Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-26 12:00:46

Díky masivnímu update ChatGPT drtí konkurenci! Umí lépe psát i zpracovávat obsah v souborech

Nová aktualizace modelu ChatGPT-4o zvládá lepší kreativní psaní Popere se lépe i se zpracováním a porozuměním nahraným souborům Díky tomu se model dostal na chvíli na špičku testovací arény všech AI Zatím poslední aktualizace modelu GPT-4o významně zlepšila schopnosti kreativního psaní oblíbeného modelu ChatGPT. Díky posledním vylepšením je umělá inteligence od OpenAI schopnější vytvářet obsah, který působí přirozeně, poutavě a zaměřuje se lépe na konkrétní publikum. Přečtěte si celý článek ChatGPT-4o umí lépe psát i zpracovávat soubory. Na chvíli tak zase poráží všechny ostatní AI

Čas načtení: 2024-03-28 18:00:06

Testování ChatGPT-5 jede na plné obrázky. Víme, kdy si novou verzi vyzkoušíte

V létě se zřejmě dočkáme dalšího velkého vylepšení oblíbeného nástroje ChatGPT OpenAI plánuje vydat nový model GPT-5 Podle vedoucích pracovníků má být „podstatně lepší“ než současné verze Loni světem umělé inteligence zatřáslo vydání nového jazykového modelu GPT-4 od společnosti OpenAI, který posunul možnosti oblíbeného ChatGPT zase o level dál. Předplatitelé ChatGPT Plus se tehdy dočkali zejména přesnějších a lepších odpovědí, nemluvě o aktuálnějších znalostech modelu. Přečtěte si celý článek Testování ChatGPT-5 jede na plné obrázky. Víme, kdy si novou verzi vyzkoušíte

Čas načtení: 2024-03-07 06:30:08

Umělá inteligence Claude 3 nastavuje novou laťku, překonává i ChatGPT 4

Anthropic vyrukoval s novou verzí svého chatbota Claude, tentokrát už ve verzi 3 Claude 3 má navíc tři různé verze: malý a bleskový Haiku, standardní Sonet a největší a nejlepší Opus A právě Opus by měl být podle testů Antrhopicu lepší než ChatGPT 4 Jedna z nejzajímavějších AI firem, Anthropic, se teď vyšvihla se zbrusu novou verzí svého oblíbeného chatbota Claude. Už verze 2 byla velice schopná a v některých ohledech minimálně srovnatelná s ChatGPT 3,5 a teď je na světě Claude 3. Přečtěte si celý článek Umělá inteligence Claude 3 nastavuje novou laťku, překonává i ChatGPT 4

Čas načtení: 2024-11-25 09:00:18

Apple chce dohnat konkurenci, na rok 2026 prý chystá konverzační Siri

Apple údajně pracuje na „LLM Siri“, která by měla nabídnout přirozenou konverzaci Nová Siri by tak měla být srovnatelná s pokročilým hlasovým režimem v ChatGPT nebo v Gemini Live Nová Siri by se mohla pochlubit i výrazně lepší integrací do aplikací třetích stran Apple údajně připravuje gigantický upgrade umělé inteligence Siri, jehož cílem je přeměnit digitálního asistenta na konverzační a všestrannější nástroj podobný ChatGPT. Konkrétně je řeč o hlasových možnostech, které by se měly údajně posunout směrem k pokročilému hlasovému režimu ChatGPT, nebo ke konkurenčnímu Gemini Live od Googlu. Přečtěte si celý článek Apple chce dohnat konkurenci, na rok 2026 prý chystá konverzační Siri

Čas načtení: 2024-05-12 06:00:04

ChatGPT oznámí vyhledávač. Bude lepší než Google?

OpenAI provozuje úspěšný jazykový model ChatGPT V pondělí 13. května chce vyzvat Google na poli vyhledávačů Nejedná se ale o jediné kohouty na smetišti V pondělí 13. května oznámí OpenAI plány na spuštění vyhledávače poháněného umělou inteligencí. Nejedná se o nic menšího, než pokus o sesazení největšího a nejznámějšího vyhledávače z trůnu? Jakou má šanci […] Celý článek si můžete přečíst na ChatGPT oznámí vyhledávač. Bude lepší než Google?

Čas načtení: 2024-03-10 06:30:46

Nová AI strčí ChatGPT do kapsy. Pravděpodobně ji ale vůbec neznáte

ChatGPT vládne trhu s chatboty již poměrně dlouho Nyní na tento trh vstupuje nový konkurent Claude 3 je v mnohých věcech dokonce lepší ChatGPT od OpenAI je nejpoužívanější chatbot na světě. A není divu, je nejpokročilejší a často dostává různé nové užitečné funkce. Na trh nyní dorazil nový konkurenční chatbot Claude 3, který vypadá, že…

Čas načtení: 2024-04-19 13:02:30

Meta se pouští do války s ChatGPT! Může úspět?

Meta oznámila novou verzi své umělé inteligence a chce mít nejlepšího AI asistenta na světě. Akcie poskočily výš. V čem je Llama 3 lepší? Článek Meta se pouští do války s ChatGPT! Může úspět? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-20 17:30:04

Zkusili jsme nového soka ChatGPT od Mety. Bude ve WhatsAppu i Instagramu, tvoří obrazy v reálném čase

Velké jazykové modely Llama 3 v Evropě zatím dostupné oficiálně nejsou. V některých úkonech mají být lepší než textový generátor od OpenAI. Článek Zkusili jsme nového soka ChatGPT od Mety. Bude ve WhatsAppu i Instagramu, tvoří obrazy v reálném čase se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení:

Vidí, slyší a umí předstírat emoce. GPT-4o posunuje úroveň AI chatbotů a část svých schopností nabídne zdarma

Jako mluvit s živým člověkem, který prožívá emoce a umí je vyjádřit. Jazykový model ChatGPT-4o se skutečně přiblížil této metě. Je navíc v mnoha ohledech lepší než ChatGPT-4 a OpenAI nabídne mnoho z jeho funkcí zdarma.

Čas načtení: 2024-09-13 13:36:15

ChatGPT-5 vs ChatGTP-4

Lepší porozumění a přesnost Vylepšené modely mají tendenci lépe rozumět složitějším dotazům a poskytovat přesnější a relevantnější odpovědi. Rozšíření kontextového rámce Mohl by být schopen lépe zpracovávat delší konverzace a udržovat kontext na delší dobu. Více dynamické a přirozené reakce Vylepšená schopnost reagovat přirozeněji, rychleji a s větším vhledem do lidské interakce. Efektivnější práce s… Číst dále »ChatGPT-5 vs ChatGTP-4

Čas načtení: 2025-02-08 17:24:52

2025 - Boj o vteřiny

Autor: Admin Datum: 08.02.2025 17:24:52 Kolegové a kamarádi, po čase se k vám obracím s příspěvkem ohledně směřování války.cz, respektive způsobu práce na fóru. Berte tento (dlouhý, předem se omlouvám) příspěvek, prosím, jako poděkování, zamyšlení, vysvětlení, ale též jako radu, prosbu a vodítko.PODĚKOVÁNÍV první řadě DĚKUJI za práci, kterou zde odvádíte. Někteří zde trávíte velké množství času a udržujete tento ekosystém v chodu nebo ho dennodenně vylepšujete. A to vše bez nároku na finanční odměnu, jen za dobrý pocit. Takže ještě jednou děkuji.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ OBECNĚV druhé řadě si dovolím malé vysvětlení. Pohybujeme se v digitálním prostoru, který má některé rysy společné s běžným sociálním prostorem kolem nás, ale i svá specifika. Pokud chceme uspět, tj. mít čtenáře a získávat nové kolegy, musíme se tomu aspoň do nějaké míry přizpůsobit a určitě nemůžeme jít zcela proti proudu. Bylo by proto dobré, kdybychom dokázali přizpůsobit styl a směr naší práce válce.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ALGORITMYAlgoritmy jsou jakousi skupinou božstev, která řídí digitální svět. Božstva, která nyní reprezentují nadnárodní korporace a monopoly. Přesné nastavení algoritmů Googlu nebo dalších není veřejné a je v čase nestálé, mění se měsíc po měsíci, rok po roce. Co platilo před deseti lety neplatí dnes. Pro nás je každopádně důležité, že umístění ve vyhledávačích, a tím i dosah naší práce, se odvíjí od toho, jak se jim dokážeme přizpůsobit. Pokud „nevyhovíme“, platíme za to snížením dosahu (tedy odkazy na valka.cz se budou zobrazovat méně často, na horších pozicích níže na stránce, a tak dále). Roztáčí to onu nemilou "inflační" spirálu – málo zobrazení=málo prokliků k nám. Málo prokliků k nám=málo čtenářů. Málo čtenářů=málo nových přispěvatelů. Málo přispěvatelů=málo nového a kvalitního obsahu= málo zobrazení.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ SOCIÁLNÍ SÍTĚStále větší vliv získávají sociální sítě, které na jednu stranu zrychlují a usnadňují komunikaci a propojují svět a na druhou stranu jsou pro naši společnost jak neštovice severoamerické pro indiány. Sociální sítě můžeme a měli bychom využít pro náš dosah, ale nemá smysl s nimi soupeřit v oblastech, kde nemůžeme vyhrát.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ FINANCOVÁNÍPříjmy z reklamy se stávají čím dále více nejistým zdrojem. Snahy získat nové stálé inzerenty z oboru skončil víceméně fiaskem. Zajistit příjem z reklamních systému také není jednoduché vzhledem k našemu zaměření i vývoji v oblasti legislativy, GDPR, a opět monopolního chování některých hráčů, kteří si zisky ukrajují pro sebe. Můžeme si o tom myslet svoje, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláme. Musíme se proto snažit získávat nové předplatitele, pokud chceme mít prostředky na další rozvoj.PROBLÉMY - OBECNĚNáš server už obsahuje docela hodně informací, často jde o jedinečný obsah minimálně v rámci českého a slovenského internetu, ale i s výrazným přesahem do anglicky psaného. V rámci českého a slovenského internetu máme pěkná čísla návštěvnosti, dobrou reputaci a řadu pravidelných čtenářů. Takže nejsme ve stavu, abychom museli sepisovat poučení z krizového vývoje.Nicméně vše není růžové, trend je zřejmý a je na čase si do toho kyselého jablka kousnout. Pojďme si teď říci, co zlepšit, abychom byli lepší a měli z naší práce lepší pocit. O řadě aspektů už jsem mluvil s některými z vás a nyní přišel čas, abychom to probrali veřejně.Stále se nám moc nedaří získávat další a další přispěvatele, zatímco někteří postupně odpadají. Ve vyhledávačích se ne vždy dobře umisťujeme, což omezuje příliv nových čtenářů, z nichž by se v nějakém zlomku rekrutovali noví přispěvatelé. To nám zároveň zmenšuje šance na získávání nových předplatitelů. Nevyužíváme plně potenciál sociálních sítí, ale paradoxně jsme si je trochu moc nechali proniknout do našeho prostoru. Naše práce je často roztříštěná, neucelená a ne vždy dostatečně kvalitní. Máme tu hodně témat a sekcí v nedodělaném stavu, často mnoho let, zatímco se začínají otevírat další. Potýkáme se s gramatickými i faktickými chybami. To pak nejen snižuje naši reputaci a ochotu platit za náš obsah, ale hlavně to zkracuje dobu, kterou uživatelé tráví na našem serveru. A to je jedna z věcí, kterou algoritmy hodně sledují a vyhodnocují. Každá vteřina se počítá. Boj o zrno a o každou odlitou tunu oceli nahradil boj o vteřiny.Propad průměrné doby, kterou čtenář stráví na naší stránce. 16% pokles - leden 2025 ve srovnání s lednem 2024Pokles počtu zobrazení v google vyhledávání a přímá korelace se snížením počtu prokliků. Čím méně se zobrazujeme, tím méně lidí kliká.Můžeme si říkat, že jsme lepší než česká a slovenská konkurence, můžeme si říkat, že máme pořád lepší čísla než ostatní. Můžeme si říkat, že jsme rozsáhlejší než oni. Ale byl by to asi trochu sebeklam. Stále platí ono latinské tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my se měníme s nimi. A pokud ne, riskujeme stagnaci a pokles.ŘEŠENÍ – CO DĚLAT (A CO NE)Když vyjdeme z vlastností digitálního prostoru, našich silných a slabých stránek, tak můžeme vidět několik základních přístupu a postupů, kterými lze dosáhnout výrazného zlepšení:Kvalita nad kvantituPokud by ve vás z tohoto textu měla zůstat jen jediná důležitá věc, je to tento bod. Raději menší počet kvalitních příspěvků než velký počet příspěvků s malým informačním potenciálem. Příspěvek, který obsahuje kvalitně a kompletně vyplněnou tabulku s aktuálními daty a pod tím kvalitní text s odkazy na další témata, má pozitivní dopad na reputaci a na udržení čtenáře na stránce. Článek je král! Ať už je to formálně článek nebo textový příspěvek pod tabulkou. To je to, čeho se chytí algoritmy a co sem přivede lidi a co je tady udrží. Článek obsahuje mnohem více klíčových slov, které mají šanci na algoritmy zapůsobit, a mnohem více, pokud ta slova a slovní spojení jsou zároveň odkazy na náš další obsah. Navíc správný článek ve správnou chvíli mé tendence rezonovat v digitálním prostoru a najít si cestu do diskusí a komentářů. Krásným příkladem takového článku je Jankův text Římský pozdrav. Ve správnou chvíli reagoval na aktuální situaci kolem Elona Muska a kontroverze jeho zdvižené pravice. Máme tu bezpočet výročí, na každý den, máme je v kronice, máme je v tabulkách.Oproti tomu třebas i dvacet příspěvků vložených během pár minut, které obsahují gramatické či věcné chyby, jsou poloprázdné, věčně rozdělané či neaktualizované, nám kazí reputaci a zrychluje odchod čtenáře. Nic nás nenutí vkládat hromady příspěvků, naše novinky nemusí být každý den jak tapeta z IKEY, ale chceme, aby každý jednotlivý příspěvek měl co říct, dnes, stejně jako za deset let, až si ho někdo (náhodou či úmyslně) otevře. Vnímejte to prosím touto optikou, stejně jako optikou čtenáře, konzumenta naší služby. A položme si vždy otázku, zdali to, že to zajímá mě znamená, že to bude zajímat ještě někoho dalšího, a zdali to, co mu sděluji, je pro uspokojení jeho (mé) zvědavosti dostatečné.Moderní doba nám přinesla překladače, které jsou sice na stále lepší úrovni, ale zatím to není zdaleka dostatečné, aby stačilo text na jedné straně hodit do překladače a na druhé straně ho rovnou hodit na válku. Na výsledku je to pak znát a bojujeme s tím v poslední době až příliš často. Je tedy výrazně lepší psát o věcech, které jsou pro vás jazykově dostupné. Je stále dost témat v češtině a slovenštině, která nejsou zpracovaná, takže i ten, kdo nezná žádný cizí jazyk, nebude mít problém, že by nebylo o čem psát. Není nutné znát jen angličtinu. Je řada témat, kde jsou zdroje takřka jen v ruštině, němčině či francouzštině, takže i tady je spousta prostoru.Kdo nemá buňky na psaní a chtěl by se realizovat spíše v rutinnější práci, tak může vytahovat data z tweetů a jiných zdrojů, aktualizovat a doplňovat stávající tabulky jednotek a zbraní, uživatelské státy, výzbroj u jednotek, dislokace. Aktualizovat životopisy. Dohledávat obrázky a fotky s volnou licencí.Je možno zakládat města a obce - stínovat kolegy, kteří zakládají životopisy nebo jednotky a pomáhat jim zakládat zmíněné obce, které zatím nemáme. De facto každý tak může zakládat třeba města a obce, aby v článcích o bitvách první či druhé světové, bylo na co linkovat, potažmo coby rodiště či dislokace jednotek. Polská geosekce doslova zeje prázdnotou, přitom polských jednotek tu máme relativně hodně (vzpomínám tím na Petra / Staryho). Zde je průnik s potřebou zakládat pruská města a obce, aby bylo na co linkovat při zakládání německých generálů, což navazuje na zakládání německých jednotek, a ze své historické povahy přesahuje hranice moderního Německa a Polska.PropojenostCož nás přivádí k bodu jménem propojenost mezi tématy. Když budeme dělat na oblastech se vzájemným překryvem, bude to mít pozitivní vliv v boji o vteřiny i na naši vlastní spokojenost. Když jeden zakládá osoby v nějakém státě, druhý jednotky z daného státu, třetí města a obce, čtvrtý bitvy relevantní pro daný stát a pátý jednotky pro daný stát, tak se to dříve či později potká a propojí. Všem zúčastněným to přináší dobrý pocit, čtenář se může snadno a rychle proklikat z jednoho tématu do několika dalších, získáváme reputaci a vteřiny. Dáváme čtenáři přidanou hodnotu všeho na jednom místě, v lepší kvalitě, než mu může nabídnout de facto jediný podobný konkurent, a to je wikipedie, byť z ní čerpáme. Naše transformace dat je unikátní, a propojenost a provázanost nám umožňuje více automatizovat některé přehledy, provádět kontroly, identifikovat místa, kde zdroje nesedí atd.PahýlyAsi každý z nás, včetně mě, tu za ta drahná léta založil jednotky, desítky či stovky témat, která jsou pahýlovitá. Často s poznámkou, že je to rozpracováno a bude to brzy doplněno. Bohužel se tak ale zatím nestalo. Občas to tam visí pár týdnů či měsíců, ale někdy taky třeba 19 let. Když chcete lidem přiblížit, jaký je svět pokud máte vadu zraku, například šedý zákal nebo některé formy slepoty, používají se speciální brýle. Pokud se chceme podívat na valka.cz očima čtenáře nebo Google, tedy těch, pro které toto všechno děláme, stačí udělat jednu jedinou věc. Představit si, jak vypadá to konkrétní téma, pokud odebereme navigaci nahoře a po stranách. Editor a patičku. Nadpis a různé naše editační funkce. Zredukujeme úvodní tabulku tak, aby tam zůstaly jen hodnoty. A pak si položíme otázku – co jsem se tu vlastně dozvěděl nového, a co jsem pro to všechno musel udělat?Několik příkladů toho, co považuji vysloveně za zbytečné příspěvky či části příspěvků. Z hlediska čtenáře je přidaná hodnota nulová, jen to ztěžuje orientaci a čtení. I forma našich příspěvků je důležitá, nejen obsah samotný.Kolik tweetu a obrázků jsem musel proskenovat očima, než jsem se dostal k nějakému shrnutí? Kolik řádků tabulky nebylo vyplněno vůbec nebo je jen s otazníky? Jaký je poměr textu, vs. toho obalu okolo, včetně odkazů na zdroje?Jedna věta, 4 zdroje. Opravdu se nedalo napsat víc, resp. na sepsání jedné věty bylo potřeba 4 uvedených stránek? Nestačí uvést jeden, či pro ověření dva, důvěryhodné zdroje?Foto vlastní, 4 zdroje, nulová informační hodnotaPokud je příspěvkem jedna věta, která má hromadu odkazů, pak je to pahýl. Pokud je i po x letech tabulka plná otazníků, je to pahýl. Pokud i po letech máme uvedeno, že ty a ty informace nevíme, je to pahýl, a nerozumím tomu, jakou hodnotu by z toho čtenář mohl načerpat, když mu sdělíme, že my to nevíme.Než začnete zakládat nová témata a potenciální nové pahýly, zkuste se pověnovat těmto sirotkům a dotáhnout je do konce. A pokud možno, nezakládejte nové. Raději v klidu udělejte jedno téma kvalitně a kompletně, než abyste založili dvacet pahýlů. Tyto pahýly nám kazí pověst u čtenářů a zbytečně provokují algoritmy – pokud uživatel přijde, koukne, a za pět vteřin odejde, protože „na první dobrou“ u nás nenašel tu přidanou hodnotu, tu informaci, kterou hledal, nebo potenciál, že by se něco zajímavého dozvěděl. A to opět roztáčí onu spirálu zmíněnou výše. Nejsme rozcestník pro všechny možné weby, chceme aby čtenář informace čerpal u nás, to je logické.Vyhovět poptávceNěkterá témata jsou obecně velmi populární a jiná moc ne. To sami úplně nezměníme. Určitě má smysl snažit se nabídnout čtenářům i méně známá témata, zkusit je nasměrovat pozitivním směrem, aby všechny nezajímal jen Hitler a spol., ale celospolečenské trendy nezvrátíme. Proto je potřeba mít v první řadě mít plně a kvalitně zpracovaná témata, která jsou z hlediska návštěvnosti nejdůležitější. A to je druhá světová válka, pak dlouho nic, pak první světová válka, pak dlouho nic, některá témata studené války nebo napoleoniky, pak dlouho nic a pak zbytek. Do toho s občasným a dočasným průnikem aktuálních témat. Potřebujeme tedy mít primárně zpracované věci z obou světových válek a současnost. To ostatní není k ničemu, není to zbytečné, jen to nemá zdaleka takový dopad.Proto by bylo například fajn, abychom třeba u vyznamenání měli hotové metály, které byly udělovány za druhé světové a za první světové, všechny jejich stupně a případně nové metály. A to primárně z Ruska/SSSR, Německa, USA, UK, Francie, ČR/SR, RAK-UH, UA, IZR. Mongolské řády práce nebo zimbabwské metály za dojivost krav jsou zajímavé pikošky, nic proti, když to tu bude, bude-li to dobře udělané a bude k tomu opět napsaný text, který přiblíží, proč je to vlastně zajímavé, např. ze sběratelského hlediska. Ale primárně potřebujeme mít ty nejhledanější, nejpoužívanější a nejvíce potenciálně linkované metály. Což jsou ty, kteří dostávali generálové či jiné často vyznamenávané osoby z WWII, WWI a současnosti. Aneb jedno dobře udělané Pour le Mérite s kompletní tabulkou, textem a ilustračním obrázkem vydá za sto brazilských vyznamenání za úspěšně vypálený deštný prales.Nemá velký přínos vytvořit téma o tom, že nějaký mužik s autogenem někde ve stepi navařil autogenem na starej náklaďák plechy, starej maxim a vytvořil další z mnoha strojů, které se označují jako technicals, nebo chcete-li, polní přestavby. To je marginálie, která nepřinese skoro žádnou sledovanost a nic moc do boje o vteřiny. Nic víc o nich nikdy nezjistíme a opět si zkusme říct, koho by taková informace měla zajímat a na jak dlouho, případně jak to člověka, který na takové téma k nám přijde (a jak ho vůbec najde), udrží na našich stránkách … Mnohem lepší by bylo, kdyby se ten čas a energie věnovali například tomu, abychom tu měli založené a popsané všechny verze tanku T-72. Včetně těch nejnovějších á la T-72 B3M obr. 2022 a tak podobně pro další techniku, od ručních zbraní, přes pozemní až po leteckou. Řadu věcí sice založenou máme, ale už 10 let to nikdo neprošel a nedoplnil o nové informace – nové varianty, nové uživatele atp. To bude mnohem užitečnější než kdejaká buchanka s navařenou sítí. K tomu se dají využít ty twitterové příspěvky, které se sem sice vloží, občas i přeloží, ale informace v nich obsažené se do našich tabulek nikdy nepromítnou, a to je škoda, protože tím ty tabulky obsahově i morálně zastarávají.Nebo třeba nákladní vozidla. Máme domluveno, že můžeme od jednoho nadšence použít jeho fotky. Stovky fotek náklaďáků moderních západních armád. Téma, které čtenáře zajímá. Nejen klasické militaristy jako jsme my, ale i lidi z dopravy, zemědělství atp. Ale tady na fóru máme pořádně akorát tatrovky. Ale náklaďáky americké, britském nizozemské, francouzské armády… to už taková hitparáda není. I tady je hodně prostoru pro realizaci. Podobně bych mohl sáhnout do libovolné sekce. Udělala se řada šablon, a stejně tak řada šablon nikdy nebyla pořádně použita a stále čeká na svůj okamžik...To není domněnka nebo osobní preference témat. To prostě dlouhodobě vyplývá ze statistik. Na základě statistik a sledování aktuálního dění bychom měli přistupovat k tomu, čemu se věnujeme. Jednak ad hoc. Pokud vidíme ve statistikách (či například ve zprávách), že je momentálně o nějaké téma zájem a téma není zrovna v nejlepší kondici, je to ideální chvíle, kdy to rychle napravit. Aby, než vlna zájmu opadne, to pokud možno co nejvíce lidí vidělo už vylepšené. A platí to i dlouhodobě. Pokud na tvrdých datech vidíme, že se věnuje hodně času něčemu, co pak nikdo nesleduje, je čas to přehodnotit.Nesoutěžit se sociálními sítěmi v rychlostiTo mě přivádí k oblasti sledování aktuálních konfliktů. Občas tady děláme témata k aktuálním konfliktům. Když jsme začínali před lety s izraelsko-arabskými konflikty, tak to bylo něco, co mainstreamová média zajímalo jen do určité omezené míry. Sociální sítě byly také někde jinde, pokud v té době vůbec existovaly. Takže tato naše aktivita tehdy měla ohlas a sledovanost. Doba se ale změnila. Informace z bojiště se často na sociálních sítích objevují dříve než v klasických médiích. Kdo chce mít rychlý a aktuální přehled o aktuální fázi války Ruska proti Ukrajině, sleduje sociální sítě sám. Komu stačí občasný přehled o hlavních událostech, najde je v klasických médiích. Zkoušet tedy závodit se sociálními sítěmi v rychlosti a kvantitě pro nás nedává žádný smysl. Je to vidět ve statistikách. Když se podíváte na návštěvnost jednotlivých dnů ruské agrese, tak se to pohybuje kolem 100+ zobrazení. Když odečte zobrazení, které děláme my sami a indexovací roboti, tak zjistíte, že to skoro nikdo "cizí" nečte. (Asi to i souvisí s tím, že ta válka má již delší dobu statický charakter. Není to manévrová válka, ale opotřebovávací. Jak západní fronta v roce 1917. Takže se tam tolik nedějí věci a pohyby, které by lidi víc zajímali.) Takže je to nyní do značné míry práce pro práci, a bez většího užitku. Spíše nám to škodí a konkurence na tom vydělává. Pokud se navíc jedná o věci formou spíše bulvární, nebo nekvalitní, kdy vícero lidí jde a opravuje / dopisuje / maže, je to vysloveně kontraproduktivní.Můžeme zkusit změnit formu denního zpravodajství, aby to bylo více o kvalitním textu a bylo tam méně grafiky v méně příspěvcích. A pokud se to neosvědčí, tak přejít jen na týdenní souhrny. Nemůžeme soutěžit v rychlosti ani rozsahu. Naše jediná šance je mít nějakou přidanou hodnotu a kvalitu. Tedy abychom měli texty v kvalitní podobě (bez faktických a gramatických chyb a špatných doslovných překladů), abychom měly v textech odkazy na témata k jednotkám, ke zbraním, k osobám, aby texty neobsahovaly spekulace a neověřené informace (na které se často velmi brzy upozorňuje v komentářích pod jednotlivými tweety), aby neobsahovaly pro celkový obraz o situaci nepodstatné marginálie, náhodné výbuchy, kdy najednou začneme vkládat detaily o ztrátách v jednom městě, abychom na to z den či dva opět rezignovali, aby se neopakovaly stejné informace, které už byly v předchozích dnech či dokonce ve stejném dni již jednou vložené. Pokud je to navíc vložené ne třeba ve třech příspěvcích, ale třeba ve dvaceti příspěvcích, tak nás to hrozně poškozuje u algoritmů a čtenářů. Každý nový příspěvek v tématu znamená další a další systémové odkazy a více a více skrolování a jak už bylo konstatováno, přidaná hodnota pro čtenáře zde není příliš velká. Měli bychom vyvracet mýty a nepřesné informace, shrnovat klíčové okamžiky toho dne na bojišti, a pokud nejsou, spokojit se s tím a nesnažit se za každou cenu přidávat další „pahýly“. Z tweetů a dalších internetových zdrojů vypsat vlastními slovy shrnutí, nekopírovat sem doslovně cizí texty, protože i to Google trestá, protože moc dobře ví a pozná, že tento text 1:1 už dávno vyšel někde jinde, a my nejsme nic než plagiátoři. Navíc často není snadné odlišit, co říká autor příspěvku tady z našeho týmu, a co je jen překlad tweetu, protože to mnohdy není ani nijak uvozené. Historicky jsme vytahovali klíčové body z tweetů proto, abychom přes ně mohli odkazovat, ale postupně se to přetvořilo v něco, co nám úplně neprospívá.Neojebávat systémKromě obecných nástrojů jako jsou překladače či umělé inteligence, u které aktivně testuji její využití pro nás, existuje také celá řada nástrojů našich vlastních. Existují například linkátor a vlajkátor. Používejte je! Když je budete používat, tak vám to jednak usnadní práci, jednak to znamená, že to vložíte správně. Nelinkujte ručně, pokud to není nutné. Riskujete nefunkční odkazy a odkazy se pak nebudou obarvovat podle procentníku (a nebude to tak motivovat lidi podívat se, proč je to červené a jestli bych to třeba nemohl vyplnit). Pokud tedy obcházíte linkátor, zvyšujete potenciální chybovost a narušujete funkčnost celého systému. Pokud vám linkátor něco nenachází, možná jste nepoužili správný název. Od toho tu je řada aktivit, kterými se zabýváme roky, i desetiletí, abychom měli správně pojmenované jednotky, základny, osobnosti atd. Pokud ve svém textu tvrdošíjně ponecháte jiný název a olinkujete si to ručně, je to něco švejkovského, co jde proti myšlence celého systému.Podobně se nesnažte přizpůsobovat si tabulky. Je velká šance, že nabouráte nějaké funkce, které jsou v tabulce implementované, případně funkce, které z tabulek automaticky tahají data do jiných tabulek. Tabulky se dají nastavit, dají se i upravit, stačí o tom komunikovat. Pokud v nějaké sekci začnete tiše a o své vlastní vůli používat šablony vlastní, opět, neprospějete tím vůbec ničemu, protože to, že něco vypadá jako šablona neznamená, že to je šablona, a že to bude plnit funkce, jak z hlediska ovládání, tak z hlediska fungování. Matete ostatní kolegy a přiděláváte akorát práci s řešením problému, který není.Brzy bude ve větší míře zavedena funkcionalita na automatizovanější vkládání hodností v tabulkách osobností. Když už zakládáte tabulku osobností, tak ty hodnosti potom vyplňujte a vyplňujte je pomocí toho nástroje. Při jeho použití hledťe na to, ať linkujete nejen na správnou hodnost, ale správnou složku ozbrojených sil. To pak ve výsledku zaručí, že odkaz bude fungovat, povede správně a bude jednotně přeložen. Respektuje to, jak to systém vyplní a neupravujte to po něm.Snažíme se tu zavést jednotné překlady jednotek. Ne všude to je zavedeno, je s tím vším docela hodně práce, ale pokud už to je „kodifikováno“, držte se toho. Vždy je možno se podívat do slovníku (rovnou či pomocí slovníkátoru - SHIFT+PAUSE).Drobnosti – co se jinam nevešloKdyž napíšete krátký příspěvek. Třeba o jednom odstavci, tak tam nepřidávejte pod ten odstavec velké množství odkazů. Bude to sice vypadat, že jste použili hodně zdrojů a možná to ocení někteří čtenáři. Ale algoritmům to docela hodně vadí. Tak to nedělejte a vypisujte jen zdroje, ze kterých jste podklady do daného příspěvku opravdu čerpali. Ale zase to nepřehánějte a zdroje nezamlčujte.Je zbytečné pokaždé uvádět do závorky znění jmen v původních jazycích. Může to mít nějaké opodstatnění v článcích, ale dělat to například v aktualitách nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Tím spíše, pokud následuje odkaz na dané téma, kde to již je uvedené v tabulce i v originále. V tabulkách se toho vyvarujte a používejte pouze domluvený postup zápisu.Vyvarujte se prosím zkratek. Zkratky jsou zlo pro překládání i pro čtenáře, zejména pokud se v dané problematice neorientuje. Náš čtenář není vždy odborník s širokým spektrem znalostí, naopak, vyhledá nás proto, že chce pochopit a porozumět. Nestěžujme mu to tím, že bychom byli líní napsat o pár písmenek navíc.Pišme hezky, formátujme. Máme tu v editoru řadu nástrojů na formátování příspěvků, tabulky, obrázky, ale hlavně nadpisy. Jedna dlouhá nudle textu, bez odstavců, bez nadpisů, je nečitelná. Nadpis nerovná se podtržený text boldem ale má svou značku (H1 - 2 - 3 - 6). Z hlediska Googlu je toto klíčové, podle nadpisu pozná vnitřní strukturu stránky. Hlavní nadpis je vždy nadpis tématu, ale potřebujeme sem dostat i ty další prvky a pomoci tak robotům pochopit náš web, náš text, naše články. Na úvodní stránku valka.cz by neměl jít jako článek žádný text, který vypadá jako psaný na psacím stroji v roce 1990. Jak už jsem psal výše, doba pokročila, a my musíme udržovat tempo. Google měří i vzhled stránky, rychlost načítání stránky, spoustu dalších "kvalitativních" měřítek. S řadou z nich vás nezatěžuju, ale v tomto prosím o pomoc.Reagujte, komunikujteProsím, sledujte diskusní témata pro redakční radu (moderátoři) a pro uživatele (všichni). Alespoň jednou za čas a projděte si i historii od doby, kdy jste tu byli naposledy. Ať jste v obraze ohledně vývoje, nových funkcionalit atp. Když si nejste něčím jisti, zeptejte se. Když jste osloveni s tím, že něco děláte špatně nebo ne zcela ideálně, prosím, řiďte se tím. Nepíšu to z nějakého vrtochu, ale kvůli tomu, aby nám systém fungoval jako celek. Není nic horšího než pokud člověk, byť v dobré víře, přidělá práci ostatním. Chyba se stát může a zažili jsme to za těch 26 let častokrát, ale právě proto stále trvám na komunikaci a spolupráci jako jediné přípustné formě. Uživatele, kteří nebyli ochotni přizpůsobit své chování potřebám celku a své omyly uvádět na pravou míru a stále to přenášeli na ostatní, jsme byli nuceni požádat, aby se dalšího vkládání zdrželi, protože pokud to nejde vložit či udělat dobře, pak to tu nemá cenu mít, pálit na tom čas a degradovat práci ostatních.PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚRSnad jsem vás tím všechny nevystrašil. To není záměr. Mnoho z těch chyb a nedostatků, o kterých jsem psal výše, jsem sám udělal stejně jako ostatní. Berte to jako snahu, aby se nám to lépe fungoval, aby se nám tu lépe žilo a měli jsme z toho větší radost. Aby nám sem stále chodil dostatek čtenářů, aby ta naše práce měla i nějaký hlubší význam. Ještě jednou všem děkuji za práci, kterou tu odvádíte.

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2025-02-04 06:35:00

Sehnat více peněz na obranu je priorita číslo jedna, říká europoslanec Zdechovský

Ruská invaze na Ukrajinu významně proměnila Evropskou unii, říká europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL/EPP) v podcastu EU Perspectives. Když jde o evropský rozpočet, kontroverze nejsou nikdy daleko. Tentokrát jsou však obvyklé hádky zastíněny urgentní potřebou věnovat na evropské úrovni více peněz na obranu, tvrdí v podcastu EU Perspectives Tomáš Zdechovský, český europoslanec zastupující největší politickou frakci evropských lidovců.

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2024-02-22 11:11:18

Nová Dacia Spring představena. Tunový elektromobil má výkonnější elektromotor i lepší výbavu

Dacia Spring, první elektromobil značky, zpřístupnil elektromobilitu co největšímu počtu lidí. Model, který byl uveden na trh v roce 2021 a v letech 2022 a 2023 byl třetím nejprodávanějším elektromobilem na retailovém trhu. Tento model získal řadu ocenění. Například v roce 2022 byla jeho vynikající energetická účinnost a uhlíková stopa oceněna maximálním pětihvězdičkovým hodnocením nezávislého … Nová Dacia Spring představena. Tunový elektromobil má výkonnější elektromotor i lepší výbavu Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-02-26 07:07:57

Modernizovaný Hyundai i20 N Line se představil se sportovnějším designem a lepší výbavou

Značka Hyundai představila nový model i20 N Line s vylepšeným vzhledem se svěžími designovými prvky v interiéru i exteriéru. Výroba sportovní varianty modelu i20 bude zahájena v dubnu, čeští zákazníci budou moci vozy objednávat ještě během prvního kvartálu tohoto roku. Sportovní na první pohled Nový model i20 N Line se prezentuje s řadou vylepšení vnějšího … Modernizovaný Hyundai i20 N Line se představil se sportovnějším designem a lepší výbavou Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-04-28 07:48:51

MapFactor Navigator 3.1 pro iOS nabízí lepší navigaci po celém světě

MapFactor nedávno vydal Navigator 3.1 pro iOS, který obsahuje zajímavé novinky a vylepšení. Aktualizace sjednocuje vzhled ikony aplikace u Navigatoru i Navigatoru TRUCK PRO pro iOS, a také přináší rozšířené regionální pokrytí pro lepší globální [...] Článek MapFactor Navigator 3.1 pro iOS nabízí lepší navigaci po celém světě se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-03 15:50:38

Michal Kosinski: Facebook je fantastický pro demokracii

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít. Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.   Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená? Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.   Máme se těchto svobod vzdát? Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky.    Proč není žádná cesta zpět?  Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.   Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí? Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry? Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.   Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří? Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.   Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu. V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.   Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí? Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.   Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují? Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.   Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor. Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.   Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku? To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.   Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme? Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.   Kam to povede? Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.   To se poslouchá jako sci-fi. To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.   Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu? Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.   Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy? Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Čas načtení: 2024-05-17 20:19:20

Partnerství HP a Google na projektu Starline pro lepší komunikaci na dálku

HP navazuje partnerství se společností Google, obě společnosti budou spolupracovat na spuštění projektu Starline. Starline je průlomová komunikační technologie společnosti Google, která nabízí skutečně realistický zážitek z komunikace na dálku. HP bude dodávat špičkové komunikační technologie [...] Článek Partnerství HP a Google na projektu Starline pro lepší komunikaci na dálku se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-06-30 10:15:29

SodaStream uvádí nové výrobníky a příchutě pro lepší pitný režim

Chcete v létě správně pít a nechcete se tahat s lahvemi v taškách? Možná se vám zalíbí novinky od SodaStream v nových barvách a s novými příchutěmi.  Správný pitný režim může být pro mnohé výzva, [...] Článek SodaStream uvádí nové výrobníky a příchutě pro lepší pitný režim se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2024-09-13 10:00:01

Nevolitelný Jiří Paroubek: Odmítl jsem Konečnou, její lidi jsou oproti mně nikdo

Už to vypadalo, že od Jiřího Paroubka bude definitivně pokoj, nicméně po vážné nemoci, která jej v jeho politických plánech zbrzdila minulý rok, se cítí znovu ve formě. Minimálně to tak vypadá z podcastu Chuť moci, kde si pustil pusu na špacír a ukázal, že jakákoliv skromnost je mu stále ještě cizí. Expremiér vylíčil, jak se o jeho kandidaturu ucházela velká komunisticko-dezinformační koalice Stačilo! Ta k potenciálnímu kandidátovi neposlala jen tak nějakého pohůnka, ale jednat dorazila samotná šéfkomunistka Kateřina Konečná. Jsem lepší než ostatní, tvrdí „Přišli ke mně do kanceláře a sdělili mi, že tedy mi navrhují třetí místo. Já jsem řekl, ať se na mě nezlobí, že jsem bývalý český premiér,“ hovoří Paroubek ve videu o kandidátce do eurovoleb, kde první místo obsadila Konečná a druhé politický turista Dostál. To zřejmě Paroubka, přesvědčeného o své vlastní důležitosti, rozčílilo. „Rozhodně nepovažuji za přehnané ambice být druhý jako bývalý premiér a člověk, který má nějakou politickou erudici, před lidmi, kteří jsou z mého hlediska nikdo,“ pokračoval v sebechválicím maratonu. Monstrum Hulk Hogan, vidlák Kid Rock a ti další. Trumpa podporují hlavně bojovníci proti systému. Dokáže s nimi vyhrát? Číst více „Kdo je lepší? Svými znalostmi, svým vzděláním, svým rozhledem, svými zkušenostmi. Když to budou lepší lidé, zaplať pánbůh, budu třeba na jednadvacátém místě. Já koneckonců politiku dělat nemusím, když na to přijde. Můžu tu politiku komentovat,“ dokončil svůj monolog Paroubek. Zřejmě už zapomněl, že kromě krátkého angažmá v čele sociální demokracie byla jeho politická kariéra lemována neúspěchy a fiasky. Pojďme ale od začátku. Slibné začátky Jiří Paroubek se na vysoké politické scéně objevil na počátku tisíciletí a jeho nástup v ČSSD byl velmi úspěšný. Po roce místopředsednictví a dvou letech ministrování nahradil v premiérském křesle Stanislava Grosse. Jeho vláda byla turbulentní, sociální demokraté zažili za jeho předsedování vzestupy i pády. Když ale vyhráli volby a zjistili, že vládu nesestaví, zklamaný Paroubek odešel z vedení a nakonec i ze strany. To bylo naposledy, kdy ho někdo v politice bral vážně. Hořké konce Pak totiž nastal řetězec doslova fenomenálních neúspěchů. Paroubkův první pokus o renesanci sociálních demokratů jménem LEV21 skončil absolutním fiaskem a strana nikdy nezískala jediný mandát v žádném zastupitelském orgánu, pokud nepočítáme ty, které jeho členové zdědili z ČSSD. Když ji Paroubek opustil, dal si několik let pauzu a začátkem tohoto roku se stal předsedou ČSSD. Jste zmateni? Není to původní sociální demokracie, ale převlečená strana další bizarní postavičky české politické scény – Jany Bobošíkové. Strana se jmenuje Česká suverenita sociální demokracie a shoda její zkratky s bývalým názvem domovské strany Paroubka je jistě jen náhoda.  Kuchařová se definitivně odepsala. Tahle její slova jsou už moc Číst více I přeběhlík Dostál je lepší než Paroubek Potkali se tak dva lidé, kteří jsou schopni se absolutně bez skrupulí spojit úplně z každým, kdo jim zajistí alespoň nějakou moc. Nebýt sebevědomí Jiřího Paroubka, mohli mít v rámci úderky Stačilo! alespoň malou šanci na pár mandátů. Ale i Kateřina Konečná nejspíš věděla, že prodejný politický turista Dostál je pořád větší tahák na lidi než Paroubek, který se ani po tolika fackách od voličů nepoučil, a už vůbec nezískal pokoru, v politice tak potřebnou. Podle informací Parlamentních listů totiž spolu chystají minimálně krajské koalice. KAM DÁL: Kdo bude prezidentem v USA: Za Kamalou Harris jsou Taylor Swift, George Clooney a Barbra Streisand. A kdo další? A stačí to vůbec?

Čas načtení: 2024-10-16 14:31:00

Jak se probrat ze stagnace? Staňme se oázou nízkých daní, pomůže to prosperitě i dluhům

Za měsíc to bude přesně pětatřicet let od pádu totality. Pětatřicet let svobody. Agentura STEM k té příležitosti udělala průzkum, jak se lidé v čase výročí cítí. Výsledky ukazují, že na tom nejsme špatně jen ekonomicky, ale i mentálně. Jen méně než polovina lidé je přesvědčena, že současná svobodná společnost je lepší než režim před rokem 1989. Otázka výzkumníků úplně konkrétně zněla: Když vezmete všechno dohromady a srovnáte minulý a současný režim, je ten současný lepší, stejný, nebo horší než ten před listopadem 1989? Jen pro 48 procent je mnohem nebo alespoň trochu lepší. Dalších 31 procent je přesvědčeno, že je stejný. Že byla totalita mnohem nebo alespoň trochu lepší, je přesvědčeno 21 procent lidí. 

Čas načtení: 2024-12-20 12:34:28

Vliv kultury na lidské zdraví aneb proč si zajít do divadla

Musíte svého partnera nutit k tomu, aby s vámi chodil na kulturní akce? Přesvědčit ho o tom, že to je dobrý nápad, vám pomohou následující argumenty. Lepší nálada Po návštěvě koncertu, divadla, opery či nějaké výstavy budete mít lepší náladu. Umění totiž dokáže s lidským mozkem zázraky. Při účasti na kulturních akcích mimojiné dochází k stimulaci dopaminu a serotoninu, což jsou hormony štěstí. Kreativita Potýkáte se v poslední době s poklesem kreativity? Schválně se zamyslete nad tím, kdy naposledy jste se zúčastnili nějaké kulturní akce. Návštěva muzea, filmu či divadelní hry ve vás probudí kreativitu a stimuluje činnost vašeho mozku. Jestliže se cítíte unavení, vystresovaní a bez kreativní energie, návštěva kulturní akce vaše aktuální rozpoložení pozitivně ovlivní. Boj proti demenci Vyskytují se ve vaší rodině případy demence a Alzheimerovy choroby? Abyste pravděpodobnost nástupu nemoci snížili, navštěvujte pravidelně kulturní instituce a akce. Studie ukazují, že pravidelné návštěvy kulturních událostí mají pozitivní vliv na různá centra v mozku a také podporují správnou funkčnost paměti. Posílení vztahu Když budete se svým partnerem společně navštěvovat filmy, divadelní představení, muzikály, koncerty a další kulturní akce posílíte tím svůj vztah. Sblíží vás totiž společné zážitky, o kterých si budete moci povídat a společně je nejen prožívat, ale také na ně vzpomínat. Lepší pochopení a zpracování vlastních emocí Vrtá vám hlavou, jak kultura může ovlivnit vaše emoce a pomoci vám je lépe pochopit a zpracovat? Při sledování filmů a divadelních představení můžete získat lepší pohled na své vlastní problémy a třeba je konečně vidět i z jiného úhlu. To vám následně pomůže je lépe pochopit a zpracovat emoce, s kterými se momentálně potýkáte. Při poslechu hudby zase můžete své emoce ventilovat, a to jak ty pozitivní tak i ty negativní. Pocity naplnění Toužíte ve svém životě po něčem intenzivnějším? Chybí-li vám pocit naplnění, můžete ho zažít při... Čtěte více Příspěvek Vliv kultury na lidské zdraví aneb proč si zajít do divadla pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-03-20 13:43:31

Skicár dostáva ďalšie brutálne funkcie: Tento editor je každým dňom lepší a lepší

Microsoft informuje o nových funkciách programu Skicár, ktoré si môžu pomaly skúšať Windows Insideri, betatesteri operačného systému.   V rámci novej aktualizácie Microsoft ... The post Skicár dostáva ďalšie brutálne funkcie: Tento editor je každým dňom lepší a lepší appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-03-24 15:00:49

Test Tesla Model Y (2025): výrazně lepší komfort, výbava i dojezd

Nová Tesla Model Y se začíná objevovat na našich silnicích, jeden z prvních kusů jsme si také vyzkoušeli Má výrazně měkčí podvozek i méně hluku v kabině, potěší také elektricky sklopná zadní sedadla Z hlediska designu proběhly největší změny u předních a zadních světlometů, zlepšila se také aerodynamika  Tesla nedávno odhalila nový facelift oblíbeného Modelu Y s označením Juniper. Ten přináší mnoho novinek, které jsme konečně měli možnost vyzkoušet v reálném provozu. Automobilka aktuálně z hlediska vnímání veřejností sice nyní nezažívá nejlepší časy, již na úvod ale mohu zmínit, že nový Model Y je velmi sympatický a změny rozhodně dávají smysl. Přečtěte si celý článek Test Tesla Model Y (2025): výrazně lepší komfort, výbava i dojezd

Čas načtení: 2025-04-03 09:41:00

Vítej, budoucnosti. Endoskopický systém ELUXEO® 8000

Ratingen (Německo) 3. dubna 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - FUJIFILM vítá novou éru možností endoskopieTým FUJIFILM Healthcare Europe s potěšením oznamuje evropské uvedení svého pokročilého endoskopického systému ELUXEO® 8000* s novými terapeutickými možnostmi, řízením pracovních postupů a lepší kvalitou obrazu. Jedná se o první z celé řady nových a připravovaných inovací, které budou uvedeny na trh v rámci iniciativy "VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“."Jsme rádi, že můžeme oznámit uvedení své nové endoskopické platformy a řady inovací na podporu důležité práce endoskopistů v celé Evropě. Těšíme se na cennou zpětnou vazbu od svých zákazníků, protože společně pracujeme na posílení budoucnosti endoskopické technologie.“– Takemasa Kojima, výkonný ředitel společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeVÍTEJ, BUDOUCNOSTI.Díky našemu konstrukčnímu umění, řemeslné zručnosti a více než devadesátiletému dědictví v oblasti zobrazování nově stanovujeme možnosti endoskopie a vítáme novou éru možností pro EndoSolutions. Tým společnosti FUJIFILM Healthcare vyvinul řadu nových technologií, které mají za cíl změnit cestu endoskopie od screeningu až po léčbu. Ty budeme představovat postupně v průběhu příštích dvou let.→ Připojte se k seznamu odkazů „Vítej, budoucnosti“, abyste byli informováni o nových verzích:https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System NOVÉ LÉČEBNÉ MOŽNOSTI – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000ELUXEO® 8000 se zaměřuje na nové možnosti v pokročilých léčebných scénářích. Nový režim ACI (Amber-Red Color Imaging) podporuje nejen detekci zdrojů krvácení, ale může být přínosem i při mini-invazívních endoskopických výkonech typu ESD a EMR apod. Studie s endoskopickou komunitou stále probíhají. První ohlasy mezinárodních odborníků však dávají najevo, že režim ACI poskytuje lepší viditelnost jednotlivých vrstev během zákroků, a mohl by tak endoskopistům pomoci předcházet krvácení, jak je podrobně uvedeno níže v jejich poznámkách:"Myslím, že použití (ACI) k identifikaci svalové versus podslizniční roviny vás po celou dobu udržuje ve správné rovině a činí ESD (endoskopickou submukózní disekci) bezpečnější a rychlejší. Sníží se tím nesnáze začátečníků při zaučování a ESD se stane dostupnější.“ – Profesor Pradeep Bhandari MBBS, MD, DRCP, profesor gastroenterologie, Portsmouth Hospitals University NHS Trust."ACI je významným krokem vpřed ve funkcích, které poskytují endoskopy Fujifilm. Je velmi užitečný nejen pro třetí prostor, ale obecně pro pokročilé léčebné postupy...A v této situaci je ACI ještě důležitější, protože zdůrazňuje detaily a kontrast mezi sliznicí, podsliznicí a svalovinou a také umožňuje velmi pěkné zvýraznění cév... díky této funkci je ACI velmi důležité z klinického hlediska, z hlediska výsledku a z hlediska bezpečnosti.“ – Profesor Alessandro Repici, ředitel oddělení digestivní endoskopie ve výzkumné nemocnici Humanitas v Miláně, Itálie."Přidání ACI je podle mého názoru pro terapii klíčové, protože umožňuje lidem, i těm, kteří mají zkušenosti například s resekcí tkáně, ESD, provést zákrok, řekl bych rychleji, s podobným bezpečnostním profilem. Je tomu tak díky optickým vlastnostem, které umožňují lépe rozpoznat rovinu a preventivně řešit krvácení.“ – Dr. David J. Tate MA, MBBS, MRCP, intervenční endoskopista a gastroenterolog, Univerzitní nemocnice v Gentu, Belgie.SPRÁVA PRACOVNÍCH POSTUPŮ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Systém ELUXEO® 8000 je zaměřen na efektivitu pracovních postupů a je navržen tak, aby podporoval lékaře v jednodušším a produktivnějším každodenním klinickém pracovním procesu. Nástroje pro správu pracovních postupů, které jsou součástí nového řešení, mají za cíl zajistit lepší použitelnost díky propojeným systémům a integraci dat. Během zákroků to může například znamenat zabránění náhodné dvojí insuflaci vzduchu a CO2** nebo umožnění irigace vodou stisknutím jediného tlačítka.OVLÁDÁNÍ PROSTŘEDNICTVÍM DOTYKOVÉHO TABLETU – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Výraznou novinkou v této verzi je volitelný patnáctipalcový dotykový tablet s uživatelsky přívětivým rozhraním navrženým tak, aby umožňoval intuitivnější způsob ovládání procesoru. Pomocí tohoto řešení mohou lékaři zaznamenávat snímky a videa DICOM kompatibilní pro dokumnetační účely. Společnost FUJIFILM plánuje další vývoj tohoto produktu s cílem dále zlepšit konektivitu a schopnost shromažďovat inteligentní informace.KOMBINACE VĚDOMOSTÍ Z RENTGENOVÉHO A ULTRAZVUKOVÉHO ZOBRAZOVÁNÍ – ENDOSKOPICKÝ SYSTÉM ELUXEO® 8000Ve společnosti FUJIFILM věříme ve využívání svých znalostí a mezioborových zkušeností k neustálému zlepšování řešení pro zdravotnictví. Jako odborníci na zobrazování jsme se při transformaci svých budoucích endoskopických řešení inspirovali alternativními oblastmi zobrazování v rámci svého portfolia. Díky kombinaci odborných znalostí z oblasti rentgenu a ultrazvuku byla kvalita zobrazení v přístroji ELUXEO® 8000 povýšena na nový standard. Použití naší nejmodernější technologie trojí redukce šumu (3NR) z propojených zobrazovacích specializací s rozšířeným dynamickým rozsahem vedlo ke zlepšení ostrosti a vylepšené optimalizaci jasu v blízkém i vzdáleném poli.Spolu s naším nejnovějším snímačem CMOS a standardním rozlišením 4K dosahuje kombinace přístroje ELUXEO® 8000 s našimi nově vydanými endoskopy řady 800 dosud nejčistšího a nejjasnějšího endoskopického obrazu."Řada Eluxeo 8000 je úžasný nový procesor, který nejenže přináší lepší zobrazování, šité na míru pro rozšířenou diagnostiku, včetně nejmodernějšího propojeného barevného zobrazování a zobrazování v modrém světle, vyzkoušeného jak pro detekci, tak pro charakterizaci, ale také se velmi dobře hodí k zobrazování ve velmi vysokém rozlišení 4K pomocí čipů CMOS a nejpůsobivějšího ACI určeného pro endoskopii ve třetím prostoru.“– Prof. Edward John Despott MD FRCP FJGES MD(Res), konzultující lékař a intervenční endoskopista a gastroenterolog, The Royal Free London a The Wellington Hospital.* Název výrobku ELUXEO® 8000 processor: EP-8000** Tato funkce vyžaduje náš insuflátor CO2 GW-100 s certifikací MDR.NAVŠTIVTE SPOLEČNOST FUJIFILM V BARCELONĚ NA ESGE DAYS 20253.- 5. dubna, stánek č. 04.Připojte se k týmu FUJIFILM Healthcare Europe v Barceloně na ESGE Days 2025 a poznejte budoucnost endoskopie!Zúčastněte se našeho oborového sympozia, kde se dozvíte více o vědeckých poznatcích, které stojí za našimi inovacemi, a nechte se poučit od mezinárodních odborníků světové třídy o jejich zkušenostech.ZAPIŠTE SI DO KALENDÁŘE: Navštivte ESGE Days | European Society of Gastrointestinal Endoscopy, kde si můžete prohlédnout úplný seznam akcí a poznamenat si je do kalendáře.DALŠÍ INFORMACEZůstaňte v obraze díky zpravodajům, událostem a upozorněním na vydání produktů z iniciativy FUJIFILM Healthcare Europe „VÍTEJ, BUDOUCNOSTI“: https://www.healthcare-eu.fujifilm.com/welcome-future/?utm_source=Press_Release_EWF1&utm_medium=CTA_Button&utm_campaign=ELUXEO%C2%AE+8000+Endoscopy+System .KONTAKTUJTE NÁSChcete se dozvědět více informací nebo máte dotaz na náš tým?Kontaktujte nás níže.Stefan Bachmeier, marketingový manažer pro endoskopické systémy, FUJIFILM Healthcare Europestefan.bachmeier@fujifilm.comFujifilm, hrdě po vašem bokuSpolečnost Fujifilm je již více než 90 let celosvětovým inovátorem v oblasti zdravotní péče a zobrazování. Její inovativní endoskopická řešení jsou navržena tak, aby zlepšila dostupnost zdravotnických služeb pro pacienty, včasnou diagnostiku a léčbu, které mají trvalý pozitivní účinek na naši společnost. Díky našim znalostem, nadšení a inspiraci umožňujeme odborníkům na endoskopii, aby ve své každodenní práci dosáhli co největší změny zlepšováním kvality života pacientů a přínosem ke zdravější společnosti.Společně obohacujeme životy a dáváme světu více úsměvů!Hrdě po vašem boku,Tým společnosti FUJIFILM Healthcare EuropeFotografie doprovázející toto oznámení je k dispozici na adrese https://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/b151161d-8ba2-4d4b-b014-4490effc3dcc .