Aktuální Zprávy

Tlak na královskou rodinu sílí. Karlův bratr může přijít o další pocty

Princ Andrew, známý též jako vévoda z Yorku, čelí silnému tlaku veřejnosti, aby se vzdal titulů spojených s královským původem. Například obyvatelé města Yorku už s ním nechtějí být dále spojováni.

---=1=---

Čas načtení: 2021-09-27 15:17:00

Depeše mrazivé noci

Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi. Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli. Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka. Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam. Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky. Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise. Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina. Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování. Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“. Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“. V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá. I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.

---===---

Čas načtení: 2021-09-27 15:17:00

Depeše mrazivé noci

Čas načtení: 2019-05-13 00:00:00

Majesty Má koruna, mé království – budování říše

Být králem, nebo královnou neznamená pouze nekonečné hostiny, plesy, život v luxusu a neomezenou moc, ale také budování říše, zajišťování bezpečnosti v království, starání se o královskou kasu a jedině spokojené obyvatelstvo s plnými žaludky dělá mocnou říši. Jaké je spravovat královskou pokladnu a ...

Čas načtení: 2024-03-16 12:49:53

Královská rodina obdržela tragickou zprávu. Tato nečekaná smrt ovlivní celou Evropu

Další smutná zpráva pro královskou rodinu. Jeden z jejich nejbližších členů navždy opustil tento svět a nejen rodina, ale i její okolí truchlí nad ztrátou této ikonické osobnosti. Letošní rok se pro královskou rodinu rýsuje jako jeden z nejtěžších. Zejména pro krále Karla III. byl tento rok zatím plný jen negativních zpráv. Nejenže musel čelit […]

Čas načtení: 2024-05-25 11:06:01

Ekologické kecky Veja zaujaly i královskou rodinu, chtěli je všichni. Mánii ale nedokázaly živit

Francouzi ukázali, že jde dělat ekologické tenisky, které zároveň vypadají moderně a svěže. Jenže... Teď už o keckách Veja lidé tolik nemluví. Článek Ekologické kecky Veja zaujaly i královskou rodinu, chtěli je všichni. Mánii ale nedokázaly živit se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-06 13:28:12

Pro Kate Middleton už nikdy nic nebude jako dřív?! Nejnovější zprávy o princezně jsou TVRDÉ

Všechny oči veřejnosti jsou upřeny na královskou rodinu a po Kate není ani stopy. Poté, co Kate Middleton našla sílu vyjít na veřejnost a prozradit, že trpí rakovinou, všechny oči veřejnosti byly upřeny na celou královskou rodinu. Každý jejich krok je bedlivě sledován a netrpělivě očekávány nové zprávy. Palác opakovaně řekl, že princezna z Walesu […]

Čas načtení: 2024-07-20 08:00:12

Redmi K70 Ultra nabízí královskou výbavu, z ceny vám spadne brada

Xiaomi představilo Redmi K70 Ultra, výkonný telefon se super cenou Pohání jej čipset MediaTek Dimensity 9300+, zaujme i 5 500mAh baterií Nechybí mu IP68, kovový rám nebo 50Mpx hlavní fotoaparát Během dnešní tiskové konference Xiaomi představilo široké portfolio nových produktů. Mezi nimi najdeme i vysoce očekávaný sub-vlajkový smartphone Redmi K70 Ultra, který nabízí naprosto královskou […] Celý článek si můžete přečíst na Redmi K70 Ultra nabízí královskou výbavu, z ceny vám spadne brada

Čas načtení: 2024-09-18 07:08:44

TOP 3 ropné akcie ve slevě, které nabízejí královskou dividendu!

Ropný segment je pověstný akciemi, které vyplácejí zajímavé dividendy. Proto se v tomto článku zaměříme na akcie, které je navíc možné pořídit ve slevě. Článek TOP 3 ropné akcie ve slevě, které nabízejí královskou dividendu! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-13 12:01:00

Pravda o zdravotním stavu princezny Kate: Boj ještě neskončil

Princezna z Walesu, Kate, čelila v roce 2024 jedné z nejtěžších zkoušek svého života. Ačkoli léčba rakoviny na podzim skončila, její zdravotní stav stále vzbuzuje otázky. Nyní promluvil blízký rodinný přítel, aby uvedl věci na pravou míru. Náročný rok pro královskou rodinu Rok 2024 byl pro královskou rodinu plný výzev. Kromě krále Karla III. byla […]

Čas načtení: 2025-03-13 10:17:00

Vloupání v Praze 7: Muž na stavbě ukradl nářadí i peníze, poznáte ho?

Po neznámém muži, který kradl na stavbě v Praze 7, pátrají policisté. Muže zachytily kamery, jak se vloupal do rekonstruovaného domu v ulici Na Královskou oborou a ukradl tam stavební nářadí. Poznáte ho?

Čas načtení: 2010-07-25 00:00:00

Vstupte do království šperků Louis Vuitton / Louis Vuitton šperky

Nedávno jsme vás nechali nahlédnout hlouběji do království Louis Vuitton a představili trochu víc než jen kabelky a zavazadla, a to konkrétně boty Louis Vuitton na podpatku i bez, elegantní i sportovní. Dnes si odhalíme ještě trochu více a ukážeme si záležitost opravdu královskou, kterou bezpochyby ...

Čas načtení: 2014-02-17 07:00:00

KLM - lietajte s kráľovskou eleganciou

Lietanie je nekompromisne tým najlepším spôsobom prepravy. V prvom rade ide o vôbec najrýchlejší transport z miesta na miesto, pretože žiadna iná doprava vám presunutie sa z jedného kontinentu na druhý, a to v priebehu niekoľkých málo hodín, skrátka neumožní. Po druhé nemožno spochybniť istú spoľahl ...

Čas načtení: 2024-02-08 05:00:00

Jednou bude vládnout Evropě. V pouhých 11 letech už ale švédská princezna kraluje módě!

Švédská princezna Estelle jednou usedne na trůn. Je druhá v pořadí, a to po své matce Viktorii. Dospívající dívenka, která na konci února oslaví své 12. narozeniny, je však už nyní v centru pozornosti. Do popředí zájmu se dostává svým okulibým stylem odrážejícím královskou noblesu. Inspirací je tak nejen pro své vrstevnice vzhledem k tomu, že věrně supluje matčin styl.

Čas načtení: 2013-05-08 12:00:00

KLM - létejte s královskou elegancí

Létání je nekompromisně tím nejlepším způsobem přepravy. V první řadě se jedná o vůbec nejrychlejší transport z místa na místo, neboť žádná jiní doprava vám přesunutí se z jednoho kontinentu na druhý, a to během několika málo hodin, zkrátka neumožní. Zadruhé nelze zpochybnit jistou spolehlivost, poh ...

Čas načtení: 2011-10-11 23:15:00

Levné letenky do Dánska – navštivte rodiště Hanse Christiana Andersena

Země, mající v čele královskou rodinu nás demokraty vždycky lákaly. Jiný kraj, jiné mravy, rozdílné povahy obyvatel, odlišná kultura – to všechno jsou faktory, kvůli kterým jsme ochotni utratit své těžce vydělané peníze a odcestovat, byť jen na krátký víkend, za jinou oblastí. ,,Toulky“ Skandinávií ...

Čas načtení: 2013-08-13 05:00:00

Starší hry na PC - (ne)mohli jste minout - 3.díl

Vítáme vás u třetího dílu našeho nepravidelného seriálu, v němž si připomínáme klasiky, na kterých se po letech sice usadil prach, zároveň však stále poskytují královskou porci zábavy. Pro tento díl jsme vybrali čtyři tituly, které stojí za připomenutí. Slečna připomíná trochu Harley Quinn. Vampir ...

Čas načtení: 2020-12-22 21:12:35

Balet mezi obrazy: Rembrandt a Saskia

Osudový láskyplný vztah mezi nizozemským malířem Rembrandtem Harmenszoonem van Rijn a Saskií van Uylenburgh ožívá. Děje se tak díky neobvyklému spojení Národní galerie Praha a Baletu Národního divadla, které připravily speciální vizuální překvapení inspirované Rembrandtovým dílem a životním osudem. Projekt se váže na právě probíhající výstavu Rembrandt: Portrét člověka. Sólisté Baletu ND Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují vztah Rembrandta a jeho životní lásky Saskie. Tanec vychází z přímé inspirace výtvarnými díly, jde o dialog mezi živým tanečním uměním a samotným Rembrandtovým géniem. Milostný duet se natáčel ve výstavních prostorách, kromě portrétu Rembrandtovy ženy Saskie se součástí vizuálního díla stal i obraz Učenec ve studovně, který je jediným Rembrandtovým dílem na území ČR. Za videoartem stojí italský režisér Marco Chiodi, který s Baletem Národního divadla dlouhodobě spolupracuje. Video bude mít premiéru 1. ledna 2021 ve večerních hodinách na sociálních sítích a kanálech YouTube Národní galerie Praha a Baletu Národního divadla, které tak reagují na uzavření kulturních institucí a hledají další cesty, jak lidem zprostředkovat a dopřát umělecký zážitek. „Rembrandt potkal Saskii van Uylenburgh v roce 1633, pravděpodobně v průběhu návštěvy svých příbuzných v Amsterdamu. Téhož roku se mladý pár zasnoubil a v roce 1634 se Rembrandt se svou múzou oženil. S něžností a láskou ji zvěčnil na několika kresbách a malbách. Rembrandt Saskiinu tvář vtiskl také alegorickým postavám a hrdinkám mnoha obrazů. Šťastné období, završené v roce 1641 narozením syna Tita, který se jako jediný ze čtyř dětí Rembrandta a Saskie dožil dospělosti, vystřídalo hořkosladké období pádů a vzestupů. Rembrandtova milovaná žena Saskia zemřela necelý rok po Titově narození a manželské štěstí tak netrvalo ani deset let,“ říká Lucie Němečková, kurátorka výstavy. „Byl jsem osloven ředitelem Baletu ND Filipem Barankiewiczem, abych vytvořil koncept a choreografii pro tento projekt, za který jsem velice vděčný. Inspiroval jsem se Rembrandtovým životem, láskou k jeho ženě Saskii a těžkým obdobím po její smrti. Myslím, že všichni máme zkušenost s láskou i ztrátou, a to jsou také ústřední témata, která jsem chtěl prezentovat a na která jsem se chtěl zaměřit,“ vysvětluje choreograf a tanečník Fraser Roach. Fraser Roach zahájil svou profesní kariéru v londýnské Královské baletní škole, hostoval v Birminghamském královském baletu a v anglickém Královském baletu. Své první angažmá získal v Národní opeře v Bordeaux. Dále tančil ve Stuttgartském baletu, kde v roce 2019 vytvořil svou první choreografii Demon Days (v rámci projektu prestižní Noverrovy společnosti). V Baletu ND působí od roku 2019, ztvárnil zde řadu významných rolí: Rotbarta v Labutím jezeru, Gremina v Oněginovi nebo Krále v baletu Leonce & Lena. Evgeniya Gonzalez se narodila v ruském Sankt-Petěrburgu, absolvovala Královskou švédskou baletní školu ve Stockholmu, účinkovala v řadě představení Královské švédské opery. Tančila v Mariinském divadle v Sankt-Petěrburgu, byla členkou Bavorského státního baletu. V roce 2014 získala první cenu v mezinárodní soutěži Jeune Ballet Mediterranean ve francouzském Grasse a skončila třetí v Nordické baletní soutěži ve Švédsku. V sezoně 2019/2020 nastoupila jako demisólistka Baletu ND v Praze, kde měla možnost ztvárnit například Klárku v Louskáčkovi – Vánočním příběhu, Guvernantku v baletu Leonce & Lena či Odettu/Odilii v Labutím jezeru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-23 13:12:38

Absolutním vítězem ceny Audiokniha roku 2019 je groteska ze současné vesnice Dědina

Závist, chtíč a sousedská nevraživost čekají na posluchače audioknižní verze románu Dědina, jež se stala absolutním vítězem ceny Alza.cz Audiokniha roku 2019. Autorka Petra Dvořáková nás nechává nahlédnout klíčovou dírkou do několika domácností a několika hlav žijících ve vesnici kdesi na Vysočině. Sedm vypravěčů zastupujících různé generace a obě pohlaví vypráví autentickým šťavnatým nářečím. Osmihodinovou adaptaci v režii Jitky Škápíkové vydal OneHotBook, který tak již potřetí za sebou obhájil roli absolutního vítěze. Předloni uhranul porotu audio verzí kultovního hororu Stephena Kinga To a vloni tragickým příběhem polární expedice z pera amerického spisovatele Dana Simmonse Terror. Letos zaujal porotce zcela odlišným žánrem venkovské grotesky ze současnosti od české spisovatelky. „Výtečné herecké obsazení, kdy každý z interpretů souzní s postavou, spolu s užitými jazykovými prostředky, má za následek dokonalou autentičnost charakterů i atmosféry prostředí. Chytrá postprodukční práce výslednému dojmu jen napomáhá,“ zní vyjádření předsedy poroty Jakuba Horáka. Dědina Petry Dvořákové zabodovala též v kategorii vícehlasá četba. „Zaujal nás především velmi vhodný výběr herců a tvorba jednotlivých charakterů. Ocenili jsme také režijní invenci odrážející se v nápadité zvukové a hudební složce. Jako celek pomáhá audiokniha literárnímu dílu k ještě většímu účinku,“ uvedli porotci. Vedle Pavly Tomicové v roli babičky excelují Jiří Vyorálek (Láďa), Dita Kaplanová (Maruna), Jaromír Dulava (Josef), Robert Hájek (Zbyňa), Johanna Tesařová (stará Vavírková) a Ivana Uhlířová (Věrka). Sedmý ročník soutěže přinesl dvojnásobné ocenění dobrodružnému fantasy příběhu Tobiáš Lolness Francouze Timothéa de Fombelle v kategoriích zvukový design a audiokniha pro děti a mládež (Radioservis). Příběh, vyznamenaný Andersenovou cenou, ožil prostřednictvím Marka Lambory, Jiřího Lábuse, Viktora Preisse, Lucie Trmíkové, Jana Novotného, Igora Bareše ad., režíroval Aleš Vrzák. Hudba Marka Ivanoviče napsanou přímo pro tuto dramatizaci, nahrál ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu, zpívají samotní herci. „V dramatizaci vycházející z původní knižní předlohy se podařilo zachovat vše podstatné a náročný příběh srozumitelně odvyprávět mladému posluchači. Porotu oslovila i jistá režie, skvělé herecké výkony a působivá hudební a zvuková složka,“ komentuje ocenění předseda poroty Jakub Horák. Královskou disciplínu mluveného slova – dramatizaci – ovládla bezmála tříhodinová adaptace klasického románu Jaroslava Havlíčka Neviditelný v režii Lukáše Hlavici, který obsadil do hlavních rolí Petra Lněničku a Kláru Suchou (Radioservis). „Podmanivá rozhlasová dramatizace skvěle odráží náladu Havlíčkova díla a násobí tak jeho působení,“ zdůvodnili ocenění porotci, kteří navíc vyzdvihli pečlivé režijní vedení herců a zvukovou složku díla. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního selfmademana měl premiéru koncem minulého roku na stanici Českého rozhlasu Vltava, kde byl odvysílán ve třech dílech. V kategorii nejlepší interpret proměnil svoji nominaci ve vítězství Jan Vlasák četbou Simenonovy detektivky Maigret na dovolené (OneHotBook). „Zkušený vypravěč Jan Vlasák vede čtenáře příběhem zručně a lehce, přirozeně pracuje s dikcí a dramatičností. Dokazuje, že i jediným hlasem lze vytvořit atmosféru, všechny postavy i celý svět Simenonových textů,“ sděluje Jakub Horák. V kategorii nejlepší interpretka okouzlila porotu mladá herečka Anna Kameníková ztvárněním románu české spisovatelky Anny Cimy Probudím se na Šibuji (Tympanum): „Anna Kameníková je v interpretaci autentická, vtipná, živá, hraje si s ironií i tempem. Rozehrává dialogy, přirozeně klene složitější souvětí i myšlenky. Dobře ztvárňuje sebevědomí a mladistvou drzost hlavní vypravěčky děje. Její interpretace jednoznačně prospívá srozumitelnosti textu.“ V kategorii nejlepší jednohlasá četba zaujal Otakar Brousek ml. interpretací temného románu skandálního Michela Houellebecqa Serotonin (OneHotBook). Porotce upoutala souhra režiséra Michala Bureše s hercem při zpracování náročné látky a myšlenky a jejich dokonalé pochopení autorova smyslu pro absurdní humor. Coby nejlepší audioknihu mimo kategorie zvolila porota prvotinu válečného reportéra a zpravodaje České televize Jakuba Szántó Za oponou války v podání Davida Matáska (Tympanum). „K ocenění nás vedlo atraktivní téma i forma zpracování, bezprostřední interpretace s apelativním tónem, schopnost bezezbytku udržet posluchačovu pozornost a dramaturgicky adekvátní zacházení s hudebními předěly,“ prohlásili porotci. Ceny AVA – Alza.cz Audiokniha roku 2019 – vítězové v jednotlivých kategoriích Nejlepší design 1. Vladimír Körner: Adelheid(Tympanum) 2. Georges Simenon: Maigret na dovolené (OneHotBook) 3. Vlastimil Peška: Nové povídání o pejskovi a kočičce (AudioStory v koprodukci s Divadlem Radost) Nejlepší zvukový design 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 3. Roald Dahl: Jakub a obří broskev (Tympanum) Nejlepší audiokniha pro děti a mládež 1. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 2. Vojtěch Matocha: Prašina – Černý merkurit (Tympanum) 3. Petra Soukupová: Klub divných dětí (OneHotBook) Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba 1. Michel Houellebecq: Serotonin, interpret Otakar Brousek ml. (OneHotBook) 2. Pavla Horáková: Teorie podivnosti, interpretka Jitka Ježková (OneHotBook) 3. Marcel Pagnol: Jak voní tymián, interpret Vladislav Beneš (Albatros Media) Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) 3. Maria Riva: Moje matka Marlene Dietrichová (Radioservis, Euromedia Group) Nejlepší audiokniha – dramatizace 1. Jaroslav Havlíček: Neviditelný (Radioservis) 2. Václav Havel: Žebrácká opera (Radioservis) 3. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) Nejlepší audiokniha – mimo kategorie 1. Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum) 2. Yuval Noah Harari: Sapiens – Stručné dějiny lidstva (Bookmedia) 3. Karel Zeman: Cesta do pravěku (Supraphon) Nejlepší interpret 1. Jan Vlasák (Georges Simenon: Maigret na dovolené, OneHotBook) 2. Jan Zadražil (Terry Pratchett: Muži ve zbrani, OneHotBook) 3. Vladislav Beneš (Marcel Pagnol: Jak voní tymián, Albatros Media) Nejlepší interpretka 1. Anna Kameníková (Anna Cima: Probudím se na Šibuji, Tympanum) 2. Hana Maciuchová (Jiří Svetozar Kupka: Krvavé jahody, Albatros Media) 3. Helena Dvořáková (Elena Ferrante: Temná dcera, Radioservis) Nejlepší audiokniha 2019 – absolutní vítěz 1. Petra Dvořáková: Dědina (OneHotBook) 2. Timothée de Fombelle: Tobiáš Lolness (Radioservis) 3. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině (Tympanum) Cena za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova Jiří Dvořák Cena posluchačů Michelle Losekoot & Eliška Vyhnánková: Jak na sítě (Jan Melvil Publishing) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese. Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf. Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři. KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo: Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda! Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku. JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem. Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej. Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte: Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví. „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní: Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán! Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně. Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít! * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho. Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí. Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18

Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)

Čas načtení: 2024-01-28 07:15:00

Stravovací návyky královské rodiny: William a Harry chodili k McDonaldovi a Diana měla přísnou dietu

Darren McGrady pracoval pro britskou královskou rodinu jako osobní kuchař v letech 1982 až 1993. Za tu dobu si u jednotlivých členů samozřejmě všiml spousty zvláštních stravovacích návyků. Harry a William např. rádi chodili do McDonalda a Diana měla přísnou dietu.