Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-24 09:22:42

V epidemii koronaviru jsme všichni jen malí lidé aneb Život a smrt jednoho maloobchodníka

Koronavirovou epidemii v Číně vnímáme hlavně perspektivou čísel a dynamiky dalšího vývoje. Je to vzdálená kultura a skoro nikdo tam nemáme známé. Ono je to možná i dobře, můžeme si díky tomu zachovat určitý nadhled a odstup od věci. (Jó Itálie, to už začíná být nepříjemně blízko!) Ale propůjčit si na chvíli pohled lidí, který se nacházejí uprostřed veškerého dění, je také zajímavé. Svět nejsou jenom čísla a grafy, ale i příběhy lidí. Následující text je překlad z překladu. Původní příspěvek v čínštině publikoval na sociální síti doktor Cao. Do angličtiny jej přeložila čínská uživatelka Redditu, do češtiny pak s jejím svolením já. Trochu mi to připomíná styl německého spisovatele Remarquea, jenom s kapkou poezie navíc. Snad každé větší zdravotnické zařízení na světě má svého Lin Juna, nebo si aspoň přeje, aby ho mělo. Dále nám tedy bude vyprávět doktor Cao: „Lin Jun zemřel ve Wu-chanské ústřední nemocnici. Bylo mu něco přes čtyřicet let. Lin Jun byl „nedůležitá osoba“, ani lékař, ani manažer, ale každý, kdo pracuje v nemocnici, ho znal. Lin Jun byl příbuzný jednoho zaměstnance nemocnice. Přistěhoval se sem kolem roku 1998. Byl to tehdy docela pohledný chlapík těsně po dvacítce. Oženil se s krásnou ženou s velkýma očima, je to silná žena. Máme tu starou dvoupatrovou budovu, která je v majetku katolické církve. Byla prázdná a církev nabídla přízemí k pronájmu, aby z objektu měla nějaký zisk. Lin Jun si prostory pronajal a otevřel tam malý obchod se smíšeným zbožím. On a jeho žena bydleli hned za krámkem. V Lin Junově obchodě se prodává všechno možné, jídlo, cigarety, alkohol, nealko nápoje, vitamíny, květiny, ovoce a dárky. V podstatě všechno, co můžete potřebovat, když jste v nemocnici, nebo když tam pracujete. Vždycky jsme Lin Junovi volali, když jsme něco potřebovali donést. Buď my sami, nebo do sousedního oddělení. Někdy jsme objednali dva balíky minerálek, jindy si pacienti chtěli dát něco ke svačině, dokonce třeba jenom banán. Vždycky přišel, nikdy si neřekl o žádné peníze navíc, nikdy se nezpozdil, nestěžoval si. Zavolali jste ho a on se objevil, s úsměvem na tváři. Jak se začalo rozmáhat nakupování online, nechtěli jsme nechávat kurýry čekat na recepci, tak jsme jim prostě řekli, ať nechávají naše zásilky v Linově obchodě: „Jenom požádejte majitele, aby podepsal převzetí.“ Dřív, než se rozšířilo placení mobilem, jsme občas zašli do jeho obchodu nakoupit nějaké to jídlo a pití a zapomněli jsme, že u sebe nemáme hotovost (v nemocničních uniformách nenosíme hotovost po kapsách). Vždycky řekl: tak mi zaplatíte později. Někdy si tu částku zapamatoval, jindy ne, pak jsme se dohodli na něčem, co zhruba odpovídalo naší nedokonalé paměti. Díky tomu, jak se svojí ženou dřeli, si mohli dovolit koupit malý byt nedaleko nemocnice. Před oknem si vysadili květiny. Pak si pořídili malé černé auto. Když s ním zrovna nejezdil, přetahoval jej Lin Jun plachtou. Protože bydlel tak blízko špitálu, obraceli jsme se na něj i s jinými dotazy a úkoly. „Poslyš, nová sestra hledá podnájem. Nevíš o něčem?“ – „Jasně, doktor Wang zrovna pronajímá byt. Mám klíče.“ Žili jsme si tu klidným životem, pak začala noční můra. Linův obchod byl hodně blízko k nemocnici. Nakazil se v okamžiku, kdy nás zasáhla první vlna infekcí. Postelí bylo málo, jeho stav se rychle zhoršoval, zemřel dřív, než jsme pro něj něco dokázali udělat. Na CTčku měl obě plíce bílé. Onemocněl ještě v době, kdy se o viru říkalo, že je to „šeptanda“, zemřel v době, kdy vláda tvrdila, že se tomu dá zabránit a kontrolovat to, byl pryč ještě dřív, než na Wu-chan uvalili karanténu. Jeho žena je také nakažená, právě je v nemocnici. Ptal jsem se svých kolegů z pohotovosti, říkali, že pro něj nemohli nic udělat, jeho stav se zhoršil moc rychle. Možná by fungovalo ECMO, jenže kolik těch přístrojů naše nemocnice má? Dva. Byl to jenom obyčejný člověk, bylo těžké pro něj sehnat i lůžko, natož vůbec přístroj jako ECMO. Tolik lidí je jako on, všichni kolem nás, obyčejní, neuvědomíte si, jak jsou důležití, dokud náhle nejsou pryč. Doktor Li Yunliang zemřel, profesor Lin Zhengbin z nemocnice Tongdži zemřel, celá země o nich ví. Ví někdo, že umřel majitel malého obchodu? Ví, někdo, že zemřeli další tři pacienti na mém oddělení? V téhle epidemii jsme všichni jen malí lidé, děláme svoji práci, jsme svědky utrpení života a smrti. Mrtví jsou pryč, živí musejí žít dál.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-13 11:00:01

Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit

Kluk z chudých poměrů ze státu Iowa ovládl swingové hudební nebe. To je přece ukázkový příklad splněného amerického snu. Od dětství se hudbě věnoval, kvůli ní opustil i školu. Založil několik swingových kapel. Od roku 1938 postupně sláva jeho big bandu stoupala, účinkoval i v hollywoodských filmech. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Kapelníkem big bandu Námořnictva USA V roce 1942 se rozhodl svou civilní kariéru ukončit a nabídl své služby americké armádě. Postavil moderní big band, s kterým hrál po vojenských základnách na americkém kontinentě. „Nepřišli jsme sem proto, abychom v hudbě určovali nějakou módu. Přišli jsme jen proto, abychom přinesli tolik potřebný dotek domova některým klukům, kteří jsou tu pár let,“ říkal Miller. Časopis People popisuje, jak v roce 1944 Eisenhower zaslal dopis generálu Henrymu „Hap“ Arnoldovi, velícímu generálovi letectva americké armády (USAAF), ve kterém žádal, aby kapitán Glenn Miller, jeho kapela armádního letectva a jeho rádiová produkční jednotka byli přesunuti do Velké Británie. Eisenhower chtěl, aby Millerova kapela byla Americkou kapelou spojeneckých expedičních sil (ABAEF) a součástí nadcházejícího AEFP. Miller neváhal. Apeloval na to, aby vzal svou kapelu do Anglie. Příležitost byla přesně to, co chtěl. Osudový den Národní muzeum války v New Orleans popisuje v článku Ztráta ikony poslední známé Millerovy okamžiky: „Na Štědrý den bylo naplánováno vystoupení jeho big bandu a Miller se nemohl dočkat, až se dostane do Paříže. Vyskytly se potíže s koordinací ubytování a dalších prostor potřebných pro jeho více než 60člennou kapelu, a tak se rozhodl, že do Paříže vyrazí dříve, aby vše zorganizoval. A rozhodl se pro letecký přesun, i když počasí bylo hrozné – chladné a mlhavé. Pravidelné lety byly zrušeny a Miller začínal být nervózní. Využil tak svého přítele, podplukovníka Normana Baessella, který Millerovi 15. prosince nabídl místo v letadle do Paříže. Jejich letoun UC-64 A Norseman přistál na letišti Twinwood Farm těsně před 14. hodinou a Miller a Baessell nastoupili do letadla. Dopravní letoun, pilotovaný letovým důstojníkem Johnem R. Stuartem Morganem, odstartoval, jeho další osud je však zahalen tajemstvím.“ Zemřel Miller v chladných vodách Lamanšského průlivu, nebo v pařížském nevěstinci? Vrak letounu ani těla posádky se nikdy nenašly. Není tak divu, že se u takto známé osobnosti vyrojila spousta teorií. I těch, že se letoun vůbec nezřítil či že na jeho palubě vůbec nebyl. Německý novinář a konspirační teoretik Udo Ulfkotte v roce 1997 tvrdil, že objevil tajné vládní dokumenty, které naznačovaly, že Miller po příletu do Paříže nezemřel při leteckém neštěstí, ale v nevěstinci. Podle Ulfkotteho Miller zemřel na infarkt v náručí prostitutky, ale způsob jeho smrti byl držen v tajnosti, aby byla zachována jeho pověst i morálka spojeneckých vojáků. Později přiznal, že takové dokumenty nikdy neměl. Pochybnosti bratra Další teorii přinesl Millerův vlastní bratr (a kolega hudebník) Herb, který údajně v roce 1985 tvrdil, že bratr zemřel na nemocničním lůžku. „Moje vlastní teorie po léta byla, že nikdy neopustil Anglii, ale zemřel někde na rakovinu,“ řekl Herb údajně týdeníku World News. „Nikdy jsem nevěřil příběhu, že můj bratr zemřel při leteckém neštěstí.“ Tvrdil, že nehoda byla vymyšlena tak, aby americké hvězdě zajistila smrt hrdiny, a ne smrt „v mizerné posteli“. Skutečně existují nepřímé důkazy, že Miller se v tomto období necítil dobře. Miller hodně zhubl a jeho britský rozhlasový ředitel vzpomínal, jak mu řekl: „Víš, Georgi, mám hrozný pocit, že půjdeš domů beze mě…“ Letoun P-38 Lightning: Dvouocasý ďábel, který pomstil Pearl Harbor a pohřbil Malého prince Číst více Zabily ho vlastní bomby S další verzí zmizení letadla přišel britský letec Fred Shaw, který tvrdil, že Millerovo letadlo bylo zasaženo bombou nouzově odhozenou vlastními bombardéry. Shaw byl součástí flotily 138 britských letadel Lancaster, která byla toho dne na cestě do Německa k plánovanému bombardovacímu náletu, ale jejich mise byla přerušena kvůli špatnému počasí. Přistání letadla naloženého ostrými výbušninami bylo považováno za neúměrně riskantní, a tak bylo nařízeno letět na 10 mil dlouhý okruh Lamanšského průlivu, aby byl bezpečně odhozen společný náklad 100 000 bomb. Bombometčík jejich letadla tehdy údajně prohlásil: „Támhle dole je letadlo.“ Při pohledu dolů údajně uviděl malý hornoplošník. Viděl, jak se po zásahu nevybuchlou bombou převrátil na levobok. Vypadal, jako by se dostal do vývrtky, ponořil se do vody a šplouchal. Pak zmizel pod křídlem. Ztráta kontroly nad letounem a námraza Počasí bylo tehdy mizerné, nízká oblačnost, vysoká vlhkost, teploty okolo bodu mrazu. Letiště, z kterého Miller vzlétl, bylo dokonce oficiálně uzavřeno. Letadlo tak zřejmě nemělo vůbec odletět. Podle svědectví dokonce Miller zavtipkoval: „Kde jsou sakra padáky?“ Jeho přítel podplukovník Baessell prý odpověděl: „Co je s tebou, Millere, chceš žít věčně?“ Zřejmě potvrzeným faktem však je, že pilot Morgan údajně nebyl certifikován k létání pouze za pomoci přístrojů. Mohl tak podlehnout „iluzi za letu“, tedy prostorové dezorientaci, a ztratit nad strojem kontrolu. Tato příčina není u nevycvičeného pilota neobvyklá a je častou příčinou nehod. Kromě nízké viditelnosti byla vojenská letadla té doby – včetně UC-64A Norseman – známá také tím, že měla karburátory motoru náchylné k zamrznutí. To by vedlo ke ztrátě výkonu motoru, jeho vysazení, a tak nutnosti nouzového přistání do vody. To by však znamenalo téměř jistě ztrátu stroje a smrt posádky. Stejně nebezpečným jevem mohla být i námraza na křídlech, i ta by spolehlivě dokázala letadlo poslat k zemi. Smrt legendy je vždy opředena tajemstvím Uplynulá desetiletí dala vzniknout mnoha dalším teoriím, které posouvají příběh Glenna Millera za hranice uvěřitelnosti. Někteří tvrdili, že Miller svou smrt předstíral a uprchl do Jižní Ameriky, zatímco jiní věřili, že byl shledán vinným ze špionáže a zavražděn Němci – nebo dokonce gangstery. Mohl se totiž přes osobu podplukovníka Normana F. Baessella, který byl na palubě s ním, připlést do nelegálního obchodu s morfiem. Ale ve skutečnosti je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že zahynul při náhodném leteckém neštěstí způsobeném chybou pilota nebo mechanickou závadou. Jedno je zřejmé. Ve stejném roce a ve stejných místech zmizely beze stopy dvě legendy – hudebník Glenn Miller a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Oba na palubě letounu, v obou případech jejich těla ani trosky strojů nebyly nalezeny. A u obou je tak jejich smrt opředena tajemstvím. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bombardování v Praze. Lidé ignorovali sirény

Čas načtení: 2024-02-29 11:00:01

Děti, které vyhrávaly slavné války v čele armád. A co jste dělali v pubertě vy?

Z bezpočtu vojenských géniů bylo mnoho z nich sotva dospělých, když dokázali své velké činy. Od uhrovitého krále-válečníka starověkého světa po odvážného mladého generála v americké občanské válce. Zde je pět puberťáků, kteří se stali největšími válečníky historie. Alexandr Veliký Byl jedním z nejslavnějších vojenských velitelů všech dob. Alexandr se narodil v Pelle v dnešním Řecku v roce 356 př. n. l. a od třinácti let ho vyučoval slavný filozof Aristoteles. Mladý princ se poprvé dostal do čela armády v šestnácti letech, když vedl vojsko potlačit povstání thráckého kmene Maedi. Ve věku 17 let byl Makedoňan coby nezletilý jmenován velitelem malé armády, která měla za úkol potlačit další thrácká povstání. V osmnácti už velel spolu se svým otcem armádě a podařilo se jim podrobit si sousední balkánské státy pod makedonskou nadvládu. Alexandrovi bylo 20 let, když se stal králem poté, co byl jeho otec v roce 336 př. n. l. zavražděn. Neztrácel čas a výrazně rozšířil území svého otce. Přehnal se známým světem a dobyl vše, co mu stálo v cestě. Proč Alexandr Veliký nezničil Řím? Chybělo málo a dějiny mohly vypadat úplně jinak Číst více Pojmenoval po sobě více než 70 měst, a když mu bylo 30 let, jeho říše sahala od severního Řecka až po západní okraj Indie. Alexandr zemřel ve věku 32 let, pravděpodobně na tyfus, ačkoli historici si dodnes nejsou jisti. Jindřich II. Anglická občanská válka zuřila od roku 1135 až do smrti krále Štěpána v roce 1154. Jeho nástupcem se stal Jindřich z Anjou, který byl v prosinci 1154 korunován anglickým králem Jindřichem II. poté, co strávil velkou část svého dospívání na bojištích. Dětství přitom prožil ve šlechtických rodinách v Anglii a Normandii, kde se mu dostalo odborného vzdělání v akademické sféře, státnictví a válce. Roku 1147 se ve čtrnácti letech účastnil svého prvního výpadu, kdy vedl skupinu žoldáků v Anglii, aby bojovali za jeho matku Matildu, která byla hlavní soupeřkou krále Štěpána. Nakonec byl Jindřich nucen vrátit se do Normandie poté, co mu došly peníze, takže nebyl schopen zaplatit svým mužům. V roce 1149 se Jindřich vrátil do Anglie a spojil své síly s Davidem I. Skotským. Toto druhé Jindřichovo vojenské úsilí se nakonec setkalo s neúspěchem a on opět uprchl. Ovšem nelenil, přeskupil se, vybudoval silnou armádu a posílil svoji moc, aby se v roce 1153 opět vrátil do Anglie a řekl si o královskou korunu. To se vyplatilo a Jindřich, v té době ještě sotva náctiletý, uspěl, když ho král Štěpán jmenoval svým dědicem. Štěpán zemřel v říjnu 1154 a ohnivý rusovlasý mladík Jindřich se stal nesporným králem. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Štěpán z Cloyes V srdci francouzského venkova, asi 80 mil jihozápadně od Paříže, leží městečko Cloyes. Zde v roce 1212 chudý pastýř Štěpán začal místním lidem kázat, že ho navštívil Ježíš. Dvanáctiletý mladík tvrdil, že mu Pán řekl, aby vedl křížovou výpravu do Svaté země. Kupodivu se mu podařilo přesvědčit davy. Puberťák nejprve vedl masu svých mladých stoupenců do Paříže, aby se setkali s francouzským králem. Panovník je ale nepodpořil, místo toho je poslal domů. Štěpán a jeho skupina 30 000 dětí se nenechali odradit a pochodovali do Marseille, kde přesvědčili pár obchodníků, aby je odvezli do Svaté země. Nešťastní chlapci a děvčata se však do Jeruzaléma nedostali. Dvě ze sedmi lodí se cestou potopily, nikdo z nich nepřežil. Zbývajících pět lodí se dostalo do Alžíru, protože obchodníci uzavřeli tajnou dohodu o prodeji dětí tamním otrokářům. Mnozí byli posláni do Egypta, někteří dokonce až do Bagdádu. Není známo, kdy a kde Štěpán zemřel. Johanka z Arku Svatá Johanka je francouzská národní hrdinka a jedno z nejslavnějších jmen historie. Narodila se v rolnické rodině v roce 1412 během stoleté války mezi Anglií a Francií. První z mnoha svatých vidění měla ve 12 letech. Když jí bylo třináct, byla podle jejího pozdějšího svědectví navštěvována archandělem Michaelem, který jí jednou řekl, že byla vyvolena Bohem, aby pomohla Karlovi, synovi francouzského krále, porazit Angličany. Začátkem roku 1429 odcestovala Johanka do Chinonu, aby se setkala s králem. Přesvědčila ho o tom, že je vyvolená, a dostala k ruce armádu, se kterou úspěšně obléhala Orléans. Inspirovaná svými pokračujícími vizemi a hlasy dál vedla válku a v nadcházejících měsících vítězila téměř všude, včetně Remeše. Osobně vedla Karla k oltáři v katedrále v Remeši 17. července 1429 a stála vedle něj, když byl korunován. Byla popravena v roce 1431 a prohlášena za svatou v roce 1920. Johanka z Arku byla opravdu krásná, dnes by po ní muži šíleli Číst více Galusha Pennypacker Rekord pro nejmladšího generála v historii USA stále drží Galusha Pennypacker, který byl povýšen do této hodnosti v roce 1865 ve věku 20 let. Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, Galushovi bylo 16, neztrácel čas a přidal se k místní milici v Pensylvánii. Mladík byl očividně stvořen pro boj, protože jen o několik měsíců později se stal kapitánem dobrovolnického pluku. Během několika příštích let předčasně vyspělý Pennypacker velel svým mužům v bitvách, jako bylo obléhání Fort Wagner nebo bitva u Swift Creek či Green Plains. Ve věku 19 let byl jmenován podplukovníkem a ve 20 letech velel celému pluku. Ve válce zažil velké množství akcí, zejména v roce 1864, kdy byl čtyřikrát zraněn. V lednu 1865 byl těžce zraněn při útoku na Fort Fisher v Severní Karolíně. Strávil téměř rok v nemocnici a byl oceněn medailí Cti za statečnost. Pennypacker odešel z armády v roce 1883 a zemřel v roce 1916. Zdroje: history.co.uk, worldhistory.org, britannica.com KAM DÁL: Kalousek je jako nechtěné dítě, které může rodiče dohnat k rozvodu. Kam s ním?

Čas načtení: 2014-04-24 13:19:00

Důmyslný den knihy: Dvanáct hodin s Donem Quijotem

Ostrava - Už deset let čtou studenti česko-španělského Gymnázia Hladnov v Ostravě vždy 23. dubna dvanáct hodin v kuse statě z knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha od spisovatele Miguela de Cervantese - 23. dubna 1616 totiž tento spisovatel, kterému zajistila nesmrtelnost postava poblázněného idylisty bojujícího s větrnými mlýny, zemřel. Ve stejný den téhož roku zemřel i nejslavnější světový dramatik William Shakespeare. V tento den, který je od roku 1995 ve více než sto zemích Světovým dnem knihy, zemřel před čtyřmi roky například i ostravský prozaik Jan Balabán.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2024-02-25 18:25:53

Navalný zemřel kvůli krevní sraženině, uvedl Budanov

Ruský opoziční politik Alexej Navalnyj zemřel ve vězení v důsledku roztržené krevní sraženiny. (Foto: Flickr) Uvedl to šéf obranného zpravodajství Kyrylo Budanov v odpovědi... Článek Navalný zemřel kvůli krevní sraženině, uvedl Budanov se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-26 12:07:11

Lord Jacob Rothschild zemřel ve věku 87 let

Lord Jacob Rothschild, významná postava bankovní dynastie nesoucí jeho jméno, zemřel ve věku 87 let, bylo dnes oznámeno. (Foto: Flickr) Rodina ho označila za... Článek Lord Jacob Rothschild zemřel ve věku 87 let se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-09 17:20:46

Známý hollywoodský producent náhle zemřel na rakovinu

Hollywoodský producent Sean Stone zemřel ve věku pouhých 31 let po boji s rakovinou. (Foto: X / Ever Loved) Stone, který pracoval na akčních... Článek Známý hollywoodský producent náhle zemřel na rakovinu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-14 07:00:01

Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to

Smrt některých významných osobností historie byla skutečně velmi nešťastná. Věděli jste například, že vás může nepřítel zabít i poté, co jste mu vzali život a jeho hlavu si vítězoslavně připnuli k nohám? Ano, i tohle se stalo. „Zakousla“ ho hlava bez těla Hrůzostrašný vojevůdce Vikingů Sigurd Eysteinsson se stal pravděpodobně jediným člověkem v historii, kterého „zakousla“ hlava bez těla. Během dobývání severního Skotska Nory se na konci 9. století stal hrabětem z Orknejí. Jeho agresivní válčení mu vyneslo označení „Sigurd Mocný“, ale jedno z jeho nejkrutějších vítězství se ukázalo být také posledním. Sigurd měl spor se šlechticem s přezdívkou Bucktoothed (Ozubený) a oba se dohodli, že to vyřeší střetem čtyřiceti mužů proti čtyřiceti. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Viking však podváděl, na bojiště si přivedl dvojnásobný počet válečníků. Sigurd vyhrál, dnes bychom řekli v „suchém triku“, a nebohému Skotovi usekl hlavu, kterou si následně připevnil k sedlu jako trofej. Když triumfálně odjížděl pryč, Sigurd se nohou škrábl o jeden ze zubů vyčnívajících z uříznuté hlavy. Rána se infikovala a Sigurd zemřel – možná jediný vojevůdce v historii, kterého zabil někdo, koho předtím porazil. Smrt hrochem Menes, považovaný za úplně prvního faraona, měl působivý životopis i podle měřítek svých kolegů vládců. Kromě toho, že se mu asi před 5 000 lety připisovalo sjednocení Egypta, prý popularizoval používání papyru a jednou unikl smečce běsnících psů tím, že jel na krokodýlovi přes jezero jako na surfovém prkně (OK, tohle byla pravděpodobně jen legenda, ale my tomu chceme věřit). Vůdce takového rozsahu si zasloužil galantní, hrdinskou nebo epickou smrt. Místo toho byl – podle egyptského kněze a kronikáře Manetha – zabit rozzuřeným hrochem. No, takže tak. To byl konec muže, který založil Egypt. Vražedná hudba Možná není známý jako Bach a Händel, ale Jean-Baptiste Lully byl významný barokní skladatel, který se proslavil operami a duchovní hudbou. Bohužel hudba také znamenala jeho zkázu. Při dirigování představení v roce 1687 udržoval rytmus tím, že bouchal o podlahu dřevěnou holí (ekvivalent dnešních dirigentských taktovek). Náhodou se udeřil do vlastní nohy takovou silou, že ránu postihla gangréna. Lully odmítl amputaci končetiny, protože miloval tanec. Gangréna se zhoršila a dirigent zemřel. Je ironií, že koncert, který v inkriminovaný den dirigoval, byl napsán na oslavu nedávného zotavení krále Ludvíka XIV. Sama sebe upálila Rakouskou arcivévodkyni Mathildu v roce 1867 nezabilo kouření, ale samotná cigareta. Osmnáctiletá aristokratka se měla provdat za následníka italského trůnu. Její zářivá budoucnost však skončila katastrofou, když se jednoho červnového večera rozhodla zakouřit si v paláci Hetzendorf ve Vídni. Arcivévodkyně totiž uslyšela kroky svého otce, který jí kouření zakázal, a rychle schovala cigaretu za zády. Hořící špička se dotkla ozdobných gázových šatů, které měla na sobě, a zapálila je. Plamen se proměnil v doslova ohnivou kouli, která Mathildu „objala“. Uhořela tak přímo před zraky své rodiny. Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny Číst více Smrt důkazem v soudní síni Právník, člen americké Sněmovny reprezentantů a prominentní politická osobnost během americké občanské války (zuřivý zastánce Jihu), to byl Clement Vallandigham. Lidé si ho však pamatují hlavně kvůli jeho netradiční smrti. V roce 1871 se ujal případu obžalovaného, který byl obviněn ze zabití kohosi v barové rvačce. Vallandigham měl v úmyslu dokázat, že se oběť ve skutečnosti omylem zastřelila, když vytahovala pistoli z kapsy. Zatímco při snídani probíral strategii s kolegou právníkem, rozhodl se Vallandigham událost zopakovat s použitím údajně nenabité zbraně přímo u soudu. Až na to, že pistole byla skutečně nabitá, a když zmáčkl spoušť, střelil se do břicha. Vallandigham zemřel následující den, když se rána infikovala. Ale jeho originální demonstrace důkazu alespoň zprostila jeho klienta viny. Zdroje: history.co.uk, billofrightsinstitute.org, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.

Čas načtení: 2024-03-31 09:29:09

Zemřela seriálová hvězda. Herci bylo pouhých 27 let, měl vážnou nehodu

Chance Perdomo, talentovaný filmový herec a televizní hvězda, zemřel při nehodě na motocyklu. Zemřel nečekaně, když mu bylo pouhých 27 let. O tragédii informovala jeho rodina v neděli večer (japonského času), agentura Associated Press uvedla, že zemřel při jízdě na motorce. Kdy, kde a jak k nehodě došlo, příbuzní neuvedli. Uvedli však, že byl jediným […]

Čas načtení: 2024-04-06 11:56:42

Ve Francii zemřel 15letý chlapec po útoku poblíž školy

Dospívající chlapec zemřel v nemocnici poté, co ho skupina osob „zmasakrovala“, když odcházel ze školy. Jedná se o druhý vážný útok na školáka ve Francii v tomto týdnu, který vyvolal celonárodní pobouření, píše deník DW. The post Ve Francii zemřel 15letý chlapec po útoku poblíž školy first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-08 20:07:06

Při střetu dvou vozidel a autobusu zemřel jeden člověk a další čtyři osoby se zranily

Vsetínsko - Včera večer krátce před devátou hodinou se stala mezi obcemi Halenkov a Huslenky tragická dopravní nehoda. Zemřel při ní jeden člověk a další čtyři osoby se zranily, uvedla Policie České republiky. The post Při střetu dvou vozidel a autobusu zemřel jeden člověk a další čtyři osoby se zranily first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-09 14:50:00

Smutek ve Sněmovně: Minuta ticha za Jaroslava Baštu (†75). Poslanci uctili i Plzáka (†63)

Sněmovna dnes uctila minutou ticha památku zesnulého poslance opozičního hnutí SPD Jaroslava Bašty, a zároveň někdejšího poslance ANO Pavla Plzáka. Bašta zemřel v noci na pondělí po dlouhé nemoci ve věku 75 let. V dolní komoře vzniklo také pietní místo, jehož součástí je kondolenční kniha. Plzák zemřel v sobotu po těžké nemoci ve věku 63 let.

Čas načtení: 2024-04-11 21:21:00

Ve vazbě zemřel politický vězeň Kulinič (†51). Čekal na soud kvůli urážce Lukašenka

V běloruské vazbě zemřel jednapadesátiletý Aljaksandr Kulinič, kterého úřady obvinily z urážky autoritářského vůdce země Alexandra Lukašenka. Oznámila to dnes lidskoprávní organizace Vjasna, podle níž je Kulinič šestý politický vězeň, jenž zemřel v Bělorusku za mřížemi. Podle oficiálních údajů zemřel na ischemickou chorobu srdeční, napsalo Rádio Svoboda.

Čas načtení: 2024-04-13 12:43:22

Náhle zemřel zpěvák Maxim Turbulenc

53letý zpěvák české skupiny Maxim Turbulenc Daniel Vali zemřel náhle na infarkt. (Foto: Wikimedia) První zprávu o úmrtí zpěváka přinesla CNN Prima News, podle... Článek Náhle zemřel zpěvák Maxim Turbulenc se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-14 05:00:00

Tajemství zesnulého poslance Bašty (†75): Smrt nemanželského syna i spolužák Jan Palach

Po dlouhé nemoci zemřel ve věku 75 let poslanec Jaroslav Bašta. Muž, jehož politická pouť začala v disentu, pokračovala přes tajné služby až do Zemanovy vlády a skončila v dresu SPD i neúspěšnou kandidaturou na Hrad. V jeho životě však přišly i temné chvíle. Někdejší spolužák Jana Palacha a disident studoval na archeologa, manželku Daru, rovněž archeoložku, podvedl a jeho milence se narodil syn Jakub. Ten však před několika lety zemřel...

Čas načtení: 2024-05-02 15:07:43

Další náhoda? Zemřel druhý whistleblower spojený s Boeingem

Informátor společnosti Spirit AeroSystems, dodavatele společnosti Boeing, zemřel v úterý ráno po boji s „náhlou, rychle se šířící infekcí“, informoval deník Seattle Times. Pětačtyřicetiletý... Článek Další náhoda? Zemřel druhý whistleblower spojený s Boeingem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-09 20:35:00

V Rakousku zemřel český vodák při sjezdu nebezpečného místa

Při jízdě na kajaku ve čtvrtek u rakouské obce Weissenbach am Attersee zemřel čtyřiapadesátiletý Čech, uvedla agentura APA. Zkušený příznivce vodních sportů podle ní při sjezdu řeky na nebezpečném místě vypadl z kajaku a nemohl se dostat z divoké vody. Další vodáci ho nakonec vytáhli na břeh, po převozu do nemocnice ale zemřel. Rakouská policie v tiskové zprávě uvedla, že se neštěstí událo kolem 11:40, když muž sjížděl řeku Gimbach, kterou podle ní znal. Přesto se ve složité pasáži ocitl sám ve vodě. Jeden z jeho kolegů a další kajakáři přispěchali na pomoc a zavolali záchranáře. Záchranářský vrtulník vodáka dopravil na lesní cestu asi 50 metrů nad řekou, kde pokračovaly pokusy o jeho oživení. Nakonec ho zdravotníci transportovali do univerzitní nemocnice v Linci, kde však nedlouho poté zemřel.

Čas načtení: 2024-05-15 20:26:47

Smutná zpráva: Po vážné nemoci zemřel Vlastimil Harapes

Smutná zpráva zasáhla ve středu umělecký svět. Ve věku 77 let zemřel baletní mistr Vlastimil Harapes. Informaci přinesl deník Blesk, podle kterého zemřel na t rakovinu plic. Nejznámějšímu českému tanečnímu mistrovi bylo 77 let. Portál Blesk jako první zveřejnil informaci, že Harapes zemřel na rakovinu plic.“Dnes v poledne nás po těžké nemoci opustil sólista a […]