Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2012-06-05 00:00:00

Vytlačí herní konzole někdy počítače?

Hráči PC her se neustále dohadují s konzolovými hráči, kteří vlastní Sony PlayStation 3 nebo Xbox 360, zda-li je lepší hraní na konzoli či na počítači. Každé má své výhody i nevýhody. Pojďme si je tedy trochu nastínit. V křesílku s ovladačem Největší výhodou konzole je jejich flexibilita. Při hran ...

Čas načtení: 2021-11-07 12:22:36

Virginie mění vládu. V guvernérských volbách vyhráli republikáni

Seznamte se. Ta paní pózující s kvérem se jmenuje Winsome Sears, narodila se na Jamajce, tři roky sloužila v S Marine Corps, pak byla ředitelkou útulku pro bezdomovce a nyní ji ve státě Virginii zvolili do úřadu viceguvernérky. Za republikánskou stranu. Křeslo guvernéra obsadí její stranický kolega Glenn Youngkin. Republikáni budou mít i pozici generálního prokurátora, kterou bude zastávat potomek kubánských běženců Jason Miyares, a většinu v zákonodárném sboru. Demokrati tradičně používají modrou barvu, republikáni červenou, a Virginie je tzv. purpurový stát – „něco mezi“, oblast, ve které nemá vítězství předem nikdo jisté. Venkov je silně republikánský a městská aglomerace na severovýchodě, kde bydlí hodně státních zaměstnanců dojíždějících do Washingtonu, D.C., zase volí spíše demokraty. Lavírujících voličů je ale dost na to, aby nešlo o „stát jedné strany“, jakým je dnes de facto třeba Kalifornie. Před rokem v posledních prezidentských volbách dostal Biden ve Virginii o půl milionu hlasů více než Trump. Ještě v létě se tedy čekalo, že i guvernérské volby vyhrají demokrati. V průběhu podzimu se ale situace začala vyrovnávat, a nakonec tedy skončila vítězstvím republikánů, i když poměrně těsným. (Tou samou dobou se bojovalo o úřad guvernéra i v nedalekém New Jersey, kde byl souboj také daleko těsnější, než se zprvu čekalo, ale demokrati nakonec křeslo guvernéra udrželi. Sčítání hlasů v poměrně malém státě opět zkomplikovala digitalizace procesu – nově zavedené přístroje se hroutily, pokud došlo k přerušení připojení k internetu! Já jsem to říkal.) Tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize… Republikánské vítězství ve Virginii je zajímavý jev, protože jde proti obecné představě pokrokových intelektuálů, že „velká demokratická koalice” složená z nebělochů, žen a gayů vytlačí „bílé páprdy inklinující k fašismu” na smetiště dějin už jen svojí demografickou silou. Virginie je bývalý otrokářský stát s pětinou černošského obyvatelstva, a navíc formovaná výrazným moderním přistěhovalectvím; podle těchto představ (nebo spíš předsudků) by postupem času měli získávat výhodu demokrati. Republikáni ale nasadili do voleb etnicky smíšený tým a posbírali nové voliče v různých skupinách obyvatelstva. Velmi výraznou převahu získal čerstvě zvolený guvernér Youngkin mezi rodiči školou povinných dětí, asi patnáct procent. Předvolební diskuse se totiž z velké části točily kolem školství. Demokrati mají tradičně velmi blízko k učitelským odborům. Míra přízně mezi organizacemi a stranami se v USA měří pomocí příspěvků na kampaně, neboť money matters, a učitelské odbory dávají dlouhodobě demokratům asi dvacetkrát tolik peněz co republikánům. (Zdroj.) Jenže učitelské odbory hájí zájmy učitelů, nikoliv dětí, a už vůbec ne rodičů, což bylo jádro letošního sporu. Kombinace * dlouho zavřených škol, kdy na rodiče vystresované už tak změnami v osobním a pracovním životě dopadla ještě další povinnost, * dojmu, že demokrati až moc servilně „zobou z ruky“ federální šéfce učitelských odborů Randi Weingartenové, * výskytu všelijakých podivných rasových teorií ve školách (například white privilege = výhody plynoucí z bělošství, pojem braný v určitých kruzích jako téměř náboženské dogma) a * vysoce propíraného znásilnění na škole v Loudounu, kterého se na dívčích záchodcích dopustil patnáctiletý žák na své spolužačce (otec znásilněné dívky ztropil skandál na zasedání školní rady a zatkla jej policie; proti některým zprávám jsem ale nenašel žádné potvrzení toho, že by se ten pachatel identifikoval jako nebinární), vyvrcholila v předvolební diskusi na konci září větou, kterou si McAuliffe patrně prohrál volby: „Myslím si, že rodiče nemají školám říkat, co se v nich bude učit.” (I don’t think parents should be telling schools what they should teach.) To je přesně to, co ti rodiče, platící provoz škol ze svých daní, vidí úplně jinak. Pak už demokratům nepomohla ani snaha očernit svého protivníka coby Trumpova člověka, což byla tak trochu, eh, dezinformace, onoho zavádějícího typu – Trump sice Youngkina verbálně podpořil, ale žádní spolupracovníci to nejsou a Youngkin vedl předvolební boj sám za sebe a bez spoléhání na bývalého prezidenta. Mimochodem, Youngkinova oficiální kampaň si z neustálého strašení Trumpem udělala i mírnou legraci a sestříhala projevy demokratického kandidáta tak, aby bylo vidět, jak často se mu věnuje. Inu, jak praví staré americké přísloví: tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize, až se viceguvernérkou stane ex-Jamajčanka s puškou proklatě nízko. Biden má svůj politický zenit za sebou Bylo by férové poznamenat, že dnes už žádné místní volby nejsou opravdu jen místní, a těch virginských se to týká taky. Vždycky se tam přenášejí nálady z celostátní, federální úrovně, a na ní se teď prezidentu Bidenovi moc nedaří. Osobně si myslím, že je to důsledek skutečnosti, že Bidena v médiích prostě přechválili. Tím myslím loni na podzim, kdy se většina pokrokově smýšlejících intelektuálů v Americe děsila možnosti, že by ten strašný idiot vyhrál ještě jedny volby, a tlačila Bidena coby zářnou alternativu, návrat dospělosti a rozumu do Bílého domu atd. Tím vzbudila v určitém procentu naivnějších lidí pocit, že teď skutečně nastane Velký Obrat k Lepšímu. Jenomže Biden má svůj politický zenit zřetelně za sebou a ve své poslední vysoké funkci (viceprezident za Baracka Obamy) skoro nebyl vidět. Viceprezidenti obecně stojí tak trochu ve stínu prezidentů, ale Biden s tím stínem v podstatě splýval. A začátek jeho vládnutí tomu také odpovídá; žádný velký skok vpřed, jen poněkud zmatená a rozhádaná politika jako obvykle. V takové situaci ale někteří ti zklamaní lidé dostanou vztek, a pak úplně stačí, aby ty další volby vyseděli doma.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-19 10:30:38

Otevřený dopis České poště aneb Co byste mohli udělat pro sebe i pro nás

Jestli je v souvislosti s tímhle virovým extempore něco jisté, tak to, že e-shopy všeho druhu budou mít žně a že v rámci maloobchodního žebříčku poskočí dost zásadně a natrvalo nahoru. Jakmile si jednou člověk zvykne na to, že mu různé zboží donesou až pod nos, už se mu zpátky k osobnímu nakupování chtít nebude. I starší a konzervativnější zákazníci se teď naučí využívat nákupy po internetu. Naopak kamenným krámům bude ouvej. Jenže k hladkému fungování e-shopové ekonomiky je potřeba zajistit i stejně hladké podávání a dodávání zásilek, a to je místo, kde by byla razantní inovace potřeba jako sůl. Proto píšu tento dopis České poště, s. p., který bude možná chvílemi rýpavý, ale jeho hlavním cílem není se vysmívat, ale zkusit pošťouchnout její vedení k trochu jiné perspektivě. Třeba si to někdo z nich přečte a některý z těch návrhů akceptuje. Nemám tušení, ale za pokus to snad stojí. Myslím, že by na tom mohli dost vydělat. A my jako zákazníci také. Za posledních pár let jsem odeslal několik tisíc zásilek, vím o tom procesu z pohledu odesílatele dost. Dědictví ze starých časů První a zásadní problém e-byznysu podle České pošty: když už vůbec vznikají nějaké skromné inovace celého procesu, tak jsou orientovány spíše na výdej zásilek než na jejich příjem. To sice působí dobře z hlediska veřejnosti – adresátů je řádově více než e-shopů – ale každý ten balík nebo doporučené psaní, které dodáváte, musí taky nejdřív někdo někde podat. A čím složitější to ten někdo má, tím větší pravděpodobnost, že přijdete o zakázku už u něj, protože ji ten e-shop raději vypraví kurýrem. Dokonce i pro smluvní partnery České pošty je dnes podání zásilky pomocí systému Podání online složitější než třeba u Zásilkovny. Částečně k tomu přispívá zbytečně složitý tarif, kdy například u doporučených psaní musíte hlídat, jestli jejich tloušťka nepřesáhne pět centimetrů, a zároveň vědět dopředu, jestli budou vážit 0,95 kg nebo 1,05 kg. Toto je chyba, dědictví ze starých časů, kdy se posílala hlavně lejstra a větších zásilek bylo tak málo, že si každou zvlášť mohli na poště převážit a správně ji ofrankovat. Toho se, milí pošťáci, musíte zbavit. Už jste v tomhle směru udělali nějaké pokroky na poli Balíku do ruky, kde je tarif podstatně jednodušší a stačí tam změřit nejdelší stranu balení. Jinými slovy: jde to a vaše IT systémy jsou na to připravené. Skvělé, tak teď udělejte ještě to samé s doporučenými zásilkami, protože spousta drobnějších nákupů se vejde do doporučené zásilky – třeba zrovna ty knihy. Úplně zrušte obyčejný balík, ten je dneska k ničemu. Přestaňte rozlišovat mezi doporučeným psaním a doporučeným balíkem, aspoň vnitrostátně (nevím, jak fungují mezinárodní smlouvy), a zaveďte společnou kategorii doporučená zásilka. Pokud zjednodušíte pravidla pro vnitrostátní doporučenou zásilku na „maximálně 35 cm délky a maximálně 2 kg hmotnosti“ s jednotnou cenou, budou vám provozovatelé e-shopů vděční a určitě si tam získáte nějaký byznys. Tady je obchodní příležitost, proč ji přepouštíte konkurenci? Já vím, máte ten Balík do ruky, na který byste chtěli zákazníky nasměrovat, to je váš komerční produkt. Jenže ten je poměrně drahý a pro malé zásilky vážící třeba jen kilo se dost výrazně nevyplatí (asi o 40 Kč). V takovém případě budou zákazníci vždycky hledat levnější způsob doručení, což je třeba zrovna ta Zásilkovna, a vy pošťáci tím přicházíte o kšeft. Musíte mít pro menší nákupy i levnější alternativu, než je drahý Balík do ruky, abyste byli konkurenceschopní – a jednotná Doporučená zásilka za dejme tomu 70 Kč je přesně to, co by dobře posloužilo. Je jedno, jak ten typ zásilky nakonec pojmenujete, ale nějaká levnější položka pro menší nákupy je absolutně nezbytná, protože jinde ji umějí. Zbytečná práce za přepážkou Druhá věc, samotné fyzické podání zásilky. Člověk, který není vaším smluvním partnerem, musí jít vystát frontu na poštu v otevírací době a jeho odbavení trvá minimálně několik minut. Za ním čekají v řadě další. V tomhle jste se, milí pošťáci, ještě neposunuli za hranice minulého století, což je chyba. Všimněte si, že je to drahé i pro vás samotné. Každý ten zaměstnanec, který tam za přepážkou bere do ruky jeden dopis za druhým a ručně datluje do počítače údaje o adresátovi, je člověk, kterého musíte platit. Dokonce jste poslední dobou měli problém ty lidi vůbec sehnat, jestli se dobře pamatuji. Při tříprocentní nezaměstnanosti se málokomu chce za přepážku. Chyba. Od toho máme dávno věci jako čárové kódy a QR kódy, které se dají načíst jedním pípnutím skeneru a šetří spoustu času, ale musíte lidem umožnit, aby je začali využívat, stejně jako to umožňuje třeba vaše konkurence. Celý ten proces, při kterém sekretářka ve firmě nadepíše obálku s adresou a připraví podací lístek, pak musí na poštu, tam někdo údaje z té obálky přepíše do počítače, potiskne speciální štítek s písmenkem R, přilepí jej zase ručně na obálku, potiskne podací lístek a dá vám jej do ruky coby důkaz, že jste zásilku podali, je v roce 2020 naprostý anachronismus a měli jste ho odbourat už před řadou let. Nebo jej ponechat jen okrajově, asi jako si banky stále ještě udržují nějaké přepážky pro osobní styk, ale snaží se přesměrovat maximum aktivity svých klientů do internetového bankovnictví, které je provozně levnější. Smluvní partneři České pošty to mají o něco lepší a mohou si štítky vygenerovat v aplikaci Podání online, která je mimochodem docela fajn. Opravdu fajn a uživatelsky vcelku přívětivá, na státní sektor až překvapivě. V tomhle máte náskok před leckterou privátní konkurencí a musím vás za to pochválit. Jenže tam zase přežívají zvyklosti, které mají nejspíš původ hluboko ve dvacátém století. Každé podání musíte uzavřít a odeslat, následně musíte všechny zásilky donést na jedno konkrétní poštovní depo. Kdybyste přišli jinam, vyženou vás s tím, že „nevidí data v systému“. A vaše depa fungují pro příjem zásilek pouze v pracovní dny, dokonce i taková centrální depa, jako je třeba na Masarykově nádraží v samotném středu Prahy. Není to náhodou nedomyšlené, když zrovna v Praze sídlí hromada e-shopů, které by rády expedovaly i o víkendu? Zase tím odstrkujete některé své zákazníky jinam, kde je rádi převezmou. Aspoň ta velká depa v krajských městech by měla fungovat i o víkendech. V předvánoční době, kdy nákupní šílenství vrcholí, dokonce všechna depa v republice; chcete přeci ty zakázky, nebo ne? Tady stojí zase za to podívat se, jak to dělá konkurence, třeba Zásilkovna. Vyrobíte si štítek a následně můžete tu zásilku podat úplně kdekoliv po celé republice, ne jenom na jednom předem určeném místě. Pokud je sobota večer a poblíž vás je partner Zásilkovny, který má otevřeno, můžete u něj zásilku klidně předat do přepravy a pustit ji z hlavy. Nemusíte se tam znovu vracet v pondělí. Není ani zapotřebí před odchodem z kanceláře dělat esoterické úkony typu „uzavírání podání“, na které se dá v pracovním shonu snadno zapomenout. Jednoduché, elegantní. Doporučuji napodobit, zjednodušíte život sobě i nám. Co takhle "poštovní bankomat"? Třetí a nejvíc futuristické téma: automatizace. Tady má ČP obrovský potenciál, a přitom působí dojmem, že si jej ani neuvědomuje. Pošta si obecně stěžuje na to, že musí udržovat velkou síť poboček na malých městech a vesnicích. Občas se mluvilo i o tom, že se ty pobočky budou rušit, že se nevyplatí. Hergot, toto není dobré uvažování! Vezměte to z jiné perspektivy, pošťáci. Máte v rukou rozsáhlou síť svých vlastních nemovitostí, kde nemusíte platit žádné nájemné a které se z historických důvodů nacházejí přímo v centrech městeček a měst. To je přeci výhoda, ne nevýhoda, jenom je potřeba ji nějak šikovně využít. Podívám-li se na to s odstupem, hlavní problém standardní poštovní pobočky je v tom, že je po většinu času zavřená. Dokonce i veliká a důležitá pošta v mé rodné Ostravě-Jih, která obsluhuje sídliště o desítkách tisíc obyvatel, má otevřeno pouze 59 hodin týdně. Jenže týden má 168 hodin. Z toho plyne, že po 109 hodin týdně je ten objekt vašim zákazníkům k ničemu. A když je jim k ničemu, neudělají tam žádnou zakázku, tj. pošta z toho nemůže mít žádný zisk. Dovolte mi nyní, abych se na chvíli zasnil. V mém snu vystupuje Chytrý Stroj. Něco jako poštovní bankomat. Chytrý Stroj vypadá z mého pohledu jako dvířka ve vnější zdi pošty. Vedle dvířek je bezdotyková čtečka karet a QR kódů. Můžete k němu přijít kdykoliv, třeba ve dvě ráno, a podat tam zásilky, aspoň v nějakých standardizovaných velikostech: píp, píp, píp, dvířka se otevřou, za nimi je běžící pás, na něj kladete jednu zásilku za druhou, čidlo přečte čárový kód a pás ji odveze do útrob pošty. Zároveň třeba odešle SMS adresátovi, že jeho zásilka byla právě podána. Poštovné zaplatíte kartou. Nebo, pokud jste smluvní zákazník, tam třeba jen načtete svoji Zákaznickou kartu a pošta vám na konci měsíce pošle souhrnnou fakturu za všechny podané zásilky. Ani vás moc nemusí zajímat, co ten stroj vlastně se zásilkami dělá. Mohl by je třeba třídit podle PSČ do jednotlivých kupiček, aby pak lidskému personálu, který to bude odvážet, ušetřil práci. Tam se dá vymyslet spousta drobných zlepšováků. (Trochu ujetý příklad: v časech epidemie by se do strojů daly umístit UV lampy a pak se chlubit, že povrch zásilek je sterilizovaný.) Chytrý Stroj umí samozřejmě zásilky i vydávat. Ukážete mu QR kód, případně zaplatíte dobírku, něco zavrčí, dvířka se otevřou a můžete si vzít zásilku. Dvacet čtyři hodin denně. Takhle by měla fungovat ta slavná Balíkovna, pokud by byla opravdu moderní. Ano, Chytrý Stroj bude asi drahý. Jenže tady máte, pošto, zase jednu výhodu: právě proto, že máte svoje vlastní nemovitosti v centrech měst, byste mohli přijít za konkurencí a říci jim: podívejte, Zásilkovno, Uloženko, PPL, Alzo, Malle a tak dále, jsme sice konkurence, ale nejsme nepřátelé. Umožníme vám tyhle Chytré Stroje využívat pro podávání i vydávání zásilek, napojíme je na vaše systémy. Zaplatíte nám za to a budete moci využít infrastrukturu, která je i pro vás výhodně položená v centrech obcí. Nemusíte si stavět žádné ty vaše AlzaBoxy apod. Vašim zákazníkům se to určitě bude líbit a nám, pošťákům, taky, protože tím pádem budeme mít podíl z tržeb konkurence, což je situace, o které drtivá většina firem může leda tak snít. Ze začátku by Chytré Stroje mohly být jenom na největších pobočkách, ale časem by se mohly rozšířit i do menších měst. Právě proto, že Česká pošta má těch poboček ohromné množství, mohla by výrobcům Chytrých Strojů říci: hleďte, my u vás chceme udělat obří zakázku na dvacet let dopředu, navíc asi včetně nějaké údržby a oprav, ale výměnou za to po vás chceme množstevní slevu. Menší variantu Chytrého Stroje pro vesnickou poštu nám prostě nesmíte dodat moc draho, jinak tu zakázku nedostanete. A on už by ten výrobce vymyslel způsob, jak ten Chytrý Stroj pro menší pobočky vyrobit přiměřeně levně. Výsledek? Z pohledu zákazníka (ať už e-shopu nebo adresáta) naprosto skvělý. Poštovní ekvivalent vkladového i výdajového bankomatu v režimu 0-24, jednoduchý, praktický, po ruce. Ještě by tam mohla fungovat nějaká sleva za to, že využíváte automatizovanou službu a nevytěžujete člověka. Zase podobně, jako je tomu v bankomatu. A z pohledu pošty to taky nevypadá špatně. Stroje nechtějí dovolenou, nemají nemocné děti, nedostanou chřipku ani koronavirus, neodejdou za lepším pracovním místem do Škodovky, dokáží přijmout zakázku (a tím pádem si na sebe vydělávat) po 24 hodin denně, můžou být naprogramovány tak, aby uměly mluvit dvaceti různými jazyky apod. Potřeba živého personálu by poklesla a ten, který by zůstal, by nemusel vnucovat zákazníkům pojištění nebo losy do loterie. Opustíte-li své zákazníky, zahynete Časy líbesbrífů se nevrátí. Listovních zásilek bude pořád ubývat, i úřady pomalu přecházejí na elektronickou komunikaci. Musíte se, pošťáci, opravdu ze všech sil soustředit na podchycení e-shopové vlny, v tom jsou velké peníze a velký potenciál růstu. A musíte se do té inovace pustit rázně, ne jenom takovými těmi opatrnými krůčky, jako byla Balíkovna (která si s sebou stále táhne dvě slabiny z 20. století – nutnost se někam dostavit v otevírací době a potřebu živého personálu při výdeji). Důkladně inovovaná infrastruktura stojí dost peněz, takže by měla obstát i v roce 2040, ne jenom teď. Musí tedy být navržená velkoryse a trochu vizionářsky. To, co čtete výše, by byl dobrý základ, jak toho dosáhnout. Je potřeba to udělat, a ještě navíc rychle. Protože pokud vás z trhu s balíčky z e-shopů vytlačí soukromá konkurence, tak budete, pošťáci, bojovat o holé přežití a jednoho dne vás nějaká nepřátelská vláda zruší. Nepřál bych vám to. Dokonce mám všechnu tu atmosféru obálek, známek, razítek a přepážek trochu nostalgicky rád. Ale opustíte-li své zákazníky, zahynete. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57

Soud proti zdravému selskému rozumu. Bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové stále hrozí vězení

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-24 08:13:16

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj (ukázka z knihy)

Hlavní hrdina románu-reportáže s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize. Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.. Ukázka z knihy             (...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. Holt ve věci kvót je taneční provoz třeba ve srovnání s politikou tisíckrát uvědomělejší. O takové jako já – beta-samečky posrkávající tu nejlevnější lihovinu – žádný klub na světě nestojí.                                         Jak mi tak pivní pěna lezla do hlavy, u stolků se počínaly zjevovat první Afrodíté. Čím krásnějšího zjevu, tím nadutěji se většinou tvářily. Rovněž na stage už občas vtancoval navátý odvážlivec. Jakmile mu ale docvaklo, že je víc trapný než cool, hned toho zas svědomitě nechal. A nic, pijeme dál. A za chvíli další dva. Step touch, step touch, mambo... A zase nic. Potom těch statečných bylo rovných sedm. Dokonce k tyčím přiskočily najaté nymfy v sexy tygřím prádélku. A pozor, najednou jsme se v tom kotli zmítali úplně všichni i s klubovým fotografem a jeho blýskajícím Olympusem z řady E-M10, a pokud se téhle hromadné euforii v antice nepřezdívalo „dionýská“, v tom případě, sakra, nevím, čemu jinému!                                         (...) Vyvolená, za níž jsem sestoupil do pekelného tance, nemá prsa ani tvář a říká se jí Smrt. Neomylná lovkyně všech lovců. Jakmile se dechem a pohybem těla naladím na určitý odosobnělý stav mysli, jsem s to zakoušet její chladné dotyky. To je to moje vypouštění frustrací – očistit se vodami zapomnění. Vygumovat na chvíli nejen Andreu a všechny každodenní svízele, ale i tíhu sebe sama, svůj příběh. Rozpustit se ve smíchu a tanci, který ačkoli vzešel z dávných sexuálních obřadů, ukrývá za závěsem blaženosti bránu nicoty. Nicoty, která jako by předcházela evoluci člověka. A tehdy v Pekle – kde taky jinde než v pekle? – se mi to povedlo, vejít až na práh té brány! Přiopilý, v orgii lidí beze jmen a za mechanické hudby notebooků, reprobeden a jiných přístrojů jsem vyzval k tanci smrt; a ona přikývla.                Zapomenutí. Zap menu í... Z p             í..... Tuc, tuc, tuc, ruc, tuc, tuc, tuc. – Když v tom do té mé smrti vnikl anděl. Žádný strach, nepřepínám na lacinou esoteriku, ačkoli o nějaké realitě jsem už vůbec neměl v ten moment jasnou představu. Zkrátka manager klubu si pro nás s odbitím půlnoci připravil překvapení: malou divadelní show. Nymfy od tyčí se vytratily do šaten. A anděl, který se akrobaticky vyhoupl na lanech do vzduchu nad podiem, byl okřídlený striptér jen v růžových tangách a s houslemi. Dost možná to mohla být i striptérka, zas tak dobře jsem do té výšky neviděl. Řekněme, že nejspíš něco mezi, něco třetího, jak to už u andělů bývá. A jeho křídla byla samozřejmě nasazovací, dostupná v každé půjčovně karnevalových kostýmů. Rovněž housle působily jen jako plastová maketa; na tom ale nezáleželo.             Jakmile se anděl dotkl smyčcem strun, DJ na povel přesedlal ze smrtonosných setů na remix smyčcového koncertu. I vzhledem k senzačním videoprojekcím, které vystoupení doprovázely, bych to tipoval na Händelovu Hudbu k ohňostroji, třebaže původně napsanou pro dechovku. Ostatní, včetně manažera, si bohatě vystačili se zdáním zaniklé, vznešené hudby – ještě z dob před dnešním pravěkem. A poněvadž netušili, jak do toho tancovat, zvědavě namířili vzhůru kapesní video-snímače. A druhou rukou si zakrývali své rudé oči před záplavou světla.             Maestro v tangách, v pekle, na playback. Bylo by to dokonale absurdní, nerozeznít to ve mně i něco posvátného, co jsem se tu snažil ubíjet. Z andělových nápřahů smyčcem odletovaly jiskry jako při sváření oceli a ten jeho smyčec se mi zaryl přímo do srdce. Kdepak, tohle už nebyla smrt! Tohle byl vyslanec ne-li bohů, tak prostě života, lásky a všeho. Jasně, že ve své podstatě šlo o blbečka z posilky či masážního salonu, který okřídlence jenom předstíral, a nikdo mu to nežral. Prskavka ve valících se temnotách lidského koloběhu... a nic víc. Bezděky tu ale došlo k zásahu, který byl jenom pro mě a jehož intenzita se mi měla stát trvalou. Každého, kdo zanevře na svoje mladé touhy, stíhají taková znamení vcelku běžně. Jednou je to v zrcadlení snu a jindy skrze nedostatek štěstí ve chvíli, kdy bych měl být nejšťastnější. Souběžně s tím si ale člověk vynalézá techniky, jak dané výčitky utlumovat, ba nezřídka jeho život nalezne v boji proti nim svůj nový smysl.             (...) Ne, ještě se nesmím usadit. Upsat se zaměstnavateli na dobu neurčitou, aniž bych ztratil kapku krve. Před milováním si nenasadit kondom, zato Andree navléknout na prstík snubní prstýnek. Vybrat jméno nikoli další literární postavě, nýbrž budoucímu novorozenci, a naše rodiče v této knize života povýšit na hodnost prarodičů. Neuzmout si roli závěrečné kapitoly Rodu – přenechejme ji apokalypse – nýbrž vytvořit podmínky pro jeho sitcomové pokračování. Splnit si odvěký sen maloměšťáků, stát se štafetou, přechodem, obětovat se... Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní. Třebaže těhotenství by Andree ulehčilo od bolestivých menstruací, já bych zas psychicky menstruoval při vidině jejího kypícího břicha. – Nechci to dítě! Vyhodím je oknem z porodnice, anebo je v kočárku strčím pod tramvaj. Já jsem to dítě, o které tady jde, mezi lidmi sirotek nadosah potratu. Rozumíte? Mluví tu někdo česky? Tohle dítě je třeba zachránit!                       Hned druhým dechem dodávám, že mi nejde ani o to nynější společenský řád bojkotovat. Stát se jeho vetřelcem a odvrácenou stranou. Nepodléhám romantizmu prokletých – na to jsem poznal až příliš chudáků. Táta se živí jako street-worker v charitě, takže už od dětství trávíme Štědrý večer u stolu s bezdomovci, které nemá nikdo rád. I kdybyste se pro jejich úděl rozhodli – a oni se většinou nerozhodli – ulice a fízl s vámi zatočí tak, že z touhy po svobodě zbudou leda vyražené zuby.             Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat.                Lhal jsem si, že po pohrdnutí životem na dně i v bohapustých výšinách nastal čas zmocnit se osudu, z něhož jsem vzešel: osudu rodičů. Chopit se lásky, o níž jsem tak dlouho psal, a zalepit svatebním oznámením díru po jejich rozvodu. Živit se prací, byl-li jsem až dosud živen druhými. Teď, když se mi to všechno nabízí co věky vyšlapaná pěšinka do společného hrobu: zamává rázem striptér křidýlky, dým cigár zvíří snivá hudba z dětství a já chtě nechtě musím do třetice čelem vzad. Vracím se z Pekla liduprázdnou nocí k Andree a zároveň ji v duchu opouštím. Na paměti mi od nynějška stojí jediné: vynalezni vlastní osud. Horlivě. Bez ohledů. I kdybys jenom těkal mezi možnostmi a nakonec se nerozhodl pro nic.               Kdo neví, jak dál, tomu napoví strýček Google. Původně doktorský projekt ve službách digitalizace knihoven se díky pohodlnému algoritmu pro hledání informací vyhoupl na pozici nejoblíbenějšího internetového vyhledávače a jedné z nejcennějších značek světa. Ostatní značky, aby zlepšily svou vyhledávací pozici, na to zareagovaly vršením spamů. Jednodušší přístup k informacím tak druhotně inspiroval boom informačního odpadu. Vedle klávesy „Hledat Googlem“ existuje i klávesa „Zkusit štěstí“, která vás přímo přesune na první vyhledanou stránku. I naklofal jsem do vyhledávače něco ve smyslu „nechci po studiích pracovat, co dál“ a klávesa mě teleportovala na lifestylový rozhovor s takzvanou evropskou dobrovolnicí. Po troše mlhavých frází typu „jedinečná zkušenost“, „měnit svět k lepšímu“ či „našla jsem smysl“ za doprovodu vymazlených selfíček následoval odkaz na stránku s konkrétními projekty. Po jejím rozkliknutí se nejaktuálněji vyjímala nabídka jednoho roku dobrovolnictví ve francouzském Bordeaux, a to přímo pod záštitou Evropského domu. Z anotace nebylo moc jasné, co má být náplní pobytu. Patrně všechno a nic s dostatkem volného času. Dobrovolníků má být dohromady až dvanáct z různých zemí, což se v porovnání s ostatními projekty pro dva až tři nešťastníky na samotách u lesa vyjímalo o to víc. A veškeré životní náklady prý hradí unie.                    (...) A že se přitom pošpiním evropskou propagandou? Prosím vás, copak je dnes možné být čistý? Skoro by se mi chtělo říct „vyber si svou propagandu a miluj ji“, kdyby stejně tak nezáleželo na neuchopitelnosti té které situace. Politická čistota, to se u nás nosilo po pádu komunizmu, který i zubnímu kartáčku přezdíval soudruh, pastě soudružka a ústům ústřední výbor. S odsouzením tehdejší propagandistické rétoriky, jež zkostnatěla až k smíchu, jsme málem zanevřeli na politiku samu. S odstupem čtvrtstoletí se naštěstí lidem rozednívá, že i ta naivní anti-političnost byla v podstatě jen fintou několika schopnějších, kteří si ve stínu předvolebních plakátů rozdělili národní bohatství. Nyní je na čase vzít demokracii vážněji do svých rukou, dokud máme střechu nad hlavou. Vyjděme do ulic – dříve než na nich zalehneme. Osvojit si v tomto smyslu, jak to chodí politicky v Evropě, mi přišlo přinejmenším poučné, i kdybych se měl zklamat.                  Roku 2004, když Česko vstoupilo do Evropské unie, mi táhlo na patnáct let. To jsem ještě ani neobjevoval operu, jako spíš rozkoše onanie či zatuchlost katolické církve, která mi kdysi bývala náhradní matkou. Přičlenění si z pár televizních vjemů pamatuji jako slavnostní událost, proti níž se mnoho nereptalo. Tehdejší prezident na jednu stranu podal žádost o přijetí do EU, zároveň v referendu o vstupu hlasoval se zhruba pětinou odpůrců proti. Slavnost pak strávil provokativně na hoře Blaník, jejíž mytičtí rytíři se po NATU měli podvolit rovněž Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP). A svůj odpor stupňoval se vznikem Lisabonské smlouvy o tři roky později, jíž považoval za odklon unie „od liberalizace k unifikaci“, jinak řečeno od svobody k rovnosti, od českého podnikatele k evropskému komunistovi.                 Já vnímal obojí – jak štědrý příliv dotací, symbolizován kruhem zlatých hvězd na nejrůznějších novostavbách, tak reptání nad přísností zaváděných směrnic, které nejednu kantýnu či zemědělce dostaly do kolen. Většinou když jsem ale rozkryl evropskou argumentaci, spojenou s tou kterou oblastí, bývala mi svou erudicí bližší než hospodská sebeobrana zástupců lidu českého, jejichž omílaný pocit z „bruselské kolonizace“ jsem nesdílel. Proč z nás dělat mentálně bezmocnou provincii, pokud jsme se z logiky evropského projektu měli stát jeho spolutvůrci? Rovněž jsem byl unii vděčný za sebezpackanější Erasmus, lehce jsem z ní ovšem vystřízlivěl při návštěvě Bruselu.                        Pár hodin autobusem od špinavé, pokrytecké, hroutící se Paříže mě uvítala výstavní síň Evropy, město napůl samá cukrovinka jak pro lázeňské paninky a napůl komplex superluxusních budov, kde zasedá Moc. Řeknu vám, i kdyby zde zasedali bohové – dokud existuje byť jediná oběť bezpráví, je zapotřebí mít se na pozoru před jakoukoli mocí. Neukolébat se její písničkou. A být vždy na straně slabých. Takhle přesně to stojí v základu intelektuálství, vytyčeném Émilem Zolou: nejde jen o nějaké nesrozumitelné chytráctví, jak se to tak rádo karikuje. Intelektuál, toť vzdělanec projevující odvahu, a to i na úkor kariéry.             Čím ve mně první bruselské dojmy otřásly, to paradoxně dokonala návštěva Parlamentaria, supermoderního návštěvnického centra, od něhož jsem si tehdy sliboval prohloubení zájmu o EU. Bohužel bylo to jak pro blbé, oficiálně snad pro děti. Ani ty nejdražší technologie nezakryly nahotu myšlenky, která se zde vznášela jedna jediná: Evropská jednota v rozmanitosti nás chrání před třetí světovou. Od myšlenky bych čekal víc; takhle to vlastně byl jen slogan, který se zde opakoval ve formě komiksové bubliny u úst nejvýraznějších myslitelů posledních století – od Churchilla až k Wagnerovi, Camusovi či Kafkovi. A to mě uráželo. Ta bezohlednost propagace vůči jiným osudům, aniž by naplno zazněl osud unie se všemi jejími rozpory, prohrami, pochybami… v něž by se dalo uvěřit.                                          Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.             Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis.             Tehdy jsem sebral odvahu to oznámit Andree. Kůže jí splynula se zdí, nic nechápala: „Sotva jsme se dali dohromady a ty zničehonic odjíždíš?“             „Miláčku, promiň…“ uhýbal jsem pohledem, „víš, jde mi o život.“             „Miláčku?! Jsi sobec, co neumí milovat.“             A snad ta trefa do ješitnosti teoretika lásky mi zabránila, abychom se spolu rozešli. Uznal jsem, že pokud náš dosavadní vztah držely při sobě zejména sex a banalita, korespondenční odstup by jej mohl buď vzácně prohloubit, anebo pomalu ochromit bez jediného řezu. Na popud nových dojmů a nových lásek! – Podobně na dálku jsem kdysi fungoval v milostném vztahu s Bohem, dokud mi nepřestal odpovídat.                           Namísto pánbíčka mi zůstal obtloustlý otec, charitní dobrotisko, na úkor sebe by se rozdal pro jiné. Zastihl jsem ho u počítače, jak civí na americkou střílečku staženou z pirátských serverů. „No?“ podrážděně si sundal sluchátka, vytušiv, že mu chci něco sdělit.             „Chystám se na rok do Francie.“             „A potřebuješ něco?“             Víc mi neřekneš? Třeba kam a proč a co tam budu dělat? Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit. No a co, viď... Vrátím se, na rozdíl od mámy. Můžeme si zaskajpovat, jako bych ani neodjel. Vždyť s notebookem jsem doma všude tam, kde mají zásuvku a připojení na internet. Ba online si možná pokecáme víc, než kdybychom dál žili v jednom městě. Inu, aspoň v tom tkví přínos dálky, v té nutnější potřebě se sdílet. Ve vlídnosti, která se naskytne až díky odloučení tam, kde jí dříve scházelo.             Nenech se rušit, táto. Na monitoru ti umírají lidé. Vyrážím v koprodukci s Evropskou unií žít svůj vlastní film.   Nakladatelství Petr Štengl, 2019, 1. vydání.

Čas načtení: 2024-02-22 00:00:00

Výhře Ukrajiny věří už jen deset procent Evropanů, uprchlíky vidí jako příležitost

Na Evropany padl pesimismus ohledně vývoje války na Ukrajině, jen deset procent z nich si myslí, že Ukrajinci válku vyhrají a vytlačí Rusy z okupovaných území. Velký evropský průzkum také ukazuje, že největší jestřábi jsou často nejdál od Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-04-02 06:01:00

Petr Daniš: Ochranu klimatu už nezastavíte

Nenechte se zmýlit. Ochrana klimatu bude na celém světě posilovat, a to rychleji než kdykoli předtím. I když to z perspektivy naší malé země může někdy vypadat jinak, odpůrci ochrany klimatu dokáží probíhající změny nanejvýš protahovat, ale nikoli zastavit. Na střechách proto v budoucnosti bude stále více solárních panelů a v krajině stále více větrníků. Budeme lépe chránit přírodu a důsledněji dbát na to, jakým způsobem hospodaříme na polích a v lesích. Elektroauta vytlačí ta se spalovacím motorem – nakonec lepšími vlastnostmi a cenou. A tak dále. Čím dřív tato doba přijde, tím lépe pro všechny.

Čas načtení: 2024-04-10 09:59:16

Na zabrání celé Ukrajiny, na to Rusko nemá, říká prezidentův přítel po boku Petr Kolář. Mírová jednání by mohla nastat po velké ofenzivě

Komentář: Rozsah ruské agrese na Ukrajině, která začala před více než dvěma roky, ale i brutalita ruských jednotek je nadále pro západní země šokující. Uplynulý rok konfliktu jen potvrdil, že válka jen tak neskončí. Zcela se nenaplnily očekávané naděje, že Ukrajinci, kteří převzali iniciativu, agresora ze svého teritoria vytlačí. Ukrajina se nyní dostává do defenzivy. "A očekává velkou ofenzivu ze strany Ruska," uvedl pro ŽivotvČesku.cz bývalý diplomat a takzvaný prezidentův přítel po boku Petr Kolář, kterého redakce oslovila v souvislosti s tím, jak vidí současné dění na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-06-07 06:30:15

Ostřelování severu Izraele nebere konce. Jeruzalém mluví o vojenském zásahu proti Hizballáhu

Zhruba šedesát tisíc obyvatel izraelského severního pohraničí zůstává už osm měsíců nuceně vysídlených kvůli bojům mezi Izraelem a Hizballáhem. Sílí mezi nimi deziluze z toho, že konflikt nemá jasné vyústění. Vzdušné útoky z Libanonu přitom v posledních dnech zesilují. Izrael už varoval, že teroristy vytlačí od hranice silou.

Čas načtení: 2024-06-28 15:04:40

Elon Musk postaví vesmírnou loď, která má srazit z oběžné dráhy ISS!

U.S. Deorbit Vehicle, který postaví americká firma SpaceX vytlačí do konce dekády ISS z oběžné dráhy. NASA ji plánuje nahradit soukromou stanicí. Článek Elon Musk postaví vesmírnou loď, která má srazit z oběžné dráhy ISS! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-25 06:45:52

NASA: ISS může padat do oceánu až 18 měsíců, posádka na ní zůstane, dokud to jen půjde

Americký úřad pro letectví a vesmír (NASA) nedávno pověřil Elona Muska a jeho SpaceX „pohřbem“ slavné Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) v Tichém oceánu. Ale mnohem snadněji se to řekne, než udělá. O složité operaci promluvila Dana Weigelová, projektová manažerka stanice. NASA koncem června oznámila, že společnosti SpaceX poskytne 843 milionů dolarů (téměř 20 miliard korun) na vývoj speciálního zařízení U.S. Deorbit Vehicle. To kolem roku 2030 vytlačí ISS z její oběžné dráhy do pozemské atmosféry. Muskův start-up byl pověřen pouze vývojem deorbitální kosmické lodě. Úřad si pak zařízení převezme a bude ho provozovat po celou dobu trvání mise. U.S. Deorbit Vehicle shoří

Čas načtení: 2024-08-11 08:00:01

Ukrajinský útok na Rusko je vzkaz pro Západ: Stále nejsme na kolenou

V jednom z dřívějších článků jsme psali o rozzuřeném Vladimiru Putinovi, který ve vysílání ruské televize s obrovskou nechutí poslouchal zprávy z Kurské oblasti, kde se Ukrajincům překvapivě daří už několik dnů postupovat hlouběji a hlouběji do Ruska. Podle Jiřího Vojáčka jsou takové záběry určeny spíše dovnitř Ruska. „Ty záběry z ruské televize jsou podle mého směrovány zejména domácímu publiku, aby vidělo, že se Vladimir Putin stále stará o to, jak probíhá vojenská operace na Ukrajině. Důvěra obyčejných Rusů je ta hlavní výhoda, kterou si za ty roky Putin vybudoval,“ říká Vojáček. Pár stíhaček Ukrajině válku nevyhraje. Časem by ale mohly znamenat zvrat Číst více Skvěle naplánované PR Vysvětlení má i pro to, k čemu by měl být útok užitečný Ukrajincům. „Obsazení části ruského území je spíše PR. I když už trvá docela dlouho a rozšiřuje se, je jen otázkou času, než Rusové Ukrajince vytlačí zpět za hranici. Ze strany Ukrajiny je to dobře naplánovaná akce, která má upozornit mezinárodní společenství, že Ukrajina není rozhodně na kolenou, jak by se mohlo zdát z průběhu bojů v Donbasu,“ míní vojenský analytik a dodává, že je to také signál, že jakékoliv ústupky Putinovu režimu nejsou pro Ukrajince na pořadu dne, ačkoliv se o nich mluví stále častěji. Rusové stahují vojsko z fronty Ukrajinská protiofenziva ale zřejmě nebude mít dlouhého trvání, ač je velmi úspěšná. Podle nejaktuálnějších dat stále ukrajinské jednotky postupují, v sobotu podle zatím neověřených zpráv dokonce na území Ruska vnikly i v Bělgorodské oblasti. Rozrůstá se také seznam zničené ruské techniky. Ukrajinci rovněž přicházejí o obrněná vozidla, jejich ztráty ale zdaleka nejsou takové jako ruské. Zdá se, že Ukrajincům vychází i plány ohledně odlehčení frontě, ruský prominentní vojenský blogger Rybar na svém telegramovém kanálu hlásí stahování ruských sil z Bachmutu a Avdijivky, tedy z míst těch nejkrvavějších střetů na frontě. Do konce srpna bude po všem Podle Vojáčka ale nebude mít ofenziva dlouhého trvání. „Kdybych si měl tipnout, tak na konci srpna už nebude po ukrajinských jednotkách v tomto průlomu ani památky. Kdyby tomu mělo být jinak, byla by to pro Rusko obrovská mezinárodní ostuda, proto odhaduji, že se tak nestane. Rusové mají stále více zdrojů než Ukrajina,“ myslí si Vojáček. I tak je podle něj obdivuhodné, co Ukrajina dokázala s pouhými několika stovkami mužů. Lotyši staví zátarasy na hranicích s Ruskem. Ukazují, že se budou Putinovi bránit Číst více Rusové na svoje lidi kašlou Ukrajinci se na své „pouti“ Ruskem setkali s překvapivě malým odporem, a dokonce se podle některých informací měli zmocnit rozsáhlého skladu zbraní a munice, které Rusové shromažďovali pro další vlnu útoku na Charkovskou oblast. Ruské úřady už lidem v Kurské oblasti vzkázaly, že by neměli očekávat rychlé osvobození. „Musíme se na situaci dívat střízlivě, nebude možné je rychle zahnat,“ vzkázal tamním obyvatelům generál Andrej Gurulev. Po dlouhém mlčení se k invazi Ukrajiny do Ruska vyjádřil i běloruský diktátor Alexandr Lukašenko. Ten se bojí, že případný pád Ruska by ovlivnil i ostatní státy, a apeloval na to, aby spojenci Rusku pomohli. KAM DÁL: Orbán už musel začít splácet dluhy Putinovi. Evropa bude chtít Maďarsko odříznout.

Čas načtení: 2024-10-09 09:37:12

Beran, Blíženci a TOTO znamení: Říjnová překvapení mění osud – Připravte se na neuvěřitelné události!

BERAN (21. března – 19. dubna) Připravte se na měsíc plný překvapení a dynamických změn, které ovlivní váš osud způsobem, který jste nemohli předvídat. Říjen přináší energetické pozdvižení, které vás vytlačí z komfortní zóny a umožní vám realizovat vaše nejhlubší touhy a ambice. Planety jsou pro vás obzvláště příznivé, pokud jde o odvážná rozhodnutí a […]

Čas načtení: 2024-10-17 06:30:00

Cestující nechtějí, aby Baltský expres vytlačil regionální spoj

České dráhy začnou od prosince jezdit přes Vratislav až k pobřeží Baltského moře. Někteří cestující v Pardubickém kraji si ale stěžují, že mezinárodní rychlík vytlačí oblíbený regionální spoj. Ten ráno sváží lidi nejen za prací třeba do Ústí nad Orlicí nebo do Pardubic.

Čas načtení: 2024-12-05 20:07:00

20:07 90′ ČT24

Téma: Bitcoin láme rekordy. Vytlačí jednou i národní měnu? Moderuje: Jakub Musil [online-live]

Čas načtení: 2024-12-09 13:30:00

Recept na ujíždějící podezřelé. Policie používá takzvaný PIT manévr

I desetkrát týdně používají policisté v Česku k zastavení auta takzvaný PIT manévr. Tedy akci, kdy díky bezpečnostním rámům ujíždějící auto ze silnice vytlačí nebo mu zabrání v jízdě. Takový případ se stal nedávno i na Šumpersku. Řidiči hrozí až dvouleté vězení.

Čas načtení: 2025-02-12 17:52:00

Rusko si měnit území nebude. Ukrajince u Kursku eliminujeme, hřmí mluvčí Putina

Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov ve středu odmítl možnost výměny území v Kurské oblasti obsazeného Ukrajinou za území kontrolovaná Ruskem. To v úterý navrhl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Podle Peskova ale Rusko ukrajinskou armádu z ruského území vytlačí.

Čas načtení: 2025-03-11 15:41:00

Zákaz žebrání i přespávání. Experti kritizují Frýdek-Místek za tvrdý postup proti bezdomovcům

Zastupitelstvo ve Frýdku-Místku má ve středu schválit novou vyhlášku, která zakazuje přespávání na ulici a žebrání ve vymezených lokalitách. Podle kritiků ale v důsledku vytlačí lidi bez domova z města a jen přesune problém jinam. Více než čtyři...