EUR 25,010 || 
JPY 15,447 || 
USD 22,024 || „Na Okoř je cesta, jako žádná ze sta, roubená je stromama.“ Na Okoř i další české hrady a zámky láká turisty ze všech koutů republiky teplé a slunečné počasí. Zájem o návštěvu památek roste i s trendy – populární jsou například ty památky, kde se odehrávají scény z nejrůznějších pohádek a filmů, ale také videoher. Které hrady a zámky jsou v Česku nejnavštěvovanější, kolik za návštěvu v této sezóně lidé zaplatí i jak se do turistiky promítla covidová pandemie, zjišťovala datová redakce Deníku.
Čas načtení: 2024-08-13 17:25:00
Zprávy pro Plzeňský kraj: Během Dne židovských památek se veřejnosti otevřela synagoga v Podmoklech
Na druhou neděli v srpnu připadá Den židovských památek. Zdarma nebo za symbolické vstupné se návštěvníkům otevřely často běžně nepřístupné synagogy a hřbitovy. Mezi nimi i synagoga v Podmoklech na Klatovsku.
\nČas načtení: 2016-04-28 00:00:00
Psáno po desetihodinovém školním maratonu, pod vlivem jedinečného Kubíčkova výkonu a ódy na Kunderu, psáno po jedné cestě metrem a jednom pivu. (Přepisuji raději hned, protože zítra už bych se dopouštěl nepřiměřených cenzurních zásahů.) Před tebou kluk — plný života plný plný plný… jen se rozběhnout rozběhnout — jen co to sevření povolí — hned! a letět! upalovat! s větrem… plný všeho… Ty dveře se otevřely a zavřely Divíš se jak šíleně těžká je ta školní brašna — už není plný on je plna ona… plna rodičů plná plánů nadějí povinností — zvykni si! sednout! rovně! — zabít ptáčka jen těšit se až tohle skončí… Zase se otevřely a zavřely Snad první lásky možná únik do snů stojí před tebou a kouká kamsi je jinde — je v dáli — je tam… čest a odvaha o právo — ty tam platí a víš že dobro vítězí a zlo je poraženo (a že nejhezčí holka věrně čeká na tebe) A dveře se otevřely a dveře se zavřely Na další stanici mu svítí v očích že svět patří nám! že vymetem bary — a hospody a pochybné podniky kdo nám to zakáže když je nám dvacet snad ty?! chceš soudit? ty co sleduješ odlesky skel! Jsi rád, že se zas otevřely a zavřely Najednou tam nestojíš sám — stojí tam s tebou (ona?! — ne) jsou dva a srdce jim tlučou první doteky první slova první trápení a gejzír citů… kdo je zažil? kdo? kdo je chápe? kdo jim rozumí? — kromě nás?! A pak se otevřely a pak se zavřely Bledé tváře a rudé oči pár nocí bez spánku a tisíce starostí škola a práce — škola a ona! jak kdybys v balónu letěl koukáš na svět shora a stejně nic nevidíš — jen její oči Dveře se otevřely a zas se zavřely Na tváři hrdě mu trčí tři vousy ruka ti zakucala chtěl bys je uhladit a připadá si jako muž a plný síly a vrací se domů a čekají na něho oni mu věří a ona je tam je tam vrací se domů Pak dveře se otevřely a zavřely a zavřely a zavřely Dostal jsi žízeň a s tím kdo přistoupil chtěl by ses napít — na život — na těch dvacet let co zmizelo v trapu v černé díře dostal jsi žízeň a chtěl by ses napít a spláchnout tíhu poloviny tíhu poloviny konce A dveře se otevřely a dveře se zavřely Máš vztek a chceš ho praštit do tváře tak zlý tak zákeřný tak odporný ksicht jak si troufá stát před tebou tisíceré křivdy si nese vryté do tváří domnělé skutečné dávné včerejší — vždyť to je jedno! (ale oči ti pro něj pláčou) A dveře se otevřely a z nich už jsi vystoupil sám.
Čas načtení: 2009-05-09 00:00:00
„K nástupišti číslo tři kolej pátá přijede spěšný vlak ve směru…“ Na perónu už netrpělivě přešlapoval hlouček cestujících. Byla zima, lehce pršelo a foukal silný vítr, takže proti zmoknutí nepomohla ani stříška. Zvuk kol vlaku se pomalu přibližoval, za chvíli už uši drásalo skřípění brzd a pak už vlak stál. U vagónů se otevřely dveře, lidé nastupovali a vystupovali, kdosi pomáhal staré paní slézt schůdky, jinde se zas nedočkavci hrnuli dovnitř dříve než stačili všichni vystoupit. Počkal jsem, až nával pomine a pak sám nastoupil do vlaku. Nebyl příliš plný, snad ani ne z poloviny. Posadil jsem se ze zvyku doprostřed vozu, na sedačku dál od okna, blíže k uličce. Byly situace, ve kterých jsem musel rychle své místo opustit a nerad jsem při tom šlapal spolucestujícím na nohy. Ještě pár minut vlak stál, pak přišel výpravčí, zapískal a vlak se rozjel. Mám rád když koleje duní, cestování vlakem považuji za nejpříjemnější. V automobilech jsem nejistý a letadla jsou pro mne vzdálenější než Měsíc. S vlakem můžete urazit tisíce mil, aniž by si vás někdo všiml. Jako třeba teď. S halasným „Dobrý den, kontrola jízdenek, prosím.“ vstoupil do vlaku průvodčí. Bez chvatu jsem se zdvihl a ze svého místa odešel. Na záchodech jsem se postavil tak, aby mne nebylo vidět hned po otevření dveří, člověk by musel udělat krok aby mne viděl, a čekal. Opravdu, málo který průvodčí je tak pečlivý aby ten krok provedl, mnoho z nich se spokojí s tím, když dveře nejsou zamčené. A když se takový průvodčí najde, dva prsty v krku fungují spolehlivě. Zvracejícího člověka nemá nikdo to srdce rušit. Za pár minut se dveře otevřely a hned zase zavřely. Za pár sekund jsem je otevřel já a vydal se zpět. Pro jistotu jsem se posadil na jiné místo, aby důstojnému pánovi, který seděl přes uličku, nezačalo být něco podezřelé. Na další stanici nastupovaly nějaké děti, zaplnily vagón, pobíhaly a dělaly rámusu, že měl silné nutkání na všechny zařvat, ať laskavě táhnou do oněch míst, hodně daleko. Dvě paní, nejspíše učitelky, se je snažily se všech sil usadit, jednu malou holčičku stejně zastihl rozjezd vlaku, když to nejméně čekala a skončila s boulí na hlavě. Celou cestu to pak hlasitě oplakávala. Usoudil jsem, že raději strávím cestu v jiném vagónu, než podstupovat toto mučení. Na chodbičce jsem z nenadání potkal průvodčího. S ledovým potem na zádech jsem ho pozdravil a vstoupil znovu na onu místnost. Nekonečných pár vteřin jsem se neodvažoval otevřít. Hrozil jsem se představy, že bych otevřel dveře a za nimi pořád stál on. K mému štěstí jsem mu nepřipadal nijak podezřelý. V to jsem spoléhal a taky jsem kvůli tomu vynaložil mnoho úsilí. Oblečení bylo snad to nejdražší, co jsem při sobě měl. V příští stanici jsem vystoupil, poprosil dívku v čekárně o dvacetikorunu na telefon a šel si koupit pivo. Herecký talent jsem měl vždycky. Vlak mi jel za deset minut, v klidu jsem dopil a nastoupil. Tenhle vlak už plný byl. Posadil jsem se na sedadlo proti starším manželům mluvícím německy. Většina lidí si sedá k okýnku, já velmi nerad. Vlak měl odjet za pár minut a lidé stále přicházeli. „Dobrý den, máte tu místo?“ ozval se někdo nade mnou. Vzhlédl jsem a okamžitě jsem si pomyslel, že jsem to udělat neměl. Do hlavy mi vstoupilo tisíce vzpomínek. „Ale jistě,“ odpověděl jsem jak ve snách a posunul se k okénku. Slečna se usmála, ale to jsem nevnímal. Stejné oči, stejné tmavé vlasy, stejná tvář. Jako kdysi. Posledních pár let jsem strávil ve vlaku a na co to bylo jsem zapomněl. Ze začátku jsem se musel snažit nevzpomínat. Později už jsem nemusel. Ale teď – všechny ty vzpomínky se draly na povrch, jak láva při výbuchu sopky. Tiché romantické večery, jen my dva, svíčka a lahev dobrého červeného. Na to, jak ses na sebe zlobila, když se ti něco nedařilo. Jak jsi dokázala potěšit, když se pro změnu nedařilo mně. Vzpomínal jsem. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsem ti poprvé řekl, že tě miluji. Jak ses tehdy usmála. Jak… „Dobrý den, vaše jízdenky prosím…“ hlas mě krutě vytrhl ze snů. Než si kdo stačil uvědomit, co se děje, ležel pan průvodčí na zemi a já se hnal ke dveřím. Někdo zpozoroval, co se děje a snažil se mi postavit do cesty. Marná snaha, byl jsem jak zvíře bojující o holý život, zahnáno do kouta. Zpomalil mne jen na vteřinku. Průvodčí už se zvedl a běžel za mnou. Tu a tam mi někdo zatarasil cestu svým tělem a průvodčí se přibližoval. Ztratil jsem naději. Zkusil jsem první, co mě napadlo, dveře zajištěné nebyly a já v ten moment díval do krajiny. Čas jako by se zastavil. Zase jsem vzpomínal. Na to, že všechno bylo jak z laciného filmu. Jak jsem viděl vše rudě zabarvené, když jsem tě chytil. Jak jsem vzal první co jsem měl při ruce a vrazil ti to do srdce… Dopad na zem už nebolel.
Čas načtení: 2020-01-08 12:36:55
Stanislav Struhar: Cizinci. Dvě povídky (ukázka z knihy)
Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice. Ukázka z knihy: ÚRYVEK Z POVÍDKY DANIEL Čím více se demonstrační průvod blížil k centru, tím hlasitěji halekaly hlasy zúčastněných, vzrušeněji zaznívaly zvuky demonstrace. Markéta z chodníku zamávala Danielovi, protlačila se k němu, popadla ho za paži a křikla, že tolik lidí nečekala. Společně se drali vpřed, avšak zničehonic spatřili policisty, kteří, se speciálním vybavením, stáli napříč ulicí. Za nimi čekala protidemonstrace vybavená bannery s xenofobními hesly, cedulemi a rakouskými vlajkami, i jejich hlasy nabraly na síle, i jejich lomoz přiostřil. Vtom Daniel postřehl rychlé pohyby, přihlížel srážce s policisty. Výkřiky, potyčky, muži i ženy na zemi. I Markéta se válela na asfaltu, všiml si, jak se jí na rtu leskne krev, vlasy má celé rozcuchané. Pomohl jí zpátky na nohy, spěšně se rozhlédl, vtom ale nečekaně spatřil Sigrun, stála na chodníku a chytila za paži Gernotova kamaráda, pevně ho držela. Prohlédl si její policejní uniformu, zadíval se jí do očí, které na něj upírala, pak se otočil a odtáhl Markétu, vedl ji k chodníku na protější straně ulice. Markéta křičela, ať ji pustí, ať ji okamžitě nechá být, že chce zpátky, že tady ještě zdaleka neskončila, pokoušela se mu vytrhnout, ale on jí zabránil, zůstal stát a hleděl na ni. „Padáme odsud,“ prohlásil. „Já tady chci zůstat!“ ječela a Daniel vzal její obličej do rukou, prosil ji, ať toho nechá, prosil ji, ať se vrátí domů. Proč? Protože se o ni bojí, protože se o ni bojí i Andrejka. Ze spánku ho vytrhl domovní zvonek. Vylezl z postele a vyšel do předsíně, na telefonu zabzučel a odemkl dveře do domu. Pak otevřel dveře do bytu. Honem se vrátil do ložnice, padl na postel a z polohy na břiše civěl do zdi. Dveře do bytu se otevřely a zavřely, zámek zarachotil a Daniel poslouchal, jak se k němu blíží kroky, potom zavládlo ticho. Převalil se na záda, zadíval se na její policejní uniformu a ona usedla na pelest, složila mu hlavu na hruď. „Proč?“ zašeptal. „Proč jsi mi to neřekla?“ „Chtěla jsem ti to říct, ale čekala jsem na vhodný okamžik.“ „Ten zjevně nadešel včera.“ „Vždyť jsi říkal, že se ti při pohledu na policii dělá špatně. Taky ses zmínil, že doufáš, že se s ní nikdy nezapleteš.“ „Cos tam včera dělala? Jak to že jsi byla proti nám?“ „Já nebyla proti vám, chtěla jsem vás chránit. Chtěla jsem chránit vás všechny, i vaše protivníky, abyste si vzájemně neublížili. Strašně moc si přeju, abyste společně dokázali řešit problémy v míru.“ ÚRYVEK Z POVÍDKY TILLMANN Tillmann se zeptal, proč ten chlap se ženou tak zametl. Prý kvůli chybě při načítání nákupu, ale to se přece může stát komukoli, kdo by celé dny dřepěl za kasou, a ta paní se mu omluvila, okamžitě chybu napravila. „Místní pokladní se do Rakouska přistěhovaly, mluví s přízvukem a jednoduchou němčinou, takže jsou tu a tam zcela mylně považovány za nevzdělané nebo snad dokonce hloupé,“ podotkl Tillmann. „Ale chlap, který se takhle zachová k ženě, musí být strašně arogantní.“ „Třeba by se povedlo zařídit, aby byl vnímavější.“ „Jak jako?“ „Tak například ho na pár dní posadit za kasu,“ vysvětlil Tillmann a pozdravil sousedku, která proti nim přicházela. „Teda vy jste se nějak rozšoupli,“ odtušila a přátelsky se na Dominiku usmála. „Taky plánujeme uvařit nějakou delikatesu,“ zareagoval Tillmann, sousedka se zasmála a s přáním hezkého dne pokračovala v cestě. „Nevěděla jsem, že je tak milá,“ přiznala Dominika. „Jednou jsem ji na schodišti přistihla, jak nadává na cizince.“ „To Hilde bohužel občas dělá. Přestože byla provdaná za uprchlíka z Iráku. Mají spolu syna. Ten chlap ho pravidelně navštěvuje, ale pokaždé čeká před domem.“ „Proč nejde dovnitř?“ „Protože by se s Hildou zase chytli. Tehdy, když ještě byli svoji, se někdy v bytě hašteřili tak nahlas, že na ně dokonce přijela policie.“ „Kdo na ně volal policii?“ „Domovník.“ „Nejdřív se do sebe zamilovali a pořídili si dítě a pak se takhle hádají?“ „Alex, teda jejich syn, jako by otci z oka vypadl. Když začal chodit na základku, hned Hilde volali s tím, aby ho posílala na doučování němčiny. Jenže Alex tehdy mluvil výhradně německy. Němčina je jeho mateřský jazyk. Hilde mi navíc nedávno prozradila, že mu byl odepřen vstup do klubu na koncert, jeho kamarádi dovnitř směli, ale on ne.“ „To jako proč?“ „Sekuriťáci mu tvrdili, že mají s týpky, jako je on, špatné zkušenosti, jenže on tam předtím nikdy nebyl.“ „A ti jeho kamarádi už v tom klubu někdy dřív byli?“ „Nebyli. Hilde mi taky říkala, že i oni pocházejí z rodin imigrantů, jenže to na nich není poznat.“ „A oni na ten koncert šli bez něj?“ „Jo.“ Zhasla, vyšla na balkon a přitulila se k němu. Ležela bez hnutí a mlčela. Po chvíli se zeptal, na co myslí, stočil k ní hlavu a pohlédl na ni, spatřil, jak hledí na nebe, mírně pohybuje očními víčky. „Mluvím německy s hodně silným přízvukem?“ „Když někdo mluví cizí řečí, má obyčejně přízvuk,“ odpověděl. „Jsme spolu krátce, ale už jsem u tebe zaznamenal zlepšení.“ „Dělám spoustu chyb? Prosím, upozorňuj mě na ně.“ „To není třeba. Jsem si jistý, že budeš zanedlouho mluvit dokonale,“ usoudil. Jenže ona na to, že to on přece nemůže vědět, ovšem Tillmann namítl, že slyší v její němčině pokroky. Dominika prohlásila, že to tedy přehání a navíc neslyší, jak ona přemýšlí česky, že si v duchu překládá, a on vyzvídal, kde se vůbec učila německy. V jazykovce, odpověděla. Ráda na ty hodiny vzpomíná, protože to někdy byla strašná legrace. Jestli na Břeclav myslí často? Někdy docela jo. A jestli se jí jednou bude stýskat? To těžko říct, to přece nikdo předem neví. Tillmann podotkl, že Čechy jsou, co by kamenem dohodil. „Vašim se už někdy zastesklo?“ zamluvila to honem. „Nikdy se do Lipska vracet nehodlali, ale jednou mi přiznali, že se jim občas zasteskne.“ „Tehdy za sebou nechali všechno?“ „Moc toho nebylo.“ „Určitě si uvědomovali, že se dlouho, nebo možná nikdy, nevrátí. To musí být hrozné pomyšlení.“ „Nedokázali si představit žít v totalitě.“ „Jeli jste do Lipska hned, jak se otevřely hranice?“ „Ne, hned ne. Až po čase.“ „A kdy jste tam byli naposledy?“ „Na pohřbu babičky z tátovy strany. Ale to už je pár let.“ Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Náleží k nejvýraznějším německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Žije ve Vídni. Přeložila Markéta Kliková, nakladatelství Volvox Globator, Praha, 2019, 1. vydání, 100 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-09 16:50:28
Na Zásilkovnu zatlačil antimonopolní úřad: povolí svým výdejnám, aby se otevřely i konkurenci
Pro konkurenční společnosti se nyní bude moci otevřít až 3400 výdejních míst, na kterých až doteď mohla oficiálně působit pouze Zásilkovna. Článek Na Zásilkovnu zatlačil antimonopolní úřad: povolí svým výdejnám, aby se otevřely i konkurenci se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-09-04 10:00:00
Článek také připomíná, že o Wintonově hrdinském činu by dnes nikdo nevěděl, kdyby na něj v pozoruhodném televizním pořadu v sérii That's Life v roce 1988 neupozornila moderátorka Esther Rantzen.Spotřebitelský silně populární pořad That's Life v televizi BBC využíval komiky pro upozorňování na různé nešvary.Rantzenová se dověděla o Wintonově hrdinském činu a pozvala ho, nic netušícího, do pořadu, kde seděl v sále plném více než stovky jemu neznámých lidí, Během vysoce emocionálního pořadu se ukázalo, že to jsou všechno Wintonovy děti, které by nebyly naživu, kdyby Winton těsně před začátkem druhé světové války neuspořádal svůj Kindertransport, z Prahy do Británie, a nedonutil britské úřady, aby jeho děti přijaly. Viděl jsem ten pořad tedy, poznamenává Jan Čulík. Jedním z Wintonových dětí byl i Alfík Dubs ze Zlína, nyní více než devadesátiletý lord Alf Dubs, člen britské Horní sněmovny, který se intenzivně zasazuje o přijímání uprchlíků v Česku i v Británii.Před časem poskytl Britským listům tento pozoruhodný rozhovor: Ulici Nicholase Wintona v pražských Bubnech otevřely zachráncovy děti V podstatě stejný článek jako v Guardianu vyšel na Novinkách:Ulici Nicholase Wintona v pražských Bubnech otevřely zachráncovy děti
Čas načtení: 2024-09-04 10:00:00
Článek také připomíná, že o Wintonově hrdinském činu by dnes nikdo nevěděl, kdyby na něj v pozoruhodném televizním pořadu v sérii That's Life v roce 1988 neupozornila moderátorka Esther Rantzen.Spotřebitelský silně populární pořad That's Life v televizi BBC využíval komiky pro upozorňování na různé nešvary.Rantzenová se dověděla o Wintonově hrdinském činu a pozvala ho, nic netušícího, do pořadu, kde seděl v sále plném více než stovky jemu neznámých lidí, Během vysoce emocionálního pořadu se ukázalo, že to jsou všechno Wintonovy děti, které by nebyly naživu, kdyby Winton těsně před začátkem druhé světové války neuspořádal svůj Kindertransport, z Prahy do Británie, a nedonutil britské úřady, aby jeho děti přijaly. Viděl jsem ten pořad tehdy, poznamenává Jan Čulík. Jedním z Wintonových dětí byl i Alfík Dubs ze Zlína, nyní více než devadesátiletý lord Alf Dubs, člen britské Horní sněmovny, který se intenzivně zasazuje o přijímání uprchlíků v Česku i v Británii.Před časem poskytl Britským listům tento pozoruhodný rozhovor: Ulici Nicholase Wintona v pražských Bubnech otevřely zachráncovy děti V podstatě stejný článek jako v Guardianu vyšel na Novinkách:Ulici Nicholase Wintona v pražských Bubnech otevřely zachráncovy děti
Čas načtení: 2024-11-30 21:15:00
Po celé Evropě se otevřely vánoční trhy. Náměstími se line vůně punče a skořice
Téměř po celé Evropě se tento týden otevřely vánoční trhy, slavnostní atmosféra už panuje třeba v Krakově, v Bruselu nebo v Rumunsku. Jedny z nejoblíbenějších trhů vůbec se konají v sousedním Německu – ať už jsou to ty v Drážďanech, nebo třeba v Norimberku. Jejich slavnostní brány se otevřely v pátek.
Čas načtení:
Christmas world 2023 – dekorace podle nejnovějších trendů
2. února se otevřely brány největší mezinárodní vánoční výstavy ve Frankfurtu, na které jsme samozřejmě nechyběli ani my. Tato tradiční výstava nabízí prostor pro prezentaci celosvětového vánočního sortimentu. My vám přinášíme exkluzivní fotografie těch nejzajímavějších produktů, které jsme zde našli...
Čas načtení: 2024-01-06 10:00:53
Myšlenky nelze ignorovat a knihy nevydávat. Jenže zásadní knihy u nás často nevycházejí.
Před lety jsem se rozhodl doplnit si vzdělání a číst především knihy, které u nás nevyšly. Zejména o ekonomii a společnosti. Otevřely se mi uplně nové obzory. Jména, která jsem znal okrajově. Takový J. Stiglitz (Nobelova cena za ekonomii 2001). V češtině vyšly 3 knihy. Spíše ty okrajové. Jeho popularizační práce věnované ekonomii nerovnosti a globalizaci česky nejsou. David Harvery: vyšla jedna kniha, stěžejní díla jako Stručná historie neoliberalismu nebo Stav postmoderny nevyšly. Ano, je to moderní marxista, ale česky se nedozvíte, že jeho kritika současného vývoje neoliberální demokracie je zajímavá a pádná. Robert Reich: vyšlo Dílo národů, ale chybí Záchrana kapitalismu. Reichova analýza současného kapitalistického systému a jeho dopadu na nerovnost je často citována v diskusích o ekonomické nerovnosti a sociální spravedlnosti. Je dobré, že od jihokorejského ekonoma Ha-Joon Changa vyšly dvě knihy, ale jeho zásadní Kicking Away the Ladder: Development Strategy in Historical Perspective v češtině nevyšla. Přitom je to Changova kritika tradičních názorů na ekonomický rozvoj a politiku. Od Mariany Mazzucato nevyšlo nic. Její The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths byla pro mě šok. Vyargumentovaná kniha, která ukazuje, jak za řadou ekonomických úspěchů stály pobídky státu. A že role státu ve stimulaci ekonomiky je důležitá. od nobelisty Paula Krugmana naštěstí česky vyšla jeho zásadní Návrat ekonomické krize. Jeho nejnovější Arguing with Zombies vyšla 2020, česky zatím není, ale to zpoždění je běžné. Krugman, i když je do leva, je u nás vcelku populární, asi proto, že je opravdu čtivý. A pojďme na další nobelisty: R. Thaller (nobelovka 2017) má vydané obě knihy, jak Šťouch, tak Neočekávané chování. Cenu dostal za behaviorální ekonomii a knihy jsou super. Pokud vás zajímá ekonomika chování a rozhodování lidí, jděte do nich, ale to už předpokládám máte i Kahnemana (Melvilové ho udělali perfektně). Robert Shiller (Nobelovka 2013 za empirickou analýzu cen aktiv) má česky tři knihy, ale staré, ne Irrational Exuberance a nebo poslední Narrative Economics: How Stories Go Viral and Drive Major Economic Events. Ale je vidět, že cenová analýza se publikuje ráda a dobře. Amartya Sen (Nobelovka 1998 za příspěvky k ekonomii blahobytu a sociální volby) má jednu knihu česky, Etika a ekonomie, což jsou tři přednášky. Její stěžejní díla česky nevyšla. Daren Acemoglu má česky druhou knihu, ta mu právě vychází, Úzký koridor (s J. Robinsonem), který navazuje na Proč státy selhávají. Asi je jasná tematika, jinak se ale v ostatních knihách věnuje teorii růstu a vlivu moderních technologií na růst. Profesor MIT, obojí čtěte. Elinor Ostrom, Nobelovka 2009 za teorii společných zdrojů. Enormně důležitá kniha Governing the Commons. Česky nevyšla žádná její práce. Mohl bych pokračovat. Od autorů, kteří mají Nobelovku za ekonomii toho u nás vyšlo málo. I z tohoto průřezu, natož z mojí tabulky knih je patrné, že vychází především věci věnované chování, trhu, oceňování. Kritcké práce o neoliberalismu podstatně méně i když od Varoufakise třeba 2 knihy a ten už je braný jako silná levice. Jeho stěžejní díla ovšem česky také nejsou. Jeho Hovory k dceři o ekonomii si ovšem dejte. Je to důležité? Je. Uniká nám velký směr ekonomie a společenských věd: nerovnost, chudoba. Neumíme o něm diskutovat, uvažovat. Díky za české “klasiky” žánru Pavla Pospěcha, Ondřeje Prokopa, Tomáše Sedláčka. Myšlenky označujeme za levicové, za fuj, za komunismus. Tak čtěte. Co je za tím? Podle mě hlavní dva důvody jsou, že v českém vnímání jde o okrajová témata (nerovnost, chudoba, rozdělená společnost, to přeci nám nehrozí), takže se tomu nikdo nevěnuje. Ve skutečnosti je to ale naše stěžejní téma pro dalších dvacet let, jenže místo toho, abychom stavěli na tom, co už někde někdo odpracoval, budeme vymýšlet kolo, až si problému všimneme. Takže zase pozdě. Čili čtenáři to nepožadují, autoři to nevydávají. Má to řešení? Má. Nějakou pobídku k vydání. Ať již státní (ano, stát podporuje řadu literatury) nebo soukromou. Pamatuju se, jak jsem nějakým drobným příspěvkem podpořil vydání jedné libertariánské ekonomické knihy a libertariáni mě pak propírali v diskusích, proč jsem to asi udělal. Důvod je pořád stejné: silné myšlenky mají zaznít a máme vědět, jak se k nim vztahujeme, jaké máme vůči nim argumenty, případně zda autor neměl v něčem pravdu. Nelze je ignorovat, neposlouchat je, protože to je právě to, na čem dneska dojíždíme a čím si rozdělujeme společnost.
Čas načtení: 2023-11-23 13:56:57
Masový hrob, mučírny, zaminované domy, to byla realita ruské okupace. Před rokem byl Izjum osvobozen při velké charkovské ofenzivě ukrajinské armády. Dnes je tu nová restaurace a otevřely se obchody, ale život se vrací pomalu, město je stále hodně poničené...
Čas načtení: 2012-03-24 00:00:00
Tugendhat zdobí precizní práce znojemského Laufenu
Dveře brněnské funkcionalistické vily Tugendhat se po rozsáhlé rekonstrukci opět otevřely veřejnosti. Skupina předních architektů si vytyčila společný cíl, repliky dotažené do posledních detailů a maximální autentičnost prostor. Výzvy se velmi zdařile ujala i znojemská keramička Laufen pod dohledem ...
Čas načtení: 2010-05-21 00:00:00
Lindex pokračuje v české expanzi dalšími čtyřmi obchody
Švédská módní značka Lindex otevírá v České republice další čtyři prodejny! 15. dubna se otevřely dveře obchodu v českobudějovickém Igy Centru, o den později následovala prodejna v Obchodním centru Plzeň. Další zahájil svůj provoz 13. května v Karlových Varech a nachází v Obchodním centru Varyáda. Č ...
Čas načtení: 2012-03-26 00:00:00
Tugendhat zdobí precizní práce znojemského Laufenu
Dveře brněnské funkcionalistické vily Tugendhat se po rozsáhlé rekonstrukci opět otevřely veřejnosti. Skupina předních architektů si vytyčila společný cíl, repliky dotažené do posledních detailů a maximální autentičnost prostor. Výzvy se velmi zdařile ujala i znojemská keramička Laufen pod dohledem ...
Čas načtení: 2013-04-14 12:46:00
Kolega vyčítá kolegovi: "Že ses mi vyspal se starou, to mi ani tak nevadí, ale žes jí ukázal, že to jde dvakrát, tos mně nasral." Na rohu ulice se srazí dva muži. Jeden naštvaně: "Hovado." "Těší mně, Zelený." Přijde muž nad ránem z pařby. Odemkne dveře a potichu se v plíží do síně, když v tom začne kukačka kuku kuku kuku. Muž říká: "Já vím, že je jedna hodina. Nemusíš mi to třikrát opakovat!" Sedí dva chlapi v hospodě, popíjejí pivo, prokládají to kořalkama. Jeden je stále smutnější a smutnější. Tak se ho jeho par?ák zeptá: "Franto, co je s tebou?" A Franta odpoví: "Ále, když přijdu domů zase takhle ožralej, tak mě manželka nepustí domů a nechá mě spát na chodbě... taková ostuda..." A kumpán mu poradí: "To já mam na tohle skvělej trik. Když přijdu domů, tak zaškrábu prstama na dveře a řikam "mišičko,pust mě domů...". Ale před tim se vysvlíknu do naha a jak ta moje otevře dveře,tak ty šaty hodim dovnitř.... a nahýho mě na chodbě nenechá, tak mě pustí domů". A Franta, že to určitě vyzkouší. A vesele popíjejí dál. Potkají se po týdnu v hospodě a kumpán se ptá Franty: "Tak co? Jak jsi dopadl minulej tejden? Vyzkoušel jsi to?" Franta: "Jo, vyzkoušel... přišel jsem před dveře, svlíkl se do naha, zaškrábal jsem na dveře, řekl jsem jen "mišičko..." dveře se hned otevřely, tak jsem dovnitř hodil šaty a najednou slyšim: "Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají" a barák mi zmizel v tunelu........."
Čas načtení: 2019-11-10 09:04:31
Pokračování: Nebyl to jen sen?
Čtení na pokračování, díl devátý Předchozí díl zde A už jsme byly zpátky. Čas na hodinách na mobilu nás obě překvapil. Neuběhla ani minuta. Jako bychom nikde nebyly! Je to vůbec možné? Když jsme vybíhaly z tělocvičny po chodbě pryč, školník si nás všiml. „Markétko!“ zvolal. „Já vím, po chodbě se neběhá.“ A zpomalila jsem. Alča běžela až před školu. Měla vytřeštěné oči a sotva popadala dech. I když věděla, že se to všechno stalo, pořád jí něco uvnitř říkalo, že je to vlastně tak nějak bláznivé. Nejspíš potřebovala někoho, kdo by ji štípl do ruky, aby věděla, že to nebyl jen sen. „Počkej, Markétko, je všechno v pořádku?“ zeptal se pan školník. Ale já jsem ho neslyšela. Taky jsem měla zvláštní pocit, jako by mi srdce strašně nahlas bušilo a přehlušovalo všechen okolní lomoz. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout! Vždyť jsem se před chvílí vrátila z minulosti. Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Hučelo mu v myšlenkách. Pak jsem se zastavila. V ruce jsem svírala malý meč a papír s adresou. Všechno bylo skutečné! Pozorovala jsem ty dvě věci a přemýšlela a hloubala a dumala a možná to na mně bylo až příliš okatě vidět, protože se mě mladší spolužák hned zeptal. „Na co myslíš? Zapomněla jsi něco?“ A pak si všiml hračky: „Co to máš?“ Jeho otázky mě probraly z přemýšlení k životu, až jsem sebou trhla. „To jsem dostala od jednoho kluka. Ale to už je dávno.“ Ono se řekne, že se viděli před chvilkou, ale ve skutečnosti, když se takhle člověk zamyslí, to taky klidně může být třicet let! Rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím Alču. Skrývala se za stromem a ukazovala na mě, abych k ní šla. „Počkej,“ volala jsem. „Já se ještě musím na chvilku vrátit,“ dodala jsem a otočila se zpátky do školy za panem školníkem. Pak jsem mu vyprávěla příběh o Markovi a lidech na náměstí, o klukovi, co nesl velkou vlajku, o tom, že jsme našli páníčka pro zatoulaného jezevčíka a že to nebylo vůbec jednoduché (!), že jsem viděla opravdu starou minci, a že vím, co je kinofilm. „Bylo to neuvěřitelný!“ Mávala jsem rukama po prostoru a oči mi zářily. „Byla jsem tam se svou nejlepší kamarádkou a opravdu jsme si to užily! Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste mi to tajemství prozradil.“ „Tak to ses dozvěděla hodně, Markétko. Já jsem tenkrát chodil už do práce. Bydlil jsem na malém městě, ale když přišla tahle doba, tak jsme se s ostatními kamarády sbalili a jeli do Prahy. Tehdy se sešlo na Václavském náměstí na dvěstě tisíc lidí. A z jednoho z balkonu tam poprvé promluvil Václav Havel. Já jsem ho tehdy ještě neznal. Byla tam neuvěřitelná atmosféra. Měli jsme pocit, že děláme něco opravdového a velikého.“ „Dělali jste dějiny,“ vzpomněla jsem si. „To je přesný. Ano, dějiny jsme dělali. Pak jsme jeli ještě několikrát do Prahy. Měl jsem pocit, že je nás čím dál víc. Nebylo vůbec vidět, kde je začátek a konec. Na začátku prosince se otevřely hranice, které dříve strážili vojáci ve zbrani. Najednou mohli lidé vycestovat do Rakouska, ale také se sem konečně mohli vrátit ti, kteří měli do naší země zakázaný vstup. Třeba se vrátil Karel Kryl. To byl zpěvák a takový rebel. Jeho písničky jsem měl moc rád.“ „Ale proč sem někteří lidé nemohli jezdit? A my nesměli ven?“ „To se budete teprve učit ve škole. Tehdy stát chtěl všechno kontrolovat a kdo nesouhlasil, toho se chtěl nějak zbavit.“ Představila jsem si zemi, jak v ní žijí poslušní roboti, kteří když ráno zazvoní budík, vylezou poslušně z postele, všechno dělají přesně podle řádu a večer se zase zapojí do zásuvky, aby se přes noc nabili pro další poslušný den. Ale tím kabelem přichází do spánku slova: musíš poslouchat, musíš poslouchat. A pak jsou tam i takoví roboti, kteří se rozhodnou, že nepotřebují nabíječku, aby byli druhý den svěží, že jim k tomu stačí jen spánek, a kabel odstřihnou. V tu chvíli se stanou lidmi a nikdo jim už nenašeptává, co mají dělat, a oni se rozhodují sami. Ulice už nejsou stejně rovné, ale klikaté a různých směrů a oni musí sami přemýšlet, kterou cestou se vydají. A ať je jejich rozhodnutí potom dobré nebo špatné, to už je jen na nich. Je to o hodně těžší přijít na to sám, než jen se řídit pokyny. A není lepší mít život lehčí? Nebo těžší, ale svůj? Podrbala jsem se na bradě. „A co to druhé děvče? Proč tu není teď s tebou?“ zeptal se pan školník. „Čeká na mě venku. Je to opravdu nejlepší kamarádka. Kdo ví, jestli bychom bez ní Haryka zachránili! Pomáhala mi ho vytáhnout z té díry. Ale víte, co bych ještě chtěla vědět? Kde je teď Marek? Jestli bych ho mohl zase vidět?“ Další pokračování zde Obrázky: pixabay.com, wikipedie.cz
Čas načtení: 2019-11-10 08:09:45
Pokračování: Kam ty stopy vedou? Jako by něco bylo jinak!
Čtení na pokračování, díl druhý Předchozí díl naleznete zde A šup. Než jsme se nadály, už jsme byly v úplně jiné tělocvičně. Ve větší a zcela nové. Co se takhle podívat ven? Měly jsme trochu strach vzít za kliku. Co když je zamčeno? Nebo nás někdo uvidí? A hned by mohl být průšvih! Copak jsme mohly vůbec tušit, kam jsme se doopravdy přenesly? A jaký je vůbec rok nebo století? Opatrně jsme vykoukly do chodby. Bylo tam šero, ale nikde nikdo. Naštěstí. Potichu trochu přikrčené jsme pokračovaly dál. Na konci se rozkládala velká hala s pověšenými hodinami a nástěnkou ode zdi ke zdi. Vlevo nahoře jsme spatřily velký nápis SČSP 1948 – 1989 a vpravo českou vlajku a druhou červenou se zkříženým srpem a kladivem. A pod nimi byly obrázky veselých dětí a nějaké ústřižky z novin a červený šátek. „Asi nějaká oslava nebo výročí,“ poznamenala Alča. Vypadalo to, že jí to zaujalo a docela by tam chtěla i být. „A co je to SČSP?“ Pokrčila jsem rameny. „To netuším. A kdo ví, jestli vůbec máme čas to zjišťovat.“ Bylo pár minut před půl druhou a v okolních třídách probíhalo odpolední vyučování. Najednou zadrnčel zvonek. Po chvilce se zleva z chodby otevřely dveře a ze dvou tříd s hlukem a dusotem vyběhly děti, které si to kolem nás hnaly. Byla jsem zvědavá. Děti si oblékly bundy, čepice a šály a běžely ven. Ajéjej, ona je venku zima a já jsem tu jen v tričku a v kalhotách, zadumala jsem si pro sebe. Co teď? Šťouchla jsem do Alči a ukázala na děti v šatnách. „Ty máš aspoň mikinu, ale já jsem tu jen v tričku.“ „To snad není možný, ty děti jednou někde zapomenou i hlavu,“ uslyšely jsme, jak se rozčiluje nějaká paní. Vypadala jako paní učitelka. Vlasy měla kudrnaté od natáček a na očích velké kulaté brýle. „No podívej,“ ukázala na věšák, „tahle bunda už tu visí přes týden. Copak nikomu nechybí?“ „Třeba je nemocný,“ řekla ta druhá, nejspíš její kolegyně. „A doma se po ní nikdo neshání? Má sice už nastavované rukávy, ale tak nosit by se ještě dala.“ Výborně, hned mi proběhlo hlavou, pokud tu ta bunda visí už dlouho, na jedno odpoledne si ji snad půjčit mohu. Doufám, že mi bude. Ještě něco vymyslet pro Alču. Jestli je venku pod nulou, tak ji ani ta mikina moc nezahřeje. Když už jsem proklouzávala, abych se k ní dostala, všimla jsem si, jak přiběhl jeden kluk a zadýchaně mluvil na první paní učitelku. „Soudružko, soudružko učitelko, nevíte, prosím, kam byl přesunut kroužek radioamatérů? On tam ve třídě nikdo není.“ „Ten byl pro tento týden zrušený, můžeš jít domů,“ odpověděla mu. „Ach jo,“ posmutněl chlapec a odcházel přes otevřené dveře šatny, ve které jsme právě byly my dvě. Šatny jsou tu velké klece s věšáky a lavičkou pro každou třídu zvlášť. V základních školách to je různé: někde mají skříňky, jinde klícky, ale koho by přeci ve chvíli, kdy je vidí úplně poprvé, nenapadlo, že spousta takových klícek vlastně vypadá docela zábavně. Klidně by tu mohla být malá zoologická zahrada. V každé z nich by se vystavovalo jedno ohrožené zvíře a nebo! Hned mě napadlo vylepšení: třeba by se sem dávaly zlobivé děti za trest pro výstrahu před ostatními. A hned jsem se chtěla s tou myšlenkou svěřit Alče. Ale než jsem to stihla zašeptat, pozdravil nás ten nový kluk: „Ahoj.“ Mrkl nejprv na mě. „Jé, to je pěkný tričko. Kde jste ho koupili?“ A pak se hned obrátil na Alču. „Moc pěkná mikina. Je z Tuzexu?“ Zíral na naše oblečení, jako bychom spadly z cizí planety. Přitom jsme měly jen takové obyčejné: já tričko se stegosaurem, jak má otevřenou tlamu, jako by chtěl někoho sežrat, a Alča žlutou mikinu s malým schouleným černým kotětem u kapsy na levé straně. Kluk měl na sobě kostkovanou košili. Přece jsme se nemohly dostat do nějaké hluboké minulosti, aby ho to tak zaujalo! Ale kdyby nás ten portál odnesl třeba do novověku, kde všichni nosili paruky a pudrovali si nosy a ještě by neexistoval ani obyčejný zip u kalhot, to by bylo teprve povyku! Podle všeho tenkrát ani nevěděli, že v pradávné minulosti žil stegosaurus nebo alosaurus a mamut a další pravěká zvířata, a tak by si určitě museli myslet, že mám na tričku nějakou pekelnou příšeru. Možná by se mě i báli. Zvedla bych pak ruce, vycenila zubiska a všechny je rozháněla strašlivým řevem. To by byla legrace! „Z Tuzexu?“ podivila se Alča. Znělo to jako zaklínadlo, ale nejspíš to byl nějaký obchod nebo značka, ale taková v našem městě není. Jenže údiv nepřestával. „Co je to kroužek radioamatérů?“ „Ty nevíš? Máme tam vysílačku a mluvíme s lidmi, co jsou třeba na druhým konci města, nebo klidně i sto nebo dvě stě kilometrů odsud! A třeba i mnohem dál! Je to fakt bezva.“ „Aha. A máš tu vysílačku s sebou?“ Možná ten cizí kluk pracoval pro nějaký spolek špiónů nebo tajných agentů. Kdo jiný by potřeboval vysílačku? „Blázníš? Víš, jak je velká? Tu bych neunesl. Zabere celý stůl. Ani jsem nezkoušel, kolik váží.“ „Já jsem si myslela, že je jako mobil,“ poznamenala jsem trochu ukvapeně. „Mobil? Co je to mobil?“ podivil se ten kluk. „A jak se vlastně jmenujete?“ „Já jsem Markéta. A tohle je moje kámoška Alča.“ „Ale můžeš mi říkat Stejzi,“ dodala zase Alča. „Já jsem Marek. Tak už pojďte ven.“ Pak se ale podiví. „A vy nemáte zimní boty?“ Znovu se se zájmem zadíval tentokrát na naše tenisky a pak kalhoty a pořád mu něco vrtalo hlavou. Jako by mu bylo pořád divné, co to máme na sobě. Aby ne! Venku zima a my v oblečení tak pro teplejší jaro. Nakonec jsem si oblékla tu onošenou zimní bundu, mávla nad tím rukou a běželi jsme ven. „Spěcháte domů?“ zeptal se nás Marek. „Protože já jsem měl mít teď kroužek, takže mám ještě čas. A úkoly si budu stejně dělat až po večeři. Mamce to nevadí.“ Přitakaly jsme, že máme taky volné odpoledne a můžeme tedy zůstat. „A ty nemáš ani bundu?“ zeptal se Marek Alči. „Někdo mi ji sebral,“ vymyslela si. Copak to jde říci: nemám bundu, protože jsem si teď odskočila z jiné doby, kde není právě dnes tak chladno? Loupež za bílého dne zněla věrohodněji. „Tak to je děs. Chceš si nejdřív dojít domů pro něco jiného na sebe?“ „Spíš ne, bydlím dost daleko,“ pokrčila rameny Alča. „Tak víš co, já ti půjčím zatím bráchovu, jo? Ale jen na dnešní odpoledne, abychom teda mohli být venku.“ „Díky! To je cool nápad!“ „Kůl? Tsss,“ zakroutil nechápavě hlavou, co je to za hloupý slovo, a běželi jsme dál. Marek bydlel hned v prvním paneláku vedle školy. Čekali jsme, než přijede výtah. Jeden byl stále obsazený, druhý pro změnu nejezdil vůbec. „Je zase rozbitý. To nevadí, bydlím jen ve třetím patře. Půjdeme pěšky.“ Do bytu vklouzl sám a za chvíli už byl zase zpátky. Ani si nesundal placatou plátěnou tašku, ve které měl věci na kroužek, a hned Alče předal bundu. Byla jí dost velká, možná v ní vypadala legračně, jak ji měla až do půli stehen a ještě jí visely rukávy, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bunda nebunda, tohle není žádná módní přehlídka, hlavně že můžeme ven, protože tam to bude teprv zajímavý! Další pokračování zde obrázky: pixabay
Čas načtení: 2014-11-27 00:00:00
Bezpečnostní páka na dveře aneb dítě nám ven neuteče
„Kůzlátka, kůzlátka, otevřete vrátka, to jsem já, vaše maminka.“ Sliboval vlk v pohádce O třech neposlušných kůzlátkách. Dá se o vašich dětech říct, že jsou to také malá zlobivá kůzlátka, co nemají strach a dveře by otevřely kdekomu i např. vlkovi? Zbystřete! Je na čase zvýšit bezpečnost nejen vašic ...
Čas načtení: 2017-04-05 05:00:00
Kona - Mrazivá detektivka z Kanady
Se hrou Kona od kanadského studia Parabole se již ti šťastnější z nás měli možnost seznámit díky předběžnému přístupu, jehož brány se na Steamu otevřely v létě minulého roku. Ti, kdo tuto možnost nejen dostali, ale také patřičně využili, byli povětšinou spokojení a dokonce se začaly ozývat mnohdy i ...
Čas načtení: 2014-04-04 18:00:00
Po boku Andersena se četlo až do svítání
Praha / Uherské Hradiště – Zalézt si pod peřinu s baterkou a číst až do ranních hodin podle průzkumu dnešní mládež příliš neláká. Alespoň pro páteční večer možná děti udělaly výjimku a přiklonily se k četbě. Přitáhnout pozornost nejmladších se snažil další ročník Noci s Andersenem, při níž se po celé republice otevřely desítky knihoven, kde se předčítaly pohádky či jiné dobrodružné příběhy. Akce vznikla v roce 2000 v Uherském Hradišti a za 14 let se rozšířila po celém světě.
Čas načtení: 2016-02-01 00:00:00
A tu o rybě ve skříni už jste slyšeli? Kluk s vizáží ostříleného bojovníka Islámského státu stál před ledničkou a drbal se na hlavě. Vlastně před třemi ledničkami. K jedné z nich pak přikročil a zhluboka vsál vzduch do chřípí. Kdyby nebyl zarostlý, bylo by vidět, jak zezelenal. Protože ale zarostlý byl, vidět to nebylo a tak by nezávislý pozorovatel mohl jen hádat, proč se zapotácel a rozeběhl se k otevřenému oknu na druhé straně. Vlastně by to už bylo i nezávislému pozorovateli dávno jasné, protože… „Co je to tady za příšerný smrad?“ ozvalo se od dveří do prostorné jídelny. Džihádista zůstal vykloněný z okna — máchaje si dál tričko ve dřezu plném špinavého nádobí — a výmluvně ukázal za sebe. „Něco u ledniček.“ Nově příchozí by průměrnému pozorovateli nenabídl takový prostor pro barvité líčení, jaké se nám bez velké snahy povedlo u prvního nešťastníka v kuchyni. Protože ale nejsme průměrní pozorovatelé, ihned se nám při pohledu na jeho ostře řezané rysy vybavily tváře dělníků ze sorelových fresek a z jeho očí vyžehl žár vítkovických pecí — říkejme mu proto třeba Magdone. „To je síla,“ poznamenal, když se dostal až do výklenku, ve kterém ledničky stály, „odkud to jde?“ „Nemám tušení.“ „Díval jsi se za ně?“ zeptal se Magdon, když chvíli svým orlím nosem prozkoumal kdejakou štěrbinu. „Ne,“ odpověděl Mohamed, „dej mi ještě chvilku.“ Za chvíli se čtvero silných rukou chopilo bílých krabic a po další chvilce hekání, úpění, vzdychání, běhání k oknu a zpátky, před nimi stála holá zeď. „Tady už sto let nikdo nevytíral.“ „Hm.“ „Ale nic tu není.“ Nebudeme se zdržovat u popisu toho, jak se ledničky vracely zas na své místo, kolikrát u toho kluci museli potlačit dávicí reflex a kolikrát se naklonit přes dřez na čerstvý vzduch. Nakonec stály zpět na svých místech. A smrad s nimi. „Já vám tu zavřu dveře, jo?“ pravil muž s pleší a s bílým kolárkem. „Nám tam jde nahoru hrozný…“ zarazil se, když se dole pod schody poprvé zhluboka nadechl, „…tedy tady je to teprve síla. Co to je?“ Magdon s Mohamedem pokrčili rameny. „Za ledničky jste se dívali?“ Magdon s Mohamedem přikývli. „A tam?“ zeptal se důstojný pán a ukázal na plechovou ventilaci. Magdon s Mohamedem zavrtěli hlavou. „Hádám, že tam najdete nějakou chcíplou myš,“ odtušil kolárek, „tak já vám tu teda zavřu,“ a zmizel za dveřmi. Vousatá brada prohodila cosi o tom, že to bude chtít štafle a vydala se je hledat. Holá brada stála ještě chvíli nerozhodně v kuchyni, pak vzala savo a důkladně celý prostor nastříkala. Mělo to zhruba stejný efekt, jako kdyby se to vycákalo svěcenou vodou. Smrad byl pořád stejný. Pak i on někam zmizel. Co se dělo, když se nikdo nedíval, dost dobře nevíme. Možná se ze smradu stal Smrad, tím chceme říci, že se zhmotnil, personifikoval a začal se procházet po kuchyni. Jisté bylo, že se stačil schovat, když se dveře znovu otevřely a dovnitř vkročil nakrátko střižený blonďák s zoufale řídkým vousem ve stylu finského pasáka sobů. Ve dveřích se zastavil, začenichal a pak se velmi zhluboka nadechl. Svižným tempem došel k ledničce, ještě rychleji do ní naházel všechno, co mu z batohu přišlo pod ruku, a pak opravdu bleskovým tempem doběhl zpátky ke dveřím, kde konečně vydechl. „Fuj, to je smrad,“ odtušil Fin a zmizel. Opět nastal čas, kdy se mohl Smrad nerušeně procházet. Srdečně se pozdravil s jakýmsi záhadným stvořením, které vylezlo ze dřezu a začal si s ním povídat o počasí. Máme za to, že se do rozhovoru po chvíli zapojila i postarší dáma, která se z ničeho nic zvedla z podlahy. Zůstalo tam po ní divné prázdno, skoro to vypadalo, jako by bylo čerstvě zameteno. Magdon, Mohamed a Fin tohle samozřejmě vidět nemohli, protože dovnitř vešli ve vzrušené válečné poradě a nedávali pozor, proto měli všichni naši noví známí dost času vrátit se na svá místa. Magdon nesl na rameni štafle. Odvážně je přistavil pod ventilaci a vystoupal nahoru. „Tak co,“ zeptal se Fin. „Je tu smrad.“ (Smrad se urazil, protože se samozřejmě domníval, že by si zasloužil být vyslovený s velkým písmenem na začátku.) „Tady taky. Je tam větší?“ „Nevím.“ odvětil a slezl dolů. Chvíli debatovali nad tím, jestli ventilaci rozebrat a jestli to raději nedělat v těch oblecích, jak se v nich chodí do zamořených oblastí. Také se neshodli na tom, co na ně vypadne. A když se dostatečně vyhecovali a byli ochotni tento životu nebezpečný podnik uskutečnit, zjistili, že nedisponují šroubovákem s nástavcem, kterým by šla ventilace rozebrat. „Co to prozatím ucpat?“ navrhl kdosi. Šikovné ruce se toho ujaly a v minutě byl na otvoru pro větrání přilepený velký karton. Smrad, který to celé pozoroval zpovzdálí, se jejich počínání usmál. Naši hrdinové o něm nicméně nevěděli a tak si gratulovali k dobře vykonané práci. „A jestli tohle nepomůže,“ zakončil Magdon, „zastavíme to zdí.“ „A zalijeme betonem,“ přisadil si Mohamed.