EUR 24,960 || 
JPY 15,427 || 
USD 22,031 || Ve věku 82 let dnes zemřel po dlouhé nemoci na zástavu srdce Jaromír Štětina, informoval jeho syn. Štětinovo úmrtí potvrdili zástupci humanitární organizace Člověk v tísni. Štětina patřil k jejím zakladatelům. Jaromír Štětina se proslavil...
Čas načtení: 2025-04-18 06:00:00
„Ruská imperiálnost nekončí u Užhorodu, ale u Aše – jsme pořád ve sféře vlivu a zájmu Ruska, i proto ty projevy servilnosti v naší politice,“ řekl nám v roce 2013... Včera zemřel obdivovaný novinář, válečný reportér, spoluzakladatel Člověka v tísni i českého raftingu, cestovatel, senátor a veskrze obdivuhodný člověk JAROMÍR ŠTĚTINA (6. dubna 1943 Praha – 17. dubna 2025). Před dvanácti lety jsme jej se Stanislavem Krupařem navštívili na půdě jeho domovského Senátu u příležitosti vydání jeho románu a také v předvečer (doslova) jeho sedmdesátin. „Ten prokletý rusofil“, jak jednoho z nejurputnějších bojovníků proti komunismu tehdy titulovali, s námi hovořil o svém členství v KSČ a o Ruské federaci, kterou deset let poznával jako válečný novinář. Připomeňme si zásadní osobnost našich porevolučních dějin, člověka, který na základě hluboké znalosti minulosti velmi ostře viděl budoucnost, tímto rozhovorem.
\nČas načtení: 2025-04-18 07:00:00
„Ruská imperiálnost nekončí u Užhorodu, ale u Aše – jsme pořád ve sféře vlivu a zájmu Ruska, i proto ty projevy servilnosti v naší politice,“ řekl nám v roce 2013... Zemřel obdivovaný novinář, válečný reportér, spoluzakladatel Člověka v tísni i českého raftingu, cestovatel, senátor a veskrze obdivuhodný člověk Jaromír Štětina (6. dubna 1943 Praha – 17. dubna 2025). Před dvanácti lety jsme jej se Stanislavem Krupařem navštívili na půdě jeho domovského Senátu u příležitosti vydání jeho románu a také v předvečer (doslova) jeho sedmdesátin. „Ten prokletý rusofil“, jak jednoho z nejurputnějších bojovníků proti komunismu tehdy titulovali, s námi hovořil o svém členství v KSČ a o Ruské federaci, kterou deset let poznával jako válečný novinář. Připomeňme si zásadní osobnost našich porevolučních dějin, člověka, který na základě hluboké znalosti minulosti velmi ostře viděl budoucnost, tímto rozhovorem.
\nČas načtení: 2019-09-18 09:26:22
Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)
Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval. Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté. Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat? No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný. Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát. Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl! Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství. To je ono! Cože? No, mládnu, říká tatínek od televizoru. Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila. V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován. Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku? Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže. Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou. Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text. Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm? Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina. Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct. Dvě kosy? Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž. Pláž? Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád. Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk. Proč odteď? ptá se maminka. Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost. Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví. A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel? Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku. Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku. Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek. V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem. Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné! I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby. Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka? Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli. Proč ještě jednou? Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát. Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.
\nČas načtení: 2025-01-14 00:00:00
V krásném muzeu v Jizerkách je expozice nadšence, co strávil 40 let na motorce
V roce 2009 si cestovatel a známý motoristický novinář Jaroslav Šíma zapsal milion najetých kilometrů na motocyklu. O deset let později už to bylo úctyhodných milion a půl po cestách na několika kontinentech. Motocykl je zkrátka jeho život.
\nČas načtení: 2025-03-01 18:55:00
Český novinář, spisovatel, filmař, cestovatel, politik a zakladatel neziskové organizace Člověk v tísni Jaromír Štětina se v 70. letech účastnil legendární vodácké výpravy, která zápasila s peřejemi v nejhlubším údolí světa (2005). Režie J. Bělohlavý[online]
\nČas načtení: 2025-04-17 15:06:00
Zemřel novinář a politik Jaromír Štětina. Proslavil se reportážemi z bývalého Sovětského svazu
Ve věku 82 let dnes zemřel po dlouhé nemoci na zástavu srdce bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. ČTK to sdělil jeho syn. Štětinovo úmrtí potvrdili zástupci humanitární organizace Člověk v tísni. Štětina patřil k jejím zakladatelům.
\nČas načtení: 2025-04-17 15:02:00
Zemřel bývalý senátor a europoslanec Štětina. Bylo mu 82 let
Ve věku 82 let dnes zemřel po dlouhé nemoci na zástavu srdce bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina, oznámil jeho syn. Štětinovo úmrtí potvrdili i zástupci humanitární organizace Člověk v tísni. Štětina patřil k jejím zakladatelům.
\nČas načtení: 2025-04-17 15:00:00
Ve věku 82 let dnes zemřel bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina
Praha - Ve věku 82 let dnes zemřel po dlouhé nemoci na zástavu srdce bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. ČTK to sdělil jeho syn. Štětinovo úmrtí ČTK potvrdili zástupci humanitární...
\nČas načtení: 2025-04-17 15:04:00
Zemřel bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. Bylo mu 82 let
Ve věku 82 let ve čtvrtek po dlouhé nemoci zemřel na zástavu srdce bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. ČTK to sdělil jeho syn. Štětinovo úmrtí ČTK potvrdili zástupci humanitární organizace Člověk v tísni. Štětina patřil k jejím zakladatelům.
\nČas načtení: 2025-04-17 15:04:00
Zemřel bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. Bylo mu 82 let
Ve věku 82 let ve čtvrtek po dlouhé nemoci zemřel na zástavu srdce bývalý politik, novinář a cestovatel Jaromír Štětina. ČTK to sdělil jeho syn. Štětinovo úmrtí ČTK potvrdili zástupci humanitární organizace Člověk v tísni. Štětina patřil k jejím zakladatelům.
\nČas načtení: 2024-05-08 10:00:01
Cestovatel časem varoval před událostmi dalších měsíců: Problémy z Ameriky, ale i mluvící draci
Je možné, aby se někdo přesunul v čase a nahlédl do jiné doby? A co by taková případná návštěva způsobila s během celého světa? Takových otázek mohou být miliony, ale odpovědi na ně stále ještě nemáme. Nebo tedy alespoň většina z nás. Pokud by byla pravda to, co sdílejí údajní cestovatelé časem, nebyly by takové výlety asi nic složitého – jen přijít na to, jak to udělat. Podle videí na TikToku to asi někteří alespoň tuší. Již v minulosti nejen web Daily Record podobné zprávy přinesl. Cestovatel časem Noah ukázal ve videu svoji pravou tvář a vysvětlil, jak je to všechno doopravdy Číst více Čekejme velká překvapení Radianttimetraveler ve svém zveřejněném videu tvrdí, že se ještě před koncem roku 2024 stane spousta nečekaných překvapení, z nichž ale lidstvo nebude mít vůbec žádnou radost. Pomineme-li skutečně šílenou vizi vytvoření hybridu člověka a opice, jsou tady podle britského serveru Mirror ale bohužel i mnohem realističtější možnosti, nad nimiž bychom se měli zamyslet. O co jde? Odtržením Texasu to začne Samozvaný cestovatel časem varuje před vypuknutím třetí světové války, která by tentokrát podle něj měla začít na americkém kontinentu „odtržením“ Texasu za použití atomových zbraní. Půjde podle jeho předpovědi prý o druhou občanskou válku a její dění se postupně přenese i do dalších států a na ostatní kontinenty. Radianttimetraveler dokonce stanovil přesné datum začátku globální katastrofy: má se tak stát už 27. května. Máme se bát? Vlastně určitě ano, protože i když je velmi nepravděpodobné, že by se tyto vize skutečně naplnily, k celosvětovému válečnému konfliktu nemáme bohužel tak daleko. Budou nám vládnout opice? Tak trochu jako z kultovního filmu Planeta opic působí další „svědectví“ muže, který se snaží přesvědčit své sledující, že ví víc než my ostatní. Jen o týden později, co by se podle jeho předpovědi rozhořela třetí světová válka, by měl být stvořen první hybrid šimpanze a člověka. Takový tvor prý bude umět mluvit s lidoopy a postupně je také naučí komunikaci s lidmi. Bylo by to pro lidstvo prospěšné, nebo by šlo o první krok na cestě k záhubě? Supervulkán zničí všechno Ani další měsíc nebude podle Radianttimetravelera klidný a bez překvapení. Přesně 24. července přijde na řadu další šílená katastrofa, a to konkrétně výbuch supervulkánu v Yellowstone. Spojené státy ani Kanada se nebudou moci dlouhou dobu nadechnout, popel pokryje celou Zemi a konec světa bude na spadnutí. Cestovatel časem varoval před setkáním s inteligenčně nadřazenou bytostí. Povede k válce Číst více Borci nakonec: mluvící draci Podle některých diskutujících na TikToku pod zmiňovaným videem by to ale byla škoda, a to hlavně vzhledem k další předpovědi, kterou cestovatel časem umístil do srpna. Tehdy se podle něj lidstvo prvně setká se skutečnými draky, ale ne ledajakými – půjde prý dokonce o draky mluvící. Jakou řečí se budou se svými lidskými objeviteli dorozumívat, ale Radianttimetraveler neprozrazuje. Ve stejný den, kdy se ve Skalistých horách objeví tato monstra, tedy 15. srpna, zpustoší východní pobřeží nejsilnější hurikán, který kdy Zemi obletěl. Snad je tak trochu blázen Máme některé z předpovědí byť jen náznakem věřit? Zdá se, že už chybí jen mimozemšťané, kometa a pekelná brána. Jenomže kdo ví, třeba má tiktoker přece jen jiné informace než my ostatní. Doufejme, že je to jen další z lidí toužících po pozornosti světa. A to se mu podařilo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Za dva až tři roky vás zkontaktuje vyspělá mimozemská civilizace, slibuje nejslavnější mimozemšťan.
Čas načtení: 2024-10-26 18:41:14
Jsou 4 hodiny odpoledne a nedaleko letiště vyzvedáváme auto v půjčovně. Je to JEEP Compass, varianta 4 x 4, kterou lze pro Island doporučit jako velmi vhodnou. Hodně vedlejších cest je štěrkových, šotolinových nebo bahnitých a pohon na všechna čtyři kola vám pomůže přece jen hodně nepříjemností zvládnout. Pestré seznámení s ostrovem hned první den … Pokračování textu Magický Island → Příspěvek Magický Island pochází z Život na cestách Podobné články: Cestovatel a fotograf Martin Loew uvádí digitální diashow Island – horká země s ledovou tváří Na Island za vrakem letadla Douglas DC-3 Dakota Stánek u Janohradu – oblíbená občerstvovací stanice, Lednicko-valtický areál
Čas načtení: 2019-10-31 17:56:09
Vojta cestovatel po UK: výlet č. 1 – zatopený lom Wick Quarry
Autor článku: Vojta Slovo na úvod aneb proč jsem začal cestovat po UK Musím říct, že moje začátky v Anglii nebyly ničím zajímavé. Dělal jsem práci, která byla celkem dobře placená, bydlel jsem v pronajatém pokoji a moje socializace s okolím světem byla skoro nulová. Z práce do práce, víkend bylo volno, ale člověk spíše chlastal nebo se [...] Příspěvek Vojta cestovatel po UK: výlet č. 1 – zatopený lom Wick Quarry pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE
Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13
Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937). A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu. Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová. Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová. Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-20 20:52:00
Cestovatel Tomáš Šapovalov zatoužil po absolvování vysoké školy změnit prostředí i životní styl. Dal na rady svých blízkých a nakonec na dva roky zakotvil na ostrově Svatý Martin v Karibském moři. Během svého pobytu zjistil, že spadnout do stereotypu je snadné, ať se nacházíte kdekoliv. V rozhovoru pro iDnes vyprávěl o svých zážitcích.
Čas načtení: 2024-06-21 14:04:00
Díky jeho práci se posluchači Českého rozhlasu dozvídali o dění na severním Kavkaze, v Pákistánu, Afghánistánu, v Čečně. S mikrofonem přinášel různá svědectví i z kritických míst. Třeba při divoké migrační vlně v roce 2015, byl reportérem na dvou olympiádách nebo vysílal ze základního tábora pod Mount Everestem. Petr Vavrouška nyní pracuje ve společnosti Egoé, ale do rozhlasu vrací s podcastem Cestovatel, který můžete od příštího týdne poslouchat na stanici Dvojce.
Čas načtení: 2024-07-20 15:04:00
Cestovatel: ROZHOVOR: Balt? Láska až tak na třetí pohled
Polsko jako plážová destinace? Proč ne! Cestovatel Petr Vavrouška tentokrát vyrazil k Baltu. V rozhovoru s Petrem Horkým přiznal, že tahle destinace pro něj rozhodně nebyla láskou na první pohled. Spíš na třetí nebo dokonce až na čtvrtý. Proč nakonec vzal polské moře na milost? A jaká další místa v Polsku, kde v minulosti sám žil, by doporučil? Uslyšíte v dalším ze série doprovodných rozhovorů k podcastu Cestovatel.
Čas načtení: 2024-07-21 08:04:00
Úžasné životy: Miroslav Zikmund podle Miroslava Náplavy
Cestovatel Miroslav Zikmund navštívil všech pět kontinentů. S Jiřím Hanzelkou tvořil nerozlučnou dobrodružnou dvojici H+Z. Společně křižovali svět vozy Tatra a zážitky z cest sdíleli prostřednictvím knih, filmů a rozhlasových reportáží. Cestovatel, dokumentarista a spisovatel Miroslav Náplava se s Miroslavem Zikmundem spřátelil a mimo jiné na něj vzpomíná jako člověka, který uměl věci dotahovat do konce.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.
Čas načtení: 2024-08-03 12:21:00
Známý dobrodruh bez potíží procestoval svět: Okradli ho až v Česku
Známý slovinský cestovatel žijící v Česku, Igor Brezovar, zažil v Českých Budějovicích po návratu z dobrodružných cest po světě nepříjemné překvapení. V podzemní garáži hotelu mu zloděj vykradl kufr. Policie nenechavce ale rychle dopadla.
Čas načtení: 2024-08-04 07:00:13
Nejhorší jídlo? Ježek v Náhorním Karabachu, vzpomíná cestovatel Zibura, kterého děsí ležení na pláži
Na cestovatelskou edici Karlínských 20 odpovídá Ladislav Zibura a prozrazuje, proč by chtěl žít v Estonsku, Finsku či na Novém Zélandu. Článek Nejhorší jídlo? Ježek v Náhorním Karabachu, vzpomíná cestovatel Zibura, kterého děsí ležení na pláži se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-16 11:04:00
Jeden cestovatel a gurmán, druhý cestovatel a fotograf. Oba společně cestují po světě a ochutnávají místní tradiční jídla. V Japonsku zkusili i jedovatou fugu, rybu, jejíž maso vás může otrávit. Ptejte se i vy na to, co vás zajímá - telefonní linka při vysílání má číslo 475 212 212, na email můžete psát už teď - má adresu host@sever.rozhlas.cz. Moderuje Eva Bucharová.
Čas načtení: 2024-02-12 09:50:00
Čtrnáctého února 2024 tomu bude 105 let, co se narodil cestovatel Miroslav Zikmund. A tak vás zvu na neobyčejné putování - v pokračování pořadu “Na cestách s Petrem Voldánem” budu tentokrát vaším průvodcem vilou na zlínských Nivách. Domem, o kterých říkáme, že mají zvláštní kouzlo, že tam panuje “genius loci”.
Čas načtení: 2017-10-20 00:00:00
Hugo Boss kolekce podzim/zima 2017 Světový cestovatel
Zbrusu novou kolekci BOSS podzim/zima 2017 nazvaná „Světový cestovatel“, přiváží česká módní firma MY FASHION. Staňte se cestovatelem se vším všudy! Základní filozofií kolekce je využít minimum oděvů a doplňků ke kvalitnímu outfitu vždy a všude, tedy i na cestách. Být tedy moderním cestovatelem. ...
Čas načtení:
Fotoreportáž: Thajský festival v Chiang Mai
Cestovatel Matouš Vinš fotografuje nádherné thajské festivaly, kdy oblohu osvítí tisíce lampionu.
Čas načtení:
Objevte Aljašku s Radkem Malečkem
Cestovatel Radek Maleček vypráví o objevování a svém obdivu ke krásné přírodě Aljašky.
Čas načtení: 2015-09-05 13:48:04
Wild Camping TIPs – nový cestovatelský web s tipy na spací místa a bivaky celého světa
Stmívá se, jste na cestě autem nebo na motorce a uA? by to chtělo najít nA�jakA� hezkA� spací místo. Ale jako na potvoru zrovna nikde nic. Takovou situaci určitě zažil téměř každý cestovatel. Nebo jste v horách natěžko, uA? druhA? den leje, stan mA?te mokrA?, nohy bolA� a převis, pod kterým by se dalo rozdělat oheň, uvařit, usušit a přespat by byl hotovým rájem.
Čas načtení: 2023-08-27 23:30:00
Balíte na cesty? Sjednejte si adekvátní cestovní pojištění s dostatečným krytím
Často se můžeme setkat v médiích se zprávou, že někdo utrpěl v zahraničí poranění, které si vyžádalo hospitalizaci a operaci. Protože jde o nákladné záležitosti, a daný cestovatel neměl sjednáno cestovní pojištění, jdou náklady „za ním“. Abyste tomuto předešli, byli pojištěni vůči všemu, co vás může ...
Čas načtení: 2021-04-15 09:00:00
Nejtajnější a nejkrásnější místa v Řecku
Řecko je beze sporu jednou z nejkrásnějších zemí v Evropě. Jako cestovatel se nikdy nespokojte s turisticky nejnavštěvovanějšími místy, jako jsou například Athény či Mykény. Řecko je jak roztrhnutý diamantový náhrdelník – všude po jeho pevnině a ostrovech najdeme spoustu „diamantů“, které prostě mu ...
Čas načtení:
Moje zkušenosti s cestovním pojištěním
Cestovní pojištění zná asi každý cestovatel. Při cestě na dovolenou si většina z nás na rychlo zřizuje pojištění přes internet a mnohdy si ani neprojde smluvní podmínky. V tomto článku se dozvíte na co si dávám u cestovních pojištění pozor a co se nám…
Čas načtení: 2022-05-05 09:16:08
Procestujte s Národním muzeem svět za osmdesát dní
Národní muzeum otevřelo ve svém Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu s názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní. Své návštěvníky seznámí s životem i dílem francouzského spisovatele Julese Vernea. Dozví se mimo jiné, jak vypadal svět roku 1872 nebo čeho by si všímal na své cestě kolem světa Phileas Fogg, kdyby byl reálným cestovatelem. Výstava bude k vidění až do konce letošního roku. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní se vrací k dílu francouzského spisovatele Julese Vernea (1828–1905), který je dobře znám v českém kulturním prostředí již od 19. století. Od té doby vychází řada překladů jeho děl s ilustracemi význačných ilustrátorů, a tak jsou jeho romány dodnes inspirací pro výtvarníky, filmaře i spisovatele. Jules Verne je díky dílům, která jsou čtena dodnes, považován za autora děl science-fiction, ačkoli romány s touto tematikou tvořily jen část jeho rozsáhlého díla. Ve své době byl ve Francii díky svým společenským románům oslavován jako nejvýznamnější spisovatel. Nová výstava je koncipována do dvou částí, přičemž jedna je věnována jednotlivým zastávkám na Foggově cestě a druhá se věnuje životu a dílu Julese Vernea. Architektonický návrh pak vyzdvihuje jednotlivé zastávky, které románové postavy absolvovali na své cestě kolem světa. Jak Phileas Fogg projíždí jednotlivá místa, prochází návštěvník přes symbolické poledníky a kolem dopravních prostředků oddělujících zastávky na cestě. Každá z nich je věnována místu, které románový Phileas Fogg navštívil. Návštěvník se tak přirozeně prostřednictvím panelů ve výstavě seznamuje s historickými i současnými souvislostmi. Sbírkové předměty z Náprstkova muzea pak představují věci, se kterými se reálný cestovatel mohl v dané době setkat. Román Cesta kolem světa za osmdesát dní můžeme počítat k dílům, v nichž věda a technika hraje velkou úlohu. Je to však technika soudobá. Zejména železnici a jejím možnostem je zde věnován značný prostor. Železnice ovíjí celou zeměkouli, a tam kde její cestu zarazí oceán, přesednou hrdinové románu na loď. Závodí totiž s časem, neboť Phileas Fogg, jedna z hlavních postav románu, se vsadil, že během osmdesáti dní objede celý svět, což se mu nakonec podaří. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní je k vidění v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur až do konce roku 2022.