Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-31 08:29:59

Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje (ukázka z knihy)

Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti? Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.   Ukázka z knihy: ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII I – Poznámky k hlouposti Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63             Ta otázka je vskutku zarážející.             Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.             Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?             Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.             Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.             Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.             Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?             Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.             Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.             Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.             Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.             Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.             V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají. II – Selhání levicového myšlení Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64             Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.             Bohužel jsem se nemýlil.             Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.             Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.             Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.             Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.             Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou. 63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69]. 64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9. 65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. 66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě. K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.

Čas načtení: 2024-07-24 13:55:32

Drbat umí i muži. Proč si tak rádi povídáme o druhých? Psychologie má odpověď

Když se řekne drby, co si vybavíte? Někdo pocity viny a hanby. Jiní zase strach z toho, že jim ujdou šťavnaté novinky. Někteří lidé si představí moc nebo páku, kterou jim drby mohou poskytnout nad ostatními. A pro mnohé je to prostě jednoduchá, ale neodolatelná radost ze sdílení toho, co víte. Podle rostoucího množství výzkumů drby nejsou jen neřestí – plní důležité funkce pro naši psychiku, píše Daily Beast. The post Drbat umí i muži. Proč si tak rádi povídáme o druhých? Psychologie má odpověď first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2020-06-26 15:23:39

Ne mým jménem!

Psychologie je obor, ke kterému je hodně lidí z oblasti “tvrdých věd” skeptických a znám i takové, kteří jej zavrhují úplně. Myslím si, že je to moc zjednodušené vidění. Ano, z principu nejde o příliš exaktní oblast bádání, ale některé výsledky jsou prozkoumány lépe než jiné. Patří mezi ně Milgramův experiment, který studoval lidskou poslušnost. V Milgramově experimentu měli studenti v roli „vyučujících“ dávat trestné elektrické šoky neviditelnému člověku za plentou, když udělal v nějakém jednoduchém pokusu chybu. Šoky se pozvolna zesilovaly až k hranici, která byla jasným ohrožením života. Výsledek experimentu zděsil veřejnost V místnosti s nimi seděl i experimentátor, který v případě váhání pronášel věty jako „Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval!“ a „Nemáte žádnou jinou volbu, než pokračovat!“, ale zásadně bez konkrétních výhrůžek. Ani snížením odměny jim nehrozil, natož pak něčím závažnějším. V základním uspořádání pokusu většina experimentujících pokračovala s grilováním neviditelného subjektu až po maximální možné napětí 450 voltů, a to i přesto, že jejich oběť za zástěnou křičela, naříkala, prosila a sténala bolestí. Lidi jsou poslušní. (Oběť ovšem žádné šoky nedostávala, byl to herec.) Výsledek Milgramova experimentu poněkud zděsil tehdejší veřejnost, ale různé jeho varianty, vyzkoušené v průběhu let, dávaly podobné výsledky. Lidi jsou poslušní, ať už pouštějí elektřinu do člověka nebo do roztomilého štěňátka (slabý a neškodný proud, což ale účastníci pokusu nevěděli). Jako cokoliv kontroverzního v psychologii, i Milgramův experiment si vysloužil kritiku ze všech stran – v měkkých vědách není nic dokázáno „natvrdo“ – ale řekl bych, že pro člověka, který se nad tím zamyslí, jeho výsledek takové překvapení není. Použijeme-li klišé, na holokaustu se podílela spousta vzorných tátů od rodiny. O tom, co japonská armáda zvládla napáchat při dobytí Nankingu, by si citlivější povahy neměly ani číst. Přitom to nebyly žádné jednotky sestavené speciálně z psychopatů, ale převážně běžní branci odvedení od maminky. Dočasně tam zavládla nová norma a najednou šlo veškeré zdvořilé japonské vychování stranou. Tahle vlastnost ale není jenom negativní. Bez ní bychom nejspíš nedokázali koexistovat v milionových mraveništích, která jsou pro savce našeho typu naprosto nepřirozená. To, že ráno může tramvaj plná nevyspaných a vystresovaných lidí, kteří se navzájem pošťuchují a zasahují si do osobního prostoru, přejet z konečné na konečnou, aniž by se její osazenstvo servalo, je vlastně malý zázrak. U našich nejbližších žijících příbuzných, šimpanzů obecných, bych na to rozhodně nevsadil. (Zajímavé je uvědomit si, že malé děti, které toto zažito ještě nemají, sahají při frustraci k fyzické agresi daleko snáz. Viz: každé pískoviště.) Kdo není s námi, je proti nám Fenomén digitálního lynče je nebezpečný tím, že tuhle naši zabudovanou konformitu jaksi hackuje. Ve stejném slova smyslu, jako když skutečný hacker útočí na počítačový systém za pomoci slabiny, kterou objevil. Tlupa agresorů, která se seběhne kolem jedné oběti, vytvoří svým jednáním jakousi novou normu, vůči které máme tendenci zapadnout – ustrašeně a nervózně, se špatným pocitem v břiše, ale přeci jen – do mlčícího davu v pozadí. Leckdy nás ani nenapadne ptát se, jestli náhodou nejsme s těmi svými pochybnostmi a nesouhlasem ve většině. Přitom je klidně možné, že jednoho dne nebude ani stačit pouhé mlčení. Dnešnímu virtuálnímu Molochovi většinou stačí, když mu nikdo neodporuje, ale občas situace zajde až k aktivnímu sepisování a podepisování různých petic za něčí postih a osobně si myslím, že k tomu bude docházet čím dál častěji – zvlášť když se dívám na to, jaké popularity dosáhlo za mořem heslo „Silence is Violence“, které neznamená nic jiného než „Kdo není s námi, je proti nám.“ To není nic nového, tahle kniha mapuje různé rezoluce školních a pracovních kolektivů k případu Milady Horákové. Nepříliš povzbudivé čtení, zvlášť když si uvědomíte, že většina těch lidí to tak nemyslela a proti Horákové nic neměli. Milgramův experiment byl uspořádán bez výhrůžek. V případě Milady Horákové byl ovšem zatraceně dobrý důvod se bát následků, což efekt samozřejmě umocňovalo. A je potřeba si uvědomit, že i když ten současný virtuální dav nemá v rukou pušky a oprátky, přesto také hrozí svým obětem vážnými problémy. Jejich cílem není jen se vyzuřit, ale dosáhnout konkrétního postihu, třeba ztráty zaměstnání, a ideálně i nemožnosti sehnat zaměstnání nové (aspoň v oboru). To není malá škoda, to je docela průšvih. Totéž se týká vymazání ze sociálních sítí, kde sice samozřejmě přítomen být nemusíte, ale které zejména podnikatelé a různé veřejně činné osobnosti využívají ke kontaktu se svými zákazníky, čtenáři atd. Pokud si někdo vybudoval určitou sociální strukturu online, její ztráta znamená ztrátu velkého množství času a práce, případně osobních dat, jako jsou dokumenty a fotky. Přitom ani nevíme, jestli to jednoho dne nedojde tak daleko, že vám zruší také platební kartu a bankovní účet… Nakonec na nic z toho není právní nárok. (Kdo má deset minut čas – zde hovoří Jordan Peterson o tom, jak mu svého času Google obstavil účet. Naštěstí jej po vzpouře fanoušků dostal zase zpátky.) No dobrá, co s tím? Člověk napadený online davem nesmí zůstat sám Zajímavé je pozorování, které také vyplynulo z jedné varianty Milgramova experimentu. Ochota lidí dávat šoky svým bližním prudce klesá, pokud je jich v té místnosti víc a někteří otevřeně odmítnou spolupracovat. V takovém případě pokračovalo v dávání šoků jen 10 procent účastníků. No, upřímně, to není zas tak málo, ale podstatně, podstatně méně než většina. Toto zase při bližším zamyšlení nepůsobí tak překvapivě. Dějiny jsou plné převratů a revolucí, při kterých se autoritářské režimy sesypaly během pár dnů jako domečky z karet, protože se z nějaké zdánlivě banální vzpoury několika jedinců stala lavina. Tenhle potenciál pro skokovou změnu je tam vždycky, pokud s nějakým druhem politiky nesouhlasí většina lidí. Jenže pokud ta většina mlčí, může si každý z nich připadat jako osamělý králíček skrčený v jamce, zatímco nebe nad ním je plné kroužících orlů s nemilosrdnýma očima, kteří by si jej při prvním pohybu všimli. Princip izolace oběti fungoval už před dobou internetu. Saul Alinsky, levicový aktivista z 60.let 20.století, píše ve své knize Pravidla pro radikály: „Pravidlo 11: Vyberte si terč, zaměřte se na něj, udělejte věc osobní, vyhroťte situaci. Nesnažte se útočit na abstraktní firmy nebo úřady. Vyberte si zodpovědného jedince. Nevšímejte si pokusů o přesun nebo rozprostření viny.“ Z toho plyne jednoduchá, nebo aspoň jednoduše znějící věc: člověk napadený online davem nesmí zůstat sám. Někdo se musí postavit na jeho obhajobu, a to i přesto, že to s sebou nese nějaká rizika. Samozřejmě je na místě uvažovat takticky. Pro některé lidi je riskantnější být prvními protestujícími než pro jiné. Obzvlášť zranitelní jsou lidi, které lze snadno nahradit jinými, nebo kteří nemají vysokou institucionální reputaci. Ti by asi s odporem neměli začínat jako první, ale na druhou stranu by také nebylo správné, aby tyhle spory úplně vyseděli stranou. Ideálně by v té bitvě měli tvořit nějaký „druhý až třetí sled“, takový ten, který se po půl hodině líté řeže objeví na obzoru a způsobí, že protivníkovi spadne srdce do kaťat. Zodpovědnost za to, být prvním, kdo se postaví na něčí obranu, leží hlavně na těch, kteří jsou ve stabilnějším postavení nebo nad sebou nemají vysloveného pána. Důchodci, živnostníci, nenahraditelní veteráni oboru. Zvlášť ten poslední typ, říkejme mu třeba „starý profesor“, může strhnout k odvaze řadu svých mladších kolegů, absolventů atd., které svého času dovedl k úspěchu a kteří jej mají v úctě. Totéž platí pro příslušníky společenských skupin, které jsou v progresivním žebříčku útlaku zařazovány na vyšší příčky. Pokud se třeba ženy-kolegyně veřejně postaví za svého spolupracovníka šikanovaného nějakou genderovou úderkou, značně tím naruší její vnější (a hodně falešné) pozlátko bojovníků za spravedlnost. Lynčovací mentalita Historicky vzato se taková hnutí vždycky ráda tvářila jako reprezentanti obrovských skupin lidí (komunisté dělníků atd.), aniž by k tomu většinou měla nějaký mandát. Ani ti současní internetoví Urválkové jej nemají. Narušit jim tenhle veřejně kultivovaný sebeobraz je pro kvalitu diskuse docela podstatné. Vzpomenu-li si na jeden hodně výrazný příklad, somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali udělala pro kritickou diskusi o islámu opravdu hodně. Její příspěvky a názory se nedaly tak snadno odpálkovat jako rasisticko-xenofobní nářky starých bílých mužů, tím spíš, že interní poměry v holandské islámské komunitě znala velmi dobře. Včetně věcí, které by různí imámové rádi zametli pod kobereček. Malá poznámka na závěr: zatím máme veškeré vyhlídky na to, že tenhle fenomén aspoň v České republice dokážeme zkrotit. Ještě se tu stále drží v úctě svoboda projevu a mechanismus „Řekl, co neměl => zničte mu život!!!“ tu není zaběhanou rutinou. To také znamená, že lidé mají menší strach se postavit na něčí obranu. Aby se tady ale ten mechanismus rutinou nestal, k tomu je potřeba dávat pozor na „první pokusné balonky“. Myšlenky dnes překračují hranice snadno, což znamená, že k pokusům o to, importovat tenhle druh jednání do našich poměrů, bude průběžně docházet. A stačí se podívat na běžnou diskusi na internetu, aby člověk viděl, že někteří naši spoluobčané v sobě tu  opravdu mají. Zatím můžu s potěšením konstatovat, že v případě profesora Tomáše Hudlického se lidé opravdu začínají stavět na jeho stranu, a to jak v Kanadě, tak i u nás. Články o jeho situaci přineslo Echo 24 i Novinky. Zas tak jednoduché to ti novodobí inkvizitoři mít nebudou. Ale hodně to záleží i na tobě, čtenáři. Daleko víc, než se zdá. Proti decentralizované diktatuře je potřeba decentralizované obrany.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 17:52:48

Bolestná touha po harmonii – S Peterem Becherem nad životopisem Adalberta Stiftera

Kniha Adalbert Stifter. Touha po harmonii, kterou napsal německý literární historik a spisovatel Peter Becher, představuje v úvodu dva portréty Adalberta Stiftera: z prvního se na nás usmívá úspěšný autor a uznávaný malíř, druhý portrét je jeho posmrtná maska, ztělesněné vyčerpání a zmar, pravděpodobně tvář sebevraha. Becher zachytil Stifterův život ve čtivé, bezmála napínavé biografii, jejíž český překlad byl v prosinci slavnostně pokřtěn v Horní Plané, kde se tento autor roku 1805 narodil.    Stifterovo jméno je v Rakousku, v Německu i u nás známé, má svoje muzea a památníky, jmenují se po něm turistické stezky, ale paradoxně jen málokdo čte a zná jeho dílo. Z vaší knihy se dozvíme, že Stiftera už někteří jeho současníci kritizovali kvůli rozvláčnosti a nedostatku dramatičnosti. Může ještě vůbec něčím oslovit dnešní čtenáře?  Já si myslím, že Stiftera můžeme číst i v dnešní době, a to tvrdí nejen literární vědci jako například Martin Swales, ale i mnozí spisovatelé, pro které je ztělesněním moderního nedějového autora. Víte, psát senzační, akční příběhy je poměrně jednoduché. Ale mnohem těžší je tvořit prózy, které vycházejí z pečlivého, hlubokého pozorování, volit určitý rytmus, slovosled… To opravdu neumí každý.    Neumí to každý psát, ale ani to neumí každý číst. To je pravda a já jsem přesvědčený, že by se ze Stifterových děl rozhodně neměl dělat kánon. Čtenáři by mu měli přijít na chuť sami. Kdo si k němu dokáže najít cestu, objeví nový svět. Například v románu Pozdní léto se strašně dlouho nedozvíme jména hlavních postav, ale o to víc autor tyto postavy pozoruje a prokresluje. A to je Stifterův estetický princip: pozorovat a popisovat.   Co vy sám máte z jeho díla nejraději? Mám rád například Hvozd, ale i jeho vídeňské črty, které nejsou tak známé. Je zajímavé číst, jak v roce 1844 popisuje vídeňské výkladní skříně, tehdejší novinku, a přemýšlí o jejich podobě, moderně řečeno o principech reklamy. Skoro jako současný kritik psychologie prodeje!   Zaujalo mě, že měl Adalbert Stifter i v jiných ohledech vlastně moderní názory, které nám dnes mohou být blízké. Přikládal velký význam vzdělání, jako školní rada se hodně zasazoval o vzdělávání dívek. Dokonce pro ně sám vymyslel vzdělávací program. A vzpomeňte si na jeho povídku Brigita, jejíž hrdinkou je naprosto emancipovaná žena, kterou Stifter vylíčil velmi pozitivně.    Adalbert Stifter měl dramatický osud. Zažil uznání a slávu, ale i finanční nesnáze a rodinnou tragédii, když si jeho adoptovaná dcera vzala život. Podařilo se vám proniknout k němu blíž, zjistit, jaký doopravdy byl? Stifter rozhodně nebyl jednoduchý člověk, jeho osobnost měla mnoho vrstev. Přestože zažil jako umělec velký vzestup a jeho díla měla úspěch, trpěl velkými pochybnostmi. Když se stal školním radou v Linci, přineslo mu to finanční zajištění, ale byla to náročná práce, která ho do značné míry vyčerpávala. Dnešní terminologií bychom řekli, že zažil syndrom vyhoření. Stres, který zaháněl jídlem, alkoholem a doutníky, se podepsal na jeho zdraví.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se vlastně pustil do psaní jeho biografie? Měl jste pocit, že je jeho obraz neúplný, případně ideologicky zkreslený? Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak jsem byl přes třicet let výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově, a když člověk pracuje v takové instituci, musí o Adalbertu Stifterovi něco vědět. A druhý důvod je zcela konkrétní – v Mnichově žil profesor Ferdinand Seibt, historik, který mi nabídl, abych napsal Stifterovu biografii pro nakladatelství Pustet v Řezně. Poprvé vyšla v jubilejním Stifterově roce 2005.   Bylo ještě vůbec možné zjistit o Stifterovi něco nového?  Vždycky lze přijít s něčím novým, protože záleží na perspektivě, z níž se k tomu kterému autorovi přibližujete. Já jsem se rozhodl, že budu vycházet ze svých vlastních putování po Stifterových stopách. To znamená, že jsem nepřistupoval ke Stifterovi abstraktně, ale že pro mě byla základem krajina, kterou jsem procházel a kterou musel kdysi procházet i Adalbert Stifter.    Tedy i krajina na pomezí Čech, Rakouska a Německa, Šumava se Stifterovým obeliskem pod Plechým…  Víte, že tu dříve byla železná opona a že jsme se z naší strany nemohli ke Stifterovu obelisku dostat. Bylo to uzavřené vojenské pásmo. Ale nemohli se tam dostat ani naši čeští přátelé, protože i pro ně to bylo uzavřené hraniční pásmo, pro změnu zase z druhé strany. A najednou, v létě roku 1990, jsme se u Stifterova obelisku všichni setkali. To byl pro mě iniciační zážitek.   Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera se nevěnuje jen literatuře, ale také česko-německým vztahům. Pamatuji si doby, kdy se Stifter stal přímo symbolem česko-rakousko-německého sblížení. Vy jste se ale musel ve své knize vyrovnat i s tím, že byl v jisté době naopak symbolem německého nacionalismu.  K tomu bohužel opravdu došlo. Stifter byl svého času adorován německými nacionalisty jako čistě německý autor, to se zdůrazňovalo a tak se jeho dílo také interpretovalo. Jenže to byl ideologický pohled. Lidé, kteří čtou Stifterovy prózy nezaujatě, musí dospět k jiným závěrům.    V tom měl Stifter asi trochu smůlu, protože v Čechách byl naopak vnímán jako ryze německý autor, přestože napsal i román z českých dějin, Vítka.  To je typické právě pro resentimenty, které vznikaly na obou stranách. A byl to krásný úkol, projít těmito resentimenty a překonat je. Díky tomu jsme se potkali a Adalbert Stifter se stal symbolickou postavou pro nové vzájemné porozumění.   Vy jste členem českého PEN klubu. Účastníte se aktivně českého literárního života? Ne, jsem spíše čestným členem, částečně i proto, že neumím moc dobře česky. Za člena českého PEN klubu jsem byl přijat v roce 1992. Byl to tehdy dárek k mým čtyřicetinám a byla to pro mě obrovská čest. Velmi jsem se přátelil s Jiřím Stránským, který nedávno zemřel, toho jsem si opravdu hodně vážil. Rád také vzpomínám na schůzky tzv. Wlastenců, když byl ještě naživu Ludvík Vaculík, tam se vždycky zpívaly staré české lidové nebo zlidovělé písničky, které jsem se taky naučil. Chodil jsem na ty schůzky vždycky, když jsem byl v Praze. S českým PEN klubem udržuji kontakty dodnes, a když jsem byl před časem v Praze na měsíčním stipendijním pobytu, účastnil jsem se i zasedání PEN klubu.   Sledujete současnou českou literaturu?  Ano, ale spíš jen v překladech. Mám rád knihy Jáchyma Topola a líbí se mi i prózy Jaroslava Rudiše.    A vaše vlastní tvorba? Píšete něco nového? Pracuji na románu, jehož děj se odehrává mezi Českými Budějovicemi a Horní Planou, ale nechci nic prozrazovat, bude to překvapení.    Nedávno jste skončil ve funkci ředitele Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově a odešel jste do penze. Ustupuje tak do pozadí i váš zájem o tohoto autora?  Ne, v žádném případě! Skončil jsem sice ve funkci výkonného ředitele, ale podařilo se mi najít výbornou následovnici Zuzanu Jürgens. Byl jsem také zvolen prvním předsedou Spolku Adalberta Stiftera, takže jsem i nadále stifterián. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a pracovnice Jihočeského muzea.   Peter Becher je německý literární historik, prozaik a editor. Byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově (1986–2018), členem Česko-německého diskusního fóra (2000–2012) a Českého PEN klubu (od roku 1992 dodnes). Zabývá se tématem česko-německých literárních vztahů. Autor pořadů pro Bavorský rozhlas, esejistických knih (např. Mezi Mnichovem, Prahou a Vídní, 1995; Lev z Vyšehradu, 2012), editor několika sborníků. S Ludvíkem Vaculíkem napsal dvojjazyčnou publikaci Ach, Stifter (Mnichov 1991). Autor monografie Adalbert Stifter: Touha po harmonii. Biografie (2005), která vyšla zásluhou Lenky Hůlkové roku 2019 česky v nakladatelství Srdce Vltavy a v překladu Václava Maidla, doplněná o malou galerii Stifterových obrazů a bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech.

Čas načtení: 2020-02-08 19:04:01

Hemživý chaos od Howarda Phillipse Lovecrafta – i v úpravách textů jiných spisovatelů zanechal svého ducha

Známý odborník na Lovecraftovo (1890–1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo. Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874–1926). Pod jeho jménem také původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě jako mágovo vyprávění. Před sto lety (a vlastně dodnes) populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 více než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále HPL). Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, v tomto případě o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit, rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo. Lovecraft při tvorbě této povídky nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883–1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé: „Tu se probudil“. Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou. Clifford Martin Eddy   První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896–1967) byl rodákem z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože jeho próza Popel (1923) je mizerná. Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) – o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce, a navíc je možné, že je občas nenápadně obracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Došlo k „pozdvižení“ a v Indianě zmíněnou prózu dokonce zakázali. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami. Winifred Virginie Jacksonová Další spoluautorka, o čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876–1959), se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se do něj. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka naši knihu otevírá a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů, které se jim zdály v letech 1918–1919. Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý „meteorit“ nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen prostřední část, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Jeden americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“. Adolph Danziger Sta let se doživší Adolph Danziger (1859–1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl (velice slabá a místy nechtěně komická kniha Portrét Ambrose Bierce nakonec vyšla v roce 1929). Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, více než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat tehdy nevídaných 175 dolarů. Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL o originálu napsal: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929) je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Ta byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje původní verze Elektrického popravčího i Oběti vědy. Nezáměrně vtipný byl ovšem Elektrický popravčí už v prvním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, dal postavám motivaci, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení (tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali). Zápletky, lokality a charakteristiky postav jsou však zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Bez jeho přispění by se ale tyto povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a – bohužel – vyjevují vlastní průměrnost. Zealia Brown-Reedová Bishopová Studentce žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealii Brown-Reedové Bishopové (1897–1968) z Kansas City byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887–1976), jedním z jeho přátel. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly však sotva něco platné, výsledný horor označil později za „svůj ze 75 procent“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on požehnaně přimísil vše ostatní: prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslel veškerý děj a je fakt, že jde o jednu z jeho nejkompaktnějších a nejpůsobivějších povídek. Od časopisu autorka inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy. Jednou z nich je Pahorek, která texty v našem svazku právem uzavírá. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad: bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně …a Weird Tales výsledek roku 1930 odmítl. Určitě neprávem. Literární agent paní Bischopové, další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901–1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, o textu oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší, což je výsledkem zásahu vydavatele Augusta Derletha. V původní podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím a využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu. Svou roli v textu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833–1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884–1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigova kletba a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost. Anna Helen Croftsová Další ze spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889–1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skici z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893–1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že HPL měl autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace. Wilfred Blanch Talman Básník Wilfred Blanch Talman (1904–1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné, ale nejde o tragédii: v povídce vnímáme sekvence prozrazující Lovecraftův rukopis. Sonia Greenová, Lovecraftova manželka Výčet můžeme uzavřít povídkou Hrůza na Martinově pláži. Příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, který pak zredigoval. Lovecrafta se ovšem dotklo, když výsledek práce zveřejnil časopis Weird Tales pod ne zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum. V tom samém čase – dva roky před jejich svatbou – sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do korpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí. Ten, který nezištně pomáhal Sunand Tryambak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou, protože se mu jednalo o ekonomické přežití. Ke své pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastních textech. V letech 1927–1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896–1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů. Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu více než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft. Kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti.   „Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-15 13:50:18

„Nechali jsme je bez ochrany“ aneb Manchesterská policie úmyslně ignorovala sexuální otrokářství prováděné pákistánským gangem

V Manchesteru vyšla zpráva hodnotící chování místní policie při vyšetřování sexuálního otrokářského gangu v Rochdale. Nevyznívá pro strážce zákona moc dobře. Zpráva dne ve Velké Británii: manchesterská policie úmyslně nekonala a ignorovala množící se hlášení o tom, že dívky v Rochdale a okolí se stávají obětmi sexuálního otrokářství. Píšou o tom BBC, Independent, Guardian, Daily Telegraph, Timesy, Daily Mail, místní tisk, zkrátka všichni. Plný 145stránkový text zprávy ovšem není ke stažení (na rozdíl od podobné zprávy v notoricky proslulém Rotherhamu), takže se musíme spolehnout na to, co se dozvíme od novinářů. (Do největších detailů jde samozřejmě Daily Mail.) Šetření inicioval nový regionální starosta Velkého Manchesteru Andy Burnham roku 2017, poté, co zhlédl pořad BBC Zrazená děvčata (Betrayed Girls). Máte-li hodinu a půl, můžete se na něj podívat sami. Ze zprávy, kterou vypracovali bývalý policista Gary Ridgway a pracovník ochrany dětí Malcolm Newsam, vyplývá, že manchesterská policie úmyslně odložila vyšetřování celého zločinného spolku, a to i přesto, že ukázalo na téměř sto podezřelých, a dala vyšší prioritu bytovým vloupačkám a krádežím aut. Počet obětí přesahoval padesát. Jedna z obětí, patnáctiletá Victoria Agoglia, zemřela na předávkování heroinem, který jí násilně píchal padesátiletý muž. Ani to nestačilo k tomu, aby vyšetřování pokračovalo. (Její babička následně patřila k lidem, kteří se snažili věc trochu rozvířit.) Zpráva cituje jednoho z policistů: „Zásadní vliv mělo to, že skupina pachatelů se skládala zejména z asijských mužů a nám bylo řečeno, abychom zkusili najít nějaká jiná etnika.“ („Asijský“ je v politicky korektním žargonu Británie vesměs synonymum pro Pákistánce, Bangladéšany, Indy a Srílančany, ne pro Japonce. V tomto případě šlo o pákistánský gang s jedním členem z Afghánistánu.) The Independent zase cituje něco jiného: „Byly vyjádřeny obavy z rizika proaktivní taktiky nebo podněcování rasové nenávisti.“ Jak hezky je to řečeno, byly vyjádřeny, jako by náhle čísi nehmotný hlas zazněl z nebe a pronášel ona varovná slova k uším ohromených příslušníků kriminálky. Nebo snad neviditelná ruka napsala svítící barvou na zeď místní kantýny vzkaz „Nechte je bejt!“? Tak to asi nebylo, že? Nejspíš to řekla nějaká konkrétní osoba či osoby, jejichž jména nám ale zůstávají utajena. Škoda. Ten někdo si teď nejspíš tak trochu hlídá zadnici, protože ví, že po téhle zprávě by mezi britskou veřejností moc populární nebyl. Zejména pak mezi příbuznými obětí. A Manchester Evening News dodává další zajímavé detaily. „Pachatelé si za účelem sexu volně vyzvedávali Victorii a další děti z dětských domovů provozovaných městem, před očima‘ úředníků.“ Mimochodem, zase ten pasivní způsob: were allowed čili „bylo jim dovoleno“. Kým dovoleno? Každým? Možná dokonce každým. A když už se jednou policie rozhodla, že celou věc vyšetřovat nebude, lpěla na tomto rozhodnutí velice dlouho: „Ještě v srpnu 2018 odmítal policejní šéf uzavřené vyšetřování opět otevřít.“ Můj komentář k celé věci. Jednoho krásného dne, až bude mít naše civilizace nějaké zcela jiné problémy, se tenhle případ bude studovat na vysokých školách. Psychologie konformity a poslušnosti je pořád stejná. Pochopit, že hodný táta od rodiny si ráno navlékne uniformu a od 8.00 diriguje na rampě v Osvětimi přicházející Židy: ty do tábora, ty do pece, je podobně obtížné, jako pochopit, že v policii, organizaci vysloveně určené k boji se zločinci a k ochraně jejich obětí, mohl nějaký boss z libovolného důvodu zarazit vyšetřování otrokářského podniku průmyslových rozměrů, a že lidí, kteří se s tím nesmířili, bylo vevnitř sboru strašlivě málo. Ale stává se to pořád a znovu. Asi bychom s tím měli počítat. Ani demokracie vůči tomu nejsou imunní. Whistleblowerka tohoto případu, bývalá policistka Margaret Oliver, v roce 2012 z policie po patnácti letech odešla… Dnes říká, že její bývalí kolegové by měli být za celou věc také trestně stíháni, v čemž s ní srdečně souhlasím. Nicméně podobný problém nastal v notorickém Rotherhamu: obava z toho, že budou označeni za „rasisty“, vedla policisty k tomu, aby nechali věc raději být. Výsledek? Přes tisíc obětí. To už není náhoda. Myslím si, že máme velký civilizační problém s tím, kterému druhu pošuků nasloucháme a propůjčujeme jejich názorům váhu. Každý národ má svoje cvoky. Nedávno jsem nedaleko stanice metra Muzeum potkal pána, který i v mrazu horlivě přednášel kolemjdoucím svoji teorii o tom, že Ježíš se brzy vrátí z kosmického prostoru, a dokládal to Nostradamem. Jenže vyznavač teorie o Ježíši-kosmonautovi nemá žádný vliv na běh našich institucí a určitě na svoji originální výzkumnou činnost nedostane žádné dotace. Nepozvou jej nikam do školy, aby své závěry předkládal žákům. Co ale podobné případy, které celé dny kverulují na Twitteru o systémovém rasismu, privilegiu bílého muže atd.? Takové ty, které najdou aspoň dva případy ŠOKUJÍCÍ!!! DISKRIMINACE!!! ještě předtím, než se zakousnou do první ranní housky? Kolik těch lidí pracuje na nějakém dotovaném místě, kolika z nich naslouchají politici? To je náš kolektivní fail: bereme tento druh intelektuální magořiny vážně a ještě jej podporujeme. Pak se zavádějí různé dvojí metry a jednoho dne to skončí souhvězdím otrokářských gangů po celé Anglii. Ale tomu se říká multikulturalismus nebo antirasismus a někteří politici se k tomu hrdě hlásí… Pak se může stát, že údajně transfobní limerick na sociální síti policii zaujme, kdežto případ otrokářského gangu nechá ležet. Svého času na mnichovské bezpečnostní konferenci kritizoval tenhle dvojí metr i bývalý britský premiér Cameron (celý text projevu zde): „Když má bílý člověk problémové názory, třeba rasistické, odsoudíme je, a to je v pořádku. Ale když stejně nepřijatelné názory nebo praktiky přicházejí od někoho, kdo bílý není, jsme až příliš opatrní, popravdě se přímo bojíme, se tomu postavit.“ No jo, no. Víme to; co s tím uděláme? Pro začátek, nevolit do veřejné funkce nikoho, kdo tenhle druh myšlení šíří. Abychom se jednoho dne nedočkali zvláštní zprávy o lhostejnosti policie vůči aktivitě otrokářů někde v Brně či v Teplicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-21 10:44:33

Svoboda jako mávnutí labutích křídel. Poselství o ženách zavlečených do gulagu

Příběh líčící osudy žen odvlečených po druhé světově válce do ruských gulagů napsal slovenský prozaik a novinář Peter Juščák (*1953) už v roce 2014 – letos vyšla kniha A nezapomeň na labutě! (Prostor 2019) v českém překladu Evy Josífkové. Autor už má za sebou řadu čtenářsky oblíbených děl a za sbírku povídek Komu ujede vlak (1986) získal dokonce Cenu Ivana Kraska za nejlepší debut. Autentické výpovědi lidí, kteří zažili na vlastní kůži zatčení a transport do ruských pracovních táborů, zpracoval již ve své publicistické knize Odvlečení (2001, 2011). A právě odtud pochází inspirace k jeho další tvorbě. V tomto případě se rozhodl napsat na dané téma román s jedinou hlavní hrdinkou. Beletrie pojednávající o životě lidí, kteří byli bez jasných důkazů po rychlých vojenských soudech odvlečeni do gulagů, nepochybně slibuje zajímavou četbu. Nicméně čtenář, který drží v ruce knihu Petra Juščáka, by si měl uvědomit, že čte vyprávění poskládané ze skutečných výpovědí lidí, kteří prošli pracovními tábory. Silný příběh mladé slovenské matky Ireny Kalaschové, která se za naprosto absurdních okolností ocitne na ruském Dálném východě, tedy nenese jen uměleckou hodnotu, nýbrž i poselství o tom, jak to v táborech opravdu vypadalo. Tomu je přizpůsoben i charakter vyprávění. Hlavní hrdinka Irena se stává jakýmsi průvodcem, který čtenáře provádí po táboře, v němž žije. Skrze příběhy svých přátel však líčí i situaci v jiných gulazích nebo život svobodného obyvatelstva v této oblasti. Autor se snaží o navození kýžené atmosféry nejen pochmurným zobrazením prostředí, ale i bohatými ruským lexikem, především ruskými nadávkami, které zaznívají z úst dozorců. Nejde přitom jen o to, zobrazit nevinné vězně na jedné straně a zlé dozorce na straně druhé. Autor se naopak od jednoduchého černobílého konceptu distancuje a ve své knize problematizuje i otázku mentality dozorců. Nejvýrazněji tu figuruje příběh příliš kruté Parasky, kterou formovala nejen ruská vlast, ale i její nešťastné mládí. Dozorci tu mají povětšinou velké plány, budují světlé zítřky, a jsou přesvědčeni o tom, že jim svěřené zlodějky a špionky je třeba opravdu napravit. Jedině pak se budou moci podílet na budování velké socialistické vlasti. Ukazuje se ale, že i oni jsou jen obyčejní lidé s mnohými slabostmi. Stejný důraz klade vypravěč i na vykreslení psychologie hlavní hrdinky a jejích přítelkyň. Každá z nich prochází v době svého věznění jakousi vnitřní proměnou a po návratu domů čelí podobným problémům jako tzv. ztracená generace, tedy účastníci 1. světové války. I tyto vězněné ženy zpřetrhaly, ač ne úmyslně, všechny vazby s běžným životem i se svým domovem. Po smrti Stalina a propuštění všech vězňů z pracovních táborů bylo jasné, že doma na ně už nečeká stejný život, jaký vedli předtím. Budou mít problém navázat tam, kde skončili, a někteří se ani nebudou mít kam vrátit. Jejich partneři si našli jinou ženu, změnili se k nepoznání, nebo jednoduše zemřeli. Tuto krutou pravdu si ale ženy uvědomují až ve chvíli, kdy se vrací domů. Přesto hraje v Juščákově knize výraznou roli naděje. Celé dílo je protkáno leitmotivem v podobě ptactva, především pak labutí. Symbolizují volnost, nespoutanost, a jsou tedy pro vězněné a trýzněné ženy známkou naděje v jejich bezútěšné situaci. Vězenkyně se snaží zachovat si alespoň kousek lidské důstojnosti, a kromě pozorování labutí (v některých případech i hraní si na ně) či snění o domově a volnosti k tomu využívají i pěvecký sbor. Jeho vedoucí jej dokonce považuje za jakousi pomstu vůči trýznitelům. Próza Petera Juščáka je bezpochyby řemeslně dobře zvládnuta. Vyprávění je dynamizováno napínavými scénami i nevšedními událostmi, které čtenáře zneklidňují, a zároveň je protkáno popisy místní nehostinné krajiny. Ty nemají za úkol pouze zachytit podobu přírody na Dálném východě, ale účinně rovněž zpomalují děj v napínavých okamžicích. A efektivní je i samotný konec příběhu, který je koncipován jako výpověď muže, který vzpomíná na shledání se svou matkou.   Přeložila Eva Josífková, nakladatelství Prostor, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 400 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 14:36:00

Eshopista: Jak psychologie ovlivňuje reklamu a e-commerce?

Praha 1. března 2024 (PROTEXT) - Jak psychologie ovlivňuje reklamu a e-commerce? Na její etické využití se zaměří březnový Eshopista Co uživatele motivuje ke kliknutí na digitální reklamu? Jak se potenciálním zákazníkům zapsat do podvědomí? Čím vším může e-shop ovlivnit nákupní chování svých návštěvníků? A nakolik dokáže font ovlivnit volbu? Na etické využití psychologie v reklamě se zaměří konference Eshopista, která proběhne v úterý 5. března 2024 v pražském kině Přítomnost. Vystoupí na ní psychologové, influencer Kovy i zástupci z firem Alza, Behavio Labs, Blueglue, Niceboy či Trenýrkárna. Vstupenky jsou k dostání na www.eshopista.cz. „V moderní digitální době je pro firmy klíčové rozumět psychologickým procesům, které ovlivňují chování a rozhodování jejich zákazníků. Propojením psychologie a reklamy se jim otevírají nové cesty k efektivní komunikaci, vyšší angažovanosti i loajalitě nakupujících. Nejnovější Eshopista proto otevírá diskusi, jak eticky a efektivně využít dostupné nástroje a přístupy, vytvářet smysluplné vztahy se zákazníky a dosáhnout skutečného úspěchu v digitálně propojeném světě,“ říká David Vurma, CEO přední české marketingové agentury Acomware, která setkání se špičkami české e-commerce pořádá. Behaviorální vědy mluví jasně – existuje několik pravidel, kterými je důležité se řídit, aby reklama zaujala a lidé si ji zapamatovali. Jak se však potenciálním zákazníkům propsat do podvědomí? Je to vůbec důležité? A co udělat pro to, aby byla reklamní kampaň efektivní? Na konkrétních příkladech a ukázkách z praxe to vysvětlí spoluzakladatel a šéf výzkumu Behavio Labs Vojtěch Prokeš. Jedním ze zdánlivě nepodstatných, přesto vlivných aspektů marketingu je font. Ten může nejen vylepšit statistiky spokojenosti zákazníků, ale i ovlivnit cenu jídla v restauraci, nebo dokonce pomoci vyhrát volby. Zda na fontu záleží, jestli lidé na e-shopu nakoupí, promluví autorka projektu Psychologie fontů® a fontoložka Andrea Grigerová. Forma textu je totiž podle ní stejně důležitá jako jeho obsah. Aby však byl e-shop úspěšný, je důležité vědět, jak zákazníci uvažují. Na přednášce Jak využít psychologii v budování e-shopu představí psycholožka PhDr. Romana Mazalová, Ph.D., která se zabývá výzkumem UX v e-commerce, principy nákupní psychologie. Prozradí například, proč se zákazníci rozhodují – z pohledu majitele – někdy nelogicky a jak těmto předvídatelně nepředvídatelným projevům přizpůsobit e-shop a zvýšit tak konverze. Proměny digitálu a etika Oči jsou nejdůležitějším smyslovým orgánem, vizuál proto představuje stěžejní formát marketingu. O ovlivňování pozornosti a nákupního chování zákazníků i klíčových strategiích pro efektivní komunikaci zapamatovatelného prodejního sdělení promluví Pavel Paradýs, šéf kreativní agentury Blueglue. Představí konkrétní příklady a situace, které ilustrují, proč je při navrhování prodejních strategií důležité vizuálu věnovat zvláštní pozornost. Chameleon na steroidech. Tak by se dala popsat rychlost transformace sociálních sítí, která nevyhnutelně působí i na ty, kteří je používají – uživatele i tvůrce. Na proměny influencer marketingu a novou dobu obsahových tvůrců se podívá do hloubky přední český influencer Karel „Kovy“ Kovář. V panelové diskusi k tématu psychologie v reklamě dále vystoupí Jiří Zima, zakladatel a spolumajitel výrobce osobní elektroniky Niceboy, CEO e-shopu se spodním prádlem Trenýrkárna Ruslan Skopal a Eva Šípková, Head of Customer Experience v největším tuzemském internetovém obchodu Alza.cz. Generálními partnery akce jsou přepravní společnost Zásilkovna a Mailstep zaměřený na logistiku e-shopů. Konferenci podporují i kreativní agentura Blueglue, reklamní společnost Criteo, ponákupní platforma Foxdeli, osobní online nákupní asistent Smartsupp, specialista na expanzi e-shopů Expandeco a nástroj pro datový výzkum BizMachine. Mediálními partnery jsou Marketing & Media, zpravodajský portál komoraplus.cz, Asociace pro elektronickou komunikaci APEK a e-commerce týdeník pro manažery EXEC. Poslední volné vstupenky jsou dostupné na www.eshopista.cz. O společnosti Acomware Acomware je 360° marketingová agentura pro oblast e-commerce a digitální marketing. Na trhu působí 20 let a pomáhá firmám, aby v jeho prostředí dosahovaly co nejlepších výsledků. Zvyšuje prodeje, buduje nové značky nebo zlepšuje péči o zákazníky. Připravuje personalizované kampaně zákazníkům přímo na míru, vytváří obsah, který zaujme, natáčí videospoty, stará se klientům o sociální sítě a zajišťuje nákup mediálního prostoru. Služby společnosti využívají obchodní řetězce, e-shopy i výrobní firmy. Česká e-commerce scéna je pro Acomware domovem, který se snaží aktivně rozvíjet a kultivovat. Podílí se na vývoji a implementaci nových nástrojů a technologií, školí odborníky i nadšence. Je pořadatelem cyklu diskuzí Eshopista. Více na www.acomware.cz. Kontakt pro média: Michal Šenkeřík e-mail: michal.senkerik@acomware.cz>¨¨ ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2011-07-14 00:00:00

Vývojová psychologie – věda jako dělaná pro budoucí rodiče

Psychologie je velmi zajímavá věda, která často bohužel zůstává ukryta před širokou veřejností. Přitom třeba psychologie vývojová může výrazným způsobem pomoci rodičům při péči o jejich potomky. O vývojové psychologii Psychologie jako věda má kořeny v dávné antice a její filosofii, jako samostatná ...

Čas načtení: 2016-09-20 09:06:00

Psychologie nákupu – mocná čarodějka. Jak ji využít pro blaho e-shopu?

Víte, že 85 % spotřebitelů čte online recenze před nákupem? Že 77 % lidí rádo dostává exkluzivní nabídky, jež jsou omezené časově nebo počtem kusů? Psychologie je mocná čarodějka. Najmout si ji do služeb svého e-shopu se vyplatí. Seznamte se základními principy psychologie nakupování. Spotřebitelé jsou dnes obklopeni tak širokou nabídkou produktů, že častokrát ani neví, […] Příspěvek Psychologie nákupu – mocná čarodějka. Jak ji využít pro blaho e-shopu? pochází z Pricing blog

Čas načtení: 2022-01-10 14:51:54

Klára Janečková: O práci psychologa jsem začala uvažovat po mém únosu

Psát ji bavilo již v dětství. Nakonec se v něm našla a hned její první kniha, historický román Ďábelská tvář se stala Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Zatím vydala Klára Janečková dvanáct knížek, tu poslední Francouzský manžel v roce 2021 a na třinácté složené ze 13 dramatických příběhů, právě pracuje. Psaní se od doby, co působí jako školní psycholožka, může věnovat jen ve chvílích volna. „Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání,“ říká.   Vyrůstala jste ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček. Od dětství jste ráda psala, ale také hrála na kytaru a na klavír. Někdy v sedmi osmi letech jste napsala první pohádku O Koblížkovi a v deseti letech první povídku. Jaká jste byla holčička a čím jste chtěla být a jak dopadla vaše první povídka? Byla jsem vzorná dcera, výběrová škola, jazyky, hra na hudební nástroje, to se ode mne očekávalo. Chtěla jsem být letuškou a cestovat. Už v dětství mne táhly dálky. Nebo být někde animátorkou a bavit přes den děti a večer lidi. Moje první povídka byla o chlapci, který přežil pád letadla a vyrůstal v pěstounské péči. Až v dospělosti zjistil, že jeho rodiče také přežili a setkali se. Nechápu, proč mne oslovilo tohle téma, nejspíš jsem byla fascinována nějakou leteckou havárií, nedokážu říci (smích).   Po maturitě jste pracovala ve zlatnictví a po večerech jste začala psát svoji první knihu, historický román z 16. století Ďábelská tvář, který se stal Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé držela tuto knížku v ruce? Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Moc jsem za prvotinu bojovala. Kvůli babičce. Byla nemocná a věděla jsem, že nemám mnoho času. Knihu jsem jí věnovala, vyšla na podzim a babička zemřela následujícího roku v červnu. Takže měla možnost ji číst. To byl také krásný pocit.   Následovaly další knihy: Zrada, Prokletý původ, Manželské okovy. Příběhy jsou smyšlené, fiktivní, ale kniha Unesená vypráví příběh, který se vám v osmnácti letech stal (dívku v příběhu unesl kamarád Roman, kterého do té doby pokládala za svého dobrého přítele, spolu s bratrem a dělníkem z Ukrajiny). V jednom rozhovoru jste řekla, že nebýt únosu, nešla byste studovat psychologii a díky tomu se lépe dokážete vcítit do klientů, kteří prožili nějaké trauma. A jako psycholožka působíte na třech školách. Čím vás práce psychologa naplňuje? Ano, o práci psychologa jsem začala uvažovat po únosu, kdy sama jsem potřebovala pomoc odborníka a byla těžce dostupná. Jinak jsem chtěla studovat dějiny, protože miluji historii, možná bych šla i do archeologie. Práce psychologa je náročná, člověk pracuje jen s bolestí, smutkem, potížemi. Nikdo spokojený za mnou nepřijde. Ač děti chodí si jen tak popovídat, a to je fajn. Psychologie je moje poslání, pomáhat dětem, rodinám, učitelům, třídám. Aby měly děti dobré dětství. Odměnou jsou jejich kresby, poděkování, ušmudlané bonbony, co mi přinesou nebo až odcházejí, květina na rozloučení, někdy pár hezkých slov přes sociální sítě. Dobrý pocit mi dá, když s dítětem určité potíže zvládneme a ono je spokojené a už mne nepotřebuje.   Psát jste nepřestala a následují další knihy a tu poslední Francouzský manžel jste vydala v roce 2021. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Tato kniha je druhá inspirována mým životem. Kdy já sama jsem se vdala za Francouze a měsíce ve vztahu drhla zuby, co jsem to udělala. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod, protože jsem jako psycholožka věděla, že lepší už to nebude, naopak, horší a než mít špatný vztah a jen přežívat, to raději žádný a být sama sebou. Inspiraci mi dává sám život, každý den. Co vidím, s kým se setkám, koho potkám, co přečtu, události, které se odehrávají ve světě, v mém okolí. Ráda cestuji, to je má odměna po měsících ve školách i za počítačem. Nasávám vždy novou inspiraci, setkávám se s novými lidmi, poznávám města, země.   Připravujete další příběh? Ano, nyní dokončuji knihu, která má zatím pracovní název Někdo se dívá. Je to má 13 kniham a proto je složena ze 13 dramatických příběhů. Čtenář v závěru zjistí, které příběhy jsou zcela reálné a které ne. Jsou to příběhy ze světa seznamek, sociálních sítí, kyberšikany, stalkingu, obyčejných vztahů, které začal někdo vydírat, sledovat. Bude to kniha pro náctilé i pro dospělé. Vycházím ze své praxe, ze života jiných lidí. Je to taková kuchařka, jak se zachovat, když se staneme obětí útoku přes mobil nebo internet.   Čím je pro vás psaní? Někde jste řekla, že od doby, co působíte jako psycholožka, je to spíše koníček… Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání. Tak to cítím. Bohužel mohu psát, jen když mám volno, prázdniny či chřipku (smích).   Který z procesů při psaní máte nejraději a co knížky pro děti? Mám nejraději samotnou tvorbu. Kdy si sednu a jde to ven. Prostě jen píšu, postavy si žijí, mluví a já jsem jejich hlasem. Nemám ráda přepisování, korektury a pak redakční práci. Pro děti knihy nepíšu. Nevím, zda bych byla schopna napsat pohádku, asi ano, ale jsem zaměřena na dramata. Ač nová kniha bude pro náctileté, odrostlé děti. I ty se v ní najdou.   Dočetla jsem se, že vašim oblíbeným autorem je Erich Maria Remarque, ke kterému se ráda vracíte. A co další autoři nebo knížka, která vás v poslední době zaujala? Nejraději mám Alison Weirovou, její historické romány. K těm se pořád vracím. Čtu je opakovaně. V poslední době mne zaujala trilogie Vikingové od Lasse Holma. Je to hodně chlapské čtení, ale jsem fascinována. Jak už jsem říkala, mám ráda historii, a tak se ve volném čase toulám v minulosti.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Jak nabíjíte své „baterky“? První musím odpočinout hlavě, protože příliš pracuji psychicky. Občas si udělám odpoledne pro sebe. Pustím si film či seriál, jsem jen s mými zvířaty a koukáme. Hodně mi pomáhá hudba a zpět. Vyrazím na koncert nebo doma s manželem, on je kytarista, hrajeme a zpíváme, třeba celou noc. Čistí mi to hlavu. Dále mne vždy postaví na nohy nějaká cesta, opustit domov a odjet někam pryč. To se vrátím zcela čerstvá a s novou energií do práce.   Klára Janečková se narodila 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (Filozofická fakulta – katedra psychologie s titulem PhDr.) Působí jako školní psycholožka a spisovatelka. Publikovala v různých časopisech: New Expres, Glanc, History Revue, Šarm, Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, Zpravodaj obce Chvalčov. Napsala knihy Ďábelská tvář, Zrada, Prokletý původ, Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená, Srdce v písku, Temnota, Deník Grety Kaiserové, Pád do tmy, Vítěz, Francouzský manžel. Dostala cenu Nejlepší prodávaná prvotina roku za knihu Ďábelská tvář. Má dceru Miladu a s rodinou žije v Bystřici pod Hostýnem.   

Čas načtení: 2021-03-22 11:54:22

0,001 je víc než 0,000002, ale stejně by více pomohl půllitr Kozla zadarmo…

O tom, jak při rozhodování psychologie vítězí nad matematikou. Petr Koubský, můj onehdá velmi laskavý a trpělivý šéfredaktor z již zaniklého časopisu 067.cz, napsal pro Deník N článek o vakcíně AstraZeneca: Rozhodnutí, zda se nechat očkovat vakcínou AstraZeneca, je snadné: 0,001 je víc než 0,000002. Nemám tam předplatné, takže provedu něco, co obvykle považuji za hřích: „odpíchnu“ se od prostého začátku textu, který je ještě vidět široké veřejnosti i bez placení. Ale on ten začátek vlastně jako základ pro volnou reakci stačí. Souhlasím s tím, že 0,001 > 0,000002, tak i s praktickým důsledkem této nerovnice: člověk, který chce předejít vlastní infekci, by měl po AZ vakcíně skočit jak Dominik Hašek po letícím puku. Přesto si ale myslím, že to rozhodování pro lidi ani pro úřady snadné není, protože do celého procesu vstupuje psychologie, a že snazší by opravdu bylo nabídnout jim nějaké to pivo zdarma. (Navrhoval jsem Pilsner, Petr mě upřesnil na Kozla …) Případně pizzu, pokud jim pivo nechutná. Očkovací centrum Corleone by o zájemce nouzi nemělo. Vcelku nepochybuji, že starý moudrý havran jako on nebude následujícími úvahami překvapen, ale stejně stojí za to je sepsat. Vnímání čísel versus vnímání reálných příběhů Lidé jsou nejlepší v tom, chápat intuitivně čísla zhruba tak od jedné do sedmi. Vezmete-li hrst kávových zrnek a hodíte je na stůl, sedm ještě dokážete na první pohled odlišit od šesti. Ale jedenáct už vypadá skoro stejně jako dvanáct a pětadvacet od šestadvaceti je na první mrknutí nerozeznatelných. To je takříkajíc náš přirozený stav. Po absolvování běžné školní docházky se naše pole vnímání čísel poněkud rozšíří, ale pořád je trochu omezeno tím, s čím se setkáváme ve svém běžném životě. Vzhledem ke kupní síle koruny tedy čísly do zhruba 10 milionů, což je řádově cena běžného domku v Praze nebo hezké vilky daleko od Prahy. Nad touto mezí se „v pravidelném provozu“ pohybuje jen málokdo. Praktickým důsledkem je, že velmi malá i velmi velká čísla se nám poněkud duševně vymykají. To je asi jeden z důvodů, proč se i gigantické státní dluhy dneška berou tak klidně a samozřejmě. Ne proto, že by ti lidé nahoře byli tak odvážní nebo stoičtí, ale proto, že jsou to hausnumera, která dávno opustila sféru představitelného, takže je nezneklidňují. Představit si, kolik skutečně dluží dejme tomu taková Itálie, k tomu lidský mozek zkrátka není stvořen; mimo jiné je to víc eur, než kolik má onen lidský mozek vůbec neuronů! (Pokud by vás zajímalo, kolik konkrétně, tak 2,5 bilionu eur versus 100 miliard neuronů.) Podobný problém je u velmi malých čísel. Rozdíl mezi 0,001 a 0,000002 je ve skutečnosti dramatický, ale začne být jasný až v momentě, kdy jej přeformulujeme: jedno to číslo je 500x větší než to druhé. Pokud si ponecháme původní decimální zápis, nebo pokud si obě čísla vyneseme na běžnou číselnou osu, budou se jevit podobně malá a bezvýznamná. U takových těžko představitelných čísel pak člověk intuitivně opouští sféru exaktnosti a kotvou mu začnou být osobní příběhy. Pokud v novinách či na sociálních sítích rozmažou případ nějaké mladé zdravotní sestry se dvěma dětmi, která po očkování zemřela apod., zafixuje se spíš na ni. Dokonce i kdyby se pak ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Toto je stará známá manipulativní technika a používá se i v jiných souvislostech. Nelichotivě se jí říká háelpéčko (hluboký lidský příběh) a jestli si ještě pamatujete, jak roku 2015 byla fotka utopeného Alana Kurdiho všude, tak je to postup ze stejného hrnce. Příběh jednoho dítěte měl převrstvit realitu dalších statisíců, kterým bylo 18+, pocházeli odjinud a dorazili do Evropy nejen živí a zdraví, ale i plní energie, například k potyčkám s maďarskou policií na uzavřených hraničních přechodech. No, tak teď tu samou manipulativní techniku používají antivaxeři a velká média se diví, aniž by byla ochotna přiznat, že v tomto sehrála roli učitelů nebo aspoň vzorů, jak se to dělá. Tíha rozhodování Existuje myšlenkový pokus na rozhraní psychologie a etiky, kdy řeknete lidem, že stojí u výhybky a mají možnost ji přehodit. Po trati se řítí tramvaj a ke kolejím jsou přivázáni lidé. Pokud nic neuděláte, sešrotuje jich několik. Pokud výhybku přehodíte, bude oběť jenom jedna. Tento pokus má spoustu variant a jejich výsledky se od sebe značně liší, ale společným prvkem je to, že určitá část lidí se té výhybky odmítne dotknout. Být pasivním svědkem katastrofy je pro ně přijatelnější než aktivně se do ní zapojit, a to i za cenu toho, že skrze jejich nečinnost umře o hodně víc lidí. Tentýž problém si dost možná kultivujeme i ve veřejné sféře. Už v dětství se člověk seznámí s principem „kdo to poslední držel v ruce, ten to rozbil“, běžně uplatňovaným ze strany učitelských či vychovatelských autorit. Jako dospělí jsme si na sebe vymysleli – často pod tlakem povrchně pozitivních kampaní typu boje proti korupci – zákony, podle kterých je bezpečnější něco neudělat, razítko nedat, veřejnou soutěž neuskutečnit, žádost zamítnout atd., protože hrozba trestního stíhání je v takovém případě daleko menší, než když rozhodnete pozitivně a o rok později se ukáže, že vítězná firma přešvihla rozpočet apod. Bezpečnější je zkrátka zůstat pasivní a nechat věci tak, jak jsou. (Jako určitá forma obrany proti ctižádostivému poručíku z hospodářské kriminálky se osvědčilo papírování, papírování, a ještě větší papírování. Ale to zase podvazuje schopnost rozhodovat rychle a s neúplnými informacemi.) Křečovité rozhodnutí kolem AstryZenecy, kdy několik velkých evropských států naráz pozastavilo očkování, pak může být jen specifickou formou „nesahání na výhybku“. Pandemie jede stejně jako ta tramvaj, s úmrtími na JIPkách už se hodně lidí nějak smířilo a vnitřně si to zracionalizovali (vždyť jsou to jen staří tlouštíci, mě se to netýká), část jim dokonce odmítá uvěřit vůbec. Kdežto úmrtí po aktivní aplikaci nějakého medikamentu působí psychologicky jinak, a to bohužel i tam nahoře, kde by vlastně správně měli sedět lidé rozhodující se hlavně podle čísel. Jenže politika není jen o číslech a pokud takový vrchní úředník zjistí, že na druhé koleji je také přivázaný nějaký ten člověk, bojí se přehodit pomyslnou výhybku. Mohl by si tím zničit dlouho budovanou kariéru, a ještě se navíc stát terčem masivního shitstormu na internetu. O dva dny později zaveslovaly ty samé státy zpět, ale zase: psychologie je něco jiného než matematika a následky tohoto „prudkého cuknutí sem a tam“ na ochotu evropské populace nechat se očkovat bohužel budou značné. Zní to cynicky, ale v téhle situaci by opravdu bylo nejjednodušší nabídnout lidem ke každé dávce nějaké to pivo a pizzu zdarma. Samozřejmě, v našich podmínkách by to skončilo tak, že by tu pizzu dodávala firma bez zaměstnanců sídlící na Britských Panenských ostrovech… Víte co, raději na to zapomeneme.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-24 08:45:00

CNC spustila onlinový magazín Moje psychologie.cz

Nově spuštěný web Moje psychologie.cz doplňuje v portfoliu Czech News Center tištěný magazín Moje psychologie.

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-03-18 14:58:48

Barbora Šťastná: Zajímají mě příběhy, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí

Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další.   Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být? Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky.   Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU?   Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž.   Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru? Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám.   Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala? Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát?   Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog? Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama.   Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete? Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství.   Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo? Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát.   Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě? Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla.    Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda… Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi.   Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-06-20 15:34:29

Stačí zatáhnout za správnou niť

Loutka sice není živou bytostí, dokáže v sobě ale probudit život. Díky druhým. Je osobností, jíž může ten, který ji vodí, vdechnout duši. Nejen o tom jsme hovořili s pedagogy Vyšší odborné školy herecké v Praze, a především známými loutkoherci Divadla Spejbla a Hurvínka Květoslavou Plachetkovou a Richardem Maškou.   Vedete studijní obor Herectví s loutkou. Proč by si studenti měli vybrat právě ten? Většina lidí, kteří mají umělecké vlohy a vybírají si studium na uměleckých školách, spíše inklinuje k oboru herectví... Chtějí být vidět. Tento obor umožní každému, kdo jej bude studovat, hrát si po celý život, jak my říkáme. S loutkou nezestárnete. Během studia naši žáci zjistí, jak rozmanitý a zajímavý a pestrý obor objevili a budou po celou dobu své profesní dráhy objevovat. Naším cílem je studenty seznámit s různými druhy loutek, s jejich výrazovými prostředky a ovládáním.   Loutkové divadlo je u nás vnímáno jako obor věnovaný především dětem. Není to škoda? V žádném případě. Vždyť všichni jsme byli dětmi, a to, co jsme se v dětství naučili, vnímali, nás posouvalo a neseme si to sebou i v pozdějším věku. Avšak loutkové divadlo je záležitostí i pro dospělé – a rozhodně tím nemyslíme jen fakt, že na představení chodí spolu s dětmi. V našem oboru se studenti naučí nejen s loutkou a jejími typy, ale získají i základy technologie, výroby, scénografie, pracují s výtvarnými návrhy. Naučí se připravit si své malé představení. A třeba tak i pokračovat v rukodělném dědictví a umu našich předků. Nakonec, od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Z čeho všeho může být taková loutka vyrobena? A jaké druhy existují? To je na dlouhé povídání. Kromě dřeva se loutky vyrábějí třeba z molitanu, polystyrenu, vymodelují se z hlíny, ze sádry... Existuje nepřeberně možností. Na našich hodinách zkoušíme s různými typy loutek, učíme se oživit nejrůznější předměty, třeba rukavici. Loutkou nakonec může být i obyčejný kapesník.   Jaké jsou druhy loutek? Například maňásek, mapeta, javajka, maska, marioneta...   Musejí být vaši studenti výtvarně nadaní? Je to výhoda, ale nikoli podmínka. Je ale dobré vědět, jak na to. A to i pro to, aby jednou budoucí absolvent, který si u někoho nechá loutku třeba vyrobit, věděl, co přesně potřebuje. Představte si, že chcete, aby loutka dokázala žonglovat s míčkem, nebo dělala provazochodkyni. Musíte tedy vědět, jak má být vyrobena, aby to fungovalo a říct to profesionálnímu řezbáři. Jinak můžete prodělat, protože taková marioneta stojí až patnáct tisíc korun. To samozřejmě neplatí, pokud bude absolvent pracovat v divadle, tam dostane do rukou loutku hotovou.   Když už jste naznačili finanční náklady, lze se tímto oborem v Česku uživit? Pokud člověk nemá přehnané nároky na život, tak určitě ano. Loutky lze navíc využít i ve zcela jiných oborech – například ve zdravotnictví, protože nemocný člověk se mnohem snadněji svěří loutce. Nakonec, všichni známe, jak dobře fungují zdravotní klauni. Samozřejmě nesmíme zapomenout na využití v pedagogické činností, také zde loutky pomáhají komunikaci, sebepoznání, otevření se druhým. A konečně v umění – divadelním i televizním.   Máte úspěšné absolventy? Jistě! Jeden z našich studentů pracuje jako umělecký šéf jednoho divadla, má svůj soubor. Jiná ze studentek hostuje v kladenském divadle i v činohře, máme absolventy VOŠH i v Divadle Spejbla a Hurvínka... Prostě stačí jen zatáhnout za správnou niť a rozpovídat třeba i Golema.   Květoslava Plachetková (základy pedagogiky, psychologie, základy loutkoherectví, školní psycholožka a výchovná poradkyně) – Po absolutoriu vystudovala na FFUK v Praze obor pedagogika – psychologie. Od 1960 do 1974 byla členkou Dismanova rozhlasového dětského souboru. Od roku 1974 až dosud působí v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherečka (rozmanité role, od roku 1982 se věnuje zejména vodění Máničky). Spolupráce s rozhlasem, televizí, nahrává pro Supraphon aj, ve VOŠH spolupracovala na řadě her a loutkových inscenacích.   Richard Maška (základy technologie loutky) – Po absolvování oboru typograf studoval v letech 1976–1978 činohru na DAMU, poté působil v divadle Spejbla a Hurvínka (v současnosti je hlavním „hybatelem“ postavy Spejbla a dalších postav), dále působil ve Středočeském loutkovém divadle v Kladně, kde byl tři roky šéfem výpravy. Jako loutkoherec a výtvarník pracoval na řadě projektů, například na výpravě pro balet Národního divadla Zpěvy země, spolupracoval s divadly Ta Fantastika, Palace, Divadlo AHA, Novou scénu ND a řadu dalších.   České loutkářství Loutkářství je nás celou dobu své existence uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Přinesli jej kočovní loutkáři ze zahraničí a následně se v českém prostředí rozšířilo. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu. Marionetové divadlo je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou zahrnující řezbu, omalování, kostýmování loutek, malbu dekorací apod. Fenoménem od 20.let 19.století se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Byly sériově vydávány repertoárové sešity, divadla a loutky, které navrhovali uznávání čeští malíři a spisovatelé. Po druhé světové válce se rozšířilo hraní s maňásky a vzniká další český fenomén – černé divadlo. Od roku 2016 je české a slovenské loutkářství součástí nehmotného světového dědictví UNESCO.   Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny!

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-31 08:29:59

Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje (ukázka z knihy)

Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti? Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.   Ukázka z knihy: ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII I – Poznámky k hlouposti Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63             Ta otázka je vskutku zarážející.             Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.             Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?             Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.             Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.             Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.             Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?             Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.             Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.             Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.             Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.             Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.             V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají. II – Selhání levicového myšlení Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64             Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.             Bohužel jsem se nemýlil.             Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.             Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.             Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.             Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.             Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou. 63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69]. 64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9. 65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. 66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě. K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.

Čas načtení: 2024-04-11 15:00:00

Studovna: Ústní kolo přijímaček je brutál, z tisíce uchazečů se vybírá 60 lidí, říká absolventka psychologie

Jak se studuje psychologie? „Je to studium na pomezí filosofie, medicíny, přírodních a humanitních věd,” říká absolventka Katedry psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Magdalena Rausová.

Čas načtení: 2024-06-20 00:00:24

Psychologie v podnikání: Jak nám hlava snižuje šance na úspěch? | Dalibor Pulkert

Dalibor Pulkert svým klientům pomáhá rozjíždět nové firmy. Sám několik projektů úspěšně rozjel. Napsal také knihu o tom, jak začít podnikat a rychle se dostat na trh. The post Psychologie v podnikání: Jak nám hlava snižuje šance na úspěch? | Dalibor Pulkert first appeared on MladýPodnikatel.cz.

Čas načtení: 2024-07-24 13:55:32

Drbat umí i muži. Proč si tak rádi povídáme o druhých? Psychologie má odpověď

Když se řekne drby, co si vybavíte? Někdo pocity viny a hanby. Jiní zase strach z toho, že jim ujdou šťavnaté novinky. Někteří lidé si představí moc nebo páku, kterou jim drby mohou poskytnout nad ostatními. A pro mnohé je to prostě jednoduchá, ale neodolatelná radost ze sdílení toho, co víte. Podle rostoucího množství výzkumů drby nejsou jen neřestí – plní důležité funkce pro naši psychiku, píše Daily Beast. The post Drbat umí i muži. Proč si tak rádi povídáme o druhých? Psychologie má odpověď first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-25 05:00:00

Vražda kutnohorského léčitele u soudu: Problémy s klíčovým posudkem! Je nezákonný?!

V kauze kutnohorského léčitele Richarda Š. (†50), z jehož vraždy jsou obžalované učitelka Irena S. (66) a zubařka Magdalena Š. (33), došlo k dalším komplikacím. Ukázalo se totiž, že revizní posudek, který si soud vyžádal proto, aby zjistil, zda ženy byly při činu příčetné, byl nejspíš zpracovaný v rozporu se zákonem. Královéhradecká nemocnice, která jej vypracovala, má totiž oprávnění pouze na obor psychologie, nikoliv na obor klinická psychologie. Uvedl to server iRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-09-21 08:00:01

Radek Ptáček. Když odborník na duši spáchá sebevraždu

Renomovaný psycholog vystudoval nejprve pedagogickou fakultu, obory psychologie a pedagogika. Psychologii si asi oblíbil víc, a proto ji absolvoval i na filozofické fakultě. Nakonec se z něj stal docent lékařské psychologie. Vzdělání si doplnil o MBA z ekonomiky a managementu. Publikoval, účastnil se řady grantových projektů a zahraničních stáží. Úspěšný muž s fungující rodinou v podstatě za vodou. Co ho vedlo k tak zoufalému činu? Oblíbené téma vyhoření Burnout syndrom: „Stav emocionálního vyčerpání a depersonalizace či ztráta profesního zájmu nebo osobního zaujetí vedoucí k poklesu efektivity práce.“ (R. Ptáček) Sám o tom neustále hovořil v médiích. O tématu burnout syndromu vedl výzkumná šetření a úspěšně publikoval. Mluvil o takzvané svaté čtveřici – spánek, strava, pohyb a vztahy.  Měl povolání náročné na psychiku a zároveň byl mnohonásobně vytížen. Policie nepopírá a ani nevylučuje možnost vyhoření, ale nechce se k tomu vyjadřovat. Případem se konkrétně zabývá policie středočeského kraje, ale zatím nemůže sdělit tisku a veřejnosti víc.  Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu Číst více Vnitřní konflikt Profesní dilema: „Konflikt morálních principů, stav, který vzniká v situacích, kdy si psycholog musí vybrat z více možností, kdy není jasné, jaké rozhodnutí bude eticky přijatelnější.“ (R. Ptáček) Také se zabýval etickými dilematy u lékařů a psychologů. Je možné, že se dostal do rozporu ve své profesi a něco se příčilo jeho přesvědčení nebo osobnímu životu. Policie však nechce komentovat možnost Ptáčkova osobního rozhodnutí vedoucí k ukončení života. Hodně se vyjadřoval k problematice fyzických trestů u dětí. „Fyzické tresty jsou špatné, protože nefungují. V současné době máme stovky studií, které jasně dokazují, že fyzické tresty nikdy k žádnému pozitivnímu výsledku nepovedou,“ vysvětluje Radek Ptáček.  Tragédie rozmazlené Adiny Mandlové: potraty, nevěry, sebevražda manžela i vina na smrti seniora Číst více Nejdůležitější je láska Hodně diskutoval o vztazích a lásce, a to nejen partnerské, ale i rodičovské. Byl ženatý a měl děti. Na první pohled se může zdát, že neměl žádný problém. „Co je v životě důležité? Láska, láska, láska… vlastně nic jiného. Pečujte o vztahy, protože jedině vztahy vám dají dobrý život. Nehledejte elixír dlouhého života, máte ho možná vedle sebe. Pečujte o toho druhého víc než o sebe. A jestli bych měl definovat to, co v životě opravdu zabíjí, je to samota. Samota vás zničí… pomalu a spolehlivě,“ vyznal se Ptáček. Jak to tedy doopravdy bylo? To nikdo neví. Také je tu alternativa, že neunesl popularitu. Média na něj vyvíjela tlak, který nezvládl. Nepřenesl se přes slávu jako mnozí jiní. Snad brzy rodina zesnulého Radka Ptáčka sdělí policii nebo tisku nějakou informaci vedoucí k odhalení motivu a my budeme moudřejší. Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (radekptacek.cz, R. Ptáček et al.: Etika a komunikace v medicíně) KAM DÁL: Nešťastná láska a dvorské intriky. Příběh důvěrnice milenky korunního prince.

Čas načtení: 2024-09-26 14:00:00

Alex a host: Řešíme situaci, co s rodinou udělá ohromné štěstí, říká o komedii Drazí rodiče Alena Štréblová

Původně plánovala jinou profesní dráhu. „Hodně mě zajímala psychologie, ale ono herectví a psychologie mají k sobě vlastně blízko,“ usmívá se Alena Štréblová.

Čas načtení:

Pokročilé vyjednávací strategie

[skoleni-kurzy.eu] Seminář přispěje k vaší větší jistotě při zvládání obtížných situací, které mohou v průběhu vyjednávání nastat. Prostřednictvím tréninku a řešení situací z praxe si významně upevníte pokročilejší vyjednávací dovednosti. * 1. den Psychologie vyjednávání • psychologie osobnosti vyjednavače, • komunikační typologie vyjednavačů, • 7 svízelných typů lidí ve vyjednávání. Konflikty a asertivní vyjednávání • typy a druhy konfliktů při vyjednávání, • pokročilé zvládací techniky pro řešení konfliktů, • asertivní techniky podle typologie vyjednávače. Komunikační techniky vyjednávání • bariéry ve vyjednávání, • chyby, omyly a lži ve vyjednávání, • námitky a argumenty. 2. den Strategie a taktika vyjednávání • výběr taktických postupů dle vývoje vyjednávání, • analýza a prognóza ve vyjednávání, • umění strategického myšlení. Prezentační techniky ve vyjednávání • úspěšná rétorika, • vedení diskuze, • manipulace v prezentaci. Po celou dobu semináře nácvik technik a strategie vyjednávání. ...1. VOX s.r.o.