Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-05 12:15:06

Továrna Tesly u Berlína přerušila výrobu kvůli požáru. Mohl to být útok žhářů

Továrna amerického výrobce elektromobilů Tesla nedaleko Berlína zastavila kvůli výpadku proudu výrobu. Závod u obce Grünheide se musel evakuovat, řekla agentuře DPA mluvčí firmy. V oblasti poblíž továrny způsobil předtím rozsáhlý výpadek proudu hořící sloup elektrického vedení. K dotazu, zda výpadek proudu nemůže souviset s protesty v okolí areálu, se úřady zatím nechtěly vyjádřit.

Čas načtení: 2024-03-05 12:05:00

Továrna Tesly u Berlína přerušila výrobu kvůli požáru. Mohl to být útok žhářů

Továrna amerického výrobce elektromobilů Tesla nedaleko Berlína zastavila kvůli výpadku proudu výrobu. Závod u obce Grünheide se musel evakuovat, řekla agentuře DPA mluvčí firmy. V oblasti poblíž továrny způsobil předtím rozsáhlý výpadek proudu hořící sloup elektrického vedení. K dotazu, zda výpadek proudu nemůže souviset s protesty v okolí areálu, se úřady zatím nechtěly vyjádřit.

Čas načtení: 2024-03-05 12:05:00

Továrna Tesly u Berlína přerušila výrobu kvůli požáru. Mohl to být útok žhářů

Továrna amerického výrobce elektromobilů Tesla nedaleko Berlína zastavila kvůli výpadku proudu výrobu. Závod u obce Grünheide se musel evakuovat, řekla agentuře DPA mluvčí firmy. V oblasti poblíž továrny způsobil předtím rozsáhlý výpadek proudu hořící sloup elektrického vedení. K dotazu, zda výpadek proudu nemůže souviset s protesty v okolí areálu, se úřady zatím nechtěly vyjádřit.

Čas načtení: 2025-04-17 16:00:00

Všimli jste si? Služba Spotify měla výpadek. Už se k němu stihla vyjádřit

Ve středu odpoledne se desítky tisíc uživatelů po celém světě setkaly s výpadkem služby Spotify. Ačkoliv se aplikace na první pohled spustila bez problémů, nefungovalo vyhledávání písniček, procházení interpretů ani online přehrávání hudby. Kdo měl skladby stažené offline, mohl je sice dál poslouchat, ale jakmile se pokusil vyhledat něco nového, narazil na chybovou hlášku „Něco […] Celý článek si můžete přečíst na Všimli jste si? Služba Spotify měla výpadek. Už se k němu stihla vyjádřit

Čas načtení: 2025-03-20 06:45:10

Den učitelů: Tradice, dárky a jak potěšit paní učitelku

Den učitelů: Tradice, dárky a jak potěšit paní učitelku redakce Čt, 03/20/2025 - 06:45 Ostatní - Svátky a Oslavy Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kdy se slaví Den učitelů? Den učitelů v České republice slavíme 28. března, což je datum spojené s narozením Jana Amose Komenského – významného českého pedagoga a filozofa, který je považován za „otce moderní pedagogiky“. Komenský se ve své pedagogické činnosti zaměřoval na výchovu a vzdělání jako nástroj pro lepší a spravedlivější společnost. Tento den se tedy stal oslavou jeho odkazu a zároveň připomenutím významu vzdělání a jeho nositelů. Historie a vznik tradice Původní tradice oslav Dne učitelů má kořeny v první polovině 20. století. Den učitelů byl poprvé slavnostně připomínán v roce 1955, kdy byl vyhlášen Československým svazem učitelů. Tento den měl nejen vyjádřit úctu učitelům, ale také zdůraznit význam školství pro společnost. V roce 2004 byl Den učitelů v České republice oficiálně uznán jako den, kdy si společnost připomíná práci všech pedagogických pracovníků. Jakým způsobem učitelům projevit vděk? Pokud se rozhodnete tento den oslavit a udělat radost paní učitelce či panu učiteli, dárky nejsou povinností, ale mohou být příjemným gestem. Zde je několik tipů, jak vyjádřit vděk za jejich práci: Osobní dárek: Pokud znáte paní učitelku dobře, můžete jí vybrat něco osobního. Například pěkný zápisník, šperk nebo elegantní hrníček, který jí zpříjemní pracovní chvíle. Kreativní dárky od dětí: Děti mohou připravit vlastní malbu, básničku nebo vyrobit něco originálního. Takový dárek vždy potěší a ukáže, že se děti na tento den opravdu těší. Květiny a přání: Klasikou zůstávají květiny. Kytice, doplněná osobním přáním nebo vděčným dopisem, nikdy neudělá chybu. Někdy jde totiž o nejjednodušší gesto, které dokáže vyjádřit vděk a uznání za celoroční práci. Dárkový poukaz: Pokud nevíte, co přesně učitelce koupit, dárkový poukaz na knihy, kavárnu nebo do obchodu s kancelářskými potřebami může být skvělým kompromisem. Kreativní kolektivní dárek: Pokud máte více rodičů, můžete se domluvit a společně darovat něco hodnotnějšího, jako je například lístek na koncert, do divadla nebo wellness pobyt. Den učitelů je příležitostí, jak vyjádřit vděk všem, kteří se podílejí na vzdělávání našich dětí. Ať už zvolíte květiny, osobní dárek nebo kreativní překvapení, důležité je, aby tento den učitelům připomněl, jak významná a důležitá je jejich práce pro budoucnost celé společnosti. A pro rodiče, kteří se rozhodnou učitelům projevit vděk dárky, platí, že i malý dárek, osobní slovo nebo gesto dokáže udělat velkou radost. Přidat komentář foto pixabay.com V České republice je Den učitelů již dlouhá léta neodmyslitelnou součástí kalendáře. Tento den nám připomíná nejen význam školství, ale i všechny, kteří se podílejí na vzdělávání mladších generací. Jak k této tradici došlo a jakým způsobem můžeme učitelkám a učitelům udělat radost, pokud se rozhodneme pro dárek?

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 16:05:51

Myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, ale pak jsme všichni začali nosit roušky

Koronavirus, koronavirus, koronavirus… Padlo už o něm všechno. Babiš uspěl, Babiš selhal. Roušky sundat, roušky nesundávat. Kloktat dezinfekci, dezinfekci nekloktat. Prymula plukovník, Prymula vážený epidemiolog. Remdesivir funguje, remdesivir nefunguje. A dále: Ekonomika se rychle zotaví (ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu U), ekonomiku postihne dlouhá recese (jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu L), ekonomiku čeká strmý pád (ještě jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu I). Vezměme si za vzor přístup Švédska, Švédsko si za vzor rozhodně neberme. Otevřít školy, neotevřít školy. Přijde druhá vlna, druhá vlna nepřijde, neboť vir vyvane. Lidský život lze vyjádřit jistou sumou peněz, lidský život sumou peněz vyjádřit nelze… Já si v posledních týdnech uvědomil několik věci. Zaprvé, říká se, že máme měkkou vědu (všechny ty společenskovědní obory), která je spíše hrou se slovy, vyprávěním, není na ní nic exaktního atd., a pak že máme věku tvrdou – přírodní vědy, ta je založená na přesných výpočtech a logice. V koronavirové krizi jsem si všiml, že tento rozdíl je velice křehkým výtvorem lidského ducha, protože všichni tito druzí – exaktní – vědci vyprávějí neuvěřitelně krásné a neuvěřitelně protichůdné příběhy o virech, které jsou k nerozeznání podobné neuvěřitelně krásným a neuvěřitelných protichůdným příběhům o lidských dějinách, jak teď ostatně můžeme sledovat v souvislosti s další velkou krizí dneška – sporem o Koněva. Zadruhé, byl jsem aktuální, přečetl si Deník morového roku (Daniel Defoe) a pochopil, jak se lidská reakce na viry či bakterie (prostě na všechny ty malé věci, které způsobují nemoci) nemění. Doporučuji. Zatřetí, myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, pak jsem ale viděl, jak jsme všichni začali nosit roušky. Bez ohledu na to, co si kdo o rouškách myslí, je tento poznatek nadějeplný stejně jako děsivý, protože nikdy předem nemůžeme vědět, kvůli čemu se ze dne na den změníme. Teď si myslím, že je v něm spíše naděje, ale zítra si mohu myslet opak. Začtvrté, zaznamenal jsem, že k dnešnímu dni (14. květen) je v Jemenu 72 hlášených případů nákazy. Dvanáct lidí na ni zemřelo. Byl by to krásný svět, kdyby v Jemenu umírali lidé jen na covid. Zapáté, mnohokrát jsem se přistihl, že mi vlastně „koronavirový“ způsob života jistým způsobem vyhovuje, možná bychom si mohli vzít z krize i nějaké poučení do budoucna.

Čas načtení: 2024-02-22 08:20:24

První reakce Bendiga po odhalení, že útok moukou byl podvod: Umlčuje zklamané fanoušky

Mnozí mají v paměti kontroverzní událost na uplynulém předávání cen Český slavík, kdy na zpěváka Jana Bendiga zaútočil moukou mladý muž. Incident na červeném koberci se odehrál tak rychle, že nikdo nestihl zareagovat a útočníka chytit. Událost prošetřovala policie a případ uzavřela s verdiktem, že nebyl spáchán trestný čin, protože aktéři byli domluveni. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila zpěvákova partnera a manažera Lukáše Rejmona, který se k věci odmítl vyjádřit s tím, že zatím nemá ohledně výsledku šetření mužů zákona dostatek informací. Zpěvák se ovšem už stihl »vyjádřit« k události tak, že u svého posledního příspěvku na sociální síti Instagram odstranil některé komentáře, v nichž fanoušci dali najevo rozlícení, že akce s moukou byla domluvená záležitost.

Čas načtení: 2025-02-07 13:06:11

Slováci chystají další velký protest, Fico nechápe proč

Slovenský premiér Robert Fico (Směr) v pátek reagoval na další chystané manifestace v zemi dotazem, proč jdou vlastně lidé protestovat. Protesty proti jeho vládě se budou v pátek konat v desítkách slovenských měst i v zahraničí. Na akcích pod heslem Slovensko je Evropa chtějí účastníci vyjádřit nesouhlas s politikou současné vlády a vyjádřit své obavy, že současné vedení země připravuje odchod Slovenska z Evropské unie a NATO.

Čas načtení: 2025-03-14 21:01:45

Můj přítel je narozen v tomto znamení, není schopen vyjádřit lásku. Jsem sama, kdo má tenhle problém?

Způsob vyjadřování lásky se u každého z nás trošku liší. Někteří svoji náklonnost vyjadřují slovy, jiní činy, další doteky nebo dárky. Jak se ovšem postavit k tomu, když váš partner emoce příliš najevo nedává a patří spíše mezi uzavřenější typy – stát za tím může třeba znamení zvěrokruhu, ve kterém se narodil. The post Můj přítel je narozen v tomto znamení, není schopen vyjádřit lásku. Jsem sama, kdo má tenhle problém? first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-02-16 19:39:00

Litvínov obhájil právo zapojit se do rozhodování o likvidaci styrenu ze skládky

Litvínov u soudu obhájil právo zapojení se do rozhodování o způsobu likvidace nebezpečného styrenu ze skládky Celio. Krajský úřad Ústeckého kraje původně rozhodl, že se k této věci nemůže vyjádřit. Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že město nemá postavení účastníka řízení. Radnice se proto obrátila na soud. Nejvyšší správní soud nyní potvrdil rozhodnutí ústeckého krajského soudu, že rozhodnutí ministerstva má být zrušeno, informoval mluvčí radnice Petr Lenc.

Čas načtení: 2024-02-18 09:01:00

Traktory v pondělí zablokují Prahu. Protest plný otazníků rozděluje i zemědělce

Část nespokojených farmářů z Česka chce v pondělí traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Chce tak vyjádřit nesouhlas se stavem zemědělství. Ministrovi zemědělství Marku Výbornému (KDU-ČSL) předají farmáři dopis s požadavkem, aby vláda odstoupila od Green Dealu, unijní Zelené dohody pro Evropu. Do Prahy budou farmáři šesti trasami přijíždět zhruba od 05:00, jejich prvním cílem je budova ministerstva zemědělství (MZe) v centru.

Čas načtení: 2021-12-22 09:00:00

Aneta Kapuciánová (Seznam.cz): Na své pozici si nemohu dovolit nevědět

Pomyslnou audio tečku za hosty v našem podcastu udělá Aneta Kapuciánová. V Seznamu je už šest let a po celou dobu se věnuje komunikaci. V současné době působí na pozici manažerky PR a interní komunikace. Martinovi prozradila, jak se ke své práci dostala, jak vypadá její pracovní den nebo jak si její tým poradil s interní komunikací v době home officů. Jaké formy komunikace používáte v rámci interní komunikace? Jsou vlastně Seznamáci komunikativní? Používáme klasický online intranet, ve kterém využíváme různé formáty - text, audio i video. Máme chatovací platformu, LCD obrazovky a snažíme se v komunikaci využívat i offlinové kanály.  Zaměstnanci v Seznamu rádi a často komunikují. Někdy jsou jejich postřehy konstruktivní, ale objeví se i povzdechy, kdy si lidé potřebují jen odložit svůj názor. Jako otevřená firma jim samozřejmě dáváme prostor svůj názor vyjádřit, ale někdy se s ním dá těžko dál pracovat. Jak hodnotíš naši firemní komunikaci a za co bys pochválila svůj tým? Svůj tým interní komunikace bych chtěla pochválit především za jejich věčný klid. Všem zaměstnancům se snažíme vyjít vstříc a pochopit je. Vysvětlujeme, trpělivě odpovídáme na komentáře. Ocenění zaslouží například komunikace během lockdownu, kdy kolegyně z interní komunikace na svou práci nerezignovaly i přesto, že v kancelářích nikdo nebyl, a snažily se vymýšlet aktivity, aby kolegové zůstali i nadále nějakým způsobem v kontaktu a ve spojení s firmou. Jak velkou volnost máš v externí komunikaci? Seznam je otevřená firma, komunikujeme často a není naším cílem balit vyjádření do otřepaných frází. Je ale faktem, že v momentě, kdy mluvím jménem firmy, není prostor na moje osobní názory. Naštěstí se mi ale nestalo, že bych musela komunikovat něco, co by bylo v rozporu s mým osobním přesvědčením. Spíš naopak. A co dalšího uslyšíte: Jak se udržuje komunikačně tzv. v kondici?Jak pandemie ovlivnila CSR projekty, které Seznam organizujeKterá období pro ni byla komunikačně hektickáJak se jí pracuje pod ryze mužským vedením

Čas načtení: 2024-02-18 11:05:05

Náš zákazník je chytrý. Zvláštní, náš je debil

Náš zákazník je chytrý. Věta, kterou zpravidla použije osoba, jež se má vyjádřit k návrhu kampaně, s jejíž podobou nesouzní. Povětšinou proto, že je na její vkus trochu moc odlehčená, příliš zjednodušuje nebo se – chraň bůh – pokouší být...

Čas načtení:

6 tipů, jak dosáhnout nádherného vzhledu bez podráždění očí

Líčení je skvělým způsobem, jak zdůraznit svou krásu a vyjádřit svou osobnost. Pro ženy, které trpí na citlivé oči však může být výběr správné řasenky frustrujícím úkolem. Podráždění a alergické reakce jsou častými problémy, se kterými se mnoho lidí a žen potýká...

Čas načtení:

Nová ukázka, informace a znovu spuštěné fórum

Edna.cz pro vás přeložila novou ukázku z páté řady Prison Break. Pohybuje se na pomezí záběrů ze seriálu a zákulisních informací. Osobně bych řekl, že poprvé se začínáme odpoutávat od patosu a jiskřička naděje svítá. Tomu můžou napomoci i informace o snahách tvůrců pojmout pátou řadu mnohem více realisticky. Využívat současné reálie na blízkém východě, teroristické pozadí a více akce. Papír snese všelicos a ještě neexistuje seriál, který by se nevychválil, takže si budeme muset počkat. Na adrese https://forum.prison-break.cz jsme znovu zprovoznili fórum. Oprášili pavučiny, nahodily aktualizovaný systém, nový vzhled a bezpečný https protokol.Své natěšení z dosud vypuštěných materiálů můžete v anketě spolu s názorem vyjádřit v tématu k epizodě 5x01.

Čas načtení: 2014-10-24 21:00:00

Padělky Nike - 5 kroků, jak poznat fake

Je tomu již několik let, co jsme pro vás připravili rozsáhlejší článek na téma padělků tenisek Nike. Setkali jsme se s kladnými ohlasy a ještě nyní nám chodí spousta dotazů a připomínek, tak jsme se rozhodli k současné situaci ohledně padělaných tenisek znovu vyjádřit a to hned z několika důvodů. P ...

Čas načtení:

Nové vydání časopisu Cantus vychází jako dvojčíslo

Vážení čtenáři, ročník 2014 je pro časopis Cantus do jisté míry přelomový, a to nejen kvůli tomu, že počet vydání čtvrtletníku se přehoupl přes stovku. Dochází k řadě technických a organizačních změn a k postupné reflexi čtenářské ankety, ve které jste měli možnost vyjádřit své připomínky k podobě časopisu. To s sebou přináší některé těžkosti, přes které se musí celý realizační tým časopisu přenést. Doufáme však, že i přes pozdní vydání aktuálního Cantu, které je tentokrát osmdesátistránkovým dvojčíslem, přijmete naši omluvu a zůstanete časopisu nadále věrní.

Čas načtení: 2020-03-26 20:15:00

Speciál: Koronavirus na Twitteru

Velká většina lidí není na Twitteru, kam poslední dobou (jako všichni ostatní) píšu v nejrůznějších souvislostech o koronaviru. Přijde mi podivné tady na Zrcadle tyto příspěvky převyprávět. Proto jsem se rozhodl udělat speciál složený z komentovaných tweetů. Musel jsem se vyjádřit k názorům, že se má koronavirem nechat promořit populace: Dle některých předpovědí se, ať uděláme, co uděláme, celkem nakazí až 60% populace. Odborníky, kteří hlásají podobná moudra, je třeba rázně vyfakovat. Pokud bychom (teoreticky) měli v ČR 100 000 nakažených/měsíc, což by bylo naprosté peklo, trvalo by to 5 let. Tohle není cesta! — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 17, 2020 Nezapomněl jsem na často zmiňovanou náhradu škod: Co to všichni melete o náhradách škod? Zákonodárce dozajista nepočítal s podobným průserem, proto je v zákoně zmíněno. Ale nahradit např. ušlé příjmy je naprosto mimo ekonomickou realitu. Spočítal už někdo, kolik by to stálo? Jenom cestovní ruch cca 25 miliard/měsíc. — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020 Bankéři už teď skuhrají, jak vzroste počet nesplácených úvěrů. Jsme zadluženi do cca dvojnásobku čistého ročního příjmu. Jsou rodiny zadlužené třeba do šestinásobku. Kdo to umožnil? Banky. Ač každému bylo jasné, co nastane, až přijde (dříve či později nevyhnutelná) krize: No jo, napůjčovali jste lidem, kterým jste půjčit neměli. Napůjčovali jste na předražené nemovitosti. Vše kvůli tomu, aby jste měli každý rok tučné dividendy. Večírek končí. Přijdou ztráty. Které samozřejmě nezaplatíte vy, ale daňoví poplatníci. Jako vždy. Tak neskuhrejte. https://t.co/YEefZL4B69 — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020 A veselá tečka na závěr: Paní @alenaschillerov, pusťte tam v 10:00 mě a 4leťáka. Dáte nám papíry s výdaji rozpočtu, 4leťák bude škrtat. Ještě před obědem předložíme více než 100 miliard úspor, které budou minimálně stejně promyšlené jako legendární úspory @kalousekm z doby jeho fungování na ministerstvu. https://t.co/TUzirN9ocz — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 25, 2020

Čas načtení: 2013-01-17 00:00:00

Valentýnská kolekce šperků Pandora

Po Vánocích je další a pro mnohé z nás velmi důležitou událostí den svatého Valentýna. Je to čas, kdy si lidé chtějí vyznat lásku a ukázat tomu druhému, co pro ně znamená. Vyjádřit lásku lze nejenom slovy, ačkoliv je to nejspíš nejlepší způsob, ale i prostřednictvím dárku. Snad každou ženu dar z lás ...

Čas načtení: 2012-03-02 00:00:00

Must-have jara 2012: Blazer v pastelových barvách

Letošní mrazivá zima nám nedává zrovna možnost vyjádřit naplno svůj styl, neboť se prostě oblékneme do toho nejteplejšího oblečení, které naše skříně skýtají. Možná proto už se spousta z nás těší na jaro, kdy do našich šatníků přibude několik nových trendy kousků. Co by ve vaší garderóbě na jaro 201 ...

Čas načtení: 2011-05-21 15:00:00

Košile a džíny – magická pánská kombinace

Příchod teplého počasí přináší možnost kreativní módy. Nyní se už nemusíte schovávat pod zimní bundu nebo kabát a jistě vám to po tak dlouhé zimně již přišlo trochu nudné. Nemít tak dlouhou dobu možnost se ukázat a vyjádřit se pomocí módy. Nejstylovější je ležérní elegance a jednou z možností je kom ...

Čas načtení: 2009-05-30 00:00:00

Okouzlující kombinace a rafinovanost, to je móda Miss Sixty

Módní značka Miss Sixty patří mezi úspěšné společnosti, které se snaží vyjádřit ženskou krásu oblečením a různými módními doplňky. Miss Sixty ví, jak ženu udělat krásnou a sexy. Tato značka vytváří takové módní kousky oblečení, které jsou nejen ženské, ale hlavně rafinované, důmyslné s ženy žádané. ...