Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-04 08:40:13

Život afghánských žen pod nadvládou Talibanu: Neuvěřitelný útlak, ženy nesmí ani promluvit

Od převzetí moci Talibanem v roce 2021 se postavení žen v Afghánistánu výrazně zhoršilo. Přes původní sliby vlády žijí ženy v extrémních omezeních a útlaku, které jsou neuvěřitelné pro moderní svět. Ženy jsou nyní nuceny skrývat nejen své tělo a obličej, ale dokonce i svůj hlas. K tomu se přidalo obnovení brutálních trestů, jako je […]

Čas načtení: 2025-01-14 14:47:16

Ďábelská rychlost, šílené skoky, velké sázky. Patnáct bláznivých výkonů roku

Lidé v roce 2024 posouvali hranice možného a prováděli neuvěřitelné kousky. Podívejte se v galerii na úžasné výkony extrémních sportovců a nejen jich.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2020-05-14 16:05:51

Myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, ale pak jsme všichni začali nosit roušky

Koronavirus, koronavirus, koronavirus… Padlo už o něm všechno. Babiš uspěl, Babiš selhal. Roušky sundat, roušky nesundávat. Kloktat dezinfekci, dezinfekci nekloktat. Prymula plukovník, Prymula vážený epidemiolog. Remdesivir funguje, remdesivir nefunguje. A dále: Ekonomika se rychle zotaví (ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu U), ekonomiku postihne dlouhá recese (jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu L), ekonomiku čeká strmý pád (ještě jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu I). Vezměme si za vzor přístup Švédska, Švédsko si za vzor rozhodně neberme. Otevřít školy, neotevřít školy. Přijde druhá vlna, druhá vlna nepřijde, neboť vir vyvane. Lidský život lze vyjádřit jistou sumou peněz, lidský život sumou peněz vyjádřit nelze… Já si v posledních týdnech uvědomil několik věci. Zaprvé, říká se, že máme měkkou vědu (všechny ty společenskovědní obory), která je spíše hrou se slovy, vyprávěním, není na ní nic exaktního atd., a pak že máme věku tvrdou – přírodní vědy, ta je založená na přesných výpočtech a logice. V koronavirové krizi jsem si všiml, že tento rozdíl je velice křehkým výtvorem lidského ducha, protože všichni tito druzí – exaktní – vědci vyprávějí neuvěřitelně krásné a neuvěřitelně protichůdné příběhy o virech, které jsou k nerozeznání podobné neuvěřitelně krásným a neuvěřitelných protichůdným příběhům o lidských dějinách, jak teď ostatně můžeme sledovat v souvislosti s další velkou krizí dneška – sporem o Koněva. Zadruhé, byl jsem aktuální, přečetl si Deník morového roku (Daniel Defoe) a pochopil, jak se lidská reakce na viry či bakterie (prostě na všechny ty malé věci, které způsobují nemoci) nemění. Doporučuji. Zatřetí, myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, pak jsem ale viděl, jak jsme všichni začali nosit roušky. Bez ohledu na to, co si kdo o rouškách myslí, je tento poznatek nadějeplný stejně jako děsivý, protože nikdy předem nemůžeme vědět, kvůli čemu se ze dne na den změníme. Teď si myslím, že je v něm spíše naděje, ale zítra si mohu myslet opak. Začtvrté, zaznamenal jsem, že k dnešnímu dni (14. květen) je v Jemenu 72 hlášených případů nákazy. Dvanáct lidí na ni zemřelo. Byl by to krásný svět, kdyby v Jemenu umírali lidé jen na covid. Zapáté, mnohokrát jsem se přistihl, že mi vlastně „koronavirový“ způsob života jistým způsobem vyhovuje, možná bychom si mohli vzít z krize i nějaké poučení do budoucna.

Čas načtení: 2024-04-07 08:45:00

Neuvěřitelné záběry průzkumníka jeskyní těsně před jeho smrtí

Neuvěřitelné záběry pořízené společností CBGvideos v roce 2005 ukazují vchod do jeskyně Nutty Putty a proslulou část Birth Canal, tedy přesně tu oblast, kterou... Článek Neuvěřitelné záběry průzkumníka jeskyní těsně před jeho smrtí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-17 21:39:02

Fiala: Moje vláda je nejúspěšnější, dokázali jsme neuvěřitelné věci

Premiér Petr Fiala (ODS) uvedl, že jeho vláda je nejúspěšnější v české historii a dokázali neuvěřitelné věci. (Foto: Flickr) 🙀Tak to je opravdu síla!... Článek Fiala: Moje vláda je nejúspěšnější, dokázali jsme neuvěřitelné věci se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2017-06-04 16:15:00

Európa do 75 € len s akčnými letenkami

Akčných leteniek nájdete na internete neuveriteľne veľa a prakticky po celý rok, preto by bola ohromná škoda ich nakupovať v cestovných kanceláriách za prirážkové ceny. Vďaka akčným letenkám môžete cestovať doslova po celom svete za neuveriteľne nízke, často až doslova smiešne sumy. Po Európe teraz ...

Čas načtení: 2017-05-26 19:00:00

Evropa do 2000 Kč jedině s akčními letenkami

Akčních letenek najdete na internetu neuvěřitelně mnoho a prakticky po celý rok, proto by byla ohromná škoda je nakupovat v cestovních kancelář za přirážkové ceny. Díky akčním letenkám můžete cestovat doslova po celém světě za neuvěřitelně nízké, často až dokslova směšné částky. Po Evropě nyní můžet ...

Čas načtení: 2024-02-16 15:11:01

Neuveriteľné! OpenAI prichádza s novou umelou inteligenciou. Dokáže už vytvárať aj realistické videá, stačí je len povedať, čo má „natočiť“

Možnosti umelej inteligencie sú dnes naozaj obrovské. Dokáže sa s vami rozprávať, na požiadanie vytvorí akýkoľvek obrázok, je schopná vytvoriť kvalitný klon hlasu človeka a v deepfake technológii pomohla vytvoriť prirodzenejšie vyzerajúce tváre.   Bolo len otázkou času, kedy AI modely urobia ďalší míľový krok vpred a zdá sa, že ten krok práve prišiel. Spoločnosť … The post Neuveriteľné! OpenAI prichádza s novou umelou inteligenciou. Dokáže už vytvárať aj realistické videá, stačí je len povedať, čo má „natočiť“ appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 10:00:01

Farmaceutické firmy schválně brzdí vývoj nových léků i přírodní medicínu. Jde jim o zisk, ne o lidi

Internet, sociální sítě a v základu také docela obyčejná lidská upovídanost a touha pochlubit se vlastním objevem, případně zázračnou novinku poskytnout alespoň svým známým. To všechno mluví proti možnému spiknutí všeho a všech ve snaze utajit nové objevy, které by mohly zachraňovat životy, ale pro zisk několika vybraných lidí jsou lidstvu utajovány. Přesto tuto teorii podporují mnohé konspirační teorie a spousta z nás jim skutečně věří. Američané dokonce provedli rozsáhlý výzkum, aby zjistili, jak rozšířený tento názor ve společnosti je. Výsledky překvapily i vědce samotné.  Tragédie ztraceného letu Santiago 513: Přistál po pětatřiceti letech s kostrami na palubě Číst více Zajímavá studie a ještě zajímavější výsledky Jak to dopadlo? Celých sedmatřicet procent respondentů se přiklánělo k názoru, že jsou zatajovány přírodní léky na rakovinu jen proto, aby měly farmaceutické firmy vyšší zisky, a podle dvaceti procent z nich je zakázáno pravdivě informovat o rakovinotvorných důsledcích mobilního telefonování. Stejné množství lidí pak věří, že pediatři očkují děti nebezpečnými vakcínami, i když o jejich negativním účinku dobře vědí. Alespoň s jednou ze šesti předložených konspiračních teorií ve výzkumu pak souhlasila téměř polovina dotazovaných. Je to neuvěřitelné číslo? Ano, obava lidí z jakéhosi spiknutí tajné vládnoucí skupiny je obrovská. A to dokonce v době, kdy se prostřednictvím internetu dozvídáme mnohdy i státní tajemství, která jsou na hranici válečného nebezpečí.  Neuvěřitelné „informace“ Jsou Američané v důvěře v konspirační teorie Čechům hodně vzdálení? To bychom si velmi fandili. Stačí si vzpomenout na nedávnou pandemii covidu, očkování a vášnivé diskuse, které se kolem tohoto tématu rozpoutaly. „Jak se může někdo divit, že se rozumní lidé proti téhle diktatuře bránili?“ nechce ani dnes věřit padesátiletá paní Ladislava. „Všichni vědí, že to byla jen komedie, sami politici se očkovat nedali, i v televizi bylo vidět, že jim píchají něco jiného, jen aby ukázali, že jdou ovcím příkladem. Oni svoje děti očkovat nedali a nás tím zabíjeli,“ vrátila se k době nedávno minulé vysokoškolsky vzdělaná úřednice, která má v téhle otázce jasno. „Navíc se dobře ví, že jsou léky, které zničí rakovinu krve za pár týdnů. Jsou to přírodní metody, ale o těch se nesmí mluvit, protože jsou zadarmo. Kdyby to nějaký lékař doporučil, musí se bát o vlastní život,“ potvrzuje další vyznavačka konspiračních teorií výsledky zmiňované studie.  Cílená likvidace lidstva A proč se to podle ní dělo a děje? I na to mají konspirační teoretici svoji odpověď. „Známá byla na konferenci a tam jasně říkali, že je lidstvo přemnožené, a tak je potřeba se víc jak poloviny lidí zbavit. Proto vypustili covid, proto očkovali ty, kteří by to jinak přečkali bez problémů,“ zvyšuje hlas paní Ladislava. „Je to svinstvo a my jsme jenom jejich pokusní králíci,“ ukončila rázně debatu, stoprocentně přesvědčená o oprávněnosti svého názoru. Jak je to možné a proč se k takovým teoriím lidé přiklánějí? To zkoumali také odborníci z České akademie věd a Češi si nevedli o nic líp než Američané. Konspiračním teoriím podle všeho věří na 40 % z nás. Proč a co s tím?  Shakespeare vstal z mrtvých a vzal si hvězdu filmu Ďábel nosí Pradu, říkají konspirátoři Číst více Internet jako inkubátor nesmyslů Internet a sociální sítě jsou všemocné, cílené zobrazování informací podobných těm primárně vyhledávaným je pak jen jakousi „třešničkou na dortu“. Jednou vyhledaná konspirační teorie se pak takovému člověku vrací jako bumerang ze všech stran, až senzitivnější jedinec dojde k názoru, že „to přece říkají všichni rozumní lidé“. Tedy ti, s nimiž si dotyčný notuje a kteří jej v jeho názoru utvrzují.  Alternativa je základ Jde-li navíc o vyznavače alternativního životního stylu nebo čínské medicíny či člověka, který se snaží přijít věcem na kloub vlastním selským rozumem, jejž chápe jako pravý opak toho, co je prezentováno v oficiálních médiích, je na problém zaděláno. Snaha o vysvětlování takových častých nesmyslů je potom těmito lidmi chápána jako diskriminace. A proč nás diskriminují? Přece právě proto, aby se ostatní nedozvěděli pravdu, kterou známe jen my, co nejsme ovce.  Zklamaní lidé  „Pocit rozčarování může mít mnoho podob a může se vyskytovat u lidí, kteří třeba propadli sociálním systémem a mají pocit, že je státní systém zklamal. Ale třeba i u osob, které mají extremistické politické názory, u fanoušků kryptoměn, stejně jako u lidí v exekucích. Víra v konspirační teorie je v každém případě do značné míry zrcadlem celé společnosti,“ potvrzuje podle serveru Akademie věd České republiky Marie Heřmanová ze Sociologického ústavu AV ČR, která mimo jiné zkoumá fungování sociálních sítí.  Jak na to?  Jak s tím bojovat? Podle filozofa a etika Davida Černého z Ústavu státu a práva AV ČR by mělo stačit pár hodin speciální výuky na školách. „Je důležité naučit děti myslet! Reforma českého školství je zcela nezbytná a mimořádně důležitá,“ zaměřuje se na výchovu mladé generace, která by snad mohla změnit myšlení. Podaří se to? Snad ano – i když jistě není vyloučeno, že je tady skupina lidí, která naše mozky ovládá natolik, že je dokáže přeprogramovat podle svých potřeb. Třeba prostřednictvím čipů, které nám zkorumpovaní lékaři vpravovali pod kůži při podvodném očkování proti covidu…  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Elvis Presley byl mafián a šla po něm FBI. Čemu všemu jsou lidé schopni uvěřit.

Čas načtení: 2024-04-20 00:00:00

EKONOMIKA: Jak na to

Jedním z důvodů, proč nejsou lidi, je fakt, že se neuvěřitelné množství lidí zabývá neuvěřitelně nesmyslnými činnostmi. Plus dva základní způsoby, jak rozhýbat ekonomiku, a návrh jednoduchého řešení.

Čas načtení: 2024-04-20 00:00:00

EKONOMIKA: Jak na to

Jedním z důvodů, proč nejsou lidi, je fakt, že se neuvěřitelné množství lidí zabývá neuvěřitelně nesmyslnými činnostmi. Plus dva základní způsoby, jak rozhýbat ekonomiku, a návrh jednoduchého řešení.

Čas načtení: 2024-04-29 20:04:02

Neuvěřitelné! Tesla od oznámení bídných výsledků hospodaření vzrostla o 40 %!

I po prachbídných výsledcích Tesly z prvního čtvrtletí akcie výrobce elektromobilů rostou. Podpořily je nové sliby Elona Muska ohledně plně autonomního řízení. Jakou budoucnost vizionář nastínil? Článek Neuvěřitelné! Tesla od oznámení bídných výsledků hospodaření vzrostla o 40 %! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-30 13:02:49

Neuvěřitelně rostoucí akcie, která proměnila 10 tisíc korun na více než 4,6 milionu!

Netflix od svého IPO v roce 2002 dosáhl neskutečného růstu ceny akcií o 46 000 %. Tento příběh nejen ukazuje sílu inovace, ale také potenciál akciových trhů k budování bohatství. Je jeho růstový příběh u konce, nebo bude pokračovat? Článek Neuvěřitelně rostoucí akcie, která proměnila 10 tisíc korun na více než 4,6 milionu! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-01 20:20:43

Neuveriteľne hlúpa konšpiračná teória, že slnečná sústava má dve slnká, naberá na popularite

Konšpiračné teórie sú fascinujúce. Existujú také, na ktoré si podľa nášho najlepšieho úsudku musíme vytvoriť svoj názor, hoci odpoveď sa pravdepodobne nedozvieme. Existujú ... The post Neuveriteľne hlúpa konšpiračná teória, že slnečná sústava má dve slnká, naberá na popularite appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-05-01 21:46:31

Neuvěřitelné záběry z překonání světového rekordu ve skocích na lyžích

Japonský olympijský vítěz ve skoku na lyžích Rjoju Kobajaši dosáhl nového světového rekordu ve skoku na lyžích 291 metrů. (Foto: X / Red Bull)... Článek Neuvěřitelné záběry z překonání světového rekordu ve skocích na lyžích se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-02 10:43:01

Neuvěřitelné záběry. Čínská špionážní loď u americké lodi

Špionážní loď čínského námořnictva PLA ~ 600 metrů od obojživelné válečné lodi amerického námořnictva USS Harpers Ferry. (Foto: X) Zachycená z filipínského plavidla v... Článek Neuvěřitelné záběry. Čínská špionážní loď u americké lodi se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-06 19:45:00

Technika odloženého orgasmu zajistí silné vyvrcholení

Edging prý zajišťuje neuvěřitelně dobré orgasmy. Proto chceme tuto techniku ​​odloženého orgasmu všem doporučit. Zde zjistíte, jak můžete dosáhnout neuvěřitelně dobrých vyvrcholení.

Čas načtení: 2024-05-10 11:33:54

Muže z Nového Mexika pořizuje neuvěřitelné snímky UFO

Juan Manuel Sánchez je skutečné jméno automechanika známého spíše jako Juanito. Pochází z obce Valle Hermoso v Mexiku. (Foto: X) Od roku 2022 tvrdí,... Článek Muže z Nového Mexika pořizuje neuvěřitelné snímky UFO se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-12 08:54:53

Polsko je neuvěřitelné, povolení stavby tam trvá měsíce. V Praze čekáme i devět let, říkají top developeři

Developeři Pavel Sovička a Radek Hladký v podcastu Money Maker popsali, co brzdí rozvoj Česka a jak si stojí mezi sousedy. Článek Polsko je neuvěřitelné, povolení stavby tam trvá měsíce. V Praze čekáme i devět let, říkají top developeři se nejdříve objevil na CzechCrunch.