Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2009-10-13 00:00:00

Podzimní móda aneb jaký byl LuxuryMag.cz v září 09?

Září ohlásilo definitivní konec léta, a tak jsme se museli smířit s tím, že začíná ta chladnější polovina roku. Počasí a změna období má samozřejmě vliv i na obsah vašeho oblíbeného web magazínu LuxuryMag.cz, jenž vám každý den přináší novinky ze světa módy, životního stylu, cestování a luxusní tech ...

Čas načtení: 2024-11-22 11:06:07

Do voleb s Trikolorou a PRO? SPD je ochotné nabídnout jim místa na kandidátce

SPD jedná s hnutím Trikolora a PRO Jindřicha Rajchla o společné kandidátce do parlamentních voleb. Výsledky jednání ještě nejsou definitivní. Zuzana Majerová i Jindřich Rajchlu ale usilují o líderskou pozici na kandidátkách. „Bylo by to přirozené,“ řekl předseda strany PRO Jindřich Rajchl serveru Novinky.cz, který o spojení uskupení informoval.

Čas načtení: 2024-11-22 11:37:02

Do voleb s Trikolorou a PRO? SPD je ochotné nabídnout jim místa na kandidátce

SPD jedná s hnutím Trikolora a PRO Jindřicha Rajchla o společné kandidátce do parlamentních voleb. Výsledky jednání ještě nejsou definitivní. Zuzana Majerová i Jindřich Rajchlu ale usilují o líderskou pozici na kandidátkách. „Bylo by to přirozené,“ řekl předseda strany PRO Jindřich Rajchl serveru Novinky.cz, který o spojení uskupení informoval.

Čas načtení: 2025-03-08 08:25:00

PŘEHLEDNĚ: Jak se mění výše a podmínky placení koncesionářských poplatků

Od května letošního roku by mohlo dojít k navýšení koncesionářských poplatků, v případě České televize je to změna po 17 letech. Takzvaná velká mediální novela prošla Sněmovnou a čeká na schválení v horní komoře parlamentu a podpis prezidenta. Novinky přinášejí výčet hlavních změn, které by novela měla přinést. Zatím nejde o definitivní podobu.

Čas načtení: 2017-01-26 18:13:04

Definitivní konec výhod Citi life (RB life)

To, co muselo přijít, přijde 1.4. 2017. RB mění podmínky čerpání bonusů na kartách, které převzala po Citibank. A není to vůbec změna k lepšímu (jak se ale dalo čekat). Kreditní karty od Citibank byly svého času nejlepší karty na dolování bonusů. Například Citi life vracela dvě procenta z každé platby a strop byl 2 000 ... Číst dál Příspěvek Definitivní konec výhod Citi life (RB life) pochází z Kreditní karty.com

Čas načtení: 2024-09-29 10:09:00

Mafia II: Definitivní edice – výrazná vylepšení nečekejte

Mafia II: Definitivní edice je druhá část kriminální ságy Mafia. Tentokrát se dostáváte do 40. a 50. let do amerického poválečného města Empire Bay. Definitivní edice obsahuje hlavní hru a všechna vydaná DLC. Článek Mafia II: Definitivní edice – výrazná vylepšení nečekejte se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-05-10 05:00:00

Skončí jazyk cejchů? Migrační pakt poslouží rok a půl jako klacek

Získal definitivní podobu, píše se teď o migračním paktu. Ano, schválili ho zástupci států EU. Ale to neznamená, že získal definitivní výklad. Poslouží jako klacek, který bude rok a půl nástrojem volebních kampaní. Je to vidět už teď. Andrej Babiš mluví o zradě českých občanů, Tomio Okamura o podrazu a Petr Fiala, šéf vlády, která pakt za českého předsednictví EU prosadila, říká, že budeme muset postupovat „nad rámec migračního paktu“.

Čas načtení: 2024-06-21 10:00:00

USA: Je důvodné usuzovat, že se Izrael dopouští válečných zločinů, Budeme ho ale nadále podporovat

Reportérka: Aha. Tak vy říkáte, že nevíme, zda Izrael spáchal válečné zločiny. Říkáte, že to nevíme? Matthew Miller, mluvčí americké vlády: Já bych zašel trochu dál a konstatoval, že my jsme řekli - my ještě na to nemáme definitivní odpověď, ale naše analýza  konstatuje, že Izrael zřejmě mohl spáchat válečné zločiny, vzhledem k tomu obrovskému počtu incidentů. Avšak my potřebujeme tyto procesy ukončit, abychom získali definitivní odpověď na tuto otázku.  Novinářka: Takže navzdory tomuto hodnocení vy si myslíte, že nedochází ke změně americké strategie a USA budou dál Izraeli poskytovat zbraně?  Matthew Miller: Svou strategii jsme nezměnili. Jak víte, pozastavili jsme jednu zásilku, ale celkovou strategii jsme nezměnili a budeme i nadále podporovat bezpečnost Izraele. The US will continue to support Israel even though: "it is reasonable to conclude that they may have" committed war crimes.This is what complicity in Genocide looks like guys pic.twitter.com/QXgWi8ZZMw— Khalissee (@Kahlissee) June 20, 2024

Čas načtení: 2024-06-29 07:00:01

Seriál Ulice už nebude jako dřív. Tyhle postavy po prázdninách neuvidíte

Lucie Vondráčková mnoha divákům Ulice přivodila neklidné spaní. Intrikánka Soňa ale podle všeho barrandovské ateliéry opustí, nebo se její role minimálně umenší. Důvod je logický, zpěvačka a herečka se stala jednou z prvních potvrzených tváří letošní taneční soutěže StarDance. A skloubit tréninky a přímé přenosy s natáčením, to by byl pořádný oříšek. Už poslední díly nedávno skončené sezóny ukázaly, že se Soně propadá půda pod nohama a její pozice přestává být tak jednoznačná, jak dlouho byla. „Scenáristé si dělali prostor k tomu, aby buď rovnou oznámili, že ze školy po letních prázdninách odešla, nebo měli ‚munici‘ k tomu, aby Vondráčkovou v ději brzy upozadili,“ vysvětlil Rousek. Chyby v seriálech Ulice a ZOO jsou obrovské. A Lež na pláži nudí trapností a neumětelstvím Číst více Zřejmě definitivní sbohem Pokud jde o Adélu Gondíkovou, ta měla podle zákulisních informací předem domluveno, kolik času bude natáčení věnovat. Konkrétně mělo jít o osm měsíců. Její postava Hany se zřejmě přesune do domu s pečovatelskou službou, kde bude dál svádět svůj boj s Parkinsonovou chorobou. Ovšem už bez „dozoru“ kamer. Po pěti letech už nebudeme vídat Báru Klímovou, respektive Elišku Bašusovou. Se svým přítelem Brunem (Jaroslav Blažek) odjela do Dánska. „Zatímco Blažek má dveře zpátky otevřené a je možné, že se s přítelkyní rozejde, vrátí se do Česka, a tedy i do děje, v případě Bašusové je to nejspíš definitivně tečka za jejím účinkováním v seriálu.“ Konec s herectvím a nejistá budoucnost Další jistotou je konec dvou mužů. Matyáš Valenta, který byl v Ulici od samého začátku a v seriálu dospěl z kluka v chlapa, končí s herectvím. Jeho postava Františka tak „zmizela“ do Holandska, kde bude mít blíž k synovi. A stejně tak definitivní tečku udělal za svým vystoupením v Ulici Arnošt Goldflam alias Vilda Burda. „Ten si podle mého názoru hodně oddychl, že to má za sebou. Několikrát si postěžoval, že natáčení s Jaroslavou Obermaierovou nebylo zrovna ideální. A v tomto ohledu není jediný,“ uvedl Rousek. Temné mraky se stahují i nad Anežkou Rusevovou. Podle informací našeho webu od zdroje z televize Nova se zdá, že herečka dostane také výrazně méně prostoru, možná dokonce skončí úplně. Už v posledních dílech měla její postava problémy s nemocnou dcerou a řešila, kdo a jak bude vést bistro. Zde bude asi prostor pro Obermaierovou, která se vrátí jako zachránkyně rodiny. Vědci našli ztracený svět! Dlouhou řeku byste na tomto místě opravdu nečekali Číst více Vrací se Tereza Jordánová i s maminkou A teď tedy ke slíbeným návratům. Už poslední díl před letními prázdninami hodně napověděl. Na seriálovou svatbu Gábiny Pumprové (Aneta Krejčíková) dorazila Patricie Solaříková. Půvabná blondýnka byla stejně jako Valenta v Ulici od první klapky, pak ho na pár let opustila. Teď se vrací a její postava Terezy Jordánové dostane slušnou porci minut od prvního poprázdninového dílu. Herečka alespoň přijde na jiné myšlenky, v reálném životě řeší rozvod s Tiborem Pagáčem. Není to ale všechno. Takovou malou seriálovou bombičkou je i návrat Terezy Brodské coby Báry Jordánové. „Nedohodla se s Primou na podmínkách, za kterých by točila její nový seriálový projekt. Nova se chopila příležitosti a podle všeho úspěšně,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lucii Vondráčkové nevyšel další vztah? Na bouři jako s Plekancem to ale nemá.

Čas načtení: 2025-02-21 09:26:02

Proč nikdo nedospěl k definitivní odpovědi?

Je třeba zavést test svéprávnosti globálně a každoročně pro každého, kdo v testu neuspěje skončí v rezervaci daleko od civilizace, test bude provádět jenom umělá inteligence, aby se zamezilo protekci a korupci. Tohle zní jako extrémně radikální myšlenka, která by narazila na řadu etických, právních i praktických problémů. Jak bys definoval svéprávnost? Kdo by rozhodoval… Číst dále »Proč nikdo nedospěl k definitivní odpovědi?

Čas načtení: 2025-04-11 12:33:02

The Alters ohlašuje snad už definitivní datum vydání

Jan Dolski to konečně zvládl! Úspěšně přistál na nehostinné planetě, aby zjistil, že zbytek výpravy tragicky zahynul. Spojit se se Zemí a dostat se domů snad nebude takový problém, jenže to musí stihnout, než úroveň radiace dosáhne kritické hodnoty. Článek The Alters ohlašuje snad už definitivní datum vydání se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2016-10-17 00:00:00

Nezbytné podzimní kousky od F&F

Právě nastal čas udělat definitivní tečku za létem. Přivítejte nové roční období s grácií a samozřejmě novým šatníkem. Kolekce od F&F je zde v celé své kráse. Jaké jsou nejžhavější trendy letošního podzimu? To ví F&F, které je vždy o krok napřed. Vychutnejte si následující měsíce plnými doušky! F&F ...

Čas načtení: 2009-10-13 00:00:00

Podzimní móda aneb jaký byl LuxuryMag.cz v září 09?

Září ohlásilo definitivní konec léta, a tak jsme se museli smířit s tím, že začíná ta chladnější polovina roku. Počasí a změna období má samozřejmě vliv i na obsah vašeho oblíbeného web magazínu LuxuryMag.cz, jenž vám každý den přináší novinky ze světa módy, životního stylu, cestování a luxusní tech ...

Čas načtení: 2015-09-07 16:00:00

Rhodos za 1 990 Kč

Venkovní teploty v České republice již připomínají, že se blíží studený podzim, mrazivá zima a že je s létem, pro letošní rok, definitivní konec. Vy jste si ale vzhledem k pracovnímu zapálení příliš krásných letních dní neužili a tak vám nezbude, než zoufat nad promarněnými prázdninami? Nezoufejte, ...

Čas načtení: 2020-06-28 00:00:00

Mafia 3 Definitive Edition – konec italské mafie

Po recenzi definitivní edice druhého dílu, si bereme na paškál díl třetí. Ten neprošel žádnými většími změnami a spíše se jedná o kompilaci třetího dílu se všemi vydanými DLC. Jestli stojí za to opět nakopat italské mafii zadek a vybudovat nové síly v New Bordeaux, nebo si prožít celou pouť poprvé s ...

Čas načtení: 2020-05-31 00:00:00

Mafia 2: Definitive Edition – nostalgický mafián

Před časem vývojáři z Hangar 13 a vydavatel 2K Games udělal obrovskou radost českým hráčům a určitě i hráčům po celém světě, jelikož byl oznámen Remake legendárního prvního dílu české hry Mafia. K tomu jsme se dočkali definitivní edice třetího a druhého dílu. Druhý díl vyšel ještě na předchozí gener ...

Čas načtení: 2022-01-10 11:42:53

Ministerstvo kultury prohlásilo budovu ministerstva zemědělství v Praze na Těšnově za kulturní památku

Veřejná budova navržená architektem Františkem Roithem je významným dokladem architektury 30. let 20. století a je dochována v pozoruhodně autentickém stavu včetně většiny interiérového zařízení a původního mobiliáře reprezentačních prostor. Ministerstvo kultury obdrželo od Národního památkového ústavu návrh na prohlášení budovy Ministerstva zemědělství na Praze 1 za kulturní památku. Návrh byl zpracován v rámci vyhodnocení významných, dosud neprohlášených ministerských a jiných veřejných budov v Praze, vytipovaných v souvislosti se 100. výročím vzniku ČSR 1918–2018. Během hodnocení návrhu ministerstvo kultury posoudilo památkové hodnoty stavby a konstatovalo, že se jedná o kvalitní reprezentativní architekturu, ve stylu moderního klasicismu, a spolu s pozemkem splňuje podmínky pro prohlášení za kulturní památku podle zákona o státní památkové péči. Rozhodnutí nabylo právní moci v prosinci 2021. Stavební pozemky na někdejším Petrském nábřeží vznikly úpravou koryta Vltavy a demolicí Helmových mlýnů. Budovu navrhl architekt František Roith pro soutěž vypsanou v roce 1922. První projekt předložil v květnu 1925 a definitivní plány v květnu 1928, kdy byl také položen základní kámen dodnes viditelný v suterénu budovy. Na podzim téhož roku začaly stavební práce a v březnu 1932 byla budova zkolaudována. Řešení v duchu moderního klasicismu pojal Roith střídmě, ale velmi elegantně. Při výstavbě byl hojně využit přírodní kámen, zejména žula. V interiéru budovy byla použita bohatá škála materiálů. Jejich citlivě zvolená barevnost a nadprůměrné umělecko-řemeslné zpracování přispělo k vysoké výtvarné hodnotě budovy. Přehledný půdorys se přitom vyznačuje cennou jednoduchostí pro snadnou orientaci návštěvníků. Budova ministerstva zemědělství byla navržena v duchu uměleckého díla tzv. Gesamtkunstwerku, tedy ideálního propojení architektury, umění a řemesla. Vynikající znalost výtvarných vlastností stavebních materiálů (kámen, dřevo, sklo, kov) umožnila Roithovi dosáhnout jednoduše a účelně výtvarného účinku, a to promyšlenou kombinací barev, struktur, hmot a forem, které volil pro jednotlivé stavební i interiérové uměleckořemeslné prvky. Jeho dílem byly i nábytkové soustavy nebo soupravy svítidel blížící se až k funkcionalistickým formám. Z dalších výtvarných umělců na stavbě působili např. sochaři K. Štípl, J. Brůha (fasáda), V. Sucharda (reliéfy, dřevořezby) nebo V. Karel (vitráže). Za pozornost stojí z veřejných prostor zejména vstupní hala s vitrážovými okny, velký přednáškový sál v podkroví a k němu vedoucí točité schodiště s elegantní křivkou. František Roith (1876-1942) studoval u Josefa Zítka i ve Vídni u Josefa Wagnera. S vlastní tvorbou začal po roce 1905. Z Roithova ateliéru vzešla například Městská knihovna v Praze na Mariánském náměstí, ředitelství pošt a telegrafů v Brně, „Rašínův dům“ (finanční úřady) v Plzni, budovy bývalého okresního soudu s věznicí v Jilemnici a Společenský dům v Luhačovicích. František Roith byl také autorem mnoha technických staveb, především vodních děl a mostů.

Čas načtení: 2021-12-23 08:45:33

Invaze do ministerstev

S novou vládou není nuda. Kdyby z toho nešel děs, pozorování různých výstřelků při přebírání resortů by mohlo být zábavné a zasluhovalo by pozornost psychologů, možná i psychiatrů. Platilo by to například při sledování prvních kroků místopředsedy vlády a ministra vnitra Víta Rakušana, patrně posedlého jistotou, že s úřadem mu pánbůh nadělil i rozum. Ještě nebyl ministrem, ale již zahlaholil, že je nezbytná reorganizace policie, zejména Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) a chystal se očistit vládní aparát od „lidí z Agrofertu“. Reorganizace je krajní opatření, k němuž se má přikročit pouze tehdy, pokud se současná struktura organizace stala vážnou překážkou pro její efektivní fungování. Záměr pana místopředsedy vlády tedy signalizuje, že NCOZ funguje velmi špatně. To je vskutku nemilý vzkaz veřejnosti. Není ovšem známo, o co se poznatek o špatném fungování opírá. Reorganizace by neměly být časté. NCOZ vznikla v roce 2016. Je to velmi mladá organizace v porovnání se Spolkovým kriminálním úřadem (Bundeskriminalamt), jenž vznikl v roce 1951 a strukturou se NCOZ velmi podobá, dokonce zahrnuje i útvar pro potírání kyberkriminality, který je prý nutné z NCOZ vyčlenit. Nemohu v zásadě vyloučit, že by uskutečnění takového záměru mohlo nakonec být prospěšné. Ale k jakékoli reorganizaci by se nemělo přikročit jinak než na základě solidní analýzy. Zdá se mi ale málo pravděpodobné, že by ji již někdo provedl a Rakušan se s jejími závěry seznámil. Subjektivní názor ministra nemůže analýzu nahradit. Policie je příliš důležitá na to, aby s ní politici směli nakládat jako s hračkou. Pokud zmíněné záměry jsou příčinou rozhodnutí policejního prezidenta Jana Švejdara opustit policejní sbor, nedivil bych se mu. Budiž mu útěchou, že se nestal obětí spiknutí jako policejní prezident Petr Lessy dosazený na základě výběrového řízení ministrem vnitra za stranu Věci veřejné a kriminalizovaný za účelem vypuzení z funkce. Měl tehdy štěstí, že soudy nepodlehly tužbám politiků ze stran ODS a KDU-ČL, které jsou dnes opět u moci. Pokud se týká záměru na očistu od „lidí z Agrofertu“, není mi jasné, jak chce Rakušan překonat zábranu v podobě služebního zákona. Navíc namítám, že pokud si Andrej Babiš přivedl z Agrofertu lidi, pak jistě proto, aby zajistil hladký chod úřadů, do kterých je vyslal. V odpolitizované státní správě by měli být prospěšní i vládě Petra Fialy. Ale spíše bych se obával, že si je Babiš vezme zpět, aby pomohli napravit následky jeho dlouhé nepřítomnosti ve vedení holdingu. Pozoruhodné je také jednání Mariana Jurečky, dočasného správce resortu zemědělství, kterého jsem dosud považoval za uvážlivého muže. Ale i jemu se z nabyté moci zatočila hlava a odvolal generálního ředitele Lesů České republiky Josefa Vojáčka, jehož následovali čtyři vrcholoví manažeři. Destabilizoval tím významný podnik, jehož zisky občas posilují státní rozpočet. Pokud důvodem měla být nesprávně provedená reorganizace, z logiky věci vyplývá, že bude muset následovat další reorganizace, která podnik vrátí do původní struktury nebo jej k ní přiblíží. Časté reorganizace podnikům škodí. A opět je zde otázka: na základě jaké analýzy usoudil pan ministr, že reorganizace byla špatná? Je to vážné: politik, jenž řídí resort pouze na dobu několika týdnů, provedl nevratný krok, s jehož ničivými následky se bude muset vypořádat „definitivní“ ministr. Bylo-li odvolání Vojáčka skutečně nezbytné, jistě by lidstvo neutrpělo újmu, kdyby se s tím počkalo na uzdravení Zdeňka Nekuly. Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím. Pouze soudím, že jeho nevlídnou pozornost by zasluhovaly i některé jiné složky soustavy, o jejichž hříších nemůže mít tušení. Jako příklad uvádím Krajské státní zastupitelství Praha. Doufejme, že uvedené nežádoucí kroky ministrů jsou pouze průvodním jevem pocitů vojevůdců invazní armády, která vstoupila na dobyté území, a že se časem chování politiků vrátí k normálu.

Čas načtení: 2021-07-07 14:13:42

Vzpomínkou na likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora bude koncert Ivy Bittové ve Veletržním paláci

Slavnostní pietní koncert Památníku ticha v podobě hudební meditace Ivy Bittové věnované vzpomínce na definitivní likvidaci tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau (BIIb) se uskuteční v pondělí 12. července v 18 hodin ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Likvidace obyvatel objektu BIIb proběhla v roce 1944 ve dvou vlnách, 8. března a 10. až 12. července, o život přišlo celkem téměř 7500 vězňů. Vstup na pietní koncert je zdarma. Vzpomínka Památníku ticha na březnové události spojené s největší jednorázovou masovou vraždou v historii Československa byla letos opět limitována opatřeními proti pandemii, aktuální červencové výročí je tak nadějí pro návrat veřejných akcí na místa paměti spojená s pražskými transporty. Velká dvorana Veletržního paláce se rozezní hudebními tóny v podání houslí a hlasu zpěvačky, houslistky a herečky Ivy Bittové. „Setkání a proplétání s různými styly a tradicemi odlišných etnik je formou a reflexí mého dnešního hudebního i osobního vyjádření. Mé hudební myšlenky jsou založeny na vnímání a naslouchání vnitřního hlasu a komunikaci s přírodou. K tomu je zapotřebí ticho, odpočatá mysl a pozitivní atmosféra. To vše pak lze přenést do hudební volné formy. Přes posluchače chci vyslat vibrace, nové rezonance a myšlenky dále do vesmíru. Zosobnění přítomnosti na koncertě je důležitá hodnota společného prožitku,“ říká Iva Bittová. Likvidace tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi měla v první etapě téměř čtyři tisíce obětí. Byla to největší jednorázová genocida československých občanů v naší historii. Ve druhé vlně 10. až 12. července 1944 zahynulo 3500 zbylých vězňů a tábor BIIb byl zlikvidován. Šlo o konec falešné naděje, kterou dostaly židovské rodiny, jež sem byly deportované postupně od září 1943. Koncertem otvírá Památník ticha veřejný dialog k letošnímu podzimu, kdy připomene osmdesát let od zahájení židovských deportací a založení ghetta Terezín. Ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze na podzim Památník ticha chystá například výstavu fotografií klasika české fotografické školy Pavla Diase nazvanou Torzo, vzpomínky pro budoucnost, jež bude k vidění v bubenské nádražní hale a v Domě U Černé Matky Boží. Dne 27. května podepsal ministr kultury Lubomír Zaorálek zřizovací listinu nové státní příspěvkové organizace Památník ticha. Tak vznikla po dlouhých přípravách nová instituce, která má za poslání především přestavbu nádrží Bubny. Tato instituce postupně převezme aktivity dosud zajišťované obecně prospěšnou společností Památník šoa Praha včetně její sbírky a projektového vývoje. Ministr Zaorálek novou státní příspěvkovou organizaci oficiálně vyhlásí na úvod koncertu.  „Když jsme založili neziskovou společnost pro revitalizaci nádraží Bubny, tak jsme plánovali, že nádraží v jeho novém kulturním významu otevřeme pro veřejnost k 75. výročí prvního pražského transportu v roce 2016. Nyní jsme o pět let dále. Památník ticha má své meziroční aktivity vzpomínkové i vzdělávací, ale nad investicí do jeho přestavby probíhají stále nekonečné diskuse se státní správou. Nezbývá než věřit, že nová státní instituce bude v administrování státních financí pro již vyvinutý projektový záměr úspěšnější,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12

Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…

Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 19:47:46

Rozsvícení svíček připomene vyhlazení Terezínského rodinného tábora v Osvětimi

Tradiční pietní akce Vzpomínka na BIIb, která připomíná vyhlazení tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi v roce 1944, se uskuteční i letos. V pondělí 8. března v 17.45 hodin bude navázán hudební telemost mezi nádražím Bubny a ministerstvem zahraničních věcí v Praze. Svíce za zesnulé se následně symbolicky rozzáří před Černínským palácem i na místě paměti bývalého vyhlazovacího tábora v Osvětimi – Birkenau, odkud byli vězni rodinného tábora vyhnáni na smrt. Při vyhlazení rodinného tábora v Osvětimi v noci z 8. na 9. března 1944 přišlo o život téměř 4000 žen, mužů i dětí. Tato největší hromadná vražda v historii Československa byla koncem falešné naděje, kterou dostali obyvatelé tzv. Terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau označovaného jako BIIb. Podle vzpomínek spisovatele a překladatele židovského původu Pavla Stránského z knihy Poslové obětí tuto sekci koncentračního tábora nacisté založili jako zástěrku za účelem manipulace s veřejným míněním. Měla posloužit jako alibi, když se objevily zprávy o organizovaných masových vraždách v Osvětimi. V září roku 1943 dopravili nacisté do tohoto tábora dva transporty z Terezína, v prosinci téhož roku dva další a poté tři v květnu roku 1944. Každý transport měl zůstat v táboře šest měsíců a pak zemřít v plynových komorách. Zaplynované měli nahradit „čerství“ vězni, aby případná komise Mezinárodního červeného kříže zjistila, že jsou vězni v „dobrém“ stavu. Většina obětí byla deportována do terezínského ghetta přes nádraží Bubny. V onu osudnou noc z 8. na 9. března 1944 odvezli nacisté – až na malé výjimky – všechny dosud žijící vězně ze zářijového transportu do plynu. Jednalo se celkem o 3792 bývalých československých občanů, kteří jsou tak dodnes velkým symbolem dvojité zrady vykonavatelů nacistické koncepce konečného řešení židovské otázky. „Vzpomínku na BIIb měl Památník ticha k březnovému datu zajištěnou s velkým hudebním programem již vloni. Na poslední chvíli byl koncert kvůli první vlně pandemie odvolán a přeložen na červencové datum, kdy připomínáme definitivní likvidaci rodinného tábora. Také letos připravujeme koncert na červenec. Považujeme za podstatné připomenout i 8. březen jako významné datum naší válečné historie,“ říká Pavel Štingl z Památníku ticha. Pietní akce začne v 17.45 hodin předtočenou vzpomínkou přímo z nádraží Bubny, jejíž součástí bude Wiegala (ukolébavka) od Ilse Weberové v podání mezzosopranistky Edity Adlerové. Studenti Gymnázia Přírodní škola přednesou parafrázi Ježkova blues Svět naruby nazvanou Kufr naruby přizpůsobenou pro jedno ze svých terezínských představení. V 18 hodin naváže online stream z prostranství před Černínským palácem, kde po úvodu zvláštního zmocněnce ministerstva zahraničních věcí pro holocaust Roberta Řeháka zazní houslové sólo ze sonáty Viktora Ullmanna a báseň Františka Basse Zahrada. Vzpomínka vyvrcholí rozsvícením celkem šesti svící, červeným zabarvením světel osvěcujících Černínský palác a ve stejný okamžik se rozsvítí svíčky i na autentickém místě bývalého „lágrbaráku“ BIIb v Birkenau. Jedna bude svíce zapálena za všechny oběti holocaustu a pět dalších za oběti vyhlazení rodinného tábora. „V dnešní těžké době daleko více chápeme utrpení oněch nevinných dětí, žen a mužů. Minulost se nám najednou více zpřítomňuje a vede nás k povinnosti připomínat a učit se zvláštní citlivosti a ostražitosti ke všem projevům, které by mohly vést k podobným hrůzám. Kéž bychom dokázali v sobě najít takovou sílu, solidaritu a odvahu, kterou v lágrech mnozí prokazovali vůči druhým tváří tvář smrti,“ říká Robert Řehák, zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání.  Celou vzpomínkovou akci bude možné živě sledovat na online kanálu ministerstva zahraničních věcí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53

Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty

Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.