Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-11 10:18:55

V Národním muzeu jsou k vidění unikátní mince

Národní muzeum otevřelo výstavu s názvem Poklady numismatických sbírek představující ty nejvzácnější mince, medaile a řády, kterými se muzeum může pochlubit. Vystaveno je zhruba 1500 unikátních exponátů z numismatické sbírky Národní muzea, která celkově obsahuje okolo milionu sbírkových předmětů. K vidění je například zlatý čtyřicetidukát Ferdinanda III. z roku 1629, který je naprosto výjimečnou ražbou v celé české historii nebo poklad z Horních Rápotic, který tvoří 342 mincí a patří k nejvýznamnějším nálezům svého druhu. „Numismatické sbírky patří mezi návštěvníky k velmi oblíbeným. Jsem rád, že nyní můžeme veřejnosti opět zpřístupnit to nejvzácnější a nejzajímavější, co jsme za mnoho let existence Národního muzea přijali do svých sbírek. Povedlo se nám i přes koronavirová omezení připravit obsahově pestré výstavy nejen pro zahraniční turisty, ale i pro naše občany, kteří se rozhodnou strávit letní dovolenou doma,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. První část výstavy ukazuje významné soukromé sbírky, které se staly součástí fondů Národního muzea. Odbornou, ale i laickou veřejnost bezesporu zaujme například Chaurova sbírka, která představuje největší existující kolekci bohemikálních mincí a medailí od 10. do 20. století. Úplně prvně je k vidění kolekce Novák, která se do Národního muzea dostala v letošním roce a jde o nejvýznamnější akvizici posledních desetiletí. Další část je věnována numismatickým unikátům od antiky po 20. století. Prezentovány jsou například významné nálezy ze 13. století, zejména poklad z Bělčic u Ostředka. Jedním nejvýznačnějších nálezů svého druhu je poklad z Horních Rápotic, jež byl odkryt v roce 2015 a čítá na 342 mincí, které byly uloženy po roce 1642. Zvláštní pozornost zasluhuje také poklad z Českých Budějovic ukrytý po roce 1619, z něhož se Národnímu muzeu podařilo v nedávné době identifikovat více jak tisíc mincí. U budějovického pokladu známe i jméno jeho majitele – byl jím lékárník Georg Seifferheldt. Výstava potrvá do 27. června 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2017-06-07 02:00:00

Dobšinská ledová jeskyně

Národní přírodní památka, jeden z nejvzácnější se nejpozoruhodnějších přírodních jevů na Slovensku, spolu se Stratanskou jeskyní zapsaný na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Čas načtení: 2019-11-05 20:53:02

Pavlína Brzáková: Kryštof ADéHáDě

Je jako kukačka v cizím hnízdě. Je jako mimozemšťan v divném světě. A víte co? Často jsem si nad knihou a pod vlivem silných emocí a mateřských zkušeností říkala, jestli náhodou to dítě není odrazem dnešního světa, do kterého v podstatě nepatříme my. A my nejsme ty kukačky. No nejsme, je nás většina, a tak budíme dojem relativní normálnosti. Mít jiné dítě… Jak pestrá je skládanka lidí, povah, osudu. A největší překvapení pro mě bylo, že maminkou je Pavlína Brzáková, žena, která studuje sibiřské kultury a její příběhy plné šamanů a vnímání světa na pomezí nejvzácnější duchovnosti, která sepsala tichý příběh ještě tiššího šamana Ogeho, kdy cestování tělem hada zůstává dlouhé roky otisknuté v paměti s pocitem, že čas od času se na tu cestu chcete vydat znovu a znovu. To ticho, ten kontrast. Najednou tu je syn, který rozbil veškerý klid jejího života nejvíce, jak jen mohl. A ona právě o tom napsala další ze svých knih. O tom, jak byla vytržena ze svého ticha, z podstaty sebe samé. Proč? Začínám s autorkou soucítit. Ono totiž stačí i obyčejné dítě, natož pak dítě se zvláštními nároky, které jsou pro většinové okolí zcela nepochopitelné. Stejná barva zrnek rýže, ani jediný drobeček nesmí upadnout z rohlíku, jen pár jídel, která můžete dokola vařit, frustrace, beznaděj, únava, marně hledaná podpora. Odsudky i od těch, kteří by vám měli podat pomocnou ruku, nepochopení i od odborníků, není divu, že jednoho dne přišlo rozhodnutí se vydat z této země pryč. A paradoxně tam nachází rodina útěchu a první úlevu.  V další rovině knihy si tak můžete dosyta vychutnat atmosféru cizí země, další izolace od okolí, která ale přináší hojivý klid, ve kterém se věci mají čas a prostor dát do pořádku, dát do souladu i s okolím samotným. Řekla bych, že právě to byla ta hlavní zkušenost, kterou chtěla autorka sdělit, že bez této cesty by nebylo o čem psát, či by se nikdy nevymanila z hrůz počátečních let. „Je jich spousta a čekají na své řešení. Pracovat mohu jen tehdy, když Kryštof spí. Stěhuji se do kuchyně, kde je všechno potřebné. Jídlo, stolek těsně u postele. Moje práce nikdy nekončí, soukám slova do počítače, každý den příděl slov. Vzpomínky, pohádky, záznamy různých setkání nebo událostí. Všechno, co je možné zpeněžit. Přestávám se převlékat na spaní, musím ze spánku ukrojit co nejvíc. Denně usínám před obrazovkou. Počítač mám na stolku, sedím na posteli. Když ji dojdou síly, mysl vypovídá službu a tělo se sesouvá na postel. Počítač po delší nečinnosti usne. Ráno se nemusím převlékat, mohu vstát a jít ven tak, jak jsem. Pro rohlíky a mléko. Probuzené děti se snad na chvilku zabaví. Vyskakuji z postele a den mi rychle začne.“ Malý úryvek z běžného života mi je důvěrně známý a v tu chvíli mi autorka dokonale přirostla v srdci a ani netuší, jak moc její příběh lnul k mému. Zvláště pak ve chvíli, když ona má svoji knihu od dalajlamy pro chvíle načerpání podpory, a já i mé děti máme právě Dědečka Ogeho. Léčivý pramen, jež nikdy nevyschne. To může být i samotná tato kniha. Z Čech až na konec světa a zpátky První roky s Kryštofem jsou hektické a smrtelná únava a beznaděj živená i odborníky je tím, co chytne za srdce každého. Nedivím se, že se jednoho dne autorka postavila osudu čelem a z Čech na čas odjela, do Kosova, kde by snad na první dobrou nikdo nečekal, že právě tam najde podporu alespoň ve vzdělávání, ve školce. Protože i školka s ADHD dítětem je peklo. Do kterého často přiloží polínko i ti, kteří by měli o dětech vědět nejvíc. Často i lékaři. Časy v cizině byly tou nejhezčí částí knihy, ze které můžete čerpat odhodlání, usebrání, snad konečně i ten čas, který autorka pro sebe tak nutně potřebovala. Snad právě ta cizina ji dala znovu možnost se schoulit sama do sebe a řešit víc sebe, Kryštofa a tím díky svým introvertním stránkám, které se zdály prvně jako nevýhoda, vytěžit výhodu porozumění, ze kterého vzešel další život. Bolest a křivdu musíme odžít. Vnitřně rozbitá duše se léčí časem a pochopením. Vnějším i vnitřním. Kryštof ADéHáDě je jedinečná kniha o cestě do duše matky i dítěte. A o tom, jak se na této cestě vzájemně potkali. O autorce: Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a  zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace. Vydalo nakladatelství Eminent, 2018 Renata Petříčková  

Čas načtení: 2022-06-13 07:45:38

Roboti, kam se podíváš

Pravidelného čtenáře zpráv tato informace nezaskočí, protože se s ní už musel setkat: Musk, který byl ještě v dubnu připraven dát (částečně půjčených) 44 miliard dolarů za nákup Twitteru, se nyní takříkajíc staví na zadní. Důvodem, který uvádí, je vysoké procento „botů“, softwarově simulovaných uživatelů, na síti – podstatně vyšší než pět procent uváděných ve zprávách, které Twitter dodával americké Komisi pro cenné papíry. Musk říká, že je jich nejméně 20 procent, což by mělo významný vliv na prodej reklam, který Twitter živí. Roboty totiž žádné reklamy nezajímají. Naproti tomu Twitter, když už se tedy jednou prodal, nechce z tohoto prodeje vycouvat a trvá na tom, že si jej Musk musí koupit, jak se zavázal – i se všemi roboty a další havětí, a navíc za původní cenu. Tak co, kdo má pravdu? Je na Twitteru robotů pět procent nebo nejmíň čtyřikrát více? A záleží na tom vůbec? Jako vždy, situace je příliš složitá na to, než aby se dalo říci jednoznačné „ano“ nebo „ne“. Softwaroví roboti jsou na internetu všudypřítomní Pojďme se nejprve podívat na první otázku: jak moc je Twitter zamořen roboty? Co tam vlastně dělají, proč atd.? Klasická sci-fi nám představila roboty jako bytosti z křemíku a oceli podobné lidem, a dokonce často i s podobnými choutkami jako lidé: moc, sláva, bohatství. Tenhle druh antropomorfních robotů – vynecháme-li tedy ovšem ty choutky – sice dnes existuje, ale je to zdaleka nejvzácnější ze všech druhů, protože pro něj, popravdě, není žádné ekonomické použití. Tak například známá firma Boston Dynamics, která se zabývá vývojem takových robotů, existuje už řadu let, aniž by dosahovala velkých zisků. Videa produkuje impresivní, ale o její jediný komerčně dostupný model, „Spota“ (něco mezi psem a dinosaurem; bratru 75 tisíc dolarů za kus) není moc velký zájem. Můžeme se tedy pokochat choreografií jejích robotů, ovšem s tím, že je na ulici ani v Lidlu v dohledné době nepotkáme; na rutinní činnosti je pořád levnější (nekvalifikovaný) lidský zaměstnanec. Jediná oblast, kde by mohl tento druh robotů být v dohledné době užitečný, jsou nebezpečné práce – ať už jde o válčení, zneškodňování nevybuchlé munice nebo nějakou složitější práci v jedovatém prostředí. Pak jsou roboti průmysloví, se kterými se setkávají pracovníci továren, a ti mají k člověku tak daleko, že je ani nepociťujeme jako nějaké nebezpečí nebo snad dokonce konkurenci – jsou to neautonomní tupé stroje, pohybující se jen v rozsahu nějaké montážní linky, glorifikovaná komputerizovaná verze starého dobrého soustruhu. Ne, že by nebyly důležité a užitečné, ale pro účely tohoto článku jsou irelevantní. No a pak jsou roboti softwaroví, se kterými se setkal už víceméně každý, ať to ví nebo ne; zdaleka nejrozšířenější typ robotů ve světě roku 2022, protože je celkem levné je naprogramovat, snadno z nich uděláte tisíce kopií a ke své existenci nevyžadují téměř žádné fyzické zdroje – jen malinko elektřiny a trochu procesorového výkonu, ale ten je dnes velmi levný. Žádná ocel a chrom, kolečka a šroubky. Jsou to čistě virtuální bytosti. Tento druh robotů je na internetu všudypřítomný. Většina z nich plní nějaké úkoly vysloveně technického rázu (třeba sběr dat pro vyhledávače), ale někteří mají za úkol předstírat, že jsou lidé. Třeba právě na Twitteru. Pomáhá jim v tom skutečnost, že koneckonců i v případě živých lidí, skutečných uživatelů, ten Twitter vlastně nekomunikuje přímo s nimi, ale s jejich počítačem nebo mobilem, což vypadá zhruba takto: Samozřejmě, z takové výměny dat nepoznáte na první pohled, jestli ji inicioval živý člověk kliknutím myši (jinými slovy, že u toho počítače někdo sedí), nebo jestli ji ten počítač na základě nějakého programu provádí sám, bez účasti člověka. Pokud už se rozhodnete, že chcete takové roboty odhalovat a rozeznávat od lidí, musíte sledovat jejich chování. Dělají něco, co by normální člověk neudělal, nebo ne? Robot se může odhalit sám tak, že se chová „divně“, třeba tím, že někam plácá komentáře a příspěvky šedesát hodin v kuse; živý člověk by mezitím dávno potřeboval spát. Tyhle primitivní chyby jsou ale vesměs už dávno vychytány a současní roboti umějí předstírat svoji údajnou lidskou podstatu celkem dobře. Ne dokonale, ale dost na to, aby je nešlo se stoprocentní jistotou identifikovat. A to znamená, že někteří z nich nutně „přežijí“ i rozsáhlé čistky. Provozovatel systému totiž musí brát v potaz ještě jednu věc. Pokud se zmýlí a zlikviduje účet živému člověku proto, že si jej spletl s robotem, vyvolá tím určitou negativní reakci a možná i nelichotivou publicitu. Tím pádem je lepší udržovat i nějaké „šedé pásmo“ tolerance, ve kterém se entity nechávají „žít“, i když je podezření, že by mohlo jít o roboty. A trefit se do tohoto šedého pásma, to je cílem těch, kdo tyto roboty vyrábějí. Ach ano, zatím jsme vůbec neuvažovali nad tím, proč se to dělá, k čemu ten zákeřnější druh robotů slouží. Odpověď: většinou k tomu, aby nějak zmanipulovali lidské uživatele. Třeba je přesvědčili k „výhodnému“ nákupu nějaké kryptoměny, která ve skutečnosti tak výhodná není, nebo „zviditelnili“ svými hlasy nějakého člověka či názor, který chtějí posunout na vrchol stránky. Většinou to má komerční pozadí, někdy i politické – souboj propagandy a ideologií, mobilizace voličů před volbami. Ale převládají ti komerční boti. Takový prodejce předražených kryptoměn se totiž s trochou štěstí zaplatí sám, kdežto robot určený pro šíření propagandy se musí financovat ze státního rozpočtu, ve kterém soutěží se spoustou jiných zájmů a požadavků. Na Twitteru je až 30 procent robotů Kolik je na Twitteru robotů? V odhadu, že 20 a více procent, se kloním spíš k Muskovi, protože tato hodnota ke mně prosákla z několika zdrojů. Naposledy od jednoho Čecha, se kterým jsem se potkal na nedávné konferenci o otevřených operačních systémech, a kterého bohužel nemůžu označit jménem. Ale i on mi říkal, že na velkých sadách dat jim vychází, že zhruba 20 až 30 procent běžných uživatelů Twitteru jsou roboti, a že ta firma zatím asi neměla velkou motivaci je „odstřelovat“ nějak systematicky. Jinými slovy, že uváděných pět procent je buď lež, nebo velmi obratné a zamlžené vyjádření, které s tou lží hraničí. Jiná věc je, jestli je to pro Muska skutečně „nový objev“ (podle mě nikoliv, podezření ze zamoření Twitteru roboty už panuje dlouhá léta), nebo zda je to jen zástupný problém a přemnožení roboti mu mají posloužit jako páka, aby si vynutil buď slevu na celkové ceně, nebo dokonce zdůvodnil odchod od celé transakce. Myslím si, že blíže k realitě je to druhé vysvětlení. Ani ten největší miliardář totiž nedokáže načasovat trh a krátce po Muskově nabídce, kterou Twitter přijal, se stalo to, že ceny mnoha technologických firem na burze propadly. Týká se to i obrů jako Apple, Amazon, Facebook a Google, a také Tesly, firmy, jejíž tržní ohodnocení dodává Muskově portfoliu sílu. Propad už nějakou dobu trvá a působí spíše dojmem dlouhodobější korekce dříve přefouknutých cen než dočasného výkyvu, který se zase rychle „spraví“. V tomto světle se ovšem cena 44 miliard dolarů, kterou chtěl původně Musk zaplatit za Twitter, jeví značně nevýhodná až riskantní – pro něj. A naopak, takto přeceněná firma má veškerý zájem z Muska ty peníze dostat. Co se nyní stane? Coby taktika pro slevu nejsou asi roboti moc nadějní. Rozhodčí řízení smlouvy, kterou Musk a Twitter uzavřeli, by se totiž konalo podle zákonů státu Delaware, a Delaware má poměrně přísné podmínky pro to, co se dá považovat za zkreslování a zatajování stavu firmy. Přemíra robotů je spíš asi nesplňuje. (Jiný stát, Texas, sice v tomto směru zahájil vyšetřování, ale pro budoucí plnění smlouvy je rozhodující právě Delaware). Nedohodnou-li se Twitter a Musk na nějakém smíru, hrozí vesmírnému miliardáři skutečně právě to, že bude muset transakci za původní cenu dokončit. Momentálně připadají – kromě soudních tahanic – v úvahu jen dva vnější vlivy, které by mohly situací „zakvedlat“. Jednou z nich je názor bank poskytujících financování. Většina koupě má totiž být realizována na dluh a banky, které peníze poskytnou, se samozřejmě mohou rozhodnout z celého dealu vycouvat. V takovém případě by sice Musk musel zaplatit miliardu dolarů pokuty, ale nebyl by dále vázán smlouvou. Tou druhou je hlasování akcionářů Twitteru, které má proběhnout v srpnu 2022. Právě akcionáři se mají definitivně vyjádřit k tomu, zda chtějí Twitter Muskovi za dohodnutých podmínek prodat, nebo ne. Při momentální ceně akcií by na tom těžce vydělali, takže se všeobecně očekává, že deal odsouhlasí. Ale srpen je ještě daleko a do té doby se může stát mnohé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-23 17:50:09

Nová expozice Národního muzea se zabývá českou moderní historie od první světové války až po vstup ČR do unie

Zcela nová expozice Dějiny 20. století v Nové budově Národního muzea, přibližuje na téměř dvou tisíc metrů čtverečních prostřednictvím bezmála tisíce exponátů dějiny českých zemí mezi lety 1914 a 2004. Rozmanitost událostí i osudů lidí předvádí expozice v různých prostředích – ukazuje vývoj náměstí a ulic, proměnu pracovních, obchodních či kulturních prostor i soukromí bytů s dobovým vybavením. Expozice přináší také pohled na proměny české a československé politiky. Představuje klíčové osobnosti, stejně jako zásadní mocenská rozhodnutí, která pociťovaly všechny vrstvy obyvatel. Expozice je chronologicky členěna s důrazem na historické milníky let 1918, 1945 a 1948. V scénograficky pojatém prostoru se tak na jediném místě ocitnete v zákopech první světové války, nostalgicky projdete několika dobově zařízenými byty a okolo typického koloniálu z konce 1. republiky se po schodech dostanete až do luxusního prvorepublikového krejčovského salonu Bárta, který byl do Národního muzea přemístěn z původního prostoru na Národní třídě.  V expozici se nachází jak vzácné a zcela unikátní exponáty, tak i úplně obyčejné předměty, které však obyvatelstvu změnily a ulehčily život, jako například antikoncepční pilulka, remoska nebo jedna z prvních ledniček na led. Mezi ty nejvzácnější předměty patří například první československá zlatá olympijská medaile z roku 1924 od sportovního gymnasty Bedřicha Šupčíka nebo originální sportovní oblek prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. K těm nejdražším předmětům pak patří kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl František Ferdinand d’Este na své uniformě v okamžiku atentátu 28. června 1914 v Sarajevu. Minulost přibližuje expozice nejen prostřednictvím autentických exponátů nebo rekonstrukcí dobových interiérů obydlí různých společenských vrstev, ale k dokreslení atmosféry využívá i množství obrazových a filmových materiálů, interaktivních prvků, her či míst, které návštěvník musí v expozici sám objevit. Při vstupu do expozice doslova projedete našimi moderními dějinami „časozdviží“ – jedinečnou audiovizuální technologií, která vás obklopí ze všech stran, vytvoří iluzi výtahu časem a seznámí s klíčovými okamžiky 20. století. Důležitou součástí expozice jsou i politické dějiny, včetně tzv. „Bustária“. Historické busty z průběhu celého 20. století ilustrují, že vznikaly z různých příčin – společenských, politických či ideologických. Doplněny jsou o menší skleněné portréty, které představují osobnosti, kterým se soch či bust nedostalo, ale které reprezentují významné politické proudy, události či rozhodnutí. Pro mladší návštěvníky je v expozici připravena dětská herna, která ukazuje i proměny her v průběhu 20. století. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-30 16:51:50

Plzeňská madona opustila po 76 letech katedrálu sv. Bartoloměje

Nejvzácnější a po staletí nejuctívanější umělecké dílo v Plzni – Plzeňská madona – byla zapůjčena Západočeské galerii v Plzni na výstavu Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh. Opuková socha, vytvořená ve svatovítské katedrální huti Petra Parléře před rokem 1384 pro farní kostel sv. Bartoloměje v Plzni, se záhy stala ikonou a ochranitelkou města Plzně. Lidé věřili v její přímluvnou moc ve veřejných i soukromých záležitostech. Tento význam sochy Plzeňské madony byl historicky aktualizován v dobách společenských krizí či epidemií, a v tomto smyslu je znovu aktuální i dnes, kdy po 76 letech opustila Plzeňská madona katedrálu sv. Bartoloměje a byla přemístěna do galerie, aby návštěvníci výstavy mohli spatřit její krásu z bezprostředního pohledu. Převoz sochy se uskutečnil v pátek 30. dubna dopoledne. Odborná transportní společnost Artex za spolupráce a supervize restaurátora Davida Blahouta sochu Madony v katedrále umístila do přepravního boxu. Na cestu ji přišel vyprovodit také biskup Tomáš Holub, který těsně před převozem pohovořil o jejím duchovním významu. Pak následoval převoz ve speciálně upraveném autě proti otřesům do výstavní síně Masné krámy.  Plzeňská madona bude vystavena po dobu 10 dnů. Shodou okolností se zápůjčka uskutečňuje v květnu, který je oslavován jako mariánský měsíc. Socha bude vystavena ve výstavní síni Masné krámy od 20. do 29. května v běžné otevírací době 10-18 hodin. „Myslím, že uskutečnění této výstavy v této době je skutečný zázrak. Plzeňská madona je celá staletí inspirací pro obrovské množství dalších Madon, které můžeme také obdivovat na výstavě Nad Slunce krásnější v Masných krámech. Dlouhé generace našich předků nemohly pohlédnout do očí Plzeňské madony z takové blízkosti, jako můžeme my právě teď. Je to fascinující. Přeji si, aby její krása byla také pro nás inspirací a nadějí v této nelehké době,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub. Socha Plzeňské madony byla objednána pro mariánský oltář kostela sv. Bartoloměje, umístěný pravděpodobně před chórem kostela, v ose hlavního oltáře. V 17. století byl mariánský oltář přesunut z původního umístění do levé části chóru a v 18. století byla Madona přenesena na nový, pozdně barokní hlavní oltář. V roce 1883 byl tento oltář nahrazen novogotickým oltářem Josefa Mockera, na kterém je socha umístěna dodnes. V roce 1941 bylo provedeno několik odlitků sochy. Plzeňská madona byla během války současně fotografována a přemístěna dočasně do bezpečí Plaského kláštera. Po válce v květnu 1945 se vrátila zpět na hlavní oltář katedrály. Nyní na krátkou dobu opustila svůj domov u příležitosti výstavy v Masných krámech, aby se vrátila do niky na hlavním oltáři na slavnostní otevření katedrály sv. Bartoloměje 2. června. „Jsem potěšen, že se podařilo uskutečnit zápůjčku Plzeňské madony v novém termínu tak, aby představení originálu sochy bylo vrcholem výstavy v jejím závěru. Při náročné přípravě výstavy Nad slunce krásnější jsme očekávali rekordní zájem návštěvníků i odborné veřejnosti, ovšem skutečnost je jiná, protože jsme museli mít po čtyři měsíce uzavřené výstavní síně, což bylo nešťastné právě pro tuto expozici,“ říká Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh je nejnáročnějším projektem Západočeské galerie z odborného i finančního hlediska za posledních několik let. Výstavní a badatelský záměr iniciovala možnost prezentace sochy Plzeňské madony v souvislosti s obnovou interiéru katedrály sv. Bartoloměje. Příprava výstavy trvala více než sedm let a Plzeňská madona je zde představena v širokých náboženských, politických a kulturněhistorických souvislostech závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. jako jeden z prototypů madon krásného slohu. Západočeská galerie v Plzni otvírá své síně 4. května. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona s krásný sloh bude k vidění až do 6. června 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.   Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf.   Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři.    KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:   Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda!   Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.   JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.   Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej.   Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:   Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví.   „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:   Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán!   Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.   Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít!   * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.   Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2024-02-19 15:00:00

K mání je nejvzácnější verze legendárního BMW M1. Existují jen tři, můžete s ním založit klub s Berniem Ecclestonem

Není tuctové em-jedničky, pokud ale mezi všemi jejími výjimečnými provedeními máme hledat to opravdu nejvzácnější, je to tohle. Vzniklo jen ve třech kusech a stát bude podle toho, 22 milionů korun na něj může být málo. (Petr Miler)

Čas načtení: 2024-02-22 12:34:18

Nejvzácnější poklad České republiky: Tajemství objeveného relikviáře!

Jedním z nejcennějších uměleckých děl v České republice je bezpochyby relikviář svatého Maura. Tato jedinečná zlatnická památka byla objevena v listopadu 1985 na zámku Bečov nad Teplou, kde po mnoho desetiletí zůstávala ukryta pod zemí… Po korunovačních klenotech je relikviář sv. Maura považován za druhý nejvzácnější historický artefakt v České republice. Jeho původ sahá do […]

Čas načtení: 2024-02-25 00:38:00

Ochranáři odbahní významnou ptačí rezervaci Tisovské rybníky na Tachovsku

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) pracuje na odbahnění a opravě Tisovských rybníků, jedné z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v Plzeňském kraji. Na vodních plochách, které patří státu, se výrazně zlepší podmínky pro hnízdění desítek druhů vodního ptactva. Jsou jedním z mála jejich útočišť hlavně díky nízké rybí obsádce a mělkým porostům, řekl ČTK Zdeněk Myslík z AOPK. Hnízdí tam třeba potápka, moták, rákosník a ťuhýci, nejvzácnější je jeřáb popelavý.

Čas načtení: 2024-03-04 18:05:44

Čtvrtá kapitola exkluzivní kolekce irské whiskey Midleton Very Rare Silent Distillery

V pořadí čtvrtá edice z celkových šesti, které jsou každoročně až do roku 2025 vydávány, 48letá ultraprémiová whiskey Midleton Very Rare Silent Distillery Collection Chapter Four z původní irské palírny Midleton se řadí mezi nejvzácnější a nejstarší irské whiskey. Limitovaná kolekce Midleton Very Rare Silent Distillery je vůbec nejstarší irskou sérií whiskey a je právem

Čas načtení: 2024-03-11 10:00:00

Co dokážou prozradit oči o vašem charakteru? A věříte tomu?

Zhruba 90 procent lidí na celém světě má hnědé oči. Nejvzácnější barva očí na světě je zelená a žlutá a nejvíc modrých očí (99 %) mají obyvatelé Estonska. Pokud platí, že oči jsou okno do duše, co ...

Čas načtení: 2024-03-15 19:00:00

Do aukce jde skvost filatelie. Nejvzácnější americká známka

Její cena za 30 let, kdy se přeprodávala, vzrostla 70násobně. Nejvzácnější americká známka, modrý jednocentový Benjamin Franklin Z-Grill, je unikátní hned z několika důvodů, které z ní mohou udělat druhou nejcennější na světě.

Čas načtení: 2024-03-18 08:26:00

Miroslav Bobek: Exkluzivita vykoupená utrpením

Prý to celé vzniklo tak, že když Holanďané začali na Jávě s pěstováním kávovníku a vcelku pochopitelně nepřáli polnímu pychu, pražili si místní obyvatelé kávová zrnka, která prošla trávicím traktem ovíječů skvrnitých. Netrhali tedy kávové třešně na plantážích, ale sbírali hovínka těchto cibetkovitých šelmiček s nestrávenými kávovými zrny. A znáte to. Určitě se hned špitalo, že „cibetková káva“ je vlastně lepší než ta obyčejná. Pak už zbývalo, aby celou věc někdo obchodně a hlavně marketingově uchopil a nejvzácnější – tudíž i nejdražší – káva označovaná kopi luwak se mohla vydat na tažení světem.

Čas načtení: 2024-03-19 11:31:00

Velký úspěch české zoo. Představí nejvzácnější kachnu světa

Jarní počasí láká návštěvníky nejen do přírody, ale třeba i do zoologických zahrad. V Praze si pro své návštěvníky na letošní rok připravili řadu novinek. Mimo jiné v zoo nově najdou nejvzácnější kachnu světa a po letech se vrací také koně Převalského.

Čas načtení: 2024-04-02 17:20:00

Aplikace přispěje k ochraně životního prostředí

Praha 2. dubna 2024 (PROTEXT) - Mobilní aplikace přispěje k ochraně životního prostředí a turistům ukáže méně vytížené krásy české přírody Upozornit na problém nadměrného počtu turistů, kteří navštěvují přírodní lokality a zatěžují tak životní prostředí i místní infrastrukturu, a nabídnout méně známá místa k výletu. O to se snaží nová mobilní aplikace a on-line portál s názvem EPU. Aplikace také podrobně informuje o pravidlech pohybu a chování v oblastech se zvýšenou ochranou přírody, zejména pak v národních parcích a chráněných krajinných oblastech (CHKO). Uživatelům nabízí i informace týkající se fauny a flory, ohrožených druhů a ekosystému v dané oblasti. Mobilní aplikaci na základě odborných podnětů ze správ národních parků a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) vyvinula společnost Gatyer společně s IT firmou Algodos. Záštitu projektu poskytlo Ministerstvo životního prostředí a generálním partnerem je skupina Veolia, která se dlouhodobě věnuje ochraně životního prostředí. „Věříme, že tato mobilní aplikace je správným krokem ke snižování negativních vlivů turistického ruchu na životní prostředí a že osloví širokou veřejnost. Chceme uživatele aplikace přimět k odpovědnosti za ochranu přírody a zachování biodiverzity ohrožených míst,“ říká Ladislav Cirhan, ředitel společnosti Gatyer, která se zabývá mimo jiné informačními i navigačními systémy a udržitelným turismem. Aplikace je navržena tak, aby uživatelům ukázala i méně známá místa a vedla je k udržitelné turistice s ohledem na okolní přírodu. V současnosti si můžete vybrat z nabídky více než 170 výletů po celé České republice a další trasy budou i nadále přibývat. U každé trasy je uvedena vzdálenost, celkové převýšení, krátký popis a předpokládaná vytíženost trasy. Výlety v chráněných územích jsou navíc schvalovány správci jednotlivých oblastí, a pokud trasa neprochází místy, kde vysoká návštěvnost ohrožuje okolní přírodu, mají štítek „overtourism friendly“. „Naše krajina vyniká mimořádnou pestrostí, a proto je velmi důležité, abychom ji co nejvíce chránili. V lokalitách národních parků a chráněných krajinných oblastí najdeme ty nejvzácnější ekosystémy. Věřím, že mobilní aplikace k ochraně těchto mimořádných přírodních lokalit přispěje a zároveň podpoří turisty k výletům do méně navštěvovaných, přitom stejně zajímavých míst. Nadměrná zátěž některých našich přírodních dominant má negativní dopady na samotnou přírodu a je potřeba to začít řešit, komentuje ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL). „Osobně se mi velmi líbí, že aplikace ukáže předpokládanou vytíženosti tras a pomůže třeba rodinám s dětmi vybrat alternativy v okolí. Stejně tak v ní uživatelé najdou mnoho poznatků o živé přírodě v místě výletu i praktické informace o konaných akcích ve všech lokalitách,“ dodává. Aplikace EPU také upozorní na trasách výletníky na zajímavá místa, která by jinak mohli minout bez povšimnutí. Mohou v ní také sbírat virtuální druhy rostlin a živočichů, o kterých se formou krátkých zajímavostí dozví spoustu informací a ke každému druhu si navíc mohou vyplnit i zábavné kvízy. Díky odborným podkladům a podnětům ze správ národních parků a AOPK ČR sdružuje aplikace na jednom místě aktuální informace o národních parcích a chráněných krajinných oblastech. Uživatelé jsou tak informováni o aktualitách, pořádaných akcích, uzavírkách či dočasných omezeních. Velkým přínosem pro uživatele jsou chytré notifikace, které informují o vstupu do chráněných území, poskytnou důležité informace o pravidlech chování a vysvětlí důvody případných zákazů či dočasných omezení. „Aplikace vyplňuje prázdné místo v informačním prostoru – cílí na rodiny s dětmi nebo seniory s dětmi – což je stále rostoucí podíl návštěvníků Šumavy a nabízí jim nové lokality a scenérie, dosud málo navštěvované a vhodné pro klidnou a bezpečnou návštěvu přírody. Na Šumavě vznikly v minulém roce dvě studie zabývající se usměrněním cestovního ruchu, a právě tato nová aplikace naplňuje jeden z cílů vyplývající z obou studií – odkrýt atraktivity i méně navštěvovaných částí Šumavy a jejího předhůří,“ vítá aplikaci ředitel Správy národního parku Šumava Pavel Hubený. „Bez více jak dvouleté spolupráce s národními parky a AOPK ČR bychom velmi těžko získávali důležité informace z těchto oblastí. Proto bychom chtěli všem ředitelům parků a pracovníkům, kteří s námi aktivně komunikovali, vyjádřit poděkování,“ říká Marek Mejstřík, manažer společnosti Algodos, který je zodpovědný za obsah. Tváří a patronem projektu je moderátor a publicista Vladimír Kroc. „Motto ‚Ukážeme vám tajemství přírody a vy nám pomůžete o ni pečovat‘ výstižně vypovídá o poslání, které chceme uživatelům aplikace a návštěvníkům výjimečných míst naší přírody sdělit.“ Aplikace také poskytuje komunitní platformu, kde mohou uživatelé snadno pořádat různé dobrovolnické akce, exkurze, společné výlety či nahlásit závadu na trase. Komunita může sloužit také pro sdílení zážitků a fotografií, uživatelé mohou diskutovat o trasách a získávat cenné rady od ostatních cestovatelů. Na svém profilu pak uživatelé přehledně vidí, jaké druhy již objevili, jaké absolvovali trasy i své příspěvky v komunitě nebo události, kterých se zúčastní. Materiály ve vyšším rozlišení: https://ftp.algodos.cz/epu/media/ Video: https://www.youtube.com/watch?v=dv-r95V1uh4&ab_channel=Eupure Kontakt: Ladislav Cirhan cirhan@gatyer.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-04-08 07:00:01

Tresty pro neposlušné otrokyně v sultánově harému: Čekal je život, jaký určitě nechtěly

Proč byly (a v některých případech dokonce dodnes jsou) ženy izolovány od okolí právě v harémech? Ne vždy jde jen o vězení ve zlaté kleci, jde totiž o velmi starou tradici, sahající až do dávné Asýrie. Také ne vždy v historii platilo, že muselo jít o společnost mnoha manželek, jak si takový harém dnes malujeme. A už vůbec se nemuselo jednat o místo, kde by ženy a dívky jen plakaly nad svojí ztracenou svobodou.  Nejprve žil v kleci, pak mu matka kupovala konkubíny. Šílený Ibrahim I. měl zvláštní touhy, které si plnil v harému Číst více Harém byl mužovou pýchou Na historický harém se jen těžko můžeme dívat očima současného Středoevropana. Naše představa o uspořádání společnosti je docela jiná, než jaké složení a tradice mívaly a dodnes mají ryze patriarchální společnosti. Jistěže není možné omlouvat nesvobodu, nebo dokonce násilí na jakékoliv skupině lidí, ale některé momenty jsou s trochou hlubšího vhledu do celkové situace přece jen pochopitelnější. Podle serveru historycollection.com šlo například o status muže, který dokázal svoji ženu (nebo ženy) uživit sám a natolik dobře, že nemusely opouštět dům jen proto, aby docházely za prací.  Nový život otrokyně Podívejme se ale nyní do skutečného osmanského sultánova harému. Ani ten, i když byl ze všech nejvzácnější, nesloužil jen k ukrývání manželek či příbuzných žen panovníka. Ty samozřejmě žily jako důležité ženy, měly dokonce často celkem velkou moc a vliv na sultána, jak o tom hovoří také publikace Unveiling the Harem. Žily tady také otrokyně, které dokonce tvořily většinu osazenstva takovéto „domácnosti“. Příchod do harému pro ně znamenal tlustou a jen těžko překročitelnou čáru za dosavadním životem. Symbolem tohoto přerodu byla volba nového jména, s nímž poté dívky žily po zbytek svých dní. Vzdělání a chování na úrovni A protože byl harém skutečně prestižní společností, musely být na vysoké úrovni také otrokyně, které zde sloužily. A tak se v prvních letech po přijetí do harému musely vzdělávat a učit se všemu, co mohly v budoucnu u sultánova dvora potřebovat. Pravdou tak je, že si většina z nich oproti nuznému a tvrdému životu ve svých domovech výrazně polepšila. Navíc o klasickém vzdělávání a možnosti rozvíjet dokonce například umělecké nadání se prostým ženám nemohlo ani zdát. Harém, i když obehnaný vysokou zdí, tak pro mnohé z nich mohl být doslova malým rájem.  Zůstaly jen ty poslušné Dívky si musely svoje výjimečné postavení dobře uvědomovat a snažit se, aby mohly v harému zůstat. Nejednou se stalo, že se za zdi panovníkova paláce dostala odbojná a neposlušná mladá žena, která se odmítala vzdělávat a učit se dvorské etiketě. Jaký pak byl její další osud? I když Osmané pro tvrdé tresty nechodili nikdy daleko, v takových případech sahali spíše k vyhoštění dívky z harému a jejímu provdání za prostého občana. O to, zda bude její další život po boku vybraného muže šťastný, nebo krutý, se už samozřejmě nikdo nezajímal.  Lidé jako zboží na pražském trhu s otroky: závratná cena mladých dívek a kupující z daleké ciziny Číst více Sultána často ani neznaly Otrokyně se jen velmi málokdy také setkaly se samotným sultánem, což dokládá i dílo The Ottoman Empire, i když ani to nebylo vyloučeno. Pokud šlo o ženu krásnou, inteligentní a také s tím nejvybranějším chováním, mohla být panovníkovi představena. Když se mu zalíbila a strávila s ním poté také noc, přestala být otrokyní a stěhovala se do té části harému, kde žily ženy vyššího postavení, tedy sultánovy manželky, milenky a příbuzné. Spolu s nimi se pak starala o děti, které až do dvanácti let vyrůstaly se svými matkami, ale ty nejlepší dívky se mohly podílet také na chodu paláce, vedly účty a byly jim svěřovány různé denní agendy, jako dostatečné zásobení paláce, jeho úpravy a tak podobně. Ženy si zkrátka i v harému mohly vybudovat poměrně silnou pozici, a dokonce v některých případech rozhodovaly.  Rozhodovala sultánova matka I když býval život v harému jiný, než si většina z nás představuje, určitě nešlo o zcela bezpečné prostředí. Nad vším totiž měla obrovskou moc sultánova matka, která harém řídila a mohla také rozhodovat o životě či smrti dívek, které se jí znelíbily. Hlavní a nejdůležitější pro ni přitom bylo dobro sultána, a tak nejhorším prohřeškem v harému se mohlo stát i jen podezření z osnování jakéhokoliv spiknutí proti jejímu synovi. V takové chvíli padaly hlavy jako podzimní jablka. Navíc takové rozsudky mohl logicky vydávat i sám sultán, a tak bylo víc než dobré udržovat jej v dobré náladě. Přes všechny výhody života v relativním luxusu šlo přece jen stále o život. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z Vatikánu udělal nevěstinec: Před zvrhlým papežem Janem XII. se neschovala ani vlastní matka.

Čas načtení: 2024-04-09 13:19:51

Pokud máte tuto minci v hodnotě 2 eur, máte velké štěstí: Má hodnotu 2 500 eur

Vlastnictví dvoueurové mince může být pro vás značným přínosem, neboť patří mezi ty nejvzácnější sběratelské předměty, které mohou dosáhnout vysokých cen. Jejich rarity a historická hodnota je často předurčují k výjimečným aukčním cenám! Pokud naleznete dvoueurovou minci v evropské měnové zóně ve své peněžence, buďte si jisti, že držíte v rukou předmět velké hodnoty. Tyto […]

Čas načtení: 2024-04-23 14:02:56

Muž s detektorem kovů našel na Rakovnicku zlatý poklad

Maličkaté a titěrné, ale přesto velmi cenné. Pět tisíc let staré zlaté mince našel hledač pokladů na Rakovnicku. Nejmenší nemá ani půl centimetru v průměru, ale je nejvzácnější. Podle tamního muzea se jedná o nález nevyčíslitelné historické hodnoty.

Čas načtení: 2024-05-02 06:44:00

Dva malé rypáčky vzácných štětináčů: Přivítej nová mláďata v Zoo Jihlava

Největší a nejvzácnější ze tří druhů pekariů, pekari Wagnerovy, chová od roku 2014 Zoo Jihlava jako první zoo u nás. A protože jde vskutku o velmi vzácná zvířata, je narození každého mláděte důvodem k velké radosti.