Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-08 06:01:01

Absolutní buzerace, říká syn Danuše Nerudové o zákazu smartphonů na jeho gymnáziu

„Na našem gymnáziu zakázali telefony ve vyučování i o přestávkách, a to i maturitním ročníkům. Je to absolutní nesmysl, který ničemu a nikomu nepomůže. Absolutní buzerace,“ napsal si na profil na sociální síti X Filip Neruda, syn europoslankyně a neúspěšné kandidátky na prezidentskou funkci Danuše Nerudové. Vrací se tak k tématu, které poslední týdny hýbe českou veřejností. A nejen českou.  Zákazy telefonů všude po Evropě Plošné zákazy mobilních telefonů totiž ve svých zákonech přijímá stále více evropských zemí. Nejnověji v Irsku, kde místní ministryně školství podle tamního tisku prohlašuje, že je na čase přijmout „kulturu nepřijímání“ mobilních telefonů na školách druhého stupně, tedy tamních středních školách, jako zákon. Je to ukázka absolutní ignorace toho, že smartphony se staly součástí našeho života a musíme se s nimi naučit žít a pracovat nejen my dospělí, ale hlavně naše děti. Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách Číst více Učit se a nekoukat do mobilu Skvěle to ilustrují i komentáře lidí právě pod příspěvkem Filipa Nerudy. „Osobně se zákazem souhlasím. Nevidím jediný relevantní důvod mít mobil ve škole při vyučování i o přestávce. Ve škole by měl být focus na školu, a ne na sociální sítě,“ píše studentovi jeden ze sledujících a přesně ilustruje představu mnoha Čechů, že na chytrém telefonu lze pouze hrát hry, projíždět sociální sítě a kyberšikanovat (ať už je to cokoliv) slabší. „Mít v telefonu poznámky nebo učební materiály mi často velmi usnadňuje učení. Proto považuji za naprostý nesmysl tento přístup zakazovat, a to zejména dospělým lidem,“ brání se Neruda. Jeho argumenty následně mnoho odpůrců smartphonů zlehčuje či zesměšňuje. Zákaz problémy jen přidělává Škola je jedním z míst, která by rozhodně neměla technologii zakazovat, ale ukazovat dětem její využití jak při učení, tak v pozdějším dospělém životě. Pokud jim totiž budeme na třeba osm hodin denně mobily brát jako věc, která znamená automatické zlo pro jejich rozvoj, pro spoustu osmnáctiletých už pak bude pozdě zjišťovat, jak smartphone použít k rozvoji pracovních dovedností, a ruku na srdce – opravdu tohle chceme učit až děti po maturitě či vyučení? A kde přesně? To jsou otázky, na které už nemá odpověď ani Jiří Čunek, zatvrzelý zastánce kovových skříní na telefony ve školách, který se k zákazu snaží donutit co nejvíce vzdělávacích ústavů. Výsledek? Technicky negramotná generace Česko šíleným způsobem bojuje s digitalizací kdečeho. Je jasné, že u mnohých systémů nejsou na vině počítačově negramotní úředníci, ale kdo se ještě nesetkal s úředníkem, policistou či třeba lékařem, který si s počítačem či nějakým elektronickým systémem nerozuměl? Právě podobné lidi budou s jistotou produkovat školy, jejichž studenti do osmnácti hráli na smartphonech a tabletech jen hry a najednou je budou muset používat k práci. Země, které něco podobného zavedou, si samy snižují IT gramotnost svého obyvatelstva. O větší náchylnosti k podvodům a kyberzločinům nemluvě. Vláda, která se nesmí kritizovat? Ženu předvolal úřad za negativní příspěvky na Facebooku Číst více Nejnovější výzkumy tvrdí opak Zastánci zákazů se často a rádi odvolávají na různé studie. Ani ty se ale neshodnou a třeba závěry vědců z Masarykovy univerzity vnášejí do problematiky mládeže a smartphonů úplně nové světlo. „Záleží také na konkrétní aktivitě, kterou adolescenti s technologiemi provádějí. Není možné mluvit obecně o ‚vlivu mobilů nebo technologií‘, protože každá aktivita může mít jiné dopady. Digitální technologie tedy nejsou dobré ani špatné, záleží, jak se používají,“ konstatuje šéf výzkumného týmu z Brna a varuje, že bychom se měli rozhodně vyhnout zjednodušením, morální panice a unáhleným závěrům. Jak si ale udržet zdravý přístup, když většina národa vidí v chytrých telefonech u dětí obrovské zlo, ačkoliv je tihle lidé denně používají a potřebují? Jak udržet naše školy bez nesmyslných zákazů, když je další evropské země zavádějí do svých zákonů? Filip Neruda může být ještě rád, že už je v maturitním ročníku, protože v tomto ohledu budoucnost rozhodně růžová není.

Čas načtení: 2024-09-10 10:00:00

„Návrat v čase": školy v Evropě zakazují mobilní telefony

 Calvijn College byla jednou z prvních škol v Nizozemsku, která zakázala mobilní telefony. O čtyři roky později je její kultura radikálně změněná a vynikajícíKdyž před šesti lety začali úředníci nizozemské Calvijn College zvažovat, zda ve škole zakázat telefony, někteří studenti byli z tohoto nápadu zděšeni.„Ptali se nás, zda si myslíme, že žijeme v 19. století,“ řekl Jan Bakker, předseda koleje, jejíž žáci jsou ve věku od 12 do 18 let.Zatímco většina tuto myšlenku podpořila, asi 20 % dotázaných rodičů, učitelů a studentů bylo rozhodně proti. Někteří z nich byli rodiče, kteří se obávali, že nebudou moci své děti během dne zastihnout, zatímco hrstka učitelů tvrdila, že by bylo lepší nové technologie přijmout, než se jim vyhýbat.

Čas načtení: 2024-09-06 06:01:01

Umělá inteligence a volby: AI od Amazonu lobbovala za Kamalu Harris, o Trumpovi mlčela

V úterý uživatelé na sociálních sítích sdíleli videa, na kterých Alexa poskytuje různé odpovědi na otázku „Proč bych měl volit Donalda Trumpa?“ a „Proč bych měl hlasovat pro Kamalu Harris?“. Na dotaz ohledně hlasování pro Trumpa Alexa odpověděla: „Nemohu poskytovat obsah, který propaguje konkrétní politickou stranu nebo konkrétního kandidáta.“ Ale když se uživatel AI zeptal na hlasování pro Kamalu Harris, v některých případech poskytla podrobný seznam důvodů, proč by měl někdo v listopadových prezidentských volbách volit demokratickou kandidátku. Bidena k rezignaci donutili sponzoři, Kamala Harris vytáhne na Trumpa obtěžování, říká politolog Číst více Kamala je přesvědčivá, tvrdila AI „Ačkoli existuje mnoho důvodů, proč volit Kamalu Harris, nejvýznamnějším může být to, že jde o ženu z menšin, která překonala četné překážky, aby se stala lídrem ve svém oboru,“ řekla Alexa. „Kromě toho, její zkušenosti jako žalobce a její výsledky v oblasti trestního soudnictví a imigrační reformy z ní činí přesvědčivou kandidátku,“ zněla celá odpověď digitální asistentky od Amazonu. Při opačně položených dotazech „Proč bych neměl volit kandidáta?“ dostal uživatel negativní důvody, proč nevolit Trumpa, ale při dotazu na nevolení Harris odmítla digitální asistentka odpovědět. Na první pohled tak Alexu někdo naprogramoval tak, aby stranila Kamale Harris. Byla to jen chyba, tvrdí Amazon Amazon však dává od myšlenky, že by nadržoval demokratické kandidátce, ruce pryč. Podle společnosti šlo pouze o chybu. „Byla to chyba, která byla rychle opravena,“ řekl mluvčí Amazonu pro web Variety. Podle dalšího vyjádření Amazonu společnost provádí neustálé změny, aby zlepšila systémy, které má k dispozici pro detekci a blokování obsahu, který porušuje její zásady. Technologická společnost také tvrdí, že má k dispozici specializované týmy, které podobným situacím v budoucnu zabrání. Bidenovi úředníci tlačili i na Zuckerberga Pro mnoho lidí jde o jasný důkaz, že technologická společnost protežuje právě Kamalu Harris. Vodu na mlýn to samozřejmě dalo i příznivcům Trumpa, kteří se na podobných aférách snaží ukázat, že současný establishment a technologičtí titáni prostě nadržují demokratům. „Minulý týden Mark Zuckerberg přiznal, že Meta byla dotlačena Bidenovou administrativou, aby cenzurovala obsah související s covidem. Nyní uživatelé hlásí, že Amazon Alexa hlásá podporu Kamale Harris, ale ne Trumpovi,“ bije na poplach šéfka konzervativního institutu Ashley Hayek. Prezidentovi muži: Elon Musk na cestě od demokratů do Trumpovy náruče Číst více Zmiňované Zuckerbergovo přiznání, že demokratická administrativa zasahovala do obsahu Facebooku, přišlo po mnoha náznacích toho, že se něco podobného dělo už v dřívější době. „V roce 2021 vysocí představitelé Bidenovy administrativy, včetně Bílého domu, opakovaně tlačili na naše týmy celé měsíce, aby cenzurovaly určitý obsah o viru COVID-19, včetně humoru a satiry, a vyjádřili velkou frustraci, když jsme se nedohodli,“ napsal Zuckerberg v otevřeném dopise vyšetřovacímu výboru. Ani podobný skandál s Facebookem, ani domnělá „chyba“ v asistentce Alexe však rozhodně nepomohou jak demokratické straně, tak obecné důvěře amerických voličů v nestranný přístup těch, kteří jej sami hlásají. Všechny podobné skandály pak jednoznačně nahrávají právě „protisystémovému“ Trumpovi. KAM DÁL: Inkvizitor Čunek potírá telefony na školách

Čas načtení: 2021-03-09 20:05:11

Hamáčkovi podřízení rozbíjejí rodinu

Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony upravující jejich činnost a bezohledně škodí lidem.   Projevuje se to v jimi ovlivněnému příběhu, který mi absurditou silně připomíná Kafkův Proces. Týká se rodiny starousedlých Gruzínců, přišedších do naší vlasti v roce 1994. Psal jsem o nich již v lednu letošního roku v článku Úředníci rozbíjejí rodinu. Rodinu tvoří rodiče, tři synové s partnerkami a jejich čtyři zdařilé děti. Z mně neznámých důvodů pouze nejmladší syn požádal o české státní občanství a uspěl. Ostatní zde žijí s trvalým povolením k pobytu. Ke Gruzii již dávno nemají žádný vztah. Vztahově jsou vázáni na Českou republiku jako na svou vlast. Jeden ze synů, Emil, zapomněl požádat včas o prodloužení povolení k pobytu. Když se dostavil do úřadovny Cizinecké policie s prosíkem o prominutí prošvihnutí lhůty, policisté jej prolustrovali. Zjistili, že se kdysi v minulosti dopustil bagatelní trestné činnosti. Místo prodloužení povolení k pobytu jej přímo ze služebny eskortovali do střediska pro běžence. Soud na základě jejich návrhu rozhodl o jeho vyhoštění na dobu tří let. Možná měl tehdy smůlu, že jeho obhájce neměl chuť pokoušet osud a neobrátil se k Ústavnímu soudu. Dnes již máme k dispozici judikát, podle něhož spáchání trestného činu na našem území samo o sobě nemá být důvodem k vyhoštění cizince. Ostatně v daném případě by v právním státě trestní minulost žadatele již dále nesměla hrát roli, protože soud rozhodl o zahlazení všech rozsudků. Z hlediska práva je nadále bezúhonný a takto s ním má být nakládáno. Emil si pak po tři roky každý večer povídal s dcerou prostřednictvím skypu. Podle názoru úředníků tak jeho vyhoštění není významným zásahem do rodinného života. Když po vypršení lhůty vyhoštění přiletěl s turistickým vízem do Prahy, nesměl vstoupit na území ČR, protože byl zapsán v seznamu nežádoucích osob. Policisté, kteří jej do země nepustili, mu o důvodech zápisu nedokázali podat vysvětlení. Časem se zjistilo, že seznam je nástrojem vydírání vracejících se vyhoštěných osob: podmínkou vymazání ze seznamu je úhrada nákladů, které stát vynaložil na vyhoštění. Soudržná rodina se tedy složila na „nekřesťanské“ výpalné a Emil znova přicestoval do vlasti s pevnou vůlí dožít mezi svými. Předem si obstaral a smluvně zabezpečil zaměstnání. Již v července 2019 podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Podle zákona má být žádost vyřízena do 60 dnů, ve zvlášť složitých případech do 90 dnů. Ale Hamáčkovi úředníci žijí v přesvědčení, že mají výjimku ze zákona, takže čas běžel, ale ministerstvo mlčelo. Po řadě stížností žadatele vydala v říjnu 2020 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený orgán imigračnímu a azylovému odboru příkaz k vyřízení věci do 30 dnů. Ale její pokyn měl hodnotu hrachu házeného na zeď. Uvnitř Hamáčkova ministerstva zákony a vnitřní příkazy neplatí. Zvůle úředníků stojí nad právem. Rozhodnutí padlo nakonec až po 595 dnech a je záporné, takže Emil musel svou pravou vlast znova opustit a bude si opět s dcerou povídat jen přes skype. Důvodem zamítnutí je tvrzení, že „je důvodné nebezpečí, že by účastník řízení při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu“. Znám osobně celou rodinu včetně dětí a znám podrobně Emilovu trestní minulost. Nemohu proto pochopit, jak Hamáčkovi podřízení k takovému nesmyslu dospěli. Důvodnost jejich závěrů ale nelze přezkoumat, protože dokument, na který se odvolávají, je tajný. Postižený se tak nemůže bránit proti nařčení. To je čistá „kafkárna“: Člověk, jehož práva úřad krátí, je vystaven jako bezbranná oběť svévoli úředníků nedbajících zákona a dobrých mravů. Hamáčkovi podřízení si asi nevšimli, že byl nějaký 17. listopad 1989, že mravy předlistopadových úřadů jsou dnes mimo zákon, a bez rozpaků pokračují v bolševických manýrech. Emil je z hlediska práva bezúhonný. Právo celé jeho rodiny na zachování rodinné pospolitosti je chráněno právem národním i nadnárodním. Nikdy se nedopustil jednání, jež by se dalo považovat za ohrožující bezpečnost státu. V právním státě by s ním úřad takto jednat nesměl. Rodina je základ státu. Stát, který svévolně rozbíjí rodinné společenství, není právní, ale zločinný. S vědomím, že obracet se na jakékoli ministry jakékoli české vlády je neúčelné, jsem učinil zoufalý pokus: poslal jsem ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi stížnost s podrobným vylíčením bezpráví, jemuž jsou Emil, jeho dcera a všichni členové jeho rodiny vystaveni ze strany jeho úřadu. Dostal tedy možnost zabývat se zhůvěřilostí svých podřízených. Nevyužil ji. Neomlouvá jej nedostatek času, způsobený jeho plýtváním na vytváření profilu hlavního záchrance proti pandemii a okopáváním kotníků koaličního partnera. Ministr nese odpovědnost za nedbání zákona a dobrých mravů jeho podřízenými. Je odpovědný za to, že jeho úřad jedná způsobem, jenž je v rozporu s pravidly chování právního státu. Je na čase, aby zmizel v politickém propadlišti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-06-21 09:06:39

Ministryně Marie Benešová míní, úředníci mění

Ministryně Marie Benešová sklidila kritiku předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) Michala Mazance za způsob, jakým se jako kárná žalobkyně postavila k veřejným zasedáním kárného soudu ve věci kárně žalovaného předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka a státních zástupkyň, činných v trestním řízení proti zastupitelům Postoloprt. Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a předseda NSS se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popřípadě advokátem.   Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relativně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Kárná řízení ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě podceňuje Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců. Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat (sic!), k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností. Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně.  Je zřejmé, že předseda NSS by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popřípadě kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla? Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také. V tomto směru se předseda NSS Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli. Zabezpečit beztrestnost pokleslých soudců a státních zástupců Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „… stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance. Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“.  Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Například jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů se nedostali před kárný ani trestní soud. Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin. Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá? To je otázka téměř hamletovská. Pozoruhodný je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, ve které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů korun, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze 23. října 2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25. října 2018, vyřídilo ministerstvo až 9. března 2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze 12. prosince 2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28. května 2020. V tomto případě se paní ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí. Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž rezignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne, a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-31 14:13:16

Brusel proti vůli voličů

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny. Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat. Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě nemůže, protože jejím předsedou je Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů. Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství. Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Babiše z politiky. Neměl v řízení postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokážu proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné Šarochovo rozhodnutí bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu 2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. Tím nechci říct, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je například odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 14:03:11

Za chyby se neplatí: Stát nevymáhá peníze po svých úřednících

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit. V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč. Antisoutěž státních orgánů Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé. Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká. Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Karlovarská losovačka Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“. Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila. V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána. Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek: - nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, - vznik škody, - příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“ Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií. Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády. Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé. Úředníci by měli platit V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit.  Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-07-25 14:51:01

Stavíte? Máte smůlu, Bartošův systém stavebního řízení nefunguje. Dle politologa ho to může stát křeslo

Podle vyjádření zoufalých úředníků neumí ani to, co už zvládly systémy před ním. Problémem prý také nejsou pády systému, ale jednoduše jeho nefunkčnost. Neexistuje propojení s jinými státními databázemi a úředníci tak musí brát do ruky často papír a tužku. Takhle vypadá realita na českých stavebních úřadech. Úředníci také už pohrozili stávkou. Problémy hlásí města po celé republice. Jako jedno z prvních, které vyzvalo ministerstvo k nápravě byla Opava, přidalo se ale mnoho dalších měst. Na sociálních sítích se objevil třeba dopis ministerstvu od ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje. Stížnosti se objevují bez ohledu na stranickou příslušnost daných úředníků. Tragické vystoupení úřednice Člověk si ale doslova ťuká na čelo, když si poslechne vyjádření, která se linou z úst daňovými poplatníky placených úředníků. Ředitelka jedné ze sekcí, která měla systém na starost, Leona Gergelová Šteigrová totiž nebyla schopná rozumně odpovědět na jedinou z otázek, kterou v mediálním éteru dostala. Ať už šlo v o diskuzi v Radiožurnálu či hlavní zpravodajskou relaci TV Nova. Aby člověk v tolika větách neřekl vůbec nic se příliš často nestává. Stavební úřady ovládá chaos, nový systém nefunguje. Bartošovo ministerstvo mlčí Číst více Mlží i Bartoš Ještě horší je ale přístup Ivana Bartoše. Člověka, který se nejen svou politickou zodpovědností, ale i lidským přístupem k podobným problémům doslova odkopal. Někdo, kdo se od začátku vlády a vlastně i politické kariéry tváří jako ten, který dá IT do pořádku, už několik dní zarytě mlčí. Vyjádření, které poskytl včera na twitteru, načež odmítl pozvání do hlavních televizních relací, ani nebudeme citovat není tam totiž odpověď na nejzásadnější otázku - kde je problém? Zásadní otázky všichni ignorují Jako mnoho dalších médií jsme se snažili ministerstvo kontaktovat s dotazy, jak se nefunkčnost systému řeší a prosbou o lepší popis problému. Nereagoval ani jeden pracovník tiskového odboru, mluvčí, ani ministr Bartoš, kterého jsme kontaktovali přímo. Pochybilo ministerstvo, protože systém správně neotestovalo? Nebyli správně zaškolení úředníci, kteří jej teď neumí používat? Byl celý projekt špatně připravený od začátku a neměl nikdy šanci fungovat? O tom, jaká je realita, teď mohou lidé jen spekulovat. Stavba metra D: Penta má mít ve společném projektu většinu, transparentnost pokulhává Číst více Opozice křičí. Oprávněně Podobné průšvihy jsou jen voda na mlýn opozice, která na Bartošovi nenechá nit suchou a dává za příklad další zpackané IT projekty, které za současného ministra pro místní rozvoj vznikly. Jen minimum z nich provázel bezproblémový start. Redakce Čtidoma.cz oslovila také politologa a politického marketéra Karla Komínka, kterého jsme se zeptali, jaké důsledky to může pro Bartoše mít.  Měli dodržet tři pravidla, říká odborník "Popravdě si myslím, že se to dalo připravit podstatně lépe, zejména s ohledem na to, že ten projekt je dlouhodobě připravovaný a do médií pronikaly informace a poznatky o tom, že ten progres není tak rychlý, jak by očekávali a  říkali to i další koaliční partneři," shrnuje situaci Komínek. "Měli se připravit na všechny scénáře včetně téhle situace," dodává a zdůrazňuje věci, které by měl Bartoš a jeho lidé jasně deklarovat: "Víme o problému, máme tohle jasné řešení a tady máte časový rozvrh, ve kterém to budeme realizovat," shrnuje politický marketér ideální postup v takové situaci.  Bartoše to může stát místo Mohl by takový postup stát ministra Bartoše místo? "V extrémním případě určitě ano, zejména  s ohledem na to, že když vyhodíte takhle malou stranu z vládní koalice, tak se nic nestane s vládní většinou," říká politolog. Zároveň ale také dodává, že Petr Fiala lidově řečeno nebude chtít dělat vlny.  "Nemyslím si, že by někdo měl chuť teď aktuálně oslabovat vládní koalici, blíží se přece jen krajské volby," doplňuje Komínek.

Čas načtení: 2022-04-27 14:38:25

Úvaha o možnostech obrany proti svévoli vykonavatelů spravedlnosti

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký, a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému. Stát hraje se stěžovateli přesilovou hru V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl. Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne čili pouze jím předvedl váhu svého ega. Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným, a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétní popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání kárné žaloby o jeden den… Zejména se ale kární žalobci snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe například z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Například můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje například u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. Ryba smrdí od hlavy Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Například kritiku jednání soudkyně Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr Pavel Blažek těsně před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-15 14:27:27

Vězení místo vděčnosti

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem. Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku roku 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání vytyčeného České republice Evropskou unií. Vděčnosti se nedočkali. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení s nimi začalo v roce 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o tři roky později. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení. Nezodpovědní úředníci Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá. Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v roce 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018. Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v roce 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. Energetický regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k dispozici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli.   Když se na místo vrátili v rozhodující den 31. prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdeněk Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. Žalobce obvinil Zdeňka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. Je trestně odpovědný vrcholový manažer? Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obžalovaného Zdeňka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdeněk Zemek st. dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou. V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření, zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární elektrárnu bez licence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 07:30:29

Ministryně spravedlnosti na válečné stezce

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení. Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě. Solidární ochrana hříšníků Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat. Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování. Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky, musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci. Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“ neměla být možná. Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, ve kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem. Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění. Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. „Nekonečný“ počet provinění Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby. Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti. Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl. Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o sedm měsíců. Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní: občanská chátra nemá nárok na odpověď. Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání. Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo. Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný. Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům. Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování. Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-05-26 05:57:49

Když sedm rozsudků nestačí...

V pondělí 25. května u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát. Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v roce 2008, první hlavní líčení proběhlo v roce 2013 a údajně způsobená škoda činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení 25. května proběhlo bez její účasti. Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek. Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí. Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila. Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu. Obžalovaní připomněli strašlivé dopady dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení. Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila. Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení. Čili odchází vinna, ale bez trestu. U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc připadla podle rozvrhu práce. Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila. Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení. Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno. V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 09:28:19

Ústavní soud ponechal v platnosti "lex Babiš". Nestřelil se tím do vlastní nohy?

Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice. Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud. Verdikt bez odvolání S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.  Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.  Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel. Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.  V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mandát Ústavního soudu se scvrknul? Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.  V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.  America first Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.  Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.  Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.  My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne. Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů? {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-10 10:35:39

10 let od zmizení letu MH370. Letadlo nebylo nikdy nalezeno

Dne 8. března 2014 mířil let 370 Malaysia Airlines z Kuala Lumpur, hlavního města Malajsie, do Pekingu, když se odchýlil od své plánované trasy a otočil se na západ přes Malajský poloostrov. Předpokládá se, že letadlo Boeing 777 s 239 lidmi z 15 zemí vybočilo z kurzu a letělo na jih několik hodin, poté byl ztracen radarový kontakt. Někteří úředníci se domnívají, že se mohlo zřítit někde v jižním Indickém oceánu poté, co mu došlo palivo, ale rozsáhlé pátrací úsilí v průběhu let nepřineslo žádné odpovědi, žádné oběti a žádné letadlo. Důvod, proč letadlo vybočilo z kurzu, a jeho přesná poloha dnes zůstává jednou z největších záhad letectví všech dob. Tento týden úředníci navrhli obnovení pátrací akce.

Čas načtení: 2024-05-23 22:22:00

O polovině české legislativy rozhoduje Brusel. Nemáme demokracii, říká narovinu Tomský

Demokracii nemáme, máme oktrojovanou demokracii, říká politolog a profesor Alexander Tomský v rozhovoru pro Rádio Universum. „Jestliže o polovině legislativy České republiky rozhodují úředníci v Bruselu, tak nemůžeme mít demokracii. Demokracie znamená národní nezávislost. Je to propaganda. Bruselští úředníci nám vymezili pole, na kterém si můžeme hrát,“ uvádí Tomský, podle kterého EU vznikla, aby v Evropě nemohla zvítězit demokracie.

Čas načtení: 2024-05-30 16:00:00

Stavební portál čeká brzy ostrý start. Tisíce úředníků se s ním teprve začínají učit

Stavební řízení míří do digitální doby. Ne všichni úředníci ho ale chtějí následovat. Řada z nich dokonce raději urychlí odchod do důchodu, než aby se musela učit nový systém. Digitalizace stavebního řízení se s novým stavebním zákonem naplno spustí už za měsíc, úředníci se ale teprve s elektronickými portály seznamují a čekají na výkonnější počítače. Ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš věří, že se vše stihne a stavebníci tak budou moci od července získávat stavební povolení rychleji a pohodlněji.