Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2025-02-17 06:00:00

Německé volby vyhraje Merz, k zásadnímu obratu mu ale bude chybět koaliční partner

Již za týden budeme znát výsledky voleb, které jsou letos bez diskuze nejdůležitější na evropském kontinentu a budou mít i zásadní vliv na budoucnost České republiky. Všechny průzkumy zatím potvrzují, že německé volby mají dopředu jasného vítěze. Aliance dvou středopravicových stran celoněmecké Křesťanskodemokratické unie (CDU) a její sesterské strany v Bavorsku – Křesťanskosociální unie (CSU) má aktuálně podporu kolem 30 procent a poměrně pohodlný náskok na druhého v pořadí. Stranu vede poprvé do voleb Friedrich Merz, který na začátku století jako reprezentant konzervativního pravicového křídla prohrál boj o charakter strany s Angelou Merkelovou a z politiky na čas odešel.  Když před čtyřmi lety CDU-CSU utrpěla pod vedením nástupce, kterého vybrala sama Angela Merkelová, nejhorší výsledek v její historii a skončila v opozici, sáhli straníci po Merzovi. Ten přes existenci merkelovského středového křídla stranu posunul doprava a míří k volebnímu vítězství. Již za týden budeme znát výsledky voleb, které jsou letos bez diskuze nejdůležitější na evropském kontinentu a budou mít i zásadní vliv na budoucnost České republiky. Všechny průzkumy zatím potvrzují, že německé volby mají dopředu jasného vítěze. Aliance dvou středopravicových stran celoněmecké Křesťanskodemokratické unie (CDU) a její sesterské strany v Bavorsku – Křesťanskosociální unie (CSU) má aktuálně podporu kolem 30 procent a poměrně pohodlný náskok na druhého v pořadí. Stranu vede poprvé do voleb Friedrich Merz, který na začátku století jako reprezentant konzervativního pravicového křídla prohrál boj o charakter strany s Angelou Merkelovou a z politiky na čas odešel.  Když před čtyřmi lety CDU-CSU utrpěla pod vedením nástupce, kterého vybrala sama Angela Merkelová, nejhorší výsledek v její historii a skončila v opozici, sáhli straníci po Merzovi. Ten přes existenci merkelovského středového křídla stranu posunul doprava a míří k volebnímu vítězství. 

Čas načtení: 2025-04-16 10:00:00

Jeden mrtvý a několik zraněných při izraelském útoku na další nemocnici v Gaze

Letecký útok vyvolal varování OSN, že humanitární krize je nejhorší od vypuknutí bojů před 18 měsíci.Jeden člověk byl zabit při izraelském raketovém útoku na nemocnici v Gaze, právě když izraelský premiér Benjamin Netanjahu navštívil toto válkou zničené území.Útok se odehrál dva dny poté, co byla terčem útoku jiná velká nemocnice, což podpořilo varování OSN, že humanitární krize v Gaze je nyní nejhorší od začátku konfliktu.Podle zdravotnického personálu nejnovějšíí úder zasáhl vchod do kuvajtské polní nemocnice v al-Muwasi nedaleko města Khan Younis. Zemřel jeden člen ochranky a devět zdravotníků bylo zraněno.V oblasti žijí statisíce vysídlených Palestinců, většinou v otrhaných provizorních stanech podél písečných dun. Své domovy opustili poté, co izraelské síly obnovily konflikt a obsadily rozsáhlá území na jihu Gazy, včetně města Rafáh, kam mají Palestinci zakázaný vstup.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Komunisté na šestnáct let internovali arcibiskupa. Pak mu milostivě dovolili žít ve vyhnanství

Popularita arcibiskupa Josefa Berana, stejně jako jeho mravní hodnoty však po únorovém puči v roce 1948 byly přesně to, co nastupující komunistická diktatura nemohla potřebovat. Poté, co byla zlikvidována politická opozice a demokratické elity, přišla na řadu i církev. Životopis Josefa Berana charakterizuje tuto dobu takto: „Vztah státu a církve se dostal do nové roviny. Český episkopát v čele s arcibiskupem Beranem se ocitl v situaci, kdy měl jako první vyjednat podmínky, které by umožnily existenci katolické církve v komunistickém státě, a to v době vyostřeného bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem. Arcibiskup čelil stupňující se represi komunistů vůči církvi, trval na respektování její vnitřní autonomie a vzdoroval snahám komunistického režimu o získání kontroly nad jejím fungováním. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům.“ Manžele popravili za špionáž proti USA. Další špion se ukryl v Československu Číst více V internaci byl zcela odříznut od světa Komunisté se rozhodli nezlomného arcibiskupa Berana izolovat od okolního světa. Nejprve ho v roce 1949 internovali v Arcibiskupském paláci. Na začátku března 1951 jej převezli do Roželova u Rožmitálu a potom ještě pětkrát přestěhovali. Podmínky života v internaci byly v podstatě podobné vězeňskému režimu. Bylo to však v něčem ještě horší než vězení. Byl zcela izolován od vnějšího světa, absolutně se mu nedostávalo soukromí. Nesměl vědět, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán veškerý (i ten komunistický) tisk. Jeho estébáčtí strážci jej každé dvě hodiny osobně kontrolovali, neustále jej odposlouchávali a sledovali. Možná nejhorší však byla nejistota, jaký osud mu věznitelé připravují. Jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci. Afrodiziakum jako pokus o kompromitaci Příslušníci StB se snažila nejen Berana zlomit psychicky, došlo i k směšnému pokusu o jeho kompromitaci. Tajně mu přimíchávali do nápojů a jídla afrodiziaka v naději, že budou mít příležitost tajně natočit kompromitující záběry s řeholnicí, která se o něj starala. Skončilo to fiaskem a navíc Beran odhalil, že jej tajně natáčí. Zvláště na začátku internace jej chtěli jakkoliv zlomit. Čelil například obrovskému tlaku, aby odvolal exkomunikaci kněze Josefa Plojhara, který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Nikdy tak neučinil. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Internaci ukončil až nucený odchod do Vatikánu V internaci byl arcibiskup Beran držen po dlouhých 16 let, během nichž se ocitl v Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích u Čáslavi, Mukařově u Prahy a Radvanově u Mladé Vožice. Nakonec Svatý stolec i Beran souhlasili s tím, že odletí do Vatikánu bez možnosti návratu. Byla to ale pro Berana nelehká volba. V životopisu na stránkách kardinalberan.com se můžeme dočíst: „Byl připraven dál snášet ústrky, naschvály, špiclování, ztrátu soukromí, šikanu a zvůli úřadů v některém ze „zapadlých“ koutů své vlasti, ale rozhodně si nepřál prožít zbytek svého života v Itálii. Nakonec se rozhodl v zájmu církve v Československu přinést i tuto oběť, přijal „dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma. Režim držel jeho odjezd v naprosté tajnosti. Krátce se s ním směli rozloučit jen nejbližší příbuzní. Teprve druhý den vyšla v tisku zpráva o jeho trvalém odchodu do Vatikánu, který komunistická propaganda interpretovala jako Beranovo přání.“ Aktivní byl i v exilu, režim se ho bál i po smrti Komunisté se mylně domnívali, že jeho odjezdem bude zapomenut. Dosáhli však zcela opačného efektu. Beranův osud zaznamenala všechna svobodná média. On sám cestoval po Evropě i v zámoří a šířil osvětu i zkušenosti s totalitním režimem. Potom, kdy byl jmenován kardinálem, pronesl zásadní projev o svobodě a svědomí. Promlouval často k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky a církev. A to vše činil s neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a houževnatostí. Komunisté nepustili domů ani jeho tělo V roce 1968 mu však byla diagnostikována pokročilá rakovina, zemřel 17. května 1969. Ve Vatikánu se mu dostalo mnoha poct, byl pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě. Převoz jeho ostatků do Československa komunisté nedovolili. Báli se jej i po jeho smrti. Přání spočinout doma se mu splnilo až v roce 2018, kdy byly jeho ostatky uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta. Kardinál Beran byl jednou z nejvýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci O významu tohoto duchovního hovořil pro Čtidoma.cz Jiří Prinz, mluvčí pražského arcibiskupství. „Kardinál Josef Beran je bezpochyby jednou z nevýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci. Svatému Vojtěchu se ostatně svým životem také v řadě ohledů podobá. Tak jako Slavníkovec Vojtěch narážel i Josef Beran ve své pastýřské službě na odpor domácího pohanského prostředí, které, i když pochopitelně z jiných důvodů, stálo také za jeho odchodem ze země do papežského Říma. Oba muži jsou ale především mučedníky víry. Josef Beran sice nebyl, na rozdíl od svatého Vojtěcha, pro víru zavražděn, pronásledování, kterému pro své přesvědčení čelil, ho ovšem mezi mučedníky právem řadí. Nacisté ani komunisté fyzicky drobného, ale duchovně a morálně velkého muže zlomit nedokázali. Ve věrnosti svému přesvědčení a pevným charakterem, který se neohýbá podle momentálního vanutí politického větru, zůstává i pro generaci lidí, která ho už neměla možnost zažít, vzorem hodným následování.“       Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě.

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2024-04-11 14:03:00

Povodně devastují Rusko a Kazachstán. Jsou nejhorší za téměř 100 let

Kazachstán a Rusko sužují nejhorší povodně za posledních téměř sto let. Kvůli tajícímu sněhu a stoupajícím hladinám řek muselo své domovy opustit už více než 100 tisíc lidí. Nejhorší situace je v okolí řeky Ural. Ta stále stoupá a úřady se obávají, že to nejhorší tamní obyvatele teprve čeká.

Čas načtení: 2024-04-30 15:47:29

Bitcoin si koleduje o nejhorší měsíc od listopadu 2022, kde lze hledat pozitiva?

Po vytvoření historických maxim si bitcoin trochu odpočinul v postranním pohybu se supportem na hodnotě 60 000 USD. Tento ústup z maxim ovšem znamená pokles o 12 % a nejspíše se bude také jednat o nejhorší výkonnost bitcoinu za posledních více než dvanáct měsíců. Trochu pozitivního světla může na trh ještě vnést spuštění spotového bitcoinového […] Originální článek Bitcoin si koleduje o nejhorší měsíc od listopadu 2022, kde lze hledat pozitiva? pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-09-10 10:02:51

Nejhorší začátek září pro S&P 500 za více než 70 let! Připravte se na tržní turbulence

Index S&P 500 zažil nejhorší první zářijový týden od roku 1953. Jaké důvody stojí za tímto dramatickým poklesem a co mohou investoři očekávat v následujících týdnech? Článek Nejhorší začátek září pro S&P 500 za více než 70 let! Připravte se na tržní turbulence z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 10:02:21

Pád čínského akciového trhu: Co způsobilo nejhorší propad za téměř 10 let?

Čínské akcie zkraje roku 2025 zažívají nejhorší propad za téměř 10 let. Jak ekonomické potíže Číny souvisejí s celními hrozbami ze strany USA? Článek Pád čínského akciového trhu: Co způsobilo nejhorší propad za téměř 10 let? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 13:36:57

Jaké jsou nejhorší hry roku 2024? Za tyto hrůzy se stydí i vývojáři

Server Metacritic odhalil nejhorší hry roku 2024. Vede Utopia City, následuje Devil May Cry: Peak of Combat a HappyFunland. Jaké hry tam jsou dále?Přečtěte si celý článek: Jaké jsou nejhorší hry roku 2024? Za tyto hrůzy se stydí i vývojáři

Čas načtení: 2025-01-25 14:26:05

Mel Gibson: Pedofilní nahrávky s Michelle Obamovou jsou „horší než vaše nejhorší noční můra“

Mel Gibson, který nyní působí jako Trumpův velvyslanec v Hollywoodu, vyvolal v tomto odvětví šok tvrzením, že takzvané „freak-off nahrávky“, na nichž je údajně Michelle Obamová, jsou „horší než vaše nejhorší noční můra.“ Ve své nové roli má Gibson jasný… The post Mel Gibson: Pedofilní nahrávky s Michelle Obamovou jsou „horší než vaše nejhorší noční můra“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-02-26 06:34:06

Uspořádal nejhorší festival planety a všechny podvedl. Za pár měsíců chystá další, dražší a zvláštnější

A nedá si říct... Pochybný podnikatel Billy McFarland začal prodávat lístky za tisíce dolarů na druhý ročník nejhorší hudební akce v dějinách. Článek Uspořádal nejhorší festival planety a všechny podvedl. Za pár měsíců chystá další, dražší a zvláštnější se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-04-01 09:05:38

Akcie krvácejí a investoři zuří! Čekali růst, přišel nejhorší propad za roky

Investoři, kteří si od Donalda Trumpa slibovali zářivý růst akciových trhů, nyní zažívají studenou sprchu. Akcie mají za sebou nejhorší start do roku za dlouhou dobu! Co bude dál? Článek Akcie krvácejí a investoři zuří! Čekali růst, přišel nejhorší propad za roky z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07

Boj o koryta

Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 06:24:03

Shaun Bythell: Zpověď knihkupce (ukázka z knihy)

Ke známému skotskému knihkupci, majiteli labyrintového obchodu nacházejícího se v malebném přímořském městečku, i nadále bohužel chodí lidi. Projevují zdánlivý zájem o knihy a literaturu, tak mu nezbývá nic jiného než jejich chování tak nebo onak strpět. Jak je ale možné, že nechápou rozdíl mezi knihovnou a knihkupectvím? Jiní zase klidně dovnitř vnášejí – do čerstvě uklizeného obchodu! – bahno nebo tam vstupují i se svými mokrými psími miláčky či spíše psy baskervillskými. Pohybují se nemotorně a shazují knihy, za což se nikdy neomluví. Drze smlouvají a dožadují se slevy jen proto, že je kniha trochu plesnivá. A teď ještě ta Italka! Slovo jí není rozumět, jen všechny v bílých rukavicích autoritativně diriguje a chudáka majitele nutí provádět cvičení na záda. Není tedy divu, že už toho na něj bývá příliš. Naštěstí ale má kde na všechna svá knihkupecká příkoří zapomenout a vydává se na ryby, plave v moři, jezdí na kole po Vysočině nebo zajde na pivo do hospody. Alespoň na chvíli pryč od všech těch „čtenářů“… Kniha Shauna Bythella navazuje na úspěšný Deník knihkupce.   Ukázka z knihy  BŘEZEN   Musím zdůraznit, že všichni knihkupci jsou poctiví. Nic jiného by mě ani nenapadlo tvrdit. Někteří z nich jsou však opatrnější než jiní. Pan Pumpherston často umožní zákazníkovi koupit něco za babku, ale je příliš chytrý na to, aby mu to řekl: pokaždé ho nechá, ať na to přijde sám, protože dobře ví, že tomu tak stejně vždycky bude. Jedině tento způsob zaručuje ty správné výsledky. AUGUSTUS MUIR, DŮVĚRNÉ MYŠLENKY JOHNA BAXTERA, KNIHKUPCE   Svým popisem knihkupců jakožto „poctivých“ projevuje Augustus Muir snad až přílišnou velkodušnost. I v této branži najdete, jako kdekoli jinde, podvodníky, ale jen málokteří začnou podnikat s knihami v naději, že se tím obohatí. Snad to právě tak i myslel: že to není podnikání, od kterého většina z nás, co jsme si ho vybrali, očekáváme enormní finanční kompenzaci. Má to však jiné přínosy. Ve své knize Drobnosti ze starého knihkupectví, vydané roku 1904, poznamenal R. M. Williamson: „Těch pár, kteří prodejem knih zbohatnou, nelze srovnávat s mnoha dalšími, pro které to nikdy nebude znamenat více než jen skromné 72 živobytí. Nejšťastnější v tomto podnikání nejsou ti nejbohatší, ale naopak ti nejspokojenější, ti, kteří své zaměstnání milují a možnost kupovat a prodávat knihy považují za velké privilegium.“      Zvláštní je, že s těmi nejchamtivějšími lidmi se setkávám nejčastěji při výkupu knih. Jsou to ti, kteří se snaží, aby z knihkupce při prodeji své sbírky vyždímali každou poslední penny, zároveň ale stejní zákazníci při nákupu knih cenu stlačí až na samou marži. A jakkoli to nepochybně představuje dobrý smysl pro obchod, nese to s sebou určitou kyselou pachuť, protože v tom není ani špetka férovosti. A naopak zákazník, který je spokojený s tím, co mu za jeho knihy nabídnu, se při nákupu nepokusí cenu snížit. Stejně jako pan Pumpherston i já těmto zákazníkům s radostí zlevním celkovou částku z dvaadvaceti liber na dvacet, aniž by mě o to sami žádali, na rozdíl od těch, kteří snížení požadují, přičemž poukazují na mírné poškození, jako je malé natržení obálky. Moje odpověď v těchto případech zní vždy asi takto: „Ano, obálka je mírně poškozená, už jsem to započítal do ceny knihy. Proč bych ji měl za stejnou vadu snížit dvakrát?“ To je pak obvykle přiměje zmlknout, ale jsou i tací, co nic nekoupí, dokud nemají pocit, že se jim podařilo usmlouvat slevu. To je ten nejhorší druh lidí, s kterými se setkávám. Mám dojem, že jim v zásadě nejde o tu nicotnou libru, kterou tím uspoří; je to o pocitu moci. Chtějí, aby to byli oni, kdo rozhoduje, a ať jste obchodník s antikvárním nábytkem, zemědělský dodavatel nebo prodáváte auta, zákazník tu potřebuje mít pocit, že při obchodní transakci má navrch. Takovíto lidé pak vyžadují při koupi dvou knih „množstevní slevu“, v restauraci nikdy nenechávají spropitné, nebo se vychloubají, že jeli na dovolenou na místo, kde předtím došlo k teroristickému útoku, „protože je to levnější“.      Z mého pohledu knihkupce je hlavním trikem při koupi být férový a konzistentní. Pokud v této branži získáte pověst oděrače, rychle se to o vás rozšíří a váš přísun materiálu vyschne. Sám jsem zrušil několik obchodů jen proto, že prodávající požadoval víc, než jsem byl ochotný zaplatit — mnozí z nich se ke mně ale nakonec vrátili, poté co to zkoušeli u několika dalších obchodníků a byli zklamáni. Myslím, že většina knihkupců je v tom stejná. Mohu upřímně říci, že neznám nikoho, kdo by za vzácnou a cennou knihu zkoušel zaplatit jen pár liber.     PONDĚLÍ 2. BŘEZNA   Objednávky online: 7 Nalezené objednávky: 6   Sedm objednávek, všechny z Amazonu.      V deset mě přišel navštívit Jeff, divoký muž, který žije v Doon of May — jakési komuně v lese, kterou před lety založil. Je to zcela slušný člověk, myšlenkově zaměřený proti stávajícímu politickému zřízení. Vypadal, že ho něco trápí, a nerozhodně přešlapoval na místě. Nakonec z něj vylezlo, že mu byla nabídnuta značná peněžní částka za dřevo z pozemku jeho komuny, a on nyní čelí té problematické představě, že by se měl stát kapitalistou.      Hned jak Jeff odešel, nastala půlhodinová sněhová vánice. Zcela neočekávaně v ní uvízl Kapitán, který se krátce po jejím skončení objevil zcela zasněžený na prahu.      Po obědě přistoupil k pultu zákazník, v ruce třímal knihu o vyšívání. Řekl: „Nechci tu knihu koupit, ale našel jsem ji v oddělení filatelie, což se mi pro ni zdá jako naprosto nevhodné místo.“   Pokladna celkem 68,99 liber 8 zákazníků     ÚTERÝ 3. BŘEZNA   Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 1   Pouze jedna objednávka z Amazonu a znovu žádná z Abe. Monsoon nepochybně vykazuje další technickou závadu. Před několika lety jsme za počátečního nadšení (které se brzy změnilo v lhostejnost a nyní je z toho nesmírná nechuť) začali prodávat knihy online. Používáme databázi nazývanou Monsoon, přes kterou spravujeme naše zásoby, nahráváme informace na webové stránky a získáváme objednávky.      Postarší žena se mě zeptala: „Mohl byste mi sundat z police támhleten výtisk paní Beetonové a říci mi jeho cenu a datum vydání?“ Udělal jsem, jak žádala, jenom aby mi oznámila: „Stejné vydání mám doma. Teď už vím, kolik stojí.“ Asi zavedu daň za plýtvání časem.   Pokladna celkem 39,49 liber 5 zákazníků     STŘEDA 4. BŘEZNA Objednávky online: 1 Nalezené objednávky: 1   Dnes v obchodě pracovala Nicky, mohl jsem tedy zajet do Glasgow hodit knihy do sběru. Před odchodem jsem ji požádal, aby zatímco budu pryč, uklidila na stole a vytvořila výlohu.      V půl třetí jsem dorazil do Smurfit Kappa a krabicemi knih z dodávky naplnil čtyři velké plastové nádoby (každá pojme asi dvacet krabic). Obsah nádob je pak vyklopen na dopravní pás, rozřezán na kousky a zabalený poslán k recyklaci do Číny nebo Birminghamu, v závislosti na mezinárodní ceně papíru.      Nicky mě požádala, abych jí, když už budu v Glasgow, našel v bazaru se stavebninami nějaké okenice, takže když jsem skončil se sběrem zamířil jsem tam. Nakonec jsem — po dlouhém ježdění okolo, kdy jsem nechtěně jel na červenou — to místo našel. Okenic tam bylo velké množství. Na požádání mi řekli, že jsou pětasedmdesát liber za pár. Zavolal jsem Nicky, abych zjistil, jestli je s cenou spokojená: „Eh? Cože? Nechybí jim tam náhodou desetinná čárka?“ Odjel jsem s nepořízenou.      V šest jsem se vrátil do obchodu, abych zjistil, že ho Nicky obšťastnila svým obvyklým chaosem, hromady knih byly na podlaze, na stole i pod ním. V radikálním odklonu od svého běžného chování se ale řídila mými instrukcemi a vytvořila novou výlohu. Ta sestávala z matoucí kombinace knih o golfu, kinematografii a politice.      Spojení pětihodinového řízení a namáhavého vyndávání krabic z dodávky mým problémům se zády rozhodně neprospělo.      V těchto měsících se obchod zdá být vytíženější než obvykle, snad proto, že zima byla tak mírná. Většina našich zákazníků je v penzi a neradi řídí na náledí, déšť jim ale zjevně nevadí.   Pokladna celkem 61 liber 7 zákazníků     ČTVRTEK 5. BŘEZNA Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   E-mail dnes ráno:   Ahoj, rád bych věděl, jestli nemáte nějaké knihy od Paula Bartona. Našel jsem je na internetu uCube Cart. Nevlastním platební kartu, loni jsem jim tedy napsal, jestli bych si knihy mohl koupit i bez ní. A víte, co ten člověk udělal? Dopis mi vrátil zpátky, aniž by ho četl, jen na obálku přidal spoustu hloupých nesmyslů. Žádné vysvětlování, omluva, nic. Myslím, že je to od něj velmi sprosté! Vypadá to, že není k zastižení. Musí být snad ve vězení nebo v nějaké instituci. Vy toho muže znáte? Napsal jsem mu několik e-mailů, ale neodpověděl mi. Možná odpoví vám. Velmi podivné! Děkuji.   Nejsem si jist, kolik lidí by — po obdržení svého dopisu vráceného a neotevřeného — usoudilo, že zamýšlený adresát musí být ve vězení. Člověka by jistě napadlo několik daleko jednodušších vysvětlení, v neposlední řadě to, že sám odesílatel tohoto e-mailu by měl být v „nějaké instituci“.      Šel jsem na zahradu pro něco zeleného do výlohy s tématem zahradničení a zjistil, že začala kvést chryzantéma. Květy vypadají asi den krásně, pak náhle zhnědnou. Země je pro ně příliš zásaditá, přesto se každý rok znovu snaží vyhnat do květu.      Počítač v obchodě se přes noc restartoval a antivirový program odstranil něco z Monsoonu, takže teď nejde otevřít. Netuším proto, jestli máme nějaké objednávky. Napsal jsem jim, jelikož ale sídlí v oregonském Portlandu na západoamerickém pobřeží, jsou za námi o sedm hodin pozadu.   Pokladna celkem 60,49 liber 8 zákazníků     PÁTEK 6. BŘEZNA Objednávky online: 2 Nalezené objednávky: 2   Dnes Nicky. Zabrala facebookovou stránku obchodu a vytvořila typicky matoucí post:   Dobré ráno! Jako ptáček si to s písničkou v srdci letím do práce, abych pak byla vyplísněna za nákup knih za 45 liber, zatímco VZZ by za ně dal 175. Spokojený zákazník, spokojená já, nabručená trubka… pardon, chtěla jsem říct „šéf“.   VZZ je přezdívka, kterou pro mě Nicky nyní používá a je to zkratka pro „Velkou zrzavou záhadu“. „Trubka“ je pro nezasvěcené skotská nadávka, nejzdvořilejší interpretace by byla „absolutní idiot“. Jednou z dnešních objednávek byla kniha s názvem Moskva má plán. Překrásná obálka, jsem si jistý, že se panu Putinovi bude líbit.      Od Monsoonu jsem obdržel e-mail s přihlašovacím kódem, aby se mohli na dálku napojit na můj počítač a opravit problém. Kvůli časovým rozdílům to znamená, že databáze byla většinu dne spadlá, a Nicky tak nemohla zanést náš fond na internet.   Pokladna celkem 64,34 liber 7 zákazníků     SOBOTA 7. BŘEZNA   Objednávky online: 0 Nalezené objednávky: 0   Dopoledne jsem jel do Maybole (asi hodina cesty), abych se podíval na soukromou knihovnu. Nachází se v domě, který patří jedné vdově. Už jsem tu kdysi byl, tenkrát tu měli výtečný antikvární materiál. Dnes tam ale nebylo nic větší hodnoty, snad kromě výtisku Soud s Jamesem Stewartem z roku 1753 — který je ve Skotsku známý jako vražda u Appinu. Právě na tomto příběhu založil Robert Louis Stevenson děj svého Únosu. Výtisk stejného vydání — možná dokonce i ten samý — koupil kdysi v knihkupectví v Inverness Stevensonův otec a dal ho svému synovi — tím bylo zasazeno semínko, z nějž později vzejde Únos. Stevenson na toto vydání knihy dokonce i nepřímo odkazuje, když svého protagonistu (jedinou důležitou postavu, která není založena na reálné osobě) nazve David Balfour: Soud s Jamesem Stewartem tehdy vydalo nakladatelství Hamilton a Balfour.      Odpoledne přišel do obchodu bývalý voják jménem Adam Short. Už 366 dní putuje proti směru hodinových ručiček podél pobřeží Spojeného království. Potřeboval na noc postel, uložili jsme ho tedy do skladu, což navzdory primitivním podmínkám místa přijal s radostí. Nemohu si pomoci, ale načasovat si putování tak, aby se na severu ostrova ocitl v době, kdy jsou dny nejkratší a počasí nejhorší, nemusel být ten nejrozumnější nápad.   Pokladna celkem 215,97 liber 17 zákazníků      PONDĚLÍ 9. BŘEZNA   Objednávky online: 3 Nalezené objednávky: 3   Vzbudil jsem se za zvuku skučícího větru a deště bičujícího do okna ložnice. Když jsem otevřel obchod, všiml jsem si, že do jednoho okna zatéká a voda kape na knihy ve výloze. Abych ji zachytil, popadl jsem v kuchyni nějaké pánve, pak jsem zapálil v krbu a deset minut se okolo něj choulil v marné snaze se zahřát.      Krátce po otevření vešla dovnitř skupina osmi mladších, asi pětadvacetiletých lidí a hodinu si ho prohlíželi. Nikdo z nich si nic nekoupil.      V deset se stavila Tracy (Královská společnost pro ochranu ptáků), aby použila naši wifi. Dopoledne strávila sezením u krbu a hledala si práci. Pokladna celkem 55 liber 7 zákazníků   Dybbuk, 2020, přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 08:35:06

Pomohla v době koronavirové epidemie v něčem Evropská unie?

Otázka v titulku je vlastně zbytečná. Není žádnou mimořádnou odvahou ani projevem zvlášť pronikavého myšlení říci, že Evropská unie v čase koronaviru úplně vymizela. Ti, kteří EU milují, ji teprve dnes začínají za tuto absenci postojů kritizovat. My, kteří ji vážně, seriózně, společensko-vědně, nikoli tedy pouze politicky, kritizujeme celá desetiletí, teď toto téma nevyhrocujeme. Není pro nás na pořadu dne. Nevidíme důvod právě dnes žádat Czexit jako někteří dnes radikální jedinci nebo politická seskupení. My EU jako myšlenku nadnárodní struktury, nadřazené členským státům, odmítáme celá desetiletí. Co je teď nového? Ukázalo se, že - nutnost rychlých rozhodnutí a okamžitých opatření vymazala důvod téměř nonstop konaných, velmi nákladných summitů evropských politiků (a tisíců úředníků kolem nich); - národní stát se osvědčil jako nejvíce akceschopná organizace řízení společnosti; - národní vlády potřebují jednat doma, summity v Bruselu je zdržují; - hledání nadnárodního konsenzu v situaci každodenního mikromanagementu chodu států není jen nemožné. Je vyloučené; - vlády národních států jsou demokraticky zvolená tělesa a jednají v souladu s většinovou vůlí svých občanů. Sledují ochranu zájmů těchto občanů – ne zájmů nadnárodních institucí v Bruselu; - lidé si přejí řešení, která berou v úvahu národní (tedy jejich konkrétní) zájem. Případnému volání po „evropské solidaritě“ skrze evropské instituce rozumí jako požadavku neupřímnému a falešnému; - z praktického života lidé vědí, že si nejdříve musí uspořádat své věci, až potom přijde čas na něco víc; - je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí (zdůraznil P. Robejšek na Neviditelném psu); - nikdo z „národních politiků“ se EU nedovolává a nic od ní nechce (snad jen s výjimkou našeho ministra zahraničí); - lidé si samozřejmě uvědomují, že existence EU něco stojí, že jsou to i jejich peníze; - hranice, které EU Schengenem prakticky zrušila, znovu prokázaly svou funkčnost; - svoji existenci dnes EU brání hlavně argumentací, že „její oslabování a rozvrat organizuje Rusko“ a jeho pátá kolona v jednotlivých zemích. Je to sice hloupé, ale v zemích jako Česká republika nebo Polsko, o pobaltských zemích ani nemluvě, to může být argumentace účinná; - EU se prokázala být – což jsme říkali již při krizi let 2008-2009 – projektem pro dobré počasí. V krizi je zcela nefunkční. Proto nevadí, že nefunguje. Kdyby v současné krizi instituce EU konaly, snadněji by se odhalila jejich schopnost či neschopnost (záleží na pozorovateli – nevycházejme z předpokladu, že to všichni vidí stejně jako my). Takové odhalení by u veřejnosti vedlo k rychlejšímu pochopení, a tudíž i k rychlejší diskreditaci samotné podstaty této nadnárodní struktury. Žádné odumírání EU se nekoná. Je to spíše opačně – až se převalí to nejhorší, až se „medicínsky“ státy s koronavirem vypořádají, evropské instituce si vynutí svoji „hvězdnou hodinu“. Přijde jejich čas, kdy svoji existenci zdůvodní čímsi jako „celoevropskou rekonstrukcí“, která – podle nich – nemůže být řízena chybujícími národními vládami, které budou navíc koronavirovou krizí vyčerpané, oslabené a u části veřejnosti zdiskreditované. Přijde doba „velké evropské solidarity“ řízené orgány EU a velmocemi. To bude ten nejhorší důsledek koronaviru. Vzniknou další „záchranné finanční valy“, znovu bude nastolen požadavek (tentokráte výrazně silnější) „evropské koordinace hospodářských a sociálních politik a jejich harmonizací“. Vše bude organizováno Evropskou komisí. Evropský parlament bude pouze fíkovým listem této politiky, ale rychle si „sáhne“ po více pravomocích. Situace bude usnadněna těmito okolnostmi: - národní vlády, jejich rozpočty i obyvatelstvo budou vyčerpané, ekonomický pád bude větší, než se předpokládá, stejně jako rozvrat veřejných financí. V takovém prostředí se evropské demagogii bude dařit dobře; - k návratu EU na scénu pomůže přetrvávající atmosféra šoku z koronaviru (obáváme se, že její vyvanutí bude trvat dlouho); - evropské elity udělají cokoli, aby prokázaly nárok na svoji existenci; - Evropský parlament (a Evropská komise) budou ovládány zelenými „všech politických barev“ i po koronaviru; - místní „prounijní páté kolony“ (nejrůznější neziskové politické organizace, proevropští aktivisté, již vytvořené zájmové vrstvy žijící z produktů současných unijních ideologií) získají obrovský prostor pro své aktivity; - neexistence silných, důvěryhodných, přesvědčivých lídrů a jejich politických stran v jednotlivých členských zemích bude vodou na mlýn prounijních aktivistů a politiků. Diskreditace silných a odvážných národních lídrů bude zesilovat. Náš závěr je jednoznačný. Nesmíme dopustit, aby Evropská unie pokračovala v současné podobě. Zásadní revizi je třeba podrobit hlavní unijní projekty – Schengen (likvidace hranic) a euro (společná měna). Radikálně musí být změněna dělba práce mezi Bruselem a členskými státy. Nebo také nemusí, ale pak to s námi i dále půjde s kopce.   Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2019-10-05 17:18:06

Smazáno z Facebooku se souhlasem evropského soudu

Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko. Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není. Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu. Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná. Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017. Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr. Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět. Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“. Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž. V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel. Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.  A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot). Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně. Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.) A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“? Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti. Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud. Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude. Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla. Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi. A propos, víte, co je tohle? To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem. Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-02 07:47:40

Bill Gates: Jsem nadšený tím, co dělají mladí lidé jako Greta Thunbergová

Změna klimatu zajímá Billa Gatese už zhruba deset let. Nadace jeho a jeho ženy Melindy už delší dobu varuje předtím, že ohřívání Země bude mít fatální důsledky pro Afriku a její rozvoj. Třiašedesátiletý spoluzakladatel a do roku 2014 předseda dozorčí rady Microsoftu je nyní ve společnosti jako technický poradce.     Pane Gatesi, lidé se nyní obávají klimatické katastrofy, zejména v Evropě. Začněme náš rozhovor proto jednou dobrou zprávou: Svět je stále lepší. To souhlasí.   A to už po několik desetiletí. Ano, tak to je. Co se týká vzdělání a zdravotnictví máme již po desetiletí trend směrem nahoru. Od počátku století klesá dětská úmrtnost tak rychle jako nikdy předtím. V roce 2000 umíralo zhruba 10 miliónů dětí v prvních pěti letech života. Teď je to jen polovina. Ještě nikdy nemělo tolik mladých lidí v rozvojových zemích přístup ke vzdělání. S nástroji, jako jsou Globální fond k boji s AIDS, tuberkulózou a malárií, dosáhlo světové společenství velkého pokroku. Od svého založení tento fond zachránil 26 miliónům lidí život. Pokud jde o klima, zdraví, vzdělání a rovnost pohlaví musíme ještě vykonat mnoho. Sklenice je plná jen napůl.   Co se ještě musí stát? Hlavní jsou tři věci. Musíme být ještě lepší v tom, jak pomoc dostaneme tam, kde je opravdu potřeba. Státy by měly zvýšit svoje výdaje na rozvojovou pomoc. Zhruba deset let výdaje na rozvojovou pomoc měřeno podílem na hrubém domácím produktu stagnují. A potřebujeme také inovace – například na očkovací látku pro HIV.   Je změna klimatu problém? Není kvůli tomu ještě těžší dosáhnout cílů, o kterých hovoříte?  Absolutně. V Africe jižně od Sahary je zhruba 40 procent dětí podvyživených. Často jsou jejich rodiče malí zemědělci, je jich asi 700 miliónů. Tito lidé zažijí v roce 2040 ve srovnání s dneškem dvakrát častěji špatnou úrodu, kvůli extrémnímu počasí. A ve zbývajících letech budou kvůli změně klimatu sklízet méně.   O tom ale v diskusích není mnoho slyšet. Ano, málo hovoříme o těch, kteří se budou muset přizpůsobit, protože jsou přímo zasaženi změnou klimatu. A pokud se o tom mluví, pak většinou o vzestupu hladiny moří a následcích pro obyvatelstvo na pobřeží. Nejhorší důsledky změny klimatu jsou ale u nejchudších lidí ve světě, kteří nemohou vypěstovat tolik, aby se dostatečně najedli. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se s tím dá dělat? Potřebujeme definitivně víc inovací při setbě. To znamená, aby lidé dosahovali i s menším množstvím vody stabilní výnosy při sklizních, možná aby byly dokonce vyšší. Musíme vydávat mnohem víc peněz na zemědělské vědy. V Africe se musí produktivita zemědělství zdvojnásobit.   Je řešením genová technika?  Je mnoho způsobů jak vylepšit sadbu. Existují velmi inovativní metody, které se označují za konvenční šlechtění. Ale určitý pokrok v této oblasti není možný bez genové techniky.   V Evropě má ovšem obyvatelstvo ke genovým technologiím dost odmítavý postoj.  Jistě, ale v Evropě zrovna nevidím nedostatky ve výživě obyvatel. Tady nejsou milióny dětí, které umírají na podvýživu. Důležitější je podle mne otázka: Necháme africké státy svobodně rozhodovat, jestli vsadí na genovou techniku, nebo ne? Poslední slovo musí mít afričtí vědci.    Microsoft jste založil, když vám bylo jen 20 let. Jak se díváte na mladé lidi a jejich hnutí Fridays for Future? Jsem nadšený tím, co dělají mladí lidé jako Greta Thunbergová. Právě jsem sledoval její vystoupení v populární talkshow „Daily Show“. Považuji za vynikající, kolik energie má toto hnutí. Pomáhá vytvářet uvědomění. A to je u tématu klimatických změn vždy velmi těžké, protože nejhorší efekty leží v budoucnosti, a protože se jedná o komplexní vědecké souvislosti a statistiky.   Překvapila vás mladá generace? Byl jsem spíše překvapen tím, jak málo jsme před několika lety o změnách klimatu mluvili, ačkoliv to bylo již před deseti lety velké téma. Já jsem se v uplynulém desetiletí zabýval změnou klimatu a hodně jsem se naučil. Tento vývoj se mne také dotýká, protože mi leží na srdci osud Afriky. Zrovna ten kontinent, který ke změně klimatu přispívá nejméně, pocítí důsledky jako první.   Mohou průmyslové země ještě změnit svůj vývoj? V tomto okamžiku přispíváme ke stavu kysličníku uhelnatého zhruba z devadesáti procent. Abychom to změnili, bude to velmi těžké. Ale udělat to musíme. Rozhodující je, jak budeme definovat náklady změny klimatu a potom hledat inovace, které by tyto náklady snížily.   Řešením jsou tedy technologie? Před deseti lety jsem začal podporovat aktivity na tomto poli. Podporuji například jednu firmu, která pracuje na vývoji bezpečného reaktoru jaderné fúze, což by mohlo vést k razantní změně v energetickém zásobování. Pracuji nyní na knize, která vyjde příští léto. V ní hledám technická řešení, například maso na rostlinné bázi. Vypadá to velmi nadějně.   Změna klimatu je také důvodem pro migraci. V poslední době Evropa více chrání svoje námořní hranice před migranty z Afriky. Někteří lidé to nazývají nehumánním. Vidíte to také tak? V Africe jižně od Sahary žije nyní téměř miliarda lidí. Koncem tohoto století to budou tři miliardy. Není politicky ani logisticky možné přesídlit tyto lidi do rozvinutých zemí. Proto musíme zlepšovat životní podmínky těchto lidí tam, kde žijí. Když v tom budeme úspěšní, je velmi pravděpodobné, že Evropa a USA budou muset přijímat méně těchto lidí.   Tři miliardy lidí – je možné tento vývoj vůbec zastavit? I kdybychom dosáhli všech cílů, které si stanovíme, nebudeme moci zabránit tomu, aby obyvatelstvo Afriky rostlo. Ale můžeme tento proces brzdit. Existuje velmi silná souvislost mezi hospodářským růstem a mírou porodnosti. V zemích v lepší ekonomické situaci chodí více dívek do škol a dovědí se tam víc o plánovaném rodičovství. Mají pak svoje profesní plány a méně dětí. Například v Asii porodnost v minulém desetiletí poklesla extrémně.    Proč k tomu nedošlo v Africe? O této otázce se ve vědeckých kruzích intenzivně diskutuje. Mnozí to dávají za vinu kolonialismu, pod kterým Afrika trpěla víc než Asie, což je zřejmě pravda. Jiní to vysvětlují geografií, protože v Africe je málo splavných řek. Anebo tím, že v afrických zemích je malá národní sounáležitost, a proto také malý zájem podporovat vlastní stát. Dobrá zpráva je, že vzestup Asie vedl k tomu, že je dnes pro rozvoj Afriky více peněz.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-07-09 08:41:08

Zesnulý Josef Koutecký: Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život

V pátek 5. června zemřel v nedožitých 89 letech Josef Koutecký,  lékař, chirurg a zakladatel dětské onkologie v Československu. Kromě toho, že byl vynikajícím lékařem, se angažoval také v oblasti kultury: mimo jiné byl členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie a Nadace Českého svazu výtvarných umělců grafiků Hollar. Chceme ho připomenout ukázkou z knižního rozhovoru Osm múz mého života, dialogu s novinářkou Martinou Riebauerovou (vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016).    Přemýšlel jste nad tím, proč je rakovina mezi všemi nemocemi takové tabu? Lidé se stále často bojí i jen vyslovit to slovo. Samozřejmě. Je to dáno dvěma okolnostmi. Tou první je, že nádory – a neříkejte prosím rakovina, nemám to rád – provázejí lidstvo od jeho vzniku a vesměs vždycky špatně skončily. Dostaly tudíž punc nevyléčitelného onemocnění, provázeného utrpením a bolestí. Tento mýtus vyvolává u lidí děs, kvůli němuž se někteří, když se dozvědí diagnózu, zhroutí, či dokonce zasebevraždí. Zažil jsem to i u rodičů nebo prarodičů, kterým jsme řekli, že dítě má nádor. Druhý důvod spočívá v biblické legendě o hadovi jako zvířeti slizkém, podlém, a nebezpečném, který svedl pramáti Evu, aby utrhla a jedla jablko z jediného zakázaného stromu Poznání, Eva pak svedla Adama – jak by ne? – a Pán Bůh je vykázal z ráje. Zmíněná a přetrvávající představa o hadech je ovšem úplný nesmysl, a já vím, co říkám, protože jsme jich měli doma i třiačtyřicet najednou. Hadi vůbec nejsou slizcí, a když jim nešlápnete na krk, tak vám nic neudělají. Samozřejmě jedovaté hady jsme nepěstovali. Ale v mysli mnoha lidí je nádor jako ten zlý had.   Proto také nesnášíte slovo rakovina? Přesně. To mi nesmí student říct, a já jsem jinak velmi hodný examinátor. Nádorů je několik set druhů. A každý má jiné biologické vlastnosti. Kožní karcinom je například v devětadevadesáti a půl procentu nezhoubného charakteru. Necháte jej vyříznout a pacient je vyléčený. Naopak zhoubný nádor mozkového kmene nebo slinivky břišní mívá často fatální prognózu. A teď řekněte slovo rakovina pacientovi, který má v podstatě nezhoubný nádor. Je-li jen trochu psychicky labilní, okamžitě propadne beznaději.   Jak to slovo vzniklo? Termín „karkinoma" použil poprvé slavný řecký lékař Hippokrates. Žil u Středozemního moře a všiml si, že na zvířata, která při odlivu nestačila utéci do moře a uvízla na písčině, se vrhli krabi a začali je svými klepety požírat. Jejich kusadla Hippokratovi připomněla klinický obraz, který je někdy patrný na povrchu ženského prsu stiženého nádorem. Na kůži jsou červené pruhy tvořené mízními cévami, naplněnými nádorovými buňkami. A protože tamní krab se jmenuje Carcines maenas, vyslovil Hippokrates poprvé ono řecké "karkinoma". Z něho se později stalo latinské "carcinoma". Ve staročeštině se začalo říkat rak a z raka se stala rakovina. Ale uvědomte si, že zoologicky je to absolutní nesmysl, protože krab a rak jsou úplně jiná zvířata. Takže pokud už bychom to tak chtěli nazývat, museli bychom říkat krabovina. Od Hippokratových dob je ostatně ikonografickým symbolem nádoru krab.   Já si ovšem ještě pamatuji, kdy se pacientům neříkalo vůbec nic. Moje babička diagnózu neznala, ale všichni okolo ano. Jak se na to zpětně díváte? Lékaři tak ono tabu vlastně spoluvytvářeli. Tehdy to tak prostě bylo. Dneska se pacientovi říká pravda a důvod je jednoduchý. Valná většina pacientů ví, že jde na onkologii, ví, co to je, protože kdyby nic jiného, tak si to najde na internetu. To, čemu jsme říkávali zbožná lež, už dnes není moderní. Používali jsme ji také proto, že jsme nádory neuměli vůbec léčit. Jak jsem řekl, když jsem začínal, přežívala tři procenta dětí.   Jak se sdělovala diagnóza dětem? Rodičům se říkala pravda vždycky, dětem ne. Samozřejmě to vyvolávalo velké problémy v dospívajícím věku, kdy dítě přestává být dítětem, ale zdaleka ještě není dospělým. Je mu patnáct, šestnáct, sedmnáct a je na oddělení, kde kamarádi umírají. Potkávali se, psali si a najednou konec. Přestali se setkávat, přestaly přicházet dopisy. Kde je? Umřel. A já mám stejné onemocnění, napadalo je. Mnohé děti cítily, že to s nimi jde z kopce. Postupně slábly a začaly tušit, že se z toho nedostanou. A tak se samozřejmě někdy zeptaly: „Pane profesore, umřu?"   Co jste na to odpovídal? Říkal jsem: "Je to vážné, ale děláme, co můžeme, a pokusíme se to všechno zvládnout." Je samozřejmě těžké takto mluvit s šestnáctiletou dívkou. A stále jsou pacienti, kteří – a teď mluvím o dospělých – to nechtějí vědět. My jim pravdu nevnucujeme. Pokud ji vědět chtějí, řekneme jim ji se vším, co je k dispozici. Máte nádor, ale nádorů je mnoho, některé jsou moc špatné a jiné lepší. My uděláme všechno, co budeme moct. Bude to provázeno tím či oním, musíte s námi spolupracovat, pokusíme se to zvládnout a máte šanci. Můžeme obecně říct i prognózu. Ale jak dopadnete vy, nikdy dopředu nevíme. Protože lékař, který dopředu někomu řekne, že mu zbývají dva, tři měsíce, je pro mne špatný doktor. Měl jsem pacienty, o nichž jsem si myslel, že přežijí rok, a oni umřeli za čtrnáct dní, a měl jsem takové, kde jsem byl přesvědčený, že umřou za krátkou dobu, a žijí dodnes. Každý jsme jedinečný.   Byl jste někdy svědkem zázraku? Něčeho, co jste si jinak než jako zázrak neuměl vysvětlit? Byl. Existují dva zázraky. Zázrak z hlediska církevního, ale teď nemám na mysli tyto zázraky.   Ani já se na ně neptám. A pak skutečně existují situace, kdy jsem si byl něčím skálopevně jist, a najednou to bylo úplně jinak. A já jsem žasnul a nepřestal žasnout. To se v medicíně opravdu stává. Medicína je plná zázraků, stejně jako celý život.   Nějaký příklad? Měli jsme holčičku se zhoubným nádorem v malé pánvi. Operovali jsme ji, ozařovali, podávali chemoterapii. Tehdy se užívala a ještě dnes užívají cytostatika, která mají jednu svízelnou komplikaci. Může vzniknout těžký zánět sliznice močového měchýře, a ten zánět se projevuje těžkým krvácením. Takže pacient vlastně jako by močí krev. U té holčičky to trvalo už řadu dní, jen si představte to obrovské množství krve. To jsem měl ještě stanici na klinice profesora Kafky. Radil jsem se s ním a on řekl: "Nedá se nic dělat, močový měchýř musí pryč, jinak nám vykrvácí." Dnes už se to řeší jinak, ale tehdy se měchýř odstranil a močovody se svedly do tlustého střeva, takže časem děti stejně umíraly na vzestupnou infekci ledvin. Ale jiná varianta nebyla. Vypsali jsme tedy děvčátko k operaci. Byla středa, v 8,15 jsme měli začít. V šest ráno jsem byl na klinice, abych si holčičku ještě prohlédl. A sestra, která měla noční službu, mi hlásí: "Pane primáři, já nevím, jak je to možné, ale Mařenka, nebo jak se ta holčička jmenovala, od včerejška čurá úplně čistou moč." Skutečně, to dítě od té doby nemělo stopu krve v moči, aniž bychom cokoli udělali. Kdyby to přestalo krvácet o den později nebo kdyby byla vypsaná na operaci v úterý místo ve středu, tak by byla bez močového měchýře a dnes už dávno mrtvá. Nevím proč, nevím, jak se to stalo. Zkrátka jako když utne. Řekněte tomu jinak než zázrak.   Třeba velmi silná vůle žít a pevná víra, že prostě nemohu umřít? Věříte tomu? Pokud onou vírou myslíte schopnost nepodlehnout onemocnění a bojovat s ním, tak na takovou schopnost samozřejmě věřím. Vím také o případech nevyléčitelně nemocných lidí, kteří tu dávno neměli být, ale zemřeli až ve chvíli, kdy bylo splněno něco, co splněno být mělo. Pamatuji vdovu, která oproti všem předpokladům žila a starala se o svého syna, než odpromoval a stal se soběstačným. Zemřela několik dní po jeho promoci. Stejně tak bývá pravidlem, že takové ty zlobivé a neposedné děti se léčí snáze než děti, které sedí v koutku a naříkají. Malé děti samozřejmě nevědí, co je to nádor a že je na světě něco konečného. Znají mrtvou a živou vodu, vědí, že stačí pár kapek a mrtvý vstane. Že Šípková Růženka procitne po kouzelném polibku prince. Až s postupem věku dítě pozná, že když mamince natrhá na louce kytici, kvítka v teplé ručičce zvadnou a už se nikdy nenarovnají. Že pes, kterého přejelo auto, už nikdy nebude běhat. Pak mu umře dědeček, babička, děti se odstěhují od rodičů. Život není nic jiného než postupná izolace. První izolace je porod. Druhou izolací je odstavení od prsu. A takhle následuje jedna izolace za druhou. Naše charaktery a spolu s nimi i kvalita života se utvářejí tím, jak se s těmito izolacemi vyrovnáváme. To platí i pro nemoci. A vůbec nejhorší izolací je umírání v osamocení. To by nikdy neměl lékař nebo sestra dovolit zvláště u pacienta, který nikoho nemá nebo za nímž už nikdo nechodí. Víte ale, jak je to dneska se stářím. Člověk umírá, tak mu uděláme jen to nejnutnější, i návštěv je méně a méně. To je ta nejhorší izolace, jaká člověka může v životě potkat. Bohužel byli i rodiče, kteří, když jejich děti začaly umírat, jezdili na návštěvy méně a méně.   Protože to neunesli? Buď, nebo se rozhodli pro – psychologové tomu říkají takovým ošklivým slovem – reinvestici. Ještě, než dítě zemřelo, začali investovat do nového života a obracet svůj zájem k něčemu, co je povede dál. My pro to máme pojem předčasná izolace. Zažil jsem skutečně takové rodiče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Měl jste pro ně pochopení? Ne. Naprostá většina lidí chce svému blízkému, a dítěti tím spíš, dosloužit, jak se říká, do posledního dechu. Proto i tehdy, když jsme měli zakázány návštěvy kvůli obavám z infekce, jsme u umírajících dětí vždycky zařídili izolovaný pokoj, kam měli rodiče přístup. U malinkých dětí je to ještě o něco složitější. Ony nedávají vinu za to, že jsou vytrženy z domova a musí ležet v nemocnici, kde jsou podrobovány někdy i bolestivým vyšetřením a léčebným postupům, lékařům. Kladou ji rodičům, protože rodiče jsou tady přece od toho, aby je chránili. To rodiče je dali do nemocnice, rodiče je nechají, aby jim doktoři dělali to a ono. Zažil jsem maminku, která byla u umírajícího dítěte od rána do večera, ale večer musela domů za druhým potomkem. A když odcházela, tak ji dítě proklínalo. Představte si tu hrůzu. Odcházela a nevěděla, jestli ho ráno ještě uvidí, přesto odcházela s tím, že jí dítě nadávalo a obviňovalo ji z toho, že umírá.   Jak jste tohle zvládal vy? Špatně. Samozřejmě to ze mě nespadlo tím, že jsem zavřel dveře své pracovny. Často jsem s tím byl i doma. Jak víte, já miluju muziku. Chodili jsme na koncerty a já je v jednu dobu neprožíval tak, jak bych měl, protože mi hlavou stále běžela nějaká tragédie z kliniky. Pak jsem se toho zbavil, protože takhle doktor fungovat nemůže. To bych se musel rovnou zasebevraždit