Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-20 23:50:00

V Zoo Hodonín chtějí obnovit chov pouštních antilop, získali samce

V Zoo Hodonín chtějí obnovit chov kriticky ohroženého druhu pouštní antilopy adaxe núbijského, k samici získali i samce. Dorazil z Berlína. ČTK to řekl mluvčí zahrady Ivo Cencinger. Samice byla několik měsíců ve výběhu sama.

Čas načtení: 2025-04-17 13:58:00

V Zoo Hodonín se narodilo mládě pouštní antilopy, samička už je ve výběhu

Hodonín - V hodonínské zoo se narodilo mládě kriticky ohroženého druhu pouštní antilopy adaxe núbijského. Návštěvníci už mohou malou samičku spatřit ve výběhu. Na webu zařízení o tom informoval mluvčí...

Čas načtení: 2025-04-17 14:37:00

V Zoo Hodonín se narodilo mládě pouštní antilopy, samička už je ve výběhu

V hodonínské zoo se narodilo mládě kriticky ohroženého druhu pouštní antilopy adaxe núbijského. Návštěvníci už mohou malou samičku spatřit ve výběhu. Informoval o tom mluvčí areálu Ivo Cencinger.

Čas načtení: 2024-05-16 11:45:43

Tamikrest – pouštní blues z válečné zóny

6. 6. 2024, Palác Akropolis, 19:30 V červnu 2024 v Praze opět vystoupí kapela Tamikrest, která zazářila na Respect Festivalu 2022! Průkopníky pouštního blues, které vzniklo propojením elektrických kytar s hudbou Tuaregů ze Sahary, byli před 20 lety Tinariwen, a skupinu Tamikrest označuje kritika za jejich nástupce. K barevnosti jejich hudby přispívá fakt, že členové pocházejí ze 4 odlišných zemí: Mali, Nigeru, Alžírska a Francie. Skupina vznikla na křižovatce pouštních karavan Tidal v Mali, vzhledem k teroristickým útokům na Sahaře ale […] The post Tamikrest – pouštní blues z válečné zóny first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Tamikrest – pouštní blues z válečné zóny

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-10 01:33:52

Zakladatelka projektu Odstartujte svoji knihu Veronika Matysová: Byl to nejlepší nápad v mém životě

Láska ke knížkám a četba ji přivedla k psaní a dnes je Veronika Matysová nejen spisovatelka, ale snaží se svými zkušenosti i pomáhat druhým a v rámci projektu Odstartujete svoji knihu vede kurzy tvůrčího psaní. Vydala již sedm knížek a na nové pod názvem Hodina psodava právě pracuje. Věnuje se multilaterální diplomacii a momentálně působí v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v Paříži.   Odmalička jste ráda četla. Někdy kolem třinácti let jste začala vymýšlet příběhy kreslením. Zkusila jste také komiks… A pak přišly vaše knižní nedokončené pokusy Hanka, Dvojčata, Roman a hvězdy, Poslední den na slunci, Dilema. A knížku Když jsou na to dva jste již dokončila. Co se stalo s těmito „pokusy“? Vydala jste je, nebo zůstaly v šuplíku? Pokusy skutečně zůstaly pouze pokusy. Všechny mám dodnes schované a jsou pro mne velmi cenné, ale dopsat jsem se je už nepokoušela. Od chvíle, co jsem pochopila klíč k dopsání knihy, jsem už psala knížky nové.   Vystudovala jste moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Proč jste si vybrala tento obor? Hned po střední škole jsem začala pracovat jako novinářka, ještě předtím, než jsem šla na vysokou školu. Chtěla jsem si tenkrát od studia trochu odpočinout a načerpat praktické zkušenosti. Dostala jsem nabídku nastoupit do zahraničního zpravodajství redakce tehdy existující České tiskové agentury. Začít studovat moderní dějiny bylo tím nejlogičtějším krokem. Dění ve světě odjakživa velmi zajímalo, ale když člověk nezná historii, současnost nechápe tak dobře.   V roce 2000 jste vydala první knížku pro děti a mládež Nikki, vrať se. Následovaly další a knihu pro dospělé Pouštní včela jste vydala v roce 2017. A na cestě je další Hodina psodava. O čem bude? Někde jste řekla, že hodně témat k vám přichází ve snu … Hodina psodava se odehrává na smyšlené planetě Fromor a vypráví o nenávisti mezi dvěma znepřátelenými rasami, která se stane osudnou jedné dospívající dívce. Psodav je zvíře z tohoto smyšleného světa, který v příběhu hraje významnou roli. Všechny mé ostatní knihy se odehrávají ve světě skutečném a zjevně už jsem si od něj trochu potřebovala odpočinout. A ano, témata ke mně často přicházejí ve snu, ale zrovna toto jsem vymyslela bez pomoci podvědomí.   Přeložila jste na tři desítky knih z angličtiny, jak knížky pro děti, současné romány, detektivky i literaturu faktu. Co nejraději překládáte a jak jste se k překladům knížek dostala? K překladům jsem se dostala v samých začátcích své kariéry, ještě před internetem, takže bylo mnohem těžší dopátrat se některých významů než dnes. Začala jsem s tím kvůli přivýdělku, ale rychle se mi to zalíbilo. Dnes už knihy nepřekládám, protože nejde vše stíhat – zaměřuji se na psaní vlastních knih a zároveň na předávání této své vášně ostatním v rámci on-line kurzů. Ale prozradím vám, že připravuji nejen kurz o tom, jak knihu napsat, ale i jak ji přeložit. Zatím nemá datum, ale předpokládám, že ho spustím příští rok na podzim.   V roce 2016 jste založila projekt Odstartujte svoji knihu, kterým pomáháte začínajícím autorům. Jaké jsou výsledky? A ohlasy? Projekt Odstartujte svoji knihu je to nejlepší, co mě kdy v životě napadlo udělat. Jeho srdcem je facebooková skupina se stejným názvem, která už dnes má už přes pět tisíc členů a skvěle to v ní žije. Scházejí se tam začínající i pokročilejší spisovatelé a navzájem sdílejí rady, tipy, inspiraci i motivaci.   Vedete také kurzy tvůrčího psaní. Kde a jak je možné se přihlásit a jaký je o ně zájem? Kurzy jsou součástí projektu Odstartujte svoji knihu. O nových nabídkách informuji vždy na webu, ve stejnojmenné facebookové skupině i na FB stránce Napiš svou první knihu. V první polovině prosince proběhne další předprodej kurzu KLÍČ k napsání knihy pro začínající spisovatele. Kurz bude mít podobu pětidenní výzvy, která bude probíhat v uzavřené facebookové skupině. Po pět večerů proběhne živé vysílání, ve kterém členy kurzu seznámím s jednoduchou a přehlednou metodou, jak položit pevné základy knihy a už se nebát o její dokončení. V první vlně předprodeje se už přihlásily přes čtyři desítky lidí, takže tam bude skvělý skupinový drajv. To by bylo, aby z toho nevzniklo čtyřicet nových knih!   Pracovala jste jako novinářka a od roku 2005 se věnujete diplomacii. Kde všude jste působila? V dobách své novinářské kariéry jsem se zaměřovala na prostor bývalé Jugoslávie, kterému se dnes říká západní Balkán. Bylo to krátce po rozpadu Jugoslávie a mne velmi zajímalo tamní politické dění i osudy lidí. Zpravodajství jsem tak posílala z Bosny a Hercegoviny, ze Srbska, z Kosova i dalších balkánských zemí a regionů. Diplomacie mne nejprve zavedla do Bruselu do centrály Severoatlantické aliance (NATO), kde jsem hájila zájmy České republiky. Tam jsem setrvala sedm let. Posléze mě cesta zavedla do Paříže, kde se opět věnuji multilaterální diplomacii a působím v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.   A co ráda čtěte vy? Někde jste řekla, že všechno možné… Přesně tak, všechno možné. Jednotící prvek je, že ráda čtu v češtině, tedy i překladovou literaturu. Filmy a seriály mám ráda v původním znění, ale při čtení si nejvíce užiji mateřský jazyk. Teď mám zrovna období thrillerů typu Kříďák nebo Čtvrtá opice, ale vždy si ráda přečtu třeba Haruki Murakamiho, Delphine de Vigan či původní české autory jako Patrika Hartla.   A co čas na lenošení a nic nedělání. Umíte to?   Přiznám se, že moc ne. I když si čtu nebo sleduji Netflix, soustředím se na skladbu příběhu, použité dialogy a cokoli dalšího, co pak mohu předávat svým studentům v kurzech o psaní knih. Ale tohle své poslání miluji, a tak to svým způsobem zároveň odpočinek je.   Veronika Matysová se narodila v Praze 18. dubna 1976. Vystudovala moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Přeložila řadu knih z angličtiny, věnuje se diplomacii, napsala šest knížek pro děti a mládež (Nikki, vrať se, Patricie, Míša v síti, Pavoučí příběhy, Příběhy pavoučka Alfonse, Poplach v Tabulkově) a knihu Pouštní včela pro dospělé. Pracuje na další pod názvem Hodina psodava. Vede kurzy tvůrčího psaní v rámci projektu Odstartujte svoji knihu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-01 14:14:06

Tisíce lahví piva skončily při nehodě kamionu v Sasku na asfaltu

Tisíce lahví s pivem se vysypaly na silnici při nehodě kamionu v Sasku, asi 40 kilometrů od českých hranic. „Hasiče žízně“, jak nápoj nazvala německá média, skončily na asfaltu v zatáčce u obce Wüstenbrand, což lze přeložit jako „pouštní požár“ nebo „pouštní oheň“.

Čas načtení: 2024-09-23 12:16:49

Pouštní mech by mohl být prvním mimozemským kolonizátorem

TLDR: Ultraodolná rostlina S. caninervis by mohla být první pozemskou plodinou ze Země vysazenou na Rudé planetě. Uzpůsobila by zřejmě The post Pouštní mech by mohl být prvním mimozemským kolonizátorem appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-03-12 11:42:03

Saúdský pouštní sen se hroutí. Megaprojekt Neom drtí zpoždění i astronomické náklady, plány se tak mění

Korunní princ Muhammad bin Salmán prosazoval své megalomanské plány za každou cenu. Představitelé Neomu tak čarovali, s čím se dalo. Článek Saúdský pouštní sen se hroutí. Megaprojekt Neom drtí zpoždění i astronomické náklady, plány se tak mění se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2010-04-17 00:00:00

Bodega x Lacoste Esteban / Pouštní kotníkové tenisky Lacoste

Pouštní sneakers! Takto by se dal označovat nový počin značek Lacoste a Bodega. Lidé od firmy Bodega si vzali na paškál kotníkové tenisky Lacoste Esteban a pomocí zvláštních materiálů z nich vytvořili premium sneakers do pouště, které může s trochou nadsázky používat i armáda díky splynutí barev s  ...

Čas načtení: 2020-04-21 00:00:00

Jarní kolekce Levis Made & Crafted

Značka Levis zbrojí na jaro opakovaně. Aktuálně tak činí jarní kolekcí Levis Made & Crafted. Je prosluněná, pohodlná a kvalitní. V jarní kolekci Levi’s® Made & Crafted® se Kalifornie potkává s Marokem. Bohémský duch dvou sluncem zalitých rájů, jemné, neutrální pouštní a mořské odstíny zvýrazněné zá ...

Čas načtení: 2008-12-09 00:00:00

Zavažte si šáteček! / Dámské šátky Dior, Mango, Fendi, Valentino a Versace

Bílým šátkem mává, kdo se loučí…Pouštní národy jimi halí obličeje na ochranu před horkým sluncem, ostrým větrem, nebo pískem, severní národy zase před krutými mrazy a od pradávna patří šátek spolu s kloboukem a pistolí k základnímu vybavení každého kovboje. Ale my, co nežijeme ani na Sibiři, ani na ...

Čas načtení:

Maroko, exotika v severní Africe

Maroko je země koření, jedinečné architektury a pyšní se osobitou atmosférou pouštní země. Jedná se o nejzápadnější zemi severní Afriky a pro celou řadu Evropanů je stále jakousi tajemnou a exotickou

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:33

Užijte si pouštní jízdu ve hře Dakar Desert Rally. Na Epic Games je zdarma!

Dakar Desert Rally je autentickou hrou z prostředí oblíbeného závodu Dá se hrát jak v singleplayeru, tak i ve více hráčích Na Epic Games Store jej nyní můžete získat zcela zdarma Platformu Epic Games Store stále nepřestalo bavit rozdávat hry zdarma, a tak si nyní můžete do knihovny bezplatně přidat Dakar Desert Rally. Závodní titul z roku 2022 […] Celý článek si můžete přečíst na Užijte si pouštní jízdu ve hře Dakar Desert Rally. Na Epic Games je zdarma!

Čas načtení: 2024-02-08 15:28:00

Nečekaný objev: Myši na sedmitisícovce překvapily vědce

Vylezete na vrchol sedmitisícovky, kde logicky nic živého nečekáte. A zpod kamene na vás vykoukne roztomilá myš. Vědci zjistili, že extrémně nehostinné pouštní vysokohorské prostředí, kde NASA dokonce trénovala výzkum života na Marsu, možná obývá plně životaschopná populace hlodavců

Čas načtení: 2024-02-13 08:40:53

Dávní primáti se zřejmě živili převážně ovocem

Vědci z University of Otago na Novém Zélandu se soustředili na zkoumání opotřebení 400 zubů, které náležely dávným primátům. Bylo překvapivě menší, než čekali, proto se domnívají, že se tito společní předchůdci lidoopů a opic živili zejména měkkými potravinami, které zuby nepoškozovaly.   Zkamenělé zuby náležely primátům, kteří obývali propadlinu Fayum, nacházející se v pouštní pánvi v Egyptě,

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2020-02-26 19:25:15

Glosy, hříčky a verše Mojmíra Soukupa, bratra undergroundového hudebníka Charlie Soukupa

Usmívající se, mohutný, energií vás nabíjející muž, takovým je básník Mojmír Soukup (*1946), podpisující se obyčejně Ivan Fontana a fakticky bydlící nad stanicí Hradčanská. Jeho dům navrhl architekt Gočár, ale kvůli stavbě má metra trhliny a surreálně skloněné schodiště po odstřelu sousedního činžáku. Mojmír Soukup je bratr disidenta a hudebníka „Charlie“ Soukupa, který ho navštěvuje od svého návratu z Austrálie téměř každý pátek, zatímco třetí ze sourozenců, Mojmírova sestra, se zdržuje ve Spojených státech, kam emigrovala už v roce 1968 (a kde se provdala). Na rozdíl od Charlie Soukupa, který bydlel také ve Francii a Švýcarsku, však o ní nelze říct, že by jí komunisté zcela znemožňovali návraty. Ani choť Ivana Fontany alias Mojmíra Soukupa není svázána pouze s českým prostředím a její otec, důstojník ruského původu, padl v Brně v poslední den války. Mojmír Soukup má jeho dceru očividně rád a intuitivně navíc umí odhadnout, co nejlépe sedí lidem okolo; mně například dlouho sliboval, a nakonec i věnoval výtisk knihy Lásky (česky 1990) Carla Dossiho v překladu Jiřího Pelána. Jeho vlastní a nejnovější kniha nese titul Glosy mezi řádky a sestává ze čtrnácti oddílů, z nichž ten titulní je i posledním. Fontana kombinuje verše s aforismy, hříčkami a skutečně s glosami, ale někdy váháme, kam zrovna útvar zařadit. Jindy víme, že jedno nevylučuje druhé. „Sluneční hodiny mají jen jednu ručičku, ale ručí za ni.“ Kniha začíná oddílem „Obrazů a snů“ Pinakotéka: „Ňadra oblaků nejsou tak modrá jak zdá se / některým pilotům.“ Následuje rozsáhlejší sbírka veršů Vzpoura básní, uvedená dvěma slokami s titulem Jarní pouť. Matějská pouť na začátku jara nám dává zapomenout zimní mrazy. Z rána na zemi najdeš ještě ledová zrcátka. Pod lupou se protahují životní sny.   Kolotoče s trochou závrati ubírají dnům na vážnosti. Právě se klube barevné jaro a katedrálu otevírá žlutými petrklíči. Všemu vévodí barevní kohouti! V třetí části Hesla a piny se autor vrací k aforismům, čtvrtý díl sestává z Divadelních hrátek a jednoaktovek, i když je Fontana velmi, velmi specifický dramatik. Další oddíl nás vtahuje až do Údolí slov. Recept na mošt Co uděláš nejdřív. Učeš zralou třešeň, pohladíš ji po kmeni a obvážeš všechny její bolístky. Košík s náušnicemi třešní z koruny sneseš do klenotnictví.   Pak vezmeš dudy a sevřeš je v podpaží, až zazpívají tu naši strakonickou. Pak naplň sklenice. Nemačkat příliš, lehce je prolož slunečními paprsky. Lom světla prozradí tekutý rubín. V oddíle Samá voda jsou opět kouzelné slovní hříčky (Skleněná etuje na břehu Metuje), ale i závažnější sdělení. Novela zákona Vodní zákon se sám opraví po každé povodni. Následují Auty a penalty: „Těžká není lež – těžký je hřích.“ „Synagoga Vincenta van Gogha.“ „Samota zahání duši do rohu.“ Nezahání ji tam hned a pokaždé, dodal bych, ale často. Chápal to i výš zmiňovaný Carlo Dossi. Následují Ivanovy Městské variace a maně upomenou na Ajvazova Města. „V Londýně máchneš nožem a z mlhy plátky šunky odletí.“ „Symboly srp a kladivo jdou do dražby v Sotheby. Vyvolávací cena je navždy.“ „Na Palmovce najdeš horký rovník. Najdeš tam i model kulového blesku.“ Citujme i z oddílu Loby a kraťasy. „Hoří Notre-Dame. Jestlipak se Quasimodo zachrání.“ Oddíl Hříchy a odpustky sestává také z cihliček struktury méně božské a Odlety... Například s brexitem si věru hlavu nedělají: Císařská laboratoř V laboratoři Na Královce, v níž se paprsky slunce po přidání mědi, kobaltu a po důkladném promíchání zanedlouho změní ve zlaté mlčení.   Poslední pokus v pravé poledne odlíti paprsek slunce. Poslední šance pro alchymistu Magistra Edwarda Kellyho, před odjezdem z Prahy a jeho druha Dr. Lee do staré dobré Anglie. Pak přilétají, stránku po stránce, další a další básně Odletů: Davidova věž, Všechno už tu bylo, Bůh a klec, Kybernetická válka, Co vše lze zaokrouhlit, Únik informací, Pouštní zóna, Stolová hora, Tři města, Zlaté české ručičky, Peřina, Židovská škola, Královský rubáš, Týden v Sedmihorkách, Návštěvní řád městského parku, Zlo. A Františku Nábělkovi připsaná báseň Ouckland. Železná opona Za ta dlouhá léta nepamatuji tak chladnou a dlouhou zimu Meluzína smutně fouká na okarínu. Sám vítr dnes hraje na bicí. Železná opona rozděluje ulici.   Den za dnem stojí slunce na nohou. Před oponou za oponou – orchestr hraje kolem dokola tiché requiem. Vše řídí agent vítr. Fontanova kniha pokračuje pasáží Místopisné značky a mapy (V Radotíně dostaneš dobrou náladu/ nebo taky přes kušnu!) a přichází „Babiččin herbář“ Botanicus. Fontana je nejen tady autorem miniatur, které spojuje neviditelný surrealistický les mýtů. Těch mýtů, které prosvětlují životy nás všech. Je šance najít cestu k záchraně této civilizace? Nevíme. Ale zatímco Petr Zelenka – po natočení filmu Modelář – váhá, máme-li věřit rozhovoru s ním, Ivan Fontana ví, že šanci jsme už propásli. Ale umění a poezie nejsou zničitelné artefakty. Na jejich křídlech snad proto znovu vzlétne i člověk.   Ivan Fontana (Mojmír Soukup): Glosy mezi řádky (stav k 16. 6. 2019). Ilustrace Václav Hollar. Vydalo nakladatelství KAMPE. Praha 2019. 170 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 08:04:04

Kauza jménem „lithium“

Nebude řeč o Krušných horách. Zásobování lithiem je potenciální problém pro celou moderní světovou ekonomiku. Tak už i Budapešť nám vyhlásila klimatickou nouzi; bylo to jedno z prvních opatření nového primátora Karácsonyho, který je členem zelené strany Dialog. Součástí takových opatření je obvykle podpora pro elektromobilitu, skútry počínaje, městskými autobusy konče. Diesel a benzín jsou fuj. Je pravda, že na rozdíl od spalovacích motorů neprodukují vozidla na baterie žádný smog bezprostředně před vaším nosem. I prachu a hluku za sebou zanechávají daleko míň. Až potud fajn, když tedy nebudeme řešit problém, zda ony vytoužené soláry a větrníky tu dodatečnou poptávku po energii utáhnou. Jenže pak je tu otázka, o které se zelené hnutí téměř kompletně odmítá bavit, nebo, když už se jí vůbec ujme, vzletnými slovy hovoří o nadějných technologiích, které už-už mají vyskočit z laboratoří a přinést další efektivitu. (Takové zprávy o očekávaném průlomu jsem četl za posledních deset let mockrát.) Je to velmi základní otázka: z čeho dělat ty baterie? Ony se nedají uplácat jen tak z písku a kamení, potřebují určité suroviny. A těch surovin je málo. Tou nejzákladnější je lithium. Situace v zásobování lithiem vůbec není tak zeleno-růžová, jak byste soudili podle naivních názorů aktivistů okupujících veřejná prostranství, a ani sv. Marx s tím nic nenadělá. Začněme u baterií jako takových. Je to překvapivě stará technologie. První chemickou baterii dal dohromady Ital Alessandro Volta. Kdy? Roku 1799 nebo 1800, podle toho, který z těch jeho vynálezů považujete za první skutečnou baterii. To byl ještě Napoleon mlád, „železnice“ neznámým pojmem, do narození Františka Josefa I. scházelo třicet let a nově vzniklé Spojené státy americké řešily vážné bezpečnostní otázky v podobě bojovných sousedů – Seminolů, Kríků a Šavanů. Za řekou Mississippi se rozkládala málo známá indiánská země. Tedy: stará technologie, o několik generací starší než třeba žárovka. Něco se o tom můžete dočíst v Zapomenutých příbězích 2, v kapitole „Malé noční slunce“. Staré technologie mají ovšem jednu nevýhodu: nad jejich zlepšováním už si lámaly hlavu celé generace chytrých lidí. „Nízko visící ovoce“ bylo už vesměs otrháno jejich rukama a zbývají drobné kvalitativní posuny o jedno-dvě procenta. Občas se stane, že nějaký nový vynález dá věci zásadní impulz. Většinou se to ale nestává. Takových věcí máme kolem sebe plno. Střelné zbraně roku 2019 se moc neliší od střelných zbraní roku 1919, výrobu oceli by také starý huťař bez problémů poznal, vodárenské systémy zásobující města fungují plus-mínus stejně jako za císaře pána, mosty z betonu se začaly také stavět někdy na přelomu 19. a 20. století (nejstarší, který je dosud v provozu, najdete u Palmovky). A podobně je to i s bateriovou technologií. Olověný akumulátor, dodnes používaný v automobilech, pochází z roku 1859. Poslední skutečně zásadní posun, který se podařilo uvést i do průmyslové a komerční praxe, byly Li-Ion baterie vynalezené roku 1980. Do prodeje je poprvé dala společnost Sony roku 1991. Od té chvíle se jejich princip zásadně nezměnil, i když pokroky v nanotechnologii umožnily postupné zvýšení jejich kapacity. Jak je ovšem patrné, lithiové baterie potřebují ke svému fungování právě lithium. Lithium je velice lehký kov, dvakrát méně hustý než voda, nedoporučuje se ovšem jej ve vodě koupat – reakce by byla explozivní. Alkalické kovy jsou ve styku s vodou obecně „prevít“. Ostatně dnes v éře YouTube není problém se pokochat tím, jak taková reakce vlastně vypadá. Kvůli takovým pokusům jsem se občas těšil na hodiny chemie. V zemské kůře není lithia úplně málo (nějaké ty desítky miligramů na kilogram čili dohromady neskutečné tuny), ale koncentrace, která by stála za řeč, to už je podstatně vzácnější jev. Polovina těžitelných světových zásob se nachází v jedné oblasti Jižní Ameriky na rozhraní Bolívie, Peru, Argentiny a Chile. Vůbec nejbohatší je na lithium solná pláň Salar de Uyuni, „placka“ velikosti půlky Moravy, která za bezvětří a po dešti vypadá jako největší zrcadlo světa. K těžbě lithia ze solných plání je potřeba voda a té je zrovna v tomto koutě světa málo – nedaleko ležící poušť Atacama je vůbec jedno z nejsušších míst na celé zeměkouli. Pro místní zásobování vodou je už současná těžba devastující. V Chile se stala (nadměrná) spotřeba vody těžebními společnostmi závažnou politickou otázkou a je otázka, do jaké míry souvisí současný chaos v Bolívii s tím, že chudá země sedí na mimořádně velkých zásobách strategické suroviny. O cenné zdroje se v minulosti běžně vedly války. Celá zainteresovanost Západu v arabském světě se dá vystopovat až k jom-kipurské válce a následnému ropnému šoku; lithium by mohlo být dalším předmětem světového soupeření. Očekávaný vývoj poptávky je dost jednoznačný: zatímco letos činila necelých 272 tisíc tun, za šest let by měla dosahovat téměř 423 tisíc tun. V současné chvíli není lithium příliš drahé, protože se nacházíme bezprostředně za cenovou bublinou, která letos splaskla – v očekávání růstu se do těžby lithia nalilo příliš mnoho kapitálu, takže těžba dočasně předehnala poptávku a ceny úměrně tomu spadly. Nicméně to je krátkodobý jev. Očekávaný nárůst spotřeby lithia trvá dál, takže vzniká otázka, zda jej během několika let budou stávající zdroje vůbec schopny pokrýt. Zdaleka největším tahounem má být poptávka po bateriích do osobních elektrických vozidel. Analytici z Bloombergu si myslí, že do roku 2025 je lithium „v suchu“, zejména kvůli australským a čínským zdrojům. (Ovšem ten článek vznikl pouhých pár týdnů předtím, než propukl chaos v Bolívii, a přesně v tu samou chvíli, co nepokoje v sousedním Chile. Tak to s těmi předpověďmi bývá.) Ale jejich analýza vůbec neřeší třeba otázku toho, zda se zásoby lithia nestanou zbraní v americko-čínském soupeření o dominanci; to se odhaduje těžko. Právě politické následky jsou to, co považuji za potenciálně nejhorší problém celé věci. Čistě technicky je lithia v zemské kůře dost na to, aby se elektromobilita dala pokrýt, když tedy akceptujeme myšlenku, že těžební regiony přitom pěkně zdevastujeme (indiáni z And, už před staletími nahnaní do španělských dolů na stříbro a rtuť, musejí mít z celé situace pocit déja vu). Ale koncentrace jeho těžby v několika málo místech na světě, to je recept na velké problémy. Máme se těšit na nový OPEC složený ze států jako Argentina, Bolívie a Chile, který bude chytat bohatší země „pod krkem“, jak se mu zachce? (Mohli bychom mu říkat třeba ABC.) Nebo na velkou čínsko-americkou válku o doly v západní Austrálii někdy v roce 2040? Z dnešní perspektivy to vypadá přitažené za vlasy, ale generálům a admirálům roku 1900 by přišlo stejně absurdní, že by se jednoho dne mohly světové mocnosti přetahovat o nějakou zaprášenou pouštní díru jménem Kuvajt. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-20 14:37:59

Jaromír Komorous: Obrazně řečeno (ukázka z knihy)

Jaromír Komorous (1951–2017) byl textař, publicista i básník. Člen Obce spisovatelů ČR. V čase, kdy stál ve své rodné Plzni v čele „KS Esprit“, zbudoval i vedl solidní festivaly Jazz, Struny a Divadlo na ulici. Komorousova nynější kniha Obrazně řečeno je jeho šestou a poslední básnickou sbírkou a – současné – i poetickými komentáři k reprodukcím 121 obrazů Květy Monhartové (*1938 ve Volyni). Tato malířka působila kdysi jako pedagožka na Střední zdravotnické škole v Plzni a je ilustrátorkou, tvůrkyní grafik i grafickou upravovatelkou knih. Píše verše a je výtvarně zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v ČR a zahraničí. Je členkou členka Střediska západočeských spisovatelů, Unie výtvarných umělců a skupiny P89. Reprodukce jejích emotivních obrazů jsou děleny do čtyř částí této knihy a naprostou většinou se jedná o akrylem pokrytá plátna rozličných rozměrů. Jen třikrát jde o olejomalbu. Tyto obrazy nejsou nijak datovány, ale pojmenovala veškeré. Opakovaně se vynořují z její obraznosti zvláště motivy psů, ale nejen ony (Znásilněný tvar, Pozorovatelé, Srnečka, Smečka, Výchova dívek v Čechách, Výchova psů Čechách, Pouštní psi, Spící psík, Pes a jeho pán, Pán a jeho pes, Červený pes, Červené punčochy, Modrá hlava, Skladované tajemství, Marioneta, Loutka nad vodou, Čekárna, Eva, Evy, Křik, Mužné rozpomínání III, Pád anděla, Optimista na ulici, Hazard s časem, Vratkost, Levitace, Vizualizace snu, Dvě srdce, Tanec vlasů, Přijímání, Hlavonožci, Dentes incisivi, V zemi boha Dia, Caligula, Spartacus, Královský pár, Královská snídaně II, Hřeby, Pilát si myje ruce, Eliášův oheň, Letnice, Rozjímání, Vybydlení, Krvavá svatba, Hanopis, Rada moudrých v koncích). Jaromír Komorous a Květa Monharova si psali a vyměňovali reprodukce jejích obrazů a jeho verše (například Střežím tvé malůvky, Underground navždy, Prostřeme bílo, Vytěsněn z paměti, Sám sobě ztracen, Kam jste mě schovali, Překlad z ptačího zpěvu, Bicisté, Sedlákova meditace, Asketi netouží, Kapitál, A pak jsem se uviděl, Vévé, O tělesnosti, Nestat se doutníkem, Hospodská praxe, Život jsem upíjel, U karet, Pijácká, Na slavnosti prořídlých řad, Hon, Na lovu, Na střelnici, V karanténě, Ranní vidění, A bude hůř, Hodina H). Tak nakonec vznikla i tato rozsáhlá kniha, jejíž vydání Plzeňský kraj podpořil částkou sto tisíc korun. Obrazy v ní nejenže nejsou datovány, ale nejsou ani řazeny chronologicky, nýbrž podle Komorousova spontánního výběru. On rozhodl i o dělení do čtyř částí a striktně tím odťal různé leitmotivy. Své verše psal k obrazům, a to podobně jako kdysi Josef Brukner v Obrazárně (která však je určena dětem). Jak nás upozorňuje ve svém doslovu výtvarník Václav Malina, je pro Monhartovou typická častá dráždivost volených barev, mezi kterými dominuje lila, ale taktéž temná rudá, růžová a fialová. Tato malířka pak i ráda vystupňovává kontrasty a neobává se sice erotična, ale vnímáme rovněž křesťanskou spiritualitu. Pražská básnířka Karla Erbová v dovětku knihu srovnala s horkou lávou v řevu Vesuvu (či kteréhokoli jiného vulkánu) a přisuzuje oběma složkám, a totiž té výtvarné i té poetické, až nesmrtelnost granitu. Věřme, že při té úkloně tvůrcům příliš nepřehání, a nepochybně má pravdu v tom, že z knihy místy mrazí. Jen ať mrazí!   Ukázka z knihy: Překlad z ptačího zpěvu Ozvěny ptačích trylků rezonují v nás. Posloucháš-li pozorně, v zobáčcích akordy jara. V nastaveném odposlechu i odkaz hladových. Neusnout při půstu.   A to se mi líbí. A to mám rád. Dotýkat se tě celý rok, prorážet ledovou krustu.   A nemuset vydat jediný zvuk, jediné svědectví z minula. Na nosné noze ostnatý drát, z hlíny upatlanou bustu,   z které patrný každý můj krok, kdejaké hladítko tobě. Aby až vdechneš mi život zas, ten začal trylkem. Zasvěcen růstu. (k obrazu Hledači odrazů)     Bicisté Dvojice bicistů u škopků, metronom v tempu, srdce spojená aortou.   Vzájemnost umocněná hudbou.   Snáší se bez ustání do krajin primárních svalů. Kumšt získává rozměry, odvahu i sdělnost.   Nad tím vším náhoda zrozená trvanlivostí ducha dohnaného pokorně k úžasu.   Ženství a mužství sudbou. (k obrazu Dvě srdce)     Kapitál K jednání přiložit věčně psí oči? Probouzet opatrně, vrčí. Při správném vyladění barva padnoucí k úvěru.   Maršálskou hůl vděčně k ruce, ono to dopadne. Banky se lakonicky stáhnou. Co chtějí? Pověru?   Co chtějí víc do zástavy? Ona je radost, ona se baví. Vybavená skvostnou ekvipáží, vysazená na trůn.   Nepřijde o něj ani ve snu, do něhož stejně nevidět. V mošničce věčně psí oči s minulostí lotrů.   A na to lze vsadit, jiné to nebude. K podpisu z první. Neváhej, zvlhni. (k obrazu Pes a jeho pán.)     Underground navždy U vědomí tunelů z východu na západ, u vědomí tunelů, o kterých denně číst, jsem plný továrny, nad kterou tyčí se komín. A tou si být jist.   Neztrácet čas výběrem transparentů, když už i možnosti v oblasti sci-fi, neztrácet čas výběrem transparentů s dekadentními hesly, kterým raději nerozumět, jen zvráceně se jimi bavit. Jo, až sem jsme klesli. (k obrazu Projekt)     Vévé Vykouzlit kulaté och. Vytrhnout zubaté zuby. Vytáhnout obočí do přímky. Vyzdobit stehy kanavu   vypnutou mezi rty vzdálenými životu na zemi, vystrašenými válkou mezi světy, vybarvené malířem snění.   Vtěsnat se do nich bez okolků. Vytěsnit pocit nechtěných. Vyrazit ze dveří cituprázdno. Vnořit se lůna laviny   verbálně otupen, vyšeptán křikem, vyčiněn na běhoun verbířem k citu zverbován. (k obrazu Přijímání)   Jaromír Komorous: Obrazně řečeno. Ilustrace Květa Monhartová. Doslov Václav Malina. Esej Zámek a klíč napsala Karla Erbová. NAVA. Plzeň 2019. 264 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-31 15:04:56

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: Jordánsko se vydalo na západní cestu

V Jordánsku jsem díky IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) již podruhé. Poprvé jsme se v roce 2013 bavili o tom, jak začít komunikaci s veřejností o projektu velké jaderné elektrárny. Od té doby JAEC (Jordan Atomic Energy Commission) udělala kus práce, vydala mnoho informačních materiálů, uspořádala řadu setkání, debat, výstav, zorganizovala televizní reklamní kampaň, pracují se sociálními sítěmi, vysokoškolskými studenty, v parlamentu pouštěli film Pandora´s promise, pro děti vytvořili komiks. Od rozhovorů s dodavateli velkých jaderných elektráren, jako byla Areva nabízející reaktor ATMEA, Kanada (CANDU), Rusko, které nabídlo nejlepší finanční podmínky a vyškolilo již asi 100 studentů v jaderné fyzice a technice,  došli v Jordánsku až k nejnovějšímu rozhodnutí orientovat se na SMR – malé modulární reaktory. Méně vody, levnější stavba Největší problém s velkou elektrárnou je zde v pouštní zemi samozřejmě voda. Zvažovali model, kterého užívá Palo Verde v USA v arizonské poušti, tj. chlazení odpadní vodou z velkého města. I případný SMR bude chlazen stejně, ale potřebuje vody méně. Jedna z variant se vrátila i k možnému umístění poblíž města Akaba na kratičkém pobřeží Rudého moře. Zde je možné chladit mořskou vodou a navíc oblast je hodně průmyslová a potřebovala by spolehlivé zásobování elektřinou i procesním teplem. Cítí časový tlak – Jordánsko je z 95 % závislé na dovozu energií. Dovážejí ropu ze zálivu, plyn z Egypta, prodělávají na tom sedm miliard dolarů ročně (roční HDP je 38 miliard). Nemohou to řešit zdražením elektřiny pro obyvatele. Našli nějaký břidličný plyn a diskutují o jeho možném dolování. Slunce a vítr mají omezené použití (paradoxně jen několik málo míst  v zemi má dobré větrné podmínky a solární panely zanáší písek a přehřívají se). Jedna z cest, kterou se energetika bude ubírat, bude určitě fotovoltaika. Dnes mají instalovaných ve FV 10 GW, chtějí jít až na 22 GW, ale i kdyby osadili všechny pouště, budou potřebovat zdroj pro základní zatížení. Chytré ženy v akci Bylo moc milé potkat kolegyně, které se zúčastnily také minulé mise. Randa Kodah právě slavila 16 let u JAEC, z mladičké Jasminy se stala zodpovědná pracovnice jaderného regulátora. Tým JAEC obohatilo několik nových dívek, chytrých a akčních, jedna z nich vystudovala v Rusku a pro JAEC pracuje jako dobrovolník, stará se o sociální média. V jaderné komunikaci zde pracuje hodně žen. Semináře se zúčastnili i dva muži z uranových dolů. Jordánsko těží uran jako vedlejší produkt těžby fosfátů, ale jsou s tím teprve na počátku. Pět let usilovné komunikace Udělala jsem si soukromý miniprůzkum mezi oběma taxikáři, co mne vezli, oba o tom, že Jordánsko chce postavit jaderný zdroj, věděli. V národním muzeu měli sekci o energetice a v návštěvnickém průzkumu mělo jádro 7 % podporovatelů, zhruba stejně jako další možnosti (voda, vítr, ropa, plyn, uhlí, odpady...), kromě slunce – to se 44 % vedlo. Celonárodní průzkum mezi 2 500 respondenty ukazuje, že podpora jádra je 66 %. V roce 2017 spustili první reaktor - experimentální (JRTR), který teď využívají pro medicínské aplikace, dopování polovodičů a materiálový výzkum. Proti jeho výstavbě byli nejvíc dovozci radiofarmak ze zahraničí, protože jeho spuštěním přišli o byznys. V roce 2017 také za podpory IAEA slavnostně otevřeli největší vědecké výzkumné centrum na Středním východě – SESAME (Synchrotron-light for Experimental Science and Applications in the Middle East). Obojího hojně využívají v komunikaci. Do školních osnov se jim podařilo včlenit nauku o jaderné fyzice. A v TV show o úspěšných jordánských studentech představovali první mladé jaderníky. Soláry zvyšují státní dluh Potenciálních dodavatelů SMR, malých  modulárních reaktorů, mají asi sedm, největší naděje vidí v NUSCALE, Rols-Royce, Ruském RITM a čínském, který už prý Čína staví. Chtějí, aby uměl i odsolování mořské vody, protože problém s pitnou vodou je asi stejně velký jako s energií. Když vše půjde dobře, v roce 2022 chtějí začít stavět a 2027 spouštět. JAEC se pak změní na Jordan Nuclear Operating Company. Ministerstvo píše národní energetickou politiku, ale nic není jisté. V Akabě postavili terminál na kapalný plyn z Kataru, protože Egypt je krajně nespolehlivý dodavatel a cena ropy ze zálivu stoupá (v roce 2018  kvůli tomu byl státní deficit o 150 milionů větší). Řada soukromých firem staví soláry, protože jsou dotované. To ovšem působí na obyvatele velmi negativně, protože vědí, že v noci všechny soukromníky dotují z plateb za elektřinu a doplácejí tak na ty, kteří si ve dne užívají solární proud zadarmo. I kvůli solárům se zvyšuje státní zadlužení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Odpor proti jádru Jordánští komunikátoři cítí velkou nespravedlnost, že Němci za jeden seminář proti jádru utratí víc peněz, než kolik má JAEC na komunikaci na celý rok. Zajímavé přitom je, že dokonce ani komunikátoři z JAEC nevěděli, že při jaderné události ve Fukušimě nikdo nezemřel. Pan ředitel JAEC byl velmi zklamán z protijaderného vývoje v některých evropských státech a považuje jej za nesmyslný. Jak je to s jádrem v USA Oba kolegové, co byli v Ammánu se mnou, byli z USA. Počet reaktorů jim klesl ze 103 na 98, ale podíl na celostátní energetice mají stejný, protože zlepšují capacity faktor, využitelnost. Jaderky se zavírají z ekonomických důvodů, protože USA se vrhlo ve velkém na těžbu domácího břidličného plynu. Plyn je tedy levný. Jakýsi profesor ze Stanfordu horuje pro vítr a argumentuje tím, jak dlouho se nová jaderka licencuje a staví, a že po celou tu dobu už vítr může vyrábět. Strategie komunikace Hlavní náplní naší letošní mise bylo připomínkovat strategii a vyleštit ji tak, aby ji příslušné úřady schválily a daly na ni prostředky finanční i lidské. Je obdivuhodné, jak ti lidé s nadšením pracují už dlouho s minimálními zdroji za pomoci dobrovolníků z univerzit, výzkumného reaktoru a vědeckých center, a čeho všeho již dosáhli. Držím jim palce. Jordánsko je malá země (jen o malinko větší než ČR) s  9,5 milionem obyvatel, z čehož téměř polovinu tvoří uprchlíci z okolních válečných zón. Váží si své stability, kterou přičítají hlavně osvícenému králi. Panovník sice odvozuje svůj rodokmen přímo od proroka Mohameda, ale přesto ženy nemusí nosit hidžáb, a celá země jde velmi "západní" a civilizovanou cestou.   Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-03-01 00:00:00

Herbert; Anderson - Bitva o Corrin

Třetí kniha série Historie Duny. Od událostí Křížové výpravy strojů uplynulo šestapadesát let. Po smrti Sereny Služebnice, nastoupila nejkrvavější desetiletí Džihádu. Synchronizované světy a Nepřipojené planety jsou postupně osvobozovány a po letech boje začínají lidské světy doufat, že je konečně v dohledu závěr staletí se táhnoucího konfliktu s myslícími stroji. Omnius má bohužel v rukávu ještě jednu smrtící kartu. V posledním zoufalém pokusu zničit lidstvo vypustí do vesmíru smrtící nákazu, která ničí obyvatelstvo celých planet… Před bojovníky lidstva se znovu zvedá vlna nesmírného boje. Válka, která trvala mnoho lidských životů, se konečně rozhodne v apokalyptické bitvě o Corrin. V největší bitvě historie sci-fi se naposledy střetnou lidé a stroje… A na pouštní planetě Arrakis se legendární fremeni stávají obávanou bojovou silou, již objevil Paul Muad‘Dib v klasickém díle Franka Herberta Duna. Datum vydání: 29.02.2024