Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-17 11:31:24

Pravidla skutečných ninjů: Nová kniha pro děti nabízí řešení agresivity ve školách

Knižní řada, která pomáhá dětem s inkluzí, se v polovině listopadu rozšíří o novou knihu Petry Štarkové Pravidla skutečných ninjů. Pojednává o dětské agresivitě a je určena dětem prvního stupně základních škol. Jak vycházet s problémovými spolužáky, si děti mohou přečíst přímo samy, ve školách nebo společně s rodiči. Jde o v pořadí již šestou knihu z edice Má to háček, kterou vydávají společně nakladatelství Pasparta a Albatros. Kniha má odborný doslov, určený rodičům a pedagogům. Každá kniha z této edice obsahuje příběh, jehož hlavní dětský hrdina se potýká s nějakým problémem, poruchou nebo diagnózou. V edici dosud vyšly knihy s tématy: autismus, střídavá péče, ADHD, outsider, cukrovka. V knize Pravidla skutečných ninjů jde o příběh Ivoše – kluka který se přistěhoval do města a přichází do nové školy. Hned první den se objevují konflikty – Ivoš se pere, je sprostý, neumí se správně chovat. Jeho spolužáci Hynek, Albert a Anička se snaží přijít na kloub tomu, proč to dělá. Spolu se čtenáři postupně zjišťují, že Ivoš to nemá lehké – z původního domova s maminkou museli utéct, protože tatínek začal mít problémy s alkoholem a choval se agresivně. Ivošovi v novém prostředí kromě kamarádů pomáhá i sociální pracovnice Lenka. Jednoho dne Ivoš dostane knihu o ninjích – bojovnících ze starých dob. V nich nachází vzor a podle pravidel, která společně s Lenkou vytváří, se učí vycházet s lidmi a řešit konflikty bez násilí. Spolužáci se pro změnu učí vycházet s ním a porozumět mu, což se nakonec podaří. „Bylo pro mě výzvou psát dětského hlavního hrdinu, který je v podstatě záporná postava – Ivoš z knížky Pravidla skutečných ninjů vstupuje od začátku na scénu s tím, že je zlý. Chová se hrubě, ničí věci, napadá ostatní. Dětský čtenář se s ním nejprve nemůže příliš identifikovat a musí si k němu nacházet cestu postupně. Na druhé straně – zpracovat právě tohle téma mi přišlo strašně důležité,“ říká ke vzniku knihy sama autorka, Petra Štarková. Proč se pustila do takového „riskantního tématu? „S někým, kdo se chová tak, jako hlavní hrdina téhle knížky, se setká většina dětí. A měly by mít možnost přečíst si o tom, jak si s tím mohou poradit. Nepsat o dětské agresivitě je jako zavírat oči před velmi vážným problémem. A psát o ní jen pro dospělé a z pohledu dospělých taky nestačí – i děti, a hlavně ony, potřebují informace o tom, proč se ten druhý chová zle a co se s tím dá dělat. Protože v první linii jsou dětské agresivitě vystaveny právě ty děti, dospělí se o tom dozvědí až později, nebo vůbec ne,“ je přesvědčena spisovatelka. Při tvorbě knihy se setkala i s několika negativními reakcemi na postavu sociální pracovnice. „Postava sociální pracovnice vzbuzovala hodně emocí od samého začátku – někteří čtenáři, kteří mají s OSPODem špatné zkušenosti, nevnímali pozitivně, že by měla být součástí knížky. Na druhé straně jsem přesvědčena, že děti by měly vědět, že existuje organizace na jejich ochranu, která se snaží řešit týrání, domácí násilí, alkoholismus rodičů, spory rodičů a podobně,“ vysvětluje autorka své rozhodnutí tuto postavu ponechat jako důležitou součást své nové knihy. Petra Štarková je psycholožka a autorka sci-fi a fantasy povídek, fejetonů, populárně-naučných článků a zejména knih pro děti. Její knihy Pirát jménem Šampaňský (příběh pro děti o tom, jak pomocí fantazie získat kamarády) a Jak to chodí v lidské hlavě (dětská psychologická encyklopedie, pravděpodobně jediná s tímto tématem, určená dětem mladšího školního věku) byly zařazeny do katalogu Nejlepší knihy dětem 2015/2016, druhá z nich byla nominována na Zlatou stuhu 2017. Další její knížky, Lukáš a profesor Neptun (hlavním hrdinou je chlapec s autismem) a Můj brácha Tornádo (příběh sourozenců, z nichž jeden má ADHD) z  edice Má to háček obdržely Cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany za publicistické práce (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-10 07:00:01

Američané použili psychický trest, kterým prošel už Dostojevskij. Zoufalý otec musel prožít strašné chvíle

Jak moc může člověk trpět, aniž by se ho kdokoliv byť jen dotkl? Pro mnohé lidi je psychická bolest mnohem intenzivnější než jakékoliv strádání fyzické, což ti, kteří chtějí druhé týrat, velmi dobře vědí. A využívali toho už v minulosti. Jedním z příkladů byl třeba známý trest ruského spisovatele Dostojevského, kterého sám tehdejší ruský car Nikolaj I. odsoudil k trestu smrti za zapojení do tak zvaného petraševského kruhu, tedy mezi intelektuály, jimž nebyly cizí socialistické myšlenky, a dokonce ani snahy o odstranění samotného panovníka. To nemohl car potřebovat, a tak se rozhodl pro exemplární trest. Dostojevskij a jeho přátelé stanuli tváří v tvář smrti.  Při trestu gunga rao se odsouzenec modlil, aby už zemřel. Prováděla ho inteligentní zvířata Číst více Poprava jen „naoko“ Jak se později ukázalo, carovi šlo o docela jinou podobu pomsty než zbavit své odpůrce života. Měli se potkat se svojí smrtelností a se strachem, jaký může člověk prožít jen před blížícím se koncem. Proces popravy nechal dojít až k samotnému výstřelu. Odsouzenci byli přivedeni na místo, kde měli zemřít, rozloučili se se životem, byly jim zavázány oči a pomocníci je přivázali ke kůlům, jak uvádí i web Faroutmagazine. Pak už nezbylo nic jiného než v hrůze čekat na výstřel. Místo něj ale přišla milost v podobě „pouhých“ čtyř let těžkých nucených prací. Dostojevskij trest nakonec přežil a podle svých zápisků si dokonce uvědomil, kolik času před svojí „první smrtí“ promarnil. Utrpení, které musel prožít ve chvílích čekání na popravu, se ale nezbavil do skutečného konce života.  Historie se vrací v ještě horší podobě Zdá se, že takové praktiky musí být jen krutou realitou historie. Jak se ukazuje, bohužel se podobné, a dokonce ještě horší krutosti dějí i v jedenadvacátém století, a to i v režii příslušníků americké armády. Například z roku 2005 je zdokumentovaný případ, kdy se vojáci navzdory přímému zákazu přípravy a provádění zinscenované popravy uchýlili k ještě krutějšímu chování. Tehdy právě zuřila válka v Iráku a Američanům se podařilo zatknout tamního muže, který měl podle jejich názoru krást ve zbrojnici. Další chvíle zadrženého si v ničem nezadaly s tím nejkrutějším mučením v historii.  Za otce měl zemřít syn Američtí vojáci tehdy nezatkli jen zmiňovaného provinilce, ale s ním před soud přivedli i jeho syny. On, jako jejich otec, dostal příkaz vybrat jednoho z nich, který za jeho čin zaplatí životem. Zprávy o tom, jak probíhal onen děsivý výběr, zda se otec k takovému rozhodnutí odhodlal, nebo zda nakonec zvolili sami vojáci, dostupné nejsou. Ze svědectví o dalším průběhu akce ale vyplývá, že byl vybraný chlapec odveden za budovu a následně jeho otec uslyšel již jen výstřely. Nemohl v tu chvíli tušit, že kulky šly cíleně mimo, že šlo jen o kruté mučení s cílem získat výpověď, jakou vojáci chtěli.  Hrůza, jakou si nechceme ani představit „Takové mučení musí být samozřejmě mnohem hroznější, než kdyby bylo vyhrožováno smrtí samotnému zadrženému,“ konstatovala psycholožka Marie Jeníková. „Vědomí, že jeho obvinění je příčinou smrti jiné osoby, dokonce jemu velmi blízké, muselo způsobit tak velký psychický šok, že se jej pravděpodobně nezbavil do konce svého života. Jde jednoznačně o krutější formu trestu než mnohé fyzické týrání případného provinilce.“   Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více Zinscenované popravy nejsou bohužel výjimečné Vraťme se ještě do jiné oblasti sužované dlouhými boji. Tentokrát šlo o rok 2007 v Íránu, kde byli tamními členy revoluční gardy obdobně mučeni britští zajatci. Po dvou dnech mučení a výslechů byli zadržení muži a jedna žena postaveni se zavázanýma očima ke zdi a zdálo se, že nadešla jejich poslední vteřina, když slyšeli jen natahování zbraní a pak – cvaknutí kohoutku. Kulky ale ze zbraní nevyšly. Mučení přesto prošli všemi děsy, které provázejí očekávanou smrt. „Íránci se převlékli z vojenských uniforem do černého a měli zakryté tváře. Pak jsme slyšeli natahování zbraní a jeden z nás pronesl: Tak, mládenci, myslím, že budeme popraveni,“ vyprávěl pro The Guardian později o šíleném momentu jeden ze zajatých britských námořníků Joe Tindall. On ani další nedobrovolní účastníci inscenované popravy na ty chvíle nezapomenou do konce života.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když jde diktátorovi z Moskvy o život: Evakuační plán a pryč do Samary.

Čas načtení: 2022-01-10 14:51:54

Klára Janečková: O práci psychologa jsem začala uvažovat po mém únosu

Psát ji bavilo již v dětství. Nakonec se v něm našla a hned její první kniha, historický román Ďábelská tvář se stala Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Zatím vydala Klára Janečková dvanáct knížek, tu poslední Francouzský manžel v roce 2021 a na třinácté složené ze 13 dramatických příběhů, právě pracuje. Psaní se od doby, co působí jako školní psycholožka, může věnovat jen ve chvílích volna. „Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání,“ říká.   Vyrůstala jste ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček. Od dětství jste ráda psala, ale také hrála na kytaru a na klavír. Někdy v sedmi osmi letech jste napsala první pohádku O Koblížkovi a v deseti letech první povídku. Jaká jste byla holčička a čím jste chtěla být a jak dopadla vaše první povídka? Byla jsem vzorná dcera, výběrová škola, jazyky, hra na hudební nástroje, to se ode mne očekávalo. Chtěla jsem být letuškou a cestovat. Už v dětství mne táhly dálky. Nebo být někde animátorkou a bavit přes den děti a večer lidi. Moje první povídka byla o chlapci, který přežil pád letadla a vyrůstal v pěstounské péči. Až v dospělosti zjistil, že jeho rodiče také přežili a setkali se. Nechápu, proč mne oslovilo tohle téma, nejspíš jsem byla fascinována nějakou leteckou havárií, nedokážu říci (smích).   Po maturitě jste pracovala ve zlatnictví a po večerech jste začala psát svoji první knihu, historický román z 16. století Ďábelská tvář, který se stal Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé držela tuto knížku v ruce? Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Moc jsem za prvotinu bojovala. Kvůli babičce. Byla nemocná a věděla jsem, že nemám mnoho času. Knihu jsem jí věnovala, vyšla na podzim a babička zemřela následujícího roku v červnu. Takže měla možnost ji číst. To byl také krásný pocit.   Následovaly další knihy: Zrada, Prokletý původ, Manželské okovy. Příběhy jsou smyšlené, fiktivní, ale kniha Unesená vypráví příběh, který se vám v osmnácti letech stal (dívku v příběhu unesl kamarád Roman, kterého do té doby pokládala za svého dobrého přítele, spolu s bratrem a dělníkem z Ukrajiny). V jednom rozhovoru jste řekla, že nebýt únosu, nešla byste studovat psychologii a díky tomu se lépe dokážete vcítit do klientů, kteří prožili nějaké trauma. A jako psycholožka působíte na třech školách. Čím vás práce psychologa naplňuje? Ano, o práci psychologa jsem začala uvažovat po únosu, kdy sama jsem potřebovala pomoc odborníka a byla těžce dostupná. Jinak jsem chtěla studovat dějiny, protože miluji historii, možná bych šla i do archeologie. Práce psychologa je náročná, člověk pracuje jen s bolestí, smutkem, potížemi. Nikdo spokojený za mnou nepřijde. Ač děti chodí si jen tak popovídat, a to je fajn. Psychologie je moje poslání, pomáhat dětem, rodinám, učitelům, třídám. Aby měly děti dobré dětství. Odměnou jsou jejich kresby, poděkování, ušmudlané bonbony, co mi přinesou nebo až odcházejí, květina na rozloučení, někdy pár hezkých slov přes sociální sítě. Dobrý pocit mi dá, když s dítětem určité potíže zvládneme a ono je spokojené a už mne nepotřebuje.   Psát jste nepřestala a následují další knihy a tu poslední Francouzský manžel jste vydala v roce 2021. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Tato kniha je druhá inspirována mým životem. Kdy já sama jsem se vdala za Francouze a měsíce ve vztahu drhla zuby, co jsem to udělala. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod, protože jsem jako psycholožka věděla, že lepší už to nebude, naopak, horší a než mít špatný vztah a jen přežívat, to raději žádný a být sama sebou. Inspiraci mi dává sám život, každý den. Co vidím, s kým se setkám, koho potkám, co přečtu, události, které se odehrávají ve světě, v mém okolí. Ráda cestuji, to je má odměna po měsících ve školách i za počítačem. Nasávám vždy novou inspiraci, setkávám se s novými lidmi, poznávám města, země.   Připravujete další příběh? Ano, nyní dokončuji knihu, která má zatím pracovní název Někdo se dívá. Je to má 13 kniham a proto je složena ze 13 dramatických příběhů. Čtenář v závěru zjistí, které příběhy jsou zcela reálné a které ne. Jsou to příběhy ze světa seznamek, sociálních sítí, kyberšikany, stalkingu, obyčejných vztahů, které začal někdo vydírat, sledovat. Bude to kniha pro náctilé i pro dospělé. Vycházím ze své praxe, ze života jiných lidí. Je to taková kuchařka, jak se zachovat, když se staneme obětí útoku přes mobil nebo internet.   Čím je pro vás psaní? Někde jste řekla, že od doby, co působíte jako psycholožka, je to spíše koníček… Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání. Tak to cítím. Bohužel mohu psát, jen když mám volno, prázdniny či chřipku (smích).   Který z procesů při psaní máte nejraději a co knížky pro děti? Mám nejraději samotnou tvorbu. Kdy si sednu a jde to ven. Prostě jen píšu, postavy si žijí, mluví a já jsem jejich hlasem. Nemám ráda přepisování, korektury a pak redakční práci. Pro děti knihy nepíšu. Nevím, zda bych byla schopna napsat pohádku, asi ano, ale jsem zaměřena na dramata. Ač nová kniha bude pro náctileté, odrostlé děti. I ty se v ní najdou.   Dočetla jsem se, že vašim oblíbeným autorem je Erich Maria Remarque, ke kterému se ráda vracíte. A co další autoři nebo knížka, která vás v poslední době zaujala? Nejraději mám Alison Weirovou, její historické romány. K těm se pořád vracím. Čtu je opakovaně. V poslední době mne zaujala trilogie Vikingové od Lasse Holma. Je to hodně chlapské čtení, ale jsem fascinována. Jak už jsem říkala, mám ráda historii, a tak se ve volném čase toulám v minulosti.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Jak nabíjíte své „baterky“? První musím odpočinout hlavě, protože příliš pracuji psychicky. Občas si udělám odpoledne pro sebe. Pustím si film či seriál, jsem jen s mými zvířaty a koukáme. Hodně mi pomáhá hudba a zpět. Vyrazím na koncert nebo doma s manželem, on je kytarista, hrajeme a zpíváme, třeba celou noc. Čistí mi to hlavu. Dále mne vždy postaví na nohy nějaká cesta, opustit domov a odjet někam pryč. To se vrátím zcela čerstvá a s novou energií do práce.   Klára Janečková se narodila 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (Filozofická fakulta – katedra psychologie s titulem PhDr.) Působí jako školní psycholožka a spisovatelka. Publikovala v různých časopisech: New Expres, Glanc, History Revue, Šarm, Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, Zpravodaj obce Chvalčov. Napsala knihy Ďábelská tvář, Zrada, Prokletý původ, Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená, Srdce v písku, Temnota, Deník Grety Kaiserové, Pád do tmy, Vítěz, Francouzský manžel. Dostala cenu Nejlepší prodávaná prvotina roku za knihu Ďábelská tvář. Má dceru Miladu a s rodinou žije v Bystřici pod Hostýnem.   

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2024-05-31 12:11:13

Fyzický trest u dětí je násilí a násilí není výchova. Manžela taky nemlátíte, říká psycholožka

Rozhovor se Zuzanou Masopustovou o tom, proč je pár ran na zadek problém a jak tělesné tresty formují výchovu v rodinách i celou společnost. Článek Fyzický trest u dětí je násilí a násilí není výchova. Manžela taky nemlátíte, říká psycholožka se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-02 04:00:00

Slzičky a strach jsou normální. I začátek školy provází šikana, říká psycholožka

Už v pondělí čeká nové prvňáky velký životní krok - poprvé zasednou do školních lavic. Je to velká životní změna, která promění rytmus života celé rodiny. Na malé žáky čeká řada úskalí, se kterými se musí vyrovnat sami, a je na rodičích, aby poznali, kdy na dítě doléhá tíha změn v běžné míře a kdy už je zapotřebí jejich zásahu. Jak ale poznamenává dětská psycholožka Lucie Blažková, slevovat dětem od nových povinností z útlocitu přínosné není. „Najet na nový režim povinností by se mělo hned, není na co čekat,“ říká psycholožka.

Čas načtení: 2024-09-09 10:57:00

Host Lucie Výborné: Od narození do chvíle, kdy je naše osobnost vybudovaná. Toto období je rozhodující, míní psycholožka

Sociální klinika poskytuje své služby těm, kteří je potřebují, a to téměř zdarma. Kliniku, která funguje 10 let, spoluzaložila klinická psycholožka a psychoterapeutka Yvonna Lucká. „První mapovací setkání má velmi často produktivní psychoterapeutický účinek, člověk nastoupí do spolupráce s terapeutem, je víc v obraze a umí formulovat, které problémy jsou prioritní,“ objasňuje psycholožka.

Čas načtení: 2024-10-19 05:00:00

Matka vstřikovala synkovi vodu do krve: Jaký měla motiv? Soud řeší možné ovlivňování svědkyně

K zoufalému činu se odhodlala matka samoživitelka (46) v průběhu února až dubna roku 2022 v motolské nemocnici. Svému vážně nemocnému synkovi (10), kterého v Motole léčili s nádorem na mozku, několikrát vstříkla do krve kohoutkovou vodu. Ten pak na jednotce intenzivní péče trpěl otravami krve, nad kterými si lékaři lámali hlavu, než dospěli k šílenému závěru, který pak ukázal na matku dítěte. Soud se nadále zabývá motivem a také možným ovlivňováním svědkyně. Za tím by mohla stát psycholožka ženy, které psala obžalovaná matka ještě předtím, než měla psycholožka možnost vypovídat u soudu coby svědkyně. 

Čas načtení: 2025-02-05 12:30:05

Hlavní potíží mnohých klientů je workoholismus, říká psycholožka z fitness centra

O souladu těla a duše psali už filozofové v antickém Řecku. V českých fitness centrech současnosti jsou však služby sportovního psychologa raritou. „Možná vás překvapí, že jako sportovní psycholožka se s lidmi, kteří by řešili pouze svůj vzhled a hmotnost, vlastně potkávám velmi málo,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz psycholožka Barbora Matějčková, která s jedním z pražských fitness center spolupracuje.

Čas načtení: 2025-02-09 05:00:00

Psycholožka o šikanátorech na školách: Oběti si natáčejí, aby zažili moc!

Šikana a útoky na spolužáky nezačínají brutálním násilím, je třeba je zastavit v zárodku, pak k nim nemusí vůbec dojít, říká psycholožka Markéta Miláčková Čermáková, ředitelka pražské kliniky duševního zdraví Neo centrum.

Čas načtení: 2025-02-14 00:00:00

Podcast People Discoveries: EAP může být pro zaměstnance hodnotnější než tradiční benefity

Podcastová série Lubora Vokrouhlického, marketingového ředitele Assessment Systems - People Discoveries - se tentokrát zaměřila na téma Employee Assistance Program (EAP), což je podpůrný program pro zaměstnance, kteří se potýkají s různými osobními či profesními problémy. Hosty tohoto dílu byli Adam Šíma, psycholog a produktový manažer EAP, Lucie Sodomková, krizová interventka a psycholožka, a Dagmar Skalická, psycholožka a psychoterapeutka. Společně diskutovali nejen o podstatě EAP, ale také o…

Čas načtení: 2025-03-12 15:00:00

Děsivý fenomén v Česku: Desítky tisíc mladých se sebepoškozují! Psycholožka popsala důvody

Každý šestý dospívající v Česku se sebepoškozuje natolik, že už jde o rizikové chování. Řeč je o desítkách tisíc mladých lidí, kteří se potýkají s vnitřní bolestí, již neumí jinak zvládnout. Odborníci bijí na poplach – případů přibývá a sebepoškozování už není jen okrajovým jevem. Jaké jsou příčiny? Jak rozpoznat, že se něco děje? A co dělat, když se to týká někoho blízkého? Nejen na to se v Epicentru ptala Pavlína Horáková psycholožky a ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4, Galiny Jarolímkové.

Čas načtení: 2025-03-13 05:00:00

Každý šestý teenager se sebepoškozuje. Psycholožka: Mnozí rodiče jejich trápení zlehčují. Jak mohou pomoci?

Sedmdesát tisíc českých teenagerů má zkušenost se sebepoškozováním a jejich počet stále roste. Každý šestý dospívající se poškozuje natolik, že už jde o rizikové chování. Přesto si rodiče často nevšímají varovných signálů nebo problémy svých dětí zlehčují. Podle psycholožky a ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 Galiny Jarolímkové je to častá chyba při řešení problému, která může dětem bránit v tom, aby dostaly potřebnou pomoc.

Čas načtení: 2025-03-20 09:09:25

Jsem psycholožka a všem, co mají děti, doporučuji mít doma červený ručník. Je to nástroj k nezaplacení

Mnoho rodičů oceňuje spoustu zajímavých triků, které jim mohou usnadnit soužití s dětmi a jejich výchovu. Některé z nich přitom mohou být až překvapující, na druhou stranu vám ale mohou výrazně ulehčit nejednu těžkou situaci. Podle jednoho z těchto tipů byste doma měli mít červený ručník. The post Jsem psycholožka a všem, co mají děti, doporučuji mít doma červený ručník. Je to nástroj k nezaplacení first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-07 17:00:00

Houpačky: Krabicové dýchání, metoda 5-4-3-2-1. Jaké techniky pomáhají dětem zvládnout strach, úzkost a paniku?

„Často je to škola, strach o rodiče, separační úzkost, strach ze tmy. Děti můžou silně plakat, mělce dýchají, buší jim srdce. Snažíme se jim zklidnit dech pomocí krabicového dýchání, dýchání do jedničky nebo jejich pozornost odvedeme jinam metodou 5-4-3-2-1,“ popisuje Marie Polášková, psycholožka z Národního ústavu duševního zdraví.

Čas načtení: 2024-02-12 11:10:00

Host Dopoledního expresu: Důraz na zdravé stravování se člověku může vymstít. Důkazem může být ortorexie

Našimi hosty ve studiu jsou nutriční specialistka Lenka Plzáková a ředitelka Centra pro psychoterapii a výživu Anocen a psycholožka Kateřina Anežka Houdková. Tématem rozhovoru je ortorexie, tedy lpění za zdravé stravě.

Čas načtení: 2024-02-05 14:30:00

Momenty: Jitka Vodňanská: Stýská se mi po sounáležitosti, kterou jsem zažívala mezi disidenty

Významná psycholožka a psychoterapeutka vypráví o tom, jak ji v profesi ovlivnila její duchovní cesta. Mluví o tom, proč dnes rodinní terapeuti neradí jako kdysi v rodinných poradnách a vysvětluje, co jí chybí v křesťanství a proč se tak ráda vrací do Asie.

Čas načtení: 2023-12-16 17:00:00

Rodiče by měli Vánoce spojit nejen s dárky, ale také vyzdvihnout kvality dítěte

Naše děti jsou trochu egocentrická generace, je důležité vést je k tomu, že svátky jsou také o obdarovávání, říká dětská psycholožka Mária Tóthová Šimčáková

Čas načtení: 2024-02-17 05:50:00

Malá vesnice, a přesto ho nikdo neznal. Život střelce z univerzity byl podivný

Ve výchově Davida K., střelce z Univerzity Karlovy a Klánovického lesa, se stala chyba, tvrdí psycholožka. Tragédii mohla podle ní zabránit terapie. Lidé z jeho okolí na něj vzpomínají jako na nenápadného chlapce s dobrým školním prospěchem, někteří sousedé z jeho domovské Hostouně o jeho existenci dokonce ani nevěděli.

Čas načtení: 2024-02-09 00:00:00

Šťastný člověk pracuje rád a lépe. Jak řešit frustraci a nespokojenost

Už Baťa zjišťoval, jestli jsou lidé v jeho fabrikách šťastní, zda do práce chodí rádi a kdy naposled byli na fotbale. Zakladatel obuvnického impéria věděl, že spokojenost zaměstnanců má vliv na jeho vlastní úspěch. Dnes firmy využívají služeb firemního psychologa. „Důvody jsou stejné,“ říká psycholožka Kristýna Šlajsová

Čas načtení: 2019-04-02 14:59:00

Rozhovor s psycholožkou: "Jsem terapeut, ne dealer."

Strava souvisí s tím, jak se člověk cítí po fyzické i psychické stránce. S oběmi - psychikou i rozumným jídelníčkem pomáhá Mgr. Zuzana Douchová, psycholožka, koučka a nutriční poradkyně v jedné osobě. A právě jí jsme vyzpovídali ohledně diet, zdravé stravy a hubnutí.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

DOMÁCÍ KVAŠENÍ JE HLAVNĚ O RADOSTI

Se Zuzanou Ouhrabkovou ze Zkvašeno.cz o iniciační knize amerického hipíka a probouzení „vnitřního šíleného vědce“ při fermentaci   Stačila jste se už naobědvat? Stihla jsem si skočit na takový rychlooběd, kuře s rýží. Chápu, jste v jednom kole. Na gymnáziu, kde působíte jako školní psycholožka, máte přípravný týden před zahájením výuky a za chvíli vám začíná další ze série porad. Ale stejně bych si ve vašem případě představovala spíš oběd v duchu fermentariánství: třeba domácí kimčchi zajídané kváskovým chlebem a zapíjené sladovou limonádou nebo kefírem. Ano, to by bylo pěkné. Já si ale jídlo do krabiček s sebou připravuji jen výjimečně, a když už, tak ne nutně se zkvašenou zeleninou. Zkrátka se běžně stravuji v normálních restauracích. Podniky s nabídkou fermentovaných jídel a nápojů u nás chybějí? Ale ony existují, například i tady blízko školy bistro Goodlok, které se hodně zaměřuje na kvašení. A spousta podniků má dnes fermentovaná jídla jako součást širší nabídky, experimentuje s nimi například Ambiente. Současně třeba takovou kávu nevyrobíte bez fermentace, je to nedílná součást procesu, kterým v menší či větší míře prochází vždycky. Postavit ale nabídku jen na kvašených potravinách a nápojích nedává smysl, nebylo by to prostě zajímavé. Kvašením a psaním o něm se sice zabýváte ve svém volném čase, nicméně už přes deset let jste výraznou propagátorkou na zdejší „zkvašeno“ scéně. Výživa je hlavně o pestrosti, ta je klíčem ke střevní mikrobiotě s jejími pestrými funkcemi. Takže fermentované potraviny nejsou jediný správný směr, jak se stravovat. Jsou jedním – avšak velmi důležitým – dílkem mozaiky. Může za to Polsko Kdy jste se s kvašením „potkala“? A co je vůbec terminologicky správnější – kvašení, nebo fermentace? Oba výrazy jsou v pořádku a já mezi nimi volně přeskakuji, občas je proložím ještě třetím výrazem – kysání. Ale zpět k vaší otázce: může za to Polsko. Po studiích psychologie a nějakém čase stráveném v Brně jsem „utekla“ do Jeseníku. Do Polska je odtamtud kousek, takže jsem tam občas jezdila. Naprosto klíčové pro mě bylo ochutnání polského boršče v Landeku, takovém krásně omšelém lázeňském městečku. To bylo v roce 2010. Poláci jsou tímhle procesem známí? Fermentují mnohem víc než my tady, je to tím, že Polsko bylo vždycky zaměřené spíš zemědělsky a taky bylo chudší, takže tradice kvašení se tam udržela, běžně koupíte v každé zelenině třeba šťávu ze zkvašené řepy. A právě tenhle řepný kvas je základem jejich boršče – barszcz czerwony s těstovinovými „oušky“, něco jako tortellinkami. Jeho chuť mě doslova uchvátila, chutná jinak než klasický boršč, takže jsem začala na internetu pátrat, jak se připravuje. A pátrání, respektive slova fermentace a kvašení ve vyhledávači mě přivedla až ke knize amerického hipíka Sandora Katze Síla přírodní fermentace. Tahle kniha není klasická kuchařka, je to přímo iniciační text. V čem je iniciační? Spíš než kuchařka je to manifest, do jisté míry snad i anarchistický, kde se kvašení a recepty prolínají se sociologií, biologií a se spoustou poznatků z jiných kultur včetně kultury DIY, „do it yourself“, udělej si sám. Vše je propojené. Katz, brooklynský Žid, dnes šedesátník, žije v zemědělské komunitě v Jižní Karolíně. V osmdesátých letech, kdy mu byl diagnostikován AIDS, začal experimentovat s fermentací. Neznamená to, že by mu fermentované potraviny nahradily klasickou léčbu, i když léky, které jsou dnes, v té době nebyly – a Sandor Katz je tu pořád. Jeho kniha je něco jako Bible pro lidi, kteří se pouštějí do podobného kutilství, experimentování… Propadla jsem tomu taky. Začala jsem pak psát blog a založila stránky Zkvašeno.cz, to bylo někdy v roce 2012. A Katzovu knihu jsem přeložila do češtiny, vyšla tady poprvé před osmi lety. Jak si vysvětlujete v posledních letech strmě stoupající zájem o fermentované potraviny? Může za to právě Sandor Katz, který učí lidi nebát se v naší sterilní době mikrobů, v tom spočívá jeho anarchie, vzpoura proti průmyslově vyráběným potravinám a důraz na lokálnost, jednoduchost. Zpočátku jeho kniha oslovila americkou alternativní scénu, později se toho chytly špičkové osobnosti gastroscény jako hvězdný šéfkuchař René Redzepi, majitel slavné dánské restaurace Noma. A ta vlna vyšší gastronomie, zároveň v uvolněnější formě s důrazem na udržitelnost, lokálnost a nové chutě, se pak rozjela tak, že dnes je z fermentování trend. Co kvašení přináší vám? Dává prostor mému vnitřnímu šílenému vědci, jak s oblibou říkám. Člověk neustále rozvíjí svoje znalosti o tom, jak funguje lidské tělo, jaká je role bakterií v něm. Recepty jsou v tomhle případě jen návodem, nemusíte se jimi řídit, kvašení je o experimentování, kdy nevíte, jak to dopadne, zároveň o jednoduchosti, kdy při mléčném kvašení stačí nakrájet zeleninu, prosolit, zamezit přístupu vzduchu a počkat, co z toho vyjde. Jde taky o tvořivost a hravost, kdy vyzkoušet se dá ledacos, je to i o hledání dalších cest a při dnešních možnostech internetu hodně o nahlédnutí do celého světa. Člověk se tak může posouvat pořád kupředu a u toho si vyjít do luk a hájů. Jako teď v druhé půlce srpna na našem workshopu Bublatorium na Kuksu – jednoduše nasbírat plody a nechat je zkvasit. Co konkrétně jste na Bublatoriu kvasili? Všechno, čeho je teď ve vrcholné sezoně spousta: špendlíky, hrušky, přidávali jsme k tomu byliny z okolí Kuksu… A kvasili jsme také to, co lidé přinesli – rajčata, cukety, holubinky se zelím, ty vyšly velmi dobře. Nebo máčená jablka, kdy se spadaná kyselá jablka ve dvouprocentním slaném nálevu doplní rozvařenými bezinkami, zázvorem, česnekem a pelyňkem černobýlem. S receptem přišla polská kolegyně Magda Jotes, takto se jablka kvasí v Polsku a na Ukrajině. Tu chuť neumím k ničemu přirovnat, ale věřte, že máčená jablka jsou výborná. Ostatně celý workshop byl přímo umělecký projekt, byli jsme tam jako umělecká rezidence multižánrového festivalu a lidem se to hodně líbilo. Radost z experimentování a tvoření je určitě skvělá, ale nezanedbatelný je asi hlavně zdravotní přínos kvašených potravin. V čem? Především v tom, že jíte pestřeji a ve větší míře zeleninu, ovoce, obiloviny, luštěniny, semínka, ořechy, houby, případně mořské řasy, tělu dodáváte více vlákniny do vaší mikroflóry. Běžný středoevropský člověk sní okolo 10–12 gramů vlákniny denně, ideálních je však 30 gramů. Dost často se také skloňují „přátelské bakterie“, což je ovšem téma na přednášku, protože tak jednoduché to není. Ne všechny jsou přátelské, většina je dokonce patogenní, naštěstí většina bakterií zhyne v žaludku v trávicích kyselinách, to je první síto pro mikroorganismy, jež se do těla dostanou zvenčí. Ty, co přežijí žaludek, nemusejí přežít dvanácterník. Zároveň jsou mikrobi důležití pro lidskou imunitu, jsou součástí mikroflóry tlustého střeva každého člověka. Takže ano, dostávejme do těla skutečné jídlo, není potřeba, aby to byla „probiotika“, jak na nás útočí reklama. Důležité je už od dětství neizolovat se od bakterií kolem nás – počínaje domácím mazlíčkem, šťouráním se v půdě na zahrádce či zakousnutím se do spadlého jablka ze stromu, aniž ho běžíme okamžitě opláchnout. Takže vás i trochu dráždí současná glorifikace kvašení coby něčeho zázračně zdravého? Přesně tak, jakmile se začne o něčem říkat, že je lékem na všechny neduhy, pak je to hlavně marketingová linka. V tu chvíli jsem ostražitá. Ano, kvašené potraviny jsou prokazatelně zdravé, a pokud máte zdravotní problémy, mohou vám udělat dobře. Ale třeba taky ne. S Vláďou Sojkou, se kterým píšeme blog Zkvašeno.cz a společně jsme vydali kuchařku, se snažíme téhle lince vyhnout. Klademe důraz na to, že zkvašené potraviny jsou především chutné a jejich tvorba a konzumace má přinášet radost, že jsem účastníkem skvělého procesu, kdy něco nakrájíte, vložíte do sklenice a ono se to promění v něco mnohem zajímavějšího. Včetně radosti z toho, že spolupracuji s ekosystémem, že se učím porozumět určitému rytmu. Jen proto, že se někde píše o tom, že kimčchi je nejzdravější jídlo na světě, nemám za povinnost ho sníst půl kila denně, i když mi třeba nechutná, protože mi smrdí po rybách, je pálivé a je v něm moc česneku. Na to jsem neměla odvahu Kvašení se týká všech kultur, národů, v podstatě celého světa a sahá hlavně do historie, kdy generace našich předků dokázaly využít každou věc z přírody a zároveň ji uchovat. Daří se nacházet nové a inovativní postupy? Ano, inovace jsou poměrně intenzivní – díky propojenosti internetem je mnohem snazší se dostat k tomu, jak Japonci kvasí to a to nebo co dělají Inuité s rybami, a vyzkoušet to ve zdejších podmínkách. Může se tak podařit nacházet nové, neotřelé chutě. V okamžiku, kdy se naučíte pracovat s kropidlákem rýžovým, tedy s plísní Aspergillus oryzae, která se používá v Asii k fermentaci sójových bobů pro výrobu sójové omáčky a miso a k výrobě saké, můžete to vyzkoušet na čemkoli, co vás napadne. A když se to nepovede, zkrátka to vyhodíte na kompost. Současně ale pořád jde o práci s „živým prostředím“, kdy předvídatelnost mikrobiálních aktivit nemusí být stoprocentní. Mikrobi jsou mikrobi, dělají to, k čemu jsou uzpůsobeni. Chtějí se rozmnožit a bránit si svoje zdroje potravy. Že v rámci této činnosti produkují alkohol, kyselinu nebo třeba penicilin, to se prostě děje. Poté co Louis Pasteur prokázal, že nemoci, hniloba a záněty jsou způsobeny živými mikroorganismy, začala se věda věnovat převážně tomu, čím nám škodí. Zároveň se ukázalo, že jsou základní podmínkou toho, aby vůbec fungoval život, aby se rozkládala odumřelá hmota na humus. Sandor Katz mimo jiné říká, že kvašení, které využíváme pro výrobu potravin, je pouhou „manipulací se smrtí“, kdy tvořením něčeho jedlého za pomoci soli a zamezení přístupu vzduchu jen oddalujeme moment, kdy se surovina přemění v humus. Kvasit jde téměř všechno. Co nejde zkvasit? Jakmile máme organickou hmotu, jde zpracovat mikrobiálně, nicméně byly už objeveny bakterie, mutantní enzymy, které se živí plasty. Někde se kvasilo méně, někde více, čím to bylo dáno? Základem kvašení je sůl a obchod se solí je součástí evropské civilizace – po jantarové stezce se nedopravoval jen jantar, ale sůl z Hallstattu nebo z polských solných dolů. Jde o to, že potraviny se neuchovávaly jen kvašením, konzervovalo se i jinými způsoby, třeba zaléváním do sádla, ale také se sušilo, zavařovalo, udilo… V českých zemích se kvasilo hlavně zelí, okurky, mléko a sýry, samozřejmě používal se chlebový kvásek a kvasilo se pivo a další alkohol. Tradice kvašení je hlavně na východ od nás, v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, Rusku, ale taky na Balkáně nebo ve Středomoří. Mistry ve fermentování jsou  pak bez diskuse země jako Čína, Korea a Japonsko.  V severských zemích se kvasily a kvasí také ryby. Ano, včetně slavného surströmmingu, to jsou fermentovaní, v podstatě shnilí sledi. Pokrm pro silné povahy. Já jsem zatím vyzkoušela jen rybí omáčku, na zásaditě fermentované ryby jsem neměla dosud odvahu, stejně tak na fermentované půlené ovčí hlavy, oceňovanou islandskou pochoutku. Vy fermentujete třeba i ajvar. Proč? Jednoduše proto, že ho nemusím zavařovat. Se zavařováním je moc práce, takže také třeba místo zavařených okurek dělám kvašené okurky. Ne ty klasické, velké „máčáky“, které jsou příliš měkké, ale malé rychlokvašky, které zůstanou báječně křupavé. Stačí je dát do skleniček, přidat trochu koření a sůl a zalít vodou. Já jsem se vydala cestou jen jedné suroviny, na podzim naložím dvacet kilo zelí, abych ho měla v únoru takříkajíc plné zuby. Co byste mi poradila, abych kvašení vzala na milost? Zkuste jiné chutě. Do zelí přidejte třeba mrkev a ptačí jeřabiny, ty „nejedlé“, jsou zajímavé. Jejich trpkost mikrobi rozloží, ale chuť tam zůstane. Dobrou službu udělají také pevnější světlé houby, holubinky nebo růžovky. Dostanete tam pátou chuť, umami, takže primárně to bude kysané zelí, ale bude o ni bohatší, výraznější. Také je možné naplnit zelím papriky, sladké nebo trochu pálivé, kdy se zelí smíchá se solí a česnekem, papriky s ním se vloží do sklenic a volný prostor se ještě „vycpe“ zelím. Těch variant je nesčetně. A není nutné toho dělat dvacet kilo. Změna paradigmatu Společnost se dnes kvůli jídlu hodně drolí a každý výživový směr je svými stoupenci až urputně obhajován. Kvašení to nejspíš taky postihlo. Ano, už jsme o tom mluvily, fermentace je v současnosti prezentována jako něco, co vám zaručí šťastný, věčný a zdravý život a odstraní klidně i nadměrnou kučeravost vlasů, pokud tomu uvěříte. Bohužel to tak ještě chvíli bude, než jej vystřídá jiný trend, ke kterému se bude vzhlížet. Zároveň je biochemie zabývající se mikroorganismy v souvislosti s lidským tělem obrovsky zajímavý vědní obor. A jsem přesvědčená, že je to obor, který ve svém vývoji bude měnit v této souvislosti paradigmata například o lidské psychice, protože mikrobiom v trávicím traktu je propojen také s mozkem. Každopádně je asi dobře, že se lidé zajímají o původ potravin, snaží se jíst zdravě, o jídle přemýšlejí. To je určitě v pořádku. Na druhou stranu se stává, že se za tím mnohdy skrývá určitá nejistota, kdy skrze jídlo chce člověk získat iluzi kontroly – když budu jíst tohle a tohle, budu zdravý. Pokud jídlo provází úzkost z toho, že něco dělám špatně, že selhávám, a upínám se ze všech sil ke zdravé stravě, tak to nefunguje. Ostatně ortorexie je zařazena obdobně jako anorexie mezi psychická onemocnění související s příjmem potravy. Hranice mezi rozhodnutím jíst zdravě, vyhnout se průmyslově zpracovaným potravinám a posedlostí zdravou stravou může být v době, kdy jsme zavaleni reklamami a „zaručenými“ návody na internetu, velmi tenká. Proto jsme na našem blogu odolali pokušení psát výživová doporučení. Co vám nyní kvasí doma? Zrovna teď jen kombucha a taky kukuřice, takové ty malé křupavé klasy. Asi bych to na sebe neměla prozrazovat, ale byl to polní pych na Kuksu, pár jsem si jich tam utrhla.    Zdroj:Respekt