Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-04 10:01:00

Kaspersky: Přes milion kompromitovaných účtů v doméně .cz v 2023

Praha 4. dubna 2024 (PROTEXT) - Z údajů získaných sledováním a analýzou souborů přihlašovacích údajů, které byly ukradeny pomocí infostealerů a obchodovány na nelegálních internetových tržištích, podle služby Kaspersky Digital Footprint Intelligence vyplývá, že v roce 2023 se stalo obětí tohoto typu malwaru téměř 10 milionů zařízení. Kyberzločinci vytěží z jednoho infikovaného zařízení průměrně 50,9 přístupových jmen a hesel, což představuje rostoucí hrozbu pro firmy i jednotlivce. Nejvíce kompromitovaných účtů pochází z domény .com, následují doménové zóny spojené s Brazílií (.br), Indií (.in), Kolumbií (.co) a Vietnamem (.vn). V doméně .cz přiřazené České republice bylo v roce 2023 kompromitováno 1,080.000 účtů.Kvůli této rostoucí hrozbě spustila společnost Kaspersky speciální webovou stránku, která má zvýšit povědomí o tomto problému a poskytnout strategie pro zmírnění souvisejících rizik.Podle zjištění Kaspersky Digital Footprint Intelligence bylo v roce 2023 napadeno malwarem kradoucím data přibližně 10,000.000 osobních a firemních zařízení, což představuje 643% nárůst za poslední tři roky. Počty nakažených zařízeních byly odvozeny z dynamiky výskytu souborů přihlašovacích údajů nashromážděných infostealery, s nimiž se aktivně obchoduje na nelegálních burzách a které společnost Kaspersky monitoruje, aby pomohla firmám zajistit bezpečnost jejich klientů a zaměstnanců.I když počet pozorovaných souborů s ukradenými přístupovými údaji - a tedy i počet infekcí - v roce 2023 oproti roku 2022 nepatrně klesl (o 9 %), neznamená to, že by poptávka kyberzločinců po přihlašovacích jménech a heslech stagnovala. Lze předpokládat, že některé přístupové údaje, které byly odcizeny v roce 2023, mohly uniknout na dark web až někdy během letošního roku. Skutečný počet nakažených zařízení je tedy pravděpodobně ještě vyšší než 10 milionů. Podle odhadu společnosti Kaspersky, který vychází z dynamiky výskytu souborů od infostealerů, se počet infekcí, ke kterým došlo v roce 2023, blíží zhruba 16,000.000.Kyberzločinci ukradnou na jednom infikovaném zařízení v průměru 50,9 přihlašovacích údajů. Aktéři hrozeb tyto údaje buď využívají pro své vlastní škodlivé účely včetně kybernetických útoků, nebo je prodávají či volně šíří na dark webových fórech a stínových kanálech Telegramu.Tyto přihlašovací údaje mohou umožňovat přístupy k sociálním médiím, online bankovnictví, kryptopeněženkám a různým firemním online službám, jako je e-mail a interní systémy. Podle společnosti Kaspersky došlo za posledních 5 let ke kompromitaci přihlašovacích údajů na 443.000 webových stránkách po celém světě.Co se týče počtu kompromitovaných účtů, vede doména .com. Na této doméně bylo v roce 2023 odcizeno infostealery téměř 326 milionů přihlašovacích jmen a hesel k webovým stránkám. Následuje doména .br (Brazílie) s 29 miliony kompromitovaných účtů, doména .in (Indie) s 8 miliony, doména .co (Kolumbie) s téměř 6 miliony a doména .vn (Vietnam) s více než 5,5 miliony. V případě domény .cz spojené s Českem bylo v roce 2023 zaznamenáno přes milion kompromitovaných účtů.[1] Přípona domény nejvyšší úrovněPočet kompromitovaných přihlašovacích údajů v jednotlivých doménách za rok 2023.com325,900.000.br28,800.000.in8,200.000.co6,000.000.vn5,500.000.cz1,080.000 "Hodnota souborů s přihlašovacími údaji se na dark webu liší podle atraktivity dat a způsobu prodeje. Přihlašovací údaje mohou být prodávány formou předplatného s pravidelnými aktualizacemi, pomocí tzv. ‚agregátoru‘ pro specifické požadavky nebo prostřednictvím 'obchodu', který poskytuje čerstvě získané přihlašovací údaje pouze vybraným kupcům. Ceny v těchto obchodech začínají obvykle na 10 USD za jeden soubor. To ukazuje, jak je pro jednotlivce i firmy - zejména ty, které mají na starosti velké online komunity uživatelů - důležité být stále ve střehu. Únik přihlašovacích údajů představuje velkou hrozbu a umožňuje kyberzločincům provádět různé útoky, například krádeže finančních prostředků nebo citlivých informací, sociální inženýrství nebo vydávání se za někoho jiného," říká Sergej Ščerbel, expert z oddělení Kaspersky Digital Footprint Intelligence.Na ochranu před infostealery se doporučuje používat komplexní bezpečnostní řešení pro každé zařízení. To pomůže zabránit infekcím a upozornit na nebezpečí, jako jsou podezřelé stránky nebo podvodné e-maily, které mohou být prvotním zdrojem nákazy. Firmy mohou navíc tímto způsobem pomoci svým uživatelům, zaměstnancům a partnerům s ochranou před potenciálními hrozbami díky proaktivnímu monitorování úniků dat a výzvám k okamžité změně zveřejněných hesel. Další informace o hrozbách souvisejících s infostealery najdete na webu Kaspersky Digital Footprint Intelligence. [1] Doména nejvyšší úrovně s kódem země (ccTLD) je obvykle vyhrazena pro použití v určité zemi. Mohou ji však využívat i celosvětově působící webové stránky, které se nemusí nutně vztahovat k určité zemi, což ovlivňuje statistiky. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-12-20 08:29:00

Společnost Hillstone Networks slaví úspěchy v oblasti kybernetické bezpečnosti a v roce 2025 očekává inovativní budoucnost

Santa Clara (Kalifornie) 20. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hillstone Networks, přední poskytovatel řešení pro kybernetickou bezpečnost, hrdě reflektuje své klíčové úspěchy v roce 2024, kdy zaznamenala další rok trvalého růstu a expanze. Se zaměřením na inovace a aktivní ochranu před kybernetickými hrozbami společnost nadále posiluje svůj závazek zabezpečovat organizace po celém světě.Mezi klíčové úspěchy v roce 2024 patří:1. Rozšíření komplexní bezpečnostní platformy:V roce 2024 společnost Hillstone rozšířila své portfolio řešení, čímž si upevnila vedoucí postavení na trhu kybernetické bezpečnosti. Její sadu nové generace, která zahrnuje pokročilou ochranu před hrozbami, řízení rizik a viditelnost v reálném čase, přijalo více než 28.000 organizací ve více než 60 zemích.2. Růst globálního uznání:Společnost uznali oboroví analytikové jako vedoucí podnik v segmentu poskytovatelů kybernetické bezpečnosti. To vyzdvihuje její schopnost poskytovat efektivní a bezproblémově integrovatelná řešení pro komplexní IT prostředí.3. Inovace v oblasti umělé inteligence:Díky integraci umělé inteligence do svých platforem společnost Hillstone výrazně zlepšila schopnosti detekce hrozeb a reakce na ně. Tyto technologie byly klíčové při předvídání a zmírňování útoků dříve, než ovlivní kritické infrastruktury zákazníků.4. Závazek k informovanosti a vzdělávání v oblasti kybernetické bezpečnosti:V souladu se svým posláním posílit globální kybernetickou bezpečnost zahájila společnost Hillstone řadu školicích programů a vzdělávacích akcí pro podniky i jednotlivce s cílem zlepšit informovanost a připravenost na kybernetické hrozby.Vize pro budoucnost:Společnost Hillstone Networks je s blížícím se rokem 2025 i nadále odhodlána být vedoucím podnikem ve vývoji kybernetické bezpečnosti ve stále propojenějším světě. Mezi hlavní cíle pro nadcházející rok patří:1. Rozšíření globálního partnerského ekosystému:Společnost Hillstone plánuje rozšířit síť svých strategických partnerů, aby mohla integrovat svá bezpečnostní řešení napříč různými technologickými platformami.2. Pokrok v oblasti aktivní kybernetické bezpečnosti:Společnost bude intenzivně investovat do umělé inteligence a schopností strojového učení, aby mohla předvídat kybernetické útoky dříve, než k nim dojde, a transformovat tak kybernetickou bezpečnost z reaktivního na preventivní přístup.3. Vedoucí postavení v oblasti inovací:Hillstone se i nadále věnuje neustálým inovacím a vyvíjí nová řešení a funkce pro řešení nových výzev v oblasti kybernetické bezpečnosti, jako je ochrana cloudových infrastruktur a řízení bezpečnosti v hybridních prostředích.„Naší vizí v Hillstone Networks je vytvořit budoucnost, ve které budou moci organizace pracovat s naprostou jistotou. Budou totiž vědět, že jsou chráněna nejpokročilejšími řešeními kybernetické bezpečnosti," řekl Tim Liu, technický ředitel a spoluzakladatel společnosti Hillstone Networks. „Na rok 2025 se těšíme s optimismem, jsme připraveni čelit novým výzvám a poskytovat svým zákazníkům nejinovativnější nástroje k zabezpečení jejich dat a systémů."O společnosti HillstoneNetworks Integrativní přístup společnosti Hillstone Networks k zajištění kybernetické bezpečnosti je založen na vizionářské a dostupné platformě, poháněné umělou inteligencí. Tato platforma poskytuje pokrytí, kontrolu a konsolidaci pro zabezpečení více než 28.000 globálních podniků. Hillstone je důvěryhodným vedoucím podnikem v oblasti kybernetické bezpečnosti, který chrání kritická aktiva a infrastrukturu od sítě až po cloud, bez ohledu na to, kde se nachází pracovní zátěž. Více informací naleznete na adrese www.hillstonenet.com.Kontakt pro médiaZeyao Hu+1 4085086750inquiry@hillstonenet.comLogo - https://mma.prnewswire.com/media/765968/Hillstone_Logo.jpg 

Čas načtení: 2024-07-17 07:35:00

Češi a kybernetické hrozby. Co říkají výsledky průzkumu Zlaté koruny

Praha 16. července 2024 (PROTEXT) - Kyberbezpečnost se stává stále důležitějším tématem nejen pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost. Průzkum veřejného mínění, který pro Zlatou korunu zpracovala výzkumná agentura Ipsos, přináší zajímavé a důležité poznatky o tom, jak Češi vnímají kybernetická rizika, jak jsou informováni a jak se chrání před kybernetickými útoky.Internet je plný úžasných možností, ale skrývá i nebezpečí. Kybernetické útoky se stávají stále častějšími a důmyslnějšími, a proto je důležité být obezřetní a chránit se. „Z výzkumu vyplývá, že necelé třetině populace se stala nějaká podoba kybernetického útoku. Více než pětina z nich přišla o finanční prostředky,“ uvádí Michal Straka, Product & Business Development Director Ipsos.Důvěra v bankyVýsledky průzkumu ukazují, že Češi věří, že banky ochrání jejich finance. Celkem 89 % respondentů důvěřuje bankám, z toho 38 % velmi a 51 % spíše důvěřuje. Zajímavé je, že mladí lidé ve věku 25-34 let mají největší důvěru (95 %), stejně tak obyvatelé větších měst s více než 100.00 obyvateli (94 %) a Pražané (97 %).Kybernetické útokyTřetina respondentů (31 %) se setkala s nějakou formou kybernetického útoku. Nejčastěji šlo o phishing (47 %), malware (26 %) a krádež identity (31 %). Alarmující je, že více než pětina (21 %) těchto obětí přišla při útoku o finanční prostředky.Informovanost o kybernetických rizicíchInformace o kybernetických rizicích získávají lidé nejčastěji z médií (42 %), sociálních sítí (27 %) a od bank (27 %). Přestože 82 % respondentů si myslí, že banky informují o těchto rizicích dostatečně, stále je prostor pro zlepšení.Sebehodnocení a ochranná opatřeníVíce než polovina respondentů (57 %) se hodnotí jako osoby se středními znalostmi v oblasti kybernetických rizik, zatímco 5 % se považuje za experty. Z těch, kteří se považují za experty, používá 78 % dvoufázové ověřování a 72 % silná hesla, což je více než u obecné populace (62 % a 58 %).Odpovědnost za kybernetické útokyPrůzkum také zkoumal názory na to, kdo by měl nést odpovědnost za újmu způsobenou kybernetickým útokem. Nejvíce respondentů (41 %) si myslí, že by to měla být finanční instituce, která byla cílem útoku. Dalších 29 % viní jednotlivce, pokud nedodržel bezpečnostní pokyny, a 26 % odpovědnost přisuzuje vládě a regulátorům.Útoky přes emailPodle průzkumu 36 % respondentů někdy otevřelo podezřelý email, přičemž 44 % z nich nerozpoznalo, že jde o podezřelý email. Naopak 64 % respondentů podezřelý email neotevřelo, z nichž 51 % email bez otevření smazalo a 32 % ho přesunulo do spamu.Role vládyPokud jde o vládní opatření v boji proti kybernetickým hrozbám ve finančním sektoru, respondenti by preferovali především vzdělávání a zvyšování povědomí o kybernetické bezpečnosti (33 %). Následuje tvorba a prosazování zákonů (22 %), spolupráce s bankami a dalšími finančními institucemi (22 %) a podpora výzkumu a vývoje (20 %).Kompletní závěry z výzkumu můžete najít ZDE.A jak se chovat v online prostředí, abyste minimalizovali riziko kybernetických útoků?Ochrana bankovního účtu:Věřte své bance, ale ověřujte si, zda skutečně s vámi komunikuje vaše banka. Většina českých bank klade velký důraz na kybernetickou bezpečnost a chrání vaše peníze online. Nikdy však po vás nebude online, nebo po telefonu požadovat vaše přihlašovací údaje a hesla.Používejte silná hesla a měňte je pravidelně. Nepodceňujte sílu hesla! Dlouhé a komplexní heslo s kombinací písmen, čísel a symbolů je pro hackery obtížně prolomitelné.Aktivujte si dvoufázové ověřování. Tato funkce přidává další vrstvu ochrany k vašemu online bankovnictví. Kromě hesla budete muset zadat i kód, který vám přijde na mobilní telefon.Buďte opatrní při online platbách. Nikdy nezadávejte platební údaje na neznámých stránkách a vždy si ověřte certifikát zabezpečení webu.Sledujte pohyby na svém účtu. Pravidelně kontrolujte výpisy z účtu a v případě jakýchkoli podezřelých aktivit ihned kontaktujte banku.Ochrana před kybernetickými útoky:Buďte opatrní při otevírání emailů a klikání na odkazy. Neotevírejte emaily od neznámých odesílatelů a neklikejte na podezřelé odkazy, i když se zdají být důvěryhodné. Mohou obsahovat malware nebo vás přesměrovat na falešnou stránku.Instalujte si antivirový software a udržujte ho aktualizovaný. Antivirový software vám pomůže ochránit váš počítač před malwarem a viry. Nezapomeňte ho pravidelně aktualizovat, abyste měli nejnovější ochranu.Buďte opatrní při sdílení osobních údajů online. Nesdílejte citlivé informace, jako jsou čísla platebních karet, hesla nebo rodné číslo, na veřejných fórech nebo sociálních sítích.Sledujte novinky o kybernetické bezpečnosti. Buďte informováni o nejnovějších kybernetických hrozbách a o tom, jak se proti nim chránit. Mnoho spolehlivých zdrojů najdete online.V případě kybernetického útoku:Zachovejte klid. Panika vám v dané situaci nepomůže.Změňte hesla. Pokud máte podezření, že vaše heslo bylo ukradeno, ihned ho změňte u všech online účtů, které ho používají.Kontaktujte banku nebo příslušnou instituci. Pokud jste byli obětí podvodu s platební kartou nebo jiného kybernetického útoku, ihned kontaktujte banku nebo příslušnou instituci.Udělejte si zálohu dat. Pravidelně si zálohujte důležitá data, abyste je v případě kybernetického útoku neztratili.Kybernetická bezpečnost je důležitým tématem, které se týká nás všech. „Průzkum Zlaté koruny ukázal, že Češi si uvědomují rizika spojená s kybernetickými útoky a aktivně se snaží chránit své finanční prostředky a osobní údaje. Důvěra v banky je vysoká, ale je potřeba pokračovat v informování a vzdělávání veřejnosti, aby byla schopna lépe čelit kybernetickým hrozbám“, říká Pavel Doležal, ředitel a zakladatel nezávislého vzdělávacího a informačního projektu Zlatá koruna a dodává: „Umělá inteligence, AI nám přináší zcela netušené příležitosti, ale bohužel také rizika. A jako zcela zásadní a neúčinnější obranu proti nim považuji prevenci, tedy informovanost a vzdělanost co nejširší populace“. Klíčová pro zajištění kybernetické bezpečnosti v České republice bude také spolupráce mezi vládou, finančními institucemi a médii. Kontakt:redakce Zlatá korunaredakce@zlatakoruna.infowww.zlatakoruna.info ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-09-10 09:00:00

Bezpečnost v kybernetickém světě, nad kterou se musí přemýšlet

Praha 10. září 2024 (PROTEXT) - Umělá inteligence se stala nedílnou součástí naší každodenní reality. Od algoritmů doporučujících filmy na streamovacích platformách až po složité systémy schopné diagnostikovat nemoci s přesností, která překonává lékaře. Až nedávno ale začala vyplouvat na povrch také významná rizika spojená s rostoucím používáním AI. Tím nejpalčivějším je nárůst kyberútoků, které se stávají stále sofistikovanějšími, což ztěžuje jejich detekci a obranu proti nim. Jak by měla vypadat regulace v oblasti AI? Jaké podvody jsou nejnebezpečnější? A proč je potřeba o umělé inteligenci nepřetržitě se vzdělávat? Nejen o tom debatovali přední čeští odborníci na kyberbezpečnost na vyhlášení cen Zlaté koruny.Nejvýznamnějším dokumentem, který bude v následujících letech vymezovat mantinely používání umělé inteligence v Evropě, je Akt o AI, který byl unijními ministry schválen v květnu letošního roku. Ten je podle místopředsedy vlády Ivana Bartoše, pro digitalizaci dobře uchopen: „V Aktu o umělé inteligenci jsme se snažili vyvážit několik principů. Nenasměrovat to do té dystopické budoucnosti, války strojů a umělých inteligencí, ale k tomu, abychom AI dokázali ochočit, rozvíjet a využít.“ Na implementaci mají členské státy dva roky a způsob, jakým se jí zhostíme, je podle Bartoše velmi důležitý. „Byl bych nerad, kdyby to dopadlo tak, že Amerika má AI, Čína má AI a my máme dobrou regulaci.“Před přílišnou regulací varoval na diskuzi Zlaté koruny i ředitel Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost Lukáš Kintr. „Kyberbezpečnost je jen jeden dílek, s použitím AI je spojena celá řada etických otázek. Byl by problém, kdybychom měli skvělou regulaci, ale na rozdíl od zbytku světa neuměli AI efektivně využít.“ S tímto výrokem souhlasil i profesor Michal Pěchouček. Ti, kteří nezvládnou AI vhodně využít, tak podle něj do budoucna znevýhodní své podniky i občany. Profesor jde ale ve svých úvahách ještě dál: „Regulace nemusí být podle mě nutně brzda inovace, ale může být i její akcelerací. AI je momentálně dodávaná velmi malým množstvím bohatých technologických firem a regulace může například pomoc k tomu, že se tento oligopol rozbije.“Diskutovaná byla vedle Aktu o AI také směrnice NIS 2 o kybernetické bezpečnosti. Mnoho českých firem totiž aktuálně kritizuje, že její chystaná implementace jde nad rámec pravidel, které stanovila Evropská unie a bude pro ně přílišnou zátěží. Téměř všichni přítomní se ale shodli na tom, že v této rovině je lepší být přísnější. „Žádný zákon není fér pro všechny, ale v dlouhodobém horizontu by neměl nikomu stranit. A ačkoliv to v komerčním světě nezní moc dobře, tak bezpečnost nemá cenovku. Tu buďto máte nebo ji nemáte,“ vysvětluje Bartoš.Jaká je v současnosti četnost útoků na ty nejsnazší cíle, jednotlivce, přiblížil divákům diskuze výzkum, který Zlatá koruna připravila s agenturou IPSOS. Podle něj čelila téměř polovina Čechů v poslední době nějaké jeho formě, nejčastěji takzvanému phishingu. Pětina z nich dokonce přišla o finanční prostředky. „Prototypem průměrné oběti kyberútoku v České republice je překvapivě muž v produktivním věku z Prahy nebo Středočeského kraje. Nejčastější hodina útoku je sedmá večer během svátku nebo víkendu, kdy lidé najednou otupí, a také v čase, kdy platíme daně a všichni jsou ve stresu,“ popsala svoje zkušenosti s kyberútoky z praxe COO Komerční banky Jitka Haubová. Podle ní bylo terčem útoku během loňského roku 70 tisíc jejich klientů a zhruba polovinu z nich se podařilo zvrátit díky detekčním systémům banky. V mezinárodním kontextu jsou ale tato čísla podle generálního ředitele Visa pro ČR, SR a Maďarsko Marcela Gajdoše pozitivní: „Bydlím tu patnáct let a jsem velmi hrdý, že Česko patří mezi státy s nejmenším množstvím podvodů na počet transakcí. To je zrcadlem toho, že jsou tu společnosti a finanční sektory, které velmi dobře ví, co z umělé inteligence chtějí vytěžit a lidé se tu vzdělávají.“Na otázku, jak se máme chovat, abychom se nenapálili, odpovídá Leader AI Institutu společnosti Deloitte Jan Hejtmánek jednoznačně: „Zodpovědně. Problém je, že děti každý rodič naučí, že se mají rozhlížet, než přejdou přes přechod, ale jak se chovat ve virtuálním světě, často vědí méně než ony.“ Podle Hejtmánka je pro spoustu lidí nepředstavitelné, jak těžko rozpoznatelné některé scamy dnes jsou. Podvodníci si ze střípků z našich sociálních sítí dokážou lehce poskládat, jakým způsobem k nám mají promlouvat a sestavit tak třeba email přesně nám na míru. Podle Marcela Gajdoše už dnes kreativita podvodníků téměř nezná meze. Popisuje, že mezi nejnebezpečnější podvody současnosti patří takzvané romance scamy. Jejich oběťmi jsou nejčastěji ženy, které uvěří tomu, že člověk, který s nimi chatuje nebo telefonuje, potřebuje pomoci, a někdy tak v návalu emocí podvodníkovi zašlou i miliony korun.Jakým způsobem vzdělávat o kyberbezpečnosti jednotlivé věkové kategorie bylo velkým tématem druhé části diskuze. Panelisté se shodli, že AI je tématem, o kterém se musí nutně dozvídat všichni občané, od dětí v mateřské školce až po důchodce. Na nejstarší generaci Ivan Bartoš aktuálně cílí originálně: „Snažím se teď do digitálního vzdělávání zapojit šest tisíc knihoven, aby pomáhali těm, kteří nikomu, kromě svého knihovníka, nevěří.“ Podle docenta VŠE Pavla Hnáta je neustálé zabývání se etickými aspekty použití umělé inteligence ve školství sice důležité, ale trochu tato debata zastiňuje to nejdůležitější: tedy podporu mladých lidí, aby se naučili technologii co nejlépe využít. „Jako zradu vnímám, že většina našich studentů je napřed, protože je pro ně technologie úplně přirozená, zatímco učitelé se musí teprve naučit jí důvěřovat.“To, v čem má česká společnost podle panelistů největší mezery je pochopení, že kyberbezpečnost už dávno není jen otázkou samotných technologií. Ochranné systémy jsou sice účinné, ale na čím dál sofistikovanější útoky samy nestačí. Nejlepší obranou je jejich spojení přímo s uživatelem. A právě proto je podle panelistů nutné se v oblasti AI stále vzdělávat. „Cybersecurity je problém, který řeší technologie a člověk zároveň. Člověk vždy musí přispět a být součástí rozhodnutí a sám o tom přemýšlet,“ uzavírá profesor Pěchouček. Zdroj: Zlatá korunawww.zlatakoruna.info ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-09-16 09:17:45

Zpátky do školy: základy kyberbezpečnosti

Kybernetická bezpečnost pomáhá předcházet útokům, které mohou mít za následek ztrátu dat a krádež osobních a jiných citlivých údajů. Na úrovni organizace může kybernetický útok způsobit narušení provozu, vydírání nebo průmyslovou špionáž, na úrovni jednotlivce může být kyberútok předzvěstí například krádeže identity. Přesto mnozí z nás kybernetickou bezpečnost stále podceňují. Rutgersova univerzita v New Jersey […] The post Zpátky do školy: základy kyberbezpečnosti first appeared on NejInfografiky.cz.

Čas načtení: 2024-12-13 15:31:00

Malware na vzestupu: Kaspersky letos odhalil 467 000 škodlivých souborů denně

Praha 13. prosince 2024 (PROTEXT) - Detekční systémy společnosti Kaspersky objevily v roce 2024 každý den v průměru 467 000 škodlivých souborů, což představuje 14% nárůst oproti předchozímu roku. Některé typy hrozeb byly častější než jiné – počet detekovaných trojských koní vzrostl ve srovnání s rokem 2023 dokonce o 33 %. Tato a další zjištění jsou popsána ve sborníku Kaspersky Security Bulletin (KSB), každoroční sérii zpráv analyzujících hlavní trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti.Primárním cílem kybernetických útoků byl i nadále systém Windows, na který mířilo 93 % všech denně detekovaných dat obsahujících malware. Nebezpečné kódy šířené prostřednictvím různých skriptů a formátů dokumentů MS Office se umístily mezi třemi nejčastějšími hrozbami, což představuje 6 % všech denně detekovaných škodlivých souborů.Detekční systémy společnosti Kaspersky odhalily mezi roky 2023 a 2024 výrazný 19% nárůst malwaru pro Windows. Nejrozšířenějším typem malwaru zůstávají trojské koně – škodlivé programy, které se vydávají za legitimní software –, jejichž nárůst v tomto období činil 33 %. Dvaapůlkrát (o 150 %) se zvýšilo také používání tzv. dropperů – trojských koní, které jsou navrženy tak, aby do počítače nebo telefonu oběti přenesly nepozorovaně jiný malware.„Počet nových hrozeb každoročně roste, protože útočníci vyvíjejí stále nový malware, techniky a metody, jak napadat jednotlivce i organizace. Letošní rok nebyl výjimkou. Byly zaznamenány nebezpečné trendy, jako jsou útoky na důvěryhodné vztahy a dodavatelské řetězce, včetně útoků na balíčky s otevřeným zdrojovým kódem (třeba případ XZ, kdy zdánlivě důvěryhodný programátor tajně propašoval do kódu programu „zadní vrátka“). Probíhaly masivní phishingové akce a škodlivé kampaně zaměřené na uživatele sociálních sítí a došlo k nárůstu bankovního malwaru. K vytváření nového malwaru nebo usnadnění phishingových útoků přispělo samozřejmě i používání nástrojů umělé inteligence. V tomto vyvíjejícím se prostředí kybernetických hrozeb se uživatelé, kteří dbají na bezpečnost, neobejdou bez spolehlivých bezpečnostních řešení. Odborníci společnosti Kaspersky se proto neustále věnují boji proti novým a sofistikovaným kybernetickým hrozbám a zajišťují uživatelům bezpečné online prostředí, stejně jako robustní kybernetickou bezpečnost a nejnovější informace o hrozbách pro organizace,“ komentuje Vladimir Kuskov, vedoucí oddělení výzkumu nástrojů proti malwaru ve společnosti Kaspersky.Tato zjištění jsou založena na detekcích škodlivých souborů zachycených společností Kaspersky od ledna do října a jsou součástí sborníku Kaspersky Security Bulletin (KSB) – každoroční série předpovědí a analytických zpráv o klíčových změnách ve světě kybernetické bezpečnosti.Abyste zůstali chráněni, dodržujte následující doporučení.Individuální uživatelé:• Nestahujte a neinstalujte aplikace z nedůvěryhodných zdrojů.• Neklikejte na žádné odkazy z neznámých zdrojů nebo z podezřelé on-line reklamy.• Používejte vždy dvoufaktorové ověřování, pokud je k dispozici.• Používejte silná a jedinečná hesla obsahující kombinace malých a velkých písmen, číslic a interpunkčních znamének.• Používejte spolehlivého správce hesel, abyste si je nemuseli všechna pamatovat.• Instalujte neprodleně všechny dostupné aktualizace; obsahují opravy kritických bezpečnostních problémů.• Ignorujte zprávy vyzývající k vypnutí bezpečnostních funkcí kancelářského nebo bezpečnostního softwaru.• Používejte robustní bezpečnostní řešení, které je vhodné pro váš systém a zařízení, například Kaspersky Premium.Organizace:• Dbejte na neustálou aktualizaci softwaru na všech používaných zařízeních, abyste zabránili útočníkům proniknout do vaší sítě zneužitím zranitelných míst.• Neumožňujte přístup ke službám vzdálené plochy (například RDP) přes veřejné sítě, pokud to není nezbytně nutné, a vždy pro ně používejte silná hesla.• Používejte řešení, jako je Kaspersky NEXT EDR Expert, pro komplexní přehled o všech koncových bodech ve firemní síti, abyste získali spolehlivou obranu, automatizovali rutinní úkoly EDR a umožnili analytikům rychle vyhledávat, určovat priority, vyšetřovat a neutralizovat komplexní hrozby a útoky typu APT.• Využívejte nejnovější informace o hrozbách na portálu Threat Intelligence, abyste měli přehled o aktuálních taktikách, technikách a postupech (TTP) používaných aktéry hrozeb.• Pravidelně zálohujte firemní data. Zálohy by měly být izolovány od normálně používané počítačové sítě. Zajistěte, abyste k nim měli v nouzové situaci rychlý přístup. Zdroj: Kaspersky ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-11-13 20:06:13

Kdo tu zídku zaplatí? V Bruselu se schyluje ke konfliktu o použití evropských peněz

Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?) Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu. Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky. V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka. Zdi nefungují? Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem. Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího. Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.” S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz. (Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.) Komu se hodí cihly s evropským logem V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí. Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila. Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko. Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 19:22:00

ONLINE: Stovky nových sankcí proti Rusku. A Česko se zúčastní konference o Ukrajině

Bílý dům před sobotním druhým výročím zahájení ruské invaze na Ukrajinu oznámil přes 500 nových sankcí proti Moskvě. Jsou zaměřené na jednotlivce zapojené do věznění zemřelého opozičníka Alexeje Navalného, proti ruskému finančnímu a obrannému sektoru nebo proti sítím, které podle USA na několika kontinentech pomáhají obcházet již platné sankce. Česká delegace se zúčastní pondělního jednání evropských lídrů a vládních představitelů o Ukrajině v Paříži, které organizuje francouzský prezident Emmanuel Macron. Na dotaz ČTK dnes svou účast potvrdil poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži.

Čas načtení: 2024-03-12 14:38:00

Citadelo zveřejnilo Ethical Hacking Report 2023. U klientů objevilo nejvíce zranitelností v historii

Praha 12. března 2024 (PROTEXT) - Společnost Citadelo, přední český poskytovatel služeb v oblasti etického hackingu a penetračního testování, zveřejnila statistiku Ethical Hacking Report 2023. V loňském roce odhalila celkem 2795 zranitelností různé závažnosti v 384 projektech realizovaných pro klienty napříč různými průmyslovými odvětvími.Etičtí hackeři v průměru odhalili v každém projektu více než 7 zranitelností, které se dělí do 4 kategorií podle míry závažnosti. Kritických, tedy těch s nejvyšší mírou rizika zneužití, objevili etičtí hackeři celkem 192, což je nejvíce od založení společnosti. "Zranitelnosti s vysokým a kritickým dopadem představují přímé a akutní riziko a musí být neprodleně odstraněny. Drtivý dopad na chod systémů či celé organizace nemá potenciálně pouze jediná kritická zranitelnost, ale i vícero těch méně závažných, které útočník zřetězí do neméně destruktivní kombinace, kterou zneužije. V extrému až ke kompletnímu převzetí moci nad cílovým systémem společnosti," řekl Vojtěch Sláma, country manažer pro Českou republiku.Nalezené typy zranitelností mohou typicky vést např. k Remote Code Execution - vzdálenému spuštění škodlivého kódu, eskalaci privilegií nebo dosažení ultimátního cíle při simulaci útoku na IT infrastruktury firem, získání role doménového administrátora, s jehož oprávněními útočník přebírá kontrolu nad celou sítí.U webů je velmi ohrožující možností zranitelnost "SQL injection", kdy útočník využije bezpečnostních nedostatků k proniknutí do databázové vrstvy webové aplikace prostřednictvím vložení vlastního SQL příkazu. SQL je programovací jazyk sloužící k manipulaci s daty v relačních databázích, které často obsahují citlivé informace, jako jsou například přístupové údaje uživatelů.Nejčastěji se takový útok provádí prostřednictvím neošetřených vstupních formulářů. Útočník může do takto nezabezpečeného přihlašovacího formuláře na internetovém obchodě vložit SQL příkaz, který mu umožní volně zapisovat (injektovat) do databáze. Jinými slovy, útočník má možnost manipulovat s daty uloženými v databázi, což může způsobit vážné dopady na chod a provoz aplikace, jejího serveru a nakládání s citlivými údaji uživatelů. Experti společnosti se zaměřili také na prověřování lidského faktoru, na který nejčastěji míří vektory útoků hackerů, které využívají metody sociálního inženýrství, jako vishing, phishing a smishing. Ty jsou velmi rizikové jak pro jednotlivce, tak pro firmy ve kterých pracují. Efektivitu těchto útoků dokumentují i interní nezveřejněné statistiky společnosti. Úspěšnost simulovaných útoku, které Citadelo v loňském roce provedlo využitím těchto technik, je až 40%. Skoro každá druhá oběť v nově testovaných společnostech tak podlehla nástrahám etických hackerů. "Proto klientům poskytujeme pravidelná a důkladná bezpečnostní školení, na kterých jim kromě samotné teorie, ukazujeme také praktické ukázky různých hackerských technik, aby se dokázali co nejlépe bránit," popisuje důležitost prevence Sláma.Velký počet nalezených zranitelností poukazuje na nezbytnost komplexního penetračního testování a posouzení bezpečnosti. Zejména v současném době, kdy se četnost a sofistikovanost kybernetických útoků neustále zvyšuje a stále více míří na komerční průmyslový sektor, telekomunikace a dopravu. Potvrzují to i nároky nové evropské legislativy DORA a NIS2. "Tyto nařízení zásadním způsobem rozšiřují povinnosti firem, které budou muset kybernetickou bezpečnost bezodkladně řešit. Penetrační testy jsou účinným nástrojem, které pomohou tyto nové, zákonem stanovené normy dodržet, a zároveň jim pomoci účinně chránit své klienty, zaměstnance i infrastrukturu," dodal Sláma.Kompletní report Ethical Hacking Report 2023 najdete ke stažení zde. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-04-05 08:47:22

Ohrožuje nás virus mnohem smrtelnější než SARS-Co-2: opomíjení a zanedbávání hodnot naší civilizace

Teď abstrahujme od rozdílu mezi epidemií samotnou a zvolenými metodami k jejímu ukončení (i když se od toho v podstatě abstrahovat nedá a nemá), ale obojí se stalo, a dnes ve svém součtu přetrvává. Proto je legitimní mluvit o tomto fenoménu jako o celku. Předvídáme, že se tato událost stane jednou z křižovatek ve vývoji společnosti u nás i ve světě. Filozof Barša podobně předpokládá, že bude mít tato krize „obdobné epochální důsledky, jaké měly světové války minulého století“. Předvídáme, že – jako při mnoha společenských otřesech minulosti – dojde k významné změně ve vztahu jednotlivce a státu, v ekonomické oblasti ve vztahu trhu a státního intervencionismu. Dojde k pokračování a zesílení tendencí, které sledujeme v posledních desetiletích. Už tento vývoj jsme považovali za varovný, ale pořád ještě existovaly nezanedbatelné brzdy a protitlaky. V boji s tímto koronavirem však padla velká část dosavadních politických a společenských tabu. Došlo k ohromnému posílení moci státu nad občany. Řada politických aktivit byla zastavena. Pohyb lidí byl omezen. Moc bezpečnostních složek vzrostla (ministerstvo obrany by si jinak nedovolilo navrhovat suspendování parlamentu). Vzrostl dohled nad celou společností a nad jednotlivci prostřednictvím digitálních technologií. To všechno představuje závažnou hrozbu pro občanské svobody a politickou demokracii. Výjimečný (či nouzový) stav dával vždy v dějinách politikům alibi, aby získali více moci. Bude síla k udržení pouhé dočasnosti všech těchto opatření? Bude možné očekávat návrat k normálu, aspoň k normálu posledních desetiletí? Nebo už definitivně nastane Huxleyho „Brave New World“? Bude naděje na změnu, nebo se současná krize, a z ní plynoucí nové společenské uspořádání světa, Barša říká „odchod minulé epochy“, stane novou realitou? Řada bystrých komentátorů si všímá, že nás ohrožuje virus mnohem smrtelnější než SARS-Co-2. Tím je opomíjení a zanedbávání hodnot, na nichž stála naše civilizace po celá staletí. Západ strávil poslední desetiletí ve stavu prosperity, kdy začalo být mnoho věcí považováno za samozřejmost. Lidé je proto považují za nesporný nárok. Luboš Motl velmi trefně říká, že se i „nesmrtelnost stala další položkou ve stále delším seznamu lidských práv, na které mají občané nárok“. Nárok na onu „nesmrtelnost“ však formuluje pouze lidská pýcha, která pro to nemá žádné opodstatnění. Očekáváme dvě, vzájemně se podporující tendence. Jednou bude posilování dosavadních, ne příliš příznivých trendů, druhou bude vznik nových, protože tato pandemie „uvolnila stavidla“, která bude těžké vrátit zpátky. Bude pokračovat posilování moci státu. Nastane oslabování volného trhu a svobody jednotlivce. Posilovat budou vlády a centrální banky. Dojde k rozšíření všestranné a trvalé kontroly občanů. Dojde k zesílení státního řízení ekonomiky. Rostoucí dluh státu nemůže dříve či později nebýt následován velkou inflací, která sice dluhy „sníží“, ale spolu s tím sníží i významnou část bohatství celého světa. V neposlední řadě tato inflace znehodnotí i úspory obyvatelstva. Bývalý viceguvernér ČNB Hampl obhajuje kvantitativní uvolňování (neboli tisk peněz) a hrozí, že když to ještě všichni nechápeme, bude třeba nás „edukovat“. To už jsme zažili. Útok na hotovostní placení byl dříve veden jako boj s černou ekonomikou, dnes spíše jako boj se zbytky koronaviru na bankovkách. Každý argument je pro nositele „nového světa“ dobrý. Posílí se přesuny k práci doma (k home-office), čili k atomizaci společnosti. Významně zesílí role internetových obchodů, další prvek lidské izolace. Nastane nová fáze krize systému mezinárodních organizací a samozřejmě i velký otřes Evropské unie. Posílí se postavení Číny v mezinárodních vztazích. Dojde k posunu od současné podoby globalizace směrem k blokovému spořádání světa. Budou se více a více prosazovat „mladé“ státy, státy jiných kontinentů, na úkor „unaveného“ Západu. To je to, co vidíme a předvídáme. To byl pokus o pozitivní, deskriptivní pohled. Nyní pohled normativní: co by bylo třeba, aby se stalo. Přáli bychom si: - posílení pozice národních států, obnova jejich hranic a braní ochrany těchto hranic vážně (racionální propustnost hranic ano, ale hranice musí zůstat hranicemi); - návrat k vyvážené zahraniční politice, založené na obraně národních zájmů (na základě mnohokrát opakované zkušenosti, že se o nás, když jde do tuhého, stejně nikdo nepostará); - přehodnocení bezpečnostních rizik (jejichž formulace je předpokladem jakékoli racionální zahraniční politiky); - zodpovědně stanovit rozsah strategické výroby a zásob (dnešní epidemie ukázala, že je třeba opustit víru, že se vše potřebné vždy rychle doveze); - návrat k politice (od videopolitiky a od televizní politiky řízené pány Moravci, od nahrazování politiky tiskovými konferencemi) a to návrat k parlamentní politice, založené na ideologicky jasně vymezených politických stranách (což předpokládá opuštění populistické teze, že pravo-levý konflikt, konflikt o více nebo méně státu a o více nebo méně svobody jednotlivce, je už dávno věcí minulosti); - návrat k tržní ekonomice, což znamená opuštění dnešní verze diktátu politiky nad ekonomikou (neobáváme se znárodňování, vyvlastňování a znovuzavádění centrálního plánování, ale nových, chytřejších podob téhož); - opuštění „nárokové společnosti“, ve kterou se proměnil dnešní Západ (a my s ním); - odmítnutí zhoubných doktrín jako je klimatický alarmismus, genderismus, multikulturalismus (a to všechno zabalené ve falši politické korektnosti). Nenastane-li toto všechno, budeme před další pandemií stejně bezbranní, jako dnes.   Převzato z webu Institutu Václava Klause.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-12 15:02:00

Společnost Cognizant podpořila globální rozvoj rozmanitých komunit 70 miliony dolarů

Teaneck (New Jersey) 12. dubna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Filantropické příspěvky v rámci iniciativy Synapse potvrzují dlouhodobý závazek společnosti připravovat kandidáty na pracovní pozice budoucnostiPřední světová technologická společnost Cognizant (Nasdaq: CTSH ) poskytla od roku 2018 prostřednictvím 117 grantů 70 milionů dolarů na dobročinné účely 77 organizacím po celém světě. Tento milník navazuje na dlouhou historii společnosti Cognizant, která filantropicky investuje finanční prostředky do globálních programů zvyšování kvalifikace a budování partnerství, podporujících ekonomickou mobilitu nedostatečně reprezentovaných komunit. Aktuálně se toto charitativní úsilí společnosti Cognizant stalo klíčovou součástí podnikové iniciativy Synapse, jejímž cílem je připravit do konce roku 2026 jeden milion nových talentů pro pracovní pozice budoucnosti.Společnost Cognizant má dlouhou tradici investic do školení a vzdělávání pracovní síly po celém světě, stejně jako do podpory nedostatečně reprezentovaných komunit a marginalizovaných skupin poskytováním příležitostí k úspěchu. V rámci nedávno zahájené iniciativy Synapse pomohou finanční dary, partnerství s komunitami a dobrovolnická práce podpořit 300.000 osob v kariérním přestupu do technologických oborů a k perspektivním pracovním pozicím využívajících umělou inteligenci.Tobi Young, senior viceprezident a ředitel pro firemní záležitosti ve společnosti Cognizant, k těmto iniciativám uvedl: „Společnost Cognizant zahájila iniciativu Synapse jako součást našeho závazku vzdělávat a připravovat pracovníky pro éru AI a digitální ekonomiky. Jsme hrdí na to, že můžeme s našimi neziskovými organizacemi a komunitními vzdělávacími partnerstvími investovat do zajištění nových technologických dovedností pro jednotlivce, podpořit komunity v souvislosti s rozvojem digitální ekonomiky a zlepšit ekonomické příležitosti pro každého."Společnost Cognizant směřuje své investice do zvyšování kvalifikace k organizacím, které 1) poskytují včasný přístup ke vzdělávání a navazování kontaktů; 2) vytvářejí příležitosti pro jednotlivce zahajující nebo rozvíjející kariéru v oblasti technologií a 3) přinášejí nové podněty pro posun technologického průmyslu v oblasti podpory zvyšování kvalifikace. Tyto organizace mají jako celek zásadní význam pro inspiraci, vzdělávání a přípravu komunit i jednotlivců libovolného věku pro úspěch na dnešním prudce se vyvíjejícím pracovním trhu. Jen za rok 2023 podpořila společnost Cognizant mimo jiné:1. Organizace, které poskytují včasný přístup ke vzdělávání a navazování kontaktů:• Girlstart• Podpora celoročního vzdělávání dívek v oborech STEM (přírodní vědy, technologie, inženýrství a matematika). V roce 2024 chce Girlstart zapojit více než 1800 dívek ze 4. a 5. tříd prostřednictvím 88 mimoškolních programů v Texasu, Kalifornii a Massachusetts a také více než 900 dívek ze 4. až 8. tříd prostřednictvím 36 tematických letních táborů zaměřených na obory STEM.• Nadace Raspberry Pi• Podpora programů Code Club a CoderDojo ve Velké Británii, které nabízejí mladým lidem bezplatné a dostupné příležitosti naučit se programovat a tvořit pomocí digitálních technologií. Tyto kluby, které na místní úrovni zajišťují pedagogové a dobrovolníci v komunitních zařízeních, jako jsou školy a knihovny, by měly podle očekávání přímo podpořit celkem 17.000 studentů.• Year Up• Podpora přímých služeb organizace Year Up a jejích inovativních programů rozvoje pracovních sil po celé zemi v regionech, jako je Atlanta, Austin, Bay Area, Charlotte, Chicago, Dallas, Denver, New York, Phoenix a další. Financování pomáhá Year Up pokračovat v realizaci programů profesního vzdělávání, zkoušet nové modely programů a zlepšovat vnitřní provoz organizace, aby v roce 2024 mohla poskytnout kvalitnější služby více než 4000 mladých dospělých.2. Organizace, které vytvářejí příležitosti pro jednotlivce zahajující nebo rozvíjející kariéru v oblasti technologií:• Blind Institute of Technology• Podpora akademie Blind Institute of Technology, která poskytuje školení a certifikaci relevantních technických dovedností pro zdravotně postižené uchazeče o zaměstnání, kteří chtějí zvýšit svůj mzdový potenciál a najít smysluplnou práci.• Code Platoon• Podpora vzdělávacích programů společnosti Code Platoon zaměřených na fullstack softwarové inženýrství a DevOps cloudové inženýrství v roce 2024. Od roku 2016 absolvovalo vzdělávací programy CodePlatoon více než 500 veteránů a partnerů příslušníků armády, z nichž 74 % si našlo práci do šesti měsíců od ukončení studia.• ReDI School of Digital Integration• Podpora vzdělávací instituce ReDI School of Digital Integration v Německu, která zlepšuje postavení jednotlivců ohrožených vyloučením z technologického prostředí. Zaměřením na tyto skupiny přispívá k vytvoření rozmanité, kvalifikované a propojené globální komunity. Finanční prostředky od společnosti Cognizant podpoří projekt Digital Career Program, nabízející špičkové technologické kurzy pro studenty, kteří chtějí rozvíjet kariéru v odvětví technologií, a projekt The Digital Women Program, který usiluje o zlepšení pozice žen v tomto sektoru.• ICT Academy• Nadace Cognizant Foundation India v rámci své stěžejní iniciativy „Tech4All" navázala partnerství s organizací ICT Academy v Tamilnádu s cílem poskytnout pokročilé technické vzdělání 5000 žen ze znevýhodněných skupin prostřednictvím zřízení Center excelence pro posílení postavení žen na 71 vysokých školách v indických státech Karnátaka, Kérala, Tamilnádu a Telangána. Cílem projektu je podpořit absolventky poskytnutím dovedností klíčových pro průmysl 4.0 a zajistit jejich připravenost na dynamický trh práce.3. Organizace, které přinášejí nové podněty pro posun technologického průmyslu v oblasti podpory zvyšování kvalifikace:• National Governors Association Center for Best Practices, Workforce Innovation Network• National Governors Association Center for Best Practices (NGA Center), Workforce Innovation Network: Podpora III. fáze projektu NGA Center's Workforce Innovation Network, jehož cílem je podpořit vedoucí pracovníky ve veřejném a soukromém sektoru, kteří prosazují inovativní řešení pro přípravu pracovních sil na pozice budoucnosti. Příspěvek podpoří setkání poradců guvernérů a tvůrců státních politik, ale i ideové vedení pro rozvoj této oblasti a pomoc státům při zavádění osvědčených postupů.• Work Shift, AI & Economic Opportunity Reporting Initiative• Podpora hloubkového informování o změnách v oblasti vzdělávání a práce v důsledku využívání umělé inteligence se zvláštním zaměřením na to, zda její užívání prohlubuje nerovnosti, nebo naopak otevírá nové cesty k ekonomickému vzestupu. Projekt se soustředí na: 1) specifickou roli umělé inteligence při vytváření (nebo naopak ztěžování) lepšího propojení postsekundárního vzdělávání a pracovního uplatnění, 2) potenciální dopady na ekonomický vzestup osob v dolní polovině mzdového spektra a 3) konkrétní příklady toho, jak využívání umělé inteligence již dnes ovlivňuje postsekundární vzdělávání a pracovní trh.Cílem iniciativy Synapse společnosti Cognizant je připravit a vybavit osoby z nejrůznějších sociálních skupin po celém světě, které dosud neměly přístup k technologickým dovednostem, k aktivnímu zapojení a prosperitě v době, kdy stále více pracovních míst závisí na technologickém know-how. Společnost Cognizant věří, že investice do vzdělávání a zvyšování kvalifikace, které umožní jednotlivcům získat technologické dovednosti, zachovat si zdroj příjmů a podporovat své komunity, tvoří klíčovou složku udržitelného rozvoje. Další informace o iniciativě Synapse naleznete zde .O společnosti CognizantSpolečnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) buduje moderní podniky. Našim klientům pomáháme s modernizací technologií, změnami interních procesů i transformací zkušeností, aby si v rychle se měnícím světě dokázali udržet náskok. Společně zlepšujeme každodenní život. Více se dozvíte na www.cognizant.com nebo @cognizant.Pro další informace kontaktujte:    USA:Gabrielle GuglioccielloE-mail: gabrielle.gugliocciello@cognizant.com  Evropa / Asie a Tichomoří:Christina SchneiderE-mail: christina.schneider@cognizant.com  Indie:Rashmi VasishtE-mail: rashmi.vasisht@cognizant.com Logo - https://mma.prnewswire.com/media/1794711/Cognizant_Logo.jpg  PROTEXT     

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2020-07-07 18:16:16

Bojíte se špehování občanů? Uměli jsme to dobře již v roce 1945

Co se dělo na Ústecku v roce 1945, o tom samém hovořili pamětníci i jinde v Čechách. Podle politologa Zdeňka Zbořila jenom místní souvislosti byly rozdílné. Vše ostatní měli lidé společné: Ohromná únava z války, které se dnes říká posttraumatická stresová porucha, postihla celou společnost, byť každého jednotlivce jinak. Lidé měli hlad po vydatném jídle, po jistotě, ale také po pomstě. Mnozí kvůli válečným útrapám orámovaným gestapem, Lidicemi, Ležáky a nočními nálety spojenců měli chuť ze zloby dát nějakému Němci přinejmenším pěstí do zubů, nebo i hůře. Informace o konci války na Ústecku v roce 1945 jsou z tohoto hlediska obrazem jednání lidí kdekoliv v Čechách a na Moravě. Pokud někdo varuje, že bez všeobecného (kamerového a digitálního) šmírování neudělá člověk už zítra ani krok a zažijeme, co tu v historii ještě nebylo, je to úsměvné. Taková opatření zde existovala i bez elektronického sledování od starověku. Bez různých povolení a potvrzení v kapse se od poloviny května 1945 nikdo nemohl bezpečně vzdálit ze svého bydliště. Nekonečný počet provizorních potvrzení Od oficiálního převzetí moci 8. května byla československá státní správa na Ústecku definována jen útržkovitě. Byla deklarována momentálními nařízeními. Až koncem května, patnáct dní po převzetí moci v Ústí nad Labem, se objevuje první oficiální oběžník. Odkazuje na vládní nařízení, které bylo vydané čtyři dny před faktickým osvobozením Ústí a zároveň i před oficiálním koncem války 8. května 1945. Proto byla od 8. května vydávána provizorní potvrzení prakticky na cokoliv. Bylo potřeba udržet alespoň v hrubých rysech přehled o tom, co se děje, co někteří lidé mohou či nesmí. Nebylo výjimkou, že člověk mohl mít u sebe potvrzení o místě trvalého pobytu, potvrzení o tom, kde je zaměstnán, aby mu nyla umožněna cesta z trvalého bydliště do místa práce, další potvrzení mohlo týkat určitého druhu dopravy či faktu, že je jeho držitel z nějakého důvodu zproštěn evakuace čili odsunu. Typický je příklad potvrzení na jméno Josef Strache. Dne 17. září 1945 Severočeské uhelné doly v Mostě, důl Doblhoff III. v Modlanech vystavil potvrzení, že občan Strache Josef z Maršova je zaměstnán na dole Doblhoff III. „jako horník a jest dle nařízení báňského rev. úřadu v Teplicích – Šanově zproštěn evakuace.“ Od individuálních potvrzení k oprávnění pro nositele úředního listu Nejčastěji byla vydávána konkrétní potvrzení pro jednotlivce. Zmocňoval jej k určité práci a volnému pohybu při ní, k určitému úřednímu jednání nebo jenom oznamoval, že daný člověk není nacista či že je československým státním občanem. Zvláště potvrzení o občanství bylo pro některé lidi velmi důležité. Znamenalo, že se s ním nebude jednat jako s Němcem a nebude mu případně hrozit zatčení, pokud se bude pohybovat mimo své bydliště. V nejistotě tehdejších dnů měla potvrzení mimořádně velký význam. Například Adolf Jüstel měl provizorní „Potvrzení“, že je členem Národního výboru a je oprávněn nosit zbraň. Potvrzení bylo vydáno v Maršově 10. května 1945. Dochovala se také kopie potvrzení z 11. května. Český národní výbor (ČNV) v Ústí nad Labem v ten den vydal dvěma mužům prozatímní plnou moc k dohlížení u firmy Mühlig – Union, ústecké sklárny. V ten den vydal ústecký ČNV i potvrzení, že „pan Alois Jandejsek má zplnomocnění od zástupce Národního výboru českého v Ústí n. L. do vykonávání služby vrchního dozoru v oblasti teplického (dnes západního) nádraží v Ústí n. L. Každý zaměstnanec dráhy jest povinen rozkazu bratra Jandejska uposlechnouti.“ V dalším z potvrzení stálo „Prosíme, aby panu Josefu Kratochvílovi, prozatímnímu vedoucímu táboru Rusů, Francouzů a jiných, bylo na platné poukazy vydáno zboží.“ Kromě toho například 11. srpna okresní správní komise povoluje Maxi Sochůrkovi, správci rafinerie cukru v Ústí, bydlícímu na Střekově, přechod přes Masarykova zdymadla, taktéž i Zdeně Brtníkové. Další potvrzení z 12. května praví: „Prosíme všechny odbory Národního výboru, aby byly nápomocny paní Antonii Krejzlové, na její cestě do Prahy.“ Z téhož dne je také kopie žádosti Českého národního výboru adresovaná Správě Ústeckého pivovaru v Ústí nad Labem „Kancelář Národního výboru potřebuje nutně pro posádku velitelství v Ústí n. L. lahvové pivo dobré jakosti. Prosíme o promptní dodání na pozdější vyrovnání, k rukám úřadovny ČNV uhelný syndikát v Ústí n. L.“ Další instrukce z 15. května byla tohoto znění: „Potvrzujeme, že osobní vůz Praga Picolo stojící v Trmicích, Nádražní tř. 614 jest majetkem pana Jindřicha Utišila. Výše uvedený vůz je k naší dispozici, t. j. Českého Národního výboru v Ústí n. L.“ Německé průkazy československé státní moci Na rozmnožovacím stroji byly připraveny „Prozatímní stvrzení“ pro pracovníky železnice. Člověk s tímto provizorním průkazem byl oprávněn nosit předepsanou pásku umožňující volný pohyb. „Toto stvrzení platí pouze ve spojení s osobním průkazem vydaným Reichsbahn.“ Páteří dopravy v prvních dnech po skončení války v Čechách byla železnice, pokud mělo být dopraveno na větší vzdálenost něco jiného, než co uveze sedřený kůň zapřažený za rozvrzaný vůz. Němečtí železničáři byli nepostradatelní a museli mít možnost se pohybovat volně ve dne i v noci v rámci směnného provozu. Proto v místě bydliště obdrželi provizorní průkaz platný s originálními německými průkazy Deutsche Reischsbahn. Stráže znovuzrozené československé místní moci se setkávaly u železničářů s Personenausweis a Dienstausweis, tedy s osobními a služebními průkazy zaměstnanců železnice. Průkazy byly hodnověrné, protože byly opatřeny fotografií. Některé průkazy byly kromě původního německého razítka přerazítkované razítkem příslušného národního výboru. Rozmnoženy byly také formuláře „Potvrzujeme tímto příjem těchto zbraní: … od pana ….   Potvrzuje: Československý Národní výbor V Ústí n. L., dne ……… 1945.“ Doloženo je písemně přijetí zbraní již 9. května, kdy podle archivních materiálů vypsal ústecký ČNV Siegfriedu Rudischerovi ze Střekova potvrzení o příjmu jedné pistole s municí. Potvrzení na doručitele Byly také vydávány příkazy či potvrzení na obecného nositele – jakoukoliv osobu, která se prokáže potvrzením. Například ze 14. května je kopie příkazu ČNV: „Vydejte prosím ihned 64,20 kg salámu nebo jiných masových produktů pro tábor ruských zajatců v Předlicích, Lidový dům.“ O den později ČNV vydal tuto instrukci: „Pan Mottl nebo pan Rumrich. Je-li možno, vyměň doručiteli tohoto listu maso za salám.“ Doručitelů bylo mnoho. Symbolizovali směnný obchod v době, kdy všeho bylo málo. Proto poslíčkové jezdili i do firem pro různé výrobky, včetně ústecké likérky, odkud přiváželi též alkohol pro různá slavnostní setkání s delegacemi. Povolení k útěku z bývalé sudetské župy Již od prvního okamžiku, kdy se zhroutila německá Říše, musela nastupující provizorní československá moc řešit i otázky jednotlivců. Proto provizorní vedení města také posvětilo útěk německých dívek ze sudetské nejistoty. ČNV například 14. května 1945 vydal strohé dvouřádkové potvrzení naťukané na psacím stroji: „Slečna Ruth Barbara Winterlingová jest čsl. státní příslušnicí, jelikož se na našem území narodila.“ Ve stejný den potvrdil, že nemá námitek proti tomu, aby se oddala s Harmen Klinkenborgem, holandským státním příslušníkem. Dotyčné potvrzení bylo vydáno, jelikož manželé opustí naše území, směr Holandsko. Naprosto provizorní potvrzení Ačkoliv úřady vydávaly provizorní potvrzení, některá potvrzení byla doslova improvizovaná. Typickým příkladem bylo potvrzení vystavené 6. června 1945, jež vydal „Československý Národní výbor Vyklice“. Samotné razítko výboru místní výroby nepřipomínalo žádné oficiální razítko obecního úřadu, respektive místního národního výboru.  Je pravděpodobné, že toto improvizované razítko uznávali ti, kteří o těchto provizorních potvrzeních v okolních obcích věděli. Tomu odpovídá i obsah potvrzení: „Čsl. Národní výbor ve Vyklicích tímto potvrzuje, že Adolf Kajc bytem ve Vyklicích jest zahradníkem ve Chumu Hotovicích, a Český Újezd, kolo potřebuje nutně služebně.“ V nejbližším okolí nositeli potvrzení zajišťovalo, že ho nikdo nezadrží kvůli tomu, že má jízdní kolo. Mohl upadnout do podezření, že kolo ukradl, nebo že nedovoleně kamsi odjíždí, aby zmizel… Podnikové průkazy Na rozdíl od úřadů velké firmy se uměly ihned přeorientovat a tiskaři jim rychle vyrobili různé průkazy a potvrzení, která měla vyšší „štábní“ čili grafickou úroveň než provizorní potvrzení národních výborů. Akciová společnost Jiří Schicht, jedna z největších firem v Ústí nad Labem, nechala ještě v průběhu května vytisknout průkazy v českém jazyce. Mezi věcmi zabavenými lidem, kteří byli umístěni do internačního tábora, se dochoval například průkaz č. 8 269 na jméno Kratkai Kurt s bydlištěm Zálezly 145 vydaný 29. května 1945. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-20 11:54:02

V Galerii hlavního města Prahy vystavují Vladimír Havlík a Rudolf Sikora

Společná výstava Rudolfa Sikory a Vladimíra Havlíka je prostorem pro konfrontaci dvou cest, jimiž lze dojít k témuž světonázoru. Zatímco se Sikorova objektivizační strategie dotýká pozice jednotlivce v kosmu, Vladimír Havlík se oproti tomu obrací k pospolitým vztahům budovaným na základě nonspektakulárních gest. Oběma umělcům jsou společná témata vztahu lidí k přírodě a k sobě navzájem, k odpovědnosti, ke světu a kosmu a budování utopického přesahu ve snaze vymezit naše přemýšlení o současnosti směrem ke kýžené budoucnosti. Na úvod jedné slavné televizní debaty dvou význačných filozofů 20. století její moderátor řekl, že oba řečníci jsou jako horolezci zdolávající ve stejnou chvíli stejnou horu, ale každý z opačné strany. Ačkoli vystavující umělce dělí odlišná generace a odlišné myšlenkové zázemí, zdá se, že oběma jde o společnou věc, a tou je postižení vzájemnosti spoluprožívání světa a jeho spoluutváření prostřednictvím dvou strategií: „velkého“ Sikorova pohledu shora a Havlíkova sledování drobných posunů v našich vztazích. V pěti tematických blocích postupně v nejširším rámci rekonstruujeme lidské vědomí na ose mezi makrokosmem vesmíru a mikrokosmem přírody. V prvním oddíle se věnujeme trvání jako univerzální konstantě, v níž asociujeme naši pozici jednotlivce jako jedinečného bodu. Ve druhé kapitole tento bod necháváme shlukovat do společenství a v následující části zračíme tentýž bod, který jsme mezitím zvětšili přiblížením, ve výseku vesmíru jako trvalé veličiny. Nakonec tuto veličinu v závěrečném oddílu abstrahujeme do podoby utopie, která se stala vytvořeným horizontem našeho vědomí. Výstava nazvaná Sníh kámen hvězda strom bude v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci v Karlově ulici do 27. září.   Autor je kurátorem výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 08:08:45

Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo

O Francouzi Jeanu-Claudovi Michéovi a jeho konzervativním socialismu jsme hovořili s českým intelektuálem a překladatelem Michéových Tajností levice Petrem Drulákem.   Co je konzervativní socialismus? Budeme-li se držet Michéova pojetí, jedná se o socialismus navracející se ke svým kořenům a odmítající ideu pokroku, podle které jakákoli novinka – technologická či společenská – je k dobru věci.   Zní to trochu nostalgicky. To bych neřekl. Není to nostalgie. Ta v sobě přece zahrnuje idealizaci starých časů a k tomu se nehlásím ani já, ani – a to je podstatnější – Michéa. On nepatří k těm, kteří by si idealizovali společnost devatenáctého století nebo snad dokonce společnost předrevoluční (před Francouzskou revolucí, pozn. red.). Říká pouze to, že původní socialismus měl určitého ducha a že tento duch se zastával lidí, jež kapitalismus dostal do naprosto neudržitelné situace. Socialistická obrana dělníků původně neměla s progresivismem nic společného, dokonce můžeme říci, že byla antiprogresivistická. Pokud už chceme konzervativní socialismus nazývat nostalgickým myšlenkovým směrem, pak tedy jen v tom smyslu, že nám připomíná, že tu je určitý pramen, který byl levicovým socialistickým hnutím v průběhu let silně znečištěn, možná docela vyschl. Příliš mnoho z něj každopádně nezbylo. Řeknu-li dnes, že jsem levičák a antiprogresivista, bude to vypadat jako protimluv.    Michéa oprašuje původní významy pojmů, budiž, jenže ty se přece v čase mění. To je sice pravda, ale položme si jednu důležitou otázku: Co se stalo s levicí v okamžiku, kdy přijala ideu pokroku?   Co se s ní stalo? Socialismus byl, říká Michéa, kolonizován liberalismem. V důsledku spojenectví s liberály byl socialismus vytunelován.   Dopovězme, že Michéa datuje počátek tohoto spojenectví do časů Dreyfusovy aféry. A tehdy dávalo smysl. U Michéy samozřejmě nenajdete, že se socialisté měli od Dreyfuse distancovat.   Mělo to podle něj být ale jen ad hoc spojenectví. Ale tak to bohužel nebylo. Spojenectví socialistů s liberály totiž pokračovalo a stalo se to, že společenský progresivismus postupně vytěsnil sociální otázku. V jisté chvíli levice začala mluvit v podstatě jen o lidských právech – o všech možných lidských právech, jen ne o právech sociálních. A to je problém. Michéa nenavrhuje nic jiného než vrátit se k původní agendě. Takže já sice souhlasím s tím, že časy se mění, ale současně si myslím, že sociální otázka je nadále velice aktuální – možná, že je ještě aktuálnější než v šedesátých nebo sedmdesátých letech na Západě.   Proč není stejně aktuální otázka práv žen nebo práv sexuálních menšin? Proč preferovat sociální otázku? Nepřu se s vámi, zdali jsou či nejsou vámi zmiňované otázky aktuální, otázka ale je, jsou-li to otázky, které by si měla klást levice.   Levice si je klást nemá? Tyto otázky už mají velmi dobře obsazeny liberálové, a ti – a na to nezapomínejme – tvoří v západních společnostech hegemonní složku. O zájmy všech vámi zmíněných skupin je proto dnes už dobře postaráno. Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} To není tak docela pravda – pečuje o ně krajní pravice. Hlavní dělnickou stranou ve Francii je dnes opravdu strana Marine Le Penové. To chceme?   Jak má socialista hovořit o právech sexuálních menšin? Genderová práva – opakuji – jsou dnes řešena s velkou pozorností.   Nemáte pocit, že jsou v poslední době novými politickými vůdci zatlačována? Nejsou zatlačována, nebo lépe – ve srovnání se sociální otázkou nejsou zatlačována ani trochu. Podíváte-li se do programů francouzských politických stran – a Michéa píše o Francii – pak sexuální menšiny ani ženy zatlačovány nejsou. Ti, kteří se bouří, protože je jejich život nesnesitelný, dnes přece nejsou sexuální menšiny, jsou to žluté vesty. To je, a to se shodneme, úplně jiná sociální skupina, a o nich teď mluvíme. Ale jistě, budujete-li politickou stranu, pak její program musí být komplexní, jenže si vždy musíte ujasnit, co má být jeho podstatou, a pro socialismus by podstatou měla být sociální otázka.   Michéa říká, že je třeba konečně se emancipovat od emancipace…  …já to vysvětlím. Michéa si všímá patologií emancipačního diskurzu, nezpochybňuje tedy emancipaci jako takovou – emancipaci devatenáctého a dvacátého století – ale to, co se dnes za emancipaci chybně vydává, čili onen všudypřítomný boj proti diskriminaci. To je důležité rozlišit; vyplývá to ostatně z kontextu Michéova textu.   Zmínil-li jste Le Penovou, do jaké míry má konzervativní socialista chápat xenofobní resentimenty strany, již vede? Vždyť možná právě těmi přitahuje voliče, které chce hájit i konzervativní socialista, nejvíce. Ujasněme si, co je a co není xenofobie. Problém levice spatřuji v tom, že jakýkoli kritický diskurz o menšinách, migrantech a cizincích je okamžitě označen za xenofobní, jenže tak to prostě není. Do Francie přicházejí lidé z Afriky, ale také ze střední a východní Evropy. Tito lidé snižují cenu práce. Je odpor proti příchodu těchto lidí tak nelegitimní? Já si to nemyslím. Řeknou-li tito lidé, že tuto konkurenci nechtějí a že by je před ní stát měl ochránit, je to naprosto legitimní. Samozřejmě, že někdo může namítnout, protože tato konkurence přichází zvenčí, že je to xenofobie, ale já to za xenofobii nepovažuji. Podstatou tohoto postoje je totiž boj o přežití v současné kapitalistické společnosti, a ti lidé chtějí přežít.   Nezasloužil se Západ o to, že Blízký východ vypadá tak, jak vypadá? Není v důsledku toho uzavření evropských hranic nemorální? Rozlišme věci typu války v Iráku; ta krizi skutečně vyvolala. Evropské velmoci byly proti, nicméně státy jako Česko jednaly ambivalentně. Vláda pro nebyla, prezident Havel však ano, takže tady vskutku určitá odpovědnost je. Ale pozor! Máme ještě země jako Libye nebo Sýrie, a tam už ta odpovědnost evropských velmocí za vzniklý chaos zas tak velká není. Evropské velmoci přece nevyvolaly arabské jaro. To byl autonomní vnitřní vývoj…   …nicméně tím, jak na ně zareagovaly, přispěly ke zhoršení situace. Ano přispěly, ale nebičujme se víc, než musíme. To, v jakém stavu je Střední a Blízký východ, není pouze výsledkem politiky externích faktorů, je to i důsledek vnitřního vývoje. Náš zájem je, aby byl tento region stabilní, ale to neznamená, že budeme přijímat všechny migranty, kteří z tohoto regionu přijdou. My na to prostě nemáme kapacitu.   Neměli bychom ale přijmout alespoň nějaký díl odpovědnosti? Přijmout díl odpovědnosti ale neznamená přijmout díl migrantů. Díl odpovědnosti znamená podpořit rozvoj v těchto zemích, ale současně musíme Evropě pomoci s obranou hranic před lidmi, kteří z těchto zemí přicházejí. To je naše odpovědnost – dělejme obojí.    Vraťme se k Michéovi. Ten říká, že kulturní liberalismus a ekonomický liberalismus jsou dvě tváře draka. Je třeba kulturní liberalismus odmítnout úplně, anebo je v něm určité jádro, jež máme bránit? Klasický liberalismus bývá spojován s obranou práv jednotlivce, a to je strašně důležité, já si však nejsem tak úplně jist, že je to skutečně něco, s čím přišel liberalismus.   Kdo s tím přišel? To, co je na liberalismu všeobecně přijímáno pozitivně – tedy to, že jednotlivec má jistou míru svobody, že si s ním stát nemůže dělat všechno, co chce – jsou věci, jež se v Evropě vyvíjely už od středověku; to znamená dávno předtím, než o liberalismu padla sebemenší zmínka. Mluvme proto raději o tom, že máme určité evropské dědictví toho, jak politická moc nakládá s člověkem – toto dědictví není nutně liberální dědictví. Je sice pravda, že liberalismus si část tohoto evropského dědictví osvojil, jenže k němu domyslel spoustu dalších věcí, jež z něj vytvořily onu stvůru, kterou dnes bohužel tak dobře známe. Já bych proto byl ve věci zachraňování liberalismu velice opatrný. Trochu mi to připomíná příběh marxismu. Marxismus si také z našeho evropského dědictví vzal některé důležité věci, například myšlenku sociální spravedlnosti, avšak domyslel je způsobem, který vedl k strašlivě destruktivním důsledkům; vzpomeňme bolševické hnutí.   Říká se o něm, že je to perverze marxismu… …a liberalismus je na tom ve vztahu k evropskému dědictví podobně jako bolševismus k marxismu. Řekněme to takto: Ne každá myšlenka, již liberálové hájí, je myšlenka špatná a zavrženíhodná – ani bolševici nepřišli jen se špatnými myšlenkami – ale jejich myšlenky se bohužel staly součástí systému, který je pervertoval. Mluvme tudíž o konkrétních věcech, které bychom měli zachraňovat, než to celé spadne, ale nemluvme o záchraně liberalismu jako takového. Máme ostatně svou vlastní zkušenost devadesátých let. Myšlenku sociální spravedlnosti okupoval komunismus, a tak se z ní po roce 1989 stalo sprosté slovo. A to bylo špatně. Ta myšlenka měla být od její komunistické perverze oddělena. Jinými slovy, liberalismus mluví i o některých věcech, které nejsou jen liberální, ale které reprezentují hlubší evropské dědictví. Ty zachraňme. Byla by škoda o ně přijít. Liberalismu škoda není.   Není zásluha liberálního hnutí, že se židé mohli v devatenáctém století emancipovat? Ve Francii je symbolem tohoto procesu Napoleon. Ten vytvořil právní rámec umožňující emancipaci židů. Byl Napoleon liberál? Nebyl. Podívejme se nejprve na to, jak Evropa – ta neliberální – už v osmnáctém a následně i v průběhu devatenáctého století přispívala ke svobodě a emancipaci, protože ona přispěla, a pak se teprve podívejme, jaký je onen liberální příspěvek. Pak teprve suďme. Nehrajme už, prosím, tu liberální hru, ve které si liberalismus přivlastňuje všechny svobody jednotlivce, lidská práva nebo obranu před státním útlakem. Liberalismus o tom všem sice mluví, ale zdaleka nebyl sám a zdaleka nebyl tím prvním, kdo se o všechny tyto věci zasazoval.   Co je obranou před globálním kapitalismem? Nejlepší obranou je globální akce – to je učebnicově správná odpověď.   To není tak úplně konzervativní odpověď. Není, ale ke konzervativismu se dostanete, když zjistíte, že globální obrana příliš dobře nefunguje a že jediné, co zbývá, je stát.   Národní stát? Jaký jiný?   Jsme součástí Evropské unie. Bylo by samozřejmě daleko efektivnější bránit se na úrovni Evropské unie…   …jenže to nejde? My to neustále zkoušíme. Několikrát do roka. Jenže většinou nakonec zjistíme, že na evropské úrovni se dohoda vyjednat nedaří, a tak se jde národní cestou. Pro mě je dobrým příkladem digitální daň. Francouzi s ní přišli do Bruselu, jenže tam jim to hodili na hlavu, a tak přijali po nějakém čase digitální daň vlastní; Češi mimochodem udělali totéž. Jenže pak přišli Američané a řekli: Podívejte se, jestli nás chcete takto danit, tak vás čeká to a to a to. A všichni to, co předtím schválili, zase zmrazují. Bohužel. Kdybychom digitální daň byli schopni přijmout na úrovni Evropské unie, bylo by to ideální, jenže Evropa je v této věci zablokovaná.   Protože je ve spolčení s globálním kapitalismem? Bohužel.   Je Evropská unie nepřítel? Není nepřítel. Evropská unie má spoustu vad, ale označit ji za nepřítele by bylo příliš snadné, protože co nám pak zbude?   Národní stát, o kterém jste mluvil. Můj argument zní takto: Zkoušejme věci na nadnárodní úrovni, to je v našem případě Evropská unie, ale když na evropské úrovni neuspějeme, pak přijměme národní řešení, protože říci, že musíme nejprve dojít k celoevropskému řešení, a než ho bude dosaženo, nedělat nic, je to nejhorší, co by se nám mohlo stát. A to se netýká jen otázek zdanění, ale třeba i otázek migrace.   Nebo koronaviru? I koronaviru. Dnes vidíme dvě naprosto odlišné strategie, jak se koronaviru postavit. Na jedné straně je strategie takzvaně středoevropská – česká, ale třeba i rakouská – jež považuje za zásadní, co nejvíce utlumit sociální interakci, a tím pádem šíření viru, a tato strategie se opírá o čínské řešení. Nevím, jestli je koronavirus v Číně vyřešen, ale ta čísla, která z ní přicházejí, jsou poměrně optimistická. Pak je tu ale například počáteční reakce Německa, která říká: Smiřme se s tím, že to všichni dostanou, a my to pak nějak přežijeme. To jsou dvě radikálně odlišné reakce a na evropské úrovni se nám je koordinovat nedaří. Co bychom tedy měli v takové situaci učinit? Přistoupit k národnímu řešení.   Jak moc se konzervativní socialismus stýká s tradičním konzervativismem? Především si myslím, že slovo konzervativní je stále „jen“ adjektivum a že substantivem je a zůstane socialismus, takže hlavním problémem konzervativního socialisty je kapitalismus. Je ale otázka, jak definujete konzervativismus. Po roce 1989, kdy u nás došlo k jeho obnově, byl konzervativismus definován neoliberálně. Žádné kritičtější vymezení vůči kapitalistickému systému nepřipadalo v úvahu. S takovým konzervativismem spolupracovat nelze. Na druhou stranu jsou ale i konzervativci, pro které kapitalismus problém představuje, a s nimi je spolupráce možná.    Jsou hranice důležité? Hranice jsou naprostou nutností. Tady je jasný rozdíl oproti progresivistům. V určité části liberálního spektra se z hranice stalo sprosté slovo, ale já si myslím, že na hranicích nic sprostého není. Hranice potřebujeme, ale to samozřejmě neznamená, že hranice mají být hermetické. Rozumná pozice je mít hranice, které budeme mít plně pod kontrolou, a to tak, že budeme schopni říci, koho do naší země pustíme a koho ne. Je to jako v rodině – i tam chcete mít kontrolu nad tím, kdo součástí rodiny je a kdo ne.   Měl by v Česku se pohybující konzervativní socialista spálit všechny mosty vedoucí k Respektu či Knihovně Václava Havla? Nemyslím, že by ho na druhé straně mostu čekalo něco dobrého.   Je to ten drak? Trochu omšelý, z hlediska politické váhy spíš skřet, ale pár zubů mu asi ještě zbylo. Ze strany té takzvaně pražské kavárny – nebo řekněme liberálních intelektuálních kruhů – je cítit obrovský despekt vůči periferii. Tito lidé jsou pro ně nemyté masy – masy zaostalé, nevzdělané. Něco takového je pro mě absolutně nepřijatelné.   Takzvaně pražská kavárna by vám zřejmě namítla, že máte až příliš velké pochopení pro masu. To je ta věčná debata, ale víte, když už jsme u toho, že to byl ten hlavní problém mezi pražskými disidenty a Václavem Klausem? Někteří z nich to pak i přiznali, když řekli, že jakmile vyjeli do regionů, ihned pochopili, že si s těmi lidmi, se kterými se tam setkali, nemají absolutně co říct. A Klaus? Ten byl do minuty pod tribunou a s každým si tam potřásl rukou.   Petr Rezek v eseji Pohled na Václava Havla zdola cituje Havlovy nelichotivé výroky o „sídlištních lidech“. Ti byli pro totalitní moc, jak říká, ideálem, zatímco lidé, jež potkal ve vězení, přečnívali – jeden třeba tím, že bodl svou ženu nožem, druhý tím, že bojoval za lidská práva. Oba se, na rozdíl od sídlištních lidí, podle Havla vymykali ideálu stádního totalitního člověka. To je přesně ono – ten despekt, o kterém mluvím. Havel si navíc asi myslel, že sídliště poznal, jenže on ho nepoznal. A s kým se Havel setkal ve vězení? S lidmi, kteří byli ve vězení většinou oprávněně, protože kradli nebo zabíjeli; jen někteří se v něm ocitli neoprávně, ale to nebyli, a to má Havel pravdu, lidé ze sídlišť. Ty Havel nikdy skutečně nepoznal – na rozdíl od Klause a Zemana, kteří je znají dokonale.   S čím na Michéovi nesouhlasíte? Řeknu vám nejprve, čeho si na něm cením, a pak to, v čem vidím jeho slabinu. Cením si toho, že jeho teoreticky podložený pohled na společnost má blízko k lidem, na které liberalismus – pravicový i levicový – zapomněl. Michéa je schopen díky své erudici jejich situaci analyzovat a vysvětlit, proč je jejich hněv vůči systému legitimní. To je hrozně cenné. Slabinou – a to nejen slabinou Michéy, ale slabinou v podstatě všech myslitelů – je alternativa. Co tedy s tím vším? Michéa nám nabízí víc otázek než odpovědí. Je tu sice Orwell a jeho tradice obecné slušnosti, je tu teorie Marcela Mausse o daru, který zakládá jiný typ vztahu, než jsou vztahy tržní nebo právní. To jsou dobré cesty, ale nejsou skutečnou alternativou, a to je problém, protože každý, kdo se staví do pozice radikálního kritika kapitalismu, by si měl velmi dobře rozmyslet, jak uspořádat nový ekonomický systém, aby to nepřineslo více škody než užitku. To u Michéy nenajdeme, takže já uznávám, že v něm jsou slepá místa.   Michéa podpořil žluté vesty, ale nezdá se, že by žluté vesty něčeho dosáhly… Michéa se zásadně neúčastní žádných veřejných debat a nepodepisuje petice, ale udělal jednu výjimku, a to byly vskutku dopisy, které napsal na podporu žlutých vest…   …které se ale nakonec nějak zvlášť nepovedly. Já si nejsem jist, že se nepovedly.   Vytratily se. Možná, že se vytratily, ale bylo to neuvěřitelně silné spontánní hnutí.   A jak tedy zatřáslo systémem? Vynutilo si na něm ústupky, i když uznávám, že z hlediska cílů, které žluté vesty měly, jsou mizivé, možná, že směšné, ale ostatní – všichni ostatní – nedosáhli ani těch několika směšných ústupků. Několik měsíců před žlutými vestami nastala mobilizace nejvýznamnějších odborových organizací, ale se systémem ani nehnuly. Systém jejich mobilizaci vůbec nevzal na vědomí. Jinými slovy, žluté vesty přece jenom něčeho dosáhly. Ale samozřejmě, chyběla jim ideologie, chyběla jim sebeorganizace, která by je dokázala přetavit v politickou sílu.   Skončily u výkřiku. Výkřik sice nestačí, ale výkřik je pořád lepší než mrtvolné mlčení.  {/mprestriction}  Petr Drulák (*16. září 1972) je profesor politologie. V letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, poté dva roky prvním náměstkem ministra zahraničních věcí. Od roku 2016 do roku 2019 působil jako český velvyslanec ve Francii.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-04-04 10:01:00

Kaspersky: Přes milion kompromitovaných účtů v doméně .cz v 2023

Praha 4. dubna 2024 (PROTEXT) - Z údajů získaných sledováním a analýzou souborů přihlašovacích údajů, které byly ukradeny pomocí infostealerů a obchodovány na nelegálních internetových tržištích, podle služby Kaspersky Digital Footprint Intelligence vyplývá, že v roce 2023 se stalo obětí tohoto typu malwaru téměř 10 milionů zařízení. Kyberzločinci vytěží z jednoho infikovaného zařízení průměrně 50,9 přístupových jmen a hesel, což představuje rostoucí hrozbu pro firmy i jednotlivce. Nejvíce kompromitovaných účtů pochází z domény .com, následují doménové zóny spojené s Brazílií (.br), Indií (.in), Kolumbií (.co) a Vietnamem (.vn). V doméně .cz přiřazené České republice bylo v roce 2023 kompromitováno 1,080.000 účtů.Kvůli této rostoucí hrozbě spustila společnost Kaspersky speciální webovou stránku, která má zvýšit povědomí o tomto problému a poskytnout strategie pro zmírnění souvisejících rizik.Podle zjištění Kaspersky Digital Footprint Intelligence bylo v roce 2023 napadeno malwarem kradoucím data přibližně 10,000.000 osobních a firemních zařízení, což představuje 643% nárůst za poslední tři roky. Počty nakažených zařízeních byly odvozeny z dynamiky výskytu souborů přihlašovacích údajů nashromážděných infostealery, s nimiž se aktivně obchoduje na nelegálních burzách a které společnost Kaspersky monitoruje, aby pomohla firmám zajistit bezpečnost jejich klientů a zaměstnanců.I když počet pozorovaných souborů s ukradenými přístupovými údaji - a tedy i počet infekcí - v roce 2023 oproti roku 2022 nepatrně klesl (o 9 %), neznamená to, že by poptávka kyberzločinců po přihlašovacích jménech a heslech stagnovala. Lze předpokládat, že některé přístupové údaje, které byly odcizeny v roce 2023, mohly uniknout na dark web až někdy během letošního roku. Skutečný počet nakažených zařízení je tedy pravděpodobně ještě vyšší než 10 milionů. Podle odhadu společnosti Kaspersky, který vychází z dynamiky výskytu souborů od infostealerů, se počet infekcí, ke kterým došlo v roce 2023, blíží zhruba 16,000.000.Kyberzločinci ukradnou na jednom infikovaném zařízení v průměru 50,9 přihlašovacích údajů. Aktéři hrozeb tyto údaje buď využívají pro své vlastní škodlivé účely včetně kybernetických útoků, nebo je prodávají či volně šíří na dark webových fórech a stínových kanálech Telegramu.Tyto přihlašovací údaje mohou umožňovat přístupy k sociálním médiím, online bankovnictví, kryptopeněženkám a různým firemním online službám, jako je e-mail a interní systémy. Podle společnosti Kaspersky došlo za posledních 5 let ke kompromitaci přihlašovacích údajů na 443.000 webových stránkách po celém světě.Co se týče počtu kompromitovaných účtů, vede doména .com. Na této doméně bylo v roce 2023 odcizeno infostealery téměř 326 milionů přihlašovacích jmen a hesel k webovým stránkám. Následuje doména .br (Brazílie) s 29 miliony kompromitovaných účtů, doména .in (Indie) s 8 miliony, doména .co (Kolumbie) s téměř 6 miliony a doména .vn (Vietnam) s více než 5,5 miliony. V případě domény .cz spojené s Českem bylo v roce 2023 zaznamenáno přes milion kompromitovaných účtů.[1] Přípona domény nejvyšší úrovněPočet kompromitovaných přihlašovacích údajů v jednotlivých doménách za rok 2023.com325,900.000.br28,800.000.in8,200.000.co6,000.000.vn5,500.000.cz1,080.000 "Hodnota souborů s přihlašovacími údaji se na dark webu liší podle atraktivity dat a způsobu prodeje. Přihlašovací údaje mohou být prodávány formou předplatného s pravidelnými aktualizacemi, pomocí tzv. ‚agregátoru‘ pro specifické požadavky nebo prostřednictvím 'obchodu', který poskytuje čerstvě získané přihlašovací údaje pouze vybraným kupcům. Ceny v těchto obchodech začínají obvykle na 10 USD za jeden soubor. To ukazuje, jak je pro jednotlivce i firmy - zejména ty, které mají na starosti velké online komunity uživatelů - důležité být stále ve střehu. Únik přihlašovacích údajů představuje velkou hrozbu a umožňuje kyberzločincům provádět různé útoky, například krádeže finančních prostředků nebo citlivých informací, sociální inženýrství nebo vydávání se za někoho jiného," říká Sergej Ščerbel, expert z oddělení Kaspersky Digital Footprint Intelligence.Na ochranu před infostealery se doporučuje používat komplexní bezpečnostní řešení pro každé zařízení. To pomůže zabránit infekcím a upozornit na nebezpečí, jako jsou podezřelé stránky nebo podvodné e-maily, které mohou být prvotním zdrojem nákazy. Firmy mohou navíc tímto způsobem pomoci svým uživatelům, zaměstnancům a partnerům s ochranou před potenciálními hrozbami díky proaktivnímu monitorování úniků dat a výzvám k okamžité změně zveřejněných hesel. Další informace o hrozbách souvisejících s infostealery najdete na webu Kaspersky Digital Footprint Intelligence. [1] Doména nejvyšší úrovně s kódem země (ccTLD) je obvykle vyhrazena pro použití v určité zemi. Mohou ji však využívat i celosvětově působící webové stránky, které se nemusí nutně vztahovat k určité zemi, což ovlivňuje statistiky. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-06-26 08:53:33

Proměnlivá historie horoskopů

Odkud se vzaly horoskopy? Co nám přichystá budoucnost, budou nám hvězdy nakloněny nebo nás čekají překážky? Postavení hvězd v době narození má předurčovat nejen charakter a schopnosti každého jednotlivce, ale ovlivňovat také vývoj událostí. Horoskopy. Narazíme na ně skoro všude, na internetu, v časopisech, v televizi i speciálních horkých „astro“ linkách. Také si říkáte, že jsou to stejně hlouposti, že na ně nevěříte, ale přesto si je rádi přečtete? Nejste sami. Přestože většina lidí víru v horoskopy popírá, stejně je minimálně v určité etapě života vyhledává. Mnohdy se v nich člověk sám najde a dokonce se horoskopovými předpověďmi řídí. Důvod je prostý. Horoskop je totiž stejně starý jako lidstvo samo. Stejně jako zvědavost. A touha poznat, co náš čeká, dřímá ve většině z nás. Babyloňané – první milovníci horoskopů Vesmír, hvězdy a planety fascinovaly lidi odjakživa. Hvězdy lidé považovali za bohy nebo přinejmenším za domov nějakého vyššího bytí. Není tedy překvapující, že se mezi  tím, co je „nahoře“ a těmi „dole“ pokoušeli neustále nějakým způsobem navázat vztah. Nejstarší záznamy k horoskopům pocházejí už z Babylonie cca 2400 let před naším letopočtem. V této době byla astrologie úzce propojena s náboženstvím. Horoskopy zde vznikaly pro krále, kteří se chtěli rovnat bohu. Vlastnosti, které Babyloňané připisovali planetám, převzali později Řekové a Římané. Najdete je v našich horoskopech i dnes. Babylonský bůh Nergal (Mars) byl bohem války a neštěstí stejně jako římský bůh Mars. Bohyně Ištar byla naopak symbolem lásky  plodnosti jako římská Venuše. Babyloňané také jako první rozdělili oblohu do dvanácti zvířetníků (znamení zvěrokruhu). A tak vznikl horoskop… Jádro pudla hledejme v astrologii, kterou od 5. do  4. století před Kristem významně rozvíjeli Řekové a Egypťané, a propojili do ní také matematiku a filozofii. Vznikly tak první základy horoskopu, jak ho známe dnes: Astrologové nejprve sestavovali horoskop narození. Jednalo se o velmi zjednodušené znázornění části oblohy a postavení planet v čase narození. Obloha je rozdělena do dvanácti “domů”. Každému z domů se přisuzuje určitý význam, jako je přátelství, spiritualita a tvořivost. Díky zemské rotaci procházejí v průběhu dne všechny planety a znamení zvěrokruhu skrze domy. Astrologové tento fakt pak přenáší na jednotlivce a pokouší se pro něj interpretovat význam v postavení planet. Nečekaný zvrat Po výsluní, které si astrologie užívala společně s horoskopy ve starověkém Řecku,  zažívá v průběhu staletí náhlý zvrat. Lidé sice stále hledali radu ve hvězdách, přesto se ale začalo objevovat mnoho skeptiků, který tvrdili, že horoskopy jsou výmysl a hloupá pověra. Průlomové objevy Koperníka na počátku 16. století nakonec zasadily astrologii smrtelnou ránu: Slunce se najednou už neotáčí kolem Země a člověk už není středobodem vesmíru. Za moderním horoskopem hledej Junga Ale po těch všech historických peripetiích se horoskop opět vrátí. Doslova comeback zažívá ve 20. století pod taktovkou psychologa C. G. Junga.  O Jungovi je všeobecně známo, že se zabýval podvědomím, sny a ezoterikou. Jeho hlubinná psychologie pronikla do všech učebnic. A hvězdná obloha byla pro Junga zrcadlem lidské duše. A tak je výklad dnešních horoskopů především interpretací lidské povahy a psyché. Jejich popularita ukazuje na potřebu lidí orientovat se v dnešním zmateném světě a najít si v něm nějaký záchytný bod. Přitažlivost horoskopových předpovědí spočívá především v tom, že když si přečteme, co nás dle hvězd čeká, spadá z nás jakési břemeno složitého rozhodování a mnohá rozhodnutí nám tím pádem i usnadňují. Často nám dávají i tolik potřebnou naději a optimismus v lepší zítřky. Navíc už samotná představa, že všechno dění je v rukou nějaké „vyšší moci“ nebo osudu, že věci jsou podle hvězd dané, mnohé lidi uklidňuje. Ovšem žádné empirické důkazy, zda tento způsob „životního poradenství“ funguje, bohužel neexistují. Je ovšem otázkou, zda nám to vadí. Nemusí být přece vše v našem životě podloženo vědou. Důležitá je víra. Co na tom, že ji v nás má probudit třeba právě horoskop pro naše znamení na příští měsíc.   Pamatujete na kultovního Františka Koudelku z nesmrtelného Jáchyme hoď ho do stroje, jak mu s kondiciogramem život pěkně vycházel, jen proto, že v jeho prognózu tak věřil? I když ve finále ta předpověď patřila někomu jinému. A jak to máte vy? Čtete si rádi horoskopy a řídíte se jimi?

Čas načtení: 2024-07-08 00:00:00

Svatební sezóna vrcholí! Věnujte novomanželům originální dárek

Lámete si hlavu s tím, čím obdarovat novomanžele? Peníze jsou sice praktické, ale postrádají originalitu a osobní nádech. Co takhle darovat jim něco opravdu nezapomenutelného? Fotografování lidských očí je neobyčejný způsob, jak zachytit jedinečnost jednotlivce. Jakub Štěpán se specializuje na makrofotografii lidské duhovky a nabízí tuto unikátní službu nejen pro novomanžele, ale také pro rodiny s dětmi, přátele či jednotlivce.

Čas načtení: 2024-07-11 20:55:10

NoLog.cz spustil 7 nových služeb

Aktivistický technologický kolektiv NoLog.cz spustil 7 nových služeb: anon.nolog.cz - NoLog identita, talk.nolog.cz - videokonferenční systém OpenTalk, vault.nolog.cz - bezpečný správce hesel pro jednotlivce a skupiny, search.nolog.cz - anonymní vyhledávač, kdy.nolog.cz - snadné domlouvání společných termínů, md.nolog.cz - editor pro společnou práci na textech ve formátu Markdown a nolog.chat - šifrovaný chat pro jednotlivce a skupiny.

Čas načtení: 2025-01-02 11:13:19

Jak by globalizace ovlivnila jednotlivce?

Co se stane, pokud zde bude v budoucnosti globalizace, to by znamenalo; globální měna, globální jazyk, globální ideologie, globální obchod atd. Budoucí globalizace s atributy, jako je globální měna, jazyk, ideologie nebo obchod, by měla významný dopad na různé aspekty lidské společnosti. Tento scénář má potenciál přinést jak výhody, tak rizika. Globální měna by mohla… Číst dále »Jak by globalizace ovlivnila jednotlivce?

Čas načtení: 2025-01-20 06:30:00

Microsoft 365 (Office 365) pro jednotlivce i domácnosti dostává AI a zdražuje o 30-42 %

Microsoft se odhodlal k nepopulárnímu kroku, zdražování. Jeho kancelářský balíček Office 365 (nyní Microsoft 365) zdražil pro jednotlivce i domácnosti o 800 Kč ročně. Náplastí má být systém umělé inteligence Copilot.

Čas načtení: 2009-01-18 22:29:00

Hlášení z 16.1.2009

Hlášení městského rozhlasu z 16.ledna 2009: Firma KTS Ekologie Zastávka upřesňuje termíny svozu domovního odpadu ve Zbýšově. V úterý se bude svážet čtvrť Sička a Majrov, dále ulice Sportovní od křižovatky ke stadionu, ulice Jiráskova, P. Bezruče, Školní, Komenského a B. Němcové, ve středu ostatní části Zbýšova. Tajemník MěÚ Rosice vyhlašuje výběrové řízení na funkci referent odboru stavebního úřadu. Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření nebo středoškolské vzdělání stavebního zaměření a 2 roky praxe v oboru, znalosti stavebního a správního řízení, výborná znalost uživatelské práce na PC, řidičský průkaz skupiny B.Přihlášku se strukturovaným životopisem, výpisem z evidence rejstříku trestů, ověřenou kopií dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání a souhlasem s nakládáním Vámi poskytnutými údaji zašlete na adresu Městský úřad Rosice, Palackého nám. č. 13, 665 01 Rosice, nebo předejte osobně na podatelně úřadu nejpozději do 26. ledna a obálku označte heslem „Výběrové řízení“. Kontaktní pracovník: ing. Krupica, tel.: 546 492 181.Další výběrové řízení je vyhlášeno na funkci referent odboru územního plánování.Požadavky: vysokoškolské vzdělání stavebního zaměření, výhodou architekt, urbanista, orientace v pořizování územních plánů, výborná znalost uživatelské práce na PC. Termín nástupu dle dohody. Přihlášky s požadovanými náležitostmi zasílejte na MěÚ nejpozději do 4. února. Kontaktní pracovník: ing. Ferda, tel.: 546 492 188. Městské kulturní centrum Zbýšov oznamuje, že nominace na SPORTOVCE ZBÝŠOVA za rok 2008 můžete posílat na adresu MKCZbysov@seznam.cz nejpozději do 15. 2. 2009.Kategorie - mládež do 18 let, ženy 19-35 let, ženy nad 35 let muži 19-35 let, muži nad 35 letNominovat můžete jak jednotlivce, tak oddíly či družstva, kohokoliv ze svého blízkého okolí nebo ze svého kolektivu. K nominaci je třeba poslat krátký popis dosavadních významných úspěchů, kopie fotografií, diplomů apod. Více informací na t.č. 546 210 546 nebo osobně v MKC na ulici Jiráskova 540. Slavnostní vyhlášení proběhne 15. března v 17.00 hod. v sále kina Horník.

Čas načtení: 2009-01-14 21:30:00

Sportovec Zbýšova

Nominace na SPORTOVCE ZBÝŠOVA za rok 2008 posílejte na adresu MKCZbysov (zavinac) seznam.cz nejpozději do 15.2.2009. Soutěžními kategorie jsou následující:mládež do 18 let,ženy19-35, ženy nad 35 letmuži 19-35, muži nad 35 letNominovat můžete, jak jednotlivce, tak oddíly či družstva kohokoliv, ze svého blízkého okolí nebo ze svého kolektivu.K nominaci je třeba poslat krátký popis dosavadních významných úspěchů, kopie fotografií, diplomů apod.Více informací poskytneme na tel.546 210 546 nebo osobně v MKC na ulici Jiráskova 540 (nad knihovnou). Slavnostní vyhlášení proběhne dne 15.3.2009 v 17.00 hodin v sále bývalého kina Horník.autor: Martina Švancarová

Čas načtení: 2023-07-17 14:31:13

Ultramaraton: Jaká jsou úskalí?

Ultramaraton patří k vůbec nejextrémnějším sportům pro jednotlivce. Jde o běh na více než 42 km. Nečekejte ale závody dlouhé 43 km. Ultramaratony se běhají na 50, či dokonce na 100 i více kilometrů. Jistě tušíte, že zaběhnout takovou vzdálenost není jen tak. Jaká jsou úskalí? Foto zdroj: https://www.pexels.com/photo/group-of-people-doing-marathon-1571939/ Vzdálenost je jen jedním z problémů Začněme tím, […] The post Ultramaraton: Jaká jsou úskalí? first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2020-06-18 18:08:00

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý? Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek. Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč. Peníze = starosti Nebavme se o superboháčích odtržených od reality. Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc. Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance... Starosti. Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst. Starosti. Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru... Starosti. Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu. Starosti. Řešení? Vydělávat výrazně víc 100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času. Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe. Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi. Starosti. Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

Čas načtení: 2009-09-29 06:00:00

iSTAVITEL.CZ - kde najdu dobrého řemeslníka?

Spousta z těch, kteří čtou tento článek potřebovala někdy renovovat byt nebo dům, možná taky stavěli úplně na „zelené louce“. O kvalitě stavby, rychlosti provedení a celkové stavbě rozhoduje často kvalita řemeslníka, který na ní pracuje. Nezáleží na tom, jestli jde o firmu, nebo jednotlivce (i když ...