Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-15 10:20:06

Napínavý příběh pro děti: Utajené přátelství

Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu… Poutníci uprostřed noci Jednou v noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal… Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak… zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z toho, co mají k dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z ušlápnutého osamělého slabocha v sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v minulosti jsem byla konfrontována s knihou, která mi přišla z pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v ideálním případě, pokud je možné přečíst v co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka:

Čas načtení: 2024-05-31 13:30:01

Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Na populární streamovací platformu Netflix míří snímek Petra Vachlera Tajemství a smysl života Podle některých se jedná nejen o nepříliš povedený film, ale o vyloženě nebezpečný počin Ke shlédnutí by film měl být v první polovině června Česká kinematografie v posledních letech dokáže vyplodit jen málo kvalitních filmů či seriálů. Mezi výjimky patří kupříkladu skvělé sci-fi Bod obnovy (ČSFD: 70 %), které snese srovnání se zahraniční produkcí. Ovšem většina počinů spadá do kategorie „lehké letní komedie“, které postrádají hlavu a patu, případně se jedná o český tradiční žánr pohádky, který už ale nemá moc co nabídnout. Větší rozruch vzbudil až snímek Tajemství a smysl života (ČSFD: 56 %), nicméně z trochu jiného pohledu, než by si jeho tvůrce přál. Přečtěte si celý článek Na Netflix míří kontroverzní český snímek Tajemství a smysl života. Je to vůbec ještě film?

Čas načtení: 2019-11-10 08:00:50

Bonusový příběh: Já a Anastázie; Cesta do země malovaných plakátů

Čtení na pokračování I. VELKÉ TAJEMSTVÍ Po chodbách se běhat nemá. Je to ve školním řádu a je to škoda. Protože jsou dlouhé s kluzkým povrchem a snadno k tomu svádějí. Myslím, že kdyby dospělí doopravdy nechtěli, aby se po nich běhalo, klouzalo a skotačilo, tak by je takové nestavěli. Klidně by mohli být krátké, úzké a s překážkami. Alča umí dělat hvězdy. Vypne ruce, vypne nohy a přetočí se dokola, jako by pro ni neplatila žádná gravitace. A chce se naučit i salto vzad. Stejně jako velcí kluci venku vzadu za hřištěm. Natahali si tam staré matrace, které kdosi vyhodil, a trénují každé volné odpoledne. Jenže teď už je docela pozdě. Ve škole skoro nikdo není. Děti odešly z kroužků, jen já jsem se trochu zdržela. A když jsem stála na té chodbě a kolem dokola nikdo, chtěla jsem to zkusit. Aspoň jednou. Jaké to bude, když se rozeběhnu a sklouznu? Jak dlouho pojedu? Kdyby na mých podrážkách byla modrá barva, jak dlouhou by udělala čáru? A tak jsem se pořádně rozeběhla a zvedla ruce a svištěla a v tu chvíli ze schodiště vystoupil pan školník. Podíval se na mě tím svým typickým výrazem. Už má hodně prošedivělé vlasy a husté obočí. Ale když se dívá vážně, jako by se mu ty chloupky na obočí rozčíleně vztyčily. On není vůbec zlý, chce jen vypadat strašně důležitě, abychom ho nebrali na lehkou váhu. Protože po školních chodbách se opravdu běhat nemá! Ne nadarmo je to ve školním řádu. Snadno by se mohl stát úraz a kdo by pak chtěl ležet doma s nohou v sádře, když by mohl zase někde jinde něco jiného podnikat. Trochu jsem se zastyděla. Já vím, že mě to strašně lákalo, ale být přistižená, to je jiný pocit. Chtěla jsem to trochu napravit, aby si nemyslel, že jsem jen nějaká uličnice, a tak jsme spolu prohodili pár vět. „Já si myslím, že být školníkem je super práce. A navíc jsem slyšela, že taky školníci ve škole bydlí. A to si pak ani nemusíte vařit, že jo? Protože ve škole je navíc jídelna. A když potom všichni odejdou, tenhle celý obrovský barák máte jen pro sebe. Musíte si žít jako král! Tolik místností! Jako komnat na zámku! Kdybych já bydlela ve škole, tak bych se třeba večer chodila dívat do přírodopisného kabinetu. Mají tam dokonce vycpaná zvířata! Lepší jsou živá, to dá rozum. Ale tohle je taky nevídané! Nebo bych chodila do tělocvičny a houpala bych se na kruhách a nebo bych…“ „Nebo bys klidně běhala po chodbách a nikdo by tě nezastavil,“ smál se školník. Já jsem si ale dovedla představit noční dobrodružství v ještě mnohem lepším provedení: co takhle brázdit chodby na bruslích? Nebo na skateboardu jako Bart Simpson? Klidně by se tu mohly konat tajné noční závody, nebo strašlivě strašidelné exkurze. V přírodopisném kabinetu mají totiž ještě opravdového kostlivce v životní velikosti! Kdyby ho někdo v noci potkal uprostřed temné chodby, to by bylo! Takových možností, co se tu nabízí! Proč to ještě nikoho nenapadlo? Myslím, že pan školník je správný chlapík. On je to ve skutečností táta paní učitelky Doubkové ze 4.B. Někdy to je trochu legrace, když paní učitelka odchází do kabinetu a on na ni volá Anežko, stav se pak u mě, mám pro tebe tu ořechovou roládu, jak máš ráda. Děti se pak chichotají. Když je hodina, tak sedí vážně a bojí se, aby nedostaly pětku. A pak přijde přestávka a paní učitelka se na pana školníka usmívá. To je takový jiný úsměv než na kohokoliv jiného. Na rodiče se vždycky díváme jinak než na cizí lidi. A pak mi pan školník řekl o VTŠ, což je zkratka pro Velké Tajemství Školníků. „Ale slib mi, že to nikomu neřekneš. Tohle je závazné VTŠ, to se nesmí dostat mezi lidi! Víš, co by se všechno mohlo stát?“ V tu chvíli se pan školník tvářil dost přísně, až se mu zase naježilo obočí. Věděla jsem, že tohle je opravdu opravdu důležité. Ale musela jsem dodat: „Je mi to jasné, ale upřímně…“ „Copak ty neumíš udržet tajemství? Přece už nejsi žádné malé dítě.“ „Kdepak! To já umím! Kdyby se soutěžilo, kdo to nejdéle vydrží, jistojistě bych vyhrála! Nikdo by ho ze mě nevypáčil, ani kdyby mě mučili. Když se řekne slib, tak to platí a basta. Jenže zůstat s tajemstvím úplně sama je trochu smutný. Kdybych ho tak mohla sdílet se svou nejlepší kamarádkou, bylo by to naše společné tajemství. A s tím už se dají dělat věci!“ „Nejlepší kamarádka, říkáš, Markétko? Tak pokud je to opravdová upřímná kamarádka, právě taková, kterou člověk pozná možná jednou, dvakrát za život, pak ano, můžeš ji to říct. Společně tak budete mít možnost zažít úžasná dobrodružství, na která se nikdy nezapomíná. Markétko, buď ale zodpovědná. S takovým tajemstvím je spojena velká moc. Dávej pozor, ať to tobě a tvé kamarádce přinese jen to nejlepší a nikomu neuškodí. A teď mi tady opravdu a upřímně slib, že nikomu dalšímu, co je to VTŠ a jak funguje, za žádných okolností nevyzradíte.“ Slibuji,“ řekla jsem a na důkaz důležitosti okamžiku jsem si olízla prsty. Nemohla jsem se dočkat! To bude dobrodružství! V čem tedy vlastně spočívá Velké tajemství školníků? „V místech, kde v tělocvičně stojí cvičební nářadí, se v některých školách skrývá pod malým nenápadným koberečkem tajný teleportační kanál. Na světě jich je prý něco kolem stovky a poznáš je tak, že jsou na podlaze žlutou barvou označené dvě lidské stopy. Když se na ně postavíš a nebudeš se chvíli hýbat, odnesou tě pryč do úplně cizí školy a ještě k tomu v docela jiném čase, než je teď. Nevýhoda je, že to nemůžeš ovládat jako třeba stroj času. Ten kanál si dělá, co chce. Než se naděješ, jsi v tu chvíli docela někde jinde a můžeš jen hádat, kde a co se píše za rok.“ „Tak to je luxusní!“ zapištěla jsem radostně. „A jak se pak dostanu domů?“ „Stejným způsobem. Musíš se postavit na tytéž stopy a ty, naštěstí, tě jako zpátečním lístkem vrátí domů. Aspoň tuto cestu nepopletou.“ „Já už asi vím, co tu děláte po nocích,“ zachichotala jsem se. „Tak si tak říkám, že až budu velká, nebylo by špatné být školníkem. Teda vlastně v mém případě školnicí.“ Udržet tajemství, to dá vskutku práci. A vědět o něčem tak neuvěřitelném a nevyzkoušet to, to už je doslova nadlidský úkol. Naštěstí jsem se tímhle trápit nemusela. Pan školník mi ho nesvěřil pro nic za nic. Druhý den po obědě byla tělocvična zcela prázdná, a tak jsem se domluvila s Alčou, se svou nejlepší kamarádkou, kterou člověk potká možná jednou, dvakrát za život, že bychom mohli tuhle prapodivnost vyzkoušet. Ani mě nenapadlo, že bych do toho šla sama. Přeci jen bez Alči by to byl jen poloviční zážitek. Ne nadarmo se říká: ve dvou se to lépe táhne. A dva dají dohromady více nápadů a dostanou-li se do nějaké šlamastiky či nebezpečí? Prostě jedna druhé pomůžeme! Protože taky přece platí, že v nouzi najdeš přítele. Vždycky je lepší užít si dobrodružství ve dvou nežli sám. A slib je slib! To je pravda! A toto tajemství bude dvojnásobně stvrzené a ohlídané. Jen já, Markéta Vstřícná a Alena Moravcová! Když jsem odhalily přesně to místo, o kterém mluvil pan školník, uvědomily jsme si, že stopy tu jsou jen pro jedny boty. Chvíli jsem dumala, ale pak jsme se na sebe s Alčou významně podívaly a jako by do nás najednou trklo: Je přece jasné, že pokud bych si na ně nejprve stoupla já a chvilku po mně Alča, mohlo by to každou z nás odnést jinam? Ale! Když jedna vyleze druhé na záda, tak se obě přeneseme najednou na stejné místo! Heureka! Naprosto geniální! Pokračování zde Obrázky: pixabay.com

Čas načtení: 2024-03-05 14:37:21

Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí

1) HCA: Tajná zbraň, jak nepřibírat Hlavní aktivní složkou Garcinie Cambogia je kyselina hydroxycitronová (HCA). Tato látka hraje klíčovou roli v procesu hubnutí tím, že blokuje enzym zvaný citrát lyáza, který je zodpovědný za přeměnu [...] The post Garcinia Cambogia: Tajemství účinného hubnutí appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-05-29 07:55:42

Příliš toxické vztahy v napínavém románu Šárky Andrlové

V tomto roce překvapila autorka Šárka Andrlová svým šokujícím společenským románem Tajemství domu v L. (Moba). Již dříve čtenáři zaznamenali její velmi příznivě hodnocenou prvotinu Cesta do blikajícího pekla (Pointa), která vyvolala řadu zajímavých diskuzí a pochvalných recenzí. Jedna z nich byla zveřejněna i na webu superrodina zde. Vřele doporučuji si knihu přečíst. Zatímco příběh z Cesty do blikajícího pekla byl založen na vlastní zkušenosti a stává se jakýmsi mementem, varujícím před finanční i sociální zhoubou, jež způsobuje závislost na výherních automatech, Tajemství domu v L. nabízí hutnější – obsahově i co do počtu stran – psychologický román o lidech, jež jsou více či méně spjati s domem v jedné menší obci „L“. Celý příběh se odehrává ze dvou časových úhlů Jedna linka probíhá „v přítomnosti“ od roku 2018, v níž jsou hlavními aktéry Václav a Anna; druhá nás vrací do minulosti od června 2008 s hlavními postavami Jitkou a Janou. V průběhu děje se postupně dozvídáme, co tyto osoby spojuje i mnohdy velmi trpce odděluje. Minulost skládá své často ostré střípky ne příliš šťastných životů a vzájemných mezilidských vztahů. Stránku po stránce se vše proplétá, vzniká jakási pevná pavučina, která právě až v závěru přinese zásadní odpověď. Všechno pak do sebe zapadne. Přesně. Kus po kuse. A naskytne se komplexní obrázek celého příběhu. Nicméně, čím mě kniha nejvíce oslovila, bylo, že čtenář po celou dobu nemá tušení, jak to dopadne. A jestli to nějaký recenzent vyspojleruje, nečtěte to! Ošidíte se o skutečný zážitek! Autorka nám servíruje, co si sama zamane Je to její šachovnice, ona tu vede své figurky. Nápověda je mnohdy jen návnadou, falešným „blyštivým“ vodítkem, kdy můžeme nabýt dojmu, že už jsme skutečně přišli na kloub onomu tajemství. Jenže omyl! Po pár stránkách je celá tahle předtucha zborcena. A stane se to ještě několikrát. Za chvíli se necháme znovu lapit do obdobné léčky. Skládáme dějové dílky puzzlíků, jak je autorka právě vysypává z pytlíku; jenže další neukáže, a tak nemáme šanci je správně přiřadit. Až ve výsledku zjistíme, jak vlastně vše dává smysl. Oceňuji, že je text oproštěn od některých klišé, jež jsem se (lapena v průběhu čtení do pasti) obávala, aby nenastaly. Člověk se nemění ze dne na den a některé sliby zůstanou vždy viset ve vzduchu … na prázdno. Děkuji za to, že se jedna pasáž (autorka a ti, co již četli, vědí) nepřevalila v růžový obláček sladkobolnosti naivního vítězství nad některými letitě zakořeněnými závislostmi. Jako by za to mohl právě ten dům… Nebo to byly jen výmluvy a ta nejednou až na dřeň citová zploštělost se zakořenila v lidech samotných? Vztah Jitky a Jany patří k těm nejchladnějším, jaké snad jen může mít matka s dcerou. Roman, který vstoupí do jejich zraněného prostředí, v době, kdy se bolest ještě nezacelila, s nimi jen sobecky manipuluje. Jako by se zde zcela vytratilo svědomí. Václava potkáváme v letech 2008 a 2009 ještě jako mladého nevyzrálého chlapce, který po deseti letech dospěje v muže s obdobně povrchním postojem k životu. Snad díky úspěšné kariéře a zlomenému srdci v mládí, které ho zásadně změnilo, se stal jen jakýmsi kusem ledu, jenž dlouhodobě není schopen hlubšího citu. A Anna? Přišla o rodinu v těžkém období dospívání… Ale v  posledních minutách, než zůstala zcela sama, se dozvídá jen nějakou polovičatou pravdu a netuší, jak s ní naložit. Ještě nevyzrálá, příliš mladá, snad jen hledá způsob, jak by nabyla nějakých jistot, jak se někde usadit, kde by to mohlo být zase něco jako „doma“ ve světě, který ji nechal samotnou bez odpovědi na nejdůležitější otázku. Tajemství domu v L. mě velmi překvapila V některých knihách máte jasno, kdo je „ten zlý“ a „ten hodný“, jenže upřímně, zde si nejspíš nikdo dlouho poctivě nesáhl do vlastního svědomí. Ten propletenec způsobuje, jako by bylo malé město ještě menší, jako by si každý viděl víc než do kuchyně, jako by se minulost nikdy nedala odpárat jinak, než vlastním odchodem. Takže pokud se chcete podívat na příběh, který vás nepovede jasnou linkou, ale schválně vám bude dávkovat určité části, aby vás zmátl, rozčílil, znejistěl, ale nutil číst dál, tak je to Tajemství domu v L. O napětí tu rozhodně není nouze. MB

Čas načtení: 2024-06-05 14:00:36

Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví

Co je Cordyceps? Cordyceps je druh houby, která se vyskytuje v horských oblastech Asie. Má dlouhou historii v tradiční čínské a tibetské medicíně, kde je ceněna pro své pozoruhodné zdravotní vlastnosti. Jak Cordyceps přispívá k [... The post Přírodní tajemství prodloužení života ve Zdraví appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-08-23 11:49:37

Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy

Původ zeleného kratomu Zelený kratom se přirozeně vyskytuje v tropických oblastech jihovýchodní Asie, kde je součástí hustých deštných pralesů. Tyto pralesy jsou známé svou bohatou biodiverzitou, přičemž kratomové stromy v nich hrají důležitou roli. V [...] The post Zelený kratom: Nejpopulárnější varianta a tajemství jeho barvy appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2025-03-19 09:00:00

Soudce neochotně prodloužil Trumpově administrativě lhůtu na poskytnutí podrobností o deportačních letech

 Americká vláda musí do čtvrtečního poledne amerického východního času poskytnout podrobnosti o svých deportačních letech, nebo se odvolat na doktrínu, která chrání informace z důvodu národní bezpečnostiSoudce neochotně dal Trumpově administrativě další den na zodpovězení otázek ohledně deportačních letůFederální soudce vyhověl žádosti Trumpovy administrativy o odklad odpovědi na jeho požadavek na podrobnosti o třech deportačních letech, které pokračovaly do svých destinací v rozporu s jeho příkazem.Soudce James Boasberg uvedl, že vláda má dalších 24 hodin - do zítřejšího poledne východního času - na to, aby buď poskytla podrobnosti o trasách letů a o tom, koho převážejí, nebo aby se odvolala na doktrínu, která by vládě umožnila tyto informace utajit z důvodu národní bezpečnosti.Boasberg, který v sobotu večer prohlásil, že žádné ze tří letadel s migranty by nemělo pokračovat do svých destinací, protože zvažoval výzvu k jejich deportaci podle zákona o nepřátelských cizincích, dal ve svém příkazu najevo, že není s argumenty vlády spokojen.„Ačkoli jejich důvody pro takovou žádost nejsou na první pohled přesvědčivé, soud prodlouží lhůtu o další den,“ napsal Boasberg.„Soud požaduje tyto informace nikoliv jako 'mikromanipulativní a zbytečné soudní zkoumání',“ jak tvrdila Trumpova administrativa, “ale aby zjistil, zda vláda úmyslně nerespektovala soudní  nařízení vydaná 15. března 2025, a pokud ano, jaké by měly být důsledky.“Naznačil také, že je skeptický k tomu, že vláda zvítězí, pokud se odvolá na doktrínu státního tajemství, aby informace zůstaly důvěrné z důvodu národní bezpečnosti:Vláda ve svém návrhu poprvé naznačila, že zveřejnění informací požadovaných soudem by mohlo znamenat vyzrazení státního tajemství. Do dnešního dne totiž vláda neuvedla žádné tvrzení, že předmětné informace jsou utajované. Utajení je obecně považováno za méně ochranný prvek než výsada státního tajemství ... Zdá se tedy, že je neobvyklé, aby zveřejnění neutajovaných informací ohrozilo státní tajemství.Boasberg rovněž kritizoval argument Trumpovy administrativy, že sdílení požadovaných podrobností „by vedlo k okamžité záplavě dotazů médií a požadavků na informace“:Obžalovaní toto tvrzení uvádějí navzdory vlastní rozsáhlé propagaci podrobností o letech. Ministr zahraničí například odhalil mnoho operativních detailů letů, včetně počtu osob, které se jich zúčastnily, totožnosti mnoha z nich, zařízení, do kterého byly dopraveny, způsobu jejich ošetření a časového okna, během kterého k těmto událostem došlo ...Soud si proto v tuto chvíli není jistý, jak by splnění jeho  příkazu ohrozilo státní tajemství.

Čas načtení: 2021-12-28 13:32:09

Tajná studie o veřejných dobíječkách za veřejné peníze

Stát prostřednictvím své organizace Technologická agentura zaplatil studii, která měla analyzovat potenciál využití obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích stanic pro elektromobily. Stát za ni z veřejných zdrojů zaplatil téměř pět milionů korun. Studie je hotová, ale stát ji odmítá dát veřejnosti k dispozici. Kverulant.org proti tomu protestuje a podává stížnost.  V červnu 2018 uzavřela Technologická agentura ČR (TAČR) smlouvu se zapsaným spolkem Komora obnovitelných zdrojů energie. Předmětem této smlouvy bylo dodání studie s názvem Analýza potenciálu, scénářů a návrh využití decentralizovaných obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích a plnicích stanic. Stát prostřednictvím TAČR za tuto studii slíbil vyplatit 4,62 milionu korun. Studie byla koncem listopadu 2021 dokončena a většina peněz z veřejných zdrojů zapsanému spolku vyplacena. V souladu se zákonem 106/1999, o svobodném přístupu k informacím, počátkem prosince požádal Kverulant o poskytnutí celé studie. Byl však odmítnut. Podle TAČR se na TAČR zákon o svobodném přístupu nevztahuje. A zákon 130/2002, o podpoře výzkumu a vývoje, jim poskytnutí takové informace prý dokonce zakazuje. Podle Kverulantova názoru však ani jeden z uvedených zákonů neustavuje úplnou výluku platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. A už vůbec není přijatelné odmítnout požadované informace jen s pouhým odkazem na ustanovení zákona tak, jak to TAČR udělal. Proto Kverulant proti neposkytnutí informací podává stížnost. To však není jediný důvod, proč tak činí. Podle anotace projektu uveřejněné na stránkách TAČR je cílem projektu „vytvořit komplexní návrh řešení pro zapojení decentralizovaných výroben elektřiny z OZE, bioplynových stanic, vodních, větrných a fotovoltaických elektráren a případně i dalších výroben do sítě čisté mobility v ČR. Bude provedena rešerše a analýza zahraničních zkušeností se zapojením decentralizovaných OZE do systému čisté mobility. Budou ověřena existující a navržena nová inovativní technická řešení. Bude analyzováno právní a ekonomické prostředí, identifikovány bariéry, navrženy legislativní změny. Bude určen aktuální a budoucí potenciál využití decentralizovaných OZE. Bude zjištěn zájem provozovatelů OZE o zapojení do budoucího systému a budou navrženy optimální lokality dobíjecích a plnicích stanic. Na závěr budou doporučeny kroky k realizaci programu.“   Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř všechny výsledky tohoto projektu se týkají dalšího směřování ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) a elektromobility. Tedy oblasti, která se ani nadále velmi pravděpodobně neobejde bez veřejné podpory. I proto je legitimní, aby veřejnost měla k informacím, které vznikly za veřejné peníze, přístup, a mohla se tak účastnit společenské diskuze a prostřednictvím svých volených zástupců i rozhodování o těchto věcech. Je tedy zcela evidentní, že právo na informace ve smyslu čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě prioritní. Koncem listopadu 2021 zveřejnil zapsaný spolek Komora OZE na svém webu krátký článek Pro rozvoj čisté mobility potřebujeme nové obnovitelné zdroje a podtitulem Komora OZE, CZ Biom a CAFT zveřejnily analýzy obnovitelné mobility. Předmětnou analýzu v něm však čtenář nenajde. Komora OZE v něm v podstatě jen konstatuje to, co bylo zřejmé již před zadáním studie: „Masivní výstavbu nabíjecích či plnicích stanic však přímo u obnovitelných zdrojů nelze v praxi očekávat.“ To přijde Kverulantovi za téměř pět milionů z kapes daňových poplatníků zoufale málo. I proto se dožaduje poskytnutí celé studie a chce věřit, že tam nalezne skutečnou analýzu problému, nástin možných dalších scénářů využití obnovitelných zdrojů v mobilitě, a především kvalifikovaný odhad nákladů, které pravděpodobně ponese celá společnost. Jaroslav Čížek, předseda think tanku Realistická energetika a ekologie, kterého Kverulant požádal o komentář, si nebere servítky: „Takových studií, které sice mají zajímavý název i renomované autory, ale obsahují takové šílenosti, že nad nimi zůstává rozum stát, jsem už viděl hezkou řádku. Přesto jsem se chtěl podívat i na tuto a předložit ji k diskusi v našem think tanku. To však není možné. U projektu je uvedeno, že předmět řešení projektu podléhá obchodnímu tajemství, ale název projektu a anotace projektu tomu naprosto neodpovídají. Další otázkou je, jak vůbec může zájmový spolek, jako je Komora OZE, jediný uvedený účastník projektu a příjemce podpory, mít obchodní tajemství. Připadá někomu normální, že spolek, který není podnikem, protože nebyl založen za účelem podnikání, může mít nějaké obchodní tajemství? Pokud to někomu nepřipadá podivné, nechť se na pojmy ‚podnik‘ a ‚obchodní tajemství‘ podívá do obchodního zákoníku. K pozornosti doporučuji zejména § 5 a § 17.“  Předmětem studie má být také ověření existujících a navržení nových inovativních technických řešení. Zákon o svobodném přístupu k informacím se skutečně nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Kverulant je srozuměn s tím, že mu informace, které se skutečně a bezprostředně týkají nových inovativních technických řešení, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, poskytnuty nebudou.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2019-11-07 12:54:23

Knihou roku je román Aleny Mornštajnové Tiché roky, objevem roku detektivka Zmizení Sáry Lindertové od Kateřiny Šardické

Do hlasování prvního ročníku nové čtenářské ankety Kniha roku, jejímž vyhlašovatelem je Nadační fond Čtení tě mění, se zapojilo 47 892 čtenářů. Mimo jiné vybírali výjimečný nakladatelský počin, kterým se stala kniha Neohrožené ženy. A cenu za celoživotní dílo získala autorka historických románů Ludmila Vaňková.   Kniha roku a kategorie Společenský román: Tiché roky (Alena Mornštajnová), Host Anotace: Bohdana je uzavřená dívka žijící jen s mrzoutským otcem a dobrosrdečnou, leč poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě a tajemství, které jí nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v léčebně oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Ale jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je jiný než ty předchozí. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky. Objev roku a kategorie Young Adult: Zmizení Sáry Lindertové (Kateřina Šardická), Fragment Anotace: Jednoho podzimního večera vešla bezproblémová studentka Sára Lindertová do metra a víckrát ji nikdo neviděl. Hlavní vyšetřovatel Richard Ehler spojuje Sářino zmizení se starým případem, který mu ani po letech nedá spát. Po dívce pátrá i její sestra Klaudie a Sářin přítel Oliver. Oni i policie vědí, že neodešla dobrovolně. A není jediná. V metru totiž začíná mizet stále více lidí. Klaudie je přesvědčená, že hluboko pod městem žije neviditelné zlo... Audiokniha roku: Na západní frontě klid (E. M. Remarque), OneHotBook Anotace: Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou táhli na jatka války, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace, nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Nahrávka má přes šest hodin, knihu čte herec Jaroslav Plesl. Životní styl a hobby: Bez obalu (Barbora Tlustá), Jota Anotace: První česká kniha o životním stylu zero waste. Zero waste znamená nulový odpad. Znamená to žít bez odpadu, udržitelným způsobem, být šetrný k životnímu prostředí, k místu, kde žijeme a chceme žít i nadále. Tato knížka je pro všechny, kteří by zero waste chtěli vyzkoušet, ale zatím neví, jak na to. Ukáže, jak do života postupně zavádět změny, které pomůžou omezit produkci odpadu, odmítnout zbytečný přebytek, začít žít udržitelně a uvědoměle, zdravě, kreativně a v klidu. Obálka roku: Šelma (Andrew Mayne), Kalibr Anotace: Profesor bioinformatiky Theo Cray nemá nejlepší ráno. Automat na led nefunguje, a navíc se mu do motelového pokoje dobývá policie. Že je hlavní podezřelý z brutální vraždy své bývalé studentky, se však dozví, až když je jeho účast na otřesné události vyloučena. Zdá se totiž, že mladou dívku v montanských lesích rozsápal medvěd. Jenomže profesor Cray je díky svému povolání zvyklý vidět vzorce tam, kde ostatní nacházejí jen chaos. A tak si všimne něčeho, co ostatní přehlédli. Něčeho nepřirozeného. Něčeho zjevně provedeného lidskou rukou. Theo pochopí, že tohle zvěrstvo nespáchalo žádné zvíře, nýbrž člověk, a že to rozhodně neudělal poprvé. A protože mu policie nevěří, začne mu být jasné i to, že je zřejmě jedinou osobou, která může zabijáka zastavit. Tho je sice lépe obeznámený s digitálními kódy a mikroby než s vyhodnocováním forenzních důkazů, nyní však musí uplatnit všechno, co umí, na zcela novou oblast výzkumu. A udržet se přitom o krok napřed nebezpečně vynalézavým sériovým vrahem... v jehož existenci navíc nevěří nikdo kromě něho. Populárně naučná: Honest Guide (Janek Rubeš), Cooboo Anotace: Všechno, co jste chtěli vědět o Praze, ale báli jste se zeptat! Netradiční průvodce Janka Rubeše a Honzy Mikulky s ilustracemi Elišky Podzimkové. Praha není jenom Hrad a Karlův most. Než ji začnete objevovat, poznejte její nástrahy. Ale pozor, tohle není průvodce popisující historii každé budovy či turistické procházky po památkách. Najdete tu naopak tipy, kde se dobře najíst a nezaplatit majlant, jaká místa vidět a necpat se přitom s davy nebo jak nenaletět podvodníkům. Tak vezměte svůj chytrý telefon, hotovost nechte doma a pojďte objevovat Prahu jinak. Dětská kniha: Gerda: Příběh velryby (Adrián Macho), C Press Anotace: Laskavé vyprávění o podmořském světě s působivými ilustracemi Malá velryba Gerda si užívá spokojené dětství. Jednou se však přihodí něco nečekaného a Gerda zůstane sama, bez rodiny. A tak osamocená a smutná bloudí oceánem, až nakonec potká nové přátele. Kosatky, tučňáky, racky nebo třeba chobotnice. Od každého kamaráda se dozví nejen zajímavosti o jejich životě, ale především o fascinujícím světě, kterým proplouvá. Najde nakonec malá Gerda to, co hledá? Sci-fi a fantasy: Sirotčinec slečny Peregrinové: Mapa dní (Martin Riggs), Jota Anotace: Poté co odvrátil obrovskou hrozbu, která téměř zničila svět podivných, se Jacob Portman vrací tam, kde jeho příběh začal – na Floridu. Avšak s tím rozdílem, že teď jsou slečna Peregrinová, Emma a jejich podivní přátelé s ním a snaží se co nejlépe splynout se světem normálních. Ovšem bezstarostné dny na pláži a poznávání reálií 21. století brzy přeruší objev – podzemní bunkr, který patřil Abeovi, Jacobovu dědečkovi. Na povrch vycházejí překvapivé informace o Abeově dvojím životě, dávná tajemství se odhalují přímo před očima. A Jacob začíná poznávat nebezpečný odkaz, který zdědil a který byl jeho součástí dávno předtím, než vstoupil do časové smyčky slečny Peregrinové. V sázce je teď víc než kdykoli dříve. Jacob a jeho přátelé jsou vrženi do temného světa amerických podivných – do světa, v němž existuje jen několik ymbryn a téměř žádná pravidla. V brilantním pokračování úspěšné série o podivných dětech slečny Peregrinové na vás čekají nové zázraky, nebezpečí i láska. Příběh opět provázejí zvláštní dobové fotografie, v tomto zcela novém americkém dobrodružství dokonce barevné. Umělecká próza: Komturova smrt (Haruki Murakami), Odeon Anotace: Možná, že jednou budu s to zachytit podobu nicoty… Bezejmenným vypravěčem románu je výjimečný portrétista, který dokáže vystihnout tvář člověka tak, aby se líbil sám sobě. Všechno funguje téměř dokonale, dokud ho nenavštíví muž bez tváře s žádostí o portrét. A dokud ho neopustí jeho žena. Vnitřní rovnováhu nalezne v horské samotě, odhodlaný s tvorbou podobizen navždy skoncovat. Nečekaně však přichází další nabídka – taková, která se opravdu nedá odmítnout. Následuje vír událostí, které s ním cloumají ze strany na stranu: Jaké tajemství skrývá obraz Komturova smrt? Kdo přesně je tajemný pán „z domu odnaproti“ a jaká je jeho minulost? Proč si za horentní sumu objednal svou podobiznu? A jak je možné, že právě jeho portrét prolomí vypravěčovu tvůrčí krizi a probudí v něm uměleckého ducha? Haruki Murakami ve své fenomenální románové partii opět úspěšně buduje stále spletitější síť otázek, nejistot a pochybností. Nad tím vším ovšem kraluje otázka, která se v díle opakovaně vrací: Co je špatného na tom, když umělec ztvárňuje jen to lepší z nás? Výjimečný nakladatelský počin: Neohrožené ženy (Marta Breenová, Jenny Jordahlová), Argo Anotace: Před 150 lety vedly ženy a muži velice rozdílné životy. Ženy nemohly volit ani samy si vydělávat peníze. Nemohly rozhodovat o vlastním těle. Rozhodovaly za ně otcové, až do chvíle, než se vdaly. Pak rozhodoval manžel. To se změnilo ve chvíli, kdy se ženy začaly organizovat. V komiksové knize Ženy norská novinářka Marta Breenová spolu s ilustrátorkou Jenny Jordahlovou vykládají dějiny ženského hnutí, i s mnoha dramatickými bitvami, jež musely ženy vybojovat, aby se domohly svých práv. Napětí: Kříďák (C. J. Tudor), Kalibr Anotace: Všichni máme tajemství. Před některými utíkáme, ale ona si nás najdou. A některé hry končí vždycky stejně… Mysteriózní thriller Kříďák je tu – a nedá se před ním utéct. Cítíte to v lese, ve škole i na hřišti, cítíte to v domech a v lunaparku. Cítíte to na většině míst v malém městečku Anderbury… strach, že vás někdo nebo něco sleduje. Začalo to na pouti roku 1986, kdy se stala ta nehoda. Toho dne potkal dvanáctiletý Eddie pana Hallorana – pana Křídu. Ten přivedl Eddieho na myšlenku nevinné hry pro něj a partu jeho přátel: za pomoci křídových kreseb si mohli nechávat vzkazy. Byla to docela zábava – dokud je křídoví panáčci nedovedli k tělu. Mrtvému dívčímu tělu, rozřezanému na kousky. Tahle událost se jim nesmazatelně vryla do nočních můr. A třicet let poté najdou v dopisních schránkách záhadnou obálku – s panáčkem a kusem křídy. Strašáci z dětských let totiž možná stále dokážou zabíjet. Kříďák, debut britské spisovatelky C. J. Tudor, vychází ve 40 zemích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2024-03-04 11:14:07

Nejvíce tajemství je okolo peněz

Kouzlo zmizí když se odhalí tajemství kouzla, následkem je snaha o to aby se tajemství kouzla nemohlo konkurenci prozradit. Kouzlo vymývání mozků pomocí propagandy a reklamy je o tom že se chválí klady a zamlčují se zápory, jak by svět vypadal pokud by se nesměli v propagandě a reklamě zamlčovat zápory a lidi by tak… Číst dále »Nejvíce tajemství je okolo peněz

Čas načtení: 2024-08-12 07:42:55

Co je bankovní tajemství?

Bankovní tajemství je právní princip, který ukládá bankám a finančním institucím povinnost zachovávat mlčenlivost o informacích týkajících se jejich klientů a jejich finančních transakcí. Tento koncept má dlouhou historii a je klíčovým prvkem důvěry mezi bankami a jejich zákazníky. Historie bankovního tajemství sahá až do středověku, kdy italští bankéři začali chránit informace o svých klientech. […] The post Co je bankovní tajemství? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-08-12 10:58:29

Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu?

František Knobloch je biohacker a odborník na dlouhověkost, který se dlouhodobě zabývá otázkou, jak žít dlouhý a kvalitní život. Františka Můžete znát také jako muže roku, či reprezentanta v plážovém volejbale. Jeho přístup ke zdraví je komplexní a zahrnuje pečlivou správu spánku, výživu, fyzickou aktivitu a psychickou pohodu. V našem podcastu se podělil o cenné … Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? Pokračovat ve čtení » The post Tajemství dlouhověkosti odhaleno! Jakou roli hraje spánek, proč půsty mohou škodit a jak chápat zdravou stravu? first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-09-02 12:22:30

Proč je vše relativní a dočasné?

Tajemství je následkem toho že je nám něco vzdálené, pokud se k tomu přiblížíme tak tajemství odhalíme, třeba tajemství ideologie je o snaze s lidmi centrálně manipulovat pomocí slibů které se nikdy nesplní. Tvoje úvaha je velmi zajímavá a dotýká se hlubokých filozofických i společenských otázek. Tajemství skutečně často vyplývá z toho, že něco není… Číst dále »Proč je vše relativní a dočasné?

Čas načtení: 2025-02-20 01:00:00

Stark, Stacia - Dvůr tak krutý a krásný

Po celá léta, když Prisca usínala, se jí zdálo o muži s podmanivýma zelenýma očima a krutým úsměvem. A skutečně se s ním setká, ovšem za jiných okolností, než by si přála. Nedlouho poté, co se lidé narodí, jim bohové seberou i tu trochu moci, s níž přišli na svět. Na oplátku je pak bohové chrání. Když se člověku podaří uchovat si svoji moc, je označený za zkaženého a je upálen. A právě to se přihodí Prisce. Její zakázaná moc je odhalena, a proto musí uprchnout ze své malé vesnice a pohodlného života. Aby přežila, musí uzavřít dohodu se žoldákem – Prisca pomůže jemu a jeho tajemným přátelům proniknout do města a oni ji naučí ovládat její vlastní tajemství a temnou moc, kterou vždy skrývala. Právě tato moc může být klíčem k Prisčině přežití. Jenže Prisca není jediná, kdo má tajemství. Žoldák skrývá svá vlastní. Tajemství, která ohrožují bezpečí všech, které Prisca miluje. Tajemství, která mohou rozvrátit nejen království, ale i celý svět. Datum vydání: 20.02.2025

Čas načtení: 2025-04-20 07:32:30

Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Švédsko-kubánsko-německá sestava pianisty a skladatele Martina Tingvalla v historickém sále pražské Novoměstské radnice 14. dubna 2025 opět předvedla všechny svoje silné stránky. Smysl pro chytlavé a přitom vkusné i netuctové melodie, energický rytmický tah, dlouholetou sehranost a samozřejmou virtuozitu. Nejlepší na Tingvall Triu ovšem je, že pokaždé představí něco nového. Úvod koncertu pojalo Tingvall Trio typicky temperamentně a vtáhlo plný sál do děje hned prvními takty. Martin Tingvall pak vtipkoval, že ve skladbě Woodpecker buší do klavíru „stejně jako datel, který […] Zobrazit celý článek Tingvall Trio okouzlilo melodiemi z „ptačí říše“ a poodhalilo tajemství chystaného alba

Čas načtení: 2019-11-21 20:57:34

Odhalte s námi nová tajemství Prahy

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve  ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2021-09-24 09:04:29

Šířil protinacistické letáky, zemřel v Osvětimi. Darina Ničová věnovala osudu svého pradědečka knižní trilogii

Příběh svého pradědečka, který se zapojil do protinacistického odboje na Těšínsku a zemřel v Osvětimi, toužila spisovatelka a herečka Darina Ničová sepsat už od dětství. Poprvé jej představila v jedné z povídek vydaných v knize Pohnutiny a následně rozpracovala v historickém románu Až vyrostou sněženky a románovém dokumentu Janovo tajemství. „Když se mi v roce 2013 dostaly do rukou nové informace o pradědečkově pobytu v Osvětimi, věděla jsem, že jeho osud musím dovyprávět, abych za traumatem naší rodiny napsala pomyslnou tečku,“ říká Darina Ničová. Osud Jana Fukały je stěžejní zápletkou knižní trilogie Dariny Ničové se souhrnným názvem Proti proudu, jejíž závěrečný díl Janovo tajemství vychází letos v říjnu. Autorka ve svém díle rozehrála historický dokumentární román, kterým prostupuje i hluboce osobní rovina – hlavní postava je jejím vlastním pradědečkem. Jan Fukała, československý Polák z Těšínska, manžel a otec čtyř dětí je 12. března 1940 zatčen gestapem a 6. listopadu téhož roku odsouzen za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci na dva a půl roku těžkého žaláře. V kárné věznici v Raviči ve Velkopolském vojvodství odpočítává dlouhé měsíce a domů píše dopisy plné optimismu, v nichž se těší na brzké shledání. K tomu už však nikdy nedojde a místo za manželkou a dětmi putuje Jan do Osvětimi, odkud se už nevrátí. „S pradědečkovým příběhem jsem se seznámila už v dětství a velmi brzy jsem zatoužila přenést ho na papír. Chtěla jsem uchovat jeho osud a také se tak nějak vypořádat s tímto rodinným bolem. Hluboce mě zasáhlo, když jsem si představila, jak na jaře 1940 jednoho zdánlivě obyčejného dne moje prababička ráno vypravila pět členů své rodiny do práce a do školy a večer se jí vrátili jen tři. A pak přišel strach, výslechy na gestapu, kterých nebyla ušetřena ani moje tehdy čerstvě šestnáctiletá babička, výhružky koncentračním táborem…“ popisuje Darina Ničová. Autorka při psaní čerpala nejen z vyprávění své babičky Anny, ale především z detailně zpracovaného životopisu Jana Fukały, který sepsal jeho syn Gustav. Ten byl sám jako sedmnáctiletý hoch v osudném roce 1940 se svým otcem zatčen a odsouzen za přípravy vlastizrady k 1 roku a 9 měsícům vězení. Na rozdíl od Jana přežil. Jeho ručně psané materiály obsahující i řadu dobových fotografií autorka doplnila vlastním bádáním i teprve v tomto tisíciletí objevenými dokumenty, jako jsou protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek nebo záznamy a fotografie z Osvětimi. Právě osvětimské muzeum se v roce 2013 postaralo o velký průlom v genezi knihy, když Ničové poskytlo do té doby neznámé informace. „Dozvěděla jsem se, že evidují fotografie, číslo, které pradědeček nosil, dokonce i záznam o měsíčním pobytu v táborové nemocnici. I kvůli strýci, který si v pradědečkově životopisu kladl otázku, zda ještě někde existují nějaké další, jemu tehdy neznámé záznamy nebo fotky, jsem takovou příležitost nemohla nechat být. Do Osvětimi jsem se tak osobně vydala,“ říká Darina Ničová, která v knize vedle těchto informací využila například i záznamy z berlínského Bundesarchivu či skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem. Historický román Janovo tajemství dorazí na pulty knihkupectví v říjnu a představuje pomyslnou tečku za ságou rodiny Fukałových v období druhé světové války. S ní se čtenáři poprvé setkali v povídce Kořalka pro Hitlera v prvním díle trilogie Proti proudu jménem Pohnutiny. Druhý díl, historický román Až vyrostou sněženky, je rozšířením a rozpracováním povídky. Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích (dnes součást Havířova, původně okres Těšín). Během 1. sv. války sloužil v armádě Rakousko-Uherska. Dostal se do ruského zajetí, odkud se vrátil roku 1919. O dva roky později se oženil s Annou (rozenou Bubikovou, původem z Albrechtic u Českého Těšína). Měli spolu čtyři děti: Gustava, Annu, Helenu a Vladislava. Po vstupu okupačních nacistických vojsk na území Těšínska odmítl odvolat svou polskou národnost. V březnu 1940 byl zatčen gestapem, uvězněn a říšským soudem ve Vratislavi odsouzen na 2,5 roku těžké kárné věznice za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci. Uvězněn byl i jeho syn Gustav, který byl souzen ve stejném případu jako mladistvý a po roce a půl trvajícím věznění ve slezské Bytomi se naštěstí vrátil domů Jan si trest odpykával v Raviči ve Velkopolském vojvodství. V listopadu 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde se stal číslem 73086. Zemřel 19. ledna 1943. V červnu 1948 mu byla Svazem politických vězňů a pozůstalých udělena medaile in memoriam, 12. února 1949 byl oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození.

Čas načtení: 2021-06-03 16:07:19

Nejstarší lebku moderního člověka vystavuje Národní muzeum. Pro ženu z Koněprus hledá jméno

V depozitářích Národního muzea se občas ukrývají předměty, které svou skutečnou unikátnost odhalí až při opravdu detailním zkoumání a vědeckých analýzách. Ne jinak tomu je i u posledního velkého objevu, při kterém se týmu vědců podařilo datovat fosilní lebku ženy (známé odborníkům jako Zlatý kůň) z Českého krasu do období před více než 45 tisíci lety. Jedná se tedy o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom (genetickou informaci uloženou v DNA) moderního člověka. Národní muzeum navíc nechalo udělat podle této lebky hyperrealistický model, takže nyní můžete doslova pohlédnout do tváře naší minulosti. Lebka samotná i model ženy jsou k vidění v Panteonu v Historické budově Národního muzea do 2. července. Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i odborníci z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, určili, že člověk z Koněpruských jeskyní je nositel pravděpodobně nejstaršího genomu anatomicky moderních lidí Evropy. Zkoumaná genetická informace totiž vykazuje delší úseky neandertálské DNA než 45 tisíc let starý jedinec z Ust'-Ishim ze Sibiře, jemuž patřil dosud nejstarší známý moderní lidský genom. Návštěvníci Národního muzea mají nyní možnost spatřit nejen tuto nesmírně vzácnou lebku, ale i model ženy, který byl podle ní vyrobený a prohlédnout si detailně její tvář. Aby tato jedinečná tvář nezůstala beze jména, vyhlašuje Národní muzeum na svých facebookových stránkách anketu s cílem tuto tisíce let starou dámu pojmenovat. Každý bude mít možnost navrhnout jméno pro našeho dávného předka. Odborná porota následně vybere ze všech návrhů celkem pět nejzajímavějších a veřejnost pak hlasováním na sociálních sítích Národního muzea vybere finální jméno. Díky zmíněnému poslednímu objevu však také vědci zjistili, že nynější podoba modelu se bude muset ještě nechat v některých detailech přepracovat. Vzhledem k tomu, že model byl zhotoven v době, kdy nebyly ještě výsledky poslední analýzy známy, předpokládalo se, že lebka je mladší. Z toho důvodu bude nyní potřeba u modelu například upravit pigment pleti nebo ho obléknout do jiného oděvu. Není to přitom poprvé, co vědci v případě těchto kostí přehodnotili své původní domněnky. Zpočátku například předpokládali, že se jedná o pozůstatky tří jedinců namísto jedné osoby. „Muzea jsou instituce, které nejenom vystavují jednotlivé exponáty, ale dokáží vyprávět poutavé příběhy a odhalovat tajemství naší minulosti. Lebka ženy z Českého krasu tak v sobě ukrývá nejen nejstarší genom moderního člověka, ale též vypráví fascinující příběh výjimečného sbírkového předmětu, vědecké vytrvalosti vedoucí ke světovému objevu a odhaluje tajemství ženy, která zde žila před více jak 45 tisíci lety, ale též poodhaluje některá tajemství zrodu moderního člověka na naší planetě. Národní muzeum je nejen výstavní, ale též špičkovou vědeckou institucí a já jsem velice hrdý, že naši odborníci dokážou světu přinášet tak výjimečné vědecké objevy,“ říká Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea. Žena, známá vědcům jako Zlatý kůň, uložená ve sbírkách Národního muzea, byla objevena v Čechách v polovině minulého století. Již prof. Emanuel Vlček předpokládal její velké stáří, avšak tehdejší metody nebyly schopny starobylost nálezu prokázat. Předchozí pokusy o datování založené na pozůstatcích zvířat nalezených poblíž nálezu a na morfologii poměrně dobře dochované lebky Zlatého koně vedla k počátečnímu odhadu stáří do období před více než 30 tisíci lety, ale pozdější radiokarbonové datování zařadilo fosilii do období před 15 tisíci lety. Lebka navíc byla v 50. letech minulého století konzervována tehdy běžnou metodou v chemikálii, která však zapříčinila značné znesnadnění přesné datace. Datování nálezu nad 30 tisíc let podporovaly závěry nedávné antropologické studie publikované v časopise PLOS One, která naznačila, že ženská lebka Zlatý kůň vykazuje morfologickou podobnost k lidem Evropy, kteří zde žili již před maximem posledního zalednění (Late Glacial Maximum). Proto se antropologové z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze obrátili na paleogenetika Johanesse Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidské historie v německé Jeně s žádostí o spolupráci. Teprve výsledky této genetické analýzy přinesly jasnější obraz. Byla to zejména neandertálská DNA, která vedla tým k jejich hlavním závěrům o stáří fosilie. Zlatý kůň nesl ve svém genomu přibližně stejné množství neandertálské DNA jako lidská fosilie ze sibiřské lokality Ust´ Ishim nebo jiní anatomicky moderní lidé mimo Afriku, ale segmenty s neandertálským původem byly v průměru mnohem delší. Výsledky analýzy DNA ukazují, že Zlatý kůň žil blíže době mísení moderního člověka s neandertálci, tedy přibližně dva tisíce let po posledním mísení. Na základě těchto zjištění tým tvrdí, že Zlatý kůň představuje dosud nejstarší lidský genom, který je zhruba stejného stáří, ne-li o několik set let starší, než Ust’-Ishim. {loadmodule mod_tags_similar,Související}