Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-24 17:00:46

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (24. 7. 2024)

Máme tady středu a s ní i náš tradiční seriál, který vás má za úkol upozornit na zajímavé filmy, seriály a dokumenty, jenž se v následujících sedmi dnech objeví na streamovací platformě Netflix. Tentokrát lze doporučit kupříkladu první řadu seriálu Dekameron, druhou řadu špionážního thrilleru Kleo nebo už osmou řadu španělského dramatu Elita. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (24. 7. 2024)

Čas načtení: 2025-03-01 20:00:26

To nejzajímavější, co v březnu dorazí na Netflix

Březen na Netflixu slibuje pestrou nabídku novinek, které potěší jak fanoušky napínavých thrillerů, tak milovníky komedií či dokumentárních seriálů. Streamovací gigant si pro nás připravil zajímavé tituly napříč různými žánry. Ať už se těšíte na temnou kriminálku, sci-fi dobrodružství nebo odlehčenou romantickou komedii, v březnu si na Netflixu rozhodně přijdete na své. Jeden jediný pohled Greta narazí na zlověstnou fotku a uvědomí si, že toho o sobě […]

Čas načtení: 2024-09-06 16:00:00

Nově na streamech: Svatba roku s Nicole Kidmanovou nebo příběh Petra Jandy

Svatba roku, při níž bude v roli tchyně asistovat i Nicole Kidmanová, se odehraje v seriálové adaptaci bestselleru The Perfect Couple na Netflixu. Dokumentární film Django od režisérky Olgy Malířové Špátové, která se po Karlu Gottovi zaměřila na životní příběh frontmana Olympicu Petra Jandy, uvádí Voyo. Na dalších platformách si můžete pustit třeba slovenskou Kriminálku Kraj (Prima+), už čtvrtou řadu špionážního thrilleru Slow Horses (Apple TV+) nebo pokračování vztahového dramatu Jen mi dál lži (Disney+). Pravidelné tipy Deníku nabízejí doporučení na zábavné novinky ze streamů.

Čas načtení: 2024-09-06 16:00:00

Nově na streamech: Svatba roku s Nicole Kidmanovou nebo příběh Petra Jandy

Svatba roku, při níž bude v roli tchyně asistovat i Nicole Kidmanová, se odehraje v seriálové adaptaci bestselleru The Perfect Couple na Netflixu. Dokumentární film Django od režisérky Olgy Malířové Špátové, která se po Karlu Gottovi zaměřila na životní příběh frontmana Olympicu Petra Jandy, uvádí Voyo. Na dalších platformách si můžete pustit třeba slovenskou Kriminálku Kraj (Prima+), už čtvrtou řadu špionážního thrilleru Slow Horses (Apple TV+) nebo pokračování vztahového dramatu Jen mi dál lži (Disney+). Pravidelné tipy Deníku nabízejí doporučení na zábavné novinky ze streamů.

Čas načtení: 2025-01-10 20:17:57

Hra na oliheň 3 (Squid Game) je završením celé série

Třetí a závěrečná série jihokorejského dystopického thrilleru o přežití Squid Game, uváděná na trh pod názvem Squid Game 3, kterou pro televizi vytvořil korejský spisovatel a televizní producent Hwang Dong-hyuk, bude uvedena zřejmě do konce roku. Poslední sérii produkuje opět společnost Netflix a hrají v ni Lee Jung-jae, Lee Byung-hun, Wi Ha-joon, Im Si-wan, Kang Ha-neul, Lee Jin-wook, Park Gyu-young, Park Sung-hoon, Yang Dong-geun, Jo Yu-ri a Kang Ae-shim. Co je to Squid Game (Hra na oliheň)? Squid Game (česky Hra na oliheň) je jihokorejský dramatický seriál vytvořený Hwang Dong-hyukem. Poprvé byl uveden na Netflixu v září 2021 a rychle […]

Čas načtení: 2025-04-18 15:30:00

Na streamy míří hit Andor 2. K vidění je další Černé zrcadlo i slovenský Medvěd

Už ve středu po Velikonocích startuje na Disney+ dlouho očekávané pokračování sci-fi seriálu Andor ze světa Star Wars. Co všechno mohou udělat moderní technologie s našimi životy, se diváci dozvědí na Netflixu, kde je čeká další řada Černého zrcadla, ale také zamilovaný nájemný vrah v thrilleru Zahradník. Má být medvěd hnědý na Slovensku regulován, nebo nadále chráněn zákonem? Nejen tuto otázku klade šestidílný dokument Medvěd na Oneplay. Rodiny s dětmi zaujme animák Život k sežrání a milovníky Thálie hry Dejvického divadla. Vyberte si z tipů Deníku na skvělou zábavu ze streamů.

Čas načtení: 2025-04-18 15:30:00

Na streamy míří hit Andor 2. K vidění je další Černé zrcadlo i slovenský Medvěd

Už ve středu po Velikonocích startuje na Disney+ dlouho očekávané pokračování sci-fi seriálu Andor ze světa Star Wars. Co všechno mohou udělat moderní technologie s našimi životy, se diváci dozvědí na Netflixu, kde je čeká další řada Černého zrcadla, ale také zamilovaný nájemný vrah v thrilleru Zahradník. Má být medvěd hnědý na Slovensku regulován, nebo nadále chráněn zákonem? Nejen tuto otázku klade šestidílný dokument Medvěd na Oneplay. Rodiny s dětmi zaujme animák Život k sežrání a milovníky Thálie hry Dejvického divadla. Vyberte si z tipů Deníku na skvělou zábavu ze streamů.

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2022-05-10 14:44:56

Světlana Alexijevičová, Ljudmila Ulická, Lukas Bärfuss i Etgar Keret. Svět knihy Praha navštíví hvězdy literárního světa

Veletrh a literární festival Svět knihy Praha oznamuje jména dalších spisovatelských hvězd, které přivítá na 27. ročníku. Sekce Literatura jako hlas svobody uvede běloruskou laureátku Nobelovy ceny za literaturu Světlanu Alexijevičovou a jednu z nejvýznamnějších zástupkyň ruských opozičních intelektuálů Ljudmilu Ulickou. K hlasům svobody patří i další hostů, lidskoprávní aktivista Nathan Law z Hongkongu. Čtenáři se mohou těšit i na setkání se švýcarským romanopiscem Lukasem Bärfussem, mistrem krátkých textů izraelským autorem Etgarem Keretem, kanadskou „královnou thrillerů ze sousedství“ Shari Lapena, britskou autorkou Naomi Woodovou i Francouzkou s marockými kořeny Leïlou Slimani. Řadu laureátů Nobelovy cenu za literaturu, kteří byli hosty Světa knihy Praha, rozšíří v programu 27. ročníku Světlana Alexijevičová. Tato běloruská (a po matce také ukrajinská) novinářka, spisovatelka a představitelka literárního žurnalismu nahlíží kritické momenty sovětské i postsovětské doby prostřednictvím svědectví „obyčejných“ lidí. Několikrát se ocitla před soudem či v exilu. Česky vyšly všechny její knihy, například Modlitba za Černobyl nebo Doba z druhé ruky. Svět knihy Praha 2022 významné literátce předá Cenu Jiřího Theinera, která změní v letošním roce statut. Nově bude zaměřena na osobnosti, jež jsou hlasem svobody proti cenzuře a pro demokracii. Kritický pohled jak na Sovětský svaz, tak na současný režim v Rusku se odráží rovněž v díle ruské autorky Ljudmily Ulické. V očích ruské oficiální linie patří k černým ovcím za svůj postoj vůči Putinově režimu. Mluví například o „stalinizaci“ Ruska. Patří k ruským intelektuálům, kteří odsoudili Putinovu agresi vůči Ukrajině. Do češtiny byly mimo jiné přeloženy její romány Případ Kukockij a Zelený stan. V současnosti obě autorky žijí v exilu v Berlíně. „Chceme dát prostor hlasu, který nesouhlasí s Putinem, jehož názory jsou slyšet mnohem hlasitěji. I když Svět knihy Praha zrušil oficiální prezentaci Ruska, neruší ruskou kulturu – naopak,“ upozorňuje dramaturg festivalu Guillaume Basset. Sekce Literatura jako hlas svobody chce letos akcentovat téma dvou nedemokratických zemí: Ruska a Číny. Na festivalu proto vystoupí i lidskoprávní aktivistovi Nathan Law, jeden z vůdců takzvané deštníkové revoluce v Hongkongu, která byla pokusem ochránit demokracii před autoritářstvím komunistické strany. Čínská vláda proti těmto demonstracím tvrdě zasáhla, Law skončil ve vězení a nyní žije v exilu. Loni svůj příběh zúročil v knize Svoboda: jak ji ztrácíme a bráníme. Svět knihy v aktuálním ročníku přiblíží například také tvorbu švýcarského prozaika a dramatika Lukase Bärfusse, který je jediným literátem ze Švýcarska, jenž obdržel nejprestižnější ocenění německojazyčné literatury, Cenu Georga Büchnera. Bärfuss se zabývá aktuálními a znepokojivými tématy, jako je rozvojová pomoc při genocidě ve Rwandě či sexuální život mentálně postižených. Na veletrhu se zapojí do debaty o psaní her se španělským filozofem, matematikem a také dramatikem Juanem Mayorgem, jenž se ve svém psaní inspiroval mimo jiné pověstí o Golemovi. Izraelský spisovatel Etgar Keret napravuje svým příjezdem „dluh“, který má vůči Světu knihy Praha. Nemohl se totiž veletrhu účastnit v roce 2017, kdy byl čestným hostem právě jeho rodný Izrael. Keretův povídkový soubor Stesky po Kissingerovi je považován za jedno z nejvýznamnějších literárních děl v hebrejštině. Řada jeho knih je k dispozici v českém překladu, nejnověji povídky Tak už leť. Pozváním kanadské spisovatelky Shari Lapena Svět knihy Praha potvrzuje, že zahrnuje i literaturu oslovující širokou veřejnost. „Královna thrillerů ze sousedství“ baví čtenáře napínavými příběhy, jejichž celosvětový úspěch odstartoval psychothriller Manželé odvedle z roku 2016. Na veletrhu představí nejnovější knihu Nepříliš šťastná rodina. Francouzská prozaička s marockými kořeny Leïla Slimani je mimo Francii známá především díky románu Něžná píseň, ověnčeném Goncourtovou cenou. V tomto díle i v dalších Slimani otevírá témata feminismu, ženské sexuality a kolonialismu. Do češtiny byl nedávno přeložen její román Válka, válka, válka, první díl připravované trilogie Země těch druhých a grafický román Ruční práce. České čtenáře potěší i setkání s britskou spisovatelkou Naomi Woodovou, která umí poutavěpsát o historii. Ať už v rafinované Hře s tajemstvím odehrávající se v turbulentní časech předválečného Německa, nebo v románu Paní Hemingwayová, kde proplétá osudy čtyř žen slavného spisovatele. Organizátoři Světa knihy se také rozhodli dát najevo svou podporu Ukrajině a tamním literátům a dalším tvůrcům spojeným s literaturou. Jeden veletržní stánek proto vyhradí prezentaci ukrajinské tvorby pro děti i dospělé. „Chceme kolegům trochu vynahradit, že musel být zrušen skvělý kyjevský veletrh Book Arsenal, a tak chystáme takový malý Arsenal na našem veletrhu. Kromě čtení a diskusí se chystá i multimediální show Fokstroty, která předvede ukrajinskou avantgardní poezii z první poloviny dvacátého století v rytmu disca. Chceme také pomoci udržet ukrajinský knižní průmysl v chodu, na Světě knihy se budou ukrajinským dětem zdarma rozdávat knihy v ukrajinštině, které připravují čeští nakladatelé,“ upřesnil ředitel Světa knihy Praha Radovan Auer. Svět knihy Praha 2022 se uskuteční od 9. do 12. června na Výstavišti Praha v Holešovicích.

Čas načtení: 2021-10-26 14:54:28

Otec Brown, Fauda či poslední díl Červeného trpaslíka. Česká televize nakupovala na veletrhu v Cannes

Česká televize nabídne v příštím roce kromě vlastní tvorby i pestrou škálu zahraničních novinek. Na televizním veletrhu ve francouzském Cannes se jí podařilo získat na čtyřicet nových titulů. Diváci se mohou těšit na šestidílnou sérii o císařovně Sisi, životopis De Gaulle nebo dobový retroseriál Hotel Evropa. Chybět nebude ani závěrečný díl parodického Červeného trpaslíka nebo premiérová řada Otce Browna. „Na prvním veletrhu po koronavirové pandemii se objevily skutečně kvalitní tituly, ať už se jednalo o klasické hrané pořady, dokumenty nebo zábavní snímky. Jako první potěšíme milovníky historie, s naším německým partnerem jsme se dohodli na nákupu zbrusu nového šestidílného seriálu Sisi, který se moderním způsobem vrací k osudům princezny Alžběty Bavorské. Příští rok také uvedeme třeba dvě řady akčního thrilleru Fauda o zvláštní protiteroristické jednotce izraelské armády nebo srbské drama Rodina, jež vypráví příběh rodiny před zatčením otce za válečné zločiny v tehdejší Jugoslávii,“ říká ředitel programu Milan Fridrich. Na obrazovky České televize se také, již tradičně, dostane tvorba britské BBC. Mezi výrazné tituly patří desáté řady oblíbených pořadů Otec Brown a Zavolejte porodní sestřičky nebo historická minisérie Sanditon, natočená podle posledního románu Jane Austenové. Z dílny britského producenta dále ČT uvede i čtyřdílný cyklus Donald Trump a třídílnou dokumentární sérii o mladé švédské enviromentální aktivistce Gretě Thunbergové. Chybět nebudou ani oblíbené kriminální seriály, které Česká televize uvede v rámci profilové řady Quality Series. Tu rozšíří pokračování dánského thrilleru Tváří v tvář, minisérie o složitém vyšetřování švédské vraždy novinářky Případ: ponorka nebo drama z prostředí okupovaného Iráku Baghdad Central. Do tajů historie ponoří Česká televize své diváky díky řadě dokumentárních cyklů. Pozornost si zaslouží Největší apokalypsy dějin, Starověké metropole nebo Tajnosti stavitelů pyramid. Pro milovníky dobrého jídla, ale i cestopisných dokumentů, je určen cyklus Objevování chutí s šéfkuchařem Gordonem Ramseym. Ten se vydává za kulinářskými zážitky napříč světem – Peru, Laos, Maroko, Havaj, ale i Aljaška a Nový Zéland, všude tam se prostřednictvím televize bude možné podívat. Nejmladší diváky potěší seriál Dračí záchranáři, jenž navazuje svým tématem na filmový svět Jak vycvičit draka. Dále pak komediální animovaný seriál Turbo R.A.Ke.Ta., Myší mušketýři nebo čtvrtá řada Čarodějek školou povinných. Sadu zábavních pořadů doplní i vzdělávací animovaný cyklus Kouzelný školní autobus znovu vyjíždí, v němž na malé hrdiny čekají výlety za poznáním.  

Čas načtení: 2021-04-23 16:06:00

Komorní scéna Aréna uvede on-line hru Karpatský thriller o korupci a vydírání

Přestože se Komorní scéna Aréna v době uzavření divadel vyhýbala on-line uvádění regulérních inscenací ze svého repertoáru, a místo toho se raději věnovala streamování pravidelně připravovaných inscenovaných čtení, rozhodla se učinit výjimku. V pátek 30. dubna tak bude možné zhlédnout Karpatský thriller, inscenaci slovenského režiséra Romana Poláka, kterou ostravská komorní scéna připravila v české premiéře. Slovenské dokumentární drama Karpatský thriller vychází ze skutečné korupční kauzy z 90. let. Hlavní hrdince se dostane do rukou materiál odhalující korupci na těch nejvyšších místech státního aparátu. Když se pokusí se celou kauzu zveřejnit, narazí na špinavé praktiky nejmenované nadnárodní firmy, která se ji pokusí nejprve společensky zdiskreditovat a později i vydírat a zastrašovat. Částečně autobiografická hra novináře Eugena Gindla byla poprvé uvedena v Slovenském národním divadle v roce 2013 v režii tehdejšího šéfa činohry Romana Poláka a její přijetí bylo přinejmenším bouřlivé. „Po premiéře se ozvali i zástupci finančních skupin, kteří byli pobouření tím, že inscenace vyzývá k agresivitě vůči bohatým. Z jejich kruhů se ozývaly hlasy, že moc v našem státě nemají finanční skupiny, ale právě divadelníci, když si něco takového můžou dovolit. Den po premiéře mi volal i ministr kultury, že o přestávce musel odejít z rodinných důvodů. Určitě ne proto, že by byl inscenací znechucen… I přesto poznamenal, že má raději mé inscenace ruské klasiky, než když se pokouším o politické divadlo,“ vzpomíná na premiérové ohlasy režisér Roman Polák. „Když jsme začátkem roku 2020 nasadili Karpatský thriller mezi premiéry Roku ztrát a nálezů, mysleli jsme si, že bude promlouvat spíš všeobecně o ‚pocitu doby', naším cílem nikdy nebylo hru převádět na české poměry. Za poslední rok se však naše vlastní poměry nečekaně přiblížily těm, o kterých slovenské drama vypráví. Ačkoli samozřejmě preferujeme divadlo před plným sálem, doba nás dohnala k tomu, abychom se ‚pochlubili' tím, co o této době víme, on-line. Není to nijak radostné, ale už jsme to nemohli vydržet,“ objasňuje on-line uvedení Karpatského thrilleru dramaturg Arény Tomáš Vůjtek. Karpatský thriller v režii Romana Poláka, scéně Andreje Ďuríka, kostýmech Kataríny Hollé a hudbě Vladimíra Šarišského je hořce zábavné politické divadlo, v němž je místo pro satiru i pro grotesku. V roli neohrožené investigativní novinářky Zuny se představí Zuzana Truplová, kterou tak diváci mohou v nové inscenaci vidět poprvé od návratu do Ostravy. Záznam Karpatského thrilleru bude možné bezplatně zhlédnout v pátek 30. dubna na YouTube kanále Komorní scény Aréna, a to od 18.30 hod. až do půlnoci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2024-08-05 06:00:00

První slovo platí, strhující thriller plný nečekaných zvratů a dvojitých identit

Hlavní hrdinka nového thrilleru První slovo platí, Evie Porterová, dokáže být kýmkoliv. Má všechno, co by si mohla přát – dokonalého přítele, krásný dům a spoustu přátel. Má to ale jeden háček: Evie Porterová neexistuje. V tomto napínavém a mistrně napsaném thrilleru nebudete vědět, komu věřit. 

Čas načtení: 2025-04-09 05:22:00

RECENZE: Jak Nicole Kidmanová hledá únik z nudy středostavovského života

Jedna z nejvšestrannějších a nejvytíženějších hereček současnosti Nicole Kidmanová pravidelně spolupracuje s ženskými režisérkami. V loňském roce se představila v erotickém thrilleru Babygirl, jejž natočila nizozemská režisérka Halina Reijnová, letos na konci března na platformě Prime Video v psychologickém thrilleru Holland její americké kolegyně Mimi Caveové.

Čas načtení: 2024-02-18 00:00:00

Thriller nového marketingového šéfa Sparty: Teď není cool být politik

Jeho pracovní pozice moc dramaticky nevypadají, přitom život Davida Dindy je jako z áčkového thrilleru. Stvořil značku chomutovských hokejových Pirátů a pracoval pro ně dlouhé roky v marketingu. Po přestupu do politiky mu zapálili auto a teď musel bojovat proti trestnímu stíhání, které považoval za nespravedlivé. Zvládl to, jenže už předtím se dobrovolně vzdal funkce náměstka chomutovského primátora i zastupitele. A tak se oklikou ocitl zpátky v hokeji: je novým marketingovým manažerem Sparty Praha.

Čas načtení: 2024-02-18 00:00:00

Thriller nového marketingového šéfa Sparty: Teď není cool být politik

Jeho pracovní pozice moc dramaticky nevypadají, přitom život Davida Dindy je jako z áčkového thrilleru. Stvořil značku chomutovských hokejových Pirátů a pracoval pro ně dlouhé roky v marketingu. Po přestupu do politiky mu zapálili auto a teď musel bojovat proti trestnímu stíhání, které považoval za nespravedlivé. Zvládl to, jenže už předtím se dobrovolně vzdal funkce náměstka chomutovského primátora i zastupitele. A tak se oklikou ocitl zpátky v hokeji: je novým marketingovým manažerem Sparty Praha.

Čas načtení: 2010-03-30 06:00:00

Heavy Rain: Hratelný film přichází

Emoce, postavy a příběh. Tři základní stavební kameny emocionálně založeného titulu s názvem Heavy Rain. Zapomeňte na veškerou dnešní tvorbu, protože Heavy Rain tvoří svoji vlastní kolej, svůj vlastní žánr. Ten by se dal přirovnat k velmi moderní a propracované adventuře s nádechem thrilleru. Zapome ...

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2020-12-10 01:33:52

Zakladatelka projektu Odstartujte svoji knihu Veronika Matysová: Byl to nejlepší nápad v mém životě

Láska ke knížkám a četba ji přivedla k psaní a dnes je Veronika Matysová nejen spisovatelka, ale snaží se svými zkušenosti i pomáhat druhým a v rámci projektu Odstartujete svoji knihu vede kurzy tvůrčího psaní. Vydala již sedm knížek a na nové pod názvem Hodina psodava právě pracuje. Věnuje se multilaterální diplomacii a momentálně působí v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v Paříži.   Odmalička jste ráda četla. Někdy kolem třinácti let jste začala vymýšlet příběhy kreslením. Zkusila jste také komiks… A pak přišly vaše knižní nedokončené pokusy Hanka, Dvojčata, Roman a hvězdy, Poslední den na slunci, Dilema. A knížku Když jsou na to dva jste již dokončila. Co se stalo s těmito „pokusy“? Vydala jste je, nebo zůstaly v šuplíku? Pokusy skutečně zůstaly pouze pokusy. Všechny mám dodnes schované a jsou pro mne velmi cenné, ale dopsat jsem se je už nepokoušela. Od chvíle, co jsem pochopila klíč k dopsání knihy, jsem už psala knížky nové.   Vystudovala jste moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Proč jste si vybrala tento obor? Hned po střední škole jsem začala pracovat jako novinářka, ještě předtím, než jsem šla na vysokou školu. Chtěla jsem si tenkrát od studia trochu odpočinout a načerpat praktické zkušenosti. Dostala jsem nabídku nastoupit do zahraničního zpravodajství redakce tehdy existující České tiskové agentury. Začít studovat moderní dějiny bylo tím nejlogičtějším krokem. Dění ve světě odjakživa velmi zajímalo, ale když člověk nezná historii, současnost nechápe tak dobře.   V roce 2000 jste vydala první knížku pro děti a mládež Nikki, vrať se. Následovaly další a knihu pro dospělé Pouštní včela jste vydala v roce 2017. A na cestě je další Hodina psodava. O čem bude? Někde jste řekla, že hodně témat k vám přichází ve snu … Hodina psodava se odehrává na smyšlené planetě Fromor a vypráví o nenávisti mezi dvěma znepřátelenými rasami, která se stane osudnou jedné dospívající dívce. Psodav je zvíře z tohoto smyšleného světa, který v příběhu hraje významnou roli. Všechny mé ostatní knihy se odehrávají ve světě skutečném a zjevně už jsem si od něj trochu potřebovala odpočinout. A ano, témata ke mně často přicházejí ve snu, ale zrovna toto jsem vymyslela bez pomoci podvědomí.   Přeložila jste na tři desítky knih z angličtiny, jak knížky pro děti, současné romány, detektivky i literaturu faktu. Co nejraději překládáte a jak jste se k překladům knížek dostala? K překladům jsem se dostala v samých začátcích své kariéry, ještě před internetem, takže bylo mnohem těžší dopátrat se některých významů než dnes. Začala jsem s tím kvůli přivýdělku, ale rychle se mi to zalíbilo. Dnes už knihy nepřekládám, protože nejde vše stíhat – zaměřuji se na psaní vlastních knih a zároveň na předávání této své vášně ostatním v rámci on-line kurzů. Ale prozradím vám, že připravuji nejen kurz o tom, jak knihu napsat, ale i jak ji přeložit. Zatím nemá datum, ale předpokládám, že ho spustím příští rok na podzim.   V roce 2016 jste založila projekt Odstartujte svoji knihu, kterým pomáháte začínajícím autorům. Jaké jsou výsledky? A ohlasy? Projekt Odstartujte svoji knihu je to nejlepší, co mě kdy v životě napadlo udělat. Jeho srdcem je facebooková skupina se stejným názvem, která už dnes má už přes pět tisíc členů a skvěle to v ní žije. Scházejí se tam začínající i pokročilejší spisovatelé a navzájem sdílejí rady, tipy, inspiraci i motivaci.   Vedete také kurzy tvůrčího psaní. Kde a jak je možné se přihlásit a jaký je o ně zájem? Kurzy jsou součástí projektu Odstartujte svoji knihu. O nových nabídkách informuji vždy na webu, ve stejnojmenné facebookové skupině i na FB stránce Napiš svou první knihu. V první polovině prosince proběhne další předprodej kurzu KLÍČ k napsání knihy pro začínající spisovatele. Kurz bude mít podobu pětidenní výzvy, která bude probíhat v uzavřené facebookové skupině. Po pět večerů proběhne živé vysílání, ve kterém členy kurzu seznámím s jednoduchou a přehlednou metodou, jak položit pevné základy knihy a už se nebát o její dokončení. V první vlně předprodeje se už přihlásily přes čtyři desítky lidí, takže tam bude skvělý skupinový drajv. To by bylo, aby z toho nevzniklo čtyřicet nových knih!   Pracovala jste jako novinářka a od roku 2005 se věnujete diplomacii. Kde všude jste působila? V dobách své novinářské kariéry jsem se zaměřovala na prostor bývalé Jugoslávie, kterému se dnes říká západní Balkán. Bylo to krátce po rozpadu Jugoslávie a mne velmi zajímalo tamní politické dění i osudy lidí. Zpravodajství jsem tak posílala z Bosny a Hercegoviny, ze Srbska, z Kosova i dalších balkánských zemí a regionů. Diplomacie mne nejprve zavedla do Bruselu do centrály Severoatlantické aliance (NATO), kde jsem hájila zájmy České republiky. Tam jsem setrvala sedm let. Posléze mě cesta zavedla do Paříže, kde se opět věnuji multilaterální diplomacii a působím v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.   A co ráda čtěte vy? Někde jste řekla, že všechno možné… Přesně tak, všechno možné. Jednotící prvek je, že ráda čtu v češtině, tedy i překladovou literaturu. Filmy a seriály mám ráda v původním znění, ale při čtení si nejvíce užiji mateřský jazyk. Teď mám zrovna období thrillerů typu Kříďák nebo Čtvrtá opice, ale vždy si ráda přečtu třeba Haruki Murakamiho, Delphine de Vigan či původní české autory jako Patrika Hartla.   A co čas na lenošení a nic nedělání. Umíte to?   Přiznám se, že moc ne. I když si čtu nebo sleduji Netflix, soustředím se na skladbu příběhu, použité dialogy a cokoli dalšího, co pak mohu předávat svým studentům v kurzech o psaní knih. Ale tohle své poslání miluji, a tak to svým způsobem zároveň odpočinek je.   Veronika Matysová se narodila v Praze 18. dubna 1976. Vystudovala moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Přeložila řadu knih z angličtiny, věnuje se diplomacii, napsala šest knížek pro děti a mládež (Nikki, vrať se, Patricie, Míša v síti, Pavoučí příběhy, Příběhy pavoučka Alfonse, Poplach v Tabulkově) a knihu Pouštní včela pro dospělé. Pracuje na další pod názvem Hodina psodava. Vede kurzy tvůrčího psaní v rámci projektu Odstartujte svoji knihu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-17 14:03:09

Velký knižní čtvrtek se uskuteční 15. října, soustředí se především na tuzemské autory

Domácí a světová beletrie, pokračování úspěšných sérií, krimi, populárně-naučná literatura i literatura faktu, poutavé vzpomínky, inspirativní knížky pro děti a mládež… V TOP šestnácti titulech vybraných na podzimní Velký knižní čtvrtek tentokrát převažují knihy tuzemských autorů. Součástí kolekce podzimního Velkého knižního čtvrtku je pátý díl nejúspěšnější humoristické série posledních let o „poslední aristokratce“ Aristokratka u královského dvora. Evžen Boček tentokrát své hrdiny zavede až na audienci u skutečné královny a nechá je prožívat mnohá veselá dobrodružství. Podstatně vážnější témata nastoluje geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek. V knize Jak přejít řeku shrnuje své úvahy o společnosti, přírodě a nás samých. Další český autor, Josef Formánek, přichází s románem Kniha o tichu, v němž píše o svých nejbližších, o pádech i vzletech, o zvláštních náhodách, které se stávají, o věcech mezi nebem a zemí, o tichu a klidu, o tajemství nalezeném v údolí volavek. Ostřílený reportér Jakub Szántó se ve své druhé knize Z Izrastiny s láskou. Reportérem mezi dvěma zeměmi vyznává z náklonnosti k Izraeli, Palestině a jejich obyvatelům. Nechybí jeho osobitý sarkastický a sebeironizující tón ani bohatá příloha snímků, které nashromáždil. Romány bývají nejen úspěšné, ale také hojně diskutované. V novince Republika vychází David Zábranský z nedávných společenských a politických otřesů na Slovensku vyvolaných vraždou mladého novináře. Vztahy mezi jednotlivými postavami, inspirovanými skutečnými aktéry událostí, se odehrávají na pozadí obecnějších aktuálních jevů, jako je role médií, klimatická krize, mezigenerační konflikt a rostoucí síla ženského hnutí. Petr Sagitarius, Čech s polskými kořeny, autor akčních krimi novel z „divokého“ východu Česka, ve své kriminální trilogii Trujkunt zavede čtenáře až na nejvýchodnější cíp naší země, trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Major ostravské kriminálky Roman Saran tam řeší spletité případy, které provázejí velmi neobvyklé okolnosti. Pro fanoušky sportu a fotbalu je určena kniha Zdeňka Zikmunda Bican proti Hitlerovi. Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava nabízející podrobný pohled na nejpopulárnější sport u nás v tomto období, včetně dosud neznámých informací a řady dokumentárních dobových fotografií. Český typograf, grafik a též hudebník František Štorm stvořil ilustrovaný stavební deník – Stavitelé. Knížka je volnou kompilací všedních zápisků a vnitřních pocitů zažívaných během rekonstrukce starého domu, její součástí je 36 kreseb tesařskou, zednickou a truhlářskou tužkou čtvercového formátu; geometricky univerzální dlaždicová kukátka otevírají čtenáři poněkud patafyzický pohled na průběh stavby. Michaela Hošková v knize Matěj maluje mapy otevřeně, přitom ale s nadhledem, popisuje život s autistickým synem. Vypráví příhody plné odsudků a odmítnutí, stejně jako pochopení, lidsky zásadních setkání a dílčích pokroků a radostí. Světová literatura Americký spisovatel, scenárista, novinář, držitel Pulitzerovy ceny Lawrence Wright ve svém prorockém thrilleru Na konci října, který se odehrává v indonéském internačním táboře Kongoli, varuje před arogancí moci a křehkostí civilizace. Román irské autorky Sally Rooneyové Normální lidi nominovaný na Booker Prize, vypráví o vzájemné fascinaci, přátelství a lásce. Stejně jako ve své prvotině Rozhovory s přáteli autorka opět kombinuje otevřený vhled do složitostí lidského života s břitkým vtipem a sarkastickým nadhledem. Literatura faktu V knize Labyrint z ledu. Triumf i tragédie polární výpravy A. W. Greelyho Buddy Levy na základě podrobného výzkumu přibližuje strastiplnou cestu výzkumné polární expedice, která s optimismem vyplula v roce 1881, aby nakonec skončila nejstrašlivější tragédií v dějinách dobývání Arktidy. Výprava do zálivu Lady Franklinové chtěla probádat na mapě dosud nevyznačená místa v Arktidě. Gad Šimron, izraelský novinář, spisovatel a bývalý agent Mosadu, v dramatu Exodus podle Mosadu píše o tajné akci, které se sám zúčastnil a která v 80. letech zachránila tisíce etiopských Židů. Čtenáři se také dostane do rukou Reniin deník. Renia je mladá dívka, která sní o tom, že se stane básnířkou. Jenže Renia je Židovka, žije v Polsku a je rok 1939... Autorka Renia Spiegel je označována za „polskou Annu Frankovou“. Literatura pro děti a mládež Dan Brown si odskočil od dobrodružství profesora Langdona a vydává svou první dětskou knížku Divoká symfonie! Bohatě ilustrovaná kniha je složena z půvabných, hravých básniček, v nichž maestro Myšák se svou věrnou taktovkou seznamuje čtenáře se zvířecími kamarády, od gepardů a klokanů až po slony a velryby. Ilustrace Susan Batoriové dodávají knize humor a interaktivní aplikace pro chytré telefony umožňuje knížku číst i s doprovodem autorových orchestrálních skladeb věnovaných jednotlivým zvířátkům. Originálně ilustrovanou knihu Archistorie. Vyprávění o architektuře napsala varšavská architekta a teoretička architektury Magdalena Jeleńska pro své čtyři děti a původní vydání získalo titul Nejkrásnější kniha roku. Archistorie srozumitelně vysvětlí na desítkách příkladů z dávné historie i současnosti základní architektonické formy, typy budov a seznámí se stavebními materiály. Informace o Velkém knižním čtvrtku a jednotlivých titulech najdete ZDE.

Čas načtení: 2020-08-28 16:45:18

Filmový festival Finále Plzeň nabídne české snímky loňského roku i premiéry

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň od 25. do 30. září nabídne české filmy, seriály a dokumenty uplynulého roku, ale i premiéry a předpremiéry. K vidění budou i studentské prvotiny či snímky německé a slovenské kinematografie. „Jarní krize nás jako většinu ostatních silně zasáhla, ale rozhodli jsme se nevzdat se, festival posunout z jarního na podzimní termín a udělat nejlépe jak to půjde i ve ztížených podmínkách. Ostatně to není poprvé, co se odehraje na podzim, takové mimořádné ročníky již byly. Ale festival se vždy oklepal a diváci ho podrželi. Věřím, že tomu bude tak i tentokrát,“ říká Eva Veruňková Košařová, ředitelka Finále Plzeň. Letošní festivalový ročník se uskuteční za dodržení veškerých aktuálně platných hygienických a protiepidemických opatření. Vstupenky si mohou zakoupit pouze registrovaní návštěvníci, a to nejlépe on-line. Prodej vstupenek na místě bude probíhat ve dvou oddělených boxech tak, aby bylo eliminováno tvoření front. Vstupenky jsou nepřenositelné. Pokud si akreditovaný divák vybere na projekci více vstupenek, musí organizátorům v případě potřeby dodat seznam svých „spoludiváků“ (včetně jejich telefonu a e-mailu). Na všechny akce, které nejsou ve venkovních prostorech, se účastník musí registrovat: u projekcí zdarma si vyzvedne vstupenku, u industry programu bude provedena registrace před vstupem na akci. Do sálů tak nebude vpuštěn nikdo bez akreditace či platné vstupenky. Před jednotlivými sály a ve festivalových prostorech budou rozmístěny stojany s dezinfekcí a sály budou po každé projekci vydezinfikovány. Přesáhne-li kapacita sálu 100 osob, budou návštěvníci neprodleně upozorněni na povinnost nasadit si roušky. Kompletní program festivalu najdete ZDE. On-line předprodej akreditací poběží od 28. srpna, vstupenky si můžete rezervovat od 1. září.   Co se bude mimo jiné promítat Amundsen: Espen Sandberg, norský režisér posledního dílu Pirátů z Karibiku, se tentokrát pustil do chladnějších vod. Natočil snímek zachycující příběh muže, který neuměl prohrávat – Roalda Amundsena, dobrodruha, který plnil prázdná místa na mapě světa a dobyl jižní pól. Velká část filmu vznikala v České republice, ve filmu hraje i Vojta Kotek.   Šarlatán: Příběh je inspirován skutečnými osudy bylinkáře Jana Mikoláška, na kterého se obracely s prosbou o pomoc statisíce lidí ze všech vrstev. Jeho mimořádné schopnosti byly ale vykoupeny bojem s vlastními démony. Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Holland měl světovou premiéru na MFF Berlinale. V hlavní roli se představí Ivan Trojan spolu se svým synem Josefem. V menší roli se objevuje i Trojanův druhý syn František.   Bábovky: Režisér Rudolf Havlík natočil již druhý film v tandemu se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Ta si po práci na původním scénáři ke snímku Po čem muži touží vyzkoušela adaptaci své vlastní knihy Bábovky. Scénář vznikal čtyři roky. V hlavních rolích hrají Barbora Poláková, Jana Plodková, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.   Trhlina: Nejnavštěvovanější film v historii slovenské kinematografie natočil držitel Českého lva Peter Bebjak podle románu Jozefa Kariky. Hororově mysteriózní příběh vypráví o pátrání po zmizelých pacientech psychiatrie v lesích pohoří Tribeč.   Sviňa: Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně je hlavním motivem slovenského thrilleru režisérů Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek natočený podle stejnojmenného románu spisovatele Arpáda Soltésze se odehrává ve světě vysoké politiky, mafie bílých límečků, organizovaného zločinu, obchodu s bílým masem a velkých financí.   Služebníci: Studenti teologického semináře Michal a Juraj žijí v totalitním Československu osmdesátých let. Jejich učitelé ze strachu před zrušením semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová víru a stane se předmětem nátlaku StB. Černobílé drama slovenského režiséra Ivana Ostrochovského mělo premiéru na letošním festivalu Berlinale. Kromě ústřední dvojice neherců se ve velké roli představuje rumunský herec Vlad Ivanov, který se svou roli naučil ve slovenštině.   Krajina ve stínu: Nový film režiséra Bohdana Slámy vypráví skutečný příběh jedné mále vesnice v pohraničí, která tři sta let náležela k Rakousku, poté k Československu, pak nacistickému Německu a následně zase k Československu. Film mapuje historii vesnice od 30. do 50. let minulého století a jde možná o jediný snímek, který se takto zabývá národnostními otázkami. V hlavních rolích se objeví Stanislav Majer, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková nebo Zuzana Kronerová.   Meky: Po loňském úspěchu dokumentu King Skate, za který obdržel Českého lva, se Šimon Šafránek vrací do Plzně. Tentokrát se sondou do života prvního muže, který po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík – Mekyho Žbirky. Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Portrét hudební legendy přináší Žbirkovu otevřenou zpověď, současné záběry a rozsáhlý archivní materiál.   Na krev: Celovečerní dokument zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých skrze bratry Rosťu a Vítka Novákovi v klíčovém období jejich existence – od roku 2014, kdy získali svůj vlastní prostor pojmenovaný Jatka 78 a poprvé přičichli k ambicióznějším projektům s novocirkusovým souborem Cirk La Putyka. Vypráví příběh o splněném snu, o sebezničující vůli principála Rosti Nováka, která přinesla teprve po osmi generacích rodině kočovných kumštýřů to, po čem vždy toužili – vlastní prostor, kamenné divadlo.   Modelář: Po pěti letech přichází scenárista a režisér Petr Zelenka s novým celovečerním filmem. Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil ze zahraničí, zase sní spíš o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat.

Čas načtení: 2020-07-12 12:00:44

Omračující, dějinotvorný zpěv mládí

Roberto Bolaño je ve světě i takřka dvacet let po své smrti strážcem představy o vznešené a tragicky důstojné ur-realističnosti latinoamerické literatury. Podobně jako dějiny jihoamerického kontinentu, i jeho postavy se neustále zaplétají do konfliktu velkolepých idejí, jejich často brutálního prosazování, vášnivých pohnutek dušených sluncem, vlhkem a zkostnatělou společenskou morálkou a v neposlední řadě vědomím jedince, jež přesahuje hranice času. Odehrávají se tak ve světech, kde je možné vše, co se vysloví, ba i na co se jen pomyslí. Ve světech, které jsou více než shlukem geografických a časových koordinátů textem, který je nutné neustále číst a revidovat. Jeho knihy jsou tak programově větší než život, odvolávají se k chimérám velké literatury a pozici umělce coby proroka i mesiáše. Ovšem na druhou stranu, sám Bolaño nikdy neváhá zasáhnout a v případě hrozící nabubřelosti a metastázovaného autorského ega se sám sestřelí z výšin láskou k žánrovým vyprávěním, fanfarónským historkám, popkulturním citacím nebo prostě a jednoduše potměšilým vtípkům. Číst Bolaña je tak i v dnešní době nedůvěry k takřka všemu a všem bezpečné – skýtá dostatek prostoru pro identifikaci s velkým uměním a sebeutvrzení se o vlastní kulturnosti, stejně jako pro ironii a sarkasmus, aby bylo možné relativizovat vlastní, dobře schované ideály a romantismus nehodící se do života v době, která stále vzývá zkrachovalý realismus a pragmatismus. A navíc jsou až na dvě politováníhodné, ale v knihovnách o to reprezentativnější výjimky (Divocí detektivové a 2666) jeho knihy úlevně krátké. To je případ i Amuletu z roku 1999, který letos vydalo v překladu Anežky Charvátové nakladatelství Argo. Ten se navíc teoreticky odehrává v úzce vymezeném prostoru dámských záchodků Mexické autonomní univerzity v druhé polovině září revolučního roku 1968. Právě na nich se totiž skryla vypravěčka románu, Uruguayka Auxilia Lacouture, před vpádem armádních jednotek a přežila zde několik dní. Prakticky však vyprávění pokrývá celý její život; příchod do Mexika, jak si vybudovala pověst „matky mexických básníků“, pochopitelně anabázi na toaletách ve společnosti jediné knihy pro takovou chvíli nepříliš šťastně zvolené poezie, ale i rozlet jejího vědomí do budoucích i minulých století, kdy prorokuje, kdo a jak bude znovuzrozen, kdy se opět bude číst Kafka... a pochopitelně klade závažné otázky, jako zda žily v Mexiku kočky už před příchodem conquistadorů. Navzdory krátkému rozsahu se toho tedy v knize stane dost a dost – a čtenáři Divokých detektivů pravděpodobně ocení i prorůstání fikčních světů prostřednictvím postavy Artura Belana. Na druhou stranu v paměti nakonec utkví právě různé perličky a autorovy vtípky. Opojné vyprávění a pábení, jež jeho Auxilia předvádí, totiž nemá pevné základy. Z celého slavného roku 1968, během kterého v Mexiku kulminovaly problémy spojené s krizí politického režimu, hospodářství i demografie (během několika málo let se počet obyvatel navýšil o desítky milionů), které následně poznamenaly minimálně dalších dvacet let, si totiž nebere nic jiného než v podstatě anekdotické vyprávění, jak přežít zátah na akademické půdě. A ani exkurze do ulic hlavního města Mexika nepřekročí stín tu veselých, tu strašidelných historek pro černou hodinku, která se čirou náhodou protáhla na týdny a pro řadu Mexičanů na celý život. Jinými slovy, kniha se klidně mohla odehrávat v Gracii, Seville nebo Aténách. Pochopitelně, číst Bolaña je stále ryzí radost. U málokterého v současnosti vydávaného autora je tak snadné bezuzdně se opájet proudem řeči a přirovnání, kde například filozofickou fakultu vystihují „florentské nenávisti a římské pomsty“, a Anežce Charvátové nezbývá než složit hlubokou poklonu. Ovšem z proklamovaného hororu, thrilleru a krimi jedné dějinné události nakonec zbývá zjednodušeně melancholický obraz věčného mládí, které se obětuje za budoucí generace... a které neustále pěje o lásce coby síle stojící nad vesmírem a lidskou mocí. Jen škoda, že tu samou myšlenku vystihl třeba i Hajao Mijazaki v jedné jediné scéně filmu o prasečím pilotovi Porco Rosso čistěji, bez zbytečných odboček a vlastně paradoxně i realističtěji. Autor je knižní redaktor a publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-04 08:18:33

Začal se točit celovečerní horor Hrana zlomu se Štěpánem Kozubem v jedné z hlavních rolí

Čeští filmaři právě natáčejí celovečerní hraný snímek Hrana zlomu na pomezí hororu a thrilleru. V jedné z hlavních rolí se objeví Štěpán Kozub. Hrana zlomu je temnou příběhovou mozaikou, v níž je všechno jinak, než se na první pohled může zdát. Podle tvůrců má jít o projekt navýsost autorský a žánrově vyhraněný. Film vstoupí do českých kin na jaře 2021. Film Hrana zlomu, který se natáčí v České republice, a to především v Ostravě a v Rožnově pod Radhoštěm, sleduje dvě dysfunkční rodiny v hluboké vztahové krizi. Ty propojí nečekané dramatické okolnosti, které je dostanou na pomyslnou „hranu zlomu“, ze které není cesty zpět. Scénář si podle autora lynchovsky pohrává s divákovou schopností vytvářet si domněnky na základě neúplných informací a instinktivním škatulkováním hlavních postav na oběti a pachatele. Struktura vyprávění režiséra Emila Křižky odkazuje k postupům mexického scenáristy Guillermo Arriagy ve filmu 21 gramů nebo Babel. „Česká kinematografie má bohatou žánrovou tradici, ale dnes od ní ustupuje. Filmem Hrana zlomu chceme ukázat, že i v českém prostředí může vzniknout kvalitní a divácký žánrový film, který bude mít úspěch i v zahraničí. Emil Křižka je samorost a velký objev pro český film,“ říká producent Vratislav Šlajer. Pro režiséra Emila Křižku jde již o druhou spolupráci se Štěpánem Kozubem, který ztvárnil hlavní roli v jeho krátkometrážním hororu Ruchoth Raoth. Ten Kozubovi v roce 2018 vynesl hlavní hereckou cenu na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas. Čtyřiadvacetiletý Štěpán Kozub, už stihl získat nominaci na Cenu Thálie, v roce 2015 dostal Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Televizním divákům je známý ze seriálů Případy 1. oddělení či Místo zločinu Ostrava. V poslední době ho proslavila i improvizační show Tři tygři, která v průběhu koronaviru opustila divadelní prkna a dostala se na internet. Popularitu získal i díky internetovým seriálům sKORO NA mizině a Lajna. Od roku 2018 je uměleckým šéfem ostravského Divadla Mír. Režisér Emil Křižka, původním vzděláním kamenosochař se zálibou v symbolismu a surrealismu, zároveň výtvarník a autor tzv. knižních trailerů, si zakládá na specifické vizuální atmosféře filmu připomínající zfilmované horory Stephena Kinga. K navození nepříjemné, tísnivé a napínavé atmosféry tak mají dopomoci i speciálně vyrobené rekvizity a audiovizuální efekty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 15:46:03

Filmový festival La Película zaostří na latinskoamerické tvůrce i na historii Kuby

Filmové fanoušky v Praze, Brně, Ostravě a Hradci Králové opět čeká festival La Película představující tvorbu ze španělsky mluvících zemí. Začne 18. února v pražském Světozoru psychologickým dramatem Matka (Madre) a bude probíhat až do 27. února. Z latinskoamerické filmové scény festival nabídne například na dva filmy uznávaného guatemalského režiséra Jayra Bustamenteho: Chvění (Temblores) a Ixcanul. Promítat se bude také film Přijde smrt a bude mít tvé oči (Vendrá la muerte y tendrá tus ojos), jehož režisérem je jeden z největších talentů současného chilského filmu José Luis Torres Leiva. A v psychologickém dramatu Naprostá láska (La Quietud) argentinského režiséra Pabla Tropera jsou tři ženy nuceny postavit se tváří v tvář emocionálním traumatům a temné rodinné historii, která se odehrávala na pozadí argentinské vojenské diktatury. Z bláznivých komedií zvaných españolada budou letos k vidění filmy Abrakadabra (Abracadabra) Pabla Bergera a Než to shoří (Antes de la quema) nestora pyrenejské kinematografie Fernanda Coloma. Druhý z filmů byl natočen během masopustního karnevalu v Cádizu. Zaujmout může i svěží filmový experiment Dopisy pro Paula Morrisseye (Letters to Paul Morrissey) Armanda Roviry či psychologická studie o duši dospívajících ve filmu Dvakrát tolik a patnáct navrch (El doble más quince) režiséra Mikela Ruedy. Žánr kriminálního thrilleru reprezentuje na letošní La Películe 70 binládinů (70 binladens) baskického režiséra Kolda Serry. Postupy dokumentu a hraného filmu propojil ve svém posledním díle Mezi dvěma vodami (Entre dos aguas) jeden z nejpozoruhodnějších současných španělských režisérů, Isaki Lacuesta.   Letos poprvé se bude La Película věnovat nezávislému španělskému filmu – režisérka Mònica Rovira osobně uvede svůj experimentální film plný abstraktních obrazů a emocí Vidět ženu (Ver a una mujer). Dále jsou na programu snímky Divoké období (A estación violenta), film mladé režisérky Anxos Fazáns, rodačky z galicijského Pontevedra, nebo Velké dítě (Niñato) Adriána Orra, vtipná sonda do života rappera starajícího se o své tři děti, ale žijícího stále u rodičů.   K vidění budou také dva neotřelé vhledy do spletité historie Kuby. Do Prahy zavítá Haliam Pérez, autor jednoho z těchto filmů, nazvaného podle titulní hrdinky Marina. A francouzský dokument Kuba, osvobozené vzpomínky (Mémoire libérée) hledá s režisérkou Ghislaine Graillet osud její rodiny a mapuje tak působení Francouzů na ostrově i dějiny tamního cukrovarnictví. Pražské kino Světozor bude patřit festivalu La Película od 18. do 23. února, španělština následně zazní od 24. do 26. února také v brněnském kině Scala a od 25. do 27. února v ostravském Kině Art. A 26. a 27. února si filmy nejen z Pyrenejského poloostrova budou moci vychutnat diváci v Biu Central v Hradci Králové. Kompletní program je k dispozici na www.lapelicula.cz.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2019-11-07 15:54:38

Severský filmový podzim nabídne zombie komedii, příběh o pomstě či portrét opravdového poutevníka

Severský filmový klub slaví malé výročí, již podesáté pořádá tradiční přehlídku kinematografie severských a pobaltských zemí. Letošní ročník festivalu Severský filmový podzim zavítá v průběhu listopadu a prosince do 22 českých a moravských kin a nabídne 24 snímků z Norska, Švédska, Dánska, Finska, Islandu a Litvy. Polovinu z nich uvede v České republice poprvé. Slavnostní zahájení festivalu se uskuteční ve čtvrtek 14. listopadu v 18 hodin v pražském kině Lucerna. Bude spojeno s českou premiérou komorního dramatu Byl tady Saša, které popisuje příběh manželského páru, snícího o tom, že adoptuje dokonalou holčičku. Jak se ale dokáží postarat o dvanáctiletého vzdorovitého a problémového chlapce? Snímek uvedou sami tvůrci z Litvy – herečka Gabija Siurbytė a režisér Ernestas Jankauskas. Téma náhradní rodinné či ústavní péče prosakuje i do norské novinky Rosemari, dánského dramatu Experiment a dokumentu Cena za pól. Zaostření na Litvu poukazuje také na road movie Přežít léto o cestě dvou pacientů do vzdálené psychiatrické nemocnice v doprovodu mladé psycholožky. Historické drama Emilia vypráví o talentované herečce, která zápasí s vlastními kostlivci ve skříni, na pozadí boje za svobodu v sověty utlačované Litvě v 70. létech. Dánská režisérka Frederikke Aspöck představí komedii Falešně, která se promítala na MFF Karlovy Vary. Jde o absurdně humornou tragikomedii o odsouzeném zpronevěřiteli peněz, kterého osud vehnal do vězeňského pěveckého sboru. Dalším dánským filmem bude drama o sexu zdravotně znevýhodněných Neonové srdce s Victorií Carmen Sonne v hlavní roli. Po pěti letech se vrací do Prahy producent Alexander Brøndsted a režisér Antonio Tublén. Po úspěchu originálního sci-fi LFO a psychologického thrilleru Neklid přináší švédskou černou drama-komedii s hororovými prvky ZOO. Vtipné pojetí zombie apokalypsy donutí utrápený mladý pár před rozvodem držet pospolu. Islandu bude na festivalu zastoupen trýznivým portrétem závislosti Nech mě padnout. Drama bylo inspirováno skutečnými příběhy a rozhovory s drogově závislými. Kvalita snímku je podpořena účastí na řadě zahraničních festivalů včetně MFF v Torontu. Problematika závislostí výrazně ovlivňuje také švédské drama Zahradní ulice. Novinkou v programu je zařazení arktických filmů, které jsou zároveň součástí Arktického festivalu. Nejvíce na sebe upozorňují snímky norského režiséra sámského původu Nilse Gaupa. Stopař je filmovým zpracováním starodávné pověsti o pomstě, lidské soudržnosti a boji o přežití. Film bude uveden v remasterované verzi. Nebude chybět ani legendární drama Vzpoura v Kautokeinu, ve kterém tvůrci hledají příčiny extrémního chování nejstaršího laponského etnika, které se vždy vyznačovalo mírumilovnou povahou. Severský dokument letos nově cílí také na mladší publikum uvedením norského filmu Tresčí jazýčky, který měl úspěch i na MFF pro děti a mládež ve Zlíně. Expedice na konec světa okouzlí diváky dechberoucími záběry majestátních fjordů v severovýchodním Grónsku i jedinečným humorem. A Muž ze sněhové jeskyně nabízí pohled člověka, který již třicet let spokojeně žije v norských horách. Více informací o festivalu a jednotlivých filmech najdete na stránkách Severského filmového klubu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}