Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-04-15 15:24:17

Charlotte Štiková zavzpomínala na zesnulou babičku: Sdílela dojemnou vzpomínku. Na pohřeb má zákaz Monika Binias

Rodinu Ornelly Koktové před pár dny zasáhla smutná zpráva. Svět opustila nejbližší žena v jejím životě, milovaná babička. Na ni na sociálních sítích nyní zavzpomínala i Ornelly mladší sestra Charlotte.

Čas načtení: 2024-03-04 20:12:18

Macron: Francie v nejbližší době nepošle vojáky na Ukrajinu

Francouzský prezident Emmanuel Macron v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že Francie v nejbližší době neuvažuje o vyslání vojenského personálu na Ukrajinu, napsala agentura... Článek Macron: Francie v nejbližší době nepošle vojáky na Ukrajinu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2022-01-27 14:43:49

Martina Novotná: Psaní je pro mě především neskutečný relax

„Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti,“ přiznává autorka knižní detektivní série Moravské příběhy Jakuba a Viléma, která se odehrává v období vlády Václava II, Martina Novotná. Letos jí vychází historická detektivka Prokletí hradu Mydlovar, v níž se poprvé objeví vyšetřovatelská dvojice voják Martin a panoš Bohdan.   Pocházíte z Karlových Varů a vyrůstala jste s bratrem. Od mala jste si ráda vymýšlela různé příběhy, které jste si pak psala, ale skončily na dně šuplíku. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období dětských her? Díky bratrovi, který je o pět let starší než já, jsem měla kolem sebe vždy hodně kluků. I proto mi byly bližší spíše chlapecké zábavy. Hodně času jsme trávili venku, hráli různé hry, lezli po stromech atd. Když jsme bydleli v Krhanicích, často jsme chodili i k řece a snažili se chytat ryby do holých rukou. Musím se pochlubit, že se mi to občas i podařilo (úsměv).   Vystudovala jste pražské česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii. Proč jste si vybrala právě studium kriminalistiky? V jednom rozhovoru jste řekla, že vás vždy lákaly různé záhady a jejich objasňování, a to byl jeden z důvodů… Myslím, že to byl do jisté míry důsledek dětství stráveného s knihami Karla Maye, kde bývá spravedlnost na prvním místě. Když jsem se pak rozhodovala, jakým směrem bych se chtěla v životě ubírat, padla volba na prosazování spravedlnosti. Však ono je to také taková záhada, objevovat, na čí straně vlastně je…   K psaní jste se nakonec po letech vrátila. Jelikož se zajímáte o historii, zvolila jste historickou detektivku. Na svém kontě máte již čtyři příběhy odehrávající se v období vlády Václava II. ze série Moravské příběhy Jakuba a Viléma. Na myšlenku napsat vlastní příběh vás, jak jste někde přiznala, přivedla americká spisovatelka Ingrid J. Parker, s níž si několik let píšete. První knížka Vražda nepočestné panny vyšla v roce 2020, i když původně jste o vydání neuvažovala a příběh psala jen tak pro sebe. Jaký to byl pocit, když jste ji pak vydanou držela v ruce?   Musím přiznat, že velmi zvláštní. Pořád jsem ji převracela v ruce a říkala si, že se mi to asi jen zdá, že za chvilku zazvoní budík a já se vzbudím.     Stvořila jste dvojici šlechticů – českého Viléma z Frejštejna, později se jmenuje Vilém z Cornštejna a potulného loutnistu, z něhož se vyklube významný španělský šlechtic Jakub de la Vega. Dočetla jsem se, že připravujete další příběh této dvojice. Kdy se na něj můžeme těšit a co o něm můžete prozradit? Další případ Jakuba a Viléma je v plánu, nicméně nyní dostala přednost jiná vyšetřovatelská dvojice, a to voják Martin a panoš Bohdan. Jejich první příběh by měl v nejbližší době vyjít v nakladatelství Fortuna Libri pod názvem Prokletí hradu Mydlovar. Jak již jméno napovídá, bude se odehrávat na málo známém hradě Mydlovaru, který stával kousek od Nymburka a dochází na něm k podivným úmrtím, jejichž objasněním je pověřen právě Martin.    Knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny a Prokletí jménem Rozálie mají také audio verzi a načetl je herec Milan Šmíd. Jak jste s ní spokojená a jaká byla s Milanem Šmídem spolupráce?  Spolupráce byla tak příjemná, že v současné době dokončuje již čtvrtou knihu s názvem Démoni minulosti, která by měla být na trhu do konce zimy.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, relax, terapie? Nebo od každého něco? Pro mě je psaní především neskutečný relax, únik od reality, kam za mnou nemůžou každodenní povinnosti a starosti. Moderní mluvou by se dalo říci, že je to určitá forma psychohygieny.   Při vysokoškolských studiích jste působila jako lektorka angličtiny a španělštiny na jazykových školách. Dnes učíte na ZŠ. Jak se vám kloubí práce učitelky a spisovatelky? Myslím, že tato povolání se výborně doplňují, celý život jsem pracovala s jazyky, to má vliv na vyjadřovací schopnosti či slovní zásobu. Což samozřejmě neznamená, že nikdy nemám pocit, že se nemůžu lidově řečeno vyžvejknout (úsměv). Práce učitele je přínosná i v tom, že se neustále setkávám s nejrůznějšími lidmi, kteří mi pak mohou být předlohou pro jednotlivé postavy či situace.   Vašimi oblíbenými autory, jak jsem zjistila, jsou Robert van Gulik, Ingrid J. Parker a Umberto Eco. A co současná literární tvorba? Je někdo, kdo vás oslovil, jehož knížky byste doporučila si přečíst? Ze současných autorů bych uvedla Vlastimila Vondrušku, především pak jeho sérii s Oldřichem z Chlumu. Knihy s královským prokurátorem patří k těm, které v mé knihovně nesmí chybět. Jsou to takové milé příběhy, kde dobro vítězí nad zlem, člověk si při jejich čtení skvěle odpočine. Pokud mám náladu na něco ostřejšího, sáhnu po sérii Kapitána Steina a notáře Barbariče od výborného slovenského autora Juraje Červenáka.   Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce a hrnkem dobré kávy? Vzhledem k tomu, že se nám v listopadu narodil třetí syn, tak teď slovo relax ve svém slovníku příliš nemám (úsměv). Pokud se ale vyskytne chvilka volna, nejradši ji trávím tvůrčím způsobem. Mám ráda nejrůznější výtvarné techniky, nejbližší jsou mi korálky, ze kterých vyrábím jak šperky, tak nejrůznější dekorace.   Martina Novotná se narodila se 30. listopadu 1983 v Karlových Varech. V Praze vystudovala česko-španělské gymnázium a pak Policejní akademii obor Bezpečnostně-právní studia a kriminalistika (Mgr.). Rok působila na Katedře kriminalistiky jako odborný asistent. Nyní je učitelkou na ZŠ. Napsala knihy Ďábel z Frejštejna, Vražda nepočestné panny, Prokletí jménem Rozálie, Démoni minulosti. Je vdaná a má tři syny.

Čas načtení: 2021-10-15 20:16:26

Zašmodrchané řetězce II. – doprava

Milí čtenáři, zanecháme za sebou problémy s cenami energií (aspoň na chvíli; ony se, potvory, dost možná připomenou samy) a podíváme se na jinou záležitost, se kterou covidová epidemie notně zamávala: na celosvětové proudění zboží. Koneckonců, výrobky nestačí jen vyrobit, musíte je nějak dostat k zákazníkům. A k výrobě téměř čehokoliv potřebujete dovézt do továren další suroviny a polotovary. Přestane-li něco v tomto řetězci fungovat, začnou se efekty projevovat napříč ekonomikou a doputují i do míst, kde byste je nečekali. Příklad z osobní praxe: knihy píšu a vydávám čtvrtým rokem. Letos jsem ale poprvé narazil na situaci, kdy nebylo jisté, že na nové bude dost papíru (!) Nakonec tedy bylo, ale jiní autoři takové štěstí neměli a některé tituly před Vánocemi nevyjdou. Nečekaná situace v naší zemi, kterou ze třetiny pokrývají lesy, a na našem kontinentě, kde je místy lesů ještě daleko více, což? „Zácpy“ na námořních trasách Valná většina světového obchodu probíhá po moři a za pomoci standardních nákladních kontejnerů, jejichž použití značně zjednodušuje nakládání a vykládání lodí. Potíže tedy můžou nastat buď v přístavech nebo v logistice oběhu kontejnerů, a za covidu nastalo oboje. Čína, producent spousty laciného zboží, je poslední velkou zemí snažící se o „zero covid“ strategii, což znamená, že vyskytne-li se v nějakém pracovním týmu pozitivní jedinec, zavírají se celá pracoviště. V případě přístavů to znamená omezení jejich kapacity. K uzavření přístavů mohou ale vést i problémy s počasím, třeba očekávaný tajfun. Počasí, na rozdíl od covidu, zlobilo již dříve; kdyby šlo o jediný zdroj nepravidelností, systém by si s ním poradil. Ale připočte-li se do již poněkud narušených oběhových cyklů, vede k „zácpám“, které nyní před velkými přístavy vznikají. Aktuálně čeká před světovými přístavy celkem 584 lodí na vykládku. Velká zácpa se vyvinula například před významným přístavem v Los Angeles, který obstarává podstatnou část americko-asijského obchodu (snad skoro polovinu? Přesná čísla jsem nenašel, situace se rychle mění). V rekordní den čekalo před přístavem na odbavení 73 lodí a řešení zácpy musel koordinovat Bílý dům, který doufá, že ji pozvolna rozpustí díky nově zavedené práci v noci. Takové velké čekání je samozřejmě neefektivní, snižuje celkovou kapacitu dopravních řetězců; čím více času lodě prostojí, tím méně toho celkově odvezou. Poptávka po zaoceánské dopravě se ovšem mezitím zvýšila, takže výsledkem je, že cena za přepravu jednoho kontejneru vzrostla do dříve neslýchaných výšin. A nejen to; ceny dopravy ve směrech Asie -> Amerika a Amerika -> Asie se od sebe rozešly natolik, že nastala anomální situace, kdy se americkým firmám více vyplatilo posílat právě vyložené kontejnery zpátky do Číny prázdné, než se zdržovat nakládáním amerického zboží a komodit. A to se samozřejmě tím pádem také někde hromadí, třeba ve skladištích na pobřeží: další „ucpávka v tepně logistiky“. Nedostatek řidičů se netýká jen Británie Jedním z důvodů, proč se lodi zastavují před přístavy, je nedostatek lidí v navazujících profesích. Ubylo jak zaměstnanců v přístavech, tak i řidičů náklaďáků. Vyložené kontejnery se hromadí v přeplněných skladištích a čekají na odvoz déle než obvykle. Všichni jsme patrně zaznamenali kritický nedostatek řidičů ve Velké Británii, ale nejde o tak unikátní „brexitový“ problém, jak by se mohlo zdát. S nedostatkem řidičů bojují v USA i v Nizozemsku, také Němci hlásí, že jim řidičů ubývá: ročně jich odejde do důchodu 30 tisíc a pouze 15 tisíc nových nastoupí. (Mimochodem, ten posledně odkazovaný zdroj obsahuje zajímavý komentář člověka z oboru: práce řidiče z povolání je prý dnes pro mladé Němce nepřitažlivá mimo jiné proto, že náklaďáky jsou vnímány jako šeredné řvoucí obludy znečišťující životní prostředí, které na té silnici spíš překážejí. Zase něco, za co můžeme poděkovat německé straně Zelených. Bez obav, všechno jistě hladce zvládnou nákladní rikši, eh, kola.) COVID-19 tento pozvolný trend úbytku řidičů poněkud zostřil, protože část starších řidičů odešla do předčasného důchodu a zároveň začala váznout výchova nových: autoškoly byly v lockdownech vesměs zavřené a zkoušek se také konalo méně. Tím pádem se už tak nedostatečné „zmlazování“ řidičského cechu ještě zhoršilo a vznikl další „zub“ ve věkové struktuře celého odvětví. (Ostatně: v ČR máme teď průměrný věk řidičů z povolání 57 let, tedy ještě horší než Britové s jejich 55 lety – rozhodně bych se Londýnu s těmi našimi čísly nesmál, za pár let na tom můžeme být hůř než oni teď. Věřím, že brexit situaci vyhrotil dříve a prudčeji, než se čekalo, ale směřujeme tamtéž.) Na rozdíl od mnoha jiných úzkých hrdel ekonomiky se v tomto případě nedá počítat ani s úlevou způsobenou technologickým vývojem. Řidič z domova pracovat nemůže. A samořídící auto, které nám Elon Musk a jeho kamarádi slibovali už před mnoha lety, zatím není k dispozici a v nejbližších letech patrně ani nebude. (I když zde je nutno poznamenat, že nákladní auta jsou v tomto směru trochu dál – provoz na dálnicích není z hlediska počítače tak pekelně chaotický jako dění ve městech, kde zpoza každého kandelábru může vyběhnout dítě, pes nebo roztržitý jedinec čučící do mobilu.) Nejbližší roky budeme muset zcela jistě nějak „překlepat“ s ubývajícím počtem šedovlasých řidičů z povolání, kteří jsou i jako šedesátiletí ještě ochotni vyměňovat padesátikilové náhradní kolo ve čtyřicetistupňovém vedru, když jim praskne pneumatika někde ve venkovském Španělsku a nejbližší dílna je sto kilometrů daleko. No a pro úplnost bychom se měli zastavit ještě u letecké dopravy. I ta dostala skrze covidová omezení pořádnou ránu. Vzhledem k tomu, že jde o silně konkurenční odvětví, mívaly aerolinky už před epidemií poměrně nízkou ziskovost, typicky pod 10 procent. Covid jim úplně rozkopnul obchodní model, tržby roku 2020 poklesly na zhruba 40 procent roku předešlého a jednotlivé státy měly na vybranou mezi tím, sanovat „své“ firmy ze státního rozpočtu, nebo pozorovat, jak krachují. To se mimo jiné projevilo i na malém, ale přesto významném sektoru letecké nákladní dopravy. Dokud hustě létala osobní doprava, nebyl až takový problém „přiložit“ nějaké to cenné zboží do neúplně vytíženého osobního letadla. Teď jsou ale tyto příležitosti daleko vzácnější než dřív. Kamion je Belzebubův vynález Většina vyjmenovaných dopravních problémů se české ekonomiky samozřejmě také dotkne a projeví se v cenách nebo dokonce v dostupnosti zboží. Jsme moc zamotáni do evropských a světových obchodních řetězců na to, abychom měli nějakou výjimku. Po dlouhé roky se systém „just in time“, při kterém si firmy nedrží téměř žádné hmotné zásoby, považoval za nejlepší způsob, jak provozovat výrobu. Jenže JIT je postaveno na hladkém fungování světové dopravy a ta přestala fungovat. Důsledkem je kaskáda problémů v celém výrobním řetězci lidstva. Letošní předvánoční sezóna bude asi o něco slabší než ty předešlé. V levicově intelektuálních kruzích to nejspíš budou oslavovat jako nezbytnou redukci konzumerismu, ale fakt je, že ani Amazon, ani Alza na tomto problému nezkrachují. Problémy budou mít spíš menší e-shopy a kamenné obchody, pro které je nákupní sezóna v listopadu a prosinci dost zásadním prvkem pro holé přežití. A Česká republika s danou situací zase jednou nemůže téměř nic dělat. Musíme čekat, než se „sraženiny“ v cévním řečišti světového obchodního systému pozvolna “rozpustí”, což bude nějakou tu dobu trvat. Na tom moři se to pozvolna zlepší, jak vstoupí do hry nové lodě a nové kontejnery. Problém s úbytkem profesionálních řidičů zde na souši je o něco horší, mimo jiné proto, že je to hodně regulovaná činnost. Tady je vlastně jedno možné opatření, které by ČR mohla udělat: usnadnit výchovu nových řidičů z povolání a tiše doufat, že všichni po absolvování autoškoly neutečou do bohatších států. Ach ano, a nevzbuzovat v mládeži dojem, že kamion je Belzebubův vynález ničící planetu. Zatím se bez nich v té logistice neobejdeme. Kdo že to má v nové vládě dostat do ruky ministerstvo školství?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 10:26:52

Michaela Kalivodová: Mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou

Když jsme se s Michaelou Kalivodovou – tehdy ještě Kašičkovou – potkávali jako studenti bohemistiky na FF UK, netušil jsem, že na rozdíl od většiny z nás v sobě najde odvahu vstoupit na spisovatelskou dráhu. Nedávno k její básnické prvotině a knížce pro děti přibyla próza Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019), jejíž civilnost, autenticita i otevřenost působí v dnešní době sázející spíše na historická témata, exotické motivy a formální experimenty osvěžujícím dojmem.   Na sklonku minulého roku ti vyšla u Petra Štengla již druhá kniha, próza Dokud jsme mladí. Kde jsi na její psaní brala coby matka malé holčičky, které budou v létě dva roky, potřebný čas a klid? Trvalo to, začala jsem ještě dlouho před otěhotněním. Pak jsem psala, když jsem po některém z frekventovaných nočních kojení nemohla zabrat. Jinak se věnuji výhradně dceři.   Knize jsi dala podtitul „črty“, v němž se odráží její fragmentarizovaná forma. Protagonisty tvého vyprávění jsou však stále titíž lidé, spjatí rodinnými či přátelskými vazbami. Proč jsi o nich nenapsala klasickou novelu či román? Byl to takový pokus o něco jiného.   Jak už název knihy napovídá, stěžejní roli v ní hraje mladší generace, převážně třicátníci, k nimž se řadí i trojice kamarádek Linda, Majda a Míša, což jsou v podstatě tvé vrstevnice. Co podle tebe vaši generaci charakterizuje? Mám pocit – ale je to skutečně jen pocit, protože to nemám podložené žádným relevantním výzkumem, jen pozorováním okolí a povídáním si s lidmi – že naše generace byla tlačena rodiči nebo pedagogy do výkonů všeho druhu, protože se toho po revoluci naskytlo tolik. „Hlavně ať umíš s počítačem, hlavně se uč jazyky, ještě tohle, ještě tamto, taky sporty, teď se můžete dostat kamkoliv, my nesměli nic…“ Pak mám dojem, že z naší strany se vynořila jakási revolta, přesvědčení, že se na to „musíš“ vykašlat – mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou, dost lidí užívá drogy, byť „jenom“ rekreačně, chceme cestovat, pozdě se zakládají rodiny a vztahy mají někdy charakter tak trochu jako na Woodstocku. Nebo třeba mnozí nehledáme svobodu takto uměle a v omamných látkách a volné lásce, ale prostě po ní toužíme. I děti, myslím, vychováváme volněji. Kdyby dneska nějaká matka veřejně přiznala, že dítě v půl roce přivazuje k nočníku, aby se nemusela starat o pleny, což se dřív dělávalo, koukalo by se na ni jako na macechu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jelikož píšeš o své generaci a objevují se tu i skutečné postavy a reálie spjaté s tvým studiem na FF UK, nemohu se nezeptat, do jaké míry je tvé vyprávění autobiografické a která postava z tebe případně dostala do vínku nejvíc?  Ještě se k tomu dostanu, mám povahu podobnou Lindě z Dokud jsme mladí. V jedné pasáži je jí líto i dědy v triku FUCK FAKE FRIENDS, prostinké paní, která si nemůže koupit litografii, feťáků v MHD, Ilonky, protože jí Adéla zatajila krabičku na svačinu, synovce, že se musí spokojit s laciným oblekem do tanečních, protože si ho mamka nemohla dovolit koupit v luxusním obchodě BANDI. Tímhle způsobem prožívám svět i já. Ale můj životní styl není totožný s tím Lindiným. Přesněji řečeno, problémy neřeším konzumací alkoholu, ale na konstelace stejně jako ona docházím.   Líčení osudů svých hrdinů zpestřuješ střídáním časových rovin a také vypravěčských perspektiv (včetně dětských), což jim dodává na plastičnosti. Jak obtížné bylo poskládat výslednou mozaiku? Bylo to obtížné zejména proto, že neumím moc počítat, jak by potvrdil Milan Coufal, matikář z Karlínského gymnázia, čímž se mu omlouvám za to, že na výuku někoho, jako jsem já, musel plýtvat celé čtyři roky energií. (smích) Musela jsem spočítat, aby to časově vycházelo a tak dál.   Co mě jako čtenáře knihy Dokud jsme mladí dost mrzelo, byla nedbalá redakce textu, kde zůstalo množství chyb či překlepů. Jistě nejsem jediný, kdo je zaregistroval? Byla bych velmi nerada, kdyby to vrhlo stín na Nakladatelství Petr Štengl. Za případné nedostatky nesu vinu já osobně, že jsem si nezajistila lepší redakci a korekturu jakožto spolupracovnice nakladatelství a členka týmu. Čili neviňte z toho prosím nakladatelství a Petra Štengla, ale mě. Petr Štengl se totiž jinak vyznačuje tím, že textům svých autorů věnuje kvalitní péči.   Tvůj styl psaní se vyznačuje výraznou civilností, syrovostí jazyka i dialogů a značnou otevřeností v popisu mezilidských vztahů (i napříč generacemi), které nijak nepřikrášluješ. Trochu mi to připomínalo filmy Bohdana Slámy, ze současných tuzemských prozaiků pak mimo jiné Petru Soukupovou nebo Miroslava Pecha... Ano, Sláma, to je typ filmů, které vyhledávám. A i tebou zmínění literární tvůrci patří mezi mé nejoblíbenější.   Jak nasvědčuje téma tvé bakalářské práce, věnova-né proměnám recepce románu Jana Pelce ...a bude hůř, blízký je ti rovněž český underground. Co dalšího z naší i světové kultury tě formovalo? Snad by se dalo říct, že všechno, co jsem přečetla, mě nějakým způsobem formovalo – něco jsem se snažila okopírovat. Jakožto začínající autor podobně jako Ondra, postava z Dokud jsme mladí, podléhám literárním svodům a nedokážu se zcela ubránit tendenci obdivovaného autora ve svých textech následovat, něco mě zase naopak formovalo tím způsobem, že tak jako dotyčné dílo bych si coby autor rozhodně nepřála vyznít. V tom „kopírovacím“ smyslu mě formoval jistě Hrabal, tebou vzpomenutý český underground, beatnici, také písňové texty vzniklé v této době, myslím, že i současná česká literatura, touha psát třeba právě jako zmíněný Miroslav Pech, jednu dobu jsem byla fascinovaná knihou Kanička pošmodrchaná Jany Jiráskové, moc se mi líbí také už vzpomínaná produkce Petry Soukupové, Ivana Jemelky…   A co ti jako autorce vlastně dalo studium bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze? Já jsem si odtamtud odnesl spíše ostych psát o literatuře, o vlastních literárních ambicích pak ani nehovořím... Nízké sebevědomí při vlastním psaní, ostych psát o literatuře, ale snad vzhledem k náročnému studiu a s tím souvisejícímu překonávání překážek i touhu oboje zvládnout. Studium mi rozšířilo obzory, a i když jsem byla o zkouškovém naštvaná, že není čas na studentský život a že musím strávit noc čtením, jsem vděčná všem pedagogům za vštípení jakéhosi jiného způsobu čtení než toho konzumního.   Jako vystudované bohemistky se tě musím zeptat, čím se dnes živíš, respektive co jsi dělala před nástupem na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou? Odpovědi na tuhle otázku bývají leckdy překvapivé, málokdo zůstane alespoň jednou nohou v oboru... Pomáhala jsem a pomáhám Petru Štenglovi v nakladatelství. Také jsem působila jako asistentka v půvabné Galerii La Femme, která se odráží v knize Dokud jsme mladí. Ráda bych je touto cestou pozdravila a také zdravím manželskou dvojici Miroslava Jiránka a Viktorii Ban-Jiránkovou, fantastické výtvarníky, kteří tam pravidelně vystavují a kteří se stali jakýmsi volným předobrazem rodičů Ondry z mé knížky. Také jsem díky jazykové vybavenosti pečovala o zahraniční klientelu na klinice asistované reprodukce IVF CUBE, kde jsem s obdivem pozorovala, kolik párů dokáže tým doktorky Višňové obohatit o vytoužený přírůstek. Ještě zmíním, že jsem se léta věnovala dětem jako pedagog volného času nebo oddílová vedoucí, doteď jezdím na tábory, už i s dcerou.   Ty jsi ovšem literárně debutovala jako básnířka, a to v roce 2016 sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu. I tady se vlastně jednalo o „črty“ ze života hlavní hrdinky – totiž ženského lyrického subjektu –, které ve výsledku působily nadmíru autenticky, ba přímo odžitě. Jaká byla geneze tvé prvotiny? A stále píšeš básně? Ano, v roce 2019 mi vyšla ilustrovaná knížka básniček pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl. Také občas napíšu skeptickou básničku pro Sisyfos. A ke genezi Největší kočky z tohohle kanclu: Říkám, že jsem si tu knížku napsala, abych měla pocit, že se někdo má hůř než já. Což lyrický subjekt nepochybně splňuje. To je vtip, i když je fakt, že jsem prožívala nějaké horší období. Ale teď – až na hypersenzitivitu a některé s tím spojené potíže – vedu naplněný život, s novou mateřskou rolí bych řekla, že život přímo krásný.   Také v tvé nové próze se objevuje začínající básník, který si v jednu chvíli posteskne nad tím, že přes kladnou recenzi na iLiteratuře si jeho knížky kupují stejně jen rodinní příslušníci a kamarádi. Má podle tebe literární kritika dnes nějaký vliv na prodejnost titulů? A čteš ty sama recenze svých knih? Literární kritika má podle mě vliv na prodejnost. O čem se píše a mluví, to si udržuje jakousi životnost. A čtu recenze svých knih, i když mě to bolívá, protože dobrý recenzent nutně odhalí, že jsem nevypsaný autor, autor trpící spoustou nedostatků, které možná zmizí časem, možná nikdy… A jsem upřímně vděčná za každou konstruktivní a třeba veskrze negativní reflexi.   Ptám se i proto, že ty sama jsi na již zmíněném webu iLiteratura.cz zrecenzovala několik básnických sbírek. Jako by vskutku platila rozšířená představa, že o poezii u nás píšou převážně zase jen básníci. Také se setkávám převážně s recenzemi básnických sbírek od básníků. Jsou to jistě specifické a cenné reflexe. Doufejme ale, že tomu tak není výhradně, že se pozornosti básníků dostává i z per jiných osob, aby se utvořila skutečně pestrá mozaika recepce díla.   Některé motivy ze sbírky se objevují i v tvé nové knize, třeba sklon ke zbytečným starostem o každého a o všechno. Také jím trpíš? Dnes mají lidé spíše tendenci nestarat se o nikoho a o nic... Možná za touto tendencí stojí snaha chránit sebe a své nejbližší, postavit kolem sebe komfortní zónu, nepřipouštět si problémy ostatních. Řekla bych, že dnešní chování nás, čerstvě dospělých lidí, rodičů i mnoha dalších sociálních skupin limitují, či dokonce a priori definují existenční problémy související převážně se sháněním bydlení, zajištěním hypotéky a podobně. Nemáme už kapacitu starat se o druhé v takové míře, jakou bychom jim ve snadnější životní situaci třeba rádi poskytli. Ovšem jak už tu padlo, já sklonem ke zbytečným obavám o každého a o všechno trpím stejně jako moje Linda. Je to danajský dar, ale pořád dar, protože myslím, že jsem díky tomu schopná empatie, kterou mám skutečně mimořádně vyvinutou a která mi usnadňuje komunikaci s lidmi. Troufám si říct, že dokážu odhalit jejich nejniternější pocity a pracovat s tím. Myslím, že obstojně. Akorát když se tím tak trochu chlubím manželovi, směje se: „Máme tady senzibila!“   A jak se na tvé psaní dívá tvoje nejbližší okolí? Rodiče, sestra a další členové mé rozvětvené první rodiny mi asi fandí. Manžel je programátor a přečetl akorát něco od Bukowského. Teď jsem se mu snažila vnutit i českou literaturu, konkrétně Valmez Forever od Zdeny Koláčka, kde jsem detekovala jasnou inspiraci právě Bukowským. Manžel si prohlédl obálku s fotkou autora, kterou jsem mu doslova nacpala před obličej s tím, že má vlasy jako ten Koláček a ať si to teda přečte. Ale tím jeho kontakt s knihou skončil. Takže v mé současné rodině se moje psaní neprožívá. Ovšem dcera bude, jak se zatím zdá, vášnivá čtenářka po mně. {/mprestriction}  Michaela Kalivodová (*1990) absolvovala bakalářský obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikovala v internetovém magazínu Dobrá adresa, knižně debutovala v roce 2016 ještě pod dívčím jménem Kašičková básnickou sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu v Nakladatelství Petr Štengl. V roce 2019 jí vyšla knížka pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl a počátkem letošního roku próza Dokud jsme mladí v Nakladatelství Petr Štengl. Žije s manželem a dcerou v Praze.

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2024-03-21 16:27:35

Severní Amerika zažije dvě zatmění. Jedno nic moc, druhé mimořádné

Jak nejbližší úplněk (25. 3.), tak nejbližší nov (8. 4.) se přiblíží k místům, kudy po pozemském nebi putuje v průběhu roku Slunce. Z toho vyplývá, že nás čekají hned dvě zatmění. Zatímco při úplňku, který nastane v pondělí 25. března, se Měsíc ponoří jen do nenápadného polostínu naší planety, tak při novu 8. dubna zcela zakryje sluneční kotouč.

Čas načtení: 2024-06-03 11:22:28

Bitcoinoví investoři se připravují na dlouhodobý HODL

Bitcoin se v době psaní tohoto článku pokouší prorazit klesající trendovou čáru, čímž by se dokázal opět vrátit do růstového trendu. Pod hodnotou této trendové čáry se také nachází nejbližší support, který by prvotní zamítnutí trendové čáry mohl zvrátit a poslat cenu bitcoinu při druhém testu na vyšší hodnoty. V případě průrazu se nejbližší rezistence nachází […] Originální článek Bitcoinoví investoři se připravují na dlouhodobý HODL pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-06-26 06:00:00

Jana Bendová: Babiš není proruský, je mušketýr. Konečná balí kufry, vzpomene si na Miladu Horákovou?

Mohli jsme mít místopředsedkyni pro Kláru Dostálovou, ale nebudeme měnit náš program za funkce. Tolik Andrej Babiš poté, co dali v Europarlamentu vale liberální frakci Renew Europe, kde „naše Klára“ měla post předjednaný. Odchod od liberálů stihli ještě předtím, než by od nich dostali kvinde. Je to logické. Babiš začínal jako pravicový politik, pokračoval jako levicový politik a teď se přehrál na národoveckého populistu-konzervativce. Zkrátka Klára Dostálová místopředsednické frčky možná nezíská, ale na tom nezáleží, záleží jen na Babišovi. V jeho hnutí to funguje jako u mušketýrů, tedy skoro: všichni za jednoho, jeden na sebe. V jaké frakci nakonec ANO bude, se uvidí.  „Nám je aktuálně nejbližší náš program,“ odpověděla Dostálová, která frakce je hnutí ANO nejbližší. Asi nějaké zenové moudro.

Čas načtení: 2024-07-01 19:18:51

Děti ohrožené cukrem

"Oni můžou – a já ne,“ shrnuje Marcela podstatu častých stížností svého devítiletého syna Edy. Jeho spolužáci si v bufetu na školním hřišti kupují dle libosti všechno, co mají tak rádi: kolu, fantu, sprite a další sladké nápoje. Ani Eda to nemá zakázané, rodiče ale trvají na tom, aby si nezdravé sladké pití pořizoval z nepříliš vysokého kapesného, takže se musí držet zpátky. Doma se pije hlavně voda, mléko nebo čaj slazený maximálně medem. Eda se zlobí, ale jeho matka přesně ví, čemu se chce vyhnout. „Za posledních třicet let nám nenarůstá podíl dětí s nadváhou, alarmujícím způsobem nám ale narostl podíl dětí s obezitou,“ říká pediatr a obezitolog Jan Boženský. Nezdravý životní styl a nadměrný přísun energie z příliš kalorického jídla a pití tedy nevede k mírnému nárůstu tělesné hmotnosti, ale katapultuje část dětí rovnou na cestu obezity. „Nedávno jsem měl v ordinaci chlapce, který ve svých třinácti letech váží 122 kil,“ přibližuje míru problému Boženský, primář dětského oddělení v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Není to novinka: podle časopisu Nature Reviews Endocrinology jsou dnes slazené nápoje globálně vůbec největším zdrojem přidaného cukru v potravě. Řada studií, jejichž výsledky časopis shrnuje, dokládá, že sladké pití vyvolává – ať již prostřednictvím obezity nebo přímo, kvůli změnám metabolismu – choroby od cukrovky druhého typu až po některé druhy rakoviny. „Slazené nápoje nepotřebujeme, nejsou k ničemu dobré. Ze zdravotního hlediska bychom je měli pít jenom ve chvíli, kdy potřebujeme rychle dodat tělu cukry, třeba při sportu,“ shrnuje lékař Martin Haluzík, předseda České obezitologické společnosti. Tohle už si leckde dávno uvědomili – mezi posledními například v Polsku – a slazené nápoje zkoušejí regulovat, případně ty nejrizikovější, energetické nápoje obsahující kofein, dětem (například v Pobaltí) zakazují. Soustředit se v debatě právě na děti má smysl i proto, že jsou nejohroženější skupinou. V dětství se jednak vytvářejí stravovací návyky – včetně návyku na sladké –, jednak se organismus programuje k budoucím onemocněním. Česko se právě v těchto dnech rozhoupává ke konkrétnější cestě k tomu, jak jednu z největších výzev zdravotnictví pro další roky vyřešit. Stačí v této alarmující situaci osvěta, nebo je lepší vzít do hry i legislativními restrikce? Od „pitíčka“ k zánětu Mláďata, ale i dospělí jedinci druhu Homo sapiens jsou evolucí vyladění tak, aby cukry a tuky vyhledávali jako zdroj energie a aby jim jejich konzumace dělala dobře. Cukr uklidňuje a vyvolává příjemné pocity. I mateřské mléko, první nápoj, s nímž se dítě setká, je sladké, takže přejít na obyčejnou vodu nebo jiný nápoj nevýrazné chuti není pro malého člověka jednoduché. Bažení po cukru zkrátka představuje velmi silný hnací impulz. Odborníci jsou opatrní a nemluví přímo o fyzické závislosti srovnatelné s oficiálními drogami, ale faktem je, že návyku na sladké se rozhodně nelze snadno zbavit. Pediatr Boženský u svých dětských pacientů pozoruje sklon k nutkavému pití: sladké nápoje do sebe nelijí kvůli žízni, vede je k tomu právě bažení po cukru. O tom, nakolik se tomu dokážeme vyhnout, rozhodují do značné míry právě návyky získané v dětství. Již citovaná paní Marcela, náhodně vybraná ze vzorku rodičů, kteří se redakci ozvali na výzvu, aby se podělili o své zkušenosti s těmito druhy lákadel a ochotou svých potomků jim podléhat, se vždy snažila svým čtyřem dětem problematiku slazených nápojů a příliš velkého množství cukru vysvětlovat. Má se o přitom o co opřít – vystudovala potravinářskou fakultu na Vysoké škole chemicko-technologické, a problematice tedy rozumí. „Odmalička dětem třeba říkám, že se kvůli sladkým nápojům kazí zuby, že když je v nich ještě kyselina citronová, podporuje to růst bakterií. Děti to chápou, necítí potřebu nechat si zuby zkazit, navíc se bojí zubaře.“ Jan Boženský ale v praxi vidí, že v mnoha rodinách je to úplně jinak. Rodiče více než dvaceti procent českých dětí svým ratolestem sladké pití dopřávají pravidelně a už od druhého roku života. Jde o nejrůznější slazené nápoje vyvinuté speciálně pro děti, „pitíčka“ v barevných obalech s obrázky zvířátek a podobně, které běžně obsahují kolem 10 gramů cukru na 100 mililitrů (litr nápoje tak odpovídá asi 25 kostkám cukru). Lahvička o objemu třetiny litru tak v podstatě vyčerpá denní doporučenou dávku cukru pro pětileté dítě. Časem děti přecházejí na všeobecně oblíbené slazené nápoje, jako je doslazovaná minerálka, kola či fanta, a podle Boženského jich dokážou vypít i tři až čtyři litry denně. Sedmi- až devítileté dítě, které za den vypije tři litry kolového nápoje, tak může překročit doporučený denní limit cukru (44 g, tedy zhruba 11 kostek cukru) asi osmkrát – jen tímto druhem pití. Kromě problémů se zuby bývá výsledkem zmíněná obezita, která vyvolává takzvaný metabolický syndrom: „V těle se rozvíjí chronický zánět. Způsobuje poruchy metabolismu tuků, hypertenzi a další závažné věci, které pak časem vedou k infarktům, mozkovým příhodám a podobným komplikacím,“ varuje lékař. Chronický zánět zároveň mění naši imunitu způsobem, který může vést k rakovině. „Každou hodinu v našem těle vzniká buňka, která je potenciálně nebezpečná, ale náš imunitní systém ji dokáže odhalit a zničit.“ U obézního člověka, jenž se navíc nezdravě stravuje a scházejí mu některé živiny, však imunitní systém tak dobře fungovat nemusí. Nemoci zároveň u obézních lidí postihují mladší jedince. Když se metabolický syndrom rozvine u dítěte, dříve se pak také projeví cukrovka druhého typu, které se dříve říkalo „stařecká“ a byla pokládána za nemoc vyššího věku. „I první infarkty přijdou mnohem dříve, než jsme dnes zvyklí – u čtyřicátníků i mladších lidí,“ vysvětluje Boženský. Což v budoucnu kromě mnoha osobních tragédií může neúnosně zatěžovat zdravotnický systém. Možnost konzumovat nezdravé věci je někdy představována jako věc osobní volby. Faktem je, že důsledky časem zaplatí všichni plátci zdravotního pojištění. V krvi dětského či dospívajícího pacienta s metabolickým syndromem lékaři navíc nacházejí zvýšenou hladinu lipidů nebo cholesterolu, někdy i vyšší hladinu cukru. Dítě může mít i vyšší krevní tlak. „Tohle jsme ještě před deseti lety nevídali vůbec, teď už to není úplně výjimka, zvlášť u adolescentů,“ říká již citovaný Martin Haluzík, který je zároveň přednostou Centra diabetologie v pražském IKEM. „Hodně rodičů může vystrašit, že velká část těchto dětí už má steatózu, ztučnění jater,“ doplňuje pediatr Boženský. „Jde o ukládání tuku do jaterních buněk. Je to první krok k závažným komplikacím v dospělosti.“ Dítě si na nic konkrétního nemusí stěžovat. „Ono totiž ani netuší, jaké to je, cítit se dobře a lehce. Když má chlapec o padesát kilo více, než by při své výšce a věku měl mít, je to, jako by neustále nosil na zádech padesátikilový batoh,“ dodává Boženský. Nejdůležitější je se do tohoto stavu vůbec nedostat a omezení nezdravých nápojů v tom může sehrát velkou roli. „K pitnému režimu patří neslazená voda a slabý ovocný čaj, bez nějakého aditiva. Když se dítě nenaučí pít slazené nápoje do pátého nebo šestého roku života, většinou si k nim pak už cestu nenajde. Když si jednou začas dá v restauraci či na oslavě džus nebo kolový nápoj, není to ideální, ale nic se nestane,“ doporučuje Boženský. Než úzkostlivě počítat gramy cukru, které jejich potomek denně v nápojích zkonzumuje, je pro rodiče jednodušší doma sladké pití zkrátka nenabízet. Mimo domácnost pak stačí volnější pravidla, zvlášť když děti vyrostou a rodiče už nemají nad jejich stravováním absolutní kontrolu. „Teenagerovi nebudete říkat, že si nesmí dát kolu, fantu nebo mirindu. Pokud bude mít zažito, že rodina preferuje neslazené pití, dříve nebo později se beztak vrátí k vodě,“ radí Boženský rodičům a upozorňuje, že také nárůst váhy v dětském věku je nebezpečnější než v pubertě, kdy se v organismu řada věcí radikálně mění a nějaké to kilo navíc se může ztratit. Víc než polovina světa Omezení v rodinách jsou tedy určitě důležitá, ale pohybujeme se v náročném terénu. Na druhé straně barikády jsou silní protivníci, hlavně masivní a dobře promyšlená reklama. Rodiče, které redakce oslovila, se před ní snaží děti chránit, někdy je to ale marný boj. Potíže vznikají třeba v nákupních centrech: „Když už tam jdeme, je vidět, jak jsou děti ze všudypřítomných lákadel a reklam úplně vedle. Mám pocit, že se jim spouští reflex ,chci cokoli!‘,“ píše jedna z matek Andrea Cigánková. Nejsilnější masáž se valí z televize. „Zkuste si ji někdy pustit ráno, když se vysílají pořady pro děti,“ říká pediatr Boženský. Televizní reklamy na slazené nápoje a jiné sladkosti jsou podle něj „milé, úsměvné, plné lásky – většinou je na nich nějaká maminka, dítě, úsměv, štěstí, rodina“. Samostatnou kapitolou jsou pak reklamy na energetické nápoje, s nimiž se pojí kromě cukru i mnoho dalších rizik. Cukr k nim rozhodně patří a jeho vysoký obsah je pro „energeťáky“ zásadní – přebíjí totiž nepříjemnou chuť energetických stimulantů. Slogan „Red Bull vám dává křídla“ skvěle shrnuje fakt, že globálně úspěšná firma ve své době marketingově prakticky ovládla pole adrenalinových sportů, které část dětí přitahují možná ještě víc než samotná „limonáda“. Akrobatické létání, divoké sjezdy na kolech a lyžích nebo krajně nebezpečné lety pomocí obleku nazývaného wingsuit jsou pro ně neodolatelně atraktivní, zvlášť v kritickém věku po desátém roce života, kdy navíc rodiče postupně ztrácejí kontrolu nad jejich stravováním. Děti ke sladkým nápojům svádí také tlak kamarádů a vlastně i celkové nastavení společnosti. „Co rodiče nabízeli dětem, když byly malé? Když se bály jít k doktorovi, když si rozbily koleno, měly úspěch ve škole? Udělali jsme ze sladkosti odměnu, něco jednoznačně pozitivního. Je tady oslava, musí být dort, dětské šampaňské…“ vyjmenovává Boženský. Ve světle těchto úvah se přirozeně nabízí otázka, zda by stát neměl „zdvihnout prst“ a legislativními kroky upozornit, že tenhle přístup většiny společnosti není nejšťastnější. Regulace by mohla vyjít právě z obsahu cukru v daném nápoji. V Česku jej upravuje takzvaná pamlsková vyhláška, která zakazuje prodej nápojů ve školách a školských zařízeních, pokud mají větší obsah cukru než pět gramů na 100 mililitrů. Limitu vyhovují například některé ochucené minerálky, zatímco kokakola, kofola, sprite nebo fanta nikoli. Zajímavé je, že po zavedení vyhlášky v roce 2016 se nárůst obezity menších dětí u nás zastavil – než přišel covid, s ním sociální izolace, a děti znovu začaly více tloustnout. Důležitá proměnná je totiž dostupnost i mimo budovu školy. V Česku se o takové regulaci dlouho debatovalo spíše na odborné úrovni a do reálných politických plánů tlak zdravotnicko-odborné veřejnosti nezasáhl. To až do momentu, kdy Národní ekonomická rada vlády (NERV) v loňském roce přinesla soubor 37 opatření, jak pomoci tuzemskému rozpočtu a ekonomice obecně. Jedním z návrhů pak je i danění slazených nápojů. Při letmém pohledu po světě nejde o žádnou novinku a současně nejsme zásadně pozadu. Daňová opatření vůči slazeným nápojům jsou doménou 21. století a posledních dvou dekád obzvláště. Zajímavý je vývoj ve Francii, která – jak upozorňuje PAQ Research – byla jednou z prvních evropských zemí, která se ke zdanění cukru odhodlala. Tehdy byla hlavní motivací finanční krize a snaha o větší přísun peněz do státního rozpočtu. I když spotřeba slazených nápojů klesla asi o pět procent (a výrazněji u nízkopříjmových domácností), francouzští zákonodárci nastavení daně přehodnotili a místo plošné daně zavedli sazby podle množství cukru. Možných cest, jak nápoje zdanit, je tak více, ale zrovna Češi nemusí pro inspiraci chodit daleko. Vše totiž směřuje k tomu, že ideální model, vhodný k domácí aplikaci, uplatňuje již zmíněné Polsko. „Jejich přístup je nám nejbližší. Jsou jedněmi z posledních, mohli se učit od jiných zemí. A mají podobné spotřebitelské chování,“ říká náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník (KDU-ČSL). Polské řešení zjednodušeně řečeno nedaní plošně všechny slazené nápoje jednou sazbou, jak to zavedla zmíněná Francie, ale sazbu zvyšuje či snižuje podle množství cukru v daném nápoji. Jinými slovy: čím více cukru je v nápoji, tím větší spotřební daň a tím větší motivace pro výrobce množství cukru ve svých výrobcích snižovat (a naopak menší pro spotřebitele si nápoj koupit). „Ta daň není o příjmech, ale o výdajích,“ shrnuje cíle ekonom Jakub Komárek z výzkumného týmu PAQ Research, který se modely správného zdanění slazených nápojů zabývá. Odhady mluví asi o třech miliardách korun ročně do státní kasy. I tak jde podle Komárka o solidní přínos a do kontextu jej zasazuje srovnáním se stávkami učitelů kvůli loňským škrtům ve školství (učitelům šlo o polovinu této částky). Co se oné podstatnější položky týče, tedy ušetřených výdajů, přesné propočty neexistují. „Víme, že jen samotná obezita, která úzce souvisí s konzumací cukru, stojí 30 miliard korun ročně jen na zdravotních výdajích. Celkově tedy daleko více,“ říká Komárek s tím, že jak se bude měnit spotřebitelské chování a konzumovat méně cukru, pozitivní dopady se v čase projeví. „Je to ale velice dlouhodobá strategie,“ upozorňuje. Epidemioložka Eliška Selinger jej s mírnou nadsázkou doplňuje, že stejně jako se k obezitě trvá projíst 20 let, „odjíst“ se od ní trvá stejně tak dlouho. V současné chvíli má nějakou formu zdanění více než 50 států na světě. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde se daň zavedla, klesá spotřeba slazených nápojů o 15 procent. Dlouhodobé pozitivní dopady lze pro nejbližší roky nahradit těmi skokovějšími: podle dat z Velké Británie například výrazně ubylo zubních kazů u dětí. Češi to milují Ministerstvo zdravotnictví si návrh NERV vzalo za svůj a zadalo Státnímu zdravotnímu ústavu (SZÚ) vypracovat model, podle kterého pak bude možné legislativu nastavit, protlačit vládou a následně i parlamentem. „Jsme zhruba v polovině volebního období, vrcholí doba, kdy se legislativa může pohodlně stihnout,“ říká na dotaz, zda se tohle všechno dá zvládnout, náměstek ministra zdravotnictví Pláteník. „Vymlouvat se na časový limit není namístě.“ Na SZÚ si tvorbu legislativy vzala na starost právě Eliška Selinger – jedna z těch, kdo dlouhodobě apelují na stimulaci lepší životosprávy v Česku. Ta, společně s kolegy z ústavu, analyzuje modely zdanění v ostatních státech a hledá nejlepší možný recept pro Česko. I jí zatím jako ideální vychází polská cesta danění podle množství cukru. Kam vybrané peníze půjdou, tedy jestli rovnou do zdravotnictví, nebo se rozpustí ve státním rozpočtu, zatím není jasné. Jednu z cest nabízí již citovaný lékař Martin Haluzík. V posledních letech totiž došlo k průlomu v léčbě obezity. Objevily se nové léky vycházející z preparátů k léčbě cukrovky, které – s menšími vedlejšími účinky než starší přípravky – u obézních lidí výrazně snižují chuť k jídlu a také krevní tlak, hladinu cholesterolu i riziko kardiovaskulárních chorob. V Česku ale léky založené na účinné látce semaglutid nejsou u léčby obezity hrazené ze zdravotního pojištění, takže si pacienti tyto preparáty, u nichž je podmínkou dlouhodobé užívání a které mohou vyjít zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, musí platit sami. „Máme svázané ruce. U pacienta, který nemá diagnostikovanou cukrovku, není žádná šance úhradu získat. U řady nemocných tak léky prostě nenasadíme, protože je nemá kdo zaplatit,“ kroutí hlavou Haluzík. Postrádá zde společenský tlak na zdravotní pojišťovny – česká veřejnost stále pokládá obezitu nikoli za nemoc, ale spíše za výsledek lenosti a neochoty vést zdravý životní styl. Peníze z nové daně by podle Haluzíka mohly pomoci financovat nejen léky samotné, ale také infrastrukturu, která pacientovi umožní dosažené snížení váhy udržet či prohloubit – poradenská centra, místa pro zdravé trávení volného času a podobně. Příklady z praxe jsou, politická shoda se však zatím hledá. Ambice ministerstva zdravotnictví částečně narážejí na fakt, že ne všechny partaje mají ohledně zdanění slazených nápojů jasno. Řeč je především o občanských demokratech. „Osobně nejsem proti, ale naše strana v tomhle není jednotná,“ říká předsedkyně výboru pro zdravotnictví Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS). S kolegy v mezičase mají shodu „alespoň“ na tom, že regulovat se bude dostupnost energetických nápojů pro děti. Navyšování daní obecně v českém kontextu není příliš populárním nástrojem, právě spotřební daň ale tvoří mírnou výjimku. Tu symbolizují například závislostní opatření vznikající na Úřadu vlády, podle kterých mají nikotinové náhražky podléhat nižší dani, než je tomu třeba v případě cigaret. I tak existuje na politické úrovni částečná rezervovanost. Po dlouhých letech nehybnosti dnes politickými kuloáry putují dva rozdílné návrhy. První je v konečné fázi, a pokud dojde k jeho schválení, znamenal by zákaz prodeje energetických nápojů nezletilým do patnácti, nebo osmnácti let (věková hranice je jednou z posledních položek, nad kterou se diskutuje). Druhým je právě návrh NERV přetavený v akci ministerstva zdravotnictví a SZÚ. Oba modely přitom ukazují škálu přístupů, s níž je potřeba tuto problematiku řešit: energetické nápoje jsou podstatně škodlivější a dětem by se v ideálním světě měly zcela vyhnout. U slazených nápojů (mimo jejich extrémní příklady v podobě energeťáků) stačí mírnější opatření – tedy regulace pomocí ceny. Při pohledu na situaci v Evropě se ale zdá, že právě taková regulace slazených nápojů – například po vzoru zmíněného Polska – je nutným krokem. „S nástrojem se nyní můžeme setkat ve třinácti zemích EU,“ říká ekonom Komárek. To zároveň znamená, že dnes v rámci Evropy nejsme osamoceným ostrůvkem bez jakékoli regulace. Hlavní problém však vězí jinde. „Češi jsou svou životosprávou mezi nejhoršími. Víme, že konzumujeme nejvíc čistého alkoholu na hlavu a hodně cukru. Jsme obézní a netýká se to jen dospělé populace,“ vypočítává tuzemská rizika Komárek. „Nejsme jediní, ale možná by nám to prospělo nejvíc.“ Zdroj: RESPEKT

Čas načtení: 2024-08-03 21:50:00

Po stopách Emericha Ratha. Kanoistku Paloudovou přijela do Paříže podpořit rodina na kajacích

Vzhledem k zeměpisné blízkosti olympijských her fandí českým sportovcům v Paříži mimo jiné i jejich nejbližší. Rychlostní kanoistku Anežku Paloudovou přicestovala podpořit rodina. Na tomto faktu nelze spatřit víceméně nic zvláštního, ale nejbližší ji přijeli podpořit na kajaku. Navázali tak na Emericha Ratha, který dojel na Hry ve francouzské metropoli na kajaku před 100 lety.

Čas načtení: 2024-08-03 21:50:00

Po stopách Emericha Ratha. Paloudovou přijela do Paříže podpořit rodina na kajacích

Vzhledem k zeměpisné blízkosti olympijských her fandí českým sportovcům v Paříži mimo jiné i jejich nejbližší. Rychlostní kanoistku Anežku Paloudovou přicestovala podpořit rodina. Na tomto faktu nelze spatřit víceméně nic zvláštního, ale nejbližší ji přijeli podpořit na kajacích. Navázali tak na Emericha Ratha, který podobně dojel na Hry ve francouzské metropoli před 100 lety.

Čas načtení: 2024-10-30 08:00:00

Nejbližší značky pro Čechy jsou Lidl, YouTube a Dr.Max

Až 13 % značek na tuzemském trhu vnímají Češi jako blízké, nejbližší jim je Lidl, YouTube nebo Dr.Max, vyplývá z průzkumu Ipsosu. 

Čas načtení: 2024-12-15 15:38:01

Počasí: Až do pátku velmi teplo. V nížinách i nad 10 °C

Nejbližší dny budou ve střední Evropě na poměry prosince velmi teplé . Důvodem je prudké dynamické proudění od oceánu , který je vyhřátý. A proto bude v nížinách i nad 10 °C, zejména při vyjasnění. Nejbližší dny budou ve znamení velkého vichru od západu.

Čas načtení: 2024-12-23 09:00:00

Vánoce pochopíme jen tehdy, ztotožníme-li se s těmi, kdo jsou na úplném dně

Lidé ztratili domy s tím nejcennějším, nejosobnějším, co měli. To byly povodně. Lidé ztratili své nejbližší, to byla střelba na fakultě. Ale své nejbližší ztrácejí i mnozí další v důsledku nemocí, nehod, stáří. O hrůzách na Ukrajině a v Palestině ani nemluvím. Vánoce jsou na prvním místě svátkem těchto lidí. Jsou svátkem nás všech, protože nakonec všichni ztratíme všechno. Nakonec všichni zemřeme. Není to morbidní? Není lépe o Vánocích myslet na život, štěstí, blízkost, teplo rodinného kruhu? Ten, kdo se narodil v Betlémě jako malé bezmocné dítě, přišel porazit smrt. Může být větší naděje, větší štěstí? Nemůže.

Čas načtení: 2024-12-27 09:00:00

Sonda společnosti Nasa je po historicky nejtěsnějším přiblížení ke Slunci v pořádku

 Parkerova sonda úspěšně dokončila nejbližší průlet lidmi vyrobeného objektu kolem Slunce Sluneční sonda Parker Solar společnosti Nasa je v pořádku a funguje normálně poté, co úspěšně dokončila historicky nejtěsnější přiblížení ke Slunci, které kdy uskutečnil objekt vyrobený člověkem, uvedla vesmírná agentura NASA.Sonda se 24. prosince přiblížila na pouhých 6,1 milionů km od slunečního povrchu a vlétla do vnější sluneční atmosféry - koróny - v rámci mise, která má vědcům pomoci dozvědět se více o nejbližší hvězdě Země.

Čas načtení: 2025-04-01 15:31:37

Ethereum opět ožívá. Co za tím stojí?

Ke smůle všech investorů ethereum stále nenašlo své cenové dno. Aktuálně se jeho cena opět propadla pod velmi silný support na ceně 2 200 USD, ze kterého se stala nejbližší rezistence. Tato rezistence nyní bude trhu bránit v jeho růstu. Nejbližší support, který se nachází na ceně 1 600 USD, prozatím ethereum neotestovalo. Zajímavostí je, […] The post Ethereum opět ožívá. Co za tím stojí? appeared first on CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 09:45:00

Žena fandí Slovácku, říká trenér Červenka. Přestřelku v derby nečeká

Je to prekérní situace. Manželčina větev rodiny má kořeny v Uherském Hradišti, tchán, švagr a koneckonců i jeho žena přejí ve fotbale Slovácku. V dnešním prvoligovém derby ale budou nejbližší Bronislava Červenky rozpolcení. Povede do něj totiž Zlín, poprvé jako hlavní trenér.

Čas načtení: 2024-02-18 09:45:00

Žena fandí Slovácku, říká trenér Červenka. Přestřelku v derby nečeká

Je to prekérní situace. Manželčina větev rodiny má kořeny v Uherském Hradišti, tchán, švagr a koneckonců i jeho žena přejí ve fotbale Slovácku. V dnešním prvoligovém derby ale budou nejbližší Bronislava Červenky rozpolcení. Povede do něj totiž Zlín, poprvé jako hlavní trenér.

Čas načtení: 2024-02-16 07:49:00

Letadlo z Amsterdamu do Detroitu nad Británií otočilo, na cestující padali červi

Letadlo se vrátilo a následně ho kvůli čištění vyřadili z provozu. Cestujícím aerolinky zajistily nejbližší volný let.