Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37

Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi

Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.

Čas načtení: 2024-02-19 15:00:01

Zvláštní případy „vlčích dětí“: Prvního vychovali pštrosi, druhého vrhli do řeky plné krokodýlů

Vyrůstali bez kontaktu s lidskou společností. Osvojili si chování, stravovací návyky i fyzickou sílu zvířat, která je vychovala, a dokázali se s nimi dokonale sžít. Když je lidé nakonec chytili a navrátili do své společnosti, většinou se jí nedokázali přizpůsobit. Po jejich zvířecí rodině a divokém životu se jim bezmezně stýskalo. Osudy „vlčích dětí“ ukazují, že naše pouto ke zvířecí říši může být daleko bližší, než si připouštíme. Některé případy jsou opravdu neuvěřitelné. Neuvěřitelný příběh ženy, kterou vychovaly opice. Stále se nezbavila traumat Číst více Zachránili ho pštrosi Návrat mezi lidi se ještě docela podařil „pštrosímu chlapci“ Hadarovi. Jak později sám vyprávěl, ztratil se své rodině v severní Africe ve věku kolem dvou let. Po třech dnech putování v divočině narazil na pštrosí hnízdo, v němž se právě líhla mláďata. Zůstal s nimi, dokud si na něj nezvykli, a pak s nimi žil asi deset let. Naučil se krmit se trávou a vyrovnat se ptákům v běhu. V noci ho chránili dva dospělí pštrosi, kteří nad ním roztáhli ochranné křídlo. Jednou se na planině objevila skupina mužů, kteří lovili pštrosy.  Chlapec i jeho zvířecí rodina jim po dlouhé hodiny utíkali, ale nakonec lovci chlapce svázali a odevzdali ho jeho rodině. Šťastný pštrosí tanec Chlapci trvalo dlouho, než se znovu naučil lidským způsobům, a po svém pštrosím životě stále tesknil. Ale návrat se zdařil. Později se dokonce oženil a měl děti. Tento příběh byl na Sahaře dobře známý a jeden místní vypravěč ho v roce 2000 pověděl švédské spisovatelce Monice Zak. Ta jej publikovala v jednom časopise, aniž by věřila, že je pravdivý. Když článek vyšel, pozvali si ji zástupci organizace saharských uprchlíků do Stockholmu. Byli vděční, že napsala o Hadarovi. Autorka v článku vzpomíná, jak jí jeden z nich řekl: „Teď je mrtvý. Byl to jeho syn, kdo ti ten příběh řekl?“ – „Cože?“ zeptala se spisovatelka ohromeně. „Ten příběh je skutečný?“ – „Ano,“ řekli oba muži přesvědčeně. „Cožpak jsi neviděla děti uprchlíků tančit pštrosí tanec? Když se Hadara vrátil, aby žil s lidmi, naučil všechny tančit tanec pštrosů, protože ti ho tančí vždy, když jsou šťastní.“ Poté začali oba muži tančit Hadarův pštrosí tanec, mávali rukama a natahovali šíje mezi stoly a počítači své kanceláře. Objev chlapce s krokodýlí kůží Ještě nepravděpodobněji zní příběh obojživelného chlapce Ramchandry, kterého nejspíš vychovali krokodýli. A přece i tento případ je zdokumentován. Poprvé byl nahlášen v roce 1973. Jak uvádí The Fortean Atheist, tehdy se v Indii jeden místní kněz procházel podél řeky a náhle ve vodě spatřil tvora podobného člověku. Popsal ho jako chlapce s tmavou, zelenočernou kůží. Pozoroval ho, jak se ponořil do vody, chytil rybu, syrovou ji snědl, pak si lehl a nechal se odnést po proudu. Jeden z vesničanů později potvrdil, že viděl podobné stvoření. Tvrdí se, že řeku neopouštěl. Lidé mu nechávali na břehu dárky s jídlem a obojživelný chlapec se jich přestával bát. Stovky diváků jej chodily pozorovat, jak si bere jídlo, potápí se pro ryby nebo žvýká zelenou listovou zeleninu. Zprávy o něm se zakrátko objevily v novinách. Příběh muže, který jedl červy a pil moč, aby přežil. Vydržel měsíc Číst více Když pudy zavelí… Bohužel Ramchandru nakonec potkal tragický konec. V roce 1982 z nějakého důvodu ztratil přízeň a lidé se obrátili proti němu. Vesničané ho s pomocí dvou policistů zajali. Rybímu chlapci se podařilo utéct a doplaval do jiné vesnice, kde polekal místní ženu. Ta na něj vylila hrnec s vařící vodou. Ramchandra se vrátil do vody. Příští den nalezli jeho mrtvé tělo – opařené a okousané rybami. Historik Dash spekuluje, že ho k ženě přivedla vzrůstající sexuální přitažlivost. Společenské konvence při namlouvání opačného pohlaví samozřejmě nemohl znát, takže není divu, že paní vyděsil. Tak jako v mnoha podobných případech i Ramchandra býval nejšťastnější, když mohl žít volně v přírodě a co nejdál od všech civilizovaných lidí. Zdroje: RICKARD Bob a John MICHELL. Unexplained Phenomena. „Feral Child“. KAM DÁL: Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další.

Čas načtení: 2020-05-03 19:46:58

Tip do karantény: Kde na internetu najdete filmy zdarma

Zavřená kina, odložené premiéry a zrušené festivaly nejsou důvodem, proč si přestat rozšiřovat své filmové vzdělání v oblasti náročnější filmové produkce. Třeba i s pomocí filmů, které byste v kinech zřejmě ani neměli možnost vidět. Internet nabízí bezpočet míst, kde lze legálně sledovat kinematografickou produkci rozličného původu, žánrů a délky. Zaměříme na některé z mnohých alternativ k HBO a Netflixu, kterými se zabýval předchozí článek. Všechny se vyznačují tím, že jsou dostupné zcela zdarma. V jednom případě vám stačí registrace. Tato snadná a bezplatná přístupnost ovšem neznamená, že by vybrané platformy a kanály nabízely méně rozmanitý a kvalitní obsah. Spíše naopak.  Kanadská produkční a distribuční společnost The National Film Board of Canada, založená již v roce 1939, nabízí na svém YouTube kanálu desítky oceňovaných filmů různého typu: experimentální, dokumentární, animované i hrané. Jde o tituly natočené od čtyřicátých let do současnosti, poučné, zábavné i originální a roztříděné do mnoha kategorií, které by vám měly pomoct s rozhodováním, na co se podívat. Začít můžete třeba s výběry toho nejlepšího z vybrané dekády.  Amsterodamský Mezinárodní festival dokumentárních filmů (IDFA) ve své online videotéce nabízí téměř tisícovku dokumentů z předchozích ročníků akce. Snadno si můžete vyfiltrovat ty, které jsou zdarma (je jich přes tři sta) a následně si nechat zobrazit například všechny krátkometrážní americké filmy o přírodě. Existuje zkrátka slušná pravděpodobnost, že v pestré nabídce najdete film o tématu, které je vám blízké.  Tvorba amerického studia Troma bude dobře známá všem pravidelným návštěvníkům Festivalu otrlého diváka. Jejich filmy přetékají nevkusem, úchylnými nápady a tělesnými tekutinami. Jde o brak prezentovaný se vší hrdostí. Desítky titulů vyznačujících se naprostou lhostejností k běžným estetickým kategoriím jsou zdarma dostupné na YouTube kanálu studia nazvaném prostě Troma Movies. K těm nejznámějším patří muzikál Kanibal! Muzikál! (1993) od tvůrců South Parku. Pokud máte odvahu, můžete ve své výpravě k srdci trashové kinematografie pokračovat s filmy jako A Nymphoid Barbarian in Dinosaur Hell (1990) nebo Ferocious Female Freedom Fighters (1982).  Po Troma filmech si můžete spravit chuť vytříbenější nabídkou artových titulů na stránkách Festivalu Scope. Verze pro širší veřejnost nabízí na rozdíl od verze pro filmové profesionály zdarma často obměňované kolekce krátkometrážních i celovečerních filmů z různých festivalů. Stačí provést rychlou registraci. Ovšem pozor, oproti jiným online platformám je počet zhlédnutí omezen na určité množství diváků. Po jeho vyčerpání bude „projekce“ daného titulu označená za vyprodanou. Zároveň máte možnost pustit si každý film pouze jednou, bez možnosti vracet se v přehrávání zpět. Vyplatí se tedy sledovat stejně pozorně jako při návštěvě kina.  Osvědčenou kvalitu najdete i na YouTube kanálu polského filmového studia TOR („Studio Filmowe TOR“), které nabízí možnost seznámit se s filmy spadajícími do tzv. „kina morálního neklidu“. Po dělnických stávkách na počátku sedmdesátých let došlo v Polsku k lehkému uvolnění poměrů a na poli filmové výroby pak k opětovnému zavedení autonomních tvůrčích skupin. V reakci na podnikové nepokoje začaly vznikat kritické filmy, které tematizují střet jedince a státu nebo zkoumají morálku polské společnosti. Na zmíněném YouTube kanálu najdete některé z nejoceňovanějších filmů tohoto cyklu (Amatér, Krátký film o zabíjení a Krátký film o lásce, Struktura krystalu…) v digitálně restaurovaných verzích, s anglickými titulky a bez toho, abyste museli něco platit. Také v případě, že vás více než Evropa nebo Severní Amerika láká Asie, najdete na YouTube obsah podle svého gusta. YouTube kanál „Korean Classic Film“ vznikl před pár lety k propagaci jihokorejské kinematografie, kterou mnozí objevili teprve s letošním oscarovým vítězstvím Parazita. Jedná se o několik stovek filmů pokrývajících prakticky celou poválečnou historii jihokorejské kinematografie. V podstatě obrázková učebnice dějin korejského filmu. Žánrové tituly, které v Koreji trhaly divácké rekordy, i dramata uváděná na prestižních festivalech. Vše minimálně s anglickými titulky (u některých filmů jsou také titulky francouzské nebo španělské).  Preferujete-li domácí tvorbu, nepřeberné množství krátkometrážních, celovečerních, dokumentárních i hraných filmů nabízí videoarchiv České televize. Stále početnější je pak online kolekce českých filmů z Národního filmového archivu, které se nacházejí na YouTube kanálu Česká filmová klasika. Vedle snímků ze zlatého fondu domácí kinematografie jako Křik (1963), O něčem jiném (1963), Kočár do Vídně (1966), nebo Návrat ztraceného syna (1966) najdete také množství raritních dokumentárních a animovaných filmů. Zkrátka tolik obsahu, že vám na něj jedna karanténa stačit nebude.    Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-07 10:09:10

Mé třetí svědectví o socialistické vojně

Je to podobné jako s tím Švandrlíkem. Bylo mu opakovaně spíláno „pravými“ Černými barony, kteří nezažili o pouhých pár let pozdější volnější období. Mně zas musí být některými nadáváno, že vojnu za socialismu líčím jako kojnou a veget, jak se na ní říkalo, zatímco dříve než v letech osmdesátých, byla zlejší, krutější. Je to fakt! A také to vždy záleželo na útvaru. Já sám sloužil nejprve půl roku ve slovenském Breznu (1986–1987), kde jsem absolvoval solidní poddůstojnickou školu a získal i jistou fyzičku. Nijak nás nešetřili, a když jsme závěrem běželi několikakilometrový okruh ještě zasněženými Tatrami, jeden můj druh dokonce neudržel svěrač. Na pokraji sil vykonal do kalhot tělesnou potřebu. Ocitl jsem se v lehkém šoku, když se to ke mně bez zápachu doneslo, a žasl, že se něco podobného může stát. Byl jsem zkrátka mlád a k mládí ještě patří i víc divení se. Nikdo z velitelů se tenkrát Hramádkovi (jmenoval se trochu jinak) ani v nejmenším nevysmál; i to mě příjemně překvapilo. Některé hodiny výuky probíhaly taky mimo tamní kasárna a občas takřka v závějích. Ale když to Courala a Marka přestalo bavit, nechali nás sáňkovat. Jak vzpomínám, dojezd byl šílený. „Copak, vojíne Fencle? Vy se bojíte?“ „Povinný to snad není, ne? Trať se mi nezdá bezpečná, soudruhu desátníku.“ Mluvil ze mě Mirek Dušín. Odpovědí byl tentokrát smích. Jistý Mlynárik (jméno opět měním) se jen o pár minut nato skoro zabil, nesli jsme jej tedy na ošetřovnu. Nehnul jsem brvou, ale dělalo mi dobře, když došlo na má slova a že si to oba desátníci očividně uvědomují. Také věděli, že jsem o čtyři roky starší než ostatní vojíni, a já si chvíli myslel, že jsem tudíž zkušenější. Byl to nesmysl. Kde a jak... bych asi životní zkušenosti pobral na pražských vysokých školách (1982–1986)? A jindy jsem přece blbl a šílel stejně jako ostatní a neváhal mrštit ostré vidle z vlečňáku nadskakujícího za traktorem. Bodec se do pole zabodl těsně u balíku slámy a já jej za zběsilé jízdy ještě stačil šikovně vyrvat z brázdy. Napodruhé jsem už slamněný kvádr vidlemi „odlovil“, když to traktorista obrátil a jel okolo naplno opět. „Pohoda. Rychleji!“ Hovořím zde o brigádě, během níž vojáci z kasáren v Benešově u Prahy pomáhali zemědělcům ve Slaném. V Benešově jsem sice fyzičku získanou mezi Slováky zvolna ztrácel, ale podobné aktivity na strništích to maskovaly. Každopádně brigáda představovala pár z nejšťastnějších týdnů mého života. Na jejich začátku nás naložili do „vétřiesek“ a vezli z Benešova do Slaného. Tam dodnes stojí zimní stadion. Ubytovali jsme se uvnitř na žíněnkách a velice blízko ledové plochy, připadalo mi to kouzelné. Vedle mě ležel nějaký můj „mladý“ neboli zobák, připravený mi otročit, ale já po něm nechtěl nikdy takřka nic. Jednoduše to byl kamarád. A jestli čekáte, že brzy začal mou ležérnost zneužívat, pletete se. Miloval mě. Uměl jsem vyprávět a tím jsem se také odreagovával a byl s výjimkami oblíbený. Ale obecně ovšem byl odreagováním CHLAST. Pivo. V takzvaných lahváčích. Peníze byly (i ze žoldu) a nikdo nám nebránil, abychom pitivo neustále nakupovali a pili během brigády od rána do večera. Sám jsem sice předtím do žádné mokré čtvrti nepatřil, ale zvykl jsem si. Snadno. Asi i rád. První, druhé, třetí pivo... Svět byl najednou krásný. Nějakou práci jsme odvedli a jenom si na ni jaksi už nevzpomínám. Ale nepochybně jsme na valnících a při nakládání balíků slámy „za letu“ porušovali řadu předpisů. Nikdo to neřešil a nikomu se naštěstí nic nestalo. A jak krásný byl vždy návrat na žíněnku a ke knize i dalším lahváčům. Nechtělo se mi nikam, ani o ženské jsem snad na té brigádě nestál. To bylo i „hladinkou“ vypitého moku. Cítil jsem se šťasten, pilně vracel vyprázdněné láhve a za korunky kupoval pivo nové. Nebo to za mě dělali vlastně „mladí“, jinak to ani nešlo. A vracení láhví se ještě vyplatilo. A najednou přišel konec. Nečekaně. Přijel důstojník, šikoval nás. Vypadali jsme neustrojeně, což přehlížel, a já ještě cpal do torny ony láhve. Přiskočil ke mně jeden kamarád a k mé hrůze je vyhodil kamsi na mez u stodoly. „Zbláznil ses? Je nástup!“ To mě otrávilo. Nikdo mi tornu pak neprohlížel, to sklo tam možná ještě leží. Dodnes. Tak tolik tedy k výpomoci zemědělcům ze Slaného! K dalšímu lážo-plážu. A jindy zase kanón na „palpostu“ a krásná příroda okolo, celé dny nicnedělání. Sestoupil jsem jen o pár metrů „pod“ dělo a zakryt kamenem četl celý den Setona. Nikdo se po mně nesháněl, nikdo tam nepřišel, ač byli jen pár metrů „nade“ mnou. Ale toto štěstí mělo i své sporné stránky. Později mi bývalý spolužák z gymplu Franta Bláha napsal, že tam byl taky, jejich útvar ho možná vysadil jen pár set metrů od mého lůžka v trávě. Kdybych popošel, proklábosili bychom ten den. Ani první setkání s tamní mazáckou vojnou příjemné nebylo. Zjara 1987 jsme vlakem přicestovali ze Slovenska a šli na cimře spát. Někdo ulehl dolů, jiný nad něj, ale tři patra „bidel“, to už neexistovalo. Najednou došlo k vytržení ze sna a koukám, ačkoli je půlnoc, celý pokoj na nohou. „Staří“ se vrátili z hospody a vysvětlili nám nyní budoucí, nová pravidla. Bál jsem se tehdy docela dost, i když svěrač vydržel. Nikoho nemlátili, ale zřetelně bylo definováno, jak precizně budeme leštit parkety a dlaždicové chodby, mýt „hajzly“ atd. A že budeme „starým“ nosit „bufet“, aby nemuseli chodit do jídelny; že jim budeme čistit boty a... Zkrátka a dobře, že to máme „za milión“. Opasek jsme museli nosit pouze jediným možným způsobem a totálním prohřeškem by pak bylo si na něj po vzoru mazáka pověsit ohnutý „bagr“ (lžíci). Tímto bagrem se po nekonečném půlroce i „povyšovalo“ a samo sebou to bolelo. Ale skoro všichni to podstoupili, až na několik výjimek, kterým nikdo nerozuměl. „Hele, kluci, Skryja se snad zbláznil. On se nenechá dnes večer povýšit!“ A taky že nenechal. Ostatní jsme vzápětí směli takřka vše a část našich povyšovatelů brzy ostatně zmizela do civilu, ale nikdy nezapomenu na obličej kamaráda Skryji, když klečel v rohu benešovské chodby a čistil dlaždičky zubním kartáčkem. Byl na kraji psychického zhroucení. „Ahoj,“ povídám. Neodpověděl, protože by se rozbrečel. V nacistických koncentračních táborech to, pravda, bylo milionkrát horší, ale je to argument? Neřekl bych. Není v životě zlé situace, kdy by to nemohlo být horší. Zajímavé se přitom zdá, že i navzdory všemu mazáctví jsme nebyli ani v onom prvním, a ještě drsnějším půlroce v Benešově zcela omezováni a hlídáni. Tak například já jsem v podstatě nechodil před barák na ranní rozcvičky a nikdy si toho nikdo ani nevšiml; a pokud snad ano, nehledali mě. Nikomu to nevadilo. Obvykle jsem horem vlezl na zamčené WC a teprve po vícero měsících jsem byl odhalen nějakým „kolegou“, takže mě prostě shora polili. Toť vše. A po povýšení už bylo samozřejmostí, že „za nás“ na rozcvičku chodí pouze mladí. Jen jednou jsem se hloupě zašil za nějaký opřený pingpongový stůl v jakési nevyužité místnosti a zaskočilo mě, že tam od stolku přišel dozorčí chodby a masturboval. Samo sebou jsem na sebe neupozornil, ale nikdy už jsem ten úkryt nevyužil. Podle mého názoru bylo na vojně nejskvělejší, že mi tolik (mladších) vojáků stále něco vyprávělo a že se mi dokonce svěřovali a otvírali mi přímo srdce. Proč, to neumím analyzovat, a mnozí jistě dávno zapomněli, že jsem o čtyři roky starší, anebo to nikdy ani nevzali v potaz. Bohužel docházelo i na nudnější příběhy. Vojín Bárta navštívil třeba taneční zábavu, kde „teprve“ napodruhé sbalil místní dívku, se kterou měl okamžitě sex na parkovišti. Celé mi to opilý po návratu odvyprávěl s detaily, ležel vedle mě na pryčně a popravdě řečeno mi to připadalo banální a skoro o ničem. Ale jeho zaujetí pro krásu žen a důvěra ke mně… To vzhlížení... Že jsem panic, ho ani nenapadlo. Kamarád Váša se zase vrátil z Písku, nebo kde to bydlel, vrátil se po víkendu a o své holce samozřejmě mlčel. Ale ohromil jej film Bounty. Úplně opilý mi děj vyprávěl ještě tu neděli večer a snad hodinu. I on se všemi detaily. A mně teprve v polovině vyprávění došlo, že jsem film přece viděl. Ono to totiž bylo v jeho podání úplně jiné. Jednáním Christiana Fletchera byl ohromen, krásou domorodek uhranut, kapitán Bligh určitě nebyl teplý... Atd. Ale byl jsem rád, když skončil, a nikdy mu nepřiznal, že jsem to znal už z civilu. A to je taky klíčový rozdíl mezi dneškem a socialismem. Tenkrát jste totiž viděli Bounty roku 1986 a ještě roku 1988 ji v biografech pořád a pořád a jako něco úžasného dávali. Mezi mnoha jinými filmy ze socialistického tábora. Prví díl vyorávění o vojně najdete ZDE, druhý ZDE.

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

Čas načtení: 2024-04-29 13:00:01

Co se stalo s Christiane z My děti ze stanice ZOO? Drogové drama stále pokračuje

V rozhovoru z roku 2013 Christiane na otázku, proč nikdy nepřestala užívat nelegální drogy, vysvětlila: „Nikdy jsem se jich nechtěla vzdát. Nic jiného jsem neznala. Rozhodla jsem se žít jiný život než ostatní lidé…“  Život jde dál. I s heroinem Slavná kniha, která vyšla v roce 1978, končí tím, že Christiane byla nucena přestěhovat se k příbuzným na venkov. Matka totiž byla přesvědčena, že Christiane byla k užívání drog „svedena“. Christiane si ovšem myslela své: „Neznám nikoho, kdo by byl prakticky proti své vůli sveden. Většina mladých lidí přijde k heroinu úplně sama, když je na to připravená.“ Navíc když se člověk odhodlá, může si heroin obstarat kdekoli, jak se dočteme v knize. Nicméně v novém prostředí dívka překonávala svou závislost a snažila se začít normální život. V roce 2013 autorka vydala navazující knihu, v níž vylíčila své osudy až do své současnosti. V témže roce se v rozhovoru vyjádřila takto: „Doufám, že Můj druhý život odradí lidi od braní drog víc než moje první kniha… Jsem si docela jistá, že ano. Popisuje, kolik bolesti jsem v životě prožila, a vysvětluje, že zemřu velmi brzy a bolestivou smrtí.“ Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Bouřlivé mládí Christiane nikdy nezapadla do ideálního venkovského světa své babičky. Místo toho se přestěhovala do společného bytu s hvězdami punkové hudby v hamburské čtvrti St. Pauli a vyzkoušela si zpěv a herectví. Není divu, že se v takovém prostředí brzy setkala s heroinem a jeho magické přitažlivosti prostě nedokázala odolat ani po letech abstinence: „To je skvělý, fakt skvělý, říkala jsem si… Jak mi to chybělo, celé ty roky… zdá se ti, že je to nejkrásnější pocit na světě… V tu chvíli jsem si byla jistá, že do závislosti nespadnu znovu. Protože to bylo příliš skvělý. Když už si musíš píchat, neužíváš si to tak… už necítíš rauš, musíš si píchat zas a zas, aby ses cítil normálně, a musíš bojovat s absťákem. A to už jsi v pr*eli…“ A přesně v takovém stavu už brzy zase lítala. A navíc se „spřátelila“ s novou drogou – kokainem. Disneyland pro feťáky V letech 1982–1985 žila Christiane v Curychu u rodiny Keelových, majitelů nakladatelství Diogenes. Anna Keelová si s ní náramně rozuměla – přála si poznat slavnou dívku, protože její příběh byl jedinou knihou, kterou její dva synové kdy četli. V rodině se Christiane zkoušela zajímat o umění, chodila do opery a setkávala se s významnými lidmi. Záhy však poznala, že toto není její svět. O to více ji to táhlo na Platzspitz, který popsala jako Disneyland pro feťáky. Tehdy představoval největší otevřenou drogovou scénu v Evropě, kde se denně scházelo až 3000 feťáků z celého světa: „Sedí na koberci z injekčních stříkaček, na květinových záhonech, za keříky a vpichují si jehly do žil na pažích a nohách před zvědavými pohledy kolemjdoucích. Někteří si strhávají oblečení, aby našli neporušenou žílu na těle plném hnisavých boláků. I v zimě. Píchají se do třísla, do krku, protože jiné žíly už jsou zanícené. Polonahá těla leží venku – zmodralá zimou, někteří jsou mrtví.“ Kapitola končí tím, že Christiane je postavena před soud, protože ji párkrát přistihli s heroinem. Nakonec ji pošlou do vězení, které popisuje jako svého druhu lék. Cítila se tam prý svobodněji než kdekoliv na svobodě. Prokletí řeckých bohů Christiane utekla před svou minulostí do Řecka. Tam se zamilovala do pohledného Řeka, který se kdysi jako teenager přidal k hippies a nyní cestoval po řeckých ostrovech ve stopách Odyssea. Vroucně se milovali a žili divoce a svobodně. Vařili si na táborovém ohni a spali v chatrčích nebo pod hvězdami na pláži. Ale tento rajský život nemohl skončit dobře. I její přítel totiž vyzkoušel drogy hippies, včetně heroinu, a tak je časem oba dostihla minulost. Po rozchodu se Christiane vrátila do Berlína. Nyní ji sužovala těžká cirhóza jater, bolest a osamělost. Objevily se u ní i myšlenky na sebevraždu. Matkou na jedničku Přes všechny své excesy jednu věc Christiane zvládla výborně. Ve svých 34 letech, po potratech a interrupcích, se stala opravdovou a milující matkou. „Byla to jediná věc, která se mi kdy podařila,“ řekla o svém synovi, který je její největší láskou a jedinou skutečnou šancí, jakou kdy dostala: „Od prvních okamžiků byl Phillip krásný. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděla a on zakřičel, jsem byla nejšťastnější člověk na světě. Neexistují slova, která by to popsala. Ta malá bytůstka, která mě potřebovala, byla tady. A on byl teď všechno, co jsem potřebovala já. Všechno ostatní mi bylo ukradené.“ Opět ta minulost Bohužel, ani tuto příležitost nedokázala využít. Tentokrát jí však štěstí nevzala drogová závislost, protože už léta se léčila v substitučním programu a dostávala jen malou dávku metadonu. Opět se jednou snažila utéct před svou pochybnou slávou, a protože syn si přál žít v místě s podobnou kulturou a počasím jako v Berlíně, rozhodla se pro Amsterdam. Když chlapce odhlásila ze školy v Německu, spustili z úřadu pro péče o mládež poplach a syna jí odebrali. Christiane se podařilo získat ho zpět a s pomocí pochybného přítele uprchnout do Holandska. Tam jí brzy došly peníze. Vrátila se zpět do Berlína a lidé z úřadu, kteří měli za to, že do Holandska utekla kvůli lepší dostupnosti drog, jí s pomocí policejní síly odeberali syna z vlaku. Příběh, který budil mladé ze spaní. My děti ze stanice Zoo byl nejlepší antidrogovou kampaní Číst více Když se vám zhroutí svět Christiane se zhroutil svět: „Úplně jsem se sesypala. Řvala jsem tak, že jsem musela zůstat doma celé týdny. Měla jsem tak oteklé oči od pláče a z nevyspání, že jsem se styděla jít na ulici.“ To, že by mohla syna získat zpět, ji v tu chvíli nenapadlo, a proto si ještě téhož dne píchla drogu: „Z dlouhého seznamu mých stupidních rozhodnutí byl návrat k heráku to nejpitomější ze všech. Jednou mi Kai Hermann řekl: ‚Kdybys teď dokázala dodat čistý vzorek moči, mohli bychom zvrátit rozhodnutí střediska péče o dítě a zažalovat všechna média.‘ Jenomže já jsem něčeho takového nebyla schopná.“ Syna se jí ale podařilo získat do péče o dva roky později v roce 2010. Přesto závěr knihy nepůsobí moc optimisticky. Christiane bojuje s vážnou nemocí. Obává se, že jí brzy selžou játra a jednoho dne se zcela otráví. Tento stav je důsledkem hepatitidy C, kterou se před mnoha lety nakazila z infikované jehly. Tentokrát to snad vyjde Vlastně je velkým úspěchem, že Christiane stále žije. Podle poslední zprávy, kterou lze o naší hrdince nalézt na internetu, byla v roce 2013 součástí skupiny bezdomovců závislých na heroinu, kteří se scházeli na berlínském Hermannplatzu. V roce 2016 její partner, který rovněž patřil do této party, zemřel v důsledku užívání heroinu. Christiane poté se skupinou přerušila kontakt a přestěhovala se do útulku pro bezdomovce. Když jej v květnu 2023 opouštěla, prohlásila: „Stěhuji se do země, kde jsem vždy chtěla být… Můžu zestárnout na malém statku s kravami a prasaty.“ Chce tam zůstat čistá. Tak jí držme palce, aby jí to konečně vyšlo. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat.

Čas načtení: 2024-06-23 18:00:01

Německá stíhačka Fw 190 byla postrachem RAF, než s ní zmatený pilot přistál v Anglii. Při akci přišli Češi o velitele

Památný a tragický souboj byl důležitý i z jiného důvodu. Na základně RAF v britském Pembrey přistál onoho dne, 23. června 1942, německý letoun Focke-Wulf Fw 190A-3. Což poskytlo Britům unikátní příležitost k prozkoumání tohoto obávaného stroje. Incident odhalil technologické výhody Luftwaffe a ukázal odvahu československých letců, kteří hráli v tomto leteckém souboji klíčovou roli. Pilotovat Létající pevnost bylo jako hrát o život v ruletě, bombardéry B-17 měly osmdesátiprocentní ztráty Číst více Moderní německý stíhací letoun byl postrachem RAF Na začátku druhé světové války mělo Královské letectvo (RAF) taktickou výhodu v boji vzduch-vzduch s technologicky vyspělým a rychlým letounem Supermarine Spitfire. Podle serveru planehistoria.com se však situace drasticky změnila s příchodem německého Focke-Wulfu Fw 190 v srpnu 1941. Ve vzdušných soubojích se Fw 190 rychle ukázal jako více než zdatný soupeř, neboť letouny Spitfire překonával v soubojích v malých až středních výškách. Göring si tajemství letounu střežil Luftwaffe proto udržovala přísný kodex utajení kolem Fw 190, a to až do té míry, že vrchní velitel Luftwaffe Hermann Göring vydal rozkazy zakazující pilotům Luftwaffe létat s Fw 190 přímo nad britskou půdou, aby se zabránilo sestřelení a získání neporušeného exempláře. Britská vojenská rozvědka vymýšlela různé plány, jak ukořistit Fw 190 a dopravit ho zpět do Británie. Mezi ně patřilo vyslání německy mluvícího důstojníka RAF převlečeného za pilota Luftwaffe na okupované území, aby zinscenoval problémy s motory v jiném letadle a požádal o přesednutí do Fw 190 po přistání, komando na francouzském pobřeží mělo poté jeden ze strojů násilím ukrást. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Odvaha našich letců i jejich ztráty Spojenecké bombardéry se ten den vracely v doprovodu naší stíhací peruti pod velením podplukovníka (wing commander) Aloise Vašátka, leteckého esa s 26 potvrzenými sestřely. Čechoslováci se pustili s nepřítelem do nerovného souboje, protože jejich „pětky“ (Spitfire Mk.VB) za výkony Fw 190 zaostávaly. Ukázali neuvěřitelnou odvahu a dovednost, když se nebáli postavit elitním a zkušeným německým pilotům. Bombardéry se dostaly zpět na základnu všechny a v pořádku, ale jejich bezpečný návrat vykoupil československý pluk ztrátou sedmi stíhačů. Mezi nimi byl také velitel, podplukovník Vašátko, který se srazil s Focke-Wulfem poddůstojníka Reuschlinga. Zatímco Němec ze zničeného stroje dokázal vyskočit a byl zajat, Vašátkovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Český četař utahal německého nadporučíka Jedním z německých útočníků byl nadporučík Faber. Toho si vyhlédl náš stíhač František Trejtnar a zahájil s ním manévrovací souboj. Německý pilot během souboje ztratil orientaci, letouny se dostaly až nad Exeter a Faberovi se cílevědomého Čechoslováka nedařilo setřást. Během tohoto duelu se Trejtnar projevil jako mimořádně zručný pilot, ale na zkušeného Němce v lepším stroji nakonec nestačil. Nepřátelský pilot vystoupal do slunce, provedl tzv. Immelmannův překrut a čelním útokem svého pronásledovatele sestřelil. Trejtnarovi se však i přes zranění střepinou podařilo z letounu vyskočit. Radost z vítězství vystřídal šok Vítězný souboj otupil pozornost německého pilota a vzápětí se dopustil těžko uvěřitelné navigační chyby. Bristolský záliv zaměnil s kanálem La Manche a namísto jižního kurzu na domovskou základnu směřoval na sever, hlouběji do britského vzdušného prostoru, nad Wales. Rozhodl se přistát na nejbližším letišti, jímž byla základna RAF v Pembrey v Anglii. Pozemnímu personálu Královského letectva, které nevěřilo vlastním očím, zamával Herr Oberleutnant ještě před přistáním křídly, aby oznámil sestřel, a pak už na britském letišti hladce přistál. Četař Jeffreys vyskočil na křídlo Focke-Wulfu a Fabera zajal namířenou signální pistolí, neboť jako člen pozemního personálu nebyl ozbrojen. A spojencům se do ruky dostal nepoškozený obávaný stroj. Kořist byla pečlivě zkoumána Ukořistěný letoun byl nejprve zcela rozebrán a prozkoumán britskými inženýry. Potom byl stroj znovu sestaven a pečlivě testován. Jedním z takových testů bylo jeho nasazení do simulovaných leteckých soubojů s novým Spitfirem Mk.IX, což pilotům RAF umožnilo nejen seznámit se s novým letounem, ale také jej přímo porovnat s nepřátelskou stíhačkou a procvičit si, jak Fw 190 vymanévrovat. V závěrečných zprávách po ukončení testování a simulací dospěli inženýři a piloti RAF k závěru, že Fw 190 byl dobře navržený stíhací letoun, ale měl problémy ve větších výškách. Nakonec se stroj stal součástí 1426. letky RAF (někdy žertem označované jako Rafwaffe) nepřátelských letadel, kde piloti RAF prováděli prohlídky ukořistěných letadel Luftwaffe. K tomuto prvnímu se později připojily další tři Fw 190, jejichž piloti také omylem přistáli na britských leteckých základnách kvůli dezorientaci. Němec úspěšně simuloval, že je cvok Další osud německého pilota popisuje server military-history.fandom.com. Po svém zajetí byl Faber internován v Kanadě. Tam se mu podařilo úspěšně přesvědčit britské úřady, že trpí epilepsií, a v roce 1944 povolily jeho repatriaci. Krátce po svém návratu se opět zapojil do bojů a létal v předních liniích. František Trejtnar se po válce vrátil do Československa a rozhodl se zůstat v armádě, ze které byl v roce 1950 propuštěn. Další život strávil v Brně. Zemřel v roce 1982. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Generál SS a jeho miliardové konto

Čas načtení: 2025-01-31 12:39:35

809. námořní letecká peruť [1982-1982]

Autor: FiBe Datum: 31.01.2025 12:39:35 Název:Name:809. námořní letecká peruť809 Naval Air SquadronOriginální název:Original Name:No. 809 Naval Air Squadron FAADatum vzniku:Raised/Formed:08.04.1982Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:17.12.1982Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed: 08.04.1982-DD.MM.RRRR Yeovil, RNAS Yeovilton DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR -, HMS Hermes (R 12) DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? DD.MM.RRRR-17.12.1982 Yeovil, RNAS Yeovilton Velitel:Commander:08.04.1982-17.12.1982 Gedge, Tim (Lieutenant-Commander)Výzbroj:Armament:08.04.1982-17.12.1982 BAe Sea Harrier FRS.1Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.wings-aviation.chen.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-11-13 20:26:30

Akční služba [1946-RRRR]

Autor: wade Datum: 13.11.2024 20:26:30 Název:Name:Akční službaAction ServiceOriginální název:Original Name:Service Action (SA)Datum vzniku:Raised/Formed:01.02.1946Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:DD.MM.RRRRNástupce:Successor:--Nadřízený úřad:Higher Authority:01.02.1946-02.04.1982 Kontrarozvědná služba (SDECE)02.04.1982-DD.MM.RRRR Generální ředitelství pro vnější bezpečnost (DGSE)01.02.1946-02.04.1982 Counter-Intelligence Service (SDECE)02.04.1982-DD.MM.RRRR General Directorate of External Security (DGSE)Dislokace:Deployed:01.02.1946-DD.MM.RRRR Paris, kasárny / Přednosta / náčelník:Chief: 01.02.1946-DD.MM.1956 Morlane, Jacques ( )DD.MM.1956-DD.MM.1962 Roussillat, Robert ( )DD.MM.1962-DD.MM.1964 de Froment, Georges-Pierre ( )DD.MM.1964-DD.MM.1970 Devigny, André ( )DD.MM.1970-DD.MM.1972 Martin ( )DD.MM.1972-DD.MM.1974 Morbieu ( )DD.MM.1974-DD.MM.1979 de Gaigneron de Marolles, Alain ( )DD.MM.1979-DD.MM.1982 Grillot, Georges ( )DD.MM.1982-DD.12.1984 Lorblanchés, Jean-Claude ( )DD.12.1984-01.09.1987 Lesquer, Jean-Claude ( )01.09.1987-DD.MM.1989 Heinrich, Jean ( )DD.MM.1989-DD.09.1991 Costedoat, Pierre-Jacques ( )DD.09.1991-DD.MM.RRRR de Loustal, Patrice ( )DD.MM.RRRR-DD.07.1997 Champtiaux, Dominique ( )DD.07.1997-DD.07.1999 Joana, Pierre-Michel ( )DD.07.1999-DD.MM.2004 Fleury, Bertrand ( )DD.MM.2004-DD.MM.2008 Rastouil, Christophe ( )DD.MM.2008-DD.MM.2011 Suptil, Christophe ( )DD.MM.2011-DD.01.2014 Germain, Jacques ( )DD.01.2014-DD.MM.2018 Le Nen, Nicolas ( )Podřízené úřady či jednotky:Subordinated Agencies or Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-01-24 15:14:38

825. námořní letecká peruť [1982-1982]

Autor: FiBe Datum: 24.01.2025 15:14:38 Název:Name:825. námořní letecká peruť825 Naval Air SquadronOriginální název:Original Name:No. 825 Naval Air Squadron FAADatum vzniku:Raised/Formed:07.05.1982Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:17.09.1982Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed:07.05.1982-DD.MM.RRRR Helston, RNAS Culdrose DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? DD.MM.RRRR-17.09.1982 Yeovil, RNAS Yeovilton Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Výzbroj:Armament:07.05.1982-17.09.1982 Westland Sea King HAS.2Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.wings-aviation.chen.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-01-29 11:20:39

848. námořní letecká peruť [1982-1982]

Autor: FiBe Datum: 29.01.2025 11:20:39 Název:Name:848. námořní letecká peruť848 Naval Air SquadronOriginální název:Original Name:No. 848 Naval Air Squadron FAADatum vzniku:Raised/Formed:17.04.1982Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:30.11.1982Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed:17.04.1982-30.11.1982 Yeovil, RNAS Yeovilton Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Výzbroj:Armament:17.04.1982-30.11.1982 Westland Wessex HU Mk.5Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.wings-aviation.chen.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-01-29 11:53:30

847. námořní letecká peruť [1982-1982]

Autor: FiBe Datum: 29.01.2025 11:53:30 Název:Name:847. námořní letecká peruť847 Naval Air SquadronOriginální název:Original Name:No. 847 Naval Air Squadron FAADatum vzniku:Raised/Formed:07.05.1982Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:24.09.1982Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed:07.05.1982-DD.MM.RRRR Yeovil, RNAS Yeovilton DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? DD.MM.RRRR-24.09.1982 Port Stanley, ? Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Výzbroj:Armament:07.05.1982-24.09.1982 Westland Wessex HU Mk.5Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.wings-aviation.chen.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-03-15 18:32:56

Cantieri Navali del Tirreno Riuniti SpA [1966-1984]

Autor: Aubi Datum: 15.03.2025 18:32:56 Název:Name:Cantieri Navali del Tirreno Riuniti SpACantieri Navali del Tirreno Riuniti SpAOriginální název:Original Name:Cantieri Navali del Tirreno Riuniti SpAHistorie názvů:History of Names:DD.MM.1906-DD.MM.194R SA Cantieri Navali Riuniti DD.MM.194R-DD.04.1966 Cantieri Navali Riuniti SpADD.04.1966-01.01.1984 Cantieri Navali del Tirreno Riuniti SpADD.MM.1906-DD.MM.194R SA Cantieri Navali Riuniti DD.MM.194R-DD.04.1966 Cantieri Navali Riuniti SpADD.04.1966-01.01.1984 Cantieri Navali del Tirreno Riuniti SpAObory výroby:Production Subjects:loděniceshipyardsSídlo hlavního závodu:Headquarters:DD.MM.1906-01.01.1984 Janov / DD.MM.1906-01.01.1984 Genova / Názvy a sídla poboček:Subsidiary Name and Location:DD.MM.1906-DD.MM.1984 Palermo / DD.MM.1906-DD.MM.1984 Ancona / DD.MM.1906-DD.MM.1913 La Spezia-Muggiano / DD.MM.1907-DD.MM.1912 Messina / DD.MM.1966-01.01.1984 Janov-Le Grazie DD.MM.1966-01.01.1984 Sestri Levante-Riva Trigoso DD.MM.1981-01.01.1984 La Spezia-Muggiano DD.MM.1906-DD.MM.1984 Palermo / DD.MM.1906-DD.MM.1984 Ancona / DD.MM.1906-DD.MM.1913 La Spezia-Muggiano / DD.MM.1907-DD.MM.1912 Messina / DD.MM.1966-01.01.1984 Genova-Le Grazie DD.MM.1966-01.01.1984 Sestri Levante-Riva Trigoso DD.MM.1981-01.01.1984 La Spezia-Muggiano Vznik:Founded:DD.MM.1906DD.MM.1906Zánik:Cancelled:01.01.198401.01.1984Produkty:Products:DD.MM.1926-DD.MM.1926 Legnano DD.MM.1927-DD.MM.1927 LepantoDD.MM.1927-DD.MM.1927 AzioDD.MM.1929-DD.MM.1929 Emanuele PessagnoDD.MM.1930-DD.MM.1930 Nicoloso da ReccoDD.MM.1934-DD.MM.1934 GrecaleDD.MM.1934-DD.MM.1934 MaestraleDD.MM.1936-DD.MM.1936 Centauro DD.MM.1936-DD.MM.1936 Climene DD.MM.1936-DD.MM.1936 CignoDD.MM.1936-DD.MM.1936 CignoDD.MM.1936-DD.MM.1936 Castore DD.MM.1937-DD.MM.1937 Orsa DD.MM.1937-DD.MM.1937 Orione DD.MM.1938-DD.MM.1938 Bersagliere DD.MM.1938-DD.MM.1938 Granatiere DD.MM.1938-DD.MM.1938 Fuciliere DD.MM.1938-DD.MM.1938 Alpino DD.MM.1941-DD.MM.1941 Pompeo MagnoDD.MM.1941-DD.MM.1941 Mitragliere DD.MM.1942-DD.MM.1942 Ulpio Traiano DD.MM.1942-DD.MM.1942 Ottaviano AugustoDD.MM.1942-DD.MM.1942 Bombardiere DD.MM.1942-DD.MM.1942 MZ 737DD.MM.1951-DD.MM.1951 Proteo (A 5310)DD.MM.1971-DD.MM.1971 Audace (D 551)DD.MM.1974-DD.MM.1974 Ammiraglio Magnaghi (A 5303)DD.MM.1975-DD.MM.1975 Stromboli (A 5327)DD.MM.1976-DD.MM.1976 Lupo (F 564)DD.MM.1976-DD.MM.1976 BAP Carvajal (FM-51)DD.MM.1977-DD.MM.1977 Sagittario (F 565)DD.MM.1977-DD.MM.1977 Vesuvio (A 5329)DD.MM.1978-DD.MM.1978 ARV Mariscal Sucre (F-21)DD.MM.1978-DD.MM.1978 Perseo (F 566)DD.MM.1978-DD.MM.1978 BAP Villavisencio (FM-52)DD.MM.1979-DD.MM.1979 ARV General Urdaneta (F-23)DD.MM.1979-DD.MM.1979 ARV Almirante Brión (F-22)DD.MM.1980-DD.MM.1980 ARV General Salom (F-25)DD.MM.1980-DD.MM.1980 ARV General Soublette (F-24)DD.MM.1980-DD.MM.1980 ARV Almirante García (F-26)DD.MM.1980-DD.MM.1980 Esmeraldas (CM11)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Manabi (CM12)DD.MM.1981-DD.MM.1981 El Oro (CM14)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Astore P 423DD.MM.1981-DD.MM.1981 Grifone P 424DD.MM.1981-DD.MM.1981 Grecale (F 571)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Los Rios (CM13)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Los Galapagos (CM15)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Maestrale (F 570)DD.MM.1981-DD.MM.1981 Libeccio (F 572)DD.MM.1982-DD.MM.1982 Gheppio P 425DD.MM.1982-DD.MM.1982 Scirocco (F 573)DD.MM.1982-DD.MM.1982 Aliseo (F 574)DD.MM.1983-DD.MM.1983 Artigliere (F 582)DD.MM.1983-DD.MM.1983 Condor P 426DD.MM.1983-DD.MM.1983 Euro (F 575)DD.MM.1983-DD.MM.1983 Espero (F 576)Poznámka:Note:1906 vznik sloučením loděnic v Palermu, Anconě a Muggianu1912 majitelem Piaggio1966 sloučení s druhou loděnicí Piaggia, Cantieri del Tirreno1973 majitelem IRI - Institut pro průmyslovou rekonstrukci, součástí Italcantieri1979 převedení pod Fincantieri1984 sloučení s ostatními pobočkami Fincantieri-Zdroje:Sources:it.wikipedia.orgit.wikipedia.orgit.wikipedia.orgit.wikipedia.orgen.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-09-24 17:24:12

61. smíšený ženijní prapor cizinecké legie [1971-1982]

Autor: wade Datum: 24.09.2024 17:24:12 Název:Name:61. smíšený ženijní prapor cizinecké legie61st Mixed Engineer Battalion of the Foreign LegionOriginální název:Original Name:61e Bataillon Mixte de Génie Légion (61e BMGL)Datum vzniku:Raised/Formed:01.01.1971Předchůdce:Predecessor:Datum zániku:Disbanded:01.11.1982Nástupce:Successor: 72. ženijní pluk 72nd Engineer RegimentNadřízené velitelství:Higher Command: 01.01.1971-01.08.1976 7. vojenská oblast01.08.1976-01.07.1981 5. vojenská oblast01.07.1981-01.11.1982 6. vojenská oblast 01.01.1971-01.08.1976 7th Military Region01.08.1976-01.07.1981 5th Military Region01.07.1981-01.11.1982 6th Military RegionDislokace:Deployed: 01.01.1971-01.09.1978 Montferrat, kasárny Canjuers / 01.09.1978-01.07.1981 Millau, kasárny Larzac / 01.07.1981-01.11.1982 Mourmelon-le-Grand, kasárny / Velitel:Commander: 01.01.1971-DD.10.1972 Bouchier ( )DD.10.1972-11.10.1974 Debent ( )11.10.1974-DD.10.1976 Brunet ( )DD.10.1976-17.10.1978 Bissonnier ( )17.10.1978-DD.10.1980 Bastian ( )DD.10.1980-01.11.1982 Bironneau ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRPoznámka:Note:--Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-12-31 17:45:47

Skupina vojenské adaptační služby [1982-2008]

Autor: wade Datum: 31.12.2024 17:45:47 Název:Name:Skupina vojenské adaptační službyMilitary Service Adaptation GroupOriginální název:Original Name:Groupement du Service Militaire Adapté (GSMA)Datum vzniku:Raised/Formed:01.07.1982Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:15.07.2008Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command: 01.07.1982-01.02.1991 Ozbrojené síly skupiny Antily-Guyana01.02.1991-15.07.2008 Ozbrojené síly v Guyane01.07.1982-15.07.2008 Velitelství vojenské adaptační služby 01.07.1982-01.02.1991 Armed Forces of the Antilles-Guyana Group01.02.1991-15.07.2008 Armed Forces in the Guyane01.07.1982-15.07.2008 Military Adaptation Service CommandDislokace:Deployed:01.07.1964-01.07.1976 Saint-Jean-du-Maroni, kasárny / Velitel:Commander:01.07.1964-01.07.1976 ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRPoznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.troupesdemarine-ancredor.orgfr.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-09-12 10:52:27

Flota [1971- ]

Autor: FiBe Datum: 12.09.2024 10:52:27 Název:Name:FlotaFleetOriginální název:Original Name:FleetDatum vzniku:Raised/Formed:DD.MM.1971Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:DD.MM.RRRRNástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Londýn, Northwood Headquarters Velitel:Commander:DD.11.1971-DD.12.1973 Ashmore, Edward Beckwith (Admiral)DD.12.1973-DD.10.1975 Lewin, Terence Thornton (Admiral)DD.10.1975-DD.03.1977 Treacher, John Devereux (Admiral of the fleet)DD.03.1977-DD.05.1979 Leach, Henry Conyers (Admiral)DD.05.1979-DD.04.1981 Eberle, James Henry Fuller (Admiral)DD.04.1981-DD.10.1982 Fieldhouse, John David Elliott (Admiral)DD.10.1982-DD.06.1985 Staveley, William Doveton Minet (Admiral)DD.06.1985-DD.05.1987 Hunt, Nicholas John Streynsham (Admiral)DD.05.1987-DD.04.1989 Oswald, John Julian Robertson (Admiral)DD.04.1989-DD.01.1991 Bathurst, David Benjamin (Admiral)DD.01.1991-DD.12.1992 Slater, John Cunningham Kirkwood (Admiral)DD.12.1992-DD.06.1995 White, Hugo Moresby (Admiral)DD.10.1995-DD.09.1997 Abbott, Peter Charles (Admiral)DD.09.1997-DD.09.1998 Boyce, Michael Cecil (Admiral)DD.09.1998-DD.11.2000 Essenhigh, Nigel Richard (Admiral)DD.11.2000-DD.09.2002 West, Alan William John (Admiral)DD.09.2002-DD.11.2005 Band, Jonathon (Admiral)DD.11.2005-DD.11.2007 Burnell-Nugent, James Michael (Admiral)DD.11.2007-DD.06.2009 Stanhope, Mark (Admiral)DD.06.2009-DD.01.2012 Soar, Trevor Alan (Admiral)DD.01.2012-DD.12.2012 Zambellas, George Michael (Admiral)DD.12.2012-DD.02.2016 Jones, Philip Andrew (Vice Admiral)DD.02.2016-DD.03.2019 Key, Benjamin John (Vice Admiral)DD.03.2019-DD.09.2021 Kyd, Jeremy Paul (Vice Admiral)DD.09.2021-DD.MM.RRRR Burns, Andrew Paul (Vice Admiral)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.11.1971-DD.05.1974 Pope, John Ernle (Vice Admiral)DD.05.1974-DD.04.1976 Roberts, John Oliver - radm ( )DD.04.1976-DD.10.1978 Berger, Peter Egerton Capel (Vice Admiral)DD.10.1978-DD.06.1980 Staveley, William Doveton Minet (Vice Admiral)DD.06.1980-DD.05.1982 Hallifax, David John (Vice Admiral)DD.05.1982-DD.06.1984 Anson, Edward Rosebery (Vice Admiral)DD.06.1984-DD.11.1986 Webster, John Morrison (Vice Admiral)DD.11.1986-DD.12.1987 Hogg, Robin I. T. - radm ( )DD.12.1987-DD.02.1990 Dingemans, Peter George Valentin - radm ( )DD.02.1990-DD.06.1992 Newman, Roy Thomas (Vice Admiral)DD.06.1992-DD.06.1994 Biggs, Geoffrey William Roger - radm ()DD.06.1994-DD.06.1997 Tod, Jonathan James Richard (Vice Admiral)DD.06.1997-DD.01.1999 Blackham, Jeremy Joe (Vice Admiral)DD.01.1999-DD.05.2001 Malbon, Fabian (Vice Admiral)DD.05.2001-DD.07.2002 Band, Jonathon (Vice Admiral)DD.07.2002-DD.06.2004 Stanhope, Mark (Vice Admiral)DD.06.2004-DD.10.2006 McClement, Timothy Pentreath (Vice Admiral)DD.10.2006-DD.07.2009 Boissier, Robin Paul (Vice Admiral)DD.07.2009-DD.01.2011 Ibbotson, Richard Jeffrey (Vice Admiral)DD.01.2011-DD.12.2011 Zambellas, George Michael (Vice Admiral)DD.12.2011-DD.04.2012 Jones, Philip Andrew (Vice Admiral)DD.04.2012-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRČestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:DD.MM.1971-DD.MM.2012: Vrchní velitel flotyDD.MM.2012-DD.MM.RRRR: Velitel flotyDD.MM.1971-DD.MM.2012: Commanders-in-Chief FleetDD.MM.2012-DD.MM.RRRR: Fleet CommanderZdroje:Sources:en.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-09-19 19:20:28

Ščelokov, Nikolaj Anisimovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.09.2024 19:20:28 Příjmení:Surname:ŠčelokovShchelokovJméno:Given Name:Nikolaj AnisimovičNikolay AnisimovichJméno v originále:Original Name:Николай Анисимович ЩёлоковFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:armádní generálArmy GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:doktor ekonomických vědDoctor of Economical SciencesŠlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:26.11.1910 Almaznaja / 26.11.1910 Almaznaya / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.12.1984 Moskva / 13.12.1984 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- ministr vnitra SSSR (1966-1982)- člen ÚV KSSS (1968-1983)- minister of Internal Affairs of USSR (1966-1982- member of Central Committe of CSPU (1968-1983)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina socialistické práce (č. 19395)- 17.12.1982 byl sesazen z pozice ministra vnitra v důsledku rozsáhlého vyšetřování, během kterého vyšla najevo Ščelokovova rozsáhlá korupce a zneužití moci, kdy celková škoda státu byla vyčíslena na půl milionu rublů, 19.02.1983 spáchala sebevraždu jeho žena, 15.06.1983 byl vyloučen z ÚV KSSS, 06.11.1984 byl degradován, 07.12.1984 vyloučen ze strany a 12.12.1984 mu byla odebrána všechna vyznamenání (včetně Hrdiny socialistické práce), mimo ta získaná za války - spáchal sebevraždu - Hero of Socialist Labor (No. 19395)- on 17.12.1982 was demoted from position of minister of internal affairs due to big investigation, when was revealed his great corruption and abuse of power, when the damage to the state was counted about 500,000 rubbles, on 19.02.1983 his wife committed suicide, on 15.06.1983 was expelled from Central Committe of CSPU, on 06.11.1984 was demoted, on 07.12.1984 was expelled from the party and on 12.12.1984 was stripped of all awards (inclouding Hero of socialist labour), apart those received during the war - committed suicide Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=9026shieldandsword.mozohin.ru

Čas načtení: 2024-09-24 15:50:49

72. ženijní pluk [1982-1996]

Autor: wade Datum: 24.09.2024 15:50:49 Název:Name:72. ženijní pluk72nd Engineer RegimentOriginální název:Original Name:72e Régiment du Génie (72e RG)Datum vzniku:Raised/Formed:01.11.1982Předchůdce:Predecessor:Datum zániku:Disbanded:20.06.1996Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command: 01.11.1982-20.06.1996 6. vojenská oblast 01.11.1982-20.06.1996 6th Military RegionDislokace:Deployed: 01.11.1982-20.06.1996 Mourmelon-le-Grand, kasárny / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRČestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-01-17 16:10:45

899. námořní letecká peruť [1980-2005]

Autor: FiBe Datum: 17.01.2025 16:10:45 Název:Name:899. námořní letecká peruť899 Naval Air SquadronOriginální název:Original Name:No. 899 Naval Air Squadron FAADatum vzniku:Raised/Formed:31.03.1980Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:31.03.2005Nástupce:Successor:--Nadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed: 31.03.1980-DD.MM.RRRR Yeovil, RNAS Yeovilton DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? 05.04.1982-21.07.1982 -, HMS Hermes (R 12) 05.04.1982-21.07.1982 -, HMS Invincible (R 05) DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? DD.MM.RRRR-31.03.2005 Yeovil, RNAS Yeovilton Velitel:Commander: 31.03.1980-19.01.1981 Ward, N. (Lieutenant-Commander)19.01.1981-03.02.1983 Thomas, N. W. (Lieutenant-Commander)03.02.1983-DD.MM.RRRR Thornten, D. J. (Lieutenant-Commander)DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Výzbroj:Armament:31.03.1980-DD.MM.RRRR Hawker Hunter T Mk.8M31.03.1980-DD.06.1993 BAe Sea Harrier FRS.1DD.06.1993-31.03.2005 BAe Sea Harrier FA.2Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:www.wings-aviation.chen.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-01-18 10:06:59

ARG - ARA Santa Fe (S-21)

Autor: buko1 Datum: 18.01.2025 10:06:59 Název:Name:ARA Sante FeARA Sante FeOriginální název: Original Name:ARA Sante FeKategorie:Category:ponorkasubmersible ship (SS)Třída: Class:BalaoKódové označení:Pennant Number:S-21Loděnice:Builder:Electric Boat Company, Groton Založení kýlu:Laid Down:06.01.1944Spuštění na vodu:Launched:19.11.1944Uvedení do služby:Commissioned:DD.MM.1971Vyřazení ze služby:Decommissioned:25.04.1982 poškodená po britskom útoku a opustená v prístave Gritviken padla do britských rúk, 26.04.1982 sa v prístave móle potopila. V roku 1985 vyzdvihnutá, odstránená výzbroj a ďalšie vybavenie a 20.02.1985 potopená asi 5 míľ severne od Južnej Georgie / damaged after a British attack and abandoned in the port of Gritviken, fell into British hands, sank in the port pier on 26.04.1982. Raised in 1985, removed armament and other equipment and sunk on 20.02.1985 about 5 miles north of South GeorgiaPotopené lodě:Sunk Ships:DD.MM.RRRR -Velitel: Commander: DD.MM.RRRR-25.04.1982 Bicain, Horacio - kapitán ( )Jednotka:Unit:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/ARA_Santa_Fe_(S-21)

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2022-04-24 10:57:15

Moskva pod hladinou aneb O (příliš?) drahých lodích

Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec. To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života. General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak. Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires. (Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.) Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém. Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech. Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update. Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím. Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila. Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala. Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze. Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr. Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce. Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho. Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil? Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…? Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-03 14:35:24

Knižně vyšel deník, který si Jaroslav Foglar vedl ve Švýcarsku

U příležitosti stého výročí prvního z Foglarových pobytů ve Švýcarsku vydala Skautská nadace čtyřdílnou publikaci Jestřábova švýcarská dobrodružství. Není to všeobecně známo, ale autor Rychlých šípů navštívil „stát pod Alpami“ dokonce sedmkrát. Poprvé už ve třinácti letech – a hned takřka na čtvrt roku. Pobytu nepřímo pomohl člen 2. pražského oddílu skautů Ladislav Filip. Ten studoval medicínu a roku 1919 ve „Švýcarech“ vytipovával ve službách Červeného kříže hotely a statky, v nichž by se mohly zotavovat československé děti. Zvládl to, i když ne sám, a již napřesrok Švýcarsko navštívilo na 800 našich chlapců a děvčat. Jedním se stal i Foglar (až později přezdívaný Jestřáb), a to díky tomu, že na začátku osmé třídy vybral sbor školy ovlivněný jeho třídním Stunou. Určitě tomu lze říkat štěstí, protože ne všechny školy tak byly osloveny. Co víc, z každé směl jet jediný žák. Z vršovického nádraží vyrazili za zpěvu státní hymny večer 3. září 1920 uvnitř armádně zabezpečeného sanitního vlaku číslo 202 a Jaroslav Foglar putoval pod číslem 186. Cesta trvala tři dni a čtyři noci, kdy se stravovali „komisárkem“ či kaší a pili k tomu kakao. Třetího dne opustili rakouský Linec a překonali švýcarskou hranici do města Buchs, kam pro ně z metropole dojela choť našeho velvyslance Duška, z Curychu jistý pan Jokl a ze Sankt Gallenu jistý pan Stavebník. V doprovodu pracovnice švýcarského Červeného kříže pokračoval Foglar plus čtyři chlapci jiným vlakem, přičemž na nádražích si děti rozebíraly tamní rodiny. Tři hoši tak postupně zmizeli a smrákalo se. Psychicky tísněný Foglar nakonec zůstal ve vagónu jen s jediným chlapcem. V Yverdon-les-Bains byl pouze předán přednostovi, a ten jej od rychlíku vedl k jinému nástupišti a předal vedoucímu osobního vlaku. „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána,“ vzpomíná Jaroslav Foglar nostalgicky v autobiografii. „Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“ Bylo to dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet (1680 metrů nad mořem) a dočasným chlapcovým domovem se stal statek Alberta (1898–1961) a Blanche (1899–1993) Randinových, manželů ve věku 22 a 21 let. Tehdejší Valeyeres leželo kilometr od později přifařeného Rances. Foglar tu pracoval jako pasáček krav a také česal révu i švestky. Jak vzpomíná, zpíval po večerech české písničky, a jednou směl zpívat i na představení Armády spásy. Cestu domů nastoupil 10. listopadu. Po celý čas si vedl deník, který se dochoval, má 42 stran a je kompletně ofotografován pro první část naší publikace. Jinou formou dosud zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně to realizuje nakladatelství Albatros v rámci většího korpusu autorových deníků. Švýcarské zážitky provázené ilustracemi Karla „Tony“ Neumanna líčí ovšem i devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938): jde o sedm kapitol s názvy „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar (str. 34–53). Druhá část současné publikace zahrnuje pak Foglarovu vzpomínku Moje švýcarské dobrodružství (zveřejněnou roku 1935 ve Slovíčku) a pět ze sedmi „švýcarských“ kapitol Tábora smůly. Třetí část sestává ze dvou jeho článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a (opět) pro Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) a z dvou vzpomínek na spisovatele ze sborníku Jestřábe, díky (2000). Ty jsou dílem bývalého člena oddílu „Jindry“ Hojera (napsal vlastně titulní kapitolu celé publikace Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petra Chudožilova spolu s Michalem Beránkem. Jejich příspěvek ... a jeho švýcarská stopa je zajímavou reportáží o výpravě do země, ohledně které se ve Foglarovi zrodil pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“. Vrátil se každopádně do Švýcarska i v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987. V roce 1986 se tam dokonce konečně setkal s paní Randinovou, která naštěstí stále žila, byť už jí bylo hodně přes osmdesát. Jednalo se tak o neuvěřitelné setkání po 66 letech. Syn Blanche Randinové (*1924) Gustave žije dnes kdesi ve Španělsku, její vnučka (příjmením Bernard Valloton-Rusticoni) v Le Mont-sur-Lausanne. Během šesti „novodobých“ cest Foglar kupoval pohlednice, ale sbíral taky víčka od limonád (což dělal všude) a místní cukr. Tyto jeho balené kvádříky se ve značném množství dochovaly a po jedné z nich může proto dnes být k nalezení v každé ze 180 červených obálek, v nichž se Jestřábova švýcarská dobrodružství prodávají. Navíc v publikaci najdete oboustranně potištěný plakát Jestřábovy švýcarské návraty, na kterém je v největším formátu přetištěna žádost o výjezdní doložku (do Itálie a Rakouska) ze srpna 1985, ale taky si na kolážích prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, stranu cestovního pasu s autorovou fotografií, dobový inzerát z tisku (zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska), ale i pozoruhodné a jen letmo Foglarem na útržek papíru čmárané poznámky.   Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustrace Karel Tony Neumann. Editor a autor celé čtvrté části Roman „Bobo“ Šantora. Další spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek a „Jindra“ Hojer. Korektury Josef „Řešetlák“ Bláha. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2020. 84 stran. Náklad 180 číslovaných výtisků. Vyšlo v obálce se dvěma přílohami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-25 07:25:24

Kruté verše překroucených pohádek Roalda Dahla

Kniha Roalda Dahla Zdivočelé pohádky (Revolting Rhymes, 1982), přebásněná do jazyka českého Robinem Králem, je šesticí delších epických básní O Popelce, Jack a stonek fazole, O Sněhurce, Mášenka a tři medvědi, O Červené karkulce a O třech prasátkách. Všechny známé motivy převyprávěl jen o méně známý autor takříkajíc po svém a nejvděčnějším objektem se mu stala ruská pohádka o Mášence. Zadumal se zde nad činy titulní hrdinky a prostřednictvím rýmů došlo k jejímu nevyvratitelnému odhalení. Nic naplat, ale vloupala se bezohledně do soukromého domu, spořádala uvnitř cizí snídani, zničila velmi cennou židličku a konečně ušpinila povlečení poté, co ulehla do postele i se psím trusem na podrážce. Dle výsledků, které Dahl získal tímto drzým rozborem přeneseným přímo do veršů, by tedy dívka měla putovat do věznice. Minimálně na deset let. Proč je naopak všemi dětskými čtenáři odnepaměti obdivována? Autor to nechápe a co víc, rafinovaně do báchorky zapojuje motiv použitý už v povídce pro dospělé Farářova záliba. Z medvědí židličky udělal extrémně cennou starožitnost, a jak možná víte, i v příběhu faráře končí ten „krám“ v troskách. Tam je to pointou, ale teprve zde, v pohádce „pro děti od šesti let“, dochází na vražednou pomstu, když je medvídě, které kvůli Mášence přišlo o svou kašičku, výslovně vybídnuto rodičem, aby běželo snídani spořádat spící dívce do břicha. Obdobně brutálně Dahl přetaví historku o třech prasátkách a jenom v ní vše probíhá po jednodušší narativní linii. Prvá dvě prasátka jsou postupně sežrána, protože jejich domečky nebyly dost bytelné, a teprve třetí čuník chytře telefonuje Karkulce, protože ví, že má dívka zkušenosti. Ta se dostaví a šelmu odstřelí, stejně jako to udělala s vlastním vlkem v těsně předcházející básni! Ale nezůstane (bohužel) pouze u likvidace netvora a ke kožichu, ve kterém se šikovné děvče promenuje po zážitku z pohádky O Červené karkulce v Dahlově podání, přibude ve finální básni knihy kabela z pravé vepřovice! Roald Dahl tudíž dětem předkládá morbidity a ani úvodní tři příběhy nejsou o moc mírnější. Jack nechá obrem sežrat svou matku, která jej ostatně řezala trubkou, a Popelka je zase v básni (očividně cílené proti šlechtě) takřka sťata rozzuřeným princem poté, co tento psychopat už stejným způsobem zlikvidoval její ošklivé sestry: Popeluška až do kuchyně zaslechla dunění těch hlav a sama vyšla mezi dav. „Co je to, tahle kanonáda?“ „Starej se o svůj byznys, mladá,“ vykřikl princ a ona vidí: „Božínku, ten můj stíná lidi! To se mám provdat mezi sortu, co vraždí jen tak kvůli sportu?“ Princ ječí: „Co ta žába bulí? Šup, ať má honem po kebuli!“ Dodejme však, že dvě pohádky o Popelce a Jackovi končí aspoň šťastně, když si ona díky čarovné víle bere (v českém překladu) neurozeného Slováka... a když Jack získává poklad a stává se „bohatcem“. Jenže jsou ty veršovánky v knize výjimkou a jinak tady děti nenajdou lidskou letoru v nejpříznivějším ze světel. I relativně hodný král ze Sněhurky se nejprve vyspí s (neuvěřitelným) desetitisícem žen, jen aby si vybral za manželku tu, s níž to bylo nejlepší, ale která brzy nato povečeří teplé srdce jeho dcery a září štěstím, že Sněhurka nezemřela „bez bolesti“. Nešťastnice se naštěstí stihla dát dohromady se skupinou sedmi nepříliš vzrostlých žokejů a odcizila z paláce rodičů kouzelné zrcadlo. Jak se ukáže, tento „střep“ umí odpovídat i dotazy ohledně výsledků steeplechase v Ascotu. A poučení? Všem osmi brzy očka září, jsou multikvadrilionáři. Co dodat? Sázka je věc zdravá! (Pakliže člověk neprohrává!) Štěstí, že v češtině současně vyšla (v překladu manželů Pellarových a knižně poprvé) taky pohádka Velikananáský krokodýl (1982), která je – přece jenom – naladěna v podstatně optimističtější tónině (a ne již podvratně). Vychází z postřehu, že chcete-li něco rafinovaně uskutečnit (tak například sežrat kopu afrických dětí), neměli byste o tom po cestě za cílem žvanit stylem Dahlova vyhládlého krokodýla, jehož leitmotivem je výrok nezvykle v českém překladu kombinující spisovný jazyk s nespisovným: „Jdu provést svůj tajnej plán a pár mazaných triků.“   Zdivočelé pohádky. Překlad Robin Král. Redigovala Eva Klimentová. 48 stran. Velikananánský krokodýl. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi. Redigovala Milena Pellarová. 32 stran. Obě knihy napsal Roald Dahl a ilustroval Quentin Blake. V edici Pikola vydalo nakladatelství Euromedia Group. Praha 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-24 19:27:05

Poluektov, Georgij Vasiljevič

Autor: Jirka Cooper Datum: 24.03.2024 19:27:05 Příjmení:Surname:PoluektovPoluektovJméno:Given Name:Georgij VasiljevičGeorgy VasilyevichJméno v originále:Original Name:Георгий Васильевич ПолуэктовFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálplukovník dělostřelectvaColonel General of the ArtilleryAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:19.04.1904 vesnice Nakaplovo / 19.04.1904 village of Nakaplovo / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:06.04.1982 Moskva / 06.04.1982 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel protiletadlového dělostřelectva Protiletadlových vojsk SSSR- velitel dělostřelectva Zakavkazského a Dálnovýchodního vojenského okruhu- velitel Dělostřelecké akademie F. E. Dzeržinského- commander of anti-aircraft artillery of the USSR Air Defence Forces- commander of artillery of the Transcaucasian and Far Eastern Military District- Commandant of the Artillery Academy of F. E. DzerzhinskyJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina Sovětského svazu (č. 6048) - Hero of the Soviet Union (No. 6048)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources: ru.wikipedia.org https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=12635 generals.dk pamyat-naroda.ru pamyat-naroda.ru

Čas načtení: 2024-04-10 15:29:49

Panin, Iľja Vasilievič

Autor: Panzer Datum: 10.04.2024 15:29:49 Příjmení:Surname:PaninPaninJméno:Given Name:Iľja VasilievičIlya VasilievichJméno v originále:Original Name:Илья Васильевич ПанинFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálmajorMajor GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:01.08.1897 Tambov / 01.08.1897 Tambov / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:10.09.1982 Tambov / 10.09.1982 Tambov / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- veliteľ 45. streleckej divízie- veliteľ 54. streleckej divízie- náčelník štábu 8. gardového výsadkového zboru- commander 45th Rifle Division- commander 54th Rifle Division- chief of staff 8th Guards Airborne CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:Kolektiv avtorov: Velikaja otečestvennaja: Komdivy. Vojennyj biografičeskij slovar, Tom 4, Kučkovo pole, 2015, ISBN 978-5-9950-0602-2 (Коллектив авторов. Великая Отечественная: Комдивы. Военный биографический словарь / В. П. Горемыкин. — М.: Кучково поле, 2015. — Т. 4)pamyat-naroda.rugenerals.dknkvd.memo.ru

Čas načtení: 2024-04-12 22:33:20

Krivolapov, Grigorij Archipovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 12.04.2024 22:33:20 Příjmení:Surname:KrivolapovKrivolapovJméno:Given Name:Grigorij ArchipovičGrigorii ArkhipovichJméno v originále:Original Name:Григорий Архипович КриволаповFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálmajorMajor GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:18.01.1898 Davydovka / 18.01.1898 Davydovka / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:02.02.1982 Kurgan / 02.02.1982 Kurgan / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 25. gardové, 110. gardové a 263. střelecké divize- velitel 16. samostatné gardové střelecké brigády- commander of 25th Guards, 110th Guards and 263rd Rifle Division- commander of 16th Separate Guards Rifle BrigadeJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - Hrdina Sovětského svazu (č. 2514)- jako sovětský partyzán se účastnil bojů proti Československým legionářům - Hero of the Soviet Union (No. 2514)- as soviet partisan participated in fighting against czechoslovak legionarsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=5948generals.dkpamyat-naroda.ru