Aktuální Zprávy

Čas načtení:

Střih videa v programech zdarma

[skoleni-kurzy.eu] Školení je zaměřené na úpravu videa v programech a službách, které jsou k dispozici zdarma. Posluchači se naučí základy střihu a konverze videa, zpracovat jednotlivé videosekvence, nastavit prolínání a jiné efekty mezi jednotlivými stopami, začlenit do videa fotografie, doplnit titulky nebo hudební doprovod a jak správně video uložit pro různá použití. * Kurz Střih videa v programech zdarma probíhá v malé skupině účastníků. Kurzu Střih videa v programech zdarma se účastní maximálně 8 osob. Kurz Střih videa v programech zdarma probíhá v plně vybavené počítačové učebně. V průběhu kurzu Střih videa v programech zdarma je pro účastníky zajištěn pitný režim a drobné občerstvení. U nás máte jistotu, že vám objednaný kurz nezrušíme. Poté co u nás kurz Střih videa v programech zdarma objednáte a my vám potvrdíme účast, garantujeme, že se kurz uskuteční. Kurz nerušíme z důvodu malého počtu zájemců. Kurz Střih videa v programech zdarma se uskuteční i pokud se něj přihlásí pouze jeden zájemce. V takovém případě probíhá kurz Střih videa v programech zdarma jako individuální, cena kurzu se nezmění. Základní pojmy poměr stran   formáty videa   rozlišení, bitrate,..     Bezplatné programy a služby pro střih a konverzi videa seznámení s jednotlivými službami a programy   jejich výhody - nevýhody   upozornění na placené funkce     Zpracování videa dělení a střih záznamu   úprava jasu a hlasitosti   vizuální efekty obrazu   animace přechodů mezi scénami   tvorba titulků a statických snímků   doprovodná zvuková stopa     Export render, nastavení pro převod videa Nastavení exportu   kvalita - velikost výstupního videa   výstupní formát     ...AbecedaPC

Čas načtení:

6 programů, které používám k práci na volné noze

V tomto článku se rozepíšu o službách a programech, které používám při každodenní práci na volné noze. Jak už možná víte, jsem programátor freelancer a pracuji nezávisle na místě. Jsem ale závislý na několika programech a webových službách, které mi…

Čas načtení: 2024-02-29 18:18:24

GPU vs. CPU: O kolik vám akcelerace AI na GPU urychlí práci ve Photoshopu? Změřili jsme rozdíl s RTX 4070

Nové AI nástroje a funkce v programech Adobe dělají z úpravy fotek a videí bleskovou záležitost. V kombinaci s novými generacemi grafických karet NVIDIA RTX 40 je pak výsledný efekt ještě násobně znatelnější. Společnost Adobe do svých grafických nástrojů nedávno zakomponovala podporu pro lokální zpracování AI filtrů a funkcí na grafických kartách (GPU). V praxi to znamená především zásadní úsporu času při práci, kdy je pro vybrané úkony zátěž z procesoru (CPU) přesměrována na výkonný grafický čip, pro nějž jsou výpočty o poznání lépe optimalizované. Pokročilé AI funkce v programech Adobe přináší úplně nový zážitek z práce s vizuálním obsahem.

Čas načtení: 2024-10-17 18:27:37

Elity si nechtějí přiznat svoji lenost a hloupost

Za předpokladu že zde není hmota a vše jsou jenom programy a databáze tak viry jsou jenom chyby v programech a databázi. Pokud by realita byla založena čistě na programech a databázích, pak by viry skutečně mohly být interpretovány jako chyby nebo narušení v těchto systémech. Místo biologických patogenů by byly jakousi formou chybných kódů… Číst dále »Elity si nechtějí přiznat svoji lenost a hloupost

Čas načtení: 2025-02-23 16:06:46

Z dálky je to bůh a z blízka je to vůl

Vše co je inteligentní je program, který je závislý na programech a bez této závislosti by přišel o svoji inteligenci. Ano, inteligence ať už umělá nebo biologická je vždy závislá na nějakém systému pravidel, dat a prostředí, ve kterém funguje. Lidská inteligence je závislá na biologických programech uložených v DNA, na zkušenostech, výchově a kultuře.… Číst dále »Z dálky je to bůh a z blízka je to vůl

Čas načtení: 2017-04-26 05:00:00

Adobe Flash Player - Ani dlouhá videa už ho nepotřebují

Adobe Flash Player je softwarový program, bez něhož jste se na internetu dříve téměř neobešli. Ať už jste chtěli koukat na videa nebo si zahrát nějakou onlinovku, potřebovali jste mít tento program stažený. Umožňuje vám totiž sledování videí a animací v počítačových programech, nejčastěji teda v int ...

Čas načtení: 2014-09-12 05:00:00

Nejlepší programy pro aktualizace programů v počítači

Máte v počítači mnoho programů a již nestíháte jejich aktualizace? Nevadí, chtěl bych Vám představit program, který vše udělá hromadně. Stačí nainstalovat, zaškrtnout programy, které chcete aktualizovat a program bude nezávisle na ostatních programech v pozadí pracovat, takže ani nebudete vědět, že ...

Čas načtení: 2013-11-18 05:00:00

Ashampoo Office 2012 - Stojí za zvážení?

Mohlo by se zdát, že na poli kancelářských balíků není zrovna velká konkurence. Monopol drží již mnoho let Microsoft a o několika dalších programech, které jsou zdarma, panuje mezi uživateli jen matné povědomí. Že ovšem existuje i jiný kancelářský balík, který je placený – to už je informace pouze p ...

Čas načtení: 2009-03-29 10:00:00

Extrahujeme audio z video souboru

Občas se stane, že potřebujeme z videa mít jen audio stopu (např. si chcete do „empétrojky“ dát svůj oblíbený koncert apod.) a narazíte na problém jak vůbec to audio extrahovat. V dnešním článku si tedy ukážeme takový postup na několika programech. Úvod Extrahovat audio stopu z videa není tak slož ...

Čas načtení: 2009-01-22 06:00:00

Final Uninstaller

Určitě jste si již všimli, že se Vaše PC začne po nějaké době zpomalovat a práce s ním je pomalejší. To mají mimo jiné na svědomí programy a to i ty, které už jsme z PC dávno odinstalovali. Po klasické odinstalaci totiž stále po programech zůstávají zbytkové adresáře a hlavně zápisy v registrech ope ...

Čas načtení: 2008-05-07 03:00:00

Legalniwindows.cz

S rozvojem internetu není problém sehnat si nelegální kopii jakéhokoliv programu, ale i operačního systému. Poslední dobou hýbaly světem počítačů kauzy kopírování nového systému firmy Microsoft, Windows Vista. Spekulovalo se také o funkci Visty, která má odesílat informace o nelegálních programech n ...

Čas načtení: 2008-01-26 20:00:00

Total Uninstall

Divíte se, že vám na disku zůstávají pozůstatky po dávno odinstalovaných programech? Nic nového. Většina programů po sobě v zásadě neuklízí, a pokud k nějakému úklidu dojde, rozhodně nečekejte, že to bude z gruntu. Co si neudělá samotný uživatel, to nikdo jiný nespraví. Ti chytřejší si ale práci ule ...

Čas načtení: 2024-02-17 10:29:21

Okna Macek

Na pobočkách či webu obchodu Okna Macek vám nabídnou produkty, jako jsou okna, dveře nebo vrata. Na webu Oknamacek.cz najdete aktuální slevy a akce na zboží, informace o souvisejících dotačních programech, seznam poboček, informace pro zájemce o kariéru v obchodě Okna Macek, katalog produktů nebo seznam e-shopů, ve kterých tyto produkty nakoupíte. O novinky se […] The post Okna Macek appeared first on Recenzer.

Čas načtení: 2020-10-30 19:16:21

Otevřený dopis ministru kultury ČR Lubomíru Zaorálkovi, zaslaný Cechem malých nakladatelů.

Vážený pane ministře, stejně jako většina občanů – zaměstnanců i podnikatelů v různých odvětvích, jsme i my, zástupci Cechu malých nakladatelů, znepokojeni současnou situací v české společnosti, způsobenou virovou pandemií. Je nám jasné, že česká ekonomika se letos už podruhé dostává do komplikované situace a vláda i parlament se snaží pomoci těm nejpostiženějším. Nehodláme se uchýlit k laciné kritice politiků, ani ukazovat prstem a obviňovat kohokoliv ze zanedbání povinností. Nechceme na nikoho za vzniklou situaci svalovat vinu. Chceme Vás jen požádat, vážený pane ministře, abyste při sanaci škod myslel i na nás, malé nakladatele. Po uzavření knihkupectví se dostáváme do obdobné situace, ve které jsme se octli na jaře letošního roku. S tím rozdílem, že nyní je vážně ohrožen prodej našich knih určených pro předvánoční trh, díky němuž je většina z nás schopna přežít. Naše tržby přes e-shopy jsou minimální a nemožnost přímého prodeje znatelně pociťujeme. Obáváme se, že pokles tržeb bude stejně alarmující jako při první covidové vlně, což považujeme za devastující pro celý okruh nakladatelů, již produkují takzvaně nekomerční a malonákladovou literaturu. Pomalu se tak vytratí určitý segment kultury, který ji činí pestřejší a snaží se být vyvažujícím protipólem projektů orientovaných převážně na zisk. Malí nakladatelé mají ztíženou existenci už ze samé podstaty své činnosti. Zatímco na jaře nám ministerstvo kultury výrazně pomohlo prostřednictvím rozšíření grantů, nyní na nás a vůbec na knižní trh v podpůrných programech nevzpomnělo. I když se na obohacování kultury podílíme obdobnou měrou jako výkonní umělci, kteří mají na finanční podporu nárok, my nakladatelé se do stanovených kritérií nevejdeme a nemůžeme je splnit. Proto Vás žádáme, pane ministře, abyste při záchraně rozmanitosti české kultury mysleli na ministerstvu kultury i na knižní trh a na nás nakladatele a pomohli nám udržet náš provoz například jednorázovou dotací i opětovným rozšířením grantové politiky, obdobně, jako jste to udělali při posledním dotačním řízení. K další podpoře, již by si knižní oblast jistě zasloužila, jistě pomůže i část evropské dotace určené pro kulturu, kterou bude ministerstvo kultury administrovat v rámci „Národního plánu obnovy“. Vážený pane ministře, držíme Vám při hájení zájmů všech českých, moravských a slezských kulturních subjektů palce a doufáme, že naši prosbu vyslyšíte. Jsme rovněž připraveni na konzultaci s Vámi, jakmile to situace dovolí. S pozdravem                                                                           za Cech malých nakladatelů                                                                                                Iva Pecháčková Jiří Fiedor Daniel Podhradský Tisková zpráva

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2022-02-20 10:57:24

Vláda schválila kompenzační covidové programy

Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) spustí programy na podporu podnikatelů, na které v loňském listopadu a prosinci dopadla vládní protiepidemická opatření. V programech „COVID-Nepokryté náklady-Sektorová podpora“ a „COVID-2022“ – Sektorová podpora mohou žádat také podnikatelé z oblasti kultury. V této souvislosti budou podpořeny subjekty z oblasti: Pořádání akcí a eventů (organizátoři sportovních, kulturních, konferenčních, veletržních a dalších akcí včetně navazujících technických služeb). „Covidová pandemie dopadla na kulturu velmi těžce. Akce byly kapacitně omezeny, velké akce se nemohly konat vůbec,“ řekl ministr kultury Martin Baxa, a dodal: „Jsem velmi rád, že se dohoda o kompenzacích podařila. Původní vláda Andreje Babiše, která ústy ministra Havlíčka slibovala podnikatelům kompenzace, nám nezanechala ve svém návrhu rozpočtu pro tyto účely vůbec žádné peníze. Nakonec se podařilo finanční prostředky najít a věřím, že pomohou k restartu kultury.“ COVID – Nepokryté náklady – Sektorová podpora Z programu budou moci čerpat podnikatelé, kterým v období od 1. listopadu do 31. prosince 2021 poklesl obrat alespoň o 50 procent oproti stejnému období roku 2019 (2018). Pro organizátory akcí je pak rozhodné období 1. listopad 2021 až 28. únor 2022. Žadatelům bude poskytnuta podpora ve výši 50 procent nepokrytých nákladů (70 procent pro organizátory akcí). Maximální možná výše podpory na jednoho žadatele činí 1,5 milionu korun (tři miliony pro organizátory akcí). Alokace výzvy je dvě miliardy Kč. COVID 2022 – Sektorová podpora Podpora je určená pro podnikatele s poklesem tržeb za rozhodné období alespoň o 50 procent. Za každého zaměstnance v pracovním poměru získá jeden žadatel 500 korun na den. Žádat mohou podnikatelé ve výše uvedených sektorech (kromě zájezdové dopravy). Podpora bude poskytována na období od 1. listopadu do 31. prosince 2021 do maximální výše 1,5 milionu korun (pro organizátory kulturních a sportovních akcí včetně organizátorů seminářů, konferencí a veletrhů od 1. listopadu 2021 do 28. února 2022 do maximální výše tří milionů). Předpokládaná alokace je 1,75 miliardy Kč. Další informace k programům budou k dispozici v rámci jednotlivých výzev vypsaných na webu MPO. Předpokládaná alokace programů na pomoc podnikatelům je zhruba pět miliard korun. MPO dále předpokládá, že programy budou vypsány přibližně do týdne.

Čas načtení: 2021-10-27 19:51:55

Jak se baron Prášil vytáhl z bažiny za vlasy aneb Úvahy o dluzích a inflaci

Milí čtenáři, jestli mě něco trochu deptá na posledních dvou letech veřejné diskuse, tak je to skutečnost, jak moc energie a času věnují jednotliví lidé relativně povrchním tématům typu nošení roušek. Kolem nich kypí vztek a rozhořčení, projevující se všelijakými invektivami na adresu těch druhých, ať už je jimi kdokoliv: ovce, béééé, případně covidioti, Svědci Covidovi atd. Ano, já chápu, že mít tu věc na nose je nepříjemné a že se přitom leckdy projevuje blbé těžkoruké autoritářství státních ouřadů. Káva v pytlíku může posloužit jako odstrašující příklad pro budoucí generace atd. Jenže věnovat pozornost tématu X zároveň znamená zanedbávat témata Y, Z a tak dále, protože člověk má jen omezenou kapacitu řešit více věcí naráz. A myslím si, že tématu toho, co bude například se světovými měnami, docela vážně schází prostor. Přísun peněz zadarmo je návykový Hned ze začátku bych rád promluvil o baronu Prášilovi, jehož jsem si vybral jako maskota dnešního článku. Baron Prášil prý jednou i se svým koněm uvízl v bažině, ale nic se mu nestalo. Vytáhl totiž sám sebe i koně z bažiny ven – za vlastní vlasy. Ano, fyzikálně je to krávovina, což chápali i posluchači v 18. století. Metody barona Prášila mi připomíná program, který nyní provozuje Evropská centrální banka a který se jmenuje PEPP (Nouzový epidemický program nákupů). To je, přátelé, program nákupu různých evropských dluhopisů, mimo jiné těch, které vydávají těžce zadlužené státy jako Itálie a Řecko. V Bruselu totiž svého času realisticky seznali, že tyto těžce zadlužené státy by se bez takové berličky skrze covid neprokulhaly. Pokud vás někdy poslední dobou zaujala třeba informace, že za řecký desetiletý dluhopis získáte zhruba jedno procento úroku, tak to je dáno právě tím, že řecké dluhopisy je ochotna vyluxovat ECB v rámci programu PEPP. Normální soukromý investor by se jich za mizerné jedno procento hrubého zisku nedotkl ani třímetrovou tyčí, neboť jedno procento dost zřetelně neodpovídá skutečné míře rizika u státu, který prodělal závažnou dluhovou krizi před pouhými pár lety. Jen tak pro srovnání – americký desetiletý bond je za zhruba 1,6 procenta, a to přitom Američané provozují něco podobného: Fed kupuje značnou část nově vydaných dluhopisů, ale zdaleka ne všechny. Část se jich stále ještě uplatní i na běžném trhu. PEPP je dočasný program, teoreticky by měl skončit někdy v březnu 2022. Otázka je, jestli náhodou hned po něm nebude následovat něco, co se bude jmenovat jinak (třeba QEQQ, to je jedno), ale bude to fakticky poskytovat stejnou službu. On totiž tenhle přísun likvidity téměř zadarmo je pro její příjemce dost návykový. A těžko si představit, že by si v Bruselu nebo ve Frankfurtu mohli dovolit říci: „Tak, milí Řekové, Španělé, Italové, atd., počínaje prvním dubnem jste zase vystaveni soukromým investorům na milost a nemilost“. To by totiž nejspíš znamenalo zásadní skok v úrokových sazbách, ten by znamenal prudký nárůst nákladů na obsluhu dluhu, a to by třeba veřejné rozpočty nemusely unést. Ejhle, bankrot. Vlastně je velká neznámá i to, zda by ty zadlužené státy od tohoto přísunu peněz šlo odnaučit nějak pozvolna, zrovna teď, kdy kromě obecných strukturálních problémů musejí řešit i otázku, zda bude mít jejich obyvatelstvo v zimě dost peněz na topení a svícení. (Neuvažuji o tom sám: článek 1, článek 2, článek 3. Ale opravdu mi přijde, že se tomu věnuje málo pozornosti.) Příliš mnoho negativních vlivů Osobně si myslím, že nás čekají „zajímavé“ roky s ujetou inflací, protože se nám tu sešlo několik vlivů, které covid ještě umocnil a svázal dohromady. Které vlivy mám na mysli? Těžce zadlužené státy jako Itálie či Francie si nemohou dovolit platit žádný výrazně kladný úrok. To břemeno současného zadlužení je u nich natolik velké, že kdyby měly platit, dejme tomu, pět procent, zruinovalo by je to. To ale zároveň znamená, že se úroková sazba musí udržovat velmi nízko a že jejich dluhopisy musí někdo „luxovat“ v programech podobných PEPP, protože soukromí investoři budou váhat, než si něco takového v potřebném objemu koupí. Povšimněte si, že tento vliv je jedním z těch, kterých se jen tak nezbavíte. Akumulované dluhy některých států jsou tak velké, že i kdyby došlo k zázraku v podobě několikaletého robustního růstu (a na čem by měl být vlastně založen?), zmenšovaly by se vůči HDP jen pozvolna. Demografický vývoj je nepříznivý, a just zrovna na tom jihu kontinentu až kritický. Nejenom, že se tam těch dětí rodí málo, ale vzdělaní mladí Španělé, Italové a Řekové mají mimořádnou motivaci zvednout nejpozději po promoci kotvy a jít pracovat někam do ekonomicky živého prostředí, kde dostanou slušný plat. Tím pádem ale dotyčné státy mohou zapomenout na rozvoj nějakých oborů s vysokou přidanou hodnotou, které vzdělanou pracovní sílu potřebují, a jsou odkázány na (zranitelné) sektory jako turismus. Pingla v trattoria může dělat skoro každý, kdo udrží tác v ruce a je ochoten pravidelně přijít do práce. Programátora nikoliv. A ne, přísunem tisíců Afghánců a Súdánců se tenhle brain drain nahradit nedá; to by už v Řecku měli po problémech, však jsou přímo na hlavní migrační trase. Migranti z rozvojového světa vesměs nemají adekvátní kvalifikaci k tomu, aby mohli dělat nějakou moderní práci. Dokonce i papírově vzdělanější etnika jako Syřané narážejí v praxi na problém, že jejich lokální vysoké školy jsou ve světovém srovnání slabé a tudíž je ta kvalifikace mnohdy neuznatelná. Opravdovou hodnotu na trhu práce má jen diplom ze západní školy, ale jeho majitel zase nebude chtít uváznout někde v Řecku nebo v Andalusii za mizernou mzdu a půjde do toho Londýna. (Zde si můžete pohrát s žebříčkem univerzit podle jednoho ze tří nejrozšířenějších ratingů. Tak například chudší části arabského světa se zdaleka nejlépe daří pobočkám American University v Bejrútu a Káhiře. Ale jejich absolventi, to jsou přesně ti lidi, kteří do svého nového domova doletí letadlem a Řecko přitom uvidí jen z okénka Airbusu, dvanáct kilometrů pod sebou. V táboře Moria jich moc nenajdete.) Další problém, který se nedá nikterak snadno vyřešit; nové Řeky a Italy si nenatisknete. Jedině Španělsko a Portugalsko mají určitý prostor dovážet si kulturně kompatibilní pracovníky z ještě chaotičtějších bývalých kolonií (Latinská Amerika, Angola) a vybírat si je podle kvalifikace. Co se daní týče, o moc více se toho ze západního obyvatelstva už vymáčknout nedá. Aspoň ne z těch běžných zaměstnanců, které je nejsnazší oholit, protože nejsou dobře organizovaní a nemůžou si v parlamentech prolobbovat různé výjimky. Naše zdanění práce i běžných životních nákladů (doprava, energie) je dost vysoké a poměrně značná část obyvatel žije „z ruky do huby“, bez významnějších úspor pro případ krize. Některé životní náklady, třeba bydlení, ujely do extrémních hodnot, tedy nechcete-li bydlet v ghettu nebo těsně vedle něj. (Podívám-li se na rodnou Ostravu, stačí jedna ubytovna tohoto stylu, abyste si stěhování do okruhu 200 metrů od ní pořádně rozmysleli; vůbec mám pocit, že „faktor ghetta“ se v dnešní diskusi o cenách nemovitostí hrubě podceňuje, ale o tom jindy.) Nejpozději od nepokojů žlutých vest jsou si politici vědomi, že co se nových daní zatěžujících běžný život týče, musejí našlapovat velmi opatrně. Jednodušší je omezovat se na „vděčné cíle“ typu Googlu a Facebooku. Ty ale veřejný rozpočet nespasí. Jenže poptávka po službách placených státem neklesá, naopak roste. Infrastruktura potřebuje investice a opravy, a čím víc té infrastruktury máte, tím více byste vlastně ročně měli vydat za její údržbu, aby se nerozpadala. Stárnoucí populace potřebuje více sociálních služeb a lékařské péče. Znalostní ekonomika vyžaduje více peněz utracených za vzdělání. Neziskovky chtějí začleňovat, ideálně jen se skromnými průběžnými výsledky, aby ten úkol nakonec nedejbože úspěšně nedokončily a někdo je pak nezrušil pro nadbytečnost. Různé tradiční organizace zděděné z dřívějších forem ekonomiky (České dráhy, Česká pošta) se nechtějí vzdát své existence, výsad a finanční podpory. No a k tomu nastupují ideové úkoly typu dekarbonizace, které znamenají překopat energetický systém, jenž vznikal pozvolným procesem asi 120 let, za zhruba jednu generaci. Což nebude nijak levné. Připočtete systémové efekty světové ekonomiky „rozkopnuté“ covidem, která zatím ještě ani zdaleka nenašla nové ekvilibrium. Sečtěte, podtrhněte. Co vám vyjde? Takové břemeno můžou v rámci svých finančních možností utáhnout jen nejbohatší státy EU jako Dánsko, a to jenom samy za sebe. Rozhodně to nebudou moci zaplatit za ostatní členy. Inflace už nikoho nestraší Existuje celá myšlenková škola, které se říká moderní monetární teorie, a ta tvrdí, že stát může vytvořit libovolné množství peněz, aniž by zkrachoval. Upřímně, to se mi jeví jako příběh barona Prášila na druhou; nejen, že se vytáhl i s koněm z bažiny za vlasy, ale ještě pak tu bažinu vysušil kapesníkem a vesele odcválal dál. Nerad bych viděl, jak se tento pokus dělá v praxi, na skutečných lidech a jejich životech. Nicméně podívám-li se na všechno, co jsem právě vyjmenoval, vychází mi se slušnou pravděpodobností, že takový pokus přece jen uvidíme v praxi. Tohle všechno se opravdu z vybraných daní zajistit nedá. V evropském společenství takovému hromadnému zadlužování dlouho bránil konzervativní přístup Němců, kteří měli z vlastní historie odstrašující příklad. Jejich hyperinflace po první světové válce ožebračila střední třídu a posílila různé extrémní politické směry včetně nacismu. Jenže generace, která toto zažila, už je mrtvá, a stejně tak většinou i generace, která tyto historky poslouchala od svých rodičů. Síla inflačního strašáka se tím pádem oslabila. Místo toho mají mladší generace jinou hrůzu: planetu v plamenech. A proti takové hrozbě působí nějaké starosti o hodnotu peněz jako přízemní kverulace zapšklých (bílých?) konzervativních páprdů. Tím pádem jim nebude věnována pozornost. Ne, upřímně, netěším se na ten proces. Ani náhodou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-10 15:20:01

Sedmý ročník festivalu Open House Praha přilákal více než 53 tisíc lidí. Největší zájem byl o vodárenskou věž v Michli

Festival Open House Praha se opět letos kvůli pandemii koronaviru uskutečnil v náhradním termínu, tentokrát od 2. do 8. srpna. Týdenní doprovodný program nabídl celou řadu akcí, které návštěvníkům přiblížily architekturu netradičním způsobem. Lidé se mohli plavit kolesovým parníkem Vltava, projet Kotěrovou tramvají s výkladem architekta Zdeňka Lukeše, užít si jedinečný komponovaný večer se současným tancem a večerní prohlídkou Laichterova domu nebo se zúčastnit debaty a projekce filmu na téma opuštěných staveb přímo na tribuně Velkého strahovského stadionu. „Překvapil nás velký zájem veřejnosti o doprovodný program 2021,“ říká ředitelka Andrea Šenkyříková a doplňuje: „Akce byly určené pro omezený počet zájemců, a přesto, že jsme jako pořadatel museli u většiny z nich kontrolovat potvrzení o bezinfekčnosti, všechny byly již na začátku festivalového týdne plně obsazené.“ Festival Open House Praha 2021 zaznamenal letos více než 53 tisíc návštěv festivalových objektů otevřených během víkendu i doprovodných programů ve festivalovém týdnu. „Oproti loňskému roku, kdy se festival také uskutečnil v náhradním termínu, pozorujeme opětovný nárůst návštěvnosti z let před vypuknutím pandemie. Letos dorazilo o polovinu více návštěvníků než v loňském roce,“ upřesňuje Šenkyříková.  Hlavní víkendový program nabídl k návštěvě nakonec celkem 79 objektů či prostorů, které nejsou obvykle přístupné. Festival otevřel letos celkem 26 novinek a již v sobotu se u několika z nich tvořily ráno fronty zájemců. „Abychom dodrželi aktuální vládní nařízení, omezili jsme zprvu velikost prohlídkových skupin u některých objektů. V průběhu víkendu jsme pak stejně museli kvůli velkému zájmu přikročit k jejich navýšení a kontrole bezinfekčnosti, aby návštěvníci nemuseli čekat příliš dlouho,“ vysvětluje Šenkyříková. „Největší zájem jsme zaznamenali u Vršovické vodárenské věže v Michli. Odvážlivci mohli vystoupat až do 42 metrů vysoké věže nebo sestoupit do podzemního vodojemu a dozvědět se tak více o této technické kulturní památce od architekta Jana Kotěry, jejíž rekonstrukce se právě dokončuje,“ dodává. Dalším z míst, které nalákalo k návštěvě velké množství zájemců, byla Umělecká zahrada ukrytá pod Nuselským mostem, která v době první republiky sloužila jako sochařský závod. „Je obdivuhodné, s jakým zápalem současný majitel zahradu postupně obnovuje. Jeho několikaletá snaha se pomalu přiblížila ke svému konci a nás nesmírně těší, že jsme mohli přispět k tomu, aby se o tomto místě s pohnutou historií lidé konečně dozvěděli,” říká Šenkyříková. Z dalších hojně navštěvovaných objektů to byl například palác ARA, Laichterův dům, Hotel International Praha, Šalounova vila, zahrady Černínského paláce, vodní dílo Štvanice nebo Kunsthalle Praha. Návštěvníci si mohli prohlédnout kromě tří vodárenských věží i několik podzemních krytů, dva zámky, bývalé lázně, sportovní areály, hvězdárnu, mlýn či hotely. Samostatným tematickým okruhem pak byly umělecké prostory a ateliéry. Organizátoři si také připomněli 150. výročí narození Jana Kotěry otevřením několika jeho pražský staveb. Akce k výročí zakladatele české moderní architektury budou pokračovat i na podzim. Informace o těchto programech budou zveřejněny na začátku září na www.openhousepraha.cz. Mottem letošního ročníku festivalu Open House Praha bylo Architektura pro všechny, vybrané prohlídky byly tlumočené do českého znakového jazyka, pro osoby se zrakovým hendikepem pak byly připraveny haptické plány a půdorysy budov a také 3D modely některých budov, které si mohli hmatem prozkoumat v rámci speciálních komentovaných prohlídek. Open House Praha je součástí mezinárodní sítě festivalů Open House Worldwide, které se konají v 50 městech po celém světě a jeho posláním je probouzet zájem veřejnosti o architekturu a město. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-01 11:34:32

Festival Open House Praha nabídne k prohlídce 80 budov, doprovodný program začíná už v pondělí

Organizátoři festivalu Open House Praha zvou od pondělí 2. srpna na celou řadu doprovodných programů: komentované procházky městem, plavbu na historickém parníku, debaty, projížďky Kotěrovou tramvají i tanec v netradičních prostorách. O víkendu 7. a 8. srpna pak bude zpřístupněno 80 budov a prostor po celé Praze. Výběr z doprovodného programu Po řece na kolesovém parníku Vltava bude možné se plavit v úterý 3. srpna od 17.00 hodin a dozvědět se více o tom, jak řeka formovala život a podobu hlavního města a jaké technické stavby se na nábřeží a v blízkém okolí řeky nacházejí. Ve středu 4. srpna si organizátoři Open House Praha připravili hned několik akcí. U příležitosti 130 let od vzniku budovy Průmyslového paláce se bude možné zúčastnit od 18.00 hodin komentované procházky s předsedou představenstva Výstaviště Praha a zjistit více o tom, jakými změnami tento rozsáhlý areál aktuálně prochází. Fanoušci urbexu mohou od 20.00 hodin zavítat na tribunu Velkého strahovského stadionu na netradiční letní projekci filmu Central Bus Station, o jednom z největších autobusových nádraží světa v Izraeli. Projekci předchází debata na téma opuštěných staveb, které měly velké ambice, ale svoji funkci nenaplnily. Milovníci umění si pak mohou vychutnat komponovaný večer, který spojuje současný tanec a architekturu a odehraje se rovněž ve středu od 20.30 hodin v Laichterově domě, jedné z klíčových staveb pražské architektonické moderny od Jana Kotěry, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Ve čtvrtek od 17.00 hodin se pak uskuteční prohlídky nově vznikajícího domu pro umění a kulturu Kunsthalle Praha, na které naváže diskuse s ředitelkou Kunsthalle Praha a architekty. Připravena je i speciální projížďka Kotěrovou tramvají po Praze s architektem Zdeňkem Lukešem a další komentované procházky či prohlídky budov. Kompletní seznam akcí je k nalezení ZDE. Hlavní program Festival Open House Praha nabídne o víkendu 7. a 8. srpna k návštěvě 80 budov a prostorů a z toho 26 novinek, které se v programu objevují vůbec poprvé. Budovy budou otevřeny pro návštěvníky, až na některé výjimky, od 10.00 do 18.00 hodin a prohlídky zde budou odbavovány v malých skupinách většinou průběžně po celý den. Poprvé se otevře například barokní zahrada Černínského paláce na Hradčanech, kaple a vybrané prostory Klárova ústavu slepců na Malé Straně nebo Lowitův vodní mlýn v Libni. Z technických staveb si mohou návštěvníci užít prohlídku například Vršovické vodárny v Michli od Jana Kotěry nebo Zengerovy transformační stanice, dnes sídla Kunsthalle Praha. Ti, kteří chtějí nahlédnout do pražského podzemí, mohou navštívit protiatomové kryty v Národním zemědělském muzeu, Hotelu International Praha nebo Boutique Hotelu Jalta. V dejvickém kampusu se otevřou budovy hned několika institucí, novinkou je Fakulta stavební ČVUT v Praze, kde bude k vidění například oceňovaná rekonstrukce Ateliéru D nebo obří hala Vodohospodářského centra. Zástupci šetrné architektury reprezentují pak například AFI City ve Vysočanech nebo kampus ČSOB v Radlicích (budovy NHQ i SHQ). Milovníci originálních designových prostor by neměli minout coworking Spaces Albatros v bývalém domě dětské knihy a nakladatelství Albatros na Národní třídě. Ze sakrálních prostorů bude možné navštívit například Novou libeňskou synagogu či Husův sbor Vršovice. Příkladem nepřehlédnutelné funkcionalistické architektury je Hasičský dům či palác ARA. Samostatným tematickým okruhem jsou umělecké prostory a ateliéry, který představí například ateliér Olgoj Chorchoj, Šalounův ateliér, budoucí Dům tance nebo Uměleckou zahradu. Celý program i včetně možnosti filtrování je ZDE.  Víkendový program pro děti Speciální prohlídky pro rodiny s dětmi (od pěti let), se uskuteční o víkendu celkem v deseti otevřených budovách. Děti se podívají například do funkcionalistického paláce ARA, Trmalovy vily od Jana Kotěry, dozvědí se, kde se rodí plány Prahy, prohlédnou si tiskařské stroje či basketbalové hřiště na střeše Areálu Podkovářská, poznají kubistické stavby na Rašínově nábřeží nebo nahlédnou do trezoru v Petschkově paláci. Připravena bude tradičně i otevřená lego dílna v prostorách Centra pro architekturu a plánování města (CAMP), kde si nadšenci všech generací mohou postavit dům svých snů. Na menší stavitele čeká dílnička s duplo kostkami. Na prohlídky se není třeba registrovat. Kompletní programy pro děti jsou k dispozici ZDE.  Prohlídky pro osoby se zdravotním postižením Mottem festivalu je Architektura pro všechny a ani letos nebudou chybět prohlídky pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. K prohlídkám pro nevidomé budou připraveny haptické urbanistické plány a půdorysy osmi budov a jejich okolí, 3D modely budov a popisy tras ke všem zpřístupněným objektům. Ve spolupráci s Nadačním fondem ČRo Světluška projdou dobrovolníci speciálním školením pro tyto specifické prohlídky. „Nově jsme do příprav těchto speciálních prohlídek zapojili studentky a studenty Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), kteří v rámci svých školních projektů vymodelovali a vytiskli 3D modely vybraných budov. Jejich práce tak bude mít další využití,” říká ředitelka festivalu Andrea Šenkyříková. Lidé se sluchovým postižením si budou moci prohlédnout celkem pět vybraných budov z programu a připraveno bude pro ně tlumočení výkladu do českého znakového jazyka se simultánním přepisem. Více o těchto programech a jeho partnerech ZDE.  Orientace na festivalu Festivalové infocentrum se v letošním roce nachází na Malém náměstí 4, v Praze 1 a je otevřeno od 2. srpna ve všedních dnech od 10.00 do 18.00 hodin a o víkendu od 9.00 do 19.00 hodin. Díky spolupráci s portálem Mapy.cz jsou všechny budovy k nalezení při vyhledání pod heslem Open House Praha, a to jak na webu, tak v příslušné aplikaci. Pro účast na festivalu i jeho doprovodných akcích je nutné mít s sebou doklad o bezinfekčnosti. Další praktické informace k organizaci festivalu jsou k dispozici na ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}