého. „Jediným skutečným filozofickým problém je sebevražda,“ řekl ostatně klasik, a hle, zde je svoboda nahrazena ujařmením. Skrze zvuk zvonku, světlo, stín, chuť... vplouváme do bytosti školáka a do jednoho rána v činžáku. Jsme svědky konce jistého života a odhalíme tu souvislost s výtvarnými díly. Strýc byl malíř, ale je i Daidalem z jednoho z pláten, zatímco svět se vyjeví coby koncipovaná soutěž, ve které závodí nevinní sami se sebou. Daidalos je text lidského nitra a klaun kresby se stává symbolem zlověstné předtuchy. Chlapci z této povídky posléze mrzne úsměv na rtu a cestička s brašnou a ke škole už nikdy nebude klauniádou. Bude to vzlyk Jinou z prvních Kameníčkem zveřejněných povídek byl Výlet – a Marcelu Proustovi by se možná líbil. I jemu přece stačily vůně, drobnůstky, detail, aby vzpomínky vykročily na pochod. U Kameníčka oproti tomu vše roztáčí rozjitřená mysl chlapce, pro kterého je stěhování velkou událostí. A nábytek světem skrýší. I těch v paměti. Světlo, tma, zima, horko, barvy z vyřezané lví tlapy, pach domova. A fyzická potřeba dojít si na malou, vše otevírá noc, v níž hoch – přece – skončí přimknutý k matce a v její posteli. Jako by sestupoval do lůna, do prenatálního období ulit. „Kamínek, kdesi zasazený a připomínající časy klidu.“ A neskončila ještě noc a už se lze ptát, ze kterého nádraží ráno odjedou. A kam! Děsivou pointu totiž přináší teprve poslední věta. Jiná z povídek, a to Příběh u holiče, je hororem a současně psychologickou „nuancí na břitvu“. Někteří pak pamatujeme z dětství až nevysvětlitelnou nelibost z přílišné blízkosti holiče, která je tady shrnuta v jediné, polo-imaginární gesto. Příběh z prádelny akcentuje zase bič a erotiku, děsuplný zůstává i v celé své kruchtě strohosti. Jen zdánlivá je pak jeho nedořečenost, neboť se zde vypoví víc, než by vypověděly dlouhé a všelijak „barvené“ stránky o pomyslném ptáčeti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zhmotněným snem pro vícero interpretací je Příběh o bílém závěsu, dílo věnované smrti a spánku, ale nejen jim. A Příběh matky je jakousi mělčinou s vyobrazením její divné obrany před osočením rodu poté, co syn kamsi odešel. Ona i švagr nepociťují žádnou vinu, ale vina je jimi naopak transponována do života syna. Anebo ani to není celá pravda a skutečně se jí umně zbavoval, když ji vyvolával v druhých? Formu dopisu má Příběh s dopisem a zahrnuje taky tuto klíčovou větu: „Ostatně kdo neumí lhát, ať raději nevypráví, říká se.“ V další povídce Putzi Hanfstaengl hraje hrdina Vůdci oblíbeného Beethovena tak dlouho a tak dobře, až se mu cítí být roven. Je však vykázán. A próza Malý pan Friedmann předvádí jako básníka zaměstnance pohřebního ústavu, který se ani moc nestydí si přisvojit i Holanovy verše. Tím se však již dostáváme k částem Kameníčkovy Biblické trilogie a Ježíšovo ukřižování sledujeme očima lotra jménem Kozel – v příběhu Den poslední, den první. Do tří jazyků přeložený příběh Domu (toho „labyrintu světa“) jako by psal Edgar Poe místo Pádu domu Usherů, pokud by znal Kafkův Proces. Dům je panoptikem, nájemníci často jen loutkami. Mohou za to? Jestliže ne, proč hierarchizují? Proč plni konvencí zabíjejí nudu zásadami, falší. Proč nejsou sami sebou? Zbyly by snad jen dutiny? „Nejsi v davu, nejsi nic,“ říká se i v próze Konvikt, této alegorii na citový život odříznutého vězně, kterému je sugerováno, že je vězněm dobrovolným. A je skutečně tak obtížné se nezařadit do davu v ruce s aktovkou? Ve finále je odkaz i na Příběh ptačího krále z Ikarových monologů. Další rozsáhlá novela Vacant je podobenství uvedené citací z lékařského slovníku, podle kterého se mentální anorexie definuje jako snaha zastavit vlastní vývoj. Jsme ve městě ze snu, hledáme, ale má to smysl? Nerodí se děti, nelze ani psát! Jde o fuksovský text, kde je tématem i zkoušení čehosi, co se může hodit, ale ještě není třeba to praktikovat. Novela ilustruje tyranii, ba ďábelství, ale i hovoří o smysluplnosti umění. A roční doby jdou zde v kontrastu s ustrnutím v čase a lékařská věda plká mimo mísu a své pravé místo a Marek mění hůl v hada a hada zase v hůl. Prchněme z podobného města! Je kam prchnout? Vznik románu v sonátové formě jsou – snad – zápisky šílence, ale hudebnost je tu nesporná. Začíná se 15. březnem. Plyne čas a v říjnu další rok si vypravěč konečně vzpomene na jeden pro něj podstatný Kafkův dopis, ve kterém se tvrdí, že nikdo okolo neviděl překážky tak, jak je vnímal sám Kafka. Opakovanými pokusy o sebeanalýzu vypravěče připomíná text díla Ladislava Klímy. Muž zde hovoří se svým lékařem, ale nepřipadá mu, že lékař chápe jeho stavy. To dílo upomíná i na Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha a ptá se: „Skutečně se psaním vymaníme z iluze?“ Tak se ptal již Franz Kafka a poeovská samota tu byla vypravěči vnucena. Anebo ji snad vyhledával? Pokud ano, odkdy? Otázkami roste paranoia a opět narazíme na motiv šachové partie, který vkliňuje Jan Kameníček do řady povídek. Text končí jiným 15. březnem a hrdina mezitím už přijal smrt zaživa, aby spatřil i její důsledky. Dodejme už jen: v chronologickém řazení a podle dat prvních vydání sestává svazek Procity z přepracovaných verzí knih Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En-ten-tý-ny. Konvikt, Daidalova zoufalství, Vacant, Ikarovy monology a Mínotaurův ostrov.   Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, působil v Československém rozhlase a od roku 1980 je ve svobodném povolání. Z matčiny a zrovna tak tatínkovy strany je z rodin kulturně podnětných, společensky významných, tvůrčích. K příbuzným patří publicistka-překladatelka Marie Fantová, slavný architekt Josef Fanta, překladatelka Eva Horlivá, fotografka Dagmar Hochová, filozof Vladimír Hoppe... Také Jan Kameníček, byť je charakteristicky skromným mužem, náleží k téže plejádě. Nezačínal obrovsky, jako spíš odpovědně. Psal prózy, s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem vybrušovaly hry i televizní scénáře. Některé jeho první rukopisy vyšly samizdatově a následně po různých překvapujících aluzích na klíčové životní momenty některých figur světové hudební scény (Johann Sebastian Bach, Ferenc Liszt) vplynula jeho tvorba jako po nějaké řece mezi břehy existencionality – i literární kritika tak registruje v jeho personě (a duši oné osobnosti) evropského pokračovatele existencialistů. Jeho dílo je, byť nikoli doposud kompletně, přeloženo do angličtiny, němčiny či polštiny.   Knihu Procity uspořádala a ediční poznámku napsala Magdalena Wagnerová. Podstatnou zásluhu na její realizaci má Jan Šavrda. Vydalo nakladatelství Dybbuk. Praha 2019. 560 stran

Čas načtení: 2019-09-25 09:36:13

Nad uzavřenou tvorbou Aleše Navrátila

Doc. Ing. arch. Aleš Navrátil, Ph.D., grafik, malíř, sochař, vysokoškolský pedagog, narozený v Brně 17. června 1946, zemřel v Brně 9. září 2019. K Navrátilově grafické a malířské tvorbě si zde můžete přečíst texty vzniklé v letech 1987 až 2016. Když jsem je nyní korigoval, nebyl jsem s to přemoci smutek. Byli jsme přáteli. Nevídali jsme se často, ale když, tak důsažně, v Brně stejně jako v Třebíči. Zařazené texty obepínají tři desetiletí Navrátilovy umělecké práce. Ne však celé. Také vymodeloval v sádře řadu závěsných figurálních reliéfů expresívního charakteru. Zpětně mě rmoutí, že o nich jsem nikdy nic nenapsal, nemám k nim ani žádný autorův specifikující text. Grafické listy I (červenec 1987) Navrátil se věnuje především grafice a malbě. V grafice, zásadně figurální, do jisté míry evokuje staré barokní a klasicistní tisky. I obsahy těchto listů, které se často jakoby obsedantně opakují, se vypořádávají s tématy zaměstnávajícími malíře a grafiky už četná staletí – nekonečné bitvy, biblické náměty ad. Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je člověk. Nejedná se však o objektivní díla zprostředkující popis lidské postavy či poznaných lidských situací. Navrátilovy grafické listy jsou emotivně zabarvenými figurálními kompozicemi se zdůrazněnou subjektivní výrazovou stránkou. Aspekt formy sám o sobě ovšem není rozhodujícím měřítkem kvality výtvarného díla. Je nezbytné, aby jeho vnější vzhled rezonoval s obsahem, a hovoříme-li o tvorbě interpretující zájem o člověka, stává se podstatným, aby to byl zájem podmíněný humánností, vedoucí k uchopení a vyzvednutí pozitivních stránek existence člověka a k odsudku jakýchkoli projevů negace lidství. Figurální kompozice bitev a útoků, stojící myšlenkově i z hlediska vlastního technického zpracování v popředí Navrátilovy grafické práce, jsou výrazem autorova zneklidněného vnitřního života, jeho schopnosti plně vnímat, široce poznávat, hluboce cítit a rozhodně chtít. Kompozičně proměňovány a rozvíjeny, zůstávají vyslovením stále téže grafikovy lapidární myšlenky, že člověk je ve své složité existenci neustále vybízen a nucen k zápasu za svoji plně prožitou přítomnost. Bitvy a útoky zpodobené na Navrátilových technicky mistrovských hlubotiscích (příkladně spojují akvatintu s čárovým leptem) jsou nabité dynamickou akcí. Postavy bez konkrétní fyziognomie, zobecněné lidské bytosti, se valí pozemským i kosmickým prostorem jako hrůzná živá lavina a střetají se s protivníkem. Avšak neobjevíme oběti. Je to boj, nikoliv válka. Úděsně dlouhá kopí jsou symbolem, ne vražedným nástrojem, z kompozičního hlediska přejímají významnou funkci harmonizátora obrazové plochy. Zatímco na jednotně stylizovaných postavách, koních a na zpracování prostoru vyniká spíše Navrátilova svrchovanost v ovládání valérové bohatosti akvatintové plochy a leptané linie, na komponovaném krajinném prostředí některých listů se setkáváme především s autorovou průkaznou schopností objektivního kreslíře. Grafické listy II (červenec 2004) Středem Navrátilova tvůrčího zájmu je stále člověk. Bez podstatné změny zůstává i jeho grafická interpretace. Pořád je to subjektivně podaná syntéza a zobecnění. Křížová cesta a ukřižování jsou ovšem docela jinou látkou. Navrátil ji sice nepercipuje výslovně novozákonně, stroze religiózně, sleduje spíše abstrahovanou nejvyšší míru lidského utrpení a oběti, jejíž velikost je bez mezí, nemůže ovšem být bez vědomí východisek a vzájemných vztahů. Pozorujeme-li Navrátilovy hlubotisky dlouze a dbale, naše mysl a naše emoce nemohou být nezasaženy. Ba jsme výjimečnou měrou fascinováni. Dva spolupůsobící jevy jsou toho příčinou: sama drásavá látka a krajně vzrušená metoda jejího podání. V Navrátilových listech cítěné ohlasy barokní exaltace (pohyb, ruch, gesto, adorace, živly) nemají ovšem nic společného s postupy protireformace. Navrátilova zjitřenost nemá žádných ideových pohnutek, je především produktem tvůrčí fascinace. S tím souvisí těsně (ba přímo fundamentálně) odpověď na otázku, proč i teď, v době zvané postmoderní, Navrátil setrvává u figurativního způsobu projevu. Figurativním je možné stavět výmluvné symboly, jež lze umocňovat rozličnými způsoby stylizace, vnímatel je naráz vtržen do děje, kdežto nefigurativní (nezobrazující, abstraktní, subjektivistické) usiluje o jednoduchost a čistotu, symboly překážejí. Po sedmnácti letech setkávám se opět s grafikem, jehož tvorba, vyrůstající jako mohutný obelisk z myšlenkového bohatství, perfektní kresby a z dokonalého ovládání hlubotiskových technik leptu a akvatinty (iluzivní prostor dosažený postupným zeslabováním leptových kontur na blednoucím akvatintovém pozadí), obrací se ke svému divákovi onou obsahovou závažností, jež není pro efekt přidušeného dechu, neulpívá na povrchu, nýbrž vstupuje, má-li otevřeno, do těch oblastí nitra, kde může být ne pouze poslouchána, ale i slyšena. Obrazy (dialog, Brno, 24. září 2009) Rozvíjíš grafické struktury. Posouváš je v ploše, vykrýváš nebo kladeš vedle „prázdné“ plochy, násobíš, otáčíš. Je to hodně tvořivé. Nadsazeně se dá říct, že to vlastně začalo jako z nouze ctnost, jako zaplňování prázdného prostoru. Ale i tak se jednalo o zaplňování s určitým smyslem. Prázdný prostor malíře děsí. Je nutné jej obsadit, učinit ústrojnou součástí obrazu. Na starších grafikách mám třetinu, někdy jen čtvrtinu plochy zalidněnou. Ovšem i zbývající část je stejně důležitá. Musela být oživena, a to s pevnou vazbou na literární část listu. Vyšel jsem tedy ze situace v hlavní části kompozice, s cílem dosáhnout úhrnného smyslu těch grafických listů. Pro doplňující obrazce jsem vybral určité polohy figur. Začal jsem je ornamentálně rozšiřovat opakováním a zrcadlením. Tak pronikaly do volného obrazového prostoru. Brzy jsem si všiml, že ty ornamentální znaky s figurálním východiskem mají svoji energii, jsou schopny žít vlastním životem. Zjednodušoval jsem dál. Ze značně stylizovaných původních postav se stala neurčitá maska, symbol, mandala členící plochu. Je jistým ornamentem, v pohybu proměn má zvláštní sílu. Vymanila se z prostého řazení v principu opakování. Stalo se to narušením pravidelnosti, zprvu spíše nezáměrnou, ale viditelnou chybou ve vedení linií, nedokončeností, barevnými změnami. Lineární symboly ukázaly novou grafickou kvalitu. Ano. Vyzkoušel jsem to už před mnoha roky ve starších grafikách, ale teprve teď, ve velké obrazové ploše, v mnohonásobně zvětšené formě, se dostavil toho všeho patřičný účinek. Následovala potřeba nové velké tvary prolomit barevně a v jejich řazení a v cílených nepřesnostech vytvářet další nové grafické struktury, prvky nezávislé skladby. Spojení násobených tvarů jsem začal lineárně rozrušovat, jakoby trhat, dostávaly vzhled připomínající útržky textilií. A viděl jsem cosi jako ránu, rytmický systém vykázal defekt, dostal se do jiné myšlenkové polohy, kterou docela opustil východisko v dřívějších grafických listech. V dalších krocích se dají menší díly z celkového přediva uvolnit rušením vazeb s okolím, nebo radikálněji prostým mnohonásobným zvětšením. Uniknou tak z předchozího kontextu a začnou žít svébytný a jedinečný život. To už jsem si začal myslet, že stojím na cestě k svébytným malbám. V obraze je možné abstraktní text linie ozvláštnit příslušnými barvami k naprosté jedinečnosti. Ne vše se daří a něco jde jinam, než jsem původně zamýšlel, než jaká byla moje původní představa. Ale slyším toho řeč a cítím, že tak to může být. V grafické práci jsem tento pocit, silný a naplňující, v takové míře nemíval. Tvary a barvy ukázaly cestu k abstrakci… Fenomén barvy se mně dostal tak pod kůži, že jsem měl potřebu jít dál. Objevovaly se další alternativy práce s ornamenty. Zcela opustily původní figurální východisko, vznikaly esence pravé abstrakce. Ne abstrakce bezhlavé, kterou lze svým způsobem rafinovaně vymyslet nebo k ní dospět naprostou náhodou, ale abstrakce, ke které jsem postupně došel skrze svoji vlastní práci, v níž je snad původní myšlenkové tkanivo. Jeden obraz nabízí mnoho dalších cest…    Dodatek Aleše Navrátila k německým názvům obrazů (18. října 2009) Dovoluji si, poslat ti názvy obrazů – definitivní, věřím. Začal jsem o tom přemýšlet poté, co mně dovolili pověsit několik kusů do auly školy (škola slavila výročí, a tak se zdobilo…) a ukázala se potřeba titulky doplnit. Napadl mně způsob, co znám z ilustrací ve starší literatuře, kde se uvádí věta, kterou obrázek ilustruje. Třeba pod jedním obrázkem Zdeňka Buriana bylo, vzpomínám si: „Nedbaje nebezpečí hrozící mu býkem, vetkl oštěp v bok tuřice“. Ta literární vazba textu k obrazu má své kouzlo, jak vidět. Já ji jen napodobuji. K abstraktnímu obrazu text nutně zůstává inertní, vzbudí snad jen vzdálenou asociaci, nebo spíš jakési znepokojení svojí nespojitostí. A okouzlila mě němčina se svým napětím, které z ní pro nás čiší (a text ještě více vzdaluje obrazu). Tak jsem vytrhal něco z Franze Kafky a něco z Ringu Richarda Wagnerova. Zatím mě to baví a je to lepší, myslím si, než dosud užívané pomocné orientační věty. „Moderní“ ornamenty (listopad 2009) Moderní ornament nemá ani rodičů ani potomstva, ani minulosti ani budoucnosti.(…) My, isolováni, aristokraté, máme své moderní umění, umění, které nahradilo ornament. (…) Člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických. Nevynalézá již nových. Šetří a soustřeďuje svou schopnost vynalézavosti pro vyšší věci. (Adolf Loos, Řeči do prázdna, 1929).         Navrátil je otcem nových ornamentů. Jsou podstatnou složkou jeho práce, dosaženou vnuknutími na cestě účelného vývoje od originálně přetvořených figurálních kompozic k lineární abstrakci, jež je před ním stále otevřena, ukazujíc k novým možnostem. V souvislostech života a tvorby je to pro Navrátila, myslím si, věc nejvyšší. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Aleš Navrátil pobývá v malbě dílem v abstrakci (ornamentální a geometrické), dílem v subjektivním parabolickém realismu. Dvě desítky Navrátilových obrazů uvádí v přítomné době Městské muzeum v Bystřici nad Pernštejnem pod titulem Napravujeme chyby starých mistrů. V doprovodných tiskovinách je coby spolupořadatel uveden Ústav pro napravování chyb starých mistrů. A autor vystavených obrazů je označen onoho ústavu výkonným ředitelem. Vše je správně. Leč jen s nadhledem v mírném žertu. Z dopisu autorovi článku (červen 2016) Všechno mé výtvarné snažení je navázáno na starší umělecké vzory. Byl jsem uchvácen světem především renesanční malby a grafiky a jsem vlastně stále. Měl jsem pocit, že si s milovanými mistry mimořádně rozumím. Samozřejmě nikdy nešlo jen o virtuozitu jejich děl, která byla vždycky jakoby mimochodem dokonalá. Dovolovaly mi dostat se jim pod kůži, markantněji v dílech grafických, při kterých odpadá jedna z proměnných výtvarného díla – barva. V mé grafické praxi mě také barva příliš nezajímala a i nyní, kdy více pracuji na obrazech, ji užívám poměrně střídmě, bojácně. Mám-li zmínit některého umělce, tedy Dürera. Především jeho dřevořezy a suché jehly. Pokud bych jednal jinak, dejme tomu výhradně pomocí introspekce, měl bych pocit, že přetínám vlastní pupeční šňůru či vlastní kořeny táhnoucí se až do dávných věků. A pak, abstrakce a experimentů šedesátých let, jistě velmi zajímavých, bylo všude spousta, až jsem se tím dusil. V obrazech se často ohlížím za sebe, i když ne tak důsledně. Je tady ale sada abstraktních variací na Pisanellovu fresku artušovské bitvy z Mantovy (nedalo se na ni nereagovat), varianta na Giotta s centrálním obrazem a dvěma křídly. Dalším případem je reliéf podle Tintoretta, se stejným názvem Nalezení těla sv. Marka. Na posledních obrazech je nově důsledné sledování stavby tématu podle vzoru. Důvodem je jednak hold geniální výtvarné kompozici, jednak snaha neporušit magii vztahů v obraze. Variování se omezuje jen na změnu charakteru výtvarného zpracování a zkoumání jeho účinku. Významnou roli hraje často prostá proměna velikosti formátu, obraz se prudce zvětší, nebo opačně. „Lezu“ do minulých století a umělci z těch dob zase ke mně do současnosti. Nedokážu se brát zcela vážně a nechci, aby mě zcela vážně bral kdokoliv jiný (možnost úniku?). Samozřejmě je to jen pouhý vnější znak věci. S nadhledem v mírném žertu (červen 2016)                            Druhou částí výstavy jsou ony obrazy monumentálních rozměrů, k nimž se váže již uvedená Navrátilova konfese. Formu, kterou jsou provedeny, jsem si dovolil označit jako subjektivní parabolický realismus. A třetí skupinou v aktuálně představené bystřické kolekci je arcimboldovský cyklus. Původně nesl souhrnný titul Význam symbolu. Spočíval v geometrické abstraktní kompozici založené na rytmických plošných vazbách trojúhelníků. Evokují podoby lidské tváře. Tam vytanula myšlenka připsat onen cyklus Giuseppu Arcimboldovi. Věcnost italského tvůrce nahrazují lapidární geometrické hry ve střízlivé barevnosti. S Alešem Navrátilem jsme se naposledy rozloučili ve středu 18. září 2019 odpoledne v brněnském krematoriu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-05 09:00:01

Obrovské poklady stále někde čekají, některé možná v Česku. Najít je nemusí být až tak složité

Česká republika ještě nedávno žila hledáním tak zvaného štěchovického pokladu, který měl být součástí nakradeného bohatství třetí říše. Obrovská spousta zlata a drahých kamenů se na konci druhé světové války údajně přesunula nejprve z Berlína do Španělska, následně do Argentiny a nakonec poklad skončil na území našeho státu. Měl být zakopán kdesi v oblasti Štěchovic. Jeden z hlavních propagátorů a hledačů pokladu Helmut Gaensel však relativně nedávno přiznal, že si vše vymyslel. To ale neznamená, že se v Česku nedá najít nic, co by z vás udělalo boháče. Hrad Hazmburk v Českém středohoří je prý doslova protkán tajnými chodbami a v podstatě podkopán mnoha cestami. A někde tam má ležet Napoleonovo zlato. Vlastně by tedy mělo být celkem snadné ho najít, když víte, kde je. Nebo ne? Každopádně podívejme se teď na největší poklady, které jsou stále ukryté všude po světě. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Ukradený aztécký poklad Aztécká říše vzkvétala v Mexiku na počátku 16. století. Její vládce Montezuma padl, když Hernán Cortés a jeho další španělští dobyvatelé dorazili v roce 1519. Udělali z Montezumy loutkového vládce a ten v roce 1520 za nejasných okolností zemřel. Tváří v tvář aztéckému povstání se Cortés a jeho síly pokusili 30. června 1520 proklouznout z aztéckého hlavního města Tenochtitlánu v přítmí noci s obrovským množstvím aztéckého zlata. Jedno z jejich plavidel se však potopilo v nyní vyschlém kanálu, který se vléval do jezera Texcoco. Událost je známá jako La Noche Triste neboli Noc smutku. Španělé se vrátili o několik měsíců později, odvezli však jen část zlata. Další díl byl nedávno nalezen, když stavební dělník objevil staletý zlatý slitek v Mexico City. Část pokladu však stále chybí. Jantarová komnata Byla postavena v Kateřinském paláci v 18. století nedaleko Petrohradu. Místnost obsahovala pozlacené mozaiky, zrcadla a řezby spolu s panely vyrobenými asi z 1 000 liber (450 kilogramů) jantaru. Carskoje Selo bylo obsazeno Německem v roce 1941 a cennosti byly odvezeny do Německa. Od té doby o nich nikdo neví a je možné, že jsou nenávratně zničeny. Sarkofág faraona Menkaureho Pyramida tohoto egyptského vládce je nejmenší ze tří pyramid postavených v Gíze asi před 4 500 lety. Ve 30. letech 19. století zkoumal anglický důstojník Howard Vyse pyramidy občas pomocí destruktivních technik (nejznámější je použití výbušnin), aby se dostal skrz zdi. Vyse učinil řadu objevů, našel i zdobený sarkofág v Menkaureově pyramidě. Vyse se ho pokusil poslat do Anglie v roce 1838 na palubě obchodní lodi Beatrice, ale ta se během plavby potopila a odnesla s sebou do hlubin i zdobený poklad. Pokud se vrak Beatrice někdy najde, možná bude možné získat i cenný sarkofág. Archa úmluvy Podle Bible byla archa úmluvy truhla, která obsahovala tabulky s vyrytým desaterem. Truhla byla uložena v chrámu v Jeruzalémě ve starověkém Izraeli, který byl údajně postaven králem Šalomounem. Tento chrám, někdy nazývaný První chrám, byl pro židovský národ nejposvátnějším místem na Zemi, ale byl zničen v roce 587 př. n. l., když vojsko ze starověkého Babylóna v čele s králem Nabukadnesarem II. dobylo Jeruzalém a město vyplenilo. Co se s archou úmluvy stalo, není jasné, ovšem spekulace o místě jejího uložení se vedou dodnes. Meč Honjo Masamune Tuto zbraň údajně vytvořil Gorō Nyūdō Masamune, který žil v letech 1264 až 1343 a je mnohými považován za největšího výrobce mečů v japonské historii. Meč je pojmenován po jednom z jeho majitelů, Honjovi Shigenagovi, který si jej vzal jako trofej po bitvě v 16. století. Meč se později dostal do držení prvního japonského šóguna Tokugawy Iejasua, který vyhrál několik válek v 16. století. Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou Číst více Meč se předával v rodině Tokugawa z generace na generaci až do konce druhé světové války, kdy padl do rukou amerických úřadů během americké okupace Japonska. Američané se totiž obávali, že by meč a další podobné artefakty mohly být použity proti nim. Meč se už nikdy neobjevil, je možné, že ho vojáci zničili spolu s dalšími zbraněmi Japonců. Ztracená knihovna moskevských carů Údajně obsahovala rozsáhlou sbírku starověkých řeckých textů, stejně jako texty psané v řadě dalších jazyků. Kníže Andrej Kurbskij v 16. století psal o setkání filozofa Maxima (1475–1556) a moskevského velkoknížete Vasilije III. (1479–1533), který Maximovi ukázal obrovské množství řeckých knih, jež napsal učenec David Arans. Existují tvrzení, že Ivan IV., více známý jako Ivan Hrozný, který žil v letech 1530 až 1584, texty z knihovny ukryl. V průběhu staletí se odehrálo mnoho pokusů cenné knihy najít, ale zatím nikdo neuspěl. Bez ohledu na to, zda tato skrytá knihovna existovala, či nikoli, se řada starověkých textů psaných v řečtině a dalších jazycích nachází v archivech v Moskvě a Petrohradu. Zdroje: livescience.com, britannica.com, jewishvirtuallibrary.org, discoveryuk.com KAM DÁL: Muž ze Svitavska při procházce našel úžasný poklad. Po letech se dozvěděl, kolik za něj dostane.

Čas načtení: 2024-03-05 18:00:01

Nelítostný Stalinův kat Blochin: Tisíce popravených vlastní rukou, v Katyni se utrhl ze řetězu

Blochin si v životě zvolil krvavou cestu po boku jednoho z nejmasovějších vrahů Stalina, který si jej sám vybral jako člověka spolehlivého a oddaného. Blochinova „kariéra“ nejprve začala v sovětské tajné policii Čeka, která byla předchůdkyní NKVD. Ta měla bojovat oficiálně proti kontrarevoluci a sabotážím a založil ji Felix Dzeržinskij, jenž načal mašinérii krvavých čistek v Rusku, respektive Sovětském svazu. Jeho povahu si nemohli vynachválit Pokud někdo vstupoval do těchto sborů, které byly určeny k potlačení jakéhokoliv odporu proti bolševické moci, musel na to přirozeně mít povahu a především žaludek. Nesměl ani na okamžik zapochybovat o tom, že páchání vražd na nevinných není zavrženíhodným a nelidským jednáním, ale činem, který slouží jen a jen nutným potřebám režimu. Hitlerův stealth letoun Horten předběhl dobu, je velké štěstí, že do války nestihl zasáhnout Číst více Právě Vasilij Blochin byl jedním z nich. V Čece si jej nemohli za jeho povahu vynachválit, pro tohoto muže nebylo problémem prakticky nic – od zastrašování přes mučení až po samotné popravy, a to vždy chladnokrevně a nemilosrdně. Proto byl také povýšen. Jestliže byla zvýšená potřeba čistek nejen ve správním či důstojnickém aparátu, Stalin velmi často využíval právě Blochina. Jak uvádí web allthatsinteresting.com, Blochin se stal Stalinovým nástrojem smrti, což je asi přesné vystižení dobové reality. Německá pistole je spolehlivější Své smutné místo v historii si Blochin zajistil také v Katyni, kde NKVD provedla masovou popravu asi 22 000 polských důstojníků, ale také příslušníků inteligence, spisovatelů a politiků. Masakr pak Sověti svedli na Německo, o dekády později, v roce 1990, pak Sověti oficiálně uznali, že v Katyni opravdu vraždili oni. V roce 1992 se Boris Jelcin osobně omluvil za tento čin polskému protějšku Lechu Walesovi. V roce 2010 pak ruská Duma uznala, že Katyňský masakr byl zločinem, k němuž dal příkaz Stalin. Stalinův dort. Monumentální hotel plný luxusu měl sloužit pouze vyvoleným Číst více Představitelé sovětského režimu popravovali z důvodu obav, že by se polští důstojníci a inteligence mohli stát po osvobození odpůrci budoucího nastolení komunismu v Polsku, a tak volili taktiku, kterou razil sám Stalin – žádný člověk, žádný problém. Vasilij Blochin hrál ústřední úlohu v roce 1940, kdy ke Katyňskému masakru došlo. Je zajímavé, že vrchní popravčí nepoužil sovětskou pistoli, ale přinesl si na místo německou zbraň, která byla podle něho spolehlivější. Gramofon jako odměna za popravené Při popravách v Katyni podle jeho kolegů působil nezvykle klidně, měl až povznesenou náladu. Sám Blochin v Katyni sprovodil ze světa asi 7 000 zajatců kulkou do týla, tedy osvědčeným způsobem. Jako odměnu pak od vrcholných politických činitelů obdržel Řád rudého praporu a navrch gramofon. Předtím než si krvavý kat vzal měsíc dovolenou, uspořádal společně s dalšími operativci oslavu blízko místa, kde vyhasly životy tisíců lidí. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Blochina si sovětský režim vydržoval, ale zlom přišel v roce 1953, kdy zemřel Stalin a také Lavrentij Berija, strůjce velkých čistek zejména 30. let. Po Stalinově smrti se otřásla do té doby pevná Blochinova pozice. Byl zbaven všech funkcí i řádů a Blochin, který požíval dosud výhod a požitků stalinského režimu, se nyní uchýlil k nadměrné konzumaci alkoholu. A odtud vedla přímá cesta k sebevraždě, kterou spáchal v roce 1955. Vešel do dějin jako jeden z nejkrvavějších vrchních popravčích, který smutně proslul svou chladnokrevností. Zdroj: allthatsinteresting.com, history.com KAM DÁL: Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou.

Čas načtení: 2024-03-07 11:00:01

Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší

Co se asi honilo hlavou lidem, kteří byli schopni vymyslet tak kruté tresty, že většinu z nás nenapadnou ani v těch nejhorších nočních můrách? Většina z nás ví, že Římané rádi využívali metodu ukřižování svých nepřátel či odpůrců. Nebyl to ale samozřejmě jediný „sofistikovaný“ způsob, jak působit bolest. Rozřezání větvemi stromů Jedním z důvodů, proč byla armáda starověkého Říma tak úspěšná, byla její vysoká disciplinovanost. A Římané věřili, že vojáci se musí disciplíně naučit tvrdě. V případě svých vlastních vojáků používali jedny z nejkrutějších trestů, jaké kdy starověký svět viděl. Jeden takový brutální způsob navrhl císař Aurelianus, který vládl ve 3. století. Stanovil, že římští vojáci, kteří se provinili poměry s manželkami jiných mužů, měli být rozřezáni větvemi stromů. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Odsouzeného muže přivázali hlavou dolů za nohy ke dvěma mladým větvím, které byly sraženy a svázány dohromady, což vytvářelo napětí. Při následném kácení stromu byl nešťastník doslova roztrhán. V roce 366 byl takto popraven vůdce rebelů Prokopius. Tento způsob popravy byl také občas používán ve starověké Persii, podle všeho se tam používal ještě na začátku 19. století. Pojídání hmyzem zaživa Mithridates byl voják, který žil v První perské (Achajmenovské) říši. Bohužel se opil na královské hostině a ponížil krále Artaxerxa II., který v rozpacích a rozzuřený nařídil šílený trest – scafismus neboli „lodě“. Podle Plutarcha, který psal o stovky let později, trest začal tím, že byl odsouzený vzat do vody a umístěn do člunu. Další identická loď vytvořila shora jakousi skořápku, přičemž mužovy paže, nohy a hlava trčely ze stran. Nebožák byl nakrmen medem a napojen mlékem, jeho kati mu touto směsí také namazali tělo, ruce a nohy. Po nějaké době na přímém slunci měl obličej a končetiny úplně pokryté mouchami. Škůdci se živili exkrementy a pak začali pronikat do mužova těla, živili se jím a požírali ho zevnitř i zvenčí. Mithridates vydržel 17 dní na „člunech“, než zemřel. Vyhlazení široké rodiny Jak se může zdát, že být sněden hmyzem je to nejhorší, není tomu tak. Po celá staletí ve staré Číně existoval osud horší než smrt – extrémně tvrdý trest známý v čínštině jako miezu, což je praxe stará více než 3 000 let. Byla vyhrazena těm, kdo byli shledáni vinnými ze zrady, což mohlo být tak jednoduché jako naštvat krále. Miezu zahrnoval nejen popravu zrádců, ale také jejich širší rodinu. Odsouzena tedy byla nejbližší rodina viníka, jako jsou rodiče, děti a sourozenci, ale také strýcové, tety, sestřenice, a dokonce i jejich švagři. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Metodou popravy používanou na těchto nešťastnících byla typicky smrt „pomalým krájením“. V roce 338 př. n. l. se úředník jménem Shang Yang dostal na špatnou stranu a byl odsouzen k popravě spolu s celou svou rodinou. Shang Yang byl rozřezán a sťat. Ještě v 18. století se vyskytly případy rodinných poprav proti rebelům a zrádcům, čínská vláda je oficiálně zrušila až v roce 1905. Upálení v „proutěném muži“ Slavný horor The Wicker Man z roku 1973 obsahuje scénu, ve které je zapálena velká dřevěná postava muže, přičemž je rituálně upálena oběť uvnitř. Některé zdroje tvrdí, že tento způsob popravy používali staří Keltové. Archeologické důkazy, že druidové prováděli lidské oběti, jsou slabé, ale zmiňují se o nich ve starověkých pramenech. Například slavný římský vojevůdce Julius Caesar napsal, že druidové zabíjeli lidi „stavbou obrovské dřevěné figury ze dřeva.“ Caesar v 1. století př. n. l. chválil druidy jako „učené muže“, ale nepochybně byl i on zděšen jejich brutalitou. Podle Caesarových slov druidové stavěli „postavy obrovských rozměrů, jejichž končetiny tvořené vrbovým proutím naplňovali živými lidmi. Vše pak zapálili a lidé uvnitř zahynuli v plamenech.“ Preferovanými oběťmi byli podle římského vojevůdce zločinci. Nicméně jakmile „došli“ kriminálníci, na jejich místo nastoupili nevinní lidé. Zdroje: history.co.uk, diginole.lib.fsu.edu, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.

Čas načtení: 2024-03-25 08:00:00

Jaké zvyky a tradice se pojí k Velkému pátku a proč bychom si neměli nic půjčovat

Velký pátek, den ukřižování Ježíše Krista, je v katolické liturgii dnem hlubokého...

Čas načtení: 2024-03-26 05:30:00

Otevírací doba o Velikonocích: Kdy budou obchody zavřené, kam vyrazit o svátcích

Už podeváté si Češi letos připomenou Velký pátek, tedy ukřižování Ježíše Krista, formou státního svátku. Spolu s Velikonočním pondělím tak jarní svátky nabídnou čtyři dny volna. Ovšem pozor. Kromě toho platí i zákon upravující prodejní dobu obchodů o státních svátcích. Zatímco v pátek si bez obav nakoupíte, v pondělí zůstanou dveře marketů uzavřené. Znovu se otevřou v úterý.

Čas načtení: 2024-03-26 05:30:00

Otevírací doba o Velikonocích: Kdy budou obchody zavřené, kam vyrazit o svátcích

Už podeváté si Češi letos připomenou Velký pátek, tedy ukřižování Ježíše Krista, formou státního svátku. Spolu s Velikonočním pondělím tak jarní svátky nabídnou čtyři dny volna. Ovšem pozor. Kromě toho platí i zákon upravující prodejní dobu obchodů o státních svátcích. Zatímco v pátek si bez obav nakoupíte, v pondělí zůstanou dveře marketů uzavřené. Znovu se otevřou v úterý.

Čas načtení: 2024-03-27 13:24:00

Vybrali jsme pro vás: Ruprechtická kalvárie ke kapličce U obrázku volá po opravě. Prošli jsme se po ní s restaurátorem

Blíží se Velikonoce, kdy si připomínáme ukřižování Ježíše. To zobrazují tak zvané křížové cesty, které lemují farní zahrady nebo okolí kostelů. Ne všechny jsou ale v takovém stavu, jaký by si zasloužily. To je i případ kalvárie ke kapličce U obrázku v libereckých Ruprechticích.

Čas načtení: 2024-03-29 09:30:49

ŽIVĚ: Velkopáteční bohoslužba

Je Velký pátek, který připomíná ukřižování Ježíše Krista. Na památku jeho utrpení na křížové cestě se v kostelech konají obřady. Je to i den přísného půstu. V Česku je Velký pátek od roku 2016 svátkem. Česká televize nabízí na programu ČT2 přímý přenos Velkopáteční bohoslužby z Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze na Vinohradech.

Čas načtení: 2024-03-29 11:37:00

Na Filipínách se lidé nechali přibít na kříž, aby připomněli Kristovo utrpení

Více než deset hluboce věřících lidí se dnes na Filipínách nechalo přibít na kříž, aby na Velký pátek připomněli utrpení a smrt Ježíše Krista. Tento rituál, při kterém se také lidé bičují a jinak trýzní, se tradičně odehrává zejména v obci San Pedro Cutud v provincii Pampanga, asi 60 kilometrů severně od Manily. Agentura DPA uvedla, že Velký pátek je na převážně katolických Filipínách vyvrcholením velikonočního týdne.

Čas načtení: 2024-03-29 16:54:04

OBRAZEM: S masivním křížem a modlitbami. Věřící vystoupali na posvátný Cvilín

Takřka prastarou tradicí je pouť na posvátný vrch Cvilín nedaleko Krnova na Bruntálsku. Věřící již po staletí dochází v průvodu až na vrchol, kde na ně čeká křížová cesta, skrze kterou si připomenou svátek ukřižování Ježíše Krista. Letos na cestu od krnovského kostela sv. Martina vyrazilo na padesát poutníků.

Čas načtení: 2024-03-29 21:20:00

Velký pátek je den plný tradic. Vesnice budí klapači a hrkači

Velký pátek je křesťanský svátek, který připomíná ukřižování Ježíše Krista. Den je také plný tradic. Pro věřící je to den přísného půstu, nezvoní kostelní zvony a vesnice obcházejí takzvaní klapači nebo hrkači.

Čas načtení: 2024-03-30 05:00:00

Ukřižování Ježíše Krista pohledem kriminalisty: Dlouhé a trýznivé umírání!

Netradičním způsobem uzavřel šéf olomoucké kriminální policie Jan Lisický minulý rok v létě sérii komentovaných prohlídek Muzea umění v Olomouci s názvem KOMPRO. V pořadu, ve kterém osobnosti určitých profesí komentují vybraná díla ve stálých expozicích, rozebral vraždu Ježíše z pohledu kriminalisty. Posloužil mu k tomu kříž s Ježíšem od neznámého autora z roku 1500. Diváky překvapil sděleními o tom, zda hematomy Ježíše odpovídají realitě či jak dlouho by se zvládl Ježíš udržet v takto zachycené poloze.