Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-28 11:31:37

Tak se přece jen dohodli: Musk kupuje Twitter

Milí čtenáři, musím nyní porušit svůj slib, že příští článek bude o Německu. Situace se totiž náhle vyvrbila na zcela jiné (mírové) frontě, ke které jsem předtím napsal pár komentářů. Představenstvo Twitteru vyslovilo souhlas s Muskovou nabídkou na převzetí firmy za 44 miliard dolarů. Vypadá to tedy, že velká sociální síť opravdu změní majitele. To mimo jiné potvrzuje původní odhad, že „jedovatá pilulka” (poison pill), kterou představenstvo odsouhlasilo předtím, byla opravdu jenom taktikou, jak celý proces trochu zpomalit a získat čas ke konzultacím. Samotní členové představenstva mezi sebou téměř žádný podíl na Twitteru nevlastní (výjimkou je zakladatel firmy Jack Dorsey, jehož podíl těsně převyšuje dvě procenta) a patrně potřebovali znát názor významných akcionářů. Je možné, že k ochotě akceptovat Muskovu nabídku přispěl i současný dramatický propad akcií „sousední” firmy Netflix. Netflix sice není přímým konkurentem Twitteru (zabývá se vysíláním filmů po internetu), ale stejně spolu bojují o čas a pozornost lidí. Jeho současný propad je náznakem, že žádný technologický gigant nemá své místo na výsluní jisté. Co teď s Twitterem bude? Z Twitteru téměř jistě zmizí z burzy cenných papírů, což je jev u velkých firem vzácný, ale nikoliv neslýchaný. Není ovšem jisté, zda se Musk stane – či dlouhodobě zůstane – jediným a výlučným vlastníkem Twitteru. Nemusí, může do společnosti snadno někoho přibrat. Soukromé firmy neobchodované na burze, které nechtějí zveřejňovat údaje o svém hospodaření, smějí mít v USA nanejvýše dva tisíce investorů. (Takovým investorem ovšem nemůže být kdokoliv, kvalifikovaný investor musí splňovat určitá pravidla.) Opětovný návrat Twitteru na burzu je velmi nepravděpodobný. Musk se totiž obecně netají tím, že uvádění technologických firem na burzu považuje za riskantní pro jejich další vývoj. Vnější akcionáři, kteří se s firmou osobně neztotožňují a jde jim hlavně o výdělek, často tlačí na krátkodobé finanční výsledky i za cenu nahlodávání dlouhodobých perspektiv růstu. To může vést například k ořezávání nákladů na vývoj nebo k propouštění drahého (ale kvalitního) personálu. Takové to katování kostů za každou cenu, se kterým se asi i nejeden našinec setkal. Podíváme-li se na současné dvě Muskovy vlajkové firmy, SpaceX není přesně z tohoto důvodu obchodována na burze vůbec, kdežto automobilka Tesla sice ano, ale Musk si v ní ponechává blokační menšinu 22 procent (podle pravidel Tesly musíte dát pro důležitá rozhodnutí dohromady 89,5 procenta hlasů!), aby akcionáři nemohli měnit dlouhodobé směřování firmy bez ohledu na něj. Pročistí se Twitter? Zajímavější než burza jsou ale technické a sociální aspekty věci. Jedním z charakteristických postupů velkých technologických firem jsou „pokusy na lidech”. Uvnitř firmy se vymyslí nějaká nová vlastnost a následně se testuje v různých regionech, přičemž v centrále sledují, zda ta změna měla žádoucí účinek – například jestli se s její pomocí prodalo více reklam – nebo ne. Někdy jde i o dost nepříjemné změny, které narušují uživatelský komfort a jsou také předmětem adekvátně naštvaných, ale bezmocných diskusí. (Ve světle skutečnosti, že hlavním zákazníkem sociálních sítí jsou zadavatelé reklamy a prostý uživatel je spíše prodávané zboží, je ovšem takový postup až nepříjemně logický. Zboží se přece taky nikdo neptá, jestli chce ležet v supermarketu na třetí nebo na čtvrté polici, a jestli na něj přespříliš svítí slunko. Zboží do takových věcí nemá co kecat.) Musk zatím naznačuje, že Twitter pod jeho vedením by byl daleko „komunitnější”: několikrát otevřel na svém profilu hlasování, ve kterém se uživatelé mohli vyjádřit, jaké novinky chtějí a jaké ne. Zásadní změnou by mělo být i takzvané „otevření algoritmu” (open sourced algorithm). Právě algoritmus, který vám servíruje na obrazovku (feed) to, co na ní vidíte, je totiž tou nejkontroverznější technickou složkou sociálních sítí. Panuje široké podezření, podpořené i výsledky různých pokusů, že tyto algoritmy jsou dnes vysloveně optimalizovány k tomu, aby svoje uživatele „rozesíraly”. Potřebují upoutat vaši pozornost na co nejdelší dobu – aby vám mohly podstrkávat reklamy, samozřejmě – a to se nejlíp dělá vztekem a podrážděním. Otevřený algoritmus, o kterém Musk mluvil, by patrně tak zákeřně manipulativní nebyl, a mohlo by to vést k tomu, že by se síť trochu samovolně pročistila; to nejhorší chování už by nebylo algoritmicky odměňováno a automaticky posouváno navrch. Zároveň by ale nový algoritmus musel být dostatečně odolný vůči vnější manipulaci, ať už ze strany různých spammerů prodávajících viagru, nebo firem / režimů / organizací snažících se pohnout veřejným míněním pomocí robotických účtů (botů) a koordinovaných kampaní. Zkombinovat tyto dvě vlastnosti dohromady není nijak jednoduchý úkol a první týdny pokusů budou připomínat spíš chaos než co jiného. Toto je pravé digitální bojiště, ve kterém budou mít znepřátelené strany vysokou motivaci najít využitelné díry v systému. Podíváme-li se na podobné oblasti IT světa, jako je například antivirový software nebo potlačování spamu v elektronické poště, ani po třiceti letech vývoje se nedá říci, že by bylo úplně dobojováno. Toto je tedy těžký úkol; na druhou stranu, ve svých jiných firmách prokázal Musk poměrně solidní schopnost přitáhnout mladé talentované inženýry a motivovat je do práce i něčím jiným, než jsou peníze. („Poletíme na Mars!”). Pokud vyhlásí nějaké nové tažení pod heslem „Vybudujeme první svobodnou sociální síť!”, je možné, že se mu podaří naverbovat do Twitteru talenty, které takové úkoly dokážou vyřešit. V softwarově inženýrské komunitě se s libertariánstvím flirtuje docela dost, o lidi tedy nouze nebude. Jednou z věcí, které se přitom budou muset také stát, je předělání současného obchodního modelu Twitteru na něco únosnějšího. Celý ten model, kdy se prodávají reklamy a samotná služba je zadarmo, byl ještě před deseti lety oslavován jako záblesk génia. V posledních letech se ale ukazuje, že dělat z uživatelů zboží vede k těžko řešitelným patologiím. Z toho plyne, že se právě uživatelé musejí stát zákazníky; jinými slovy, že budou muset aspoň za některé služby Twitteru platit. Jestli si na takovou změnu dokáže internetová komunita zvyknout, toť otázka. Být zbožím je sice ponižující, ale taky levné. Co bude některé lidi nesmírně dráždit? Poslední zajímavé téma, možná to nejdůležitější. Podle jakých pravidel se bude na Twitteru napříště mazat? (A to zahrnuje jak jednotlivé příspěvky, tak i blokování celých účtů.) Toto je asi nejtěžší věc k řešení, u které si myslím, že možná ani samotný Musk úplně nedoceňuje, do jaké bezedné bažiny emocí leze. V rámci sousloví „sociální síť” totiž není důležité to slovo „síť”, ale to druhé slovo „sociální”, a Musk je přitom poněkud stereotypní technologický nerd. Bez moderace Twitter fungovat nemůže a vyhnout se při moderování, byť jen neúmyslnému použití dvojího metru, bude velmi, velmi obtížné. Z hlediska Američanů je samozřejmě zajímavé to, jestli Muskův Twitter obnoví účty Donalda Trumpa, Alexe Jonese nebo třeba satirického časopisu Babylon Bee. Problém má ale celosvětový přesah. Uživatelé Twitteru žijí po celé planetě, místní zákony o svobodě projevu (či spíš jejím opaku) se od sebe drasticky liší, interakce mezi lidmi překračují hranice a do toho všeho panuje nedostatek moderátorů, kteří by ovládali příslušné jazyky. Zajímavý příklad z nedávné doby: Twitter zablokoval účet známého nizozemského protiislámského politika Geerta Wilderse poté, co Wilders na Twitteru odpověděl pákistánskému premiérovi Šehbazu Šarífovi zprávou, která byla velmi nelichotivá vůči islámu: „To, co poškozuje premiéra Šehbaze, je násilnost netolerantní ideologie zvané islám, fatvy a výhrůžky smrtí ze strany lidí z Pákistánu, kteří se inspirovali u falešného proroka Mohameda. Vždycky si vybereme svobodu před mohamedánstvím. A vy nikdy nezvítězíte.” Zdroj: VOLKSKRANT.NL V Pákistánu by nepochybně šlo o rouhání a člověku, který by se odvážil něco takového veřejně napsat, by hrozil trest smrti za urážku proroka – tedy pokud by jej předtím nezlynčoval zuřivý dav poštvaný nějakým imámem. V Nizozemsku je to nejspíš zcela legální výrok; právě Wilders má v tomto ohledu bohaté zkušenosti se soudy a ví, jak se pohybovat „před hranou”. Twitter označil tento příspěvek za nenávistné chování, což odporuje jeho současným vágním zásadám komunity, a Wilderse potrestal zablokováním. Jenže tím vyvolává dojem, že ve vzniklém mediálním konfliktu se sociální síť de facto postavila na stranu Pákistánu a jeho poněkud středověkých představ o rouhačství, a nadřadila je nad tradiční západní náboženské svobody, které právě i to právo rouhat se jiným bohům zahrnují. Můj odhad je, že na budoucím Muskově Twitteru by ten příspěvek zůstal. Ale to je právě to, co bude některé lidi nesmírně dráždit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-25 13:31:41

FUBAR, čili o tom, že kostra už umělé dýchání nepotřebuje – I.

Milí čtenáři, po minulé taškařici na téma covidového dělení společnosti se mi ozvalo několik hlasů, že by bylo na místě, abych se k situaci vyjádřil pokud možno vážně. Dobrá, tento dvoudílný článek bude tedy míněn vážně. Pro roboty a jiné cenzory: budeme se bavit POUZE o úřední KOMUNIKACI v časech epidemie a nebudeme se tady snažit dělat novou lékařskou vědu. Na scénu přichází nekompetentnost Dnešní článek už ve skutečnosti má jednoho předchůdce, a tím je sloupek „Tečka, která se pomalu mění ve středník“. Ten jsem napsal pro Echo 24 a vyšel tam 9. listopadu. Jelikož je to součást placené sekce Echa, přečtou si jej bohužel jen předplatitelé; ale i tak vzbudil nadprůměrné množství vesměs souhlasných reakcí. V kostce se jednalo o to, že komunikace úřadů a politiků kolem covidu a vakcín byla nezvládnutá, že slibovali nereálně pozitivní vize o brzkém konci epidemie a že nám to teď poněkud kolektivně vybuchuje do ksichtu. Pardon, tváře. Toto není nijak specificky český problém. Tenhle druh chyby udělali skoro všude a je to jeden z důvodů, proč je teď určitá část populace vysloveně odhodlaná další sdělení shůry ignorovat nebo se jim vysmívat. V Německu, Rumunsku i Americe. Na situaci se dobře hodí mariňácký pojem FUBAR čili Fucked Up Beyond Any Repair a co se nějakého jejího spravování týče, moc na něj nevěřím. Abych použil nějaké barvité přirovnání: představte si, že by k archeologům odkrývajícím hroby nějaké té pravěké kultury přiběhl P.R. manažer z ministerstva, ukázal prstem na jednu tu čtyři tisíce let starou kostru a křičel „rychle jí dejte umělé dýchání, třeba nám něco poví, to by bylo skvělé na Facebook“. Teď už nepoví. A dost podobně jako té kostře nepomůže umělé dýchání, tak současnému komunikačnímu stavu kolem covidu a vakcín nepomůžou různé zoufalé manévry. Určité procento lidí se zaseklo v pozici „nahoře jsou to všechno lháři a podvodníci“ a další pokusy o přesvědčování s nimi nepohnou. Ty jednotlivé státy si to postupně uvědomují a místo dalšího přesvědčování čím dál více nasazují tvrdou sílu, někdy úplně proti té jasné budoucnosti, kterou svého času malovaly – třeba takový čerstvě zavedený rakouský lockdown i pro očkované je úplně k nasrání, i kdybyste byl (třikrát očkovaný) Buddha. Troufám si říci, že toto bude mít v dlouhodobé perspektivě značně negativní následky na vztah mezi občanem a státem. Přitom mám za to, že toto opravdu je vesměs následek nekompetentnosti, ne vysloveně zlý úmysl. Důvodů, které vidím, je několik, a v tomto článku bych se na ně nejdříve trochu podíval. Následně, v druhém dílu, bych chtěl ukázat hypotetický příklad, jak by taková poctivá komunikace měla vlastně vypadat – aspoň podle mého gusta. Tři základní problémy Tak tedy, kde všude byly problémy? Bod první – vědci vesměs nemluví „lidskou řečí“. Literárně a řečnicky nadaných vědců je zatraceně málo, v zemi velikosti České republiky třeba jen jeden na celé odvětví, nebo taky žádný. Vědecká obec komunikuje hlavně mezi sebou, a to dost specifickým žargonem, kterému outsideři nerozumějí. Dokonce i komunikace mezi vědci a lékaři může dost váznout, protože lékaři dělají úplně jinou práci a mají jiný pojmový aparát. Komunikace mezi vědci a úřady … no comment. To jsou totálně jiné světy. To ale znamená, že nevezmete-li do týmu někoho, kdo je skoro geniální přes popularizaci vědy, budou vám na veřejnost vylézat hrubá zkreslení toho, co ti vědci skutečně vypátrali a s jakou mírou jistoty. Špičkových popularizátorů vědy je málo, byl jím třeba Karel Pacner a dnes jím je Petr Koubský (ano, je to můj kamarád, ale nechci mu jen tak lichotit; myslím si, že je v tom objektivně velmi dobrý a tu Peroutkovu cenu si plně zasloužil). Bohužel se jejich práce podceňuje, jako by skoro žádná zodpovědná instituce nechápala, že takoví překladatelé z „vědečtiny“ do „lidštiny“ mají v krizové situaci opravdu cenu zlata, potažmo lidských životů. Kde takoví překladatelé nejsou, nebo kde jsou odsunuti do pozadí, tam nutně nastane komunikační šum, který se později může některým lidem jevit třeba jako úmyslná lež. Druhý bod, politici strašlivě touží sdělovat svým voličům pozitivní zprávy. To je koneckonců něco, co jim může pomoci ke znovuzvolení. Ano, už je líp, atd. To ale znamená, že často interpretují nějakou situaci daleko optimističtěji, než by bylo na místě. To prosím není zdaleka jen problém Babiše. Kdo podpořil loni na Karlově mostě tu neslavnou hostinu coby symbolické rozloučení s koronavirovou krizí? Mimo jiné i primátor Hřib, Babišův politický protipól. Jenomže ta epidemie tehdy neskončila, jenom nastal dočasný propad počtu případů, a po něm následovala zima s další vlnou, při které pomřelo jen v ČR na covid přes třicet tisíc lidí. A teď si všimněte: pokud vím, tak žádná seriózní vědecká instituce v červnu 2020 netvrdila, že koronavirová krize skončila, tradá! (Pokud ano, opravte mne.) Odkud na to tedy primátor Hřib přišel? Do hlavy mu nevidím, ale tipoval bych, že byl příliš velký optimista. To zase není unikátně Hřibova chyba, tenhle druh neúměrného optimismu je daleko více rozšířený, a dokonce se i psychologicky studuje, ale právě proto, že o něm už dávno víme, bychom proti němu měli mít nějaké systémové korekce. (Mimochodem, ono je to to samé s migrační krizí: když na pár měsíců přestane akutní nápor, neznamená to, že by celý problém skončil napořád. Je to jen dočasný propad nepravidelné pseudo-sinusovky, kdy zatím vždycky po periodách klidu zase následovalo akutní zhoršení, teď tedy na polsko-běloruské hranici.) Třetí důvod, marketingový bullshit. Politici jsou zvyklí najímat si na kampaň marketingové odborníky, tož je zapojili i do kampaně ohledně vakcinace. A tak vznikla Tečka, naznačující lidem, že se covid dá relativně snadno odsunout na smetiště dějin. (Příroda má někdy smysl pro ironii a právě na jaře 2021, kdy tato kampaň vznikala, se v Indii zvedala nová vlna způsobená vysoce nakažlivou variantou delta… která byla ovšem poprvé identifikována už v říjnu 2020.) V samotném faktu, že někde začnete angažovat marketéry, influencery apod., se skrývá pěkné čertovo kopýtko. To totiž nejsou lidi kdovíjak posedlí pravdou. Jejich prací je něco prodat a moc si přitom nelámou hlavu s co největší faktickou přesností svých tvrzení. Když mají dělat kampaň politikovi, představí jej jako nového Otce Vlasti s dokonalým účesem a nízkou uhlíkovou stopou. Když mají prodat nový nanuk, ukážou vám blondýnu, která po prvním zakousnutí do něj prožívá téměř pornografickou rozkoš, ačkoliv je to běžný sladký lepihub jako všechny ostatní nanuky. Chápete, jaký je problém, když takoví lidi dostanou za úkol „prodat“ nějaký medicínský postup nebo prostředek? Který má nutně nějaké výjimky, nejistoty, vedlejší účinky atd.? V situaci, která se pořád ještě nějak vyvíjí a není úplně ustálená a dokonale poznaná? Toto je recept na, jemně řečeno, budoucí problém s důvěryhodností. A to se taky stalo. Podle mě se žádná státní marketingová kampaň v tomhle směru neměla dělat, stejně jako se nedělá třeba na „zdravé jídlo” (další pojem, ve kterém je příliš mnoho nejistot a poznatky se musejí průběžně přehodnocovat). Nicméně tady pro změnu padlo rozhodnutí vytlouci klín ještě větším klínem. Dobrá. Nenechal jsem teď na několika typech lidí ani niť suchou. V příštím díle zkusím být trochu konstruktivnější a představit vám „ministerstvo bez filtru“, aneb komunikaci, jaká by se líbila a vyhovovala mně osobně. Jenom vzorek, ale jsem zvědav, co o něm budete soudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-07-20 08:59:44

Chaos v tropickém nikoliv-zrovna-ráji

Srí Lanka čili Cejlon čili Taprobané se v posledních dnech nachází ve stavu naprostého chaosu. Životní úroveň obyvatelstva se propadla, elektřina funguje sporadicky, pohonné hmoty nejsou, zásobování potravinami je ohroženo a prezident Radžapaksa uprchl ze země před davy lačnícími po jeho hlavě. Zní to jako klasický příběh z rozvojové země ovládané diktátorem, ale povrchní podoba klame. Tento druh ekonomické krize, která odstartuje národní revoltu, není pro současnou jižní a jihovýchodní Asii zrovna typický. Většina států v regionu se vyvíjí celkem slibně i přesto, že epidemie covidu-19, propad turistiky a další problémy nedávných let je postihly stejně jako Srí Lanku. Indie je sice poněkud neuspořádaná jako vždycky, ale zřetelně hospodářsky roste. Bangladéš si vybudoval silný textilní průmysl, který je obvykle první vlaštovkou plošné industrializace. Thajsko a Malajsie zbohatly natolik, že se zařadily do kategorie zemí s vyššími středními příjmy a Indonésie se je snaží dohnat. Singapur je vysloveně rozvinutý stát. Ve vyslovených hospodářských problémech se z nedalekých států koupe jenom Myanmar (Barma), kde sedí vojenská junta na trůnu z bodáků, ale i tady srovnání se Srí Lankou nesedí. Srí Lanka je totiž demokracie, sice nedokonalá (která je dokonalá?), ale přece. Měla by být schopna ty nejhorší vládce odstraňovat ve volbách. A přesto je současná katastrofální situace důsledkem dlouhodobého vládnutí rodinného klanu Radžapaksů, který byl do svých funkcí opakovaně zvolen (2005, 2010, 2010 podruhé, 2019, 2020) a který se s přestávkami drží u moci už skoro dvacet let. Pokud je mi známo, volební mechanismy na Srí Lance přiměřeně fungují – nikdo nepálil voličům paty ani jim nevyhrožoval gulagem pro případ, že by nechtěli hodit hlas nějakému konkrétnímu kandidátovi. Úplatky a švindly nepochybně jsou, ale asi ne ve větším rozsahu než v onom nedalekém Thajsku a Malajsii, které jsou přitom ekonomicky o hodně silnější. (Říkám „asi“, protože toto se opravdu těžko exaktně měří.) Stojí za to se na Srí Lanku podívat blíže. Kdyby jenom pro to, že podobné tendence v menším měřítku by jednoho dne mohly nastat i u nás v Evropě. Pozor na politické dynastie Jak už řečeno, Radžapaksové vyhráli volby hned několikrát. Úmyslně o nich mluvím v množném čísle, protože rodinný charakter jejich strany je srílanskému voliči dobře známý. Po každém volebním vítězství kolonizovala rodina Radžapaksů nejvyšší pozice ve státě stylem „škatulata, hejbejte se“. Zkuste si sednout k Wikipedii a nakreslit podle jejích údajů na papír graf, kdy byl kdo z nich prezidentem, premiérem, ministrem obrany atd. Bude to velkolepá mazanice. První varování: politické dynastie nejsou úplná výjimka ani v západním světě – viz Bushové, Clintonové nebo Kennedyové v USA, Trudeauové v Kanadě; také současná předsedkyně EK Ursula von der Leyen je dcerou významného politika CDU. (S klesající porodností ve vyspělém světě je ovšem nepravděpodobné, že by se někde u moci vyskytovalo šest bratří naráz.) Dědění politických, a dokonce i akademických funkcí je oblíbený problém na jihu Evropy, s tradicí sahající až někam do starověku. Státy jako Itálie a Řecko proti nepotismu přijímají (nepříliš účinná) opatření. Srílanští Radžapaksové jsou samozřejmě extrém, ale měli bychom si na to dávat pozor i u nás. Pokud se vám z billboardů podbízí nějaký syn či dcera s velkým jménem, zvažte dvakrát, zda chcete tento rodinně-politický model posilovat svým hlasem. Vydržovat si bílé slony Pojďme dále. Vláda Radžapaksů byla charakteristická nejen kleptokracií, ale i utrácením, které si srílanská ekonomika nemohla dovolit. Šetřivý politik je málokdy populární, na světě je jen několik málo států, kde by slib „nebudu moc utrácet“ byl pro voliče přitažlivý (i v EU je „spořivá čtyřka“ ve výrazné defenzivě). Příkladem, na kterém se toto ilustruje, může být nový přístav ve městě Hambantota. Srí Lanka coby ostrovní stát potřebuje přístavní infrastrukturu, ale až donedávna to znamenalo jeden velký přístav v hlavním městě Colombo. Je to „holt” jen Srí Lanka, a ne nějaký ekvivalent Německa nebo Číny, které chrlí průmyslové produkty po milionech tun a potřebují k jejich vývozu gigantické přístavy typu Hamburku, Rotterdamu nebo Šanghaje. Srí Lanka vyvážela hlavně oblečení a zemědělské produkty, například čaj, a v objemech, na které stačil i přístav středních rozměrů. Radžapaksové se ovšem pustili do stavby přístavu nového, v městečku Hambantota, a navíc na dluh (jak jinak). Byl to přesně ten druh projektu, kterému se v anglické hantýrce říká white elephant, podle staré tradice královských dvorů vydržovat si extrémně drahé bílé slony. Ačkoliv se myšlenka na stavbu Hambantoty přetřásala už dlouho, všichni potenciální investoři si ji vyhodnotili jako neperspektivní – až na Čínu, která do ní nalila peníze, ovšem s vysokým úročením. O několik let později se Srí Lanka dostala do dluhových problémů a levně pronajala nový přístav na 99 let – inu, Číně. U městečka Hambantota ještě chvíli zůstaneme, protože nový přístav není jedinou pochybnou novostavbou, která tu stojí. Vzniklo tu například obří kriketové hřiště, které má mnohonásobně více sedadel (35 tisíc) než samotná Hambantota obyvatel (něco přes osm tisíc). Také je tu nové dvanáctipatrové kongresové centrum s koncertní halou. Mimochodem, klan Radžapaksů pochází z … Hambantoty. To je překvápko, že? Varování druhé: přemrštěné infrastrukturní projekty, které mají posloužit jako pomníček určitého politika nebo symbol toho, jak dobře se o region „stará“, jsou občasným problémem i v Evropě a v Americe. Aljašský projekt mostu nikam (Bridge to Nowhere), kolem kterého zuřily politické bitvy mnoho let, než byl zrušen, letiště duchů na jih od Madridu, skotský parlament… A střední a východní Evropa v tomto nemá žádnou výjimku. Maďaři budou znát velký fotbalový stadion v Orbánově oblíbené vesnici a domácí čtenáře tímto upozorňuji na jihočeské mezinárodní letiště, jehož hospodářská hodnota je v nepříliš hustě zalidněném kraji jednoznačně záporná a jehož terminál posloužil na jaře aspoň jako ubytování běženců z Ukrajiny, protože tam nikomu a ničemu nepřekáželi. Naštěstí se většinu takových bílých slonů podaří zarazit včas. Teď nepotěším některé příznivce současného prezidenta, ale projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe považuji za českou Hambantotu a jsem rád, že od pozdního středověku, kdy byl zvažován poprvé, se do něj žádná vláda nepustila, ani královská, ani císařská, ani republikánská. Evropa si dává vlastní gól Dalším zajímavým příběhem z doby vlády Radžapaksů je nucený přechod na bio (organické) zemědělství. Jednoho krásného dne se zkrátka stalo to, že vláda vyhlásila zákaz dovozu chemických hnojiv z ciziny. Vzhledem k tomu, že Srí Lanka nemá dostatek chemického průmyslu k tomu, aby si dostatek hnojiv vyrobila sama, znamenalo to de facto nucený přechod na bio zemědělství ze dne na den. Což by samo o sobě byl problém, i kdyby na to země měla; takové přechody se i v daleko bohatších státech a na daleko bohatších farmách plánují několik let dopředu. Srí Lanka na to navíc neměla, což bylo podle všeho i samotným důvodem k vyhlášení onoho geniálního zákazu. Radžapaksové se zkrátka snažili ušetřit tvrdé valuty, které jsou k nákupu hnojiv na mezinárodním trhu potřeba, a dospěli k názoru, že když se zemědělci po staletí obešli bez nich, jistě to zvládnou i teď. Ano, po drtivou většinu své státní existence (a že je to stát s velmi starou tradicí) fungovala Srí Lanka bez hnojiv … jenže taky měla zhruba jeden milion obyvatel, kdežto dnes, po klasické populační explozi ve druhé polovině dvacátého století, jich má dvacet dva milionů. Důsledek: akutní nedostatek základních potravin, jako je rýže. Varování třetí: motivace v Evropě může být jiná, ale následky podobné. Náš malý, milý Green Deal za pouhý bilion eur, kombinovaný se zcela zbytečným odstavováním jaderných elektráren v Německu, byl problémem už před válkou na Ukrajině. Teď, když zuří, musíme počítat s nedostatkem energie. Evropa je mnohem bohatší než Srí Lanka, takže to nějak vstřebá, aniž by von der Leyenová musela prchat z vlastního sídla, ale stejně jde o spektakulární vlastní gól. Tím nechci říci, že ekologické iniciativy jsou absurdní samy o sobě – nikdo by asi nechtěl žít v „rakovinné vesnici“ jen proto, že je to levnější. Ale lze je uskutečňovat konzervativně nebo naopak hazardérsky. A to, že politici na špičce EU před pár lety poslechli mladou Grétu a její požadavek „chci, abyste propadli panice“, přispělo k dnešní neutěšené energetické situaci. Panika je přesně ten duševní stav, který je nevhodný pro dělání strategických rozhodnutí. Pokud tón debaty určují apokalyptické vize, o zbrklá a nestabilní řešení je víceméně postaráno. Naštěstí aspoň ty odstavené uhelné elektrárny ještě nikdo nezbořil, takže je lze nouzově zapnout…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-02 17:09:00

Zločin na vězni není zločinem?

Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil. Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr. Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním odsouzeného Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. října 2019, kterým byl pan obžalovaný za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na šest let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme. Fantasmagorie Jaroslava Bartáka Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého Gripenu. Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu. Soudkyně Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby. Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí. Jaroslav Barták nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů. Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení. „Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly … svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který … zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného … provedeným dokazováním … nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“ Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihrávače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem. Nevěrohodný svědek Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing. Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je stále převážně nejasná. Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Josefa Mareše. Jenže Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť 20. dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné. Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém. Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné. Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo. Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena. Cokoli jako důkaz Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, například obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil. Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem senát současného přísedícího JUDr. Martina Zelenky rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení. Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil. Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obžalovaného Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem. Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením. V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu. Komu posloužily soudy? Obžalovaný Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu. Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu. Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování. V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se cílem skupiny stala kriminalizace Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti. Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace. O to, zda se Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti. Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-15 18:49:03

Globální dodávky chytrých telefonů rostou, největší odbyt má Samsung

V letošním čtvrtletí se celkový odbyt chytrých telefonů meziročně zvýšil již třetí čtvrtletí za sebou, makroekonomické problémy však na mnoha trzích stále přetrvávají. Prvenství opět získal jihokorejský Samsung, který tak sesadil z trůnu kalifornského giganta Apple. Odbyt chytrých telefonů v meziročním srovnání v prvním letošním čtvrtletí vzrostl o 7,8 procenta na 289,4 milionu přístrojů. První místo opět opanoval Samsung a Apple tak skončil na pozici druhé. Samsung v prvním letošním čtvrtletí meziročně zaznamenal pokles dodávek chytrých telefonů na globální trh o sedm desetin procenta na 60,6 milionu jednotek. Apple vykázal propad dodávek o 9,6 procenta na 50,1 milionu přístrojů. Značka

Čas načtení: 2024-08-16 07:00:00

Upíry či replikanty v Česku točí platformy. Průmysl ale stojí i o velkofilmy

V letňanských Prague Studios v červenci skončilo natáčení třetí řady sci-fi seriálu Nadace, jen aby se přibližně čtrnáct kilometrů daleko na Barrandově rozjela výroba jiné velkolepé série jménem Blade Runner 2099. Hollywood v Česku letos opět točí především seriály pro malé obrazovky, jakkoliv jde o projekty, které v prvním případě utratily již několik miliard korun za zdejší služby. Asociace producentů v audiovizi přesto hlásí propad zahraniční produkce. Čeká se také na návrat prestižních velkých filmů.

Čas načtení: 2024-11-04 15:00:06

Warren Buffett nadále hromadí hotovost, zbavil se dalších akcií Applu

Stejně jako ostatní společnosti i Berkshire Hathaway miliardáře Warrena Buffetta zveřejnila výsledky za třetí čtvrtletí a díky tomu jsme měli možnost zjistit, jak enormní hotovost má společnost k dispozici. Warren Buffett se připravuje na dramatický propad hodnoty akcií, které chce následně nakoupit za nižší ceny, než za které je nyní prodává. Právě proto se již několik let zbavuje co největšího počtu akcií a jeho společnost Berkshire Hathaway má k dnešnímu dni k dispozici […]

Čas načtení: 2024-11-08 10:03:33

Rekordní čísla Airbnb zůstala ve stínu zklamaných investorů!

Airbnb vykázalo rekordní tržby za třetí čtvrtletí, přesto akcie zaznamenaly propad. Co se skrývá za smíšenými výsledky a jaké plány má společnost do budoucna? Článek Rekordní čísla Airbnb zůstala ve stínu zklamaných investorů! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-11-10 14:48:00

ONLINE: Boleslav - Sparta, hosté s Rossem i Cobbautem, v útoku Olatunji

Sparťanští fotbalisté už nutně potřebují zastavit výsledkový i herní propad. V Mladé Boleslavi hrají v 15. ligovém kole také o návrat na třetí příčku, kterou během víkendu ztratili. Sledujte od 15:30 hodin podrobný online přenos.

Čas načtení: 2024-11-10 15:42:50

ONLINE: Boleslav - Sparta 0:1, rychlé vedení hostů, slaví útočník Olatunji

Sparťanští fotbalisté už nutně potřebují zastavit výsledkový i herní propad. V Mladé Boleslavi hrají v 15. ligovém kole také o návrat na třetí příčku, kterou během víkendu ztratili. Sledujte od 15:30 hodin podrobný online přenos.

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2025-02-03 22:24:04

Tým De Rooy s pneumatikami Goodyear OFFROAD úspěšný na Rallye Dakar 2025

Tým de Rooy, jehož oficiálním dodavatelem pneumatik je i letos značka Goodyear, dokončil letošní 47. ročník Rallye Dakar v polovině ledna ve skvělé formě. Aleš Loprais vyhrál poslední etapu a připsal si tak pět vítězství na pěti z celkem dvanácti etap závodu. Rallye dokončil na třetím místě v celkovém pořadí kamionů. Vaidotas Žala za volantem druhého vozu […]

Čas načtení: 2024-02-17 09:19:25

Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné

Jazzfusion formace Behind The Door složená z hudebníků z předních českých stálic oslavila koncem roku etapu dvou desetiletí existence živou nahrávkou skladby Chebzí 9 ze studiové  live session. Novým singlem Cross z téhož natáčení v pražských FirstFloor Studio Barrandov nastavují kurs do dalších let. Spolu s novinkou oznamují jarní a podzimní turné po České republice a Slovensku.  „Cross je o vnitřním konfliktu mysli a srdce, o neschopnosti učinit životní rozhodnutí. Původně banální dilema, zdali jít po proflámované noci jamovat do […] The post Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Behind The Door vstupují do třetí dekády s novým singlem a chystaným turné

Čas načtení: 2019-07-20 12:12:41

Kniha o Titaniku upomíná na lidskou samolibost

Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti. Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi. Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly. Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo. Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze. Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“ Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“ Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů. Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností. Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli. První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné. Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět.  „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval. Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval. Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran

Čas načtení: 2024-04-16 07:39:22

FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó

Hlavní program brněnského festivalu FAUN se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. dubna. V pátek vystoupilo česko-britské, v Nizozemí působící elektronické duo Martin Hurych & Wilf Amis, v Itálii žijící světoobčanka, tanečnice butó Elena Boschi a britská experimentální turntablistka Mariam Rezaei. Před samotným děním proběhla tisková konference k pozoruhodnému projektu Umbrella for Music Curators (UFMC). Jde o alternativní systém distribuce nezávislé hudby, jehož iniciátorem je Radio Ponava. UFMC disponuje hudebními kurátory, kteří vám pomohou najít či doporučí takovou hudbu, […] The post FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek FAUN Festival – den třetí: Elektronická smršť kontra butó

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 11:01:45

Návštěvníci Třetí říše. Obdivovatelé dálnic ignorovali tábor v Dachau

Titul obsáhlé práce Juliy Boydové (v českém vydání 510 stran) Cestovatelé ve třetí říši není zavádějící, podstatou autorčiny snahy bylo ukázat ty pohledy na Německo, které mu byly věnovány za druhé, a především pak třetí dekády minulého století. Svědectví všech těch, kteří se tam vyskytli teprve v letech 1939–1945, je z toho hlediska spíš druhořadé, neboť oni chápali, která bije. Ovšem jejich předchůdcům to mnohdy nedocházelo. I díky vystižení onoho paradoxu autorka získala Los Angeles Times Book Prize 2018 a minimálně podle mínění týdeníku Spectator či čtenářů Guardianu stvořila knihu roku. Nejde jí o pohled na válku. Ani o pohled na obyčejný život za kulisami války. Jedná se jí o vhled do obyčejných životů obyčejných Němců v čase, kdy v té zemi ještě takřka vše působilo krásně. Důvodů, proč tam Angličani, Američané a příslušníci dalších národností jezdili, bylo více, a teprve koncem let třicátých některých ubývalo. Ale málo! A do křišťálové noci roku 1938 se na povrchu zdálo hodně věcí úplně v pořádku. Kniha Juliy Boydové se při líčení počátečních let nevyhýbá ani výletům „za sexem“ (někdy homosexuálním), a například věhlasný kritik a spisovatel Christopher Isherwood (pozdější objevitel Raye Bradburyho) se tu stává (ne)vzorným příkladem i takového turisty. Ani on přitom po léta neprohlédl nebezpečí nacismu – a Hitlera. Ani podtitul Boydové práce Vzestup fašismu očima obyčejných lidí není stoprocentně přesný, vždyť vedle Isherwooda hledíme na krásnou krajinu a zajímavé lidi očima mnoha dalších umělců (Bacon) a spisovatelů. Pro někoho překvapivě však právě oni povětšinou selhali, když zavírali oči před velmi podstatnými fazetami celkové mozaiky. Oproti tomu novináři a novinářky se stali často těmi, kdo jako jediní podávali vyvážená svědectví. A psali o tomto „novém světě“, který bezpochyby zrodila i prvá světová válka a – Němce zostuzující – Versailleská smlouva. Jednou z pozoruhodných reakcí na potupu té smlouvy i let 1914–1918 byl kult těla, nahoty a dokonce sexu; takový, s jakým se Britové, ale ani Američané ve svých domovinách zdaleka nesetkávali. Samozřejmost obnažování je přitom, jak dnes uznáme, normální a rozhodně ji nelze mít za jakýkoli projev úpadku či dekadence. Cestovatelé po třetí říši se často zmiňují o kráse a půvabu postav zdejších mužů i chlapců... A všichni, kdo přímo nebyli židovského původu (a často naopak měli některé z výhrad k židovství), mohli tu nakonec spokojeni pobývat zasaženi neobyčejnou německou vstřícností. Byla směrována nejvíc k Britům, a to s nehraným obdivem, i když paní Boydová přesně vystihne i zdánlivě nepatrný, ve skutečnosti ale podstatný rozdíl v povahách příslušníků obou národů. V Německu opravdu chyběl jistý stud (chcete-li upejpavost), který v Británii kryli zvláštním a pro někoho snad pokryteckým odstupem i dalšími specifiky ostrovní povahy. A kolektivní duch národa hrál tu – oproti Anglii – i za míru prim. Málokterá totalita dějin navíc vítala návštěvníky vstřícněji a přátelštěji. Je až neskutečným, kolik veskrze slušných lidí se odtamtud vrátilo a pělo na onu zem chválu. Zlo bylo jen imanentní, až příliš smíseno s různými svůdnými požitky, které měl turista stále k dispozici, a tak byli cizinci s to realitu ignorovat. I ti značně inteligentní. Někteří „obyčejní občané“, ale i umělci putovali do Německa let třicátých už předem nadšeně, jiní s obavami. Někteří pracovně, další prostě za krásami přírody anebo kultury. Ale všichni byli po příjezdu více i méně svedeni. Svedeni a zmámeni propagandou i upřímnou vírou tolika Němců v to, co budují. Návštěvníci neviděli ani nezaměstnanost, neboť jí nebylo, a zavírali oči před diskriminací židovství. Nebylo možno přehlédnout německou touhu zpívat a sportovat i pečlivě vymetat každou ulici, nešlo nevidět dokonalé dálnice a nakonec se dalo prostě ignorovat i to, že již existuje tábor v Dachau. Stálé hajlování sice vadilo ledaskomu, ale Hitlerem byli zvláště umělci a ženy s výjimkami fascinováni. Sporu ovšem není, že vývoj těchto vztahů k Němcům postupoval s každým rokem a v mnohém velmi rychle. A tak i autorka třídí svědectví a u mnohého svědka je tříští do více kapitol, které pak spolu se čtenáři kráčejí časem vpřed. Jen literárně precizní jazyk vše stmeluje a vytváří z koláže jediný, čtivý proud často šokující výpovědi. Varovat mělo třeba jen vycestovávání Židů. Přesto se opakovaně setkáváme s tím, že i spisovatelé jako Auden či zmiňovaný Isherwood zlo přehlížejí, a ještě nejlépe tak dopadá americký klasik Thomas Wolfe. Německo sice niterně miloval a jeho samého naopak zbožňovali nacisté, ale pochyby jej přepadly brzy. Na hranicích byl pak svědkem, jak je jistý Žid, jenž zkouší vycestovat, obrán o veškeré (značné) jmění primitivem; a spisovateli dochází vše. I když od té chvíle věděl, jak draze zaplatí, když v Americe vysloví pravdu, a že jeho knihy budou v Německu zakázány, několik měsíců po návratu zveřejňuje v časopise New Republic článek Musím vám něco říci. Působivý text končí rozloučením se zemí, do které se po jeho zveřejnění vrátit už opravdu nemohl. A píše: „Staré německé zemi s veškerou její ryzostí, slávou, krásou, magií a zkázou, oné temné zemi, oné pradávné historické půdě, kterou jsem tak dlouho miloval, jsem dal sbohem.“ Zcela opačným případem byl pravicový britský autor Wyndham Lewis. Podnikl v listopadu 1930 jen krátký výlet do Berlína – a následovala kniha Hitler, zdobená svastikou. Píše: „Germány napomeňte, aby se ve vaší společnosti chovali slušně, ale přesto jejich pokrevním vazbám dovolte, aby bylo aspoň trochu po jejich... Nikomu nedovolte, aby tomu stála v cestě pouhá bagatela typu židovské otázky.“ Julia Boydová vybudovala svou práci na pečlivém studiu pramenů a doslova ji napěchovala svědectvími. I prostých lidí, dále pak rodinných příslušnic diplomatů. Někteří jí citovaní svědkové přitom pobývali v Německu dlouho, ale jedině stále tam žít dalo šanci rozkrýt realitu ukrytou pod rouškou zábav. To byl i případ britského velvyslance či diplomatů, to snad sytilo také zdravé instinkt lidí od novin či z britského rozhlasu. Zvláště spisovatelé nicméně selhávali. O Svenu Hedinovi se netřeba rozepisovat a Knut Hamsun je nejznámější příklad „nadaného fanatika“. „Dosáhl toho pozoruhodného úspěchu, že ho jako svého oblíbeného autora uváděli Hermann Hesse i Joseph Goebbels,“ konstatuje autorka. Ale třeba i Samuel Beckett si dosti „naběhl“. Cenzurované umění mu ukazovali ve sklepech, což akceptoval, a nadále putoval tou zemí. Smířen s tím, že ani Paul Klee, ani Edvard Munch nemají už ve výstavních prostorách co dělat. Právě Beckett bohužel měřil skoro jen podle intelektuálních kritérií a bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložil při zkoumání zdejších obrazů i lidí, nepochopil tamní neštěstí. Až postupně začal být zdrcen a 1. dubna 1937 odlétá do Anglie s přesvědčením, že se do Německa již nikdy nevrátí. Třetí říši zvědavě navštěvovali také Albert Camus, Karel Blixenová, Max Frisch, Georges Simenon, Graham Greene či Jean Genet. A Jean-Paul Sartre, jenž strávil v Berlíně hned devět měsíců na stipendiu a jehož deníky a korespondence – z toho času – se prozatím nenašly a už se asi nikdy nenajdou. William Somerset Maugham jezdil pak do Mnichova klidně se svým milencem Alanem Searlem. Také on navzdory tomu, že se tam pálili knihy, ale dokonce i s vědomím toho, že shořely rovněž ty jeho. „Intuice nás vede k domněnce,“ uvažuje Julia Boydová o lidech jako on, „že spisovatelé mají liberální a otevřenější mysl než průměrní jednotlivci. Ale v případě nacistického Německa se zdá, že si mnozí – tak jako obyčejnější smrtelníci – dělali názor ještě předtím, než do země přijeli.“ V jedenadvaceti kapitolách nás vede autorka dvacátými a třicátými lety i včetně obrovského efektu bombastické Hitlerovy olympiády a skutečně zůstává na pováženou (a k neuvěření), potkáme-li dokonce osobnost černošského původu, která si – jednoduše – nebyla jista, zda Německo nemíří tím pravým směrem. Ani takovýto člověk neuměl šílenství dlouho a jednoznačně říct „ne“, až natolik uměl zdejší řád uhranout, až tak vnitřní propaganda státu i styl a praxe života lidí strhly. Takřka každého, kdo se tam zajel podívat.   Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Z anglického originálu Travellers in the Third Reich (2017) přeložil Robert Novotný. Argo. Praha 2019. 510 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-17 12:00:47

Podmol po dvojce ztrácí na Dakaru třetí rychlostní stupeň. Michek na Dakaru onemocněl. Engela postihl pád

Už jen tři dny, které ale pro úspěšného freestyle motokrosaře mohou být nejtěžší. Podmol na svém motoru má po dvojce problém zařadit už také trojku. [...]

Čas načtení: 2024-02-27 07:07:29

Nejvíc patentů ze všech automobilek zaregistrovala v roce 2023 Toyota. Druhý byl Hyundai a třetí Ford

Automobilka Toyota se již podesáté umístila na prvním místě v automobilovém průmyslu v žebříčku největšího počtu podaných patentů, který zveřejnila Asociace vlastníků duševního vlastnictví. V roce 2023 přijal americký Úřad pro patenty a ochranné známky 2667 žádostí největší světové automobilky. Zatímco v segmentovém žebříčku automobilek Toyota porazila druhý Hyundai s 2052 patenty a třetí Ford … Nejvíc patentů ze všech automobilek zaregistrovala v roce 2023 Toyota. Druhý byl Hyundai a třetí Ford Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-09-16 14:30:10

Brněnské trio ENDEMIT přináší svou třetí desku Salami Tiger

Endemit je brněnské progresivní trio, které navazuje na tradici garážových kapel a zároveň se hlásí k odkazu newyorské downtownové avantgardní scény. Výrazný kytarista Vít Beneš, nápaditý baskytarista Vlado Micenko a v neposlední řadě i nekompromisní bubeník Erik Hajtmánek objíždějí punkové kluby i jazzové festivaly a jejich autenticita, vtip a um se trefují do vkusu všech posluchačů. Trio dosud vydalo dvě alba, která momenty připomínají Black Midi a King Crimson nebo ranou tvorbu tria Medeski, Martin a Wood. Třetí právě vyšlé […] Zobrazit celý článek Brněnské trio ENDEMIT přináší svou třetí desku Salami Tiger

Čas načtení: 2024-10-04 11:12:02

SteelSeries představil třetí generace klávesnic SteelSeries Apex Pro Gen 3

SteelSeries inovuje řadu klávesnic a představuje ještě chytřejší, funkčnější a rychlejší třetí generaci Apex Pro Gen 3. Spolu s nimi se představuje nová softwarová sada funkcí, jako jsou SteelSeries GG QuickSet, Protection Mode, Rapid Tap a [...] Článek SteelSeries představil třetí generace klávesnic SteelSeries Apex Pro Gen 3 se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2025-03-14 14:00:30

Vyšla třetí beta Androidu 16. Přináší poslední várku novinek

Google vydal třetí beta verzi systému Android 16 Přináší zřejmě poslední hmatatelné novinky, od teď bude hlavním cílem ladění stability Finální verze pravděpodobně dorazí někdy v červnu V noci na dnešek Google vypustil třetí beta verzi Androidu 16, která tvoří v oficiálním harmonogramu významný milník – v této fázi by měl být připravovaný systém funkčně hotov, od teď by mělo probíhat ladění stability. Třetí beta tak zřejmě přináší poslední várku novinek, které jsou svojí významností spíše menší. Přečtěte si celý článek Vyšla třetí beta Androidu 16. Přináší poslední várku novinek

Čas načtení: 2011-06-25 00:00:00

Zelenáči na mistrovství

Omlouvám se, ale žádné fotky zničených nohou a utahaných tváři ke mně ještě nedorazily. Nechcete-li o ně přijít, navštěvujte tuto stránku co nejčastěji. Zároveň tak budete mít dobrý skutek, protože mi uděláte radost. Možná by k tomu pomohlo stisknutí CTRL+D ;-) Tak jsem se poprvé zúčastnil mistrovství, mistrovství České republiky. A to konkrétně v rogainingu. Asi už z toho, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli, tušíte, že to mistrovství zas až takové terno nebude. Co to tedy vlastně rogaining je? Hodně dlouhý orientační běh… Ale ne tak úplně. Oproti klasickému orientačnímu běhu, se kterým má rogaining dost společného, je tu i pár zásadních rozdílů. V klasickém orienťáku jde o čas. Čím rychleji sesbíráte všechny kontroly v zadaném pořadí, tím větší máte šanci se dobře umístit. U rogainingu můžete zapomenout na to, že byste dokázali posbírat všechny kontroly. To byste museli být buď hodně dobří, nebo by závod musel být opravdu lehký. Z toho plyne, že nejde tolik o rychlost, jako o to, kolik kontrol dokážete posbírat. Ty jsou ještě ke všemu různě bodově ohodnoceny… Další rozdíl je v tom, že se rogaining neběhá v jednotlivcích, ale po dvou až pětičlenných týmech. Nejvyšší kategorie rogainingu je ta na 24 hodin. Pak jsou obvykle i kratší, třeba na 12 nebo jenom na 6 hodin, ale to už není taková sranda. A jaké to je, jít celý den a celou noc? Doubledeckeři vyráží Náš postup podle počítače. Ve skutečnosti byly úseky mezi kontrolami mnohem méně přímé… Původně jsme měli být v týmu tři, ale třetí člen svoji účast odvolal. Takže jsme s Jáňou Spěváčků vyrazili směr Bělá nad Radbuzou a pak pokračovali do blízkého Smolova. Cestou nás naložil německý pár a ty čtyři kilometry nás svezli. Jo, hodí se to, když se alespoň jeden člověk z týmu dokáže německy domluvit. Taky bych to chtěl umět… Start závodu byl až druhý den, v sobotu, v poledne. Do té doby se tak různě polehávalo po území základního tábora, vymýšlely se různé strategie a postupy a čekalo se, až to konečně přijde. A když už se to konečně přiblížilo, dostal každý člen týmu speciální mapu a mohlo se začít plánovat. To je mimochodem jeden z nejdůležitějších momentů závodu. Musíte si totiž dát pozor na několik věcí: musíte být realisté a dokázat odhadnout z mapy, jak rychle asi budete v terénu postupovat, vybrat správně kontroly tak, abyste získali co nejvíce bodů. Ty lépe hodnocené kontroly jsou samozřejmě na nedostupnějších místech. Takhle, myslím, by to mělo fungovat, pokud to umíte. My to neuměli. Nad mapou jsme seděli dlouho a váhali, kterou kontrolu vzít a kterou nevzít, kterou si nechat na ráno a na kterou se vykašlat. Ideální strategie je prý taková, udělat si dva okruhy - první vetší a náročnější, pak se vrátit do tábora, na pár hodinek se vyspat a pokračovat po kratším okruhu. I my si to tak naplánovali. A když už sedíte nad mapou dost dlouho, zavolají všechny soutěžící k hromadnému startu, padne výstřel a jde se. Někteří blázni i běží. Nechápu, jak někdo může nebýt černoch a vydržet čtyřiadvacet hodin běžet. A ještě se neztratit. My se vyhecovat nenechali a ač naše tempo bylo celkem svižné, neběželi jsme. Zajímavé je, že hned po startu se soutěžící rozdělí na dvě skupiny, které zamíří opačným směrem. Pak už lidé odpadávají od toho velkého chumlu pomalu. Jen občas na rozcestí některý pár zabočí jinam než zbytek. Takže pokud se držíte davu, nebývá problém dojít k první kontrole. Samozřejmě se ten vepředu nesmí splést. My se davu drželi, samozřejmě pouze proto, že jsme měli úplně stejné úmysly a cestu, a první kontrolu jsme opravdu našli. Bažinky, hustníky a mokro v botách Na pokračování závodu není zas tolik co popisovat. Prostě jdete a jdete, když si myslíte, že jste kontrole dostatečně blízko, švihnete to azimutem do lesa a pak, pokud máte štěstí, kontrolu najdete. Občas se taky stane, že kontrolu nenajdete. Nebo že ji najdete úplně jinde, než jste čekali. To je jedna z věcí, která dělá tenhle extrémní sport tak zajímavým. A rozhodně to není zábava pro bačkory. K jedné kontrole jsme se museli dostat přes poměrně velkou bažinu. Ne takovou, kde zapadáte po pás, ale takovou, ve které když jdete půl hodiny, tak máte boty durch a náladu ještě horší. Nicméně ze začátku se jde dobře. Jste ještě čerství a plní sil a hlavně - je světlo. I nám bylo jasné, jaké nám světlo dává výhodu a snažili se urazit co nejdelší kus, dokud se nezačne stmívat. Protože jakmile je tma, přestává být hledání kontrol tak snadné. Pokud někdy snadné bylo. A pokud se do toho přidá ještě mlha, ve které není vidět na metr před sebe, máte o zábavu postaráno. Takhle se nás v krásné mlze sešlo na jednom kopci asi sedm, pročesali ho v rojnicích skrz na skrz a nakonec jsme asi po hodině kontrolu nalezli. A pozor si musíte dávat i když kontrolu nehledáte. Ne všude vedou cesty a když jsme z onoho kopce v mlze sbíhali, zamotali jsme se do hustníku, kterým se prodírat nebyla žádná legrace. Zpátky a spát! To už bylo dávno po půlnoci a my byli sotva za polovinou prvního plánovaného úseku. V té chvíli už jsme si byli jistí, že naše plány byly značně nadnesené a že těch dalších dvacet kontrol (ne-li víc) už nestihneme. Z mapy jsme si navíc snadno dokázali spočítat, že do základního tábora nám zbývá okolo osmnácti kilometrů, což jsou tři hodinky chůze. A pokud budeme chtít najít ještě nějakou kontrolu, čas se ještě prodlouží. A my ještě něco najít chtěli. Na další kontrolu s pořadovým číslem 42 jsme se dostali bez problémů. I tu další jsme našli celkem rychle. Ale vzhledem k tomu, že pro nás byla hodina na nalezení kontroly průměrná a půl hodina dobrá, bylo už něco už kolem třetí ranní. V tu chvíli už jsme ptali sami sebe, v kolik hodin začíná svítat. V plánu jsme měli ještě asi tři kontroly, ale pak jsme se zase zamotali do hustníků a jejich obcházení a když začalo svítat, rázovali jsme si to dolů z kopce, na hony daleko od všech kontrol. Tak takhle vypadá diplom. Ještě jsme dostali medaili a nutelu. Vysoká tráva byla mokrá, nálada podstatně chladnější než ráno a cesta, na kterou jsme měli narazit, nikde. Mám za to, že právě odsud jsem si odnesl svých osm klíšťat. Takže se tam nemusíte bát - všechna klíšťata jsou vysbírána. Asi po dvou hodinách jsme se dostali k jedné vesnici, což pro nás znamenalo, že jsme o něco dál od cíle, než by nám bylo milé, ale zároveň to byla dobrá zpráva díky silnici, která vedla až domů. V okolních lesích už pobíhali nadšenci, kteří se vydali na hledání hub a my se pomalu blížili ke konci své vskutku celodenní výpravy. Na druhou část nezbyla chuť ani síly a navíc jsme si říkali, že napoprvé nám bude z mistrovství ČR stačit i to třetí místo. Já se o tom ještě nezmínil, ale v naší kategorii byly pouze tři týmy. Ve Smolově jsme se usadili v hash housu, hangáru s občerstvením a po zdolání guláše, čaje a palačinek si "odpípli" cíl a prohlásili svůj závod za ukončený. Od startu v té chvíli uplynulo přesně dvacet hodin, dvacet osm minut a dvacet dva sekund. Takový dvojkový výkon si zasloužil minimálně dvouhodinový spánek. Můžete si prohlédnout, jak dlouho nám to trvalo z jedné kontroly na druhou. Za povšimnutí stojí, že v hash housu jsme strávili přesně hodinu. Za průběžného balení jsme naslouchali vyhlašovaní výsledků ostatních kategorií a s překvapením si došli pro krásné druhé místo. Ti třetí za námi byli o čtyřicet bodů - jedna kontrola, žádný velký náskok. A snad pár slov na závěr Abyste tedy konečně měli představu o tom, co to rogaining je, zkusím ho krátce a snad i přesně vystihnout: závod, ve kterém se až dvacet čtyři hodin můžete prodírat hustníky, topit se v bažinách a sbírat šrámy a klíšťata, jen proto, abyste jednou za čas mohli prohlásit, že máte opravdu dost, abyste mohli celý další den prospat a pár dalších dnů věděli o svých nohou, které vám za tento výlet patřičně vynadají.

Čas načtení: 2024-03-27 08:20:05

Řada Galaxy S24 dostává třetí aktualizaci. Vylepšuje funkce fotoaparátu

Samsung včera večer uvolnil třetí softwarovou aktualizaci pro řadu Galaxy S24 Velikost aktualizačního balíčku je zhruba 920 MB (liší se dle modelu) Update opravuje známé chyby a optimalizuje funkce fotoaparátu Samsung včera ve večerních hodinách vydal v pořadí již třetí softwarový update pro smartphony Galaxy S24, Galaxy S24+ a Galaxy S24 Ultra. Přečtěte si celý článek Řada Galaxy S24 dostává třetí aktualizaci. Vylepšuje funkce fotoaparátu

Čas načtení: 2024-07-15 07:28:59

Báječné fúze tradiční a západní hudby na festivalu Gnaoua v Maroku – třetí část

29. ČERVNA 2024, AS-SAWÍRA (ESSAOUIRA), MAROKO Poslední festivalový večer jsem opět strávil na hlavní stagi a začal jsem ho vystoupením Buiky. Ta předvedla svou elektrizující flamenco show se „soulem“. Přival energie přibrzdila jen tehdy, když se moc rozpovídala a začala rozvíjet své teorie o tom, že vlastně nejsme skuteční. Zpočátku to bylo vcelku roztomilé, ale pak to přešlo do příliš ezoterické roviny. Čert to vem, když Buika zpívala, běhal mi mráz po zádech i během marockého letního večera. Živelná energie […] Zobrazit celý článek Báječné fúze tradiční a západní hudby na festivalu Gnaoua v Maroku – třetí část

Čas načtení: 2025-03-27 07:29:27

Třetí ročník hudebního festivalu VOCAL – NOC ZPĚVAČEK opět představí špičkové vokalistky české a slovenské hudební scény

Festival VOCAL – Noc zpěvaček se v roce 2025 vrací s ještě bohatším programem a důrazem na propojení mladých talentů s mezinárodní hudební scénou. Tento dvoudenní festival nejen že přináší výjimečné koncerty, ale také vzdělávací workshopy a příležitosti k setkání s inspirativními osobnostmi světa hudby. Tento ročník přivádí do českého prostředí americkou zpěvačku Stellou Cole, která se kromě vlastního koncertu v Jazz Docku zapojí do vzdělávacího programu festivalu. Festival také pokračuje ve spolupráci s Nadačním fondem Magdaleny Kožené a ZUŠ […] Zobrazit celý článek Třetí ročník hudebního festivalu VOCAL – NOC ZPĚVAČEK opět představí špičkové vokalistky české a slovenské hudební scény

Čas načtení: 2025-04-02 20:30:03

Třetí animovaný Spider-Man má datum uvedení do kin. Ještě chvíli si počkáme

Třetí snímek Spider-Man: Beyond the Spider-Verse má konečně datum vydání Bohužel dříve jak za dva roky to nebude Konkrétně se na novinku můžeme těšit 4. června 2027 Když v roce 2018 dorazil do kin animovaný snímek Spider-Man: Paralelní světy (ČSFD: 86 %), patrně nikdo nečekal, že půjde o tak skvělý snímek. Sony zvládlo bravurně převézt komiksové vyznění trochu jiného příběhu o pavoučím muži na filmové plátno, jako se to v minulosti nikomu ještě nepodařilo a zcela po právu sklízelo jedno ocenění za druhým. Pokračování s podtitulem Napříč paralelními světy (ČSFD: 87 %) nastavenou laťku ještě o trochu zvedlo a není proto divu, že se nejeden fanoušek začal těšit na třetí pokračování, známé prozatím pouze pod anglickým označením Beyond the Spider-Verse. Přečtěte si celý článek Třetí animovaný Spider-Man má datum uvedení do kin. Ještě chvíli si počkáme

Čas načtení: 2025-04-17 06:20:00

„Hodní nacisté“ a jejich válečná dilemata. Jak se pod vlivem války měnila jedna malá vesnice ve třetí říši?

O tom, jak vypadal každodenní život v nacistické třetí říši, máme svědectví z mnoha velmi odlišných perspektiv, vedle špiček režimu (Goebbelsovy deníky) i z opačné strany, například od ohroženého židovského intelektuála Victora Klemperera. Díky knize Cestovatelé ve třetí říši (Argo 2019) známe i pohled anglosaských návštěvníků. Autorka zmíněné publikace, Britka Julia Boydová, následně sepsala knihu Vesnice ve třetí říši: Jak se obyčejný život změnil s nástupem fašismu.

Čas načtení: 2010-04-22 13:00:00

Undefeated jaro 2010 / Třetí pokračování kolekce

Značka Undefeated pokračuje ve své jarní kolekci?! Ano! Přinášíme vám pohled na v pořadí již třetí pokračování jarní kolekce této americké streetwear značky. V předchozích představení kolekce jsme vám ukazovali spoustu povedeného oblečení a doplňků, a třetí pokračování se nebude lišit. Třetí pokrač ...

Čas načtení: 2011-10-22 00:00:00

Fear 3: Parádní atmosféra, krvavý příběh a pořádná akce

Úvodem Fear 3 je již třetí pokračování veleúspěšné ságy Fear, která má úspěchy u hráčů z celého světa. Nádherná atmosféra, silný příběh a pořádná akce zkrátka dostanou každého hráče. Jak si povede třetí vydání na drsném trhu PC her? Budou vývojáři slavit svůj třetí úspěch nebo sklidí řadu kritiky? ...