Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-08 13:03:58

Americká armáda je znepokojena tím, že se Ukrajina stala testovacím místem pro severokorejské rakety

Ruské použití severokorejských raket během ofenzivy na Ukrajině představuje pro Pchjongjang jedinečnou příležitost zhodnotit svou výzbroj ve skutečných bojových scénářích a potenciálně získat poznatky ke zvýšení jejich účinnosti, podle vysokého představitele americké armády. The post Americká armáda je znepokojena tím, že se Ukrajina stala testovacím místem pro severokorejské rakety first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-01-21 09:00:00

Čína a Rusko znepokojeny Trumpovými rozhodnutími

Čína je znepokojena Trumpovým oznámením, že USA opět odstupují od pařížské klimatické dohodyBěhem pravidelného denního brífinku čínského ministerstva zahraničí mluvčí Guo Jiakun uvedl, že Čína je znepokojena Trumpovým oznámením, že USA opět odstupují od pařížské klimatické dohody. Agentura Reuters cituje úředníka, který uvedl, že Čína aktivně reaguje na změnu klimatu a bude společně podporovat globální ekologický a nízkouhlíkový přechod.Mluvčí rovněž uvedl, že Světová zdravotnická organizace by měla být pouze posílena, nikoliv oslabena. Čína ji podle něj bude i nadále podporovat při plnění jejích povinností. Trump nařídil, aby se USA z agentury OSN pro zdraví stáhly. Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov reagoval na slova Donalda Trumpa ohledně budoucnosti Panamského průplavu.Podle státní ruské tiskové agentury v odpovědi na otázku uvedl: Očekáváme, že během budoucích  jednání mezi vedením Panamy a americkým prezidentem Donaldem Trumpem o otázkách kontroly nad Panamským průplavem, které jistě spadají do sféry jejich dvoustranných vztahů, budou strany respektovat současný mezinárodněprávní režim této klíčové vodní cesty.Průplav vybudovaly USA na počátku 20. století po předchozím neúspěšném pokusu Francie a smlouva podepsaná zesnulým prezidentem Jimmym Carterem v roce 1977 převedla průplav v roce 1999 na Panamu a umožnila jeho využívání kterémukoli státu.V roce 1989 zahájily Spojené státy vojenskou invazi do Panamy, při níž zahynulo až 1 000 lidí, když svrhly prezidenta Manuela Noriegu.

Čas načtení: 2019-11-05 14:59:07

Claudia Piñeirová: Kapka štěstí (ukázka z knihy)

Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on? Mary Lohanová, Marilé Lauríaová nebo María Elena Pujolová – ta současná, i ta dřívější – se tak znovu ocitá na předměstí Buenos Aires, kde před lety založila rodinu a kde žila, dokud se nerozhodla zmizet. Ještě stále nechápe, proč se vrátila do minulosti, kterou chtěla navždy vymazat z paměti. Mezi očekávanými setkáními a nečekanými odhaleními však začíná pomalu chápat, že v životě někdy nerozhoduje ani osud ani náhoda, ale – stejně jako v případě jejího návratu – jen pouhá kapka štěstí.   Ukázka z knihy: Závory byly dole. Zastavila. Moje matka zastavila. Za dalšími dvěma auty. Výstražné cinkání narušovalo ticho podvečera. Tenkrát, ten den, jsem mu nevěnoval pozornost, ale dnes je slyším, teď, stále. Na železničním návěstidle blikalo červené světlo. Spuštěné závory, výstražné cinkání a červené světlo ohlašovaly, že tudy pojede vlak. Měl jet vlak. Ale žádný nejel. Dvě minuty, pět, osm minut a vlak stále nikde. Na zadním sedadle začali chlapci zpívat písničku, kterou se ten den naučili ve škole. Juan – můj spolužák – a já jsme zpívali: „Incy Wincy pavouček, upletl si domeček.“ Ta dětská písnička nijak nekonkurovala tichu podvečera panujícímu venku. Ona, moje matka, ty hlasy – naše hlasy – vstřebala do sebe, jako by byly její součástí. „Přihnal se deštíček a zbořil mu domeček.“ První z aut objelo závoru a přejelo trať. To před ní popojelo a zaujalo jeho místo. Čekala, aniž se posunula na místo, které se uvolnilo mezi jejím autem a tím, jež měla před sebou. „A pak vyšlo sluníčko a vysušilo mokříčko.“ V duchu si kladla otázku, proč řidič jako ten předchozí nepřejede přes trať – „A tenhle, proč nepřejede přes koleje?“ –, v téže chvíli, kdy se auto pohnulo, vstrčilo čumák do trati a zastavilo se. Třebaže řidiče neviděla, předpokládala, že se rozhlíží, aby se ujistil, že opravdu žádný vlak nejede – nebo jsem za to měl já. Jediné auto před námi se konečně rozjelo a přejelo trať. Moje matka zaváhala. Byla znepokojená, bála se, že do kina přijedeme pozdě. Maminka nás vezla do kina. Slíbila mi to předešlého dne, protože jsem ve škole vyhrál výtvarnou soutěž. „Incy Wincy je chytrý pavouček, upletl si nový domeček.“ Výstražný cinkot stále zněl, světlo blikalo. Teď už jsem tomu věnoval pozornost. Juan ne, ten stále zpíval. Moje matka otočila hlavu a podívala se na nás. „Mami, proč nepřejedeme přes trať?“ zeptal jsem se jí. „To nejedeme do kina?“ „Čekám, až pojede vlak,“ odpověděla mi. „Jaký vlak?“ zeptal jsem se. A ona na to: „Máš pravdu. Na jaký vlak to vlastně čekáme, když ty závory přece nikdy nefungují?“ Moje matka tedy vjela mezi obě závory, rozhlédla se na jednu a pak na druhou stranu a popojela dál. Když však přejela první kolej, auto se zastavilo, motor zaškytal a zhasl. I když se ho snažila několikrát nahodit, nerozběhl se. A tehdy jsem už neslyšel výstražné cinkání – ačkoli se ozývalo i nadále –, nýbrž chraplavý zvuk motoru, který se jí navzdory opakovaným pokusům již nepodařilo nastartovat. Matka hluboce vzdychla. Pohlédla na nás ve zpětném zrcátku. Byla úplně bledá, průzračně modré oči měla doširoka otevřené. Juan se smál. Já ne, věděl jsem, že matka nikdy takhle nebledne ani neotevírá oči tak doširoka. Znovu zkusila nastartovat, ale auto neposlechlo. Tehdy se poprvé ozvalo zahoukání vlaku. Táhlé, hlasité houkání. Matčina záda se napjala, ramena se vztyčila, ruce sevřely pevně volant, ale tu pravou z něj hned sundala, aby znovu zoufale otočila klíčkem. Juan se stále smál, radostně a s vervou kopal do prázdného sedadla spolujezdce před sebou, jako by to všechno byla jenom hra. I já bych si byl myslel to samé, že je to všechno jenom hra, kdyby přede mnou nebyla moje matka, bílá jako stěna, s vykulenýma, doširoka otevřenýma očima, tělo napjaté jako luk. Druhé zahoukání. Z matčiných úst sršely všemožné nadávky, které si nikdy nepřála, abych říkal. Juanovi se to velice líbilo a opakoval je. Třetí zahoukání, zahoukání, jež nikdy neutichne. Matka vyskočila z auta, lomcovala klikou u mých dveří, ale nemohla je otevřít. Křičela na mě: „Vytáhni ten čudlík!“ Okamžitě jsem ji poslechl. Věděl jsem, že když se mámě vraští obočí, je třeba ji ihned poslechnout, a tak jsem to udělal. Otevřela dveře na mé straně, rozepnula mi pás, silou mě vytáhla ze sedadla – ztratil jsem přitom tenisku – a táhla mě dozadu kolem auta. Čtvrté zahoukání, krátké, a pak páté a šesté. Matka lomcovala klikou u Juanových dveří. Byly zavřené, čudlík zastrčený. Zakřičela na něj, aby je otevřel. Podíval se na ni, ještě s úsměvem ve tváři, ale neotevřel. Matka na něj zařvala: „Otevři už!“ Juan nevěděl, co to znamená, když matka vraští obočí a přivírá oči, když křičí. Taky jsem bušil na jeho okénko. A na okamžik se zdálo, že Juan dveře otevře, protože natahoval ruku a sahal na čudlík, ale nakonec ho nevytáhl. Matka znovu zalomcovala klikou a prudce za ni zarvala. Tloukla do okénka a znovu, ještě zoufaleji, na Juana skrze sklo zařvala: „Otevři ty dveře!“ Juan se ale tak strašně vylekal, že už nedokázal poslechnout. Začal křičet a kopal do sedadla před sebou, už se na nás nedíval, nedalo se s ním komunikovat. Aniž by mě pustila, matka zatáhla za kliku u dveří spolujezdce, ale i u nich byl čudlík zamáčknutý. „Otevři ty dveře, do prdele!“ křičela marně na chlapce, který ji už nebyl schopen slyšet. A tak se nakonec smířila s tím, že Juan už ten čudlík nikdy nevytáhne. V posledním zoufalém pokusu mě znovu odtáhla zadem kolem auta s úmyslem vytáhnout Juana stejnými dveřmi, kterými vytáhla mě. Nedošli jsme tam. Moje bosá noha se zasekla ve škvíře pod kolejí, to nás na pár vteřin zdrželo, matka zatáhla, čímž se mi strhl nehet na palci. Řval jsem bolestí. Matka spatřila krev, živé maso, stržený nehet, ale nemohla mě utišit, musela naléhavě jednat, čemuž s odstupem času rozumím. Táhla mě s sebou za ruku, ale když už jsme téměř sahali na dveře, ozvalo se poslední zahoukání, které nikdy neutichlo, zahoukání, které slyším dodnes a které mě probouzí za nocí. Pak rána. Matka a já jsme se svalili na zem. A zatímco jsme leželi u kolejí, viděl jsem, jak vlak odnáší auto i s Juanem, mým kamarádem, uvnitř. Auto, sešrotované do koule, se vzdalovalo mezi koly vlaku, až se nakonec zastavilo. A maminka, jako by procitla z mdloby, zareagovala a nedopustila, abych se díval dál. Přitiskla si mou tvář na prsa tak pevně, že jsem se v jejím objetí nemohl ani pohnout. „Můj nehet, mami,“ zasténal jsem. To bylo vše, co jsem ze sebe dokázal vysoukat, jen „můj nehet“. Řekl jsem to několikrát. Nemohla mi nijak odpovědět, protože bezútěšně plakala. Zachycuji onen den. Už spoustu let hledám slova, jimiž bych okamžik onoho dne vylíčil. Vyprávění v průběhu času zdokonaluji. Z toho, co začalo několika málo slovy, krátkými větami, sotva jedním odstavcem, se nakonec stal tento text, jejž dnes odevzdávám. Vím, co se stalo, byl jsem tam. K původnímu textu jsem postupně dokázal přidat další drobnosti, barvy, zaslechnout cinkání, jež jsem tehdy nevnímal. Ale i kdybych ty detaily postrádal, i kdybych neměl slova, jimiž bych je popsal, vždycky jsem věděl, co se stalo. Věděl jsem a vím všechno, co moje matka udělala. Vím o jejím zoufalství, o její úporné snaze. Také vím o chybách, které se nakonec připojily k náhodě a měly za následek, že auto s chlapcem uvnitř rozdrtil vlak. A chápu to, dokážu pochopit chybu, která vyústí v tragédii. Sám sebe se ptám, co bych byl na jejím místě udělal já, a chápu to. Chápu matoucí vzkaz, jejž může předat nikdy nefungující závora, chápu tu nespravedlnost, že se matčino auto zastavilo v okamžiku poznamenaném neštěstím, chápu, že si můj kamarád neuvědomil naléhavost situace a že se ho pak zmocnila panika, jež mu nedovolila vytáhnout čudlík, chápu, proč matka nejprve otevřela moje dveře a až teprve poté se pokusila otevřít ty druhé. Chápu všechno, co zapříčinilo onu nehodu a Juanovu smrt. Navždy mě bude doprovázet to houkání vlaku, jež nepřestává znít, kopání do sedadla mého kamaráda, pach kroutícího se železa, mámin křik, hrůza, která ji přiměla obejmout mě tak pevně, že jsem málem ztratil dech, palec bez nehtu na noze chlapce, jenž krvácí. Všechno to chápu. I kdybych však tento příběh – můj příběh – měl vyprávět znovu a znovu, stále nemohu pochopit, proč mě moje matka opustila. Proč moje matka po tom všem, co jsme společně prožili, jednoho dne odešla a už se nikdy nevrátila.   Claudia Piñeirová (*1960) je argentinská spisovatelka, dramatička, televizní scenáristka, rovněž autorka próz pro děti. Za svou literární, divadelní a novinářskou tvorbu obdržela jak doma, tak i v zahraničí řadu prestižních ocenění. Je autorkou románů Las viudas de los jueves (Čtvrteční vdovy, 2005; vynikající dílo, za něž ve stejném roce získala Premio Clarín de Novela, jednu z nejvýznamnějších hispanoamerických literárních cen), Tuya (2005, česky: Tvá, 2012), Elena sabe (Elena ví, 2006), Las grietas de Jara (Jarovy trhliny, 2009), Betibú (2011), Un comunista en calzoncillos (Komunista v trenkách, 2013) či Las maldiciones (Kletby, 2017). Patří mezi nejpřekládanější argentinské spisovatelky, několik jejích románů bylo zdárně převedeno na filmové plátno.   Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 200 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

Čas načtení: 2024-03-14 09:00:00

European Broadcasting Union: Návrhy slovenské vlády ohrožují nezávislost médií

EBU je velmi znepokojena návrhy slovenské vlády, které ohrožují redakční nezávislost jejího člena Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS).Podle návrhu zákona by se RTVS přejmenovala na Slovenskou televizi a rozhlas, což by vládě umožnilo odvolat všechny současné členy správní rady RTVS včetně generálního ředitele. Vznikla by nová řídící rada složená ze sedmi členů - tři jmenuje ministerstvo kultury a čtyři parlament ovládaný vládní koalicí. Generálního ředitele nového vysílání by jmenovala tato Rada, která by rovněž měla pravomoc jej z jakýchkoli důvodů odvolat.

Čas načtení: 2024-03-17 07:50:00

Lotyšský prezident burcoval. Z Ruska přišel výsměch. Ze Západu varování

Edgars Rinkevičs, lotyšský prezident, se s podporou Emmanuela Macrona nemazal. „Rusko musí být zničeno!“ zvolal do veřejného prostoru. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová mu okamžitě vrátila slovní úder. Varovná slova však zazněla nejen od ní, ale i od západních analytiků. Část z nich je slovy lotyšského prezidenta „hluboce znepokojena“.

Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00

OSN varuje, že izraelská omezení potravinové pomoci v Gaze mohou představovat válečný zločin

 Vysoký komisař pro lidská práva upozorňuje, že tento hladomor byl způsobený lidmi, zatímco hladová krize se zhoršuje Izraelská omezení přísunu  humanitární pomoci do Gazy mohou představovat válečný zločin záměrného vyhladovění, uvedla OSN, zatímco Bílý dům vyzval k neomezenému přístupu pomoci do tohoto pobřežního pásma.V souvislosti s rostoucím a katastrofálním hladem v některých částech Gazy a oficiálními údaji OSN o míře hladu, která je nejhorší v rámci současného klasifikačního systému, Bidenova administrativa dodala, že je "hluboce znepokojena" na základě zprávy o možném hladomoru.Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Turk uvedl, že izraelská omezení vstupu pomoci se mohou rovnat "hladomoru jako metodě války".

Čas načtení: 2024-04-10 10:43:00

Čína vyjádřila znepokojení nad diskriminací svých firem ze strany EU

Čína je znepokojena opatřeními Evropské unie vůči svému průmyslu a společnostem a pokládá je za diskriminační. Uvedl to dnes mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning v reakci na úterní oznámení,…

Čas načtení: 2024-04-10 19:25:00

Čína vyjádřila znepokojení nad diskriminací svých firem ze strany EU

Čína je znepokojena opatřeními Evropské unie vůči svému průmyslu a společnostem a pokládá je za diskriminační. Uvedl to dnes mluvčí čínského ministerstva zahraničí Mao Ning v reakci na úterní oznámení, že EU prošetří dotace, které dostávají čínští výrobci větrných turbín dodávaných do Evropy.

Čas načtení: 2024-04-11 07:00:01

Den, kdy všechno skončí, se blíží. Skotský Nostradamus měl jasno

Žena vejde na hřbitov a… To není začátek vtipu, ale příběh o původu nejslavnějšího skotského proroka. Legenda říká, že žena na ostrově Lewis zabránila návratu ducha dávno mrtvé dánské princezny do jejího hrobu. Princezna jí darovala modrý kámen výměnou za to, že se bude moci vrátit na místo svého posledního odpočinku. A byl to právě tento kámen, který umožnil synovi této ženy, v rodné gaelštině známému jako Coinneach Odhar, vidět budoucnost. Až Čína zvítězí nad USA Věštec měl i další jména – Kenneth Mackenzie (po vládnoucím klanu), Temný Kenneth nebo Brahan Seer, protože někteří lidé tvrdili, že byl slepý a díky tomu měl své schopnosti. Neexistují žádné jeho rukopisy, všechny jeho věštby byly převyprávěny. Povídá se však, že „skotský Nostradamus“ viděl den, kdy skončí svět. Mělo by to být v době „nástupu nového řádu a vzestupu draka“, což někdo prezentuje jako období, kdy Čína nahradí USA coby globálního lídra. Nostradamus viděl hrůzy, které se letos mají týkat i Česka. Potvrdil je generál Šedivý i další věštec Číst více Ať už se na podobné věštby díváme jakkoli, zajímavé je, že Temný Kenneth se podle některých informací nikdy nespletl. Těchto sedm příkladů hovoří samo za sebe. Na druhou stranu – opravdu se to stalo, nebo je to jen výplod lidské fantazie? Otrávené jídlo Když byl kolem roku 1675 Coinneach ještě jako dělník u jezera Loch Ussie, zastavil svého předáka v konzumaci oběda. Měl prý vizi, že pokrm mu otrávila jeho žena. Předák hodil jídlo svému psovi, který okamžitě zemřel. Toto bylo jedno z jeho prvních slavných proroctví a to, které ho přivedlo k práci pro hraběte ze Seaforthu. Strašlivá bitva Temný Kenneth, když stál na místě, kde se později odehrála bitva u Cullodenu, řekl: „Ach, Drumossie, než pomine mnoho generací, tvé bezútěšné vřesoviště bude potřísněno tou nejlepší krví z Vysočiny.“ Dodal, že je rád, že se nedožije dne, kdy „ani na jedné straně nebude žádné slitování“. Bitva u Cullodenu znamenala konec jakobitského povstání a během jedné hodiny přišlo o život nebo bylo zraněno přibližně 2 000 vojáků. Naleziště ropy Věštec jednou prohlásil: „Černý déšť přinese bohatství do Aberdeenu.“ O několik set let později v roce 1970 byla v Severním moři objevena velká ložiska ropy. Odhaduje se, že v oblasti Aberdeenu bylo vytvořeno půl milionu pracovních míst v energetickém průmyslu a skotské město je často označováno jako „ropné hlavní město Evropy“. Návrat skotského parlamentu Když Brahan Seer uvedl, že Skotsko bude mít svůj vlastní parlament, až budou lidé chodit „suchou nohou“ z Anglie do Francie, mnozí si mysleli, že se to nikdy nemůže naplnit. Revoluční tunel pod Lamanšským průlivem byl však otevřen v roce 1994 a kdokoli teoreticky může procházet mezi těmito dvěma státy, aniž by si namočil boty. O pět let později, 12. května 1999, se skotský parlament sešel poprvé od roku 1707. Mosty přes řeku Ness Řeka Ness protéká skotským městem Inverness a spojuje legendární jezero Loch Ness se Severním mořem. Temný Kenneth prohlásil, že by se rozpoutal celosvětový chaos, pokud by řeku překlenulo pět mostů. Stavba pátého mostu byla dokončena v srpnu 1939, jen několik týdnů předtím, než Hitler napadl Polsko a začala druhá světová válka. Kromě toho by podle Seera stavba devíti mostů přinesla „oheň, krev a neštěstí“. Devátý most byl postaven v roce 1987 a v červenci 1988 požár pohltil ropnou plošinu Piper Alpha u pobřeží Aberdeenu. Zemřelo 167 lidí – 30 z nich nebylo nikdy nalezeno. 5 opravdových čarodějnic, které měnily lidské životy. Tyhle byste potkat nechtěli! Číst více Zničení mocného klanu Klan Mackenzie po staletí vlastnil oblasti Skotské vysočiny a jedním z nejcennějších kousků země byla Fairburn Tower. Temný Kenneth vydal rodině obzvlášť děsivé varování, když prohlásil: „Mackenziové z Fairburnu ztratí veškerý svůj majetek a jejich hrad se stane neobydleným, pustým a opuštěným!“ I když Fairburn Tower není technicky vzato hrad, její ztráta se shodovala s úpadkem rodu Seaforthů. Věž byla opuštěna v roce 1780, v roce 1803 ji částečně zničila bouře. Poslední proroctví Temného Kennetha Pro dobrotu na žebrotu, mohl si říct „skotský Nostradamus“. Jeho poslední proroctví ho stálo život. Když se ho znepokojená lady Seaforthová zeptala na cestu svého manžela do Paříže, věštec potvrdil, že hrabě je v bezpečí. Ale dodal, že určitý čas strávil v náručí jiné ženy. Rozzuřená lady nařídila, aby byl Temný Kenneth odvlečen do Chanonry Point, oblasti známé popravami čarodějnic. Než mu strčili hlavu do hořícího sudu s dehtem, pronesl ještě poslední proroctví. Prohlásil, že ten, kdo nemůže mluvit nebo slyšet, způsobí konec rodu Seaforthů. Francis Humberston Mackenzie se stal hrabětem v roce 1783, ale poté, co se jako dítě nakazil šarlatovou horečkou, zůstal němý a hluchý. Všechny jeho čtyři děti zemřely předčasně, což znamenalo konec pokrevní linie. Zdroje: history.co.uk, historic-uk.com, scotsman.com KAM DÁL: Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí.

Čas načtení: 2024-05-05 07:02:52

Chorvatsko čelí problému s přemnožením jedovatých hadů: Čtyři lidé skončili v nemocnici po uštknutí zmije, píše tamní deník

Chorvatsko oznámilo nedobrou zprávu. Konkrétně na prahu letošní turistické sezóny se Dalmácie potýká s přemnožením jedovatých hadů. Zdravotníci v uplynulých dnech museli poskytnout odbornou pomoc čtyřem osobám uštknutým zmijí růžkatou. Poslední ze zmíněných lidí je důchodkyně, se kterou se had dostal do kontaktu na její vlastní zahradě. Tamní odborníci doporučují lidem opatrnost. Místní komunita je situací znepokojena. Pohledem zpět do Česka - podle redakcí ŽivotvČesku.cz osloveného experta v oboru herpetologie Karla Zavadila bude v následujících týdnech vrcholit aktivita jediného tuzemského jedovatého hada - zmije obecné.

Čas načtení: 2024-05-21 15:55:00

Proč tu pořád řešíte Babiše? Co Pekarová a omluva za Vondru? Dusno v ČT kvůli moderátorce

V Událostech, komentářích České televize proti sobě usedli předsedkyně TOP 09 a Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová a poslanec hnutí ANO Robert Králíček. Diskuse se točila kolem zklidnění emocí v politice. A to v reakci na pokus o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. „Vývoj na Slovensku mě po posledních parlamentních volbách opravdu znepokojuje,“ řekla Pekarová Adamová a poukázala na to, že není znepokojena jen ona, ale znepokojení vidíme i v ulicích Slovenska, kde probíhají demonstrace. „Kdyby někteří z nás nebo naši předci nevybojovali demokracii v roce 1989, tak tady dneska ani nejsme,“ srovnala demonstrace proti Ficově vládě s revolučním listopadem roku 1989.

Čas načtení: 2024-06-13 15:48:51

Pentagon reaguje na manévry lodí ruského námořnictva na Kubě, ukazují záběry

Navzdory tvrzením amerických diplomatů, že ruská vojenská cvičení nejsou hrozbou, se americká armáda projevila jako mimořádně znepokojená manévry lodí ruské Severní flotily v Karibiku. Mezi plavidly, jež se cvičení účastní, je fregata Admirál Gorshkov, tanker, remorkér a také jaderná ponorka Kazan nové třídy Jasen-M, píše web REPORTER. The post Pentagon reaguje na manévry lodí ruského námořnictva na Kubě, ukazují záběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-18 19:59:00

Myslela si, že má chřipku: Nyní bojuje s neléčitelnou rakovinou!

Devětatřicetiletá Kelly Bawcombe si jednoho dne našla podpaží bulku. Myslela si, že se jedná o nateklou uzlinu, příznak chřipky a vzala si tedy pár prášků a dál bulku neřešila. Když však dál rostla, začala být mladá maminka znepokojená a zašla si k lékaři. Tam se nestačila divit!

Čas načtení: 2024-07-05 10:00:00

Kalovy Vary: Memory

Tak daleko nejlepším filmem v pátek byl mexicko-americký snímek Michela Franca Memory (Paměť, 2023). Po nenápadném rozjezdu se stal docela monumentálním dílem, poukazujícím na to, že ač jak lidé máme nejrůznější fyzické či duševní nedostatky, nikdy nepřestáváme být lidmi a měla by nám proto za každých okolností být respektována naše důstojnost.Film se odehrává v New Yorku, v Brooklynu. Zajímavé, že zase je hlavní a nejsympatičtější hrdinkou žena. Sylvie je sociální pracovnice starající se o pacienty v instituci pro přestárlé a nemocné lidi. Na začátku filmu se účastní večírku svých spolužáků ze střední školy, po mnoha letech, ne-li desítkách let po absolutoriu. Cestou domů metrem je znepokojena, protože ji sleduje celou cestu jakýsi muž, který pak setrvá mlčky celou noc před jejím domem.

Čas načtení: 2024-07-05 10:00:00

Karlovy Vary: Memory

Tak daleko nejlepším filmem v pátek byl mexicko-americký snímek Michela Franca Memory (Paměť, 2023). Po nenápadném rozjezdu se stal docela monumentálním dílem, poukazujícím na to, že ač jak lidé máme nejrůznější fyzické či duševní nedostatky, nikdy nepřestáváme být lidmi a měla by nám proto za každých okolností být respektována naše důstojnost.Film se odehrává v New Yorku, v Brooklynu. Zajímavé, že zase je hlavní a nejsympatičtější hrdinkou žena. Sylvie je sociální pracovnice starající se o pacienty v instituci pro přestárlé a nemocné lidi. Na začátku filmu se účastní večírku svých spolužáků ze střední školy, po mnoha letech, ne-li desítkách let po absolutoriu. Cestou domů metrem je znepokojena, protože ji sleduje celou cestu jakýsi muž, který pak setrvá mlčky celou noc před jejím domem.

Čas načtení: 2024-08-20 14:57:00

Do Bartoše kvůli stavebnímu průšvihu šije i TOP 09! Na popud party Pekarové se sejde pětikoalice

Jasný vzkaz vyslala v úterý vládní TOP 09, která tím šije do Ivana Bartoše (Piráti) kvůli potížím v digitalizaci stavebního řízení. Bartoš se sice v úterý hájil hned na více frontách, jak se trable snaží řešit, nicméně Topce podle aktuálního vyjádření došla trpělivost a vyvolává jednání v rámci vládní pětikoalice. Je prý silně znepokojena tím, co se za Bartoše v rámci stavebního řízení děje.

Čas načtení: 2024-08-30 06:00:00

ONLINE: Ukrajina odstavila štyri jadrové reaktory, dôvodom boli mohutné ruské útoky na infraštruktúru

Na Ukrajine počas ruských útokov dočasne odstavili štyri jadrové reaktory. MAAE je znepokojená.

Čas načtení: 2024-09-09 10:50:00

„757 euro mám platit! Dejte mi peníze.“ Aktivistka za klima vybírá na pokuty

Klimaaktivistka Lisa Sieghartová se obrací na veřejnost s žádostí o finanční podporu na pokrytí nákladů spojených s její účastí na klimatických protestech. Vysvětluje, že je jí 22 let a že se aktivně zapojila do klimatických protestů, protože je hluboce znepokojena dopady klimatické krize. Během 5 protestů, kdy se lepila k silnicím sekundovým lepidlem, jí byly naúčtovány poplatky za činnost policie, která ji musela odlepovat. Proto nyní Sieghartová vyhlásila sbírku na 757 euro, aby mohla v činnosti dále pokračovat.

Čas načtení: 2024-09-11 22:19:58

Barcelona se začíná strachovat o Lamine Yamala

Barcelona je údajně znepokojena mediálním zájmem, který se soustředí na mladíka Lamine Yamala po jeho raketovém vzestupu. Yamal se nyní pevně etabloval jako klíčový hráč pro klub i reprezentaci, i když v létě oslavil teprve sedmnácté narozeniny. Tento zázračný talent byl nominován na Zlatý míč, vyhrál EURO 2024 a překonal všechny možné debutové rekordy jak pro Barcelonu, tak pro Španělsko. To vše samozřejmě vedlo k tomu, že Yamal byl vystaven intenzivnímu mediálnímu zájmu, což je situace, která podle deníku Marca Barcelonu znepokojuje.