Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-13 20:12:25

Divadlo Bolka Polívky začalo s pravidelným vysíláním podcastů

Hlediště brněnského Divadla Bolka Polívky sice stále zůstává prázdné, komunikace s diváky ve virtuálním prostoru však běží naplno. Program principála divadla a jeho hostů Bolek online v květnu vystřídaly podcasty se dvěma pořady – MALÉhRY ke kafi a Příští zastávka: Divadlo Bolka Polívky. „Na prvního máje jsme odvysílali zatím poslední ze série živých přenosů z Divadla Bolka Polívky. Děkujeme těm, kteří nám zůstali věrni a nenechali si ujít žádné z vysílání. Ještě před vynuceným zavřením divadel jsme hledali způsob, jak s našimi diváky zůstávat v blízkém kontaktu a jak jim nabízet nové věci. Věříme, že podcasty, které jsme nově spustili, budou ta správná platforma tím víc v této složité době, která nám neumožňuje oslovovat naše publikum z jeviště. Výhodou je, že vám tak zpříjemníme den kdekoliv tam, kde si nás pustíte,“ říká ředitel divadla Ondřej Chalupský. První epizoda pořadu MALÉhRY ke kafi: O herečkách bez diváků a muzikantech bez posluchačů měla premiéru 4. května. Herečky Barbora Seidlová, Nikola Zbytovská a Daniela Zbytovská společně s Jannisem Morasem vyprávěly o zážitcích, které jim do života přinesl koronavirus. První uvedení epizody pořadu Příští zastávka: Divadlo Bolka Polívky je naplánováno na 18. května. Jakub Adámek v ní vyzpovídá herečku a čokolatiérku Marianu Chmelařovou. Každý z podcastů bude vysílán jednou za měsíc s dvoutýdenními rozestupy a najdete je na Spotify Podcasts, Apple Podcasts, Anchor, YouTube kanálu divadla nebo na SoundCloud. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-29 14:50:13

Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení

Na žižkovském brownfieldu vznikne celkem šest zastávek. Z Olšanské povede trať až na Jarov, konečná bude za zdejším prodejcem aut. Článek Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-29 14:50:13

Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení

Na žižkovském brownfieldu vznikne celkem šest zastávek. Z Olšanské povede trať až na Jarov, konečná bude za zdejším prodejcem aut. Článek Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-29 14:50:13

Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení

Na žižkovském brownfieldu vznikne celkem šest zastávek. Z Olšanské povede trať až na Jarov, konečná bude za zdejším prodejcem aut. Článek Příští zastávka Nový Žižkov. Tramvaj skrze nákladové nádraží dostala stavební povolení se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2019-11-11 13:14:31

Španělsko: země, které se nedá vládnout

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“. Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let: - tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox), - nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře, - do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance, - z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou, - identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit. Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos. To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice. Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa. Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců. I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.) Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu. Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba). Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent. Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté. A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi. Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou. Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-21 07:31:00

Hongkong Evropy aneb Pendrekové orgie v Katalánsku

Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií. Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20–25 let vězení. Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“. Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“. Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády. Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle. Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45:29 vůči lidovcům. Update: Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní. Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné. Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících. Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat. (Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.) Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících. I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované. Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl. Co k tomuhle šílenství dodat? Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího. Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45:55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.) Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy. Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální. Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly. Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, „liberální“ strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše). Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-13 19:15:45

Diskrétní elegance aneb Čím nás obohatila móda mezi válkami

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová. Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami. Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky. Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque. A jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900, Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!" Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností… Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé“ nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.   Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy. Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled. I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.     Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.   Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Čas načtení: 2024-04-18 19:12:00

Všechny autobusové zastávky v Praze budou už jen na znamení. Změna má ušetřit čas i miliony, ale děsí cestující

„Příští zastávka je na znamení.“ Tohle hlášení z autobusů pražské integrované dopravy od léta nejspíš zmizí – nebude už potřeba. Od 29. června se má totiž sjednotit charakter autobusových zastávek, které budou všechny na znamení.

Čas načtení: 2024-09-02 16:30:04

iPhone 16, Apple Watch 10, AirPods 4: co všechno Apple představí příští týden?

Už příští týden bude Apple prezentovat své největší hardwarové novinky Očekává se příchod nových iPhonů 16, včetně vrcholného provedení 16 Pro Max Fanoušky příslušenství potěší trio nových Apple Watch a dvoje sluchátka AirPods 4 Prázdniny jsou zdárně u konce a je tu září. V technologickém světě to znamená jediné – největší tisková konference společnosti Apple je za rohem. Dle oficiální pozvánky se uskuteční příští pondělí 9. září a hlavní hvězdou večera bude samozřejmě nová generace telefonů iPhone 16. Na jaké novinky se fanoušci značky mohou těšit a co všechno bude příští týden představeno? Přečtěte si celý článek iPhone 16, Apple Watch 10, AirPods 4: co všechno Apple představí příští týden?

Čas načtení: 2025-02-11 10:30:18

Dlouhá výdrž a bleskové nabíjení. OnePlus příští týden představí nové hodinky

Příští týden přijdou na svět hodinky OnePlus Watch 3 Čínský výrobce se již dnes chlubí jejich vzhledem i novými schopnostmi Hlavním benefitem má být výdrž a rychlost nabíjení Značka OnePlus je primárně výrobcem smartphonů, občas ale zabrouzdá i do světa nositelné elektroniky – příští týden se od ní kupříkladu dočkáme třetí generace hodinek OnePlus Watch 3. Chystaná novinka se již dočkala poodhalení na webových stránkách výrobce, k úplnému odkrytí veškerých parametrů a zahájení prodeje dojde příští úterý 18. února. Přečtěte si celý článek Dlouhá výdrž a bleskové nabíjení. OnePlus příští týden představí nové hodinky

Čas načtení: 2024-02-22 15:00:00

Premiéra už příští měsíc? iPad Pro bude rekordně tenký, dorazí i nový iPad Air

Apple letos oživí celé své tabletové portfolio Už příští měsíc bychom se měli dočkat nových iPadů Pro a Air Nové iPady Pro údajně budou rekordně tenké První iPad byl představen v roce 2010 a od té doby jsme si zvykli na to, že nám Apple servíruje minimálně jeden nový tablet ročně. Tuto šňůru firma z Cupertina utnula v loňském roce, kdy jsme se žádného iPadu nedočkali, což se pochopitelně odrazilo v poklesu tržeb z tohoto odvětví. Letos se od Applu očekává kompletní obměna tabletového portfolia, přičemž první nové modely by měly být představeny už příští měsíc. Přečtěte si celý článek Premiéra už příští měsíc? iPad Pro bude rekordně tenký, dorazí i nový iPad Air

Čas načtení: 2024-06-22 12:00:12

Příští rok bez Exynosu. Galaxy S25 se údajně spolehne výhradně na Snapdragon 8 Gen 4

Souboj Snapdragon vs. Exynos se příští rok údajně vůbec neodehraje Samsung má prý problémy s výtěžností vlastního 3nm procesu a proto možná projekt Exynos odpíská Celou řadu Galaxy S25 by tak měl pohánět čipset Qualcomm Snapdragon 8 Gen 4 Ve vlajkových smartphonech od Samsungu se téměř každoročně odehrává souboj čipsetů Samsung Exynos a Qualcomm Snapdragon, zákazník si ale bohužel vybrat nemůže – nasazení čipových sad se liší podle trhu. Do Evropy se výhradně dostávají modely poháněné Exynosy, které bohužel v posledních letech ve srovnání se Snapdragony spíše ztrácely. Jak tomu bude příští rok? Přečtěte si celý článek Příští rok bez Exynosu. Galaxy S25 se údajně spolehne výhradně na Snapdragon 8 Gen 4

Čas načtení: 2024-09-18 12:00:33

Apple plánuje osadit příští iPhony 2nm čipy. Nedočkají se všechny

Příští iPhony 17 by se mohly dočkat nového čipsetu od TSMC postaveného na 2nm výrobní technologii Splnit požadavky na množství ze strany Applu se nicméně tchajwanské firmě pravděpodobně nepodaří Nejnovější čipy tak nejspíše dostanou pouze iPhony s označením Pro Čipset je srdcem každého chytrého telefonu. Ačkoli se tempo vývoje novějších technologií v této oblasti, které by nám přinesly výkonnější a úspornější procesory, už v posledních letech poněkud zpomalilo, stále se ale tu a tam můžeme těšit na nějakou tu novinku. Nyní se spekuluje, že už příští rok představí Apple nové čipsety vyrobené 2nm technologií, která by měla být zase o něco efektivnější a výkonnější. Kdo se už teď těší, až si pořídí nejnovější iPhone 17 s novým čipsetem, musíme ho bohužel zklamat. Přečtěte si celý článek Apple plánuje osadit příští iPhony 2nm čipy. Nedočkají se všechny

Čas načtení: 2024-12-03 09:00:19

Vlajkové modely mají příští rok stát majlant. Qualcomm chystá výrazné zdražení čipsetů

Letošní Snapdragony výrazně podražily a příští rok má tento trend pokračovat Cena čipsetů by mohla prolomit psychologickou hranici 200 dolarů Budou výrobci telefonů zdražovat nebo si sníží marže? Qualcomm před nedávnem představil dosud mobilní čipset Snapdragon 8 Elite, který se zabydlí ve velké spoustě vlajkových smartphonů nové generace. Novinka přináší výrazně vyšší výkon, lepší schopnosti a nevídanou efektivitu, na druhé misce vah ale stojí znatelně vyšší cena. Zatímco předchozí Snapdragon 8 Gen 3 údajně stát okolo 160 dolarů (asi 3 900 korun), za jeho nástupce prý výrobci telefonů zaplatí až 190 dolarů (asi 4 600 korun). A příští rok má být ještě hůř. Přečtěte si celý článek Vlajkové smartphony příští rok podraží. Na vině mají být čipsety od Qualcommu

Čas načtení: 2019-11-09 05:56:00

Jan Němec: Psaní i milostné vztahy se podobají alchymii

Šest let po vydání oceňovaných Dějin světla přichází spisovatel Jan Němec s novým románem, jehož téma i zvolenou fragmentární formu naznačuje již titul Možnosti milostného románu.   Deset let od vydání povídkového souboru Hra pro čtyři ruce s podtitulem „málem milostné povídky“ přicházíte s románem nazvaným Možnosti milostného románu. Čím vás problematika milostných vztahů coby spisovatele tak přitahuje? Nejspíš tím stejným, čím mě přitahují milostné vztahy jako takové: možností objevit nějaký jiný svět, který reprezentuje druhý, šancí přepodstatnit do určité míry sám sebe. Milostné vztahy se podobají alchymii a také psaní se jí podobá. Vždy přicházíte s nějakým hrubým materiálem – v alchymii se mu říká prima materia –, který se v procesu milostného vztahu, ale také v procesu psaní postupně proměňuje. A tato proměna je možná díky tomu, že jak láska, tak psaní nás „zahřívají“ – existenciálně nás vzrušují, přinášejí extázi i utrpení. A v tomto žáru nabýváme nových forem. V případě milostných vztahů i v případě psaní o sobě člověk leccos zjišťuje.    Zároveň se vaše nová kniha nápadně odlišuje od předešlého románu, cenami ověnčených Dějin světla. Po biografickém románu, ozvláštněném sice použitím du-formy, ovšem jinak se přidržujícím tradičního lineárního a chronologického způsobu vyprávění, jste napsal román neskrývaně autobiografický (či přinejmenším autofikční) a ryze postmoderní. Řekla si o to sama látka, nebo za tím byla vědomá snaha přijít zase s docela jiným typem prózy? Máte pravdu, že mě baví objevovat literaturu z různých stran. O některých autorech se říká, že celý život píšou jednu knihu, to zjevně nebude můj případ. Začal jsem poezií, pokračoval povídkami, pak přišly dva romány, které, jak správně říkáte, jsou každý dost jiný: jeden pracuje s lineárním vyprávěním, druhý s fragmentárním, jeden je tak trochu historický román, druhý je zasazený do současnosti, jeden především vypráví, druhý o dost víc přemýšlí. Na druhou stranu, oba ty romány zkoumají uměleckou zkušenost, oba se na několika místech dotýkají spirituality, v obou hrají svou roli milostné vztahy. Nakonec to tedy není tak překvapivé, že mají jednoho a toho stejného autora.    „Román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ – těmito slovy jste svou knihu charakterizoval. Mohl byste onen termín „věk digitálního smutku“ trochu rozvést? Určitě to není nějaký terminus technicus, spíš takové trochu poetické vyjádření. Ta dvě slova jako by k sobě na první pohled nepatřila, první vede do světa binárních kódů, druhé pojmenovává jednu ze základních emocí. Mám ovšem pocit, že právě tyto světy – svět technologií a svět emocí – se v nás čím dál tím častěji potkávají. Souvisí to snad s určitou technologickou deziluzí, kterou zažíváme. Domnívali jsme se, že internet nám pomůže rychleji komunikovat a obchodovat nebo že demokratizuje přístup k informacím. To se stalo, ale kromě toho se ukázalo, že naše interakce s digitálními technologiemi v nejširším slova smyslu není nevinná. Sociální sítě, online pornografie, nutkavé nakupování, online počítačové hry, to vše je dnes zdrojem nových behaviorálních závislostí. A vedle této psychologické roviny existuje samozřejmě také ta společenská, o které se mluví častěji: například úpadek tradičních médií a žurnalistiky založené na profesních standardech v důsledku rozvoje agresivního infotainmentu, fake news a bullshitů. To všechno se vrtí v tom pytli převázaném provázkem s cedulkou „digitální smutek“.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Přiznám se, že té introspekce bylo v románu na můj vkus až příliš a k oběma protagonistům jsem místy pociťoval spíše antipatie. Neničí dnešní vztahy právě přemíra slov, rozborů a hypotéz? Jestli měl příběh Jana a Niny tohle ilustrovat, pak se vám to vskutku podařilo na výbornou. Nemyslím si, že by ten román chtěl ilustrovat nějaké teze. Podle mě je každopádně v pořádku, pokud ve vás postavy vzbuzovaly antipatie – postavy tu nejsou od toho, abychom s nimi chodili na pivo a plácali se po rameni, jak hezky si rozumíme. S tou tezí, že vztahy dnes ničí přemíra slov a rozborů, spíše nesouhlasím. Moderní vědomí je vědomí reflexivní a žádná cesta zpátky k primitivnějšímu vědomí neexistuje. Ne že by to nebylo krásné, rozumět si s druhými beze slov – a ne že by se to čas od času nestávalo –, ale žijeme v příliš složitém světě, než aby se na to dalo spoléhat. Přesto je v tom, co říkáte, také kus pravdy. S psychoanalýzou se to nemá přehánět, problematizovat lze nakonec úplně vše.    Dokážete odhadnout, nakolik Možnosti milostného románu ovlivnil fakt, že jste vystudovaný sociolog?  Odhaduju, že nijak zásadně. Ostatně i v té knize to říkám, že jsem se od sociálních věd v určitou chvíli obrátil právě k literatuře. Zdálo se mi – a nemýlil jsem se –, že literatura umožňuje komplexnější výpověď. Jazyk sociálních věd mi připadal příliš reduktivní, necítil jsem se v něm komfortně. Ale když jsem Možnosti psal, přečetl jsem si znova třeba Proměnu intimity Anthonyho Giddense nebo Tekutou lásku Zygmunta Baumana. Obojí jsou to studie o proměnách, jimiž prochází láska v moderní společnosti. Ale měl jsem při čtení pocit, že pokud například Bauman říká něco podstatného, je to tehdy, když opustí sociologický diskurs a začne hovořit o něčem, co se podobá spíš filozofii milostných vztahů. Určité sociologické povědomí si tedy s sebou určitě nesu, ale dnes už jen jako doplněk.   Dílo sestavené z tolika rozmanitých fragmentů – vedle řady importovaných cizích textů tu najdeme třeba nezvykle situovaný jmenný rejstřík či přímo rozhovor s autorem – jistě doznalo během svého vzniku četných úprav a změn. Jak vypadal okamžik, kdy jste poslední dílek této složité mozaiky zasadil na kýžené místo?  Zatímco Dějiny světla jsem psal v podstatě lineárně, zde jsem postupoval úplně jinak. Více než rok jsem zkrátka psal kapitoly, které ke mně zrovna přišly. Teprve až jsem jich měl několik desítek, začal jsem se zabývat tím, jak by mohly být seřazené za sebou. Vytiskl jsem si je, rozložil doma po podlaze a začal je pořádat – tedy trochu na způsob toho, jak občas básníci sestavují sbírky. Poté jsem na rukopise dál pracoval už s vědomím určitého pořadí, něco málo jsem těsněji propojoval, dopisoval atd. Poslední kapitolu – nebyla to ovšem ta, která je jako poslední v knize – jsem napsal u jezera Wannsee na kraji Berlína, kde jsem rukopis naposledy pročítal a proškrtával.    Patříte k autorům, pro které jsou dopsané knihy uzavřenou kapitolou, nebo se k nim vracíte a dále o nich přemítáte? Věřím na dělbu práce. Tím chci říct, že autor má o knize přemýšlet a prožívat ji, když ji píše. Jakmile kniha vyjde, můžu si už jen přát, aby o ní přemýšleli a prožívali ji čtenáři.   Intertextuální rovina sahá v případě vašeho románu dokonce mimo samotnou knihu – na YouTube jste pod názvem románu zveřejnil playlist, který doporučujete k poslechu během četby vybraných pasáží...  Ta kniha je různými způsoby kontaktní, zkoumám tam mimo jiné, jak všelijak lze navázat vztah se čtenářem. Na několika místech ho oslovuji, vybízím ho, aby si ke knize sám zvolil motto, spoléhám na něj, že drží „druhý konec jazyka“ jako lano. Playlist s hudbou, která v knize hraje, je spíš jen takový bonus. Všichni víme, že hudba daleko snadněji než slovo přenáší emoce, vystihuje nálady atd. Možná spíš než doporučení pouštět si ten playlist k jednotlivým pasážím knihy se hodí říct, že je to možnost, jak tu knihu nechat trochu doznít i po jejím přečtení. V tom playlistu je kdeco: od písničkářů jako Leonard Cohen, Nick Cave nebo PJ Harvey až po Bacha nebo Arvo Pärta.    Otázka míry autobiografičnosti příběhu Jana a Niny zůstane asi jednou provždy nezodpovězena, jisté však je, že ve vašem vyprávění defiluje množství postav majících své reálné a snadno odhalitelné předobrazy. Dal jste všem dotyčným možnost vyjádřit se k rukopisu? A dočkal jste se nějakých negativních reakcí? Možnost dostali ti, kteří v tom rukopise aktivně vystupují. Přece jen to často jsou mí přátelé a nechtěl jsem o ně přijít. Naštěstí jsou dostatečně inteligentní, aby vnímali, že to jsou i nejsou oni, a že není třeba pozastavovat se nad každou replikou. Pár připomínek se mi shromáždilo, ale nešlo vlastně o nic zásadního. Dokonce i sama hlavní protagonistka napsala, že je ráda, že vůbec píšu a že, co píšu, je moje věc. Alespoň na tomto jsme se tedy nakonec shodli.    Váš román plně dostává 12 odstavcům o próze – textu, který jste v roce 2013 sepsali společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou a v němž jste formulovali svůj pohled na současnou českou prózu a její reflexi. I Možnosti milostného románu jsou dílem ne-aktuálním, ne-angažovaným a ne-přímočarým. Zdá se mi však, že próz aktuálních, ba i angažovaných u nás v poslední době přibývá... 12 odstavců o próze bylo z různých důvodů dost dezinterpretováno. Pokud jsme se tam vyslovovali proti aktuálnosti či angažovanosti, bylo to ve prospěch jejich hlubšího pojetí. Ano, nemám v literatuře rád aktuálnost, pokud to znamená, že se z literatury dělá žurnalistika. Už tak jsme všichni napůl udušení pěnou dní a plaveme neustále mezi tím, co se v ní drží. Ale současně věřím, že literatura má schopnost aktualizovat to podstatné ve světě kolem nás, to znamená ukazovat to znova jako jsoucí. A podobně s angažovaností. Nedomnívám se, že by úkolem spisovatele bylo zastávat správná stanoviska, to mohu jako občan. Jako spisovatel chci být angažovaný jiným způsobem, nikoli politicky, ale existenciálně.    Jak jsem se však dočetl v jednom nedávném rozhovoru, sám si pohráváte s myšlenkou napsat společenský román věnovaný proměně české společnosti v několika posledních dekádách? Měla by to být má příští kniha. Je dost s podivem, kolik českých románů, které vznikly v posledních dvaceti letech, se vrací ke zkušenosti druhé světové války, a jak málo jich reflektuje novější dějiny. Zajímá mě jak normalizace, tak ten divoký večírek, který probíhal v devadesátých letech a ze kterého jsme se probudili trochu v kocovině. A jak už jsem říkal, rád zkoumám literaturu z různých stran. Literární kritika má občas tendenci dělat velké závěry z jedné knihy, takže teď je ze mě autor zpytavé a intimní prózy. Ale mě stejně tak láká napsat společenský a realistický román klasického střihu. V posledních několika desetiletích vývoje české společnosti je na něj látky ažaž.    V Možnostech milostného románu je zmíněn i Sjezd spisovatelů, který v roce pořádala nově založená Asociace spisovatelů, jejímž jste byl prvním předsedou. Jak jste s činností této profesní organizace spokojen a co očekáváte od chystaného druhého sjezdu, plánovaného na příští rok? Příprav druhého polistopadového sjezdu se neúčastním, takže sám nevím, co přesně očekávat. Kolegové ze současného výboru myslím pracují dobře, ale mají to trochu těžší než my v tom, že když byla Asociace nová, poutala více pozornosti. Nejvíc se to projevilo asi právě na tom prvním Sjezdu, který zanechal celkem silný otisk. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat se slavnými sjezdy z 60. let, ale to jsme věděli, že dějinná situace je úplně jiná. Možná že příští sjezd bude mít více charakter oborové konference, uvidíme. Co se týče činnosti Asociace jako takové, jsem rád, že se ukázala být životaschopná. Některé plány samozřejmě nevyšly, ne všechny kroky, co jsme udělali, směřovaly správným směrem. Ale dnes má Asociace nějakých sedm desítek členů, vede několik projektů, slouží jako servisní organizace autorům a je třeba s ní počítat.    Před pár dny také skončil Festival spisovatelů Praha, kde jste spolu s Davidem Zábranským reprezentoval tuzemskou literaturu a jehož se dále zúčastnil třeba Michael Cunningham či Junot Díaz. Jaké dojmy jste si z něj odnesl? Festival spisovatelů do Prahy už spoustu let vozí skvělé autory, dva jste právě jmenoval. Cunninghamův starší román Tělo a krev je jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední roky četl, Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, jímž se proslavil Junot Díaz, rozhodně taky stojí za pozornost. Potíží festivalu však je, že trochu bojuje s financemi, a to se projevuje například na slabé propagaci – slabé přinejmenším v kontrastu s tím, jak silná je jeho dramaturgie. Pro mnoho lidí z českého literárního prostředí je navíc potíž přijít do Senátu, kde se většina festivalových čtení a diskusí odehrává. Dědictvím undergroundu je, že literatura patří do sklepa. Nemyslím si to, a také proto na Festival spisovatelů Praha chodím rád. A – mimochodem – souhlasím s tím, co Michael Cunningham v Senátu řekl, když se vymezoval vůči hlučnosti a sebestřednosti mnoha umělců: „Umělec má vždy být ten nejvelkorysejší člověk v místnosti.“ {/mprestriction}  Kromě rozhovoru s autorem přinášíme v Literárních novinách 11/2019 též recenzi románu coby listopadové Knihy měsíce v příloze Biblio.   Jan Němec (*1981) vystudoval sociologii, religionistiku a divadelní dramaturgii, v současnosti je editorem literárního měsíčníku Host a přednáší na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Knižně debutoval básnickou sbírkou První život (2007), po níž následoval povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), který mu vynesl nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Za svůj první román Dějiny světla (2013), v němž zpracoval životní příběh fotografa Františka Drtikola, obdržel mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu. Nyní vyšel v nakladatelství Host jeho druhý román s názvem Možnosti milostného románu.

Čas načtení: 2019-08-09 13:48:51

Kniha Karla Rady je zprávou o životě jedné mladé generace ze střední Evropy

„Každý autor píše stále jednu knihu.“ Tento bonmot lze jistě snadno vyvrátit, nicméně zrovna u zkušeného spisovatele Karla Rady je na něm pravdy nemálo. Jeho knihy zachycují nehledanou realitu, jak se dotýká každého, kdo zrovna raději nestrká hlavu do písku ve skleněném zámku. A není pštros nebo „zhulen“. A to už se dostávám částečně k autorovu slovníku. Karel Rada (*1964) totiž zbabělým či hloupým pštrosem není a své hrdiny neidealizuje, ba ani nešetří. V další své, už pomalu desáté knize Chvějící se jehličky příští zimy opět naprosto nic nekamufluje, nestylizuje, sprostými slovy možná šetří, ale opakovaně je i chrlí, a sex... Sex je tu vždy, kdy by na něj došlo v reálu, aniž dílo sklouzne k pornografii. Zajímavý je autorův návrat až do roku 1989, kdy vznikly první ze zde přítomných textů, zatímco ty nejnovější nesou loňské datum. To sice působí na první pohled jako až neskutečný oblouk tří desetiletí, ale třeba datace próz první části staví ten dojem na nohy, jelikož pouze Náhradní Kristus (1989–1990) je skutečně psán už „kdysi“. A každý, kdo Radovy knihy zná, ví, že prostě vždy prosadí i mezi novější své texty cosi... Inu, cosi jako zdařilou juvenilii. Četné povídky PRVNÍ ČÁSTI svazečku ovšem rašily z autorova editoru teprve v letech 2016–2018, přičemž se tu jedná o příběhy Vymejvárna, Než přijde obleva , Muž, který mě nabodne a Dopisy Volze. Kniha jako celek, dodejme ještě, má přitom podtitul Sedmero čajových zastavení a jest uvedena krásnou citací z básně J. H. Krchovského: Důkaz, že duše není věčná, přijmu až s koncem nekonečna. Typická je pro Radovy texty místy až naturalistická absence abstrakce, s níž na nás „valí“ zcela konkrétní životní reálie (byť většinou pražské), přičemž však disponuje talentem text podobnými perličkami (například odsouzením písní pana Peterky) nepřehltit. A často narazíme na přiznané citace textů kapel Kurtizány z 25. Avenue, Čínská čtvrť, Dunaj, Do řady!, Garáž a Zuby nehty. U některých povídek uvádí Rada taktéž místa jejich zrodu, i překvapeně se ocitáme až v Rabštejně nad Střelou (našem donedávna nejmenším městečku), v pohraniční Kadani a na Hlásné Třebani. Velmi vhodně zvolené finále první části knihy představuje novela Dopisy Volze. Uvedena je – možná trochu vypočítavě – mottem z Topolova Citlivého člověka. Vlastní povídka pak předestře syrový, pravdivý, věrohodný a ospravedlňující pohled na část Ruska poslední doby a ne rozhodně na jeho nelidství, ale na jeho lidství. „Mladí jsou vždycky spolu.“ Tato věta mě napadla při četbě. Nu, a nejsou rozhodně spolu jen skrze sex a drogy. I když... Přejděme k závažné druhé části, jejíž první text je datován 2009–2012. Ten druhý je již jen krátkým dovětkem z 15. září 2018. Těžiště svazku je přitom deklarativně věnováno všem, kteří „přežili devadesátky“, a uvedeno vzletnými slovy Sylvie Plathové. A pak už vpadáme do prostředí psychiatrické léčebny. Je vykresleno hlavně skrz figury zde trpící i bláznící a z celé knihy se tu nejvíce ocitáme u problematiky drog. {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Teprve na pervitinu s Filipem jsem poprvé v životě pocítila ten správnej orgasmus,“ zaznamenává si jedna z hrdinek, takže čteme zaujati dál a dál (já tedy ano), ale abych nebyl obviněn, že propaguji pervitin, ocituji ještě jeden pozdější zápis. „Zkrátka: nebyl to můj Filip, jakýho jsem při sexu už nesčíslněkrát zažila, byla to jen mátoha, která se udělala sama... a na mě už se jaksi nedostalo. Vesmírnej orgasmus se nekoná a bez pervitinu v krvi se asi konat nebude. Nebo bude?“ Tento ústřední text je pozoruhodným vhledem do fungování drog, dokumentem o efektu jejich aplikace i varováním nevyjádřeným sice nijak přímo, ale mezi řádky určitě. Je však nesporné, že VŠECHNY texty knihy tvoří fakticky jediný komplex, a ne-li úplně, tak dost, opravdu dost sevřeně. Oč tu vlastně jde? Myslím, že o ne zase tak malou mapku části světa, který zde sice není a ani nemůže být zachycen ve své obrovitosti a celistvosti (tak například krátký vstup Hrabalův mi tu připadá spíš jako laciný efekt), avšak to, co zaznamenáno jest, není jen pábením. A rozhodně ne kalkulovanou konstrukcí. Je to zprávou o životě jedné mladé generace ze střední Evropy. Karel Rada vystudoval scenáristiku na FAMU a stal se režisérem a hudebníkem. Publikoval už v samizdatu a jeho dosavadních knih jmenujme alespoň Kunderion (2017), Promiskuitní večírek (2015), Oblomovku (2005) či Připravte se na nejhorší (1994).   Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy. Doslov Josef Straka. Kresba Petra Cibulková. Vydalo Nakladatelství Monument. Slušovice 2018. 120 stran

Čas načtení: 2019-07-13 22:57:11

Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy (ukázka z knihy)

Vedle obvyklých autorových atributů, jakými byly v předešlých jeho knihách vtipný sarkasmus a společensko-kritický tón, provází nejnovější povídkový soubor Karla Rady Chvějící se jehličky příští zimy především nostalgický tón a v nejdelším, ústředním textu knihy s názvem Nášleh z matečákupotom zdařilá evokace devadesátých let minulého století, strávených mladou hrdinkou příběhu v zajetí drogové závislosti.   Ukázka z knihy: 6Luxusní kupé mezinárodního rychlíku do Prahy, za oknem údolí řeky Labe.            Ráno.            Kubajz snídal čerstvé loupáčky, Filip pil růžové, jahodami ochucené jogurtové mléko.            Magda se při pohledu na růžový knírek nad jeho horním rtem otřásla nechutí: – Fuj… se mi z tebe zvedá kufr, z toho tvýho mlíka – taková sračka…            – Ale no tak, lásko, křenil se Filip do vycházejícího sluníčka a pokoušel se dosáhnout si na ten knírek špičkou jazyka a slíznout ho.            – Nechceš loupák? nabídl Magdě Kubajz. – Nebo tady koláček?             – Každej máme jinej „dojezd“, zavrtěla hlavou, – já si dám radši tohle:            Z batůžku vylovila krabičku tabletek, dvě z nich si vyloupla, polkla je a zapila „dobrou vodou“ z pet láhve.            – Co je to za dobrotu?            Kubajz na okamžik zapomněl na loupáčky.            – Neuroleptika – od jejího psychouše, dořekl za Magdu Filip.            Prášky ji po té jejich celonoční „jízdě“ zklidnily, postupně až totálně utlumily.            V Praze si proto hned zašli na kávu a na snídani – celé to platil Kubajz.            Potom vyrazili do ulic. K orloji na Staroměstském náměstí, do pokoutního muzea voskových figurín, z nichž občas některá v Magdině představě ožila, na Karlův most a do parku na Kampě, kde se na chvíli posadili na lavičku a pozorovali kolemjdoucí.            Nakonec se ještě vypravili do trójské ZOO; museli jet tramvají a dvakrát přesedat. Pavilón opic, terárium s hady, sloni, žirafy a lachtani… dravci se zahnutými zobáky, vlci, hyeny… nakonec se ocitli u kočkovitých šelem.            A tady Magda (po předchozím útlumu z „dojezdu“ po pervitinu a z účinků neuroleptik od psychiatra) konečně zase ožila:            – Kočičko, miláčku, pojď ke mně! s planoucíma očima k sobě vábila jednu z šelem.            Později večer si uvědomila, jak celý den poslušně ťape za oběma svými společníky, až ji udivilo, jak je možné, že si právě tohle nechá líbit, když se cítí být tou kočkovitou šelmou.            A teď že společně zabloudili do jakési pofidérní dělnické čtvrti, kterou nebyla s to rozeznat (Holešovice, Libeň nebo Karlín?), že vešli do dvora jednoho z domů, v jehož průjezdu nad louží blikala osamocená žárovka a kde se ze sklepa ozývalo rytmické dunění.            – Tady je to, prohodil Kubajz, který je sem celou cestu záměrně vedl.            – Rokáč, jo? pohlédl Filip do vytlučené vývěsky na zdi.            – Jo, rokáč, pojďte!            Kubajz je pobídl ke vstupu, a tak vešli do otlučených, sprejem poznačených dveří a sestoupili dolů do dunícího sklepa.            Tam jim zastoupil cestu svalnatý vyhazovač. Kubajz mu cosi zahulákal do ucha a vsunul mu do tlapy pár bankovek. Pak znovu pokynul na Filipa s Magdou, ať jdou za ním.            Na pódiu rachotila všem třem nějak povědomá hard-coreová kapela… poloprázdný sál rytmicky jako jeden muž (či žena?) kýval hlavami…Studená, studená nocpomůže hledatnenajít smyslobejmi hadapolib krysu…            …občas se z toho chumlu stínů vynořila nějaká pravička a směrem do nebe pohrozila drsným hallelujah.            Ale to už Magda s Filipem následovali Kubajze přes chodbičku u záchodů a přes jakousi kancelář do poloosvětlené komůrky, v níž za stolem seděl tajemně se tvářící obrýlený třicátník v bílé košili a v květované vestičce.            – Kolik vás je? Pojďte dál a zavřete za sebou, řekl a vytáhl zpod stolu kufřík.            Otevřel ho. Magda zaznamenala, že je plný bankovek a drog.            – Co si bude panstvo přát?            – Nějaký „papírky“, hlesnul Kubajz.            – To bych tu měl takovej dabl, pokýval hlavou chlápek, – jmenuje se to No name, ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            – Vezmu si jich šest, těch dablů, řekl Kubajz.            Filip hned jeden z těch papírových tripů zasunul Magdě pod jazyk… kapela na pódiu dohrála předchozí skladbu a začala hrát další… Filip s Kubajzem se na sebe zašklebili a lupnuli si taky každý po jednom… ale vždyť ten chlápek říkal, abysme si rozdělili jeden dohromady, hučelo Magdě v hlavě…Nemají pravdu, bolest mě opouští,paměť se kalí, stromy jsourostlé jako stehna vilných žen,i jejich touha je jenom pouhý sen……pak jí to všechno z hlavy vypadlo, neboť frontman té kapely skočil z pódia po šišce do chumlu oněch vlnících se lidských větví… nebo spíš větví lidských stínů, zasmála se… opravdu v těch tančících stínech viděla rytmicky se pohupující houštinu pralesních větví……plamenný dech sežehl rudé růže,až za hrob se mstí tyhle temný tváře,poznáme, kdy je konec a kdy začnem znovu žít,patříme k sobě!…opíral se do nich vítr a hřměly kytarové hromy… frontman té kapely jako by na okamžik zůstal viset ve vzduchu… a Magdě se k tomu všemu do rytmu oněch kytarových hromů stále víc a víc vracela ozvěna nedávno kdesi vyřčených slov:            – Ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            Později, při odchodu z klubu, všichni tři současně šlápnuli do kaluže v průjezdu. Žárovka, zavěšená nad nimi uprostřed průvanu, v ten samý okamžik zablikala a Magda zaječela strachy o pomoc… její křik zněl dutě a tlumeně, jako ve výlevce… zdálo se jí, že ji do té louže cosi vtahuje a chce ji utopit…            Filip se ale naopak smál: – Co řveš, lásko?            Kubajz se též smál jako idiot: – Jsem si zapomněl vzít plavky…            …načež Magdě kdosi do té „vodní hlubiny“ podal ruku a vytáhl ji „nahoru“:            Nacházeli se teď na eskalátorech podzemní dráhy… Filip s Kubajzem po jejím boku doslova hýkali smíchy… smích postupně přerostl do burácení větru… a onen vichr následně k Magdině sluchu přivál útržky slov, které kdysi kdesi nepochybně zaslechla:            – …jak tak koukám, nikdo z vás nepoužil žádnou jásavější, optimistickou barvu… (Dlouhovlasý arteterapeut z Červeného Dvora.)            – …a že jim propadnou právě jenom ty lidi, který se tý bolesti bojej… (Slávek, se kterým se v Červeňáku nestihla rozloučit.)            – …já jen, že jezero v parku je zamrzlý a že bys na něm třeba mohla bruslit… (Primář taky tam odsud.)            Všichni tři (Magda, Filip i Kubajz) se stále nacházeli na jedoucím eskalátoru pražského metra… jako by se najednou zastavil čas, přestože iluze pohybu (včetně okolo burácejícího silného větru) zůstala zachována…            …a Magda náhle zahlédla, jak na nástupiště dole pod nimi přijíždí vlaková souprava v podobě obrovité včely: zdálo se jí, že celý ten podzemní labyrint metra je jeden obrovský včelí úl, cítila, jak se vítr, profukující skrze eskalátory, zhmatatelňuje do podoby tunelu plného živoucích pláství … všude se naráz začaly míhat kamarádky včely… bzučely a postupovaly dál a dál nástupištěm…            …Filip celou tu dobu (krátkou? dlouhou?) držel Magdu za ruku, aby neodlétla …když se ale konečně dostali do jednoho z vozů té včelí soupravy („ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“), vítr se rozfičel mnohonásobně větší rychlostí než dosud…            … a Magda byla tím neuchopitelným větrem z Filipova ochranného sevření vytržena a odnesena… prolétla (hmotně? nehmotně?) všemi vagóny až do toho prvního, v němž by se přece měla nacházet kabina strojvedoucího… Magda sama se stala strojvedoucím této soupravy a její náhlá radost neznala mezí            – Jsem včelí královna – jupííí…            ...rychlost vlaku se stále stupňovala, byla nesena stále rychlejším a rychlejším větrem (který kromě své síly zároveň nabýval i na hlasitosti)… {loadmodule mod_tags_similar,Související}            …a nakonec se před Magdiným (vnitřním?) zrakem vynořilo oslňující bílé světlo, které celou tuto „včelí vlakovou soupravu“ po způsobu vesmírných černých děr úplně pohltilo.             Částečně se probrala až ve vlaku zpátky do Děčína; kluci se stále smáli, ale už ne tak pronikavě.            Magda zůstala zírat na své ruce, jak v celém tom tripovém bezčasí měnily podobu: od rybích ploutví, včelích krovek a ptačích křídel… přes prsty s plovacími blánami… přes tlapy a tlapky, dlaně šimpanze… až po vývoj těch lidských, počínajících prstíky novorozence, přes ruku dětskou a dospělou… až po stařecké klouby a dlaně plné vrásek a otisků prchavého života.            Zvedla se, že by ráda na záchod; Filip se při pohledu na ni rozhodl, že ji pro jistotu doprovodí.            Vyšli z kupé. Rytmus vlaku v tu chvíli zněl jako ozvěna dokola se opakujícího kytarového riffu, okénkem sem zvenčí zakvílel motiv foukací harmoniky z filmu Tenkrát na Západě...            Vstoupila na nevábnou vlakovou toaletu (Filip zůstal čekat v úzké chodbičce). Stáhla si kalhoty až ke kolenům, močila dolů dírou mezi ubíhající pražce… tenký čůrek její moči se proměnil v mohutný nezadržitelný proud… dole pod koly vagónu v přívalu té její moči, proměněném najednou v divokou řeku, proplula veliká lesklá ryba…            …a celou vizi démonicky podkresloval hlas z nádražního tlampače:            – Roztoky – Veltrusy – Nelahozeves… Kralupy – Roudnice – Lovosice… Karel Rada (*1964) je český spisovatel, scenárista, režisér a rocker, autor mnoha literárních textů samizdatových i časopiseckých, režisér řady kratších dokumentárních filmů, frontman a textař severočeské punk-rockové kapely Haj hou. Knižně dosud vydal prózy Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste? (2011), Promiskuitní večírek (2015) a Kunderion (2017).Nakladatelství Monument, Slušovice, 2019, brož., 114 stran.

Čas načtení: 2024-02-19 09:00:32

Apple s příští aktualizací iOS zařízne tuhle oblíbenou funkci. Používáte ji možná i vy

Aktualizace iOS 17.4 přinese mnoho zásadních změn Uživatelé například přijdou o možnost ukládat na plochu webové aplikace Apple tuto funkci musí zrušit kvůli eurounijním regulacím DMA Vítejte u další epizody nekonečného seriálu „Evropská unie proti Applu“. Již příští měsíc začne Apple distribuovat aktualizaci iOS 17.4, která podstatně mění několik zajetých pravidel v jeho mobilním operačním systému. Například to, že možná i z vaší plochy zmizí podstatná část ikon. Přečtěte si celý článek Apple s příští aktualizací iOS zařízne tuhle oblíbenou funkci. Používáte ji možná i vy

Čas načtení: 2024-02-19 07:00:55

Čtvrt miliardy počítačů příští rok přijde o podporu Windows 10. Google má řešení

Příští rok skončí bezplatná podpora Windows 10 Zhruba čtvrt miliarda počítačů zůstane nechráněná Google nabízí řešení v podobě vlastní platformy ChromeOS Flex Nejpoužívanějším desktopovým systémem na světě jsou Windows 10, a to i přes to, že jejich nástupce letos oslaví třetí narozeniny. Tržní podíl Windows 11 roste velmi pomalu, zejména kvůli zvýšeným hardwarovým požadavkům, které vyřazují ze hry i poměrně mladé počítače s výkonnými procesory. Tyto stroje navíc mohou být od příštího roku potenciálně ohrožené, neboť systému Windows 10 skončí v říjnu roku 2025 bezplatná podpora. Google v této situaci vidí velkou příležitost v prosazení vlastního operačního systému ChromeOS Flex, který by mohl na starších strojích Windows 10 nahradit. Přečtěte si celý článek Čtvrt miliardy počítačů příští rok přijde o podporu Windows 10. Google má řešení

Čas načtení: 2024-02-20 20:15:29

Gurman naznačil, kdy se dočkáme Apple Vision Pro 2. Bude to příští rok?

Druhé generace brýlí Vision Pro se nejspíše dočkáme až příští rok Gurman se domnívá, že Apple aplikuje minimálně 18měsíční období mezi jednotlivými generacemi Vision Pro 2 by mohly být představeny společně s iPhonem 17 Brýle pro rozšířenou realitu Vision Pro od Applu se prodávají teprve chvíli a prozatím pouze na území Spojených států, přesto se již spekuluje, kdy bychom se mohli dočkat jejich nástupce. Apple má pro své produkty povětšinou velmi přesný harmonogram, kdy se dočkáme nové verze. Například v případě iPhonů je to vždy jeden rok, avšak podle známého novináře Marka Gurmana z Bloombergu se Apple v případě Vision Pro rozhodl pro trochu jiný, o něco delší cyklus. Přečtěte si celý článek Gurman naznačil, kdy se dočkáme Apple Vision Pro 2. Bude to příští rok?

Čas načtení: 2024-03-14 19:38:17

Macron v uzavřeném kruhu řekl, že Francie příští rok pošle do Oděsy vojáky

Francouzský prezident Macron v uzavřeném kruhu řekl, že Francie příští rok pošle do Oděsy vojáky. (Foto: Flickr) Le Monde píše, že Macron 21. února... Článek Macron v uzavřeném kruhu řekl, že Francie příští rok pošle do Oděsy vojáky se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-04 18:00:18

Provoz Windows 10 se příští rok pořádně prodraží. Microsoft si za podporu účtuje tisíce korun

Podpora Windows 10 končí už příští rok Stejně jako u Windows 7 nabídne Microsoft prodloužení podpory za poplatek Prodloužení na další 3 roky vyjde na téměř 10 tisíc korun Když Microsoft oznámil, že už příští rok skončí podpora Windows 10, rozezlil tím spoustu uživatelů a firem. Aktuální Windows 11 má totiž vyšší hardwarové nároky a […] Celý článek si můžete přečíst na Provoz Windows 10 se příští rok pořádně prodraží. Microsoft si za podporu účtuje tisíce korun

Čas načtení: 2024-05-01 20:30:55

Huawei příští týden představí kopii Apple Watch. Známe vzhled i parametry

Takto budou vypadat chytré hodinky Huawei Watch Fit 3 Inspirace u Apple Watch je více než zjevná Cena má startovat na 4 tisících korunách Značka Huawei na příští týden chystá globální premiéru nových produktů. Událost se uskuteční v úterý 7. května v Dubaji a podle oficiální upoutávky se můžeme těšit na novou nositelnou elektroniku, počítače MateBook a také tablety MatePad. Naopak čínský výrobce nikde nezmiňuje nedávno představené smartphony Pura 70, tudíž se s nimi na globálním trhu pravděpodobně vůbec nepočítá. Přečtěte si celý článek Huawei příští týden představí kopii Apple Watch. Známe vzhled i parametry

Čas načtení: 2024-05-15 12:22:21

Chystaný model Kia EV3 se odhaluje na prvních fotkách. Naplno se ukáže příští týden

Kia odhalila první snímky připravovaného modelu EV3. Půjde o nové kompaktní SUV s čistě elektrickým pohonem, jehož úkolem bude podpořit dostupnost elektrické mobility. První snímky vozu naznačují smělé geometrické křivky a robustní charakter zevnějšku EV3 s důrazem na jeho dynamický styl. Uvedené kvality jsou dále akcentovány hranatými zadními blatníky a výklopnou zádí, jakož i typickými […]

Čas načtení: 2024-09-03 09:00:08

Příští rok bez Exynosu? Galaxy S25 má pohánět pouze Snapdragon 8 Gen 4

Samsung má údajně problémy s výtěžností produkce čipu Exynos 2500 Smartphony řady Galaxy S25 by měl celosvětově pohánět Snapdragon 8 Gen 4 od Qualcommu Samsung se ambicí uvést na trh Exynos 2500 nevzdává, údajně s ním uvažuje do příští generace ohebných telefonů Téměř každý rok Samsung nasazuje do svých vlajkových smartphonů dva rozdílné čipsety – v USA, v Kanadě, v Číně nebo na Tchajwanu používá procesory Snapdragon od Qualcommu, zatímco v Evropě, Velké Británii nebo v Indii do stejných telefonů nasazuje vlastní čipsety Exynos. Přečtěte si celý článek Příští rok bez Exynosu? Galaxy S25 má pohánět pouze Snapdragon 8 Gen 4

Čas načtení: 2024-09-10 13:30:34

Známe konkrétní datum vydání ostré verze iOS 18. Dočkáme se příští týden

Apple na svých stránkách zveřejnil datum vydání iOS 18 Společně s ním by měly dorazit také systémy macOS 15 či iPadOS 18 Stahovat můžeme začít už 16. září, tedy příští pondělí Společně s představením nových iPhonů jde jako již tradičně ruku v ruce i vydání nových verzí operačních systémů pro různá zařízení od Applu. Mezi nimi je například iOS 18, macOS 15 či iPadOS 18, které jsou aktuálně vývojářům a testerům k dispozici v rámci veřejné bety. Na včerejší tiskové konferenci o dostupnosti nových verzí systému bohužel nepadlo ani slovo, ovšem gigant z Cupertina situaci promptně napravil v příspěvku na svých webových stránkách. Přečtěte si celý článek Známe konkrétní datum vydání ostré verze iOS 18. Dočkáme se příští týden

Čas načtení: 2024-09-12 16:08:00

APAS vyzývá premiéra Fialu k jednání o financování prevence a léčby

Asociace poskytovatelů adiktologických služeb (APAS) včera vyzvala otevřeným dopisem premiéra Fialu k jednání o rozpočtu na příští rok. Asociace nesouhlasí s návrhem zákona na příští rok, protože navzdory opakovaným slibům a takřka ročnímu jednání není prevence a léčba v oblasti závislostí na příští rok posílena. Tím pádem nejde realizovat nic z Akčního plánu v této oblasti, který si přitom vláda loni sama schválila a vytyčila priority.

Čas načtení: 2024-09-16 09:05:45

Budou příští Apple Watch SE barevnější? Inspirací má být nepopulární iPhone z roku 2013

Chystaný nástupce Apple Watch SE by údajně mohl nabídnout polykarbonátové tělo Barvami by mělo odkazovat na nepříliš populární model iPhone 5c Dočkat bychom se měli už příští rok Vzpomínáte si na iPhone 5c, který spatřil světlo světa v roce 2013? Původní myšlenka Applu byla, že vytvoří cenově dostupnější smartphone vyrobený primárně z polykarbonátu (za zmínku stojí, že se jednalo o doby, kdy byly na vrcholu Lumie od Nokie), který bude cílit na mladší generaci. Ačkoli to byla dobrá myšlenka, použitý plast nebyl v porovnání s hliníkem až tak atraktivní a na cenu taktéž neměl výraznější vliv. Apple se tak musel vypořádat s neúspěchem a nástupce se „céčko“ už nedočkalo. Přečtěte si celý článek Budou příští Apple Watch SE barevnější? Inspirací má být nepopulární iPhone z roku 2013