Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-16 18:01:00

Exposlanec Wolf, který se „proměnil ve strom“: Soud smetl jeho žádost o propuštění z vazby

Paraguayský nejvyšší soud zamítl žádost na propuštění z vazby, kterou podala obhajoba bývalého českého poslance Petra Wolfa, o jehož vydání usilují české úřady. Napsal to dnes deník ABC. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že Wolf neuspěl ani se svou žádostí o azyl v zemi, kde se skrýval před českou justicí. Ta ho odsoudila na šest let odnětí svobody za dotační podvody.

Čas načtení: 2025-04-16 18:26:52

Paraguayský soud zamítl žádost na propuštění českého exposlance Wolfa

Paraguayský nejvyšší soud zamítl žádost na propuštění z vazby, kterou podala obhajoba bývalého českého poslance Petra Wolfa. Napsal to deník ABC. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že Wolf neuspěl ani se svou žádostí o azyl v zemi, kde se skrýval před českou justicí. Ta ho odsoudila na šest let odnětí svobody za dotační podvody a české úřady tak usilují o jeho vydání.

Čas načtení: 2020-11-27 12:00:39

Radosti justičního prudiče

Úděl justičního prudiče (oficiálně se tomu říká občanský aktivista) je neveselý. Seznamuje se s osudy lidí, které poznamenala přímá nebo nepřímá účast na trestním řízení: s obviněnými, jejich obětmi, ale i s členy rodin těch i oněch. Stává se tak svědkem utrpení, někdy zcela nezaviněného. S odsouzenými se do neštěstí dostávají jejich ženy, děti, rodiče, kterým se leckdy po uvěznění člena rodiny daří na svobodě hůř než odsouzeným ve věznici. Poznává hněv obětí zločinu, které se jen s potížemi domáhají stíhání pachatelů a téměř nikdy se nedočkají přiměřené finanční náhrady za způsobenou újmu, o společenském uznání nemluvě. Také potkává skutečné zločince a poznává hrůznost jejich myšlení. Obvykle nahlíží jen do kauz, které něčím vybočují z řady, neboť po seznamování s těmi bezchybnými není poptávka a ostatně by nemělo smysl. Stává se svědkem neprofesionality, netečnosti a svévole orgánů. Snaží se potírat nepravosti, ale nemá k dispozici účinné nástroje a většinou jen bezmocně přihlíží svévoli orgánů činných v trestním řízení. Souhrn vnímaných dojmů je depresivní. Protiváhou je uspokojení z výsledku řízení, k jehož dosažení směřovalo jeho úsilí. Ale velmi intenzivně prožívá vzácná radostná překvapení, jimiž je neočekávaný návrat vězněné osoby na svobodu, jehož důvody dokonce někdy nejsou v danou chvíli obšťastněnému známy. První případ tohoto druhu v mé kariéře justičního prudiče se stal v průběhu vazebního stíhaní obviněného R. R. Dozorce ho vyzval k vyklizení cely, protože věznice dostala od soudu příkaz k jeho okamžitému propuštění. Pan obžalovaný měl dar navazování familiárního vztahu s personálem věznice, proto zprávu zprvu pojal jako žert a nechtěl celu opustit. Vyprávěl mi pak, že dozorce také měl smysl pro humor, takže jako pomůcku k jeho vypuzení z cely použil koště. O důvodech propuštění jsme se pak dověděli asi o dva týdny později po doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Případ je zajímavým dokladem o síle formálních předpisů. R. R. se dostavil k trestnímu řízení ze Spolkové republiky Německo, kam emigroval před mnoha lety. Hned na letišti byl zadržen a na návrh státního zástupce Tomáše Milce se dostal do vazby. Jeho věcí se pak zabýval Krajský soud v Praze senátem předsedkyně Oldřišky Rysové. Ta zásadně zamítala všechny žádosti o jeho propuštění z vazby. Spolek Šalamoun nabídl soudu ve vazebním řízení záruku za obviněného. R. R. podal Vrchnímu soudu v Praze stížnost proti zamítnutí žádosti o propuštění. Totéž učinil Spolek Šalamoun, který přidal námitku podjatosti proti účasti ve stížnostním řízení soudkyně Jaroslavy Maternové. Paní soudkyně se nevyloučila a Spolek Šalamoun podal proti jejímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu soudu ČR, které soud vyhověl usnesením z 26. dubna 2007. Po návratu spisu k Vrchnímu soudu v Praze si soudci všimli, že soudkyně Oldřiška Rysová se opět činila a zamítla další žádost o propuštění z vazby. V té době ale neměla v ruce trestní spis pana obviněného, takže nebyla oprávněna činit jakékoli úkony v jeho věci. Vrchní soud v Praze proto shledal neplatnost jejího rozhodnutí a z důvodu vypršení procesní lhůty nařídil usnesením z 18. května 2007 okamžité propuštění obžalovaného z vazby. Slyšet jej v telefonu, že je na ulici a neví, kam má jít, byl silný a radostný zážitek. R.R. pak ukázněně docházel na hlavní líčení. Vyslechl si prvostupňový rozsudek, podal prostřednictvím obhájkyně odvolání a když mu předsedkyně senátu nevrátila pas, v klidu si na obecním úřadě v místě svého trvalého bydliště nechal vystavit občanský průkaz a odjel zpět do Německa. Už se pak nikdy nevrátil. Teprve po těchto událostech si zažádal o německé občanství a stal se spokojeným německým důchodcem. Dramatičtější byl podobný případ navrácení na svobodu odsouzeného R. A., jemuž dnes již bývalá soudkyně M. N. nadělila v prvostupňovém řízení devět let vězení za účast na bankovní loupeži se zbraní v ruce. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, které se nesnesitelně vleklo. Předsedkyně senátu vedla řízení zvláštním způsobem. Pokračování hlavního líčení nařizovala ve velmi dlouhých intervalech. Nechala se vést přísedícím, bývalým policistou. Když jí promítl na obrazovku videozáznam z bankovních kamer, na němž se pohybovali tři maskovaní muži téměř stejných postav, vrhla pohled na trojici obžalovaných, přivedených z vazby, z nichž prostřední převyšoval své druhy o hlavu, a zeptala se přísedícího, zda si skutečně myslí, že ti tři jsou pachateli. Ale klidně soudila dál. Spolek Šalamoun navrhl kvůli průtahům a jiným pochybením, aby s ní předseda soudu zavedl kárné řízení, a kromě toho upozornil nadřízený soud na extrémní průtahy řízení. Výsledkem bylo propuštění z vazby celé trojice obžalovaných z důvodu neúnosných průtahů prvostupňového řízení. Předsedkyně senátu se vyhnula kárnému řízení tím, že se vzdala hodnosti soudkyně. Případ pak převzal jiný soudce, jenž všechny tři obžalované postupně zprostil obžaloby, R. A. jako prvního. Vrchní soud v Praze zprošťující rozsudky potvrdil ve veřejném zasedání. To vše jsem nevěděl, když mi R. A. telefonoval, že právě vyšel z věznice a neví, proč je na svobodě. Projelo mi hlavou, že soud z neznámých důvodů nevzal do úvahy, že obviněný, nepravomocně odsouzený na devět let za bankovní loupež se zbraní v ruce, by hypoteticky mohl být nebezpečný pro občany a dalo by se očekávat, že uprchne. Dopadlo to ale dobře. R.A. neuprchl, zúčastnil se řízení a krátce po právní moci zprošťujícího rozsudku založil rodinu. Má krásné děti a úspěšně podniká. Třetím případem překvapivého propuštění na svobodu byl příběh odsouzené M. Sch., která nastoupila k odpykání sedmiletého trestu do věznice na vtipné adrese Rozkoš 990. Ale již po sedmi měsících ji dne 11. prosince 2018 věznice propustila na svobodu v oblečení, získaném od charity. O důvodech propuštění nic nevěděla. V tomto případě se ale aspoň dalo vyvodit, že je to výsledek zrušení rozsudku zásahem Nejvyššího soudu ČR, vyvolaným dovoláním. Byla to velká radost, ale pro M.Sch. i začátek nepříjemných starostí. Byla sice na svobodě, ale stále v postavení obžalované, což ji zbavovalo nároku na podporu v nezaměstnanosti, popřípadě na jiné dávky, ale současně ztěžovalo její uplatnění na trhu práce. Dostala se do existenční tísně. Pravomocného zproštění se domohla až 24. června 2020 usnesením Vrchního soudu v Olomouci. Čekání na ně jí nenávistným zásahem prodloužil o sedm měsíců státní zástupce Radek Mezlík, dnes vyslaný úřadem Marie Benešové jako česká posila do Úřadu evropského žalobce. Čtvrtým překvapením byla telefonická zpráva, že se nenadále „na ulici“ ocitla chráněnka spolku Chamurappi,33letá matka tří dětí, žádající již potřetí o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Prvé dva pokusy, na nichž jsme se nepodíleli, byly neúspěšné. Soud prvního stupně sice rozhodl o jejím propuštění, ale vždy se odvolala státní zástupkyně a stížnostní soud příznivé rozhodnutí zrušil. V této situaci podal spolek Chamurappi třetí návrh na podmíněné propuštění, spojený s převzetím společenské záruky. První veřejné zasedání proběhlo ve velmi příjemném ovzduší. Z chování předsedy senátu se dalo usuzovat, že je vnitřně připraven žadatelku propustit a je vděčný za vpád spolku Chamurappi, který v krátké době po posledním neúspěchu toto řízení znova otevřel. Soudce mohl rozhodnout hned při prvním veřejném zasedání, ale neučinil tak. Chtěl si zřejmě opatřit protiváhu proti odporu státního zástupce, proto přibral k řízení znalce psychiatra a psychologa. Jenže znalci byli nepřátelsky naladění proti žadatelce a proti jejímu propuštění se postavili. Tvrdili, že žadatelka trpí neléčitelnou kombinovanou poruchou osobnosti, která může způsobit, že nezvládne těžkosti života na svobodě a vrátí se k asociálnímu jednání. Pak se jednoznačně proti propuštění postavil státní zástupce a dílo zmaru bylo dokonáno. Dne 18. listopadu jsem vyčetl na internetu, že soud prvního stupně odeslal spis stížnostnímu soudu 4. listopadu. Odhadoval jsem, že možná někdy koncem roku padne rozhodnutí a vzhledem k ustáleným právním názorům, jež stížnostní soud projevil ve dvou předchozích procesech, jsem byl připraven na zamítnutí stížnosti, v příznivém případě na vrácení věci soudu prvního stupně. Propuštění žadatelky a rychlost rozhodování stížnostního soudu mě příjemně překvapily. Četnost radostných překvapení je ale nepříjemně nízká. Daleko častěji se na nás a naše chráněnce valí různé pohromy. Lidského utrpení není nikdy dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-01 16:02:12

Šťastný konec spletitého procesu

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé. Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná. Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila. Protože kmenovou věznicí žadatele byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu. Soud ale s námi vůbec nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží. Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal. V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že odsouzený podal žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu. Pak došlo k legislativním změnám, takže odsouzený mohl žádat o podmíněné propuštění již po uplynutí třetiny trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné propuštění pana odsouzeného po vykonání třetiny trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a třetiny uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší. Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem stráveným ve vězení. Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas strávený v přerušení výkonu trestu lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám. Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu. Soud Brno-venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu. Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“. Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz. V dané situaci nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré. Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých. Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost. Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-10-21 08:39:35

Je žadatel o podmínečné propuštění z vězení lidská bytost?

Během dlouhých let činnosti občanského aktivisty v oblasti trestního řízení jsem měl opakovaně příležitost účastnit se řízení o podmínečné propuštění odsouzených z výkonu trestu, od vzniku spolku Chamurappi v listopadu 2017 převážně jako statutární představitel navrhovatele. Často prožívám s našimi chráněnci dramata při částečných nebo úplných neúspěších. Protože žadatele velmi pečlivě vybíráme a často s nimi pracujeme i několik let před podáním návrhu na propuštění, býváme převážně úspěšní. Ale někdy se příběh zadrhne, a to dokonce i v případech, u nichž jsem potíže v žádném případě nečekal. Nepříjemné překvapení ze strany soudu bývá vzácné. Pokud se to zadrhne, příčinou obvykle bývá zásah státního zástupce. Důvod vidím ve vývoji právního myšlení, vyjadřovaného judikáty Ústavního soudu a v zaostávání některých státních zástupců za vývojem. Ústavní soud v posledních letech vydal řadu nálezů, jež jsou pro žadatele o podmínečné propuštění příznivé. Poslední mně známý je z 31.srpna letošního roku. Před všechny ostatní okolnosti klade Ústavní soud předpoklady žadatele pro spořádaný, společnosti prospěšný život po propuštění na svobodu. Odsunul do pozadí trestní minulost žadatele i vypořádání s dluhy, které často provázejí odsouzení. Soudy většinou tento vývoj vstřebávají a právními názory Ústavního soudu se řídí. Ne tak někteří státní zástupci, kteří si myslí, že soudci Ústavního soudu jsou nepraktičtí snílci a pouze oni jsou zárukou zachování pořádku. Setkal jsem se i s absolutním odmítáním možnosti nevyčerpání plné výměry trestu. Někdy má zádrhel až povahu kafkovské absurdity. Například v těchto dnech jsem řešil případ odsouzené, která měla nárok na podmínečné propuštění doložen tak, že lépe to snad ani nebylo možné. Doporučení měla od vedení věznice a skvěle vyzněl posudek znalců psychologa a psychiatra. Dokonce se za ni postavila představená kláštera, v němž je věznice umístěna, což je naprostá výjimka. Veřejného zasedání soudu se jako veřejnost zúčastnila řádová sestra. Žadatelka má zajištěno společensky prospěšné zaměstnání v nemocnici i ubytování. Má praxi v péči o dlouhodobě nemocné, takže pro nemocnici bude vítanou posilou. Přesto se státní zástupce proti jejímu propuštění postavil. V odůvodnění šel přímo proti ustálené judikatuře Ústavního soudu. Senát ale po poměrně dlouhé poradě rozhodl o propuštění žadatelky, přičemž jí stanovil nejdelší možnou zkušební dobu pod dohledem probační služby. Přihlédl i k naší společenské záruce. S námitkami státního zástupce se předsedkyně senátu pečlivě vypořádala. Žadatelka mohla od soudu odjet bez eskorty do věznice vyzvednout si své věci. Ale státní zástupce pohrdl právním názorem senátu, tvrdohlavě proti němu postavil svůj osamělý postoj a vzal si třídenní lhůtu na rozmyšlenou. Žadatelka se musela vrátit s eskortou do věznice. Předpokládám, že žadatelka, která měla propuštění na dosah ruky, díky zásahu státního zástupce prožívá nesmírné psychické utrpení, stejně jako její matka, která se jednání rovněž zúčastnila. Státního zástupce kvůli tomu svědomí určitě netrápí, asi si tuto stránku svého jednání neuvědomuje. Možná ho těší, že má pravomoc rozsévat neštěstí. Kdoví, zda si vůbec uvědomuje, že žadatelka je lidská bytost. Možná si myslí, že odsouzená tři dny ve stresu hravě přečká. Neuvědomuje si, že se bude trápit a určitě mu to je jedno. Ale budiž, žadatelka třídenní stres přežije a pokud to tím skončí, časem se zotaví. Ale podá-li státní zástupce stížnost proti usnesení o propuštění, bude se trápit ještě několik týdnů nebo i měsíců, než proběhne stížnostní řízení a po něm případně i jednání u Ústavního soudu. Zřejmě to bude trápení nadbytečné, protože stížnost státního zástupce nakonec asi nebude úspěšná, i když o ní bude muset rozhodovat Ústavní soud. Nevím, jak státní zástupce hodnotí naděje na úspěch případné stížnosti, jejíž argumentace nutně půjde proti judikatuře Ústavního soudu. I kdyby nakonec měl úspěch, byla by jeho stížnost samoúčelná, neboť prodloužení pobytu žadatelky ve vězení nepřinese nikomu prospěch a stát možná bude muset zaplatit žadatelce odškodnění za nesprávný postup. Jediným přínosem zásahu státního zástupce by bylo uloupení několika týdnů nebo měsíců žadatelčiny svobody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 20:55:42

K Otázkám Vymývače mozků (OVM) z 5. ledna

Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace. Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že odsouzený David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích, která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila. Soudy nerozhodují jednotně Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi, z.s., stejnou žadatelku jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil. Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo jejich rozhodování sjednotit. Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, podle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle. V daném případě tedy nejde o mimořádnou přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je pohyb. Přeplněným věznicím by podle ministryně pomohla přiměřená amnestie Učená společnost věnovala poměrně značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tisíc obyvatel patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování věznic zabránit. Ale nikdo z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich znalost problematiky nebyla bez mezer. Nakonec se shodli, že nezbyde nic jiného než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie. Debatující se samozřejmě nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jinak ale paní ministryně uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné, že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové významné důkazy. Jak vybírat státní zástupce Debata se pak posunula k problematice přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila Lenka Bradáčová, vymezila se vůči ní nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách. Zajímavá byla v této souvislosti diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů ministerstva spravedlnosti. Oproti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou komisi, ve které by k státním zástupcům a představitelům ministerstva přistoupil jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně ústavnosti, neboť Ústavní soud opakovaně judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné. Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí, jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou. Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu. Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm, že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak, poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá vydírat velkého koaličního partnera.  Kdo má alergii na Lenku Bradáčovou? Debatující se pozoruhodně shodli v názoru na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem ke dvoustupňovému uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to, co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky. Horké chvilky zažila Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím, že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná opatření k zabránění nešvarům. Na závěr vysvětluji, že jsem až na výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto, že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku, že je alergická na Lenku Bradáčovou. Na závěr si nemohu odpustit poznámku o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení, ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila. Nic jiného z bohatého obsahu ji nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-02-13 09:00:00

Hamás potvrdil, že chce dodržet příměří v Gaze a podle plánu v sobotu propustí rukojmí

 Skupina sděluje, že dodrží dohodnutý časový rámec propuštění rukojmích poté, co Izrael pohrozil, že pokud nebudou propuštěni, obnoví válkuHamás prohlásil, že bude pokračovat v plnění dohody o Gaze, včetně výměny rukojmíchHamas ve čtvrtek prohlásil, že propustí další skupinu izraelských rukojmích podle plánu, čímž připravil půdu pro vyřešení velkého sporu, který ohrožoval příměří v pásmu Gazy.Podle různých zpráv militantní skupina uvedla, že egyptští a katarští zprostředkovatelé potvrdili, že budou pracovat na „odstranění všech překážek“ a že bude realizovat dohodu o příměří.V prohlášení uvedla, že v sobotu budou propuštěni další tři izraelští rukojmí. Izrael se k oznámení Hamásu bezprostředně nevyjádřil, informuje agentura Associated Press (AP).Krok Hamásu by měl prozatím umožnit pokračování příměří v pásmu Gazy, jeho budoucnost však zůstává sporná.Hamás pohrozil, že další propuštění izraelských rukojmích odloží, a obvinil Izrael, že neplní své závazky a neumožňuje dodávky stanů a přístřešků, což je mimo jiné údajné porušení příměří. Izrael s podporou amerického prezidenta Donalda Trumpa pohrozil obnovením ofenzívy, pokud nebudou rukojmí propuštěni.Hamás uvedl, že jeho delegace jednala v Káhiře s egyptskými představiteli a byla v kontaktu s katarským premiérem o zvýšení přísunu krytů, zdravotnického materiálu, paliva a těžké techniky pro odklízení trosek z Gazy.Egyptská státní televize Qahera, která má blízko k bezpečnostním službám země, uvedla, že se Egyptu a Kataru podařilo spor vyřešit. Obě arabské země sloužily jako hlavní zprostředkovatelé s Hamásem a pomohly zprostředkovat příměří, které vstoupilo v platnost v lednu, tedy po 15 měsících války.Egyptská média rovněž odvysílala záběry, na nichž jsou vidět nákladní automobily s dočasnými obydlími a buldozery na egyptské straně přechodu Rafáh s Gazou. Uváděly, že nákladní automobily míří do izraelské kontrolní oblasti před přechodem do Gazy.

Čas načtení: 2024-03-08 16:00:01

Novinář měl velký úspěch s kriminálními případy. Nikoho nenapadlo, že popisuje vlastní ohavné činy

V roce 1991 se současně v Rakousku a ve Spojených státech začala objevovat zavražděná těla prostitutek. Všechny dívky byly uškrceny vlastní podprsenkou charakteristickým uzlem. Policie na obou světadílech byla bezradná a nikoho nenapadlo, že spolu případy souvisejí. Vídeňské vykřičené čtvrti byly paralyzovány strachem – sériového vraha v této zemi dosud neznali. Na dráze zločinu Jmenoval se Jack Unterweger. Narodil se roku 1950 jako syn amerického vojáka a rakouské servírky. Prožil deprimující dětství, s otcem se nestýkal a poté, co jeho matka byla podruhé odsouzena za podvody, staral se o jeho výchovu dědeček. Ten byl znám jako hrubián a zloděj dobytka. Není divu, že s takovým rodinným zázemím se Jack brzy vydal na dráhu zločinu a mnohokrát seděl za různé násilné činy. V roce 1976 usmrtil 18letou dívku a byl odsouzen na doživotí. Vězeňský psycholog popsal jeho osobnost jako „nesmírně agresivní se sexuálně sadistickou perverzí“. A jeho posudek končil hrozivou předpovědí: „Recidivitu lze očekávat s jistotou.“ Ted Bundy: Oblíbený krasavec zabil desítky žen. Před popravou se oženil a zplodil dceru Číst více Pusťte hodného chlapce na svobodu Ve vězení začal Jack literárně tvořit. Podařilo se mu přesvědčit okolí, že se polepšil. V dopisech slavným lidem naznačoval, že díky literatuře zvítězil nad zmatkem, který ovládal jeho dřívější život. Významné osobnosti začaly vést kampaň za jeho propuštění. Elfriede Jelinek, laureátka Nobelovy ceny, zhodnotila jeho talent: „Transparentní styl Unterwegera i literární hodnota jeho popisu dětství na mě učinily ohromný dojem.“ Pomohla mu i jeho štíhlá, nevysoká postava a chlapecké vzezření. Novinář A. Kolleritch později vzpomínal: „Během autorského setkání ve Steinu byl tak křehký a jemný, že jsme se tehdy rozhodli, že budeme bojovat za jeho propuštění.“ Z propuštěného vězně okamžitě sériovým vrahem K propuštění došlo roku 1990. Jack se začal objevovat na veřejnosti, vystupoval v televizi. Stal se novinářem a jeho popisy vražd, k nimž docházelo ve Vídni, měly slušný ohlas. Později se zjistilo, že již v prvním roce po propuštění zabil šest prostitutek v Rakousku a jednu ženu v Praze. A když ho v roce 1991 časopis vyslal, aby psal o prostituci v USA, začaly kněžky lásky umírat i v Los Angeles. Dvanáctá oběť unikla Před časem jsem si mailoval s ženou, která se téměř stala Jackovou dvanáctou obětí. Leslie v roce 1991 pracovala jako prostitutka ve West Hollywoodu. Své první setkání s vrahem popsala následovně: „Spatřila jsem muže, jak kráčí po ulici mým směrem. Hned jsem si všimla, jak pěkně byl oblečený. Působil docela přitažlivě.“ Leslie k němu přistoupila s nabídkou svých služeb: „Zdálo se, jako by se vyhýbal očnímu kontaktu, což působilo zvláštně. Něco mi říkalo, takový malý hlas v mé hlavě, abych se na tohoto zákazníka vykašlala, bohužel jsem tento varovný instinkt ignorovala.“  Vše má svůj konec. I seznamování Číst více Odjeli spolu na odlehlé místo v hollywoodských kopcích. Když ho obsluhovala, v jednom okamžiku se okouzlující muž zcela nečekaně proměnil v monstrum. Obejmul ji předloktím kolem krku, vtlačil jí hlavu do svého klína a začal škrtit. Ženě se začal život promítat v rychlých záblescích jako film. Myslela na své rodiče – jaké to pro ně bude šokující překvapení, až bude nalezena jako uškrcená prostitutka. Pak vše začalo černat a Leslie se začala modlit ke všem svatým, aby nemusela takto zemřít. Náhle násilník, jakoby zasažen elektrickým proudem, uvolnil své sevření, rovně se posadil a krátce zalapal po dechu. Leslie ho zaslechla, jak si jakoby pro sebe šeptá: „Co to dělám?“ Nakonec se vrah nechal přemluvit a odvezl ji zpět do města. Vysadil ji, a když autem couval, jeho oči se na pár vteřin střetly s očima oběti: „Viděla jsem v nich čiré zlo. Měl ten nejchladnější pohled, jaký jsem kdy v něčích očích viděla. Myslela jsem si, že to již udělal…“ A jedna smrt na závěr Jack Unterweger byl nakonec obviněn z vražd 11 žen a odsouzen na doživotí. Po rozsudku první instance se do 24 hodin oběsil na provaze z tkaniček a pásku od kalhot. Taková smrt byla tečkou, která definitivně vyvrátila pochybnosti o jeho vině. Zvláštní sofistikovaný uzel, který použil, se shodoval s tím, jímž byly uškrceny prostitutky. Příběh Jacka Unterwegera nás může poučit, že dobrý dojem, který v nás vyvolá druhý člověk, může být často klamný. O to více bychom ale měli důvěřovat své intuici. Zdroje: LEAKE, John. Pisarz, który nienawidzil kobiet. Svědectví Leslie H. – „dvanácté oběti“  KAM DÁL: Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech.  

Čas načtení: 2024-07-29 18:00:01

Berdych se po propuštění choval divně. Má někde zakopaných 250 milionů, tvrdí expert

Davida Berdycha, podle soudu hlavu gangu, který ve spolupráci s vysokými policejními důstojníky unášel, mučil a okrádal podnikatele, propustili z výkonu trestu v roce 2015. Ze svého patnáctiletého trestu si odseděl 11 let, podmínka po propuštění mu vypršela téměř před dvěma lety. Berdych se podle svých slov v dokumentu Polosvět policajtů vrátil ke svému původnímu povolání, které však nikdy nevykonával – stavbyvedoucímu. Berdychův gang: Jak vyhazovač od Jonáka spolupracoval s elitními policisty na loupežích a vydírání Číst více Nikdy neměli dost V osmnácti letech místo nástupu do pracovního procesu totiž nastoupil jako vyhazovač do Discolandu a místo na stavbě dělal kariéru ve zločinu. „David Berdych byl mladý, v zásadě schopný kluk, který kdyby dělal něco poctivého, tak mohl být bohatý a úspěšný. Ale zároveň měl v sobě něco, co mu to neumožnilo,“ říká ve výše zmíněném dokumentu novinář Janek Kroupa. A peněz rozhodně nevydělával málo. „Pro nás to bylo zajímavé, když jsme dokázali za noc vydělat třeba tři sta tisíc,“ potvrzuje Berdych. „Člověk si řekl – když to vyšlo jednou, vyjde to i podruhé. Proč bych si kupoval auto za sto padesát tisíc, když si můžu koupit auto za pět set,“ dodává. Při následném vyšetřování však policisté žádné peníze nezadrželi. Berdych vydělal stovky milionů Podle některých novinářů je neexistence jakýchkoli výdělků z trestné činnosti poměrně podivná. „Kde jsou všechny ty prachy?“ říká v podcastu V.O.X. TV novinář Jakub Kvasnička, který se devadesátkovými kauzami intenzivně zabýval. „Mrázek bez peněz, Jonák v exekucích a Berdych, když vyšel z vězení, tak bylo vidět, jak je opatrný, a třeba jezdil ze svého bytu v Kobylisích dlouhou polní cestou a pořád se díval kolem sebe,“ říká Kvasnička, který Berdycha po propuštění s kolegy novináři sledoval. „Tady se někde ztratilo 250 milionů korun, minimálně jen u Berdycha. Vydíráním vydělal 100 milionů, pak při loupežích ukradli 120 až 130 milionů,“ vypočítává Kvasnička. Berdych nebyl šéf gangu vyděračů. Skutečný boss Prokop začal jako Jonákův účetní, šla po něm i FBI Číst více Podivné chování po propuštění „Dvě stě padesát milionů je někde zakopaných. Když jsme ho sledovali, tak je vidět, že žije životem spořádaného mukla,“ spekuluje Kvasnička. A doplňuje to historkou ze sledování, kdy na Berdycha nasadili paparazzi. „Napojili jsme se na něj tři měsíce po propuštění, jestli vlastně splňuje to, co sliboval. Jestli dělá skladníka ve firmě na vzduchotechniku, která se zázračně dostala z insolvence. A on určitě nedělal skladníka,“ líčí novinář. Berdych se prý scházel na různých benzínkách s pochybnými lidmi, ale s firmou, kde měl pracovat, neměl nic společného. „Ve finále bylo vtipné, když ho kolegové fotografové fotili v Kobylisích a on to moc dobře věděl. Ve finále to dopadlo tak, že zastavil před jejich autem, zablokoval je, aby nemohli vyjet, a i kluci, kteří měli dost zkušeností, z toho byli nesví. Přišel, zaťukal na okénko a říká – co potřebujete, pánové?“ vypráví Kvasnička s tím, že bylo vidět, jak Berdychovi spadl kámen ze srdce, že jde jen o novináře. Dal jim vizitku advokáta a odjel. Osud Berdychových milionů, které zmizely neznámo kam, tak možná nikdy nikdo neodhalí. KAM DÁL: Fiala rozhazuje peníze, hřímá Babiš v bílém tričku za osm tisíc korun.

Čas načtení: 2025-03-02 08:00:01

„Dvě stě padesát milionů je někde zakopaných,“ tvrdí expert. Berdych se po propuštění choval divně

Davida Berdycha, podle soudu hlavu gangu, který ve spolupráci s vysokými policejními důstojníky unášel, mučil a okrádal podnikatele, propustili z výkonu trestu v roce 2015. Ze svého patnáctiletého trestu si odseděl 11 let, podmínka po propuštění mu vypršela téměř před dvěma lety. Berdych se podle svých slov v dokumentu Polosvět policajtů vrátil ke svému původnímu povolání, které však nikdy nevykonával – stavbyvedoucímu. Berdychův gang: Jak vyhazovač od Jonáka spolupracoval s elitními policisty na loupežích a vydírání Číst více Nikdy neměli dost V osmnácti letech místo nástupu do pracovního procesu totiž nastoupil jako vyhazovač do Discolandu a místo na stavbě dělal kariéru ve zločinu. „David Berdych byl mladý, v zásadě schopný kluk, který kdyby dělal něco poctivého, tak mohl být bohatý a úspěšný. Ale zároveň měl v sobě něco, co mu to neumožnilo,“ říká ve výše zmíněném dokumentu novinář Janek Kroupa. A peněz rozhodně nevydělával málo. „Pro nás to bylo zajímavé, když jsme dokázali za noc vydělat třeba tři sta tisíc,“ potvrzuje Berdych. „Člověk si řekl – když to vyšlo jednou, vyjde to i podruhé. Proč bych si kupoval auto za sto padesát tisíc, když si můžu koupit auto za pět set,“ dodává. Při následném vyšetřování však policisté žádné peníze nezadrželi. Berdych vydělal stovky milionů Podle některých novinářů je neexistence jakýchkoli výdělků z trestné činnosti poměrně podivná. „Kde jsou všechny ty prachy?“ říká v podcastu V.O.X. TV novinář Jakub Kvasnička, který se devadesátkovými kauzami intenzivně zabýval. „Mrázek bez peněz, Jonák v exekucích a Berdych, když vyšel z vězení, tak bylo vidět, jak je opatrný, a třeba jezdil ze svého bytu v Kobylisích dlouhou polní cestou a pořád se díval kolem sebe,“ říká Kvasnička, který Berdycha po propuštění s kolegy novináři sledoval. „Tady se někde ztratilo 250 milionů korun, minimálně jen u Berdycha. Vydíráním vydělal 100 milionů, pak při loupežích ukradli 120 až 130 milionů,“ vypočítává Kvasnička. Berdych nebyl šéf gangu vyděračů. Skutečný boss Prokop začal jako Jonákův účetní, šla po něm i FBI Číst více Podivné chování po propuštění „Dvě stě padesát milionů je někde zakopaných. Když jsme ho sledovali, tak je vidět, že žije životem spořádaného mukla,“ spekuluje Kvasnička. A doplňuje to historkou ze sledování, kdy na Berdycha nasadili paparazzi. „Napojili jsme se na něj tři měsíce po propuštění, jestli vlastně splňuje to, co sliboval. Jestli dělá skladníka ve firmě na vzduchotechniku, která se zázračně dostala z insolvence. A on určitě nedělal skladníka,“ líčí novinář. Berdych se prý scházel na různých benzínkách s pochybnými lidmi, ale s firmou, kde měl pracovat, neměl nic společného. „Ve finále bylo vtipné, když ho kolegové fotografové fotili v Kobylisích a on to moc dobře věděl. Ve finále to dopadlo tak, že zastavil před jejich autem, zablokoval je, aby nemohli vyjet, a i kluci, kteří měli dost zkušeností, z toho byli nesví. Přišel, zaťukal na okénko a říká – co potřebujete, pánové?“ vypráví Kvasnička s tím, že bylo vidět, jak Berdychovi spadl kámen ze srdce, že jde jen o novináře. Dal jim vizitku advokáta a odjel. Osud Berdychových milionů, které zmizely neznámo kam, tak možná nikdy nikdo neodhalí. KAM DÁL: Fiala rozhazuje peníze, hřímá Babiš v bílém tričku za osm tisíc korun.

Čas načtení: 2020-01-11 17:13:54

Štvanice na Helenu Válkovou

Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Nezapomenutelná byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let. Ušetřena nebyla ani Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média a spustila kamenování. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona, určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je lež. Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho výkonu se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. V článku Neklidný soudní advent jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi. Problém Heleny Válkové má spočívat i v tom, že článek z roku 1979, který (ovšem údajně bez jejího vědomí) podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později soudce, sesazený v roce 1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“. Helena Válková si asi spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od roku 1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17. listopad 1989. Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat. Pokud prezident její odstoupení neodmítne, a bude-li chtít využít své právo navrhnout kandidáta na tuto funkci, nezbyde mu než hledat dalšího zájemce, jenž na sebe vezme nebezpečí, že jako „prezidentův kůň“ zažije stejné útoky. Skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Zaujalo mne ale, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Ale kdybychom z textu článku z roku 1979 vypustili slova „socialismus“, „socialistický“, která se v něm občas vyskytují, mohli bychom si myslet, že čteme odůvodnění propuštění na svobodu současného vazebně stíhaného obžalovaného nebo odsouzeného, který se domohl propuštění za dobré chování. Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státnímu zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17. října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek. Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, například místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání, vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení:

Minimum celního deklaranta

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování semináře budete mít základní přehled v celních předpisech, v problematice provádění celního řízení před celními úřady a pravidlech uvádění údajů do celních prohlášení JSD, kterými je navrhováno propuštění zboží do jednotlivých celních režimů. * Uvedení do problematiky celních předpisů: Účel • základní celní předpisy • terminologie. Původ zboží: Nepreferenční • preferenční. Celní hodnota zboží: Pravidla celního hodnocení, vliv podmínek dodání na stanovení celní hodnoty • vliv stanovení celní hodnoty na výši základu DPH při dovozu zboží • praktické příklady. Ustanovení celních předpisů, která se vztahují na zboží od vstupu na celní území Společenství do doby, než je propuštěno do celního režimu: Vstup zboží na celní území Společenství • předložení zboží k celnímu řízení • souhrnná celní prohlášení • dočasné uskladnění zboží. Celně schválená určení a podmínky jejich přidělování celními orgány. Propuštění zboží do celního režimu: Deklarant a zastupování v celním řízení • formy celních prohlášení • doklady nutné k celnímu řízení • kontrola zboží • rozhodnutí v celním řízení apod. Doklady nutné k celnímu řízení. Zjednodušené postupy v celním řízení. Celní režimy: Druhy celních režimů • podmínky propuštění • formy celních prohlášení. Celní dluh: Vznik celního dluhu, formy úhrady apod. • ulehčení platby odklad, posečkání, splátky. Zajištění celního dluhu. Celní přestupky a celní delikty: Skutkové podstaty • sankce. Informace k celnímu sazebníku integrovaného do TARIC CZ. Osvobození zboží od dovozního cla. Pravidla vyplňování celních prohlášení pro jednotlivé celní režimy: Specifikace jednotlivých údajů uváděných do celních prohlášení. Na závěr TEST IES. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Minimum celního deklaranta

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování semináře budete mít základní přehled v celních předpisech, v problematice provádění celního řízení před celními úřady a pravidlech uvádění údajů do celních prohlášení JSD, kterými je navrhováno propuštění zboží do jednotlivých celních režimů. * Uvedení do problematiky celních předpisů: Účel • základní celní předpisy • terminologie. Původ zboží: Nepreferenční • preferenční. Celní hodnota zboží: Pravidla celního hodnocení, vliv podmínek dodání na stanovení celní hodnoty • vliv stanovení celní hodnoty na výši základu DPH při dovozu zboží • praktické příklady. Ustanovení celních předpisů, která se vztahují na zboží od vstupu na celní území Společenství do doby, než je propuštěno do celního režimu: Vstup zboží na celní území Společenství • předložení zboží k celnímu řízení • souhrnná celní prohlášení • dočasné uskladnění zboží. Celně schválená určení a podmínky jejich přidělování celními orgány. Propuštění zboží do celního režimu: Deklarant a zastupování v celním řízení • formy celních prohlášení • doklady nutné k celnímu řízení • kontrola zboží • rozhodnutí v celním řízení apod. Doklady nutné k celnímu řízení. Zjednodušené postupy v celním řízení. Celní režimy: Druhy celních režimů • podmínky propuštění • formy celních prohlášení. Celní dluh: Vznik celního dluhu, formy úhrady apod. • ulehčení platby odklad, posečkání, splátky. Zajištění celního dluhu. Celní přestupky a celní delikty: Skutkové podstaty • sankce. Informace k celnímu sazebníku integrovaného do TARIC CZ. Osvobození zboží od dovozního cla. Pravidla vyplňování celních prohlášení pro jednotlivé celní režimy: Specifikace jednotlivých údajů uváděných do celních prohlášení. Na závěr TEST IES. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-30 08:48:08

Stále více Američanů končí v ruských věznicích. Vyhlídky na jejich propuštění jsou nejasné

Zatýkání Američanů v Rusku je stále častější, protože vztahy mezi Moskvou a Washingtonem klesají na úroveň studené války. Washington obviňuje Moskvu, že se zaměřuje na jeho občany a využívá je jako politický trumf, ale ruští představitelé trvají na tom, že všichni porušili zákon. Někteří z nich byli vyměněni za Rusy zadržované v USA, zatímco u jiných jsou vyhlídky na propuštění v rámci výměny méně jasné, informují deníky ABCnews a KTVZ. The post Stále více Američanů končí v ruských věznicích. Vyhlídky na jejich propuštění jsou nejasné first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-04 16:01:45

Právník vysvětluje, proč je Alvesovo propuštění na kauci pochopitelné

25. března 2024, tedy více než čtrnáct měsíců poté, co byl Dani Alves zatčen, se bývalý brazilský fotbalový hráč dočkal propuštění z vazby. Ovšem pouze dočasně, než bude soudní řízení po odvolání se obou stran proti rozsudku znovu zahájeno. Odborníci na trestní právo s odstupem deseti dní od propuštění vysvětlují, proč bylo přistoupení na kauci ze strany soudce pochopitelné.

Čas načtení:

Minimum celního deklaranta

[skoleni-kurzy.eu] Výklad celních předpisů EU a ČR. Možnost získat mezinárodní certifikát IES. Včetně změn a novinek přijatých k datu konání semináře. Po absolvování semináře budete mít základní přehled v celních předpisech, v problematice provádění celního řízení před celními úřady a pravidlech uvádění údajů do celních prohlášení JSD, kterými je navrhováno propuštění zboží do jednotlivých celních režimů. * Uvedení do problematiky celních předpisů: Účel • základní celní předpisy • terminologie. Původ zboží: Nepreferenční • preferenční. Celní hodnota zboží: Pravidla celního hodnocení, vliv podmínek dodání na stanovení celní hodnoty • vliv stanovení celní hodnoty na výši základu DPH při dovozu zboží • praktické příklady. Ustanovení celních předpisů, která se vztahují na zboží od vstupu na celní území Společenství do doby, než je propuštěno do celního režimu: Vstup zboží na celní území Společenství • předložení zboží k celnímu řízení • souhrnná celní prohlášení • dočasné uskladnění zboží. Celně schválená určení a podmínky jejich přidělování celními orgány. Propuštění zboží do celního režimu: Deklarant a zastupování v celním řízení • formy celních prohlášení • doklady nutné k celnímu řízení • kontrola zboží • rozhodnutí v celním řízení apod. Doklady nutné k celnímu řízení. Zjednodušené postupy v celním řízení. Celní režimy: Druhy celních režimů • podmínky propuštění • formy celních prohlášení. Celní dluh: Vznik celního dluhu, formy úhrady apod. • ulehčení platby odklad, posečkání, splátky. Zajištění celního dluhu. Celní přestupky a celní delikty: Skutkové podstaty • sankce. Informace k celnímu sazebníku integrovaného do TARIC CZ. Osvobození zboží od dovozního cla. Pravidla vyplňování celních prohlášení pro jednotlivé celní režimy: Specifikace jednotlivých údajů uváděných do celních prohlášení. Na závěr TEST IES. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Minimum celního deklaranta

[skoleni-kurzy.eu] Výklad celních předpisů EU a ČR. Možnost získat mezinárodní certifikát IES. Včetně změn a novinek přijatých k datu konání semináře. Po absolvování semináře budete mít základní přehled v celních předpisech, v problematice provádění celního řízení před celními úřady a pravidlech uvádění údajů do celních prohlášení JSD, kterými je navrhováno propuštění zboží do jednotlivých celních režimů. * Uvedení do problematiky celních předpisů: Účel • základní celní předpisy • terminologie. Původ zboží: Nepreferenční • preferenční. Celní hodnota zboží: Pravidla celního hodnocení, vliv podmínek dodání na stanovení celní hodnoty • vliv stanovení celní hodnoty na výši základu DPH při dovozu zboží • praktické příklady. Ustanovení celních předpisů, která se vztahují na zboží od vstupu na celní území Společenství do doby, než je propuštěno do celního režimu: Vstup zboží na celní území Společenství • předložení zboží k celnímu řízení • souhrnná celní prohlášení • dočasné uskladnění zboží. Celně schválená určení a podmínky jejich přidělování celními orgány. Propuštění zboží do celního režimu: Deklarant a zastupování v celním řízení • formy celních prohlášení • doklady nutné k celnímu řízení • kontrola zboží • rozhodnutí v celním řízení apod. Doklady nutné k celnímu řízení. Zjednodušené postupy v celním řízení. Celní režimy: Druhy celních režimů • podmínky propuštění • formy celních prohlášení. Celní dluh: Vznik celního dluhu, formy úhrady apod. • ulehčení platby odklad, posečkání, splátky. Zajištění celního dluhu. Celní přestupky a celní delikty: Skutkové podstaty • sankce. Informace k celnímu sazebníku integrovaného do TARIC CZ. Osvobození zboží od dovozního cla. Pravidla vyplňování celních prohlášení pro jednotlivé celní režimy: Specifikace jednotlivých údajů uváděných do celních prohlášení. Na závěr TEST IES. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-05-01 10:34:27

Rozhovory mezi Hamásem a Izraelem oživují možnost dohody o příměří a propuštění rukojmích

Militantní skupina Hamás přezkoumává izraelský návrh na omezené příměří, které by zahrnovalo propuštění rukojmích držených v Gaze. Podle amerického a britského ministra zahraničí je izraelská nabídka více než velkorysá. The post Rozhovory mezi Hamásem a Izraelem oživují možnost dohody o příměří a propuštění rukojmích first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-04 10:00:00

Haaretz: Hamás přijme dohodu o příměří s Izraelem do několika hodin

 Saúdské noviny uvádějí, že Hamás by měl v nejbližších hodinách přijmout egyptský návrh na příměří/dohodu o rukojmích.Saúdský zpravodajský kanál Al-Sharq uvádí, že Hamás v nejbližších hodinách oznámí, že přijímá egyptský návrh na příměří a propuštění rukojmích. Podle zprávy probíhají v posledních hodinách intenzivní jednání mezi Egyptem a Katarem a delegacemi Izraele a Hamásu o vězních, kteří mají být v rámci dohody propuštěni. Hamás uvedl, že od USA obdržel příslib příměří a úplného stažení Izraele z pásma Gazy ve třetí fázi dohody a příslib, že izraelské síly nebudou po propuštění rukojmích pokračovat v bojích. LIVE UPDATES: Saudi newspaper reports that Hamas is expected to accept the Egyptian cease-fire/hostage deal proposal within hourshttps://t.co/s50DguszpT— Haaretz.com (@haaretzcom) May 4, 2024 Jiné zdroje nejsou tak optimistické:

Čas načtení: 2024-07-12 10:00:00

Haaretz: Co se děje v izraelské válce proti Gaze a Libanonu

 Při útoku dronu Hizballáhu na severu Izraele byl těžce zraněn Izraelec. Izraelská delegace vedená šéfem Šin Bet Ronenem Barem odjela do Káhiry, aby pokračovala v jednáních s Hamásem o propuštění rukojmích a uzavření dohody o příměří. IDF zveřejnily závěry vyšetřování událostí ze 7. října v kibucu Be'eri poté, co s nimi seznámily obyvatele obce. Izraelský ministr obrany vyzval k vytvoření státní vyšetřovací komise, která by prošetřila "podmínky, které vedly k budování moci Hamásu v uplynulém desetiletí". USA vyhlašují sankce proti třem izraelským osobám a pěti subjektům, které obviňují z podkopávání stability na Západním břehu Jordánu. Izraelci se vydali na protestní pochod z Tel Avivu směrem k Jeruzalému ve snaze vyvinout tlak na vládu, aby vyjednala s Hamásem dohodu o propuštění rukojmích. ■ PŘÍMĚŘÍ/RUKOJMÍ: Izraelský vyjednávací tým pro dohodu o propuštění rukojmích se po středečních jednáních o příměří vrátil z Dauhá, aby vedl konzultace. Další delegace vedená šéfem Šin Bet Ronenem Barem odletěla do Káhiry, aby pokračovala v jednáních, uvedl Netanjahuův úřad.    Hamás ve svém prohlášení prohlásil, že Izrael nadále "zdržuje", aby získal čas a zmařil současné kolo rozhovorů, a dodal, že dosud neobdržel aktuální informace o jednáních.

Čas načtení: 2025-01-01 09:00:00

Šéf Světové zdravotnické organizace má v důsledku izraelského bombardování tinnitus

Tedros Adhanom Ghebreyesus, šéf Světové zdravotnické organizace (WHO) byl na letišti v jemenském Sanaa, když ho Izrael bombardoval. Bomba dopadla těsně vedle něho a vážně zranila Ghebreyesusova spolupracovníka, který ho pouštěl do letadla. Ohlušující hluk z výbuchu šéfovi Světové zdravotnické organizace zpúsobil tinnitus, trvalé pískání v uších: Jsem vděčný, že mohu být v Ženevě, trávit čas se svou rodinou a oslavit Nový rok. @UN misi, jejímž cílem bylo vyjednat propuštění našich kolegů, a po bombardování letiště v Saná ze strany Izraele, když jsme se pokoušeli opustit #Jemen. Jsem v pořádku, ale z hlasitého výbuchu se mi objevil tinnitus (zvonění v uších). Doufám, že to bude dočasné.  Věděli jsme, že tato mise bude riskantní, ale podnikli jsme ji kvůli našim kolegům z OSN, kteří jsou od roku 2021 zadržováni Húsíi, přičemž mnozí z nich jsou zadržováni od začátku letošního roku. Jednání o jejich propuštění byla sice konstruktivní, ale často byla narušována, odkládána, nebo dokonce rušena kvůli přeletům dronů. Nadále se zasazujeme o jejich propuštění. Přestože jsem v bezpečí, nepřestávám myslet na své kolegy, kteří zůstávají v #Jemenu i jinde a slouží lidem v náročných podmínkách. Jejich životy jsou v ohrožení každý okamžik každého dne. Náš svět potřebuje mír. Válka přináší jen smrt, ničení, vysídlení a strádání. Měli bychom se zaměřit na nalezení politického řešení, které přinese trvalý mír pro další generace. Nejlepším lékem je mír! Přeji všem šťastný, zdravý a mírový nový rok! I am grateful to be in Geneva, spending time with my family and celebrating the New Year after the @UN mission to negotiate the release of our colleagues and the bombardment at Sana’a Airport by Israel as we attempted to leave #Yemen. I am okay, but I have developed tinnitus… pic.twitter.com/R62sXiz4FQ— Tedros Adhanom Ghebreyesus (@DrTedros) December 31, 2024 Předtím: