Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 22.01.2025 || EUR 25,145 || JPY 15,448 || USD 24,075 ||
středa 22.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 022,  dnes má svátek Slavomír, zítra má svátek Zdeněk
22.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 022,  dnes má svátek Slavomír
DetailCacheKey:d-9382 slovo: 9382
Adventní zastavení

Koncert s názvem uvedeným v titulku proběhnul letošní první adventní neděli 30. listopadu v pražském Českém muzeu hudby (ČMH) a zakončil se jím cyklus sedmi koncertů a jednoho tanečního vystoupení s názvem Hudba v nás. Pořadatel cyklu, Národní informační a poradenské centrum, respektive jeho útvar Artama, jej věnoval Roku české hudby a představily se na něm přední naše i zahraniční dětské, mládežnické a dospělé pěvecké sbory, orchestry, sólisté a taneční soubory.

---=1=---

Čas načtení: 2019-12-14 09:26:26

Dlouhé a pomalé Vánoce

Nakoupit dárky, vygruntovat, stromeček, kapr, salát, honem honem se vyšňořit, navštívit příbuzné na druhé straně republiky a 26. prosince večer padnout vysílením. Moje babička ten večer po třech neklidných a uspěchaných dnech zahlásila: „No, moje milé Vánoce, a je po vás.“ Vlastně tak vystihla to, jak vánoční svátky už desítky let probíhaly. Spěch, chvat, neklid, a pak honem romantika na povel, dárky a přežrání. Leckdo dneska hlásá, že ty svátky máme prožívat v mnohem větším klidu, ale i ten je tak v důsledku jaksi na povel. Buď v klidu, jinak nebudeš mít pěkné Vánoce. Až si jeden nakonec nutně říká, co na těch svátcích lidi mají a po celá staletí měli? Když ale musíte hodně věcí stihnout v krátkém čase před Vánocemi, kde pak vzít ten klid a pohodu? A jak dlouho vlastně trvají Vánoce? Tak trochu začínají první adventní nedělí, což je začátek církevního roku. Ale to ještě nejsou Vánoce jako takové, ale příprava na ně. Pro křesťanskou tradici je to čas očekávání a rozjímání nad příchodem spasitele. Samozřejmě k adventu patří půst. Ten končí večer 24. prosince, což je poslední den adventu, nikoli první den Vánoc. Proto také na štědrovečerní stůl patří postní jídla jako ryba. Štědrým dnem to začíná Vánoce začínají 25. prosince narozením Páně. Je to takový český paradox, v den, kdy Vánoce začínají, mají u nás dnes mnozí a mnozí dojem, že právě skončily, že je po všem a že je to vlastně trochu škoda. Jenže Ježíšek se v noci z 24. na 25. prosince teprve narodí. Všechno začíná. Proto také v jesličkách do té noci nemá být jezule, ale prázdné jesle. Takže když dnes na náměstích vidíme od začátku adventu betlém v plné sestavě, je to vlastně nesmysl. Podobný jako zpívání koled před onou nocí. Koledy oslavují narození Ježíška, těžko ho tedy vítat dny a týdny před tím, než se to stalo. Pak není divu, že to vlastně vypadá, že Vánoce trvají jenom dva dny, první a druhý svátek a basta. Další omyl. Teprve 26. prosince začíná vánoční oktáv – ten den se připomíná svátek prvomučedníka Štěpána, následuje 27. prosince svátek apoštola a evangelisty Jana a 28. prosince svátek svatých mláďátek, který připomíná betlémská mláďátka zavražděná králem Herodem po Kristově narození. A příběh Ježíšova narození pokračuje. Vánoční sváteční okruh se uzavírá až 6. ledna, jednak slavením Tří králů, kteří přišli do Betléma (opravdu na Ježíška nečekali za rohem a cesta k němu jim chvilku trvala) a 6. leden je zároveň dnem křtu Páně. Mimochodem, ono C+M+B, které se píše na dveře příbytků na Tři krále nejsou Kašpar, Melichar a Baltazar, ale znamená to "Christus mansionem benedicat" ("Kriste, žehnej tomuto obydlí"). A ty křížky mezi písmenky nejsou plus, ale právě kříže. Ježíšek je tedy 6. ledna pokřtěn, ale vánoční příběh stále není u konce. Čtyřicet dní času Vánoce se definitivně uzavírají až uvedením Páně do chrámu, což je svátek, který připadá na 2. února, a proto až do tohoto dne mohou být v kostelích vystaveny jesličky. Podle starozákonních přepisů o rituální čistotě byla žena po porodu chlapce 40 dní a po porodu děvčete 80 dní nečistá a musela pak přinést knězi k oběti za hřích beránka a holoubě. Prvorozený syn musel být také přiveden do chrámu a musela se za něj vyplatit oběť. A tak i Marie a Josef čtyřicet dní po narození Ježíše přinesli svého prvorozeného do chrámu a Maria přitom vykonala jednak oběť svého "očištění" a jednak vyplatila prvorozeného. Při slavnosti tohoto svátku se světí svíce, z čehož vznikl lidový název tohoto svátku Hromnice. Vánoce tedy podle křesťanské tradice trvají od 25. prosince do 2. února. A dává to smysl nejen z hlediska Ježíšova příběhu, jak jsme ho právě popsali, ale také z pohledu běžných věřících v minulých staletích. Hnát se honem honem za nějakým slavením na dva dny, všechno nachystat, zblajznout a zase sklidit, to by bylo zbytečné plýtvání, které si nemohli dovolit. Navíc zima je nutila trávit čas spíš doma, práce na poli nebyla. Čtyři týdny se pozvolna chystat a rozjímat a čtyřicet dní pak slavit a připomínat si, to už je ale jiná. Vánoce po měšťansku Jistě, dnes na to všechno není kdy. Navíc od dob Charlese Dickens a jeho Vánoční povídky tu máme tradici měšťanských Vánoc s jejími dárky a stromečky a vánočkami, svátky rodiny, klidu a pohody. Svátky v našem prostředí asi nejvíc biedermeirové. Ale ani těm dnes nedáváme tolik prostoru sami v sobě, jako to dělali Dickensovi vrstevníci. Vlastně i tady se na nás podepsaly snahy nacistů a komunistů ve dvacátém století tyto velké křesťanské svátky omezit a vygumovat. Jedni se je snažili nahradit starogermánským slunovratem, druzí umělým Dědou Mrázem, kterého ve 30. letech minulého století zavedl rovnou Stalin. Nepovedlo se docela, ale rozrušené vazby a tradice se už nikdy plně neobnovily. A nijak masově také neobnoví, ale možná by něco z těch dlouhých, čtyřicet dní trvajících Vánoc zbýt mohlo. Větší prostor pro slavení, setkávání, zastavení. Až přijde ráno 25. prosince, vzpomeňme si, že to všechno není za námi, naopak ten příběh začíná, ať už na něj věříte, nebo ne. Bez něj by ale Vánoce tak nějak nebyly.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

\n

Čas načtení: 2024-11-11 11:59:27

Pražský hrad znovu otevře lidem běžně nepřístupné prostory, vstup bude zdarma

Na den otevřených dveří naváže adventní program s názvem Vánoční putování Pražským hradem. Návštěvníky čekají tři zastavení.

\n
---===---

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2022-04-24 10:22:59

Přemítání nad bojištěm I. – o číslech, která je nutné brát s rezervou

Milí čtenáři, je zase čas na „válečný” článek. Tentokrát se mi ovšem roztáhl do takové délky, že bylo nutno jej rozdělit na dvě části. V prvním díle se podíváme na téma čísel, jak se někdy také používají ve válečném zpravodajství … eh, propagandě … eh, zpravodajství. (Hranice je notně neostrá.) Čísla mají na první pohled „tvrdý“ charakter a člověk si je spojuje s takovými vznešenými a čistými vědami, jako je matematika. Realita za nimi je podstatně složitější. Vybral jsem pro tento článek tři zastavení. Jedno se týká čistě Ruska, to druhé je namíchané, a to třetí je ukrajinsko-západní. Zastavení první: kolik má vlastně Rusko tanků? (Místo „tanků” se lze ptát i po jiných vozidlech nebo třeba letadlech, ale nejhezčí příklad jsou právě tanky.) Tato jednoduchá otázka má překvapivě nejednoduchou odpověď. Běžně narazíte na čísla mezi třemi tisíci a 15 tisíci tanky, ale není to tím, že by každý institut měl jinou aritmetiku. Rusové samotní samozřejmě raději prezentují ta větší čísla, která více odpovídají jejich image mocného medvěda. Jádrem pudla je daleko subtilnější otázka, kolik má ve skutečnosti Rusko bojově nasaditelných tanků. Není to jen výlučně ruská otázka. Položte si ji pokaždé, začne-li někdo šermovat nějakými hausnumery. Ony tanky, které celkově v součtu tvoří „papírový stav”, můžeme totiž rozdělit zhruba do čtyř kategorií: 1. Tanky v aktivní službě, okamžitě (nebo jen s minimálními zásahy) nasaditelné do akce. 2. Tanky, které vyžadují nějaké opravy, než je možné s nimi vyrazit na bojiště. Řekněme v rozsahu několika týdnů a v ceně do padesáti tisíc dolarů. 3. Tanky, které vyžadují důkladné opravy až generálku. Měsíce práce a podstatně vyšší částky na jeden kus. 4. Šrot s vnější podobou tanků, vhodný jen ke kanibalizaci na náhradní díly nebo jako (stojící) rekvizita do válečného filmu, nebudou-li vyžadovány příliš blízké záběry na jednotlivá vozidla. Té poslední kategorie jsou plné takzvané tankové hřbitovy, které má jak Ukrajina, tak Rusko (ostatně i řada jiných států). Ve vlhkém podnebí a pod širým nebem jde proces chátrání velice rychle. Není úplně jisté, které z těchto tanků jsou přitom již oficiálně vyřazeny ze stavu a které ještě ne. (Vlhkost je vůbec velký problém s dochováním čehokoliv, a to už tisíce let. Malá odbočka do historie: každý ví, že staří Egypťané psali na papyrus. Málokdo ví, že to běžně dělali i staří Řekové a Římané, protože Egypt byl koneckonců blízko a Egypťané vyráběli papyru tolik, že jej vyváželi ve velkém. Rozdíl je v tom, že v suché egyptské poušti se papyrus zachová tisíce let, kdežto ve vlhčím Řecku a Římě bylo i 200 let považováno za mimořádnou trvanlivost. Všechny evropské spisy na papyrech dávno sežrala plíseň.) Nu, a žádný veřejný zdroj, který jsem našel, není schopen či ochoten vám sdělit, jaké je aspoň hrubé rozdělení současné ruské tankové flotily do oněch čtyřech kategorií podle použitelnosti. V CSIS píšou, že Rusové mají 2800 tanků u jednotek (to by byla zhruba kategorie 1) a dalších 10 tisíc ve skladech; ale jak se ty skladové zásoby dělí podle použitelnosti, to možná přesně nevědí ani v Moskvě samotné. Kdyby (a to je velké „kdyby”) mohlo Rusko reálně nasadit opravdu jen 2800 tanků, znamenalo by to, že míra opotřebení ruské armády v současné válce už je značná. OSINTový zdroj Oryx, o kterém se zmiňoval jiný předešlý článek, totiž k dnešnímu dni (23. dubnu) napočítal 531 ztracených ruských tanků, z čehož můžeme usuzovat na reálné ztráty zhruba 700 a více kusů. Jednak má Oryx neustálé zpoždění za skutečným stavem, protože těch fotek chodí z bojiště tolik, že těch pár lidí to prostě nestíhá zpracovat; jednak ne každá ztráta je zdokumentována fotograficky. Například samotní Rusové, odtáhnou-li nějaké poškozené tanky pryč k opravě, se tím určitě na internetu chlubit nebudou. A kdo ví, kolik zničené techniky tiše hnije někde v bažinách kolem Kyjeva, aniž by ji někdo vyfotil. Těch 700 ze 2800 by už byla celá čtvrtina stavu – velké ztráty za pouhé dva měsíce bojové činnosti. Pokud to číslo 2800 je pravdivé, musejí už nutně Rusové oživovat nějaké tanky ze skladů, aby během dalších pár měsíců neskončili na suchu. To bude stát peníze a odbornou práci navíc; mechaniků schopných opravit tanky není nekonečně mnoho. (Pamatujte, že při velikosti Ruska a délce hranic, které se musejí hlídat, není možné vrhnout na jedno bojiště všechny jednotky, které máte k dispozici. Vždycky musí někdo zůstat hlídat Arktidu, Petěrburg, Moskvu, Ural, čínské hranice, Čukotku, Sachalin atd. To je daň placená za 17 milionů kilometrů čtverečních teritoria.) Zastavení druhé: kdo že je to tedy vlastně největším dodavatelem techniky pro Ukrajinu? Tím narážím na takové ty zprávy, založené dílem opět na OSINTu a dílem na vlastních prohlášeních Ukrajinců, že ukořistili Rusům tolik bojové techniky, že se Rusko vlastně stává hlavním dodavatelem ukrajinské armády. Podtón „cha-chá, blbci” je nepřeslechnutelný. Situace, kdy obě válčící strany používají zcela stejnou nebo aspoň vysoce kompatibilní techniku, je historicky poměrně vzácná (občanské války teď nepočítejme). Když už tedy nastala, snaha o obrácení ukořistěné techniky proti jejímu původnímu majiteli („bylo vaše, teď je naše”) je celkem logická a bylo by divné, kdyby se to aspoň občas nepodařilo. Zdá se (ale úmyslně píšu „zdá”, protože jde o dojem z dostupných OSINT zdrojů), že Rusové mají na Ukrajině skutečně výrazně větší tendenci opouštět dosud nezničené vybavení než Ukrajinci. Kde je ale zase jádro pudla: z pouhých čísel nemůžeme vědět, v jakém stavu ty ukořistěné tanky, náklaďáky či bojová vozidla pěchoty vlastně jsou. Některé z nich byly skoro určitě opuštěny kvůli tomu, že jsou nepojízdné. Příčiny této nepojízdnosti mohou sahat od zcela banálních (došla nafta, zapadli jsme do bahna) až po docela závažné (kaput převodovka), přičemž na první pohled – nebo na fotografii – není možné mezi nimi rozlišit. Navíc mohli ustupující Rusové některé z nich poškodit, zaminovat atd. Určité opuštěné vybavení, například pohyblivé protiletadlové systémy, může být zakódované, aby jej nemohl protivník použít, a ne do všeho se dokážete „hacknout”. Suma sumárum: dvacet tanků ze zásob středoevropských armád, které předtím byly udržovány v dobrém stavu a před odesláním byly ještě podrobeny důkladné revizi, může mít daleko větší bojovou hodnotu než padesát opuštěných tanků nepřítele vysbíraných z lesa. Podobně jako kvalita lidí, ani kvalita tanků se nedá měřit na jejich pouhé počty, a přírůstky kořistného vybavení je nutno brát s rezervou. Zastavení třetí: Javeliny, Javeliny, více Javelinů! Když minulý měsíc ukrajinský prezident Zelenský prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat zhruba 500 střel Javelin každý den, zaujalo mě, jak málo novinářů bylo ochotno tento číselný požadavek podrobit bližšímu rozboru. Moderní válka je velký žrout munice, to je nepochybně pravda. Zvláště při takové intenzitě bojů. Spojené státy mají zásobu odhadem 20 až 25 tisíc Javelinů, z nichž zhruba sedm tisíc už Ukrajině poskytly. I kdyby byly ochotny vyprázdnit své sklady úplně (což spíš nebudou, protože vždycky se musí myslet i na možnost, že vypukne jiná válka někde jinde), při dodávkách 500 kusů denně by tak šlo činit zhruba měsíc. Samozřejmě, lze vyrobit i nové Javeliny, ale jejich výrobní cyklus trvá 32 měsíců (tamtéž), běžně se jich vyrábí jen tisíc za rok a maximální kapacita továren je 6480 kusů ročně. Šlo by ji rozšířit, ale zase nikoliv ihned. Požadovat pět set Javelinů denně je tedy zcela nerealistické. Ani při nejlepší vůli není možné je v takovém množství vyrábět, leda by se ta válka táhla několik let. Zároveň je to trochu absurdní požadavek, protože ono popravdě pět set Javelinů denně ani není potřeba. Javeliny jsou nejtěžší ruční protitankové střely, které Ukrajina používá, a málokdy minou cíl. Kromě nich má Ukrajina k dispozici střely NLAW, Stugna, Panzerfaust 3 atd., kterých jsou tisíce, jsou levnější, a zvlášť proti měkčím cílům (nákladní auta, bojová vozidla pěchoty) mají daleko lepší poměr cena/výkon. Jinými slovy: spotřebovávat pět set Javelinů denně by byl overkill, z hlediska válečné ekonomiky jen velmi těžko obhajitelný. Tolik těch nepřátelských tanků prostě není. V příštím dílu článku opustíme čísla a zamyslíme se nad východní frontou. Tam určitě klid panovat nebude, ale celá situace se bude výrazně lišit od toho, co se odehrálo v oblasti Kyjeva.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-20 06:48:14

Prezidentův vtípek

Sledování televizního vysílání věnuji velmi málo času. V podstatě se dívám jen na zpravodajské pořady. Výjimkou je Týden s prezidentem, vysílaný každý čtvrtek TV Barrandov. Ač se to části mých čtenářů nebude líbit, chovám pana Miloše Zemana v úctě a jeho podoby uvolněného moudrého muže, posuzujícího politické záležitosti s nadhledem zkušeného profesionála, kterou předvádí v Týdnu, si vážím zvlášť. Život ale přináší různá překvapení. Ve čtvrtek 19. září jsem se zcela náhodně chvíli díval na Týden podle Jaromíra Soukupa, který Týdnu s prezidentem předcházel. Jaromír Soukup se v něm mimo jiné zmínil, že v pořadu Týden s prezidentem se Miloš Zeman vyjádří k zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a to tak, že jeho výrok vyvolá vzrušené diskuse. Tím ve mně vyvolal napjaté očekávání. A opravdu: pan prezident nezklamal. Použil pořad jako nástroj, jehož prostřednictvím sdělil národu, jak se zachová, dojde-li nějakým způsobem k obnovení trestního stíhání Andreje Babiše. Pronesl něco zcela neuvěřitelného: využije pravomoci prezidenta republiky k udělení abolice. To je skvělý vtip: abolici prezidenta republiky kontrasignuje předseda vlády jako představitel stanoviska vlády. Představa, že by Andrej Babiš nebo jiný pověřený člen vlády kontrasignoval takové rozhodnutí, je více než komická. Snad mají členové vlády tolik vkusu, že by se takového jednání ve střetu zájmů nedopustili. Proto se nic takového nestane a výrok nemůže ani mít účinek nátlaku na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který samozřejmě ví, co si myslet o vykonatelnosti prezidentova pošetilého záměru. Překvapil mě Jaromír Soukup, který se občas chlubí svým právnickým vzděláním, že pana prezidenta neupozornil na úskalí jeho záměru. Pohoršené debaty na téma páně prezidentova prohlášení jsou za těchto okolností stejně komické jako výrok sám. Správná reakce by bylo hromadné mlčení. Podobných perel se v jeho výrocích vyskytuje více a nezbývá než se smířit s tím, že velmistr politických šachů má své slabiny a právo patří k nim. Neumenšuje to sílu jeho politické profesionality. Pan prezident ale svým „úletem“ hodil řadě politických protivníků návnadu lákavé příležitosti, aby se veřejně ztrapnili vyjádřením mravního pohoršení nad nesmyslem. Celá skupina horlivců se nahrnula do večerního zpravodajství ČT24, kde bouřlivě předváděli své diletantství. Zvlášť na pováženou bylo horlení Jiřího Pospíšila, který – ač kdysi „na hodinu“ vyhozen z funkce ministra spravedlnosti – jistě ví, jaká je praktická možnost Miloše Zemana udělit v tomto případě abolici, ale ve snaze potupit ho účelově zapřel právnické vzdělání. Slouží ke cti moderátora, že jako jediný nakonec upozornil na institut kontrasignace a nahrál tím na smeč advokátovi Ondřeji Mukovi, který pak toto téma věcně rozebral. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Po prezidentově výroku stejně jako před ním jsou pokračující debaty na téma zastavení trestního stíhání ve věci Čapí hnízdo pouhým mlácením prázdné slámy, protože usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha je pravomocné a mimo rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je nelze zvrátit, stejně tak jako nebude možné zvrátit případné potvrzující usnesení Pavla Zemana. Mohl by to sice udělat Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení Marie Benešové v neprospěch obviněných, ale rozhodnutí by mělo jen akademický význam. Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má sílu pravomocného rozsudku. Nezpůsobí-li Pavel Zeman svým rozhodnutím posunutí věci před soud, bude nadále platit příslovečné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Toto tvrdím, i když si jako laik a soukromá osoba myslím, že zprošťující rozsudek z veřejného procesu by byl pro Andreje Babiše mnohem, mnohem prospěšnější a nepovažuji jej za absolutně nedosažitelný.

Čas načtení: 2024-05-28 10:00:00

Izraelské údery na Rafáh v úterý už zabily nejméně 21 dalších Palestinců

- Počet obětí nového izraelského leteckého útoku na vysídlené osoby v Rafáhu stoupl na 21 - zprávyAl-Džazíra uvádí, že počet obětí nového izraelského leteckého útoku na oblast, kde jsou vysídlení Palestinci nuceni ukrývat se ve stanech, vzrostl na 21.Zpráva uvádí, že cílem náletu byla oblast al-Mawasi v západní části Rafáhu, kterou izraelská armáda označila za humanitární oblast.Pro zpravodajskou síť, které vláda Benjamina Netanjahua tento měsíc zakázala působit uvnitř Izraele, Hind Khoudary uvedla, že nejméně 13 ze zabitých byly ženy.Napsala: „Izraelské síly se zaměřily na další provizorní stanovou [oblast], kde většinu lidí tvořily ženy a děti. Všechna zraněná a mrtvá těla byla převezena do polní nemocnice Mezinárodního zdravotnického sboru. Nejsou zde žádné sanitky. Je to katastrofální a děsivé, když je člověk zraněný a nemůže se kvůli nedostatku paliva dostat z jednoho místa na druhé.“ - Nové údery ve stejné západní čtvrti Tel al-Sultan v Rafáhu, která byla zasažena v neděli, zabily nejméně 16 Palestinců, uvedla v úterý palestinská civilní obrana a palestinský Červený půlměsíc. Obyvatelé hlásili eskalaci bojů v jižním městě Gazy, které bylo kdysi považováno za poslední útočiště tohoto území.- Světová zdravotnická organizace (WHO) v úterý odsoudila „náhlé zastavení“ zoufale potřebných lékařských evakuací z Gazy, které se zcela zastavily, když Izrael před třemi týdny zahájil vojenskou ofenzivu na Rafáh.Zdravotnická agentura OSN dlouhodobě žádá Izrael o povolení evakuovat z Gazy více kriticky nemocných a těžce zraněných lidí.Odhaduje se, že tisíce obyvatel Gazy potřebují naléhavou lékařskou evakuaci, ale jen málo z nich mohlo obléhané palestinské území opustit od chvíle, kdy zde před téměř osmi měsíci vypukla válka.Mluvčí WHO Margaret Harrisová uvedla, že od začátku května, kdy Izrael zahájil vojenskou ofenzívu v hustě obydleném jižním městě Rafáh, „došlo k náhlému zastavení všech lékařských evakuací“.Varovala, že přerušení zřejmě znamená, že další lidé budou umírat při čekání na ošetření.Před vypuknutím války v pásmu Gazy po útocích Hamásu ze 7. října opouštělo enklávu denně kolem 50 až 100 lidí s lékařským doporučením na složitou léčbu, která nebyla na palestinském území dostupná, včetně léčby rakoviny.„Tito lidé neodešli jen proto, že začal konflikt, takže všichni stále potřebují doporučení,“ řekl Harris novinářům v Ženevě.A protože služby v Gaze byly konfliktem katastrofálně narušeny, musí mnohem více lidí odejít, aby získali služby, ke kterým měli přístup uvnitř pásma, jako je chemoterapie nebo dialýza, řekla.Kromě toho se nyní musí evakuovat tisíce lidí, kteří ve válce utrpěli těžká zranění.WHO odhaduje, že nyní je obvykle v daném okamžiku „kolem 10 000 lidí, kteří musí být evakuováni..., aby se jim dostalo tolik potřebného lékařského ošetření jinde“, uvedla Harrisová.Mezi nimi je více než 6 000 pacientů s úrazem a nejméně 2 000 pacientů se závažnými chronickými onemocněními, jako je například rakovina, uvedla. Od úplného zastavení lékařských evakuací z Gazy 8. května přibylo na tento seznam dalších 1 000 kriticky nemocných a zraněných pacientů, uvedla Harrisová.Před přerušením obdržela WHO od Izraele souhlas s 5 800 lékařskými evakuacemi, což je přibližně jen polovina počtu, o který žádala od začátku války.Z těchto 5 800 pacientů smělo odjet pouze 4 900, uvedla Harrisová,.  

Čas načtení: 2025-01-02 19:06:00

Fico hrozí Ukrajině. Zastavíme dodávky elektřiny a nebudeme podporovat Ukrajince na Slovensku, varuje

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak ve vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který už téměř tři roky čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:51:42

Fico pohrozil Kyjevu snížením podpory Ukrajinců na Slovensku

Slovenský premiér Robert Fico (Smer) ve čtvrtek pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak v reakci na zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:34:00

Ficovy další výhrůžky Kyjevu: „Snížíme podporu Ukrajincům žijícím na Slovensku!“

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak v dnešním vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Kyjev, který už téměř tři roky čelí ruské vojenské invazi, platnost smlouvy o tranzitu plynu podle očekávání neprodloužil.

Čas načtení: 2025-01-02 19:41:00

Zastavení tranzitu plynu je Zelenského sabotáž, řekl Fico a dál hrozí Kyjevu

Slovenský premiér Robert Fico pohrozil Ukrajině vedle zastavení dodávek elektřiny také snížením podpory Ukrajinců, kteří se zdržují na Slovensku. Učinil tak ve čtvrtečním vyjádření na sociální síti a v reakci na středeční zastavení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu po vypršení příslušného kontraktu mezi ruským podnikem Gazprom a ukrajinským Naftohazem. Zastavení tranzitu Fico označil za sabotáž ze strany ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. 

Čas načtení: 2024-02-17 21:28:00

Hamás má nerealistické podmínky, řekl Netanjahu. Trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se v sobotu vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Podmínky radikálů považuje za nereálné. Lídr Hamásu totiž požaduje kromě stažení izraelské armády také zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:01:00

„Nepřestaneme, dokud všechny nezničíme,“ bouří Netanjahu. Požadavky Hamásu má za nerealistické

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v sobotu trval na svých předchozích prohlášeních, když se vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Požadavky radikálů označil za odpoutané od reality poté, co lídr Hamásu vyhlásil, že kromě stažení izraelské armády chce zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:06:05

Požadavky Hamásu jsou nerealistické, řekl Netanjahu, trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v sobotu trval na svých předchozích prohlášeních, když se vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Požadavky radikálů označil za odpoutané od reality poté, co lídr Hamásu vyhlásil, že kromě stažení izraelské armády chce zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2024-02-17 21:28:00

Hamás má nerealistické podmínky, řekl Netanjahu. Trvá na jeho zničení

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se v sobotu vyjádřil k vývoji války v Pásmu Gazy a k jednáním s hnutím Hamás o zastavení bojů a propuštění rukojmích. Podmínky radikálů považuje za nereálné. Lídr Hamásu totiž požaduje kromě stažení izraelské armády také zastavení blokády Gazy a propuštění Palestinců z izraelských věznic.

Čas načtení: 2021-09-25 07:27:48

Moudrost kunktátora Šarocha

Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Toto přísloví jsem si vybavil, když jsem se dověděl, že dohled Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) vyzněl v neprospěch dozorového státního zástupce kauzy Čapí hnízdo Jaroslava Šarocha: Vyvolal v řízení průtahy tím, že vrátil policii případ k došetření až na konci srpna, ačkoli svědectví, jež si přál vyhodnotit, měl k dispozici již v červenci. Takové hodnocení se může případně promítnout až do jeho kázeňského postihu. V tom rozsahu, v jakém o stanovisku VSZ informovaly veřejné zdroje, s ním naprosto souhlasím. Šaroch skutečně průtahy vyvolal, a i v minulosti nespěchal s dovedením případu k rozhodnutí. Předpokládám, že hlavním důvodem jeho postupu byla nabídka svědectví Andreje Babiše ml. Jako laik si myslím, že jeho policejní výslech nebyl nezbytný pro případné podání obžaloby. Těžiště dokazování v trestním řízení spočívá na soudu. Výslech svědka Babiše ml. mohl přece provést soud. Žalobce není povinen žalovat až po vyčerpání všech postupně se vynořujících důkazů. Na druhé straně bych dokázal omluvit opomenutí tohoto výslechu a zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, pokud to dosavadní stav dokazování dovoloval. Zřejmé zneužívání syna jeho loutkovodiči proti otci mi totiž jako laikovi připadá nemravné. Šaroch by si takový postup mohl dovolit, aniž by mohl být obviněn z bránění průchodu spravedlnosti, neboť jeho rozhodnutí by nemuselo být konečné. S největší pravděpodobností by je přezkoumal nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, jenž by jeho případné pochybení mohl napravit. Tento případ je ale specifický vzhledem k jeho vlivu na veřejné mínění, takže je na místě hodnotit postup státního zástupce Šarocha i z jiných hledisek než z pohledu plnění trestního řádu. Kauza Čapí hnízdo nepochybně vypukla s cílem vymýtit ďábla Babiše z politického života. Díky zdlouhavému vyšetřování se ale stala ohranou písničkou, která už téměř nikoho nezajímá a na rozhodování voličů nemůže mít zásadní vliv. Ovšem jak podání obžaloby, tak zastavení trestního stíhání by vyvolalo oživení zájmu, jehož by opozice určitě využila k vyvolání hysterické reakce médií, následně k ovlivnění voličských nálad. Dnes je zřejmé, že Šaroch nemusí a ani prakticky nemůže vydat konečné rozhodnutí ještě těsně před volbami. Po volbách již nebude mít závažné účinky. Nebude tak dosaženo účelu, pro který neznámí „dobrodinci“ kdysi podali trestní oznámení. Zneužívání nástrojů trestního práva k ovlivňování politického vývoje považuji za darebáctví. Nemám názor na důvodnost Babišova obvinění, protože nemám přístup k příslušným informacím. Uvítal bych, kdyby ji před očima veřejnosti přezkoumal nezávislý soud (pokud by si zachoval nezávislost, což není jisté). Případný zprošťující rozsudek by měl pro Babiše cenu zlata, odsouzení by jeho vliv na veřejnost podstatně oslabilo. Ale skutečnost, že se v kauze před volbami nic vzrušujícího neodehraje, oceňuji, a proto na závěr volám: bravo, kunktátore Šarochu! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-17 19:07:50

Hon na hyeny

V článku Česká justice převzala nepřesnou zprávu ČTK jsem komentoval zprávu ČTK z jednoho dílčího jednání zlínské pobočky Krajského soudu Brno, aniž bych řádně vysvětlil, o co se v procesu jedná. Není to ostatně zřejmé ani ze zmíněné zprávy ČTK. Proto se k příběhu vracím. Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost. Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J. N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P. B. Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K. E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P. B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K. E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání. J. N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K. E. a jeho průvodce P. K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ. V této části děje byl P. K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila. Oslovil znova opatrného J. N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 milionu korun na úplatky a jeho provizi. Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale nabízená služba podražila o pět milionu korun. Přicházel pak opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie. Předstíral, že mluví za skupinu, která má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce. Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V. N., jenž se dobře znal s K. J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J. N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil. Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J. N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P. B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno. P. K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání: měli podporovat obhajobu J. N. a těšit se na provizi za úspěch. P. K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J. N. jim po zproštění obžaloby svěří vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P. B. Nakonec na P. K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J. N. Deset milionů korun v bankovkách „ jako zálohu“. Do zatčení stačil z nich utratit necelé dva miliony a zbytek někde dobře uschoval. Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J. K. Ve vazbě ale zůstal jen P. K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče rezignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky. Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obžalovaného P. K. a poškozeného J. N. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání P. K. ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu. Obvinění P. K. a S. N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V. N. brání svou nevinu přímo sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání v lese s J. N. a s P. K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá. Je prokázané, že k ní došlo a mimo P. K. a J. N. se jí zúčastnil další muž, jehož J. N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S. N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V. N. alibi. Pro obžalovaného V. V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obhajoby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obžalovaného P. K. o jím získávané informace od přísedícího K. J. Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je ovšem holou skutečností, že policie obžalovaného P. K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože poškozený J. N. by v žádném případě požadované výpalné nezaplatil.  

Čas načtení: 2021-08-31 14:13:16

Brusel proti vůli voličů

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny. Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat. Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě nemůže, protože jejím předsedou je Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů. Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství. Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Babiše z politiky. Neměl v řízení postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokážu proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné Šarochovo rozhodnutí bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu 2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. Tím nechci říct, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je například odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-16 09:39:52

Zeman, Nevtípil, Čapí hnízdo

Nepředvídaná rezignace Pavla Zemana na funkci nejvyššího státního zástupce vyvolala zasloužený poprask. V jejím stínu zůstala zpráva o odchodu do civilu k 31.květnu Pavla Nevtípila, vyšetřovatele kauzy „Čapí hnízdo“. Pozoruhodná je časová souvislost: vyšetřovatel předvolal obviněné Janu Mayerovou a Andreje Babiše k seznámení se spisem na dny 24. a 25. května 2021 a podle zpráv z veřejných zdrojů má v úmyslu znova navrhnout podání obžaloby na oba. Není ovšem zdaleka jisté, zda to do 31. května stihne. Vyhodnocení spisu tak nejspíš zůstane na jeho nástupci. Není zatím známo, jak by na nový návrh na podání obžaloby reagoval dozorový státní zástupce Jaroslav Šaroch. Pokud by opět rozhodl o zastavení trestního stíhání, mohl by znova přijít ke slovu nejvyšší státní zástupce. Také v tomto případě by při troše štěstí už nemusel rozhodovat Zeman, ale jeho nástupce. K dokonalosti hry schází odchod Jaroslava Šarocha ze státního zastupitelství, jemuž ale zatím nic nenasvědčuje. V každém případě současný odchod Zemana a Nevtípila působí dojmem, že oba si v kauze Čapí hnízdo myjí ruce. Nechtějí mít nic společného se zneužíváním trestního řízení v předvolebním boji, s kterým je třeba počítat jak při zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové, tak v případě podání obžaloby. Nepůjdou-li před soud, opoziční křiklouni budou řvát o korupčním ovlivnění orgánů činných v trestním řízení, budou-li obžalovaní, opozice bude štvát národ proti hnutí, v jehož čele stojí obžalovaný politik. Opozice se určitě nevzdá naděje, že zneužitím orgánů činných v trestním řízení se jí podaří dostat z politiky Babiše, což by se jí ve férovém politickém zápolení nepodařilo. Nemusí to ale vyjít: příklad Aleny Vitáskové dokazuje, že i strašlivý psychický tlak soudního řízení trestního lze ustát a Babiš si s ní v odolnosti určitě nezadá. Zemanovo vysvětlení, že jej k odchodu donutily tlaky ze strany ministryně Marie Benešové, zní na pozadí souvislostí s kauzou Čapí hnízdo nevěrohodně. Kdyby si na projevy nelásky Benešové stěžovala Bradáčová, znělo by to jinak. Ta ale tlakům neustupuje a otevřeně a věcně polemizuje, zatímco Zeman zůstává u obecných tvrzení. Nechci ovšem tvrdit, že mezi ním a paní ministryní vládla selanka. Narazil na ni již v dobách, kdy se snažil spustit zásadní reformu státního zastupitelství prosazením nového zákona o státním zastupitelství. Benešová byla vždy odpůrkyní jeho vize řízení státního zastupitelství bez zemských mezičlánků vrchních státních zastupitelství a nastolení jednotného výkonu trestního řízení na celém území státu. Uplatňovala svůj odpor jako poslankyně a později jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny pečlivě připravený návrh zákona, předložený ministrem Pavlem Blažkem. Neshody v tomto ohledu trvají i ve vztahu k malé novele, kterou chtěla paní ministryně předložit, ale nemohla se dohodnout se Zemanem kvůli jeho snění o nekontrolovatelném státním zastupitelství s postavením možná až nad úrovní generální prokuratury, podřízeném přímo pánubohu. Považuji za její chybu, že střet nepřenesla na půdu Poslanecké sněmovny a nevybojovala jej jako politička. Podle neověřených kuloárových pověstí jí v tom ale měl zabránit Babiš. Na rozdíl od občasných výpadů proti Bradáčové spory o novelu zákona ale nikdy nehyzdily projevy osobního záští. Teprve v poslední době se Zeman mohl cítit ohrožen paní ministryní, když dvakrát po sobě oznámila záměr podat proti němu kárnou žalobu. Poprvé to bylo kvůli jeho jednání ve prospěch majetkových zájmů jeho známého, kvůli nimž opakovaně navštívil ze své iniciativy v soukromém bytě soudce Jana Czernina. Ale zdá se, že tato hrozba vyšuměla bez následků. Podruhé to bylo kvůli jeho veřejnému vystupování ke „kauze Vrbětice“. V tomto případě paní ministryni otevřeně „umravnil“ předseda vlády, takže o skutečném ohrožení nemůže být řeči. Jako laik a současně častý kritik prostořeké ministryně v obou případech soudím, že její nespokojenost se Zemanovým chováním byla oprávněná. Ale nedovedla své záměry do konce a ostatně není vůbec jisté, že by kárný soud žalobě vyhověl. S případným návrhem na odvolání Zemana z funkce by s největší pravděpodobností neuspěla a symbolické snížení platu by jistě přežil. Nemyslím, že její tlak byl tak silný, aby se kvůli němu musel nejvyšší státní zástupce vrhnout rezignací do nejistoty, když patrně nemá zajištěnou rovnocennou ústupovou pozici.   V souhrnu si myslím, že jeho odchodem z funkce po deseti letech působení národ neutrpí nenahraditelnou ztrátu. Spíše bych řekl, že průběh jeho působení ve funkci je důkazem o nadměrnosti desetiletého funkčního období, s nímž počítá připravená novela zákona o státním zastupitelství. Na jeho vývoji lze dokumentovat pravdivost zákonitostí, stanovených psychologií práce. Do úřadu jej s požehnáním „kmotra“ Romana Jurečka přivedl capo di tutti capi justiční mafie Jiří Pospíšil. Z počátku působil jako vizionář a hybatel kladných změn v chování soustavy. Vedle toho ale současně rehabilitoval předlistopadové prokurátory, působící na Nejvyšším státním zastupitelství a sesazené z funkcí Renatou Veseckou, a navíc si k nim přibral předlistopadového prokurátora Igora Stříže, který posílal do kriminálu Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „rudá smrt z Olomouce“. Přesto se ale přičinil o vzestup společenského respektu státního zastupitelství. Během působení ministrů z ODS Pospíšila a Blažka i během mandátu nestraničky Daniely Kovářové mohl usilovat o reformu státního zastupitelství, podmíněnou přijetím nového zákona. Pak se mu ale nepřímo vymstila účast na zneužití policie a státního zastupitelství ke svržení vlády Petra Nečase ze 13. června 2013: v nových politických poměrech již podporu pro své záměry nenašel. Narazil hned u ministryně Heleny Válkové. S ní by se asi nakonec domluvil, ale její ukvapené odvolání uzavřelo cestu k dohodě. Podpora myšlenky na prosazení nového zákona, kterou projevil ministr Robert Pelikán, šla jiným směrem. Směřovala k podstatnému oslabení postavení nejvyššího státního zástupce a nakonec skončila stažením návrhu ze Sněmovny. Úměrně nedostatku politické podpory novátorských kroků v jeho činnosti ubylo. Od zablokování cesty k reformě státního zastupitelství na mne Zeman již působil jako údržbář soustavy. Podle mých laických poznatků trpěl svým podřízeným a olomouckým státním zástupcům lecjaké neřádstvo. Převážně je ale vina na politicích, jež úroveň činnosti státního zastupitelství buď vůbec nezajímá, nebo přímo nestojí o zvýšení jeho účinnosti: napříč politickým spektrem pro jeho reformní úsilí nenašli pochopení, toleranci k pokleskům podřízených mu odpouštěli. Systematické zkoumání by zasluhovala jeho činnost jako předkladatele dovolání v neprospěch pravomocně zproštěných obžalovaných, z nichž některá zavání prosazováním politického zadání (mám na mysli dovolání v neprospěch Víta Bárty a Aleny Vitáskové). Jeho významným činem bylo vrácení kauzy Čapí hnízdo k došetření. Nemám dostatek informací na to, abych mohl přemýšlet o zralosti spisu k potvrzení zprošťujícího rozhodnutí nebo k vydání pokynu k podání obžaloby. Vrácení ale mělo nezpochybnitelný účinek: umožnilo pokračování podrývání postavení předsedy vlády a jeho zneklidňování po další dva roky. Zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolávání neklidu, napětí a nesnášenlivosti na politické scéně, je v mezinárodním měřítku švejkolandská specialita. Bez ohledu na výše uvedené výhrady není Zeman člověk k zahození. Stát by jej měl využít na jiné vhodné pozici. Neměl by skončit v advokacii jako jeho předchůdkyně či jeho bývalý náměstek Stanislav Mečl, byť by byl svým pánem a jistě by se mu dobře vedlo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}