Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-20 17:00:01

Hutkův návrat z exilu byl osudový omyl. Prvotní nadšení doznělo a nastal strmý pád

Jaroslav Hutka zkomponoval píseň, kterou zpívaly kdysi davy a která doslova zlidověla. Kromě malebných a jednoduchých songů skládá prosté básničky nutící k zamyšlení. Dokonce jich napsal pár o zákeřném koronaviru, kde dumá nad smrtí, jež nevyhnutelně čeká každého z nás.  „SMRT NENÍ PROKAZATELNÁ to opakují z oken a balkónů uvěznění školáci za trest stokrát / testy na smrt došly při posledním moru / poučuje odpoledne profesor on-line / a anglické nemocnice nemají na proplacení směnky / italské hledají jak nadrogovaní psi krematoria / politik se křižuje / kněz hajluje / a koronavirus tančí v pěti tónech čínské stupnice.“ Ovarova revoluce: "Smutný život lidské trosky," písničkář Hutka plní prezidentovy sny Číst více Proč zrovna Náměšť Proč se nejmenuje Ostrava nebo Rokytnice nad Jizerou? Řeč je samozřejmě o jeho slavné písničce. Buď je rozluštění této záhady navěky tajemstvím, nebo přece jenom nějaké vysvětlení existuje. Předpokládá se, že Hutka napsal píseň pro folkový festival, jenž se odehrál právě v Náměšti. A možná proto se píseň jmenuje tak, jak se jmenuje. Když Hutka v 70. letech minulého století píseň stvořil, zajisté netušil, že se z ní stane hymna boje proti bolševikům a symbol nové demokracie. Nedávno se tento song dočkal i orchestrálního zpracování, kdy Hutku doprovázely smyčcové a dechové nástroje za citlivého vedení dirigenta. Zvláště v dechové sekci orchestru vynikal klarinet. V Náměšti vše nadšeně graduje V písni si s rytmem a veršem hraje Hutka jako na základní škole a procvičuje si stupňování přídavných jmen. V jedné sloce je nejprve krásný vzduch, následuje krásnější moře a přídavné jméno krásný nakonec graduje k nejkrásnějším usměvavým tvářím. V tomto duchu jsou pojaty další čtyři sloky, po nichž Hutka přechází k vážnějším tématům jako víře, lásce, pravdě a svobodě. Píseň se stala revoluční hymnou snad proto, že posluchači měli možnost vždy opakovat text jako sbor.  Neúspěšné politické tažení Velká sláva po revolučním roce 1989 pokračovala hudebními prezentacemi na prezidentských volebních mítincích Václava Havla. Na začátku tisíciletí se Hutka neúspěšně pokoušel o volební úspěch za Balbínovu poetickou stranu, která stále existuje a usiluje o výsluní. Pořád nabírá nové členy. Člen této partaje nesmí být žádná „svině“ a má závazky vůči své straně doživotně, nezrušitelně a dědičně.  Lidé se musí připravit na dopad obřího asteroidu. Už dvakrát proměnil Zemi ve sněhovou kouli Číst více Vedle politického neúspěchu ve volbách se Jaroslav Hutka zapsal i jedním velkým průšvihem, když pohaněl tehdejšího ministra hospodářství Karla Dybu. V roce 1996 při rozhovoru pro Plzeňský deník z Hutky vypadlo, že je Karel Dyba gauner a patří prokurátorovi. Vyjádřil se těmito slovy: „A Dyba, ten je úžasnej v tom, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek – a kam ty prachy přišly, to nikdo neví.“ Dybův právní zástupce pohrozil deníku soudem, když se Hutka neomluví. To by ale nebyl on, kdyby vše spolu s nejasnou omluvou nezesměšnil a nevyvolal táhlou soudní při, která se dostala až k Nejvyššímu soudu. Nakonec pravda přece jenom zvítězila a náš muzikant zvítězil na plné čáře se vztyčenou hlavou a Dyba odtáhl z boje s ostudou. Hutkovy boje s režimem Snad právě nechuť k socialismu byla jednou z příčin, proč nedokončil studia na střední uměleckoprůmyslové škole. Základní školu sice vychozenou má, ale nedostatek vzdělání se v písních projevuje jazykolamy a upovídaností, což mu však nebrání muzicírovat od srdce a z plných plic. Velice záhy si nechal narůst dlouhé vlasy a stal se máničkou. V Olomouci byl poprvé u výslechu kvůli vlasům. Možná právě proto se stal z vlastní vůle svobodným umělcem, k čemuž nezůstala hluchá StB. Nastalo proti němu první trestní stíhání z důvodu konání koncertu proti státu. Podepsal Chartu a ta mu odškrtla ortel. V roce 1978 se Hutkovy písně umístily na předních příčkách Zlatého slavíka. Bylo však znemožněno pro jeho písně nadále hlasovat, a proto folkový muzikant dospěl k vážnému rozhodnutí a emigroval do Nizozemí. Za normalizace se postavil do opozice k patosu socialistů, kteří budovali na věčné časy. Připomenul pomíjivost materiálního světa a snažil se povznést duši a krásu. Obdivoval obyčejné stromy, slunce nebo jen dobré víno. Hutka osvěžoval hudební svět nejen za normalizace, ale zůstává sluníčkem i v dnešní době elektronické hudby, ve které mnohdy chybí cit, rytmus nebo radost.  Zdroje: Česká folková píseň (J. Prokeš), hutka.cz, balbinka.cz KAM DÁL: TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici.

Čas načtení: 2019-12-23 13:29:31

Mé roky s filmem Zer, jehož režiséra pronásledují turecké úřady

Kurdský režiséř Kazim Öz, jehož film Zer se mi podařilo uvést do českých kin, začíná točit nový milostný snímek Život sněhové vločky. Scénář si vysnil a napsal během cest po několika kontinentech, kde Zer sbíral ocenění na mnoha festivalech. Doma jej kvůli zásahu cenzury téměř nesměl promítat. Režisér natáčí pod nepředstavitelným tlakem. V současnosti je za účast na demonstraci proti kácení stromů v Gezi parku v Istanbulu, kvůli stavbě obříhu supermarketu, obžalován z členství v teroristické organizaci. Od kamery musí každou chvíli odcházet na výslechy na policejní stanici. Souzen má být v únoru a prokurátor pro něj požaduje až 15 let vězení. Chtěl by za každou cenu dokončit svůj nový film odehrávající se v turecké části Kurdistánu. Zer, ach Zer, ach Zer, ach Zer Čí milá je Zer? Zer je moje milá, moje milovaná Moje dlouhovlasá vysoká láska   Potkal jsem Zer u pramene Pod ořechovým stromem Naše oči se setkaly I ořešák se na nás usmíval Zer, ach Zer   Později jsem přišel znovu k ořechovému stromu A viděl jsem, že uschnul Plakali jsme oba Dvě moje slzy Dva ořechy ze stromu Zer, ach Zer, ach Zer.... Čí milá je Zer? Toto je milostná píseň pastýře, který ztratil svou lásku ve sněhové bouři a už ji nikdy nepřestal hledat, i když musel do exilu. Je to ústřední píseň filmu, se kterým jsem strávila dva roky. Od prvního promítání v berlínském kině Babylon poté, co tento snímek mého přítele, kurdského režiséra Kazima Öze, získal na festivalu Mannheim-Heidelberg hned dvě ceny – diváků a kritiky FIPRESCI. Předseda poroty tehdy řekl, že Kazim svůj film netočil, ale přímo skládal. A je to tak, film je zkomponován z příběhu, krajiny snímané Kazimovou kamerou a hudby. Kazim Öz v době, kdy začal natáčet film o mladém muži, který náhle uprostřed komfortního, ale neuspokojivého života v New Yorku zjistí, že s jeho původem je to jinak, než mu říkali, měl za sebou už několik oceňovaných dokumentárních filmů o tureckém Kurdistánu a tvrdém životě v něm, ale i poetických dokumentů o neobyčejných lidech. A také celovečerní filmy – epický příběh Bouře (turecky Bahoz, kurdsky Firtina) zasazený do doby, kdy nejen v Istanbulu nabývala na síle kurdská revolta, a snímek Fotografie o krátkém přítelství dvou mladých mužů na pozadí konfliktu mezi tureckým státem a kurdskou guerilou. Zer je Kazimův třetí celovečerní film. Hlavní hrdina Jan, „věčný student“, zjistí, že jeho babička, kterou viděl až na sklonku jejího života, je Kurdka. Nebýt písně, kterou mu zpívala jednou večer v nemocnici, nikdy by se to pravděpodobně nedozvěděl. Ani to, že jeho jméno „Jan“ znamená v kurdštině „Bolest“. Babička je ve skutečnosti jedno ze „ztracených dětí Dersimu“, které byly odvezeny z Kurdistánu a adoptovány tureckými rodinami poté, co jejich rodiny byly povražděny v jednom z největších masakrů, kterých se turecký stát dopustil na Kurdech, tehdy alevitských Kurdech z oblasti Dersim ve východním Turecku. V letech 1938 a 1939 tam bylo podle oficiálních údajů tureckého státu postříleno, zplynováno a jinak povražděno 16 tisíc lidí. Dodnes má turecký stát problém s tím, kdykoli se někde mluví o kterémkoli masakru, kterých uměl a umí pořádat desítky. Zdá se podivné, že Kazim dokonce dostal podporu od tureckého ministerstva kultury, ale začínal točit v roce 2014, v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckým státem a Kurdskou stranou pracujících (PKK). Po jejich krachu se situace prudce otočila a na istanbulském filmovém festivalu v dubnu roku 2017 bylo dokonce stejným ministerstvem kultury požadováno, aby Kazim některá „citlivá“ místa vystříhal, což neudělal, místo toho jen proložil film začerněnými místy s nápisem – cenzurováno. Vysloužil si tím odmítnutí od většiny tureckých kin. Další dva roky tedy strávil na cestách po festivalech, kde Zer nasbíral více než desítku různých cen, včetně cen za scénář, kameru a režii, nejčastěji však cenu publika. Kazim tak dostal film k publiku na třech kontinentech. V Turecku kromě Istanbulu a kurdských oblastí promítán nebyl. Kde Zer viděli, o tom svědčí asi 16 sad titulků, které jsou na DVD filmu, včetně japonštiny – a češtiny. Česká republika je jedinou zemí bývalé východní Evropy, kde se film promítal a titulky jsem překládala já – ne tedy z turečtiny a kurdštiny, což jsou jazyky, kterými se ve filmu mluví nejvíc, ale z angličtiny. Film mě při premiéře okouzlil. I když se zabývá otevřenými ranami historie, není to film o masakru jako takovém, ale o tom, jak se vyrovnat s bolestnou rodinnou historií, jak překonat to, co mělo být cílem genocidy – neexistence povědomí o vlastním původu. K tomu kouzelná kamera a píseň o dívce Zer, která celá zazní až na konci filmu. Jan, hlavní postava filmu, studuje hudbu, poslouchá přednášky o původu blues a jazzu, a uvědomí si, že jeho kořeny jsou někde jinde. „Nemůžeme rozumět hudbě, pokud nejdřív neporozumíme sociálně podmíněným dimenzím hudby a autentické kultuře a podmínkám, za kterých určitá forma hudby vzniká,“ říká profesor na přednášce o původu hudby a jejích forem. Po babiččině smrti se tedy Jan vydává na cestu do Kurdistánu, do vesnice, kde píseń o dívce Zer měla vzniknout. Kazimova kamera nás vede tureckým Kurdistánem až k místu, které už ale není a ani nemůže být jako kdysi. Od premiéry v Babylonu uplynuly víc než dva roky. Přeložila jsem titulky, sehnala kina ochotná promítat: Aero, Lucerna, Pilotů. Slavnostní promítání za účasti režiséra dokonce zaštítil Jiří Dědeček, předseda českého PEN klubu. Místní kurdská komunita i mí přátelé mi pomohli, za což jsem jim velmi vděčná. Mezitím se doba dále měnila k horšímu a v listopadu loňského roku byl režisér Kazim Öz zatčen a obviněn z „členství v ozbrojené teroristické organizaci“. Člověk, který nikdy nedržel v ruce zbraň. Těchto obvinění padají v Turecku stovky a tisíce, stačí být Kurd.Ve vazbě byl jen dva dny, ale stále je pod soudním dohledem, musí se pravidelně hlásit na policii a čeká na soud, který byl odročen na polovinu února. Prokurátor pro něj požaduje až 15 let odnětí svobody za účast na demonstracích a pohřbech, za držení zakázaných knih a podobně. Kazim na cestách se ZER napsal scénář k dalšímu snímku Život sněhové vločky. V rozhovoru pro kurdská média uvedl, že bude šťastný, když ho nechají film natočit, pak ať ho zavřou. Z toho, co vím, půjde o milostný příběh, do kterého opět zasáhne realita rozděleného Turecka. Moc mu přeji, aby mohl film natočit, práce ho drží nad propastí vědomí, že ho může čekat až 15 let v tureckém kriminále. Ráda bych ho opět promítala i u nás. Peníze shání, jak se dá, i přes fundraising. Jakákoli pomoc je vítána. Na závěr bych citovala samotného Kazima Öze. V této tekuté době je důležité mít na paměti, kam člověk patří: „Bez ohledu na to, kam jdeme, bez ohledu na to, jak se měníme v životě, máme zděděný repertoár hodnot přežití, zformovaný naší kulturní a historickou minulostí, stejně jako naši DNA. Jak přesně traumatická událost, kterou zažili předkové před generacemi, přispěla k naší současné osobnosti? Pokud zvážíme, čím prošla celá řada předků, jejich celkovou historii, zjistíme, že naše vlastní tzv. různé zkušenosti jsou možná jen kapkou vody v oceánu. Obvykle máme tendenci zapomínat vlastní minulost, původ a zkušenosti našich předků kvůli každodennímu boji o přežití. Nicméně naše osobnost, současný život i naše budoucnost jsou nezbytným pokračováním naší historie. I proto se mnoho uměleckých děl zabývá zkoumáním člověka jako sebe sama. Kdo jsem? Proč tu jsem? Proč existuji? Jak jsem se zde ocitl? Všechny tyto otázky se v umění stále vracejí a jsou znovu a znovu zpracovávány.“ A mimochodem, Zer znamená Zlatá... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2024-02-25 13:00:01

Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál

Karel Plíhal osvěžil folkovou scénu osmdesátých let minulého století. Jeho kytarový um využili nejprve muzikanti country kapely Falešní hráči a později založil vlastní skupinu Plíharmonyje. Nakonec se dal na úspěšnou sólovou dráhu. Všestranný muzikant stále koncertuje a v blízké době chystá řadu dalších vystoupení. Fanoušci se mají určitě opět na co těšit a snad má připravené i nějaké překvapení. Začínal jako divadelní topič Ačkoliv vystudoval strojní průmyslovku, záhy jej oslnila světla koncertních jevišť a vstoupil do světa folkové hudby. Zpočátku se živil jako topič v olomouckém divadle a nejspíš právě styk s divadelním uměním rozhodl o jeho dalším životě. Jako samouk neznalý not bravurně zvládl hru na kytaru a tím to všechno začalo. Sláva, víno, ženy a zpěv… Nohavicovi jeblo. Populární zpěvák se nekompromisně opřel do aktuální situace písničkou Číst více Slavná skladba o topičovi Plíhalova profese topiče jej přivedla k napsání krátké a svižné písně Sedí topič u piana. V písni topič rozezní klapky piana. Z libreta však není patrné, zdali topí, nebo jen hraje. Fanoušky vždy rozesměje úryvek z písně „... hraje svoje pec nám spadla stále více fortelně“. Fakt, že při topičově hraní „bílé klapky černají“, vyloudí úsměv snad i na tváři hudebníků z této písně, klábosících u kávy. Ke konci písně lze polemizovat, jestli už je jaro ohlášené rozesmátým slavíkem, kdy se hlásí „konec topné sezóny“ doprovázený na tóny rozloženým kysličníkem uhelnatým.  Zuzaně Navarové osud vyměřil jen 45 let života. Před patnácti lety prohrála boj s rakovinou Číst více Nevzdává se i přes svůj hendikep Náš folkový génius byl a je perfekcionista se zálibou v jazzu. Dělat jazzovou hudbu je náročné a vyžaduje od muzikanta velký um a nasazení. Plíhal trénoval těžké akordy denně několik hodin, až si přivodil fokální dystonii (poruchu svalového napětí). Tento hendikep mu znemožnil hrát na kytaru, a proto jej dodnes kytarově doprovází Petr Fiala. Plíhal kytaru oželel a oblíbil si jednodušší mandolu. Je mu bližší sólová dráha V dobách své největší slávy na chvíli opustil kotelnu a plnými doušky muzicíroval. Již nešlo topit a dělat hudbu zároveň. Nabídky na koncerty se jen hrnuly a Plíhal nevěděl, kam dřív skočit. Po čase nastal jistý syndrom vyhoření, zpívání s kytarou jej přestalo naplňovat a bavit. Nastala tvůrčí krize, jež ho přiměla k vážnému návratu k profesi topiče. Jeho nejslavnější píseň „Akordy“ jej ovšem kromě dalších songů nadále věrně doprovázela. „Od A dur je jenom kousek k A maj, proto všem těm, co se v lásce zklamaj': vyždímejte kapesníky a nebuďte smutní, každá holka pro někoho má sluch absolutní.“ Ačkoliv Plíhal už netopí a věnuje se pilně koncertování a rodině, na práci topiče nezapomněl. Stále z něj nevymizela pokora a zkušenost z tvrdé manuální práce. Nic ze sebe nedělá a nepřišel o smysl pro humor a všudypřítomnou veselou náladu pod slupkou uzavřeného komika. Plachý a skromný člověk V rozhovorech s médii i v běžném životě vystupoval vždy jako plachý a skromný člověk. Když se jej novináři zeptali, jakým člověkem je, často odpovídal: „Názor na sebe? Krásný a velmi, velmi inteligentní.“ Když šlo o něj samého, nebál se sám ze sebe udělat šaška. A hlavně, sláva mu nestoupla do hlavy jako jiným výkonným umělcům.  Hudba ho zmrzačila, ale on se nevzdal. I s chromou rukou dokáže hrát na mandolu a jeho písně mají co říct i dnešní generaci. Každý koncert Karla Plíhala je pro diváky nezapomenutelným zážitkem. V listopadu minulého roku měl téměř vyprodaný sál v Ústřední městské knihovně v Praze. Nejbližší koncerty jeho fanoušky čekají v květnu v Brně, Aši, Strážnici a opět v Praze. Plíhalovi příznivci jistě dobře vědí, že vtipné i vážnější písně prokládá verši a vtipnými historkami. Z jeho koncertu si lidé odnášejí dobrou náladu a úsměv na tváři. Zdroje: Česká folková píseň (J. Prokeš), karelplihal.cz, lekarske.slovniky.cz KAM DÁL: Do starého železa nepatří! Tito muzikanti vládnou hudbě už padesát let. Kde se to v nich bere?

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2021-11-11 12:30:13

Marie Rottrová oslaví osmdesátiny. ČT při té příležitosti odvysílá dokument To mám tak ráda

Natáčení snímku Marie Rottrová: To mám tak ráda k jubileu jedné ze zásadních osobností české populární hudby probíhalo na různých místech Ostravy, kde Marie Rottrová prožila polovinu života a kde vzpomíná na radostné dětství, zlatá šedesátá, šedivá sedmdesátá i hektická osmdesátá léta. Tvůrci během natáčení navštívili také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, kde se zpěvačka v roce 2016 v utajení před novináři vdala. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let zpěvačku učaroval hudební žánr rhythm and blues, přičemž v Ostravě začala na legendárních čajích o páté zpívat soul. „Nedokážu si představit lepší období, kdy začít zpívat profesionálně. Nikdo nás v ničem neomezoval, nikdo nás k ničemu nenutil,“ říká v dokumentu Marie Rottrová. Srpnové události roku 1968 a následná normalizace pro ni znamenaly mimo jiné i povinnost změnit repertoár. Písně angloamerické provenience musela nahradit původní česká tvorba. Marii Rottrové vynucená změna ale paradoxně prospěla a z interpretky napodobující afroamerické vzory se stala zpěvačkou s vlastním nezaměnitelným stylem a výrazem, která si navíc dokáže téměř neomylně vybírat kvalitní autory, melodie a texty. „Písničky jsem si většinou docela přísně vybírala podle svého vkusu, píseň mi musí být blízká. Jarda Wykrent mi často připomínal, že jsem mu vrátila víc písniček, než jsem si od něj vzala,“ komentuje se smíchem Marie Rottrová. Dokument To mám tak ráda nemapuje pouze úspěšnou profesní dráhou oblíbené interpretky. I když nikdy neplnila stránky bulváru, a působí jako žena, jež toho o sobě moc neřekne, v dokumentu uvolněně, vstřícně a otevřeně hovoří i o svém soukromí a přiznává výčitky vůči rodině, které se nevěnovala tolik, kolik by chtěla. „Před vznikem tohoto dokumentu jsem neznal všechny písně Marie Rottrové, ale většinu ano. Spoustu zapomenutých jsem si připomenul během přípravy a několik písniček jsem pro sebe objevil při natáčení. Když si totiž povídáte s Marií Rottrovou, každou chvilku se jí při vzpomínce na její životní a profesní dráhu vybaví nějaká melodie, či kousek textu,“ uvádí dramaturg a scenárista Marek Dohnal. A dodává: „Tak se nám s režisérkou Petrou Všelichovou při skládání dokumentu krásně přirozeně propojovalo a doplňovalo zpěvaččino vyprávění s písničkami. Měl jsem dopředu vytipovanou asi dvacítku písní, které by nějak charakterizovaly Marii Rottrovou jako interpretku a ženu, či například ilustrovaly dobu, ve které vznikly, ale nakonec jsme těch ukázek použili šedesát šest.“ Dokument odvysílá Česká televize v sobotu 13. listopadu ve 22:00 na programu ČT1.

Čas načtení: 2019-09-11 04:40:02

Všechnu moc imaginaci!

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo.    Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace? Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější. A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.   Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací... Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči. Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.   Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval. Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku? S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného. Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.   Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze...  Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak. Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!   U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost.  Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.   A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek? Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.   Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill... Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí. Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem. Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.   Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění?  Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních. Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.   A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii? Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace. Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život. {/mprestriction}  Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Čas načtení: 2024-02-17 08:10:00

Měla jsem neuzavřenou kapitolu. Soukalová o nečekané poctě: Dojali mě

Když se dozvěděla, že by právě ona měla být uvedena do biatlonové Síně slávy, byla překvapená. Gabriela Soukalová by tam z Čechů nominovala jiné. Ale ona jako jediná Češka splňuje kritéria pro tuto poctu. I když ji trochu překvapilo, že se tohoto ocenění dočkala už tak brzo. „Já měla pocit, že tam jsou jen starší lidi,“ usmívala se v závěru slavnostního večera. Při této příležitosti také zavzpomínala na své úspěchy a na to, jak si často připadala nedokonalá. A když už to bylo v Novém Městě na Moravě, nemohla chybět ani píseň v jejím podání.

Čas načtení: 2024-01-26 09:45:26

Sanitky na frontu

Loni na jaře dostal kolega Vladimír Šimíček ze slovenského Denníku N nápad uspořádat sbírku alespoň na jednu sanitku pro kamarády v Bachmutu. V těchto dnech, po necelém roce, odjela na Ukrajinu další kolona, v součtu už několik desítek sanitek a terénních aut. Lidé na Slovensku poslali přes 8 milionů korun ve třech sbírkách – dvě přes Donio, jedna proběhla na hudebním festivalu Pohoda. Poslední část slovenské sbírky na sanitky pro ukrajinské mediky nyní dojela na východní frontu. Jednu ze sanitek řídil stovky kilometrů také hudebník Michal Kocáb až do východoukrajinského Izjumu, přímo do místa, kde Rusové v roce 2022 zničili obytný dům a zabili na šedesát civilistů. Kocáb sanitku předal medikům a u vybombardovaného panelového domu zazpíval s doprovodem známou píseň Sebastián. Symbolicky se tím odstartovala česká sbírka. „Rozhodně to podporuju. Každý by měl udělat něco málo, co pomůže tomuto hrdinnému národu zvítězit. Je to obrana všeho, na čem by nám mělo záleželo,” vysvětluje svoje zapojení do pomoci Ukrajině Kocáb.

Čas načtení:

Česká píseň slovem i obrazem

Plzeňský smíšený pěvecký sbor Česká píseň zve širokou veřejnost na další akci v rámci oslav svého významného výročí. Po úspěšném říjnovém galakoncertu následuje výjimečná výstava, která mapuje bohatou činnost sboru za celou dobu jeho trvání.

Čas načtení: 2024-02-23 09:10:06

Česká pošta bude jezdit elektromobily, jen letos jich pořídí 250. Celkem to bude tento rok 2000 aut

Každá firma musí čas od času měnit obsazení vozového parku. A pokud jde o tak velkou společnost, jakou je Česká pošta, nelze se co divit, že je ta výměna opravdu monumentální. Poště bude během letošního roku dodáno 1958 nových aut, nicméně podnik zároveň 2500 starých vozidel vyřadí. Pošta letos do své flotily zařadí 994 nových … Česká pošta bude jezdit elektromobily, jen letos jich pořídí 250. Celkem to bude tento rok 2000 aut Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-11-25 18:25:01

Tomáš Jungwirth získal Národní cenu Česká hlava za výzkum spintroniky

Tomáš Jungwirth z Fyzikálního ústavu Akademie věd obdržel nejvyšší české vědecké ocenění – Národní cenu Česká hlava. Cena vyjadřuje uznání za celoživotní úspěšné a excelentní působení ve výzkumné, vývojové a inovační oblasti, zejména za výzkum spintroniky. Jungwirthův výzkum spintronických pamětí je zásadní pro vývoj procesorových čipů budoucnosti. Tradiční magnetické materiály, které dnes nacházíme i v

Čas načtení: 2024-08-20 06:30:00

Správa železnic rozšířila kvalifikační kritéria v tendru na modernizaci uzlu Česká Třebová

Správa železnic upravila a rozšířila kvalifikační kritéria ve výběrovém řízení na dodavatele modernizace železničního uzlu Česká Třebová. Konkrétně šlo pro uchazeče o doplnění kritéria v oblasti realizovaných staveb také o mezistaniční úseky, původně se v tendru uváděly pouze železniční stanice. Ekonomickému deníku to sdělil mluvčí Správy železnic Dušan Gavenda.

Čas načtení: 2024-11-15 09:45:05

Modernizace železničního uzlu Česká Třebová za 19,5 miliardy má stavební povolení

Modernizace železničního uzlu Česká Třebová má zelenou. Dopravní a energetický stavební úřad (DESÚ) informoval u udělení stavebního povolení. Předpokládané náklady stavby jsou podle dokumentace 19,5 miliardy korun. Podle mluvčího Správy železnic Dušana Gavendy je aktuálně vydáno nepravomocné stavební povolení a zároveň běží soutěž na zhotovitele stavby, jejíž uzavření předpokládá státní organizace do konce roku.

Čas načtení: 2024-11-27 05:30:00

Nesmí se to říkat nahlas, ale armáda už zřejmě nechce Pandury z první várky. Přijde na řadu Patria?

Na jednom z nedávných jednání sněmovního výboru pro obranu zazněla za zavřenými dveřmi závažná informace. Armáda už prý příliš nechce obrněné transportéry Pandur z první várky před necelými 15 lety. Česká armáda začala oficiálně přebírat první obrněné transportéry Pandur II od rakouské firmy Steyr na podzim roku 2009.

Čas načtení: 2025-01-13 11:30:00

Modernizace části železničního uzlu Česká Třebová získala pravomocné stavební povolení

Část mostů, komunikací či infrastruktury železničních stanic v rámci uzlu Česká Třebová získala povolení stavebního záměru od Dopravního a energetického stavebního úřadu (DESÚ). Úřad o tom informoval na svých internetových stránkách. Předpokládané náklady na schválené akce jsou 8,7 miliardy korun.

Čas načtení: 2024-11-07 13:30:00

Dohoda o majetkovém vypořádání mezi Lesy ČR a Správou železnic má urychlit výstavbu tratí

Urychlit přípravu staveb železničních tratí má do budoucna pomoci dohoda o postupu při majetkoprávním vypořádání mezi Správou železnic a Lesy ČR. Jde o způsob spolupráce i vzájemná práva a povinnosti v případech, kdy se investorské činnosti obou organizací dotýkají. Dohoda, kterou podepsali generální ředitelé státní organizace a státního podniku ve středu 6.

Čas načtení: 2024-11-21 15:23:58

Na železnice poplyne rekordní suma, začne výstavba rychlejších tratí. Modernizace čeká Českou Třebovou

Správa železnic bude mít v příštím roce na obnovu tratí a stanic k dispozici 62,7 miliardy korun. To je téměř o miliardu víc než letos. Rekordních 39,3 miliardy půjde na investice, díky tomu odstartuje například modernizace důležitého uzlu Česká Třebová.

Čas načtení: 2020-02-10 12:12:40

Českého lva mají šanci získat televizní seriály Bez vědomí a Most! či TV film Nonstop lahůdky

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) zveřejnila nominace ve dvou kategoriích, určených pro televizní projekty. Za rok 2019 akademiky nejvíce zaujaly v kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie Klec režiséra Jiřího Stracha, Nonstop lahůdky v režii Jana Hřebejka a Vodník Viktora Tauše. Mezi seriály si pak nejlépe vedly Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše, Zkáza Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota a hit loňského roku Most! režiséra Jana Prušinovského. V kategorii nejlepší televizní film nebo minisérie do závěrečného boje o Českého lva pustí dramatický příběh o hře kočky s myší Klec (Česká televize, režie: Jiří Strach, scénář Marek Epstein, producent Jaroslav Sedláček), komorní komedie nejen o generačním střetu s excelujícími Eliškou Křenkovou a Miroslavem Krobotem Nonstop lahůdky (Česká televize, režie: Jan Hřebejk, scénář Tomáš Pavlíček, producent Michal Reitler) a takřka hororově ponurá cesta komisařky Výrové do minulosti v minisérii Vodník (Česká televize, režie: Viktor Tauš, scénář Petr Jarchovský, producenti Jan Štern a Jan Lekeš). Nejlepší dramatický televizní seriál budou členové České filmové a televizní akademie (ČFTA) vybírat z trojice děl. Znepokojivý pohled do nedávné historie nabídl seriál Bez vědomí (HBO Europe, režie: Ivan Zachariáš, scénář Ondřej Gabriel, producenti Tereza Polachová, Steve Matthews a Jan Bílek), komediálně fantaskní polohu s kolektivním hrdinou nabídla Zkáza Dejvického divadla (Česká televize, režie: Miroslav Krobot, scénář Miroslav Krobot a Ondřej Hübl, producenti Kateřina Ondřejková, Ondřej Zima a Silvie Michajlova) a podle očekávání se o Českého lva bude ucházet televizní seriálový fenomén loňského roku Most! (Česká televize, režie: Jan Prušinovský, scénář Petr Kolečko, producent Michal Reitler). Zatímco filmy jsou do klání o České lvy zařazeny automaticky při splnění podmínek, které ukládá statut výročních cen, do televizních kategorií přihlašují své projekty vysílatelé. Letos přihlásily Česká televize, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova celkem 14 projektů. Vítězové filmových i televizních kategorií budou vyhlášeni během slavnostního ceremoniálu 27. ročníku cen Český lev v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Slavnostní večer bude přenášet živě Česká televize na ČT1. Akademie již dříve oznámila nominace pro filmovou tvorbu, kde se v 15 statutárních kategoriích o sošku Českého lva utká v závěrečném hlasování 17 filmových děl, z nichž nejvíce nominací s téměř vyrovnaným výsledkem patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci.  Známi jsou již vítězové nestatutárních cen. Cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče a cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 13:00:00

Finální podmínky pro uchazeče o poštovní licenci by měly vzejít z veřejné diskuze. Již brzy

Poštovní služby a příprava výběrového řízení na držitele poštovní licence od roku 2025 – to je jedno z témat, které má dnes zaznít na vládě.

Čas načtení: 2020-01-26 09:22:40

Cenu Trilobit získali Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za výkon ve filmu Staříci. Anticenu dostali moderátoři Luboš Xaver Veselý, Michaela Jílková a Jaromír Soukup

Hlavní cenu Trilobit 2020 si na slavnostním večeru 25. ledna v Berouně odnesli Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za film Staříci. Laureáty ceny Trilobit se pak stali režisér a scenárista Jan Prušinovský a scenárista Petr Kolečko za televizní seriál Most!, dále Marko Škop za námět, scénář a režii ve filmu Budiž světlo a do třetice režisér filmu Dálava Martin Mareček. Herec Jiří Schmitzer ve filmu Staříci ztvárnil válečného veterána, politického vězně a emigranta, vracejícího se do vlasti uzavřít účet s komunistickým prokurátorem z 50. let. „V roli Vlastimila je drsný i autentický, virtuózně rozehrává všechny odstíny postavy a ukazuje ve své touze po zdánlivě nemožném, že stáří je v životě sice poslední a možná největší zkouška, ale rozhodně není rezignací a nepostrádá humor,” vyzdvihla za porotce scenáristka Českého rozhlasu a České televize a televizní dramaturgyně hrané tvorby Šárka Kosková. „Také Ladislav Mrkvička předvedl málo vídaný herecký výkon, kumštýřskou zralost a mistrovství. Jeho protikomunistický odbojář Antonín interpretuje tragikomické situace jako hluboce lidské, jeho síla roste z překonávání slabosti, neboť je hnán potřebou dát svému životu smysl, třeba i nezištnou pomocí kamarádovi v akci tak riskantní, jakou je soukromá pomsta pohlavárovi, jenž za své zločiny nebyl nikdy potrestán,“ prohlásila Kosková. Uvedení seriálu MOST! znamenalo podle poroty pro Českou televizi skutečnou trefu do černého. „Podařilo se jí skloubit to, co se málokdy vyskytuje pohromadě, a už vůbec ne v seriálu: explozivní zábavnost, jež zaznamenala nebývalý divácký zásah, hraničící s kultem – a na druhé straně nepodbízivost, udržení vysoké scenáristické, dramaturgické i herecké laťky. Pohyb ve společensky citlivém poli genderové či rasové „jinakosti“ v drsné „vyloučené lokalitě“ zvládli tvůrci s humorem, bez laciného nadbíhání společenským stereotypům i bez korektního moralizování,“ uvedl předseda poroty Vladimíra Just. Další cenu Trilobit 2020 získal Marko Škop, který stojí za námětem a scénářem a zrežíroval drama o složité cestě k porozumění mezi nejbližšími a střetu rodiny s okolím s názvem Budiž světlo. „Děj filmu je pevně ukotven v tradici i dnešní realitě slovenského venkova. Zároveň je obecně platným obrazem současného světa, ve kterém stále častěji xenofobie dusí lidskost, osobní zodpovědnost nahrazuje slepá poslušnost a svobodu vláda pevné ruky,” vysvětlil novinář, kritik a teoretik především televizní tvorby Jan Svačina, co na snímku porotu zaujalo především. Trojici udělených Trilobitů uzavírá road movie režiséra Martina Marečka Dálava o cestě otce a syna z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku za odloučenou matkou a dcerou. „Film na pomezí dokumentu a dramatu je pohledem do soužití dvou zcela odlišných osobností a zároveň svědectvím lidské křehkosti. Též díky promyšlenému tvaru, kameře a střihu i hořce vtipné pointě je Dálava mimořádným filmovým zážitkem,“ sdělila střihačka Ivana Kačírková. Cenu Vladimíra Vančury za celoživotní tvorbu si z Kanady přilétl převzít herec Vladimír Pucholt. Cenou Ferdinanda Vaňka za přínos díla občanské společnosti ověnčili porotci režisérku Zuzanu Piussi a režiséra a producenta Víta Janečka za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. „Oba dokumenty jsou věcnou, střízlivou a místy otřesnou zprávou o mechanismech, jež se netýkají jen slovenské společnosti. První z nich vypovídá o kořistném vztahu k jedinečné přírodě na Kremnicku, již se chystají likvidovat těžařské firmy pod chytlavými hesly rozvoje chudé oblasti. Druhá zpráva vypovídá o tristním stavu spravedlnosti, médií i státu, ukradeného občanům, v němž korupce šplhá do nejvyšších pater (nebýt vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zřejmě bychom se o hloubce krize ani nedozvěděli). Oba snímky spojuje dětsky čistý, obrazově neokázalý, jakoby naivní přístup reportérky a režisérky, která se touto cestou dobírá drsné pravdy účinněji, než atakem či komentářem,“ vyzdvihl Vladimír Just. Cenu Josefa Škvoreckého za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby si převzal za kolektiv autorů rektor Akademie múzických umění v Praze Jan Hančil, a to za odbornou publikaci Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA. Publikace obsahuje sedm certifikovaných metodik DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), které zachovávají původní vzhled obrazu i charakter zvuku a zároveň řeší problém kontroly autorů nad digitalizací filmů. „Ocenění porota uděluje za zcela nové, jinde se nevyskytující metodiky, které jsou mezinárodně certifikovány a posouvají proces digitálního restaurování filmového díla do oblasti odborné ochrany uměleckého dědictví," prohlásila filmová publicistka Alena Prokopová. Zvláštní cenu poroty získala režisérka Theodora Remundová za dokumentární film Moje století. „Když je nějakému Čechovi sto let, dá se říct, že prožil se svou vlastí všechny důležité zvraty moderní historie – od založení Československa po současnost. Výsledkem zpovědí těchto osobností je jedinečný a lidsky citlivý pohled na vztahy individuálních lidských osudů a „velkých“ dějin,“ zdůraznil kameraman a pedagog Marek Jícha. Adresáty kritické Zcela zvláštní ceny poroty – Zlatý citrón se stala hned trojice adeptů – moderátoři Luboš Xaver Veselý (Za „podbízivý styl moderování, při kterém nejen v soukromé XTV otevřeně projevuje své sympatie i antipatie k jednotlivým událostem či hostům ve studiu. Nevyhýbá se ani politickým postojům, což je zarážející vzhledem k jeho angažmá ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si na nestrannosti moderátorů donedávna velmi zakládal.“), Michaela Jílková („Za moderování pořadu Máte slovo „pavlačovým“ způsobem, který se často pohybuje za hranicí kultivovaného sporu. Moderátorka nezřídka dostává hosty do defenzivy nikoliv argumenty, ale zvýšeným hlasem, skákáním do řeči, gestikulací a fyzickým narušováním osobní aury. Nenechá diskutující domluvit ani reagovat jeden na druhého, čímž manipuluje rozpravu. Tím v pořadu vítězí hrubost a hra na emoce nad věcnými argumenty.“) a historicky podruhé Jaromír Soukup („Za bizarní způsob moderování pořadů v TV Barrandov a za práci s informacemi, kterou musela opakovaně řešit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“) Vítězem Ceny dětské poroty – Berounský medvídek byl vyhlášen film Petera Bebjaka O zakletém králi a odvážném Martinovi, snímek Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula si podle očekávání odnesl si Cenu diváků – Berounský klepáček. Cílem cen Trilobit, které vznikly v 60. letech minulého století, je vyzdvihovat televizní a filmová díla s výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost. V 33. ročníku se o prvenství utkalo rekordních 166 snímků a 21 titulů s dětskou a rodinnou tematikou. UDĚLENÁ OCENĚNÍ 33. ROČNÍKU TRILOBIT 2020   HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2020 Staříci (producent: Endorfilm, koproducent: Česká televize)   CENA TRILOBIT 2020 MOST! (producent: Česká televize) Budiž světlo (producent: ARTILERIA, koproducenti: Negativ, Česká televize) Dálava (producent: Negativ, koproducent: HBO)   CENA VLADISLAVA VANČURY za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu Vladimír Pucholt   CENA FERDINANDA VAŇKA za přínos občanské společnosti Obléhání města, Ukradený stát (producenti: D1film, Ultrafilm)   CENA JOSEFA ŠKVORECKÉHO za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA (vydavatel: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze)   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Moje století (producent: Česká televize)   ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY – ZLATÝ CITRÓN Luboš Xaver Veselý Michaela Jílková Jaromír Soukup   CENA DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK O zakletém králi a odvážném Martinovi (producent: Rozhlas a televízia Slovenska, koproducenti: D.N.A. Production, Česká televize)   CENA DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK Nabarvené ptáče (producent: Silver Screen, koproducenti: Česká televize, Eduard & Milada Kučerovi, Certicon / Vladimír Mařík + Karel Kraus, innogy, Richard Kaucký Directory Films, PubRes, Rozhlas a televízia Slovenska) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-10-26 18:20:00

6 výkonných pomocníků pro krásnou pleť

Pokud je pro vás obtížné konzumovat doporučené denní porce ovoce a zeleniny, zkuste je do těla dávat jinou formou, jako já. Chce to jen vybrat správné složení bez syntetických složek. To je prosím nutrikosmetika v praxi.Vitamín CCéčko neslouží pouze při nachlazení. Vitamín C také stimuluje fibroblasty, které pomáhají redukci kolagenu. Navíc pomáhá při hnědých skvrnách. Ale ne všechny formy vitamínu C jsou stejné. Uměle vyráběné Céčko je levné a k ničemu. Používá se spíš jako kozervant v potravinách a někteří výrobci z něj rádoby dělají hit při nachlazení či nemocech. Aby ale takto vitamin C fungoval, musí pocházet z přírodních zdrojů.Vitamin DTakzvaný sluneční vitamín se v lékařství po mnoho let používal k léčbě psoriázy, protože pomáhá zmírnit zánět. Hraje také ve prospěch pleti. Vitamin D působí jako kontrola růstu kožních buněk, inhibuje proliferaci buněk pokožky a zklidňuje imunitní systém. Vitamin D získáte ze stravy (rybí tuk, játra, mléko, žloutky), ale nejlepší forma je právě ze slunce. Má to však háček. Aby organismus vyráběl v kůži vitamin D, nesmíte nosit tmavé brýle. V případě, že je nosíte, tak mozek nedává impuls k jeho přeměně. Zkuste tedy brýle nosit minimálě a spíš šáhněte po čepici či klobouku. V zimě využívejte každého dne, kdy svítí slunce nebo déčko jednoduše doplňujte z doplňků stravy.VápníkI když je nejvíce známý z mléka pro posílení kostí, má také velké kožní výhody. Vápník reguluje obnovu buněk stimulací určitých enzymů, které vám zpevňují kůži. Pomáhá chránit pokožku před invazí patogenů a zadržuje v pleti vlhkost. Prospívá zejména lidem se suchou, křehkou kůží.  Vitamin AVitamin A je efektivní anti-age vitamin. Opravuje epidermální atrofii, která ztenčuje kůži.NiacinNiacin, také známý jako vitamín B3, se nachází v mnoha potravinách, včetně zelené zeleniny. Je hydratační, chrání pokožku a pomáhá vytvářet ceramidy. Pomáhá zklidnit zarudnutí a zlepšuje jizvy po akné.   Dezintegrovaná chlorella - česká sladkovodní řasa z TřeboněNejlepším řešením je dezintegrovaná česká chlorella z Třeboně, která má všechny potřebné látky v sobě obsaženy pěkně pohromadě. Tohle je její oficiální laboratorní rozbor. A nejlépe je začít sadou Euniké for Woman a Euniké for Man. Dokonce tolik vychvalované aloe vera jí nesahá ani po kotníky!

Čas načtení: 2024-03-01 11:06:34

Šeda, Karel

Autor: agnes Datum: 01.03.2024 11:06:34 Příjmení:Surname:ŠedaSedaJméno:Given Name:KarelKarelJméno v originále:Original Name:Karel ŠedaFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:plukovník v. v.Colonel (Ret.)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:04.11.1908 Újezd u Chocně / 04.11.1908 Újezd u Chocně / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:15.06.1992 Praha / 15.06.1992 Prague / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)vojenský a dopravní pilotmilitary and transport pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - předválečný dopravní pilot- během Bitvy o Británii si připsal poškození jednoho nepřátelského letounu a během služby u 68. perutě jedno jisté vítězství - po komunistickém převratu v Československu (1948) perzekvován (7 let vězněn), po roce 1989 plně rehabilitován - pre-war transport pilot- during the Battle of Britain he scored one enemy aircraft damaged and one certain victory during his service with No. 68 Squadron- after the communist coup in Czechoslovakia (1948) persecuted (7 years imprisoned), fully rehabilitated after 1989Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.praha14.czwww.osobnostiregionu.czfcafa.comwww.abscr.czwww.rafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.cz

Čas načtení: 2024-04-09 18:37:01

Budil, Bohuslav

Autor: agnes Datum: 09.04.2024 18:37:01 Příjmení:Surname:BudilBudilJméno:Given Name:BohuslavBohuslavJméno v originále:Original Name:Bohuslav BudilFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:plukovník (in memoriam)Colonel (in memoriam)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:inženýrM.Sc.Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:23.09.1911 Brno-Bystrc / 23.09.1911 Brno-Bystrc / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:11.02.1990 Brno / 11.02.1990 Brno / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - během služby si připsal 1 jisté vítězství- zajat poté, co byl jeho letoun Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MK248 DU-R) sestřelen stíhačem nad Belgií a zachránil se na padáku - scored 1 certain victory during his service- captured after his Supermarine Spitfire LF Mk.IXC (MK248 DU-R) was shot down by a fighter over Belgium and rescued by parachuteSouvisející články:Related Articles: Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 5. část (1944). Cheb: Svět křídel, 2003. ISBN 80-86808-01-7. encyklopedie.brna.czwww.facebook.comrafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.cz

Čas načtení: 2024-04-30 07:57:45

Kresta, Otakar

Autor: agnes Datum: 30.04.2024 07:57:45 Příjmení:Surname:KrestaKrestaJméno:Given Name:OtakarOtakarJméno v originále:Original Name:Otakar KrestaFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovník v. v.Colonel (Ret.)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:17.09.1918 Klokočov / 17.09.1918 Klokočov / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:10.10.1992 Bystřička / 10.10.1992 Bystřička / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- stíhací pilot- fighter pilotJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- zajat poté, co byl jeho letoun Supermarine Spitfire Mk.VB (AD384/RY-O) sestřelen během operačního letu německým stíhačem nad Francií- po komunistickém převratu v Československu (1948) perzekvován, po roce 1989 plně rehabilitován- captured after his Supermarine Spitfire Mk.VB (AD384/RY-O) was shot down during an operational flight by a German fighter over France- persecuted after the communist coup in Czechoslovakia (1948), fully rehabilitated after 1989Související články:Related Articles: Zdroje:Sources:RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: 3. část (1942). Cheb: Svět křídel, 2001. ISBN 80-85280-77-9.www.pribor.czhttps://www.vets.cz/vpm/otakar-kresta-1094/www.facebook.comfcafa.comrafaci.czwww.vuapraha.czwww.vuapraha.cz

Čas načtení: 2024-06-16 10:04:35

Do Boskovic se sjedou jazzmani z Česka i Německa. Vystoupí stálice jazzové scény i mladí talenti

I letos se na boskovickém festivalu od 4. do 7. července představí řada výjimečných umělců české i německé jazzové scény. Návštěvníci se mohou těšit jak na tradiční styly a moderní jazz, tak i na improvizovanou experimentální hudbu. Jazzová scéna je již po několik desetiletí neodmyslitelnou součástí Festivalu pro židovskou čtvrť. Zámecký skleník tak na začátku července opět ožije barvitými, hravými i improvizovanými melodiemi. „Jazz představuje významný bod festivalového programu, páteční a sobotní večer si bez něj už ani neumíme představit. Na […] The post Do Boskovic se sjedou jazzmani z Česka i Německa. Vystoupí stálice jazzové scény i mladí talenti first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Do Boskovic se sjedou jazzmani z Česka i Německa. Vystoupí stálice jazzové scény i mladí talenti

Čas načtení: 2024-10-10 10:40:00

České digitální Oskary za rok 2024 získaly projekty samoobslužných prodejen nebo AI technologie monitorující srdce

Praha 10. října 2024 (PROTEXT) - Analytická společnost IDC společně s partnery Vodafone Business, Dell Technologies, Google Cloud a Hospodářskými novinami, za podpory ČSOB a Direct People vyhlásila vítěze druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards. Ta oceňuje nejlepší technologické inovace, díky kterým firmy zvyšují svou digitální vyspělost a zlepšují hospodářské výsledky. IDC podobná ocenění uděluje ve více než třiceti zemích světa na pěti kontinentech. V České republice má soutěž Digital Future Awards aktivní alumni komunitu, která se pravidelně setkává a sdílí zkušenosti s digitalizací napříč sektory.Do druhého ročníku soutěže IDC Digital Future Awards se přihlásilo celkem 40 soutěžících. V projektové části to bylo 28 organizací s 30 digitalizačními projekty. Ocenění se udělovala v pěti kategoriích: Best in Future of Connectedness, Best in Future of Digital Infrastructure, Best in Future of Digital Innovation, Digital Leader of the Year a Special Impact Award.Každá ze soutěžních kategorií s výjimkou Special Impact Award, v níž oceněné projekty vybírali redaktoři HN měla svou odbornou porotu složenou z digitálních lídrů a odborníků v oblasti informačních a komunikačních technologií a zároveň svého sponzora, který se na danou technologickou disciplínu zaměřuje nebo je mu blízká.„Digitální transformace v českých podnicích zdomácněla. Jak ukázal průzkum IDC Digital Impact Survey 2024, za důležitou ji považuje 85 procent tuzemských organizací. Dokončení digitální proměny ale žádný z respondentů neuvedl. Velmi pravděpodobně ji chápou jako trvalý proces, jenž by od určité úrovně měl nést jiný název. V IDC takový termín máme, je to obtížně přeložitelné spojení Digital-First.,“ uvádí Dana Vaníčková, Associate Vicepresident Events ve společnosti IDC.„K čemu v tuzemských podnicích slouží digitální iniciativy? Více než osm desetin jimi podporuje inovace a efektivitu provozu. Přes 70 procent s jejich pomocí zvyšuje produktivitu zaměstnanců a objem tržeb. Tři pětiny prostřednictvím digitálních projektů a iniciativ ošetřují aktivity v oblasti udržitelnosti anebo je nasazují pro posílení odolnosti organizace. Nutno podotknout, že motivy účastníků soutěže IDC Digital Future Awards byly s těmito zjištěními v souladu. Prioritu hrají inovace, efektivita a produktivita,“ dodává Dana Vaníčková.Soutěžní kategorie a jejich výsledkyKategorie Best in Future of Connectedness 2024 Česká republikapowered by Vodafone BusinessSoutěžní kategorie Best in Future of Connectedness oceňuje projekty, které pomocí konektivity a digitálních technologií propojují lidi, zařízení, aplikace a procesy. Příklady hlavních technologií této kategorie: internet věcí (IoT), sítě 5G a 4G, mobilní privátní sítě (MPN), softwarově definované sítě (SD-WAN) anebo bezdrátové sítě všech standardů. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: umělá inteligence, rozšířená a virtuální realita, cloudové služby, technologie kybernetické bezpečnostiVítěz:Projekt Automatizované prodejny 24/7Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Finalisté:Projekt LetGIS, Letiště Václava Havla PrahaProjekt Rozšířené vyhledávání spojů v aplikaci PID Lítačka, Operátor ICTPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Connectedness je společnost Vodafone Business, přední globální hráč telekomunikačního průmyslu a technologický inovátor.„Finalisté v naší kategorii Best in Future of Connectedness představují špičku digitálních inovací, které odrážejí současné trendy v oblasti bezpečnosti, udržitelnosti a umělé inteligence. Moderní technologie umožňují firmám a organizacím rychle reagovat na nové tržní požadavky, a ve Vodafone Business jsme rádi, že můžeme tyto technologie poskytovat. Oceněné projekty jsou skvělým příkladem, jak digitalizace zpřístupňuje dostupnost služeb, zvyšuje efektivitu a přináší úspory. My jsme nadšení, že můžeme podporovat lidi, kteří tyto inovace přinášejí do praxe,“ říká Veronika Brázdilová, viceprezidentka pro firemní zákazníky společnosti Vodafone Business.Kategorie Best in Future of Digital Infrastructure 2024 Česká republikapowered by DELL TechnologiesToto ocenění je udělováno organizacím, které prostřednictvím digitální infrastruktury zlepšují svůj provoz a urychlují inovace. Příklady hlavních technologií této kategorie: hyperkonvergovaná infrastruktura, veřejné cloudové služby IaaS a PaaS, Cloud Ops, softwarově definované infrastrukturní technologie. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: pokročilá virtualizace, bezpečnostní a síťové technologie, automatizovaná správaVítězProjekt Digitalizovaná komunikace s ČSSZ prostřednictvím ISSSVojenská zdravotní pojišťovna České republiky (VoZP)FinalistéProjekt Klientská zóna Jenda, Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky (MPSV)Projekt PRO CHMEL, Plzeňský PrazdrojPartnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Infrastructure je globální hráč na poli serverů, datových úložišť a počítačů společnost Dell Technologies.„Iniciativy, jako je soutěž IDC Digital Future Awards, pomáhají ukazovat úspěšná technologická řešení, což je pro nás nesmírně důležité, protože jako IT společnost ceníme každého, kdo umí technologie efektivně využít. Jejich možnosti jsou totiž dnes téměř nekonečné, ale to s sebou přináší zejména zodpovědnost v jejich nasazování. Každá inovace by měla jít ruku v ruce s dalšími přínosy, což se podařilo i všem finalistům kategorie Best in Future of Digital Infrastructure. V případě těchto projektů vidíme skutečně neotřelé způsoby, jak s pomocí moderních řešení dělat svět kolem nás trochu lepším, jednodušším a efektivnějším..,“ říká Radomir Bordon, Country Manager pro Českou republiku, Slovensko a Maďarsko ve společnosti Dell Dell TechnologiesKategorie Best in Future of Digital Innovation 2024 Česká republikapowered by Google CloudKategorie Digital Innovation je určena pro inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli software a cloudové služby. Obě uvedené produktové či technologické kategorie musejí být zkombinovány tak, aby nejvyšší efekt přinášelo právě jejich spojení. Projekty díky svým parametrům významně a prokazatelně zlepšují činnosti organizace v oblasti zefektivnění procesů, zvýšení odolnosti, růstu produktivity, obratu, zlepšení zákaznické zkušenosti nebo v podobě proniknutí na nové trhy.Příklady hlavních technologií této kategorie: SaaS, kontejnerizace, mikroslužby, umělá inteligence, AR/VR/MR, Low Code & No Code /MR. Další podpůrné technologie této soutěžní kategorie: DevOps, DevSecOps, Progresivní webové aplikace, Robotická procesní automatizace, Blockchain.VítězProjekt Využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdceFakultní nemocnice OstravaFinalistéProjekt DiPSy – Digitální přihlašovací systém, Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT)Projekt Automatizované prodejny 24/7, Svaz českých a moravských spotřebních družstev (Skupina COOP)Partnerem soutěžní kategorie Best in Future of Digital Innovation je jeden z nejvýznamnějších technologických hráču na světě, společnost Google Cloud.„Misí Google Cloud je podporovat firmy a organizace každé velikosti v jejich digitální transformaci. Velice nás těší být součástí IDC Digital Future Awards a společně s IDC ocenit české inovativní digitální projekty, v jejichž návrhu a provozu hrají klíčovou roli technologie a cloud. Finalisté námi podporované kategorie Best in Future of Digital Innovation jsou důkazem, že takové projekty v České republice máme a stojí za to, se jimi inspirovat."„Ať už je to projekt modernizace procesu podávání přihlášek na střední školy pomocí plně digitálního přihlašovacího systému DiPSy společnosti CERMAT, projekt využití umělé inteligence v rámci dlouhodobého monitoringu srdce Fakultní nemocnice Ostrava nebo automatizované hybridní prodejny zajišťující nepřetržitý maloobchodní provoz společnosti COOP - všechny ukazují, že díky svým parametrům a kombinaci software a cloudových služeb prokazatelně zlepšují zákaznické zkušenosti, kvalitu života i činnosti organizace samotné," říká Denys Petrov, Head of Enterprise CEE, Google Cloud.Kategorie Digital Leader of the Year 2024 Česká republikapowered by IDC Česká republikaUž název této kategorie, jejímž partnerem je sama společnost IDC, naznačuje mnohé. Cílí na zkušené inovátory, kteří své schopnosti každodenně osvědčují v praxi. Nejde jen o jejich úspěšné projekty. Kategorie má oceňovat komplexní osobnosti, které to umí nejen s technologiemi, ale i s lidmi.VítězAlbert SoukupHead of Product & Innovation, WoltairFinalisté:Václav Dorazil, Vicepresident of Data & Digitalization, EurowagTomáš Záruba, former Chief Product & Technology Officer, Pilulka LékárnyKategorie Special Impact Award 2024 Česká republikapowered by Hospodářské novinyV této soutěžní kategorii vyzdvihujeme projekty, kteří mají odvahu prosazovat změny v prostředích, která jsou často rigidní a rezistentní vůči inovacím. Tato kategorie vznikla až po zahájení prvního ročníku soutěže. Její zrod iniciovali porotci, kteří poukazovali na velké množství kvalitních projektů, jež zasluhují zviditelnění a ocenění, ale ve specificky vymezených kritériích pro hodnocení jednotlivých kategorií se mezi finalisty neprobojují. Partnerem Special Impact Award se staly Hospodářské noviny. Rolí porotců se zhostili jejich redaktoři.VítězProjekt eDokladyDigitální a informační agentura (DIA)FinalistéProjekt 3Diamond – 3D tisk, Krajská nemocnice LiberecProjekt Digitální radnice – Dáme na Vás, Magistrát města BrnoJak se přihlásit nebo poslat tip do dalšího ročníkuPřihlásit svou organizaci a její projekt nebo sebe sama do třetího ročníku soutěže bude možné od února 2025. Jak na to? Vyplníte on-line přihlášku nebo online nominační formulář na stránkách www.idc.com/dfa. Zdroj: Vodafone CRČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-08-28 20:23:11

Vítězem karlovarského filmového festivalu se stal srbský film Strahinja. Které další snímky byly oceněny?

Letošní 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhl od 20. srpna do 28. se dvěmi soutěžními sekcemi. Festivalové poroty ocenily 28. srpna nejlepší filmy festivalu. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu.   HLAVNÍ SOUTĚŽ   VELKÁ CENA – KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva 2021 Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Každá minuta života Režie: Erika Hníková Česká republika, Slovenská republika, 2021 Slovenští manželé Hanuliakovi se při výchově rozhodli následovat cestu takzvané Kamevédy, komplexního rozvoje pohybových schopností i intelektu dítěte. Ve své hloubce unikátní úvaha o výchově dětí dokumentuje rok života jejich čtyřletého syna Miška, z nějž ani minuta nepřišla nazmar, neboť pro nudu nezbývá místo a odpočinkem se jen nadechuje před dalším výkonem.   CENA ZA REŽII Dietrich Brüggemann za režii filmu Ne! / Nö Německo, 2021 Není trajektorie partnerského života předem nadefinovaná? Vzít se, mít děti, být jako ostatní… Generace třicátníků má možná vše, avšak podle Dietricha Brüggemanna selhává v naplnění nastavených ideálů. Ne! je kritikou současných hodnot, stejně jako pojednáním o boji za lásku.   CENA ZA ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON Éléonore Loiselle za roli ve filmu Boje / Guerres Kanada, 2021 S dovršením dvaceti let se Emma přihlašuje do armády. Chce nejen jít ve šlépějích svého otce, ale touží se též zbavit tíživého pocitu existenciální prázdnoty. I když to prostředí tvrdé disciplíny vyžaduje, Emma postupně zjišťuje, že ne všechny emoce dokáže v mužské společnosti potlačit.   CENA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON Ibrahim Koma za roli ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021 Anamarija nastupuje jako výchovná poradkyně do nové školy. Divák spolu s ní odkrývá charaktery členů učitelského sboru, prožívá drobné konflikty a odhaluje zákulisní hry. Sebevědomý debut Sonji Tarokić o boji jednotlivce v rámci systému a obtížnosti zachování vlastní integrity přináší zároveň komplexním způsobem podaný portrét instituce, jejíž zaměstnanci mají jeden z nejzodpovědnějších úkolů – vzdělávat nastupující generace.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Vinette Robinson za herecký výkon ve filmu Bod varu / Boiling Point Velká Británie, 2020 Šéfkuchaři Andymu ještě ani nezačala směna, a už nestíhá. Jeho restaurace je přebookovaná, kuchyní šmejdí nespokojený kontrolor a do toho všeho na večeři dorazí i kuchařská ikona s uznávanou food-kritičkou. Jednozáběrová jízda hektickým večerem začíná… Famózní Stephen Graham v hlavní roli britského filmu o všech, kterým se pod tíhou profesního stresu někdy zavařila hlava.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jelena Stanković za kameru ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   DIVÁCKÁ CENA DENÍKU PRÁVO Zátopek Režie: David Ondříček Česká republika, Slovenská republika, 2021 Fascinující drama Davida Ondříčka přibližuje životaběh Emila Zátopka, proslulého českého vytrvalce a olympijského šampiona, muže, který s imponující bezstarostností atakoval hranice lidských možností a zařadil se po bok velikánů, kteří posunuli sportovní klání do kategorie nezapomenutelných příběhů.   SOUTĚŽ NA VÝCHOD OD ZÁPADU   VELKÁ CENA NA VÝCHOD OD ZÁPADU Rus / Nuuccha Režie: Vladimir Munkuev Rusko, 2021 Chudý jakutský pár právě pohřbil novorozené dítě a chystá se na příchod drsné zimy. Když místní správce rozhodne, že se mají manželé postarat o ruského politického vězně, nezbývá jim než uposlechnout. Cizincův příchod však zasáhne do jejich života víc, než očekávají… Sugestivní drama je pozoruhodnou ukázkou jakutské kinematografie a zároveň výrazným hlasem do debaty na téma následků kolonizace a násilné asimilace národů na území carského Ruska.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY NA VÝCHOD OD ZÁPADU Jako sestry / Sestri Režie: Dina Duma Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, 2021 Přátelství dvou dospívajících dívek je ohroženo ve chvíli, kdy musí čelit fatálním následkům svého manipulativního chování. Subtilní debut z prostředí mladé komunity, pro niž je počet followerů důležitější než upřímné vztahy, autenticky zachycuje formativní momenty mládí, které nás učí přijmout zodpovědnost za své činy.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS – CENA ZA MIMOŘÁDNÝ UMĚLECKÝ PŘÍNOS SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFII Michael Caine, Velká Británie   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY ZA PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Jan Svěrák, Česká republika   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY Ethan Hawke, USA   NESTATUTÁRNÍ CENY UDĚLENÉ NA FESTIVALU   CENA MEZINÁRODNÍ FILMOVÉ KRITIKY Zkouška / Ezmûn Režie: Shawkat Amin Korki Německo, Irácký Kurdistán, Katar, 2021 Pokud Rožín nesloží přijímací zkoušky na univerzitu, musí podstoupit domluvený sňatek. V opačném případě je svobodná. Tak rozhodl otec, hlava rodiny. Starší sestra Šilan se snaží Rožín ze všech sil pomoci, ale každý dobře míněný krok stahuje mladou ženu hlouběji do sítě podvodů a lží. Napínavé drama i odvážný průzkum tématu práva žen na vlastní život.   CENA EKUMENICKÉ POROTY EKUMENICKÁ POROTA Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ EKUMENICKÉ POROTY Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021   CENA FEDEORA Za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu Otarova smrt / Otar's Death Režie: Ioseb „Soso“ Bliadze Gruzie, Německo, Litva, 2021 Dvě rodiny, potýkající se s rozdílnými existenciálními problémy, svede dohromady nešťastná událost. Na jednu z nich má nehoda fatální dopad, pro druhou se stává příležitostí k lepšímu životu. Pečlivý průzkum perspektiv všech poznamenaných osob ústí v úvahu nad lidskou morálkou, jež si neodpustí tragikomický tón.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ POROTY FEDEORA Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   CENA EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 06:25:08

Česká televize má problém se sponzoringem pořadů

Kverulant je přesvědčen, že služba veřejnoprávní televize je důležitým pilířem občanské společnosti a demokracie, a tím víc ho mrzí, že Česká televize již od roku 2011 soustavně porušuje zákon, který reguluje vysílání reklamy. Televize na programu ČT1 tento zákaz obchází a označuje reklamu za sponzorování vysílání, které zákon dovoluje. V roce 2018 ČT za toto porušování zákona vyinkasovala rekordní částku téměř 239 milionů korun. Nejenže jsou tak řádní plátci koncesionářského poplatku obtěžováni reklamou, ale především miliony diváků mohou každý den sledovat, jak velká a důležitá veřejnoprávní instituce porušuje zákon. Proto je Kverulantovým cílem přimět ČT k zastavení vysílání nepovolených reklam.  Česká televize má již od roku 2011 reklamní vysílání limitované zákonem. Reklama je povolená pouze na stanicích ČT2 a ČT sport, kde nesmí přesáhnout 0,5 % denního vysílacího času na každém z těchto programů. Po zákazu reklamy v roce 2011 Kavčí hory na nějaký čas reklamu z vysílání na ČT1 skutečně stáhly. Pak se ale oklepaly a začaly zákon obcházet. Začaly vysílat reklamu maskovanou tvrzením, že nejde o reklamu, ale o ušlechtilé sponzorování pořadu, které má ČT povoleno. Jako by Česká televize nedostávala koncesionářské poplatky. Jako by ročně od občanů nedostávala přibližně 6 miliard korun. Příjmy České televize z reklamního vysílání, sponzoringu a dalších komerčních formátů dosáhly v roce 2018 výše 379 milionů korun. Nejvyšší měrou, 63 procenty, se na komerčním vysílání ČT podílela právě reklama vydávaná za sponzoring, ze kterého ČT inkasovala necelých 239 mil. Kč. To je oproti roku 2017 nárůst o 21 procent. Reklamní vysílání v podobě klasických reklamních spotů vyneslo 112 mil. korun. ČT tak na nelegálním „sponzoringu“ vydělává dvakrát víc než na reklamě legální. S trochou nadsázky lze konstatovat, že ČT divákům denně dokazuje, že zločin se vyplácí víc než legální byznys. Zákaz nezákaz Česká televize nás nešetří a nešetří ani naše děti. A tak byl Večerníček v lednu 2012 přesunut z ČT1 na ČT2, protože na tomto programu reklama být může. Na ČT2 byl Večerníček až do léta 2018 obklopen reklamou zacílenou na děti, přestože to bylo a je zakázané. Kverulant se s tímto stavem nechtěl smířit, a proto již v březnu 2013 podal na Českou televizi stížnost Radě pro televizní vysílání. Rada Kverulantovi tehdy odpověděla, že sponzoring reklamou nejspíše je, ale oni s tím nic nesvedou a na postih už rezignovali. V létě 2018 se chvíli zdálo, že televize tuto nezákonnou praxi opustila a přestala Večerníček obklopovat reklamou cílenou na dětského diváka. Bohužel na konci září se televize vrátila k reklamě zacílené na dětského diváka. Zpočátku byla reklama na spektakulární show ještě jako sponzorování pořadu. Už tehdy ale bylo evidentní, že cílem upoutávky je to, aby děti přiměly své rodiče zakoupit vstupenku na opravdu drahé představení o dinosaurech. Cena jedné vstupenky se pohybovala od 1 228 Kč až do astronomických 3 507 Kč. V listopadu 2018 již ČT zahodila poslední skrupule a vysílala těsně před Večerníčkem reklamu zaměřenou na děti již ani neoznačenou jako sponzorství pořadu. Přitom podle zákona 231/2001 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání a § 48, odstavec (2), písmeno a) nesmějí televize vysílat reklamu, která mravně ohrožuje děti a mladistvé tím, že přímo nabádá děti a mladistvé ke koupi nebo pronájmu určitého výrobku nebo služby s využitím jejich nezkušenosti nebo důvěřivosti. A podle písmena b) televize dokonce ani nesmí přímo nabádat děti a mladistvé, aby přemlouvali své rodiče nebo jiné osoby ke koupi nabízeného zboží nebo služeb. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tento stav by měl být změněn a v tomto konkrétním případě existují asi jen dvě možnosti. Buď Rada pracuje špatně a její rozhodnutí jsou špatně právně zdůvodněna, a potom je třeba vyměnit členy Rady. Nebo zákon neposkytuje činnosti Rady dostatečnou oporu. V obou případech má řešení v rukou parlament, který také jmenuje členy Rady. Kverulant v dubnu 2013 vyzval zákonodárce, aby se činností Rady zabývali. Marně. Pak přišel rok 2014 a s ním nové složení parlamentu a následně nové složení Rady České televize. Poslanci zvolili šest nových kandidátů do Rady České televize, kteří obsadili šest uvolněných míst. V březnu 2014 byla patnáctičlenná Rada ČT kompletní. Flexibilní poslanec V dubnu 2014 proto Kverulant podal Radě pro televizní a rozhlasové vysílání svoji stížnost znovu. Opět marně. Podal také stížnost i Radě ČT. Také marně. V prosinci 2014 se Kverulant obrátil na parlamentní Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Po určité době se Kverulantovi ozval tehdejší poslanec Martin Komárek. I on souhlasil s Kverulantovým názorem, že sponzorské vzkazy jsou ve skutečnosti reklamou. Ale panu poslanci Komárkovi nečinilo problém v krátké době změnit diametrálně názor, a tak se už v březnu 2015 nechal v rozhovoru pro Hospodářské noviny slyšet, že: „Zákaz reklamy na jedničce nám přijde absurdní, když její program je komerční.“ O tom, že se pan poslanec nechal ochočit, aby spíše než zákon prosazoval zájem ředitele veřejnoprávní televize Petra Dvořáka, svědčí schůzka, která se uskutečnila o rok poději, v březnu 2016. Na schůzce v malostranské kavárně, které byl Kverulant.org svědkem, si ředitel ČT povídal s poslancem Komárkem o tom, jak to zařídit, aby Česká televize nespadala pod nový zákon o registru smluv. Veřejnoprávní vynalézavost V roce 2015 ČT přišla s dalším modelem, jak obejít zákon. V roce 2015 bylo vyrobeno 12 dílů pořadu Auto Moto Revue. Ty se začaly od května 2015 vysílat. Pořad Auto Moto Revue je druhým nejstarším vysílaným titulem ČT a v roce 2015 byl vysílán jako týdeník. Vše na programu ČT2. Vzhledem k početné motoristické obci patřil pořad k sobotním deseti nejsledovanějším na ČT2. Pořad byl však značně neobjektivní a vzhledem k tomu, jak vznikal, ani jiný být nemohl. Televize totiž kromě výroby skrytých titulků za pořad nic neplatila. Pořad vyráběl externí dodavatel, kterého platili výrobci a prodejci aut, garážových vrat, poskytovatelé leasingů a podobně. Je evidentní, že tito inzerenti to nedělali proto, aby pomohli ČT plnit hlavní úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání, kterými jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, jak to ČT ukládá v § 2 odst. 2 zákon o České televizi.  Navíc šlo o nepřípustné umístění produktu. Umístění produktu je totiž přípustné pouze v kinematografických dílech, filmech a seriálech vytvořených pro televizní vysílání, ve sportovních pořadech a zábavných pořadech, a to za podmínky, že se pouze bezplatně poskytuje určité zboží nebo služby, jako např. rekvizity nebo ceny, s cílem zařadit je do pořadu (§ 53a odst. 1 písm. a) a b) novelizovaného zákona č. 231/2001 Sb.). Pořady, které obsahují umístění produktu, musí splňovat zákonné požadavky, které byly v pořadu Auto Moto Revue soustavně porušovány.  Marnost nad marnost Kverulant.org se stále nechtěl smířit se soustavným porušováním zákona významnou veřejnoprávní institucí, a proto v červenci 2015 podal RRTV další podnět k šetření. RRTV se Kverulantovou stížností skutečně zabývala, ale došla k závěru, že vše je v naprostém pořádku. Scéna, v níž hokejový expert Pavel Richter vychází ze stanu společnosti McDonald’s a přináší podnos s občerstvením, přičemž jeden hranolek nabízí kolegyni, byla příliš již i na jinak velmi shovívavou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. RRTV udělila v říjnu 2015 ČT za úspěšné hledání limitů nevkusu pokutu ve výši 350 tisíc korun.  V listopadu 2017 podal Kverulant další stížnost k RRTV. V říjnu 2017 totiž odvysílal program ČT1 po osmé hodině před hlavním večerním programem dokonce reklamu na hazard v online casinu SYNOTtip. V této reklamě přeje vyzývavě oblečená krupiérka divákovi nikdy nekončící zábavu v českém online casinu SYNOTtip. Bohužel, ani tentokrát nebyl Kverulant úspěšný. RRTV mu v půlce prosince 2017 sdělila, že si nechala zpracovat analýzu spotu, ze které vyplývá, že o reklamu nejde. Kverulant si tuto analýzu od rady vyžádal a po jejím prostudování užasl, že podle ní spot nepřeje divákům nikdy nekončící zábavu v kasinu SYNOTtip, ale prostě jen nikdy nekončící zábavu a k návštěvě online casina vůbec nevybízí. Inu pokrytectví opět vítězí. Kverulant se však nevzdává a po částečné obměně radních zaslal v dubnu 2019 dopis všem členům Rady ČT a Rady pro rozhlasové vysílání a vyzval je, aby zjednali nápravu. Opět marně. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.