Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 10:39:21

Podnikáme skok důvěry. Letíme

Něco se děje, ale co? Je kolem nás stále víc věcí a jevů, které nemají precedens. Nevíme, co si o nich máme myslet. Například digitálně stimulovaná nuda našich dětí, které nechtějí číst. Nebo návyk na přístroje. O koronavirové krizi nemluvě. Přátelé se vsadili s Ernestem Hemingwayem, že nenapíše povídku o šesti slovech. Prohráli, protože klasik napsal: „Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.“ Domníváte se, že tato emocionální bomba otřese všemi, kdo si ji přečtou, stejně? Vůbec ne. Rozvibruje neurony těm, kteří mají mozek naučený soustředit pozornost a zapojit současně aktuální zrakový vjem s jazykovými kompetencemi, pamětí, emocionalitou, znakovými asociacemi i motorikou. Tuto schopnost mají lidé ani ne šest tisíc let, tedy krátký okamžik své evoluce. Souvisí s čtecí dráhou a lidstvo za ni vděčí neuroplasticitě mozku.  Americká výzkumnice Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se o tom píše: „Co se řeči týče, vrozený stav pomáhá rozvíjet lidská potřeba komunikace, a to po celém světě v téměř univerzální podobě. Proto se malé dítě, umístěné do jakéhokoli typického jazykového prostředí, dokáže naučit mluvit prakticky bez instrukcí. To je úžasná věc. O nováčcích, jakým je čtení, totéž říci nelze. Samozřejmě existují geny, které umožňují základní schopnosti, jako je řeč či zrak, jež se dokážou přeformovat ve čtecí dráhy, ale tyto geny samy o sobě schopnost číst nezaručují. My lidé se to musíme naučit sami. To znamená, že potřebujeme být obklopeni prostředím, které nám pomůže rozvinout a propojit složitý soubor základních i složitějších procesů, aby si každý mladý mozek dokázal vytvořit svoji zcela novou čtecí dráhu.“ Mluvení o čtení V posledních dvou třech desetiletích se ve veřejném diskurzu potkávají stále častěji pojmy nový analfabetismus a digitální gramotnost. První z nich popisuje skutečnost, že ve vyspělých zemích přibývá lidí, kteří nejsou s to odpovídajícím způsobem číst a psát. Druhý pojem charakterizuje připravenost populace komunikovat prostřednictvím nejrůznějších zařízení fungujících na digitálním principu. Zatímco analfabetismus se šíří především v mladších generacích, neschopnost pracovat s počítačem či mobilním telefonem bývá typická pro seniory. Tento stav způsobuje spolu s mnoha dalšími faktory ztížení mezigenerační komunikace a směřuje k tomu, že životní prostředí různých věkových skupin se vzájemně izoluje a vytrácí se mezigenerační solidarita. Jde o symptomy civilizačního zlomu. Na jedné straně jsme si jistí, že se ocitáme uprostřed bezprecedentní změny paradigmatu, na straně druhé postrádáme schopnosti a nástroje, jimiž bychom zachytili, co se s námi děje. Intuitivně kolem sebe hmatáme jako slepci ve sklepě a učíme se po hmatu rozeznávat, do čeho bychom neměli narazit nebo co nás naopak pomůže zorientovat a vyvést na světlo. Tušíme, že digitální prostředí zasáhne do naší fylogeneze, ale nevíme jak.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Čtení jako schopnost získaná během historického vývoje patří k nejkřehčím složkám naší civilizační výbavy, a je proto logické, že se pozornost výzkumníků i učitelů a rodičů soustřeďuje sem. Rychlost získávání a kvalita využití našich znalostí bezprostředně souvisí se čtením a je na něm závislá.  Ale pozor! Slovem čtení v tomto slova smyslu není míněno prosté rozpoznávání písmen nebo porozumění ikonám. Proto se volí v současné době stále častěji termín hluboké čtení. Obvykle citovaná studie publikovaná v International Journal of Business Administration definuje hluboké čtení jako pomalé, vytvářející představy, bohaté na smyslové vjemy, emocionální a morální komplexitu. K hlubokému čtení dochází, pokud je jazyk textu nasycen detaily, narážkami, metaforami, což aktivuje stejná mozková centra, jako kdyby čtenář příběh skutečně prožíval. S tím souvisí probuzení a zvyšování empatie, současně se rozvíjejí schopnosti analýzy. Lehkým čtením se míní pouhé porozumění slovům, jak je nacházíme většinou na online blozích nebo zpravodajských webech na internetu. Mezi oběma jmenovanými způsoby konzumace textu je asi takový rozdíl jako mezi informací a znalostí.  Kdo za to může Maryanne Wolfová ve zmíněné knize píše: „Konkrétně Národní hodnocení úrovně (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně ‚zdatné‘, a to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivě vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.“ Dále autorka konstatuje, že v případě afroamerických a latinoamerických dětí se jedná o polovinu, která v tomto věku nezvládá ani základní úroveň, a že věznice napříč Spojenými státy plánují počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Nedostatečná gramotnost zraje k sociálnímu vytěsnění a odtud je ke kriminalitě jen krůček. Za nejdůležitější příčinu špatného stavu považují odborníci malou pozornost věnovanou rozvoji dětí v prvních letech života. „První momenty mého ideálního života čtenáře začínají s malým dítětem na klíně milované osoby, kde se choulí v její náruči a sdílí doteky, pohled na knihu a zážitek, že mu někdo čte,“ svěřuje se Wolfová. Předpoklady, které ukotvují ranou zkušenost, jsou tělesnost, předmětnost a opakování. A autorka cituje větu jednoho svého kolegy: „Digitální stránka je podvod. Doopravdy tu žádná stránka není.“ Dá se však všudypřítomným výzvám digitální éry účinně čelit? Pražský neurolog Martin Stránský k tomu říká: „U obou způsobů (monitor versus kniha, pozn. autora) hrají roli oči, paměť a centra řeči. Mozek však integruje čtenou informaci mnohem lépe, pokud člověk něco fyzicky drží v ruce, než když čte z počítače. Mozek se totiž přirozenou cestou učí lépe z papíru než z počítačového zdroje. Posouvání textu skrolováním je totiž pro něj nepřirozený způsob čtení. Otáčení stránek rozděluje text do hmatatelných částí, což nám pomáhá zpracovat informace do hmatatelnějších kusů pro pochopení či zapamatování.“ Současně připomíná, že americká Akademie pediatrie vydala oficiální stanovisko, že žádné dítě do 8 let by nemělo mít obrazovku v rukou a ve škole by se na ni mělo dívat maximálně dvě hodiny. V této souvislosti věnuji vzpomínku bývalému ministru školství Marcelu Chládkovi, který chtěl, aby každé dítě dostalo ve škole tablet.  Nový člověk Je-li dosud se rozvíjející dětský mozek vystaven příliš brzy a dlouho vlivu digitálního média s jeho četnými vychytávkami, hypertextem, obrázky a třeba videy, vyvine se u něj typ pozornosti připomínající lučního koníka. Rychlé odpoutávání a přenášení pozornosti ve vleku nových a nových podnětů ovlivňuje paměť, která je pak méně trvalá a spolehlivá. Vědomosti se v mozku neukládají, a proto je pak v dospělejším věku člověk odkázán trvale na externí zdroje, jako jsou Google, Facebook nebo Instagram. Pokud se v mozku do desíti let nestihne vytvořit čtecí dráha, vznikne po digitální masáži nový člověk, jehož facelift tu celá tisíciletí nebyl. Literatura mu chybět nebude. Dospívá tak nejen u nás generace, která neví, že neví. Žije totiž v přesvědčení, že nic si nemusí pamatovat, protože si všechno může dohledat. Tato odkázanost na vnější prostředí z občana dělá ideální předmět k manipulování. Jestliže subjekt nedisponuje dostatečnou platformou vlastních znalostí a názorů, není schopen vyvozovat analogie mezi tím, s čím se setkává poprvé, a tím, co o světě už ví. Jeho ovlivnitelnost sociálním tlakem se prudce zvyšuje. Není divu, že to u mnohých sociálních vědců vzbuzuje obavy o osud demokracie, jak ji známe dosud.  Skok důvěry Nebo je to všechno jinak a jsme v situaci, kdy se nadechujeme a odrážíme k velkému skoku důvěry? Tímto termínem označuje americká ekonomka Rachel Botsmanová „situaci, kdy se rozhodneme podstoupit riziko a udělat něco nového nebo vykonat něco diametrálně odlišně“. Typickou takovou situací v dějinách je podle ní chvíle, kdy se člověk rozhodl důvěřovat páře a přesedl z koňského povozu na vlak, nebo vyměnil vizuální peníze za kreditní kartu. Něco podobného nás čeká při přesednutí z auta do samořídicího auta. A tento poměrně malý skok důvěry jako by předznamenával naše konečné a totální odevzdání se do rukou digitální externality.  {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2020-07-12 12:00:44

Omračující, dějinotvorný zpěv mládí

Roberto Bolaño je ve světě i takřka dvacet let po své smrti strážcem představy o vznešené a tragicky důstojné ur-realističnosti latinoamerické literatury. Podobně jako dějiny jihoamerického kontinentu, i jeho postavy se neustále zaplétají do konfliktu velkolepých idejí, jejich často brutálního prosazování, vášnivých pohnutek dušených sluncem, vlhkem a zkostnatělou společenskou morálkou a v neposlední řadě vědomím jedince, jež přesahuje hranice času. Odehrávají se tak ve světech, kde je možné vše, co se vysloví, ba i na co se jen pomyslí. Ve světech, které jsou více než shlukem geografických a časových koordinátů textem, který je nutné neustále číst a revidovat. Jeho knihy jsou tak programově větší než život, odvolávají se k chimérám velké literatury a pozici umělce coby proroka i mesiáše. Ovšem na druhou stranu, sám Bolaño nikdy neváhá zasáhnout a v případě hrozící nabubřelosti a metastázovaného autorského ega se sám sestřelí z výšin láskou k žánrovým vyprávěním, fanfarónským historkám, popkulturním citacím nebo prostě a jednoduše potměšilým vtípkům. Číst Bolaña je tak i v dnešní době nedůvěry k takřka všemu a všem bezpečné – skýtá dostatek prostoru pro identifikaci s velkým uměním a sebeutvrzení se o vlastní kulturnosti, stejně jako pro ironii a sarkasmus, aby bylo možné relativizovat vlastní, dobře schované ideály a romantismus nehodící se do života v době, která stále vzývá zkrachovalý realismus a pragmatismus. A navíc jsou až na dvě politováníhodné, ale v knihovnách o to reprezentativnější výjimky (Divocí detektivové a 2666) jeho knihy úlevně krátké. To je případ i Amuletu z roku 1999, který letos vydalo v překladu Anežky Charvátové nakladatelství Argo. Ten se navíc teoreticky odehrává v úzce vymezeném prostoru dámských záchodků Mexické autonomní univerzity v druhé polovině září revolučního roku 1968. Právě na nich se totiž skryla vypravěčka románu, Uruguayka Auxilia Lacouture, před vpádem armádních jednotek a přežila zde několik dní. Prakticky však vyprávění pokrývá celý její život; příchod do Mexika, jak si vybudovala pověst „matky mexických básníků“, pochopitelně anabázi na toaletách ve společnosti jediné knihy pro takovou chvíli nepříliš šťastně zvolené poezie, ale i rozlet jejího vědomí do budoucích i minulých století, kdy prorokuje, kdo a jak bude znovuzrozen, kdy se opět bude číst Kafka... a pochopitelně klade závažné otázky, jako zda žily v Mexiku kočky už před příchodem conquistadorů. Navzdory krátkému rozsahu se toho tedy v knize stane dost a dost – a čtenáři Divokých detektivů pravděpodobně ocení i prorůstání fikčních světů prostřednictvím postavy Artura Belana. Na druhou stranu v paměti nakonec utkví právě různé perličky a autorovy vtípky. Opojné vyprávění a pábení, jež jeho Auxilia předvádí, totiž nemá pevné základy. Z celého slavného roku 1968, během kterého v Mexiku kulminovaly problémy spojené s krizí politického režimu, hospodářství i demografie (během několika málo let se počet obyvatel navýšil o desítky milionů), které následně poznamenaly minimálně dalších dvacet let, si totiž nebere nic jiného než v podstatě anekdotické vyprávění, jak přežít zátah na akademické půdě. A ani exkurze do ulic hlavního města Mexika nepřekročí stín tu veselých, tu strašidelných historek pro černou hodinku, která se čirou náhodou protáhla na týdny a pro řadu Mexičanů na celý život. Jinými slovy, kniha se klidně mohla odehrávat v Gracii, Seville nebo Aténách. Pochopitelně, číst Bolaña je stále ryzí radost. U málokterého v současnosti vydávaného autora je tak snadné bezuzdně se opájet proudem řeči a přirovnání, kde například filozofickou fakultu vystihují „florentské nenávisti a římské pomsty“, a Anežce Charvátové nezbývá než složit hlubokou poklonu. Ovšem z proklamovaného hororu, thrilleru a krimi jedné dějinné události nakonec zbývá zjednodušeně melancholický obraz věčného mládí, které se obětuje za budoucí generace... a které neustále pěje o lásce coby síle stojící nad vesmírem a lidskou mocí. Jen škoda, že tu samou myšlenku vystihl třeba i Hajao Mijazaki v jedné jediné scéně filmu o prasečím pilotovi Porco Rosso čistěji, bez zbytečných odboček a vlastně paradoxně i realističtěji. Autor je knižní redaktor a publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Souboj velmocí na moři: Čína už tlačí USA, chce být jedničkou. Rozhodnout může moře

Čínské námořnictvo v posledních letech značně zmohutnělo, Peking se soustředí na stavbu ponorek, hladinových plavidel a hlavně letadlových lodí. Námořnictvo východní velmoci je ve srovnání se zeměmi východní Asie zdaleka největší. Mezi USA a Čínou jde samozřejmě primárně o projekci síly na světových mořích, kde americké námořnictvo za poslední roky ztratilo svou dominanci. Čína se dere do popředí Pekingu však toto už zdaleka nestačí a touží technologicky i početně předčit americké námořnictvo. V počtu se mu to už podařilo. Aktuálně má Čína více než 370 plavidel a ponorek, předpokladem je, že by se měl tento počet zvýšit do roku 2025 na 395, respektive 435 plavidel do roku 2030. Nejde přitom o nějaký nahodilý plán, ale o soustavnou snahu dosáhnout na začátku třetí dekády prvenství na moři před Američany. Ti mají k dispozici v současné době okolo 300 lodí. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Výhoda Američanů nad Čínou spočívá zatím ve vlastnictví velkých plavidel – hlavně letadlových lodí s jaderným pohonem, kterých mají jedenáct, a doplňují je útočné výsadkové lodě a jiné. Čína se nechce v tomto ohledu nechat zahanbit a staví již čtvrtou letadlovou loď, údajně na jaderný pohon. Jak uvádí server firstpost.com, Peking má již brzy novou letadlovou loď představit veřejnosti. USA pak kontrují stavbou nejmodernější třídy Gerald R. Ford, v rámci níž vzniká několik jednotek, které mají být technologicky nejvyspělejší plavidla s výtlakem 101 600 tun, elektromagnetickým katapultem a údernou výzbrojí. Čína zatím v minulosti představila tři letadlové lodě – Liao-ning a Šan-tung a Fu-ťien. Třetí jmenované plavidlo se už některými parametry blíží americkým moderním letadlovým lodím, nicméně jim ještě nestačí i přes solidní výtlak 80 000 tun a rovněž přítomnost elektromagnetického katapultu. I čínské ponorky doznaly pokroku Na ponorkovém poli pak USA počítají s třídou Virginia a Columbia. Třída jaderných ponorek Columbia, která nahradí starší třídu Ohio, má zahrnovat 12 jednotek. Mezi jejich hlavní výhody pak patří zcela jistě fakt, že budou mít životnost přes 40 let a nebude muset dojít k výměně paliva v půlce životnosti. Čína má v současné době zhruba šest desítek ponorek (USA jich mají k dispozici 67). Čína vlastní moderní třídu ponorek typu 094 na jaderný pohon, ve službě jich je momentálně 6. Ponorka typu 039 pak představuje plavidla na konvenční pohon, ve službě jich má Čína celkem 13. A k dispozici má i další třídy. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Nicméně je třeba uznat, že čínské ponorky doznaly velkých pokroků, a i když Peking nedokáže konstruovat tak vyspělý design jako americké námořnictvo, které má zatím nad čínskými ponorkami převahu, začíná i v podmořské oblasti USA šlapat na paty. Podle vojenských odborníků stále platí, že americké námořnictvo má navrch ve velkých útočných plavidlech, což je rozhodující. Americké námořnictvo v problémech Na druhé straně Číně hraje do karet ne úplně jednoduchá situace amerického námořnictva. Problémy s neúspěšnými projekty, jako byly například torpédoborce třídy Zumwalt, jsou již dostatečně známy. Problém je v tom, že se velké projekty US Navy prodražují, což platí i o již zmíněné třídě ponorek Columbia. USA se válkou na Ukrajině učí. Jejich střet s Čínou může svět uvrhnout do jaderné katastrofy, říká generál Šedivý Číst více Jak ostatně vyšlo najevo minulý rok, zpráva amerického Kongresu ukázala, že celý projekt může stát o 20 miliard dolarů více, než s čím počítal plán, a to už je vysoká částka. A dále hovoříme o nedostatečných kapacitách amerického námořnictva ke stavbě nových lodí a také chybějícím personálu. Z toho může Čína přirozeně těžit, má totiž větší kapacity loděnic. Početní výhoda na straně Číny Čína má mít k dispozici 13 loděnic, jak prohlásil tajemník US Navy Carlos Del Toro, kterého cituje CNN. Jedna čínská loděnice má větší kapacitu než všechny americké dohromady. Podle Del Tora už toto může znamenat vážnou hrozbu pro americké námořnictvo. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Čína tak do budoucna bude ještě vážnějším protivníkem Američanů na moři, než je dnes. Ve třetí dekádě se navíc mohou nůžky rozevřít ještě více a Peking bude mít nejen velkou početní výhodu plavidel, ale ta budou ještě technologicky a designově vyspělejší než nyní. A na to už Američané budou muset adekvátně reagovat, bez ohledu na potíže, které svírají jejich námořnictvo. I tak pro ně předpověď do budoucna není zrovna příznivá. Zdroj: firstpost.com, The War Zone, CNN KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-04-09 17:00:01

Ernst Röhm jako Hitlerova nežádoucí konkurence. Z postele putoval rovnou do vězení

Adolf Hitler se řídil heslem „účel světí prostředky“, a i když mu jeho pozdější spolupracovníci dopomohli významnou měrou k jeho neomezenému postavení diktátora, zdaleka to nezaručovalo, že dotyčný člověk v nacistickém mocenském soukolí automaticky přežije. Obětoval i kamaráda Právě případ Ernsta Röhma, německého důstojníka a spoluzakladatele vlivných polovojenských úderných oddílů SA (Sturmabteilung), svědčí o tom, že Hitler se řídil momentálními mocenskými zájmy a byl schopen obětovat i kamaráda a blízkého spojence, který mu významně pomohl v jeho politické kariéře. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Röhm byl vojákem od roku 1906, v první světové válce jej nepřítel třikrát zranil a později dosáhl hodnosti kapitána. Poté se seznámil s mladým Hitlerem a byl jedním z osnovatelů tzv. pivního puče z listopadu 1923. Na chvíli byl potom uvězněn. Potom, co opustil nápravné zařízení, začala jeho krátká, ale podivuhodně rychlá kariéra. V roce 1930 se stal šéfem oddílů SA a také blízkým Hitlerovým přítelem, jak uvádí web allthatsinteresting.com. To bral Röhm jako osobní pobídku k jeho daleko vyšším mocenským aspiracím. Ty jednak počítaly s větším významem SA v Německu, jednak pak usilovaly o ovládnutí německých ozbrojených sil (Reichswehr) pomocí SA. Tyto polovojenské oddíly tak měly absorbovat, respektive nahradit Reichswehr a stát se vedle NSDAP druhým mocenským centrem v nacistickém Německu. Hitlerova varování nestačila To vše proti Hitlerově přání. Ten v Röhmově snaze viděl ze svého pohledu přirozeně nebezpečí nejen pro NSDAP, nacionální socialismus, ale rovněž pro vlastní postavení. Proti Röhmovi zprvu nechtěl přímo zakročit, a tak mu vyslal několik varování, aby upustil od svého volání po další revoluci, která způsobovala mimo jiné také štěpení v nacistické straně samotné. Jenže svéhlavý Röhm, poháněný vlastními ambicemi, pokračoval v dalších aktivitách, které Hitler jednoznačně označoval za podvratné. Hitlerův stealth letoun Horten předběhl dobu, je velké štěstí, že do války nestihl zasáhnout Číst více Nacistický diktátor se i potom zdráhal podniknout kroky proti spojenci, který mu pomohl se dostat do pozice nejmocnějšího muže Německa. Za odstranění šéfa SA se poměrně hlasitě přimlouvali velitel SS Heinrich Himmler a Hermann Göring. Hitler nakonec souhlasil a vymyslel plán na fyzickou likvidaci Röhma. Vhodná příležitost byla Noc dlouhých nožů, tedy masová čistka Hitlerových nepřátel, která začala 30. června 1934. Hitler s pistolí v ruce Hitler si vyřizoval také staré účty se svými politickými oponenty před lednem 1933, kdy stanul v roli německého kancléře. Na konci června 1934 se konal v Bad Wiessee sjezd náčelníků SA. Do hotelového pokoje, kde zrovna Röhm spal se svým partnerem, vtrhl mimo jiné i Hitler s pistolí a prohlásil, že jeho přítel a zároveň konkurent je zatčen. Röhm byl vytažen doslova z postele, zajištěn a spěšně převezen do vězení Stadelheim v Mnichově. Hitlerův most do nikam: Záhadná stavba uprostřed nádrže Švihov Číst více Ani v této situaci však nebylo jasné, jaký osud nakonec Röhma čeká. Hitler si pohrával s myšlenkou, že jej pouze dlouhodobě uvězní, aby jej Röhm neohrožoval, ale fyzicky nezlikviduje. Nicméně se začali opět připomínat vlivní přímluvci Himmler a Göring, kteří sami vnímali korpulentního chlapíka jako nežádoucí konkurenci. Žádali pro Röhma absolutní trest. Emotivní epilog Nakonec nechal Hitler přinést do cely Röhmovi pistoli, což byl jasný vzkaz, aby se sám sprovodil ze světa. Když mu důstojník Waffen-SS Theodor Eicke přinesl zbraň, ptal se nyní již padlý náčelník oddílů SA, jestli mu ji poslal sám Hitler. Pokud ano, prohlásil, aby jej sám zastřelil. Vyslovil přání, že chce dostat kulku do břicha, a sám se odmítá odpravit. V nastalé hádce a v návalu emocí hodil Röhm po Eickovi cihlu, což Eicka rozzuřilo, a ten dal pokyn svému pobočníkovi, který Röhma na místě zastřelil. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Hitler tak vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se nepohodlné politické konkurence a dále odstranil jednoho z homosexuálů, které z duše nenáviděl, ač mnoho historiků spekuluje o tom, že sám nacistický diktátor byl gay. Hitler nechtěl za žádnou cenu připustit, aby Röhm rozmisťoval na důležitá místa v SA své přátele-homosexuály. Röhm musel zaplatit cenou nejvyšší a můžeme konstatovat, že jej zabily jeho přehnané mocenské ambice, jež byly trnem v oku právě Hitlerovi. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak by vypadal svět, kdyby Hitler vyhrál válku? Na Ameriku při honbě za čistou rasou zapomněl.

Čas načtení: 2024-05-03 16:00:01

Vypočítavý mnich Rasputin: Přežil otravu i střelné rány, v řece se ještě měl hýbat

Rasputin měl vskutku nevšední život. Narodil se v roce 1869, brzy přišel o své dva sourozence, stejně jako o matku. Rodina byla chudá a mladý Grigorij musel sám hospodařit se svým otcem, do školy nechodil, neuměl číst ani psát, jak uvádí server biography.com, gramotným se stal až v dospělém věku. Alkohol, ženy, krádež koní V 18 letech se oženil s dívkou z vedlejší vesnice, nicméně manželství šťastné nebylo, nejen kvůli pravidelným Rasputinovým záletům, ale rovněž nezřízeným alkoholovým dýchánkům. I když ruský mužik nebyl zrovna žádným krasavcem ze žurnálu, ženy mu podléhaly, protože prý měl v sobě něco mystického, uhrančivého, co se dá jen těžko popsat. Mladík se všelijak potloukal a k jeho oblíbeným kratochvílím patřily i krádeže koní. Nicméně později výstřední Rasputin začal věřit v Boha a cesty osudu jej dovedly k carské rodině. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Přítelem carské rodiny Na začátku 20. století přišel Rasputin do Petrohradu, později navázal kontakt s carem Mikulášem II. a také jeho ženou Alexandrou Fjodorovnou. Údajně měl být jejím milencem, jak uvádí web history.com, nicméně to se nikdy nepodařilo spolehlivě dokázat. Pravdou je, že carevna byla zbožnou a velmi cudnou ženou, a i když její intimní vztah s Rasputinem nelze samozřejmě vyloučit, spíše je pravděpodobnější, že zůstala nadále věrná svému manželovi. Lísání se do přízně carské rodiny bychom mohli označit jako osudové. I z toho důvodu, že Rasputin se prezentoval nejen jako mystik, zbožný muž, ale také jako léčitel. Carská rodina v té době měla starosti se synem Alexejem Nikolajevičem, který trpěl hemofilií, což znamenalo, že sebemenší poranění způsobovalo nekontrolované krvácení. Rasputin měl údajně při jedné z mnoha zdravotních příhod krvácení malého chlapce svými schopnostmi zastavit. Spiklenci připravují smrtící plán Na každý pád požíval samozvaný léčitel a okultista podpory carské rodiny, které zneužíval. Rasputina si carská rodina v nadsázce řečeno vydržovala a nedala na něj dopustit. Tento dozajista vypočítavý muž, který v mládí kradl koně a nezřízeně pil, si sotva mohl představit, že jej budou hájit nejvyšší ruské politické kruhy, a to i přes Rasputinovo mnohdy skandální a nevybíravé chování. První světová válka: Mohla za vyhlášení tohoto krvavého konfliktu chyba řidiče? Číst více Právě proto tolik vadil ruské konzervativní skupině v čele s Vladimirem Puriškevičem, Dmitrijem Pavlovičem, knížetem Felixem Jusupovem a jinými, které doslova popouzelo Rasputinovo chování. Proto se jej rozhodli zbavit jednou provždy, aby ochránili carskou rodinu před vlivem, který považovali za neblahý a v delší časové perspektivě možná fatální pro ruskou politiku, do níž carovi Rasputin rovněž promlouval. Web Britannica napsal, že i předtím proběhly určité pokusy o likvidaci Rasputina, nicméně toto spiknutí se jevilo nejpromyšleněji. „Nesmrtelný“ Rasputin Skupina vymyslela důmyslný plán, který počítal s tím, že mystika otráví. Pod záminkou, že se v Jusupově paláci odehraje oslava, kde poteče alkohol proudem a nebude nouze ani o koláče a další pochutiny, byl Rasputin vlákán v noci 29. prosince 1916 do bezvýchodné pasti. Spiklenci otrávili nejen víno, ale i koláče a domnívali se, že na usmrcení nenáviděného muže to bude stačit. Jenže se zmýlili. Rasputin požil víno i koláče, jenže jed na něho nepůsobil, jako alkoholik měl totiž nižší kyselost žaludku.   Carevna Kateřina Veliká měla celé zástupy milenců: Za noci s panovnicí dostávali paláce, hodnosti i celé vesnice Číst více Překvapení vrazi tak museli improvizovat. Střelili Rasputina do hlavy, břicha a zad. Ten se zhroutil na zem a vypadalo to, že je mrtev. Jenže zakrátko vstal a pokusil se před šokovaným Jusupovem a jeho komplici z paláce uprchnout. Byl zasypán dalšími kulkami a bit současně holí. Rasputin znovu klesl k zemi a atentátníci se domnívali, že už je definitivně hotovo. Ale opět nebylo. I když jej hodili do řeky Něvy, těžce zraněný muž stále žil a pokoušel se z řeky dostat ven. V řece se měl nakonec utopit. Nicméně web Britannica takovou verzi vylučuje, podle něj pitva prokázala, že Rasputin měl být zastřelen z bezprostřední blízkosti. Tudíž v řece už musel být mrtvý. Tak jako tak došel spiklenecký plán svého naplnění. Rasputinova smrt předznamenala zkázu Mystikovo tělo bylo nalezeno o několik dní později. Hlavní spiklenci Jusupov, Pavlovič a další byli ze země vypuzeni. Konzervativní carské kruhy si mohly oddechnout, protože Rasputin již nemohl dál ovlivňovat Mikuláše II. a jeho rodinu. Nicméně smrt výstředního mnicha jako by předznamenala budoucí ruskou politickou a hospodářskou zkázu v první světové válce a následné události, které vyvrcholily říjnovou revolucí a rozvratem, o nějž se postarali noví ruští vládci, bolševici. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rus udal vlastní dívku nepříteli. Osmnáctiletá Zoja skončila na šibenici.

Čas načtení: 2024-06-01 13:00:01

Nechci ani vypovědět, jaké chvíle tady prožíváme, psal voják domů mamince. Její srdce muselo pukat bolestí

Ani všudypřítomná smrt nemohla mladému vojákovi zabránit ve vzpomínkách na rodinu a hlavně na maminku, kterou musel nechat doma samotnou, aby se starala o hospodářství. Jeho dojemný dopis, který jí napsal z velké války, dodnes dojímá.    Císařpán František Josef I. umíral tak, jak žil. Jeho poslední slova nepřekvapila Číst více Zoufalé čekání na zprávu Tehdy jí lidé říkali velká válka a doufali, že bude také tou poslední. Hlavně ti, kteří se trápili na frontě, a jejich blízcí doma. Zavolat si nemohli, a tak rodiče jen zoufale čekali na dopis od syna, o němž nikdy nemohli vědět, zda právě neumírá někde v zákopu. A když se u vrátek zastavil pošťák, mohla to být krásná chvíle naděje a možnost přečíst si pár řádek od milovaného dítěte, nebo také děsivá zpráva, které se všichni tak obávali.  Dojemné dědictví Jedné mamince ale přišel dopis, který je dodnes uložený jako rodinné stříbro Machových. Nikdo z té doby již samozřejmě není naživu, ale těch pár řádek na zažloutlém papíře stále mluví k srdcím i duším všech, kteří se tehdy strachovali jeden o druhého.  Tak rád bych byl doma „Milá maminko, nechci ani vypovědět, jaké chvíle tady prožíváme. Po celý včerejší den létaly nám nad hlavami kulky, ale jsem díky Bohu zdráv a nezraněn. Jen vody máme málo, není kde brát. Potok je daleko a my se nesmíme k němu odvážit. Někteří ale v noci chodí. Už abychom se mohli dostat jinam a snad se i vyspat pod střechou. Maminko, vzpomínám na domov, na vás všechny a celým svým srdcem toužím vrátit se včas, abych byl na žních ku pomoci. Snad nám osud dá a boje skončí. Líbám vás všechny a vzpomínám, jak žijete a jste-li zdrávi. Váš Antonín.“ Válka nebyla jako ve Švejkovi Takový dopis dostala Antonínova maminka v době, kdy její dítě bojovalo s nepřítelem nejen za císaře pána, ale hlavně o svůj holý život. Pocity, se kterými taková slova musela číst, ani ty, s nimiž je mladý muž psal, si snad naštěstí neumíme ani představit. Nicméně dodnes vypovídají hodně o tom, že válka tak, jak ji ve svém smířlivém díle o Švejkovi vylíčil Jaroslav Hašek, se nikdy neodehrávala. Snad někde v klidu za frontou, v závětří, mimo bojiště. Ti, kteří se dostali do skutečných bojů, a byla jich většina, měli velké štěstí, když vyvázli jen se zraněním.  Jan Werich a jeho vztah ke komunistům: Podpis Anticharty chtěl odvolat, ale Štrougal na něj poslal Miloše Kopeckého Číst více Hrdinové za frontou Zatímco muži bojovali, jejich matky a manželky se snažily doma obstarat všechno potřebné. Věděly, že musí udržet hospodářství tak dlouho, než se jejich milovaní vrátí a budou moci zase pomáhat. Věděly, že se musí postarat o děti, o svoje sourozence, o staré rodiče, kteří již nemají dostatek síly. I to byli a jsou i dnes váleční hrdinové, kteří by si zasloužili medaile.  Antonín měl štěstí A jak to dopadlo s Antonínem, který napsal mamince tak srdceryvný dopis? Nakonec se přece jen vrátil domů, se šrámem na hrudníku, který mu zůstal do smrti. Hlavní ale bylo, že žil, oženil se a jeho potomci mohou dodnes číst dopisy, které psal z té velké války. Smutné i plné naděje, hrůzyplné i nádherné. Dopisy, v nichž i pod palbou myslel na rodinu a na to, jak by chtěl pomáhat. Je to dnes o tolik jiné? Určitě ne… Zdroj: dědictví rodiny Machovy KAM DÁL: Vojna na celý život: za monarchie to opravdu nebyl žádný med, bohatí ale samozřejmě měli úlevy.

Čas načtení: 2024-06-12 17:00:01

Další nejmodernější americká stíhačka se zřítila. Kupuje ČR kvalitu, nebo nepotřebný šrot?

Nejen USA, ale i jiné státy zaskočila další nehoda nejmodernějšího stíhacího stroje F-35 nedaleko města Albuquerque ve státu Nové Mexiko. Zřícení letounu potvrdilo skutečnost, že technický stav F-35 není ještě zcela vyladěný, jak by se od stíhače 5. generace očekávalo.  Technické potíže sráží letoun dolů Technické potíže u amerických letounů jsou již staršího data, nejviditelnější vadou či nedodělkem je přehřívání motorů Pratt & Whitney, při vysoké rychlosti může také dojít k poškození povrchu stroje, a tím i snížení schopnosti stealth (obtížná zjistitelnost), která je jednou z klíčových vlastností stíhače. Rovněž se hovoří o nepřesnosti kanonu, jímž je F-35 vybaven.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Vzhledem k tomu, že stroje za 150 miliard, k nimž musíme připočítat i přidružené vybavení, výcvik pilotů a úpravu letištních ploch a jež budou dodány také ČR, nabízí se otázka, zda měla ČR v tomto směru šťastnou ruku, anebo měla raději dát přednost řešení v podobě stíhačů Gripen a pokračování v jejich pronájmu. Ostatně švédská strana se aktivně přimlouvala za to, aby ČR využila nabídku prodloužení pronájmu.  Maďarsko zvolilo svou cestu Vojenští odborníci o stíhači F-35 soudí, že je na trhu v podstatě jediným dostupným strojem 5. generace, který se stane v brzké době standardním letounem NATO, a pokud by ČR jej nenakoupila nyní, nemusela by se na ni už dostat velmi dlouho řada. Nicméně ne všechny státy F-35 kupují, Maďarsko jde svou cestou a dalo již několikrát najevo, že letouny 5. generace si nehodlá pořizovat. Argumentuje tím, že jsou drahé a nákladná je rovněž jejich údržba, jakož i jedna letová hodina.  Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Bývalý náměstek ministerstva obrany Daniel Koštoval má v otázce pořízení letounů F-35 pro ČR jasno a ve světle poslední nehody stroje pro web Čtidoma.cz uvedl: „Pokud jsme si stanovili určitý cíl vzdušných sil, to znamená nakoupit letoun F-35, tak určitě bych akvizici neodkládal.“  Byly ve hře i jiné alternativy? Pokud jde o samotnou nehodu letounu, Koštoval k tomu dále doplňuje: „Co se týče vámi zmiňované nehody, nejednalo se o verzi Block 4, kterou dostane v budoucnu ČR, ta se teprve vyvíjí. Spíše bych si hlídal to, aby vývoj Blocku 4 nezaostával. Ještě bych k tomu dodal, že letadlo, které se zřítilo, letělo z továrny k předání americkým vzdušným silám, zatím tak nevíme, jestli můžeme hovořit o technické chybě, nebo chybě pilota.“ Putinův tank jen na vojenské přehlídky. Proti Ukrajině Armaty nebojují, chybí na ně zdroje Číst více Opozice namítá, že se česká vláda nezajímala i o jiné alternativy, které byly k dispozici, než o letoun F-35, například neuvažovala o prodloužení pronájmu Gripenů, což by státní kasu vyšlo mnohonásobně levněji. Bývalý náměstek ministerstva obrany k tomu pro web Čtidoma.cz říká: „K tomu, jak postupovala vláda, respektive ministerstvo obrany, nejsou materiály, které jsou veřejně dostupné, tedy se to špatně hodnotí, jestli byla zohledněna nějaká jiná alternativa. Nicméně pokud byl vznesen požadavek na letoun 5. generace, tak jediným strojem této generace, který je ve službě, je právě F-35.“   Dvě platformy jako výhodné řešení Koštoval je příznivcem existence dvou platforem v českém letectvu. Podle něho by bylo z ekonomického i vojenského hlediska výhodné, aby ČR měla ve výzbroji jak F-35, tak druhou platformu, například v podobě Gripenu, který se bude modernizovat tak jako tak. „Ekonomicky i vojensky jsme podle mého názoru schopni zvládnout dvě platformy,“ dodává Koštoval. Bývalý náměstek ministerstva obrany navíc soudí, že toto řešení je výhodné v tom případě, že pokud se objeví u jedné platformy problémy, které by znemožnily její nasazení do mise, může ji nahradit v daném okamžiku druhá. Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více Využije ČR všechny schopnosti letounu F-35? Podle oponentních hlasů tomu tak nebude a stíhač 5. generace tak zůstane nevyužit v plné kapacitě. O tom Koštoval pro web Čtidoma.cz uvedl: „Z mého pohledu si generální štáb i ministerstvo obrany jsou vědomy toho, že s letounem F-35 musí přijít i investice do zbytku armády tak, aby schopnosti F-35 byly plně využitelné v českém prostředí. Otázka je, jak se podaří upravit všechny potřebné projekty včas, aby byl v okamžiku příletu F-35 do ČR celý systém bezvadně funkční,“ uzavírá Koštoval. I přes výše zmíněné nehody a technické potíže, které výrobce letounu řeší, je podle Koštovala F-35 kvalitním strojem, připraveným pro nasazení do válek a konfliktů 21. století. ČR s jeho nákupem podle něho nešlápne vedle, musí být nicméně na druhé straně pro něj upravena příslušná infrastruktura, což znamená pochopitelně investici dalších finančních prostředků navíc.  Zdroj: Army Recognition, redakce KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.  

Čas načtení: 2024-09-18 17:00:01

Beslanský masakr – ruské tragické selhání a desítky mrtvých dětí

Po tragédii s potopením jaderné ponorky Kursk byl beslanský masakr pro Rusko a jeho prezidenta Vladimira Putina dalším šokem. Tím větším, že tentokrát umíraly i malé děti. Na druhé straně tragické události obnažily ruskou nemohoucnost a podcenění čečenských teroristů, kteří byli schopni čehokoliv, zvlášť v době, kdy probíhala druhá čečenská válka, která skončila v roce 2009. Příprava na masakr Smutným dějištěm budoucího masakru se stala škola v kavkazském městě Beslan v Severní Osetii. Čečenští militanti se na akci velmi dobře připravili a vymysleli důmyslný plán. Asi čtyřicítka ozbrojenců si počínala rozhodně a chladnokrevně, 1. září 2004 vtrhla do školy a zajala více než 1 000 rukojmích, žáků a jejich učitelů. Jak uvádí BBC, teroristé požadovali, aby se ruské jednotky stáhly z Čečenska. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Nyní už zajatci byli násilně nahnáni do tělocvičny, kam teroristé nastražili výbušniny. Jak uvádí server Britannica, s rukojmími bylo zacházeno bezohledně, islamisté jim odpírali jídlo a pití, někteří zajatci tak museli například pít vlastní moč, aby alespoň uhasili žízeň. Navíc teroristé nařídili, aby se rukojmí mezi sebou bavili pouze rusky.  Nepoučitelní Rusové Mezitím byly zalarmovány úřady a na místo byla vyslána policie a speciální jednotka, která obklíčila budovu školy. Ozbrojené složky sice jednaly rychle, nicméně Rusko se nepoučilo z útoku na moskevské divadlo na Dubrovce v roce 2002, kdy 40 čečenských islamistů vzalo více než 850 lidí jako rukojmí. Při osvobozování divadla však nakonec zemřelo skoro 170 lidí a ruské protiteroristické složky situaci nezvládly. Masakr v Úsobské ulici: Nacistická zvěrstva na dětech i těhotných ženách, bodali i do mrtvol Číst více O dva roky později bylo Rusko přistiženo v nedbalkách, protože na místě beslanské školy chyběl dostatečný počet záchranářů či hasičů. K dispozici nebyly v dostatečném množství sanitní vozy. Vše umocnil klasický ruský chaos. Události se nevyvíjely od začátku dobře, i když začal druhý den s teroristy vyjednávat prezident Ingušska Ruslan Aušev. Ozbrojenci sice propustili necelou třicítku rukojmích, nicméně další vydání zajatců už odmítli.  Teroristé jako smyslu zbavení Třetí den situace vyvrcholila nevídaným krveprolitím. Ke škole mělo být přistaveno auto Ministerstva zvláštních situací se zdravotníky. Měli odklidit a odvézt mrtvá těla před budovou. Když se auto blížilo k tělocvičně, tak se z ní ozval výbuch. Masakr v Novočerkassku: Sověti se nemazali ani s dělníky. Povraždili jich desítky Číst více Čečenští teroristé pak jako smyslu zbavení začali pálit po zdravotnících, dva z nich na místě zabili. To však nebylo zdaleka všechno, protože zakrátko se ozvala další exploze, konstrukce tělocvičny se zhroutila a pohřbila asi 160 lidí. Vznikla značně nepřehledná situace, kdy z budovy vybíhali v šoku rukojmí a zároveň speciální jednotky vtrhly do školy, aby islamisty zneškodnily. Ti si však udělali z rukojmích živé štíty, a tak ruské bezpečnostní síly omylem střílely právě do nich.  Masakr na Bořislavce: Češi zabíjeli při divokém odsunu Němců. Z dochovaného videa mrazí Číst více Výsledek masakru byl děsivý – v důsledku tragických událostí přišlo o život 334 zajatců, z toho 186 dětí, 783 lidí utrpělo různý stupeň zranění. V politickém ohledu beslanský incident dočasně oslabil Putina, který hodlal napříště centralizovat kontrolu nad odlehlými ruskými regiony. Současně byla přijata nová rozsáhlá protiteroristická opatření, aby se již podobné události nikdy neopakovaly. Ať tak, či onak, Beslan je dodnes synonymem pro ruské trauma a současně selhání. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Masakr kvůli Havlově amnestii: Vězni v Leopoldově měli rukojmí, za pár měsíců vraždili.

Čas načtení: 2024-10-09 17:00:01

Nové americké letadlové lodě třídy Gerald R. Ford. Zbraně jako ze Star Treku

USA potřebují potvrdit a zvýšit svou dominanci na světových mořích a současně dát pádnou odpověď zejména Číně na její houževnatou snahu změnit poměr sil stavbou vlastních nejmodernějších plavidel. USA se proto soustředí již několik let na konstrukci letadlových lodí třídy Gerald R. Ford, které mají perspektivně nahradit starší třídu Nimitz. Celkem vznikne ve třídě Gerald R. Ford deset plavidel. Kvalita vykoupená drahotou Jak píše server military.com, škála využití plavidel bude opravdu pestrá. Budou používána k odstrašení nepřítele, udržování námořní bezpečnosti, cvičením, humanitárním a dalším účelům.  Sériový vrah Václav Mrázek: Vzrušovalo mě, že mrtvola ženy je k znásilnění poddajná Číst více Jak poznamenává dobře informovaný americký magazín National Interest, nic není ale rozhodně zadarmo a za vysokou kvalitu se bude muset výrazně platit, což v praxi znamená 13 miliard dolarů za jednotku v nové třídě letadlových lodí. Celý program by pak měl vyjít na celkovou sumu 120 miliard dolarů, jak dodává National Interest. Čínské letadlové lodě jsou ve srovnání s americkými levnější. První dvě čínské letadlové lodě měly stát okolo 9 miliard dolarů, další plavidla se staví.  Vylepšení, kam se podíváš Drahé jsou zejména nové technologie a zbraňové systémy, nicméně ani přemrštěná cena, jak se o ní zmiňuje National Interest, nakonec neohrozí celý program, byť dojde ke zpožďování dokončení plavidel, jak už to bývá u podobně náročných projektů.  Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Třída Gerald R. Ford má na moře přinést mnohá vylepšení, o kterých by si jeho předchůdci mohli nechat jen zdát. Je to především elektromagnetický letecký katapult, tedy zařízení, které pomáhá ke vzletu letounů. Ten bude mít schopnost urychlit stroj o hmotnosti 45 tisíc kg až na 240 km/h. Oproti parnímu katapultu má nižší hmotnost a není potřeba vody, což znamená uspoření energetických nákladů.  Zbraně jako ze Star Treku Výtlak letadlových lodí má činit přes 100 tisíc tun, třída Gerald R. Ford nabídne i nejmodernější zbraňové systémy. Třetí jednotka USS Enterprise má být osazena i laserovými zbraněmi a konstruktéři plánují, že ve službě vydrží až 50 let, stejně jako ostatní plavidla v této třídě.  Raketa Zirkon. Putinova střela má úctyhodný dostřel, ale i své slabé stránky Číst více První stejnojmenné plavidlo nejmodernější třídy amerických letadlových lodí bylo zařazeno do služby v roce 2017, další tři jsou ve stavbě. Délka letadlových lodí činí 337 m, pohon tvoří dva jaderné reaktory A1B, které jsou úspornější než jeho předchůdci, a mají jednodušší konstrukci. Plavidla budou schopna vyvinout rychlost 30 uzlů (56 km/h). Pokud hovoříme o výzbroji třídy Gerald R. Ford, tu tvoří dvě osminásobná odpalovací zařízení Mk 29 pro protiletadlové řízené střely RIM-162D ESSM, dva 20mm hlavňové systémy blízké obrany Phalanx a dva raketové systémy blízké obrany RIM-116 RAM. Výzbroj doplňují čtyři 12,7mm kulomety. Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více Hra o ovládnutí světových moří se již dávno rozběhla a USA nechtějí v tomto závodě s Čínou zaspat, pokud by došlo v budoucnu k nějakému lokalizovanému konfliktu, či dokonce válce. Třída Gerald R. Ford má zajistit Americe pokračující dominanci v počtu letadlových lodí, jichž má stále nejvíce na světě.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z Dity nebudou mít Rusové žádnou radost. Česká houfnice nové generace v ukrajinských službách.

Čas načtení: 2024-11-08 16:00:01

Speciální americké jednotky Zelené barety bude využívat i Trump. Jejich „otec“ Aaron Bank, vymyslel plán na likvidaci Hitlera

Banka přitahovaly již od mládí speciální operace a podílel se na utváření válečných schopností americké armády, jak uvádí server Britannica. Možná proto se za druhé světové války přihlásil do vojenské zpravodajské služby Úřadu strategických služeb (OSS). OSS prováděl zvláštní operace, mezi nimiž nechyběly sabotážní úkoly či podpora partyzánské války. Mladý muž absolvoval nezbytný výcvik, osvojil si znalosti ve válečné taktice a strategii a naučil se skákat padákem. Sériový vrah Václav Mrázek: Vzrušovalo mě, že mrtvola ženy je k znásilnění poddajná Číst více Bank se v roce 1944 neohroženě vydal do okupované Francie, kde se ve francouzském departementu Lozère spojil s tamním odbojem. Bank významně figuroval při operaci Dragoon, tedy spojenecké invazi v jižní Francii v srpnu 1944.  Americký plán na likvidaci Hitlera Koncem války vedl Bank operaci Iron Cross, která měla buď zajmout, nebo zabít nacistického diktátora Adolfa Hitlera. OSS rekrutoval v rámci tohoto troufalého plánu německé válečné zajatce, kteří se postavili Hitlerovi, našel také mnoho dobrovolníků mezi bývalými německými vojáky. Hitlerův supertank Krysa měl být křižníkem, který brázdí zemi a srovnává města se zemí Číst více Bank a jeho zvláštní tým měli seskočit padákem v německé uniformě v rakouských Alpách. Tuto oblast považovali spojenečtí plánovači za poslední pevnost nacistického vedení, jako například Berchtesgaden. Tam měla Bankova jednotka zajmout, či zlikvidovat Hitlera a jeho pobočníky.  S Číňany proti Japonsku Když se Hitlerovi nepodařilo uprchnout z Berlína, jak se očekávalo, mise byla odvolána. V dubnu 1945 se už totiž padlý diktátor nacházel v bezvýchodně obklíčeném Berlíně a 30. 4. 1945 spáchal sebevraždu.  Druhá světová válka skrývá pravdu: Okolnosti zkázy lodi RMS Lancastria jsou přísně tajné do roku 2040 Číst více Bank se poté přesunul do Pacifiku a do Indočíny, kde vedl ve spojení s Čínou operace proti rozpínavým Japoncům. Po válce se Bank zapsal do americké historie, když založil v roce 1952 speciální jednotku, která vešla ve známost jako Zelené barety. Jednalo se o elitně vycvičenou skupinu, která měla provádět tajné operace a pronikat na nepřátelské území po moři, ve vzduchu či po zemi. Příslušníci Zelených baretů však měli za úkol přežívat doslova v polních podmínkách, i bez přísunu jídla, takže lze hovořit o přísně výběrové organizaci.  Přispěl i k bezpečnosti jaderných elektráren Za studené války sloužil Bank v Německu u 7. americké armády, poté se vrátil do USA a pracoval pro americké ministerstvo obrany. Jak píše web arsof-history.org, pomohl rozvinout základní zásady a strukturu zvláštních armádních sil. Bez zajímavosti není ani jeho přínos k bezpečnosti amerických jaderných elektráren. Teoreticky se touto problematikou zabýval více do hloubky.  Stalinův fantom: Letoun Iljušin Il-2. Létal i v poválečném Československu Číst více Do historie však vstoupil jako ten, kdo přispěl výrazným způsobem jak teoreticky, tak prakticky ke vzniku amerických speciálních jednotek, které v éře studené války tvořily nezbytnou součást tajných operací proti nepříteli, tedy Sovětskému svazu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův superbombardér měl proměnit New York v hořící peklo. Přehnaná náročnost projekt zabila.

Čas načtení: 2024-11-08 18:00:01

Tulák Charlie Chaplin prošel chudobincem a zažil bídu. Byla to pro něj nejlepší škola

Jako malý chlapec žil Charles Chaplin v bídě se svým bratrem Sydneyem a nemocnou matkou Hannah. Často neměli co jíst a chodili jak hastroši. „I ty nejchudobnější děti si v neděli sedaly doma k uvařenému obědu. Ti, kteří si nemohli dovolit nedělní oběd, patřili k žebrákům a to jsme byli my,“ vzpomíná Chaplin v knize Luboše Koláčka Špatní žáci, rebelové a jiní géniové. První hvězdné krůčky Bída jej však nezlomila a již v útlém dětství se uchytil v divadle. Pravidelně se ptal v Blackmorově divadelní agentuře po dětských rolích. Měl štěstí a jeho sen stát se hercem se stal skutečností. Ve dvanácti letech dostal první roli sluhy v Sherlocku Holmesovi. „Trochu jsem se bál, že mě požádají, abych ho tam ihned přečetl, což by mě přivedlo do rozpaků, neboť jsem skoro neuměl číst,“ vypráví slavný komik. Od roku 1906 působil v zájezdovém divadle Freda Karna, které vystoupilo dokonce na scéně pražského varieté v Karlíně. Po těžkých hereckých začátcích, kdy doslova vstal z popela, se z něj stala filmová ikona. V roce 1917 již byl nejlépe placeným hercem na světě a brzy poté založil vlastní společnost United Artists. V jeho filmech je vidět otisk jeho nuzného dětství, protože častým tématem je právě bída a chudoba. O tom svědčí i slavná postavička Tuláka, který vystupuje skoro ve všech jeho němých filmech. Legendární Felix Holzmann si vyčítal smrt první ženy. Tragédií ale ve svém životě zažil víc Číst více Maminka přišla o hlas  Chaplinova cesta ke slávě byla strmá a plná překážek. Prožil těžké dětství, jeho maminka nejprve přišla o hlas a později se zbláznila. Jelikož maminka Hannah pracovala jako herečka, ztráta hlasu jí znemožnila její povolání. S otcem, který byl také herec, se rozešla kvůli jeho zálibě v alkoholu. Zůstala na dva syny sama a mnohdy neměla na nájem. O hlas přišla Hannah při jednom představení, ale ostuda se nekonala díky Chaplinovi. Když Hannah při představení nevydala ani hlásku, režisér vyzval Charlieho, aby za ni zaskočil. Byly to jeho první ovace a herecký honorář. Hlasová indispozice maminky ovšem nastartovala období hladu a bídy. „Picasso mě modré období. My jsme měli šedé. Během něj jsme žili z milodarů, lístků na polívku a dobročinných balíků,“ vysvětluje Chaplin. Vlasta Burian: Krále komiků po válce vyhnali do hor. Pomáhal v kuchyni a místo vily mu musel stačit služební pokoj Číst více V sirotčinci a za školou Šedému období jednou bohužel odzvonilo, maminka skončila v blázinci a chlapci v sirotčinci v Hanwellu, kde začali konečně chodit do školy a naučili se trošku číst a psát. Chaplin moc školu nemusel, protože tu vládla tuhá výchova a velmi často se o slovo hlásila rákoska. Docházením na školní vyučování se mu sice otevřely nové obzory, ale láska ke vzdělání mu zůstala cizí. „Sčítání a odčítání mi přišlo užitečné akorát na to, aby mi nevrátili málo drobných,“ vypráví Chaplin.  V Hanwellské škole se naučil psát svoje jméno Chaplin. „To slovo mě fascinovalo a připadalo mi, že vypadá jako já,“ vysvětluje Chaplin ve své knize Můj životopis. Výprask ve škole nebyl výjimkou. Byly tu dva druhy tělesných trestů – rákoska a metla. Rákoska přišla na řadu při menších trestech a metlou se trestalo za těžší provinění. V době jeho pobytu v sirotčinci jej nakonec výprask neminul jako mnoho jiných chlapců zde. Křivě jej obvinili ze založení požáru na záchodě. Ačkoliv měl čisté svědomí, učinil přiznání a hrdě pak nesl trest. „Bolest byla tak strašná, až mi vyrazila dech, ale nevykřikl jsem,“ vzpomíná Chaplin. Bída a hlad v dětství a pobyt v sirotčinci ovlivnily nepochybně jeho budoucí filmovou tvorbu. Kdyby si neprošel nuzotou v raném období svého života, nejspíš by se nezrodila slavná postavička Tuláka. Jednalo se o chudého pobudu, napůl džentlmena, který vždy optimisticky věřil v lepší zítřky.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (L. Koláček: Špatní žáci, rebelové a jiní géniové, Ch. Chaplin: Můj životopis) KAM DÁL: Herec Ladislav Pešek: žádný krasavec, a přesto přitažlivý. Středoškoláka hrál ve 33 letech!

Čas načtení: 2025-03-15 00:00:00

Které tvrzení je pravdivé? Na přijímačky procvičujeme porozumění textu

Naučit se číst písmenka a ta spojovat do slov je jedna věc, druhá je přečteným slovům a větám porozumět. Trénovat můžete kdykoli a kdekoli, stačí zkrátka číst, číst a číst. Nevzdávejte to, protože trpělivost růže přináší. Ve třetím díle prémiové série zkušebních úloh k přijímací zkoušce na střední školy procvičujeme porozumění textu.

Čas načtení: 2021-07-25 13:20:56

Lenka Dostálová: Psaní je pro mne zábava a doufám, že vždy bude

Autorka dvou úspěšných sci-fi a fantasy sérií pro mládež si psaním knih, jak sama přiznává, splnila sen. Být spisovatelkou Lenku Dostálovou nenapadlo, dokud nezačala psát. Právě dodělává další příběh do Projektu Alfa a pak ji čeká práce na čtvrtém dílu Dcer světla a temnoty. Nadále je velkou čtenářkou a píše to, co ji baví i číst a psaní je stále jejím velkým koníčkem.   Díky svému dědečkovi, jste již v dětství velice ráda četla a volný čas jste dělila mezi knihy a dětské radovánky v přírodě. Jaké bylo vaše dětství a čím jste chtěla být?  Měla jsem krásné dětství. Ano, hodně jsme se stěhovali, ale vždycky jsem byla přizpůsobivá a dostatečně společenská, abych rychle zapadla, kam jsem chtěla. Přesto jsem ale vždycky byla svá. Nesčetněkrát jsem slyšela, že jsem měla být spíš kluk. Častěji mě dospělí našli na stromě než na zemi a kluci věděli, že pokud mě budou provokovat, bitka je nemine. Jednoduší by snad bylo říct, čím jsem být nechtěla. Jako malá jsem chtěla být zvěrolékařka, než jsem vystřízlivěla, ale neminula mě ani další povolání jako herečka, tanečnice, zpěvačka a další dívčí sny a představy. Postupně mě to však čím dál tím víc táhlo k přírodě a ke zvířatům. Být spisovatelkou mě ale asi nikdy doopravdy nenapadlo, dokud jsem nezačala psát. A i tahle představa přišla až o něco později.   Ve třinácti letech jste se inspirovala vašimi dětskými hrami a začala psát první příběhy, které jste před svými 18 narozeninami dokončila. Jak to dopadlo? Vydala jste tyto příběhy knižně? Série Dcery světla a temnoty vycházejí z jedné z mých nejoblíbenějších her, takže ano, minimálně jeden z těch příběhů již vyšel. Jakmile jsem však začala jedním příběhem, přišly i další, které již mají původ jen v mé hlavě. Ale když je tvořím, jako bych je žila, takže v tom pro mě není skoro žádný rozdíl.   Co vás přivedlo ke studiu zootechniky na České zemědělské univerzitě? Byla to vaše láska ke zvířatům? Rozhodně ano. Většinu dětství jsem žila na vesnici, kde k nim bylo vždycky blízko. Už ani nepočítám, co všechno jsem „zachránila“ a snažila se odchovat tajně doma. Naštěstí mi na to většinou přišli a nebohé tvory pustili zpět do přírody, ať už to byli vrabci omámení po střetu s autem nebo pulci v zavařovačce. Naše příroda mě nepřestává fascinovat dodnes.   V roce 2016 vám vyšly první díly ze dvou sérií z Projekt Alfa to byla kniha V pasti a ze série Dcery světla a temnoty kniha Démon stínů. Co bylo dříve? Projekt Alfa nebo Dcery světla a temnoty a která ze sérií je vám bližší? Ohromnou radost jsem měla samozřejmě z obou. Říct, kterou ze sérií mám raději, je nemožné. Asi bych řekla, že je to většinou ta, na které zrovna pracuji, protože jsem s ní v tu chvíli víc sžitá. Projekt Alfa vyšel jako první a je vyprávěný v ich formě, což mě k němu přirozeně více táhne, ale Dcery tu zase se mnou byly skoro od začátku, s nimi jsem začínala a na nich se učila, takže asi vždycky budou mou největší srdcovkou.   Kniha Démon stínů vznikla na základě hry, kterou jste spolu skamarádkou sepsala. Série Dcery světla a temnoty má zatím tři díly a co další pokračování? Pracujete na něčem novém? Série bude mít rozhodně ještě pokračování. Teď se soustředím na dodělání Projektu Alfa, ale hned poté se vrhnu na čtvrtý díl Dcer. Mám i další nápady, některé projekty i rozpracované, ale ty musí jít zatím stranou. Málo času a hodně nápadů.   Píšete knihy v žánru sci-fi pro mládež. Proč právě sci-fi? A jaké máte ohlasy na své knížky? Píšu to, co mě baví i číst, takže k tomu mám blízko. Neptejte se mě proč, sama nevím. Ohlasy se různí, ale co čtenář, to jiná chuť. Na prvním díle Projektu Alfa je hodně vidět, že je to prvotina, takže dostává i nejvíc kritiky. Teď bych ho napsala trochu jinak, i když děj by zůstal asi stejný. Většinou se však setkávám s pozitivním názorem, a to kolikrát i mimo cílovou skupinu, které jsou mé knihy primárně určeny.   Tím, že píšete knížky, jste si, jak jste někde přiznala, splnila svůj sen. Čím je pro vás psaní dnes? Je to více práce nebo koníček? Pořád je to koníček. V první řadě musíme brát v potaz, že knihami se u nás dá uživit, ale je to náročné, takže bohužel je psaní vždy až na druhé koleji. Ale doufám, že by to pro mě zůstalo koníčkem i v okamžiku, kdy by to začala být skutečná práce. Je to zábava a tou to pro mě vždy zůstane. Aspoň doufám.   A jaká jste čtenářka dnes? Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Mám pár favoritů a spoustu knih, které mám na poličce, že se k nim vrátím. Ročně přečtu zhruba sedmdesát knih, takže se ta polička stále rozšiřuje. Miluju svět Star Wars, i když ne všechny knihy na toto téma mi sednou. Letopisy z hlubin věku od Paverové bych také mohla číst pořád dokola, třebaže je to psáno pro děti. Bohužel jsem si ve škole vybudovala odpor k povinné literatuře, takže jsem v tomhle ohledu barbar, ale doháním to! Bílý tesák nebo Cirkus Humberto mě přesvědčili, že bych měla dát šanci i klasikům.   Stále se řídíte se heslem: „S drzostí nejdál dojdeš.“  Samozřejmě! (smích) Zatím mě ještě nikdy nezklamalo.   A co chvíle volna? Jak ráda odpočíváte?    To záleží, jakou mám zrovna náladu. Nikdy neopovrhnu chvilkou na čtení a ani seriálové maratóny se mi nevyhýbají, i když se jim raději nepoddávám příliš často. Ráda chodím ven, do přírody, kde je svět většinou ještě jakž takž normální.   Lenka Dostálová se narodila se 22. března 1992 v Jičíně. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze obor zootechnik. Napsala série Projekt Alfa (V pasti, Na útěku) a Dcery světla a temnoty (Démon stínů, Labyrint osudu, Koruna ze světla). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}