Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22

Národní muzeum vystaví vyznamenání Františka Ferdinanda d’Este, která měl na uniformě při atentátu v Sarajevu

Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července.  Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-06 17:30:01

Prezident Pavel prý vyznamenal žoldáka! Ten ale ocenil kluka, kterého zabila ruská armáda

„Koncem května nám řekl, že jede na vojenské cvičení záložáků. Odvezla jsem ho na nádraží. Byl vysmátý. Normálně jsme se rozloučili," vypráví pro Seznam zprávy maminka Karla Kučery, kterého na Ukrajině všichni znali pod přezdívkou Charlie Czech. „Po deseti dnech, zrovna jsem dělala šunkofleky, jsem si říkala: už přece musí přijet. Psala jsem mu, kde je, a on že na Ukrajině. Byli jsme v šoku. Doufala jsem, že to není pravda. Okamžitě jsem napsala, ať přijede domů, jinak se tu zblázníme. Ten den jsem jela do práce na odpolední úplně vyklepaná,“ řekla Jana Kučerová. Pro Rusko jsme všichni nepřátelé. Kdy a jak skončí válka, musí určit Ukrajina, ne Západ Číst více Vyznamenal ho i Zelenskyj Karel Kučera bojoval na Ukrajině s přestávkami deset měsíců. Několikrát přijel domů, devatenáctého května letošního roku ale jeho rodiče přijali telefonát, kterého se tak dlouho báli. Karel v boji proti ruské armádě padl, už se mu nedalo pomoci. Zpráva zasáhla celé Česko, zdrcené rodiče přijal prezident i se zástupci ukrajinské strany a jejich synovi udělil ukrajinské státní vyznamenání i tamní prezident Volodymyr Zelenskyj. Když se na výročí republiky udílela vyznamenání česká, Petr Pavel na něj nezapomněl. A to je mnohým trnem v oku. Sklenář: je to neobvyklé „Od roku 1995 se nikdy nestalo, že by prezident vyznamenal někoho za službu v cizí armádě. Máme demokratickou zemi, demokratickou armádu a jsme v NATO. Pro to, abyste bojovali v cizí armádě potřebujete souhlas prezidenta. Nevím, jestli ho dotyčný pán měl, pokud by ho neměl, tak služba v cizí armádě je dokonce trestný čin. Přes veškerou emotivnost té chvíle bych řekl, že je to podle mě poprvé, co se to stalo a nevím, jestli tohle je správná cesta," vyjádřil se v rozhovoru pro Blesk bývalý šéf protokolu Miroslav Sklenář. Jakkoliv byl slušný a má jako bývalý hradní úředník velký náhled do mechanismu vyznamenání, ani Miroslav Sklenář neurčuje pravidla, za kterých má kdo dostat vyznamenání. Petr Pavel ale neoceňoval kluka, který si jel hrát z vlastního plezíru na vojáka, ale člověka, který se jako jeden z mála rozhodl nenechat budoucnost nejen Ukrajiny, ale dost možná i Slovenska, Česka a dalších zemí, diktátorovi Putinovi. Opatrný osobní názor Sklenáře ale zneužila obrovská spousta lidí, kteří nemají na sociálních sítích ani odvahu napsat své jméno. Gauner, žoldák v banderovské uniformě „Byl to gauner co šel zabíjet lidi v banderovské uniformě. Hnus. Tedy to že dostal to vyznamenání, jinak ať si každý dělá co chce," komentuje jeden z anonymních účtů. Jiní poukazují na to, že zatímco žoldáci, kteří se přidali na ruskou stranu jsou stíhání, ti bojující na ukrajinské straně dostávají vyznamenání. Jakkoliv se takové otázky mohou zdát poněkud bizarní, pojďme si to ještě jednou vysvětlit. Rusko je nepřítel Česka Rusko má česko na seznamu nepřátelských zemí, jejich propagandisté téměř denně tvrdí, jak Západ bude trpět, až jej zasáhnou ruské jaderné zbraně a každý srpen z Ruska posloucháme, jak byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa správná. Na druhou stranu je tu Ukrajina, jejíž statisíce občanů v Česku dlouho a bez problémů pracují, země, která se snaží jen bránit své právoplatné území a za kterou (byť za určitých podmínek) mohou naši muži bojovat v její armádě. Je ten rozdíl jasný? Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Málokdo dokázal to, co on Karel Kučera prokázal hrdinství, kterého by žádný z gaučových teoretiků, kteří odmítají jeho vyznamenání, nebyl schopen. Postavil se čelem k nebezpečí, které vnímal jako zásadní a nehleděl na osobní prospěch, natož na žold, jak někteří urážlivě naznačují. Nikdy za své zásluhy nečekal odměnu nebo uznání, dělal pouze to, v co věřil. A prokázal Ukrajině i Česku obrovskou službu, za kterou si vyznamenání rozhodně zaslouží. KAM DÁL: Hes ze StarDance žije s mužem, přitom má holku. Podívejte, jaká je to kočka!  

Čas načtení: 2019-10-19 16:57:21

Trápení Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké pokračuje

Zatímco sdělovací prostředky věnovaly 15.října značnou pozornost vyhlášení rozsudku nad lékařem Jaroslavem Bartákem, umocněnou odvysíláním bohatých obrazových záznamů z hlavního líčení, následující den celkem v tichosti skončilo u Okresního soudu v Jihlavě dokazování a odezněly závěrečné řeči v dalším kroku pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Paní obžalovaná rozhněvala při výkonu své funkce mnoho lidí: neuspokojené zájemce o její funkci a jejich spojence, majitele solárních elektráren, jimž se postarala o odebrání licence, obchodníky s energiemi, jež připravila o peníze zablokováním zvyšování prodejních cen, a podněcovatele dalšího „dotačního tunelu“, jímž mělo být subvencování provozu bioplynových stanic, jež nepovolila. Dali jí pocítit, že se nevyplácí mocným sahat do kapes: od roku 2013 ji orgány činné v trestním řízení vláčí nejdříve po výslechových místnostech policie, pak po soudních síních. Aby si pojistili korunování úsilí o její vytlačení z funkce a o odeslání „do tepláků“, kromě stíhání, souvisejícího s vydáním licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group, ji začali pronásledovat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Trestní stíhání jí ztěžovalo život po celou dobu výkonu mandátu předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Vesecká se při své práci nedopustila žádného pochybení Ani jedna z jejích kauz není dosud uzavřená a Alena Vitásková tak nadále žije na skřipci očekávání dalšího vývoje. Ve věci nepřímé účasti na kauze fotovoltaických elektráren ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu osm a půl roku let, ale Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Aspoň v této záležitosti si mohla konečně užívat klidu, ale nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, a tak se v listopadu znova postaví před senát Aleše Novotného. Hlavní líčení v této věci bylo zahájeno 2.června 2014. Trestní stíhání kvůli jmenování Renaty Vesecké vyvolal udavač z prostředí ČEZu, který má důvod považovat ji za škodnou. Vyústilo v obžalobu, podanou okresním státním zástupcem Kamilem Špeldou a následně v soudní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde se jím zabývá senát Zdeňka Chalupy. Uložil jí podmíněný trest, ale Krajský soud v Brně vyhověl senátem Haliny Černé odvolání státního zástupce a vrátil věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Obžaloba Kamila Špeldy stojí na tvrzení, že se Alena Vitásková dopustila trestného činu jmenováním Renaty Vesecké do funkce, pro kterou neměla zákonem předepsanou sedmiletou praxi v energetice. Státní zástupce dokonce usoudil, že vyplácením mzdy Renatě Vesecké způsobila škodu státu, protože pracovní úkony nekvalifikované místopředsedkyně jsou nulitní. Renata Vesecká skutečně praxi neměla. Neměl ji ani jeden z jejích předchůdců Blahoslav Němeček, který přišel do úřadu po roční praxi na ministerstvu obchodu a průmyslu a hned se stal jeho místopředsedou. Jenže za jeho časů tento požadavek ještě nebyl zakotven v zákoně. Nelze ale popřít skutečnost, že Renata Vesecká řádně docházela do zaměstnání a během svého působení se nedopustila žádného pochybení, čili její mzda byla podložena řádně vykonanou prací. Neměla praxi v energetice, ale jako bývalá nejvyšší státní zástupkyně měla nesporně velkou praxi ve vytváření právních norem, kterou by asi na žádné pozici v energetice nezískala. Vytváření norem přitom patřilo k velmi důležité části náplně činnosti Energetického regulačního úřadu. Ukázka právního formalismu Zákonodárce vymezil kvalifikační kritéria nekompromisně, ale asi jej vůbec nenapadlo, že by se o funkci mohl ucházet uchazeč se zcela mimořádnou kvalifikací, získanou ve funkci, která je náročnější a má vyšší prestiž než úřad místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Odsouzení Aleny Vitáskové kvůli tomuto „pochybení“ považuji jako laik za příklad přepjatého právního formalismu, za který občas kritizuje obecné soudy Ústavní soud. Například podle ústavního nálezu sp. zn. I.ÚS 563/11 z 13. listopadu 2012: Pokud obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Vrozená zdvořilost mi nedovoluje vyjádřit se jako laik k názoru Kamila Špeldy, že vyplácením mzdy „nekvalifikované“ Renatě Vesecké vznikla státu škoda. Jeho případné označení za projev přepjatého právního formalismu by vystihovalo jeho hrůznost zcela nedostatečně.   Alena Vitásková se hájí, že obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku bylo vzhledem k velikosti právního úseku úřadu a náročnosti agendy nezbytné pro zajištění hladkého chodu úřadu. Nedařilo se jí získat právníka s předepsanou kvalifikací, takže musela být ráda, když jí pomoc nabídla Renata Vesecká. V období před jednáním 16. října 2019 získal soud od Energetického regulačního úřadu kopie dopisů, jimiž se Alena Vitásková obrátila na různé složky resortu spravedlnosti s žádostí o pomoc při získávání právníků pro práci v jejím úřadě a s nimi dodejky z datové schránky. Posílily se tím pozice obhajoby, protože paní obžalovaná dopisy předložila již dříve, ale jejich adresáti, vyslechnutí jako svědci v tomto řízení, sice nevylučovali, že je dostali, ale nepamatovali se na ně a v archivech jejich úřadů se nenašly. K tomu dodávali, že by stejně nedokázali pomoci. Důkazy, získané přímo soudem od Energetického regulačního úřadu, jsou nezpochybnitelné. Pořeba právnických úkonů skutečně narostla Dne 16. října dospělo dokazování provedením dvou posledních výslechů ke konci. Svědkyně Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie, posílila účinek předložení výše zmíněných dopisů sdělením, že si pamatuje, že se paní obžalovaná obrátila na Soudcovskou unii se žádostí o pomoc při řešení personálních problémů. S paní obžalovanou se tehdy sešla. K jejímu svědectví nebyly žádné otázky. Paní obžalovaná ve vyjádření k němu vysvětlila, že soudci o práci na Energetickém regulačním úřadu neprojevili zájem. Následoval výslech svědka Otto Golda, bývalého místopředsedy Energetického regulačního úřadu. Soud jej již slyšel v první části hlavního líčení, ale podle pokynu odvolacího soudu jej musel předvolat znova. Předseda senátu, senát ani státní zástupce na něj neměli žádné otázky, proto předseda senátu přenechal jeho výslech obhájci Tomáši Gřivnovi. K jeho otázce na personální situaci v Energetickém regulačním úřadu svědek vysvětlil, že nebyla dobrá, nedařilo se získávat právníky k práci v úřadu. Nástup Renaty Vesecké byl dobrodiním. V této souvislosti kritizoval energetický zákon, jehož tvůrce zřejmě nepočítal s příchodem do úřadu pracovníka s výjimečnou kvalifikací a nadhodnotil důležitost praxe, získané přímo v oboru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Svědek přece jen vyvolal zájem státního zástupce, který ho zpytoval, zda měl právnické vzdělání. Svědek vysvětloval, že je sice neměl, ale nedostatek vyvažoval velkou manažerskou praxí. Státní zástupce se jej dále tázal, zda skutečně narostla potřeba právnických úkonů v Energetickém regulačním úřadu ve srovnání se dřívějším obdobím a dostal kladnou odpověď. Ověřil si, že svědek nastoupil do Energetického regulačního úřadu v roce 2013. Zjišťoval rozsah jeho kompetence a ptal se na názor na potřebnost obsazení funkce místopředsedy, řídícího právní úsek ústředí ERÚ. Svědek potřebnost potvrdil s tím, že až 90 procent úkonů úřadu má povahu právnického jednání. Předseda senátu pak účastníkům nabídl k seznámení některé listinné důkazy. Paní obžalovaná neměla zájem o vyjádření k výpovědi svědka a k předloženým listinám. Protože strany neměly další návrhy na dokazování, předseda senátu je prohlásil za ukončené a vyzval k závěrečným řečem, jako obvykle nejdříve státního zástupce. Podle státního zástupce stát utrpěl škodu Kamil Špelda se ve svém poměrně krátkém vystoupení držel názorové linie, kterou tvrdošíjně zastává od sdělení obvinění. Oporu hledal především ve zrušeném rozsudku zdejšího soudu, ale i v odůvodnění zrušujícího usnesení senátu Haliny Černé. Podle jeho názoru nové dokazování nepřineslo nic nového a bylo zbytečné. Prokázalo se, že Alena Vitásková hledala pro úřad právníky, ale pojem „místopředseda Energetického regulačního úřadu“ při tom nepadl. Všiml si ale, že jednání paní obžalované mělo nejen věcnou, ale i subjektivní stránku. Vysvětlil to ovšem tak, že jednala úmyslně a účinek jejího postupu skutečně nastal. Úvaha o motivaci nemá podle něj oporu v zákoně. K veřejně prospěšnému cíli nelze jít nezákonnými prostředky. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho úvahami o způsobené škodě a trval na tom, že rozhodnutím Aleny Vitáskové stát utrpěl škodu. Navrhl pak, aby soud opakovaně vyhověl obžalobě a uložil paní obžalované nepodmíněný trest v trvání tři a půl roku. Kamil Špelda se nerozhlíží doprava ani doleva a nedbá společenských souvislostí. Jeho ocenění práce paní obžalované je v příkrém rozporu s míněním prezidenta republiky, který jí udělil státní vyznamenání. Obhájce Tomáš Gřivna poukázal především na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který se státní zástupce snažil zpochybnit. Sám se ovšem s některými úvahami odvolacího soudu také nemůže ztotožnit, a to s těmi, které jdou v neprospěch paní obžalované. Ze závěrů odvolacího soudu vyzvedl především konstatování, že jednáním Aleny Vitáskové nebyla státu způsobena škoda. Mohla by nanejvýš spočívat v rozdílu mezi platem místopředsedy a vrchního ředitele sekce, ale odvolací soud připouští, že ředitelský plat by mohl být vyšší než místopředsedův. Odvolací soud také uznal, že je třeba přihlížet k povaze pohnutky jednání paní obžalované. Státní zástupce tuto okolnost přehlížel již v přípravném řízení a v tomto směru ve svých úvahách pokračuje. Ostatně i zdejší soud v původním rozsudku konstatoval, že pohnutkou jednání paní obžalované nebyla snaha opatřit prospěch Renatě Vesecké. Funkci bylo třeba obsadit Tomáš Gřivna pak vyhodnotil výsledky výslechů svědků. Z části svědectví vyplývá, že v době, kdy Alena Vitásková řešila obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku prudce narůstal objem právní agendy úřadu, přičemž úsek byl nedostatečně obsazen a potřeba jeho odborného řízení rovněž vzrostla. Toto dokazování bylo v stávajícím řízení prohloubeno. Obhájce nesouhlasil s názorem státního zástupce, že snahy Aleny Vitáskové směřovaly pouze k náboru právníků obecně. Z výpovědí svědků vyplývá, že problému obsazení funkce místopředsedy si byli při jednání s ní vědomi. Nebylo možné problém vyřešit výběrem ze stávajícího kádru právníků. Svědci z větší části potvrdili potřebnost obsazení funkce. Potvrdili také efektivnost jednání Renaty Vesecké. Pozitivní hodnocení rozhodnutí Aleny Vitáskové o obsazení funkce místopředsedy Energetického regulačního úřadu vynesli oba poslední svědci: předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová a Otto Gold, bývalý místopředseda úřadu. Svědci Tomáš Lichovník, bývalý prezident Soudcovské unie a Lenka Bradáčová, bývalá předsedkyně Unie státních zástupců, si sice nepamatovali na dopisy Aleny Vitáskové, ale připustili, že nějaká jednání o řešení personálních problémů právního úseku úřadu proběhla. Obhájce se vyslovil i ke svědectvím, která byla pro Alenu Vitáskovou nepříznivá. Jejich nositeli byli bývalí příslušníci vedení Energetického regulačního úřadu, které nezvládlo „licenční boom“ v roce 2010, a po nástupu paní obžalované do funkce úřad opustili. V době, kdy Alena Vitásková rozhodovala o obsazení funkce místopředsedy, již v úřadě nepůsobili, takže jejich znalost poměrů je pochybná. Svědek Antonín Panák byl v minulosti sám místopředsedou úřadu, pověřeným řízením právního úseku, takže jeho popírání potřebnosti obsazení funkce je nevěrohodné. Svědek Blahoslav Němeček byl také místopředsedou úřadu a stal se jím, ačkoli v době nástupu měl za sebou pouze jednoroční praxi ministerského úředníka. Ve funkci setrval, i když později energetickým zákonem byla stanovena podmínka sedmileté praxe v oboru. Ze shrnutí výsledků dokazování podle obhájce vyplývá, že pohnutkou obžalované byl veřejný zájem o zajištění řádného chodu úřadu a jejím jednáním nevznikla škoda, ani nevznikl nikomu neoprávněný prospěch. Navrhl proto její zproštění a postoupení nároku Energetického regulačního úřadu na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Pošlou nositelku státního vyznamenání do vězení? Alena Vitásková pak ve své závěrečné řeči uvedla, že si jistá, že se nedopustila trestného činu. Názor rozvedla v podstatě v souladu se závěry obhájce. Poukázala i na to, že na rozdíl od Blahoslava Němečka, který měl oprávnění zastupovat úřad navenek v plném rozsahu, pravomoc Renaty Vesecké směřovala jen dovnitř úřadu. Kritizovala skutečnost, že ještě po dvou letech od jejího odchodu materiální zájmy úřadu stále zajišťuje opatrovnice – jihlavská advokátka, ustanovená státním zástupcem. Své stanovisko pak stručně shrnula v posledním slově, v němž připomněla udělení státního vyznamenání prezidentem republiky. Předseda senátu po krátké poradě senátu vyhlásil odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na 1. listopadu 2019. Paní obžalovaná po opuštění soudní síně projevila před novináři mírný optimismus. Některé z nich ale více než její osud zajímalo její vysoce estetické obutí. Výraz státního zástupce při opuštění soudní síně byl spíše zachmuřený. Předpověď rozhodnutí zdejšího soudu je obtížná. Myšlení soudců bývá sešněrováno jako do šněrovačky právním formalismem. Pokud převáží v jejich přístupu k výsledkům dokazování tato vlastnost, v zásadě vyhoví návrhu státního zástupce. Rozmnoží tak kuriozní rozsudky o odeslání nositelky státního vyznamenání do vězení. S větší mírou pravděpodobnosti můžeme odhadnout, co se bude dít po vyhlášení rozsudku: jedna strana se určitě odvolá, takže senát Haliny Černé dostane další příležitost.

Čas načtení: 2024-06-27 11:13:00

Kunderu znovu navrhl šéf ANO na nejvyšší státní vyznamenání in memoriam

Kandidáty Sněmovny na státní vyznamenání schvalují poslanci. Předseda hnutí ANO a Andrej Babiš obhajuje návrh udělit nejvyšší státní vyznamenání, tedy Řád Bílého lva in memoriam Milanu Kunderovi. „Osobně ho považuji za nejlepšího spisovatele, řekl Babiš. Nedokáže se smířit s tím, že Kundera nejvyšší státní vyznamenání nedostane jen proto, že ho navrhl Babiš.

Čas načtení: 2024-10-21 14:05:00

Kdo dostane vyznamenání? To Hrad tají. Navrhněte své kandidáty v anketě

Již příští pondělí, 28. října, zaplní Vladislavský sál Pražského hradu opět několik set hostí a několik desítek osobností, kterým prezident republiky udělí nebo propůjčí některý ze státních řádů a vyznamenání. Kdo vyznamenání dostane, je zatím tajné. Hrad jména předem nesděluje. Kdo by si podle vás vyznamenání zasloužil? Nominujte jména v anketě iDNES.cz.

Čas načtení: 2024-10-27 18:03:00

Velké přípravy na Hradě! Petr Pavel a první dáma Eva: Generálka na druhé metály

Prezident Petr Pavel a první dáma Eva Pavlová za sebou mají generálku na pondělní slavnostní večer na Pražském hradě - na předávání státních vyznamenání, které se odehraje tradičně ve Vladislavském sále. Pro Pavla na rozdíl od loňského roku již nepůjde o novinku, metály v den státního svátku předá podruhé. V předvečer svátku prozradil, že uděleno bude celkem 56 vyznamenání.

Čas načtení: 2024-10-27 20:08:00

Velké přípravy na Hradě! Petr Pavel a první dáma Eva: Nácvik předávání druhých metálů

Prezident Petr Pavel a první dáma Eva Pavlová za sebou mají předposlední zkoušku na pondělní slavnostní večer na Pražském hradě - na předávání státních vyznamenání, které se odehraje tradičně ve Vladislavském sále. Pro Pavla na rozdíl od loňského roku již nepůjde o novinku, metály v den státního svátku předá podruhé. V předvečer svátku prozradil, že uděleno bude celkem 56 vyznamenání.

Čas načtení: 2024-10-28 21:45:00

Projev prezidenta: Pavel apeloval na reformy a odmítl „vzdušné zámky“. Česko mají vést osobnosti

Projev prezidenta Petra Pavla před předáváním státních vyznamenání při příležitosti státního svátku 28. října. Hlava státu propůjčila nebo udělila metály 56 osobnostem ze světa politiky, sportu, vědy, umění, náboženství i vojenství. Jednalo se o jeho druhé předávání vyznamenání, vloni jich udělil 62. 

Čas načtení: 2024-10-29 18:00:00

Chtěli jsme nudného prezidenta a máme ho. Babiš se jako estébák chová, ale nechce to slyšet

Prezident Pavel rozdal státní vyznamenání. Má tenhle ceremoniál stále smysl a komu medaile opravdu patří? O tom se dnes přeli autoři podcastu Padni komu padni. Rozebrali i smír Andreje Babiše se Slovenskem o tom, zda byl agentem StB. Toho lidi berou jako estébáka především proto, že se tak chová.

Čas načtení: 2024-10-30 05:00:00

Bývalý šéf protokolu Sklenář: Papež dříve ocenění odmítl. A proč zpochybnil metál pro exšéfa ČT?

Kritickými poznámkami k vyznamenání někdejšího ředitele ČT Petra Dvořáka, které ho „velice překvapilo",  v Epicentru nešetřil bývalý šéf hradního protokolu Miroslav Sklenář. Mimo jiné odhalil, proč Vatikán kdysi státní vyznamenání pro papeže odmítl, zmínil také napjaté vztahy mezi prezidenty Petrem Pavlem a Milošem Zemanem, či výmluvnou neverbální komunikaci Václava Klause.

Čas načtení: 2024-10-31 05:00:00

Vyznamenání na čtyři způsoby: Jak čeští prezidenti rozdávali metály?

Každý z českých prezidentů měl v udílení státních vyznamenání svůj osobitý styl. Petr Pavel (62) se v prvních dvou letech vydal spíše sociální cestou, na rozdíl od jeho předchůdce Miloše Zemana (80), který oceňoval hojně lidi z byznysu. To Václav Klaus (83) byl v rozdávání spíše uvážlivý. A co rekordman Václav Havel (†75)?

Čas načtení: 2020-11-06 20:15:09

Vyšla kniha novinářky Lídy Rakušanové Svobodná v Evropě

Česká novinářka a komentátorka Rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe, RFE) Lída Rakušanová nabízí v knize Svobodná v Evropě otevřenou výpověď o svém osobním i pracovním životě, lze ji také vnímat jako kroniku dramatických peripetií dějin druhé poloviny dvacátého století. Kniha představuje osobnosti československého exilu i polistopadové éry, mezi nimi jsou i písničkář Karel Kryl, spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid, autorčin kolega ze „Svobodky“ Karel Jezdinský či opat Anastáz Opasek. Rakušanová promlouvala k posluchačům z rádia, které se komunistické rušičky pokoušely až do roku 1988 umlčet. Rozhlasové vlny přitom byly v komunistickém Československu hlavní možností, jak mohly svobodné informace za „železnou oponu“ proniknout. Kniha vychází přesně 45 let poté, kdy Lída Rakušanová začala v RFE pracovat. Nastoupila sem v roce 1975 jako externistka do týdenního rozhlasového magazínu Rozhledy Slávy Volného a později působila ve vnitropolitické redakci se zaměřením na Československo, střední a východní Evropu, NATO a EU. Kromě politických komentářů připravovala také pořad Literatura bez cenzury – četbu na pokračování z knih režimem zakázaných autorů. Její hlas se stal symbolem svobodného éteru, po listopadu 1989 proto namlouvala vysílání RFE například ve filmech Kolja nebo Fair Play. „Lída Rakušanová je nejen autorkou zasvěcených komentářů i analýz, ale také majitelkou nezaměnitelného hlasu. Není divu, že právě tento hlas, jeho zabarvení i naléhavost, je dodnes v myslích mnoha Čechů neodmyslitelně spojen s definitivní porážkou komunistického režimu v roce 1989,“ říká její kolega, politolog a publicista Jiří Pehe. Autorka ve své knize popisuje svůj život od dětství v Českých Budějovicích přes emigraci do Spolkové republiky Německo až po svou kariéru v hlavním sídle stanice Rádia Svobodná Evropa v bavorském Mnichově a opětovný návrat do Čech. Čtenář se seznámí s chodem redakce včetně vztahů mezi kolegy a vedením stanice a nahlédne do života českých emigrantů v Mnichově. Knihu provází řada dosud nepublikovaných fotografií, které jsou z velké části dílem autorčina manžela, fotografa Josefa Rakušana. Vzpomínky novinářky doplňují i hlasy novinářských pamětníků a přátel. „O své vzpomínky se s námi Lída Rakušanová dělí v době, kdy v Evropě nic není jisté, vše je otevřené, což je zneklidňující i nadějné zároveň. Toto je, myslím, chvíle, kdy je inspirující vyslechnout staré příběhy z doby, kdy evropanství bylo sexy. Vybavit si tu nesamozřejmost vzájemnosti prodchnuté svobodou. Vrátit se v čase s tím, že pokud už jednou bylo dobře, proč to nezopakovat?“ říká komentátor Českého rozhlasu Ivan Hoffman. V Rádiu Svobodná Evropa pracovala Lída Rakušanová od roku 1975 do roku 1994 a spolupracovala zde s legendami české žurnalistiky, jako byli například redaktoři Milan Schulz, Karel Moudrý nebo Karel Jezdinský. Po ukončení činnosti české redakce v Mnichově přesídlila do Prahy, kde spolupracovala s českým vysíláním Svobodné Evropy v Praze, Českým rozhlasem nebo Českou televizí. Je nositelkou významných ocenění a vyznamenání, mezi jinými získala například titul Žena Evropy udělovaný Evropskou unií (1997), Cenu Jana Palacha FF UK (2000), Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR (2011). V loňském roce jí byla udělena Cena Opus vitae Nadace Český literární fond za špičkovou novinářskou práci a prosazování hodnot svobody a demokracie před rokem 1989. Lída Rakušanová žije střídavě v Bavorském lese a v Praze. Její hlas mohou posluchači pravidelně slyšet v pořadu Názory a argumenty na Českém rozhlase Plus.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-10 11:02:49

Alexander Károlyi: Sport ve stínu paragrafů

Není to tak dávno, co se o ombudsmanovi mluvilo denně. Mnozí byli kvůli ochránci lidských práv dokonce ochotni vyrazit na Letenskou pláň. Já jsem se ale vydal na Český olympijský výbor za doktorem práv Alexanderem Károlyim. I on je ombudsmanem.    Než otevřeme problematiku ombudsmana, připomenu, že především fotbaloví fanoušci si pamatují, jak jste přes dvacet let patřil mezi nejmocnější muže československého a českého fotbalu. Byl jste až do roku 2009 šéfem disciplinární komise fotbalového svazu.  V průběhu těch dlouhých jednatřiceti let, co jsem byl postupně členem, místopředsedou a předsedou disciplinárních komisí, patřilo do gesce disciplinárky fakticky vše, kdy v rámci profesionálního nebo vrcholového fotbalu docházelo k disciplinárním proviněním. Disciplinární řízení se týkalo klubů, jejich představitelů, hráčů, trenérů, rozhodčích, delegátů nebo členů realizačních týmů. Disciplinární komise byla, metaforicky řečeno, nejvyšším fotbalovým soudem. Za mé éry měla velmi široké kompetence, ale zároveň s tím i velkou zodpovědnost. Dovolím si tvrdit, že měla v našem sportovním prostředí zcela výjimečné postavení. Projednávali jsme, mimo jiné, například vyloučení hráčů, korupci, divácké násilí, ovlivňování sportovních výsledků, hrubé nesportovní chování, doping, hrubé urážky, vulgární projevy, urážky soupeře a rozhodčích, fyzická napadení nebo rasismus.   Jako šéf disciplinárky jste rozdával tresty. Řešil jste více jak dvacet tisíc případů… Myslím si, že na některé se nedá zapomenout. Na mnohé dodnes nezapomněli nejen fotbaloví fanoušci.  Kdybych měl vyjmenovávat všechny kauzy, které patřily mezi ty závažné nebo nejzávažnější, tak by nám prostor určený pro tento rozhovor nestačil. Samozřejmě korupční kauzy, které jsme projednávali v roce 2004, patří v historii českého fotbalu a disciplinárního řízení k absolutně největším. Jen pro orientaci, potrestali jsme celkem 19 rozhodčích, 6 delegátů, 8 funkcionářů klubů, 5 fotbalových klubů a místopředsedu ČMFS a šéfa komise rozhodčích v jedné osobě. Celkově jsem osobně věnoval těmto kauzám více než tisíc hodin a kromě devětatřiceti potrestaných fyzických nebo právnických osob jsme ještě vyslechli cca dalších třicet osob, posoudili příslušné odposlechy, včetně listinných důkazů a materiálů.   Setkal jste se jako předseda disciplinární komise i jako ombudsman Českého olympijského výboru na základě svých rozhodnutí, jak to říct … s agresivní reakcí těch, kteří byli potrestáni? Možná to bude znít až příliš idylicky, ale za těch 42 let, kdy mám jak v disciplinárce, tak jako ombudsman v gesci především negativní jevy ve sportu, jsem se osobně s agresivní reakcí prakticky nesetkal. O ovlivňování ani nemluvě. Myslím si, že k tomu přispělo i moje osobní rozhodnutí, které jsem učinil v roce 1988 jako předseda disciplinárky, a umožnil jsem na naše zasedání vstup novinářům a sdělovacím prostředkům. Mediální zástupci se tak mohli osobně přesvědčit o objektivitě disciplinárního řízení a samozřejmě na závěr následovala, za účasti příslušných aktérů, tisková konference. V roce 2009, kdy jsem skončil jako předseda, se dveře disciplinárky pro novináře opět zavřely… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Od roku 2012 jste ombudsmanem Českého olympijského výboru. Přibližte našim čtenářům tuto pozici. Jste jedním z našich předních právníků na sportovní legislativu, co všechno spadá do vaší kompetence?  Působnost ombudsmana ČOV je poměrně široká, proto se pokusím ji shrnout pouze stručně. Ombudsman ČOV působí jako ochránce práv členů ČOV, které jim zaručuje olympijská Charta, Etický kodex MOV a další předpisy MOV, Stanovy ČOV a podobně. Ombudsman je i prostředníkem při řešení sporů, dohlíží rovněž na dodržování olympijských principů.    Můžete být konkrétní a doložit to nějakými příklady? V průběhu jednoho roku řeším přibližně 30 až 40 podání, ve kterých se na mě obracejí sportovní spolky, kluby, ale i sportovci, trenéři nebo funkcionáři, když mají pocit, že v jejich okolí nebo bezprostředně v jejich případech dochází k neetickému či nespravedlivému jednání. Někdo se cítí ukřivděn proto, že podle jeho názoru nebyl nominován na významné sportovní akce, někteří mají pocit křivdy podle nich z neobjektivního rozhodování rozhodčích nebo si stěžují na chování trenérů nebo chtějí poradit s novelou jejich stanov nebo jiných klubových či svazových předpisů. Samozřejmě nechybí podání z oblasti disciplinárních či arbitrážních rozhodnutí.   Současná pandemie koronaviru ohrožuje i oblast sportu. Co všechno se může stát? S čím se na vás budou moci sportovci v této souvislosti obracet? Jak se můžeme každodenně přesvědčit, jakékoliv „prognostické“ úvahy či závěry jsou podle mého názoru předčasné. V rámci sportovního prostředí se v této chvíli snažíme, ve spolupráci se státem, zajistit alespoň základní přípravu profesionálních sportovců a v oblasti financování sportu hledat cesty v nastávajících letech. Musí to být všechno velmi postupné a promyšlené, protože zatím žádný zaručený recept na období po pandemii neexistuje a ani nemůže být konkrétní. Musíme být ale připraveni.   Olympiáda v Japonsku, nikdo neví, jak to dopadne. V olympijském sportu se pohybujete řadu let, vím, že se nikdy nic takového nestalo, přesto se ptám na váš názor, co dělat v této tak složité situaci?  Víme, že olympijské hry v Tokiu byly přesunuty na příští rok. Souhlasím s vámi, že se jedná o zcela výjimečnou situaci, na kterou nebyl sportovní ani mimosportovní svět vůbec připraven. Dovolím si být optimista a vyslovit názor, že nejenom LOH 2020 se uskuteční, ale především i ty evropské a světové soutěže či kvalifikace, které budou olympiádě předcházet.   Závěrem se nemohu nezeptat na to, co pro vás znamenalo ocenění Mezinárodního olympijského výboru za výjimečný přínos v oblasti sportu a olympijského hnutí? Vždyť MOV ocenil v české a československé historii takové osobnosti jako například Věra Čáslavská, Emil Zátopek, Dana Zátopková, Jan Železný, Karel Malina, Jaromír Jágr nebo Jaroslav Pollert jr. Myslím si, že každého člověka potěší, když si někdo všimne jeho práce. A nemusí se vždy jednat o udělení ceny či vyznamenání. Potěšilo mě ocenění tak respektované a významné instituce, jakou nepochybně je Mezinárodní olympijský výbor. Vážím si toho, že mi k udělení ceny přišel tehdy pogratulovat osobně i pan Karel Gott. Ocenění MOV chápu i jako určitý závazek pro svoji další činnost v českém sportovním prostředí. {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.   Alexander Károlyi (*27. 9. 1953) patří k neodmyslitelným osobnostem českého sportu již od roku 1978, kdy se poprvé stal členem disciplinární komise Československého fotbalového svazu. Dvacet jedna let zastával funkci předsedy disciplinární komise federálního fotbalového svazu a Českomoravského fotbalového svazu, byl i předsedou jeho legislativní rady. Od roku 2005 byl členem Výkonného výboru a předseda Legislativní komise Českého olympijského výboru. V roce 2012 byl zvolen ombudsmanem Českého olympijského výboru a na další šestileté období byl znovuzvolen v roce 2018. Za dlouholetou aktivní činnost ve sportu byl Mezinárodním olympijským výborem oceněn v roce 2018 prestižní cenou „Olympism in Action“ za výjimečný přínos v oblasti sportu a humanity, je i držitelem nejvyššího fotbalového vyznamenání Velké ceny doktora Václava Jíry.

Čas načtení: 2019-09-17 15:55:20

Bývalá umělecká ředitelka MFF Karlovy Vary Eva Zaoralová byla jmenována "italskou rytířkou"

Umělecká poradkyně MFF Karlovy Vary, překladatelka a filmová kritička Eva Zaoralová převzala vyznamenání Cavaliere dell´Ordine al Merito della Repubblica italiana za své zásluhy o šíření a podporu italské kultury a jazyka v zahraničí.   Toto vyznamenání jí udělil prezident Italské republiky Sergio Matarella na návrh ministerstva zahraničí a mezinárodní spolupráce podaný Italským kulturním institutem v Praze. Eva Zaoralová  přeložila do češtiny řadu italských autorů, jako jsou Giuseppe Dessi, Federico Fellini,  Goffredo Parise, Michelangelo Antonioni, Alba de Cespedes, Sveva Casati Modignani, Cesare Pavese, Carlo Fruttero a  Alverto Bevilacqua, o nichž rovněž psala a publikovala knihy nebo články. Od roku 1994 spolupracuje s hercem Jiřím Bartoškou ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jehož uměleckou ředitelkou  byla do roku 2010. Vyučovala dějiny filmu na FAMU v Praze a dosud spolupracuje s některými  z nejdůležitějších  mezinárodních filmových časopisů. Zasedala v porotách mnoha festivalů, například v Benátkách, Berlíně, Cannes, Mannheimu, Wiesbadenu či Antalye. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2024-03-12 12:38:00

Pavel vyznamenal bývalého amerického prezidenta Clintona. Udělil mu Řád TGM

Bývalý americký prezident Bill Clinton na Pražském hradě převzal z rukou české hlavy státu Petra Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Státní vyznamenání získal za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie - podle Hradu se zasloužil o prosazování demokracie stability ve střední a východní Evropě svým podílem na rozšíření Severoatlantické aliance o Česko, Polsko a Maďarsko v roce 1999. V den, kdy si Česko připomíná 25. výročí vstupu do aliance, se tak Clinton stal držitelem hned dvou českých státních vyznamenání. V roce 1998 mu za pomoc při vstupu Česka do NATO prezident Václav Havel udělil Řád bílého lva. Clinton je v Praze od víkendu kvůli vystoupení na dnešní konferenci připomínající i přelomové rozšíření aliance na výcho

Čas načtení: 2024-03-12 12:38:00

Pavel vyznamenal bývalého amerického prezidenta Clintona. Udělil mu Řád TGM

Bývalý americký prezident Bill Clinton na Pražském hradě převzal z rukou české hlavy státu Petra Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Státní vyznamenání získal za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie - podle Hradu se zasloužil o prosazování demokracie stability ve střední a východní Evropě svým podílem na rozšíření Severoatlantické aliance o Česko, Polsko a Maďarsko v roce 1999. V den, kdy si Česko připomíná 25. výročí vstupu do aliance, se tak Clinton stal držitelem hned dvou českých státních vyznamenání. V roce 1998 mu za pomoc při vstupu Česka do NATO prezident Václav Havel udělil Řád bílého lva. Clinton je v Praze od víkendu kvůli vystoupení na dnešní konferenci připomínající i přelomové rozšíření aliance na výcho

Čas načtení: 2024-03-12 13:51:00

Zákulisí Pavlova metálu pro Clintona: Slzy, úsměvy, přípitek i vzpomínky na Havla a Albrightovou

Exprezident USA Bill Clinton dnes na Pražském hradě převzal z rukou české hlavy státu Petra Pavla Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Získal ho za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a stability ve střední a východní Evropě. V den, kdy si Česko připomíná 25. výročí vstupu do NATO, se tak Clinton stal držitelem hned dvou českých státních vyznamenání. V roce 1998 mu za pomoc ve vstupu Česka do NATO tehdejší prezident Václav Havel udělil Řád bílého lva. Během dnešního ceremoniálu se vzpomínalo jak na Havla, tak i Madeleine Albrightovou. A došlo i na dojetí, úsměvy a obligátní přípitek.

Čas načtení: 2024-04-08 16:34:00

Spisovatele Milana Kunderu navrhl Babiš na nejvyšší státní vyznamenání

Udělit nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva, věhlasnému spisovateli českého původu Milanu Kunderovi, navrhl předseda ANO, bývalý premiér Andrej Babiš. „Navrhuji na nejvyšší možné vyznamenání, to znamená Řád Bílého lva, Milana Kunderu. Je náš nejslavnější spisovatel,“ řekl Babiš ve svém podcastu Sorry jako.

Čas načtení: 2024-05-03 12:01:00

Metál od Petra Pavla doputoval na Slovensko. Čaputová se v dešti poklonila Štefánikovi

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová převzala do úschovy své kanceláře vysoké české státní vyznamenání, které loni prezident Petr Pavel udělil spoluzakladateli Československa Milanu Rastislavu Štefánikovi in memoriam. Ocenění hlavě slovenského státu na dnešním ceremoniálu předal Štefánikův prasynovec Peter Kaňka. Čaputová se vedle toho vydala ke Štefánikově památníku k obci Ivanka pri Dunaji, kde se v dešti poklonila jeho památce.