Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-11-19 19:27:59

Pražští magistrátní úředníci nechali nezákonně povolený billboard

Kverulant.org má za sebou řadu úspěchů v boji proti reklamnímu smogu. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsou vůbec nejnebezpečnější formou venkovní reklamy právě LED billboardy. Proto je Kverulantovým cílem radikální snížení jejich počtů. Díky němu již jich bylo několik vypnuto a několik odstraněno. V případě toho na pražské Radlické ulici se mu to však, přes všechnu snahu, stále nedaří.  V roce 2007 postaven přímo u přechodu pro chodce přes Radlickou ulici v místě křížení s ulicí Mezi Lány postaven velký billboard. Tehdy ještě jako billboard s video reklamou, tedy LED billboard. Přes tento přechod vede nejen hlavní trasa jinonických dětí do Tyršovy školy, ale také trasa většiny dětí směřující do ZŠ Waldorfská. Zmiňovaný billboard výrazně snižuje pozornost řidičů, a tím ohrožuje děti i ostatní chodce. V roce 2012 vypršelo LED billboardu pětileté stavební povolení, ale stavební úřad Prahy 5 mu povolení prodloužil o dalších pět let. Široká veřejnost, včetně Kverulanta, tehdy vyjádřila svůj odpor ke stavbě otevřeným dopisem a v dubnu téhož roku se před billboardem konal happening organizovaný zejména oběma základními školami. Podle legislativy, platné již řadu let, je u nás možné povolit podobná reklamní zařízení jen na dobu dočasnou, a to maximálně na pět let. Billboard na Radlické tak měl být nejpozději v roce 2018 odstraněn. Přesto byl ještě v létě 2019 stále v provozu. Kverulant zjistil, že mu stavební úřad Praha 5 těsně před koncem roku 2017 opět prodloužil stavební povolení na dalších pět let. Tedy až do 31. října 2022. Zcela v rozporu se zákonem. Billboardáři si totiž o prodloužení povolení požádali až po vypršení povolení předchozího. Stavební úřad tak měl naopak zahájit řízení o odstranění stavby. Prodloužení stavebního povelení také ignorovalo platné pražské stavební přepisy. Ty totiž zakazují povolit billboard blíž než 100 metrů od jiného. A v tomto případě je jeden ve vzdálenosti 40 metrů a druhý 93 metrů. Stavební úřad také zcela ignoroval zamítavé stanovisko dopravní policie a neobtěžoval se stanovit podmínky, které by provoz billboardu omezily. Například jen na denní dobu a donutily by ho vypnout v čase ranního příchodu dětí do školy. Pod rozhodnutí o prodloužení je podepsán Jiří Štrobl a Kverulant si nedovede jeho jednání vysvětlit jinak než korupcí, a proto na úředníka Štrobla podal trestní oznámení. Proti prodloužení se kuriózně odvolala městská část Praha 5. Městská část však nebyla účastníkem řízení, a tak nadřízený Pražský magistrát její odvolání zamítl. Nicméně magistrát nalezl v rozhodnutí o prodloužení povolení billboardu tolik vad, že zahájil přezkumné řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí magistrátu o zrušení tohoto prodloužení. Proti tomuto rozhodnutí se billboardáři odvolali a ve věci rozhodovalo ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Kverulant chtěl věřit, že ministerstvo rozhodnutí magistrátu potvrdí a billboard na Radlické bude muset nakonec zmizet. Kverulant se mýlil. MMR rozhodnutí pražského magistrátu zrušilo. Důvodem bylo to, že magistrát nerozhodl o neplatnosti stavebního povolení dostatečně včas. Příslušné správní řízení totiž nebylo zahájeno v zákonné lhůtě dvou měsíců od doby, kdy se magistrát dozvěděl o tom, že byl nejspíš porušen zákon. V důsledku lemplovství magistrátních úředníků tak evidentně nezákonně povolený billboard zůstane na svém místě nejméně do 31 října 2022. Kverulant natočil o celé kauze reportáž s názvem ŠKOLÁCI vs. BILLBOARD. Kverulantův usedavý odpor k nebezpečné obří obrazovce v Radlické ulici vedl k tomu, že byla v říjnu 2019 vypnuta. Billboard však nebyl odstraněn, ale došlo jen překrytí LED obrazovky plachtou se statickou reklamou. To je Kverulantovi málo a dál bude usilovat o odstranění této černé stavby.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-25 14:00:32

Koke prodloužil smlouvu s Atléticem Madrid

Koke je jednou z největších legend historie Atlética Madrid. Ačkoliv se spekulovalo o tom, že španělský středopolař po dlouhých letech v Atléticu skončí, nyní svou smlouvu prodloužil až do roku 2025. Dostane tak šanci rozšířit svou sbíkrku 625 duelů. Atlético ale zřejmě bude muset řešit ještě více smluv svých hráčů. Před koncem je hned několik.

Čas načtení: 2024-04-24 08:05:59

Bořil prodloužil smlouvu ve Slavii. Událost doprovází několik tajemných otázek

Čtyřnásobný mistr ligy a častý kapitán týmu prodloužil s klubem smlouvu do konce června 2025, tedy na jednu sezónu. Otázkou ovšem zůstává, jestli tento hráč bude ve velké konkurenci stále platným členem sestavy.

Čas načtení: 2024-05-21 08:15:29

Jan Sirotník prodloužil smlouvu se Slavií

Jeden z brankářů Slavie Jan Sirotník prodloužil smlouvu se pražským klubem do 30. června 2027. Odchovanec mládežnické akademie přitom nemá příliš mnoho možností, jak se v následujícím roce dostat přes Staňka do brány A týmu.

Čas načtení: 2024-07-12 17:54:16

Jonny Evans pokračuje v Manchesteru United. Smlouvu prodloužil o rok

Většina fanoušků se tomu vysmívala. Jonny Evans poté, co měl nabrat kondici před podpisem někde jinde s mladíky Manchesteru United během přípravy v USA, podepsal regulérní kontrakt. Nakonec se ale stal jedním z důležitých hráčů a svými výkony předčil očekávání. A zkušený stoper bude pokračovat. Prodloužil smlouvu.

Čas načtení: 2024-07-26 20:20:58

Slavia stabilizuje brankářskou pozici: Mandous prodloužil do 2027, Kinský podepsal nový kontrakt do roku 2026

Vícemistr české nejvyšší fotbalové ligy učinil důležitý krok. Dnes podepsal novou smlouvu s Antonínem Kinským a prodloužil kontrakt s Alešem Mandousem. Fanoušci Slavie si tak mohou oddechnout, protože do dnešního dne neměli vůbec jistotu, kdo bude stát mezi třemi tyčemi po zranění Jindřicha Staňka z EURO 2024.

Čas načtení: 2024-09-13 16:17:50

Andriy Lunin prodloužil smlouvu s Realem Madrid

V minulé sezóně se konečně stal hrdinou fanoušků Realu Madrid, kteří se tak nebojí toho, že v případě Courtoisovy absence mají problém. Andriy Lunin má za sebou fenomenální sezónu a dočkal se odměny. S Realem Madrid nyní prodloužil smlouvu do roku 2030.

Čas načtení: 2024-12-07 10:00:44

Google prodloužil podporu pro starší Pixely, týká se to i vašeho?

Google patří k výrobcům s nejdelšími aktualizacemi telefonů Starší telefony Pixel měly slíbených 5 let bezpečnostních záplat Nyní Google prodloužil podporu na 5 let aktualizací operačního systému Google garantoval pro telefony Pixel 5 – 7 podporu v délce 3 let pro aktualizace operačního systému a 5 let bezpečnostních záplat. Nyní ale v tichosti aktualizoval dokument, […] Celý článek si můžete přečíst na Google prodloužil podporu pro starší Pixely, týká se to i vašeho?

Čas načtení: 2024-12-31 14:34:00

Chlouba Nymburka. Odchovanec Rylich prodloužil u mistra smlouvu

Basketbalový reprezentant František Rylich prodloužil o tři roky smlouvu v Nymburce. Dvaadvacetiletý křídelní hráč působí v klubu už od dorostu, v NBL debutoval v ročníku 2019/20 a nyní má už v obvykle vysoké konkurenci na kontě 177 zápasů. Středočeši na svém webu uvedli, že Rylich je prvním odchovancem, který se v Nymburce vypracoval v oporu a prodloužil smlouvu.

Čas načtení: 2025-01-13 11:05:12

Vydra si vystřílel novou smlouvu. Plzeň prodloužila i s Kopicem

Matěj Vydra bude oblékat dres fotbalové Plzně i v příští sezoně, s Viktorií prodloužil smlouvu do června 2026. Původní kontrakt měl 32letému útočníkovi vypršet po této sezoně. Klub prodloužil smlouvu i se záložníkem Janem Kopicem, taktéž do konce příští sezony.

Čas načtení: 2025-03-27 16:55:32

Ruský soud prodloužil trest novinářce Ponomarenkové a poslal ji k psychiatrovi

Ruský soud ve čtvrtek prodloužil o další rok a deset měsíců trest vězení novinářce Mariji Ponomarenkové, která si už od roku 2023 odpykává šestiletý trest za šíření falešných zpráv o válce na Ukrajině. Toho se dopustila tím, že ruské vzdušné síly obvinila z bombardování mariupolského divadla, v němž se skrývaly ženy a děti. Soud ve čtvrtek sibiřské novinářce trest prodloužil kvůli údajnému napadení vězeňského personálu, uvedl podle agentury Reuters nezávislý internetový deník RusNews, pro něhož Ponomarenková pracovala.

Čas načtení: 2024-02-17 17:35:00

Inter smetl poslední Salernitanu 4:0 a vede o devět bodů, Neapol a Juventus se dál trápí

Inter Milán porazil v italské lize poslední Salernitanu 4:0 a vede tabulku o devět bodů před Juventusem, který prodloužil sérii bez výhry remízou ve Veroně. Nerazzurri rozhodli o své šesté výhře v soutěži v řadě už v prvním poločase, kdy se trefili Thuram, kapitán Martínez a Dumfries. Naopak mistrovská Neapol se nadále trápí. Partenopei zachránil domácí remízu 1:1 s FC Janov až v 90. minutě střídající Cyril Ngonge.

Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42

Ministr a panská svévole

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

Čas načtení: 2020-11-29 17:00:49

Antimonopolní úřad po Kverulantově podání zahájil proti Středočeskému kraji dvě správní řízení kvůli autobusům

Středočeský kraj za dob Davida Ratha zajišťoval autobusovou dopravní obslužnost téměř za miliardu korun ročně nevýhodnými smlouvami uzavřenými bez soutěže. Cílem Kverulanta je již od roku 2010 tuto praxi zrušit a přimět krajský úřad k uspořádání transparentního výběrového řízení. To se mu bohužel stále nepodařilo, dokonce ani poté, co byl Rath v květnu 2012 zatčen s krabicí od vína plnou úplatků. V roce 2019 Středočeský kraj pod vedením hejtmanky Jermanové rozhodl, že bude dál pokračovat v tunelářské praxi a prodloužil smlouvy se stávajícími autobusovými dopravci o pět let až do roku 2024 a s dalšími uzavřel nové rovněž bez soutěže. Kverulant.org opět protestoval a podal podnět k antimonopolnímu úřadu. Ten mu nyní sdělil, že se Středočeským krajem zahájil hned dvě správní řízení. Autobusovou dopravu zajišťuje kraj smlouvou s dopravcem, u něhož si objedná obslužnost pro vybrané lokality a dohodne jízdní řády. Protože by se kraji nemělo primárně jednat o zisk, ale o blaho obyvatel, je logické, že takto poskytovaná doprava nemusí být rentabilní. Proto je tomuto vybranému dopravci hrazena tzv. prokazatelná ztráta, kterou utrpí tím, že jezdí na nevýdělečných linkách. Na první pohled je tento princip v pořádku. Háček tu ale přeci jen je, a to, jak se stanovuje ona prokazatelná ztráta? Jakmile je jednou tato částka stanovena, má dopravce bez sebemenší námahy zajištěnu existenci na mnoho let. Nemusí sledovat konkurenci, snažit se snižovat náklady, lákat cestující na služby. Má svou jistou proplacenou prokazatelnou ztrátu. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007, o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici, vstoupilo v platnost 3. prosince 2009. Pro smlouvu o veřejné službě stanovilo povinnost objednatelů vybírat dopravce ve výběrových řízeních. Předmětné nařízení stanovilo, že se tak má stát principiálně nejpozději do 3. prosince 2019. V létě 2019 se Středočeský kraj rozhodl, že bude dál pokračovat v tunelářské praxi, kterou nastavil David Rath, a to tím způsobem, že s částí dopravců bez soutěže prodlouží stávající smlouvy o pět let až do roku 2024, s dalšími pak uzavře nové rovněž bez soutěže. Kraj se hájil tím, že v nařízení Evropské unie našel skulinu, která mu umožňuje takto postupovat. Pokud necháme uplacené politiky rozhazovat naše peníze, budou tyto náklady zase jen stoupat. S tím se však Kverulant odmítá smířit, a proto se obrátil na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, aby prošetřil, zda prodloužení smluv s dopravci bez soutěže bylo skutečně v souladu se zákonem. V únoru 2020 ho ÚHOS informoval, že si od Středočeského kraje vyžádal stanovisko uvedené v Kverulantově podnětu a příslušnou dokumentaci. V listopadu 2020 mu ÚOHS sdělil, že zahájil přestupkové řízení hned ve dvou případech. A to pro uzavření smlouvy s dopravcem ARRIVA CITY a smlouvy s dopravcem ČSAD Střední Čechy. V obou případech jde největší firmy, které ve středočeském kraji působí. V obou případech antimonopolní úřad klade Středočeskému kraji za vinu, že se dopustil nezákonného jednání dle § 33, odstavec (1), písmeno f) zákona zákon č. 194/2010 Sb. o veřejných službách v přepravě cestujících. Tam se praví, že objednatel se dopustí přestupku tím, že uzavře smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících přímým zadáním v rozporu s § 18.  Paragraf § 18 uvádí, že smlouvu o veřejných službách v přepravě cestujících, je sice teoreticky možné uzavřít přímým zadáním, ale jen pokud jsou splněny podmínky přímo použitelného předpisu Evropské unie. A ty v obou případech splněny nebyly. V září 2020 byla zveřejněna analýza nákladů na dopravní obslužnost v jednotlivých krajích. Zpracovala ji znalecká společnost Nexia AP na objednávku firmy Autobusy LK, patřící Libereckému kraji. Nexia AP v analýze porovnávala takzvanou cenu dopravního výkonu (CDV). Jde o základní cenu, od které se ještě odečítají tržby. V porovnání je uvedena jako vážený průměr, který zohledňuje i počet najetých kilometrů. Nejdražší, s částkou 48,73 Kč, je Dopravní společnost Ústeckého kraje, která tím zas a znovu dokazuje, že erár podnikat neumí a snad ani nemá. Na druhém místě je naprosto nepřekvapivě Středočeský kraj s částkou 47,22 Kč. Další informace naleznete v kauze Rathovy předražené autobusy.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-01 11:39:29

Prapodivné rozsudky

Ve veřejnosti probublává pohoršení nad prapodivnými rozsudky nad provinilci z okraje společnosti, kteří se dostali do vazby nebo byli odsouzeni za krádeže se škodou téměř nulovou. V různých článcích na toto téma lze vytušit nevoli nad přehnanou přísností soudů: je pravomocný nepodmíněný trest jeden a půl roku vězení přiměřený krádeži pěti housek? Kam dali soudci rozum a cit? V žádném článku jsem ale nenašel popis struktury uloženého trestu, tedy kolik skutečně připadá na zmíněný zanedbatelný skutek a kolik má původ v předchozím „nedosezeném“ podmíněném trestu. Jsem si jist, že převážná část trestu se vztahuje k dřívější trestné činnosti, takže humbuk kolem těchto rozsudků je celkem zbytečný. Nikdo se ale nezlobí nad tím, že lidé, kteří by nebýt tohoto odsouzení asi kradli dál, budou dočasně zaopatřeni státem za peníze daňových poplatníků, takže soud jim v jistém smyslu pomohl. Nežertuji: potkal jsem se s odsouzenými, kteří se po krátkém pobytu na svobodě cíleně dopustili bagatelního trestného činu, aby se dostali zpět tam, kde o ně bylo postaráno. Pro některé občany svoboda není tak důležitá jako spolehlivé zajištění jejich existenčních potřeb. A není to vynález dnešní doby. Věc má ale ještě jinou stránku. Soud nesoudí sám od sebe, ale na základě obžaloby, kterou podává státní zastupitelství. A nabízí se otázka, zda v této mimořádně obtížné době museli žalobci v těchto případech bezpodmínečně žalovat. Trestným činem je v zásadě vědomý a úmyslný skutek, jímž vznikne dostatečně velká škoda a jednání musí být společensky nebezpečné. V daných případech je škoda téměř nulová a společenská nebezpečnost přiměřeně tomu malá. Předvedená přísnost je v rozporu se smířlivostí v jiných případech. Například vydírání redakce regionálních novin vícenásobným recidivistou pohrůžkou uveřejnění intimností ze života zesnulého šéfredaktora, pokud nedostane 350 tisíc korun, se řešilo jako přestupek proti občanskému soužití. V kauze vydírání s použitím násilí a omezení na osobní svobodě, páchaným zločineckou tlupou na oběti, se žalobce spokojil s předvedením hlavního pachatele před soud a nad pronásledováním dalších pachatelů mávl rukou. Samozřejmě, odsouzeni k vysokým trestům jsou recidivisté, takže jejich obžalováním státní zástupci neporušili zákon. Přesto: vypuklo by zemětřesení, kdyby s ohledem na mimořádnou situaci je předali do přestupkového řízení? Jistě by nevypuklo, ovšem státní zástupci většinou netrpí sklonem k měkčení tvrdosti zákona, naopak spíše se snaží postup proti obviněnému hnát do krajnosti. Jejich rozhodnutí často chybí „lidský rozměr“. To umožňuje státní zástupkyni, aby se odvolala proti rozhodnutí soudu o propuštění matky tří malých dětí na svobodu, byť z věznice dostala vynikající vysvědčení. Stejná vada poznamenala jednání státního zástupce Radka Mezlíka, který se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku ve věci nevinné Michaely Schneidrové, za jejíž výchozí nespravedlivé odsouzení k vysokému trestu a dočasné uvěznění je spoluodpovědný. Odvoláním jí prodloužil život v nepříjemném postavení obžalované o sedm měsíců, ač musel vědět, že jeho odvolání nemá naději na úspěch (pokud to skutečně netušil, měl by svléknout talár a najít si zaměstnání, v němž by neměl možnost z ješitnosti škodit lidem). Jeho nadřízení mu ale tleskají. Vedení státního zastupitelství se s počínáním výše zmíněných žalobců jistě ztotožní, protože „lidský rozměr“ do uvažování státních zástupců nepatří a při bezohledném plnění svých povinností a při uplatňování práva na ničení lidských životů žalobci pouze naplňují zákon. Nezaslouží si výtky veřejnosti, ani když škodí nadbytečně. V krajním případě stát rád z peněz daňových poplatníků vyplatí jejich obětem odškodné, jež v současnosti dosahuje řádově několik desítek milionů korun za rok. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 07:30:29

Ministryně spravedlnosti na válečné stezce

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení. Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě. Solidární ochrana hříšníků Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat. Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování. Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky, musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci. Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“ neměla být možná. Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, ve kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem. Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění. Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. „Nekonečný“ počet provinění Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby. Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti. Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl. Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o sedm měsíců. Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní: občanská chátra nemá nárok na odpověď. Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání. Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo. Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný. Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům. Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování. Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-18 11:49:17

Antimonopolní úřad prověřuje autobusovou dopravu ve středních Čechách. Smlouvy za stamiliony kraj podepsal bez soutěže

Středočeský kraj za dob Davida Ratha zajišťoval autobusovou dopravní obslužnost téměř za miliardu korun ročně nevýhodnými smlouvami uzavřenými bez soutěže. Cílem obecně prospěšné společnosti Kverulant.org je již od roku 2010 tuto praxi zrušit a přimět krajský úřad k uspořádání transparentního výběrového řízení. To se mu bohužel stále nepodařilo, dokonce ani poté, co byl Rath v květnu 2012 zatčen s krabicí od vína plnou úplatků. Před koncem roku 2019 se Středočeský kraj pod vedením hejtmanky Jermanové rozhodl, že bude dál pokračovat v tunelářské praxi, a prodloužil smlouvy se stávajícími autobusovými dopravci o pět let až do roku 2024, přičemž s dalšími uzavřel nové, ale rovněž bez soutěže. Kverulant.org tehdy podal podnět k antimonopolnímu úřadu. Ten mu nyní napsal, že podnět šetří. Autobusovou dopravu zajišťuje kraj smlouvou s dopravcem, u něhož si objedná obslužnost pro vybrané lokality a dohodne jízdní řády. Protože by se kraji nemělo primárně jednat o zisk, ale o blaho obyvatel, je logické, že takto poskytovaná doprava nemusí být rentabilní. Proto je tomuto vybranému dopravci hrazena tzv. prokazatelná ztráta, kterou utrpí tím, že jezdí na nevýdělečných linkách. Na první pohled je tento princip v pořádku. Háček tu ale přeci jen je, a to, jak se stanovuje ona prokazatelná ztráta? Jakmile je jednou tato částka stanovena, má dopravce bez sebemenší námahy zajištěnu existenci na mnoho let. Nemusí sledovat konkurenci, snažit se snižovat náklady, lákat cestující na služby. Má svou jistou proplacenou prokazatelnou ztrátu. A z eráru krev neteče. Kverulanta již v roce 2010 zajímalo, jak jsou postaveny smlouvy mezi dopravcem a krajem. Kraj přeci musí mít nějakým způsobem zajištěno, že se mu za vynaložené prostředky z veřejného rozpočtu dostává těch nejkvalitnějších služeb, srovnatelných s běžným tržním prostředím. Proto Kverulant na podzim 2010 požádal Středočeský kraj, aby mu tyto smlouvy předložil. Kverulant tehdy zjistil, že všechny smlouvy byly uzavřeny „z ruky“ nezapomenutelného hejtmana Davida Ratha na sklonku roku 2009, těsně před tím, než byla krajům zákonem uložena povinnost vybírat dopravce ve výběrovém řízení. Všechny smlouvy platily 10 let. Rathovi „hoši“ tak tehdy zavázali kraj vyplatit přinejmenším celkem 6,8 miliardy Kč. Kverulant se odmítl s tímto stavem smířit. Od roku 2010 podal mnohé podněty k Úřadu pro hospodářskou soutěž, k ombudsmanovi a na ministerstvo vnitra. Kverulant také odeslal hejtmanovi Rathovi výzvu, aby Středočeský kraj vypsal transparentní výběrové řízení a následně vypověděl všechny nemravné smlouvy. Chvíli se zdálo, že opravdu dojde k nápravě. Středočeský kraj v létě 2011 vypověděl všechny smlouvy a chystal výběrové řízení. To se mělo uskutečnit v létě 2012. V květnu 2012 byl pan Rath vzat do vazby. Kverulant si naivně myslel, že pravděpodobnost, že výběrové řízení na dopravu ve Středočeském kraji bude férové, se tím výrazně zvýšila. To byl ovšem omyl. David Rath se ještě nestačil zabydlet ve vazební věznici, a už jeho dlouholetý souputník a jeho náměstek pro dopravu Robin Povšík znovu obnovil všechny smlouvy a oznámil, že výběrové řízení pořádat nebude. Podle Kverulanta tím porušil zákon. Ročně za autobusy platil Středočeský kraj v roce 2012 skoro 700 milionů korun. To už je hezká suma. Dá se za to pořídit hned 100 krabic s vínem. Velké pokušení pro ty politiky, kteří jsou ještě na svobodě. A tomu Robin Povšík patrně podlehl. Podzimní volby roku 2016 přinesly Středočeskému kraji novou hejtmanku, Jaroslavu Jermanovou z hnutí ANO. Kverulant ji v listopadu 2016 dopisem vyzval, aby se konečně zasadila o vypsání transparentních výběrových řízení na dopravní obslužnost. Přišla odpověď, že něco takového by bylo příliš složité. Výběrové řízení tedy zase nebylo a na jaře 2017 se ukázalo, že dopravní obslužnost bude naopak ještě dražší. V říjnu 2016 prošel vládou návrh, že se mzdy řidičů navýší o 40 procent. Středočeský kraj se s tímto zvýšením mezd vypořádal pouze tím, že dopravcům přisypal 124 milionů korun, které samozřejmě zaplatil daňový poplatník. A bude platit dál. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007, o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici, vstoupilo v platnost 3. prosince 2009. Pro smlouvu o veřejné službě stanovilo povinnost objednatelů vybírat dopravce ve výběrových řízeních. Předmětné nařízení stanovilo, že se tak má stát principiálně nejpozději do 3. prosince 2019. V létě 2019 se Středočeský kraj rozhodl, že bude dál pokračovat v tunelářské praxi, kterou nastavil pravomocně odsouzený David Rath, a to tím způsobem, že s částí dopravců bez soutěže prodlouží stávající smlouvy o pět let až do roku 2024, s dalšími pak uzavře nové, rovněž bez soutěže. Kraj se hájí tím, že v nařízení Evropské unie našel skulinu, která mu umožňuje takto postupovat. Současně prý začne už s přípravou velkého tendru na desetiletý provoz, aby od 1. prosince 2024 vyjely výhradně vysoutěžené spoje. Pokud necháme uplacené politiky rozhazovat naše peníze, budou tyto náklady zase jen stoupat. S tím se však Kverulant odmítá smířit, a proto se v prosinci 2019 obrátil na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, aby prošetřil, zda prodloužení smluv s dopravci bez soutěže bylo skutečně v souladu se zákonem. Nyní ho ÚHOS informoval, že si od Středočeského kraje vyžádal stanovisko uvedené v Kverulantově podnětu a příslušnou dokumentaci. Další podrobnosti naleznete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}