Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-23 23:42:18

Připravují Turci invazi do Rojavy ovládané Kurdy?

V úterý 23. července zatkli příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), jejichž páteří jsou kurdské oddíly YPG/YPJ, muže podezřelého z odpálení rakety na turecké město Ceylanpinar. Při pondělním útoku bylo v tomto městě zraněno pět lidí. Turecká armáda seskupuje u hranic syrské oblasti Rojava, kterou ovládá kurdská samospráva, několik vojenských divizí včetně obrněných. Raketové útoky měly zřejmě sloužit jako záminka k útoku na kurdské oblasti v Sýrii, podobně jako v případě protureckými džihádisty okupované syrské provincie Afrín. Podle Hawar News, které jsou blízké vedení autonomní oblasti Rojava, byl zatčený muž dopaden v městě Sari Kaní, které se nachází v oblasti pod kontrolou kurdských jednotek YPG/YPJ. Podle prohlášení jednotek SDF měly útoky sloužit jako záminka k další invazi turecké armády do severní Sýrie, která je obývána převážně Kurdy a nyní ji spravuje kurdská samospráva. Oko za oko, zub za zub Turecké ministerstvo obrany v oficiálním prohlášení uvedlo, že při pondělním útoku bylo zraněno pět osob v provincii Sanliurfa. Vzápětí byla vyhlášena pohotovost všech vojenských jednotek dislokovaných u syrské hranice. K oblastem spravovaným na severu Sýrie kurdskou samosprávou byly přesunuty další turecké vojenské jednotky. Podle mluvčího SDF Kino Gabriela měly raketové útoky podkopat stabilitu v ragionu a posloužit jako záminka k další válce. Stejným způsobem byla 3. února 2018 zahájena turecká invaze do kurské provinice Afrín na severu Sýrie. Turecká armáda tuto oblast po dobytí a vyrabování předala k okupaci džihádistům, kteří byli nuceni se stáhnout z ostatních oblastí Sýrie. Vypuknutím dalšího kola války je aktuálně ohrožen i autonomní Kurdistán, který v září 2017 vyhlásil nezávislost na Iráku. Minulou středu zemřel při atentátu v severoiráckém Erbilu, hlavním městě autonomního regionu Kurdistán, turecký diplomat. Ankara obviňuje kurdskou PKK. Zatímco stíhací letadla bombardují pozice této organizace, vláda v severním Iráku se dostává pod enormní tlak. Toto je zhruba shrnutí analýzy situace z místa na webu N-tv.de, jejímž autorem je Issio Ehrlich. Situace po atentátu vyvolává další eskalaci konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, především PKK, a dokonce hrozí bratrovražedným bojem. Novinář Issio Ehrlich ve zmíněném článku píše: „Útok nyní podrobuje vztahy mezi Tureckem a jeho sousedem na jihu další zkoušce. Z pohledu Ankary všechno vypadá, že vrah jednal jménem zakázané kurdské strany pracujících PKK. I když to ještě nebylo prokázáno, začíná se již projevovat důsledek: ještě více násilí. Od poloviny 90. let nedošlo v zahraničí k žádné srovnatelné popravě tureckého diplomata. V desetiletí trvajícím konfliktu mezi tureckým státem a PKK platilo často biblické oko za oko, zub za zub. Pokud by vrah skutečně jednal jménem PKK, poprava by byla spíše reakcí než provokací.“ Atentátu v proslulé erbilské resaturaci HuQQabazu totiž předcházely jedny z nejnásilnějších útoků, které Ankara v posledních letech vedla proti pozicím PKK v severním Iráku. Koncem května zahájila turecká armáda „Operaci spár“ a od té doby bombarduje a ostřeluje pozice PKK. Nasazeny byly i pozemní síly. Hlavním cílem je region Harkuk (Xarkuk) v jižním Kurdistánu, ale také Kandilské hory. PKK zde má své sídlo v horských masivech, které Kurdové považují za nedobytné. Téměř okamžitě po atentátu byl bombardován uprchlický tábor Maxmúr nedaleko Erbilu, kde žijí především Kurdové, kteří uprchli z Turecka v důsledku represí. Byla to výhrůžka, že relativní bezpečnost a prosperita v jižním Kurdistánu může snadno skončit? Křehká rovnováha kurdských skupin Tři dny po atentátu zajaly bezpečnostní síly autonomního regionu hlavního podezřelého z útoku v HuQQabazu. Podle úřadů se jmenuje Mazlum Dag a narodil se v roce 1992 v turecké kurdské metropoli Diyarbarkir (kurdsky Amed). Dag je bratrem poslance prokurdské parlamentní strany HDP. Bývalý předseda této strany Selahattin Demirtas je v Turecku vězněn z politických důvodů, podle nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva zcela protiprávně. Štrasburský soud dokonce nařídil Demirtase propustit, což Turecko ignoruje. Kurdskou stranu HDP turečtí politici hlasitě označují jako prodlouženou ruku PKK. Ačkoli ještě nebyly předloženy žádné důkazy, turecká média podléhající vládě již tvrdí, že se Dag připojil v roce 2015 k PKK. To vše dostává vládu v Erbilu pod stále větší tlak. Na jedné straně je z ekonomických důvodů  nucena dbát na dobré vztahy s Tureckem, na kterém je ekonomika jižního Kurdistánu prakticky úplně závislá. Přes Turecko momentálně vede jediný funkční ropovod, skrze nějž Kurdistán prodává na světové trhy ropu těženou na svém území. Z Turecka je také dovážena většina zboží zahraničního původu. Obchodní vztahy s Irákem, který je momentálně v politickém chaosu, jsou na mnohem nižší úrovni než dříve. Na druhé straně vláda Kurdistánu nikdy sama nepodnikla žádné násilné operace proti PKK, kromě zavírání jejich kanceláří, které bylo provedeno na turecký nátlak. I když je vláda s PKK ideologicky zcela v rozporu a de facto je viní z turecké agrese, nazývá stále PKK svými bratry – bratry Kurdy. Nyní hrozí, že se Turecko již nespokojí s více než tuctem vojenských základen, které v jižním Kurdistánu má, a pokud propojí „krvavou stopu“ mezi atentátem a PKK, může vyžadovat větší účast jihokurdistánské vlády v boji proti PKK, tedy i nasazení Pešmergů, jak se stále častěji obávají různí pozorovatelé situace. Navzdory rozdílům a částečně také soupeření mezi jednotlivými kmeny byli Kurdové v posledních letech schopni navázat značně mírumilovné soužití. Pokud by se tato křehká rovnováha kurdských skupin na Středním východě rozpadla a Kurdové by začali bojovat proti sobě navzájem, mělo by to důsledky, které by ovlivnily Írán, Irák, Sýrii a Turecko, kde žijí velké kurdské menšiny. Současně se však musí vláda Kurdistánu také ptát, co by znamenala vojenská spolupráce s Turky pro vztahy s ústřední vládou v Bagdádu. Ta odsoudila „Operaci spár“ jako „jednostranný válečný akt“.  Turecko hledá záminky Jaké důsledky by to mělo pro stále probíhající boje v severní Sýrii, jejíž Svobodné demokratické síly (SDF) a její páteřní jednotky YPG/YPJ jsou také Tureckem považovány za pobočku PKK? A které stále bojují proti buňkám Islámského státu (ISIL), který Turecko od jeho vzniku podporovalo vojensky i logisticky, jak už dnes opravdu, po řadě svědectví, lze těžko zpochybňovat? Záleží na postoji světových mocností. A občanské veřejnosti, která svou angažovaností už dokázala zvrátit záměr amerického prezidenta Trumpa stáhnout americké jednotky ze Sýrie a tím spustit invazi turecké armády na území, která Kurdové za nesmírných zrát ubránili a osvobodili z rukou ISIL. Zkouška už se blíží – již před atentátem začali Turci stahovat k syrské hranici pozemní vojska i těžké zbraně. Server Turkey.liveuamap.com jako první přinesl informaci o dopadu rakety na turecké pohraniční město Ceylanpinar. Kdo si pamatuje operaci „Olivová ratolest“, tedy agresi do syrského kantonu Afrín v lednu loňského roku, ví, že také začala pod záminkou bombardování tureckého území jednotkami YPG. Výsledkem je vypleněné území, zničené historické památky, 150 tisíc uprchlíků, domy kurdských obyvatel zabrané protureckými džihádisty, únosy, mučení a vybírání výpalného, spálené olivové háje. Issio Ehrlich končí svůj článek o atentátu v Erbilu na webu N-tv.de takto: „Sotva patnáct minut jízdy autem od HuQQabazu sedí vysoce postavený velitel Pešmergů v bílé kožené židli a vyslovuje odvážnou tezi. ‚Věřím, že Turecko spáchalo atentát samo, aby mělo záminku k tomu, dostat se hlouběji a hlouběji do Iráku.‘ Tento velitel Pešmergů v Erbilu se vyjadřuje pouze pod ochranou anonymity. Určité je jedno: Turecko bude pokračovat v Operaci spár po diplomatické vraždě se vší tvrdostí.“ Stejně tak se Erdogan jen snaží dostat hlouběji do Sýrie. Jakou záminku si vezme, je úplně jedno. Možná mu i zde poslouží tento atentát, jak píše ve svém statusu na FCB německý novinář Jan Jessen. A pokud mu to i tentokrát projde, stejně jako v Afrínu, stejně jako v horách Kurdistánu, jeho chuť vzroste.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Erdoganovy válečné plány Echo24.cz píše v článku z 21. července: „Turecká armáda nebude nikdy váhat znovu vyslat na Kypr vojáky jako před 45 lety, pokud bude potřeba hájit životy a bezpečnost kyperských Turků. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to řekl v sobotu v proslovu k výročí této události. V současnosti probíhá mezi oběma zeměmi konflikt ohledně průzkumných vrtů, které Turecko provádí u pobřeží ostrova. Informuje o tom turecká agentura Anadolu.“ Takže lze očelávat i „útoky na občany severního Kypru“ podle stále stejného scénáře? Nejpozději od začátku invaze do Afrínu je snad každému jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan má dalekosáhlé vojenské plány. Vyjádřil se mnohokrát velmi jasně. Ale protože mistrně hraje dvojí hru – jeho země je v NATO, ale od Ruska kupuje systémy S 400, je největším odběratelem německých zbrojovek a celkově významným obchodním partnerem Německa, vedoucí země v EU, takže mu zcela prochází jeho protiněmecká rétorika – bude ještě dlouho trvat, než se někdo odváží nastavit mu stopku. I když už vyhrožuje jiné členské zemi NATO – Řecku, ožebračenému evropskými a především německými bankami a jejich „pomocí“. Erdogan navíc potřebuje válčením odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů a od ztráty největšího města – Istanbulu, kde v opakovaných komunálních volbách zvítězil kandidát opoziční republikánské CHP Ekrem Imamoglu a v nichž vládní strana AKP ztratila i další velká města. Jeho pozice doma oslabila, ale v mezinárodní politice je stále suverén a jeho válečnická rétorika zní libě hlavně dodavatelům zbraní pro tureckou armádu.

Čas načtení: 2019-12-27 17:56:23

Turecko jako záruka nestability v širokém okolí Evropy (polemika s článkem Jiřího Weigela)

Dlouhá léta financovalo spolčení označované v USA jako „Deep state“ v pásu kolem Ruska sérii převratů a nastolování Moskvě nepřátelských režimů, až si tuto technologii osvojil i Kreml. Zpočátku v Sýrii Rusové válčili s džihádisty podporovanými z Turecka. Později se Kreml s Ankarou dohodl a používá agresivní islamistický režim tureckého ptezidenta Recepa Erdogana (AKP) jako „ostré hochy na špinavou práci“. V zastoupení vytváří džihádsté financovaní a řízení z Ankary kolem Evropy pásmo nestability. Jiří Weigel napsal na závěr článku Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?, ve kterém hodnotí roli Turecka vzhledem k stabilitě světa: „Turecko je druhé na řadě (po Egyptě). Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.“ Touha po říši od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu Zastává tím názor, se kterým jsem se mnohokrát setkala u konzervativních autorů a publicistů, že Turecko je jakási záruka stability Evropy a světa. Nevím, kde se toto přesvědčení bere, snad z pochopení, které mají pro Erdogana Orbán, Trump i Putin. Trump na oltář Turecka – doslova – položil syrské Kurdy a jejich obranné jednotky SDF i civilní obyvatelstvo, keré proturečtí džihádisté vraždí, mučí a vyhánějí v množství větším než malém. Tato dokonalá zrada spojenců z války proti IS je vysvětlována jako snaha o vytvoření „bezpečné zóny“ na severu Sýrie, do které se v zájmu stability Evropy nastěhují „syrští uprchlíci“ i se svými těžkými zbraněmi, většinou Made in Germany. Kurdové a asyrští křesťané jsou z Rojavy masivně vyháněni. Spolu s uprchlíky z Afrínu už je to téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, na jejichž místo přijdou jiní uprchlíci, které tak označí Erdogan. Co bude s Kurdy? – Vem je čert. Už sto let, podle dohod z Lausanne po první světové válce, tu neměli být. Neexistoval by kurdský problém, ani „rozbuška“. A nehrozilo by ani vytvoření kurdského státu. A že se Turci, Saddám Husajn i íránské režimy všech barev o „konečné řešení kurdské otázky“ snažily. Ani baasistický režim v Sýrii se s Kurdy nepáral. Žádné občanství, žádný jazyk, žádné školy. Nikde. Turecko bylo obzvláště snaživé. Masakry a pogromy nejen na Kurdy, ale i pontské Řeky, křesťany a Židy, o arménské genocidě nemluvě, měly sloužit ku sjednocení Turecka pod jednou vlajkou, jedním jazykem, v jednom státě. Internátní školy pro kurdské děti, kde se měly naučit být Turci. Politické represe, vyhánění z půdy, zabírání celých oblastí pro armádní účely a megalomanské stavby přehrad, které hrozí deltu Eufratu a Tigridu přeměnit v poušť. A poté, co Kurdové coby Strana kurdských pracujících (PKK) začali ozbrojený odpor, i otevřená válka proti celým městům, která byla ve východním Turecku srovnána se zemí, často i s obyvateli. Možná, že to zastánci Turecka coby mírové síly nevědí, možná to ignorují. Nevím. Možná jsou pro ně stejně jako pro Erdogana Kurdové jen „hnízdem teroristů a nevěřících“. A tady jsem u obzvláště pikantní nelogičnosti „přátel Turecka“. Erdogan se dnes otevřeně hlásí k tradicím Muslimského bratrstva. Naposledy nedávno v Ženevě, u příležitosti zasedání OSN k otázce uprchlíků a migrace, uspořádal pro své vlivné švýcarské příznivce tureckého původu večeři, kde se otevřeně přihlásil k tradici jednoho národa, jedné vlajky, jednoho státu, ale také pozdravem „Rabia“, tedy čtyřmi nataženými prsty a palcem přitisknutým k dlani, k nábožensky expanzivnímu Muslimskému bratrstvu. Atatürkovu ideu tedy vylepšil o náboženský rozměr a neochvějně směřuje ke svému snu – novoosmanské říši, která má sahat „od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu“. Velká říše, kde hlavní a jediné náboženství je islám. A to si zapřisáhlí odpůrci islamizace kupodivu pochvalují. Nemluvě o podpoře Turecka Islámskému státu po celou dobu jeho existence a faktu, že významnou část „mírových sborů“, které v Rojavě, tedy severní Sýrii, vytvářejí „bezpečnou zónu“ pro uprchlíky, tvoří džihádisté různého původu. Od původně protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA) přes Frontu an Nusra až po pravověrné bojovníky Islámského státu. Kde je v tom záruka stability, to tedy věru nevím. A kdo by chtěl namítat, že touha po říši je blouznění – Hitlerovi, kterého Erdogan otevřeně obdivuje, se také zprvu smáli. Kurdistán by byl sekulární stát Zatím provádí „operace“ proti teroristům, tedy Kurdům a jejich vojenským silám, v Sýrii a Iráku. Chystá se na řecké ostrovy a definitivně vysílá armádu do Libye, aby podpořil oficiálně uznanou vládu v Tripolisu proti vojskům maršála Haftara. Jak napsal server Strategické myšlení: „Jak již bylo předpokládáno dle všech indicií, druhá největší armáda NATO bude nasazena v Libyi. Dle agentury Reuters turecký prezident Erdogan ve čtvrtek potvrdil, že Turecko na žádost libyjské vlády vyšle svoje armádní jednotky do země. Turecká armáda by měla zabránit vojenské porážce spřízněných elementů Muslimského bratrstva vlády GNA, která čelí narůstajícímu tlaku jednotek LNA polního maršála Haftara. Turecká diplomacie se během adventních svátků horečně snažila získat spojence pro svoji vojenskou intervenci v Libyi. Erdogan osobně přemlouval představitele Tuniska, aby tato země povolila otevřít další frontu proti LNA a umožnila zásobování GNA a přesun tureckých jednotek ze svého území. Další země, po které požadovalo Turecko umožnění přesunu svých vojsk, bylo Alžírsko. Obě země dle všech dostupných informací veřejně své zapojení do války v Libyi na straně Turecka odmítly, avšak není zřejmé, zda neposkytnou přesto Turecku nějakou skrytou či logistickou podporu. Turecko mělo dle známého vojenského publicisty Babaka Taghvaee již včerejší večer provést svými letouny masivní letecký úder na pozice LNA v oblasti Bengází a Tobruku, ale Řecko a Egypt zamítly povolit tureckým letounům F-16 včetně tankerů Boeing KC-135 Stratotanker použití svého vzdušného prostoru.“ Egypt otevřeně vyhlašuje, že sestřelí jakékoli turecké vojenské letadlo a potopí jakoukoli tureckou vojenskou loď ve svých vodách. Egypt, jak správně píše Jiří Weigl ve svém článku, se dostal za vlády Muslimského bratrstva na pokraj občanské války, tudíž se oprávněně bojí tureckého vlivu u svých hranic. Protože zná spojení mezi vládou v Ankaře a Muslimským bratrstvem. Egypt a Turecko tedy nejsou spolu ohroženy nestabilitou, ale Turecko ohrožuje Egypt, stejně jako ohrožuje Řecko, Sýrii, Libyi, Irák a prostřednictví vyděračské dohody o uprchlících celou Evropu. Že v tomto světle vidí mnozí Turecko jako stabilizační faktor, mi přijde smutné. Kurdistán by zcela jistě, za předpokladu, že by mohl vzniknout, byl stát sekulární. Stejně jako je víceméně sekulární autonomní region v Iráku a ještě více samosprávné zřízení v Rojavě, které je nyní ve jménu „bezpečnostních zájmů“ členského státu NATO likvidováno a nahrazováno tureckou správou, která je naopak jednoznačně islamizační. A že se ve jménu státu, kde vítězí islamofašistická strana AKP, upírá etniku o 30 až 40 milionech lidí právo na sebeurčení, mi přijde ještě smutnější. A to už Kurdové ustoupili, žádali po svých „hostitelských“ zemích „jen“ federativní uspořádání. Marně. „Stabilita muší bejt, vy kluci pitomí“, abych také parafrázovala Švejka. Proč pak Erdogana podporuje i Rusko a Putin, to je na samostatný článek. Pravděpodobně v něm vidí nástroj na rozbroje jak v NATO, tak v Evropě. Když mě máte za arcinepřítele, tak tady máte Erdogana, ten vám zatopí. Trump pak zašel dokonce tak daleko, že chválí Erdogana za „dobrou práci“, kterou odvádí v Sýrii, když vytváří bezpečnou zónu a chrání civilisty proti vraždění ze strany Ruska a režimní Asadovy armády v Idlíbu. To by se člověk musel smát – ale ono je to jednoznačně k pláči. Když už budeme jako otrlí geopolitici plni pochopení pro velmocenské zájmy zemí, které na nás zvysoka kašlou, a pomineme nezměrné lidské utrpení těch, kteří byli nejen letos na podzim vyhnáni z domovů – nejen Kurdové, ale asyrští křesťané, kteří tyto vánoce tráví v uprchlických táborech místo ve svých domech v Tal Abyad a Ras al Ain na turecko-syrské hranici, i tak se budeme ve víře ve stabilizační roli Turecka na Středním východě krutě mýlit. Blízké dny nám, obávám se, ukážou, že cena za omyl bude vskutku nesmírná.

Čas načtení: 2025-02-25 08:11:56

24.02.2025 - Izraelská protiteroristická operace Železné meče, Železná zeď

Autor: janko Datum: 25.02.2025 08:11:56 Pondělí 24.02.2025Izrael ve válce - den 507Klíčové poznatky:Syrská ústava: Prozatímní syrská vláda zahájila 24. února dvoudenní konferenci o národním dialogu. Konference zatím nesplnila očekávání, která si prozatímní vláda pod vedením HTS původně stanovila, a to kvůli 24hodinovému oznámení účastníkům, což omezí možnost mnoha Syřanů se konference zúčastnit. Výsledkem může být konference, která přijme jen málo rozhodnutí a nebude reprezentovat velké skupiny Syřanů.Izrael v Sýrii: Izraelský premiér Benjamin Netanjahu 23. února požadoval, aby Sýrie plně demilitarizovala jih Sýrie. Izrael současně nabídl další možnosti malému počtu syrských Drúzů a údajně provedl sčítání lidu v provincii Kunejtra. Pokračující izraelská přítomnost v jihozápadní Sýrii poskytne protiizraelským syrským skupinám příležitost k útokům na IDF.Hizballáh v Libanonu: Představitelé Hizballáhu prohlásili, že „podpoří“ úsilí libanonské armády o vyhnání Izraele z Libanonu, což odráží vážnou degradaci této skupiny a upřednostnění obnovy. Aktivity Hizballáhu v terénu také naznačují, že Hizballáh je ochoten přenést více odpovědnosti za bezpečnost na libanonskou armádu, a to i v jižním Libanonu ovládaném Hizballáhem.Írán a irácký Kurdistán: Írán údajně pohrozil, že zasáhne irácký Kurdistán blíže nespecifikovanými systémy, pokud Irák nebude plnit íránsko-iráckou bezpečnostní dohodu z března 2023. Příval schůzek mezi regionální vládou Kurdistánu, federální iráckou vládou a íránskou vládou, na nichž se jednalo o bezpečnosti hranic, naznačuje, že Írán může mít stále větší obavy o bezpečnost svých hranic podél hranice s iráckým Kurdistánem. www.understandingwar.org

Čas načtení: 2022-02-04 08:53:57

O táboře al-Húl, aneb jak těžko se řeší poválečné problémy v praxi

Milí čtenáři, minulý článek o tom, že se lidi nemají fixovat na představu občanské války, celkem předvídatelným způsobem píchl do vosího hnízda. Dočkal jsem se asi desítky obvinění, že tím chci nepřímo vyhlásit kapitulaci a všeobecné podvolení hordám barbarů. Co se nějakého defétismu týče, nic mi není vzdálenější, ale určitý typ lidí zkrátka nedokáže uvažovat jinak než na škále černá-bílá. Mají jednoduchý svět, ale neměnil bych s nimi. Reálný svět je plný složitých odstínů a my, co je vidíme, si někdy musíme zoufat nad tím, že je třeba některým jiným nedokážeme zprostředkovat. Ale naštěstí je spousta jiných lidí ochotna je vidět také, nebo si aspoň poslechnout něco o tom, jak vypadají. Pro takové čtenáře píšu rád. Tento článek bude vlastně jedním dlouhým pozastavením, které dobře ukazuje, jak bezvýchodné situace nastávají po válkách. Nikdo neví, co dělat s vdovami po bojovnících Islámského státu Předpokládám, že blízkovýchodní Kurdy nebude ani ten největší škarohlíd prohlašovat za národ zhýčkaný příliš dlouhým mírem a bohatstvím. Kurdistán, rozdělený mezi čtyři státy, opravdu není žádné Švédsko, aby tam kvetly a prosperovaly nějaké nereálné intelektuální koncepty; všechno je okamžitě korigováno nemilosrdnou realitou. Tam se žije s nohama na zemi a s prstem na spoušti zbraně. (Obrazně řečeno, samozřejmě. V praxi musíte mít ten prst těsně vedle, ale ne přímo v lučíku, abyste tu spoušť nestiskli omylem a neprovrtali si nohu, případně nezastřelili svého kolegu. Podle toho mimo jiné poznáte na fotkách běžnou nedisciplinovanou chátru od bojovníků, kteří mají nějaký skutečný vojenský výcvik. Ta první kategorie se strašně ráda fotí s prsty na spouštích, snad to mají odkoukané z filmů.) Kurdové vybojovali vítěznou válku proti Islámskému státu, kterou si nevybrali, ale byla jim vnucena. Šlo jim zkrátka o holé životy, a to je docela dobrá motivace bránit se ze všech sil. Nevybojovali ji úplně sami, dost jim pomohlo letectvo jiných mocností (kterému se zase nějaký jiný komentátor na Neviditelném psu smál); ale fakt je, že nesli velkou tíhu bojů. Což o to, dokud se bojovalo, byla to dobrá příležitost poslat ty nepřátele do jejich vysněného ráje, ale když boje skončily, nastal problém, co udělat se zajatci. Zhmotněním tohoto problému je obří tábor Al-Húl v severní Sýrii, kde je dnes zavřeno skoro šedesát tisíc lidí, vesměs žen a dětí pozůstalých po bojovnících Islámského státu. Sem tam se některé podaří vyexpedovat jinam, ale vzápětí je nahradí další a nikdo neví, co s nimi. Kurdové střeží tábor zvenčí, ale zevnitř tomu táboru vládnou fanatičky s vymytými mozky, příliš nebezpečné na to, aby je bylo možno jen tak vypustit do světa. Cizí státy, jejichž občané tvoří významné procento zajatců, vesměs dělají maximum pro to, aby si je nemusely vzít zpátky (samozřejmě, Němci se svojí obvyklou poslušností si je dovezli hezky domů; děkujeme, sousedi!). Jsem zvědav, jestli tam ten tábor bude stát ještě někdy v roce 2050, ale nevylučoval bych to. Palestinské tábory v Libanonu existují ještě déle. Středověký Čingischán by patrně situaci vyřešil tím, že by všechny ženy a děti v táboře uvrhl do otroctví (ženy v plodném věku se moc nezabíjely ani ve středověku, nové bojovníky potřeboval každý). Japonci roku 1940 by nejspíš udělali něco podobného, ne-li horšího, protože těm nebylo žádné svinstvo cizí. Ale moderní Kurdové jsou civilizovaný národ, který žádné otrokářství nepěstuje, a naopak stojí o to, vybudovat si mezi ostatními civilizovanými národy světa nějaké diplomatické vztahy a pověst. Tudíž nic takového dělat nebudou, i kdyby se mezi nimi třeba jedinci ochotní k podobným postupům našli. (Vždycky se najdou, vsaďte se, že v každém paneláku bydlí aspoň jeden člověk, kterému by takový systém vyhovoval.) No jo, ale co tedy dělat můžou? Protahovat status quo a nic víc. Taková je realita roku 2022. Máme štěstí, ale nemusí nám vydržet Celý problém násilného džihádu a onoho nenásilného, ale stejně nebezpečného a daleko masivnějšího podhoubí tichých sympatizantů, které jeho existenci umožňuje, se dá shrnout slovy, že na světě existuje značné množství nebezpečných lidí, o které žádný normální stát nestojí, ale zároveň není patrné, co s nimi vlastně dělat. V tomto směru je tábor al-Húl jenom zmenšenina světa jako takového. Deradikalizační programy moc dobře nefungují; ještě bych tomu byl ochoten věřit u mládeže, která se v průběhu dospívání chytá každé blbosti, ale pokud byl někdo teroristou ve třiceti letech, tak už věděl docela přesně, co dělá, a nejspíš jim minimálně v duchu zůstane až do smrti. Ideálním řešením takové situace, na které ovšem nemáme vědeckotechnické prostředky, by bylo vybudovat pro tyto lidi někde uprostřed Pacifiku jejich vlastní kontinent. Tam by si mohli zřídit šaríjský kalifát dle svého gusta, a přitom by se nacházeli bezpečně daleko od zbytku světa. To je bohužel sci-fi, takže reálně se děje to, že si je ty státy různě postrkávají kolem, jak to jen jde. Náš vlastní kontinent se bohužel stal jejich de facto dovozcem, protože stále ještě lpíme na pojetí azylové a migrační politiky formované tragédiemi druhé světové války a nechceme si přiznat, že se ta ušlechtilá tradice obrátila proti našim bezpečnostním zájmům. Ale i kdyby tato pošetilost zítra pominula, stejně si je žádné Alžírsko nebo Sýrie zpátky nepřeberou; proč by to taky dělaly? Mají svých problémů dost. V této prekérní situaci máme zatím to štěstí, že tu nemáme usazen příliš velký kontingent, ale to je štěstí, které nemusí vydržet, a všechny vlády budoucnosti by se měl maximálně snažit o to, aby se Česká republika nestala pro tento druh přistěhovalců něčím lákavá, neakceptovat žádné kvóty atd. Právě naopak. Jsou-li potřeba pracovní síly, vždycky se můžeme poohlédnout v zemích jako Vietnam. S integrací Vietnamců jsou tu bohaté zkušenosti, a i když naše kultury nesplynuly, vycházíme s sebou navzájem velmi dobře.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-28 20:23:11

Vítězem karlovarského filmového festivalu se stal srbský film Strahinja. Které další snímky byly oceněny?

Letošní 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhl od 20. srpna do 28. se dvěmi soutěžními sekcemi. Festivalové poroty ocenily 28. srpna nejlepší filmy festivalu. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu.   HLAVNÍ SOUTĚŽ   VELKÁ CENA – KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva 2021 Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Každá minuta života Režie: Erika Hníková Česká republika, Slovenská republika, 2021 Slovenští manželé Hanuliakovi se při výchově rozhodli následovat cestu takzvané Kamevédy, komplexního rozvoje pohybových schopností i intelektu dítěte. Ve své hloubce unikátní úvaha o výchově dětí dokumentuje rok života jejich čtyřletého syna Miška, z nějž ani minuta nepřišla nazmar, neboť pro nudu nezbývá místo a odpočinkem se jen nadechuje před dalším výkonem.   CENA ZA REŽII Dietrich Brüggemann za režii filmu Ne! / Nö Německo, 2021 Není trajektorie partnerského života předem nadefinovaná? Vzít se, mít děti, být jako ostatní… Generace třicátníků má možná vše, avšak podle Dietricha Brüggemanna selhává v naplnění nastavených ideálů. Ne! je kritikou současných hodnot, stejně jako pojednáním o boji za lásku.   CENA ZA ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON Éléonore Loiselle za roli ve filmu Boje / Guerres Kanada, 2021 S dovršením dvaceti let se Emma přihlašuje do armády. Chce nejen jít ve šlépějích svého otce, ale touží se též zbavit tíživého pocitu existenciální prázdnoty. I když to prostředí tvrdé disciplíny vyžaduje, Emma postupně zjišťuje, že ne všechny emoce dokáže v mužské společnosti potlačit.   CENA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON Ibrahim Koma za roli ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021 Anamarija nastupuje jako výchovná poradkyně do nové školy. Divák spolu s ní odkrývá charaktery členů učitelského sboru, prožívá drobné konflikty a odhaluje zákulisní hry. Sebevědomý debut Sonji Tarokić o boji jednotlivce v rámci systému a obtížnosti zachování vlastní integrity přináší zároveň komplexním způsobem podaný portrét instituce, jejíž zaměstnanci mají jeden z nejzodpovědnějších úkolů – vzdělávat nastupující generace.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Vinette Robinson za herecký výkon ve filmu Bod varu / Boiling Point Velká Británie, 2020 Šéfkuchaři Andymu ještě ani nezačala směna, a už nestíhá. Jeho restaurace je přebookovaná, kuchyní šmejdí nespokojený kontrolor a do toho všeho na večeři dorazí i kuchařská ikona s uznávanou food-kritičkou. Jednozáběrová jízda hektickým večerem začíná… Famózní Stephen Graham v hlavní roli britského filmu o všech, kterým se pod tíhou profesního stresu někdy zavařila hlava.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jelena Stanković za kameru ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   DIVÁCKÁ CENA DENÍKU PRÁVO Zátopek Režie: David Ondříček Česká republika, Slovenská republika, 2021 Fascinující drama Davida Ondříčka přibližuje životaběh Emila Zátopka, proslulého českého vytrvalce a olympijského šampiona, muže, který s imponující bezstarostností atakoval hranice lidských možností a zařadil se po bok velikánů, kteří posunuli sportovní klání do kategorie nezapomenutelných příběhů.   SOUTĚŽ NA VÝCHOD OD ZÁPADU   VELKÁ CENA NA VÝCHOD OD ZÁPADU Rus / Nuuccha Režie: Vladimir Munkuev Rusko, 2021 Chudý jakutský pár právě pohřbil novorozené dítě a chystá se na příchod drsné zimy. Když místní správce rozhodne, že se mají manželé postarat o ruského politického vězně, nezbývá jim než uposlechnout. Cizincův příchod však zasáhne do jejich života víc, než očekávají… Sugestivní drama je pozoruhodnou ukázkou jakutské kinematografie a zároveň výrazným hlasem do debaty na téma následků kolonizace a násilné asimilace národů na území carského Ruska.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY NA VÝCHOD OD ZÁPADU Jako sestry / Sestri Režie: Dina Duma Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, 2021 Přátelství dvou dospívajících dívek je ohroženo ve chvíli, kdy musí čelit fatálním následkům svého manipulativního chování. Subtilní debut z prostředí mladé komunity, pro niž je počet followerů důležitější než upřímné vztahy, autenticky zachycuje formativní momenty mládí, které nás učí přijmout zodpovědnost za své činy.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS – CENA ZA MIMOŘÁDNÝ UMĚLECKÝ PŘÍNOS SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFII Michael Caine, Velká Británie   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY ZA PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Jan Svěrák, Česká republika   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY Ethan Hawke, USA   NESTATUTÁRNÍ CENY UDĚLENÉ NA FESTIVALU   CENA MEZINÁRODNÍ FILMOVÉ KRITIKY Zkouška / Ezmûn Režie: Shawkat Amin Korki Německo, Irácký Kurdistán, Katar, 2021 Pokud Rožín nesloží přijímací zkoušky na univerzitu, musí podstoupit domluvený sňatek. V opačném případě je svobodná. Tak rozhodl otec, hlava rodiny. Starší sestra Šilan se snaží Rožín ze všech sil pomoci, ale každý dobře míněný krok stahuje mladou ženu hlouběji do sítě podvodů a lží. Napínavé drama i odvážný průzkum tématu práva žen na vlastní život.   CENA EKUMENICKÉ POROTY EKUMENICKÁ POROTA Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ EKUMENICKÉ POROTY Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021   CENA FEDEORA Za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu Otarova smrt / Otar's Death Režie: Ioseb „Soso“ Bliadze Gruzie, Německo, Litva, 2021 Dvě rodiny, potýkající se s rozdílnými existenciálními problémy, svede dohromady nešťastná událost. Na jednu z nich má nehoda fatální dopad, pro druhou se stává příležitostí k lepšímu životu. Pečlivý průzkum perspektiv všech poznamenaných osob ústí v úvahu nad lidskou morálkou, jež si neodpustí tragikomický tón.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ POROTY FEDEORA Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   CENA EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04

Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.

Čas načtení: 2019-10-10 14:46:18

Rezervoár zla aneb Následky turecké invaze pro bezpečnost Evropy

Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra“), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt. Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká. To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir. To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“. Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“. Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat ZDE. Byla hodně zajímavá. Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod. No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě. Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung? Jak rozhodl Soudní dvůr EU: „… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat.“ Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my. Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme. Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-21 11:04:00

Host Dopoledního expresu: Hosty Dopoledního expresu dnes budou Jindra Dubská Caháková a Daniel Dubský, manželé a především cestovatelé ze severu Čech

V loňském roce absolvovali téměř osmi měsíční cestu s obytnou dodávkou a poznávali Turecko, Irácký Kurdistán, Írán, Arménii, Gruzii a Kypr. Ptejte se i vy na to, co vás zajímá - telefonní linka při vysílání má číslo 475 212 212, na email můžete psát už teď - má adresu host@sever.rozhlas.cz. Moderuje Lenka Šobová.

Čas načtení: 2025-04-14 17:17:27

Irácký Kurdistán přímými lety z Berlína. Letenky od 5 690 Kč

Vypravte se na dobrodružnou cestu do Iráku, země s tisíciletou historií. Nejbezpečnější část země - irácký Kurdistán, je nyní k dostání u Eurowings na přímých letech z Berlína do Erbílu a to s cenami od 227 EUR. Irák v současné době prochází procesem demokratizace a stabilizace a mimo území Kurdistánu není Ministerstvem zahraničních věcí ČR doporučováno podnikat cesty bez místních průvodců. Je dobré vědět, že pro vstup do Iráku platí různá pravidla. Pro vstup pouze na území Kurdistánu není potřeba turistického víza - při příletu je za poplatek cca 70 USD uděleno 30denní povolení k pobytu. S tímto povolením ale není možno cestovat do federálního Iráku, pro který je potřeba před příletem vyplnit elektronickou žádost se kterou následně získáte víza po příletu. Vstupní podmínky Írák Cestopisy z Iráku