EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || Lék na 100 % bezpečný ze své podstaty neexistuje.
Čas načtení: 2024-04-26 10:00:00
Osobní vakcína mRNA proti melanomu je skutečnou nadějí na vyléčení rakoviny
Pacienti a vědci jsou nadšeni, že individuálně vytvořené vakcíny vstupují do třetí fáze testů Lékaři začali na stovkách pacientů zkoušet první personalizovanou mRNA vakcínu proti rakovině melanomu a odborníci uvítali její „převratný“ potenciál trvale vyléčit rakovinu.Melanom ročně postihne na celém světě přibližně 132 000 lidí. V současné době je hlavní léčbou chirurgický zákrok, i když se někdy používá také radioterapie, léky a chemoterapie.
\nČas načtení: 2025-03-20 17:32:31
Převratný objev pod egyptskými pyramidami přepíše historii?
Vědci nedávno oznámili převratný objev, který by mohl otřást základy tradiční egyptologie. Pomocí pokročilé technologie radarového snímkování, konkrétně syntetické apertury radaru (SAR). (Foto: X)... Článek Převratný objev pod egyptskými pyramidami přepíše historii? se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-03-19 14:27:02
Nvidia představila převratný čip s umělou inteligencí
Společnost NVIDIA odhalila Blackwell, grafický procesor, který není jen upgradem, ale obrovským skokem směrem k superumění umělé inteligence. (Foto: Flickr) Modely AI se nyní... Článek Nvidia představila převratný čip s umělou inteligencí se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-10-23 15:14:06
Převratný objev: Muž vyřešil Teslovo tajemství zesílení energie o téměř 5000 %
Jim Murray elektrizuje svět již více než 50 let. Jeho celoživotní zkušenosti přinesly desítky patentů, vynálezů a nyní i skutečně pozoruhodný objev, který může... Článek Převratný objev: Muž vyřešil Teslovo tajemství zesílení energie o téměř 5000 % se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2025-01-03 14:14:42
Převratný objev korejských vědců: nádorové buňky proměnili na normální
Vědci z Korejského institutu pro pokročilou vědu a technologie (KAIST) vyvinuli průkopnický pokrok v terapii rakoviny, který umožňuje přeměnit buňky rakoviny tlustého střeva na... Článek Převratný objev korejských vědců: nádorové buňky proměnili na normální se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2025-02-20 09:37:22
Microsoft představil převratný čip pro kvantové počítače. Změní náš svět?
Microsoft odhalil kvantový čip Majorana 1 s architekturou Topological Core. Má nízkou chybovost, škálovatelnost až na milion qubitů a extrémní chlazení.Přečtěte si celý článek: Microsoft představil převratný čip pro kvantové počítače. Změní náš svět?
Čas načtení: 2011-01-04 13:00:00
Flying Coffin / Představení kolekce Holiday 2010
Label Flying Coffin také nesmí zapomenout představit svou kolekci Holiday 2010, se kterou jde v ruku v ruce povedený, avšak poněkud tmavý lookbook. Podle fotek se dá lehce odhadnout, že nejnovější kolekce nepřinese žádný převratný zlom, což je na druhou stranu dobře. Značka Flying Coffin si jde sv ...
Čas načtení: 2014-12-09 00:00:00
Fenomén doby - silikonové kuchyňské doplňky
Silikon – fenomén, který zaplavil naše domácnosti, ač před lety se nad ním každý pousmál a považoval jej spíše za scifi. Dnes to je jinak. Silicon je již běžným vybavením v kuchyních. Ale je opravdu natolik převratný, že s přehledem utře keramické, teflonové, skleněné pomocníky? Když se řekne silic ...
Čas načtení: 2008-09-25 06:00:00
Internet Explorer 8 beta 2 - recenze druhé betaverze nového IE
Ještě jsme si ani pořádně nestačili zvyknout na Internet Explorer 7, který znamenal relativně převratný krok v historii tohoto prohlížeče a již zde máme dvě beta verze nového Internet Explorer 8. Co nový prohlížeč nabízí a jaký vlastně zatím je se dočtete v této recenzi. Instalace, aneb malý boj P ...
Čas načtení: 2021-05-11 08:27:41
„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší. Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami. Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička. Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby. Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju… Konec odbočky a zpátky do moderní politiky! Červená zeď se hroutí Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství. Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet. Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo? Všechno špatně První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina. Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu. Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu. Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují. No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli. „Latté-macchiato brigáda“ v Londýně Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář. Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch. Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase. Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám. Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné. Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-02 09:18:35
Nekončící příběh stíhání Aleny Vitáskové
Za velkého zájmu novinářů vyhlásil 1. listopadu 2019 Zdeněk Chalupa, předseda senátu Okresního soudu v Jihlavě, rozsudek v trestní věci Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), stíhané za obsazení funkce místopředsedy ERÚ Renatou Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyní. Je to již druhý rozsudek, když ten první zrušil pro četné vady odvolací senát Krajského soudu v Brně předsedkyně Haliny Černé. Aktuální rozsudek není převratný: v podstatě se shoduje s původním. Soud nedokázal překročit svůj stín a setrval na formalistickém hodnocení jednání paní odsouzené. Trest odnětí svobody v délce 24 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a vykázání ERÚ s nárokem na náhradu škody do civilního řízení ji ale bezprostředně neohrožuje. Nevyhovuje ovšem požadavkům státního zástupce Kamila Špeldy. Soud setrval na odsouzení za porušení energetického zákona nedbáním kvalifikačních nároků funkce místopředsedkyně ERÚ, kladl paní obviněné za vinu, že Renatě Vesecké opatřila požitky, jež nepožívali běžní zaměstnanci, a upozornil na společenskou nebezpečnost takového počínání, jehož beztrestnost by z něj udělala vzor, svádějící k následování. Opakovaně ale odmítl názor žalobce, že práce Renaty Vesecké jako „nekvalifikované“ síly je nulitní, a proto její odměna je škodou, způsobenou státu. Soud ale také dospěl k rozsudku za cenu opomenutí některých výtek odvolacího soudu, ba šel ve svých úvahách přímo proti jeho právnímu názoru. Pochybuji, že při vyhodnocování subjektivní stránky žalovaného jednání Aleny Vitáskové si její karatelé uvědomili tíhu její odpovědnosti za svěřený úřad. Obhájkyně paní obžalované se na místě odvolala do všech výroků rozsudku. Odvolal se i státní zástupce, který není spokojen s uloženým trestem a nechce se vzdát své představy, že plat Renaty Vesecké je škodou, způsobenou státu. Jeho tvrdošíjnost je pozoruhodná: na nesmyslnosti jeho názoru se dvakrát shodl senát nalézacího soudu, a také odvolací senát, složený ze tří soudců z povolání, ale jemu to nestačí. Asi věří, že co se nepodařilo poprvé, podaří se podruhé, že tedy odvolací senát se skloní před sílou jeho intelektu. Předpokládám, že paní odsouzená jednou dosáhne zproštění, i když cesta k tomu možná bude dlouhá a složitá. Úsilí soudců a státního zástupce za každou cenu ji trestat za způsob, jakým řešila reálné potřeby svěřeného úřadu, mi připadá nepatřičné mimo jiné i proto, že „společenská“ poptávka jejích odpůrců, kteří toto řízení účelově vyvolali s cílem vypudit ji z funkce předsedkyně ERÚ, již vyprchala. Kdyby soud dospěl k pravomocnému rozsudku v době, kdy stála v čele úřadu, uspokojil by přání jejích nepřátel. Dnes ji ale o důchod nepřipraví a žádnou moc jí nevezme, protože žádnou nemá. Její další pronásledování je již pouze samoúčelné, a proto nemá smysl je protahovat. Rozsudek okresního soudu a zarputilost státního zástupce jsou kuriozní i tím, že pronásledují nositelku státního vyznamenání. Souzený skutek je součástí úkonů, jež činila v zájmu dosažení výsledků svého úřadu, za které ji prezident vyznamenal. Je to příběh hodný Járy da Cimrmana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52
Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy
Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.
Čas načtení: 2024-02-27 09:00:00
Docela by nás zajímalo, co na tomto autě bylo shledáno tak výjimečným, aby si podobné ocenění vysloužilo. My nevidíme nic - Scenic E-Tech od Renaultu není ani technicky převratný, ani nenabízí nic ohromujícího v poměru hodnoty a ceny. (Petr Prokopec)
Čas načtení: 2024-03-06 06:00:00
Šeříkové mýdlo, polské parfémy a podpultovky ze Západu? Tímhle jsme se voněli za socialismu!
Výběr vůní ani kosmetiky za komunismu rozhodně nebyl převratný. Na výběr jsme měli zejména z vůní z ostatních socialistických zemí, antiperspirant byl tehdy cizím slovem a ve většině domácností nechybělo šeříkové mýdlo. Pojďte s námi zavzpomínat, čím vším jsme voněli za socialismu!
Čas načtení: 2024-03-08 07:39:22
Umělá inteligence v pediatrii: Přínosy, rizika a příklady
Integrace umělé inteligence do pediatrie představuje převratný pokrok ve zdravotnictví, který nabízí spektrum výhod i výzev. Využití umělé inteligence v pediatrii se ukázalo jako slibné v oblasti diagnostiky nemocí, péče o novorozence a včasné intervence.
Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00
Revoluční rotační detonační pohon prošel zátěžovým testem
Rotační detonační raketový pohon se stává hitem ve vývoji raketových technologií. Venus Aerospace ve spolupráci s DARPA testují tento převratný typ pohonu pro novou generaci hypersonických střel. Nedávno zvládli první zátěžový test, kdy rotační detonační pohon pro hypersonické střely běžel delší dobu.
Čas načtení:
Ochránci zvířat žalují Evropskou komisi za to, že nesplnila svůj slib zakázat klecové chovy
Občanský výbor úspěšné evropské občanské iniciativy (EOI) Konec doby klecové dnes zahájil právní kroky proti Evropské komisi, která nesplnila svůj převratný závazek, že zakáže klecové chovy. Soudní dvůr EU v Lucemburku obdržel dokumenty, v nichž výbor uvádí, že Komise nesplnila svůj slib předložit legislativu o zákazu klecí, který dala v reakci na úspěšnou EOI. Tato EOI jako první získala od Komise pevný závazek. Dále výbor vysvětluje, že evropské občanské iniciativy byly zavedeny s konkrétním záměrem poskytnout evropským občanům větší vliv na rozhodování EU a že nedodržením převratného závazku zakázat klece Komise zmaří samotný účel tohoto nového demokratického nástroje.
Čas načtení: 2024-03-22 06:30:00
Romana Šonková: Žalujeme Evropskou komisi za to, že nesplnila svůj slib zakázat klecové chovy
Občanský výbor úspěšné evropské občanské iniciativy Konec doby klecové v pondělí 18. března zahájil právní kroky proti Evropské komisi, která nesplnila svůj převratný závazek, že zakáže klecové chovy.
Čas načtení: 2024-03-22 07:00:01
Umělá inteligence (AI), kterou zná většina lidí, se v současné době omezuje na úzké využití v různých odvětvích. Jedná se například o počítačové zpracování přirozeného jazyka, které se věnuje analýze či generování textů a vyžaduje, aby stroj do určité míry (nikoliv absolutně) porozuměl přirozenému jazyku. Mnoho analytiků považuje za průlomový mezník ve vývoji AI rok 2015, a to díky úspěšným výsledkům v mnoha různých oblastech. Názory na to, jestli je možné sestavit stroj, který myslí, vnímá a řeší problémy jako lidé, se různí. Zatímco vědecký mainstream to sice připouští, ale zůstává v tomto směru střízlivý, nadšení fandové vědy se nemůžou dočkat, až tento převratný moment v lidských dějinách nastane. Futurista Bernard Marr tvrdí, že existují čtyři různé typy umělé inteligence. Ten poslední a nejvyšší mají představovat stroje, které si uvědomují nejen emoce a duševní stavy druhých, ale i své vlastní. Taková AI bude mít stejné potřeby, touhy a emoce jako lidé. Na takové úrovni dosud nebyla AI úspěšně vyvinuta, protože nemáme hardware ani algoritmy, které by ji podporovaly. Marr zároveň připouští, že tato úroveň nebude ještě znamenat vrchol umělé inteligence a že existuje ještě pátý typ. Umělá inteligence: Je důvod se jí bát? Číst více Když nepoznáte, že komunikujete se strojem Umělou inteligenci, která se chová opravdu inteligentně, poznáte tak, že ji nerozlišíte od člověka. Měla by projít Turingovým testem, který určí, zdali stroj umí prokázat lidskou inteligenci. Probíhá tak, že testující člověk ve své přirozené řeči klade libovolné otázky, na které v oddělené místnosti odpovídají stroj a člověk. Testující si přečte vytištěné odpovědi, a pokud nedokáže rozpoznat, jestli komunikuje s člověkem, nebo se strojem, znamená to, že umělá inteligence testem úspěšně prošla. Roku 2014 se na univerzitě v Readingu konala soutěž, v níž zvítězil chatbot ruského programátora Veselova, kterému se podařilo přesvědčit třetinu rozhodčích, že komunikují s člověkem. Odborníci považují tento úspěch za příliš slabý, a to i proto, že se program vydával za třináctiletého ukrajinského chlapce, pro něhož je angličtina druhým jazykem. Kromě toho se mnoha otázkám vyhýbal. Za opravdový úspěch by se považovalo, kdyby stroj zmátl alespoň 70 % rozhodčích. Umíte-li trochu anglicky, můžete si vyzkoušet komunikaci s chatbotem sami zde. Rychle získáte pocit, že místo člověka komunikujete s píšící encyklopedií. Chatboty „nepřemýšlejí“. Fungují spíše tak, že v obrovském množství dat, která mají načtena, dokážou v komunikaci rozeznat patterny (vzory) a jako reakci na tyto patterny v dotazu automaticky skládají slova odpovědi. Stroje si lidské mozky namažou na chleba Pro odborníky není inteligence žádným záhadným tajemstvím. Považují ji za schopnost, která umožňuje nacházet nové cesty, jež dokáží spojit předchozí zkušenosti. K novým vynálezům dochází tak, že se staré objevy zkombinují novým způsobem. Počítač může dělat totéž – skládá kousky informací novými způsoby, aby se naučil nové věci. Je to, jako když z dílků puzzle vytváříme stále nové obrazce. Roger Whitaker považuje za nejdůležitější vlastnost AI to, že se stává stále chytřejší. Až jednou dosáhne lidské úrovně, nezůstane na ní dlouho. Pár let, ne-li dní, poté se z ní samovolně vyvine umělá „superinteligence“. Nick Bostrom hovoří o „intelektu, který je chytřejší než nejlepší lidské mozky v prakticky každém odvětví, včetně vědecké kreativity, obecné moudrosti a sociálních dovedností“. John J. Xenakis se domnívá, že takzvané singularity – bodu, kdy se AI stane autonomní a sebezdokonalující – bude dosaženo do roku 2030. Do té doby má být vyvinut algoritmus superinteligentního počítače, který lidé použijí k vývinu počítačů inteligentnějších, než jsou oni sami. Poslední vynález lidstva Jeff Zaleski hovoří o AI jako o „našem posledním vynálezu“. Po něm už nebude třeba vymýšlet nic dalšího. AI vynalezne cokoliv mnohem rychleji a efektivněji než my. Objevují se ale i varovné hlasy: Bude-li mít vědomý stroj svobodnou vůli, bude-li moci plánovat své jednání, mít touhy a ambice, všechny tyto věci se mohou obrátit proti nám. A jakmile stroj učiníme vědomým a vzdáme se tím kontroly nad jeho činy, se vší pravděpodobností se zbavíme klíče, kterým bychom ho mohli „vypnout“. Jakmile bude superinteligence vyvinuta, lidé se stanou zastaralí, už nebudou schopni přispívat vlastnímu světu a ztratí důvod své existence. Slavný vědec Stephen Hawking prohlásil: „Vývoj plné umělé inteligence by mohl znamenat konec lidské rasy… Rozjela by se vlastní silou a přetvářela se stále rostoucí rychlostí. Lidé, které omezuje pomalá biologická evoluce, by nemohli konkurovat a byli by poraženi.“ Lidé brzy přijdou o práci, umělá inteligence některé profese zcela nahradí. Má to i pozitiva Číst více Polidštíme robota Hans Peter Willems se domnívá, že naopak potřebujeme, aby AI měla vědomí. Zavedeme-li do stroje umělé vědomí, může se zdát, že se tím nad ním „vzdáváme kontroly“. Ve skutečnosti to ale může být jediný způsob, jak stroj ovládat, nebo alespoň mít nad ním nějakou kontrolu. Nehumánní inteligence by měla být co nejtěsněji přizpůsobena lidskému světu, aby se do naší společnosti mohla nenásilně integrovat. Čím více se bude podobat našemu myšlení, tím lépe se přizpůsobí naší společnosti a bude v ní bezpečně fungovat. Chceme-li, aby AI prospívala jako platný člen lidské společnosti, musíme jí dát vědomí. Moderní věda je natolik složitá a vědci přicházejí s natolik nečekanými teoriemi, že leckdy jenom skutečný odborník dokáže rozlišit legitimní podivnost od naprosté magořiny. Takže se nedivme, až někdo přijde s podobným závěrem, jaký vyjádřil Karel Čapek ve své slavné hře R. U. R.: „Jedinou nadějí pro lidstvo je polidštit roboty láskou.“ Zdroje: Stephen Hawking pro BBC NEW, 2. 12. 2014; CUNNINHGHAM Anne, Artificial Intelligence and the Technological Singularity. Greenhaven Publishing, 2017.
Čas načtení: 2024-03-23 23:13:29
Oktagon chystá rekordní turnaj. 55 tisíc fanoušků na fotbalovém stadionu
Je tu další převratný krok. Největší tuzemská bojová organizace Oktagon MMA v letošním roce uspořádá rovnou dva turnaje na fotbalových stadionech. Po červnovém galavečeru v pražském Edenu, přijde již 12. října na řadu velkolepá akce Oktagon 62 na zeleném pažitu v německém Frankfurtu, kde své domácí zápasy hraje fotbalový Eintracht. Do ochozů se podle dostupných informací vměstná až 55 tisíc fanoušků.
Čas načtení: 2024-04-01 20:45:40
Hloubková studie dvojité generativní umělé inteligence
Mezi nejnovější inovace, které se objevily, patří dvojitá generativní umělá inteligence (Double Generative AI), což je převratný přístup, který kombinuje sílu dvou generativních modelů a vytváří vysoce realistické a různorodé výstupy.